Andor.cz - Dračí doupě online

Rozhovor v pracovně, další etapa

Wei WuXian, Lan WangJi

No ano, nezadbali, to je to co říkám…, potvrdím jeho slova v myšlenkách, avšak nic víc. Jenže můj problém to neřeší, víš? Ne, že by to byla chyba nebo problém bratra Weie, já vím… Pouze je to tak moc zapeklitá situace…

A on sám vidí totéž co já. Není příliš jiných možností… A i kdybychom je připustili, pořád by šlo o něco, z čeho je podezřelý Lanský učedník! Učedník, na jehož podobiznu oba reagovali, jakoby potvrzovala jejich nejčernější obavy…

Vím, že mi něco tají. Že to nebylo tak, že by náhodou procházeli kolem sídla sekty You a zastavili se tam na noc a teprve tam zjistili, že něco není v pořádku. Mohu se však jen domýšlet, že se jejich pouť nějakým způsobem týkala dotyčného mladíka?

Wei WuXian neříká nic moc nového. Tyto informace jsou možná nové pro Lan WangJiho, ale ne pro mě. Já měl možnost spisy Patriarchy Yilingu vidět na vlastní oči. A Mo XuanYu mi ještě před tím vyprávěl o tom, co v nich četl. Nebýt toho, copak bych kdy mohl uvést do pohybu svůj bláznivý plán pomsty?

Pomsta… MingJue ji vždy považoval za něco čestného, správného a spravedlivého. Ale co dobrého mi přinesla, bratře, hm? A teď ještě tvůj vrah znovu unikl… Co mám teď dělat? Mám ho zabít znovu? Lze dvakrát potrestat za stejný zločin? Teď, když už o mě zná pravdu, jak bych ho mohl znovu oklamat? A měl bych vůbec? Když už vím, že neexistuje žádné zadostiučinění? Žádný pocit vítězství? Žádné štěstí a radost z vykonání msty? Vždyť ani tobě její vykonání nepřineslo klid…

Nejraději bych si promnul spánky a zavřel oči. Dovolil slzám, aby unikly. Jenže problém je, že i když mi pálí oči, žádné vlhko v nich necítím. Jen prázdnotu. Bezbřehý oceán nekonečné hloubky, který se rozprostírá v mém nitru. Topím se v něm. Nebýt tohoto incidentu nevěděl bych, že jsem kdy ješt schopen dosáhnout hladiny. Ne, že bych cítil něco jiného, než potřebu jeho dopadení, ale i to je lepší, než necítit vůbec nic…

Zalapám po dechu. Uvědomím si, že se můj vějíř skutečně chvěje v prstechaž příliš rychle. Musím vynaložit veškeré úsilí, kterého jsem schopen, abych zastavil svou ruku. Neodkryji zcela tvář, ale nechám ruku klesnout a trochu uvolnit.

Dívají se na mě. Musím zapátrat po otázkách, které vyslovili.

„Tvé rukopisy…,“ začnu tím, na co se ptal můj přítel, „myslím, že zůstaly v Kapří Věži. Samozřejmě. Jistě, že zůstaly tam…“ přikivují svým vlastním slovům, pohledem vzdálený v paměti, která obsahuje potřebné informace.

„HanGuang-June, přátelí se stále ještě Jin RuLan s Lan SiZhuiem a Lan JingYim?“ tuším, že v té jejich skupině byl i mladý Ouyang ZiZhen, ale ten pro teď nění důležitý, že? Pokud hledáme spojení mezi Jin Lingem a učedníky klanu Lan, myslím, že je nasnadě. A i oni to tuší. Ať už je ten Li HuiYin, v duchu poděkuji Lan WangJimu za poskytnutí identity, kdokoliv, pokud by se s nimi znal, nebo se zajímal o události v Yunpingu, bylo by možné, aby se dostal i k takovým informacím. Tedy pokud mladý pán Jin nebyl dostatečně opatrně, obezřetný a uvědomělý. Což přiznejme si, nejsou jeho silné stránky, že?

Ale jak já hodlám dál postupovat? To kdybych věděl…

„Přiznávám, že tápu ohledně dalšího postupu,“ pokušení říct: „Nevím, vážně nevím,“ bylo málem příliš silné, ale já se včas zastavil. Kdybych se neovládl a dovolil si vrátit do časů, kdy se můj svět smrskl na pomstu, a připadalo mi, že má smysl, status quo a téměř přátelská atmosféra sdílení strastí by byla ta-tam. Nyní si opravdu nemohu dovolit učinit z nich své nepřátele… Navíc jsem už nazčnačil co musím, ne? Krátí se mi čas. Do několika dní musím zpravit vůdce zbylých zainteresovaných sekt, nebo budu čelit jinačímu výslechu. Ať už tedy dotyčného dopadneme či nikoliv, minimálně tento bod je zřejmý. To další… Sám nevím…

Dovolím lehké zdvižení koutků v náznaku úsměvu.

„Není to nic zvláštního, opravdu,“ zhostím se raději odpovědi na další otázku druhého mladého pana Lana, „Klademe otázky, na něž může znát odpověď jen dotyčná osoba. Na hřbitově se strážci navzájem znali. Vždy byl někdo, kdo mohl potvrdit nebo vyvrátit tvrzení jiného. Totéž u těch dvou ze sekty Feng, kvůli kterým přiletěli až z jejich klanu. A ano, vždy by mohl někdo lhát, ale jaký by proto měli důvod?“ Protože pokud by dotázaný lhal, pak zalhat v jeho prospěch by bylo jako dát Jin GuangYaovi svobodu a ztratit případnou šanci na záchranu původní duše.

Dovolím si krátký povzdech a pohled stočím stranou.

„Proč se vlastně zajímáte?“ položím tentokrát já svou otázku. Už žádné vlídné úsměvy, které rovněž příliš unavují. Mohl bych říct, že nyní také zasloužím trochu vstřícnosti a odpovědí, ale o tom co si kdo zaslouží, nebo nezaslouží, je příliš mnoho úhlů pohledu. Vždyť i já sám dospěl k závěru, že kdyby bylo vesmír spravedlivý, ležel bych dnes v rakvi vedle dvou svých „bratrů“…

Nové informace

Wei WuXian, Nie HuaiSang

Wei Yingův dotek na mé dlani, mi dal najevo, že je můj napjatý pohled, možná až příliš napjatý a deklarující hrozbu vraždy visící nad dvěma učedníky sekty Feng. Neotočím dlaň a nepropletu prsty se svým manželem, i když by si o to místo mimo dohled vůdce sekty naproti nám možná říkalo a někde hodně hluboko v nitru bych tak učinil rád…

Jen trocha napětí opadne z mých ramen a část zloby v mých očích pohasne. A, co je důležité pro Wei Yinga, nepokouším se z jeho doteku ani v nejmenším vymanit, čímž jej vděčně schvaluji. Tohle nejsou dobré zprávy… Popravdě jsou to ještě horší zprávy, než jsem si dokázal pipustit ve svých nejpesimističtějších představách…

Když se pak naše oči setkaly nad Li HuiYinovým portrétem, oba jsme věděli, že jsme právě možná narazili na důvod, proč chlapec tak náhle přerušil své klečení. Důvod, jehož pravých končin nedohlédnu, ale nic to nemění na tom, že mě nepřestává hlodat bolest z něj pramenící. Opravdu jsi to udělal, Li HuiYine? Proč? Kolik jsi toho věděl o bratrových citech? Vážně bys zašel tak daleko? Přes všechna učení a pravidla sekty? Nechci si to myslet. Nechci si tuto alternativu vůbec připustit. Vždyť co by to znamenalo pro bratra? Jak by to otřáslo jeho křehkým srdcem a vědomím?

A tak, zatímco jsou otázky vysloveny a Wei WuXian přemýšlí nad tím, jak nejlépe nám odpovědět, potí se mi dlaně a mlčky sleduji Wei Yinga po svém boku.

(Přítomnost Nie HuaiSang naproti nám, jehož chvějící se vějíř napovídá o jeho vlastním napětí a démonech, které ho sžírají, v přítomnosti mího manžela vybledla jako velmi dávná vzpomínka.)

Wei Ying totiž pobledl a jeho pohled potemněl závojem chmur a těžkých… vzpomínek? Myšlenek? Úvah?

Jeho ruka stále spočívá na mé a to je okamžik kdy dlaň konečně otočím, abych jej zachytil, když už ničím jiným tak alespoň stiskem dlaní, jej udržel v přítomnosti. V místě a dase, kdy jsme spolu. Ukázal, že JSME SPOLU!

Nakonec se rozhovoří. Neposkytuje však žádné „dobré zprávy“. I kdyby měl Li HuiYin opravdu silné zlaté jádro, musel by kultivovat mnoho let, aby dokázal věci jako uvěznění nebo spoutání duše. Zato darovat tělo evidentně mohl i kluk, který se o kultivaci sotva otřel a jeho zlaté jádro bylo slabé jako vylíhnuté ptáče.

Dle Wei Yingových slov stačí jisté znalosti, krev, odhodlání… A ne všechny kroky jsou potřeba pro naplnění „zádušní smlouvy“. Takže i kdyby mladík neměl všechny potřebné informace, stačila by mu jejich část na to, aby svůj plán dokonal…

Jemně přejedu palcem přes hřbet manželovy dlaně. Pokračuj…, vyzvu jej v duchu. Potřebuji to vědět. Myslím, že to všichni, jak tu jsme, potřebujeme slyšet!

Ach bratře, to je zlé… Co jen ti mám říct, až se znovu shledáme? Samozřejmě, že vím, že mu nemohu tajit pravdu. Brzy se ji stejně dozví, ale také vím, že jeli pravda toto, pak bude zdrcen…

I mě teď tíží na prsou pro učedníka, kterého jsem prakticky neznal. Kdybych býval příšel do Oblačných zákoutí o pouhý den dříve…! Jsem si vědom, že je pozdě litovat. Nevrátím čas. A stalo-li se tohle, už nezachráním žáka, který toho pro mého bratra tolik vytrpěl.

Nakonec se dovzíme o podmínce, kterou je třeba naplnit. Podmínce, na kterou má Jin GuangYao skoro rok? Co by to asi muselo být za podmínku, aby jí takový „démon“ jako on nedokázal naplnit? Na druhé straně Li HuiYin mi z obrázku, který jsem si o něm udělal na základě informací, které o něm máme, nepřijde jako někdo, kdo by toužil po pomstě. A pokud to nebyla pomsta tak co?

Nemohu si pomoci a vybaví se mi, jak bojoval v močálech. Bratr dokonce naskočil na Shuoyue, aby ho zachránil před rozmačkáním. A svědectví Nie FenFanga o jeho počínání před naším příletem hovořilo o odvaze a spravedlivém konání. Chlapcova nervozita posléze vě věži, popisu událostí v pokoji, který mi bratr poskytl…

Ale když se Wei Ying zeptá na své rukopisy, zjistím, že na tuto otázku neznám odpověď. Netrpím stejnými zlozvyky, jako jeho rozomilé klepání na nos, ale vím, co u něj znamená – hluboké zamyšlení nad vážným problémem. A co hůř, cítím to stejně.

„Jak hodlá vůdce sekty Nie dál postupovat?“ položím i já svou otázku. Je hezké, že nám řekl, že bude muset informovat zbylé vůdce nebo vůdčí osobnosti dalších velkých klanů. Ale udělá to? A jak to chce učinit? Nejsem si jistý, že by měl být tím, kdo bude v dohledné době mluvit s mým bratrem. Natož aby zvěstoval takové zprávy.

„Ve Wei Yingově případě ani Zidian neodhalil, že došlo k záměně duší. Jako metodu používáte?“ Nevím, jestli nám to může nějak pomoci, ale pokud mají nějaký spolehlivý způsob, jak takovou věc ověřit, bylo by dobré ji znát…

Strážní věž v sousedství hranice s Gusu(PJ)

Jedenáctý den od rituálu

Když přišlo ráno, Feng ZheMei a Zhu JiaHao se vrátili. Oznámili, že situace je tak vážná, že se museli přestat starat o duchy a obyčejné chodící mrtvoly a věnovali se likvidaci ghůlů a zběsilých mrtvol.

FenFang to chápal, opravdu byla situace vážná. Oba poslal najíst a spát. Pak se podíval na RongWua.

„Vem citeru a leť do bažin. Musíš to trochu uklidnit, než se nám to vymkne z rukou. Já zaletím do Gusu.“

Tse RongWuovi se to nelíbilo, ale vzhledem k situaci i tomu, o čem včera mluvili, to dávalo smysl.

„Leť opatrně. Přemýšlej, než promluvíš,“ byly jediné rady, které mu dal, než nasedl na svůj meč a odletěl.

Celému tomuto přihlížel Hsieh YaWen z kouta vstupní haly a teprve když Nie FenFang osaměl, k veliteli věže přistoupil.

FenFang se ke svému seniorovi otočil a předal mu svázané listy papíru, což byla kopie jeho zprávy, kterou by beztak odesílal do Nečisté říše za pár dní.

„Prosím předejte tuto zprávu klanovému vůdci. Je v ní vše, co vím o jediném samostatně cestujícím vnějším učedníkovi klanu Lan, který se v posledních dnech vyskytoval na území, které pokrývá naše strážní věž.“

Hsieh YaWen pozvedl obočí.

„Takže tu někdo takový byl?“ zeptal se s jistým podezřením v hlase. Překvapilo ho, že pokud tomu tak je, neřekl mu to ZongHuiův syn už včerejšího večera.

„Ta věc je složitější, proto posílám vůdci celou zprávu. Navíc ho nemůžeme předat, protože v té době jsme o žádném incidentu u ChiFeng-Zunova hrobu nevěděli. Je už několik dní mimo náš dosah. Protože odletěl uprostřed noci, neznáme ani přesný směr.“ FenFang nelhal. Však se sám mohl jen domnívat, že tedy Li HuiYin pokračoval směrem do Gusu? To ale koneckonců bylo v té zprávě, že. Proč by to měl zvlášť sdělovat mistru Hsiehovi?

„Předám to, tím si buď jistý. Nechceš letět se mnou? Vůdce sekty ti určitě pomoc poskytne, jestli tu máte velké problémy. Nebo proč neoslovíš sekty Feng a Daiyu, jejichž mladé mistry tu máš?“ zajímal se starý medvěd, jak mu FenFang přezdíval. Podezření z jeho hlasu a pohledu úplně nezmizelo, přesto s ním stále jednal srdečně, jako hodný strýček, kterým téměř byl.

„Protože musíme pokrýt velkou oblast. Bylo by potřeba mnoho kultivujících a vy sám sjte mi přinesl zprávu o tom, že sekta Nie potřebuje nyní každého kultivátora, kterého má. Oba další klany jsou o dost menší než náš a i když kdyby se spojili, by to možná mohlo stačit, byl jsem svědkem toho, co dokáže hudební kultivace. To na co bychom potřebovali deset nebo patnáct kultivujících mi budou stačit dva učedníci sekty Lan. Jde jen o uklidnění a uspání rozhořčené energie v mokřadech, abychom mohli vztyčit ochrané pole, které všemu z nich znemůžní uniknout. Potom už se s tím budeme schopni vypořádat sami.“ Navíc je Gusu stejně daleko jako Qinghe…, pomyslel si, ale už nahlas nevyslovil.

Hsieh YaWen mladíka poslouchal a závěrem se hrdě ušklíbnul.

„Vidím, že to máš pod kontrolou, že? Tak se drž, veliteli,“ poplácal ho po rameni, vyšel ven a naskočil na svou šavli. Ještě, než se úplně vzdálil, zavolal za ním: „Stejně ti sem někoho pošlu, nebo se vrátím sám!“

Nie FenFang se zašklebil, uchechtl a sám naskočil na šavli, aby se vypravil přesně opačným směrem…

Ten den strávil Tse RongWu v močálech hraním na citeru. Už nebyl tak neopatrný jako první noc. Hrál na více místech, častěji a využíval duchovní energii mnohem úsporněji než dřív. To se mu vyplatilo. Zvládl uspat to nejhorší a ještě se nevyčerpal tolik, jako tu první noc.

Feng ZheMei a Zhu JiaHao se probudili kolem poledne překvapení, že je FenFang pryč. Naštěstí jim nechal vzkaz a tak si mohli přečíst, jaký je další plán.

Feng ZheMei, Zhu JiaHao,

Odletěl jsem časně ráno, abych požádal sektu Lan z Gusu o ještě alespoň jednoho nebo dva kultivující, kteří by nám pomohli situaci zvládnout. Čím více hudební kultivátorů schopných uspávat zášť a nemrtvé tím lépe. Doufám, že nám to poskytne čas situaci zvládnout. Prozatím hraje Tse RongWu. Odteď v noci může hlídat jen jeden z vás. Nehrajte si na hrdiny, nesmíme teď nikoho ztratit.

Nie FenFang.

Inu potěšeni tímto vzkazem nebyli, ale protože stáli už několik nocí v první linii, uvědomovali si vážnost situace nejlépe. Proto dnes ani příliš nežertovali. Hodili si kostkou o to, kdo bude mít dnešní hlídku a JiaHao se po obědě odebral ještě spát, ale to v noci zvládl…

Hsieh YaWen dorazil ten den večer do Nečisté říše a zamířil přímo k Nie HuaiSangovi.

Nie FenFang, ale neměl dost sil, aby dorazil tentýž večer k bráně do Oblačných zákoutí, musel jednu noc přenocovat a vybral si pro tento účel město Moling, kde se ubytoval v hostinci.

Strážní věž v sousedství hranice s Gusu(PJ)

Desátý den od rituálu

To ráno se vrátili Feng ZheMei a Zhu JiaHao z noční služby v močálech poněkud potrhaní. Tedy jejich oblečení. Z močálů kromě duchů začali vylézat i kráčející a zběsilé mrtvoly. Z jejich hlasitého štěbetání se dalo odvodit, že soutěžili, kdo jich zabije víc a Zhe Mei se vrátil se 43 zářezy a JiaHao s 39. Být to na Nočním lovu, určitě by přinesli svým klanům nebývalou slávu. ZheMei dokonce zažertoval, že by se mohli pozeptat, zda se nějaké velká sekta nechystá pořádat Noční lov, že by mohli dodávat duchy a mrtvoly. Vysloužil si svým žertem od Nie FenFanga jen pohlavek a ukáznění, aby o takových věcech nežertoval, minimálně do okamžiku, než budou mít celou oblast a situaci pod kontrolou.

Oba noční hlídači odešli spát a do močálů se po snídani opět vypravil Nie FenFang.

Pro Tse RongWua by to tedy byl další relativně obyčejný den (na poměry poslední doby), kdyby se ovšem před večeří neobjevil zvláštní a nečekaný host.

Seděl právě v denní místnosti a cvičil se v kaligrafii. Jídlo měl nachystané a už jenom čekal, kdy se jeho společníci vzbudí, aby jim ho mohl podávat.

Pak náhle pocítil, že se někdo blíží. První, co ho napadlo, samozřejmě bylo, že by se FenFang, vrátil dřív?

Otřel a odložil pero, vstal a vydal se do vstupní síně, aby se zeptal, zda se něco nepřihodilo… Jaké pak bylo jeho překvapení, když vzal za dveře ve chvíli, kdy se na ně chystal zaklepat hrozivě vypadající drsný vysoký svalnatý kultivující v barvách sekty Nie?

„A, no… Přejete si?“ Až po vznesení dotazu mu došlo, že by měl FenFangova seniora vpustit dál a tak uhnul ze vrat, aby dotyčný mohl vejít, což opravdu učinil.

„Jsem Tse RongWu, jeden ze strážců této věže,“ představil se dvacetiletý mladý mistr.

„Hsieh YaWen, potřebuji mluvit s veškerým osazenstvem této věže a zdejším velitelem. Vezu naléhavou depeši z Nečisté říše,“ obeznámil ho chraplavým hlasem a rozhlížel se, jakoby téměř předpokládal, že je všechny najde přímo zde.

Tse RongWu se jal alespoň zavřít vstupní bránu.

„O-omlouvám se, ale náš velitel, má nyní naléhavé poslání v nedalekých bažinách, vrátí se až poté, co jej půjdou vystřídat oba naši zdejší kultivační bratři. Tedy… Až se Feng ZheMei a Zhu JiaHao probudí a najedí, odletí a pak teprve se vrátí náš velitel. Není… tedy možné, abyste mluvil s námi se všemi, je… mi to líto. Ale pokud chvíli počkáte, zavedu vás do pokoje pro hosty, beztak zde přespíte, že? A až velitel dorazí, můžete mu předat vaši zprávu. On nás jistě informuje, pakliže to bude důležité.“ RongWu snad ještě nikdy a nic nevyrchlil rychleji. Srovnávat se to dalo jen s tím, když přišli ZeWu-Jun, HanGuang-Jun a Patriarcha Yilingu, kteří očekávali, že jim podá hlášení a on toho byl stěží schopen.

Hsieh YaWen mírně povzdel obočí, ale více to nekomentoval. Kývnul mladíkovi a bez nějakého dekóra, jakože by se měl uklonit mladému mistrovi z Gusu nebo tak něco, se prostě suverénně vypravil nahoru v jeho stopách.

Pravda však byla, že RongWu měl pozdravit první a jaksi na tom v tom prvotním šoku dočista zapomněl.

Jakmile zavedl hosta do jednoho z pokojů určených pro tento účel, spěchal vzbudit své dva spící kolegy. Ti už se sice téměř probouzeli, ale malé postrčení jim přišlo vhod.

Sešli se všichni tři v denní místnosti u jídla a Tse RongWu je informoval o nezvané a nečekané návštěvě.

„To musí být hodně důležitý, jestli ho poslali z Nečisté říše až sem…“ mínil ZheMei.

„Myslíte, že má FenFang průšvih?“ zajímal se RongWu starostlivě.

„Jak by mohl? Poslední hlášení ještě ani nestihl poslat. Vyzvednout si je přijedou až začátkem příštího měsíce, ne?“ JiaHao se podrbal na bradě.

ZheMei přikývl.

I když si tedy v tomto ohledu mohl RongWu vydechnout, úplně klidný se také necítil.

Ti dva se bez dalšího otálení hned po jídle vypravili za svým velitelem a RongWu přivedl k večeři jejich hosta, který kromě slov díků temně mlčel.

Když dojedl, zůstal klečet šavli položenou na klíně, jako popravčí čekající na rozkaz.

Pro Tse RongWua bylo čekání díky tomu téměř nesnesitelné!

A pak se konečně Nie FenFang vrátil. Vypadal, že spíš než z nudného rozmisťování ochranných polí přišel z válečné zóny.

RongWu se dole v hale chtěl zeptat, jak to vypadá a co se dělo a zda je v pořádku, ale FenFang ho odbil s tím, že zítra už budou jeho citeru bezpodmínečně potřebovat.

Tse RongWu tedy přikývl.

„Veliteli, přiletěl posel z Nečisté říše,“ obeznámil ho stísněně. „Čeká na vás v denní místnosti. Přinesu vám večeři, prý chce mluvit se všemi strážci věže, ale…“

„Postarám se o to,“ ujistil FenFang svého podřízeného a odešel do denní místnosti, aniž by se nějak upravoval.

Byl to dobrý tah. V sektě Nie z Qinghe si vždy cenili odvahy, přímosti, bojových schopností a dovedností. Přijít od zaschlé černé krve a špíny přímo z „bojového pole“ nemohlo být něco, za co by mu byl sražen společenský kredit. Alespoň ne u někoho z jeho vlastních lidí, snad kromě vůdce sekty, ale o tom zase až jindy.

Přišel, spatřil, o koho se jedná a uctivě se uklonil: „Buďte zdráv, seniore Hsiehu,“ pozdravil jej.

„Nie FenFangu,“ zasmál se hromově. „Tak sem tě uklidili? Inu, není se co divit, že? Vidím, že se ti daří,“ okomentoval starý medvěd jeho vzezření. „Posaď se, to s čím přicházím, nesnese odkladu,“ vyzval mladšího mistra a jeho vřelost ustoupila vážnosti.

Nie FenFang se usadil, naproti svému hostu a dovolil si slabé pousmání.

„Neodešel jste do výslužby?“ musel se zeptat.

Hsieh YaWen pokrčil rameny. „Když sekta potřebuje, výslužba počká,“ odbil takové tvrzení.

„O co tedy jde?“ FenFang se sice tvářil lhostejně, ale uvnitř cítil narůstající napětí a obavy.

„Měli by u toho být všichni strážci věže,“ zahuhlal si senior Hsieh nespokojeně pod rašící vousy.

„A proč vlastně? Nevěříte mi?“ uchechtl se FenFang nevesele. Jistě, po tom, co provedl, by se těžko mohl doopravdy divit, přesto ho to od tohoto starého bručouna trochu zabolelo. Pamatoval si, jak jako kluci chodili mistra Hsieha otravovat, aby jim vyprávěl příběhy. Přestože na to nevypadal, vyprávět uměl opravdu skvěle!

„O tom to není,“ mávl starší muž rukou, jakoby odháněl otravnou mouchu. „Tvoji podřízení ti nemusejí vždycky říkat všechno. Někdo mohl něco vidět a neoznámit v domnění, že to není důležité…“

„Tak o co jde?“ FenFang už byl napnutý k prasknutí. Trpělivost mládí měla zkrátka své meze. A ta FenFangova patřila mezi nimi mezi ty nejkratší…

„Jistě víš, že byl Mistr Rudé čepele uložen k odpočinku. On i jeho vrah a přísežný bratr byli společně v zapečetěné rakvi uloženi na hřbitově na úpatí hory Fēng shān.“

FenFang přikývl. Nebyl u toho, protože už byl službou připoután k této věži, ale zprávy se k němu donesly vždy přinejhorším s měsíčním zpožděním. Navíc na podzim se po Qinghe hojně cestovalo a přehlédnout Lanskou delegaci na mečích nebylo ze strážní věže úplně možné, že…

Hsieh YaWen každopádně pokračoval: „Jenže před deseti dny tam došlo k narušení bezpečnosti. Dva kultivátoři se zeskty Feng nedaleko spatřili kultivujícího sekty Lan, který se choval podezřele a podle všech svědectví a stop cestoval sám. Neznáme jeho jméno, ale na příkaz klanového vůdce má být každý osamoceně cestující vnější učedník klanu Lan odeslán nebo lépe eskortován přímo a neprodleně do Nečisté říše k výslechu,“ krátce se odmlčel, aby dal svému protějšku čas jeho slova vstřebat. Předložil dokonce oficiální dopis opatřený pečetí sekty Nie.

FenFang jej převzal jen velmi opatrně a neochota čišela z jeho pohybů, když svitek rozevíral a četl obsah dopisu.

„Vůdce sekty poslal do každého klanu a strážní věže na území Qinghe jiného posla. Pokud je to možné, přenocoval bych a zítra se vrátil domů. Stále probíhá pátrání…“

V tom zvedl Nie FenFang hlavu a zadíval se svému hostu do očí o poznání vážnější a bledší snad o celý jeden odstín tváře.

„A ti dva ze sekty Feng…“

„Jsou stále ‚hosty‘ v Nečisté říši, ale prakticky byli zbaveni podezření. Bližší informace může postnout pouze ten hledaný.“

FenFang si povzdechl. Nemohl si nevzpomenout na Li HuiYina, tedy osobu na kterou se mu díky vší nutnosti likvidace následků boje s monstrem, téměř podařilo zapomenout…

„Dobře, promluvím s ostatními ze svých lidí. Pokud bychom někoho takového zahlédli, okamžitě bude předveden.“

Hsieh YaWen se tedy zvedl. Počkal až FenFang učiní taktéž, uklinili se jeden druhému a pak starší z mužů odešel zpět do zapůjčeného pokoje.

Velitel strážní věže osaměl jen se svou chutí něco rozbít. Sbalil depeši od vůdce své sekty a rázným krokem opustil denní místnost.

Na chodbě minul Tse RongWua, ale jen něco nesrozumitelně zavrčel a spěchal do svého pokoje, kde se svezl ke stolu a konečně poslal oknem šavli ven trochu osekat kámen věže z vnější strany.

RongWu pochopitelně vycítil FenFangovu náladu a tak chvíli otálel, než přinesl večeři do velitelova pokoje.

Nie FenFang stáhl šavli a zhroutil se na postel s lokty zapřenými o kolena a v hlubokém předklonu.

„Je to tak strašné?“ odvážil se mladý mistr Tse zeptat.

Velitel k němu vzhlédl s vodnatýma očima snoubícími v sobě mnoho těžko identifikovatelných pocitů.

„Li HuiYin…, znáš ho?“

RongWu se lehce zamračil a usadil se k FenFangově stolu.

„Je o pár let mladší než já, v Oblačných zákoutích jsme se příliš nestýkali,“ pokrčil rameny. „Pomluvy jsou u nás zakázané…“ slyšel jak si FenFang odfrkl a pousmál se. „Ano, já vím, ale chci, abys pochopil, že to není tak, že bych o něm něco přímo věděl, nebo ti měl co říct,“ vydechl, což znělo téměř jako povzdech a nalil svému veliteli čaj, který mu vzápětí přinesl až k posteli.

„Jeho otec prý býval učitelem kaligrafie a náruživým cestovatelem. Jeho matka byla léčitelka. Oba se učili a stali mistry v Gusu a oba zemřeli při Tažení proti Slunci. Otec snad dokonce dřív než se HuiYin vůbec narodil,“ řekl to základní, počkal než si FenFang převezme svůj šálek a pak se vrátil na své místo u stolu. Zaklekl, dlaně položil způsobně na kolena a pokračoval, jakoby se zpovídal Lan QiRenovi z nějakého ohavného porušení pravidel.

„Za války bylo mnoho sirotků, dokonce i v naší sektě. Já měl štěstí, že když došlo na vypálení Oblačných zákoutí, můj otec vzal mě a matku a utekli jsme. Může namítnout, že to byl projev zbabělosti, ale všichni vnitřní učedníci a členové klanu se ukryli v ledové jeskyni. Ti, kteří tak učinit nemohli, museli buď bojovat, nebo zemřít, vzdát se, nebo utéct. Můj otec zvolil třetí možnost ve snaze ochránit rodinu. To se mu podařilo. Ani později, když se můj otec připojil k boji a zpovídal se samotnému ZeWu-Junovi ze svého činu, nebyl nijak potrestán. Matka se mnou zůstala v bezpečí, kde se starala o raněnné a já trávil čas s ostatními dětmi. Ale musíš pochopit, že mi tehdy byli dva roky. Z té doby si téměř nic nepamatuji,“ odmlčel a dovolil si jeden dlouhý nádech.

„Potom vím, že válka skončila a my se neměli kam vrátit. Každý pomáhal při obnově, jak mohl a úkol nás dětí bylo povětšinou postarat se o ty mladší s občasnou pomocí a péčí dospělých.“ Ani nevěděl proč se tolik snaží svému veliteli a jak doufal i příteli nastínit situaci po válce, když bylo zjevné, že i on si ve své sektě musel projít něčím podobným, i když Nečistá říše nebyla zdaleka poznamenána tolik jako Oblačné zákoutí.

„Jak budování pokračovalo tak jsme my rostli. A jak jsme rostli my, přibývali nám povinnosti a začali jsme se vzdělávat v kultivaci. Najednou jsme měli všechny ty štěstce, meče, hudební nástroje a lekce… A protože jsem byl starší než HuiYin i učit jsem se začal dříve. Byl jsem ubytován s jinými vrstevníky a měli lekce s jinými. Čím starší jsme byli, tím větší propast mezi našimi skupinami vznikala.“

Ano, proč prostě jednoduše neříct, promiň, kamaráde, vím o něm úplný kulový, pomyslel si Nie FenFang frustrovaně. To ale netušil, že Tse RongWu ještě neskončil.

„Věřím, že podobné je to i ve všech ostatních velkých sektách. Nosíme stejný šat, ctíme stejná pravidla, ale navzájem jsme si cizí. Ty věkově vzdálenější už neznáme ani podle jména…“ povzdechl si mladý mistr ze sekty Lan.

„Pravda je, že jsem měl vždy problém najít si přátele. Občas, když někdo vyniká, najde si následovníky v kultivačních bratrech a společně chodí na Noční lovy. Mohl bych se k němu přičlenit, ale nechtělo se mi. Na druhé straně jsem sám nebyl dost výrazný a ani po tom netoužil. Na Noční lov jsem chodil prostě, když se někde nějaký pořádal a jinak spíš sloužil v sektě. Dobrovolný sluha z řad kultivujících, víš? Dělal jsem, co bylo třeba, pomáhal těm, kdo zrovna potřebovali, asistoval při výukách všech předmětů a lecí a vsadím se, že mnoho starších a mistrů dlouho přemýšlelo, co si se mnou mají počít. Na přednášky, které jsem slýchal od svých rodičů, se ani nemusíš ptát…“ uchechtl se nevesele.

„A jednoho dne jsem toho měl akorát tak dost. Nesl jsem právě nějaké svazky velmistrovi, když jsem se stal svědkem, toho, jak přemýšlel, kým nahradí navrátivšího se učedníka ze služby v této věži. Slyšel jsem seniora Lama YiJuna, jak velmistrovi říká, že Li HuiYin by mohl být dobrým kandidátem, na zdejší službu. Zmínil nějaký vydařený Noční lov, kterého se Li HuiYin účastnil, jako jeden ze čtyř vybraných z jejich třídy a také nějaký nedovolený souboj s jeho spolužákem, den po návratu? Myslím, že tak nějak to bylo. Každopádně měl tehdy mistr dojem, že by mu to pomohlo rozšířit si obzory, získat trochu víc smyslu pro zodpovědnost a celkově, že by mu možná bylo kuprospěchu, kdyby byl od svých spolubydlících na nějaký čas oddělen…“ Polkl a nalil tentokrát čaj sám sobě, aby svaližil vyprahlé hrdlo. Způsobně odložil šálek a teprve pak s pokrčením ramen opět pokračoval.

„Naštvalo mě to, víš? Já neměl přátele, ani skupinu. Neviděl jsem rozdíl mezi službou v sektě a službou ve věži. Jenže oni chtěli poslat pryč od přátel kluka, pro kterého byli ti spolubydlící, mimo jiné další sirotci, jedinou rodinou, kterou měl, a ještě si mysleli, že mu to co? Utuží charakter?“ odfrkl si. „A tak jsem se přihlásil. Navrhl jsem, že budu rád sloužit své sektě tím, že budu kupomoci ve strážní věži. Že na rozdíl od Li HuiYina, už jsem všechny lekce absolvoval, že jsem složil zkoušky a jsem mistrem a že Noční lovy jako takové, pro mě nejsou vášní, ale rád bych byl prospěšný, jakkoliv mohu. Musím přiznat, že mistru Lamovi se to příliš pozdávalo, ale měl dost slušnosti, aby nedal svou nelibost najevo. Naproti tomu velmistr Lan si uhladil bradu, vážně se zamyslel a nakonec mi dal za pravdu. Asi usoudil, že dobrovolník, zde bude platnější, než někdo, kdo by zde sloužil proti své vůli,“ domluvil konečně. Řekl tím nejen HuiYinův příběh, ale i svůj.

Nie FenFang vyslech spolusloužícího až do konce a v duchu si povzdechl. Tohle o Tse RongWuovi nevěděl, ale těžko by ho za to mohl odsuzovat. Každý jsme jiný, no ne? Jenže to opravdu znamenalo, že mu nemůže o Li HuiYinovi moc říct…

„Tam v bažinách mi zachránil život,“ přinutil se vypovědět něco, co před svými podřízenými opravdu nechtěl přiznávat. Jenže to vlastně nechtěl přiznat ani vůdci sekty Lan a taky to před jejich odchodem udělal, protože se bál o osud dotyčného učedníka.

„Tu noc jsem si nebyl úplně jistý, ale potom co jsem byl v bažinách ten další den s tebou, si jistý jsem. Přiletěl ze severozápadu. Z Qinghe…“ povzdechl si nahlas. Vstal z postele a přesunul se ke stolu. Vůně jídla byla až příliš lákavá a po tak dlouhém příběhu od RongWua bylo zřejmé, že to bude mít tak-tak aby ještě nebyla večeře úplně studená.

„Bojoval jsem s tou věcí, ale viděl jen sedm hlav, co se po mě sápaly z vody. Najednou mě drapnul za límec roucha a skončili jsme spolu na břehu, kde chtěl, ať vyšlu signál o pomoc. Chápeš, junior tvé sekty bez sebemenšího zaváhání, nebo projevu úcty zasáhl do mého lovu a ještě mi rozkazoval…“ zakroutil nad tím zpětně hlavou a snědl několik soust zatímco RongWu pil čaj a vyčkával.

„No tak jsem vyslal signál, i když jsem věděl, že ve věži seš jen ty a předpokládal, že nikdo nepřijde na pomoc. Ne, že bych ti nevěřil, naopak. Věřil jsem, že budeš respektovat pravidla a zůstaneš ve věži. Dokonce jsem mu řekl, že jeden tu vždycky musí zůstat a tak nikdo nepřijde… Ale bylo to jako mluvit do dubu, nemáte vy Lanové něco společného?“ uchechtl se. Sice to nebylo tak veselé jako obvyklé narážky, ale ano, Tse RongWu mu odpověděl lehkým úsměvem.

„Ne víc, než vy Nie,“ kontroval jeho slova.

„Když ta věc vylezla z bažin, tak bylo víc než jasné, že na ni nemáme, chápeš… Naskočil na meč, jakoby chtěl odletět, ale já ho zachytil. Nemohli jsme se prostě vzdát, vesnice byla příliš blízko, a kdyby nás ta věc pronásledovala, nebo jen rozzuřeně vyšla do kraje, krev každého koho by sežrala, by vězela na našich rukou…“

Tse RongWu přikývl. Tohle bylo pochopitelné, i když velmi vážné dilema.

„Když jsem mu to řekl, tak zůstal. Navrhl strategii, prostě jen tak… A tak jsme se společně pustili do boje, kde jsme očekávali, že zemřeme. No a… Zbytek znáš. Přiletěl vůdce tvé sekty s HanGuang-Junem a tím Patriarchou Yilingu a zahránili nás.“ FenFang se opět věnoval jídlu a skrz plná ústa se musel chvíli odmlčet.

„Dobře, ale jak to souvisí s tvou dnešní náladou a obdrženou depeší?“ ptal se RongWu opatrně.

FenFang něco zahuhlal a podal mu dopis, který mu senior Hsieh předal…

Veliteli strážní věže,

Z důvodu podezření ze sabotáže místa posledního odpočinku ChiFeng-Zuna prosím o zadržení a co nejrychlejší eskortování, nebo odeslání do Nečisté říše, každého samostatně cestujícího učedníka sekty Lan z Gusu, kterého na území Qinghe, nebo při pokusu o jeho opuštění, najdete.

Nie HuaiSang,

Vůdce sekty Nie.

Tse RongWu dopis přečetl jediným pohledem. Však taky nebyl nijak dlouhý…

Zbledl. S pozvednutým obočím a jasně čitelnou otázkou v očích pohlédl na svého velitele.

„Co to znamenaná?“

FenFang polkl a vážně mu pohled opětoval.

„Už když tu od vás byli, jsem si říkal, jestli to, že hledali Li HuiYina znamená, že má nějaký průšvih…“ zakroutil hlavou v gestu striktního nesouhlasu.

„Chápeš? Vůdce sekty Lan, o kterém se spekulovalo, že se odebral do ústraní, HanGuang-Jun, který má dlouhodobě pověst toho, který je všude tam, kde se něco děje, a Patriarcha Yilingu, který… No jeho pověst asi ani nemusím rozebírat… Přišli do Qinghe, aby nalezli jednoho jediného učedníka. Kdyby šlo o něco malého, nestačilo by jednoduše počkat na jeho návrat? Případně poslat někoho méně…, co já vím, významného?“ V rychlosti spolykal dalších několik soust.

„Navíc dotyčný poté, co mi pomohl v boji, byl zachráněn přímo vaším vůdcem a odebral se s námi do věže, prostě v noci utekl? Co jsem si asi tak měl myslet?“ pokrčil rameny, ale byl si jist, že směr jeho úvah nebyl nelogický, ani nepravděpodobný.

„Jenže oni za ním šli do Qinghe, ale on letěl jako do Gusu… Kterým směrem se on vydal odsud, či oni za ním, nevíme. Každopádně cestoval sám, že? Klidně by mohl být tím, koho náš vůdce hledá…“ Nie FenFang odložil hůlky a jeho šavle na jeho podráždění při těch myšlenkách reagovala zachvěním v pochvě.

Tse RongWu mlčky čekal, že se jeho velitel trochu upokojí a znovu se napil čaje.

„A ty máš dilema, protože ti zachránil život, ale zároveň je možné, že nějak znesvětil hrob bývalého vůdce tvé sekty. Nevíš jestli o jeho průchodu tímhle místem informovat nebo ne, protože volíš mezi loajalitou k sektě a svou vlastní ctí…“ shrnul FenFangův problém až příliš málo slovy na velitelův vkus, ale FenFang přikývl, protože to bylo vlastně přesné.

Tse RongWua, ale toto přitakání nijak nepotěšilo.

Nastalo ticho, které rušilo jen škrabání hůlek v misce, když se FenFang vrátil k jídlu.

„Myslím, že není nic špatného na tom, tvého vůdce informovat,“ promluvil RongWu, když jeho společník konečně odložil misku.

FenFang k němu tázavě vzhlédl, ale neptal se.

„Sepsal jsi hlášení, ne? Pošli jej do Nečisté říše. Tvůj vůdce z něj vyčte vše důležité. Bude vědět, že tudy učedník naší sekty ‚procházel‘ a že nevíme, kam zmizel, i kým je tentýž žák již hledaný.“

Protože si Nie FenFang odfrkl Tse RongWu tušil, že si v duchu nejspíš říká něco ve smyslu: „A to mi mé dilema jako vyřeší jak?“ I když FenFang by nejspíš užil trochu jinačích slov…

„Jsi pozvaný do Oblačných zákoutí, ne?“ odpověděl RongWu na nevyřčenou otázku svojí a s úsměvem na rtech dodal: „Odleť tam. Těžko někdo zpochybní pozvání od ZeWu-Juna. A kdyby ano, oficiálně poletíš žádat o pomoc při řešení situace v močálech a při té příležitosti můžeš zjistit, zda se tam náhodou Li HuiYin už nevrátil. Pokud ano, můžeš si s ním promluvit. Pokud ne… není na tobě, abys šířil drby, že?“

Nie FenFang na svého spolusloužícího okamžik hleděl jako spadlý z višně. Vážně by to mohl takto udělat? Zachovat si tvář před vůdcem sekty, být loajální a zároveň čestný…?

„A pak že Lanové nejsou záludní,“ ušklíbnul se, ale tentokrát se ten úšklebek dostal i do jeho očí.

„Přímo v osnovách výuky to nemáme, ale… občas stačí mít mozek.“ RongWu na FenFanga mrkl.

„Ty…!“

„Tím jsem chtěl samozřejmě říct, abys to neříkal velmistrovi, nebo budu přinejlepší jen týden v kuse klečet, nebo v horším případě opisovat pravidla ve stojce.“ Oba se zasmáli.

„Možná to udělám,“ poznamenal FenFang v žertu.

„Chceš mě vidět klečet?“ vytřeštil RongWu oči.

„Copak to neděláš právě teď?“ opáčil FenFang vtipně poukázaje na jeho polohu u stolu.

Když o chvíli později opouštěl Tse RongWu pokoj velitele věže, spokojeně se usmíval. Večer byl zachráněn a i když to vypadá, že má mladý učedník sekty opravdu vážný problém, minimálně to nebylo něco, co by mohl vyřešit. Pořád tu byly ty močály, které bylo třeba vyřešit přednostně…

Strážní věž v sousedství hranice s Gusu

Osmý a devátý den od rituálu

Nie FenFang se ráno prostřídal v močálech se svými podřízenými a po návratu do věže nalezl silně rozespalého Tse RongWua, který zřejmě neočekával jeho tak brzský návrat, protože se ještě ani neupravil do běžné dokonalé podoby.

Velitel taktně přešel jeho stav a odešel do kuchyně připravit snídani. RongWu tedy využil situace a vrátil se do pokoje, kde se zušlechtil do svého obvyklého vzezření.

Sešli se na jídle, kde si konečně vyměnili informace, které si měli vyměnit již včera…

„Na dnešek jsem hlídkoval já. Nic z bažin neuniklo,“ ujistil ho.

Tse RongWu vytřeštil oči.

„Oh, aha… Totiž to… nebylo nutné, hrál jsem opravdu dlouho a věnoval mnoho duchovní energie, účinky písně měli včerejší noc ještě přetrvat. Až dnes v noci bude asi skutečné nebezpečí, že se věci z močálů začnou probouzet…“ Vypadal při tom sdělení poněkud nervózně. Vyčítal si, že opomněl sdělit tak důležitou informaci, kvůli které FenFang zjevně neodpočíval, když by býval měl.

„V pořádku. Odpočinu si a večer se tam znovu vypravím.“

„To není dobrý nápad, musíš teď být vyčerpaný,“ ohradil se Tse RongWu, přestože sám na tom byl ohledně svého stavu velmi obdobně.

„Poletím tam, abych požádal ty dva, aby se prostřídali na noční hlídce přímo v močálech, ne abych to sám hlídal,“ utnul FenFang obavy svého podřízeného. Ne, že by si nepřál být silnější a schopnější, aby to mohl udělat, ale vzal si RongWuova předešlá slova k srdci. Nikdo nemůže sám dělat vše, co je třeba…

Tse RongWu si vydechl a aby zahnal jakékoliv zcestné myšlenky, které by velitel mohl mít, ihned mu nakázal po jídle jít odpočívat, což FenFang s chutí udělal, protože za posledních pár dní toho na něj bylo více než by rád.

RongWu zajistil fungování věže a zanechal velitele spát. Sice ho napadlo jít FenFanga vzbudit na oběd, usoudil ale, že kvalitní spánek mu bude k užitku víc. O to vydatnější pak přichystal večeři. Teprve tady se neučil pracovat s kořením a masem tak, aby jídlo bylo vyvážené, výživné a chutné pro všechny. Nic proti sektě, která ho vychovala, ale v některých ohledech nepovažoval její asketismus za to nejlepší, co může život nabídnout.

Když se FenFang dostavil do denní místnosti, protože se překvapivě probral sám, měl už RongWu vše nachystané a připravené. Akorát se tedy mohli společně najíst, než velitel poletí s novými instrukcemi za jejich kolegy.

ZheMei a JiaHao měli obdobně produktivní den, jako včera. Jen s tím rozdílem, že potkali i prvních pár duchů, kterým se podařilo z močálů vyprostit. Neměli však čas nějak osvíceně napomoci jejich klidu, proto jim nezbylo než je potlačit. Čím déle totiž bude vztyčení ochraného pole trvat, tím více toho unikne. Navzdory učení, že první je očištění a potlačení až druhé, učinili to nejpraktičtější, co mohli.

Nebyli příliš nadšení, když dorazil FenFang s novými instrukcemi, ale chápali je. Našli si slušné místo na tábořiště a vystřídali se na hlídce, podobně jako tomu činili ve věži. A protože na to byli dva, nevyčerpali se až tolik, co jejich velitel noc před tím.

Jenže přišel devátý den a oni toho měli všichni tak akorát plné zuby.

Tse RongWu nebyl dost odpočatý, aby mohl strávit další plnou noc hraním.

Nie FenFang nenabral dost sil, aby zvládl celou další noc hlídkovat. A ZheMei a JiaHao toho měli po noci tak akorát a rozhodně nepřicházelo v úvahu, aby celý den vytvářeli ochraná pole.

Byla jen jediná možnost. Dnes vyrazí přes den pracovat na formacích jen FenFang. V noci se opět na hlídce v močálech vystřídají ZheMei a JiaHao, zatímco RongWu bude poctivě nabírat síly, aby jim mohl příštím hraním koupit víc času.

Tse RongWuovi se to moc nelíbilo. Jenže ostatní tři se už rozhodli, takže toho nebylo mnoho, co by mohl udělat.

A tak FenFang odletěl a bratři Feng a Zhu odešli do pokojů, aby si odpočinuli.

Když na vybudování ochran pracoval jen FenFang sám, příliš toho nestihl. Pro samé starosti a snahu vypořádat se s tak velkým problémem, úplně zapomněl, proč se vlastně prve cítil tak nesvůj.

Večer přiletěli jeho podřízení dle domluvy a on je nechal pracovat. Když se vrátil do věže, RongWu na něj čekal s večeří.

„Zítra v noci, už bych měl být schopen zase hrát,“ mínil. Nie FenFang si ho důkladně prohlédl.

„Odkdy mají Lanové v pravidlech být pokrytci?“

Tse RongWu mu věnoval dotčený pohled, ale ke cti mu slouží, že pochopil, na co právě FenFang narážel.

„Chci pomoci,“ řekl omluvně na svoji obhajobu.

„Tak pošli zprávu do Gusu, že potřebujeme ještě minimálně jednoho kultivujícího s citerou,“ odbil ho FenFang mírněji než obvykle. Byl už tak moc unavený? Nebo mu ho bylo líto? Šlo o pocit sounáležitosti? To nevěděl ani on sám.

„Než se tam zpráva dostane, už nebude potřeba. A my nemůžeme nikoho postrádat,“ vydechl posmutněle. RongWu neměl žádnou pýchu, která by jej nutila snažit se překonávat vlastní hranice, aby dokázal, že nepotřebují nikoho jiného. Kdyby na to přišlo, uvítal by pomoc. Jen věděl, že toto také není řešení…

Nie FenFang si povzdechl.

„Zítra ještě hrát nebudeš. Odpočívej a nabírej síly. My vydržíme, jak dlouho bude třeba.“ Koneckonců, když někdo disponuje ultimátní zbraní, vždy se vyplatí na něj počkat.

FenFang se po jídle odebral do postele a RongWu učinil totéž až příliš dojatý důvěrou, kterou do něj jeho velitel a společníci vkládají.

Strážní věž v sousedství hranice s Gusu

Sedmý den od rituálu

To ráno vstal Nie FenFang překvapivě brzy. Myslel, že bude zapotřebí udělat snídani, ale JiaHao už s ní byl hotový a tak s díky zasedl k jídlu. Vyčkali ještě na ZheMeie, který se vrátil z údržby stájí, omyl se a zasedl k nim.

Instrukce byly jasné už z předešlého večera. Jen si je potvrdili a mohli vyrazit na svých čepelích.

Dokonce ani najít Tse RongWua s jeho citerou nebylo nikterak těžké…

„Ještě jsi nezmrznul?“ zvolal na nej ZheMei, když ho našel v lotosovém sedu strnule sedícího s očima zavřenýma.

Žák klanu Lan z Gusu otevřel oči a zvedl hlavu ke svým návštěvníkům.

„Ne, ale děkuji za optání,“ usmál se a s námahou se postavil. „Jdete utvářet ochraná pole?“ zeptal se zbytečně, protože odpověď znal.

„Představ si to… Vidíš k čemu nás ten Nie tyran nutí? Víš, jak jsou ty močály velké?“ Stěžoval si JiaHao naoko nespokojeně a RongWu i ZheMei se jeho dramatickému výstupu zasmáli.

„Tak já se vrátím do věže, hodně štěstí,“ popřál jim ještě, než se vydal zpátky. Z toho na meči letěl jen první etapu cesty, protože většinu své duchovní síly spotřeboval v noci. Musel svou hudbou pokrýt obrovské území… Vysilovalo ho to.

Sesedl z meče, jakmile opustil mokřady a dále postupoval pěšky, což mělo za následek, že do věže dorazil až po poledni.

FenFang už ho netrpělivě vyhlížel a v duchu RongWua častoval velmi nepěknými přízvisky. Některými dokonce nahlas. Když se tedy konečně objevil, chtěl mu hned vynadat. Když ale uzřel, jak vypadá, hned si to rozmyslel.

„Jsi v pořádku? Co se stalo?“

Tse RongWu se pousmál a vřele odvětil: „Nic se nestalo, veliteli. Jsem jen unavený…“

RongWu mu říkal „veliteli“ nejčastěji z jejich skupiny. Na druhé straně ani tak to nebylo příliš často. Většinou se tak dělo ve chvíli, kdy chtěl zdůrazit FenFangovo postavení, když už to ti druzí dva přeháněli s legráckami. Případně, když si zrovna potřeboval držet odstup. Jako teď!

FenFang mu řekl, ať se jde nejdřív najíst a v denní místnosti mu rychle nachystal oběd teplý čaj a malý pohárek vína, na rozproudění krve. Sice věděl, že učedníci Lan mají alkohol zakázaný, ale jakoby to snad bylo poprvé, kdy RongWu porušil nějaké z 4000 pravidel jeho sekty. Když mu dali napít poprvé, nechal se dokonce v opilosti slyšet, že by rád někdy zkusil porušit všechny. Později se za to styděl a své tvrzení popřel, ale FenFang si myslel, že je asi zkrátka velké pokušení je porušit, když může. No a oni ho za to rozhodně trestat nebudou, že.

Ani tentokrát Tse RongWu nic nenamítal. Vděčně se napil vína, i čaje a slušně a tiše snědl, co dostal do misek. Pak se ale omluvil a odešel do svého pokoje, kde po sběžném omytí prakticky upadl do postele a usnul dlouhým ozdravným spánkem.

Nie FenFang se tedy mohl konečně uklidnit, když se ukázalo, že jemu svěřená osoba je v pořádku, a protože věřil schopnostem dalších dvou. Večer donesl RongWuovi jídlo na pokoj a dokonce ho probudil. Sice chápal, že potřebuje spánek, ale také věděl, že potřebuje i vydatně jíst.

Když na něj jeho podřízený zamžoural, odtáhl se a ostře promluvil: „Máš tu jídlo. Koukej se najíst, ať jsi zítra použitelný.“

Tse RongWu něco zahuhlal a usmál se, až když FenFang jeho pokoj opustil a on si mohl důkladně prohlédnout nálož jídla, které pro něj bylo připraveno. Pokud ještě někdy uslyším, že jsou kultivující Nie jako barbaři, vyvedu dotyčného z omylu, pomyslel si spokojeně.

Feng ZheMei a Zhu JiaHao pracovali na zajištění bažin. Aby jim šla práce rychle od ruky, rozdělili se. I tak ale šlo vytváření ochran pomaleji, než by chtěli. Když se slunce chýlilo k západu, neměli pokrytou ani čtvrtinu. Což ovšem znamenalo, že nemohou pole ani aktivovat.

Byl začátek zimy a stmívalo se brzy. Jenže za tmy by bylo pokračování o dost složitější… rozhodli se moudře pro návrat do věže a převzetí nových instrukcí.

Když dorazili, v denní místnosti byl jen FenFang, kterému sdělili výsledek své dnešní práce. Ten jim poděkoval a nakázal jim spánek, aby mohli zítra pokračovat, že tentokrát zajistí noční hlídání močálů on.

Kdyby nejedl Tse RongWu večeři ve svém pokoji, a byl tomu rozhovoru přítomen, řekl by jim, že účinky písně by měli ještě dnešní noc přetrvat. Takto ovšem byl jediný, kdo tu informaci znal a brzy s touto znalostí opět sám usnul.

Nie FenFang odletěl z věže a na své šavli křižoval oblohu nad mokřadami. Občas si posvítil, jindy se spoléhal pouze na své kultivační smysly a jediné s čím musel během noci změřit síly, byl jeden obří hadí duch, který pro něj ale nepředstavoval žádnou skutečnou hrozbu.

A ZheMei s JiaHaem dodrželi včerejší rytmus v hlídání a jelikož nespatřili na obloze žádný světelný signál, měli klidnou noc.

Strážní věž v sousedství hranice s Gusu

Šestý den od rituálu

Když tři kultivační poutníci opustili strážní věž na okraji Qinghe, mezi čtyřmi jejími strážci zůstala viset lehce napjatá atmosféra.

Zprvu to řešili tím, že se každý věnoval svým povinnostem, které během posledních dní trochu zaostávaly za důležitějšími věcmi. Feng ZheMei a Zhu JiaHao se starali o koně a stáje, a Tse RongWu uklízel vnitřní prostory po hostech, zatímco Nie FenFang psal ve své pracovně hlášení o všem, co se během posledních dní událo.

Zběsilá mrtvola, způsob jak se s ní bratři Feng a Zhu vypořádali, starý muž a monstrum z bažin, o kterém mluvil, které málem stálo Nie FenFanga krk… Jak se objevil Li HuiYin a pomohl mu v těžkém boji, jak se nakonec zachovali a byli zachráněni onou trojicí tvořenou vůdcem sekty Lan, jeho mladším bratrem a znovu vzkříšeným Wei WuXianem…

Pravda, kdyby bylo jen na něm a jeho osobních pocitech, nejraději by jejich zásah zatajil. Přiznejme si, že to nebylo zrovna úžasné z jeho strany. Nejdřív selhal jako velitel, potom jako stratég, následně se nevyznamenal ani v boji kde potřeboval pomoc a nakonec ani hrdině neumřel, protože byli s Li HuiYinem zachráněni. Měl pocit, že celá záležitost s mokředami byla jedním velkým fiaskem, ale snažil se být svědomitý velitel a jako takový rozhodně nemohl tak klíčový moment zatajit. Obzvlášť, když co tady sloužil, se snažil, aby byl tím nejlepším velitelem věže v Qinghe!

Nie FenFang se o důvodech, proč sloužil v okrajovné strážní věži, nijak nešířil. To proto, že šlo o interní záležitosti sekty a klanu, do kterých nikomu zvenčí nic nebylo. Jedno z toho mála pravidel, které Nie z Qinghe prosazuje je absolutní loajalita sektě a klanu. Tedy něco, co právě FenFangovi nebylo ani za mák cizí.

I když to ale tajil před ostatními svými ze svých spolusloužících, neznamenalo to, že ho to vnitřně netíží.

Abyste pochopili, sektou Nie, která byla jednou z nejuzavřenějších v kultivačním světě, totiž zmítalo vnitřní napětí ohledně následnictví.

Předchozí vůdce Nie MingJue, se nikdy neoženil ani nezplodil nemanželského potomka. To samo o sobě nebyla taková tragédie, dokud existoval legitimní dědic, byť v podobě Nie HuaiSanga, o kterém nikdo nedokázal přesně říct, co se mu honí hlavou a za jehož vlády sekta značně upadala v pověsti mezi ostatními klany. Jenže dnes, kdy se zdá, že možná tenhle muž není tak úplně neschopný, ačkoliv Nie FenFang jím stále vnitřně pohrdá, je tento problém znovu napořadu dne, protože vůdce sekty dělá tutéž chybu, jako jeho zesnulý starší bratr. Není ženatý a ani o ženy nejeví zájem…

Díky tomuto se rozhořela vnitřní válka na dvou frontách.

První – Starší se pustili do aktivního přesvědčování vůdce klanu, aby zajistil sektě oficiálního dědice. Ať už tedy sňatkem, adopcí, nebo tím, že někoho ze vzdálených příbuzných prostě určí.

Druhá – Začali s výběrem vhodných kandidátů na tento post, jejichž seznam by mohli vůdci předložit, aby mohl začít s výběrem. Takže všichni vzdálení bratranci, sestřenice, tetičky a strýčkové, kteří měli nějaké slibné potomky, se snažili přesvědčit Starší, aby jejich děti na tento seznam začlenili.

To mělo za následek i to, že se na něj potenciálních dědiců dostal právě Nie FenFang. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného, kdyby mu matka nezačala klást na srdce, že aby uctil otce, Nie ZongHuie, který zemřel v hrobce šavlí nedlouho před smrtí bývalého vůdce klanu, musí se tím dědicem stát…!

Nebylo to tak, že by Nie FenFang neměl zájem přesně tohle udělat. Jen si nezvolil ideální způsob…

Nikdo to přímo neřekl, ale očekávalo se, že aby si vůdce sekty mohl vybrat svého následníka, budou muset vybraní kultivující prokázat svou hodnotu. Nevědělo se jak, ale všeobecně se mělo za to, že bude potřeba, aby mladí ukázali, že mají vůdčí schopnosti a všechny cnosti, kterých si sekta Nie vždy cenila. Alespoň takový byl pohled FenFangovy matky, která syna vždy vychovávala ve starém duchu klanových předků.

Mladík tedy pěstoval formy šavle a kultivaci bral nesmírně vážně. V jejich kruhu se skutečně našlo několik vrstevníků, kteří ho následovali na Nočních lovech a kteří si vážili jeho vedení. Jenže pak došlo k tomu, že Starší schromáždili aspiranty na „následníka“ klanu na nádvoří a představili je oficálně Nie HuaiSangovi. Ten však působil nesoustředěně, ba dokonce otráveně, že se tím vůbec musí zabývat. FenFanga už to samo uráželo! Bohužel, o pár dní později mu matka přišla pohoršeně sdělit, že jí jeden ze starších řekl, že se vůdce klanu o jejím synovi vyjádřil jako o zkostnatělém a nepřizpůsobivém, a že by pro klan chtěl do budoucna něco trochu jiného…

FenFang se tehdy tak naštval, že se rozhodl vyhledat vůdce klanu a od plic mu říct, co si o něm myslí on. Nevybral si však proto tu nejvhodnější možnou chvíli…

Mladík našel vůdce klanu ve Válečné hale, do které vešel bočním vchodem. Ihned spustil svou litanii kritiky na vůdce sekty a vůbec si nevšiml, že přerušil jednání s hosty, kteří přijeli až z Laolingu…

Tento incident měl za následek to, že na FenFanga ročílili Sarší, vůdce klanu i jeho matka, kteří spolu dlouze jednali za zavřenými dveřmi a výsledek jednání byl takový, že aby si uvědomil svoji chybu a jak obtížné je skutečně něco vést, bude sloužit jako velitel strážní věže do odvolání. A zřejmě aby nebyl pod dohledem své matky, bylo rozhodnuto, že to bude právě ta nejvzdálenější věž od Nečisté Říše.

Nie FenFang hned věděl, že to byla hloupost. Nelitoval sice toho, co řekl, ale litoval toho, jak to řekl, kde a kdy.

Ne, že by to nějak měnilo výsledek, kterým byl post velitele právě na tomto místě. Tedy funkce, kterou se snažil plnit co nejsvědomitěji, ale by se jednoho dne mohl vrátit do Nečisté říše alespoň s hrdostí, když už ne jako budoucí vůdce klanu. Protože po takovém fiasku, si ho Nie HuaiSang jako svého zástupce jistě nevybere…

Na druhé straně, na tom mu až zase tak moc doopravdy nezáleželo. Ne s odstupem času. Vezměte v potaz, že ta nešťastná událost se stala před víc jak půl rokem. Od té doby měl FenFang spoustu času přemýšlet nad tím, co udělal špatně a co doopravdy chce. No a řekněme, že dospěl k závěru, že i kdyby nikdy neměl být vůdce sekty, bude mu stačit, pokud jí bude moci dělat čest, podobně jako to vždy stačilo jeho otci.

I tak se ale samozřejmě chtěl vyznamenat. Přál si mít mezi kultivujícími nějaké znělé jméno, protože svým specifickým způsobem toužil po uznání.

A tak tu byl, psal nudné, ale úplné, hlášení o nedávných událostech a doufal, že dělá správně…

Znovu se s ostatními viděl na obědě. Bylo to však zvláštní, protože nějak moc nemluvili.

„O koně je postaráno,“ zmínil se Zhu JiaHao. Většinou to byla jeho povinnost, tak jako se většinou Feng ZheMei staral o zásoby. Což ostatně je další věc, která přijde na přednes.

„Potřebujeme dokoupit pár věcí, zítra zajdu do vesnice.“ Sice něco málo nakoupili již dnes ráno, ale to neměl ještě JiaHao přesnou povědomost o tom, co přesně chybí.

Tse RongWu se ani nemusel zmiňovat, že uklidil všechny vnitřní prostory.

„Takže se zase vše vrací do normálu,“ poznamenal místo toho s úsměvem.

„To určitě,“ odtušil FenFang ironicky, čímž si vysloužil jejich překvapené pohledy.

Pak ZheMei strčil do JiaHaa.

„To víš, z velitele je teď hrdina.“ Načež se oba jeho poznámce zasmáli a i RongWu si dovolil drobné pousmání.

Jenže Nie FenFangovi to vtipné zrovna nepřipadalo.

„Mrtvola tý věci je problém,“ vší silou se snažil o klidný, vážný tón. Výsledkem však bylo jen to, že od něj toto prohlášení znělo silně podrážděně. „Přiláká mrchožrouty. Navíc smrt monstra může uvolnit z bažin spoustu chodících mrtvol lidí, kteří tam v průběhu věků skonali. Ještě to neskončilo.“

Ostatní tři se po sobě podívali, ale víc už ho nepošťuchovali.

„Kdy vyrazíme? A kdo všechno?“ zajímal se Feng ZheMei.

„Mám s tím nejvíc zkušeností a RongWu byl doteď na stráži. Půjdeme my dva a ještě dnes odpoledne zmapujeme situaci.“

Ostatní přikývli.

To odpoledne tedy vyrazili Nie FenFang a Tse RongWu do mokřadů na svých mečích a mladý mistr sekty Lan tak mohl konečně spatřit poraženou nestvůru.

„Je obrovská,“ komentoval to. V duchu neopoměl konstatovat i jak strašně a odporně páchne, ale tento poznatek si nechal pro sebe.

FenFang mlčel a přistál poblíž těla, čímž vyplašil pár mrchožroutů, kteří si přišli pochutnat na snadno dostupném mase. Ty co nevyplašili svým příchodem, pak vyplašil šavlí, kterou vyslal jen tak do prostoru, aby se kolem nich prohnala, než se vrátí ke svému pánovi. Pak nastalo ticho.

„Co se děje, bratře Nie?“ prolomil jej Tse RongWu, ustaraně ke svému veliteli.

„Co by se dělo?“ odsekl FenFang.

„Jsi podrážděnější než obvykle,“ uvedl RongWu na svoji obhajobu.

„Hm…“ FenFang se o své pocity a myšlenky nechtěl dělit. Bylo toho příliš mnoho, než aby to mohl řádně vysvětlit.

„Jde o to, že jsi musel přijmout pomoc při boji?“ Tse RongWu neznal FenFanga zase tak dobře, aby ho napadlo jiných důvodů. „Nebo proto, že Li HuiYin utekl z věže, aniž bys s ním mohl mluvit?“

FenFang si odfrkl. Pravdě byla někde ještě trochu jinde. Každopádně teď se chtěl soustředit, na to, co musejí udělat.

„Rozsekáme tu věc na kousky a ty rozmístíme po močálu. Až se ponoří, přestanou lákat všechny potvory z okolí. Pak rozmístíme ochranné formace kolem bažin, aby z nich nemohlo nic odejít, jak se tomu zlíbí,“ přemýšlel nahlas.

Tse RongWu si povzdechl jen v duchu, když seznal, že se mu odpovědi nedostane a místo toho se soustředil na slova svého zdejšího velitele.

„Bažina je obrovská, bratře Nie. A ta věc taky. To ve dvou nemůžeme stihnout ještě dnes.“

Nie FenFangovi se to sice nelíbilo, ale musel chtě-nechtě uznat, že bratr Tse má pravdu.

„Uděláme, co stačíme. Večer se vrátíš do věže, zítra budeš hlídat a pošleš mi sem ZheMeie a JiaHaa. Já budu v noci hlídat močály ze vzduchu, aby nic nebezpečného neuniklo. Až ti dva zítra přijdou, předám jim instrukce a vrátím se do věže. Další den se opět prostřídáme, dokud se nepodaří bažiny izolovat. Potom začneme s očistou,“ rozhodl tedy.

„Včera jsi spotřeboval spoustu sil a měls málo odpočinku. Nevydržíš na čepeli celou noc,“ ohradil se RongWu starostlivě.

„Nevěříš mi?!“ odtušil velitel podrážděně a v očích se mu zalesklo málem vztekle. Sakra kdo byl Tse RongWu, aby takhle zpochybňoval jeho rozkazy? Budou tak takhle teď jednat všichni? Jaký má smysl někomu velet, když vás vůbec nerespektuje?

„Co? Ne… Totiž ‚ano‘! FenFangu, nemůžeš na sebe brát všechnu odpovědnost. Vždycky si bereš ty nejtěžší úkoly. Nevím, co se snažíš komu dokazovat, ale… Tady to není zapotřebí. Nikdo si o tobě nebude myslet nic zlého jenom proto, že rozdělíš práci rozumně.“ Tse RongWu zašel tak daleko, že chytil svého velitele za předloktí.

FenFang na něj hleděl, jakoby právě spadl z hvězd.

„Nevím, o čem mluvíš!“ odsekl znovu a vyškubl se.

„Není nic zlého ani divného na tom, že si po těžkém boji potřebuješ odpočinout. A nikdo nebude zpochybňovat tvé rozhodnutí nechat nejodpočatějšího člena strážní věže hlídkovat vnoci v bažinách, které nebylo možné přes den zcela zajistit. Navíc jsemze sekty Lan, víš? Stačí mi hrát na citeru a vše v doslechu se zklidní a nebude utíkat.“ Tse RongWu se pousmál a povytáhl obočí, jakoby se ptal, jestli je to takhle v pořádku.

FenFang už se trochu uklidnil, protože (osobní pocity stranou) to znělo rozumě.

„Říkám ti to proto, abys měl nějaké argumenty, kdyby ostatní kladli všetečné otázky. Budu v pořádku.“

Velitel si ho chvíli tiše prohlížel a nakonec souhlasně kývl. Zamumlal si pro sebe něco o otravných lidech, ale to že byl impulzívní, neznamenalo, že je navíc i hloupý.

„Hm,“ odtušil ještě a pustili se svorně do práce.

Nie FenFang věděl o porcování masa a nestvůr vše. Příručky sekty měl načtené a mnohokrát už musel jejich znalosti uplatnit i v praxi. Jeho šavle tedy vedla ukázkovou práci, kterou se Tse RongWu pokoušel napodobit, leč ne zdaleka tak úspěšně.

Společnná snaha však stačila k tomu, aby naporcovali nestvůru, jak potřebovali a pak přišlo na tu nejšpinavější část. Rozesetí zbytků po mokřadech.

Tvralo to dlouho a bylo to ošklivé a smradlavé. Nakonec museli změnit plán a vrátit se do věže oba, protože nepřicházelo v úvahu, aby RongWu zůstal přes noc v bažinách pokrytý krvý a vnitřnostmi, protože tím by tak akorát ještě přilákal predátory. Stačilo, že už takhle se museli vypořádat s jednou vlčí smečkou, která tam na ně přišla.

Ve věži tedy FenFang oznámil své konečné rozhodnutí ZheMeiovi a JiaHaovi, kteří se smáli jejich zevnějšku, ale nikdo z nich proti dalšímu postupu neprotestoval. ZheMei sice navrhl, že by mohli s JiaHaem jít v noci RongWuovi pomoc s tím, že by zatím pracovali na těch ochraných polích kolem bažin, ale FenFang je vybídl, aby radši načerpali síly na zítřek, aby to všechno stihli. Tím poskytl Tse RongWuovi příležitost, aby se taky trochu blísknul. I když to budou ve výsledku vědět jen oni čtyři plus někdo kdo bude jednou číst jeho hlášení.

Jakože z Nečisté říše jezdí posel jednou měsíčně, aby si zprávy převzal. Ne, že by toho měli příliš k nahlášení, ale je to lepší, než kdyby měli informace posílat poštou…

A tak se Tse RongWu vrátil do bažin, kde splnil přesně to, co slíbil. Našel si vyvýšenou osamocenou skalku a vydržel celou noc hrát Odpočinek, aby se nic nepokoušelo z močálů uniknout.

Nie FenFang šel po vydatné večeři brzy spát, aby mohl být co nejdříve a co nejvíce kupomoci svým bratrům na stráži.

Feng ZheMei a Zhu JiaHao přes den obstarávali, co bylo ve věži zapotřebí, a odpočívali. Večer, když bylo rozhodnuto o dalším postupu, rozhodli, že se v noci vystřídali na stráži, kdyby RongWu vyslal světelný signál a přesně tak i učinili. I když by se dali tak trochu označit za potížisty a měli rádi legraci a občas se vzájemně pošťuchovali, nebo ryli do svých dvou kolegů, měli i svoji vážnou stránku. Nikdy to neznamenalo, že by Nie FenFanga nerespektovali, nebo neuznávali jeho velení. Zkrátka jen měli rádi legraci a skvěle se doplňovali…

Nový den, neznamená klid

Netušil jsem, kde San LingWu strávil odpoledne. Ani jsem nemohl… I kdybych býval nalezl dostatek mozkové kapacity, abych se staral ještě o tohle, nemohl bych znovu tak snadno opustit knihovnu a svůj, přesněji Li HuiYinův, trest…

Nebylo to tak, že by mi na A-Lingovi doopravdy nezáleželo, jen jsem se sám stěží držel na nohou a střídavě rukou a vůbec při smyslech, při vědomí a ještě pracnější bylo udržet si soustředění po celou dobu psaní, kopírování, zase psaní…

Pravidla, pravidla, pravidla…!

Žádné nepoctivé praktiky.

Nepoužívej tajně skryté zbraně.

Nepřijímej žáky bez řádného výběru, aby nedošlo k předání znalostí špatným jedincům.

Nepoužívej žádné skryté ostré zbraně.

Po koupeli si vyměň oblečení.

Tvá čelenka je připomínkou sebekázně.

Bez svolení nesmíš použít čelenku jiného.

Čelenku nemůžeš používat pro jiný způsob.

Nenos korálky, řetízky se zvnoky nebo cokoliv, co vydává nějaký zvuk.

Nenos víc jak tři ozdoby u pasu.

Nepoužívej žádné úpravy šatů.

Neroznášej pochybnosti a žárlivost.

Kontroluj svá vlastní slova a chování a nekritizuj ostatní.

Nepomlouvej.

Nemluv vulgárně.

Nechovej se nesprávně.

Nešiř svár mezi lidmi.

Nezapomeň splnit svoje sliby.

Cti svého učitele a respektuj jeho učení.

Cti starce a učence.

Neseď v přítomnosti staršího. Můžeš si sednout teprve tehdy, až se starší usadí.

Respektuj zkušené muže, tak jako svého učitele, a následuj je.

Být skromný je ctností.

Neveď luxusní a rozmarný život.

Neoddávej se v životě potěšení a pohodlí.

Nenásleduj ty, kteří jsou u moci a vlivu.

Nebuď stoupencem bohatých a mocných.

Nepohrdej ostatními.

Nedívej se spatra na chudé.

Nešikanuj slabé.

Nepovyšuj se nad druhé.

Buď laskavý, umírněný, opatrný a ctnostný.

Buď milý a spokojený s nepřízní.

Hluboko v sobě si uchovej moudrost.

Nevyzdvihuj své schopnosti.

Neplýtvej časem studia.

Mám pocit, že mi za chvíli polezou nejen krkem, ale i ušima.

Cesta meče je spravedlivá cesta.

Následuj spravedlivou cestu,

nevydávej se po křivolakých cestách.

Odmítni křivolakou cestu.

Vyhýbej se špatným lidem.

Nedovol druhým, aby tě svedli na scestí.

Nespolčuj se se zlem.

Nepodléhej zlu.

Nehádej se s rodinou, neboť nezáleží na tom, kdo vyhraje.

Buď synovským dítětem.

Buď věrným dítětem.

Buď loajálním studentem.

Jdi mladším příkladem.

Dodržujzákony a pravidla.

Laskavě přijímej opravy.

Důstojně přijímej tresty.

Přemýšlej o svých chybách.

Neprodleně se dostav k potrestání.

Nesnaž se vyhnout trestu.

Pokud mě před tím bolela hlava, teď mám pocit, že mi brzy upadne…

Arogance je zakázána.

Bezdůvodný smích je zakázán.

Nevytvářejte si domněnky o druhých.

Nedržte zášť.

Zničte pět jedů.

Harmonie je hodnota.

Buď přátelský.

Buď k ostatním shovívavý.

Buď zdvořilý a čestný.

Buď spravedlivý a ostatní tě budou následovat.

Ach, ZeWu-Jun je všechny tak skvěle ztělesňuje… Vážně, jak ho může někdo znát a nezamilovat se?

Ne, že by právě tohle byly myšlenky, které bych si mohl dovolit teď mít…

A tak uběhlo odpoledne a já znovu stanu San LingWuovi čelem, když mě přišel vyzvednout. Nepozdravili jsme se. Však jsme spolu strávili většinu odpoledne a přiznávám, že se mi nedařilo najít hlas. Jen při pomyšlení, že bych měl promluvit, se mi vracely slzy do očí a v krku mi snad uvízlo celistvé jablko.

Vyslechl jsem po chvilce jeho tichá slova a niterně se mi krapet ulevilo. Pokud to řekl takto, znamenalo to, že Lan QiRen jeho lež neodhalil. Což ho samozřejmě uchránilo od trestu, ale také to znamenalo, že náš (s hodně přimhouřenýma očima) „plán“ pokračuje.

A pak nás našli ChengYi a PuAiem a já si v duchu povzdychl. Vy jste nám chyběli, pomyslel jsem si ironicky.

Tak teď už ti nechynbí, odvětli škodolibe můj vnitřní hlas.

Co na to říct? Beztak se jim nebylo možné vyhýbat věčně…

Všiml jsem si koutkem oka, jak starostlivě se ChengYi dívá. I že jeho pohled nyní více zahrnuje San LingWua.

Taky dobře… Však proč by mi to mělo vadit? Snad za to mohla ranní ChengYiho masáž, nebo celých těch posledních 6 dní, kdy mi všichni tři prokazovali pochopení a schovívavost, možná A-Lingova až přehnaná starostlivost dnes odpoledne, že jsem pocítil hluboko uvnitř pocit nedostatku. Rozhodl jsem se ho však nebrat na zřetel.

Navečeřeli jsme se tiše. Díky ChengYiho zásahu jsme se i ve stejném tichu vrátili na ubytovnu. Kde to však skončilo, protože si plně uvědomili moji společnost. Můj pohled se setkal s A-Lingovým, z čehož bylo zřejmé, že mezi námi dnes bylo řečeno možná až příliš mnoho. Mladík odešel do kóje naproti mé a skryl se tam pře zraky zbytku skupiny.

Zato PuAi si dle předpokladů usmyslel, že by mohl zkusit využít příležitosti volného večera a pokoušel se ke mně vetřít.

Měl jsem opravdu co dělat abych nad jeho dotazy nepovytáhl obočí.

„Ne, díky,“ chtěl jsem říct, ale ChengYi byl rychlejší.

Další vnitřní povzdech. Jsou ke mně až příliš milí…

Vystřídal jsem se s ostatními kvůli mytí a pak jsem jen ve vnitřním oděvu zalezl do své kóje, abych se věnoval výrobě kartiček. Opravdu jsem to chtěl udělat. Pomáhalo mi to soustředit myšlenky na něco jiného než bolest a vše prožité od svého znovuzrození.

Když pak nakoukl ChengYi, chtěl jsem ho ignorovat. Přesněji to bylo první, co mě napadlo, ale pak jsem si uvědomil, že HuiYin by se tak nejspíš nezachoval.

Dopsal jsem znak a vzhlédl. Akorát spolubydlící nakoukl dovnitř s tácem plným bochánků.

Přikývl jsem mlčky na jeho otázku. Překvapivě se netýkala jídla, ale náplně mé činnosti.

„PuAiovi se budou hodit,“ vypravil jsem ze sebe pouze a vrátil se pohledem k práci. Dalo se to vyložit jak ohledně jídla, tak ohledně kartiček. ChengYi jistě pochopí, že se to týkalo mé práce. Ale pokud nebude chtít, může zatím PuAie nechat přitom, že jsem tím myslel nabízené bochánky.

Pravda je, že jsem nechtěl žádné jídlo. Sladké, nebo ne, můj žaludek při pomyšlení na něco dalšího k pozření akorát tak prostestoval.

Dopsal jsem kartičky za vzdálené kulisy povídání dovu spolubydlícíh. Skončil jsem nakorát včas. Někdo zhasil světlo. Krátce jsem pomyslel na to, zda bych neměl jít skontrolovat San Linga, ale pak jsem usoudil, že nejen že nemám na další konfrontaci s ním, ale že jsem nejspíš ta poslední osoba, kterou chce teď vidět.

Usadil jsem se proto na posteli do lotosového sedu a odmítl jít spát…

Začal jsem dechovými cvičeními. Pomalu ale jistě jsem začínal nabírat kontrolu nad svým tělem. Chtěl jsem pokračovat postupným uvolňováním svalů, ale v těžké, tíživém tichu můj pokus vždy něco zhatilo.

Převážně tedy A-Lingovou vinou. Totiž fakt, že PuAi všem nepřál desetkrát dobrou noc, byl zvláštní, ale alespoň to znamenalo ticho. Fakt, že jsem neustále slyšel ChengYiho nervózní dech a San LingWuovy polykané vzlyky, mě jen přinutil stáhnout smysly do svého nitra. Protože kdybych tak neučnil, nebylo možné ponořit se do meditace.

Jenže takhle také ne!

San LingWu se co chvíli probudil a v těch chvílích, kdy to asi bylo obzvlášť zlé, se bosky procházel po své kóji. Jako matka napojená na potřeby svého dítěte, probouzející se pokaždé, když se trochu zavrtí v posteli, jsem se ani já nyní nedokázal odpoutat od jeho činů a každý sebemenší pohyb mě vytrhl z téměř úspěšné meditace. A přesně v těch okamžicích mi příliš začalo vadit PuAiovo chrápání, které i když A-Ling znovu ulehl a jeho se dech se nakrátko ustálil na přijatelné frekvenci, mě nenechalo pohroužit se do meditace, jak bych potřeboval. Než jsem se dokázal vzdálit duchem od chrápání, A-Ling se znovu probudil… A to nemluvím o ChengYiho snad celonočního otravného vyčkávání a nic nedělání, kdykoliv se LingWu chvíli procházel.

Bylo to frustrující. V jednu chvíli jsem měl dokonce chuť začít křičet, protože už muselo být kolem půlnoci a já to pořád nezvládl!

Jenže jsem si byl příliš vědom toho, že tím bych ničemu nepomohl. Z minulého života jsem byl až příliš zvyklý uvědomovat si vlastní pozici a ta v mém současném případě absolutně neumožňuje, abych podléhal tak emotivním a hloupým potřebám jako vybíjení si zlosti a buzení spolubydlících, kterým bych jinak akorát musel odpovídat na otázky…, což jsem už vůbec nechtěl!

Nakonec jsem to v časných ranních hodinách vzdal docela. Pochopil jsem, že dnešek, vlastně už včerejšek, byl asi pro všechny až příliš náročný, než abychom se mohli prostě a jednoduše vyspat.

Sáhl jsem po qiankunském váčku a vytáhl z něj HuiYinovu citeru. Napadlo mě, že kdybych zahrál píseň Jasnosti, pomohlo by to všem spát a já bych měl klid. Kdybych směřoval účinky písně i na sebe, mohlo by to pomoci…, říkal jsem si.

Jenže když už jsem chtěl pohladit struny v naučených notách a rytmech, najednou jsem zjistil, že se nehýbám. Vzpomínka na píseň ze sbírky chaosu a hraní MingJuovi mě zasáhla nepřipraveného a já pojednou zjistil, že se skutečně nedokážu dotknout strun. Stalo se to už po mém procitnutí v tomto těle, ale ne takhle silně. Držel jsem ruku nad strunami, teoreticky prostě stačilo překonat poslední centimetr, který dělil mé prsty od strun, ale…

Nešlo to!

Než jsem se nadál, měl jsem zrychlený dech a oči plné slz. Ne, že bych skutečně litoval, vraždy příseženého bratra, i když jedna má část pro něj občas truchlila. Zasáhlo mě pomyšlení, že už možná nikdy nebudu schopen hrát na citeru, což bylo něco, co mě učil XiChen a co jsem se díky němu naučil milovat.

Má frustrace se tím jen zvětšila. Vzdal jsem své úsilí a kývajíc se trupem zepředu dozadu jsem zabořil tvář do dlaní.

Hruď jakoby mi svíralo sedmero vražedných strun… Ujišťoval jsem se, že jsem schopen zahrát původní Jasnost. Že si pamatuji každičný tón!!!

Zbytečně…

Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem byl schopen tenhle nápad, který se ukázal být zbytečným, nechat plavat. Hořce jsem si pomyslel, co jen budu dělat, až začnu coby Li HuiYin docházet na lekce hudby a nebudu schopen hrát…??? A přemýšlel, že je docela zvláštní, že jsme tyto lekce ještě neměli, co jsem zpět v Oblačných zákoutích.

V jedné chvíli jsem se zvedl ve snaze setřást všechny chmury a překonal vzdálenost mezi svojí kójí a LingWuovou. A-Ling měl zrovna jednu z chvilek, kdy spal. Přisedl jsem si tiše k jeho lůžku a viděl jak má dlaně zaryté ve vlasech. Povzdechl jsem si. Tak o tomhle zvyku jsi mluvil…

Dotkl jsem se rukama jeho dlaní a pomalu jemně pracoval na tom, aby si přestal drtit hlavu a cuchat vlasy.

Nebylo to hned. Zaměřen na smysluplnou činnost, alespoň v mé hlavě, i když jsem byl unaven, jsem se dokázal alespoň části upokojit. Stačilo to dost na to, abych pomalu ale jistě, dokázal stáhnout jeho ruce a nechal je sevřít mou dlaň, namísto jeho hlavy. Přikryl jsem trojici spojených rukou svou druhou rukou a tak jak se A-Ling nakonec upokojil dost na to, aby už znovu nevstával a jeho spánek se stal hlubokým.

Mimoděk mi zacukalo v koutcích. Někdy jsi skutečně podobný Jin Lingovi, víš?, neubráním se v myšlenkách takovému srovnání.

Znovu se mi chtělo plakat, ale byl jsem až příliš unavený. V nepohodlné pozici na zemi jsem byl schopný upadnout jen do jakéhosi polospánku, ale i to bylo víc, než jsem si během noci připouštěl, že dosáhnu.

Ráno pak přišlo s pátou hodinou. Ačkoliv mě ze spánku vytrhlo už PuAiovo probuzení. Takže jsem nespokojeně zamrkal, vytáhl ruku ze San LingWuova sevření, vstal a protáhl se. To probudilo i mladíka, který na mě zmateně zamžoural.

Chtěl jsem něco říct, ale všechno mi přišlo příliš hloupé, než abych to skutečně vyslovil. Nervózně jsem přešlápl, kývnul hlavou a přešel z jeho kóje do své.

Málem jsem se přerazil o citeru a uvědomil si, že bych ji měl schovat. To jsem následně udělal, dokud se PuAi teprve protahoval.

Bylo to tu. Další skvělý den… Den, na jehož příchod jsem nebyl připraven.

Vzal jsem balíčky s tréninkovými kartičkami a šel dozadu, provést ranní hygienu, jako ChengYi.

PuAi nabízel sladké bochánky LingWuovi, ale ten odmítl. Nabízel totéž i mě, ale já si překvapivě vzal. Ne, že bych měl na ně chuť, ale chtěl jsem mládenci udělat trochu radost před tím, než mu do rukou vrazím kartičky.

„Děkuji,“ poděkoval jsem nic neříkajícně, než jsem si ukousl z nabízené sladkosti. LingWu se vzadu myl, zatímco ChengYi se vracel, takže jsem neměl kam spěchat.

Spořádal jsem ranní dárek a pak předal spolubydlícímu, svůj výtvor.

„Tréninkové kartičky. Hraj s ChengYim nebo LingWuem, ať u toho neumřeš nudou. Ty s jedničkou na zadní straně ber první. Hledáš stejné symboly. V těch s dvojkou už přiřazuješ symboly k jejich účinkům.“ Můj hlas byl stále jako bez života, navíc jsem v noci skoro nespal a po ránu jsem tak unavený…  Předal jsem mu oba balíčky převázané stužkami, i s instrukcemi, které jsem k nim měl. Předpokládám, že nemusím přímo zdůrazňovat, že se tím může vyvarovat stresu z dalších zkoušek.

Následně jsem pokračoval do zadu a vyminul se s A-Lingem. Sklonil jsem hlavu. Dívat se mu do tváře mi připadalo nesnesitelné. Zařekl jsem se, že ho už nebudu obtěžovat svými pocity, takže, co bych mu měl asi tak říct?

Po omytí se vrátím do své kójě a vezmu na sebe náhradní uniformu, protože ta včerejší dostala zabrat. Přendal jsem opět vše z jedeněch rukávů do druhých a vzpomněl si na sponu do vlasů od Li HuiYina. Vyndal jsem si z šuplíku a vzhlédl se v zrcadle.

Vypadáš strašně, konstatoval jsem si pro sebe. Zda víc k němu, či k sobě, těžko říct. Sám nevím a vlastně to není ani důležité…

Stejně jako San LingWuovi, i mě dnes trvá déle ze sebe udělat slušně vypadajícího kultivujícího. Převážu vlasy stuhou a v ruce sevřu nefritového motýlka. Jak moc nápadné nebo divné bude, když si jej nasadím? Je to však hloupá myšlenka. Co jsem tady žádnou ozdobu jsem nenosil. Navíc myslím, že ani Li HuiYin by se nezdobil. Pravidla klanu Lan k ozdobám přistupují velmi přísně a guany ve vlasech nosí převážně jen ti s hodností…

Mohl bych jej dát XiChenovi…, napadne mne, Záhy však divoce potřesu hlavou. To by byl vážně špatný nápad!

Znovu sponku uschovám, tentokrát do jednoho z váčků a předstírám, že jsem se nad ní vůbec nezamýšlel!

Vyjdu z kóje k ostatním a konečně všem mlde popřeji: „Dobré ráno,“ protože jsem dnes nějak opomněl pozdravit každého zvlášť. Usadím se k nim tedy alespoň na tradiční ranní posezení, před odchodem a cítím se stísněně. Abych zakryl nervozitu, nechám dlaně v rukávech a dlaně sevřu v pěsti. Pečlivě kontrolovaným dechem potlačím další projevy, které bych mohl mít a myšlenky cíleně směřuji k přítomnosti. To mi pomůže zachovat Li HuiYinovu tvář vážnou, v tichých chmurách, které ale patří jen a jen jemu. (V tomto případě mě, ale to ví jen A-Ling.)

Začíná můj sedmý den v Oblačných zákoutích plný výuky, tréninki a výkonu trestu, a já přitom jen doufám, že dnes ZeWu-Juna nepotkám… Ačkoliv, doufám v to opravdu…?

Pravda je spíš taková, že se obávám, že bych takové setkání dnes nezvládl.

Už je to dvanáctý den od mého návratu a pořád necítím žádnou změnu. Jak dlouho to může trvat…? A poznám vůbec, pokud se něco změní? Netuším.

Brzy však klid končí a mi musíme jít na snídani a vstříc tomu sedmému dni.