Příjemný rozhovor

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Niobe

Princovy děti

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

Maegorovo vysvětlení mi úplně stačí. Myslím, že jeho důvody dobře chápu: ostatně kdybych se podvolila svému předurčení, byla bych tím, kým nyní jsem? Pochybuji. Na mém místě by nejspíš byl Tiber nebo někdo jemu velice podobný. A přeci jsem tady.
Kdykoliv jindy bych mu věřila, že ho, jak říká, prostě baví rozbíjet křehké věci, ale už jen to, že nad svou odpovědí skutečně přemýšlel, mi napovídá, že tentokrát tomu tak není: přinejmenším se rozhoduji věřit, že tomu tak není, rozhoduji se věřit, že mu na tom děvčeti svým způsobem záleží. A jestli je taková, jak říká, pak… „Doufám, že ne. Byla by škoda, kdyby se nechala zlomit.“ Popravdě už i zklamání, teď, když začínám mít nějaká očekávání. Trochu pochybuji, že ji po slavnostech ještě někdy uvidím, leda by ji vzala Rhaella při další návštěvě s sebou, ale ráda uslyším, jak se tomu děvčeti daří.
Pohoršeně si odfrknu, když mi Maegor potvrdí, že princ Vaeron prostě počítá s tím, že Viona ustoupí a nechá Luka, aby dělal, co se mu jen zachce. Samozřejmě, pokud si Viona postaví hlavu a dospěje k názoru, že toho chlapce chce, těžko s ní hnu, ale až jí o tomhle povím… Mám o takové volbě pochybnosti. Zvlášť s tím, co mi Maegor vypráví dál. Vrtím zlehka hlavou. „Hádám, že tvůj bratr nevidí, jak hloupý nápad je postavit někoho takového do vedení, že zřejmě také počítá s tím, že Luke bude dělat pro změnu zase to, co mu řekne on, a pak, až tady nebude, tak… už to jednoduše nebude jeho problém? Nebo si snad myslí, že se Luke naučí skutečně vést celé vévodství tím, že se nechá od svého otce vodit za ruku?“
Jedna věc je mít zde tvárného pitomce… druhá věc je mít zde tvárného pitomce s cizími ambicemi a drakem. To za ty obtíže nestojí.
„Luke… Byl vždy takový? Chci říct… Zlomil se brzy?“ Skoro by mě zajímalo, zda je ještě nějakého vzdoru schopný, ale jestli s ním nehnulo ani to, co mu Maegor řekl… Nejsem si jistá, že je pro něj ještě cesty zpátky.
Napůl vážně pokývnu hlavou a trochu se uchechtnu. „Ne, to nevypovídá,“ souhlasím. „Takže tvůj kompliment… No, řekněme, že laťka zjevně není příliš vysoko. Přesto… Na odmítání komplimentů jsem příliš domýšlivá, takže přijímám a děkuji,“ řeknu zvesela, než zase zvážním. „Asi nějakého budu muset donutit, aby se snažit začal. Byla by škoda, kdyby Viona strávila celý večer v Lukově společnosti, nemyslíš?“

Překvapení patrné v Maegorově hlase mě přivádí do rozpaků a zároveň mi je jistým potvrzením. Tedy je to možné. Odvracím pohled a jemně krčím rameny, jako by na mé odpovědi vůbec nezáleželo.
Doufám, že na ní nezáleží. Ráda bych dál žila s vědomím, že můj otec, inu… byl mým otcem, třebaže mi je, vzhledem k tomu, kolik času jsme měli možnost spolu strávit, cizí zrovna tak.
Mohlo se mi to jen zdát. Mohl to být prostě nějaký hloupý nápad, něco… Cokoliv. Jenže ta slova byla tak nepodobná mým vlastním…
„Pobavíš se,“ řeknu suše. „Dargoth. Byl to Dargoth.“

Ve víru tance