Muži jsou jako nádobí. Použijte ho, umyjte a ukliďte na později.

Lady Lucrezia Tiber, s tímto účesem a těmito šaty.

Setkání na cestě

Odpočívadlo, Třicet mil před Letohradem
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“

Zasedání Rady

Křišťálový palác, Indirův salónek
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Prima, Artemis, Julius, Secundus

Těžké knihy s papyry dopadly na stůl a oznámily příchod mé maličkosti. Vpravdě v poslední minutě, ale přeci; přípravy na slavný příjezd hostí i na samotný hřeb celých oslav, bál a turnaj, nedávaly snad nikomu spát. Na seznam povinností přibývaly další a další řádky a stěží se mi dařilo odškrtávat alespoň ty, jež na mě z hrubých stran civěly už několik dní ne-li týdnů.

"Primo," pozdravila jsem regentku, než jsem se usadila a oslovila i zbylé dva členy naší malé rady, "lorde Tibere, Secunde," zlehka jsem jim kývla hlavou na pozdrav. Hlavou se mi hnaly všechny nedokončené úkoly jako stádo splašených koní, trpělivě jsem ale čekala, abych nezačala svou část starostí chrlit jak právě probuzená sopka.

Mezi všemi papíry, mezi kterými jsem čas od času listovala, když zrovna mluvil někdo jiný, ležel i jeden, na kterém se rýsovalo, jak několik dalších dní bude vypadat. Až žalostně ale zel prázdnotou, jež měla počátek v naší neschopnosti se rozhodnout. Nebo neschopnosti mít dost originální nápady, které by zabavily mladé i staré, urozené i ty méně urozené. Indir měl samozřejmě mnohé co nabídnout, ale všechno mělo svou cenu. A toho u bohů nebude, abych se Tibera ptala, zda povolí tenhle druh oslav nebo tamten.

"Předevčírem přišel šafrán z jihu, jak jsme chtěli, mohli bychom jím tak vyzdobit cestu k amfiteátru jako za starých časů. Bylo to sice na počest králů, ale... významných hostů budeme mít dost a vévoda by si svůj příjezd měl také užít. Pokud se na oslavy vrátí..." jeho případná nepřítomnost vyvolávala další otázky, ale nebylo na mne, abych je vyslovila jako první. Mé zraky se tak stočily k jediné další ryšavé hlavě u stolu, jako bych snad doufala, že ze své pozice bude právě on vědět, kde vévoda je a kdy se chystá objevit v Letohradu. Nahlas jsem se ho však neptala. I tak jsme měli k řešení věcí dost.

"Objevilo se mi taky zpátky na stole tohle... a je tam mnoho poznámek," posunula jsem před sebe svitek, na kterém byl prozatímní návrh na usazení hostů; jména na něm byla už několikrát přepsána a přeškrtána a stejně tak se měnilo i uspořádaní stolů, "takže v tom se od minule nic nemění," má slova patřila především Primě, která nakonec v tomto všem bude mít poslední slovo.

"Přemýšlela jsem ještě o jedné věci, jež s tím tak trochu souvisí," zavrtěla jsem se na židli a na chvíli se odmlčela, abych sama sebe ujistila, že slova, jež mi vysely na rtech, chci skutečně vyslovit, "možná by nebylo od věci se ujistit o výběru onoho šťastného, jež získá ruku Viony," naschvál jsem ze své věty vynechala slova jako usměrnit výběr, nasměrovat ji správným směrem či podstrčit toho správného. Nikdo z nás ale nebyl včerejší a všichni jsme věděli, kdy se pějí ty nejsladší písně. Doufat, že se všemožní druzí i třetí synové nebudou předhánět o to, kdo si bude moci říkat příští vévoda Indiru, bylo bláhové.

Setkání na cestě

Letohradský turnaj se blížil a pozvánky dostalo mnoho rodů, včetně rodu Stanton ze Stříbrných vrchů. Lord baron Stanton, již velmi, velmi starý muž, se na cestu Letohradu necítil, a tak pověřil svého vnuka Hugha a jeho sestru Glorii, aby rod Stantonů zastupovali a aby ukázali přátelství rodu Stantonů s rodem Indir. Tak znělo oficiální pověření. Pár dní na to vyrazil ze Stříbrných kopců kočár v doprovodu desítky rytířů Stříbrného sokola, jež měli doprovodit sira a lady bezpečně do Letohradu a poskytnout jim zde ochranu před vším nebezpečím, které by se v tak rušném městě jako je Letohrad mohlo objevit.

Cesta utíkala bez problému, alespoň v začátcích, než poselstvo dorazilo do Tiberiasu, kde je dohnal posel, který si vyžádal návrat sira Hugha do Stříbrných kopců. Důvod? Hugh neřekl vůbec nic, ale zdál se rozčarovaný, a ne příliš nadšený svým návratem. Neměl však na výběr. Příkaz svého dědy, lorda, musel uposlechnout. A tak se na zbytek cesty vydala Gloria v doprovodu pouze své osobní služebné Anny a šestice Stříbrných sokolů. Během pár dalších dní se přiblížili na dosah Letohradu, už jen poslední zastávka pár desítek mil před největším městem této části Království.

Kočár zastavil na odpočívadle a vozkové se jali starat o koně, aby ti byli připraveni na zbytek cesty. Trochu vody, trochu ovsa na posilnění, zkontrolovat podkovy a všechny řemínky, prostě klasická údržba. Sami se posilnili ze zásob sušeným masem a vodou ředěným vínem. Služebná Anna mezitím obsloužila lady Glorii a ta si mohla protáhnout nožky a promasírovat pozadí z neustálého sezení a kodrcání kočáru (což samozřejmě neudělala, protože to dámy nedělají). Stříbrní sokoli se rozestavili okolo a též odpočívali, přičemž jejich pohledy neustále propátrávali okolí a hledali případné hrozby. Svou povinnost brali smrtelně vážně. Za lady Glorii by tu každý jeden z nich s radostí padl. Pravda je, že jen hodně tupí banditi by si to chtěli rozdat s jedněmi z nejlepších rytířů, jaké Augarské vévodství produkuje.

Jejich velitel, kapitán Geoffrey, zůstal jako jediný sedět v sedle svého koně a obezřetně pozoroval obzor. Zdálo se mu totiž, že na něm něco spatřil. To by nebylo zase tak neobvyklé. Povozy obchodníků stejně jako farmáři sem tam chodili a jezdili neustále, ale od nich nikdo nečekal nebezpečí. Sira Geoffroye však zaujalo úplně něco jiného. Osamělá postava v sedle koně, válečného vraníka, která se přibližovala ze severo-západu. Už to, že jela mimo cestu přímo napříč loukou a mířila přímo k nim upoutalo rytířovu pozornost. Za rytířovým koněm se objevil další kůň, ten měl na svých zádech přehozené tlumoky a také štít a jak se zdálo, i jezdcovu zbroj. Tedy rytíř. To se dalo poznat i ze způsobu držení těla příchozího.

I lady Glorie, která se procházela okolo vozu, protahovala se a občerstvovala se, si bezesporu musela všimnout muže, který mířil jejím směrem. Tedy ne přímo jejím, spíše jejich, ale jelikož stála na severozápadní straně kočáru, mohlo se jí to tak jevit.

Každý jeden ze Stříbrných sokolů zpozorněl, a i když odpočívali a tvářili se dál nezaujatě, zkušené oko by poznalo, že se jejich svaly napjali a že byli připraveni během sekundy tasit a porvat se s kýmkoliv by bylo potřeba. Sám kapitán vyrazil jezdci vstříc a setkal se s ním asi patnáct kroků od lady Glorie. Dost na to, aby byla lady v bezpečí, a přitom mohla slyšet vše, co si ti dva řeknou.

„Zdravím, sire, mé jméno je Sir Geoffrey z Řádu Stříbrných sokolů ze Stříbrných vrchů. Smím znát Vaše jméno, sire, a důvod proč jste si to zamířil přímo k našemu kočáru?“ zeptal se slušně Geoffrey příchozího. Obě ruce na hrušce sedla, avšak i zde pozorné oko viděli připravenost bleskově tasit, kdyby musel.

Naším příchozím nebyl nikdo jiný než Tercius, bastard rodu Indiryon, který se vracel ze svých cest nazpět do Letohradu. Nejel po cestě, ale přímo přes louky, lesy a kopcem, neboť příroda ho lákala mnohem víc než královská cesta. Když však zdálky spatřil na odpočívadle u cesty kočár rodu Stanton, rozhodl se podívat blíž. A když viděl šestici Stříbrných sokolů, bylo jasné že v kočáru musí být někdo důležitý. Zvědavost mu nedala a vyjel jejich směrem zjistit více. Pak si všiml dívky, která obešla kočár a nyní stála přímo proti němu. Výhled mu však zastoupil rytíř v plné zbroji a v sedle koně, jenž ho zastavil ani ne patnáct metrů od neznámé krásné lady.

Stříbrný sokol na štítu, nesmlouvavý výraz…drsňák na první pohled. Jiní by se lekli a couvli…ne však Tercius. Pak se rytíř představil a položil svou otázku. Jak se zdálo, nikdo ze Sokolů ho nepoznal. To ho nepřekvapilo. Za něj mluvili spíše jeho skutky, než jeho tvář. Nyní však byla řada na Terciovi, aby odpověděl.

V palácových zahradách

Křišťálový palác, palácové zahrady
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Viona, Melite, Niobe, Lucrezia

Zurčení vody v potůčku se snoubí se zpěvem ptactva a bzukotem včel, které hamižně obletují od jednoho nebi se vystavujícího květu ke druhému.
Natáhnu se a zčeřím hladký proud vody hrdlem karafy.
Rychlým tempem se začíná plnit studenou vodou, naráží na dno, kroutí se a bouří se proti zkrocení. Bezmyšlenkovitě zvednu karafu a napiji se z ní.
Krásně chladná.
Oproti popolednímu letnímu slunci je skutečně osvěžující.
Pak se znovu skloním a ponořím nádobu zpět do proudu, aby se naplnila až skoro po okraj.

Vyhoupnu se na nohy a do karafy od vína, které jsme už stihly vypít, usadím kytici pestrobarevných květin. Nijak je nearanžuji. Tak, jak jsou, vypadají skvěle, lépe už jim bylo jedině v záhonu.
Zamžourám směrem k altánku, odkud se nesou dívčí hlasy, a rychlým krokem se vydám zpět k ostatním.

Pokud se některá z mých přítelkyň ohlédne, uvidí, jak na přímém slunci ohnivě září mé rudé vlasy, dnes spletené do copu a zatočené do drdolu, který drží krom síly vůle tenký zlatý řetízek s motivy lístků. Oblečená jsem do sytě barevných šatů ze splývavého hedvábí, přepásaných kolem pasu. Podobně jako mé vlasy mají i šaty ohnivě červenou barvu, která se místy žíhá až do oranžova, a od ramen jí prostupují modrozelené prameny látky.

„Takže, Viono, už ses rozmyslela?“ navážu na předchozí téma hovoru, když umístím vázu s květinami doprostřed stolku, hned vedle druhé karafy s vínem a konvičku s čajem.
„Nebudeš přece nechávat výběr jen na svém otci, že ne?“ uvelebím se na polštáři na jednom z křesílek.
„A turnaj sám o sobě je sice určitě podívaná, ale úkoly přímo od samotné Mladé lvice z Indiru...“ nechám tu myšlenku nedokončenou a podívám se na Lucrezii, co ona na to. Výzev a úkolů by tady bylo nespočetně, stačí se rozhlédnout a popuzdit uzdu představivosti.

Pak se krátce podívám na nejmladší z naší čtveřice, Melité. Nedokážu zatím poznat, jestli se její obavy s blížícím se dnem zahájení oslav mírní, nebo naopak sílí. Pravdou je, že jsem se jí ještě ani nezeptala.
Teď se k ní nakloním a doliju jí do šálku čaj.
Povzbudivě se pousměji.

„Nebo je taky můžeš nechat závodit s tebou na koni. Kdo tě nedostihne, má smůlu. Jen řekni, kterého nechceš, abychom jeho koni včas nechaly uvolnit podkovu,“ prohodím přitom k Vioně a v očích barvy vody mi pokušitelsky zajiskří.

podoba lady Niobe, akorát bez účesu a jejích obvyklých šatů

Tiberský příjezd do Letohradu

Zasedání Rady

Zatímco se mladé dámy v zahradách paláce rozplývaly nad tím, co je čeká zítřejší den, jací hostí asi přijedou, a hlavně jací mladíci mezi nimi budou, v paláci se odehrávalo úplně jiné setkání a v úplně jiné atmosféře. V salónku vévody, též známém jako Indirův salónek, zasedala právě vévodská rada, jež dostala od vévody úkol zajistit hladký průběh turnaje a všech dalších oslav s ním spojených. Nebyla to vůbec jednoduchá záležitost. Zajistit dostatek zábavy pro prostý lid, pro plutokracii o šlechtice Indiru, a hlavně pak pro všechny návštěvníky z Království, z nichž mnozí jsou z význačných rodů. Dokonce by snad měli přijet i někteří členové královského rodu, což znamená komplikace ohledně ceremoniáře, zasedacího pořádku, ubytování a tak dále. Spousta problémů, málo zábavy. To už je úděl poradců vévody Indirského. Sám vévoda se totiž doposud nevrátil ze svých cest, a přitom již zítra ro má vše začít. Nezbývá než doufat, že vévoda dorazí ještě dnes, aby vše mohl zahájit. No a pokud ne…tak to bude muset zastat nejspíš lady Prima, jakožto regentka. Anebo tím pověřit lady Vionu? Další věc nutná k projednání.

Naštěstí spousta věcí už byla připravena a naplánována. Tedy alespoň zhruba. Stavitelé již budují ve Velkém amfiteátru hrazení pro klání, v zázemí amfiteátru jsou zajištěny ubikace pro soutěžící rytíře, stejně jako pro medicuse a další nezbytný personál. Jen co skončí klání, mělo by se začít s pranicí. Co však dál, to je stále otevřeno. Mluvilo se o možném divadelním představení, ale doposud není nic naplánováno a dohodnuto. Alespoň na večer je připraveno vše. Občerstvení pro vzácné hosty v paláci, naplánována večerní zábava v zahradách a přilehlých salóncích. No a další den by pak měl proběhnout samotný bál. Ale i zde je naplánována pouze kostra všeho, tedy občerstvení, hudba a prostory. A co dál? Bude to probíhat i další dny? Jen dvoudenní zábava? Tohle by měl říci vévoda, ale ten je jaksi stále pryč a pro jistotu nezanechal žádné přesné příkazy. Pouze „Uspořádejte turnaj…a ten, no, bál! …Pro Vionu a hosty.“ A s tím zmizel v čele svých družiníků kamsi pryč. Vskutku detailní příkazy.

A tak tu jste, poradci vévody a ti, jež s tím vším mají něco udělat. Lady Prima, regentka vévodstí, lady baronka Artemis Aldarin, kancléřka země, lord baron Julius Tiber, správce pokladnice a Secundus zvaný Lišák, mistr špehů vévodství. Čtyři osoby na jejichž bedrech leží zajištění úžasného a bezproblémového průběhu veškerého dění, které se má v následujících dnech odehrát. Kéž by vám dal vévoda víc času, kéž by tu byl sám přítomen. No, co si budeme namlouvat, více času by se vskutku hodilo, ale nepřítomnost vévody zase tak moc nevadí. Nikdo si nedělá iluze ohledně toho, jak velkou praxi má vévoda Maelys s pořádáním takovýchto akcí. Možná je tedy lepší, když tu není. Což však znamená, že nyní je všechno na vás čtyřech. Veškeré starosti s pořádáním i zodpovědnost za hladký a bezpečný průběh.

V palácových zahradách

Byl příjemný letní den, krátce po poledni, a v palácových zahradách v Letohradě bylo krásně. Příjemný květinami provoněný větřík lehce profukoval a způsoboval tak tiché šustění listová stromů a keřů, jichž byla zahrada plná. Tento zvuk byl doprovázen o něco hlasitějším zurčením potůčku, jež protékal skrz zahrady a jež se linul v meandrech okolo zdejších uměle vytvořených skalek, ostrůvků a cestiček. Vše pak doplňoval cvrlikot zahradního ptactva, které zde v mnohých keřích a na mnoha stromech mělo svá hnízda. Jinak tu byl naprostý klid a ticho. Úplný opak toho, co čekalo za palácovými zdmi. Tam v kakofonii tisíců hlasů žilo velkoměsto. Mumraj lidí pospíchajících do práce, z práce, či za prací, plné ulice a krámky, hlava na hlavě. Zde však ne, zde panoval utěšující klid.

A právě v tomto poklidu posedávala v altánu čtveřice dívek, či spíše už žen, pro něž byly tyto zahrady domovem stejně jako palác, jež obklopovaly. Na stolečku uprostřed altánu měly konvičku s Iskandarským čajem a několik šálků, z nichž se linula tajuplná vůně orientu. A samozřejmě nesměla chybět také karafa s vínem, Zahradním z Lyonessu, jak jinak. Pro dceru vévody a budoucí vévodkyni Indirskou jen to nejlepší. Vévoda Maelys na své dceři nešetřil, i když přesnější popis by byl, že neřešil, kolik peněz z rozpočtu utratí a kde na to vévodský správce pokladnice, baron Tiber, vezme. Takové drobnosti vévodu netrápili. A tak si Viona a její dámy mohly dopřát vskutku to nejlepší. Ať už šlo o šaty, víno, čaj, kávu, či cokoliv jiného. Letohrad nabízel nepřeberné množství pokušení a chutí k ochutnání.

V mysli všech třech žen však dnešní den nebyly další nákupy šatů, ani ochutnávání orientálních dobrůtek, ale to, co mělo započít následujícího dne. Viona sotva oslavila své osmnácté narozeniny, když jí bylo jejím otcem vévodou oznámeno, že se musí vdát. A jelikož na vdávání jsou vždy potřeba dva, bylo nutné sehnat ženicha. A tak vévoda naplánoval uspořádání turnaje, oslav a dalších zábav, které měli přilákat nápadníky z celého Království. A to vše mělo začít již během zítřejšího dne. Již dnes lze očekávat příchod prvních hostů a čtveřice svobodných žen s napětím očekávala, kdo všechno na turnaj dorazí.

Pravda byla, že toto nebyla příležitost jen pro samotnou Vionu. Ta si bude brát jen jednoho z nich. Mnozí další neuspějí a srdce budoucí vévodkyně nezískají. Přesto, kdo ví, třeba se zakoukají do jedné z dvorních dam a kdo ví, co z toho bude. Jak Niobe, tak Lucrezia se už bezesporu nemohou dočkat, až se jim do spárů dostane nějaká nová oběť jejich flirtování a zábavy. No a mladá Melité, tu čeká po dlouhé době shledání s jejím snoubencem, mladým Raffaelem Tiberem. Pro každou jednu z nich budou příští dny něčím zajímavé. A jestli to „něco“ bude příjemné, či ne, to ukáže až čas.