Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Než připravím čaj… Lan XiChen
Se zatajeným dechem jsem čekal, na odpověď. Něžný úsměv, který by mi jako dřív řekl: „Ano, jistě, že smíš,“ nebo přikývnutí. Strohé, přesto výmluvné. Vždyť ticho může stejně dobře být nositelem klidu a míru, jako úzkosti, kterou jsem na pozadí všecho cítil právě teď! XiChen však namísto toho přivřel oči a já měl pocit, že jsem vše zničil. Že ve skutečnosti nechce žádný čaj. A už vůbec mi nechce hrát… Že možnost vrátit čas byť doměle a uměle, nikdy neexistovala, že i když snad cítí stopy citů, o kterých mluvil, tohle mi dovolit, zkrátka nemůže…
Záhy však přikývl a mé srdce se znovu rozběhlo po překážkové dráze do netušených rytmů. Motýli mávli křídli v mém břiše více než jednou a slabost v nohou se znovu ozvala. Jakoby snad připadalo v úvahu dovolit kolenům, aby vypověděla službu. Vrátil jsem se pohledem od citery k němu, ale spatřil jsem jen napětí. Mé uši zachytily těžce vyřčená slova se stopami stejné naděje, kterou jsem sám cítil.
„…vybavení Hanshi je ti plně k dispozici…“
Polkl jsem. Ano… Přeji si připravit čaj. Samozřejmě, že zde můžeš vyčkat…, přikývl jsem.
Už nepřipadalo mi možné zůstat stát. XiChen však pohledem studoval svůj guqin, tak jako já okamžik před ním. Nevěděl jsem, zda mé kývnutí zachytil. „Děkuji,“ vydechl jsem stísněně, abych rozhodnutí jít si za tím, co jsem předeslal, potvrdil i slovy.
Otočil se ke mně znovu a dojetí v jeho očích mi vypálilo do duše cejh jako rozžhavené železo. Copak je možné, aby ho představa hraní tolik vyvedla z míry? Snad i děsila? Jak dlouho už vlastně nehladil struny svými prsty? „ZeWu-Jun, je nejlepším hráčem na qín v celém Gusu. I kdyby vědomě hrál falešně, z pod jeho prstů a strun jeho nástroje by se linula nejkrásnější melodie světa,“ vyhrkl jsem upřímně, bez rozmyslu. Minimálně pro mě… Ach lichotit jemu, bylo vždy snadné a možné i bez přetvářky. Zahrál bych ti já nebo bych hrál s tebou, ale teď… nemůžu, víš? Nehledě na to, že by XiChen až příliš snadno mohl čekat lest, smrt, podobnou té, kterou jsem přichystal MingJuovi, kdybych to navrhl. Ne, nesmím se k citeře přiblížit více než slovy!
Pousmál se. Drobně, přesto jsem ten úsměv zachytil a sám se cítil dojatý. Tváře stále červené, snad zrudly ještě více. Zeptal se, zda pro nás připravím čaj, který já sám navrhl uvařit, a já znovu přikývl. Otočil jsem se, k odchodu, ale… „San LingWu, na mě venku čeká, musím ho propustit, pokud se zdržím. Smím mu říct, aby odešel?“ uvědomil jsem si, že tam nejspíš stále je. Že čeká a mrzne a nejspíš by čekal klidně do soudného dne vzhledem k tomu, jak pevný byl, když mě nenechal skočit přes okraj, když mě znovu a znovu držel nad okrajem propasti… Nemohl jsem ale ani otevřít dveře a mluvit s ním, aniž by na to byl XiChen nějakým způsobem připraven. Vždyť stačil pokus o rozloučení a už mě také pevně držel. Ne, že by se mi to nelíbilo, nebo že bych jeho dlaně netoužil cítit znovu. Jenže něco takového se nesmí stát před zraky kohokoliv tam venku! – To jsem si uvědomoval, byť pouze na nějaké podědomé úrovni.
Vyčkal jsem XiChenovy reakce, snad svolení, a teprve pak odešel do přední části. Chtěl jsem připravit čaj, ale A-Ling mrznul venku a ujistit ho, že jsem v pořádku a bezpečí mělo nyní vyšší prioritu.
Přispěchal jsem k venkovním dveřím a otevřel je. Mrazivý vzduch mi okamžitě udeřil do tváří, ale to bylo ničím proti žáru, který mi nyní koloval žilami. Kdy naposledy jsem jej vůbec cítil? Natož takto intenzivně? Můj pohled padl na spolubydlícího. „San LingWu,“ zavolal jsem na něj rozechvělým hlasem. Aby přišel ke mně, jsem mu pouze naznačil dlaní a doufal, že tak skutečně učiní. Ustoupil jsem, aby mohl vejít a zavřel jsem za ním. Otočil jsem se k němu. Bylo moc důležité, aby pochopil, že jsem v pořádku. Že to zvládnu, že se nezhroutím a neuteču ukončit svůj život… Skutečně to neuděláš? Zaženu ten hlas. Je tím poslední, co nyní potřebuji. Přistoupil jsem k němu. Vzal jeho dlaně do svých, pokud mi to dovolil. Díval se mu přímo do očí. Naléhavě, ale přesto s nadějí. Snažil jsem se pohledem vyjádřit, jak strašně moc tu teď chci a potřebuji zůstat. Snažil jsem se ovládnout i třas rukou, ale v prstech, jsem jej stále cítil. „ZeWu-Jun mě omluví ze zbytku lekcí…“ Řekl bych Li HuiYina, ale nemohu riskovat, že by se prozradilo, že A-Ling už zná pravdu. „Zůstanu zde déle. Dáme si čaj a…“ zadrhl jsem se. Rychlý dech mi vzal slova z úst. Jak mu mám říct, že už zná pravdu? „On… nevyhodí mě. Chce mě tady, i když mi nemůže věřit.“ zašeptal jsem. „I když…“ Stále tomu nemůžu uvěřit… Tentokrát to jsou slzy, které se objevily v mých očích. Neněl by to dělat… Neměl by to chtít. Na malý okamžik se dostavila i myšlenka, že bych ho mohl obejmout. Vyjádřit pocit dojetí, radosti, naděje, které se (jistě neoprávněně) roztahovaly tam, kde na svou šanci opět číhali bolest, zoufalství a zmar. Jenže šance na soukromí, podobné jaké jsme mývali kdysi, je něčím, co si zkrátka nemohu nechat vzít! Neudělal jsem to. Zarazil jsem se včas. Nechci už přeci A-Linga zneužívat, ubližovat mu, ohrozit ho… „Nemusíš čekat. Tentokrát, to zvládnu. Přijdu na ubytovnu,“ ujistím jej namísto toho. Nedokážu vykouzlit úsměv, ale zpevním dlaně, aby můj stisk byl jistější, než jej opět pustím a ustoupím, aby mohl jít. Dlaně skryji v rukávech a za zády. Už se znovu začaly třást tak silně až se bojím, abych XiChenovi nezničil čajový set, až na čaj přijde řada. Dej mi chvíli, abych lapil myšlenky a dech. Už tak je to složité… | ||
| |||
 | Můžeme? A-Yao Nevysmekl se z mých dlaní a já za to byl vděčnější, než jsem si uvědomoval při pomyšlení na tu možnost. A co více… zvedl ke mně pohled, pro který, bojím se, udělal bych více než bych měl přiznat… ve kterém rád bych se ztratil a nechal za námi veškerou bolest. Který, ale jen na krátký moment, ulevil tlaku na mé hrudi a zbavil mě všudypřítomného děsu i vědomí, že tělo, které nyní A-Yao vlastní, nebylo jeho odjakživa, že jeho původní vlastník je mrtvý mou vinou. Protože ty oči byly… tak podobné. Vypadaly stejné, když jsem se s nimi setkal a ztratil dech a snad i tlukot srdce… alespoň po ten okamžik, kdy jsem opětoval jeho pohled, vnímal jeho zabarvené tváře a skoro na vše zapomněl. Téměř jsem nevnímal nic, než pohled těch očí a jejich hloubku, vlhkost, kterou nesnesl bych vidět proměněnou v slzy, ne právě teď, a prsty mi lehce cukly, chystající se jejich projev setřít… než uvědomil jsem si, že nejedná se o pláč. Se sevřeným hrdlem cítil jsem jeho slabost na pozadí své vlastní, bylo to snad podvědomé, ale zpevnil jsem a ujistil své sevření, jen o okamžik s předstihem před tím, než on sám přetočil ruce a zachytil mě… nebo se zachytil mě. Jeho zrychlený dech byl jen vzdáleným duněním v uších, přesto však přilákal mou pozornost. Společně se stiskem u loktů mě probudil, přiměl mě mrknout, přerušil ten okamžik, ve kterém mohl bych jinak stát snad navěky… a rozběhl mou mysl do dlouhých úvah. Už jsem jej nesledoval, i když stále jsem na sobě jeho pohled cítil. Snažil jsem se poskládat své pocity, ale nakonec jsem z nich našel jen jedinou cestu a soustředil se na to nejurgentnější… na to, zda zůstane, nebo skutečně odejde. Řekl jsem mu vše, co jsem zvládl, nabídl jsem, že jej omluvím z lekcí… a čekal. V dalším spojení našich pohledů jsem se již neztratil, když jsem se snažil zahlédnout alespoň zlomek takové pravdy, které bych zvládl věřit, pěsti zaťaté ve skrytu rukávů, abych zvládl neodvrátit pohled a ani se v něm nezapomenout. Ale to drobné zacukání jeho rtů do úsměvu mě málem připravilo i o ten kousek soustředění, co jsem s vypětím sil sesbíral, a kolena zdála se mi jako vše, jen ne pevná a stabilní. Jen těžce vybalancoval jsem ten moment a nutil se dál do pátrání. Bylo to pro mě opravdu důležité… a nezachytil jsem žádnou známku podvodů, když dočkal jsem se odpovědi. Jenže tu já nikdy nezachytil… přivřel jsem oči, abych zakryl úlevu i zoufalství. Chtěl bych mu věřit a chtěl bych mu alespoň nějak ulevit… a tak, stejně jako když soustředil jsem se na to, aby zůstal, místo všeho ostatního v mé mysli, i tentokrát zaměřím se na to, co je dosažitelnější… Ptal se mě, zda dovolím, aby připravil čaj, a já odpověděl kývnutím, která jsem však chtěl doplnit i hlasem... A pak vyjádřil přání, abych pro něj hrál… a mě se zatajil dech a s ním slova. Zatímco jeho pohled zabloudil k citeře, já se jej pokusil zachytit opět pro sebe. Zdálo se mi, že slyším ve vzduchu ozvěnu slov, která ani nevyslovil… přání, které tolik bych sám chtěl naplnit a nevěděl jsem, zda to vůbec je možné, i kdyby nebylo okolního světa, jen nás. Ale ani jsem jej nedokázal odmítnout. Představu, bláhovou, a tak plnou nadějí, že bolela stejně tak silně… představu nás, jak sdílíme chvíle jako dříve, daleko před vším… Než jsem našel tichá slova, sevřeným hrdlem jsem doplnil dech. „Pokud si přeješ připravit čaj… vybavení Hanshi je ti plně k dispozici…“ Jako dříve bývalo, kdy nechal jsem jej pohybovat po mém domově bez zábran a bez strachu… teď však závan nejistoty skrývám sám před sebou i před ním, jak nejlépe dokážu. Ale necouvnu… „Já počkám zde?“ Až po těch slovech stočím svůj pohled k citeře, tak jako on před momentem. Leží opuštěná na svém podstavci, tichá a zanedbávaná… pohled k ní něčím je však zvláštní, až konečně uvědomím si, že očekával jsem na ní vrstvu prachu, která by korespondovala nejen s dobou, kdy se na ni nehrálo, ale také propastí mezi dnešním dnem a okamžikem, kdy naposledy jsem na ni hrál pro A-Yaa. Jednalo by se o špínu, která by neomluvitelně hyzdila krásu a pokrývala struny nástroje, který jsem měl tu čest nazývat svým… která by znemožňovala vrátit se k němu, jako by žádné mezery nebylo. Oči se mi rozšíří mimoděk překvapením, když žádnou takovou nedokonalost nevidím. Když spatřím, že čeká na svém místě, jako bych naposledy přejel prsty po jejích strunách před pouhými hodinami… Je to maličkost a je to vysvětlitelné. Nemělo by mě to ničím překvapovat… mé pokoje zkrátka byly udržovány čisté, připravené pro můj návrat, jelikož nikdo nevěděl, kdy ten může nastat… Já však v době své absence nevěděl, zda vůbec nastane. Někdo se postaral o pokoje vůdce sekty, jak by bylo jistě očekávané… navíc pravděpodobně na příkaz strýce, nebo příkaz dřívější, který jsem nikdy nezrušil… ale přesto se mě ten fakt dotkne v neočekávané chvíli, i když jde jen o logickou věc. Včera věnoval jsem se sice krátce malému úklidu, ale spíše ve snaze se zaměstnat, než že by to bylo potřeba - což si nyní uvědomuji mnohem živěji. Mých dlaní, stále skrytých pod rukávy, se zmocní drobné chvění, stejně jako spodního rtu. Vše vypadá tak, jak kdyby opravdu jen stačilo klesnout u podstavce do sedu a začít hrát… a smazala by se celá ta propast. Když otočím oči zpět k A-Yaovi, dojetí, které mě zasáhlo nečekaně, mám stále vepsané v očích. Můj hlas však zní nakřáple, téměř cize, nedokonale se v něm skrývá podtón strachu, když přitakám podruhé. "Budu ti hrát… rád. Jen nevím, zda budu to umět tak, jako dříve…" Hlesnu. I když tak moc jedna má část touží, aby se vše dalo smazat, oba víme, že to nejde úplně. Bylo by jen chatrnou záplatou předstírat, že to půjde tak lehce. Avšak naděje… naděje, kterou jsem přestal oceňovat v záplavě bolesti, kterou nosila… se snaží o své dřívější místo na oceňovaném výsluní a nečekaně pokusí se o první krok k jeho dosažení. Je to ona, kdo mi zvedne koutky do úsměvu… malého, ale upřímného. Překvapí mě, jak lehký se na mých rtech zdá, když na moment promění mou tvář. *Můžeme se pokusit…* Alespoň na chvíli, nemyslet a netrápit se, nedusit se bolestí. Snad, přes všechny hříchy a viny, alespoň na střípek úlevy máme právo… na pár okamžiků míru, chvíli vykoupenou trápením, ve které budeme moci vydechnout… snad můžeme se o to snažit, dovolit si vychutnat šálek čaje a utěšit své nervy tóny citery. Bez ohledu na zbytek světa… jen chvíli odpočinku, špetku zapomenutí… není to snad mnoho, co si přát. Není to snad nic neodpustitelného… Třeba je to opravdu dosažitelné. Tu trochu naděje třeba mohu si vyčítat až jindy. "Připravíš pro nás čaj?" Hlesnu. Přesto, že to byl jeho návrh, přesto, že jsem mu jej již odsouhlasil. Nezvládnu zadržet nutkání ujistit se, snad kvůli mým vlastním slovům, třeba zkrátka jen kvůli strachu. Nenabízím, že půjdu s ním do vedlejšího pokoje, do malé čajovny s pečlivě uloženými čaji a sety pro jeho přípravu i servírování, která je mu dobře známá. Přestože mě to i láká… myslím, že potřebuji zůstat zde, nabrat trochu dech… a že on možná potřebuje totéž. A třeba se mýlím a chci jen… vědět, zda skutečně neodejde. To, že plánuji posezení ponechat zde, mi nevadí. A-Yao zde již mnohokrát byl, jako jeden z mála… a dokonce ani nyní necítím nepohodlí, že je právě zde, že spolu budeme sedět jen kousek od mé postele, od zásuvek s mými osobními věcmi, od mé koupelny… i když Hanshi zdála se mi při příchodu cizí a stále nevnímám se zde být tak doma, jako jsem býval, tento pokoj je mým nejsoukromějším místem… hned po starém domku, kterým se jím stal za poslední tři měsíce. Přesto necítím nepohodlí, a snad mělo by mě to znepokojovat. Vlastně však doufám, že A-Yao nebude se cítit tak nepohodlně, aby navrhl přesun do jiné místnosti. Do oficiálnějších, méně osobních pokojů. Že se neliší naše představa toho, co sám navrhl. Pokud neměl výhrad a nezměnil své rozhodnutí, když odešel z místnosti, přesunul jsem se k oknu. Touhu jej otevřít a nadechnout se zhluboka studeného vzduchu zastavilo jen vědomí, že v místnosti je již dostatečný chlad. Nechal jsem jej tedy zavřené, nezakryté, a skrz čiré sklo sledoval svět za oknem, přikrytý bílou pokrývkou. Čekal jsem na něj… a žaludek svírala mi ledová dlaň, o které nechtěl jsem přiznat sám sobě, že nepředstavuje nic jiného, než strach… silný tak, aby ztěžoval každý nádech a nutil mě zatínat nehty do dřeva parapetu. Strach s drápy paniky, která mi nepravidelně zrychlovala a kradla dech. A já nevědomky napínal uši, abych slyšel, kdyby se otevřely přední dveře a on se skutečně rozhodl odejít… | ||
| |||
 | Informace si vždy najdou cestu… Lan XiChen, Lan WangJi, Wei WuXian, Lan SiZhui, Nie HuaiSang
Pokud šlo o Jin Linga, existovalo příliš mnoho věcí, se kterými se neuměl popasovat. Počínaje Wei WuXianem, pokračuje přes Wen Ningovu zuřivou mrtvolu až po „malého strýčka“, jak svého času říkával Jin GuangYaovi. Cítil tolik hněvu a doopravdy jej nemohl směřovat proti ani jednomu z nich. Nechápal, jak s něčím takovým mohou dospělí žít.
Kdyby se ho na to někdo zeptal, nedokázal by říct, co si o zmíněných doopravdy myslí. Netušil ani, jak by se k nim měl chovat… (k těm, kteří „přežili“, dalo-li se to tak říct.)
A pak zde byli mladí junioři, se kterými prožil největší dobrodružství posledního roku (a svého života), mezi nimiž dominovali Lan JingYi, Lan SiZhui a Ouyang ZiZhen. Samostatná kapitola jeho trápení. Na jedné straně nesnášel, jak si ho někteří z nich dobírali. Na druhé straně chtěl, aby zůstali přáteli, protože byli jedinými přáteli, které měl.
Kdyby byl jeho život jen o tomhle, možná by to ještě nějak zvládl. Jenže nesmíme zapomínat, že kvůli Jin GuangYaově smrti, se alfou a omegou jeho života, stal pouze strýček, Jiang. Vždy přísný a tvrdý ve svých stanoviscích, ale také milující a v případě potřeby seběobětavý, což byla nová stránka tohoto vůdce sekty, kterou si neuměl nikam zařadit. Věděl jen, že ho vytáčí snad ještě víc, než samotných fakt, že doopravdy nemůže nenávidět ani jednoho z těch, kdo mohli za smrt jeho rodičů.
Existovala vzpomínka.
Vzpomínka, kterak se mu na Pohřebních Mohylách pokoušel strýček Jiang předat Zidian, když přišel o svou duchovní energii. Jin Ling si pamatoval, jak mu v té chvíli projelo hlavou, jestli jeho strýc očekává, že zemře…? Bál se. Samozřejmě že se bál těch zuřivých mrtvol tam venku. Bál se o svůj život o životy svých přátel a určitě by za jakýchkoliv jiných okolností bral jako nesmírnou čest, kdyby mu byl Zidian svěřen, ale v té chvíli ne. Jin Ling dokázal myslet jen na to, jestli se jeho strýc náhodou právě nepřipravuje na to, že tam vydechne naposledy, jako to kdysi udělala jeho matka, Yu ZiYuan. Než si to uvědomil, stihl promyslet nebo přijmou, už něco v něm na základě toho pocitu řeklo striktní: „NE!“ a Zidian odmítlo v jakési naivní víře, že pokud si babiččinu duchovní zbraň nevezme, tak Jiang WanYin ten den nezemře. (Ne, že by o tom mohl kdy někomu vyprávět, že…)
Nezemřel. Dokonce kromě své prvotní reakce, křiku, svému synovci kvůli odmítnutí Zidianu a rozhodnutí bojovat nijak nevyčinil. Jenže hned z Mohyl se přesunuli na Lotosové Molo a strávili noc ve stínu výpovědí dvou žensštin, které očerňovali Jin Lingova druhého strýčka. Nemohl to ani strávit, nebo k novým poznatkům zaujmout nějaké stanovisko a už v areálu sekty Jiang pobíhal její vůdce se Suibianem v ruce zoufale žádající každého, aby ho vyjmoul z pochvy. Protože byl Jin Ling vším značně rozhozený, odešel z Lotosového Mola se svým duchovním psem a cesta ho zavedla až do Yunpingu, do chrámu Guanyin. Po všem, co se událo v jeho zdech za pouhou jedinou noc, se nemohl zbavit pocitu, že je vše jinak, špatně a že život, ani nic v něm, nedává smysl. Ve stínu toho všeho se totiž o svého strýce v duchu bát.
Samozřejmě to byl stále ON! Tvrdý a přísný a vždy připravený jej odpálkovat nějakou planou (alespoň Jin Ling doufal, že planou) výhrůžkou, jakože když mu často opakoval, že mu zpřeráží dolní končetiny. Ale to o Jin Lingovi připadal jeho strach důraznější. Co když je Jiang WanYin víc, než jen to? Co když se něco ukrývá pod maskou, kterou denně nosí? Křehké jádro (ne to zlaté), které se může snadno rozbít? Nevěděl. Jisté bylo jen to, že se strýcem o takových věcech doopravdy nemohl mluvit a neměl ani nikoho jiného, s kým by o takových věcech mluvit mohl. Jediná další „důvěryhodná“ osoba v jeho životě, které si vážil stejně, byla mrtvá a Jin Ling nedokázal dohlédnout toho, co vlastně všechno se tím doopravdy mění…
***
Dny na Lotosovém molu byly dlouhé. Trénoval, kultivoval se. Dělal vše, co mu vůdce sekty Jiang přikázal, ale veškerá jeho poddajnost byla hlavně o tom, že netušil, kde vzít sílu pro vzdor a jestli by vůbec měl… Ztrácel se ve svých pocitech. Stále se občas vztekal, ale vždy jen mimo dohled a doslech svého strýce. Potřebnou úlevu mu však nic nepřinášelo.
Jednoho dne (v téch následujících od Yunpingu) přišel jeho stýc a vedl s ním podivný hovor:
Jiang Cheng vešel do Jin Lingových komnat a vyzval jej k usazení. Byli uvnitř sami. Jen oni a víno, které jim přinesl. Jin Lingovi to bylo podezřelé. Ihned svraštil obočí a propálil svého strýce pohledem. „Říkal jsi, že jsem na víno moc mladý,“ připomněl mu. Opravdu mu to vždy říkal a jin Ling si myslel své. Konekonců během cestování s přáteli nejedno víno již ochutnal. Jiang Cheng ale dnes mávl rukou a otráveně si odfrkl. „Byl jsi,“ odtušil. Na malý okamžik si mladší z mužů myslel, že jeho strýc bude ještě pokračovat, ten ale mlčel. Jen jim nalil do šálků trochu teplého vína. Zdvihli je k přípitku, ale nic neřekli. Vzápětí už Jin Ling cítil, jak mu od nápoje stoupá teplo v hrdle i u žaludku. „Jin Lingu,“ začal opatrně strýček. Odmlčel se. Očima těkal mezi prázdným šálkem, džbánkem vína a oknem. Nenalil si. „Chci abys… věděl, že v Lotosové Molo je tvůj domov. Teda… může být, chápeš?“ Jiang Cheng si odkašlal. Děsně nerad mluvil o takových věcech. Neuměl to a připadal si jako pitomec, kdykoliv to zkusil. V tomhle zkrátka vynikala z jejich rodiny pouze YanLi… Jin Ling každopádně nechápal. Ne dostatečně. „Dobře,“ odtušil, „co se děje, trýčku?“ zajímal se. „Co by se dělo?!“ ohradil se vůdce sekty. „Nic!“ dodal důrazně. Vzápětí se však znovu zahleděl z okna. Jeho šálek stále zůstával prázdný. „Poslyš, snažím se ti říct, že se nemusíš vracet do Jinlintai. Můžeš zůstat tady. Ustanovým tě svým nástupcem…“ „Co?“ V Jin Lingovi hrklo. Stalo se to znovu. Strýček se mu pokoušel dát něco, co mu nepatřilo! Jistě, lichotilo mu, že si ho vážil natolik, že by z něj učinil svého následníka, ale… Není to správně! Jin Ling měl pocit, že takhle to zkrátka nemá být. Jiang Cheng byl jeho strýc, ale ne otec. Měl by se oženit a mít vlastní děti! Navíc měl spoustu lepších učedníků vlastního klanu, než jakým on kdy bude. „Můžeš…“ „Ne!“ ohradil se Jin Ling a v tu ránu stál na nohou. Svého šálku se od prvního doušku ani nedotkl. Ostrým pohledem čelil strýci, který se zmítal někde mezi starostlivostí a zlobou. „Nechci být tvým nástupcem! Pokud tak moc nějakého chceš, ožeň se!“ šestnáctiletý chlapec si založil ruce na prsou. „Zítra se vracím domů,“ dodal, i když si nebyl zcela jist, zda by měl, jestli opravdu chce ani co bude dělat, až přiletí v ta místa. Jsou ještě vůbec jeho domovem? Jaká je teď situace v jeho sektě? Jiang Cheng se vymanil z počátečního šoku, jen o vteřinu déle. „Jak chceš, ty spratku nevděčná! Vrať se tam, když chceš, ale já ti nepomůžu!“ Prohlásil a odešel. Jin Ling se po jeho odchodu chvěl na lůžku možná do půlnoci, než jej přemohl neklidný spánek.
Nakonec se s ním strýc ráno nepřišel rozloučit. Místo toho vzal nějaké učedníky a vyprovodil ho až do Lanlingu. Říkal, že mu nepomůže, ale přitom většinu jednání s příbuznými a staršími vedl on. Jin Ling se sám také snažil, strýc vypadal, že tomuto přístupu je i nakloněn. Ale když Jin Ling zaváhal, nebo si nebyl jist, Sandu Shengshou všechny odpálkoval nějakým prohlášením na hranici zloby, která ho uvnitř zřejmě celého sžírala, podobně jako Jin Linga samotného.
Kdyby měl chlapec říc,t, jak přesně se stalo, že byl znovu uznán za budoucího vůdce klanu, netušil by, jak odpovědět. Udělali všechno! Dokonce stanovili i datum jeho jmenování do fuknce. Bylo to skoro jako sen… Nebo snad noční můra?
Jin Ling začal zjišťovat, co všechno ta funkce skutečně obnáší. Strýc Jiang trvalo na tom, aby se naučil všemu o fungování celé sekty Jin a určil její další směr a prezentaci. On tak tedy téměř od rána do večera (mimo čas vyhraněný na trénink) trávil v papírech, kontrolami záznamů, inventáře, učedníků, práce služebnictva, chování výše postavených kultivátorů k těm nižším… Učil se dávat příkazy a zvykal si na úctu, kterou mu všichni prokazovali, i když někteří jen a pouze z donucení svých rodičů a starších. A každý večer pak uléhal do postele na hranici vyčerpání.
Aby toho nebylo málo, přicházeli vůdci menších klanů z okolí Lanlingu a všichni pořád něco chtěli. Vyzvídali, nepochybně, ale také vznášeli požadavky! Jin Ling netušil, coby bez strýcovy pomoci v těch chvílích dělal. Vlastně si až tehdy začal uvědomovat, jak těžké to před lety jeho strýc měl, když musel obnovit celou svoji sektu prakticky z popela. Došlo mu, že si ho díky tomu váží ještě mnohem víc, než dřív…
Nakonec s ním probíral změny, které považoval za nutné provést uvnitř sekty. Jiang Wanyin začal u služebnictva, ale Jin Ling nechtěl nikoho propustit. Pamatoval si na slova „malého strýčka“, který ho učil, že spokojené služebnictvo, rovná se spokojený pán. „Vládnout, znamená sloužit,“ říkával mu a přitom vysvětloval, jak je důležité, aby mu lidé důvěřovali a chodili za ním se svými problémy, protože každý problém uvnitř sekty, který ujde zraku vůdce, snižuje jeho hodnodtu a oslabuje pozici. Jiang Cheng nesouhlasil, protože tolik služebnictva považoval za zbytečnost, ale když mu Jin Ling vysvetlil, že ti lidé by pak neměli kam jít, přišli by o peníze pro své rodiny a často i o zázemí, nakonec souhlasil, že jejich stavy nebudou nuceně regulovat. (Odešla tak nakonec jen jedna rodina, kterou odloudil Ong NuanTao, pro své vlastní účely.)
***
Asi po měsíci se konala Ceremonie uložení rakve ChiFeng-Zuna a LianFang-Zuna. Pro Jin Linga byla účast, coby budoucího vůdce sekty, povinná. Nemohl však říct, že se na ni těší. Strýc Jiang byl však neoblomný a tak se na ni vypravili. Nečistá říše byla pohostinná a vůdce sekty Nie se zdál úplně jiný, než kdykoliv dřív. Jin Ling si jej pamatoval, jako uplakaného, nejistého, nerozhodného, zoufalce, který vždy chodil obtěžovat jeho „Malého strýčka“ a ZeWu-Juna se svými problémy, které nedokázal řešit. Chlepec ho ve své mladické naivitě, idealizmu a energičnosti, kvůli tomu považoval za neschopného a otravného. Jin GuangYao mu ale říkal, že si to o vůdci Nie nesmí myslet, protože HuaiSang zkrátka jen občas potřebuje poradit a jeho to doopravdy vůbec neobtěžuje a pomáhá mu rád. Nikdo se totiž jako vůdce nenarodí, tím se je potřeba stát… – Což byla slova, o jejichž pravdě se nyní sám přesvědčoval. Nebylo to tak, že by se výzor vůdce skety Nie nějak zvlášť změnil. Stále byl oblečený v drahých hanfu a ovíval se vějířem. Ale z nějakého důvodu, který Jin Ling nedokázal pojmenovat, už zdaleka nepůsobil jako hadrová loutka. Stal se podobně dobrým hostitelem, jako Jin GuangYao. Úvodní přijímání, nocleh, samotný obřad, poklony v síni předků i večerní banket, vše proběhlo v dokonalé harmonii a pro Jin Linga to bylo, jakoby dostal facku.
Alespoň, že se tam mohl znovu setkat se svými juniorskými kultivačními bratry, SiZhuiem, JingYim i ZiZhenem. Díky nim se mu podařilo na pocity z hostitele téměř zapomenout. Domluvil si s nimi dokonce Noční lov, na který ho překvapivě strýček Jiang skutečně PUSTIL! Opravdu se asi celý svět zbláznil… – Což potrvzoval i fakt, že si Lanští učedníci pozvali na pomoc i Generála duchů! A ještě větším potvrzením bylo, že Jin Lingovi už to ani doopravdy nevadilo. Nemyslel si, že by z nich někdy mohli být nějakým způsobem přátelé, ale byl schopen tolerovat jeho přítomnost, aby ze sebe nedělal pořád hlupáka, a aby udělal SiZhuiovi radost.
Díky tomuto lovu se navíc dozvěděl, že Lan SiZhuie by zajímalo, jaký přesně rituál přivedl Patriarchu Yilingu zpět. Jin Ling byl nadšený, protože disponoval Wei WuXianovými zápisky, které mu mohl ukázat. Domluvili se tedy, a když zakončili o pár dní později Noční lov a on se na pár dní stal hostem u klanu Lan, prohlédli si zmíněné zápisky velmi důkladně. A nejen oni. Hodně mluvili a nadmíru se bavili i uvnitř zdí, kde byla zábava zákazaná. Ne, že by dělali přímo problémy. Jin Lingovi stačila pouhá společnost přátel, aby byl uvolněný a šťastný, když se teď jeho domov proměnil v chladné nevlídné pustiny plné pouze hromady povinností. Navštívili i Li HuiYina. Mladíka klečícího na dvoře hořeckého domu, kde meditoval ZeWu-Jun. Jin Ling si pamatoval, jak se vždy jeho „Malému strýčkovi“ rozzářily oči, když o svém Druhém bratrovi mluvil, nebo dokonce očekával jeho návštěvu. Vůdce sekty Lan si velmi vážil a považoval ho za jednoho z nejsilnějších a nejlepších kultivujících, jaké kdy poznal a viděl. Bylo mu líto, že uzavřel a ještě smutnější mu připadalo, že ani nikdo pořádně přesně neví proč vlastně. Když už se tady Li HuiYin ptal a zajímal, popsal mu, co si z událostí v Chrámu Guanyin pamatoval a Lan SiZhui ho doplňoval. I když byl vhozen dovnitř až téměř v samotném závěru, alespoň u části událostí byl přítomen. Dokonce se s Li HuiYinem podělili i o poznámky k Rituálu Darování těla. Naoplátku se ho Jin Ling ptal, proč tam vlastně takhle klečí a o dva roky starší kultivátor mu odpověděl: „Kdokoliv ze sekty potřebuje poradit, či pomoci, jde za ZeWu-Junem. Ale když potřebuje pomoct vůdce sekty, kdo mu pomůže? Za kým může jít?“
Ta slova se Jin Lingovi zaryla hluboko do mozku a podvědomí. Hlouběji, než by si připustil natož, aby to chtěl. Byla broukem, který si začal okamžitě hloubit své cestičky. Nejen ve vztahu k jeho niterním obavám o strýce Jianga, ale také k tomu, že se brzy sám měl vůdcem jedné sekty stát…
Nezeptali se ho, zda si myslí, že může skutečně pomoci, ani jak dlouho tam chce být. Jin Ling měl z jeho slov a způsobu jakým je řekl pocit, že jim nepřísluší ho hodnotit, protože tomu vůbec nerozumí. A tak i když nebyl ze sekty Lan a zdejší pravidla se na něj nevztahovala, nechal si to pro sebe.
***
Návrat do Kapří věže byl jako procitnutí ze sna do tvrdé reality. Ubíjely ho všechny přípravy a nejraději by od povinností utekl. Ať už na nějaký další Noční lov, které musel všechny odmítnout, nebo k sektě Jiang, kde by měl na přípravy ještě možná deset let. Byly to však jen hloupé úvahy, které Jin Ling nikdy neuskutečnil. Musel převzít úřad, který mu náležel, protože už do toho se strýcem investovali mnoho sil a energie. Protože cokoliv jiného by znamenalo, že bude jen naobtíž. Ale hlavně, chtěl svému strýci nějak pomoct a netušil ani za mák, jak by mohl.
Přišel den, kdy bylo třeba vyřešit pozvánky na blížící se jmenování. Už dříve se se strýcem dohodli, že pozvou jen sekty z území spravované Lanlingem a ostatním velkým sektám zašlou pouze oznámení o jmenování. Jin Ling ale měl pár lidí, které by na oslavě chtěl mít mimo ně. Mít tam alespoň někoho, s kým by rád trávil čas a povídal si v přátelském duchu. Ve své sektě nikoho takového neměl. Žádal strýčka, zda by nemohl pozvat alespoň ZiZhena, SiZhuie a JingYiho. Ten však oponoval, že nelze pozvat pouze jedince z jiných sekt, ale ne jejich oficiální výpravu. Na to, to měla být příliš důležitá událost. Jin Ling se tedy neochotně smířil se situací. Až do chvíle, kdy potřeboval nutně zprávu o stavu inventáře a jak procházel stůl, o který se nyní se strýcem Jiangem střídali, našel tam dopis, pozvánku, nadepsanou Wei WuXianovým jménem. Vynadal si, že si na tohoto svého „strýčka“ nevzpomněl. A když se nad tím, tak zamyslel usoudil, že jedna věc je pozvat přátele, ale jiná pozvat „rodinu“. No a Wei WuXian byl adoptivní bratr Jin Lingovy matky a strýce Jianga. Mo XuanYu v jehož těle nyní sídlila jeho duše, byl nevlastní bratr strýce GuangYaa. No a když už byl u toho, tak Jin GuangYao uzavřel přísežné bratrství se ZeWu-Junem a Nie MingJuem. Tedy i ti dva se stali jeho strýčky. Což dělalo jeho strýčky i z Nie HuaiSanga a Lan WangJiho. No a Lan WangJiho adoptivní syn nebyl nikdo jiný než Lan SiZhui! Což znamenalo, že když pozve tyhle všechny, může alespoň SiZhuiovu přítomnost na oslavě jmenování obhájit!
Sepsalt tedy pozvánky ještě pro Lan XiChena, Lan WangJiho, Lan SiZhuie a Nie HuaiSanga. To vše za zády strýce Jianga. A všechny včetně té Wei WuXianovi dal „tajně“ odeslat. Strýc Jiang se pochopitelně dozvěděl, že jeho synovec pověřil někoho, aby doručil nějaké další dopisy, ale jednoduše si psal se svými blízkými, to se přeci smí, nebo ne? Navíc Strýček Jiang to sice neřekl, ale napsaná pozvánka pro Wei WuXiana přci musí znamenat, že ho tam chce, nebo ne? Takže on tomu jen trochu pomohl, nic víc!
Do jmenování zbývá 5 dní… | ||
| |||
| Nikdy jsem NECHTĚL odejít… Lan Xichen
Zachytil mě. Přesně jak jsem už ani nedoufal. Jak jsem si netroufl a nedovolil doufat… Ještě než jsem se sklonil více než pohledem, jeho dlaně na mých předloktích zanechaly cejch a já překvapeně, téměř nevěřícně a plaše znovu vzhlédl k jeho nebesky přitažlivým očím, které byly jedinými hvězdami na tmavé obloze mého žití. Tváře mi žhnuly ruměncem a rty se mi zachvěly, téměř jakobych měl na jazyku pár slov, které však nevyslovím.
Er-ge…
Nevysmekl jsem se. Ta eventualita nikdy doopravdy neexistovala. Jeho ruce hřály. Známost gesta, které už schvázelo jen tradiční ujištění, že nemusím, že jsme si rovni…, přiměla má kolena rozetřást se ještě víc. Oči mi zvlhly, nikoliv však k pláči. Jen k něze, kterou jsem se nyní ještě víc než kdy dřív bál přijímat, zato mu ji toužil všechnu dát… Vyslovit však cokoliv se pojednou zdálo zcela mimo rozměr.
…prosím…
Zachvěl se a já ztěžka polkl a přistihl se při mělkém zrychlujícím se dechu. Pevná půda pod nohama, pokud jsem ji kdy měl, přestala existovat. V jeho blízkosti, v držení těch dobře známých dlaních, na nichž jediných stojí trosky mého světa, v očích , ve kterých hvězdy téměř vyhasly, jsem se ztratil. Hlava se mi zatočila a tak jsem rozpojil dlaně, přetočil ruce a chytil jeho paže u loktů.
…měl by ses mě vzdát…
Čas se zcela zastavil. Stál bych tam a vzhlížel k němu klidně do skonání světa neschopen udělat jakýkoliv pohyb, a už vůbec ne směrem od něho. Nebylo možné, abych se vzdálil od zdroje tepla, byť každý nádech útočil na mou hruď tisícovkou jehel. Přestože, jsem si znovu pomyslel, že by mě měl odvrhnout, nepřežil bych, kdyby ta učinil.
Odpusť mi…
Hruď se mi zdvíhala a klesala. Můj tep se zrychloval, jakobych utíkal. A jestli mě XiChen držel pevněji a křečovitěji? Jen to přimělo mé dlaně opětovat jeho stisk. Doopravdy jsem to nedokázal vnímat.
Já to nedokážu…
Jeho pohled se nakonec setkal přímo s mým a to jsem se zachvěl pro změnu já. V jeho očích se zrcadlily otázky. Bylo to jakoby se mě beze slov ptal: „Co je pravda a co lež? Opravdu chceš odejít?“ Touha vše mu říct. Volání po úlevě, kterou by takový čin mohl přinést, i když vím, že spíš než to by nás ta slova vrhla přímo do propasti, na níž nejsme ani jeden připraven. Obojí bylo velmi silné.
Nemůžu se tě vzdát. Jsi vzduch, který dýchám. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Jsi můj život.
A pak uvolnil svůj stisk, jakoby říkal: „Tak jdi, pokud je to to, co chceš.“ Jenže přesně to já nechtěl! Držet jej dál jsem však nemohl… Mé dlaně po jeho vzoru uvolnily stisk. Spustil jsem jej podél těla a pak skryl za zády tak nějak naučeně. Zda po paměti mé duše, nebo Li HuiYinova těla, jsem nevěděl. Nebylo to však ani náznakem důležité… Nebylo to důležité protože se zeptatl a mým nitrem jako vlna projela téměř až dětská, nebo snad dětinská?, radost, že se zepta. Že mi to nabízí, že mě tu chce…
Smím zůstat?
Něco uvnitř mě ví, že bych neměl. To něco, co bylo přesvědčené, že už jsem zašel moc daleko a že bych měl odejít, protože je to jediné řešení, jak zůstat při smyslech, ztrácí svoji sílu. Je opravdu důležité, abych byl při smyslech?
Oči se mi rozšířily, při jeho slovech. Až se mi téměř chce ohradit se: „Kdo jsi a co jsi udělal se ZeWu-Junem?“ protože mi připadá, že můj laskavý, úžasný a dokonalý Lan XiChen by nikdy nepřekročil takovou hranici, aby navrhl takové ohýbání pravidel. Záhy si však uvědomím, že přesně v tom byl on vždy dobrý. Najít skunlinku, která umožňovala všem stranám kompromis. Neuvědomil jsem si to, ale koutky rtů mi zacukaly v úsměvu. Je sice pouhým stínem toho, jaký jsem dokázal vytvořit dříve, ale stalo se to.
„…A když je volných několik hodin něčím, co pro tebe mohu udělat… je to pro mě samozřejmost.…“
Mé srdce už nemůže bít rychleji, tak proč mi tohle děláš?! – Nezlobím se. Ne doopravdy. Je to vřelá výtka pronesená v myšlenkách, která boří zdi této nové existence. Koneckonců proč bychom nemohli? Na malý okamžik zase jednou předstírat, že jsme na tomto obrovském světě sami dva? Tady uvnitř Hanshi, kterážto nás oba tak dobře zná…
„…A věci, o kterých říkáš, že se stanou a že ti nevadí…vadí mě.“
Nepotřebuji víc, abych přikývl, když se zeptá, zda chci zůstat. Pokud něco v tomto životě opravdu chci, je to být s ním. Tak často a tak dlouho, jak mi to sám dovolí. Kývnutí hlavou mi však připadá málo. Polknu, abych svlažil vyprachlé hrdlo. „Pokud mi ZeWu-Jun dovolí, abych mu připravil čaj?“ Ano, moc rád bych to pro něj udělal.
Prosím…
Chtěl bych toho pro něj TOLIK udělat! Přeci se ale mohu těšit i z úplných maličkostí. „Přál bych si jej znovu slyšet hrát…“ pohled mi zabloudí k jeho citeře.
…smíme začít znovu? | ||
| |||
| Zůstaneš? A-Yao Zastavit jeho úklonu pro mě bylo automatické. Překonat krok, který mě od něj dělil, natáhnout paže pod jeho a pokud necouvl, ovinout jemně prsty, mimoděk a bez promyšlení, kolem předloktí skrytých pod bílou látkou. Pokud mi to dovolil udělat, přerušil jsem jej, než se vůbec stihl předklonit. A jestli se záhy nevysmekl… nepustil jsem jej. Skrz hanfu a jen drobným dotekem třeba skutečně nemohl jsem cítit život, proudící v tepnách kousek pod mými prsty, přesto se mi to tak zdálo. Jak kdyby bušil do bříšek mých prstů, pulzoval silně proti mé vlastní kůži, snad mohl i za chvění, které v krátké vlně proletělo mým tělem, skrz dlaně ke hrudi… kde, místo toho, aby hřál, bodal do mě ve světle všeho, co A-Yao právě pronesl, a toho, co nikoliv. Přesto jsem jej chtěl cítit. Ano, byla to instinktivní série pohybů, která nás dostala tak blízko k sobě, kterou jsem se pokusil utnout jeho zamýšlený akt. A ne tak, jako před pár dny v lese. Tentokrát to nebylo kvůli panice, kvůli zděšení, nebyl žádný hlas, který by se do mě ostře zakousl, aby mi zakřičel do nitra, že takové gesto mi nepatří. Byl to pro mě čin přirozený skoro stejně, jako dýchání, opakovaný stále a neúnavně od toho dne, kdy poprvé jsme se setkali. Jakoby se nezměnilo nic… ale vše bylo jinak. A já jsem nezvedl oči k těm, které ještě před pár dny patřily Li HuiYinovi. A místo přátelského uvolnění, každý sval v mém těle byl tuhý a napjatý. Mohl se mi vycuknout. A já bych jej pustil. Ale pokud se nebrání, tak jej teď držím. Slova, která se mi na krátký záblesk okamžiku vybavila – taková, jako dříve, o tom, že nemusí se klanět, že jsme si rovni, všechna ta, která jsem mu říkával – nedosáhla mi ani k jazyku předtím, než se ztratila, vypařila pod ozvěnou jeho vlastních vět. Vět, jejichž existenci chtěl jsem zkrátka smazat – kéž by to bylo tak jednoduché. Po několika vteřinách strnulosti vnímám vlastně jen vzdáleně, že nepřerušuji svůj dotek, ne bez jeho pobídnutí. Že možná jej držím křečovitěji, ne však příliš pevně, oproti tomu, jak opatrně jsem jeho předloktí prve zachytil. Ale možná, že couvl, a já zde stojím s pažemi podél těla, zbavený jeho blízkosti. Tak jako tak, efekt to má stejný, jen o něco méně případně mě dusí, jak moc blízko vlastně je u mě. A vše ostatní je stejné – tlak v uších, mé vlastní srdce, které jakoby vynechávalo každý druhý úder a všechny své zbývající síly soustředilo na sebezáchovný boj proti bolesti, která namísto toho, aby mě znovu zaplavila, shromáždila se tentokrát takticky do jednoho místa, aby mě mohla rozervat ve dví – tak to alespoň působilo, jako ohromná tíha na mé hrudi, kůl zabodávající se stále dál, od momentu, kdy pochopil jsem, že odchází a spatřil jej zvedat ruce do úklony. … Ale co jsem vlastně čekal? Měl bych být fér... Nemohu ho opravdu odsuzovat za nic z toho, co řekl. A-Yao byl tím z nás, který jednal rozumně, a kdykoliv jindy snad bych se k tomu dokázal upnout. Chytal se pouze slov, které já sám jsem pronesl… já jsem tu cestu otevřel, i když jsem svůj pokus přejít k praktickým záležitostem ihned zahodil. Možná jsem u nich nakonec měl zůstat. Neřídit se tím, co cítím… co dobrého to kdy přineslo. Jeho postup byl rozumnější, probrat, co víme a co kdo ví, promluvit si bez výlevů o celé situaci… bylo opravdu důležité. Jenže to nebylo zcela to, co udělal… a třeba, kdyby opravdu jeho slova jsem si zvládl vyložit jako úvod k dalšímu hovoru, kdo ví, možná by mi to pomohlo. Kdyby ne teď, tak tak, jak říkal sám – s odstupem a odpočinkem, s možností si urovnat myšlenky. Opravdu by bylo vhodné – a vlastně je to nutné – dostat sám sebe do stavu, kdy budu moci přemýšlet. A myslím, že to platí oboustranně… i když se nyní A-Yao držel tak dobře, nezapochyboval jsem ani na vteřinu, jak těžké tohle musí být pro něj. Bylo by rozumné ukončit toto setkání dříve, než budeme mluvit bez rozmyslu, a vrátit se k němu. Ano, znělo to jako rozumný postup. Kdyby to bylo to, co A-Yao udělal. Jenže v mých očích to tak nebylo. Mě jako ozvěna řvaly v hlavě úseky jeho řeči a panikou svíraly mé tělo. Protože pro mě to, co řekl, neznělo jako uklidněme se, naberme síly, proberme to později. Znělo to… jako rozloučení. Znělo to, jako by nás oba postavil na okraj útesu a nedal mi jinou možnost než jej strčit do hlubiny. To, co říkal o HuaiSangovi, o FenFangovi a o tom, co bude následovat… bylo logické. Ale bez východiska. Stále je slyším, když stojím a držím jej, případně jen stojím a sleduji jej… slyším ta slova, jedno za druhým. „Nemůžeš mě chránit. Budeš mě muset vydat, nebo odsoudit. Tvá sekta má přednost.“ Chci se zeptat, jestli tomu opravdu věří. Vlastně jsou jen dvě možnosti. Pokud tomu nevěří… pak je jeho řeč naučeným trikem. Možná už samotné přiznání jím bylo. Tím, co vždy dělal. Pečlivě volenými slovy, které ve mně vzbuzují přesně tu reakci, v kterou doufal. Každý kousek mé duše se vzpírá v panice představě, že bych měl stát a nedělat nic, žádný krok pro jeho dobro, nebo hůř, být tím, kdo sám jej vydá. Pokud tomu věří… pak, když se rozhodl říct mi pravdu, nečekal žádnou pomoc. Jen opravdu… už nemohl lhát. Znamenalo by to, že… nevidí… žádnou naději? Třeba to vše říkal jen proto… že chtěl, abych věděl, co nás čeká. Nebo protože… se potřeboval sám svěřit. Kdo by se tomu divil, nebo mu to mohl zazlívat. Ale… nemohl snad skutečně… čekat, že neudělám nic? A nevím, co bych udělat měl, nebo co udělat mohu! Ale když zvedl ruce do úklony, v hlavě mi vybuchlo vědomí, že odchází. Že s ním možná už nebudu mít šanci takto být – že když odejde, vše, co právě řekl, nakonec bude realitou. Že jeho odchod z Hanshi bude znamenat skutečný odchod, jen okamžik potom, co jsem se dozvěděl o jeho návratu, momenty potom, co slíbil, že přesně to neudělá. Nemohl jsem jej nechat odejít, ne takhle. --- Proto jej držím, pokud se stále nebrání mému stisknu. A kdyby snad již se odtáhl, chytnu jej po té krátké chvíli znovu, nebo se o to pokusím, když natáhnu ruku k jeho paži. Jeho slova, zoufalství, bolest…. ale také zlost a ztráta mi bublají v uších. Dvě poslední zmíněné jsou jen… dětinskými pocity, kterým bych se snad mohl i zoufale zasmát, kdybych to měl v povaze. Jsou… úplně zbytečné vedle toho, co jsem slyšel z jeho řeči. Neměly by zde ani být, mám pocit, že ani nemají právo zabírat prostor v tak vážné chvíli, že mi jen ztěžují pokusy znovu nabrat dech a promluvit. ---- Ve skutečnosti jsem nečekal, že by se chytil mého pokusu o praktická slova, že by je rozvedl, tak, jak to udělal, ani nijak jinak. Vlastně jsem doufal, že to neudělá. Byla to ta malá, mučivá naděje, která mě strhávala na zem i držela na nohou v posledních minutách, která chtěla slyšet něco dočista jiného. Asi to byla i ona, více než odvaha nebo nutkání upřímnosti, která vedla mě k tomu, co jsem řekl já jemu. Pravda byla, že aniž bych o tom mohl rozhodnout, A-Yao už věděl o mých citech. A pro mě by jistě bylo lepší to ignorovat, a přece… před momentem jsem mu, byť oklikou, sám přiznal, že jsou pravdivé. Toho se ta malá naděje držela… to nechtěla nechat jít, doufala… v cokoliv jiného než úplné přejití. Jenže nebylo fér cítit jakýkoliv druh zlosti nebo smutku, když přesně to A-Yao udělal. Nakonec… jsem se nezeptal napřímo. Ten strach z takové otázky, a snad ještě větší z odpovědi… dával A-Yaovi prostor zcela volného vyjádření. V tomto případě nevyjádření. A pokud já jsem s tím nehodlal nic dělat, pak jsem to jen musel respektovat. Navíc… i kdyby mi poskytl odpověď… věřil bych jí, nakonec? Nebyla by to asi úleva, jen… další nejistota a otázky. Co bylo nakonec lepší, nedokážu posoudit. A především to opravdu bylo nedůležité, právě teď, vedle všeho ostatního… protože tohle není pohádka a my nemáme celý příběh na řešení našich pocitů – pokud nějaké „našich“ vůbec existuje. Zkrátka se nehodilo a nemělo navíc smysl doufat v nějakou, i kdyby malinkou, reakci. A stejně tu ta naděje byla, stejně jsem doufal, jako sebevrah s dvousečnou zbraní v ruce. Připadal jsem si jako hlupák, že jsem nemlčel. Kvůli nadějím, které jsem nedokázal utnout – alespoň pro teď – ani o nich mluvit. --- Nakonec nezbývá než proti nim bojovat, jak nejlépe umím. Soustředit se na to, co je skutečně důležité. Když zvednu po dlouhých okamžicích pohled ke tváři, kterou nyní může A-Yao nazývat svou, zabloudím po jejích rysech až k tmavým očím. Kéž by mi mohly říct, čemu mohu věřit. Konečně vydechnu a uvolním svůj stisk – pokud mě A-Yao stále ještě nesetřásl. Je toho příliš mnoho. A jako jediná možnost zdá se mi zaměřit se na jeden směr. Ten momentálně nejurgentnější. „Nechtěl bys ještě zůstat?“ Najdu konečně hlas. Nechci jej přímo prosit, aby neodcházel, ne podruhé. Snad doufám, zase tou hloupou malou nadějí, že nechce skutečně odejít, a že není smířený. Přesto, že by jiné varianty mohly zahrnovat také pokus mnou manipulovat, nechci, aby skutečně měl v hlavě pevně usazený takový scénář, který předříkal. Jenže vím, že mu nemohu nic slíbit. I kdyby nebyla situace tak složitá a zdánlivě bez dobrých východisek, nemohu mu teď slibovat nic, co nepromyslím. Nejde jen o mě. Přesto se mi příčí představa nechat mezi námi viset to, co vyslovil. Minimálně o současnosti hovořit mohu. „Li Hui Yin…“ roztřeseným nádechem pokusím se zahnat bodnutí, které vyslovení jeho jména provázelo… „může být z lekcí mnou omluvený, alespoň dnes. Jak jsi říkal… oba toho máme dost. A když je volných několik hodin něčím, co pro tebe mohu udělat… je to pro mě samozřejmost.“ Nezmíním se o trestu, ne po předchozím hovoru se strýcem, který bych mohl přihodit na obří hromadu záležitostí k probírání, které nejlépe, aby nyní počkaly. Po zaváhání pokračuji. „… A věci, o kterých říkáš, že se stanou a že ti nevadí…“ ve chvíli, kdy to vyslovím nahlas, přijde mi vlastně neuvěřitelné, že by to tak mělo být, děsivější, než když jen hrála mi ta slova v uších… „vadí mě. Možná… se společně dokážeme zamyslet nad jinými východisky, ale máš pravdu… v tuto chvíli je toho nejspíš na nás oba až příliš pro takový hovor. Přesto…“ Zarazím se před dalším přiznáním. Prosit jej, aby zůstal… najdu znovu jeho oči, alespoň se o to pokusím, přichytit je svým pohledem. Přeformuluji v hlavě svou prosbu do jiné otázky, než nejistým hlasem dopovím… „chceš zůstat?“ Kéž bych mohl v jeho očích přečíst celou pravdu. Pustím jej, pokud doposud vydržel v mém sevření. Když mi dlouhé rukávy zakryjí dlaně, sevřu je nervózně do pěstí, s vypětím sil snažím se jej sledovat, neodvrátit pohled… zkouším vidět, co jsem na něm nikdy nespatřil, doufající v pravdu… v další kousek naděje. Přál bych si, aby to celé nebyl jeho plán, kterému právě jdu na ruku. Přál bych si vidět… alespoň něco a být schopný tomu uvěřit. To byl tedy první krok. Kdyby A-Yao ještě zůstal… co by měl být další, to si nejsem jistý. Snad zjistit, jak mu alespoň nějak ulevit, i kdyby ne v delším měřítku, tak… alespoň pro teď. Vím, že se držel kvůli mně, když jsem byl jen nepatrný kousek od sklouznutí pod hladinu. Ne, že bych nabral plný dech… už ta představa přijde mi míle vzdálená… ale snad bych mohl být tu i já pro něj. Jen by mě musel nechat. | ||
| |||
| Zákulisní informace 2
Ong Nuan Tao nadhodil vějíčku. Teď už mohl jenom čekat… Jako všechny sekty řazené mezi spojence klanu Jin i klan Ong dostal svoji pozvánku na jmenování nového mladého vůdce. NuanTaa zaujal ovšem především fakt, že se Jin RuLanovi skutečně podařilo obhájit si svůj post. Samozřejmě už v době, kdy tam byl na výzvědech, viděl, že je přítomen i vůdce sekty Jiang, ale nepřisuzoval tomu žádnou větší důležitost. Sandu Shengshou byl sběhlý v boji a Nočních lovech. Byl znám i pro svou tvrdost hraničící s krutostí a někteří si dokonce tajně šuškali o šílenství stravujícím jeho mysl. Pravda, nešlo mu upřít, že svoji sektu vybudoval znovu a prakticky z ničeho. Díky tomu všemu byl obávaným protivníkem. Všude, kromě politiky… – to vědělo i malé dítě. Takže proč by měl NuanTao očekávat, že jeho stín za jin RuLanovými zády něco zmůže? Přesto se tak stalo. První rána uštědřená do tváře mladého pleticháře. Ten se však nezalekl. Kdyby se měl leknout a stáhnout ocas po prvním přepočítání se, byla by hloupost se do toho vůbec pouštět! Fakt, že sekty Jiang a Jin k sobě nadále chtějí mít blízko, nebyl proměnnou, kterou by nedokázal začlenit do svých složitých rovnic. Sandu Shengshou ostatně je v Yunmengu obávaný a uznávaný, ale lásku svého lidu rozhodně nemá. Destabilizace sekty Jiang by tak mohla být možná ještě jednodušší než u těch ostatních…
Pak tu byly další proměnné, které bylo třeba vzít v potaz. Chia DaChao se zmínil, že již poslal žádost do klanu Lan přesně, jak se domluvili, ale prozatím nedostal odpověď. NuanTao by tím faktem nebyl znepokojen, kdyby se k němu nedoneslo, že snad ZeWu-Jun opustil ústraní… Zprávy se různily, ale prý byl spatřen na cestě mezi Gusu a Qinghe. Dokonce prý i s HanGuang-Junem a Patriarchou Yilingu! To bylo nebezpečné… Pokud by se ti tři spojili a ZeWu-Jun opět převezal břemeno vůdcovství své sekty, bude za prvé destabilizace klanu Lan obtížnější a za druhé, kdyby jen zaslechli, že je Jin GuangYao zpátky, měl by velký problém! Fakt, že od chvíle, kdy byli spatřeni jedním z jeho zdrojů, o nich neměl žádné zprávy, jeho náladě také dvakrát nepřidával.
Bohužel s tím nemohl nic dělat. Přemýšlel, který malý klan na území Qinghe by mohl oslovit, aby se dostal k podrobnějším informacím, protože tam zkrátka ještě neměl nikoho, pro svůj plán. Také to byla oblast, kam bylo vždy velmi těžké roztáhnout prsty. Vlastně to klan Wen kdysi zvládl až překvapivě dobře a přesto mu to nestačilo… Ačkoliv, tehdy ještě měla sekta Nie za vůdce Nie MingJuea, který byl velmi obávaný pro své válečné umění, ale také známý pro svou nezpochybnitelnou nezlomnou čest. Jsou lidé, kteří když řeknou, že jdou do války, i ti největší zbabělci, skeptici a mírotvorci jsou ochotni je následovat. Zvlášť, mají-li dobré argumenty a opravdu velkého hrozivého nepřítele, kterým klan Wen byl.
Nyní byl však vůdcem sekty Nie „kýval“, stejně jako posledních 13 let. Popravdě NuanTao nevěděl, co si myslet o tom, že z celého území Qinghe přestaly kolovat drby, a vlastně přestaly přicházet jakékoliv nové zprávy. Pokaždé když o to téma zavadil, cítil, jak mu po zátylku přejelo mravenčení. Nemohl se zbavit dojmu, že se ve vnitřní politice celého území něco děje. Jakoby tam číhala dosud neidentifikovaná šelma, připravená vyrazit proti komukoliv, kdo se odváží vstoupit do jejího teritoria… (Vzhledem ke znaku klanu Nie to možná nebyla až tak mylná analogie…)
Připadalo mu, že vzhledem k přísežnému bratrství Jin GuangYaa by neměl být zdaleka takový problém najít drobnou sektu, která by mu byla za něco zavázaná právě v Qinghe, kde byly časté jak jeho návštěvy, tak intervence. Zvlášť v posledních letech. Bohužel se zdálo, že právě tohle problém je!
NuanTao strávil celý den a noc studováním map a malých klanů v Qinghe. Nakonec našel jeden, který byl založený teprve v posledních letech. Malý klan jménem Daiyu. Byl opravdu malý, co věděl, měl vůdce klanu dva malé syny, nekultivující manželku a celá sekty čítala asi 15 kultivujících včetně jednoho umístěného ve strážní věži u hranic s Gusu. Tedy nedaleko místa, kudy údajně trojice, která NuanTaa znepokojovala, do Qinghe pronikla.
Klan Daiyu z Kangyanu založil Daiyu Zhei před 10 lety a Ong NuanTao se rozhodl, že jej navštíví. Bylo by podezřelé, kdyby si zval vůdce Daiyu Zheie k nim, když spolu jejich sekty neměli nic společného. Ale pokud by se vypravil jako na Noční lov do Qinghe, těžko bude podezřelé, když se tam staví… Jeho otci, vůdci klanu Ong, se to ale nelíbilo. „Není to rozumné,“ oponoval takovému nápadu. „Jednou překročíš hranice Qinghe a nemusíš se vrátit. Nevíš, k jakým všem uším už pronikla informace, že jsi… „ty víš kdo“! Není to rozumné…!“ opakoval starší z mužů. NuanTao to zvažoval. Svým způsobem ml jeho otec pravdu. Rozhodně to nebylo z těch nejbezpečnějších nápadů. Na druhou se mu to jevilo jako vlastně opravdu jediný způsob, jak se dozvědět víc o tamním dění. „Možná, ale nikdo z našich spojenců nemá důvod roztrubovat moji identitu. A mezi těmi, které jsem si pozval nebo si s nimi sjednal schůzku a přišli na ni, nebyl nikdo, kdo by se k našemu plánu nepřipojil. Z těch ostatních… Otče, není prakticky nikdo, kdo pořádně ví, kdo je Ong NuanTao. Jsem a budu v bezpečí.“ Což o to. Tímhle si byl relativně jistý. Jenže i když se plán rozbíhal slušně, neučinili zatím nic pořádného a zima už nabírala na intenzitě. „Hm…,“ protáhl Ong MinLong. Stále se to vůdci malého klanu nelíbilo. „V čem přesně nám to pomůže?“ „Otče,“ začal NuanTao trpělivě, „jaký má smysl destabilizivota velké sekty, pokud jednu vynecháme? A k sektě Nie se prozatím nemáme vůbec jak dostat. Náš klan by v tom neměl figurovat přímo, nehledě na to, že mezi našimi klany neexistují vazby. Potřebujeme někoho tam od nich, nebo zůstane Qinghe uzavřeno a my budeme slepí a hluší ke všemu odtamtud. To není dobré pro náš plán…“ vysvětloval. MinLong si povzdechl. „Stejně tě nezastavím, že…?“ zeptal se, na odpověď však nečekal. „Ale neleť sám. Vezmi s sebou jednoho, dva žáky, ať tě doprovází. Nemusí nic vědět, jen měl doprovod. Beztak nikdo nechodí na Noční lovy sám, pokud není Nepoctivý kultivující, nebo není HanGuang-Jun…“ odbil syna s dalším unaveným povzdechem. Někdy si říkal, jestli mít syna je opravdu taková výhra…
NuanTao otcův požadavek odsouhlasil, protože to znělo logicky. Z učedníků jejich sekty si vybral na cestu dva mladíky jen o málo mladší, než byl sám – dvojčata. Ne, že by byli přímo přátelé, ale oba byli známí tím, že toho příliš nenamluví a nejsou příliš společenští. Nebyli však vůbec hloupí a jejich talent pro kultivaci byl slušný. Ne, oslňující, al takový lehky podprůměr. Což bylo pořád víc, než čím se mohl chlubit NuanTaův otec.
Vyrazili ráno, 12. dne od rituálu směrem do oblasti hranic mezi Gusu a Qinghe. Kangyan, malé městečko, leželo asi 20 mil podél hranic na straně Qinghe. Bylo ještě menší než to, které leželo míli od strážní věže, na rozdíl od něj ale leželo poblíž hlavní cesty a disponovalo hned dvěma hostinci, protože cestovatelé, kteří se nevměstnali v hlavní obchodní sezóně do většího města, hledali ubytování jinde a tak se uživili. NuanTao se svým doprovodem museli letět 14 dní, než se snesli z oblohy. Oblasti bažin se však vyhnuli, protože přilétali z jiného směru. Koneckonců, kdo chtěl cestovat mezi Qinghe a Lanlingem musel použít cestu Qiongqi přes území Qishanu. Cesta okolo byla ještě delší. A i tak jste do Qinghe vlětěli z opačného směru než ležely hranice s Gusu. Nebylo vůbec jednoduché se tam dostat a NuanTao až teď obdivoval, že se Chia DaChao vůbec dostavil…
*Pokračování příště* | ||
| |||
 | Jiné, než běžné „ráno“ Wei WuXian
Probouzení je pro Wei Yinga vždy nejtěžší disciplína dne. Jakmile si jí však projde, bývá obvykle schopen zvládnout všechny nástrahy života (nebo jejich většinu). Když konečně začal reagovat víc než mžouráním a mručením a přestal být vláčný, ujal jsem se hřebenu. Nezáleželo na tom, že bezcílně hledí kamsi skrz zeď, zívá, nebo že jeho prsty sevřené kolem drobného šálku nejsou zdaleka tak jisté, jak by měly být. Zcuchané prameny jeho černých vlasů mě zaměstnávaly plnou měrou, že jsem sice všechny ty věci postřehl, ale nevěnoval jim příliš mnoho pozornosti. Zato jeho první slova byla… „Nestydaté,“ odtušil jsem na prohlášení o 20 hodinovém spánku a dvojnásobně dlouhém milování. Nemluvě o tom, že 40 hodin milování v jednom kuse…? Myslím, že pak bychom oba potřebovali víc než 20 hodin spánku a to by bylo značně proti pravidlům. Nehledě na to, že by to můj milovaný choť zřejmě nepřežil. Přesto mi myšlenka na i třeba jen 48 hodin strávených střídáním spánku a prožíváním rozkoše způsobí zrudnutí uší. Víc jsem k tomu však neřekl a vychutnal si jeho polibek, kterému jsem ještě rád vyšel vstříc.
Dalo by se skoro říct, že naše ráno bylo jako mnoho jiných rán. Jen to nebyla tak docela pravda. Když pomineme vyčerpání a „brzské“ (leč dle denní doby spíš pozdní) vstávání. Události posledních dní a informace získané v Nečisté říši nad námi visely jako temný mrak, jehož stín nám nedovoloval si plně vychutnat život, ani toho druhého.
Dokončil jsem úpravu účesu svého kultivačního partnera a usadil se zpět vedle něj. „Ne,“ odvětil jsem na otázku, zda jsem jedl. Tedy až po té poznámce o tom, že by mě musel krmit. Ta představa mi připadá opravdu úžasná, ale i když bych teď velmi rád zůstal jen sedět se zavřenými rty a počkal si, jak přesně mi nabízený bochánek bude zkoušet vpravit do zavřených úst, ale… dnes zkrátka není chvíle pro zkoumání a zda a jak hodlá můj manžel svoji výhrůžku/ slib splnit. Což je další věc, která je jiná. Nemáme čas uvést okamžité nápady vzešlé z Wei Yingových provokací v praxi. Jaká to věčná škoda… „Dobrou chuť,“ popřál jsem mu s vážným pohledem upřeným přímo do jeho očí. Někdy příště, Wei Yingu… A tak jsem se tedy sám pustil do jídla. Tiše, sedící s rovnými zády. A o tom, kdo je tu ten dokonalý (nebo alespoň dokonale roztomilý), si dovolím mít svůj vlastní názor, děkuji.
Najedli jsme se a přišel čas opustit pokoj. Oblečení poznamenané včerejším soubojem si sbalím a stejně tak i zbytek svých věcí. Můj milovaný démonický kultivátor se o ty své postará. Netrvalo dlouho a byli jsme připraveni vyjít z pokoje. Ještě jedna téměř nesmělá pusa na tvář a já cítil, jak se mi krev hrne do tváří, kde zanechala slabý odstín zdravé barvy. „Hm,“ přikývl jsem, že souhlasím. Koneckonců jsem si to sám uvědomoval. Spěch byla jedna věc, síly druhá. Ano, chtěl bych spěchat. Klidně až na samý okraj sil. Jenže nepoletím sám. A i když jde o mého drahého staršího bratra, nemůžu ohrozit Wei Yinga.
Sešli jsme po schodech a já zamířil k majiteli. Nakoupil jsem nějaké jídlo na cestu, stručně mu poděkoval a zaplatil. Muž se nám s rozpaky úslužně uklonil. Dávalo to smysl. Zřejmě něco z našeho dovádění slyšel a následně nás i viděl v jedné posteli, když nám přinesl snídani. Přesto však neřekl jediného hrubého slova, ani se netvářil znechuceně. Byl jsem za to rád.
Venku před hostincem nás do tváří udeřil tuhý mráz a naše těla ovanul nepříjemný severní vítr. Došli jsme na kraj vesnice, kde již život plynul v plném proudu, ačkoliv povětšinou uvnitř domů, než venku. Teprve tam jsem vytáhl Bichen z pochvy napumpoval jej duchovní energií ze svých meridiánů a naskočil na čepel. Stoupl jsem si dopředu, abych umožnil svému limému umístit se za mě a mohl ho za letu krýt vlastním tělem.
Vzlétli jsme a brzy překonali hranice území Qinghe a Gusu. Aniž bychom to věděli, minuli jsme vesnici, kde Li HuiYin (nebo možná Jin GuangYao) nocoval po svém útěku ze strážní věže. A přeletěli jsme i vesnici, kde paní Kwan u sebe nechávala přespat mého bratra, poté co zachránil jejího jediného syna. Letěli jsme docela vysoko a ze světa dole měli jen rozmazané plochy sněhu na zemi a horách a stromoví. To všechno kvůli menšímu odporu vzduchu a vzdušným proudům a tedy i úspoře sil. Ačkoliv obvykle vstupuji do Oblačných zákoutí hlavní branou, dnes jsem odhodlán stihnout ještě před večerkou, vlet skrze bariéru přímo k Hanshi. Mráz mne štípal ve tvářích a řídký vzduch přímo nepomáhal.
Sletěl jsem níž až po 5 hodinách letu, abychom trochu roztáli a něco málo snědli ze zásob. Což bylo poněkud obtížné. Svoji duchovní energii jsem potřeboval pro let, ne pro ohřívání a talismany v oblečení zkrátka nechránily dostatečně. Rozhýbat ztuhlé končetiny nebylo zrovna jednoduché. Bylo třeba rozdělat oheň a jídlo a vodu alespoň ohřát, než ho budeme moci sníst a pokračovat v cestě. | ||
| |||
 | Ráno Lan Zhan Ráno. Jeden z nejhorších nepřátel člověka. Nejotravnější věc v lidské historii. Nejodpudivější část dne, pokud nejste přehnaně aktivní snaživec bez smyslu pro užívání života. Nebo nepocházíte z klanu Lan. (Obojí se často překrývá.) Rána musel někdo vynalézt jen proto, aby mě mučil. Ačkoliv… to byla více pravda před Lan Zhanem. Musím uznat, že každý kousíček pozornosti a rozmazlování, které mi manžel při pokusech mě probudit obvykle ráno věnoval, přeci jen učinila z rán mnohem… příjemnější… zážitek. Uznejte, kdo by se nenechal rád opečovávat, líbat, něžně probírat a nosit ke stolu se snídaní prakticky až pod nos. Obvykle, když jsem se uprostřed takového láskyplného opečovávání probudil, nebyl jsem sice výplodem vděčnosti… to mi snad nikdo nemůže mít za zlé, protože vstávat před jednou hodinou – odpolední (!)– by se zkrátka nemělo… ale v širším pohledu jsem miloval každou chviličku opečovávání, kterou mi manžel věnoval. Kdybych byl v takových chvílích probuzenější, až by mě to lákalo ještě předstírat spánek, jen aby s tím tak rychle neskončil (ale zase ne tak dlouho, aby změnil taktiku!) Každopádně. Rána s Lan Zhanem byla opravdu s odstupem mnohem, mnohem příjemnější než kdykoliv jindy. TÉMĚŘ až příjemná. Ale s odstupem. Rozhodně se o nich nedalo říct nic kdoví jak přátelského ve chvíli, kdy jsem byl donucen otevřít oči. Vždy to chtělo alespoň pár minut, abych si začal alespoň trochu užívat všechno to rozmazlování a přestal mít chuť se buď schovat pod polštář, nebo jím svého milovaného přetáhnout. A to mluvím o ránech, která přichází obvykle po několika hodinách spánku (ideálně kdekoliv mezi osmi a tím, co mi Lan Zhan dovolí, přičemž osmička tvoří minimální bod). Jenže taková rána, která následovala po spánku, který teprve v brzkém ránu začal, se úplně vymykala mým zavedeným tabulkám nenávisti vůči ránům. Taková rána byla katastrofální a podle mě by jejich samotná existence měla být zakázána. Jenže přesně do takového rána jsem musel zamžourat, když mě z náruče tvrdého a bezesného spánku nakonec vytáhlo několik vjemů, pomalu a postupně se probourávajících do mého vědomí. Nejdříve byly jen malé – ztráta Lan Zhana coby tulícího plyšáka, která mě donutila ze spánku obejmout přikrývku – drobný šelest v místnosti, jak se oblékal a chystal na den – zmizení čelenky, která vydržela namotaná na mých prstech od chvíle, kdy jsem ji sejmul z čela svého manžela. Pak se přidaly výraznější skutečnosti – ten zlosyn (ovšem milovaný) mi zákeřně ukradl přikrývku, do které jsem ležel zamotaný a nově ji také objímající – a pak mě začal umývat, sice něžně a šetrně, ale stejně mi i ze spánku, který se proměňoval v tu chvíli spíš do polospánku, naskákala husí kůže. Nezáleželo ani na teplotě vody, prostě… voda versus mé uspané já, rozmazlené rozehřátou pokrývkou… pfff! Navíc to nebyl konec! Bylo to někdy během toho, co mnou začal Lan Zhan manipulovat a soukat mě do oblečení, kdy jsem, značně neochotně, pootevřel jedno oko a něco zamručel. Světlo v místnosti na mě zaútočilo jako banda nepříjemných bodání a zase jsem víčko zaklapl, abych následně rozmrkal ten nepříjemný a nečekaný pocit. Rty mi rozevřelo dlouhé a hlasité zívnutí. A přestože bych teoreticky mohl více spolupracovat, nechal jsem svého manžela „pomoci mi“ (rozumějte nasoukat mě) do všech vrstev oblečení, vláčný tak trochu jako kočka, když ji necháte moc dlouho na sluníčku. Ale já byl spíše rozmrzelá, ospalá a trochu zmrzlá kočka. Jak to ten Lan Zhan dělá!!! Nechtěl jsem raději ani vědět, kolik je hodin – i když jsem měl vcelku dobré tušení. A věděl jsem, že mu nemohl stačit odpočinek, který jsme si dopřáli. Ne po celém tom výkonu předchozích dnů, a hlavně toho včerejšího. Navíc to je on, kdo musí dnes letět, a přesto vypadal… tak nějak probuzeně a připraveně, když jsem na něj znovu zamžoural. Dokonalý a k sežrání, jako vždy. Možná by mi prospělo nějaké to bodnutí studu, každopádně ten asi ještě spal, protože jsem se nechal odnést ke stolu, kde jsem se bez pardónu přitulil k jeho rameni. Rád bych byl v tuhle chvíli schopný říct, že jsem jen přeháněl. Že jsem se chtěl nechat rozmazlovat. Ale musím přiznat, že jsem se opravdu cítil mizerně. Jenže Lan Zhan připomněl, že budeme muset vyrazit a já, položený na jeho rameni, otevřel zase oči a zahleděl jsem se kamsi do stěny. Měl pravdu, samozřejmě. Nezapomněl jsem. Musíme spěchat do Oblačných zákoutí, varovat ZeWu-Juna (a opravdu jsem si nebyl jistý, jakou reakci očekávat) a vyřešit, co vůbec dál. Mimo jiné. Nevšiml jsem si ani, že mě pohladil po tváři, na moment prohloubený do myšlenek, až jsem tiše zívl a zvedl se z něj, akorát když se rozhodl rozčesat mi vlasy. Něco bylo zkrátka důležitější, než odpočinek a mazlení (kterého bych hromadu navíc ještě zvládl). S dalším zívnutím jsem nahmatal šálek s čajem (nic ostřejšího nebylo) a vypil ho. „Lan Zhane,“ vydechl jsem pak tiše, „tohle si vynahradíme. Zabírám si spánek minimálně dvacet hodin a pak alespoň… dvojnásobnou… dobu milování.“ Když jsem se přetočil k němu, můj úsměv byl, pravda, spíš úsměvem říkajícím „jsem v pořádku, podívej“, než úsměvem, který by byl kdovíjak veselý a upřímný. Ale natáhl jsem se a políbil ho. „Stejně, Lan Zhane. Jak můžeš být tak dokonalý…“ zabrumlal jsem kousek od jeho rtů, a těžko říct, zda to byl více milující nebo obviňující tón, ale pokračoval jsem, aniž bych se nad tím zastavil. „Ty jsi jedl?“ Když jsem se odtáhl, bylo to jen tak, abych mu viděl do tváře. A, napodobujíc jeho vážný postoj a tón, jsem dodal: „Lan Zhan potřebuje pořádně jíst, nebo ho bude muset Wei Ying krmit.“ A aby bylo jasné, že svou výhružku klidně splním, chytil jsem hůlkami jeden z rýžových bochánků a natáhl ho přímo k jeho rtům. Ať jakoukoliv formou, nakonec jsme dokončili snídani. Pokud mě Lan Zhan učesal, asi jsem vypadám lépe, než kdybych se toho pak chopil sám – ale tak jako tak, za okny vyhlíží počasí stále stejně nehostinně, když opouštíme hostinský pokoj. Nějaké úpravy zevnějšku tedy nemají zrovna moc smysl. Při jídle jsem vlastně spěchal, s vědomím, že to sluníčko vypadá nějak podezřele vysoko a že mě pravděpodobně Lan Zhan vzbudil o něco později, než jsme zamýšleli původně. Ale ještě, než nakonec otevřeme dveře na chodbu, připraveni zaplatit (tedy Lan Zhan připravený zaplatit) za nocleh a jídlo, zastavím se před ním a vytáhnu se, abych ho políbil na tvář. Normálně bych mu kradl dlouhé polibky, a ne, že by to nebylo lákavé… ale jak jsem říkal, něco bylo důležitější. „Pospíšíme si, ale musíš myslet na své síly, dobře?“ Asi to ode mě zní nezvykle vážně. A zcela určitě není třeba něco takového připomínat Lan WangJimu, druhému Nefritovi seky Lan. A už vůbec ho nechci podceňovat. Ale… ve chvíli, kdy jde o jeho bratra, cítím potřebu mu připomenout, že pokud se vysílí až příliš, nepomůže ničemu. Připomenout mu, že on je tím, který má vždy vše promyšlené a ví, kde jsou hranice a s nimi plánuje. Protože nyní jde o jeho nejbližší a… já vím, čím vším byl ochotný projít kvůli mně. Stisknu jeho dlaň ve své, oči upřené k jeho tváři, toužící po nějaké odezvě… až nakonec nadejde čas vyrazit na cestu. A mimochodem, hádáte správně. O tom, že mě Lan Zhan ještě také večer umýval a neopadl hned se mnou, nemám ani nejmenší tušení. | ||
| |||
| My…? Lan XiChen
Šel se mnou. Prvotní zaváhání málem stačilo, abych vzdal svoji snahu, ale než já zastavil svůj pohyb, on vykročil drže mou dlaň u své hrudi. Dobře…, prolétlo mou myslí uzavřenou v pozorovatelské věži. Cítil jsem jeho tep a mravenčení se pokoušelo proniknout vzdáleností od dlaně až k srdci. K vědomí, které zůstávalo vpozadí, neboť kdekoliv jinde by nebylo možné zachovat si odstup. Ačkoliv s tak rychle bušícím srdcem a plícemi, které rebelují s každým dalším nádechem a výdechem, to bylo stále obtížnější.
Mluvil jsem a to mi pomáhalo. Stejně jako chlad v zadní místnosti, jenž nám uštědřil kárný pohlavek. Musím ho zavřít, uvědomil jsem si, ale nejprve bylo důležité odvést XiChena k jeho loži. Posadil se. Stál jsem nad ním a chtěl jej i uložit, ale mé snahy ustaly, když nesouhlasně zakroutil hlavou. Nechápal jsem, proč nechce. Proč vzdoruje mé snaze mu ulevit. Chtěl jsem ho uložit. Držet jeho dlaň dokud neusne. Mluvit o čemkoliv ne úplně významném, jen aby ho tón mého hlas vedl do snů, které pak budu hlídat, dokud se neprobudí s čistější hlavou. Možná otupělý, možná prázdný, ale už bez šoku, bez absolutní bezmoci, která nyní musí svírat jeho srdce stejně jako mé. Žádal mě, abych zůstal a já byl skutečně odhodlaný zůstat. Zvedl bych se, jen abych zavřel to proklaté okno a uklidil kolem něj. Pak bych vyšel, vysvětlil LingWuovi, že může jít, že se o ZeWu-Juna postarám a vrátil bych se ke XiChenovi. Možná bych mohl zkusit hrát mu pro lepší spánek. I když po včerejší noci stále nevím, jestli dokážu zahrát alespoň jiné písně, když už mi je Jasnost zapovězená. Případně bych jen seděl u jeho lůžka. I to by bylo víc, než si zasloužím smět. Jenže mi to nedovolil…
Stále svíral moji dlaň a já se ji nepokoušel získat zpět. Jen jsem si tedy sedl vedle něj, protože stát bylo v takové pozici velmi nepohodlné a já se náhle sám cítil slabý. Naše stehna se přes vrstvy hanfu dotýkala a já znovu intuitivně položil dlaň na jeho záda, abych pokračoval v bezmyšlenkovitém hlazení. Pomáhalo mi to. Bylo dobré připomenout si, že to on je zde ten potřebný. Z boku jsem totiž hleděl na jeho tvář, když jeho palec přejel po mé dlani. Zachvěl jsem se. Slza ukápla. Smáčela mi tvář i hanfu na stehně. Doopravdy neuvědomělá, přesto palčivě přítomná. Touha položit si hlavu na jeho rameno a podlehnout jeho blízké přítomnosti byla jako plástev medu na dosah ruky. Mohl bych to udělat. Povolit stavidla, která hrozí protržením, vyplakat se, snad i trochu uvolnit… Ale jak už jsem řekl, nechtěl jsem jej zneužívat!
Mé rty se zachvěly, když jsem domluvil. Ano, nelhal jsem mu. Přiznal jsem, kým jsem. Ale tváří v tvář tomu, co ta zpráva způsobila, opravdu jsem měl? Chvíli mi trvalo nabrat zpět vzdálený klid. Můj dech byl mělký, jakobych téměř nedýchal. Ještě před pár okamžiky mi přišel jeho dotek jako dávno vyprodané zboží. Nedostupný artikl, který už mi nikdy nebude nabídnut. Přesto jsem tam teď seděl, svoji měl dlaň v pevném sevření té jeho a naše těla se o sebe opírala v těsné blízkosti…
Jak se to stalo?
Když vydechl své „děkuji“, nedocházelo mi, proč by měl. Proč by to dělal? Proč to říká? Připoměl se mi pevnějším stiskem a připojil i vysvětlení. Jasné, přesto příliš nepřímé a obecné. Děkuješ za vysvětlení a pravdu? Co jsem ti vysvětlil? A jakou pravdu řekl? Že jsem zde? Uvědomuješ si vůbec, co to znamená? Že je Li HuiYin mrtvý? Že když to vyjde najevo, budou všechny sekty naléhat na klan Lan z Gusu, aby mě vydal? Co pak budeš dělat? Opravdu si ještě můžeš dovolit mi důvěřovat? Je to ironie. Doslova jsem cítil její hořkou pachuť na jazyku, který zůstával uzamčen za pootevřenými rty. Ale někde hlouběji, to semínko naděje pustilo svůj klíček. Malý zelený, hledající povrch, kde by se nadechl vzduchu a sytil se slunečním svitem. Protože pokud ano. Pokud není ještě vše zcela ztraceno tak… Ne! Zalekl jsem se a ignoroval tu snahu o nový život. V pusté krajině mé mysli plné krve a mrtvých pro něj nebylo místo! Kdybych to neutnul. Kdybych si připustil, že to je možné, že by stačilo říct pouhá dvě slůvka a on by si mě přitáhl blíž do objetí tak pevného, že bych se v něm ztratil a zcela rozpustil, tak bych se zhroutil znovu. Kde je teď A-Ling a jeho „nenechám tě spadnout“? Neudělal jsem to.
XiChen řekl, že se nemám omlouvat za poslední dny a to, co se stalo ve strážní věži. Pravda už to říkal, ale tehdy jeho slova patřila Li HuiYinovi. Tomu, který už není a ZeWu-Jun to teď už VÍ! Nemyslím si, že by se měl omlouvat on. Natož více než já. Že je jako jeho vina horší než ta má…? Jenže co když to doopravdy nebyla ničí vina? Stalo se to. Ani jeden z nás nebyl připraven potkat toho druhého. Doopravdy si po tom všem můžeme vyčítat právě tohle? Nemá na svém dlouhém seznamu mých prohřešků vůči světu a jemu něco více důležitého?
Postřehl jsem náznak úsměvu. Slabý pokus o něj. Zvednutí koutků, které je asi stejně upřímné, jako když jsem se včera pokoušel San Lingovi naznačit, že možná Lan XiChena vůbec nemiluji. Jaký to ubohý pokus… Jakoby té myšlence chtěl nějakým způsobem dát za pravdu, pustil moji ruku a zvedl se. Vzhlédl jsem, v očích zcela čitelný nedostatek a ve tváři nevyřčenou prosbu: Neodcházej… Nevyřčenou, protože mi vyschlou v ústech.
Sledoval jsem, kterak se mi vzdaluje. Ale až po oznámení, že se musíme zamyslet nad dalším postupem, jsem cítil, jakoby mě teprve odstrčil. Ano, vím to. Vím, že musíme! Od něj to připomenutí však bolí. To malé nevyslovené „my…“ jsem si nepřipustil vědomě. Nasálo jej semínko v prachu jako vláhu a konečně se dotklo povrchu využívajíc momentu, kdy si jej nevšímám a nemohu tak zašlápnout. Jakobych to snad dokázal… „…není tvé rozhodnutí, zda mu bylo lépe bez tebe… nebo jestli pro něj budeš cennější než všechny překážky.“ – Znovu mě dostihla San LingWuova slova, jako kočka číhající u myší díry na svoji příležitost, aby mi nedovolila doopravdy se ztratit v labyrintu beznaděje.
Chvěl jsem se. Mohl bych se toho chytit. Navázt na jeho úvahy svými a rozvést je. Zeptat se, co myslel tím, že vybíral čtveřici, která vyrazí na pomoc strážní věži. Ale vlastně bych se ani nemusel ptát. Sotva se tohoto tématu myslí dotknu, tuším, že vím, proč si mě dal zavolat…
Bylo to vlastně jednoduché. Nie FenFang přišel a chtěl mluvit s učedníkem, který ho zachránil v bažinách. Ale vzhledem k tomu, že okolí jejich strážní věže teď musí vypadat jako mucholapka za horkých letních dnů v Yunmengu, domnívám se, že spíš přiletěl požádat o pomoc. (Zvláštní, že zrovna sektu Lan, ale možná se rozhodl spojit příjemné s užitečným? – případně je to zajímavost, kterou minimálně stojí za to si poznamenat v paměti.) ZeWu-Jun zajisté pomoc přislíbil. Strážní věž ale nepojme příliš pomocníků. Na druhé straně každá citera a každý meč by byli výtečnou pomocí. A jelikož to, že je vybíral řekl mě a tímto způsobem, nejspíše to znamená, že jsem měl být jedním z vybraných. Přesně Li HuiYin jím měl být. Nemusí ani vědět, že jsem již hledaný, aby pochopil, že nepřipadá v úvahu, abych šel. A co se zbytku čtveřice týče, pokud tam nepůjdu, má smysl nad tím přemýšlet?
Jistě bych našel i další otázky, a snad i slova rozboru naší situace. Jenže ani to nešlo. Nechtěl o tom doopravdy mluvit. Nebyl připravený. Prozrazovalo ho, jak se musel zachytit parapetu. Díval jsem se na něj připravený vystartovat z postele a podepřít jej pokud by potřeboval a záchytný bod, který našel, mu přestal stačit. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jen jsem tam seděl vědomím blíže tělu, než bych potřeboval být. Naslouchal jsem jeho dalším slovům neschopen odvrátit zrak. Pravda… Jak by mohla být? Přesto to nedokáži doopravdy zpochybnit. Lan XiChen nelže. Každý detail jeho postoje a reakce jej prozrazuje. Snad není úplně jisté, nakolik je skutečně rád, a nakolik je v šoku, bezradný a ztracený, ale jsem si jist, že nelhal o svých citech. Což si ale v této chvíli nesmím zcela připustit. Kdybych to udělal a dovolil si přijmout je jako fakt, musel bych mu odpovědět. Říct, jak hluboko jsem sám ztracen v citech k němu. Pokusit se vypovědět, jak strašně moc jej potřebuji, v čemž… by mi nevěřil. Nemohl by… Nikdy už mi nesmí a nebude věřit… Bodlo mě u srdce. Tělo zabojovalo o vzduch a já se traně nadechl. Ani jsem si neuvědomil, že jsem zatajil dech.
Sledoval jsem jeho pohyb. Přišel blíž k posteli, ale ne až ke mně. Přišel blíž, přesto zůstával mimo můj dosah a mé srdce se mohlo zbláznit. Zvedl jsem se s námahou na třesoucí končetiny hrozící absolutním selháním. Nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled. Vyslechl jsem si jeho zpověď. „Nevím“ viselo mezi námi, jako HuaiSangovo vlastní, který všechny oklamal. Ach náš malý bratr, co by asi řekl, kdyby nás teď viděl? Ale ani na něj teď nesmím myslet. Od něho, je jen krůček k MingJuovi a to… je téma které nás zničí, pokud na něj dojde.
A vlastně se nemusím bát, že? Když sám nezačnu, ty se nezeptáš… Nikdy ses nezeptal. Víš, že kdybys položil otázku, co cítím já k tobě, že bys pak musel reagovat, že bys musel řešit všechny ty věci, kterým se takto zatím můžeš vyhýbat. Neuděláš to. Nezeptáš se na nic důležitého. Ani nad otázkou „co teď“ nechchceš doopravdy přemýšlet, druhý bratře. Neboj se. Je to tak v pořádku. Cokoliv potřebuješ, je v pořádku… „Nemusíš říkat nic, Er-ge,“ samotného mě překvapí, že jsem našel hlas, „ani nic dělat,“ vydechnu. „Je to, jak to je. Ani jeden z nás nemůže přivést Li HuiYina zpět k životu. Ohledně toho, jak postupovat…“ zarazím se. Chtělo by se mi říct, že se ho to vlastně nemusí týkat. Že může pokračovat v tom, co chtěl, poslat me do strážní věže. Mohl bych zamlčet, co pak bude nutně následovat a předstírat, že jsem nevěděl, ale… když už řekl, že ho mrzí, že jsem na to byl sám… Když řekl „musíme“ namísto „musím“… Jak bych ho z toho mohl vynechat? „Měl bys vědět, že náš Didi už zná pravdu,“ víčka mi klesnou k tvářím, protože přes snahu myslet a mluvit prakticky, pomyšlení na jak tenký led vstupuji, mě děsí a bolí zároveň. „Da-ge se zlobí, že jsem byl vyrván z jeho spárů. Rozhořčená energie si vyžádala řešení a HuaiSangovu pozornost. V téhle době už ví, že má duše unikla. FenFang se zmínil, že vůdce Nie uspořádal pátrání po učedníkovi klanu Lan, který cestoval sám po Qinghe. Velitel strážní věže mu podal své hlášení, takže je možné, že už zná i moji identitu. Pokud poletím na pomoc strážní věži, eskortují mě přímo k němu,“ přiznám mu. Nejspíš si teď bude myslet, že právě proto, jsem přiznal, kdo jsem i jemu. Že jsem byl zahnaný do kouta, nic víc… No a co, že jsem zahnaný do kouta? Že nevím kudy kam…? Vždyť ty to taky nevíš! – ale to jsou jen zoufalé myšlenky. Zoufalé a zbytečné… „Ale i pokud to neuděláš, nepotrvá dlouho a přijdou si pro mě. I když se učím o tom, jaký Li Luan byl, stále nevím dost. Usvědčit mě, nebude příliš těžké. Teď když už znáš pravdu, nemůžeš mě chránit. Budeš mě muset vydat, nebo odsoudit. Ale… nevadí mi to, víš?“ Měl jsem možnost tě ještě vidět, mluvit s tebou, dotýkat se… To samo je víc, než si zasloužím. Než bych za normálních okolností získal… „Tvá sekta má přednost,“ vydechnu a znovu otevřu oči. „Ale víš, možná bude lepší, když si odpočineš, vyspíš se a zamyslíš se nad možnostmi až s čistší hlavou. Oba toho máme dost, bratře. Navíc Li HuiYin by se měl účastnit svých lekcí a vykonávat trest,“ s tím sepnu ruce a sleduji sám sebe, kterak se mu ukláním, jako kdysi. Proč vlastně? Vždyť nechci doopravdy odejít. Vůbec nechci odejít! Jenže pokud neodejdu, bude to pro něj jenom těžší. Potřebuje, abych nebyl poblíž. Potřebuje být alespoň chvíli sám. Na rozdíl odemně si tento luxus může dovolit. A co se mě týče… na mě venku čeká LingWu. Musí jít také na lekce. Bude se ptát a zajímat a já už ho nechci zatěžovat svými problémy. Přeji si utéct. Pryč od toho všeho. Pryč ze sekty, kde jsem neustále pod dohledem. Pryč od všech Lanských pravidel… Ale zároveň chci jen být blíž jemu! Obejmout jej, sevřít co nejpevněji a už nikdy nepustit. Čelil bych hněvu celého světa snadněji, kdybych se směl schoulit na jeho hrudi. Jenže zároveň ne, protože bych ho tím jen stáhl sebou. „Musíme se domluvit, jak teď postupovat...“ – My… Kéž bychom skutečně byli MY… | ||
| |||
| Nevím... A-Yao Neodtáhl se, když se naše dlaně střetly. Sledoval také cestu té mé, čekal na chvíli, kdy se bříška prstů setkají s jeho kůží? Co cítil? Jistě ne podobné vyčerpání a otupělost, jako já… podobné podrobení se smutné touze, přání, potřebě… Chvěl jsem se, když jsem jej zachytil, nemělo to však nic společného se zimou. A navzdory svírání žaludku, má ramena i záda zůstala nahrbená pro jeho druhou dlaň, jejíž utěšující kruhy možná byly na chvíli tím jediným, co mi bránilo opravdu se roztřást… a křičet, ucuknout, nebo utíkat, nebo vzlykat, nebo se otočit a přitisknout jej k sobě tak křečovitě, jak jsem chtěl, pevněji, než kdokoliv jiný by jej sevřel, tak pevně, že bylo by úplně jasné, že jsem jej nikdy nechtěl ztratit, že lituji, že bych chtěl… vše. Až příliš. Snad věci, které bych neměl chtít. Věci, které by mohlo být nebezpečné chtít... Byla to jeho dlaň, která mě kotvila na místě, ve slabé stabilitě, ve vědomí, které se snažilo urputně držet své znovu nabyté, ale velice křehké pozice. Co cítil on? Chtěl bych to vědět. Zahlédnout na chvíli alespoň střípek jeho mysli. Vědět… co vše byla lež. Mít alespoň důkaz... s ním snad bylo by jednodušší přestat teď tak hloupě doufat, necítit to nemístné, váhavé štěstí, snad dokázal bych se věnovat tomu, co teď pozornost zasloužilo – ztrátě lidského života. Tomu, co vůbec bude teď. A že nebylo málo proměných v celé té otázce. Jenže má mysl zůstala prázdná. Nezahlédl jsem kousek té jeho a má vlastní mi žádný svůj pohled také neposkytla. Mlčela. Nechala mě stisknout jeho dlaň pevněji, když ji prsty pohladil. Dovolila mi přitisknout ji ke své hrudi, stále v sevření mé vlastní. A má omluva ležela ve vzduchu, vyřčená ale chvíli jakoby neslyšená. Opravdu si však nezasloužila nic jiného. Bezmyšlenkovitá, sice upřímná, ale zoufale nekonkrétní a nevhodná. I když o vhodnosti by už možná v tu chvíli nemělo smysl diskutovat. Vzdáleně jsem vnímal, že dech za mnou ustal, než jej A-Yao znovu našel. Že ztuhl. Neuvolnil jsem sevření, však ani on se nesnažil, alespoň měl jsem ten pocit. Kdybych zachytil takovou snahu, pustil bych jej... Ale neotočil jsem se, nepodíval se na něj jemně, zdvořile a nezeptal se, jestli je něco, co pro něj mohu udělat. Nepokusil jsem se jej uklidnit úsměvem nebo mu nabídnout šálek čaje. Pro takové situace sice neexistovaly scénáře, ale to bych možná udělal, kdybych u něj zachytil takovou známku nestability… před pár měsíci. Nyní jsem jen bez hnutí a skutečně vyčerpaně čekal, dokud nezašeptal těch pár slov v reakci na mou omluvu. Má pozornost se však ukotvila k oslovení, které používal, tak běžně jako dříve. Skrčil jsem se, jako by mě to před ním mohlo skrýt. Nebylo to poprvé, kdy mi tak řekl, ale poprvé si vybavím, že jsem se toho oslovení sám vzdal. Řekl jsem, aby mi tak neříkal… A možná to byla jen snaha sám sobě ulevit, sám sebe přesvědčit, že se od něj mohu snad ještě odcizit – bylo to zbabělé a zoufalé, zdá se mi nyní. Slyšet jej teď říkat mi tak, jak to dělával – třeba jiným hlasem, ale tak charakteristicky, že patří to k němu neoddělitelně – bolí. Přeji si, abych mu to nikdy nezakázal. Přeji si, abych při něm více stál, abych se pokusil mu pomoc, snažil se ukázat mu jiné cesty… už od momentu, kdy jsem začal mít pochybnosti. I když skutečně spáchal všechny ty věci, které zkrátka nejde přehlédnout… ten pocit, že mohlo to být jinak, kdybych mu byl oporou a přiznal si své city, nikam nemizel. Zůstával i uvnitř unavené mysli, stále zřetelný i v líné hladině, poutající k sobě vinu tak pevně, jakoby odjakživa byli spojenci. A kdybych byl schopný se zhluboka nadechnout a zanalyzovat situaci, skutečně se zamyslet nad svými pocity a vším, co se stalo a stále děje, třeba bych pod tím pocitem viny zahlédl tu neodbytnou snahu naděje. Třeba bych si uvědomil, že hluboko skrývá se ve mně myšlenka, že čím více budu věřit ve svou vinu, tím lépe bude A-Yao vypadat, a tím větší bude se zdát naděje, že nelhal ve všem - že alespoň v tom, co nejvíce bolelo, byl upřímný, a kdyby v ničem víc, pak alespoň v našem přátelství… právě teď ta naděje neměla na čem jiném existovat. Nebylo, čím jiným ji podpořit. Protože nestačilo vědět, že A-Yao udělal za života i mnoho dobrých věcí, a nezištně. To se totiž netýkalo nás dvou… pokud šlo o nás dva… co jiného zbývalo, než mu věřit… nebo obvinit někoho jiného? A kolikrát jsem obviňoval jeho, skutečně! Kolikrát jsem za ty tři měsíce v bolesti jej obviňoval za to, co způsobil… za to, co mě způsobil. Nikdy jsem se však nedostal přes hranici, kdy bych jej odsoudil a nechal jej jít. Nechtěl jsem, nedovolil jsem si to. A ne, nenašel jsem pochopení. Možná jsem ho nebyl opravdu schopný v tomto případě. Zato jsem našel jednoho z nejhorších nepřátel, které člověk může mít - kdyby. A to se svého vyhrazeného místa nevzdávalo. Kdybych se opravdu tak zamyslel, odvážil se ponořit do své mysli a sledovat své pocity, přikládat jim souvislosti a trasovat je… třeba tuhle a možná ještě mnohem více spojitostí bych objevil ve všem, co cítím. Jenže v tom okamžiku, kdy vyzval mě A-Yao k chůzi a podepřel, cítil jsem se zkrátka jen vyčerpaný, vinný a ztracený. Jakoby pár myšlenek a pocitů bralo mi všechnu sílu, udržení křehké stability zase všechnu vůli... cítil jsem se malátný a vzdálený a přitom vnímal jsem snad každou buňkou v těle jeho dlaň ve své, pokud ji tak ponechal, a ruku na svých zádech. Nepodíval jsem se k němu a on vykročil. Ale možná to byl nějaký malý kousek rozumu, drobná facka z ještě drobnější vůle, která mě přiměla zaváhat. Na moment stisknout zuby k sobě, když ke mně doplula nejistá myšlenka – mám? Navzdory tomu pomyšlení jsem opožděně vykročil. Jako varovný alarm ozvala se mi v hlavě pochybovačně nejistota... Co to děláš, XiChene? A zatímco mé vědomí svádělo bitvu mezi otupělostí a opatrností, A-Yaova slova opět protrhla ticho. Ale až třetí věta - „Nechtěl jsem ti ublížit.“ - pronikla ke mně dostatečně na to, abych k němu zvedl pohled – zastavil se kdesi u brady – a pokusil se vnímat, co vlastně říká. Odpovídal na mou otázku, a jakkoliv byla vyřčená dříve spíše jako záchranný pokus, tu odpověď jsem chtěl znát. A tak jsem se nutil do soustředění, aniž bych si pamatoval, kdy naposledy bylo něco tak prostého, jako vnímat a klást nohu před nohu, tak těžké. A přece trochu prostoru zůstalo mi i na to, že uvědomoval jsem si, kolik sil nejspíše musí stát zase A-Yaa držet svůj hlas tak... stabilní, vysvětlující, klidný – a že vůbec mluvit o tom musí být náročné. Čím víc jsem se zuby nehty škrábal k vědomí a soustředění, tím více jsem mu za jeho přístup byl vděčný. A tím více jsem věděl, že ho nemohu zneužívat – tím více probíral se pocit, že mé chování je neomluvitelné... spolu se svými jinými, neveselými kolegy. Při příchodu do zadní místnosti uvítalo nás okno, které jsem dříve zapomněl zavřít, závanem studeného vzduchu. Pro mě v tu chvíli však není opravdu podstatné, ani fakt, že roztávající sněhové vločky již stihly zamokřit značně jeho okolí. Nepřerušoval jsem A-Yaa, když mluvil, a nechal se dovést až k lůžku, kam jsem se, následujíc jeho snahu, posadil. Zkoušel mě vést dál, ale zkusil jsem jej zastavit lehkým zakroucením hlavou – zůstal jsem sedět, zuby nehty držící soustředění na jeho slovech. A jeho dlaň stále ve své, pokud se nepokusil ji odtáhnout. Když domluvil, věděl jsem, že je čas – že nemohu zůstat v tomhle stavu. Zavřel jsem oči, upřené na podlahu kousek před postelí do téhle chvíle, a začal znovu hledat hlas a slova – obojí se skrylo kdesi hluboko, pod touhu zkátka jen se položit do postele a tentokrát skutečně nechat vědomí utéct. Ale to jsem nechtěl a nemohl, co se stalo bylo moc důležité. Zhluboka jsem se nadechl a přejel palcem po jeho dlani, pokud stále ji nechával u mě – jen mi dej ještě pár vteřin... A pravda je, že si částečně uvědomuji, co probralo by mě spolehlivě. Že by stačilo zvednout oči o kousek dál, než k jeho krku nebo bradě... vidět, co má mysl zatím odsouvala, v pokusech ustát alespoň vše ostatní. Ale ještě nezvednu oči ke tváři, která patřila mladému, a nešťastně zamilovanému, učedníkovi mé sekty... ještě alespoň chvíli. Soustředím se na svůj dech a jeho slova. Jedno po druhém... Stejně trvá chvíli, než konečně pokývnu hlavou. „Děkuji...“ vydechnu a i když k němu hlavu nezvednu, stisknu trochu pevněji jeho dlaň. „...za vysvětlení a za to, že jsi mi řekl pravdu.“ Dokončím těžce větu. Pravda, že ve všem, co řekl, mohl bych se chytnout mnoha věcí. Možná bych měl. Požádat o přečtení dopisu, který jsem dříve odmítl a teď se o něm A-Yao znovu zmínil. Přemýšlet nad tím, zda je celý jeho přístup upřímný, ačkoliv to by byla jen další slepá ulička. Ptát se na detaily, na jeho pobyt zde... omluvit se za své chování v každé chvíli, kdy jsme se spolu setkali... a mnoho dalšího, kdybych chtěl takové body nalézt. Mohl bych přemýšlet nad slovy „a stanou ti tváří v tvář bylo jako sen“, nad tím, zda jsou upřímná nebo mají za sebou skryté cíle... to je ale v té chvíli tak zoufalá otázka, tolik nadějí i strachu, že záměrně se snažím nevnímat, že to řekl. Vrací se mi však jedna část jeho vysvětlování... „Splnit poslední přání, které měl a to… pomoci tobě.“ Vím, jak rituál funguje – teď už ano – a zeptat se na přesné znění podmínky, kterou A-Yao dostal, chci a děsím se zároveň. Pomoci mi je... nekonkrétní, příliš nekonkrétní. Zatnu volnou dlaň do pěsti a drobné bodnutí bolesti mě překvapí i přiměje k dalšímu kroku. Tiše si povzdechnu. „A neomlouvej se mi... za to, co se dělo poslední dny, ve strážní věži...“ Vydechnu. „Už jsem říkal, že já bych měl spíš... a teď je důvodů ještě o trochu více.“ Zkusím se usmát, ale mé vlastní rty zdají se mi cizí, maximálně lehce nadzvednu koutky, než znovu poklesnou. Ani nevím, kde začít o tom, co dál – a na co bych se chtěl nejvíc zeptat, to mě spíše dusí. Asi je to snaha získat ještě trochu času a odstupu, a i uvědomění lezavé zimy v celé místnosti, že nakonec jeho dlaň pustím – pokud zatím nevěnoval se oknu on – a pomalu se zvednu, vydám se jej zavřít na nohách, které se mi zdají cizí. Vlastně je trochu jednoduší pokračovat, když jsem od něj dále. Odprostit se od pocitů a pokusit se o rozumnou myšlenku... „Musíme se domluvit, jak teď postupovat... vybíral jsem čtveřici, která má vyrazit na pomoc strážní věži, ale to teď...“ Zavřu okenice... otočím se. Téměř jsem myslel, že bych měl pokračovat klidně a prakticky. Ale byla to hloupost. Možná jen další záchranný pokus, nevím. Ale když mi padne pohled k němu, zdá se mi na hlavu postavené, že jsem vůbec na moment chtěl přejít k praktickým záležitostem. Tak... odbýt, co jsem se právě dozvěděl. Bylo by to jednoduší, ano. Byla to cesta, jak alespoň zvládnotu předstírat klid, jak vstoupit do role, kterou jsem se snažil znovu převzít, a být vůdce... ale ve všech ohledech to bylo jen hloupé a necitlivé. Nakonec... by to nám oběma jen ublížilo. Když jej sleduji, a navíc v těle, které patřilo někomu jinému, vím, že to udělat nemohu. Nebylo by to dobré ani fér, pro mě ani pro něj. Jen by to schodilo vše, co jsem cítil, vše... co možná mezi námi někdy bylo a možná ne. Nahmatám poslepu parapet, malou oporu. „Co jsem řekl...“ hlesnu... „je pravda.“ Skrz stažený krk znějí má slova chraptivě, ale pokračuji bez zastavení a bez nádechu, který by mě mohl připravit o odvahu. „Jsem... rád, že tě znovu vidím. I vše ostatní... je pravda.“ Srdce mi buší, sleduji tvář, která patřila Li HuiYinovi a polknu. Nemohu to ignorovat... a nemohu se zeptat, na to, co přesně po něm chtěl. Odtáhnu se od parapetu a vydám se přes místnost zpět k posteli, zastavím se ale kousek od ní. Nevím, o co se vlastně snažím, jen mu chci být blízko a zároveň nevím, zda bych měl. A pořád mám pocit, že bych měl mít nějakou reakci na vše, co řekl, ale zároveň hrozím se, že do všech reakcí bych se jen zamotal, že jakmile začnu přemýšlet nad jedním konkrétním bodem, jen se znovu ztratím... prostě... nevím. Až nakonec mi rty zvlní drobný, vyčerpaný úsměv, nejistý a smutný a přece úsměv. „Vážím si toho, že ses mi svěřil... a snažím se přijít na to, co bych měl teď říct a co udělat... ale opravdu nevím.“ Přiznám se tiše. „Mrzí mě, že jsi na byl sám...“ Nenapadne mě, že by to bylo jinak. Aniž bych si to uvědomil, v mém předchozím „musíme“ se skrývalo, nad čím vlastně nepřemýšlím, co se mi nějak automaticky a přirozeně usadilo kdesi v podvědomí. Že teď jsme to „my“. Že jsem si nejspíš nikdy skutečně nedovolil jej nechat jít. | ||