Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Příběh
Vzhlédnul jsem k němu, když hlasitěji vydechl. Ruce měl podél těla, pěsti zaťaté, šavle však zůstávala klidná na jeho zádech. Jeho pichlavé oči jen podtrhovaly vznesené otázky. Ne, že by jimi skončil… Musel podat hlášení? Takže už o mě HuaiSang ví… Ví, že Li HuiYin už není, kým býval dříve. Ale ví to i FenFang? Nemyslím si, že ano. Má vnitřní dilema. Sice zatím nevyřčené, ale dýchá na mě z každého jeho pohybu, snahy o odtažitý kamenný výraz, toho všeho i slov… A jak chceš, aby to vypadalo?, prolétne mi hlavou v reakci na jeho poslední slova. „A jak to je?“ reaguji na to mdle. Celé ráno a dopoledne jsem se snažíl, abych vypadal lépe, než jsem se doopravdy cítil, ale nyní… – právě teď… ukážu Nie FenFangovi ztrhanou zoufalou tvář, která už se nesnaží nic skrývat. „Nechápeš to…,“ vydechnu, potlačuje slzy, které mi chtějí vhrknout do očí. „Nemůžeš…“ kroutím hlavou, jako nesouhlasně. Doopravdy už se ale nedívám na něj, ani po místnosti. Do příběhu, který hodlám prezentovat, vložím své vlastní zoufalství, pocity zmaru a bolesti, která se mě pokouší rozervat. Sklopím pohled ke špičkám FenFangových bot. „Když se ZeWu-Jun vrátil z Yunpingu, téměř okamžitě se zavřel v domě, kde před ním v ústraní meditoval už jeho otec.“ Trhaně se nadechnu. Vzpomínka na chrám, na ostří Shuouye na mém hrdle, na zklamanou a zmučenou XiChenovu tvář, je silná. „Pomluvy jsou zakázané, ale několik věrzí toho, co se stalo, se i přes všechna pravidla donesla k mým uším.“ Polknu. „Nosil jsem mu jídlo, ale…“ Zavřu oči. „Nikdy mi neotevřel…“ vydechnu a několik krátkých nádechů mi trvá, než rozdýchám vzpomínku, jak jeho dlaň udeřila o moji tvář. Selhal, jsem, XiChene. Zklamal jsem tě… Znovu oči otevřu, pohlédnu mu do tváře. „Kdyby… to byl vůdce tvé sekty, kdo by se zavřel před světem a svými povinnostmi, což bys pro něj neudělal vše, co je v tvých silách? Nezkusil bys…?“ Vidím přes nahromaděné slzy rozostřeně. „Cokoliv…?“ Nevím, jak moc je loajální HuaiSangovi, ale Li HuiYin na mém místě by to nevěděl, jen předpokládal, že jeho pravdu lze stejně aplikovat i na jiné. Chtěl by mu to přiblížit… A možná je to jen má vlastní představa, co na tom? Byl to on, kdo rozehrál tuhle šílenou hru a na mě je, udržet se ve hře ještě alespoň několik chvil… „Poklekl jsem na dvoře hořeckého domu. Doufal jsem, že zůstanu-li dosto dlouho, tak… jednou vyjde. Doufal jsem, že i když ztratil oba přísežné bratry, že ještě má proč žít. Že by mohl… mohl by kvůli mně…“ Povzdechnu si. Svěsím ramena a pohled zabodnu do dřevěné podlahy. „Nevyšel…,“ vyslovím to, pro Li HuiYina nejbolestnější. Fakt, kvůli kterému mě vytrhl ze spárů smrti, z pod smrtonosného ostří Baxie a nikdy nekončího MingJuova hněvu, „…a mě za to potrestali.“ Odpovídal jsem popravdě v chrámu Guanyin, i dyž to jistě všichni mají jen za další lži. Teď si však vzpomenu, jak jsem byl v pasti. Tak moc v pasti, že jsem držel vlastnímu synovci pod krku vražednou strunu vyrvanou z mého těla. Něco z mého tehdejšího pohledu teď pronikne do Li Luanových temných očí. Něco co říká, že i když mě zlomíte, já se nikdy nevzdám… Ačkoliv to už v tomto životě není pravda. „Vrátil jsem se a po zotavení znovu zaklekl. Velmistr přišel a varoval mne, že za každý další den klečení, budu jedenkrát opisovat celá pravidla klanu Lan ve stojce. Ale já neodešel. Nebylo nic, co by mne mohlo odradit…“ Kéž by to byla pravda. Kéž bych to byl skutečná JÁ a nejen Li HuiYin… „Vážně jsem byl odhodlaný, ale… přemýšlel jsem. Jedinkrát ZeWu-Jun opustil ústraní, když jsem se léčil po mém prvním potrestání, a to když se v Qinghe konala ceremonie uložení rakve ChiFeng-Zuna a LianFang-Zuna. Čím více jsem na to myslel, tím silnější byla myšlenka, že to bylo z mé strany možná celé hloupost? Jak bych mohl konkurovat dvěma tak slavným kultivujícím našeho věku? I když jen v jednom případě byl ten věhlas zasloužený…“ Další povzdech. Tentokrát značící úplnou rezignaci. „Proto jsem to místo musel vidět na vlastní oči. Navštívit ty, kvůli jejichž poslednímu odpočinku vyšel, když pro živé tak neučiní.“ Zakroutím nad tím hlavou. Bylo to od Li HuiYina celé tak nestkuečně hloupé… Kde mám vzít sílu tak žít? Proč? „Připlížil jsem se v ta místa v noci. Stále jsem však jen na dohled. Díval jsem se na stráže a nedokázal se přimět jít blíž. Nebylo jsem toho hoden. Z Oblačných zákoutí jsem utekl, aniž bych nejprve nastoupil k výkonu svého trestu. To pro mne hledali… Od HanGuang-Juna zvěděl vůdce mé sekty, že jsem klečel na jeho dvoře a pak prostě odešel. ZeWu-Jun vyšel z ústraní, aby… Aby mi zabránil udělat nějakou hloupost.“ Jsou to jen mé doměnky, ale přijde mi, že to dává smysl. A protože to takhle nějak nejspíš skutečně bylo, nechám pár slz, aby si vypálily slané cestičky po tvářích. „Odešel jsem. Myslel jsem, že mě nikdo neviděl. Byl jsem po dlouhém letu unavený a tak jsem se zastavil v nedaleké vesničce. Jenže jsem tam potkal dva jiné kultivátory. Nosily barvy sekty Feng. Pomlouvali mou sektu, uráželi ZeWu-Juna… J-já… musel jsem se moc snažit, abych s nimi nezačal boj!“ Trocha rozhořčení z toho rána ve mně stále zbyla. Není těžké jej nalézt a promítnout do hlasu. „Odešel jsem…,“ mávnu rukou, jako bych odháněl mouchu. „Nevěděl jsem, že mě vyrazili hledat. Chtěl jsem se vrátit a odbít si svůj trest. To, že jsme se pak setkali v tév věži byla… náhoda.“ Krutá, ale náhoda… „Utekl jsem, protože… Jakkoliv jsem se snažil svému vůdci pomoci, nestačilo to na jeho bolest. Jakobych ji jen přiživoval. Nedokázal jsem to déle snést…“ Otřesu se, když zimnice objeme celou mouc součanou existenci. Vzpomínky na tu noc jsou stále čerstvé. Sundal jsem mu sponu z vlasů, odhrnul mu jejich pramen z tváře. Držel jeho dlaně ve svých… Znovu zavřu oči. Po takovém přiznání, Li HuiYin by nechtěl vidět, jak se na něj bude velitel věže dívat. Neměl by na to sílu. Však jsem po návratu slíbil velmistrovi, že už Li HuiYin nebude vůdci sekty ubližovat. Myslel jsem si, že to tím skončí. Že za pár dní zmizím a s XiChenem se už nikdy neuvidím. Bolelo to. Pomyšlení, že už to nikdy nepocítím. Ale ještě horší bylo, když jsme spolu mluvili a já si znovu připomněl, jak moc jsem mu ublížil. Nikdy jsem si tuhle šanci nezasloužil…, zachvěji se.
Obraz, který tu teď pro něj tvořím je jen dočasný. Až se dozví pravdu, už mi nikdy neuvěří, tak jako mnoho jiných. Ale záleží na tom doopravdy? Pokud věci došly až sem, beztak zde nemohu zůstat že? Promiň, A-Lingu, ale takhle to nepůjde. I kdyby mi teď FenFang uvěřil a odešel, z Qinghe si pro mě přijdou. Řeknou čí duše je v mém těle a nic, co bys mohl udělat, to nezmění… I kdyby existovala naděje, o které jsi mluvil, není čas. Tisíckrát si můžeš domluvit přístup k zakázaným knihám, ale mě tím nespasíš… Musím utéct! Utéct? A kam? Do Dongyingu? Vysmívá se mi můj vnitřní hlas. Ani tam nedopluješ. A i kdyby ano, tak co pak? Dřív nebo později tě rituál dožene a ty se rozplyneš. To už můžeš rovnou zůstat. Bolí to, ale je to pravda. Jenže když zůstanu, i když budu trvat na této historce… Pouhý stín pochybností bude stačit, aby vše zničil. Nikdo na mě nebude hledět jako dřív. A já o skutečném Li HuiYinovi vím stále hrozně málo… Prozradím se. Dříve či později, ale dojde k tomu, a potom XiChen… Je to jakoby mi hrudí projelo ostří. Znovu… Jakobych ho za zavřenými víčky mohl vidět stát přímo přede mnou. Bolestný pohled upřený přímo do mých očí a na rtech zklamaní: „Opět jsi mi lhal…?“ Svezu se k zemi podél dveří. Bojuji o každý nádech. Tak daleko jsem ve svém hraní zajít nechtěl, ale toto už není hra. Ponořil jsem se do svých emocí tak hluboko, že je nyní jen těžko dostávám pod kontrolu. Tohle je zlý… | ||
| |||
 | Nejistoty “Vůdce klanu Nie uvažuje o vybrání svého nástupce.“ Nedokázal jsem na to sdělení reagovat více, než kývnutím. Ptal jsem se FenFanga na konkrétní důvody jeho pochybností... přemýšlel jsem nad tím, jak na tom HuaiSang je... jak zvládá poslední tři měsíce... nechtěl jsem a zároveň chtěl zprávu o jeho životě, kterého jsem se necítil být nadále součástí a přitom jsem se od něj nemohl jen tak odpoutat. Co jsem měl cítit, jak se k němu chovat... nedokázal jsem se v tom vyznat. Ale potřeboval jsem se zeptat, ať už z jakýchkoliv důvodů, i když jsem se v nich sám neorientoval. Odpověď ve mně podpoří obavy, nečekané pro všechny jiné pocity, naprosto pochopitelné přesně pro ty samé. Tak rád bych v sobě našel sílu znovu zorganizovat svou mysl, ale všechny snahy mi utíkají skrze prsty. Zvládnu se jen rozloučit. Připomenout FenFangovi seznam. Nevyhnat jej, místo toho počkat, až s CaiHongem odejde. Proč HuaiSang hledá nástupce? Kdyby se rozhodl ve svém životě jít dál... třeba to nemusela být špatná správa. Ale ve mně to vědomí zakořenilo strach a ten... se potlačuje těžko. Avšak potlačit jej musím, protože poledne je příliš blízko a já se potřebuji sebrat. Musím! Když vyhazuji kousky roztrhaného dopisu, zastavím se na moment s pohledem na pozůstatky v koši. Napíšu nový. Kde se to rozhodnutí vzalo, nevím, stejně jako jak se bude jeho obsah lišit od prvotního dopisu. Vlastně jsem původně myslel, že požádám o zprávu vůdci Nie strýce... co přesně se ve mně vzpříčilo při tom pomyšlení, nechci identifikovat. Nesmím nad tím teď přemýšlet. Soustředím se na donucení své mysli k funkčnosti. Na uzamčení všech myšlenek netýkajících se dnešního oběda. Návštěva strýce přišla rychle a mě se všechny snahy o sesbírání vydařily... mnohem méně, než by měly. Ale snad více, než na co se cítím. „Někdy rád lekce znovu navštívím,“ přitakám staršímu muži při jeho odpovědi, zatímco se snažím udržet soustředěnou mysl. Ne, že by do ní měly teď šanci lekce proniknout, přislíbím to téměř automaticky, bez kapacity nad tím přemýšlet, i když zrovna tady to asi nijak nevadilo. Ale co mi neuniklo, bylo jak mě strýc pozdravil dodatečně – sám jsem nad oslovením nepřemýšlel, jakoby na tom nezáleželo, ale díky jeho gestu ke mně dolehne, že možná záleží. Že bych měl být více přítomný a více si uvědomovat své chování. Stejně je to těžké, a když strýc později natáhne ruku a stiskne mou paži, nezabráním překvapení aby se mi usídlilo v očích. Nedonutím už tak částečně vynucený úsměv zůstat na mých rtech. Nepotlačím záchvěv vděku, který ale nemá nic společného s tématem. Ten vděk je vzbuzený čistě jen mým rozpoložením... touhou po útěše, kterou si nechci připouštět, která vlastně ani neměla šanci proniknout skrz potlačované myšlenky, dokud k ní stisk na mé paži nebezpečně nenatáhl dlaň. Touhou být slabý přesně tak, jako se cítím, protože předstírání čehokoliv jiného bylo... tak náročné. Soustřeď se. Zopakuji si, co se pomalu stávalo mantrou mých dnešních rozhovorů. Nadechnu se a zaženu ty pocity k ostatním, přiměji se zaměřit na strýcova slova. A zaznění Li HuiYinova jména tomu pomůže s nečekanou silou prakticky hned. Můj vlastní pohled se znovu zaostřil, vyhledal strýcovy oči přesně tak, jako k tomu ty vybízely. Neunikla mi v nich vepsaná starost. Ale nedokázal jsem ji stoprocentně následovat. Poslat Li HuYina k věži? Poslouchám, jak strýc obaluje ten nápad důvody... které jsou všechny rozumné. Ale měli bychom to udělat? Neubráním se pomyšlení na to, jak nebezpečné to vlastně je. Ale je to jen výmluva... výmluva pro mě samotného, proč ho nikam neposílat. Abych jej měl na očích, abych věděl, jak na tom je... je to nesmyslné. Naopak by nám oběma mohlo prospět ho pryč poslat. Strýc zmíní trest... pravda, i když já spíš přemýšlím nad tím, že by to mohlo Li HuiYinovi pomoc odpoutat mysl... ode mě. A toho by se měl snažit dosáhnout. Vlastně by to mělo dokonalý smysl. Ano, pravda, odpovědnost, zkušenost... změna prostředí, možnost zaměřit se na něco jiného, šance najít vášeň – jakákoliv by mu mohla pomoci. Navíc by byl se svými spolubydlícími, nevyrazil by s někým, kdo jej nezná. I když jsem si nebyl jistý přesným důvodem FenFangovy návštěvy a kolik toho má společného s Li HuiYinem... a ti dva by odjeli spolu. Přesto vlastně jediný důvod, proč odmítnout strýcův nápad, by byla odpovědnost – za všechno kolem něj, tedy i jeho bezpečí – kterou jsem si tak necíleně vytvořil. I když... jediný? Před chvílí jsem říkal FenFangovi, že nemohu rozhodnout za Tse RongWua... jak moc se tohle liší? Vydechnu a zamyšleně odvrátím pohled stranou. To, že myslíme, že někomu něco pomůže, nemusí být pravda. Stačí si vybavit mé chování k HuaiSangovi... je to jen okamžik, co jsem nad tím přemýšlel. Zachvěji se a přitlačím nehtem palce proti ukazováku. Nad tím teď přemýšlet opravdu nesmím. Ale myšlenka je už na světě a jí probuzený pohled, že rozhodnout za něj nemám právo, že bych neměl ani dovolit strýci to udělat. Třeba Li HuiYinovi pomůže přesně to, co se teď děje – domácí prostředí, i kdyby s trestem. Samozřejmě tu jsou ještě jeho spolubydlící, ale... myslím hlavně na Li HuiYina. I když to není spravedlivé. Ale i kdybych opravdu chtěl a vždy mě to napadlo, nešlo stejně dávat na výběr všem, ani by to nebylo vhodné. Nemohu si však pomoc v takových myšlenkách. A že bych s učedníky vyrazil já? Strýc to sice zmíní, ale rovnou zavrhne – a mě překvapí, že to vůbec zmínil. Nepomyslel jsem na to. Vyřešilo by to mou potřebu na něj dát pozor... ale otevřelo mnoho jiných problémů. Nevím, zda bych vůbec byl schopný přispět k dílu... i když jsem Li HuiYina zachránil v bezprostředním nebezpečí. Navíc by to nebylo vhodné. A já... cítím, že bych opravdu potřeboval se soustředit na to, co na mě čeká zde. To jsem přeci chtěl... Když mě po pohlazení strýcova dlaň opustí, potlačím nutkání se po ní natáhnout jen s malým cuknutím. Donutím se k co nejklidnějšímu nádechu. Otázka byla, jak zformulovat své myšlenky nějakým... pochopitelým způsobem. Nakonec odložím hůlky zpět na misku, čímž oběd ještě o kousek oddálím a dám najevo, že bych rád tohle tedy nejdříve dořešil, když strýc začal... čekat s odpovědí až po jídle vlastně nechci, i když by to možná bylo lepší z hlediska formování slov. Co strýce přimělo otevřít téma ještě před jídlem? Proč volil právě taková slova a objasňovácí? O co se přesně snažil? Nezastavím se nad tím... „Čtyři kultivující budou v pořádku, s Nie FenFangem jsme o takovém počtu i hovořili,“ vydechnu nejprve, dobře si vědom toho „ale“, které zůstávalo chvíli nevyřčené. „A myslím, že já bych se měl soustředit na své povinnosti zde...“ dodám ještě, abych se vyjádřil také k jeho zmínce ohledně mého doprovodu. „Nejsem si jistý, zda bychom měli poslat Li HuiYina,“ přiznám pak... lehce tišeji, více nejistě. Nevím, jak mám své myšlenky vyjádřit, a tak promluvím přímo. S pomyšlením na včerejší odpoledne to jde snadněji... s méně rozpaky. „Vím, že bych tak přemýšlet neměl, ale říkám si, co pro něj bude nejlepší. Přesně v tom však vidím problém... nemyslím, že to může říct kdokoliv kromě něj.“ S povzdechem zvednu pohled ke strýci. Já vím, že to není přístup vůdce klanu. Vím to moc dobře... jen jinak teď nezvládnu přemýšlet. „Pokud nechceš přímo rozhodnout, pak... bych tuhle možnost mohl Li HuiYinovi navrhnout. Rád bych, aby se přenesl přes svůj současný stav, jakkoliv pro něj bude nejvhodnější. Práce u strážní věže mu může pomoci, jde však jen o několik dní – byť zde podstupuje trest, domácí prostředí pro něj může být lepší, ve společnosti přátel.“ Nechci přemýšlet nad tím, jak musím znít. Neschopný udělat rozhodnutí, protože se mě osobně týká, ke komu se vztahuje. Nemohu si však pomoci a nevím, jak to udělat, aby to vypadalo jinak... je to, jak to je. Pravda je, že žádost FenFanga ohledně Tse RongWua má trochu podobný ráz, přesto se k ní teď neuchýlím. Rozhodnu se tuhle konverzaci nechat až na následný hovor po obědě. Zato se mi ale znovu vybaví má nejistota ohledně návštěvy velitele strážní věže, o které je řeč. „K veliteli FenFangovi...“ dodám ještě po krátkém zamyšlení, zda nenechat i toto na později. Ale svým způsobem tohle má spojitost s Li HuiYinem. „Nejsem si opravdu jistý důvodem jeho osobní návštěvy,“ přiznám lehce znepokojeně. „I když mi nesedí, že by měl špatné úmysly,“ nezmiňuji se, jaký problém mám v s důvěrou ve své domněnky, ale asi už o tom dostatečně vypovídá, že to zmiňuji, „nesedí mi, že dorazil kvůli žádosti osobně. Vím, že chce mluvit s Li HuiYinem a s motivací jim podobný hovor umožnit jsem jej také původně pozval... avšak se zdráhám věřit, že by jen pro osobní doručení žádosti o pomoc a soukromý hovor opustil své společníky v takové situaci.“ Nevím skutečně, co k tomu více říct. Ale přijde mi, že strýc bude mít podobné myšlenky, pokud je neměl hned jakmile se dozvěděl o identitě mé předchozí návštěvy. Zda to bude mít vliv na jeho rozhodnutí? Těžko říct. | ||
| |||
 | Zmatky A-Yao Velitel strážní věže si ve svém rozpoložení téměř nevšiml okamžiku, kdy A-Yao, v jeho očích Li Hui Yin, rozmístil na stěny domku odhlučňovací talismany. Ale skutečně jen téměř. I když byl se svými myšlenkami a nervy roztěkaný, přehlédnout takovou věc přeci jen nebylo tak snadné – a přes tvář se mu mihlo překvapení, když si uvědomil, co Li Hui Yin přesně udělal. Což o to, zavření dveří, to bylo něco úplně jiného – zkrátka počítal vnitřně s tím, že je jeho společník zavře, aniž by nad tím musel přemýšlet. Šel přeci druhý. FenFang nebyl vyloženě neznalý všech těch hostitelských zdvořilostí, ale některé mu zkrátka nebyly vlastní tak, aby je praktikoval i bez soustředění na ně. Jako třeba, že také mohl jít dveře zavřít on, nebo lépe, počkat u nich, než Li Hui Yin vejde. Zavření dveří jim tedy mělo poskytnout soukromí a sám na jiný způsob odhlučnění místnosti nepomyslel. Na jednu stranu byl samozřejmě zvyklý na to, že před společníky ve věži nemusí mít nějaké tajnosti – a podobné zvyky k jednomu přilehnou relativně snadno. Na druhou stranu nějak nepředpokládal, že by je měl někdo špehovat a domek byl kromě nich přeci prázdný (což tedy předpokládal automaticky). Li Hui Yinova akce v něm probrala dvě myšlenky (kromě původního překvapení). První – že mladík (i když nebyl zase o tolik mladší) z klanu Lan je opravdu zdatný, což už si ale tak nějak myslel po jejich prvním setkání, a rozhodně přemýšlivý. Druhou... že je podezřelé, že na odhlučnění místnosti tak beze všeho hned po příchodu pomyslel! On věděl, co chce řešit, ale nenapadlo ho to. A Li Hui Yin to udělal rovnou beze všeho. No dobrá, způsob, kterým si ho odchytil, dostatečně říkal, že jde o něco důležitého. Ale i tak! Mohlo jít přeci o cokoliv – má snad ten Li Hui Yin opravdu co skrývat?! Jeho podezíravost se na chvilku odrazila v jeho očích a přivřených víčkách, ale jen na moment. Nakonec přišel se svými otázkami, aniž by odhlučňovací talismany nahlas okomentoval. A Li Hui Yinovým založeným pažím čelil s neměnným odhodlaným zamračením, které přebilo jeho předchozí očividnou nervozitu. A jeho zamračení se prohloubilo s prvotním „Nerozumím“. Jak nerozumí? Pro FenFanga to bylo, jakoby získával čas, jakoby se ho snažil oblbnout. Nemohl za to, opravdu. Nebylo to tak, že by chtěl učedníkovi nevěřit. Naopak, chtěl až moc uvěřit, že s čímkoliv, co se na hřbitově stalo, nemá nic společného! Ale velitel strážní věže nebyl z těch, co by měli rádi chození okolo. Vlastně cokoliv jiného, než přímá odpověď, by v něm pravděpodobně vyvolalo nějaký nepříjemný pocit. A že Li Hui Yin nerozumí, ptá se – koho že to hledá? Jaký incident? O co jde? - to ho zanechalo podezíravého, za což rozhodně nebyl rád. Pro FenFanga to totiž byly prázdné otázky. Přesně takové, které mají získat čas. Protože to vše řekl! A Li HuiYin už ukázal, že je inteligentní, kdyby ne během toho večera v mokřadech, tak rozhodně při vytažení odhlučňovacích talismanů. FenFang si byl jistý, že musí rozumět. Jednoduše. Koho že tvůj vůdce hledá? Zrovna to řekl! Učedníka Lan klanu, co sám cestoval po Qinghe. A Li Hui Yin byl sám, když na sebe narazili. Bylo úplně jasné, že do popisu sedí. Jaký incident? Záleželo na tom? FenFangovi nedovolila věrnost jen tak vyzradit vše, navíc sám toho opravdu moc nevěděl, takže toho nebylo až tak moc co vyzrazovat. „Narušení bezpečnosti“ na hřbitově, o kterém mu řekl Hsieh YaWen mohlo znamenat tolik věcí! Navíc mu také řekl, že do každého klanu a sekty poslal jejich vůdce samostatného posla se zprávou... muselo jít o něco opravdu vážného! Li Hui Yinovi přeci musí dojít, že to řekl takhle, protože je to vážné (jinak by tu ani nebyl!) a protože jak tak nemůže říct vše, tak proč by se ptal? A O co jde? Už bylo jen třešničkou na trpkém dortu. Takže FenFang neodpověděl a sám si vlastně založil ruce na hrudi. Čekal zamračeně, ale taky trochu zoufale, i když se hodně snažil nedat to znát. Nebyl si opravdu jistý, jak má s učedníkem jednat, jen že neodejde, dokud se něco nedozví. Nebo... spíš ho nenechá odejít, i když praktické provedení nějak rozmyšlené neměl. Co kdyby prostě Li HuiYin odešel? Jak by se pak zachoval, kdyby tím potvrdil všechny jeho obavy? Na to rozhodně nemohl teď myslet. Čekal a každá vteřina ticha byla: příšerná a chtěl ji přerušit, tak tak se držel, aby otázky neopakoval a nedal tak ještě víc času k přemýšlení; hrozivá protože oddalovala odpověď, kterou potřeboval, a vzbuzovala v něm pocit, že to bude odpověď vytvořená a ne pravdivá; nervydrásající! Ale FenFang se opravdu pokoušel svou nervozitu překonat a čekat bez hnutí, nechtěl na Li Hui Yina opravdu tlačit, ale musel, alespoň takhle. Vlastně se ale nakonec mnohem víc musel držet, aby nepolevil, když se Li HuiYinův výraz začal měnit. Byl tak přesvědčený nalézt pravdu, dostat ji z něj... ale chmury, starosti, uhnutí pohledem (vše to, co A-Yao vyvolal možná i s takovými záměry) podkopávaly jeho přesvědčení zůstat neoblomný za každou cenu. Možná bylo nevyhnutelné, aby na něj učedník takhle působil... zachránil mu život... FenFang se cítil mu být dlužný a sám se necítil nejlépe, že ho přišel takhle konfrontovat. Přesto jej ale vlastní reakce spíše naštvala, než aby ji dokázal přejít jako běžnou. Mohly za to ty pochyby, to, že měl strach, že pravdu nepozná (i když se hodně snažil na to takhle nemyslet). Když A-Yao zanadával, FenFang překvapeně svěsil ruce, i když záhy znovu stiskl alespoň pěsti. Věta “Není to, jak si myslíš.“ možná nebyla úplně nejlepší začátek, protože se velitel strážní věže akorát znovu zamračil (kolik lží takhle začíná?!). Ale poslouchal – a snažil se, aby tentokrát zůstal kamenný, protože si sám trochu uvědomoval, jak příšerně čitelný někdy – často – býval. A stejně se mu to tak dobře nedařilo, stejně dál byla znát jeho nervozita, i nedůvěra, i snaha věřit. Dokonce uhnul pohledem, když A-Yao přišel s větou „Musel jsem to vidět. Hrob mužů, kteří zahnali ZeWu-Juna do ústraní.“ Vše se v něm zároveň vzepřelo při tom množném čísle, vzbudil se v něm okamžitý instinkt postavit se za zesnulého vůdce sekty... zadržel se. Nie FenFang opravdu neměl jak vědět příliš detailů o soukromí Jin GuangYaa, ZeWu-Juna, ani svém předchozím vůdci. Ale tahle věta mu před tvář vyvolala pohled, který se mu naskytl před krátkou chvílí, když hovořil s vůdcem sekty Lan. Byl k němu nezdvořilý, to si uvědomoval už, když přicházel se svými otázkami. Ale opravdu nečekal, co tím způsobí, co viděl v jeho reakcích! Vzpomínka na to v něm vzbudila jak chuť si sám nafackovat, tak výchovou zakořeněný pocit, že by zasloužil potrestat. Protože opravdu nechtěl působit ZeWu-Junovi bolest... třeba se zdráhal domýšlet její původ, opravdu ani on ji nemohl přehlédnout, nebo zaměnit za jiný pocit, když viděl jak se vůdce sekty snaží ovládnout a všechny projevené důkazy toho, jak těžké to pro něj je. A to taky zmiňoval oba vůdce svého klanu, vlastně nepřímo i zrádného, mrtvého vrchního kultivujícího. Nebyla to ale jediná myšlenka, kterou v něm Li HuiYin tím prohlášením vzbudil. Proč by na tom Li HuiYinovi až takhle záleželo? Obyčejná úcta k vůdci sekty by nebyla na takové činy, nebo ano? Vrátil se ve vzpomínkách k té noci, kdy u nich čtveřice přenocovala. Ale nedokázal si opravdu vybavit interakci mezi učedníkem a vůdcem jeho klanu. Kdyby Li Hui Yin mluvil pravdu – opravdu tak vypadal, ale FenFang se svým způsobem snažil mu i přesto nevěřit, kvůli svým instiktům při prvních jeho reakcích, třeba teď mlčely, ale jednou mu přece nadhodily, že učedník není upřímný. Měl by na to pamatovat! - Ale kdyby pravdu říkal, co to vůbec znamenalo? FenFang trochu více nahlas vydechl, jeho výraz zakolísal, chvíli se zdálo, že povolí a zeptá se... třeba na víc, na důvody, na detaily. Nevyjel po něm. Možná by to udělal, kdyby zůstal ve stejném rozpoložení, jako při příchodu. Ale byl přece přesvědčený zjistit, jak to opravdu bylo. Tedy se musel ovládat a neřídit jen vlastní nedočkavostí! Zkoušel sledovat Li HuiYinovi reakce ne až tak nápadně (stjeně bylo jasné, že to dělá), když tak pro sebe vyfoukl. Byl to takový povzdech. Tohle pro něj bylo složité a on nevěděl úplně, jak se k tomu stavit. Ale když se rozhodl, tak to bylo rychlé (než by stačil nad tím až moc uvažovat a zaseknout se.) „A proč jsi teda utekl? A proč tě hledali?“ Zeptal se, jakoby jeho slovům věřil, i když ta nedůvěra v něm nikam nemizela, nedovolil jí to. „V první řadě proč jsi to „musel vidět“?“ Co dodal pak, to si nebyl jistý, zda má. Stiskl k sobě zuby, protože se to neříkalo snadno. Neměl by mu cokoliv víc prozrazovat... „Musel jsem o té noci podat hlášení,“ vydechl ale nakonec a prohlížel si ho. Málokdy spoléhal na to, co vidí, ale neměl moc a výběr, snažil se zachytit jeho reakce, upřímné reakce (jak by se mu teď hodilo trochu více empatie!). „Nechci, aby to vypadalo nějak, jak to není...“ Chápeš! V duchu trochu bublal a tak tak se držel. Chci ti vlastně pomoc, ne že bych teda věděl jak. Ale vůbec si nejsem jistý, že mi říkáš pravdu! A jestli mi ji neříkáš...! Byl by vůbec schopný postavit záchranu svého života nad neuctění hrobu jím obdivovaného vůdce sekty? (Co si jiného měl představovat pod incidentem, bylo to celé záhadné.) Lidsky by měla být odpověď samozřejmá, co je cennějšího než život, ale pro někoho jako FenFang to byla opravdu složitá otázka. | ||
| |||
 | Podivní nápad v podivné ráno
Z myšlenek v tichu, které by mělo jídlo obklopovat, mne vytrhl manžel. Cvaknutí hůlek o stůl mne přimělo se po něm ohlédnout a oslovení pro mě bylo jako znamení, abych naslouchal. Opřel se mne. Výhled na jeho tvář je mi tím lehce ztížen. Poslouchat však mohu a proto tak činím a pomalu pokračuji v jídle. Při zmínce o té polovině Tygří pečeti, kterou vyrobil Xue Yang a nachází se teď někde tam v zemi spolu s Nie MingJuem má tvář ztuhne a mým tělem projede chlad. Vždyť v jakém rozpoložení musí můj milovaný být, aby vůbec něco takového nadnesl? Přehodím hůlky z jedné ruky do druhé a tu pravou protáhnou Wei Yingovi pod tělem, abych jej mohl obejmout kolem zad a přitáhnout si jej tak k sobě ještě o trochu blíž, zatímco svou myšlenku rozvádí blíž a přivádí mne tak zpět na Pohřební mohyly. Tam, kde jsme svedli bitvu, tam kde jsem jej s konečnou platností poprvé ztratil… Projede mnou chlad. Nejsou to hezké vzpomínky, přinášejí s sebou prázdnotu ztráty, kterou jsem pociťoval poříliš mnoho let… Nadechnu se. Už nemohu jíst. Odložím hůlky a pohladím jej po vlasech na spánku. „Wei Ying zapomíná, že Patriarcha Yilingu jsi ty,“ připomenu mu. „Nesejmeš tím terč z Jin GuangYaových zad, přimaluješ na svá záda jiný.“ Těžko se mi hledají slova, ale tohle je přeci víc než zřejmé, že? Alespoň mě to tak připadá. Ano, stál bych při něm dnes už vždy. Třeba i na démonické cestě. Nemyslím však, že je nyní není jiná cesta, jakou neměl kdysi. „Chtěl jsi, aby se Wen Ning osamostatnil. Přijde, když ho zavoláš, ale opravdu na něj chceš znovu upozorňovat?“ Koneckonců SiZhui je rád, že jej má a myslím, že jejich radost je oboustranná. I když po každém společném Nočním lovu trvá strýc na nových trestech pro jejich skupinku, dokonce ani Lan QiRen dnes nepořádá hon na Zádušního generála. Ani Lan QiRen, ani Jiang WanYin… To co Wei Ying teď navrhuje, zničí křehkou rovnováhu, kterou takto mají. „Wei Ying má tu nejsilnější zbraň.“ Volnou rukou mu přitisknu na hruď, tam kde mu bije srdce.
V duchu si povzdechnu. I když jsem toho řekl tolik, má slova jej těžko mohou zbavit černých myšlenek, které ho přivedli až do těchto míst. „Vůdce klanu Nie nebude souhlasit se získáním amuletu,“ alespoň si to myslím. „Rakev je patnáct metrů pod zemí, střežená devíti učedníky. Jakýkoliv pokus o její vyzdvihnutí způsobí poprask. Neutejíš čas, kdy sis pro ni došel. A nikdo, ani ty, nemůže být na dvou místech zároveň.“ Neviděly nás jen jedny oči, když jsme putovali ke strážní věži. „Jakýkoliv další incident znemožní Nie HuaiSangovi, aby učinil, co včera nabídl,“ vydechnu, což možná nejvíc ze všeho připomíná první skutečný povzdech. „A já myslím, že toto gesto dobré vůle, může být tím, co bratr potřebuje, aby mu dal ještě šanci. Aby si s ním alespoň zkusil promluvit.“ Protože to evidentně za celé ty měsíce od Chrámu neučinili. A kdo ví, možná to potřebují oba? HuaiSang včera také nevypadal příliš dobře. „Nemůžeš brát jiným jejich volby, můžeš jim jen pomoci, aby činili správná rozhodnutí.“ Kdo mi to kdy řekl? Možná XiChen, možná strýc? Nebo to řekl XiChen strýci? Či obráceně? Asi na tom doopravdy nezáleží. Má slova však stále nepřinášejí naději, jen důvody proč je taková alternativa, kterou Wei Ying navrhl, vlastně nepřijatelná.
„Nejprve je třeba zpravit mého bratra. To on se musí rozhodnout, jaký postoj k Jin GuangYaovi zaujme.“ Stejně jako bylo na mě, jaký postoj zaujmu k Wei Yingovi po jeho návratu. „Poté se musíme přesvědčit, že je skutečně v Li HuiYinově těle.“ Ačkoliv to říkám, doopravdy o tom již nepochybuji. „Podobně jako v tvém případě lze identitu navrátivšího chránit poměrně dlouho, pokud vůdce sekty Nie dodrží, co slíbil.“ A tady se bavíme o mistru lží a manipulace. Ačkoliv stejně jako v případě mého milého, nemyslím, že je možné tuto identitu chránit věčně. Wei WuXian měl štěstí v tom, že i ti, kteří ho ve všeobecném povědomí nenáviděli, jej málokdy chtěli doopravdy zabít. Já, Jiang WanYin, Jin RuLan… A takové štěstí těžko bude mít Jin GuangYao, když nenávist k němu překonala i tu chovanou k Patriarchovi Yilingu. „Jediné, co bude třeba rozhodnout, je zda a kdy s tou informací vyjít na světlo.“ Alespoň podle mě. Pokud bychom to řekli dostatečně brzy, nemusel by vůdce sekty Nie utrpět žádnou skutečnou ztrátu, vzhledem k tomu, jak je sám (nejspíš) velmi schopný ve lžích a herectví. A pokud by to vyšlo najevo příliš pozdě, čelili bychom následkům všichni. Jin GuangYao jako obviněný, můj bratr, jako ten, kdo jej ukrýval, i když by se pravděpodobně našlo dost těch, kteří by ho omlouvali a tvrdili, že byl zmámený a ovlivněný. Jenže nevěřím, že XiChen by něco podobného přijal. Stejně jako jsem nemohl já, když totéž říkali o mě a Wei Ying se pokusil vzít veškerou vinu na sebe. A v takovém případě budu já stát po boku bratra a Wei Ying zase po tom mém. Kde v takovém přípabě bude vůdce sekty Nie? Samozřejmě je zde i šance, že můj bratr prozře a tváří v tvář Jin GuangYaovi pochopí, že ten muž je démon a zavrhne ho. Jenže kdyby toho byl opravdu schopen, neudělal by to již dávno? Mohlo by mu k takovému rozhodnutí pomoct, znovu se s tím mužem setkat? Nejsem si jistý. Mám z toho strach. Obě ty varianty nejsou pro XiChena vůbec dobré. Jedna jej vystaví znovu manipulaci člověka, který ho už jednou léta využíval, až ho málem zničil. A druhá jeho srdcem otřese tak moc, že už nikdy nemusí být schopen vidět světlo… A sám Jin GuangYao? Nedokážu se ohledně nej rozhodnout sám za sebe. Dokážu vidět jen to, jak ublížil mému bratrovi, jak jeho skutky ovlivnili Wei Yinga, jak nám všem lhal do očí, jak držel strunu na hrdle mého milovaného. Jak sebral mému bratrovi duchovní energii… Jediné co mi brání, abych jej sám odsoudil je XiChen a jeho city a oběť učedníka, kterého jsem nedokázal zachránit. Nevím, jestli je to dost. „Nelze soudit dvakrát, za stejné zločiny. Sekta Lan může poskytnout asyl,“ i když to říkám, tento scénář se mi nelíbí a nemyslím, že je skutečně pravděpodobný. I když jej můžeme hájit a toto nabídnout, myslím, že XiChen tak neučiní. Příliš se obává osudu našeho otce. A asyl by v tomto případě byal jen jiným názvem pro vězení. Opravdu by se Jin GuangYao nepokusil uprchnout? Navíc by to mohlo zbytek sekt popudit proti našemu klanu. Ještě byy se mohl vzdát pozice a odejít s Jin GuangYaem, jako já s Wei Yingem. Jenže to by zřejmě zlomilo strýci srdce ještě víc… „Není dobré dráždit hada bosou nohou. Nech amulet odpočívat. To nikdy nebylo řešení.“ Políbím Wei Yinga do vlasů a naposledy pohladím po zádech. Nerozřešíme to. Ne my dva, ne tady a ne teď. Tak to zkrátka je. Musíme se nad tím zamyslet ve více lidech. Hlavně však s mým bratrem, jehož slova a hlas jsou zkrátka rozhodující. | ||
| |||
 | Jen myšlenky Lan Zhan Zůstával jsem u Lan Zhana ležet tiše poté, co jsem dokončil melodii. Natisknutý k jeho boku, jednu dlaň jsem vloudil pod peřinou k němu na hruď - a zatímco jsem odolával spánku, poslouchal jsem a vnímal pod dlaní tlukot jeho srdce a rytmus dechu. S absolutní samozřejmostí jsem vyplnil každý kousek prostoru mezi námi a čekal. Bylo těžké rozeznat malou změnu v jeho dechu a lehké zpomalení tlukotu srdce, jako důkazy toho, že se propadl do spánku. Až po čase jsem si tu pravidelnost uvědomil a lehce nadzvedl hlavu s pohledem na jeho tvář v šeru pokoje. "Lan Zhane," zašeptal jsem, abych si ověřil svá podezření. Opatrně jsem se natáhl a věnoval mu polibek na bradu. A pak, spokojený s výsledkem, jsem se uložil zpět s ještě větší opatrností. Možná jsem se zvládl rozveselit, přijít na jiné myšlenky, snad i rozptýlit Lan Zhana (spíš jsme se rozptýlili navzájem!), ale takové druhy starostí prostě jen tak nezmizí. Nejraději bych ten Lan Zhanův pohled chvíli před usnutím navždycky z jeho očí ukradl, zadupal do země a rituálně podpálil, ale i tak by důvody za jeho vznikem nezmizely. A mě z hlavy taky úplně neutekly, i když na chvíli zmlkly. Než zavřu oči, pro sebe si povzdechnu. Třeba se nám na to ráno bude koukat trochu jinak, možná nás i napadnou další pohledy a alespoň nějaký plán. Ano, to říkám já. Všichni víme, že nejsem žádný plánovač, ale alespoň nějak se zorientovat, to bych uvítal. Nesnáším taková rozpoložení. Ale to musí počkat na ráno. Devátá (pravděpodobně byla devátá, kromě výjimečných případů by se jeden totiž mohl podle mého milého řídit s - na jednu stranu obdivuhodnou a na stranu druhou děsivou - přesností) je pro mě sice šíleně brzy na spánek, dokonce i po takovém divokém zážitku, ale na vstávání taky, takže by se to mohlo vykompenzovat. A tak ještě vloudím nohu mezi Lan Zhanova lýtka a hodlám se ponořit do spánku… A tady právě nastal ten bod úrazu. Protože kde se měla vrátit únava, tělo si vyžádat svých "dvacet" (v ideálním případě tak dvanáct, ale hodin) a mysl konečně zahodit všechny ty - nechci být moc sprostý, takže řekněme nepříjemnosti - dnešního dne a dnů předchozích, nastoupila místo toho bdělost. Otravná bdělost. Postupně se z ní stala nervy drásající bdělost. To je snad vtip. Snažil jsem se usnout, oči zavřené, vyčistit hlavu, dokonce jsem zkoušel počítat, nějaká dechová cvičení… na nadávky jsem se omezil jen v duchu, stejně jako jsem nasupeně bouchal do matrace jen v hlavě. Nechtěl jsem vzbudit Lan Zhana. Jenže nic nepomáhalo! A ne, že bych nevěděl, co se děje. Až moc dobře jsem si uvědomoval všechny ty myšlenky, které se mi hlava rozhodla natlačit tam, kde jsem se OPRAVDU snažil zachovat prázdno. Jakoby si to nemohla nechat na ráno. Nebo na nikdy. Vždyť už toho bylo dost. Ale právě že toho bylo až moc. Zkrátka jsem to nedokázal odsunout. A sám jsem nevěděl, co je silnější, zda myšlenky na konkrétní události na hřbitově, na HuaiSanga a to, jak dnes vypadal, co nabídl, na můj vlastní strach a nejistoty, nebo na cokoliv ostatního - Jin GuangYaa, Li HuiYina, ZeWu-Juna, Lan Zhana… vždy na Lan Zhana a na to, že mám svázané ruce a nevím, jak být nápomocný. Taky tak hrozně nemáte rádi, když vás váš vlastní mozek tak nějak přestane poslouchat? Nevím, po jaké době to vlastně vzdám. Bylo to dlouho. Co nejopatrněji se vysoukám od Lan Zhana, zpod sdílené a vyhřáté peřiny, kterou jsem kolem něj lehce upravím. Pohybuji se jen pomalu, tiše, a nohy se mi trochu třesou, když se zvednu - ale jak jsem říkal, s tou neschopností chodit jsem při koupeli trochu přeháněl, i když sem tam nějaký sval se zacuká. Natáhnu na sebe alespoň spodní košili. A… teď co? S tichým povzdechem zaletím pohledem k oknu. Je příliš zima jej otevřít a pokusit se pročistit hlavu čerstvým vzduchem. Ale vnitřní široký parapet vypadá lákavě… a na skříňce stále stojí tři nenačaté džbánky vína... Dojdu pro první. Nejsou to žádné velké a světoborné myšlenky, co mi lezou hlavou. Jsou to jen myšlenky. Otravné, přehrávající, co jsme se dozvěděli a co se stalo, jakoby na něco mohly přijít. Lepší by bylo jít spát. Ale ony mě přesto nenechají, už je mi to jasné a tak sedím na parapetu uvnitř místnosti, víno v ruce a vyhlížím do nočních ulic Nečisté říše. Nechci budit Lan Zhana. I když bych se k němu rád přitiskl, nechal se uklidnit zvukem jeho hlasu, schoval se do náruče… nějak tuším, že by to dopadlo stejně. A navíc, on je tím, kdo bude potřebovat zítra mnoho sil - ne, že bych jej nechal je přečerpat, ale let bude náročný. Je dobře, že alespoň někdo z nás spí. Cestou pro druhou karafu seberu ze skříňky Chenqing. Nemám v úmyslu na něj hrát, zpět na parapetu zkoumám prsty její nepravidelnosti. Černý povrch budí dojem nežijícího, chladného kamene, ale zkuste na něj sáhnout… každá nepravidelnost pod prsty, každá rytina a prohlubeň… Chenqing pod mou kůží vždy vibruje životem, svou duší, skrytou tmavou duši chystající se zakrýt tu mou, pokud ji nechám. Její dotek je podivně uklidňující. A není to poprvé, co tak myslím během dnešního dne, po dlouhé době… s druhou karafou vína, na parapetu tak blízko a přitom daleko od svého milovaného, s vínem v ruce a těžkou hlavou, je lehké zapomenout na to, že není dobře se takhle cítit. Protáčím Chenqing mezi prsty, zakloním hlavu, zavřu oči… A myšlenky pokročí o kousek dál. Přestanou jen přehrávat, co bylo a je, začnou mi podsouvat, co asi bude. Jaké máme teď možnosti? Jaké jsou varianty? Jak nejlépe to může dopadnout? Jak nejhůře? Co by vlastně bylo dobré a co špatné a jak CHCEME, aby to dopadlo? I kdybych měl mnohem více odpovědí a informací, nemohl bych jen tak na takové otázky odpovídat. Ale lidská mysl je předvídatelná minimálně v jedné věci - většinou snadno předhazuje ty nejhorší scénáře. Ty se totiž představují snadněji, pokud nemáte optimismus až na takové úrovni, že jdou úplně mimo vás. (Kdyžtak mi ho někdo, prosím, pro příště půjčte.) Ty lepší varianty v mé milé hlavě začínají obvykle tím, že ZeWu-Jun odmítne spojitost s naším znovuzrozeným (už to ani nezkouším vyvracet) a prokleje ho tak do desátého kolena. Nezastavilo by to celý zbytek problémů, ale alespoň jedna jeho strana by byla jednodušší. Ale sami slyšíte, jak nereálně to zní. I kdyby ZeWu-Jun vypadal předchozí dny úplně v pořádku a nestáhl se na tři měsíce ze světa a zkrátka úplně překonal své pocity k tomu muži, stejně bych se klidně vsadil, že by se tak nezachoval. A vzhledem k tomu, jak vypadal - asi si spíš Lan Zhan obarví vlasy na růžovo, než se ZeWu-Jun zachová tahle. Navíc ZeWu-Jun a můj Lan Zhan jsou nakonec pořád bratři a mají hodně společného. Stačí mi jen pomyslet na to, co můj manžel udělal pro mě… musím se pousmát, i když smutně, k posteli. Zkrátka to je opravdu šílená varianta. Ty reálnější a horší začínají pravým opakem, tedy že ZeWu-Jun nezvládne stát stranou, až se vše dozví, a bude chtít GuangYaa chránit. Lan Zhan bude chtít chránit svého bratra. No a já… já je chci chránit oba! Důvody u Lan Zhana nemusím ani uvádět, dýchal bych za něj. A Lan XiChen… možná by bylo snažší, kdyby jediný můj důvod byl fakt, že jde o Lan Zhanova bratra. Ale tak to není. Nevím, jestli si vůbec ZeWu-Jun uvědomuje, co mi dal - a tak nějak o to šílenější je, že spíš myslím, že ne, že to zkrátka udělal jen protože takový je. Což o to, že byl trpělivý, vlídný, všechny ty věci, které jsem málo oceňoval, když jsem studoval v Oblačných zákoutích. Ale především to byl ZeWu-Jun, kdo nám poskytl přístřeší, když jsem myslel, že nebude pro nás kousek místa na světě. Potom, co jsme utekli s Lan Zhanem od Jinů, když jsme byli jen dva a mě se zdálo, že i když přežiju své zranění, nikdy už nás nebudu schopný dostat z té propasti, kam jsem jej s sebou stáhl. I kdyby to tenkrát udělal ZeWu-Jun jen pro lásku k mladšímu bratrovi, bylo by to stejné. Tenkrát i nadále. Umožnil WangJimu ponechat si domov… nenutil ho volit mezi klanem, bratrstvím, rodinou, domovem… a mnou, a láskou. I kdybych o něm nevěděl nic jiného, tohle by stačilo. Ale navíc… jsem si nikdy (i když zase tolik času jsem tam nestrávil) nepřipadal v Oblačných zákoutích jen trpěný. Stranou toho starého kozla, ale nikdy ze strany ZeWu-Juna, nebo většiny ostatních, na čemž má postoj vůdce sekty asi velké přičinění. Byl to Lan Zhanův domov. Ale… já se tam cítil tak, že možná časem bych to označení mohl být schopný trochu rozšířit. Časem. Bylo to jako přání, o kterém jsem téměř nevěděl, že ho mám, takové, které se člověk bojí vyslovit, aby se nerozplynulo, které musí skrývat, dokud si nebude jistý. A kdo ví, jak to celé časem bude. ZeWu-Junem tedy začínaly nejlepší i nejhorší představy, ale ani jedny u něj nekončily. Protože on a jeho vztahy byly jen jedna strana mince - nebo lépe xúhelníku, kde “x” je hodně velká neznámá. Vždyť tu řešíme téma, o které se bude zajímat celý kultivační svět, jakmile se projeví. A sám vím nejlépe, že některé věci se nedají utajit navěky. A až se dozví pravdu… co bude? Pravděpodobně se obrátí proti HuaiSangovi, když jim dojde, co udělal. A proti komukoliv, kdo bude po boku jejich nového nepřítele číslo jedna. A tam samozřejmě budeme my, pokud tam bude ZeWu-Jun a HuaiSang, to jsme si přece slíbili, že také jeho budeme chránit, i když jsme neskládali žádné sliby doopravdy. No a… i kdyby to dopadlo tak, že budeme na jiné straně, stejně mám stále ten pocit, strach, smutný a příliš reálný na ignorování, že nakonec si někdo vzpomene, i kdybych s tím neměl nic společného od začátku, na Patriarchu Yillingu. Možná bych měl být poctěn. Neubráním se úšklebku a zvednu Chenqing ke rtům. Nijak zvlášť mě nezajímalo, co se teď říká o Patriarchovi Yillingu. Nesešlo mi na tom, protože nemělo proč, svět se zdál v pořádku, já a Lan Zhan jsme byli v pořádku… to to vydrželo dlouho. Jak mi na tom ale může nesejít teď… teď bych se měl zajímat, teď mě strach nutí se zajímat. Neměl bych? Neubráním se myšlenkám, jak moc pryč je doba, kdy se mě báli? Není tak daleko… neměla by být v nenávratnu. Nehraji. Aniž bych oživil flétnu fouknutím vzduchu, přeletím prsty po otvorech v bezhlesné melodii. Nemusím si vybavovat tóny, sledovat pohyb prstů, i bez jakéhokoliv zvuku slyším noty pročísnout ticho. Zbraň Patriarchy Yillingu… ale nikdy nešlo jen o černou flétnu. Chybí více důležité symboly, víc děsivé... Přišel by Wen Ning, kdybychom jej potřebovali? Vím, že ano. Nesnáším se za to, že vím. Co asi teď dělá? Čeká někde na Yuana a tu smečku juniorů? Jsou někde spolu? Jsou v bezpečí? A Jin Ling?... Jiang Cheng? Je příliš osob, které by se do tohohle mohly zamotat, a také nejspíš časem zamotají, na kterých mi záleží. Příliš mnoho nebezpečí, strachu… sevřu tělo flétny pevně v pěsti. Měli bychom se připravit na ty nejhorší varianty! Ano a říkám to zrovna já, opravdu bychom měli! Já bych měl, když jednou bude svět očekávat Patriarchu, nebudeme ho přece chtít zklamat…! Pohled mi padne na malý lotosový květ na konci Chenqing. Svírám kolem flétny pěst tak silně, že se třese. Oh, zatraceně. Vzpamatuj se, Wei Yingu! Lan Zhanův hlas ale moc nepomáhá, protože takhle by na mě on nepromluvil. (Ale zase nezapomínejme, že mě jednou poslal někam, víte kam.) Odložím Chenqing skoro prudce, s ťuknutím o parapet kouknu poplašeně k posteli. Nevzbudil se? A jak dlouho tu vůbec vysedávám? Promnu si čelo a znovu pak zvednu ke rtům džbánek vína, ale je prázdný. Tiše vydechnu a opatrně z parapetu slezu. Zaváhám mezi cestou k posteli a cestou pro třetí karafu. A když se nakonec napiju nově načatého vína, je to přibližně ten moment, kdy mě ta šílenost napadne. Oh, je to totálně šílený nápad a já bych ho rád zase zahnal, ale navzdory už vypitému alkoholu se mi mysl rozběhne otravně rychle a nedá mi k tomu šanci. Mračím se do tmy ještě nějakou dobu, ani nevím, kdy přesně dopiji třetí džbánek, ale je prázdný, když ho nakonec položím na stůl. Shodím ze sebe košili a opatrně, trochu zamotaně, se vsoukám zpět pod peřinu k Lan Zhanovi. Asi bych se měl vrátit spíš k nepřemýšlení. Zatulím se k oblíbenému živému plyšákovi. Asi mi spíš pomohlo to víno, než přemýšlení, ale tentokrát oči už zavřu a usnu s pocitem, že pluju na loďce po jezeře u mol domova. Nebudu slibovat, že znovu se alkoholu nedotknu, známe se. *** Nevím, jestli mám děkovat více kouzlu své osobnosti, nebo za to může více Mo Xuanyuovo tělo, ale ani ve svém novém životě netrpím příliš na kocoviny. A ani běžně by mě neměl šanci vzbudit Lan Zhan, ať už hledající svou čelenku kdesi pod mým tělem, nebo hrající na qín. To druhé způsobí akorát to, že se na posteli více rozvalím, snad ještě uvolněněji, zaberu místo, kde dříve ležel můj manžel a tiše pochrupkávám dál. Podobně bez šance je prvotní oslovení a zatřesení rameny. Odhrnutí deky. Začíná mě budit, když mě Lan Zhan obléká, líně zívnu a pokusím se odtáhnout ruku, nevěda toho, že mi vlastně natahuje nohavici na nohu. “Mhm…” Půjčím si jeho obvyklou výmluvnost, zatímco on slovy nešetří. Zívnu a přetočím se tváří do polštáře. Moc světla, moc zima bez deky, moc zvuků, moc RÁNO. Ale odnést se nechám čistě jen z toho, že miluji být u něj a nechat se hýčkat. Prostě neodolám. Já vím, že vstát musím, jasné. Ale když to je tak TĚŽKÉ a on je tak rozkošný, když se o mě stará. Přitisknu se k němu a vykouknu na něj jedním okem. Zívnu mu do oděvu. Chvíli se k němu tulím, když mě usadí u stolu, než konečně zahuhlám “dobré ráno…”. Moc nezním, že je dobré, ani že už je pro mě ráno, ale je to pokrok. Ale i tak zavrním, když mě začne česat a upravovat vlasy. Ale vlastně mě probere trochu až jeho věta o HuaiSangovi, která mi připomene kousek mého nočního myšlenkového pochodu. Hlavně ten nápad. Podvědomě se podmračím, ale stejně to skryje zívnutí. Po té větě ale kývnu a chytím hůlky, napůl probuzený - kvůli myšlenkám spíš, než nějaké povinnosti z vidiny setkání s naším hostitelem. Zamyšleně nabodnu knedlíček na hůlku spíš z lenosti než z provokace, rozžvýkám jej a neubráním se zamyšlenému pohledu do stolu. Mám to vůbec zmiňovat? Trvá mi asi čtyři bezmyšlenkovité bochánky, než vydechnu. Odložím hůlky a vytvořím svou vlastní variantu odhlučňovacího kouzla, jako předtím - pro rozhovor. Kdo by se s ním obtěžoval při sexu. Pak se lehce svezu na stranu a opřu se mírně o Lan Zhana, oči pořád přikované kdesi v blbu, ale už mnohem soustředěnější. “Lan Zhane,” tiše se nadechnu. Nebude souhlasit… připomene mi, že je to stejně nesmysl. Možná… mi ani nebude důvěřovat… ale stejně pak vydechu. “Co kdybychom se domluvili s HuaiSangem a vzali si tygří amulet?” Když mě v noci napadlo, jestli by vůbec bylo možné přesvědčit někoho, že za tímhle vývojem okolností stojí Patriarcha Yillingu, přišlo mi to totálně šílené a neproveditelné. Pak jsem začal přemýšlet, jestli by nestačilo jen zasít semínko pochybností, které by otočily pozornost trochu od Jin GuangYaa, kdyby šlo do nejhoršího - a tím pádem od ZeWu-Juna, snad. Pak to celé ztroskotalo na tom, že zkrátka chybí motivy. (Ale kolikrát potřebovali ti slavní kultivátoři nějaký rozumný důvod dříve, mhm?) Pak jsem začal pochybovat, že by obecně nějaká role byla alespoň uvěřitelná, poslední měsíce s jeho pověstí udělaly své, byla by vůbec ještě silná tak, aby se na ní dalo stavět? (Ale zase, přežila i šestnáct let smrti, nebudu se až tak podceňovat.) Ale nejsem si sám jistý, jestli tahle myšlenka je důvod, proč to nakonec řeknu nahlas. Nakonec, je výplodem mého včerejšího rozpoložení a sám vůbec nevím, co si o včerejší noci obecně myslet, nesnáším takové chvíle. Možná… možná mám i jiné důvody, pramenící ze strachu. Ale nechci je k sobě pustit. “Přemýšlel jsem, kdyby byla situace opravdu špatná, že bychom mohli mít způsob, jak odvést pozornost od Jin GuangYaa, od tvého bratra, kdyby měl stát po jeho boku, a HuaiSanga.” Zvednu k Lan Zhanovi oči a zvednu se z jeho ramene, aby jsem mu byl více čelem. “Patriarcha Yillingu zvládne s amuletem a jedním hrůzostrašným generálem po boku mnohé, kdyby měl být návrat toho cvoka jeho plán, bylo by to skandální.” Lehce do něj drknu, usměju se… protože nevím, jak to mám říct jinak. Nevím, jestli to zní hloupě. Nebo se jen bojím reakce, nebo… jsem jen až moc zaujatý. Stejně si ale povzdechnu, úsměv zmizí a já už normálně naberu další knedlíček hůlkami. “Nikdo nemusí vědět, že jsem amulet získal až teď. A…” pokračuji už zase vážně, “i kdyby tenhle nápad byl až moc šílený, možná by nebylo úplně od věci mít nějakou další zbraň.” S těmi slovy mu nabídnu knedlíček z hůlek. Asi potřebuji jen chvíli, než bude reagovat. I když jej obvykle zbavuji slov (když nějaká má) jiným způsobem. | ||
| |||
| Konfrontace
Nedává to smysl, ale když se San LingWu postavil zpět ke mně, tím jedním úkrokem, bodlo mě na hrudi. Ne však tím nepříjemným způsobem. Bylo to, jako by se mi tělem prohnala vlna klidu, která mě sice nedokázala zcela uklidnit, ale připomněla mi, že ten kluk je stále posedlý tím, abych zůstal naživu. Nebylo to na pocit bezpečí, ale stačilo to, abych si uzvědomil, že možná cítí, že bych mohl být co? Ohrožen…? A to bylo zvláštním způsobem milé gesto, kterému už jsem odvykl. Naposled se mě totiž zastával někdo jiný v minulém životě a to… není srovnatelné. Každopádně ChengYiho uvažování není tak jednoduché jako PuAiovo. Nestačí mu odvedení pozornosti. Ví, stejně jako A-Ling, že něco není v pořádku. Vím, ale že pro teď oba odejdou. Nakonec vlastně všichni tři… „Díky.“ Vydechnu na prohlášení, že bude-li třeba, budu omluven. Uleví se mi, i když má poslední slova, slyšel z těch tří možná jen LingWu. Zkrátka ať už FenFang přišel z jakéhokoliv důvodu, nechci to řešit před nimi. Potřebuji se soustředit… Ne, že by to v současném stavu bylo nějak jednoduché.
Otočil jsem s k veliteli věže a ten měl evidentně na srdci podobné prohlášení jako já na jazyku. Minimáůně to předpokládám, protože jsem záhy pozván do jeho propůjčeného obydlí zde v Oblačných zákoutích. Tak jo, souhlasím v duchu a navenek jen kývnu. Soukromí je dobré. Domek pro hosty bude mimo nás prázdný…, přemýšlím, zatímco on rázně vykročí kýženým směrem. Vím, kde jsou hostinské domy. Dříve jsem sám zde býval častým hostem, jenže to také nepřináší dobré vzpomínky a jen mi roste pocit úzkosti u žaludku.
A FenFang pokračuje v chůzi. Spěšně kráčí pár kroků přede mnou a já musím přidat, abych mu stačil. Nevím, proč mne vyhledal, ale už to samo, že důvod jeho návštěvy nedokážu přijít bez dalších vodítek, mě přiměje všímat si podrobně každý jeho více či méně neuvědomělý pohyb. Stud, netrpělivý krok, otočení, těknutí očima, nervózní ošívání se… Jeho neverbální projev je sám o sobě jako otevřená kniha. Je netrpělivý. A nervózní… Důvod jeho příchodu je vážný. Ale není to monstrum, nedá se s tím bojovat, FenFang není zvyklý na jiný typ bojiště, než to skutečné… Není mu to příjemné. Nic z toho. Tvořím si sám pro sebe nějaké ty závěry o něm. Není to podivné, zase tak moc. Jsem zvyklý z minulého života číst v lidech (pokud pro mě nejsou záhadou, jak A-Ling). Umím, si utvořit představu o těch, s nimiž jednám, abych je dokázal v manipulovat, kam potřebuji. A Zrychlený tep mi dává najevo, že dnes to bude u FenFanga víc než potřeba.
Došli jsme do jeho domku, kam téměř rozrazil dveře, udělal dovnitř pár kroků, otočil se, nadechl a mlčel… Já se rozhlédl. No, alespoň jeden z nás se evidentně nají…, prolétne mi hlavou v tónu hrubé ironie. Rozestavěné misky s obědem na jeho stole totiž nelze přehlédnout. Ne, že by to bylo aktuálně důležité. Zavřu za námi. Je to automatické i promyšlené gesto. Dostatečně rychlé, aby to působilo jako zvyk, ale přesto vím přesně, co dělám a proč. Kdybych je nechal otevřené, vyvracel bych vlastní slova o soukromí a navíc musím pořád myslet na to, že teď jsem Li huiYin. Jsem žák sekty, který je sice FanFangovou návštěvou překvapen, šel s ním ale, protože je zdvořilý a zvědavý. Trochu doufám, že svou zdvořilost jsem v tomto těle dal najevo, když jsem v jejich věži naléval ZeWu-Junovi čaj. Ošiju se a ihned tu vzpomínku zaženu! Vytáhnu z rukávu odhlučňovací talismany a rozhodím je na stěny hostinského domku. Tu noc jsem také dal najevo, že jsem relativně inteligentní a schopný. Chtěli jsme soukromí, máme ho mít.
Založím si ruce. FenFang působil velmi útočně, když na mě zavolal poprvé. Chci, aby věděl, že se jej nebojím, ale zároveň, že nemíním tahat Zànghónghuu a bojovat s ním. Není první ze sekty Nie s kým musím jednat. Ale tehdy jsem byl v kultivačním světě slabý. Tehdy jsem byl Meng Yao jehož přežití záviselo na zdvořilosti, úsměvech a schopnosti snášet bolest i ponížení, aniž by si je nějak okatě bral k srdci. (Které si ale pamatovalo a moji nepřátelé poznali, že jsem nezapomněl…) Nyní jsem Li HuiYin. Kultivující se silným jádrem, schopný dobrého šermu. Chlapec, který, jak říkal A-Ling, byl bezprostřední, ale později se stal vážným… Někdo, kdo s FenFangem prošel životem i smrtí. Někdo, kdo se ho nemíní bát. Tak proč jsme tady? Je otázka v mých očích, ale ne na jazyku. Vážně? Nechtěl…? Popravdě z toho co vidím FenFang možná nechtěl mnoho věcí, ale určitě mezi ně nepatří vyrušení od oběda. Doslova se třese na to, až mi bude moct říct, proč přišel… Co může nepočkat? Co tě vyhnalo ze strážní věže až sem? To je to co potřebuji vědět. A Nie FenFang je zralý na to, aby vše řekl rychle a přímo…
Stačilo mu však říct: „náš vůdce“; a pro mě, jakoby se zastavil čas. Nie HuaiSang byl na hřbitově ten večer po mém procitnutí. Sám jsem jej tam viděl. První díl skládačky je tedy vyložen na stůl. Takže už to ví. Incident může být jedině událost na hřbitově. Co by ho tak mohlo trápit víc, než MingJuův probouzející se hněv? A ví i o mě. Nejspíš potkali ty dva kultivátory z čajovny. Bylo to příliš blízko hřbitova… Ale FenFang neřekl, že hledá mě. Hledá učedníka sekty Lan cestujícího osamotě po Qinghe. A FenFang je tu… Sleduji, jak přechází. Držím si tázavý pohled, snažím o nechápavý výraz.
„Nerozumím,“ vydechnu zmateně. „Koho že tvůj vůdce hledá? Jaký incident? O co jde?“ zajímám se. Protože otočit jeho otázky proti němu je zaprvé zdržující taktika, za druhé, má-li někdo nějaké tajemství, nikdy nepospíchá s tím, aby jej vyjevil. Potřebuji příběh! Potřebuji uvěřitelnou historku… Protože od tohoto prohlášení je už jen krůček k otázce, která je nevyhnutelná. I když mne viděl ve společnosti tří velikánů kultivačního světa, věděl také, že původně jsem cestoval sám. Navíc jsem pak utekl uprostřed noci. Musel by být úplný tupec, aby si nedal dohromady 1+1! A pak je ale otázka, proč přišel až sem a proč sám? Popravdě není moc možností, proč by kultivující sekty Nie FenFangovy povahy, která mi vzdáleně připomíná MingJuovu, přišel sem a vedle tento absurdní dialog. Z nějakého důvodu má pochyby a přišel si ověřit, zda s tím mám něco společného. Nebo je naštvaný dost na to, aby se mě pokusil „ulovit“ sám. Pokud to první, mám šanci se z toho vymluvit, pokud to druhé, mám tak akorát šanci pokusit se utéct…
A pak je démon vypuštěn v podobě otázky, na kterou já už snad nekonečně vteřin hledám odpověď…
Překvapení v mé současné tváři se změní na chmury. Stačí mi vzpomenout si na bolest v ZeWu-Junově pohledu ze včerejšího večera a jsou tu. Prozrazují nelibost, že FenFang zná nějaké mé tajemství, nebo jej alespoň tuší. Říkám mu tím, že udeřil hřebíček na hlavičku a pak uhnu pohledem, jakobych se na něj nedokáza dál dívat. Dlouze si vydechnu a promnu dvěma prsty kořen nosu. To jakože mám starosti, což opravdu mám! Pokud se totiž HuaiSang dostal takhle daleko, je jen otázkou času, kdy zjistí identu této tělesné schránky a potom budu štvanou zvěří. A pokud k tomu dojde veškeré San LingWuovi naděje na můj nový život, přijdoiu vniveč. Teď na to nemysli! Přikážu si.
„Ksakru,“ ulevím si přidušeně a na vteřinku zavřu oči. Je to jen divadlo. Prostě je to něco ve stylu: „Přišel jsi na to, že mám nějaké tajemství a já ti to teď asi budu muset říct, což mě štve, a možná trochu děsí a hlavně mě to staví do těžké pozice.“ Srdce mi v hrudi buší jako splašené, což obvykle není dobrý spojenec, ale tentokrát mohu tento stav využít. Li HuiYin koneckonců není nějaký opravdový zločinec. Je to hoch, který udělal chybu. A jako takový, nemůže bojovat o FenFangův soucit? „Není to, jak si myslíš,“ vzhlédnu k němu, dlaně rozhozené v obraném gestu. Je to totiž mnohem složitější! „J-já… já prostě… jen jsem…“ odfrknu si. Tváře mi hoří, ale to je teď dobře. Jsem přeci naštvaný. Naštvaný sám na sebe a to se krev v tvářích docela i hodí. „Potřeboval jsem odstup, jasné?!“ zvýším trochu hlas, jen abych vzápětí bojoval sám se sebou o ovládnutí se. To bude znát, sám s tím má evidentně potíže. Ostatně, kdyby mi nepřišel dát šanci, přiletěla by letkda z Nečisté říše a žádala po ZeWu-Junovi mé vydání… Opřu se zády o dveře vedle svého talismanu proti odposlechu. Vybavím se tu noc, kdy jsem odcházel z jeskyně. Své pocity, když jsem se k tomu místu blížil… „Musel jsem to vidět. Hrob mužů, kteří zahnali ZeWu-Juna do ústraní…“ Nelžu. Bylo to tak. Jsem přesvědčen, že bude lepší, když o tom začnu sám. FenFang tak bude mít pocit, že s ním jednám narovinu, že jsem se vzdal naděje na to, že to před ním utajím. Jeho vnímání mé osoby by tak mohlo být pozitivnější. I když teď si samozřejmě může myslet, že jsem skutečně na hřbitově něco provedl. Skoro i počítám s tím, že po mě vyjede. Vyjede, ale nezabije, protože to by nedostal své další odpovědi. Potřebuji ho udržet v pozici, která mi zajistí přežití. Potřebuji ho přesvědčit, že jsem neprovedl nic z toho, z čeho mě jeho vůdce obviňuje. A také zjistit, co o tom sám ví. Ze zkušenosti vím, že lidé často prozradí víc, pokud si myslí že mají navrh. A přesně proto, v něm musím tento pocit vzbudit. Takže? Zahnal jsi mě do kouta, co uděláš teď? | ||
| |||
| "Zdrženlivost" A-Yao Když je A-Yao představil, PuAi, ChengYi a San Ling se postupně zdvořile uklonili. Zatímco PuAi dokázal skrýt svou zvědavost tak možná na polovinu její skutečné velikosti, San LingWu svůj výraz ovládl rychle. Když se narovnal z úklony, bylo to se zdvořilou, klidnou tváří. Snad jen v očích bylo znát jeho znepokojení, a v malém úkroku do strany… byl cílený nebo mimoděk? Protože jej usídlil zpět po boku A-Yaa, tak jako to bylo, než je PuAi rozdělil. Zmíněný spolubydlící předvídatelně ožil, když A-Yao zmínil krátké vysvětlení a především monstrum. Neměl však na výběr než sklapnout pusu, když se A-Yao hned otočil na ChengYiho. Na rozdíl od PuAie, kterému stačilo co Li HuiYin řekl, ChengYimu úplně neseděla ta naléhavost ze strany velitele věže, ale zase byl zdvořilý a držel se toho, že to není jejich věc a pokud bude Li HuiYin chtít, může jim o tom povědět později. Tedy poklidně přikývl. "Kdyby to tak bylo, omluvím tě." S těmi slovy zaletěl pohledem k PuAiovi, než jej přetočil na Nie FenFanga a uklonil se v rozloučení. "Veliteli Nie FenFangu, bylo nám ctí, omluvte nás tedy," oslovil jej pouze krátce a po narovnání se vydal k jídelně, čímž přiměl PuAie rychle vystřihnout rozlučkovou úklonu a následovat jej. Jen San Ling se nepohnul hned. Bylo to jen malé zaváhání, ale bylo tam, než se i on rozloučil a všichni tři odešli do jídelny, nechávaje tak A-Yaa relativně osamotě s FenFangem, tedy nebýt jedinců proudících do jídelny. Nebýt těch, A-Yao by pravděpodobně neměl ani příležitost nabrat dech. Přestože se po prvotním vyhrknutí Nie FenFang přinutil zpomalit, dokonce se i zastyděl nad vlastním přístupem, kdyby bývali zůstali sami, asi by se už neudržel. Přestože bylo posezení s vůdcem Lan sekty obsáhlejší, než původně čekal, a zanechalo ho s mnohým k přemýšlení (vedle chutí sám sobě nafackovat), což by ho teoreticky mělo zanechat více zdrženlivého, opravdu by to samo o sobě nemělo šanci zadržet, co mu pochodovalo už na špičce jazyka. Přesto mu Li HuiYin tím názorným předvedením zdvořilosti (a drásající pomalosti…) své sekty umožnil alespoň trochu srovnat myšlenky. To nepomohlo zahnat potřebu "vše" zjistit, která se projevovala ve svých obrovských rozměrech od okamžiku, kdy učedníka spatřil, ale alespoň nabral dech a trochu nervů. Po představení a pozdravech od Li HuiYinových přátel pokývl hlavou, "těší mě…" a když pak osaměli, všechny ostatní učedníky okolo ignoroval. Začal mluvit skoro současně s Li HuiYinem, "pojďme…" zastavil se, nechal ho říct jako prvního, co měli na mysli oba, než kývl. "Zůstávám tu do rána, takže můžeme do hostinského domu," vydechl tedy, co chtěl i původně navrhnout. V tomhle bylo opravdu dobré, že zůstával v Oblačných zákoutích přes noc, i když s sebou ta myšlenka nesla nemalé starosti o kolegy zpět u věže. Ale právě teď nemohlo nic vyrušit tok jeho myšlenek, který se upíral jen ke všemu, co zjistil a chtěl zjistit od Li HuiYina. Vykročil zpět k domku, aniž by nechal Li HuiYina odpovědět. Jen se přece jen po pár krocích ujistil, že jde s ním. A bylo dobré, že domek nebyl hned u jídelny a chvíli tak museli jít. FenFang mlčel, potlačoval v sobě nutkání strhnout učedníka za nejbližší roh a rovnou se ho na všechno zeptat - což by bylo mimořádně nevhodné! A ne, že by nemyslel na to, že Li HuiYin s ním jednoduše nebude mluvit. Skoro s tím počítal. Ale nehodlal ho jen tak nechat být! Co byl však velký problém, který si FenFang uvědomoval, ale nepromýšlel, (vedle toho, že nevěděl, jak vůbec s Li HuiYinem mluvit a obecně nebyl právě dobrý kandidát na nestálé a snad až citlivé hovory, jak už částečně stihl během dnešního dne předvést), bylo to, že především vůbec neměl představu, jak reagovat, až se něco dozví. Pořád byla naděje, že Li HuiYin neměl s incidenty (ať už jakýmikoliv) na hřbitově nic společného. Ale pokud to tak je, tak co pak! Už teď pro něj bylo tak těžké zamlčovat a skrývat své instrukce, ignorovat povinnosti. A odmítal věřit, že by učedník, který mu zachránil život a choval se tak statečně, jakkoliv mohl zneuctít hrob může, kterého obdivoval, zesnulého vůdce velkého klanu navíc! Opravdu pro něj nebylo představitelné, jak se zachovat, kdyby se to potvrdilo. Proto na to nemyslel, i když ho to vnitřně nutilo spěchat, musel se dozvědět pravdu a včera bylo pozdě! Šel zpět k domku svižným krokem a stále kontroloval, že jde Li HuiYin s ním. Měl čas, teoreticky, si promyslet jak vlastně k celému hovoru přistoupit. Připomenout si RongWuovi rady a svá budoucí slova. Ale než se vůbec stihl zamyslet, najednou byli před domem a on ani nevěděl, jak to, že k němu došli tak rychle! Vlastně A-Yao opravdu měl co dělat držet s ním krok. Naštěstí v době oběda je potkalo jen pramálo jedinců a tím pádem také pouze hrstka nesouhlasných pohledů. A už stál u domku pro hosty, do kterého velitel Nie FemFang vešel jako první. FenFang během jejich cesty opravdu působil, že se snaží v sobě zadržet cokoliv, co mu chtěl říct. Dokonce i uvnitř domku se na něj podíval, nadechl… a nakonec ještě na moment zastavil. Protože i FenFang ve vší netrpělivosti nakonec prozřel alespoň tolik, aby při pohledu do učedníkovy tváře ještě spolkl otázku. I když ho to stalo úsilí. Nakonec ale… nebylo jen jedno téma, které ho tížilo a tohohle mladíka se týkalo. Stále mu nepoděkoval, ne jak myslel, že by měl, ale stud mu v tom bránil. A přece jen si vybavil i, co mu Tse RongWu vyprávěl. Opravdu na mladíka nechtěl křičet nebo útočit, což skoro v tom jednom nádechu vypadalo, že udělá. Když nakonec promluvil, byla v tom znát naléhavost, ale alespoň na A-Yaa nevyhrkl tak, jako když jej oslovil poprvé. FenFang si ani nevšiml, že v domek za dobu jeho nepřítomnosti navštívil žák z kuchyně a na stůl připravil oběd. Vůbec neřešil, jak domek vůbec vypadal, v jaké byli místnosti, zda bylo místo, kam se usadit. To už pro něj bylo vše vedlejší. Navíc, když bude Li HuiYin chtít, ať si zkrátka sedne - nezáleželo mu na takových věcech, jako uvedení ke stolu, když měl před sebou důležité věci. (A jindy také moc ne.) "Nechtěl jsem tě vyrušit od oběda," ne, že by toho litoval, nebo byl ochotný čekat, ale alespoň mu přišlo vhodné to - když už ne se omluvit - vzít na vědomí. Opravdu to ale jen byla vložka, kterou se pokusil o vlídnější přístup. "Ale potřebuju s tebou probrat záležitost, která určitě nepočká…" někdy v té chvíli stejně jeho snahy vzaly za své. Pokud A-Yao sledoval jeho chování, třeba to už v té chvíli mohl i tušit. Možná určitý druh vděku a studu donutil velitele věže nevyhrknout na něj okamžitě za dveřmi, třeba i věřil tomu, že zvládne zavést klidnější hladinu hovoru… ale ve skutečnosti každý kousek jeho těla mluvil o tom, že jen oddaluje nevyhnutelné. Každé ošití, přešlapnutí i uhnutí pohledem na to A-Yaa připravovalo. Takže nebylo překvapivé, když FenFangovy snahy rychle dospěly do trochu prudšího prohlášení. "Nás vůdce teď hledá vašeho učedníka, co cestoval sám po Qinghe, kvůli… incidentu." Vyhrkl. Tak tak se zastavil před detaily. Už tak říkal příliš, ale potřeboval nějak vysvětlit, že tu rozhodně nejde o žádnou maličkost. Že potřebuje, aby s ním Lu HuiYin mluvil, protože… potřebuje, tečka! Přešel sem tam a tiskl pěsti. Měl to nějak rozvést? Jak? Jak se vůbec šlo zeptá citlivě? FrnFang na to prostě neměl nervy, takže se pak zastavil až před A-Yaem a do tváře mladého učedníka se zamračil. "Co jsi dělal na území Qinghe a proč tě ZeWu-Jun a ostatní hledali?" Jak se zdálo, A-Yaovi neměl být přán klidný den. | ||
| |||
 | Zpětné ohlédnutí – FenFang Lan XiChen
Na předloženou žádost ohled Tse RongWua mu nabídl vůdce sekty Lan o něco obsáhlejší odpověď, než očekával. Ale co vlastně říkala? Že Tse RongWu dostane možnost, aby se ke svému umístění vyjádřil? Fajn, ale co ty řeči o rozvoji? FenFang bral strážní věže jako povinnost. Jeho samotného tam odklidili za trest. Nikdy na to nepohlížel, jako příležitost k vývoji. Ani ho nenapadlo, že Tse RongWu už možná dosáhl, čeho měl, a tak bude odvelen…, aby mohl jít dál? Dál kam? Dobře, ještě chápal, že se služba dala brát jako možnost k získání zásluh u seniorů sekty. Třeba Zhu JiaHao byl z tak malého klanu, že ho tam jejich vůdce poslal, aby dělal své sektě čest a pomohl rozšířit povědomí o tom, že existují a zkrátka přispěl k jejich dobrému jménu ve světě, o které svým způsobem všechny sekty a klany usilují. To bylo pochopitelné a logické. Co věděl, jejich sekta přidělené nestřídala. JiaHao si dělával legraci, že v té věži žije i umře, ale nikdy to nevypadalo, že byl doopravdy nespokojený. Feng ZheMei byl zase pro změnu nejmladším synem vůdce klanu Feng. Poslali ho sloužit tak daleko údajně proto, aby nemohl předčit svou sestru a bratra v Nočních lovech a jiných zásluhách. Nakonec si s sebou každý nesl nějaké své démony. Tse RongWu se mu svěřil, že se přihlásil, protože neměl v životě žádný cíl a měl pocit, že do v Oblačných zákoutích nikam nepatří. Nebyl tu šťastný a nevěděl co se sebou, sám by ale neodešel a tak se chopil příležitosti, když mohl „zachránit“ před službou učedníka, který ještě neměl po zkouškách a měl zde přátele. Ale pohlížet na umístění jako na příležitost k rozvoji? To jako, že se Tse RongWu nabídl, velmistr prozřel a řekl si, že když je to první věc na světě, o kterou ten kluk projevil zájem, tak by mu nakonec takový služba mohla pomoci? Zlepšit své schopnosti, komunikaci, týmovou spolupráci? – Když se na to zpětně podíval, přesně k tomu totiž u nich došlo. Každý z nich se někam posunul, aby spolu mohli fungovat. A ve své oblasti byli obvykle velmi efektivní… Jak tomu bylo před jeho příchodem, jen slyšel. Feng ZheMei i Zhu JiaHao tam byli mnohem déle než on. Takže co je vlastně správné? Uvolnit místo dalšímu, kterému může služba pomoci, nebo který může mezi ně zapadnout lépe i hůře? Nebo zůstat tak jak jsou a co? Nikdy se nikam neposunout? FenFang o své žádosti takto nepřemýšlel, ale nyní mu vůdce sekty Lan nasadil brouka do hlavy. Mohlo i jeho umístění být poháněno myšlenkou, že by se skrze službu ve strážní věži mohl stát skutečným vůdcem, aby byl hoden nástupnictví? Okamžitě tu myšlenky shrnul ze stolu. Byla to blbost. Jen hloupý nápad, nic víc. Bohužel už se ta myšlenka stačila jako semínko uhnízdit někde v hloubi jeho srdce. Snažil se alespoň usmát, na ZeWu-Jun odpověď, duchem však byl mimo. A to byl přesně stav, který jej přinutil položit i tu další otázku, za kterou by si nejraději urazil hlavu. Vážně, před vůdcem jiné sekty zpochybnil vůdce svého klanu? Jen za to by ho měli poslat do vyhnanství!
ZeWu-Jun zavřel oči, které se mu za víčky dlouze pohyabovaly hnány myšlenkami, které FenFang nedokázal přečíst, ani pochopit. Jen se v něm díky tomu uhnizdil strach, který ho nutil zamyslet se nad sebou, svými slovy…
Když si klanový vůdce trhanvě vydechl a pokusil se nalít čaj, FenFang nepřehlédl jeho chvějící se ruce a bylo to, jako by ho někdo přetáhl po zádech kárným bičem. Okamžitě věděl, že se skutečně neměl ptát. Koneckonců ZeWu-Jun a LianFang-Zun se za Nie HuaiSanga sice dlouze přimlouvali, ale konečné slovo měli starší a ti… z nějakého důvodu souhlasili! FenFang byl tehdy ještě kluk, ale když na to teď vzpomínal, vybavoval si začátky té doby. Nejdřív velký smutek v celém klanu. Pak období nejistoty, kdy sice všichni jeho vzdáleného strýce poslouchali, ale zároveň se za jeho zády nechávali slyšet, kterak to bylo hloupé učinit jej vůdcem. A pak přišla chvíle, kdy se karta začala obracet. V jednu chvíli pochybovační starší prostě Nie HuaiSanga skutečně uznali a pomluvy a drby se v rámci sekty o něm přestaly šířit. Matce se to nelíbilo, ale byla to loajální žena. „Pokud ho uznali starší, pak i my,“ říkala. A to ostatně říkalo vše. Během svého výcviku se FenFang setkal mnohokrát s tím, že se někdo cizí jejich vůdci posmíval a urážel ho. Za časů ChiFeng-Zuna by nikdo ze sekty Nie urážení jejich vůdce netrpel. Dotyčný odvážlivec by si pak za rámeček nedal ten výprask, co by následoval. Ze Nie HuaiSanga se ale nikdo nepral. FenFang nechtěl, protože přes všechnu matčinu loajalitu, na něj měl už tehdy svůj vlastní názor, ale neudělal to ani jiný, dokonce ani senioři. Prostě to trpělivě snášeli a s temnými pohledy upřenými do pohárů s vínem, nechali pomlouvače šířit, co bylo třeba. Bylo to něco kolektivního, co všichni sdíleli. Pokud někdo obdržel nějaký rozkaz, který toto vyžadoval FenFang to nevěděl. Pokud ale někdo někdy nezasáhl, jakoby to všichni převzali a jednali stejně. „Pro pravdu se každý pere, pokud se nebudeme prát, říkáme tím, že mýlí,“ vysvětloval mu jejich učitel etikety. Jeden z mála filozofů klanu Nie. Co z toho vyplívalo? Že ať už se za Nie HuaiSanga přimlouvali či nikoliv, hlavní vinu na tom měli Starší, protože se ho rozhodli skutečně uznat, ne jen oficiálně, a podpořit.
Nakonec ZeWu-Jun nenalil svůj čaj. A jeho trhaná odpověď působila zmateně. Další úder neviditelného biče, práskl s těmi slovy o FenFangova záda. Nepovšiml si minulého času, protože když někdo říká, že by někoho nazval přítelem, nemusí to nutně znamenat tehdy, kdysi před časem. Kdyby FenFang měl mluvit o svých podřízených řekl by, že by je nazval svými přáteli, a nemyslel při tom nic jiného než právě teď. Konečný verdikt zní, že nepochybuje. A pokud nepochybuje ani ZeWu-Jun… Je možné, že i sám FenFang má zkreslený pohled na věc?
Otázka ohledně jeho vlastních pochybností jej zaskočí. Je to vidět z překvapeného pohledu, který vůdci sekty Lan věnoval. Díval se do stolu. Nebo spíš někam do hlubin vlastní mysli. Když vzhlédl překvapen neodsouzením a naopak otázkou, každý sval jeho tváře prozrazoval vinu rozpaky a šok. Najednou netušil, co by na to měl říct. Co přesně jsou novější důvody? Pochyboval vždy. Co přesně znamená, konkrétní důvody? Něco neurčitého mu vša říkalo, že alespoň odpověď vůdci sekty Lan dluží. A tak, i když mu to nešlo přes rty a musel si odkašlat, odvětil: „Vůdce klanu Nie uvažuje o vybrání svého nástupce.“ Bylo to tíživé přiznání. FenFang po něm uhnul pohledem. Nebyl si jistý, jestli náhodou právě neprozrazuje nějaké tajemství sekty, protože tahle věc ještě půl roku od jeho umístění do věže, stále nebyla oficiální, ale pokud mu ZeWu-Jun nelhlal, pak Nie HuaiSanga považuje za přítele a mladšího bratra a tak… Mžoná o tom už dávno ví? Možná by to neopak vědět měl?
Pak byl ale jejich hovor přerušen a FenFang se musel zajímat o další cíl své návštěvy…
Oběd – Lan QiRen Lan XiChen
Otázka, jak na tom je jeho synovec, viosela ve vzduchu prakticky od první vteřiny, kdy se jejich oči setkaly. Pozdravil jej, jako mistra, a tak se strýc přizpůsobil a pozdravil jej dodatečně, jako vůdce sekty. Něco z jeho obav se mu mihlo v očích, ale jen v nich. „Dnešní lekce proběhly bez obtíží, rád tě opět někdy přivítám, abys je sledoval,“ oplatil synovci úsměv a pokračoval ke stolku bokem hlavní síně, kde spolu sedávali nejčastěji. Nestihli říct ani nic dalšího, když dorazil žák vypomáhající v kuchyni, který jim přinesl obědy. Vše rozestaví na stůl velmistr v duchu jen ocenil jeho profesionalitu v této věci. XiChenova žádost o nepřinesení čajového setu po obědě, starší muže ale překvapila. Že by snad nebyl po jídle již vítaným hostem? Ukázalo se však, že v tomto směru byly jeho obavy liché. V tomto směru možná, ale nebyl slepý. Viděl, že je jeho synovec jaksi roztěkaný a tak jej podpořil dalším i když jen drobným pousmáním a přikývnutím. Koneckonců, kdy naposled pro něj XiChen něco takového udělal? I když to časově nebude vzdálenější než ty inkriminované tři, teď už skoro čtyři měsíce, v jeho mysli se to zdálo být snad v minulém životě. „Bude mi ctí přijmout čaj z tvých uměleckých rukou,“ doplnil přijetí ještě i slovy.
Ještě ani nezačali jíst a Lan QiRen nemusel ani položit otázku, ohledně synovcovy tajemné návštěvy. FenFang… to jméno již slyšel. Nebylo to ani z tak vzdálené doby. Jeho jméno zmínil Li HuiYin při svém návratu. A XiChenova další slova mu sdělovala víc, než kolik říkala na poslech.
Ano, byl zde velitel strážní věže, žádal o pomoc. Proč ovšem přišel žádat sem a nepožádal sekty v okolí, nebo spoji mateřskou? V té věži se něco stalo. Něco, co přimělo Li HuiYina změnit svůj postoj k vůdci sekty. Něco, co přimělo XiChena, aby se vrátil do Oblačných zákoutí bez WangJiho a Wei WuXiana… A nyní stačila návštěva velitele FenFanga, aby se XiChen vrátil v bledosti tváře o minimálně den dva zpátky ve své duševní „rovnováze“, kterou jen stěží začínal nabývat… Už mluvili o tom, že k jejich věži vyšlou pomoc a měli o tom jak dloufal, mluvit dnes znovu… Ačkoliv to mělo počkat po jídle a každá buňka v Lan QiRenově těle si žádala, aby jídlo a diskuze byly přesně oddělené, a aby návštěva proběhla přesně tak, jak měla, tiše si vydechl, natáhl ruku a jemně chytil XiChenovu paži, ve které držel hůlky.
„Ohledně té věže,“ protože nevěděl, co přesně jej může skutečně trápit na pozadí toho všeho, „Mohli bychom poslat na pomoc osazenstvu strážní věže Li HuiYina a jeho spolubydlící,“ díval se na něj upřeně. Svýma očima doslova přivolával synovcův pohled. Dovolil své tváři, aby promítla něco z jeho obav a starostí. „Mají jako skupina zajímavé hodnocení. Huang PuAi je velmi nadaný na hudební kultivaci a šerm spolu s Li HuiYinem. Liu ChengYi si vede také dobře a má skvělé výsledky v léčitelství. San LingWu je zdrženlivý, ale jeho schopnosti kombinovaného přemýšlení často přináší nový náhled na některé věci,“ rozvinul svou myšlenku a řekl tím, že je všechny považuje za dost schopné, aby pomohli situaci zvládnout. „Včera jsi mne žádal, abych zvážil možnost zkrácení Li HuiYinova trestu. Své jsem ti k tomu řekl, ale zvaž, zda takováto změna, by mu jeho výkon také svým způsobem neulehčila.“ Nechal svá slova doznít a nadechl se. Dal tak XiChenovi pár vteřin na zvážení. „Navíc se boje s bestií sám účastnil, poslat ho i s přáteli na likvidaci následků by bylo jen převzetím odpovědnosti. A nová zkušenost pro všechny.“ Dodal i další možnosti vysvětlení. „Vím, že jsme uvažovali o pěti kultivujících, bylo by možné s nimi poslat i někoho pátého, ale to by myslím, nebylo nejvhodnější, pokud bys tím pátým, nebyl ty sám… Což by ovšem bylo v přímém rozporu se samostatností, kterou se žákům snažíme vštípit.“ Byla to možnost, ale Lan QiRen s ní nesouhlasil. Chtěl jen, aby o ní jeho synovec věděl. Tohle celé odkládání pokrmu bylo ze snahu mu ulevit. Ať si to promyslí a pak… se uvidí? Pohladil ho od místa, kde jej držel k lokti a pak pustil jeho ruku. Už tak to působilo možná víc naléhavě než starostlivě a starší muž nechtěl, aby měl XiChen pocit, že je na něj vyvíjen nějaký tlak. Nelhal mu, opravdu mu na něm záleželo, jen si nevěděl příliš rady, jak by ho mohl víc podpořit a pomoci mu nabýt zpět, co ztratil… | ||
| |||
| Náročné otázky FenFang, Lan QiRen Nereagoval jsem na FenFangovo „rozumím“ v reakci na má slova o Li HuiYinovi. Nebylo třeba. Pokoušel jsem se spíše následného ticha využít k zahnání myšlenek, které mě přepadly s velitelovými otázkami. Bez spěchu jsem doplnil šálek čajem z konvičky, napil se, odložil jej a dal si pozor, aby mé pohyby byly tak klidné, jako by měly být a jako bývaly kdysi – ať už přirozeně, nebo protože jsem je takové dokázal vždy udržet... nebo téměř vždy. I když to byly nepříjemné myšlenky a ne první po dobu krátké Nie FenFangovy návštěvy, snad by se mi podařilo postupně vrátit se pocity do dnešního pozdního rána, do té pokojné nálady, abych z ní mohl čerpat i pro zbytek dne... kdyby náš hovor skončil právě v ten okamžik. Pravda, vyjádřil jsem se na jeho otázky skutečně obecně, jen s náznaky. A i přes FenFangovu povahu to stačilo, i když jsem se obával, že nebude. Proto jsem si nebyl úplně jistý, co očekávat, když záhy znovu promluvil – a na chvíli mě překryl závoj úlevy, když se zdálo, že jeho téma je palčivé pro něj, ale takové, které já mohu v pořádku ustát. Neslyšně se zhluboka nadechnu a donutím se k dalšímu soustředění. Tse RongWu… Nie FenFangova žádost mě rozhodně překvapí, zkrátka kvůli její nečekanosti. S odpovědí nespěchám, i kdybych chtěl, nešlo by to jen tak. A FenFang musí vědět, že to není jednoduché téma, i když je pro něj horší, soukromé. Nemusím přímo sledovat jeho chování, pohled, který upírá na vlastní čaj, než jej zvedne když domluví, rozpaky nebo stud ve výrazu.... mohu si to jednoduše domýšlet z toho, co jsem o něm zatím zjistil. ALE to jsem si říkal, že dělat nebudu... a tak se pohledem na jeho tvář zaměřím a lehce kývnu. Není to souhlas. Není to ale ani odmítnutí, jen znamení toho, že se nad jeho otázkou musím zamyslet, ale přijal jsem ji. Jsem rád, že se mě nedotýká osobně. Vlastně bych s FenFangem sympatizoval – zdá se, že čtveřice kultivátorů opravdu utvořila dobrý tým, když ho představa výměny (minimálně Tse RongWua) trápila natolik, aby téma přinesl. A to je samozřejmě pozitivní a také přínosné pro správu oblasti – sehrané týmy přirozeně bývají efektivnější a umístění pro jednotlivce o to přínosnější. Ale právě o to jde... Snad by nikdo nepochyboval, že strážní věže jsou pro jinak hůře spravovatelné oblasti velkým přínosem. Vždy jsem je vnímal pozitivně... a bylo to malé pohlazení na duši vždy, když jsem nad tím přemýšlel, vždy, kdy jsem se ztrácel v tom špatném, co jsem o A-Yaovi zjistil, a potřeboval jsem si vybavit to, co udělal dobrého... ne z osobního pohledu, kterému jsem nedokázal věřit, ale z toho nejobecnějšího jakého jsem byl schopný. Bylo to... ne útěchou, v těch opravdu špatných chvílích, ale alespoň malým nabídnutím směru ve vichřici, malým světlem tehdy, když se temnota příliš rozšířila a hrozila mě pohltit navždy, kdy nestačily vzpomínky na procitnutí a já se musel uchýlit k tomu, co jsem nemohl zpochybnit... k faktům a reálným činnům, které z něj dělaly člověka a připomínaly mi, že i kdyby všechno co mi kdy ukázal byla lež, i kdyby naše přátelství, bratrství... vše ostatní, celé byla jen pouhá hra... něco dobrého za svůj život udělal. Taková myšlenka mě pak vrátila do světla. Těžko jsem mohl spatřit, že to světlo je také tím, co do mě dál a hlouběji zabodává kopí, zatímco v té temnotě by se mohlo skrývat vykoupení. Že kdykoliv jsem to světlo zachytil, umožnil jsem si jej znovu přitisknout k srdci, znovu milovat, znovu trpět jeho ztrátou a vším, co způsobil... co mě způsobil... co já jsem způsobil jemu. Nevěděl jsem, že kdybych býval v té temnotě zůstal, kdybych potlačil tu svou část, která nechtěla přestat věřit v dobré věci, která se jej nemohla tak vzdát... kdybych zůstal ve tmě a odsoudil jej do posledního kousku, třeba bych dokázal znovu vstát a žít. Životem, kde by už nebylo místo pro lásku, důvěru, přátelství... životem ve tmě... ale žít. Bylo by to pro mě lepší, než jak je to teď? Může slib, co jsem si včera dal, vůbec stačit abych se vrátil k příčetnosti? Měl jsem jej zatratit a stát se někým jiným, byl bych pak silný? Protože teď si připadám slabý. Budu vůbec někdy schopný najít smysl? Nevím. Strážné věže... FenFang... Tse RongWu. Co jsem chtěl říct? Že strážné věže jsou přínosné. Ale pro mě bylo vždy důležité, aby i ti, kteří v nich budou mít umístění, našli na své roli něco přínosného. Možná ne všichni klanoví vůdci sdíleli takové myšlenky... ale já jsem měl od jejich vzniku přesvědčení, že v nich je obrovský potenciál nejen pro lid, pro ochranu, ale také pro přiřazené jedince. Sice jsem na výběr nedohlížel vždy osobně, ale se strýcem i s mistry jsem projednával strategii pro přiřazování učedníků ke strážním věžím hned při prvním vyslaném jedinci. A kdybych si některým výběrem nebyl jistý, býval bych se mu věnoval blíže. Když jsem se dozvěděl, že se Tse RongWu přihlásil dobrovolně, překvapilo mě to. Přemýšlel jsem, proč to udělal. Nakonec to ale nebylo tolik důležité. Ve strážních věžích byla potřeba spolupráce a on takový nebýval a bylo důležité, aby se to naučil.. ve strážních věží měli jedinci možnost rozvíjet své schopnosti na jiné úrovni, než v Oblačných zákoutích, což by mu prospělo... především museli mít přiřazení jedinci už některé vlastní kvality, aby nebyli přítěží pro velitele a tým.. a i to RongWu splňoval. Měl jsem mnoho nadějí, co se týkalo RongWuova přiřazení. Také mnoho obav – kdyby pokračoval ve svém přístupu, jak dlouho bude trvat, než přijde dopis od daného velitele věže, že s chlapcem není možné spolurpacovat? Ale dopis nepřicházel. A FenFang teď žádá, aby na svém umístění mohl Tse RongWu zůstat, a to je největším důkazem, že se má doufání splnila. Jenže... pokud zůstane RongWu na umístění příliš dlouho, bude to pro něj i nadále přínosné? Pro fungování věže... nejspíše ano. Ale pro něj? Přivřu lehce oči, než se nakonec nadechnu k odpovědi, nepřesvědčený o nejlepším postupu. Ale... každý by měl mít právo o svém životě rozhodovat. Když to udělají jiní... ten pocit zrady jen tak nezmizí. „Dobrý tým je bezpochyby základní předpoklad pro zdárné fungování strážných věží a ochranu svěřených oblastí,“ promluvím vlídně, když k muži zvednu pohled. „O sehranosti a efektivitě týmu pak samozřejmě mohou vypovídat výsledky, ale také rozvoj, kterým projdou jeho jednotliví členové... Rád slyším, že Tse RongWu se stal cennou součástí vašeho týmu, veliteli FenFangu. Přiznávám, že jsem v takový vývoj velmi doufal, když k vám byl přiřazen. Z vašeho popisu momentální situace navíc vidím pokrok, kterého dosáhl ve svých schopnostech. Přesto...“ lehce se pousměji, snad abych jej uklidnil. Není to tak, že bych jeho žádost hodlal zamítnout. „V našich řadách jsou učedníci pro podobné posty vybírání právě podle svých kvalit, těch již vlastněných či těch, které potřebují... pomoci, řekněme. Jistě chápete, že však existují jisté meze v rozvoji, ke kterému lze dojít na jednom místě a pomocí jedné metody. Například nyní... Tse RongWu pracuje v týmu čtyř osob, na jenom území. Při návratu do Oblačných zákoutí by jak mohl dokončit svůj výcvik a vyrazit dál – ať osobně, nebo skrze jiné přiřazení – nebo rozvíjet svůj život zase dalším způsobem. Navíc by tak umožnil jinému z našich učedníků poznat, co již on zdá se z vašich slov pochopil.“ Krátce se odmlčím. Je mnoho důvodů, proč se učedníci pravidelně střídají. Rozvoj, jejich vlastní vůle – takovou žádost bych neignoroval – samotná výuka, vyváženost, odpočinek... a dále. Na druhou stranu.... „Zároveň však každý z nás má v životě jiné touhy a ambice. Někteří musí dlouho hledat, aby našli své místo ve světě. Někteří si myslí, že ho našli, jen aby později hledali dál. Však pokud si myslíme, že na tom místě jsme... právě to může znamenat vše. Tedy snad pochopíte, že takové rozhodnutí nemohu udělat sám. Vaši žádost tedy nepřijímám... však ani nezavrhuji. Také pochopte, že nechci obejít velmistra klanu, mistra Lan QiRena, který o umístění Tse RongWua rozhodl. Záležitost s ním prodiskutuji... má představa je, že až nastane čas výměny postu ve vaší strážné věži, Tse RongWu obdrží dopis... a k jeho odpovědi bude přihlédnuto.“ Odmlčím se. Pravděpodobně to není odpověď, kterou FenFang chtěl. Na druhou stranu by mohla být lepší, než která se dala očekávat. Zazdá se mi však, ze velitel jí nevěnoval tolik pozornosti, kolik bych předpokládal... a tak čekám. A čekám s nepříjemným pocitem, který jen zesílil, když záhy zazněla první slova. „Vy... Odpusťte, že se ptám...“ Vlastně ještě před těmito slovy měl šanci náš rozhovor skončit dobře, tak, abych se vrátil do relativně dobrého rozpoložení. Ale bylo by bláhové čekat, že FenFang spolkne, co se mu na jazyku usadilo. Ani při předchozím náznaku či varování – nemohl tušit, že téma, do kterého tak nejistým hlasem zabřehne, pro mě bude jakoby mě přímo hodil do ledové vody. Žádný tenký led... ne pro mě, ne když nemám pevně v rukách vlastní náladu, místo ledu se setkám s hladinou. Zavřu oči. Nepřivřu, přímo je zavřu, skryji za víčky překvapení, nečekané bodnutí bolesti, příliš dusivé a silné na skrytí jinak, než useknutím pohledu do jí vyplněných očí. Nijak jej neviním. Možná by jiní (nepočítaje podobné povahy, mistra Weie a tak dále) nikdy nevyslovili takovou otázku... už jen protože by nikdy před vůdcem jiného klanu nepřiznali pochyby o svém vůdci. Ale FenFang má svou povahu (nedomýšlím si, vidím...). Kdybych jej vinil a byl ráznější při prvních náznacích nevhodnosti dříve, třeba by se teď nezeptal. Ale nechtěl bych to opravdu udělat a být k němu příliš příkrý. Je jasné, že ho musí dané téma velmi trápit. A i když by to bylo nejjednodušší, nedokáži mu upřít odpověď, nasadit tvrdé myšlení, nebo jen oznámit, že je čas hovor ukončit. Ani CaiHong nedorazí dostatečně rychle, aby mě zachránil. Takže několik vteřin sedím kamenný a se zavřenýma očima, než se pokusím co nejtišeji dlouze nadechnout. Je to trhané a hlasité více, než by bylo vhodné. Vhodné není ani hledat čas, ale musím, potřebuji každou vzácnou vteřinu dostat na svou stranu.... takže otevřu oči, znovu chytím konvičku... tentokrát se mi dlaň již chvěje a já ji nedokáži zklidnit, ale vypomohu si druhou. Nemusel by si toho všimnout... možná... naliji si zbytek čaje a napiju se. Soustřeď se. Pokusím sám sebe přemluvit. Pravda je, že... při tom, kolik mě vyplnil A-Yao... jak málo nechal prostoru předchozí tři měsíce pro jiné myšlenky... nad starším přísežným bratrem jsem nepřemýšlel více, než při přemýšlení nad vším, co A-Yao spáchal. Nedokázal jsem si jej vybavit, skutečně si vzpomenout na něj, jako na člověka. Na vše, pro co jsem si jej vážil, na to, co jsme zažili, co učinil. Měl své problémy, jako každý, měli jsme chvíle, kdy jsme se rozcházeli v názorech... ale přesto byl v mých očích postavený vysoko, jako člověk, vůdce... i přítel. Ale myslel jsem jen na to, jakým hrozným způsobem byl zavražděn... na běsnění... na vše, co se stalo po jeho smrti. Jakoby to před ní ani neexistovalo... a to si nezasloužil. Je to bolest a je to vina, co mě zaplaví, když zaslechnu jeho jméno. Je to nejistota, bolest a ztráta, co mě zasáhne, když zaslechnu jméno Nie HuaiSanga. Dva bratři... z nichž jeden byl mým přísežným bratrem a druhý... vždy jsem jej považoval za chráněnce, přítele... za dalšího mladšího bratra. Není to směšné, kolik člověk dokáže ztratit během relativně krátké doby? Soustřeď se. Nemůžeš mlčet. Nemůžeš vzpomínat. Nemůžeš přemýšlet. Nemůžeš být takhle slabý, když sedíš tady. Nemůžeš být takhle slabý, tečka. Kdybych byl rozumnější, kdybych prohlédl pravé A-Yaovi úmysly, kdybych nebyl ovlivněný svými city... mohl jsem to vše vidět? Mohl bych tomu zabránit? Kdybych jej nikdy neučil... kdybych nikdy neumožnil, aby byl tak svobodný v Oblačných zákoutích, aby získal tajné písně.... kdyby... kdyby.... kdyby? Kdybych jej nebránil před MingJuem? Nakonec byl on tím, kdo jediný viděl, minimálně něco viděl. Jestli Nie HuaiSang opravdu využil mou ruku jako zbraň, neměl bych to chápat? Převrátí se mi žaludek. Stisknu k sobě zuby a naberu dech nosem. Odložím šálek čaje netknutý zpět na stůl a stáhnu ruce do klína. Pokusím se potlačit nevolnost a zimnici, která mi na krku utvořila krůpěje studeného potu. SOUSTŘEĎ SE! „Nie HuaiSang,“ vyhrknu trochu moc rychle v nutnosti NĚCO říct. Přetrhnout to ticho, zahnat ty myšlenky. Záhy polknu, donutím se zpomalit. Musím se donutit, ale jde to téměř nemožně! „Vůdci vaší sekty...“ Musím něco přece říct! “Současný a předchozí vůdce vaší sekty od sebe na první pohled nemohou být vzdálenější,” bojuji proti přiškrcenému hlasu, proti chvění, které potlačuji zarytím prstů do vlastních stehen. Přinutím se ale mluvit dál, přinutím se ovládnout svůj hlas. “Jejich kvality patří do jiných skupin… přesto jsou tyto skupiny samy o sobě vhodné k jejich pozici, i když každá předpokládá jiný styl vedení." To není dostačující… je to maximálně začátek. Mluv dál. "Nie MingYue a já… jsme skutečně byli přátelé a přísežní bratři. Pokud jde o současného vůdce klanu, Nie HuaiSanga… náš vztah do takové oficiality nedosáhl, nazval bych jej však přítelem, ne-li mladším bratrem." Minulý čas… už tak téměř nedokážu mluvit, nemohu přejít do přítomného. Nesmím nad tím přemýšlet, abych vůbec mohl odpovědět. Ale proč vlastně odpovídám… nemusím, není to má povinnost. Dříve bych na takové otázky reagoval kvůli vlídnosti. Ale dnes ne. Nedlužím odpověď alespoň HuaiSangovi? Jestli jsem pochyboval? Dříve jsem myslel, že HuaiSang v sobě skrývá kvality, které potřebují prostor pro rozkvět. Že potřebuje důvěru, vedení, pomoc v rozvoji sebedůvěry, v některých ohledech snad v dospění. Byl jsem si jistý, že v sobě má mnohem více, než kolik ostatní vidí a i on sám... Jak dlouho to byla pravda, pokud vůbec někdy?... Nepochyboval jsem o něm. Nikdy. Jen jsem myslel, a bylo mi z toho úzko, že v čele klamu stanul příliš brzy, než měl šanci rozkvést. Než měl šanci žít svůj život, musel převzít ten, který pro něj nachystal jeho původ. A já jsem mu k tomu pomohl. Protože jsem myslel, že by mu to právo přesto neměl nikdo vzít. Že mu to pomůže, také. Než se tedy mohl osamostatnit… zůstal HuaiSang sám. A nehledě na to, jak moc jsem chtěl mu pomoci, neměl jsem na to skutečně kapacitu… a i kdybych mohl trávit každý den s ním, nikdy bych jeho ztrátu nenahradil. Mohl jsem jen pomáhat, tak jsem pomáhal… a přitom jsem neviděl, co jej muselo stravovat, co vedlo jeho kroky, jak hrozné to muselo být… jak musel trpět. Tam, kde mě ve výsledku snad potřeboval nejvíce… jsem nebyl. Nikdy jsem se nepřikláněl k pomstě. Nemyslím, že zahojí rány, kteří chtějí zahojit ti, co po ní sahají. Pomsta… v mých očích byla cesta k temnotě a k ještě větší bolesti. Kéž bych spatřil, že mu obalila srdce… kéž bych pomohl, lépe, jakkoliv… kéž bych mu dal pocit, že se mi může svěřit. Nakonec jsem je dva ztratil jako slepý hlupák. Samozřejmě jsem viděl různé věci, ale vždy jsem je odůvodňoval. Zradil jsem je oba… a je to vzájemné. Přesto… nemohu se ubránit myšlence, zda bych mohl Nie HuaiSanga ještě někdy v srdci opravdu nazvat přítelem, bez pochyb, bez bolesti. Mluvím v minulém čase, ale uvnitř mě ta myšlenka dusí. Možná… možná bych mohl. Třeba bych dokázal vše pochopit, přijmout, odprostit se… kdyby nebylo toho jednoho okamžiku. Nevím, jak na to mám zapomenout. Jak to udělat, aby kdykoliv na něj pomyslím, nebo zaslechnu jeho jméno… jsem si nevybavil okamžik v chrámu, kdy na mě zavolal varování a já jej následoval. Soustřeď se… “Protože jsem tedy znal a znám oba,” nutím se pokračovat, “mohu chápat, že vám může můj pohled připadat zkreslený.” Žádné raněné city nebo urážka. To bylo v pořádku. Můj pohled navíc opravdu zkreslený byl - netušil jsem, že kde jsem myslel bylo potřeba rozvíjet, už bylo rozvinuto. Že jsem viděl jen, co jsem měl… opět. “Avšak… stále si stojím za tím, co jsem řekl před mnoha lety také vašim starším. Nie HuaiSang má bezpochyb schopnosti, které mohou být pro sektu přínosem, pokud je sám bude rozvíjet. Není bojovník, kterým byl jeho bratr, ale v mnohém jiném jej překonává. Důvody, které stojí za vašimi pochybami, myslím znám. A možná padají na úrodnou půdu, protože nikdo nakonec nejsme neomylný. Ale… přesto ve vašeho vůdce já nadále věřím a stojím za tím, že Nie HuaiSang dobrou volbou je… pokud o to sám bude stát. Jsem si však jistý, že neudělá nic, co by sektu ohrozilo, kdyby se tohle někdy změnilo.” Přivřu oči. Vydechnu. Je pochopitelné, proč může mít FenFang starosti. Umím si představit, že s jeho povahou mu byl styl vedení Nie MingYue mnohem bližší. A pak tu bylo celé to “nevím”… jak je to dnes? V posledních třech měsících… jak na tom HuaiSang je… co se změnilo? Viděl jsem jej jen jednou… viděl jsem i jeho slzy při rituálu ukládání rakve. Ale nemohl jsem se přimět za ním jít. Nedokázal jsem se ani dívat jeho směrem. “Veliteli FenFangu…” vydechnu tišeji ještě po chvilce. “Máte konkrétní… novější důvody, proč být znepokojený?” S příchodem CaiHonga se i tentokrát spojí vděk, úleva, se kterou se sesbírám alespoň natolik, abych se s FenFangem rozloučil. „Až budete mít seznam hotový, předejte jej, prosím, hlídce před domem.“ Požádám ještě FenFanga – mohl bych někoho pro seznam poslat odpoledne, ale vzhledem k tomu, že netuším kdy bude připravený, přijde mi to jako nejlepší možnost. A nemyslím si, že by FenFanga mohlo urazit, že bude muset seznam přinést. A... ano, už jsem ho jednou ujišťoval o tom, že může seznam přinést později. Zopakuji to ale jako zachycení se reálné myšlenky, když o něm sám promluví. Na to bych se měl soustředit – povinnosti a záležitosti dnešního dne. Žádných jiných dní. Když však zůstanu sám, myšlenky na mě zaútočí v plné síle. Tentokrát však jejich hlavním aktérem není A-Yao… je to HuaiSang. A já nevím, jak z nich pryč… a čas běží… a poledne se blíží… a já mám tak málo času! A tak zvolím násilí. Tedy proti sobě samému, když silou nutím všechny takové myšlenky zmizet. Když se přinutím přejít k velkému stolu a srovnat papíry na něm rozmotané - zachovám hromádky a přemístím je na nejbližší skříňku, aby byl stůl volný pro oběd. Seberu dopis pro HuaiSanga a roztrhám jej, než jej vhodím do koše. Zamířím do soukromých místností v zadní části Hanshi, opláchnu si obličej, otevřu okna dokořán. Za domkem jsou jen stromy, tahle strana poskytuje soukromí… zůstanu stát u okna a nutím se k hlubokým nádechům a výdechům, dokud mi z mrazivého vzduchu nevyskáče husí kůže. Když se vydám zpět, zapomenu jej zavřít. Strýc tu bude jistě každou chvíli. A já… já rozhodně nejsem připravený! To pomyšlení mě zasáhne s panikou. Nechci být v takovém stavu, až přijde. Nechci… chci se soustředit, jak jsem si slíbil, proto jsem probíral ty dokumenty, abychom mohli mluvit, na úrovni, v klidu, v míru… bez bolesti. Musíme probrat mnoho věcí! Žádost velitele FenFanga ohledně Tse RongWua… vybrat učedníky, kteří s ním ráno vyrazí… a to byl jen začátek! Přitáhnu si pěst ke rtům a nevědomky se zakousnu. Probere mě to… Téměř zmateně se zahledím na otisky zubů, přetočím ruce a prohlédnu si dlaně, malé půlměsíce, kde jsem zarýval nehty. Tohle rozhodně není dobrý způsob uklidňování. Nějakým způsobem mě to přiměje obrátit pozornost jiným směrem. Místo toho, abych se posadil a čekal, raději zamířím do místnosti navazující na vstupní, ke své malé soukromé čajovně. Prostor je plný vůní a já se pokusím z nich čerpat klid. Snažím se přemýšlet nad výběrem čaje pro posezení po obědě… pro strýce. Nedělal jsem to tak často, že bych připravil čaj sám. Ale dnes bych mohl. (Že půjde o třetí konvičku, na tom mi nijak nesejde.) Vrátím se zpět, když zaslechnu zaklepání a hned reaguji výzvou ke vstupu. Donutím se k úsměvu, když strýce spatřím. Nemusím se nutit moc… vidím ho opravdu rád. Jen se bojím toho, že zkazím, co jsem předpokládal od dnešního oběda a posezení… co on pravděpodobně také předpokládal. Ale když jej spatřím, přece jen mi střípek vzpomínek na předchozí odpoledne přiměje srdce k trochu veselejšímu zabouchání. Nedosáhne k očím, ale uvolní mi ramena z napjatého postoje, který jsem nevědomky zaujal. Spojím ruce v drobné úkloně na pozdrav. “Mistře,” vydechnu s tím malým úsměvem. Mistře, ne strýčku… ale můj tón vlastně jak kdyby obojí spojil dohromady. Jakoby na tom už nezáleželo. “Dobré poledne,” doplním, “jak se dnes dařily lekce?” Počkám, až první zaujme místo u stolu poté, co k němu dojdeme. Sám se pak posadím přes kratší stranu naproti, akorát když se ozve další klepání - opět reaguji výzvou ke vstupu. Učedník, který dnes vypomáhá v kuchyni a padla na něj tahle povinnost, vstoupí s hlubokou úklonou a pozdravem a se dvěma obědy které dojde rozestavět na stůl. Poděkuji mu a když se ujišťuje, zda nic nepotřebujeme jiného, pokývnu. “V pořádku, jen, prosím, vzkaž v kuchyni že po obědě nemusí nosit čajový set,” požádám jej. Když pak odchází, sesbírá rovnou nádobí zbylé po návštěvě FenFanga, na co se pousměji. Otočím pohled na strýce. “Říkal jsem si, pokud nebudeš mít nic proti, že bych čaj připravil sám,” objasním mu svou žádos. Není to tak, že bych s ním nepočítal… i když soustředit se je těžší, než jsem myslel před dnešní nečekanou návštěvou. A znovu probuzená bolest hlavy s tím nemá příliš společného. “Akorát ses minul s velitelem FenFangem, který nás navštívil a zůstane do zítřejšího rána. Vše ti povím, přišel mimo jiné požádat o pomoc, jak jsme se obávali… situace u strážné věže není nejlepší, přestože ji zvládají nad očekávání.” Vysvětlím ještě s ohledem na přítomnost dvojího setu nádobí u stolů v přední části místnosti… když si uvědomím, že to počká opravdu vše až po jídle. Jenže se určitým způsobem děsím ticha, které během něj zavládne. Ale pokouším se, opravdu se snažím, držet klidu. Soustředit se... Dobrou náladu sice už těžko vzkřísím, alespoň tak mi to připadá, ale nechci se poddat opačné. A můj úsměv je sice trochu nucený, ale stále probratelný, když lehce zakroutím hlavou. “Ale to samozřejmě počká po jídle, omlouvám se. Dobrou chuť.” Popřeji tedy strýci vzápětí. Jen k očím se mi žádné úsměvy nedostanou, v těch je teď místo bolesti to silou vynucené prázdno, tak tak se držící. | ||
| |||
| Informace a nutný den
Kývl jsem a vzal na vědomí informaci ohledně čaje. Nejistota ohledně takové věci je tísnivá, ale ne víc, než jiné. Požádal jsem ChengYiho, zda by mi večer znovu nenamasíroval, i když vím, že to bude hrozný okamžitý zážitek, alespoň psychicky, výtěžek z toho by mohl pomoci jak tělu, tak mysli. Možná se rozhodnu ohledně čaje až podle toho, jak to dopadne? Ale spíš to opravdu nechci udělat. Nechci zlé noční můry. Nechci, aby znali mé slabosti. Nechci riskovat, že se prozradím i jiným, než jemu… Shodli jsme se, že Liu ChengYimu ani Huang PuAiovi nic neřekneme a tak by to mělo zůstat. Snažím se ostatní přesvědčit o tom, že vše bude v pořádku, že to zvládám, nemůžu dovolit ničemu, aby toto mé snažení podkopalo. A jak dloouho to vydržíš, hm? Otravuje zase ta dotěrná část mě. Tak dlouho, jak budu muset! Jako ostatně vždy…, zaženu ten otravný hlas.
Poslouchám, když San LingWu mluví o výuce a vkládám další díly do skládačky jménem Li HuiYinův život. Přikývl jsem. Spokojený s tím, jakou formulaci mladík zvolil. Učí se rychle… Učí se, co by neměl nikdy potřebovat! Ano, vím, že by neměl. Že tohle celé je chyba! Ale když on se opravdu snaží, přemýšlí nad každou větou…! Jak bych mohl necítit alespoň trochu hrdosti? „Dobře,“ odtušil jsem tiše namísto poděkování. Budu určitě chtít vědět víc. Budu potřebovat vědět CO NEJVÍC!
S vážnou a pokud možno bezvýraznou tváří jsem vešel do jídelny spolu s ním, vyzvedl jídlo a usadil se ke společnému stolku i s těmi dvěma, kteří šli před námi. Jídlo je tiché a jídela též. Přemýšlím, jestli to, že jídlo nemá žádnou chuť, je způsobeno zdejšími tradicemi ve vaření, nebo tím, že já nemám vůbec chuť a že žaludek má na tuhle věc vlastní názor. Pokud si pamatuji, zdejší jídlo vždy mělo chuť. Jinou, mdlou, bylo třeba jej déle poválet na jazyku a přivyknout jí, ale mělo ji. Pochybuji, že právě toto se stačilo změnit od mé smrti. A pokud je příčinou mé nechutenství, pak to prostě nechám být, rozhodnu se. Některé věci je zkrátka potřeba přijmout. Alespoň, pokud je nemůžeme ihned změnit, musíme se s nimi smířit. A já vím, že v tomto případě je problém v mé psychice a v ničem jiném. Což je ovšem něco, co se mění nejhůře takže, možná později?
Když jsme všichni najezení a utvoříme těsnější dvojice než při cestě do jídelny, držím se relativně tiše. Tedy napadlo mě, že coby Li HuiYin bych měl na PuAiovu poznámku odvětit něco hecujícího. Než jsem se však stačil zamyslet nad otázkou, co bys mu na to řekl Li Liuane?; už je zkrocen učitelem, který má dnešní hodinu meditací vést.
Meditace… tolik jsem o ni v noci usiloval. Bezvýsledně. Dnes s ní máme začít ráno. Tak jo, vydechnu si a vážně se o to znovu pokouším. Takový nácvik navečer, no ne? Jenže uvolnit se, skutečně odpoutat svou mysle je těžší než jindy. Podaří se mi to, až prakticky před koncem a záhy jsem z ní vytržen, abychom se mohli věnovat teorii. Pro jistotu nereaguji jindy, než když jsem tázán. Nic víc.
Přestávku trávíme venku. Díky tomu můžeme sledovat, jak se Oblačnými zákoutími šíří dobrá nálada. Šíří se tu dobrá nálada, já však kvůli ní cítím jen větší úzkost. Snažím se na to nemyslet a po přestávce se věnuji dalšímu učení.
Filozofii odbudu podobně, jako v předchozích dnech. Vím, jak mám odpovídat, aby byl mistr spokojen, a to mi stačí. Žádné složité rozbory, nebo dumání.
Diskuze o monstrech je zajímavá. Mám poměrně dost zkušeností, o které bych se mohl podělit. Musím z nich však vybírat jen takové, které nebudou nápadné. Přesněji pokud už diskutují o metodách boje s monstry, mohu občas přihodit víceméně spíš nějaký poznatek, otázku: „A nebylo byy lepší udělat tohle…?“ říct nějaké klady, a zápory… Většinou se však snažím nezasahovat. Mimoděk mi napadne, co by asi PuAi řekl Li HuiYinovi, kdyby věděl, jakého boje se nedávno účastnil v bažinách. Protože to ale nebylo monstrum, které by mělo typický výskyt v zimě, asi se o něm tady nehodí mluvit. A protože vlastně vůbec nechci mluvit a strhávat na sebe přílišnou pozornost, raději ani nepoložím otázku, kterou by takový učedník položit mohl, a nezeptám se na mistrův názor, o jakou věc se mohlo vlastně jednat. Už aby to bylo za námi… Spěcháš dělat stojky? Vysmívám se sám sobě v duchu. Vzpomenu si jak A-Ling mluvil o kaligrafii v podvečerních hodinách. Mimoděk mě napadne, že po odpoledním stojkováním bude má práce asi zcela jistě zralá na „pochvalu“.
Povzdechnu si, když vyjdeme s LingWuem do sluncem zalitého skoro poledne. Záře odrážející se od bílého sněhu štípá do očí, ale není to tak hrozné, jako když se v letních dnech plně opřelo o zlaté pilíře a sochy Jinlin Tai. Najednou je PuAi mezi námi. Instinktivně se chci odtáhnout, ale přinutím se zůstat. Téma, které nadhodí, mi dá něco, na co se mohu soustředit. Jsem Li HuiYin. Student v Oblačných zákoutích a jejich přítel. Rád popichuji PuAie. Baví mě ho štvát… Musím působit, jakože se můj duševní stav zlepšuje… „Samozřejmě, že vodní démon, protože…“ zarazím se. Měl jsem tu větu na jazyku, už zcela sformovanou v mé hlavě, ale jakmile mi pohled spočine na Nie FenFangovi, veliteli strážní věže, kde jsem strávil jednu neúplnou noc, zamrkám neschopen jít dál, nebo mluvit k tématu. Co ten tady dělá? Taky mě zmerčil. Proč? Hned se vydal k nám. Co může chtít? Přišel až k nám a já nedokázal zakrýt překvapení. To je v pořádku, Li HuiYin by byl určitě také překvapen. Zachovej klid, nabádám se. Vzápětí si však mám stu chutí zkousnout ret. Vážně je třeba na to jít tak zostra? To ho můj útěk (úlet) v noci tak sebral? Mám pocit, že kvůli tomu by tu určitě nebyl. Zatraceně, skoro jej neznám, nevím, co se mu honí hlavou, ale i když se vzápětí zdvořile ukloní, což mu intuitivně opětuji. „Nie FenFangu,“ oslovím jej opatrně, „vítejte v Oblačných zákoutích. Toto jsou moji přátelé, Huang PuAi, Liu ChengYi a San LingWu,“ představím mu Li HuiYinovy spolubydlící. „Nie FenFang, velitel strážní věže, kam odešel sloužit Tse RongWu, hned za hranicemi Gusu a Qinghe,“ vysvětlím zase jim, aby bylo zdvořilostem učiněno za dost. Nijak to však nyvysvětluje, proč tu vůbec je a tohle musíme dělat? Nemyslím, že by přiletěl jen kvůli tomu, že já od nich odletěl uprostřed noci. Přijde mi, že by to nedávalo smysl. FenFang v boji působil horlivě a možná trochu nezodpovědně, ale jakmile šlo o důležité věci, byl zodpovědný až dost. Neutekl, pokud by riskoval životy obyvatel. Nemyslím, že by svévolně opustil pozici. Musel tedy přiletět z jiného důvodu. Vážnějšího… To ostatně potvrzují i jeho další slova. „Bude to na dlouho? Mám po obědě ještě lekce,“ naznačím mu, že jsem vytížený. Pokud však mohu z jeho pohledu soudit, je evidentně na ten rozhovor značně napružený. Můj pohled zabloudí k San Lingovi. Je znepokojený, vidím to na něm. Asi jim dlužím přeci jen nějaké vysvětlení, že? „Když jsem se vracel,“ nerozvádím odkud, „vypomohl jsem s jedním monstrem nedaleko jejich věže,“ naznačím, „později vám o tom mohu říct,“ otočím se na PuAie, protože jakmile zmíním boj, jistě bude mít plnou pusu otázek, „ale teď asi vynechám oběd, pokud nestihnu Utužování těla, omluvíte mě?“ s tou otázkou se otočím k ChengYimu, který je takový jejich mluvčí. Přijde mi to jako optimální postup, alespoň teď, když mám srdce až málem v krku a cítím na nás kradmé pohledy několika dalších žáků klanu Lan. Zachovávám vážnou tvář. Usoudil jsem, že překvapení je v pořádku, takže ho nuceně nepotlačuji. Čekám, až se trochu vzdálí. „Nebude lépe promluvit si někde v soukromí?“ navrhnu. Evidetně se s obědem mohu rozloučit. Vzhledem k tomu, že nemám žádnou chuť, na tom asi stejěn nesejde… Navíc mám teď zrovna žaludek ještě staženější. Pokud by nevěděl kam jít, vezmu ho k nám na ubytovnu, ale nechám to nejprve na něm. Koneckonců, on vyhledal mě, ne já jeho. Já osobně jsem doufal, že už nikoho v barvách Nie z Qinghe nepotkám. Obzvlášť, když jsem se rozhodl, nepostavit se HuaiSangovi přímo. Jenže už tu je. A dokud já nevím, proč přišel, těžko s tím něco zmůžu… Mohl snad HuaiSang už odhalit, že jsem unikl? Zjistil, kdo jsem nyní a poslal ho pro mě? Nepřijde mi to úplně pravděpodobné. Hlavně, proč by pro mě posílal zrovna FenFanga, když má sektu plnou jinačích kultivujících? Stalo se v bažinách něco s čím chce pomoct? Říkám si však, že by asi bylo přeci jen divné, kdyby letěl až sem kvůli tomu aby mě tu vyhledal. Zvlášť, když snad ani nemohl vědět, že jsem tady! Mohli ho sem poslat HanGuang-Jun a Wei WuXian? V duchu nad tou možností zakroutím hlavou. Jakože by to relativně bylo možné, ale pořád nechápu, proč by to měli dělat? A bez motivu, jak známo, není zločin. Alespoň pokud vrahem není Xue Yang… Nakonec si mohu lámat hlavu jak dlouho mi FenFang dovolí, ale bez jeho vysvětlení, se zkrátka odpovědi nedozvím. | ||