Rodina, zas a znova

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

"Verí v Luka. Verí, že časom bude ako on sám." odpoviem stroho. Či to je alebo nie je hlúpy nápad už nechávam na jej posúdení - môj názor je v tomto ostatne pomerne jasný.
"Nevidel som ho vyrastať." priznám po krátkom zamyslení. Prvé roky po návrate som trávil v ústraní. Vlastne nielen prvé roky.
"Je ale ľahké vidieť ktoré zo svojich detí Vaeron preferuje. Myslím, že to je dostatočný dôkaz." dodám ešte k tejto téme, nie však úplne presvedčivo. Samého by ma zaujímala odpoveď na jej otázku. Bol vždy Luke takýto? Pasívny, odovzdaný, navždy uväznený v stínu svojho otca, stínu ktorý ho dusí, ťahá z neho akúkoľvek nádej na vlastný život a radosť?
Chudák Rhae. A tá druhá, ktorej meno mi už vypadlo. Tá nezaujímala nikdy nikoho.

"To už nechám na tebe." súhlasím, napohľad nezaujate, no Prima zrejme dokáže letmý súhlasný úsmev zachytiť.
"Sám by som rád prehovoril s tvojím bratom. Galahadom, pre zmenu." nadhodím ešte, než ju odvádzam z parketu späť k stolčekom kde bude určite čakať víno. Dosť bolo tanca, ešte dlhšie a riskujem, že niekoho zrazím k zemi.
"Zdá sa, že Dargoth je obzvlášť ukecaný." priznám ono pobavenie "takže niekto z jeho rodiny. Mám teórie, ale nie sme na vhodnom mieste pre túto tému." aneb, na rozdiel od Vaerona, sú členovia rodu ktorých milostný život na plese preberať nepotrebujem či nechcem.
"Indir je skutočne magické miesto, zdá sa. Je to podnebím? Jedlom? Alebo tie vaše kúpele." dovolím si opäť sa pobavene pousmiať.
"Kto o tom vie, okrem teba? Neverím, že si nepátrala."

Kouzlo večerní zahrady

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Raffael

Ve chvíli, kdy mi na otázku Raffael odpoví rovněž otázkou, ozdobí mé rty hravý úsměv a oči rozzáří malé, nezbedné jiskřičky.
„Inu domnívám se, že se zde nabízí hned několik možností.“ Jemně pokrčím rameny. „Mne samotnou by potěšilo, kdyby výběr stejné, zlaté barvy šatů byl pouze vaším úmyslem a nikoliv čísi radou, avšak připouštím, že právě ta se mi zdá nejpravděpodobnější. Anebo si snad nakonec s námi osud jen pohrál?“ Otážu se nevinně a zvědavě se naň zadívám. „Nuže? Prozradíte mi, která odpověď je správná, či mne necháte nadále bloudit v nevědomosti…?“

Líbezná píseň, na níž tančíme, pomaloučku utichne a my společně vykročíme k dlouhému stolu s občerstvením. S němou vděčností přijmu slavnostní pohár s medovinou a slastně ochutnám. Je slaďoučká, mírně kořeněná, příjemně pálí na jazyku a já poměrně brzy cítím, jak mi žhnou obě líce.
Chvilky oddechu střídáme s tancem, vznáším se v Raffaelově náruči jako peříčko unášené letním vánkem a připadám si jako v tom nejkrásnějším snu. Hledím mu zblízka do očí, těch hlubokých tmavomodrých jezer, a znovu si uvědomuji, že není jen pohledný, ale též okouzlující a zábavný. Vyprávíme si zážitky a veselé příhody z dětství, smějeme se a je nám spolu příjemně. Vše je dokonalé, bezprostřední, jako bychom se znali celý život, což vlastně není tak daleko od pravdy, když je mým snoubencem od útlého dětství, avšak teprve nyní, po letech, máme příležitost si více pohovořit a lépe se poznat. I z toho důvodu tedy nezaváhám a ráda přijmu nabídku krátké procházky.

Ladně vložím svou ruku do jeho rámě, jako by náhle nebylo nic přirozenějšího pod sluncem, a bok po boku se opět v tichosti vydáme do večerních zahrad.
Přivřu oči a zhluboka nasaji svěží vzduch provoněný tisíci květy, zvolna se k němu otočím čelem a s šibalským úsměvem mu položím další záludnou otázku: „Povězte mi, drahý Raffaeli, je vaším přáním se pouze nadechnout čerstvého vzduchu, či…. snad toužíte obdivovat krásy noční zahrady osvětlené mihotavým svitem luceren o mnoho důkladněji?“

Konec fáze 1, začátek fáze 2

Melite

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer

Tanec s Melite je pro mne více než potěšující zážitek. Má drahá snoubenka tančí velmi půvabně a dělá tak čest své pověsti roztomilé dívky. Jak kruté, že ji osud vehnal zrovna do mé náruče, zasloužila by si nějakého rytíře bez bázně a hany, čestného, vznešeného a upřímného, který by si jí cenil nade všechno. Místo toho je zasnoubená se mnou. Na druhou stranu, se vší skromností, kterou v sobě dokáži najít, myslím, že mohu konstatovat, že mohla skončit hůř.

Melite se usměje. Její úsměv mám rád. Dokonce zajdu tak daleko a budu tvrdit, že Melite má nejroztomilejší úsměv z přítomných dam a právě její úsměv je jeden z důvodů, proč se tak snažím věci neposrath. Asi mám svoji snoubenku vážně rád. Jak zvláštní.
„...uvědomila jsem si, že vám nejspíš jistá všetečka prozradila barvu mých šatů, abyste mohl zvolit stejnou. Připouštím, že jste mě tím skutečně potěšil…anebo se snad mýlím a jedná se pouhopouhou náhodu, můj pane?“
Zase ten úsměv, Melite zdá se ví, jak využívat svoje zbraně, tak trochu tuším za touto dovedností Lucreziin vliv.
"Kdo ví? Co myslíte vy?"
Odpovím na otázku otázkou.

Hudba dohraje a my se jdeme občerstvit. Vyměním víno za medovinu, prostě mi jede lépe než víno, navíc jsem si s ní začal už na náměstí, tak proč v tom vztahu nepokračovat, že ano? Jednu vezmu i Melite. Pak se zase vrhneme do víru tance. Konverzujeme o maličkostech, vyměňujeme si příběhy z dětství, např. jak mě Luc přetáhla klackem přes hlavu, protože jsem jí přirovnal k ropuše a podobné příběhy ze života. Pak následuje další občerstvení a pak zase tanec, dokud neusoudím, že Mel už měla dost medoviny a je na čase přikročit k další fázi večera.
"Drahá, co by jste řekla tomu, kdyby jsme se šli projít do zahrad?"
Navrhnu během našeho dalšího občestvování a jakmile to moje dnešní taneční partnerka odsouhlasí, nabídnu jí rámě a oba vymyzíme směr zahrady.