Za odpočinkem

Cesta -> Nádvoří, Křišťálový palác
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Raffael a Julia Tiberové

"Pak tedy do zahrad sestřičko!" zasmál jsem se zvesela, nadšen vidinou krásných dam tam se nacházejících i opětovného shledání s naší Lucrezií. "Nechte nám tam prosím donést občerstvení pane majordome!" instruoval jsem obratem správce paláce. "Jistě, že znám má drahá, neobávej se!" ujistil jsem Julinku s úsměvem a nabídl jsem jí své rámě. "To bude vše pane majordome!" dal jsem přátelsky na vědomí, že nás ani on ani jeho lidé nemusejí doprovázat, že se zde vyznám, neboť zahrady jistě nikam nepřesunuli.

"Nevím nevím, zda nás naše Lucrí nechá v zahradách odpočívat!" mrkl jsem na počátku naší cesty do hájemství krásy na svou sestřičku. Nevzal jsem to úplně tou nejpřímější cestou, neboť jsem se chtěl ještě předtím, než se objevím před dámami, trochu osvěžit procházkou a protáhnout si tělo, abych neudělal na dámy špatný dojem, ačkoliv to už za mne nejspíš beztak předem udělaly zlé jazyky.

"Dnes Ti to opravdu sluší Julí, tenhle rozmilý účes a rozkošné šaty Ti budou určitě všechny dámy v zahradách závidět!" ujistil jsem ji, že je na setkání náležitě připravena. "A jistě nejen tam!" dodal jsem, neboť nebylo možno pochybovat o tom, že by jejím příjezdem byl Letohrad cokoliv jiného, než-li poctěn. "Výkvět Tiberů v plné kráse a spolu, uvidíme, zda něco takového tenhle palác a vlastně i celé město přežije bez úhony!" nadnesl jsem představu, nad níž jsem se ihned zasnil. Ano, hned mne napadalo, kam bych se chtěl během své návštěvy ještě vydat, leč na to bude čas později a v následujících dnech. Teď však byl nádherný den a my jsme se právě ocitli před jedním z půvabných vstupů do palácových zahrad, byl čas se bavit a seznamovat, bezstarostně laškovat a získávat si přízeň, byl čas žít.

Stretnutie na ceste

Sir Geoffrey si nevšíma cícerok potu raziaci si cestičku obvodom jeho opálenej tváre, ani slnka pečúceho tak, že by sa na jeho plátovej zbroji dali upražiť vajíčka. Načúva pozorne vtáčej piesni, niežeby sa mu páčila, no ony tvory majú vo zvyku všimnúť si skôr nebezpečenstva a vzlietnuť k belasým výšinám, i slovám potulného rytiera, sledujúc bedlivo každý jazdcov pohyb.
Než však stihne čokoľvek povedať, zapojí sa do rozhovoru jeho mladá zverenka, prejavujúca o rytiera živý záujem. Skúsený kapitán v duchu zaúpie. Toto je problém s kvetinkami pestovanými v bezpečí za vysokými záhradnými múrmi, ďaleko od drsnej reality - vôbec si neuvedomujú krehkosť života, ako jednoduché je ukončiť niečie bytie, stačí fúknuť a čiesi súcno vyhasne ako plameň sviece a ostane len mrazivé prázdno, chlad a blednúca stuha spomienok.
Jeden muž môže byť rovnakou hrozbou ako skupina, stačí, aby sa dostal za jej chrbát a k belostnému hrdlu jej priložil čepeľ. Niečo také samozrejme rytieri z balád nerobia. Tí z mäsa a kostí sú však celkom odlišným popevkom.
Poslať ho preč bolo lákavou možnosťou, no pri jeho poslednej vete zbystril pozornosť. Nech je Gal ktokoľvek, určite nie je len “obyčajným” rytierom.
“Prisahajte na svoju česť, že neohrozíte moju pani,” vyzval ho dávajúc súhlas, aby sa k nim sir Gal pripojil. V ostražitosti nehodlal poľaviť ani on sám, ani jeho dobre trénovaní muži, výkvet rytierstva.

Anna sa nehlučne objavila po mojom boku so strieborným podnosom, na ktorom stáli dve skleničky a tri karafy z brúseného skla. Obsah jednej mal farbu krvi, ďalšia bola naplnená čírou chladivou vodou a v poslednej žiarila zlatá tekutina s jemnou vrstvou usadeniny na dne. V závese za štíhlou komornou šiel sluha v belaso-striebornej livreji so sušeným mäsom, syrom, chlebom a nakrájaným jablkom.
S istou dávkou zvedavosti čakám, ako sa neznámy rytier rozhodne. Možno dá prednosť rýchlej jazde pred slimačím plahočením s mojou družinou. Veď je veľmi pravdepodobné, že sa pred mestskou bránou bude vinúť dlhá rada povozov z blízkeho i vzdialenejšieho okolia a my v nej uviazneme na dlhé hodiny.

Zahrady Křišťálového paláce

Letohrad, Indir, den před turnajem,

Krátce po poledni, jasno a slunečno

Melite, Niobe, Lucrezia

Příjemný stín mramorového altánku, poblíž místa, kde se pěstěné palácové zahrady stávají skoro panenskou přírodou, a divoké luční kvítí vyhrává svou vůlí k životu nad pílí palácových zahradníků, jsem měla vždy nejraději. Dno a stěny koryta potůčku zkroceného lidmi, z bílého hladkého mramoru, postupně mizí a nahrazuje je hladké, proudem zaoblené říční kamení, menší a větší barevné oblázky, to jak se zahradníci domluvili s přírodou, na kompromisu. Tady na kraji zahrad, stranou většiny lidí, u altánku z mramoru, alespoň na chvíli příroda vítězí, a já jsem za to vlastně ráda. V předvečer hodokvasu, není lepšího místa, kam se s přítelkyněmi ukrýt před světem.

Poupravím si zlatou ozdobu na šatech, a pohodlněji se usadím v křesílku, ze kterého pozoruji rusovlasou Niobe, jak nabírá vodu z karafy, upíjí z ní, a pak do ní aranžuje květiny, které natrhala. Jsou všude okolo nás, jen se natáhnout, a vybrat si, přímo na dosah ruky. Stejně jako budeme brzy pro někoho na dosah ruky i  my všechny do jedné. Nebudeme nic víc než krásné květy, které si vybere mezi ostatními, určí je svými a stane se pánem jejich osudu. Nechat je kvést, či je utrhnout? Naaranžovat do vázy, nebo zavřít do knihy, a nechat vylisovat mezi stranami svázanými v těžkých dřevěných deskách a kůži?  Rozdrtit v hmoždíři na prášek a tím ovonit mýdla? Ač je to poměrně častou figurou řeči, přirovnávat dívčí krásu ke květinám a jejich malebným květům, náhle se ve stínu nadcházejících dnů, tímto porovnáním nijak rozněžněna, či potěšena necítím. Prostě jen nechci, pozorovat, jak se rozletíme z letohradu pryč, každá svou cestou, jako okvětní lístky popat, která někdo krutě otrhal.

Jen silou vůle obrátím svou pozornost k rozhovoru svých přítelkyň, a složím ruce do klína, potlačujíc nutkání, nervózně si hrát s vlasy, staženými nad šíjí v drdolu zdobeném tenkými copy, táhnoucími se přes temeno hlavy. Jen bych si zničila účes, a některá z mladých dívek, která mi slouží, by se, zatímco by mne znovu česala, velmi nabědovala… Nechtělo by se mi to už znovu poslouchat, nic jiného poslední dny nedělám. Blížící se oslavy mých narozenin, ač by vlastně měly být radostnou událostí, jak se mi, tak zdá, letos přinášejí všem jen další starosti a vrásky prohlubující se v tvář.

„Otec mi slíbil, že se vynasnaží do mého výběru příliš nezasahovat,“ odpovím zprvu váhavě na otázku, jež položila Niobe, a která mou hlavu přenese zpátky do mramorového altánku, v jehož příjemném polostínu jsme se dnes usadily.

„Předpokládám tedy, že on a jeho poradci, jen nenápadně pročesali listinu pozvaných hostí, aby mi zajistili dostatečný, a přesto vhodný výběr,“ nechám se slyšet, a chopím se číše, ve které je ještě trochu vína, ve kterém krátce svlažím svoje rty. Ne proto, že bych snad měla žízeň, spíš abych získala čas srovnat si myšlenky.

„V tom věřím jejich úsudku,“ myslím si, že zrovna Niobe nemusím vysvětlovat, v čem všem má v tomto panství prsty její starší sestra Artemis.

„Turnaj ale není klasickým Indirským sportem, a to se mi na něm nelíbí. Sledovat muže na koních, jak spolu soupeří v kolbišti z písku možná může být zajímavá podívaná, ale nemyslím si, že by mi tato disciplína mohla pomoci, vybrat si k sobě vhodného partnera…“ nechám se slyšet, když v tom Niobe pěkně pojmenuje mou myšlenku, tu se kterou jsem se svým kamarádkám již před pár dny svěřila. Úkoly od mladé lvice z Indiru, ano, já vím… Od té doby jsem nad nimi dost často přemýšlela, a seznam se začínal pěkně plnit. Niobé však pokračuje, a já pobavený úsměv nad jejími slovy ani nezakrývám za číší.

„Uvolněná podkova je dobrý nápad, ten si pamatujme,“ uculím se mírně, než odložím číši stranou. Do hovoru se s elegancí sobě vlastní vloží i Lucrezia, a její slova mi vyvolají další krátký úsměv ve tváři. Ano, otestovat si pány nápadníky, to se jeví jako nejschůdnější řešení.

„Takže, závody koňmo, to nebude problém zařídit, a já se ráda projedu bez sedla. Jak ale trefně poznamenala Niobe, před závody na koních, budeme potřebovat si pány už nějak otestovat, abychom kdyžtak mohly tu a tam nechat vyměnit koni udidlo, dát víc píce, aby byl přežraný a líný nebo uvolnit tu podkovu.“

Což o to, nápadů na různé disciplíny by bylo víc, ale jak je za sebe hezky poskládat, aby nám hrály co nejlépe na ruku, a abychom jich byly schopny využít? To je ta věc, se kterou si tu v altánku lámu hlavu.

„Chtěla bych něco klasického, co reprezentuje naši zemi a naše zvyky. Přeci jen, jeden z těch mužů, které budeme pokoušet se možná stane mým manželem, a kdo ví, třeba i některá z vás v mladících kteří se sem sjíždějí, najde nějaké zalíbení,“ navrhnu mírně. „Až tomu osud dá, budu paní Indiru, a měla bych si k sobě najít vhodný protějšek, muže který bude schopný naučit se naše zvyky, nebo jich již bude znalý… Co tedy, ony úkoly vést Indirskou cestou?“

Přílet dračích jezdců

Z Falmaaru vás vyletěla celá trojice. V čele jeden z největších známých draků Dargoth, zelené monstrum v jeho sedle seděl králův bratr, princ Vaeron. Po jeho pravém boku letěl na zlatém draku Odarothovi princ Malaerys, oděn v nejlepším cestovním šatu dbajícím na luxus i během cesty. Vaeron proti němu vypadal jako chudý příbuzný, ale tomu jeho praktická vojácká strohost vyhovovala víc, než tuny šperků lesknoucích se ve svitu vcházejícího Slunce. Nejlepší pohled byl však bezesporu na třetího dračího jezdce, přesněji dračí jezdkyni. Byla jí Malaerysova starší setra, krásná princezna Rhaella v sedle své sněhobílé dračice Lazmaris.

Původně s nimi měli letět i Luke, syn Vaeronův, a princ Daemon, sourozenec mladé dvojice, avšak oba dva byli na poslední chvíli zavoláni před krále a pověřeni záležitostí, která prý nepočká. Dle slov krále jim zabere maximálně den, takže je pravděpodobné, že by mohli doletět během zítřka a snad stihnou zahájení turnaje. A pokud ne, tak alespoň na zítřejší večerní zábavu dorazí určitě. Daemon to Rhaelle přislíbil a ten své sliby plní. Tedy většinou.

A tak se naše trojice dračích jezdců vznesla nad dračí citadelu, přeletěla přes Falmaar a zamířila na jih k zemi Woodsů a poté přes Hlubinu do země Echeronů a odtud přímo na jihovýchod do Letohradu. Cesta vám příjemně utíkala, a i když zde ve výškách nebylo tak teplo jako dole na povrchu, přesto bylo cítit, že je léto. Slunce samotné vás příjemně hřálo a díky jasnému nebi jste se nemuseli ani potýkat s nepříjemností v podobě nízké oblačnosti.

Bylo krátce po poledni, kdy draci začali sestupovat k horskému masivu který z části obklopoval hlavní město vévodství a neomylně zamířili přímo do jeskyní, které zde byli pro ně určené. Již se bezesporu těšili na skopové a hovězí, které jim zde služebnictvo vévody Maelyse přichystalo. A vy samotní jistě uvítáte po zdlouhavé a únavné cestě trochu odpočinku pro vaše pozadí, a hlavně nějaký dobrý opožděný oběd. V sedle draka se toho moc jíst nedá a snídani jste měli velmi brzkou. V Křišťálovém paláci se však o vás určitě postarají. Žádný host ještě nehladověl v síních Indiryonů.

Po přistání v jeskyních na vás u vstupu do jeskyní již čekal jeden ze zdejších majordomů a také skupinka služebníků, kteří již táhli několik bečících chuděrek oveček a pár telátek k vašim drakům. Draci mají také hlad.
„Vaše Výsosti,“ pozdravil úklonou majordomus prvně Vaerona a poté Malaeryse. Poté se obrátil k princezně Rhaelle a s další úklonou dodal „Vaše Jasnosti, vítejte v Křišťálovém Paláci, Letohrad a rod Indiryonů vás vítá a nabízí vám pohoštění svého domu, teplo krbu a cokoliv si budete přát. Můj pán, vévoda, aktuálně není přítomen, ale lady regentka a lady Viona jsou v paláci a bezesporu vás uvítají, jen co se o vašem příletu dozvědí.“

S tím vám nabídl možnost doprovodu do paláce a také kamkoliv v paláci si budete přát. Též vás informoval o tom, že vaše pokoje v Hostovském křídle budou připraveny během okamžiku a můžete je okamžitě využít. Pokud si přeje sejít se s kýmkoliv s kým vás mohou spojit, pokusí se to zajistit. Každopádně Křišťálový palác a Letohrad jsou vám k dispozici a můžete se vydat, kam je libo.

Příjezd do Letohradu

Cesta -> Nádvoří, Křišťálový palác
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Raffael Tiber, Julia Tiber

Setkání na cestě

Odpočívadlo, Třicet mil před Letohradem
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“

Tiberský příjezd do Letohradu

Cesta -> Nádvoří, Křišťálový palác
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Raffael a Julia Tiberové

Cesta kočárem byla zdlouhavá, mne však ani nenapadlo absolvovat ji v sedle, kde bych byl rozptylován výhledem na krajinu, lesy, pole i lidská obydlí a ona by tak mohla rychleji ubíhat. Naopak, s radostí jsem využil pohodlí kočáru, nicméně nejen pro ono pohodlí samé, ale i proto, abych si mohl užít společnosti své malé sestřičky Julinky. Když jsme konečně projeli branou a vstoupili do města Letohradu, pohled jímž jsem Julii sledoval se změnil, zjihl. Vzpomněl jsem si na ony doby, kdy byla ještě maličká a mně mohlo být kolem dvanácti let, na to jakou byla roztomilou holčičkou, veselou a tak bezmezně věřící všem které měla ráda. Přemohl jsem se a nedovolil svým zrakům zvlhnout, leč ta vzpomínka mne ani tak neopustila, přestože jsem se ji snažil pohledem na městské ulice a na nich se pohybující obyvatele všemožně zaplašit. Letohrad byl blízký našemu domovu a mému dědictví, Tiberiasu, jen pochopitelně v poněkud majestátnějším provedení, jak se na vévodské sídelní město slušelo, tak to platilo alespoň pro jeho vznešenější části.

Nakonec jsem se tedy pokusil upnout se myšlenkami k cíli, jenž mne sem zavedl. Seznámit se se svou snoubenkou, jak je to zvláštní, jsem dospělý muž a přesto mi určili koho si mám vzít, ne že bych snad měl v úmyslu hned protestovat, Melite je přítelkyní mé sestry, což jistě mnohé usnadní. Leč přesto, ve svém věku bych to měl být já, kdo o sobě rozhoduje a ne můj pan otec, který kdysi něco s někým domluvil. Nicméně nechtěl jsem Melite předem odsoudit, chtěl jsem jí dát příležitost mne zaujmout či snad dokonce okouzlit, pokud bude rozumná, mohli bychom konec konců vést velice šťastný a plodný život.

Když jsem však z kočáru vyskočil na nádvoří Křišťálového paláce, udeřily na mne vzpomínky, dobré i zlé a pocity, které jsem choval vůči tomuto sídlu i městu. Pak mne však od těchto náhlých myšlenek odvedl majordomův hlas. "Děkuji Vám, za řádné a vhodné uvítání pane majordome, jste věru správným mužem na svém místě!" ocenil jsem zdvořile jeho snahu, poté co jsem si vyslechl co měl na srdci. "Julinko, sestřičko, kampak se vydáme?" oslovil jsem ji měkce. "Půjdeme se podívat na naši drahou sestřičku či si trochu odpočineme, než si nás bude žádat náš pan otec?" předestřel jsem další možnost jak si ukrátit čas. "Mohu ti ukázat to co si z paláce pamatuji, snad se za těch několik let příliš nezměnil!" nabídl jsem jí a spiklenecky jsem se na ni usmál. Sám jsem pro tuto chvíli neměl žádné plány, tak proč na pár chvil neučinit sestřičku šťastnou tak jako bývala kdysi, ačkoliv, byla to z nás tří výhonků rodu Tiberů právě ona, kdo mohl pravého pocitu štěstí bez pochyb ještě stále dosáhnout.

V palácových zahradách

Tvář Lady Melite Pyrrhos

Stretnutie na ceste

odkaz

Teplý večerný vánok si pohrával s čipkovaným závesom jemným ako pavučina, vôbec sa nesnažiac rozohnať ťaživú páľavu v uzavretom stiesnenom priestore.
V kočiari, hoc dobre odpruženom, som cítila každý kamienok, po ktorom sme prešli. Hugh, ten zradca, sa pred pár hodinami rozhodol, že najbližší úsek cesty pôjde koňmo a pripojí sa ku mne až v zájazdnom hostinci v Tiberiase.
S mestom nadohľad sa niečo zmenilo. Náš malý sprievod neplánovane zastavil. Keď som odhrnula záclonku a mierne sa predklonila, môj údiv vzrástol do veľkosti draka. Miesto rytiera v nablískanej zbroji s ozdobným stantonovským tabardom sedel Hugh na svojom žrebcovi a tváril sa zachmúrene. Keď mi oznámil zmenu plánu stiahla som obočie v ustanom výraze.
“Je starý otec v poriadku?” vystrčila som ruku, i značnú časť trupu - div som nevypadla, z okienka, a zaborila nechty do bratovho predlaktia. Útroby mi zvierali ľadové pazúry strachu (možno však išlo len o Annine paže, ktorými ovinula môj driek v pokuse vtiahnuť ma späť do bezpečia tej rakvy na kolesách) a i tichý melodický hlások sa mi chvel nepokojom, snažiac sa prehlušiť tlkot srdca, jež musel byť počuť na míle ďaleko.
“Mala by som sa vrátiť s tebou a uistiť sa, že je všetko v poriadku,” moja snaha presvedčiť toho tvrdohlavca však vyšla vnivoč a Hugh nakoniec v sprievode štyroch rytierov zamieril domov a mňa zanechal samu. Nikdy som nebola za hranicami nášho vojvodstva. A nikdy sme neboli od seba odlúčení na viac ako pár dní. Čo si spomínam, vždy bol po mojom boku, aby ma chránil. Dokonca vzal vinu na seba, keď som dala pestúnke do postele chrústa.
Teraz však zmizol v kúdole prachu a mne neostalo iné než pokračovať vo svojej púti k Letohradu.

Navôkol panuje magický pokoj narušovaný len vtáčou piesňou a vzduchom sa linie čistá vôňa lúčnych kvetov.
Posledná príležitosť sa voľne prejsť, nasať ten sladký závan slobody, než vstúpim do sveta zošnurovaného etiketou, zvierajúcou svoje obete ako železná panna.
Len čo vrátim Anne prázdnu skleničku, ponechám ju jej osudu a vzdialim sa pár metrov od kočiara nesúceho náš erb s dvoma čiernymi sokolmi.
Prepletiem dlhé štíhle prtsty, natiahnem ruky k oblohe a stanúc na špičky sa roztočím ako vĺčik. Nechám hrejivé slnečné lúče nech poláskajú moju tvár a vánok nech sa hrá s kaskádou vlnitých vlasov farby bieleho zlata.

Náhodný okoloidúci by dámu v belasých cestovných šatách zdobených striebornoými ornamentami mohol považovať za elfku s exotickými črtami, ladnou labuťou šijou a krehkou postavou. Len uši nemali špicatý tvar tak príznačný pre tento záhadný národ. To by však pozorovateľ musel prísť bližšie a počkať, než ustane ten jagavý vír.
Svet sa zmení vo farebnú šmuhu, a mne sa aspoň na pár úderov srdca podarí zabudnúť, ako sme blízko cieľa. Čo tam budem robiť bez Hugha? Tieseň a smútok z odlúčenia rýchlo nahradí zvedavosť. Možno ak po mojom boku nebude stáť brat tváriaci sa ako kakabus, tak ma i nejaký gentlman vyzve k tancu. Vlastne si nepätám, kedy som tancovala s niekým iným okrem Hugha a tanečného majstra.
Kútikom oka zachytím nečakaný pohyb, to kôň Sira Geoffreya, nepokojne prešľapne na mieste, zastrihá ušami a mierne sa pootočí tam, kam ho vedie pevná ruka jeho pána.
Plynulo dokončím pohyb a zastanem, aby som zistila, čo pritiahlo kapitánovu pozornosť. Pre lepší výhľad musím urobiť niekoľko krokov a obísť roh koča, než uzriem osamelého jazdca putujúceho vlniacimi sa lúkami zdobenými pestrofarebnými hlávkami kvetov. Mieri k nám, alebo, čo je pravdepodobnejšie, mieri na Turnaj v Letohrade usporiadaný pri príležitosti narodenín Vojvodovej dcéry a naša malá skupinka mu len stojí v ceste.
Rytier v striebrom zdobeom tabarde a naleštenej zbroji vyjde cudzincovi v ústrety, aby ho pozdravil a zistil, čo ho k nám zavialo.

Potulný rytier upúta moju pozornosť. Možno je to tým s akou ľahkosťou ovláda mohutného vraníka, možno statnou postavou alebo len obyčajnou zbrojou, kvalitnou, lež takou čo poznala nejedno ostrie i nejeden palcát a vedela by rozprávať o mnohých tvrdých dobrodružstvách. Nikde nevidím jeho erb, ale to ma netrápi, jeho reč i spôsoby dokazujú urodzený pôvod.
Podídem bližšie a mierne zakloním hlavu, aby som lepšie videla rytierovu pohľadnú tvár zarastenú niekoľkodenným strniskom.

“Buďte vítaný, sir Gal,” tichý melodický pozdrav sprevádzaný úsmevom snáď prelomí napätie, ktoré cítim i ja , “Som Lady Gloria Stanton a skutočne mierim do Letohradu.”
Ladným mávnutím naznačím Anne, nech prinesie nejaké jedlo a pitie, ktorým by sme pohostili súputníka.
“Nevidím v tom žiaden problém, ak vám nevadí pomalšie tempo, ktoré sa pravdepodobne pred mestom ešte zvoľní.” Pri troške šťastia sa snáď úplne nezastaví.