Kujme pikle, pikle kujme, snad se pikle s piklí ujme

Setkání na cestě

Odpočívadlo, Třicet mil před Letohradem
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“

V palácových zahradách

Křišťálový palác, palácové zahrady
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Viona, Melite, Niobe, Lucrezia

„Indirskou cestou, v tom máš pravdu,“ přitakám Vioně a natáhnu se pro pohár s vínem. Je sice krátce po poledni, ale trocha vinného moku rozproudí mysl, ta poskytne ty správné nápady a od nápadů už je to en krůček k činům.
Loknu si a pohodlně se opřu zády do křesla.
Hned nato se zase narovnám v posedu jiskřícím pozorností.
Nadechnu se a na okamžik se zarazím.
Měla bych vlastně...?

Chci pomoct Vioně, to samozřejmě, ale čím dřív si každá z nich najde ženicha a vdá se, tím dřív se rozplyne naše čtveřice ve větru. Alespoň Viona tady zůstane, ale Lucrezia a Melite možná poputují na vzdálená sídla neznámých rodů. Už se s nimi neuvidím denně, natož snad víc než jednou do roka.
Víno mi zkysne na jazyku.
Jediné štěstí, že u mě Artemis dosud na vdavky nespěchala. A vůbec, má přednost, je starší!
Uvědomím si, že jsem odkládala rozhovor se sestrou tak dlouho, až jsme spolu nakonec ani nemluvily. Ona má však věčně tisíc a jednu povinnost.
Zajdu za ní, umíním si. Později.

Stočím pozornost k Melite, která jako duše bez těla a tělo bez duše trhala okvětní lístky květu růže.
Trochu zalituji, jestli jsem její melancholii ještě o něco podpořila, a přikývnu na Lucreziina slova.
„Nemáš se za co omlouvat, Melite. To spíš kdokoli, kdo ti způsobuje chmury na tváři, ten by se měl bát,“ řeknu a v úsměvu se mi blýskne příslib i vyhrůžka.
„Kolik je vůbec tomu tvému strýci?“ optám se, protože podle toho, jak o něm mluví, to nezní jako žádný stařík.
Zamrkám na Lucrezii. Ta jistě už zná odpověď.

Pak se otočím znovu čelem k Vioně a poslouchám, co říká. Neznám jejího otce lépe než jakýkoli jiný obyvatel dvora, ale i já jsem si všimla, že by raději vybíral nápadníky své dcery na bojišti, které je přehledné a rozumí mu, než ve spletitých kličkách a zdvořilostech slavností. Tam se naopak pohybují Prima a Artemis jako ryby ve vodě.
Pokud někdo provádí jakýsi předvýběr hostů a nápadníků, tak to byly právě ony.
Ten, kdo by nebyl zhodnocen jako vhodný, by ani nedostal pozvánku. U bohů, možná by se o celé oslavě ani nedoslechl.
„Máš pravdu, v tomhle by se měl umět přizpůsobit. Kdo chce s Indiřany žít...“ pokrčím rameny.
„Měl by být pohledný,“ zacukají mi koutky rtů a stočím pohled k Lucrezii, „a fyzicky zdatný, o tom není pochyb. Každý správný Indiřan musí být.
A bystrý, nebylo by nic horšího, než strávit zbytek života s někým, kdo má v hlavě seno a na jazyku průvan.“

Nečekaně hodně, i když nekonečně málo

Varleon, aneb o strýčkovi, co měl rád kodex, ale na synovce se tlačil

Moji milovaní příbuzní (čest výjimkám, zdravím papá a mamá!) se ke mě za tu dobu co jsem naživu vždy dokázali postavit jen dvěma možnými způsoby. Jedním z nich bylo tvářit se, že neexistuji. Druhým bylo dávat mi nějak - ideálně stranou, aby si nepoškodili image - najevo, že je hrozně seru a irituji svým neuspořádaným chováním, a měl bych s tím něco jako dělat. Teda, to říkali dříve, a teď už to přešlo na to, že vlastně vědí, že si budu dělat úplně všechno co kurva chci, a tak mi to říkají jen kvůli nějakému hnutí svědomí nebo něčemu takovému. Čuráci. Když už je nezajímám, tak by si mohli hledět svého. Ale ne, nějaké vnitřní pnutí - snad pseudosebezáchova - je nutí mi mluvit do duše. Tak třeba tady přítomný prastrýček, vypadající spíše jako plesnivej dědek. Učinil jsem celé tři kroky od mého milovaného Odáška ke zdejšímu pičmundovi jen abych se ho zeptal, kde se schází místní lidé, a děda tady se přiřítí jako kdybych byl ta největší píča kunda mrdka sračka. Začne tady na mě dělat jakože bububu, jakože mě zabije pokud budu znásilňovat či urážet lidi či co to mele. Jako kdybych to dělal každejch pět minut. To tak ty vole, KÉŽ BY. Hlavně, že se tam na nebi na mě nemoh ani podívat.

Uuu fakt jsem posranej strachy prosím dědo neubližuj mi pomyslím si, a mám sto chutí se tomu zmrdovi vysmát do ksichtu. Ať mě do něj praští. Stejně už kurva nic necejtim, pokud nejsem do prdele sjetej. Ale rozhodnu se si s ním trochu pohrát, protože by měl děda až příliš velkou radost, když by si do mě mohl kopat. To je jeho neřest víte, ubližovat mladším a slabším. Však se podívejte na jeho synka. Je z toho tak kurva v prdeli, že si už raději nesundavá brnění, i když je venku třeba tisíc stupňů.
,,Waaau" řeknu sarkasticky a zvednu ruce jakože jsem hrozně vyděšenej. Udělám ale radši dva kroky vzad, děda je trošku labilní. ,,V medu jo? Nebyla by lepší pryskyřice? Víš jak, nevopíchaj tě včely a máma si mě pak bude moct vystavit na poličku" odseknu s arogantním smíchem. ,,Pardon teda, že ti nevykám a neoslovuju tě ,,Výsosti" nebo tak, byť by jsi z toho byl asi tvrdej, ale jakoby když už máme tuhle intimní chvilku bez služebnictva a tak, tak spolu mluvme narovinu bez pozlátka, ne? Jako chlapi! To chceš, ne? Tak mě poslouchej. Jseš voják a tak, to je tvoje věc. Nebo mě rovnou zbiješ a budem s tím hotový? Nejsi ani první z příbuznejch, kdo mi tím vyhrožuje! Vraždit lidi jsem tě už viděl, moc dlouho ti to se mnou trvat nebude. A vím, že se jakoby držíš a děkuji, že myslíš na moje bezpečí" řeknu drze. Podívám se mu rovnou do toho jeho arogantního kscihtu. Nebojím se ho. Ale mohl by si kurva dát odstup. Nepochybně to v něm vře jak v dračí výhni. Ale co udělá? Zabije mě? Kurva ať už to máme Z KRKU! Bylo by to vysvobození ty vole! Vysvobození tady od tohohle zmrda především.
,,Řekni mi, strejdo, ty těmhle věcem jakoby vážně věříš jo? Že jsem tak blbej, že bych urážel lorda, kterého respektuji a kterého moji přátelé respektují, u něj v domácnosti? Jeho dceru? A píchal koho nemám? Nevím no, to si mě asi pleteš s někým jiným" naznačím jízlivě. To ho pěkně nasere. ,,Já v týhle rodině jedinej vím, co mám kurva kdy dělat. Já jsem kurva zlatej drak. Myslíš, že jsem si to zasloužil tím, že jsem dělal píčoviny? Ne, dělal jsem píčoviny s grácií." Následně pak řeknu drze svoje poslední slovo. ,,Takže ano, pochopil"

Cesta na lodi, Poblíž Letohradu
Den před turnajem, odpoledne, jasno

Zasedání rady

Křišťálový palác, Indirův salónek
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Prima, Artemis, Julius, Secundus

Zasedání Indirionské rady jsem většinou bral spíše jako nepříjemnou povinnost, za posledních pár dní se však dokázala změnit na čiré utrpení. Místo probírání důležitých věcí jsme se mezi sebou začali dohadovat o naprostých zbytečnostech, které naši pokladnici navíc stály více, jak výdaje za celou válku. Přes všechen svůj vztek jsem však ve svém nitru přece jenom chápal, že tohle všechno je nutné. Viona se musela vdát, dříve nebo později a zajistit pokračování rodové linie. Jen kdyby to všechno řídil někdo s aspoň trochou rozumu...

Artemis, žena, která to všechno řídila teď, konečně dorazila. Sám jsem dorazil už před drahnou chvílí a plýtvání mého času znamenalo, že Indirioni přicházeli o peníze. Teď jsme mohli začít.
Její rýpnutí, kdy všechny ostatní oslovila jménem a mne jen titulem, jsem přešel bez jakékoli reakce. Při návrhu, co udělat se šafránem, jsem jen obrátil oči v sloup. Dobře jsem věděl, jakou má šafrán cenu a z představy, že bude využit jako štěrk na chodník, se mi dělalo zle. Také k návrhu usazení všech hostů jsem měl jen zlé vzpomínky. Nad jeho sestavováním jsme strávili tak stokrát více času, než byla potřeba. Nakonec jsme se ale shodli na něčem když už ne dobrém, tak alespoň přijatelném.

Představení posledního bodu našeho programu si však vyžádalo mou plnou pozornost.
Slyšel jsem dobře??
"Máte snad na mysli někoho konkrétního?" zeptal jsem se naší kancléřky. Jestli se tu rozhodne o Vionině novém manželovi, musel jsem být u toho.

Rytíř na bílém koni

Severní cesta, něco mil od Letohradu
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno, slunečno
Hugh Stanton a Claudius Echeron

doprovodná hudba

Venkov. Ach, jak já miluji venkov, a jeho půvaby! Ty širé olivové háje, pole táhnoucí se od obzoru k obzoru, a zpěv ptactva nad nimi. Borovice šumí v letním poledni, potoky zurčí chladivým klokotem, a čím více se blížíme Letohradu, tím více cesty připomínají ruch tržiště. Farmáři, obchodníci i kramáři berou hlavní město Indiru útokem. Blíží se slavnosti, turnaj, plesy, zkrátka zábava. Já miluji zábavu, a tu a tam jsem jejím zosobněním. Kolem táhnou trhovci, a s nimi krásné venkovanky. Mnozí šlechtici by je přehlíželi coby plebs, já však kochám se krásou jakoukoliv a kdykoliv. Byť by byla i v prostém balení dcery mlynáře či soukeníka. Šlechtičny neopomíjím, zvlášť když snoubí se v nich půvab s inteligencí a noblesou. Ať už cudné jsou, či nestoudné. Vždyť, co by byl svět bez žen, jen pustina bez půvabu, a bez zábavy.

Kořím se jim všem! Mou oblíbenou disciplínou je hledat jejich jedinečnost, a tu dávat pak světu na odiv. V mých modrých očích jsou všechny Bohyně, a dávám jim to znát. Tu přímo, tu oklikou, tu pohledem, tu básní, písní, tu slovy medovými, tu mlčenlivým zájmem tělesným. Neboť co může být lepšího? Než milovat ženu, co chce být milována? A která by nechtěla lásku prožít, být alespoň na okamžik středobodem světa celého, viděného mýma očima?

Můj starý otec nade mou už dávno zlomil hůl, ohledně nějakého plánování mé budoucnosti, a tak si své cíle a zábavy určuji sám. Teď mířím do Letohradu, kam jsem byl pozván. Na turnaj, na plesy. Z vlastní vůle se chci pokusit utrhnout ten nejzlatější oříšek. Totiž uchvátit srdce, a posléze i ručku Stříbrovlasé indirské Princezny Viony. Naprosto nepochybuji, že jsem pro ní ten pravý. To ona bude jednou vládnout, a bude potřebovat někoho, kdo by jí radostně miloval coby Bohyni Indirskou. Zkušeně budu budoucí Vévodkyni oporou, aniž bych pro sebe žezlo vladařské žádal. Přesto, kdyby náhodou pohrdla srdcem i tělem mým, a v prachu vyválet jej nechala svého nezájmu. Jistě kol ní spousta krásných panen bude, které mou společnost ocení. Takže o zábavu budu mít postaráno, tak jako tak. Je krásný letní den, plný slunce a radosti. Má prý pohledná tvář září štěstím a dobrou náladou, rámována polodlouhými zlatými vlasy, vlajícími v lehkém letním větříku. Oblečen jsa v luxusní kožené zbroji, neb na cesty je nejpraktičtější, sedíc na věrném svém bílém hřebci. Z čistého rozmaru krásného dne vyhlédnu si okolo jdoucí dívku prostou, bych vášnivě, zaníceně jí ze sedla oře ušlechtilého přednesl veršů pár v doprovodu loutny své.

Na perutích myšlenek,
málo cestu znaje,
vyletěl jsem úsvitem
kams ku branám ráje.

Nebe bylo hluboké,
cesta byla dlouhá —
mnohá s křídlem zlomeným
potkala mne touha,

já jak letěl nahoru,
ona střemhlav dolů.
Vzkřikla jen: Však sejdeme
navečer se spolu!

Dívka zjihne, já se usměji široce, s planoucí vášní v očích, která nyní patřila by princezně stříbrovlasé, kdyby tu však byla.

Do té kouzelné chvíle však vstoupí nečekán, nezván, hrubý hlas mého gardisty. Odvrátím tedy zrak svůj od prosté dívky, abych zaostřil jej na pět jezdců, jež se blíží. Augarští Stříbrní sokoli, barvy Stantonů, věk něco po dvacítce. Sir Stanton, tuším se jmenuje Humpfrey, či tak nějak. Dědic rodu. Má krásnou cudnou sestru Glorii, prý ji velmi miluje. Ach, ano. Na ženská jména já mám paměť výtečnou. Pamatuješ Ajaxi, jak jsme byli hosty u jejich vazalů, u Lorda Lea Purefalla. Mého strážce to předpokládám nijak extra nezajímá, přesto mu to řeknu. Uhneme jim z cesty, zdá se mají na spěch. I když společnost by byla vítaná. Konečně mohli bychom spěchat s nimi, kdyby měl Sir Stanton zájem. Úsměvem se rozloučím s dívkou, bych věnoval se urozenému, jež se kvapem blíží i se svými jezdci.

Jemným zdvořilým úklonem přivítám rytíře, jakmile se přiblíží na doslech. Cesta je volná Sire Stantone. Pronesu s úsměvem širokým, vstřícným a zářivým. Jistě spěcháte na turnaj, či za ženou svého srdce. Nějak mi nenapadá jiný důvod, proč by muž měl spěchat v tak krásný slunný den. Mé jméno je Sir Claudius Echeron, toto zde je můj gardista a druh na cestách Ajax. Míříme taktéž na turnaj, a je-li Ti to pane milé, můžeme spěchat s vámi. Pokud ne, jak říkám: Cesta je volná! Předestřu svou paží tu stezku před ním. Nikdy jsem svou veselou společnost nikomu nenutil, nemám to zapotřebí. Nechám na něm, jak se rozhodne, podle toho přidáme, či nepřidáme do kroku.

báseň:
sbírka Sluncem a stínem
Josef Václav Sládek
Na perutích myšlenek

Dva Frajeři

Pro Hugha to bylo pár fakt špatných dní. Už se těšil na turnaj v Letohradu, už byl na cestě, když ho a jeho sestru v Tiberiasu zastihl posel od jeho děda a vyzval ho, aby se ihned vrátil do Stříbrných vrchů. Nic víc. Jen takový prostý vzkaz. Hughovi nezbývalo než svou hlavu rodu poslechnout a vyrazil tedy nazpět na sever. Rozladěn, naštván, znechucen povinnostmi vůči rodu a dědovým příkazem. Co se odehrálo ve Stříbrných vrších, no to raději nezmiňovat. Do teď je z toho Hugh trochu na větvi a trochu rozladěn. Netušil, nevěděl…nyní ví a raději by zapomněl.

Jen co doma dokončil, co měl, sedl do sedla svého koně a uháněl nazpět k Letohradu, aby co nejrychleji dohnal svou sestru a zbytek Rytířů sokola. Čtveřice, co ho doprovázela, se ho zuby nehty držela, i když Hugh na ně ohledy nebral. Jejich úkolem bylo ho chránit a víc ho nezajímalo. Pokud nezvládnou držet tempo, tak je to jejich problém. Nakonec se však koně unavili a musel zpomalit. Sice zkracoval sestřin náskok, ale bylo jasné, že pokud se kočár někde nevybourá, což Hugh fakt nechtěl, tak bude mít co dělat, aby ho dostihl před městskými hradbami. Po pár dnech cesty se přiblížili k Letohradu ze severu nevěda, že sestra s kočárem a zbytkem rytířů jeli jižní cestou. A tak jel dál, pátral zrakem po kočáru a přemýšlel o tom, co mu sdělil jeho děd.

Krajina klem nich ubíhala, pole se měnili v olivové háje a také menší borovicové remízky a sem tam byla nějaká menší osada, panství, či farma. Zdejší panství byla rozsáhlá a zaměřená na zemědělskou produkci, kterou následně zásobovala lidnatý Letohrad. Nejspíše proto po cestě potkávali povozy tažené koňmi a volky, ale také prosté káry, které si táhl farmář sám. Naložené měli všechno možné, od zeleniny, přes ovoce a pytle s moukou, až po drátěné koše s kuřaty a další pernatou zvěří. Letohrad spořádá vše. Žádný farmář se nevrací z Letohradu s nepořízenou. Letohrad je velký a hladový a pozře vše, co se do něj přiveze. Však co nesní lid, to odkoupí hospodáři flotily anebo legie a použijí k doplnění, či posilnění zásob svých jednotek. Všechno se užije.

Čím blíže jste byli Letohradu, tím více lidí jste potkávali. Přesto to byli všechno jen prostí lidé. Nikdo, na kom by si pohledem setrval déle než pár vteřin. Nestáli za to. No a stejně jako lidí přibývalo i olivových hájů. Olivový olej je zde na Ilejském poloostrově velmi oblíbený a dováží se též k vám do Stříbrných vrchů. To tě sice vůbec nezajímalo, ale přesto sis na to vzpomněl. Dvorní výchova. Všechny tyhle znalosti do tebe tlačili skoro násilím. Teď tě ty olivovníky akorát otravovali, protože si přes ně neviděl za další zatáčku.

Nakonec tvou pozornost, a též pozornost tvého doprovodu, upoutala dvojice, kterou jste spatřili za další zatáčkou. V sedlech dvou koní cestoval očividně někdo významný a zřejmě též ne zrovna chudý. Oba koně byly na první pohled kvalitní, bezesporu z jednoho z nejlepších Ilejských chovů s dlouhým rodokmenem. V sedle pravého seděl chlapík kolem třiceti let, v ruce loutnu a něco na ní brnkal. Oblečen byl velmi dobře, kvalitní drahý šat dával znát, že se jedná o někoho z vyšší vrstvy, možná dokonce i šlechtice. A to potvrzoval též válečný oř, který se táhl za ním, další zvíře bezpochyby dobrého výcviku i krve.

Společník „brnkálisty“ byl asi čtyřicetiletý chlap, široká ramena, ostré rysy a jizva na tváři. Na první pohled někdo, kdo ví, jak se používají zbraně, bezpochyby ostřílený válečník. Seděl na svém koni a za uzdu táhl mezka, na jehož zádech jste spatřili bagáž v podobě rytířské zbroje, štítu se zlatou veverkou na zeleném poli a pár dalších kusů výbavy rytíře.
Zrovna jste se blížili, když válečník, jenž si vás na prví pohled vůbec nevšímal, prohodil směrem ke Claudiovi: „Sire, zdá se, že budeme mít společnost.“ S tím pohodil hlavou směrem dozadu aby upozornil na směr, ze kterého se blížila čtveřice Stříbrných rytířů v čele s Hughem.

Brnkálista totiž nebyl nikdo jiný než Claudius Echeron, mladší syn barona Oscara z Echeronu. Hugh ho, pokud si době pamatoval, nikdy nespatřil a ani Claudius Hugha neznal osobně. Určitě však o sobě už slyšeli. Claudius cestuje do Letohradu beze spěchu a s poklidem, užívajíc si krásy krajiny a přemýšlejíc o nějakých dalších verších, které by mohl použít k okouzlení některé z dvorních dam v paláci. Jeho společník je jeho osobní strážce, Ajax, ostřílený veterán a válečník, jenž sloužil jeho otci více jak dvě desetiletí. Ajax toho nikdy moc nenamluvil, neměl pochopení pro hudbu, tanec, básně ani nic podobného. Ale měl pochopení pro rozbíjení hlav, což se mnohokrát hodilo. Jeho pán se totiž z nějakého důvodu velmi rád dostával do potíží s různými manželi a snoubenci a pak přišla na řadu Ajaxova tvrdá pěst, či meč, pokud bylo zapotřebí. Alespoň do doby, než umožnil Claudiovi spěšný ústup. Nebyla to zrovna vysněná kariéra, ale baron Echeron dobře platil a Ajax mu byl věrný. Tak činil, co bylo potřeba.