Rytíř a Hraničář

Moře bylo klidné, jen lehce zvlněné a vítr foukal jen velmi mírný. Pro cestu na lodi to bylo příjemné, neboť houpání bylo minimální a mořská nemoc, kterou jste oba dva ze začátku trpěli, vás již přešla. Mohli jste si tak užívat pohled na moře a na pevninu, kterou jste měli po svém pravém boku. Mírný vítr by byl na klasické plachetnici problém, neboť byste se sotva hnuli z místa. Naštěstí jste oba dva ve Falmaaru nasedli na válečný dromon Oštěp královského námořnictva, který zrovna mířil do Letohradu ke flotile. V tuto chvíli to byla pro vás spása. V podpalubí se námořníci chápali vesel a zabírali plnou silou v rytmu, který udával bubeník na zádi lodi. Loď tak letěla jako šíp skrz klidné moře a rozrážela vlny podél svých boků.

Dorion, který byl ve Falmaaru navštívit svého otce, maršála Království, se s Iskallem poprvé až v den, kdy se oba dva naloďovali na Oštěp. Oba dva válečníci si z počátku drželi jeden od druhého odstup a zvažovali, co tu ten druhý dělá. Nakonec to byl Dorion, kdo inicioval seznámení a co následovalo by šlo popsat jako vzájemné několika hodinové vychloubání a výměna příběhů. Kdo by to byl čekal, že hraničář z nejzazšího a nejdivočejšího konce Hranice si bude co mít říct s rytířem z jedné z nejklidnějších částí Království.

Nyní jste stáli bok po boku opřeni o lodní zábradlí na zadní nástavbě a sledovali pětici delfínů, která se k vaší lodi připojila v „závodě“ a doprovázela vás po vaší pravici. Jak se zdálo, bubeník, který je viděl též, je vzal jako výzvu a lehce přidal do tempa. Loď o něco zrychlila a od delfínů se ozvalo zařehtání, které nejspíše mělo potvrdit výzvu. Podívaná to byla vskutku nádherná. Zvláště pro někoho, kdo se na moři běžně nepohybuje. Což je případ vás obou.

Na palubě lodi samotné byl, až na rytmické bubnování, relativně klid. Jedna skupinka mariňáků seděla na palubě a čistila si zbroj a zbraně, další seděla na druhé straně zadní nástavby, za vašimi zády, a pozorovala obzor. Nejspíš hlídka. Moře kolem Království bývala díky častým hlídkám bezpečná, přesto se občas objevil nějaký osamělý nájezdník, či pirát. Na každého z nich byla vypsána nemalá odměna a pokud hlídka nějakého spatřila, získala tím prémie. Dobrá motivace, jak zajistit, že se na palubě vždy někdo dívá a pozoruje obzor.

Po chvíli se k vám připojil kapitán lodi, jistí Valerius Darro, Letohraďan a ostřílený mořský vlk, jak se patří. To se prý na moři pozná podle počtu jizev a chybějících končetin. Valeriovi chybělo pravé oko a na levé ruce tři prsty. Jizev měl též dost…takže, mořský vlk.
„Během pár hodin vplujeme do Letohradské zátoky. Pokud chlapi udrží tempo, v přístavu zakotvíme v podvečer. Tak akorát včas na návštěvu krčmy a pořádný pohár, nebo pět, vína,“ promluvil za vašimi zády a upoutal tak vaši pozornost. Pak si nejspíš uvědomil, že mluví s rytíři, pokrčil rameny a dodal „to já jen, kdyby vás to zajímalo.“

Na lodi byl kapitán nejvyšší instituce hned po Ondorovi samotném. Přesto bylo znát, že je Valerius z přítomnosti dvojice suchozemských válečníků nesvůj. Navíc, když zjistil, že jedním z nich je syn barona Folla, legendárního hraničáře, sám vzrůstající legenda, a ten druhý dědic Andarského vévodství. Takové osobnosti na lodi ještě neměl a bylo zřejmé, že netuší, jak k vám přistupovat. Tak to vyřešil po svém, ještě jednou pokrčil rameny a obrátil se k bubeníkovi, kterému začal rozdávat rozkazy „ještě o tempo víc. Dej chlapům důkladně zabrat, ať si ten chlast a děvky v Letohradu zaslouží.“

Král Slunce

Nejlepší město na světě - > Díra kde jsem byl tak dvakrát
Díra kde jsem ještě nebyl (pro draky) - > Něco jako palác

Plesnivej dědek, Šukézní ségra

,,Čubko, dělej, šup šup!" řval jsem na jednu z mých služebných, zatímco jsem se  připravoval na dnešní cestu. U Ondora, jak kurva stupidní ta nána musí být, že  nedokáže ani připravit pořádně můj reprezentativní oděv? No, nebudu lhát, sám  vypadám jako kdyby mě kurva přejelo stádo koní, ale naštěstí mě služebnictvo dává  poměrně rychle do pořádku. V noci jsem to kurva přehnal...Ale zase jsem si to kurva  užil! Život neměl žádný smysl, a nechápal jsem tedy, proč bych se v něm měl kurva  nudit a ukájet jako nějaká panna v básničce. Chtěl jsem fetovat, a chtěl jsem šukat.  To byly jediné věci, které mě na téhle věci bavily. A když jsem ani jedné neměl  dostatek, tak jsem doslova šílel.

,,TAK KDY S TÍM UŽ BUDEŠ HOTOVÁ DO PRDELE?" řval jsem na tu chuděrku, a ta  kráva se normálně rozbrečela. ,,Na tohle nemám nervy!" či co to mlela. To mě  vytočilo. ,,No já kurva taky ne!" odvětil jsem jí a vlepil jí tvrdou facku. Utekla někam  pryč. Srát na ní! Takže jsem se nakonec musel oblíknout taky sám. Jako plebs! Ale ta  čůza stejně nevěděla, v čem vypadám dobře. Bože kde otec ty lidi shání?
K snídani jsem si dal víno a nějakou polévku, což mě docela vzpamatovalo. Bohužel,  ano opakuju BOHUŽEL ani jedno nebylo služebnictvem otrávené, takže to vypadalo,  že tu příšernou cestu do prdele světa s mým nejméně oblíbeným příbuzným budu  muset absolvovat. 
No budiž, alespoň mu ukážu jak vypadá princ královského rodu! pomyslím si.

Jestli jsem se za ty roky něco naučil, bylo to jak co nejlépe zamaskovat, že jste pod  vlivem či v po opici. Z pokoje vyjdu a vypadám již jako kralevic - oslnivý, usměvavý.  Není nic důležitějšího, než zlatý drak. A ano, nechal jsem ségru a dědu trochu čekat.  Ani jsem si nevšiml. Ségra vypadala tak šukézně, že jsem si až říkal, že je škoda, že  jsem ten méně oblíbený bratr. Na druhou stranu veškerou zábavu okamžitě přerušil  děda, kterej pokaždý vypadal, jakože si nezašoustal alespoň třicet let a je tvrdej  jen  z vraždění dětí někde ve vesnici. Jestli mlel nějaký sračky o tom, že jsem přišel  pozdě, moc jsem ho nevnímal. Jsme Ondoryoni. Děláme si, co chceme.

Ve vzduchu se jak děda, tak ségra snaží ode mě držet dál. U dědy je to až příliš  nápadné. Takový ubožák! Pochcánek. A to má draka jak hovado. A stejně se bojí, byť  jen letět vedle mě. Co udělá? Nechá tu jeho bestii, aby mě zakousla? Bože, to by bylo  vykoupení! Musím se mu smát, je to tak okaté, až je to opravdu trapné. U sestry mě  to vlastně i docela mrzí. Ale co, nechci, aby její krása zastiňovala krále Slunce.

Protože ano, zde, ve vzduchu, jsem to byl já, kdo byl druhým Sluncem. Můj drak i já  sám jsme zářili jako jasná hvězda na nebi, a já si dal dobře záležet, aby tuto  hvězdu  lid nad sebou viděl. Chtěl jsem, aby si dětičky ukázaly a řekly ,,To letí princ  Malaerys!" A měli kurva pravdu. Čerstvý vánek mě mírně vzpamatuje, vzduch mi vždycky udělá dobře a adrenalin z létání téměř překoná ten ze šukání. Docela si let užívám, a to, že nemusím koukat na své spoluletce je docela bonus. Přiletíme do cíle naší cesty, Letohradu. Byl jsem tu tak dvakrát, nijak moc mě to tu neoslnilo, a vlastně jsem si sám říkal, proč tu tak jako jsem. A pak jsem si vzpomněl. Blejsknout se a pařit.

Zdejší jeskyně smrdí jako smrt a hovna draků, nebo mi to tak alespoň připadá. Vskutku reprezentativní uvítání. ,,Fuj ty vole" řeknu odpudivě, když ucítím její odér. Když přistaneme, je to trochu lepší. Upřímně jsem člověk zvyklý na ledajaký puch. Děda a ségra se hned začnou bavit s místním majordomem, jako kdyby to bylo něco mega důležitého. Taky se s ním pozdravím, ale nechám své příbuzné jít napřed s krátkou slušnou omluvou. Před dědou i majordomem se nechovám nijak nepatřičně, standardní zdvořilostní fráze, které všechny nudí. Nemyslím si, že protestují, když chvíli zůstanu pozadu.
Zaujme mě malé stádečko dobytka, které se připravilo jako hostina pro naše nejbližší. ,,Ale koukej Odášku, koukej!" řeknu vesele svému nejbližšímu druhu, a ukážu na několik malých jehňátek, který nějaký plebs drží na provázku. ,,Papání ti přišlo, no jo prdelko! Koukej jak bečí a skučí! Jak se mu klepou nožičky strachem!" řeknu a lehce Odáška podrbu na bradičce. ,,Nenecháme ho trošku se ještě bát?" zeptám se šibalsky svého druha. ,,Ať má pěkně pevňoučký masíčko!" řeknu, a hravě přijdu jemným krokem k jednomu ze sluhů, který drží jehňátka. ,,Dovolíte dobrý muži? Rád svého přítele krmím sám" zeptám se ho vážně, a jedno jehňátko vezmu do rukou. ,,Pššt pššt, neboj se maličké! Bude dobře!" řeknu a jemně ho podrbu na bradičce a pohladím. ,,Dělám si prdel, HA HA CHCÍPNI!" zařvu na jehně, které se vyplaší, a hodím ho přímo na Odáška. Co se děje dál, si můžete domyslet. Ano, roztrhá ho. Tohle není hezký svět.

,,Mějte hezký den. Tady máte zlaťák" řeknu sluhovi, a vydám se zpět za někým, kdo tuhle díru jakžtakž zná. Ignoruji přitom jak strejdu, tak ségru. Stejně někam zdrhnou, jen aby nebyli se svým příbuzným, protože já jsem přeci ten nezvladatelný hajzl co se s ním nikdo nebaví z rodiny krom táty a mámy, co to mají v hlavě jakž takž v pořádku. ,,Rád bych se seznámil s místní šlechtou. Kde se schází nejvíce?" zeptám se zdvořile, a nechám se vést tam, kam mám.

Za odpočinkem

Cesta -> Nádvoří, Křišťálový palác
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Raffael a Julia Tiberové

"Pak tedy do zahrad sestřičko!" zasmál jsem se zvesela, nadšen vidinou krásných dam tam se nacházejících i opětovného shledání s naší Lucrezií. "Nechte nám tam prosím donést občerstvení pane majordome!" instruoval jsem obratem správce paláce. "Jistě, že znám má drahá, neobávej se!" ujistil jsem Julinku s úsměvem a nabídl jsem jí své rámě. "To bude vše pane majordome!" dal jsem přátelsky na vědomí, že nás ani on ani jeho lidé nemusejí doprovázat, že se zde vyznám, neboť zahrady jistě nikam nepřesunuli.

"Nevím nevím, zda nás naše Lucrí nechá v zahradách odpočívat!" mrkl jsem na počátku naší cesty do hájemství krásy na svou sestřičku. Nevzal jsem to úplně tou nejpřímější cestou, neboť jsem se chtěl ještě předtím, než se objevím před dámami, trochu osvěžit procházkou a protáhnout si tělo, abych neudělal na dámy špatný dojem, ačkoliv to už za mne nejspíš beztak předem udělaly zlé jazyky.

"Dnes Ti to opravdu sluší Julí, tenhle rozmilý účes a rozkošné šaty Ti budou určitě všechny dámy v zahradách závidět!" ujistil jsem ji, že je na setkání náležitě připravena. "A jistě nejen tam!" dodal jsem, neboť nebylo možno pochybovat o tom, že by jejím příjezdem byl Letohrad cokoliv jiného, než-li poctěn. "Výkvět Tiberů v plné kráse a spolu, uvidíme, zda něco takového tenhle palác a vlastně i celé město přežije bez úhony!" nadnesl jsem představu, nad níž jsem se ihned zasnil. Ano, hned mne napadalo, kam bych se chtěl během své návštěvy ještě vydat, leč na to bude čas později a v následujících dnech. Teď však byl nádherný den a my jsme se právě ocitli před jedním z půvabných vstupů do palácových zahrad, byl čas se bavit a seznamovat, bezstarostně laškovat a získávat si přízeň, byl čas žít.

Stretnutie na ceste

Sir Geoffrey si nevšíma cícerok potu raziaci si cestičku obvodom jeho opálenej tváre, ani slnka pečúceho tak, že by sa na jeho plátovej zbroji dali upražiť vajíčka. Načúva pozorne vtáčej piesni, niežeby sa mu páčila, no ony tvory majú vo zvyku všimnúť si skôr nebezpečenstva a vzlietnuť k belasým výšinám, i slovám potulného rytiera, sledujúc bedlivo každý jazdcov pohyb.
Než však stihne čokoľvek povedať, zapojí sa do rozhovoru jeho mladá zverenka, prejavujúca o rytiera živý záujem. Skúsený kapitán v duchu zaúpie. Toto je problém s kvetinkami pestovanými v bezpečí za vysokými záhradnými múrmi, ďaleko od drsnej reality - vôbec si neuvedomujú krehkosť života, ako jednoduché je ukončiť niečie bytie, stačí fúknuť a čiesi súcno vyhasne ako plameň sviece a ostane len mrazivé prázdno, chlad a blednúca stuha spomienok.
Jeden muž môže byť rovnakou hrozbou ako skupina, stačí, aby sa dostal za jej chrbát a k belostnému hrdlu jej priložil čepeľ. Niečo také samozrejme rytieri z balád nerobia. Tí z mäsa a kostí sú však celkom odlišným popevkom.
Poslať ho preč bolo lákavou možnosťou, no pri jeho poslednej vete zbystril pozornosť. Nech je Gal ktokoľvek, určite nie je len “obyčajným” rytierom.
“Prisahajte na svoju česť, že neohrozíte moju pani,” vyzval ho dávajúc súhlas, aby sa k nim sir Gal pripojil. V ostražitosti nehodlal poľaviť ani on sám, ani jeho dobre trénovaní muži, výkvet rytierstva.

Anna sa nehlučne objavila po mojom boku so strieborným podnosom, na ktorom stáli dve skleničky a tri karafy z brúseného skla. Obsah jednej mal farbu krvi, ďalšia bola naplnená čírou chladivou vodou a v poslednej žiarila zlatá tekutina s jemnou vrstvou usadeniny na dne. V závese za štíhlou komornou šiel sluha v belaso-striebornej livreji so sušeným mäsom, syrom, chlebom a nakrájaným jablkom.
S istou dávkou zvedavosti čakám, ako sa neznámy rytier rozhodne. Možno dá prednosť rýchlej jazde pred slimačím plahočením s mojou družinou. Veď je veľmi pravdepodobné, že sa pred mestskou bránou bude vinúť dlhá rada povozov z blízkeho i vzdialenejšieho okolia a my v nej uviazneme na dlhé hodiny.

Zahrady Křišťálového paláce

Letohrad, Indir, den před turnajem,

Krátce po poledni, jasno a slunečno

Melite, Niobe, Lucrezia

Příjemný stín mramorového altánku, poblíž místa, kde se pěstěné palácové zahrady stávají skoro panenskou přírodou, a divoké luční kvítí vyhrává svou vůlí k životu nad pílí palácových zahradníků, jsem měla vždy nejraději. Dno a stěny koryta potůčku zkroceného lidmi, z bílého hladkého mramoru, postupně mizí a nahrazuje je hladké, proudem zaoblené říční kamení, menší a větší barevné oblázky, to jak se zahradníci domluvili s přírodou, na kompromisu. Tady na kraji zahrad, stranou většiny lidí, u altánku z mramoru, alespoň na chvíli příroda vítězí, a já jsem za to vlastně ráda. V předvečer hodokvasu, není lepšího místa, kam se s přítelkyněmi ukrýt před světem.

Poupravím si zlatou ozdobu na šatech, a pohodlněji se usadím v křesílku, ze kterého pozoruji rusovlasou Niobe, jak nabírá vodu z karafy, upíjí z ní, a pak do ní aranžuje květiny, které natrhala. Jsou všude okolo nás, jen se natáhnout, a vybrat si, přímo na dosah ruky. Stejně jako budeme brzy pro někoho na dosah ruky i  my všechny do jedné. Nebudeme nic víc než krásné květy, které si vybere mezi ostatními, určí je svými a stane se pánem jejich osudu. Nechat je kvést, či je utrhnout? Naaranžovat do vázy, nebo zavřít do knihy, a nechat vylisovat mezi stranami svázanými v těžkých dřevěných deskách a kůži?  Rozdrtit v hmoždíři na prášek a tím ovonit mýdla? Ač je to poměrně častou figurou řeči, přirovnávat dívčí krásu ke květinám a jejich malebným květům, náhle se ve stínu nadcházejících dnů, tímto porovnáním nijak rozněžněna, či potěšena necítím. Prostě jen nechci, pozorovat, jak se rozletíme z letohradu pryč, každá svou cestou, jako okvětní lístky popat, která někdo krutě otrhal.

Jen silou vůle obrátím svou pozornost k rozhovoru svých přítelkyň, a složím ruce do klína, potlačujíc nutkání, nervózně si hrát s vlasy, staženými nad šíjí v drdolu zdobeném tenkými copy, táhnoucími se přes temeno hlavy. Jen bych si zničila účes, a některá z mladých dívek, která mi slouží, by se, zatímco by mne znovu česala, velmi nabědovala… Nechtělo by se mi to už znovu poslouchat, nic jiného poslední dny nedělám. Blížící se oslavy mých narozenin, ač by vlastně měly být radostnou událostí, jak se mi, tak zdá, letos přinášejí všem jen další starosti a vrásky prohlubující se v tvář.

„Otec mi slíbil, že se vynasnaží do mého výběru příliš nezasahovat,“ odpovím zprvu váhavě na otázku, jež položila Niobe, a která mou hlavu přenese zpátky do mramorového altánku, v jehož příjemném polostínu jsme se dnes usadily.

„Předpokládám tedy, že on a jeho poradci, jen nenápadně pročesali listinu pozvaných hostí, aby mi zajistili dostatečný, a přesto vhodný výběr,“ nechám se slyšet, a chopím se číše, ve které je ještě trochu vína, ve kterém krátce svlažím svoje rty. Ne proto, že bych snad měla žízeň, spíš abych získala čas srovnat si myšlenky.

„V tom věřím jejich úsudku,“ myslím si, že zrovna Niobe nemusím vysvětlovat, v čem všem má v tomto panství prsty její starší sestra Artemis.

„Turnaj ale není klasickým Indirským sportem, a to se mi na něm nelíbí. Sledovat muže na koních, jak spolu soupeří v kolbišti z písku možná může být zajímavá podívaná, ale nemyslím si, že by mi tato disciplína mohla pomoci, vybrat si k sobě vhodného partnera…“ nechám se slyšet, když v tom Niobe pěkně pojmenuje mou myšlenku, tu se kterou jsem se svým kamarádkám již před pár dny svěřila. Úkoly od mladé lvice z Indiru, ano, já vím… Od té doby jsem nad nimi dost často přemýšlela, a seznam se začínal pěkně plnit. Niobé však pokračuje, a já pobavený úsměv nad jejími slovy ani nezakrývám za číší.

„Uvolněná podkova je dobrý nápad, ten si pamatujme,“ uculím se mírně, než odložím číši stranou. Do hovoru se s elegancí sobě vlastní vloží i Lucrezia, a její slova mi vyvolají další krátký úsměv ve tváři. Ano, otestovat si pány nápadníky, to se jeví jako nejschůdnější řešení.

„Takže, závody koňmo, to nebude problém zařídit, a já se ráda projedu bez sedla. Jak ale trefně poznamenala Niobe, před závody na koních, budeme potřebovat si pány už nějak otestovat, abychom kdyžtak mohly tu a tam nechat vyměnit koni udidlo, dát víc píce, aby byl přežraný a líný nebo uvolnit tu podkovu.“

Což o to, nápadů na různé disciplíny by bylo víc, ale jak je za sebe hezky poskládat, aby nám hrály co nejlépe na ruku, a abychom jich byly schopny využít? To je ta věc, se kterou si tu v altánku lámu hlavu.

„Chtěla bych něco klasického, co reprezentuje naši zemi a naše zvyky. Přeci jen, jeden z těch mužů, které budeme pokoušet se možná stane mým manželem, a kdo ví, třeba i některá z vás v mladících kteří se sem sjíždějí, najde nějaké zalíbení,“ navrhnu mírně. „Až tomu osud dá, budu paní Indiru, a měla bych si k sobě najít vhodný protějšek, muže který bude schopný naučit se naše zvyky, nebo jich již bude znalý… Co tedy, ony úkoly vést Indirskou cestou?“

Přílet dračích jezdců

Z Falmaaru vás vyletěla celá trojice. V čele jeden z největších známých draků Dargoth, zelené monstrum v jeho sedle seděl králův bratr, princ Vaeron. Po jeho pravém boku letěl na zlatém draku Odarothovi princ Malaerys, oděn v nejlepším cestovním šatu dbajícím na luxus i během cesty. Vaeron proti němu vypadal jako chudý příbuzný, ale tomu jeho praktická vojácká strohost vyhovovala víc, než tuny šperků lesknoucích se ve svitu vcházejícího Slunce. Nejlepší pohled byl však bezesporu na třetího dračího jezdce, přesněji dračí jezdkyni. Byla jí Malaerysova starší setra, krásná princezna Rhaella v sedle své sněhobílé dračice Lazmaris.

Původně s nimi měli letět i Luke, syn Vaeronův, a princ Daemon, sourozenec mladé dvojice, avšak oba dva byli na poslední chvíli zavoláni před krále a pověřeni záležitostí, která prý nepočká. Dle slov krále jim zabere maximálně den, takže je pravděpodobné, že by mohli doletět během zítřka a snad stihnou zahájení turnaje. A pokud ne, tak alespoň na zítřejší večerní zábavu dorazí určitě. Daemon to Rhaelle přislíbil a ten své sliby plní. Tedy většinou.

A tak se naše trojice dračích jezdců vznesla nad dračí citadelu, přeletěla přes Falmaar a zamířila na jih k zemi Woodsů a poté přes Hlubinu do země Echeronů a odtud přímo na jihovýchod do Letohradu. Cesta vám příjemně utíkala, a i když zde ve výškách nebylo tak teplo jako dole na povrchu, přesto bylo cítit, že je léto. Slunce samotné vás příjemně hřálo a díky jasnému nebi jste se nemuseli ani potýkat s nepříjemností v podobě nízké oblačnosti.

Bylo krátce po poledni, kdy draci začali sestupovat k horskému masivu který z části obklopoval hlavní město vévodství a neomylně zamířili přímo do jeskyní, které zde byli pro ně určené. Již se bezesporu těšili na skopové a hovězí, které jim zde služebnictvo vévody Maelyse přichystalo. A vy samotní jistě uvítáte po zdlouhavé a únavné cestě trochu odpočinku pro vaše pozadí, a hlavně nějaký dobrý opožděný oběd. V sedle draka se toho moc jíst nedá a snídani jste měli velmi brzkou. V Křišťálovém paláci se však o vás určitě postarají. Žádný host ještě nehladověl v síních Indiryonů.

Po přistání v jeskyních na vás u vstupu do jeskyní již čekal jeden ze zdejších majordomů a také skupinka služebníků, kteří již táhli několik bečících chuděrek oveček a pár telátek k vašim drakům. Draci mají také hlad.
„Vaše Výsosti,“ pozdravil úklonou majordomus prvně Vaerona a poté Malaeryse. Poté se obrátil k princezně Rhaelle a s další úklonou dodal „Vaše Jasnosti, vítejte v Křišťálovém Paláci, Letohrad a rod Indiryonů vás vítá a nabízí vám pohoštění svého domu, teplo krbu a cokoliv si budete přát. Můj pán, vévoda, aktuálně není přítomen, ale lady regentka a lady Viona jsou v paláci a bezesporu vás uvítají, jen co se o vašem příletu dozvědí.“

S tím vám nabídl možnost doprovodu do paláce a také kamkoliv v paláci si budete přát. Též vás informoval o tom, že vaše pokoje v Hostovském křídle budou připraveny během okamžiku a můžete je okamžitě využít. Pokud si přeje sejít se s kýmkoliv s kým vás mohou spojit, pokusí se to zajistit. Každopádně Křišťálový palác a Letohrad jsou vám k dispozici a můžete se vydat, kam je libo.

Příjezd do Letohradu

Cesta -> Nádvoří, Křišťálový palác
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Raffael Tiber, Julia Tiber