Andor.cz - Dračí doupě online

Vzpomínání při čaji part-4

Lan Xichen

O několik týdnů později přišel den, kdy mistra Sia zavedly povinnosti do sídla sekty Qin a přesně jak slíbil, jsem jej doprovázel. To ráno mi dal peníze za odvedenou práci pro případ, že bych byl skutečně přijat a tak se naše cesta nesla v duchu loučení.

Sídlo sekty neleželo přímo v Laolingu ale o několik mil dál na kopci. Cesta k němu se vinula krajinou a klikatila lesem. Knihovník tam nesl dvě speciální knižní vazby. „Jsou to staré knihy. Když jsem je pro vůdce Qin CangYea sehnal, potřebovaly celé přepsat a znovu svázat. Nyní jsou však jako nové a mistr CangYe v nich získá cenné texty. A samozřejmě za ně štědře zaplatí.“ Si LiMao se usmíval, když mi vysvětloval k čemu přesně jsem přispěl svým dílem pečlivé kaligrafie.

Usmíval jsem se. Čím blíže jsme byli klanovému sídlu, tím, díky optimismu mistra Sia, sílila i moje naděje, že by to tentokrát mohlo přeci jen vyjít. Vždyť pokud se bude Qin CangYemu líbit můj opis, pak by mohl skutečně o mé žádosti uvažovat ve světle odvedené práce a nikoliv pouze mého původu…!

 Jenže pak jsme zaslechli hluk. Vykřiky, zvuky oceli a nelidský řev se spolu mísily a blížily. Vyměnili jsme si tázavý pohled a pak už se k nám ze svahu zřítil obrovský had, zamrskal s sebou v prachu cesty a změřil si nás pohledem.

Vzduchem prosvištěl meč. Čepel se odrazila od zubů bestie, aniž by je přeťala. Tak-tak jsem strhl starého muže k zemi, aby nebyl sťat. Leželi jsme spolu bok po boku, zatímco tři kultivující zaměstnávali monstrum a drželi tak hadovu pozornost mimo nás. Odplazili jsme se stranou cesty, kde jsem opřel mistra Sia o kmen stromu. Při pádu si starý muž vyvrtnul kotník a tak útěk nepřipadal v úvahu. Boj se odehrával stále na cestě před námi. Příliš blízko na můj vkus! Meče létaly vzduchem ve smrtelném tanci svých pánů a hadího démona. Některé údery zavedly čepele znovu až příliš blízko k nám…

Nakonec jeden z kultivátorů použil Provaz poutající božstva, další vyslal znehybňující talismany a poslední hada několika rychlými a prudkými údery připravil o hlavu. Ta dopadla do prachu a krvácející tělo se ještě pár vteřin zmítalo, než odpadlo též.

Cítil jsem své srdce bít až někde v krku. Stál jsem před starcem s bambusovou holí, jakobych jej snad mohl ochránit a po těle jsem se všude třásl. Krev mi vřela v žilách a bránila v přemýšlení.

Kultivující se o nás však vůbec nezajímali. Nepřišli se zeptat, zda jsme v pořádku, neomluvili se, že při boji nedávali dostatečně pozor a ohrozili nás. Nenabídli žádné léky ani ošetření mistru Siovi. Jen jeden z nich pohledem zaznamenal alespoň naši přítomnost, odfrkl si, jako bychom mu nestáli ani za to, aby nám vynadal, a otočil se k odchodu.

Když odešli, na cestě po boji nezůstalo víc než kaluž krve. Hadovy ostatky spálili svou duchovní silou a jeho hlavu ukryli do bezedných váčků, coby důkaz svého vítězství. Oproti tomu já nedokázal pochopit, čeho jsem se právě stal svědkem. Copak nemají kultivující prostý lid chránit? Jak si mohou dovolit bojovat tak bezohledně? Naštěstí mě z myšlenek vytrhl mistr Si, když mě zatahal za látku.

„Půjdeme dál, chlapče,“ řekl duchapřítomněji, než jsem se já cítil. Usmál se. „Pomoz mi se zvednout,“ požádal mě.

Sklonil jsem se, že tak učiním, když na místo dorazila dívka, jen o málo mladší než já.

„Počkejte!“ vyhrkla. Měla na sobě róbu klanu Qin, ale nezdobil ji žádný meč. Její šaty neměly žádné speciální vzory nebo výšivky. Byly jednoduché a spíše praktické. Usoudil jsem tedy, že musí být služebná. Přesto jsem se jí uctivě uklonil.

Slečna pozdrav oplatila. „Seďte, mistře Si,“ pokárala knihovníka, který chtěl taktéž dostát zdvořilosti. „Mrzí mě, co se vám přihodilo.“ Přišla blíž. „Mohu?“ ukázala na mistrovu zraněnou nohu a ten unaveně přikývl.

Pomohl jsem svému zaměstnavateli zout botu a sledoval dívku, kterak jeho kotník obvazovala. „Prosím odpusťte jim, neměli se tak chovat,“ přimlouvala se za své mladé pány.

„To nic, slečno,“ odvětil na to starý mistr. „Nesli jsme tady s mým asistentem vůdci klanu objednané knihy. Neměli jsme ponětí, že se zde pořádá…, jak tomu říkáte…, lov?“

„Nebyla to vaše vina,“ mínila dívka s vlasy sčesanými kolem hlavy. „A vy,“ věnovala mi zálibný úsměv, „jste byl velmi statečný…“

Samým překvapením jsem nemohl najít hlas. Až když se mistr Si uchechtl a šťouchl do mě, se mi podařilo najít můj rozpačitý úsměv s ďolíčky.

„Tomuto pokornému lichotní slova chvály, ale nezaslouží si je. Tento by ani při nejlepší vůli nebyl schopen čelit takové stvůře.“

Slečna však měla na věc vlastní názor.

„Vím, co jsem viděla,“ oponovala mi přes vlastní uzardění. „Chránil jste mistra Sia, tváří v tvář nebezpečí. Odvedl jste ho do bezpečí, když ti, kteří tak měli učinit, na svou povinnost zanevřeli…“ hlesla a sklopila hlavu.

„To by myslím stačilo,“ uťal nás starý muž, když viděl, jak znovu otevírám rty k námitce. „Opravdu bychom už měli jít,“ věnoval nám úsměv a nechal si pomoci na nohy.

Netrvalo dlouho a byli jsme znovu na cestě. Tentokrát ve třech. Podporal jsem svého zaměstnavatele a dívka ze sekty šla v čele, přičemž se po nás co chvíli starostlivě ohlížela. K sídlu sekty už naštěstí nebylo daleko…

Když jsme dorazili, nikdo u brány nás nezastavil. Mistra Sia stráže dobře znali a zdálo se, že služebnou též. Na nádvoří se nám uklonila a obdařila nás úsměvem.

„Ohláším klanovému vůdci váš příchod,“ prohlásila a zanechala nás tam samotné.

Rozhlížel jsem se. Přesto, jak se místní žáci zachovali na cestě, musel jsem uznat jejich sílu, když monstrum skolili. A sídlo sekty bylo vybudováno v tradičním stylu, dřevo a kámen dokonale sladěné. Tašky na střechách nesly barvy třešňových květů.

Stromy a květiny ostatně rostly, kam se člověk podíval. Háje a okrasné dlážděné cesty spojující jednotlivé pavilony. Bylo to v mnohém krásnější než sídla jiných menších sekt, které jsem už navštívil. Možná až moc krásné pro mě…?

A pak přišel dlouho očekávaný Qin CangYe. Nezavolal si nás do vznešené síně, aby ukázal svou nadřazenost, jako ti ostatní. Přišel své hosty přivítat osobně. A že šlo o vysokého, dobře rostlého muže, z jehož tváře sice byla patrná odtažitost, ale oči mu jiskřily zřejmou inteligencí.

Věnoval jsem mu obzvlášť hlubokou úklonou. To starce, vůdce sekty uklonit nenechal.

„Prosím, vy se neklaňte, mistře Si,“ zastavil jej s úsměvem. Ten se na jeho rtech vlnil vlídný a hřejivý, jakoby zdravil blízkého přítele a ne jen městského knihovníka.

„Jak si přejete, vůdče Qine,“ odvětil taktéž s úsměvem LiMao. „Chlapče, toto je sám vůdce klanu Qin, Qin CangYe. Vyprávěl jsem ti o něm. Vůdče sekty, dovolte, abych vám představil svého nadaného asistenta, Meng Yaa.“

Qin CangYemu úsměv na rtech zamrzl. Starý muž dodal, že když se ráčí podívat na kaligrafii druhého svazku, který mu přinesl, tak ta patří právě mě. Vyzdvihoval moji snaživost, pracovitost, schopnosti, zdvořilost a skvělý charakter… Vůdce Qin však jeho slova odbil strohým: „Ano, však už jsem četl dost o asistentovi tak dobrém, že jej snad na zem seslali sami nesmrtelní draci.“ Podíval se na zmiňovaný opis, ale já věděl, že je už o mém nepřijetí rozhodnuto.

Si LiMao byl vyzván, aby se občerstvil, coby omluvu za nepříjemnosti na cestě, o kterých se vůdce klanu před chvíli dozvěděl. Ke cti tomu muži sloužilo, že jsme si nemuseli na jeho žáky osobně stěžovat.

A tak jsme na nádvoří zůstali my. Byl jsem totiž zastaven, když jsem mínil svého zaměstnavatele následovat.

„Slyšel jsem, co jste udělal, mladý pane Mengu,“ spustil vůdce klanu Qin odtažitě.

Otočil jsem a polknutí zakryl další úklonou.

„Ať se tento pokorný dopustil čehokoliv, doufá, že mu může vůdce sekty Qin odpustit.“

Qin CangYe si odfrkl.

„Nechej toho,“ odbil mě chladně a probodl nesmlouvavým pohledem. „Mistr LiMao si tě velmi váží. Už týdny mi píše o tom, kterak pokračují práce na knihách, o tvých zásluhách a odbornosti. Zmínil se mi o přání svého asistenta pracovat pro kultivační klan. Nechal jsem se umluvit k tomuto setkání a přislíbil, že ti dám šanci prokázat svou hodnotu, protože je mým starým přítelem,“ odmlčel se a s povzdechem si mě prohlédl od hlavy až k patě.

„A musím uznat, že tvá kaligrafie je velmi dobrá. Tvá ruka potřebuje více rozepsat, ale ano, schopnosti by zde jistě byly. Dnešek též prokázal, jistou odvahu a snad i čest,“ pohlédl do korun rozkvetlých stromů a dlouze se zamyslel.

„Budu k tobě upřímný,“ mínil tišeji, ne však méně rozhodně, „klan Qin je dlouholetým spojencem klanu Jin z Lanlingu. Pokud si pán Kapří věže, Jin GuangShan, nepřeje, abys kultivoval, nemohu tě přijmout za učedníka. A nemohu tě ani přijmout na jakoukoliv jinou pozici, aniž by se o tom dozvěděl. Zavázal jsem se slibem věrnosti. Byť nemusím plnit každý z rozmarů Největší z Jiskřivých Pivoněk, tvá přítomnost by vrhla zlé světlo na celou sektu, ať už by se tě ujala kterákoliv. Je mi líto. Nemohu upřednostnit zájmy jednoho muže, nad zájmy všech svých mistrů a žáků. Věřím, že tomu rozumíš.“

Jen těžce jsem po jeho slovech zápasil o úsměv. Zvlášť, když mi na mysli vytanulo: Copak právě teď neupřednostňujete zájmy „jednoho muže“?

„Zůstaň u mistra Sia,“ navrhl mi vůdce sekty Qin, „váží si tebe i tvé práce. Můžeš žít ve městě a vést poctivý a spravedlivý život. Nikomu neřeknu, kdo právě žádal o přijetí.“

Byla to velkorysá nabídka. Alespoň dočasně by zatajení této zprávy poskytlo Meng Yaovi klid.

„Děkuji vám, vůdče sekty,“ vyhrkl jsem ochraptělý dojetím. „Pokud dovolíte, tento počká na mistra Sia venku.“

Přikývl a tak jsme se rozloučili.

Vyšel jsem z bran sídla, jen stěží zadržující slzy za víčky. Bolelo mě na hrudi. Šlo snad o nejmírnější odmítnutí za celé mé snažení, přesto bolelo ze všech zatím nejvíce. Qin CangYe byl skutečně takový, jakého ho mistr si popisoval. Ve světle řečeného však jeho charakter neznamenal nic.

„…Pokud si pán Kapří věže, Jin GuangShan, nepřeje, abys kultivoval, nemohu tě přijmout za učedníka…“, jak bych však měl přijmout, že si můj otec skutečně nepřeje, abych se byť jen přiblížil k nějakému klanu?

„Pst, tady jste,“ vytrhl mě z myšlenek známý dívčí hlásek. Služebná, která nás doprovázela, čekala dál od cesty u obvodové zdi sídla a mávala na mě z křoví. Přinutil jsem se pousmát a vyšel jí v ústrety.

„Slečno…,“ uvědomil jsem si, že jsme se vlastně nepředstavili.

„Jsem ráda, že jsem vás ještě zastihla,“ usmála se na mě. „Otec mi řekl, že jste si přál vstoupit do sekty. Mrzí mne, že vám to nebylo umožněno.“ Tváře jí po tom prohlášení lehce zrůžověly a já musel uznat, že je roztomilá. Zároveň s tím jsem si však uvědomil, že jako členka sekty nejspíše už ví, kým jsem a tak jsem sklopil zrak ke špičkám bot.

„Tento vám děkuje za soucit. Nebojí se mladá slečna, že bude pošpiněna, bude-li ztrácet čas s tímto poníženým?“

Dívka nechápavě zamrkala.

„Proč bych měla?“ zeptala se okamžitě. Já jen stěží ovládl vlastní dojetí i nepochopení.

„Slyšela jsem, že klan Qin není první, který vás odmítl,“ odhlédla ode mě a nervózně ryla špičkou bot v hlíně s rukama za zády. „Nezlobím se!“ ujistila mě. „Chci říct… nikde vás nepřijali. Otec říkal, že tak rozkázal vůdce klanu Jin.“

„Též mi to bylo řečeno,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně.

„Ale víte,“ zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho, „vůdce klanu Jin nemůže rozkazovat jiným než svým podrřízeným klanům a sektám. Jsou jiné, vzdálenější. Takové, které si cenní práce a zásluh a nezodpovídají se nikomu jinému. Takové, jejichž pravidla jsou natolik přísná, že dokonce zakazují pomluvy a očerňování…“

Zadíval jsem se jí zpříma do očí a přemýšlel, zda slyším dobře. Uvnitř jsem se však cítil stejně dychtivý jako dítě, kterému matka přinesla sladkost.

Dívka se zasmála a vyprávěla mi, co slyšela o klanech Nie a Lan. Řekla mi, i kudy bych musel jít, abych  je nalezl…

Poděkoval jsem jí tedy a uklonil se tak uctivě, jakoby byla mladá dáma, nikoli pouhá služebná.

Její zvonivý smích mě pak provázel ještě ve chvíli, kdy jsem se s mistrem Siem později toho odpoledne skutečně rozloučil a opustil Laoling…

Vzpomínání při čaji part-1

Lan XiChen

Seděl jsem naproti XiChenovi a vychutnával poslední dozvuky doteku mezi našimi prsty. Mezi prsty jsem svíral šálek a pomalu z něj usrkával jemný bílý čaj. Jeho hřejivá chuť se pomalu rozlévala útrobami, zatímco já mlčky seděl, vychutnával chuť i chvíli. Bylo to skoro jako dřív, když jsme spolu popíjeli za nezávazné konverzace. V Oblačných zákoutích, v mých soukromých komnatách v Kapří věži, nebo na začátku války v malém domku na kraji vesnice…

Bolí vzpomínat ty na chvíle. Otázka, mohlo by to být jinak?; Se totiž vždycky nějak připomene. Tak jako teď…

Od chvíle, kdy jsem se naivně pokusil vystoupat do zlaté záře Kapří věže a následně byl sražen do prachu a špíny Lanlingských ulic jsem ušel dlouhou cestu.

Tenkrát jsem ztěžka vstal, otřel si krev z čela a smetl prach ze svých nejlepších šatů (ne že bych jich měl mnoho), zranění po pádu z vysokých schodů však nemohla zmizet tak snadno.

Klopýtal jsem pryč a držel hlavu vztyčenou, můj život se však náhle zdál beze smyslu. Bez cíle.

Ulice bohatého města překypujícího životem mi před očima šedly. Bolest v srdci, které jsem nesměl dovolit, aby se proměnila v slzy (protože bych nesnesl pomyšlení, že by mě viděli plakat), se místo toho s každým dalším krokem pomalu měnila v jed. Jenže co jsem mohl dělat? Otec, ke kterému má matka upírala tolik svých nadějí, mě dal vyhodit. Sluha, který vykonával rozkaz, se mi do tváře vysmál, že vůdce sekty Jin perlový knoflík, poklad který má matka chovala na srdci, rozdrtil na prach a rozkázal mě vyhodit jako smetí, kterým jsem v jejich očích byl.

Prý: „Ta drzost, ukázat se v den narozenin vůdcova skutečného syna,“ jakobych snad mohl vědět, že můj otec už nějakého syna má, natož, že se dotyčný narodil ve stejný den, jako já… (A to jsem ještě nevěděl, že jsme i ve stejném věku…)

Přemýšlel jsem, co bych měl nyní dělat. Peníze mi už téměř došly a do Yunpingu jsem se vracet rezolutně odmítl. Už nikdy jsem nechtěl vidět nevěstinec, kde mě nutili otročit pracujícím ženám a jediné, čeho se mi za to dostávalo, byl posměch a občas i bití. Místo, kde moje matka chřadla a onemocněla. Po její smrti, tam zbyla jediná hodná žena a to teta SiSi. Ta samá teta, která mi při odchodu kladla na srdce ať jsem hodný, poslušný a synovský ke svému otci, ať pilně studuji a kultivuji se v mocném klanu a splním tak poslední přání zesnulé Meng Shi. Hlavně však ať se nikdy nevracím a neohlížím zpět, protože tam mě nic nečeká…

Došel jsem na kraj Lanlingu a naposledy se ohlédl po zlaté věži. Právě odtamtud vypustili ohňostroj ke slávě mladého pána Jina. Toho, na jehož místě jsem měl dle matčiných slov ten den stát já sám…

Obloha kvetla barevnými květy, zatímco já si v osamělé uličce tiše stíral slzy z tváře. Zda smutku či vzteku, záleží ještě na tom? Vím jen, že později v noci, když nejhorší tíha hořké bolesti opadla, jsem se zvedl ještě odhodlanější, než jak jsem prve do města přicházel.

Nepřestanu usilovat o své místo. Budu se učit a pilně pracovat. Jednoho dne se pak vrátím jako kultivující se spoustou zásluh a můj otec nebude moci jinak, než mě uvítat s otevřenou náručí!

Odpolední cvičení – Nie FenFang

Dvanáctý den od rituálu

FenFang nečekal úklonu od strážného, který opouštěl Hanshi a kterému předával svůj seznam. Oslovení, kterým byl obdařen, mu navíc v těchto zdech a místech připadalo lehce nepatřičné vzhledem ke všemu, co už se dnes událo. Nic proti tomu ale nenamítal, jen se sám znovu zdvořile uklonil.

Na otázku, zda může dotyčný strážce pomoci s čímkoliv dalším, Nie FenFang jen strnule odvětil: „Není třeba, děkuji.“ Což byla teoreticky pravda. Vlastně nic nepotřeboval. Krom toho, co už získal nebo mu bylo přislíbeno, neměl žádnou věc, či záležitost, u níž by mohl žádat o pomoc.

Sledoval pak, jak dotyčný strážce odchází a sám se vrátil do zapůjčeného domku pro hosty. Domku, kde už stihl poškodit podlahu svou šavlí…

Jsem hlupák, RongWu. Příště musíš jít s mnou, vůbec nechápu, o co se tu vlastně snažím…

Nie FenFang byl rozrušený a uvědomoval si to. Když do domku vešel, nádobí již bylo odneseno a na něj doléhala pouze samota a dotěrné myšlenky, které si odmítaly dát pokoj!

Kdyby šlo o kultivujícího z klanu Lan, usedl by do meditace, aby došel klidu. Kdyby byl právě ve své věži, nebo v Nečisté říši, FenFang by si zašel na cvičiště a věnoval se formám šavle. Tady ale nevěděl, co by měl dělat.

Nakonec, zvyk byl i jeho železnou košilí. Využil toho, že hostinský domek měl svůj vlastní vnitřní dvorek, kam se uchýlil a věnoval se tréninku. Bez duchovní síly, tu musel šetřit na zítřejší cestu. Nechal ji sice kolovat v rámci meridiánů a zlatého jádra, ale nevyužíval ji při tréninku přímo. Zoceloval pouze své tělo. A to jak proti chladu, tak samotným cvičením.

Když FenFang skončil, byl už čas večeře. Poznal to, protože si všiml pohybu uvnitř domku a nakoukl právě ve chvíli, kdy místní učedník položil tác s jeho večeří na stůl.

„Děkuji,“ uklonil se mu.

Dotyčný žák mu oplatil úklonu.

„Mohu…!“ vyhrkl FenFang, „Požádat o koupel?“ zeptal se. Byl rád, že je zpocený a vrátil se právě z mrazu, což omlouvalo jeho rudé tváře. Opravdu, nemusí přeci cítit stud ne? Z doby kdy se zde učil, si pamatoval i pravidlo, které říkalo: Pečuj o své tělo.

Naštěstí žák klanu Lan opět přikývl a FenFang se tedy vrátil do domku a zasedl k jídlu s o dost čistější hlavou, než jakou měl po rozhovoru se ZeWu-Junem a Li HuiYinem.

Když dojedl, akorát přišli učedníci připravit mu lázeň a on se odebral za zástěnu, kde se začínal připravovat na koupel. Netrvalo dlouho a už se naložil do příjemně teplé vody a smýval ze sebe prach a špínu z cesty a bojů i pot z dnešního tréninku. Když pak vylézal ven, cítil se téměř jako znovuzrozený. Až na těch pár výčitek vůči svým druhům ze strážní věže, kteří si takový luxus nyní nemohli dopřát. Sám sobě v duchu slíbil, že jakmile bude po všem, vše jim vynahradí!

Přišel čas Lanské večerky a zvon oznámil konec bdění. (Až na noční stráže, ti bdít museli…) FenFang si lehl a ještě notnou chvíli zíral do stropu a přemýšlel o všech událostech dnešního dne. Nakonec musel použít meditaci, aby si navodil spánek. Ještěže teplá koupel mu byla ku pomoci v tomto snažení a unavené tělo si vyžádalo svou daň. Usnul tedy spánkem spravedlivých, byť cítil lehké pochybnosti, zda se mezi takové ještě stále počítá…

Intermezzo ve strážní věži

Třináctý den od rituálu - dopoledne

Hsieh YaWen, nakráčel do vstupní haly strážní věže rázným krokem. Jen napětí v ramenou a záda shrbená o několik centimetrů níž naznačovala únavu z vyčerpávajícího boje, který by mohl být mnohem horší, kdyby se neukázali HanGuang-Jun a Wei WuXian… Jen to pomyšlení jej naplňovalo rozporuplnými pocity. Přeci jen, co kdyby nedorazili? Nejen ti dva, ale ani on a jeho muži? Pomoc ze sekty Daiyu? V duchu se otřásl nad tím, jak málo stačilo, aby byla celá oblast zamořena a zemřelo mnoho nevinných… Ne, že by měl zrovna čas se nad tím trápit!

Otočil se čelem k přeživším Nie, Daiyu a Tse RongWuovi. „Je potřeba se postarat o raněné. Vyčleň jedno podlaží dostatečně blízko kuchyně a obsaďte v něm pokoje provizorními lůžky,“ rozkázal mladíkovi ze sekty Lan, který automaticky kývl a spěchal vše zařídit dle rozkazu. „Každý, kdo není zraněn, pomůže někomu raněnému. Umí někdo vařit?“

Jeden z mužů zvedl ruku.

„Prohledej místní zásoby a uvař něco posilujícího, všichni potřebují doplnit energii.“

„Ano, pane,“ uklonil se budoucí kuchař a spěchal plnit novou povinnost.

Tse RongWu shora zavolal, že mohou jít a tak netrvalo dlouho a byla zřízena provizorní ošetřovna. Jak se ale brzy Hsieh YaWen dozvěděl, zásoby VŠEHO se ve strážní věži za poslední dny značně ztenčili.

„Omlouvám se, seniore Hsiehu, ale když byl Zhu JiaHao zraněn, zbyli jsme s Feng ZheMeiem ve věži sami. Ani ve třech jsme si ale při stávajících potížích nemohli dovolit nikoho vyslat na nákupy,“ omlouval se Tse RongWu.

Starší z mužů nad vysvětlením jen mávl rukou a v Denní místnosti přijal z učedníkových rukou obyčejný bylinkový posilující čaj.

„Měl by sis jít také odpočinout,“ mínil suše, hlasem bez intonace.

„Není třeba, seniore Hsiehu,“ usmál se hoch. „Raději bych vyčkal Nie FenFangova návratu v bdělém stavu.“

„Dohlédnu, aby bylo o všechny včetně tvých kultivačních bratrů z věže dobře postaráno, tvůj velitel tě bude potřebovat při síle,“ mínil starší skoro nemilosrdně. Tse RongWu by se býval dál hádal rád, ale to nebylo slušné. Přestože teoreticky neměl senior Hsieh ze sekty Nie ve věži žádnou pravomoc, byl starší, pověřený samotným vůdcem sekty Nie z Qinghe, přišel jim na pomoc, i díky němu měli mnohem méně raněných a mrtvých, než kolik hrozilo…

Už nic neřekl. Zvedl se na nohy, uklonil se hluboce ohnutý v pase a odkráčel z místnosti. Nešel však do svého pokoje a spát. Místo, kam zavítal, byla ošetřovatelská část. Zhu JiaHao zůstával v bezvědomí a Feng ZheMei se probudil jen natolik, aby se sem přesunul i s ním. Když je tak Tse RongWu viděl, dohnala jej slabost, úleva i s únavou. Svezl se ke zdi vedle jejich provizorních lůžek. Dopolední světlo se dovnitř plížilo okny, jako nějaký zloděj. RongWu neměl sílu vstát, aby zavřel okenice. Jeho poslední myšlenka patřila FenFangovi: Přileť brzy, prosím…

Někdy tou dobou odlétali Lan WangJi s Wei WuXianem z blízké vesnice…

Okamžik odletu

Wei WuXian, Lan WangJi ze začátku a pak už nikdo... :D

Litoval jsem, že nemám svůj vějíř, za nímž bych skryl slzy. Další… Kde se pořád berou? Ale vzpomněl jsem si konečně, kdy jsem je ronil naposledy. Tedy před včerejším večerem… Bylo to, když umřel A-Yu…

Mohlo to, že na mě Wei WuXian tolik působil, být způsobeno skutečností, že měl JEHO tělo?

Obhájil jsem si to, víte? Ve své šílené posedlosti jsem zradil přítele a ještě jsem si to odůvodnil! Jakoby snad šlo o něco správného, omluvitelného…

Jenže tak to není. Nikdy nebylo… Některé věci se nedají omluvit. S některými vinami není možné žít beze změny.

Je to trest, bratře Weii? Proto jsi tak neodbytný? Proto to tolik bolí? Nechápu to.

Zavřeli bránu a já kráčel zpět. V duchu mi stále zněla Wei WuXianova slova:

“Ale mohl bys nám dát vědět taky… mohl bys mě dát vědět. Kdybys něco potřeboval. Nebo i kdyby ne.”

"Až tu pozvánku budeš posílat ty… protože o jinou ani nestojím… tak ji adresuj Lan Zhanovi do Oblačných zákoutí... bude to tak lepší. A možná nemusíš čekat, až bude zase tak úplný klid,"

"Prostě… se ozvi. Třeba i ne zrovna pro dobrou náladu. Já nejsem zase tak úplně slepý."

…

Bolela jejich přítomnost, těžká jako závěsy ve starých síních.

Copak to nechápeě? Nakonec jsem vás zradil všechny! Některé z neschopnosti, jiné z arogance a pomsty… Tak proč bys mě měl chtít vidět? Proč by ti mělo záležet, kdo pošle pozvánku? Nebo zda vůbec? Natož kdy přesně?

I když se už neotočil, když odcházel, jeho hlas nepřipouštěl námitek. A já bych jej chtěl následovat, stejně jako když jsme byli mladí. Jít za ním, splnit o co žádal alespoň natolik, jak budu schopen, abych nerozhněval bratra… Jenže už bratr mrtvý i rozhněvaný je! A já nemohu udělat nic, abych mu dopřál klidu.

Neodpověděl jsem mu. Nechal jsem ho jít a namísto toho, abych na to něco řekl, nebo abych se jej pokoušel zadržet, případně letěl s ním, jsem se prostě a jednoduše zavřel v pracovně.

No a co, že vidíš? Co můžeš vidět? Že je pro mě tato situace těžká? Jakoby pro vás nebyla. A co teprve pro Druhého bratra? Myslíš, že nevím, jak šílená pro něj ta zpráva bude?! Proč dáváš naději umírajícímu? Proč kopeš do toho co už je mrtvé?!

Usedl jsem, abych psal. Nelhal jsem včera. Pokud to má klapnout, musím napsat nespočet dopisů. Dopisů obdobného znění. Oslovení, poděkování za spolupráci při hledání narušitele hřbitova. Krátké vysvětlení, že šlo o nácvik dramatické situace a zkouška spolupráce sekt v Qinghe. Že vše dopadlo více než uspokojivě. Vyjádření přesvědčení, že kdyby v budoucnu skutečně na takovou (nebo podobnout vážnou) situaci došlo, budou všichni postupovat v duchu uplynulých dní. A následně vřelé poděkování vůdce sekty Nie.

Na jak dlouho ještě? Nechtěl jsem nad tím přemýšlet!

Hromádka dopisů se vrstvila a ještě když mi přinesli, oběd jsem s prací nebyl hotov. Oznámili mi během rána také, že Hsieh YaWen odletěl s dalšími kultivátory na odpočinku.  

„To je v pořádku,“ řekl jsem na to zdvořile a uvědoměle. Však jsem je sám poslal a nikdo zde nesmí pochybovat o této skutečnosti.

V pracovně jsem měl klid a také vějíř, který se za léta stal prodloužením mé paže. Čím byla pro MingJua šavle tím se pro mě stal tento kus dřeva a malovaného papíru. I když ukrytý mám ještě i trochu jiný typ…

Hotov jsem byl s korespondencí až to odpoledne. Tehdy jsem dal zpravit posli z minula, aby načerpali síly, že si tento manévr zopakují.

Zbývalo ještě svolat sněm sekty, na němž se postavím starším, seniorům a juniorům své sekty a budu jim lhát…!

***

Nemělo by mě to tížit, že? Lhal jsem deset let a lhal jsem všem! Vlastně jsem lhal občas i dříve, abych měl klid, abych nemusel trénovat, nebo dělat jiné nudné věci…

Jenže to bylo jiné. Tenkrát žil bratr, silný a vůdčí. Neotřesitelná skála Qinghe schopná chránit, nebo se celá svalit na kohokoliv, kdo by ji rozhněval. Spravedlivý soudce, až příliš černobílý, než aby ocenil jemné odstíny šedé, o barvách života nemluvě.

Když jsem byl jmenován vůdcem sekty, schválen a podpořen, mladí žáci, učedníci, jejich senioři, mistři, starší i služebníci a jejich rodiny, všichni pochybovali. Uznali mě, protože jsem měl podporu sekt Lan a Jin.

Nedlouho po mém bratrovi zemřel i Jin GuangShan a třetí bratr ho nahradil na pozici vůdce sekty. Každá z těch sekt měla mnoho přívrženců a i největší zastánci konzervativních tradic sekty Nie z Qinghe uznali, že by nebylo moudré mne coby dědice přímo odmítnout. Alespoň v té první chvíli…

Jenže já nebyl hloupý, slepý ani hluchý, jen jsem se na to necítil a nechtěl jsem to dělat a vlastně jsem si nebyl ani jistý jestli tak chci, nebo zvládnu žít, ani jestli to ještě má vůbec nějaký smysl…

Pamatuji si, že jsem byl osamělý a často na pochybách. O sobě samém, o budoucnosti, o lidech kolem…

Zjistil jsem brzy (ještě když jsem nejvíce truchlil, že s částí písně, kterou mě Yao-ge naučil, nebylo něco v pořádku. Jakoby mi to chtěl ukázat MingJuův duch, jistý si však nejsem. Hledal jsem důkazy, ale hledaly se těžko.

V těch prvních letech jsem se spřátelil s Mo XuanYuem. Jeho čistá duše se v Jinlintai vyjímala, jako diamant. Bez ambicí, toužil jen po rodině, aby byla jeho matka šťastná, a po lásce. Tak jako já…

To, že jsme se stali přáteli, ale není to, co jsem chtěl říct. Chtěl jsem vysvětlit, jak to bylo, když jsem před starší svého klanu předstroupil podruhé…

Bylo to v době, kdy jsem už věděl, kdo může za bratrovu smrt. Ano, pravda, zjistil jsem to již během truchlení, ale tehdy jsem ještě nevěděl, co si z toho vzít… Však Třetí bratr mohl jen špatně interpretovat melodii. Druhý bratr říkal, že Jasnost je velmi obtížná píseň. A i když měl Yao-ge vždy výtečnou paměť pamatovat si a umět zahrát jsou dvě rozdílné věci že? Jenže bratr XiChen říkal, že Třetí bratr hraje dobře. Někdo tak zodpovědný jako on by jistě neposlal Třetího bratra do Nečisté říše, aby hrával Velkému bratrovi, kdyby si nebyl jist, že píseň Jasnosti zvládá dobře. Alespoň tím jsem si byl jist.

A pak jsem navštívil bratrův hrob. Nestačila mi síň předků, jako byšžným truchlícím. Ne, potřeboval jsem mu být blíž. Mít pocit, že by mě mohl opravdu slyšet… Klečel jsem a plakal opřený o víko jeho kamenné rakve, až mě zoufalství zcela pohltilo a já se proplakal do bezvědomí.

Teprve, když jsem znovu přišel k sobě, všiml jsem si, že s víkem někdo manipuloval. Nezapadalo správně!

Vylekal jsem se a rozhlížel se. Tlukot srdce mne ohlušoval až do chvíle, kdy jsem sám sebe pokáral a přinutil se nalézt klid. Snad jsem toho byl schopen díky tak dlouhému pláči a prázdnotě v srdci, kterou po sobě slzy zanechaly. S námahou jsem otevřel rakev a zjistil, že tělo v ní rozhodně nepatří mému batrovi!

Muže, který tam ležel se MingJuovi podobal robustní postavou a výškou, ale tím podoba končila. Jen levá paže, ta byla jeho. Přišitá k cizímu tělu, v rakvi opatřené talismany a formacemi pro potlačení zla.

Otřásl jsem se. Odporem, hrůzou, obavami, starostmi o bratrovu duši… A konečně se víc zamyslel nad kouskem melodie, kterou mně Třetí bratr naučil…

Z hrobky jsem pak vyšel jako v mrákotách a šel přímo do svých komnat. Sepsal jsem, co všechno vím a rozhodl se zjistit víc. Zašel jsem tak daleko, že jsem navštívil bratra XiChena v Oblačných zákoutích a požádal ho, aby mi zahrál Jasnost, když nebyl Třetí bratr v jeho blízkosti a on mi… vyhověl!

Poznal jsem rozdíl a pochopil, že jsem se nemýlil. Že, co jsem si myslel, že mi chce bratrův duch ukázat, skutečně nebylo pouhým snem…

Chtěl jsem mu to všechno říct. Povědět mu o tom, co jsem zjistil, ale vyrušil nás učedník na stráži, který oznámil, že dorazil LianFang-Zun. To, jak se Druhý bratr pousmál a jak mu jiskřily oči při pohledu na Třetí bratra mi řeklo vše, co jsem potřeboval vědět, abych držel jazyk za zuby.

Neuvěřil by mi… I kdybych naléhal, jak nejvíc bych mohl, bratr XiChen by nejprve požádal Yao-ge o vyjádření, než by si šel něco sám ověřit. A protože je Třetí bratr tak chytrý, vymyslel by si dobrou lež a vůdce sekty Lan by tak jen spadla hlouběji do jeho lží…

Opustil jsem Oblačná zákoutí a předstoupil před Starší sekty Nie. Vysvětlil jsem jim svá zjištění, jen jsem Jin GuangYaa nejmenoval. Přísahal jsem pomstu na MingJuově vrahovi před nimi i zraky předků a požádal jsem je o znovu vyslovení ůvěry. Vysětlil jsem nutnost dál hrát rolik neschopného vůdce sekty. Ne, jen před bratry, ale aby to bylo uvěřitelné, tak přede všemi. Před ostatními sektami v Qinghe, před celým kultivačním světem, ale hlavně i před vlastními lidmi uvnitř zdí Nečité říše.

„Absurdní!“ nechali se slyšet.

„Ale účinné,“ oponoval jsem.

Teprve tehdy, když jsem začal tvořit svůj plán pomsty, se ze mě skutečně stal vůdce sekty Nie.

***

A dovedlo mě to až sem…

Poslové opustili zdi Nečisté říši až další den. Ten den, kdy HanGuang-Jun a Wei WuXian odlétali z městečka nedaleko strážní věže směr Oblačná zákoutí.

Tu noc jsem nemohl usnout. Ukázalo se, že mi ChengMin dala uklidit komnaty. Obvykle jsem nechtěl, aby mi tam kdokoliv chodil uklízet, ale jako vždy když toto mé přání správcová nerespektovala, jsem já pro změnu respektoval její snahu a nestěžoval jsem si. Koneckonců k čemu by taková stážnost byla? A kde bych k ní měl vzít sílu? Proč vlastně…?

Díval jsem se do nebes své postele a chvěl se pod dvěma přikrývkami. Nebál jsem se předstoupit před shromáždění, které jsem svolal na druhý den. Nebál jsem se lži, kterou jsem se chystal pronést. Navlékat si roucho vůdce sekty, bylo jako oblékat si cizí kůži. Vydat prohlášení mělo být snadné…

Nedalo mi to ale a přemýšlel jsem, kde teď asi může Třetí bratr být. Co dělá? A jak je na tom XiChen? Co udělá, až se dozví pravdu? Najdou Třetího bratra? Jak bude rozhodnuto? Bude ZeWu-Jun svého přísežného bratra chránit jako Lan WangJi chránil Wei WuXiana? Nezmění se jeho ústraní v nějaký dlouhodobý trest? A pokud se to nakonec dostane před kultivační soud, na které straně bych měl stát?

Nedokázal jsem nalézt odpověď…

Starší, mistři, žáci i služebnictvo Nečisté říše a sekty Nie z Qinghe přijali mé vysvětlení. Někteří s překvapením, jiní s nedůvěrou, další s úžasem, ale přijali!

Bylo to, jakobych ulehl do vlastního kamenného sarkofágu a pomalu sunul víko směrem k neodvratnému. Chtělo se mi křičet. Chtělo se utíkat. Přál jsem si, aby z nebe sjel blesk, který by vše ukončil…

Nestalo se tak.

Nezbývalo mi, než se konečně skutečně pustit do toho, co jsem takovou dobu odkládal. Musel jsem se pustit do zvážení možných kandidátů a pokusit se zodpovědět otázku: Kdo bude vlastně dědicem mé sekty?

Samotná příprava

Lan XiChen

„Skutečně máš šanci.“… znělo mi v uších ozvěnou slavnostních gongů. Dozvuk jeho stisku na dlaních i předloktí, jsem cítil ještě, když se za ním zavíraly dveře.

Šanci…, to slovo bylo hudbou někde v hrudi, na kterou se mé srdce roztančilo.

Na co mám šanci?

A-Ling odešel a já se třásl.

Mám šanci… Stočil jsem pohled stranou směrem k části Hanshi, kde na mě čekal Lan XiChen. A co on?

Můj dech zůstával rychlým a splašené srdce plné touhy pozvbuzené nadějí, kterou najednou, jakoby nešlo zaplašit, nechtělo přestat bít tak rychle, tak hlasitě…

Chtělo se mi je následovat. Spěšně pospíchat zpátky k němu.

Šanci… Říkal mé jméno jako dřív. Díval se na mě jako dřív…

Slabost se mi usídlila v kolenou. Bylo toho moc.

Bylo by příliš snadné jí podlehnout, klesnout k zemi a zůstat klečet, protože bych se pak jen stěží zvedal. Chtěl bych pokleknout přímo před ním. Žmoulat lem jeho hanfu a prosit o odpuštění. Vypovedět mu všechny ty pocity a viny, které mě trhají na kusy!

Tak proč tu stále ještě stojím?

Na pouhý okamžik jsem se ztratil v rozechvělé naivní touze nejspíš tohoto mladického těla, než probrala mne jiná úvaha: Mám šanci…? Ale na co mám šanci? Že všechno překonáme a budeme spolu žít jako HanGuang-Jun a Patriarcha Yilingu? Mé srdce v té rychlosti vynechalo úder.

Nesmysl! A i kdyby ne, skutečně bych o to měl usilovat?

Jistě, proč ne? Zničíš ho dnes, nebo až zítra? Zavřel jsem oči a několikrát se trhaně nadechl ve snaze zahnat bodavou bolest na hrudi.

Ne… sevřel jsem dlaně pevně v pěsti a soustředil se na svůj dech. Musím se uklidnit. Musím přemýšlet. Musím se držet. Uzamknout své srdce. Alespoň teď. Naděje… Ať už je skutečná nebo jen výplodem mé zoufalé mysli, není nyní důležitá! Teď se musím soustředit. Pořád se musím soustředit!

Hluboký nádech mi dal sílu zvednout víčka a podívat se realitě znovu zpříma do očí.

Čaj! Lan XiChen čeká na čaj. Je otřesený, potřebuje prostor a čas, aby se mohl uklidnit. Hudba mu pomůže. Možná nám oběma. Nemá smysl se hnát bez rozmyslu vpřed. Jsou to malé krůčky, které vedou k cíly. (Bez ohledu na to jaký bude.) Opakoval jsem si jako mantru.

Rozhlédl jsem se, abych získal čas. Pohled mi padl na dopis, který zůstal na stole, kde jsem jej předložil ZeWu-Junovi coby důkaz své existence.

Ten tu zůstat nesmí…, uvědomil jsem si.

Výhodou i nevýhodou bystré mysli zvyklé všímat si nejmenších detailů je, že si skutečně všímá a to nezávislě na tom, zda chcete, či nechcete. A ne vždy vědomě!

Než jsem si stačil uvědomit, co dělám, už jsem stál sehnutý u stolku, kde jsme ještě před pár okamžiky seděli, a dopis skládal pro lepší úschovu do rukávu.

Dobře. Důkaz získán. Teď čaj.

Veden podvědomým seznamem aktivovaným vždy v krizové situaci, jsem činil jednoduché úkony, které měly za úkol pomoci tělu i mysli nabýt ztracené rovnováhy.

Pohárek vody, který zůstal na komodě, uvízl v mých prstech a já jedním douškem dopil jeho obsah. Záhy jsem jej vrátil do vedlejší místnosti, kam patřil. Zdálo by se to jako zbytečné zdržení, ale v této chvíli je každé zdržení cestou k uklidnění nitra hrozícího běžet o závod.

Mapa Hanshi se vším, co nabízela, mi vytanula na mysli v živých barvách, stejná jako dřív. Nebyl pro mě problém najít místnost, o které XiChen mluvil. 

Čajový set, který používal nejčastěji, když jsem tehdy zavítal na návštěvu, odpočíval na svém místě. Byl jasnou první volbou zcela intuitivně. Tak jako čajové lístky známé jako Bílé peří, které se po zalití doslova roztančí. Tak jako chtělo tančit to něco v mé hrudi, které jsem musel uzamknout, abych mohl fungovat.

Nebylo těžké pamatovat si, že dával přednost právě bílým čajům. A vzhledem k situaci, Pai Mu Tan (známý jako Bílá pivoňka), jsem nemohl použít. Příliš by připomínal, kým jsem byl…

Položil jsem celý set na podnos i se všemi proprietami včetně keramického podstavce s hořákem. Talisman by to jistě vyřešil, ale já chtěl, aby tato jedinečná chvíle, jedinečnou i byla. Tento čaj, který spolu budeme opravdu vychutnávat, musel být tím nejlepším čajem v našich životech.

Ještě jednou jsem zkontroloval, zda mám pro čajový obřad vše připravené. Vodu připravenou ve džbánku, misku na odlití prvního zálivu…

Dokonalé, pomyslel jsem si, nyní již o poznání klidnější. Zvláštní, jak jednoduché navyklé úkony dokáží upokojit neklidnout mysl. Stačilo jí vyjít vstříc v cíly (i když jsem se neodvážil sám pro sebe jej zcela definovat) a metodika jeho dosažení pak už nebyla tak zcela mimo moji kontrolu, jako se na počátku zdálo, že by mohla být.

Mohl jsem být spokojený, i když úsměv se nedostavil.

Ruce? Už se netřesou.

Vše připraveno? Poslední kontrola jen prokáže stav věci, který už znám.

Je čas jít!

Vzhlédl jsem ke dveřím, které oddělovaly přípravnu od soukromých komnat, kde na mě XiChen čekal a zadrhl jsemse, ještě před prvním krokem.

Je to dobrý nápad? Nebude se zlobit? Pro použité nádobí? Čajový set z bílého porcelánu s modrými dráčky putujícími mezi mraky. Pro zvolený čaj? Přeci jen, už to není jako dřív, že? Byť mi připadalo, že snad otevírá šanci v odpověď na moji nevyřčenou otázku, zda smíme začít znovu, strach tomu věřit, je až příliš silný. Proto, že jsem se rozhodl pro celý čajový obřad, namísto pouhého pití?

Cosi ve mně mi však oponovalo. Co blázníš? Lan XiChen miluje čaj. Miluje čajové obřady a zbožňuje vychutnávání bílých jemných čaj§. (A právě přiznal, že miluje TEBE) Bude to v pořádku…

Jakoby snad takové ujištění mohlo stačit. Jakoby to snad bylo SPRÁVNĚ?! Ruce, již uklidněné, se mi opět krátce rozechvěly.

Bude to dobré! Okřiknu teprve opravdu sám sebe. Bude to dobré, protože udělám vše správně! Bude to dobré, protože tu budu pro něho… A bude to dobré, protože ať už se ke mně zachová jakkoliv, bude to buď přesně takové, nebo lepší, než si zasloužím… Ujistil jsem se a s konečnou platností vykročil.

Manipulátor jako vždy, uchechtl se vědoucně hlas v mé mysli, vůbec ses nezměnil.

Vím, že to tak je. Že má pravdu. Přesto mě to nyní nepřesvědčí k tomu, abych vše zahodil a odešel.

Čaj… připravím pro něj čaj… Potřebuje čas a klid. Potřebuje, abych tu pro něj byl. Dokud mě on bude potřebovat, musím zůstat…

Vešel jsem do té místnosti a zamířil přímo k nízkému stolku. Nepodíval jsem se na ZeWu-Juna. Potřeboval jsem se soustředit a bál jsem se, že takový pohled by mě znovu zcela odzbrojil. Tác postavil na zem vedle něj. Nožičky podnosu byly jen o málo nižší než stolku ze santálového dřeva. Aniž bych k němu přímo vzhlédl, jsem vyskládal čajové moře na stolek a postavil konvici na hořák, který jsem zapálil jediným ohnivým talismanem. Každý krok jsem si v hlavě opakoval ještě před provedením a vše ostatní teď odsunul stranou.

Bílé peří jsem odměřil do čajové konvičky. A vyčkal, dokud voda nezačne vařit. To byl čas, kdy jsem zalil čajové lístky poprvé. Sundal jsem vodu z plamene a čekal, dokud bublinky nebudou veliké pouze jako krabí oči a nezačnou na hladině prskat. V té chvíli vím, že voda má tu správnou teplotu, aby s ní mohl čajové lístky zalít a neznehodnotit je. Na první zalití naplním konev jen do poloviny. Skutečně je nádherný pohled na to, když se roztančí po hladině, jako ptačí peří, nebo podzimní lístky schazované stromy.

Tento nálev se však nepije. Trvá třicet pečlivě měřených nádechů, než sliji vodu do připravené misky stranou zbytku obřadu. Slouží pouze ke zvlhčení čaje, které má zásadní vliv na výslednou chuť i vůni.

Když je voda pryč a vlhké lístky zůstávají na dně konvice, pokračuji metodicky a přesně tím, že znovu ohřeji vodu na správnou teplotu. Naplním pak konvici a špachtličkou víření čajových lístků ještě promíchám. Tentokrát však jen na 7 nádechů. Teprve pak je první nálev skutečně připraven. Nastal čas nalít nápoj do šálků.

Číním tak pomalým krouživým pohybem po stěnách We Xiang Bei, vysokého šálku, který pak přikryji menším Che Bei, jak má XiChen rád a následně poslední část tvoří přetočení a podání…

To bylo poprvé, kdy jsem na půl vteřinky zaváhal. Existuje v proprietách také vidlice. Ta slouží k podání šálku přes stůl. Účelem je, aby se hostitel nemusel příliš naklánět a nehrozilo tak, že dojde k nevyžádaným dotekům. Jenže cosi ve mně nechtělo přesně tento konkrétní nástroj použít. Neboť přesně nevyžádaný dotek byl tím, co činilo naše sezení intimním a bolestně krásným pokaždé, když jsme takové chvíle sdíleli. Nikdy jsme podavač nepoužívali a já… jej doopravdy nechci použít ani teď. Problém však je, že mám strach. Obavy z toho, že pokud se naše prsty opět střetnou, byť krátce, mé srdce se znovu splaší a já nevím, jak bych jej měl znovu uchlácholit…

Vzhlédl jsem k majiteli domu, jakobych se chtěl ujistit, zda smím, ale mělo to stejný efekt, kterého jsem se obával. Doopravdy asi neexistuje šance, že bych dokázal své emoce zcela udržet na uzdě, že?

Nesáhl jsem po vidlici a podal mu šálek jemně sevřený mezi prsty. Beze slov. S pohledem upřeným jen a pouze do jeho tváře. Při pohledu na XiChena se svět kolem rozplýval.

Rozhodnutí, zda nabízené příležitosti využije či nikoliv, jsem tak nechal pouze na něm.