Setkání na cestě

Odpočívadlo, Třicet mil před Letohradem
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“

Tiberský příjezd do Letohradu

Cesta -> Nádvoří, Křišťálový palác
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Raffael a Julia Tiberové

Cesta kočárem byla zdlouhavá, mne však ani nenapadlo absolvovat ji v sedle, kde bych byl rozptylován výhledem na krajinu, lesy, pole i lidská obydlí a ona by tak mohla rychleji ubíhat. Naopak, s radostí jsem využil pohodlí kočáru, nicméně nejen pro ono pohodlí samé, ale i proto, abych si mohl užít společnosti své malé sestřičky Julinky. Když jsme konečně projeli branou a vstoupili do města Letohradu, pohled jímž jsem Julii sledoval se změnil, zjihl. Vzpomněl jsem si na ony doby, kdy byla ještě maličká a mně mohlo být kolem dvanácti let, na to jakou byla roztomilou holčičkou, veselou a tak bezmezně věřící všem které měla ráda. Přemohl jsem se a nedovolil svým zrakům zvlhnout, leč ta vzpomínka mne ani tak neopustila, přestože jsem se ji snažil pohledem na městské ulice a na nich se pohybující obyvatele všemožně zaplašit. Letohrad byl blízký našemu domovu a mému dědictví, Tiberiasu, jen pochopitelně v poněkud majestátnějším provedení, jak se na vévodské sídelní město slušelo, tak to platilo alespoň pro jeho vznešenější části.

Nakonec jsem se tedy pokusil upnout se myšlenkami k cíli, jenž mne sem zavedl. Seznámit se se svou snoubenkou, jak je to zvláštní, jsem dospělý muž a přesto mi určili koho si mám vzít, ne že bych snad měl v úmyslu hned protestovat, Melite je přítelkyní mé sestry, což jistě mnohé usnadní. Leč přesto, ve svém věku bych to měl být já, kdo o sobě rozhoduje a ne můj pan otec, který kdysi něco s někým domluvil. Nicméně nechtěl jsem Melite předem odsoudit, chtěl jsem jí dát příležitost mne zaujmout či snad dokonce okouzlit, pokud bude rozumná, mohli bychom konec konců vést velice šťastný a plodný život.

Když jsem však z kočáru vyskočil na nádvoří Křišťálového paláce, udeřily na mne vzpomínky, dobré i zlé a pocity, které jsem choval vůči tomuto sídlu i městu. Pak mne však od těchto náhlých myšlenek odvedl majordomův hlas. "Děkuji Vám, za řádné a vhodné uvítání pane majordome, jste věru správným mužem na svém místě!" ocenil jsem zdvořile jeho snahu, poté co jsem si vyslechl co měl na srdci. "Julinko, sestřičko, kampak se vydáme?" oslovil jsem ji měkce. "Půjdeme se podívat na naši drahou sestřičku či si trochu odpočineme, než si nás bude žádat náš pan otec?" předestřel jsem další možnost jak si ukrátit čas. "Mohu ti ukázat to co si z paláce pamatuji, snad se za těch několik let příliš nezměnil!" nabídl jsem jí a spiklenecky jsem se na ni usmál. Sám jsem pro tuto chvíli neměl žádné plány, tak proč na pár chvil neučinit sestřičku šťastnou tak jako bývala kdysi, ačkoliv, byla to z nás tří výhonků rodu Tiberů právě ona, kdo mohl pravého pocitu štěstí bez pochyb ještě stále dosáhnout.

V palácových zahradách

Tvář Lady Melite Pyrrhos

Stretnutie na ceste

odkaz

Teplý večerný vánok si pohrával s čipkovaným závesom jemným ako pavučina, vôbec sa nesnažiac rozohnať ťaživú páľavu v uzavretom stiesnenom priestore.
V kočiari, hoc dobre odpruženom, som cítila každý kamienok, po ktorom sme prešli. Hugh, ten zradca, sa pred pár hodinami rozhodol, že najbližší úsek cesty pôjde koňmo a pripojí sa ku mne až v zájazdnom hostinci v Tiberiase.
S mestom nadohľad sa niečo zmenilo. Náš malý sprievod neplánovane zastavil. Keď som odhrnula záclonku a mierne sa predklonila, môj údiv vzrástol do veľkosti draka. Miesto rytiera v nablískanej zbroji s ozdobným stantonovským tabardom sedel Hugh na svojom žrebcovi a tváril sa zachmúrene. Keď mi oznámil zmenu plánu stiahla som obočie v ustanom výraze.
“Je starý otec v poriadku?” vystrčila som ruku, i značnú časť trupu - div som nevypadla, z okienka, a zaborila nechty do bratovho predlaktia. Útroby mi zvierali ľadové pazúry strachu (možno však išlo len o Annine paže, ktorými ovinula môj driek v pokuse vtiahnuť ma späť do bezpečia tej rakvy na kolesách) a i tichý melodický hlások sa mi chvel nepokojom, snažiac sa prehlušiť tlkot srdca, jež musel byť počuť na míle ďaleko.
“Mala by som sa vrátiť s tebou a uistiť sa, že je všetko v poriadku,” moja snaha presvedčiť toho tvrdohlavca však vyšla vnivoč a Hugh nakoniec v sprievode štyroch rytierov zamieril domov a mňa zanechal samu. Nikdy som nebola za hranicami nášho vojvodstva. A nikdy sme neboli od seba odlúčení na viac ako pár dní. Čo si spomínam, vždy bol po mojom boku, aby ma chránil. Dokonca vzal vinu na seba, keď som dala pestúnke do postele chrústa.
Teraz však zmizol v kúdole prachu a mne neostalo iné než pokračovať vo svojej púti k Letohradu.

Navôkol panuje magický pokoj narušovaný len vtáčou piesňou a vzduchom sa linie čistá vôňa lúčnych kvetov.
Posledná príležitosť sa voľne prejsť, nasať ten sladký závan slobody, než vstúpim do sveta zošnurovaného etiketou, zvierajúcou svoje obete ako železná panna.
Len čo vrátim Anne prázdnu skleničku, ponechám ju jej osudu a vzdialim sa pár metrov od kočiara nesúceho náš erb s dvoma čiernymi sokolmi.
Prepletiem dlhé štíhle prtsty, natiahnem ruky k oblohe a stanúc na špičky sa roztočím ako vĺčik. Nechám hrejivé slnečné lúče nech poláskajú moju tvár a vánok nech sa hrá s kaskádou vlnitých vlasov farby bieleho zlata.

Náhodný okoloidúci by dámu v belasých cestovných šatách zdobených striebornoými ornamentami mohol považovať za elfku s exotickými črtami, ladnou labuťou šijou a krehkou postavou. Len uši nemali špicatý tvar tak príznačný pre tento záhadný národ. To by však pozorovateľ musel prísť bližšie a počkať, než ustane ten jagavý vír.
Svet sa zmení vo farebnú šmuhu, a mne sa aspoň na pár úderov srdca podarí zabudnúť, ako sme blízko cieľa. Čo tam budem robiť bez Hugha? Tieseň a smútok z odlúčenia rýchlo nahradí zvedavosť. Možno ak po mojom boku nebude stáť brat tváriaci sa ako kakabus, tak ma i nejaký gentlman vyzve k tancu. Vlastne si nepätám, kedy som tancovala s niekým iným okrem Hugha a tanečného majstra.
Kútikom oka zachytím nečakaný pohyb, to kôň Sira Geoffreya, nepokojne prešľapne na mieste, zastrihá ušami a mierne sa pootočí tam, kam ho vedie pevná ruka jeho pána.
Plynulo dokončím pohyb a zastanem, aby som zistila, čo pritiahlo kapitánovu pozornosť. Pre lepší výhľad musím urobiť niekoľko krokov a obísť roh koča, než uzriem osamelého jazdca putujúceho vlniacimi sa lúkami zdobenými pestrofarebnými hlávkami kvetov. Mieri k nám, alebo, čo je pravdepodobnejšie, mieri na Turnaj v Letohrade usporiadaný pri príležitosti narodenín Vojvodovej dcéry a naša malá skupinka mu len stojí v ceste.
Rytier v striebrom zdobeom tabarde a naleštenej zbroji vyjde cudzincovi v ústrety, aby ho pozdravil a zistil, čo ho k nám zavialo.

Potulný rytier upúta moju pozornosť. Možno je to tým s akou ľahkosťou ovláda mohutného vraníka, možno statnou postavou alebo len obyčajnou zbrojou, kvalitnou, lež takou čo poznala nejedno ostrie i nejeden palcát a vedela by rozprávať o mnohých tvrdých dobrodružstvách. Nikde nevidím jeho erb, ale to ma netrápi, jeho reč i spôsoby dokazujú urodzený pôvod.
Podídem bližšie a mierne zakloním hlavu, aby som lepšie videla rytierovu pohľadnú tvár zarastenú niekoľkodenným strniskom.

“Buďte vítaný, sir Gal,” tichý melodický pozdrav sprevádzaný úsmevom snáď prelomí napätie, ktoré cítim i ja , “Som Lady Gloria Stanton a skutočne mierim do Letohradu.”
Ladným mávnutím naznačím Anne, nech prinesie nejaké jedlo a pitie, ktorým by sme pohostili súputníka.
“Nevidím v tom žiaden problém, ak vám nevadí pomalšie tempo, ktoré sa pravdepodobne pred mestom ešte zvoľní.” Pri troške šťastia sa snáď úplne nezastaví.

Muži jsou jako nádobí. Použijte ho, umyjte a ukliďte na později.

Lady Lucrezia Tiber, s tímto účesem a těmito šaty.

Setkání na cestě

Odpočívadlo, Třicet mil před Letohradem
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“

Zasedání Rady

Křišťálový palác, Indirův salónek
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Prima, Artemis, Julius, Secundus

Těžké knihy s papyry dopadly na stůl a oznámily příchod mé maličkosti. Vpravdě v poslední minutě, ale přeci; přípravy na slavný příjezd hostí i na samotný hřeb celých oslav, bál a turnaj, nedávaly snad nikomu spát. Na seznam povinností přibývaly další a další řádky a stěží se mi dařilo odškrtávat alespoň ty, jež na mě z hrubých stran civěly už několik dní ne-li týdnů.

"Primo," pozdravila jsem regentku, než jsem se usadila a oslovila i zbylé dva členy naší malé rady, "lorde Tibere, Secunde," zlehka jsem jim kývla hlavou na pozdrav. Hlavou se mi hnaly všechny nedokončené úkoly jako stádo splašených koní, trpělivě jsem ale čekala, abych nezačala svou část starostí chrlit jak právě probuzená sopka.

Mezi všemi papíry, mezi kterými jsem čas od času listovala, když zrovna mluvil někdo jiný, ležel i jeden, na kterém se rýsovalo, jak několik dalších dní bude vypadat. Až žalostně ale zel prázdnotou, jež měla počátek v naší neschopnosti se rozhodnout. Nebo neschopnosti mít dost originální nápady, které by zabavily mladé i staré, urozené i ty méně urozené. Indir měl samozřejmě mnohé co nabídnout, ale všechno mělo svou cenu. A toho u bohů nebude, abych se Tibera ptala, zda povolí tenhle druh oslav nebo tamten.

"Předevčírem přišel šafrán z jihu, jak jsme chtěli, mohli bychom jím tak vyzdobit cestu k amfiteátru jako za starých časů. Bylo to sice na počest králů, ale... významných hostů budeme mít dost a vévoda by si svůj příjezd měl také užít. Pokud se na oslavy vrátí..." jeho případná nepřítomnost vyvolávala další otázky, ale nebylo na mne, abych je vyslovila jako první. Mé zraky se tak stočily k jediné další ryšavé hlavě u stolu, jako bych snad doufala, že ze své pozice bude právě on vědět, kde vévoda je a kdy se chystá objevit v Letohradu. Nahlas jsem se ho však neptala. I tak jsme měli k řešení věcí dost.

"Objevilo se mi taky zpátky na stole tohle... a je tam mnoho poznámek," posunula jsem před sebe svitek, na kterém byl prozatímní návrh na usazení hostů; jména na něm byla už několikrát přepsána a přeškrtána a stejně tak se měnilo i uspořádaní stolů, "takže v tom se od minule nic nemění," má slova patřila především Primě, která nakonec v tomto všem bude mít poslední slovo.

"Přemýšlela jsem ještě o jedné věci, jež s tím tak trochu souvisí," zavrtěla jsem se na židli a na chvíli se odmlčela, abych sama sebe ujistila, že slova, jež mi vysely na rtech, chci skutečně vyslovit, "možná by nebylo od věci se ujistit o výběru onoho šťastného, jež získá ruku Viony," naschvál jsem ze své věty vynechala slova jako usměrnit výběr, nasměrovat ji správným směrem či podstrčit toho správného. Nikdo z nás ale nebyl včerejší a všichni jsme věděli, kdy se pějí ty nejsladší písně. Doufat, že se všemožní druzí i třetí synové nebudou předhánět o to, kdo si bude moci říkat příští vévoda Indiru, bylo bláhové.

Setkání na cestě

Letohradský turnaj se blížil a pozvánky dostalo mnoho rodů, včetně rodu Stanton ze Stříbrných vrchů. Lord baron Stanton, již velmi, velmi starý muž, se na cestu Letohradu necítil, a tak pověřil svého vnuka Hugha a jeho sestru Glorii, aby rod Stantonů zastupovali a aby ukázali přátelství rodu Stantonů s rodem Indir. Tak znělo oficiální pověření. Pár dní na to vyrazil ze Stříbrných kopců kočár v doprovodu desítky rytířů Stříbrného sokola, jež měli doprovodit sira a lady bezpečně do Letohradu a poskytnout jim zde ochranu před vším nebezpečím, které by se v tak rušném městě jako je Letohrad mohlo objevit.

Cesta utíkala bez problému, alespoň v začátcích, než poselstvo dorazilo do Tiberiasu, kde je dohnal posel, který si vyžádal návrat sira Hugha do Stříbrných kopců. Důvod? Hugh neřekl vůbec nic, ale zdál se rozčarovaný, a ne příliš nadšený svým návratem. Neměl však na výběr. Příkaz svého dědy, lorda, musel uposlechnout. A tak se na zbytek cesty vydala Gloria v doprovodu pouze své osobní služebné Anny a šestice Stříbrných sokolů. Během pár dalších dní se přiblížili na dosah Letohradu, už jen poslední zastávka pár desítek mil před největším městem této části Království.

Kočár zastavil na odpočívadle a vozkové se jali starat o koně, aby ti byli připraveni na zbytek cesty. Trochu vody, trochu ovsa na posilnění, zkontrolovat podkovy a všechny řemínky, prostě klasická údržba. Sami se posilnili ze zásob sušeným masem a vodou ředěným vínem. Služebná Anna mezitím obsloužila lady Glorii a ta si mohla protáhnout nožky a promasírovat pozadí z neustálého sezení a kodrcání kočáru (což samozřejmě neudělala, protože to dámy nedělají). Stříbrní sokoli se rozestavili okolo a též odpočívali, přičemž jejich pohledy neustále propátrávali okolí a hledali případné hrozby. Svou povinnost brali smrtelně vážně. Za lady Glorii by tu každý jeden z nich s radostí padl. Pravda je, že jen hodně tupí banditi by si to chtěli rozdat s jedněmi z nejlepších rytířů, jaké Augarské vévodství produkuje.

Jejich velitel, kapitán Geoffrey, zůstal jako jediný sedět v sedle svého koně a obezřetně pozoroval obzor. Zdálo se mu totiž, že na něm něco spatřil. To by nebylo zase tak neobvyklé. Povozy obchodníků stejně jako farmáři sem tam chodili a jezdili neustále, ale od nich nikdo nečekal nebezpečí. Sira Geoffroye však zaujalo úplně něco jiného. Osamělá postava v sedle koně, válečného vraníka, která se přibližovala ze severo-západu. Už to, že jela mimo cestu přímo napříč loukou a mířila přímo k nim upoutalo rytířovu pozornost. Za rytířovým koněm se objevil další kůň, ten měl na svých zádech přehozené tlumoky a také štít a jak se zdálo, i jezdcovu zbroj. Tedy rytíř. To se dalo poznat i ze způsobu držení těla příchozího.

I lady Glorie, která se procházela okolo vozu, protahovala se a občerstvovala se, si bezesporu musela všimnout muže, který mířil jejím směrem. Tedy ne přímo jejím, spíše jejich, ale jelikož stála na severozápadní straně kočáru, mohlo se jí to tak jevit.

Každý jeden ze Stříbrných sokolů zpozorněl, a i když odpočívali a tvářili se dál nezaujatě, zkušené oko by poznalo, že se jejich svaly napjali a že byli připraveni během sekundy tasit a porvat se s kýmkoliv by bylo potřeba. Sám kapitán vyrazil jezdci vstříc a setkal se s ním asi patnáct kroků od lady Glorie. Dost na to, aby byla lady v bezpečí, a přitom mohla slyšet vše, co si ti dva řeknou.

„Zdravím, sire, mé jméno je Sir Geoffrey z Řádu Stříbrných sokolů ze Stříbrných vrchů. Smím znát Vaše jméno, sire, a důvod proč jste si to zamířil přímo k našemu kočáru?“ zeptal se slušně Geoffrey příchozího. Obě ruce na hrušce sedla, avšak i zde pozorné oko viděli připravenost bleskově tasit, kdyby musel.

Naším příchozím nebyl nikdo jiný než Tercius, bastard rodu Indiryon, který se vracel ze svých cest nazpět do Letohradu. Nejel po cestě, ale přímo přes louky, lesy a kopcem, neboť příroda ho lákala mnohem víc než královská cesta. Když však zdálky spatřil na odpočívadle u cesty kočár rodu Stanton, rozhodl se podívat blíž. A když viděl šestici Stříbrných sokolů, bylo jasné že v kočáru musí být někdo důležitý. Zvědavost mu nedala a vyjel jejich směrem zjistit více. Pak si všiml dívky, která obešla kočár a nyní stála přímo proti němu. Výhled mu však zastoupil rytíř v plné zbroji a v sedle koně, jenž ho zastavil ani ne patnáct metrů od neznámé krásné lady.

Stříbrný sokol na štítu, nesmlouvavý výraz…drsňák na první pohled. Jiní by se lekli a couvli…ne však Tercius. Pak se rytíř představil a položil svou otázku. Jak se zdálo, nikdo ze Sokolů ho nepoznal. To ho nepřekvapilo. Za něj mluvili spíše jeho skutky, než jeho tvář. Nyní však byla řada na Terciovi, aby odpověděl.

V palácových zahradách

Křišťálový palác, palácové zahrady
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Viona, Melite, Niobe, Lucrezia

Zurčení vody v potůčku se snoubí se zpěvem ptactva a bzukotem včel, které hamižně obletují od jednoho nebi se vystavujícího květu ke druhému.
Natáhnu se a zčeřím hladký proud vody hrdlem karafy.
Rychlým tempem se začíná plnit studenou vodou, naráží na dno, kroutí se a bouří se proti zkrocení. Bezmyšlenkovitě zvednu karafu a napiji se z ní.
Krásně chladná.
Oproti popolednímu letnímu slunci je skutečně osvěžující.
Pak se znovu skloním a ponořím nádobu zpět do proudu, aby se naplnila až skoro po okraj.

Vyhoupnu se na nohy a do karafy od vína, které jsme už stihly vypít, usadím kytici pestrobarevných květin. Nijak je nearanžuji. Tak, jak jsou, vypadají skvěle, lépe už jim bylo jedině v záhonu.
Zamžourám směrem k altánku, odkud se nesou dívčí hlasy, a rychlým krokem se vydám zpět k ostatním.

Pokud se některá z mých přítelkyň ohlédne, uvidí, jak na přímém slunci ohnivě září mé rudé vlasy, dnes spletené do copu a zatočené do drdolu, který drží krom síly vůle tenký zlatý řetízek s motivy lístků. Oblečená jsem do sytě barevných šatů ze splývavého hedvábí, přepásaných kolem pasu. Podobně jako mé vlasy mají i šaty ohnivě červenou barvu, která se místy žíhá až do oranžova, a od ramen jí prostupují modrozelené prameny látky.

„Takže, Viono, už ses rozmyslela?“ navážu na předchozí téma hovoru, když umístím vázu s květinami doprostřed stolku, hned vedle druhé karafy s vínem a konvičku s čajem.
„Nebudeš přece nechávat výběr jen na svém otci, že ne?“ uvelebím se na polštáři na jednom z křesílek.
„A turnaj sám o sobě je sice určitě podívaná, ale úkoly přímo od samotné Mladé lvice z Indiru...“ nechám tu myšlenku nedokončenou a podívám se na Lucrezii, co ona na to. Výzev a úkolů by tady bylo nespočetně, stačí se rozhlédnout a popuzdit uzdu představivosti.

Pak se krátce podívám na nejmladší z naší čtveřice, Melité. Nedokážu zatím poznat, jestli se její obavy s blížícím se dnem zahájení oslav mírní, nebo naopak sílí. Pravdou je, že jsem se jí ještě ani nezeptala.
Teď se k ní nakloním a doliju jí do šálku čaj.
Povzbudivě se pousměji.

„Nebo je taky můžeš nechat závodit s tebou na koni. Kdo tě nedostihne, má smůlu. Jen řekni, kterého nechceš, abychom jeho koni včas nechaly uvolnit podkovu,“ prohodím přitom k Vioně a v očích barvy vody mi pokušitelsky zajiskří.

podoba lady Niobe, akorát bez účesu a jejích obvyklých šatů

Tiberský příjezd do Letohradu