Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Zbytek odpoledne z pohledu velmistra Lana Lan XiChen
Lan QiRen byl šťastný. Ustaraný, ale přesto nejšťastnější za poslední měsíce, možná i roky… Nechal svého synovce odejít a přistihl sám sebe, jak už se těší na zítřejší oběd. Jeho rozjímání a návrat k práci byl však přerušen příchodem jednoho z učedníků. Konkrétně San LingWuem, což, pokud si dobře vzpomínal, byl jeden z Li HuiYinových spolubydlících a přátel. Mimoděk se podmračil, při vzpomínce na inkriminovaného učedníka, který byl v jeho očích stále pln kontroverze, ale nakonec během vzájemné ho pozdravu odsunul myšlenky na něho do pozadí. Protože tento hoch přeci nebyl jím, že? A pokud věděl, a že Lan QiRen věděl o svých studentech mnohé, byl velmi vychvalován mnoha učiteli a mistry v Oblačných zákoutích. „Proč přicházíš?“ zeptal se tedy s pečlivě kontrolovaným odtažitým výrazem. Aura moudrosti a zdrženlivosti, která jej obvykle obklopovala, se vrátila se stejnou přirozeností, jako že slunce každé ráno překročí východní obzor. Doopravdy připraven na jeho slova ale nebyl. Totiž nebylo úplně nejobvyklejší, že by si mnoho studentů chodilo pro radu přímo k němu, a to ani mezi válečnými sirotky, ale přesto doufal, že důvod mladíkova příchodu bude právě takový. Asi z části i proto, že už jméno Li HuiYin dnes nechtěl slyšet ani jednou! Když se však od bledého a skutečně nemocně vyhlížejícího mládence dozvěděl, že mu nebylo dobře a jeho přítel se o něj celé odpoledne staral, namísto psaní trestu, co mohl dělat víc, než si v duchu povzdechnout? Lan QiRen zavřel na okamžik oči a tiše přemýšlel. Což o to, nabídnout pomocnou ruku příteli a kultivačnímu bratrovi, na tom nebylo nic špatnému, pokud mu bylo opravdu zle. Stejně jako se dalo pochopit, že se nepřišel omluvit ten, který pomoc poskytl ale přímo pacient. A že se občas stávalo, že mladému San LingWuovi bylo špatně, to věděl v Oblačných zákoutích každý… Vlastně od učedníka nečekal nic menšího, než že bude svému vrstevníkovi ku pomoci. Proč ho ovšem nemohl nechat v lékařském pavilonu u léčitelů, nebo jej nechat v péči jiných spolubydlících? Samozřejmě to mohlo mít mnoho nevinných důvodů, jako že San LingWu nechtěl léčitele obtěžovat a jejich další spolubydlící měli jiné povinnosti, nebo byli dokonce mimo Oblačná zákoutí posláni pro něco přímo do města pod horou… Ale Lan QiRen byl podezřívavý a skeptický ohledně všeho, co Li HuiYin udělal. Alespoň od návratu z Yunpingu. Otevřel oči a upřel je přímo na bledého mladíka před sebou. Jejich temné hlubiny neprozrazovaly, co si myslí. Stejně jako nic v jeho postoji. Ticho však protahoval zcela záměrně. Chvíli dokonce uvažoval, že se skutečně zeptá na další okolnosti chlapcova „léčení“, pak si ale vzpomněl, jak k němu to odpoledne přišel XiChen a na kolenou jej prosil, aby Li HuiYinovi zmírnil trest a rozhodl se po tomto dnes nepídit. Možná se na to zeptá přímo Li HuiYina, pokud za ním přijde ohledně snížení trestu. A možná to nebude nutné a pro jednou se nic nestane. Hlavně nechtěl, aby za ním jeho synovec ještě někdy musel přijít ve stejném stavu, jako dnes po rozhovoru se San LingWuovým spolubydlícím. „Rozumím. Doufám, že sis řádně odpočinul. Zastav se v lékařském pavilonu, pokud jsi tak ještě neučinil. Pro zítřek jsi omluven z veškeré výuky,“ oznámil chlapci a s těmi slovy jej i propustil.
Následně se Lan QiRen zabýval svými povinnostmi a až před večeří se vypravil obejít kolegy seniory, kteří budou mít nazítří na starosti jejich třídu, aby mladíka omluvil, což skutečně nezpůsobilo žádné zmatky, překvapení, ani podezření. Když se vrácel pohrával si s myšlenkou navečeřet se se synovcem, ale nakonec kolem Hanshi jen prošel. Ne, že by ho nechtěl vidět, ale na jeden den si již řekli mnohé. Usoudil, že skutečně neuškodí, když si i oni dva řádně odpočinou a nechají vše důležité na další den…
Lan XiChenovi přinesl žák večeři do Hanshi, jak bývalo zvykem ještě před jeho ústraním. Nervózní mládenec byl Suen YaLing tentýž učedník, který ho eskortoval včerejší den ráno od brány. S lehkým úsměvem položí tác s večeří na vůdcův stůl a popřeje mu dobré chuti a hezkého večera. | ||
| |||
 | Zbytek dne
Někdy existují dny, kdy máte prostě smůlu. Kdy se vám nic nedaří, a když se pokusíte opravdit jednu věc, rozbijete jinou. Jsou ale i dny, kdy se vám kazí doslova, na co sáhnete. Dny černé beznaděje, kdy jediné, co vám zbývá, je temná prázdnota…
A-Ling sice řekl, že se nemusím omlouvat, a byl možná až příliš moudrý ve svém souhrnu a výzvě o „neomlouvání“ se. Jenže co to vlastně znamená? Můžeme se jeden k druhému chovat zle, můžeme se navzájem třeba mučit, ale nesmíme se za to omlouvat, ani omluvu očekávat? Opravdu je tohle to nejrozumější, co jsi schopen vymyslet? Doopravdy se však nemohu zlobit, ani to víc rozebírat. Rozhodl jsem se, že už ho nebudu obtěžovat svými pocity, že si nezasloužím nic menšího, než krutost, a pokud to znamená, že musím žít, dokud San LingWu nerozhodne jinak, nebo dokud mě tu bude ta podivná magie držet, pak se podvolím. V základu jsem nepřikývnul, ale ani se neohradil, proti tomu prohlášení. Prázdnota a odevzdanost se šířila v mé duši způsobala lezavý čím sál silnější pocit chladu po celém těle.
Zachytil mě za rukáv, ale já netušil, jak si to gesto vyložit. Mé oči se s jeho setkaly jen krátce. Co ještě chceš?, mihla se v mých otázka. Záhy jsem se však musel velmi snažit nevybuchnout iracioláním zoufalým vztekem (znovu), nebo naopak se neschoulit do klubíčka (jako když jsem jej odvedl od vodopádu a on mě nenechal dokočit, co jsem začal). Lepší…? LEPŠÍ?!!! K opravdovému výbuchu však nikdy nedošlo. I když to bolelo, ten rozpor možných reakcí byl až příliš velký… Nakonec jsem se po vteřince zírání a vnitřního boje jen podvolil jeho slovům a znovu mlčky přikýl.
San LingWu si upravil Lanské roucho a po sejmutí ochraných talismanů už bylo načase jít, což mě, dle mých předešlých očekávání, nepřekvapilo. Znovu jsem jen přikývl a pak už nás venku znovu přivítal mrazivý vítr. Náš jediný spojenec v tomto dni a na tomto místě, neboť se zdálo, že všichni ostatní žáci měli jiné povinosti, lekce nebo cokoliv dalšího. Rozdělili jsme se. Nezbylo mi než sledovat jak odchází a doufat, že jeho první veliká lež nebude odhalena. Jak dlouho to může procházet? Kam až to chceš nechat zajít? Potřásl jsem hlavou a raději dle plánu pokračoval do knihovny. No plánu… Podle té jediné osnovy, kterou jsem tu měl.
S chmurami v pro mě stále tak cizí tváři jsem vešel dovnitř, uctivě pozdravil hlasem bez života a strnulou úklonou a zamířil na místo, kde jsem se oddával té neblahé povinnosti, jíž jsem byl pověřen. Zalétl jsem pohledem ke knihovníkovi, jehož oči jsem na sobě krátce vycítil, ale on už se věnoval znovu své vlastní práci. Znovu si připomenu, že jakákoliv jeho starost nepatří mě, nýbrž původnímu majiteli těla. A stejně jako minulé dny setvačně podstoupím stjené kroky, abych pokračoval a dopsal současně rozdělanou sadu pravidel. Jde to však ztuha. I když masáž od ChengYiho ráno prospěla mým svalům, není lehké je teď namáhat. Mám pocit, že jsem během šermu, rozhovoru se ZeWu-Junem a vším co následovalo, vyplýtval více fyzické energie, než by mi vzalo psaní pravidel… Pokusím se sáhnout do duchovních rezerv a vytrvat. Kdyby nic jiného, nikdo další by neměl poznat, že nejsem Li HuiYin a z toho co vím, by se nikdy nepokoušel vyhnout trestu. Slíbils tomu klukovi, že budete pokračovat zítra. Kdy a jak to chceš udělat tedy udělat? Tomuto prohlášení od vnitřního hlasu se však mohu jen v duchu vysmát. A když to nesplním, tak co? Beztak tomu prohlášení nevěřil, už když jsem to řekl. Nezáleží na tom. Nezáleží na ničem…
Během přepisu pravidel se nic zvláštního nestalo a já jím proplul, aniž bych vnímal cokoliv jiného. Musel jsem se absolutně soustředit, abych zvládl postupovat dle vytyčené rutiny. Najednou byl celý čtvrtý arch popsaný a já pod něj vložil nový prázdný papír. Stoupl jsem si tak, jakobych upravoval věci na stole, aby si nikdo nemohl ničeho všimnout (ještěže opisuji pravidla v zastrčené čítárně v rohu, takže případní pozorovatelé mají jen málo úhlů k nahlédnutí) a použil své kopírovací kouzlo. Následně dnes opsaná pravidla jsem vložil na vrchol papírů a nově vytvořenou dospod. 1/5 dodržena. Dostatečně nenápadné a zároveň alespoň částečné urychlení trestu. I když jsem si nemyslel, že to nakonec přeci jen udělám…
A tak jsem si si připravil čistý arch, napsal posledních deset pravidel a uvědomil jsem si, že i ti nejposlednější začali z knihovny odcházet. Večeře… Uklidil jsem po sobě, oblékl se do vnějších vrstev, a aniž bych předělával svůj „opisovací“ účes jsem se rozloučil s knihovníkem a vyšel do chladného večera, kde na mě přesně dle očekávání čekal i San LingWu. Mlčky, se sklopenou hlavou, jsem se k němu připojil. Pokračovali jsme na výživnou lež mdle ochucenou večeři, kde jsme měli tu čest usednout po boku našich dvou dalších spolubydlících…
Jenže mě to bylo vlastně jedno. Jen mě z toho všeho bolela hlava. A stejně tak mi nezáleželo ani na jejich překvapení, když si uvědomili, že je doprovázím na ubytovnu, namísto toho, abych se vrátil do knihovny. Ne, že by se můj nápad, nedal provést i tam, jenže se mi už opravdu nechtělo dělat další stojky, pokud je nemusím dělat. A kdybych nestojkoval, tak by bylo zřejmé, že neopisuji pravidla, což by vyvolalo otázky, což je přesně to, co nechci. Je až tak s podivem, že si po 6 dnech potřebuji jeden večer trochu odpočinout? Inu, i kdyby… Ať mě velmistr třeba zabije, pokud mu to udělá radost. Teď už by tím ulehčil i LingWuovi, nejen XiChenovi… Doopravvdy si však nemyslím, že to skončí právě takhle.
Doprovodím zbývající osazenstvo na pokoj jako tělo bez duše. Neznám jejich pozdní po večeřní rituály, tak si prostě zalezu do své kóje a začnu střihat papír, jehož mám ve stole značnou zásobu, na přesně stejně velké kartičky, abych mohl vyrobit PuAiovi učební pomůcku, o které jsem se zmínil LingWuovi. Vlastně to není vůbec důležité a stěží na tom doopravdy záleží, ale když už mě to napadlo, když už jsem to LingWuovi navrhl, proč bych to i nepřipravil, když mám výjimečně trochu času? PuAiovi to může pomoct a mě to sěží ublíží. Nevidím důvod, proč bych měl přihlížet dalším potížím s učením, pokud je možné se tomu vyvarovat. Mimoděk mě napadne, kdy se odzvíme výsledky dnešního testu a případně se zamyslím i nad tím, jestli nám rozdají archy zpátky s opravami, nebo zda jen oznámí úspěšnost a půjde se dál… Tyhle obyčejné věci a myšlenky mi pomáhají odvést pozornost od toho párzdna uvnitř, od vzpomínek na XiChenův bolestný výraz, hučící vodopád a rozhovor s LingWuem, ve kterém jsem katastrofálně selhal. Ačkoliv noci se trochu obávám. Nechci se dočkat večerky. Nechci jít dnes spát. Představa všudy přítomné chladné tmy a ticha mě už sama o sobě vhání slzy do očí.
Nakonec se tomu ale nedá vyhnout, že? Ani příprava sady kartiček se zdvojenými symboly ani druhé kde jsou symboly vs popis jejich účinků, mě od toho nemůže uchránit. Převážu každou sadu zvlášť jiným pruhem látky, který oddělím z čistých obvazů a připravím je na stůl, abych je ráno předal PuAiovi. Trocha večerní hygieny a nakonec se usadím na posteli do lotosového sedu, abych namísto spánku použil meditaci. Obávám se totiž, že jinak buď neusnu, nebo bych měl zlé sny. A to poslední co potřebuji je, abych třeba mluvil ze spaní, nebo tak něco… | ||
| |||
 | Ven ze skrýše A-Yao Co kdyby mu všechna ta slova A-Yao skutečně potvrdil? V danou chvíli to mohlo být poslední šancí, jak jej od sebe odehnat – i když by San Ling byl přesvědčený, že je to lež, zůstal by? Kdyby mu A-Yao řekl do očí, že chce, aby té lži věřil, kdyby trval na tom, že mu nedovolí zaplést se – jakoby nebyl ještě zapletený – kdyby ho dál odháněl – ustál by to ještě? To se nakonec A-Yao neměl dozvědět a San Ling odpověď sám neznal. Nepřipouštěl si, když chrlil ta slova, ani když se již vyčerpaný opřel o zeď, že by A-Yao pokračoval v takovém postoji – jednoduše protože by v takové chvíli netušil, jak reagovat. Nemohl si to připouštět, aby se držel ještě o něco déle. Potřeboval věřit, že to, co si myslí, je pravda. Však i slzy na A-Yaově tvářích jej utvrzovaly v takových jeho myšlenkách, i když je spatřil až když zvedl vlastní pohled a navenek na ně nereagoval. Musel vyslovit, co vyslovil a nenechal se zastavit. Za dnešní den bylo už tolik slz... a stejně nebyly ještě poslední, tomu by snad ani jeden z nich nemohl uvěřit. Ještě byla dlouhá doba před spánkem a příliš otevřených ran. Alespoň některé z nich ale mohli společně zkusit částečně zhojit teď a tady. Zatímco A-Yao neříkal nic, San Ling si ani neuvědomoval, že jeho unavený dech se postupně ztratil, že jej zadržuje v napjetí. Až když zaslechl A-Yaovo „omlouvám se“, konečně vydechl. Sledoval, jak jednou paží jeho společník objal sám sebe, poslouchal jeho neladící nádechy a slova, která skrz ně A-Yao vyslovil. Od stěny se nevzdálil, dál se opíral a pak zaklonil hlavu. S vrškem hlavy opřeným o stěnu se San LingWu konečně přestal na A-Yaa dívat. Jeho oči teď putovaly ke stropu a zbavily tak druhého muže unaveného, ale napjatého dozoru. A jeho tvář se nijak nezměnila, když se A-Yao přesunul vedle, ani když přišlo to lehce ironické, pro někoho možná odlehčující vyjádření. A-Ling takový zkrátka nebyl. Možná by někdo využil příležitosti, aby zkusil zlehčit atmosféru a přetvořil by ve vtip A-Yaovo prohlášení, ale A-Ling skoro působil, že jej nevzal na vědomí. Že ani na úsměv už zkrátka nezbylo místo. Místo něj tedy nabral dech. „Nemusíš se mi omlouvat,“ ozval se tiše. „Kdybys musel, museli bychom se omlouvat oba… teď a i později hodně často. Pojďme... to nedělat.“ Natočil k němu tvář, když to vyslovil. Myslel to skutečně vážně, nebylo to žádné chlácholení. Když se pokoušel představit sám sebe v kůži A-Yaa, nestačil to ani vše pobrat. Stačila mu ta vlastní. Oba byli v šílené situaci a on se pokusil na to nezapomínat. Copak by si mohli vyčítat, jak se chovají nebo co cítí a omlouvat se za to? I když metoda, kterou A-Yao zvolil tentokrát... zabolela... vlastně se k tomu ani nechtěl vracet. V tenhle moment... se mu ulevilo neskutečně, že A-Yao nepokračoval na předchozí notě. A pokud šlo o to, že by se měl i on sám naopak druhému omlouvat? A ne snad? Nechtěl ustoupit stejně, jako on... navzájem si svou situaci neusnadňovali. I když v ní měli jen sami sebe vzájemně. „Měli bychom se držet co nejvíce zvyků předchozích dnů,“ odvětil v reakci na A-Yaova další slova., „i když dnes je to asi v pořádku...“ Nevyvracel mu, že si potřebuje odpočinout. Skutečně měl v těch pár vteřinách, kdy čekal na reakci na svá rychlá slova, pocit že se neudrží na nohou. Ale i předtím, celou dobu cítil, že kdyby povolil, nezvládl by to – těžko však určovat přesná slova smysly. Drželo ho jen něco málo a když mu to přestalo být vyvracováno, alespoň trochu nabral druhého dechu. Ale nemohl si nic nalhávat... jenže ani to, že by byl schopný si opravdu odpočinout, vlastně si neuměl představit, že jednou tenhle den skončí a on by si měl lehnout a spát, jakoby skončil jen další běžný den... ale to bylo řešení na později. Osamotě. Zároveň A-Yaovi ani nepotvrdil, že jej nepůjde vyzvednout. Sám ani nevěděl. Co udělat po odchodu z opuštěné ubytovny, to měl určené jen plánem zajít za velmistrem, ale jinak byl v tomto ohledu ztracený. Ale ani to nebylo pro něj téma na teď. Co vlastně tedy ještě bylo téma na teď z pohledu San Linga? Když se mu dočkalo tak zvláštního poplácání po hlavě, tak na A-Yaa překvapeně zamrkal, s reakcí na objetí se to však srovnávat nedalo. Ale snad... o něco uvolnil ramena, když pak pomalu chytil kus A-Yaova rukávu na paži, kterou měl blíže. Téma už na teď ani žádné neměl. Byl čas nechat tyto okamžiky uležet, pokusit se poprat se zjištěným, nabrat dech, najít způsob, jak pokračovat... a mnoho dalšího. Jenže, a snad za to mohlo i ten jemný dotek, San Ling chtěl ještě něco přesto dodat. A nemělo smysl si cokoliv nalhávat, to bylo jasné. Proč říkat, že to bude dobré, když o tom nebyly žádné důkazy a dokonce ani nebylo známo, co by vlastně „dobré“ bylo? Jednoduše... protože možná někdy je to dobré slyšet. Možná někdy, i když tomu jeden nevěří, je alespoň nějaká naděje důležitá. Alespoň to A-Linga napadlo, když sledoval známou tvář a když si na ní vybavil slzy, po kterých sice už nebyly tak zřetelné stopy, ale ani nemusely aby si je pamatoval. A tak jej chytil za ten rukáv a jen lehce zatahal. „A-Yao?“ Vydechl tiše. „Bude to lepší...“ Neusmál se, ale řekl to, než se ztěžka odtáhl od stěny, pustil jej a urovnal své oblečení, i když to nebylo nějak zvlášť nutné. Jakmile byly ochrany dole, už blízké oslovení, které si mezi sebou předávali, nepoužil. A na jeho otázku přikývl. „Pojďme,“ odvětil stále tišším hlasem, „zajdu za velmistrem a pak tě před večeří vyzvednu...“ Tak se to stalo, že A-Yao neskončil na skalách pod vodopádem, ale v opuštěné ubytovně s nečekaným – a neodbytným – spojencem. V době, kdy z budovy vyšli ven, bylo okolí opuštěné. Studenti se věnovali odpoledním předmětům, zadaným činnostem nebo využívali volna po svém, ale málokomu by se nechtělo využít posledních dnů, kdy cesty nejsou ještě moc zasněžené. S časem, který do večeře zbýval, mohl A-Yao alespoň trochu pohnout s trestem, který na něm zůstal, a San Ling... měl příležitost navštívit velmistra, neboť tomu akorát byla chvíle, kdy z jeho domku odešel Lan XiChen a vrátil se do Hanshi,. Velmistr byl tedy opět sám a, pokud neměl důležité schůze, jeho dveře neměly žádné ordinační hodiny, i když jich učedníci tolik nevyužívali. Pokud se A-Yao před večeří skutečně vydal ještě do knihovny, nikoho už příliš nepřekvapila jeho přítomnost ani způsob, kterým trest plnil. Ale postarší knihovník, rovnající akorát spisy do jedné z polic, k němu zaletěl pohledem a pak si pro sebe tak pokývl, když přišel. Skoro až úlevně, protože když se Li HuiYin neobjevil jako každý předchozí den od svého návratu – když jeho vrstevníkům skončily lekce a povinnosti – bylo to přeci jen nezvyklé. A knihovník byl nejen obecně člověk starostlivý, ale kdesi v měl schovanou také lítost vůči právě tomuhle jednomu mladíkovi – kterou však samozřejmě neprojevoval. | ||
| |||
 | Nové informace Wei WuXian, Nie HuaiSang
Jím pomalu. Nasouchám tichu. Pozoruji ze své stoické vzdálenosti. I když v případě Wei Yinga je to spíše blízkost, za kterou jsem vnitřně rád. Už před nikým nemíním stavět jejich dojem nad náš vztah. Nikdy. Položím jednu dlaň na koleno, kterým se můj manžel otřel o mé stehno. Zdá se být nervózní. I já jsem. Chci mu být oporou, i kdyby jen tímto. Navíc pochybuji, že zrovna Nie HuaiSang by proti nám mohl něco namítat. Pokud on sám není Ustřižený rukáv, tak jsem já, Lan WangJi, bůh legrace. A to nikdo nechce, protože umíte si pak představit, jak nudný by byl svět?
Wei Ying položil své doplňující otázky a vůdce sekty Nie potvrzuje, že vše zkontrolovali. Přesto se mi na tom něco nezdá. Takže vlastně nezkontrolovali… Někdo jiný by na mém místě nejspíš zakroutil hlavou, ale já ne. Pravda je, že na takovém místě, jaké muž naproti nám popisuje, by se k rakvi nepozorovaně nebylo možné dostat. A že by někdo zvládl uplatit, nebo nějak zmanipulovat hned 9 učedníků takových sekt jako Nie, Jiang a Lan zní jako z říše snů. Toho by pravděpodobně nebyl schopen ani mistr manipulace jakým byl LianFang-Zun. Oceňuji však, že se tón vůdce Nie HuaiSanga změnil na ryze věcný. Tedy povětšinou… Není možné nepostřehnout bolest v jeho očích, které jsou na hony vzdálené jeho dřívější až téměř dětské rozpustilosti. Jako jediné podávaly světu svědectví o tom, že ani tento muž nezůstal beze změny.
Jím tak tiše, jak to jenom lze a snažím se přitom, aby mi nic neuniklo. Tři učedníci hráli Odpočinek a nestačilo to. Takže rozhořčení muselo být silné, ale ne zase tak silné, aby se zběsilá mrtvola utrhla ze řetězu. A pak zmíní, že musela být odstraněna duše. Konkrétně Jin GuangYaova duše… Při vyslehcnutí jména žáka, který hrál Dotazování, mohu svědomitě a tiše přikývnout. Byl jedním z těch nadanějších v tomto směru. Zkontrolovali posednutí? Pohlédnu na svého manžela a zpět. V případě Wei WuXiana ani Zidian vůdce sekty Jiang nic neodhalil. Jak to asi kontrolovali oni? Neubráním se otázce. Protože ale ještě jím, nezmíním ji nahlas. Musím však uznat, že očouzená jeskyně, vzbuzuje přinejmenším otázky. A další popis událostí, včetně nalezení kultivujících sekty Feng z Heijianu, nás nemilosrdně vede směrem k dosud nejmenovanému Lanskému učedníkovi. Mimoděk sevřu hůlky přečovitěji, když slyším, kterak uráželi nejen můj domov, mé předky a soukmenovce ale zcela nestoudně i mého bratra, který byl tím „monstrem“ pouze vychytrale zneužit! A kdybych mohl věřit muži před námi, řekl bych, že je i on sám pohoršen? Ale to těžko říct… Popis chování učedníka není… řekněme přímo podezřelý v první okamžik. A kdyby to byl navíc přímo ten, po němž pátráme, tak o to méně. Po třech měsících klečení, narazit v Qinghe na tak hanebné urážení vůdce sekty, kterého miluje, nedivil bych se, kdyby reagoval právě takto. Jenže on by tak mohl reagovat i Jin GuangYao, že? Ne kvůli XiChenovi, ale pro tu urážku, kterou o něm vyslovili. Víme už, že na podobná slova byl nejháklivější. Zmínka o zhlédnutí se v zrcadle, pak napovídá, že v tom skutečně může být něco hlubšího.
Popis učedníka na Li HuiYina sedí. Portrét je až předkvapivě výstižný, natože měl k dispozici pouze slovní popis. Nevezmu portrét do ruky, abych si prohlédl blíže. Stačí mi, co vidím. Souhlasně kývnu a pohledem vyhledám svého kultivačního partnera. Toho jsem se bál… Polknu poslední sousto. Čímžto pádem jsem dojedl. Ať už jsou HuaiSangovy předestřené motivy skutečné, či nikoliv, dává smysl, proč se zachoval, jak se zachoval. Byl zodpovědný za bezpečnost hřbitova a uložených ostatků a věcí. Bylo jen logické, že nechtěl předstoupit před zbývající vůdce pouze s tím, že se ASI stalo NĚCO takového, že se může mýlit a nemá žádný důkaz. Jeho spěch, důslednost a striktní rozkazy dávají v tomto ohledu absolutní smysl. Pravda ale je, že si neumím představit, kde by žák Gusu přišel k metodám schopným vymanit něčí duši zpod pečeti a ochraných polí. Na druhé straně, to jak San LingWu popsal přítelův odchod z Oblačných zákoutí… Li HuiYin prý zmínil, že nemá smysl dál klečet. Na otázku, co chce dělat, pak odpověděl: „Uvidíš.“… My sami jsme se na základě jeho svědectví a nalezeného dopisu s vyznáním mému bratrovi koneckonců hned obávali HuiYinových možných úmyslů. Působilo to dojmem, že se možná chce zabít? Co vůbec mohl takový mladík vědět o mém bratrovi a bývalém vůdci sekty Jin? Mohl něco vypozorovat, jako já, ještě před Yunpingem? Nebo mu stačilo, že jediný okamžik, kdy XiChen vyšel z ústraní, bylo kvůli pohřbu jeho přísežných bratrů? Koho jsme vlastně potkali u strážní věže?
„Wei Yingu,“ promluvím nakonec ke svému manželovi. „Jaké jsou možnosti?“ Už víme, že duše musela být odstraněna zvenčí. Také je jisté, že muselo jít o nějakou silnou magickou cestu. „Jak ses vrátil ty? Co by ta metoda obnášela pro Li HuiYina?“ přiznávám, že jsem se nikdy do detailu nezajímal o to, co se stalo s původním Mo XuanYu a rovnou předpokládal, že jeho duše je pryč. Usuzuji však, že sílu tento proces má, protože ducha, kterého mi hledali 16 let, dokázal rituál najít a přivést k životu. Mohl by tedy i Jin GuangYaa? Neutekl nakonec ze strážní věže proto, že se bál, že by mohl být mým bratrem odhalen a XiChen se jen domýšlel, že… Vzpomínám si, že v tomto ohledu, jsem to měl jednodušší, protože Wei Ying hrál melodii, kterou jsme doopravdy znali jen mi dva. Nebylo pochyb, kým je. Jenže pokud XiChen žádné takové vodítko nedostal, nemusel by si všimnout, když ani netušil, že by měl pátrat ani po čem přesně… A když si vzpomenu, jak jsem s bratrem neposledy mluvil… Jenže pokud už to byl Jin GuangYao, proč by mířil do Gusu? | ||
| |||
 | Vysvětlení - část 2 Wei WuXian, Lan WangJi
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si ze svého místa nedával pozor na každý detail jejich tváří, změny výrazu, výměnu pohledu, zkrátka na vše, co mi mohlo napovědět, kam se jejich myšlenky ubírají, zda se cítí pohledlně, jestli jsme stále na pseudo-přátelské vlně, nebo pokukud bych něco přehnal a status quo, který jsme dodržovali, byl mezi námi porušen. Nic tomu však nenaznačovalo, i když Wei WuXian řekl bych, byl místy značně na hraně a Lan WangJi mě toleroval, jen pokud budu tolerován jeho partnerem. Ach, jsou tak roztomilí…, pomyslím si s trochou nostalgie, i přes bolest, která mi projede hrudí a mihne se v mých očích. Není divné závidět, pokud jste zůstali na světě sami, ne?
Popravdě však máme důležitější starosti a já bych nebyl tam, kde jsem, kdybych neuměl odlišit zábavu od práce. Je mezi nimi víc, než jen cit, který je pojí. To co je přivedlo, nebyla pouhá zvědavost, nebo staré přátelství. Mají své vlastní důvody se zajímat, které mi neřekli. Něco, co je nutí vyměnit si dlouhý pohled, co brání Wei WuXianovi jíst, jak se jeho myšlenky zabývají mým problémem… (Ten dlouhý výdech byl vskutku velmi okatý. Nemluvě o Lan WangJiho přísném pohledu.)
Dovolím si kratičký povzdech. Vypapdám na až tak velkého břídila, bratře Weii? Ačkoliv se není co divit. Dříve bych na tuto otázku je vyvlil oči s otázkou: „Co? Proč…? Měl jsem?“ Teď? Teď je věc příliš vážná a já… ji nepodcenil! Doopravdy se nezlobím ani nepohoršuji. Je to jen doplňující otázka, která znemaná, že jej úvahy dovedly do stejného bodu, jako tehdy mě. Je tedy na čase, abych jej provedl naším následným postupem…
Zvážním, zavřu vějíř a odložím jej do klína. Můj pohled je vážný, leč neupřený na nikoho a nic konkrétního. „Ach, ano, ano…“ mávnu nad tím rukou. Jistě, že jsme kontrolu provedli, jen nespěchej, ano? Protože mi bylo řečeno při jejich příchodu, že přicházejí v záležitosti hřbitova, nechal jsem si jedno lejstro po ruce. Nyní sáhnu pod stůl, vytáhnu papír smotaný kolem dvou dřívek a rozvinu jej na své polovině stolu dost na očích, aby si jej mohli dobře prohlédnout. Je to mapa. Mapa hřbitova a ochraných a potlačujících prvků. Kde stojí který kamenný strážce a s jakými symboly. Kde je které ochrané pole. Kde jsou jaké talismany. Na kterých místech jsou zakopaná těla před proměnou, aby pomáhala potlačovat Baxii, a kolik. Dva prokleté předměty, které slouží k tomutéž účelu, rovněž uložené v zemi. Jak hluboko vlastně leží rakev a jakými pečetícími formacemi je pokrytá…
„Rakev je v patnácti metrové hloubce, bratře Weii, její narušení, bez zanechání stop je prakticky nemožné. Půda v těch místech je kamenitá a v takové hloubce už je jen kámen,“ informuji je věcně. Věcněji, než jsem od počátku tohoto setkání zatím cokoliv řekl. Však jsme místo uložení připravovali měsíc, víte vůbec, co to dalo práci? Sám jsem na práce dohlížel a vím, že rozbíjet kámen není žádný med.
„Samozřejmě, jsme se nejprve věnovali potlačení a posílení ochran, protože to bylo v prvé řadě nejdůležitější. Ovšem uložení všech ostatních prvků jsme zkontrolovali ještě v noci a nic nebylo v nepořádku,“ ujistím je znovu, a ještě jednou si povzdechnu. „Udělali jsme toho tolik, bratře Weii, opravdu jsme nic nezanedbali…“ Chápu, že se mi v tom špatně věří po všech těch letech, ale od muže, který vznesl tolik pochybností o mých činech v chrámu Guanyin, díky kterému se mnou druhý bratr už nikdy nepromluví, to vážně bolí!
Ale dost už bylo výlevů…, napomenu se. „Protože nikdo nic neviděl, nic nevycítil a vše bylo, jak mělo být. Došel jsem ke stejnému závěru jako ty. Že muselo být manipulováno přímo s rakví, nebo jejím obsahem. Jenže kdyby někdo zvenčí narušil přímo ji, i kdyby se k ní dokázal prokopat třeba jiné strany, jakože je to vyloučeno, prohledali jsme široký okruh kolem hřbitova, nepotýkali bychom se jen s nějakým prosakováním mrtvolné hniloby a rozhořčení. Učedníci by v takovém případě čelili přímo mému bratrovi a vy oba víte, jak umí být děsivý, ve svém… stavu…“ krátce se odmlčím. „Tři učedníci Lan hráli Odpočinek, když jsem tam dorazil, a stále to nestačilo. Není možné, aby ho udrželi, kdyby se probudil,“ doplním nakonec. Složený vějíř protáčím mezi prsty v klíně.
„A pokud nebyla rakev narušena fyzicky, muselo z ní být odstraněno něco nehmotného, jako třeba duše, ne?“ sice jsem se zeptal a pohlédl nyní přímo na Wei WuXiana, ale není to otázka skutečně vyžadující odpověď. Tuším, že k podobnému závěru již museli dojít i oni. I kdyby ne před tím, tak při pohledu na mapu, jistě.
„Energie zášti byla příliš silná a Baxia se nevzpírala. Bratr zůstal uvnitř. Což ostatně brzy potvrdil i jeden z učedníků klanu Lan.“ Pohlédnu ze starého přítele na jeho partnera. „Lan JinHan zahrál Dotazování a potvrdil, to. A můj bratr se netajil faktem, že ve svém hrobě zůstal sám…“ Chápete? Jin GuangYao unikl! A navíc to díky tomuto ví i všichni strážci hřbitova… Měl jsem být diskrétnější, opatrnější… Jenže jsem měl příliš velký strach a potřeboval znát důvody proč se to děje. I přes nervozitu, kterou nyní cítím, se silou vůle přinutím znovu vějíř nerozevřít. Zmínil jsem jméno dotyčného, aby mohl HanGuang-Jun potvrdit či vyvrátit důvěryhodnost takového hraní. Předpokládám, že bude vědět, jak sběhlý dotyčný žák je v této disciplíně. Poprvdě si všan nedělám velké iluze a jak se ukáže, nedělám si je správně.
„Zkontroloval jsem, zda nemohl být posednutý některý z přítomných strážců, ale nebyl. Navíc přes všechna opatření, nebyl doopravdy pravděpodobné, že by unikl sám, že?“ Opět otázka, na níž již všichni známe odpověď. Tak jak by mohl?
„Prohledali jsme široké okolí a o několik mil výše nalezli průrvu ve skále s malou jeskyní. Její očouzené zdi napověděly, že byly vystaveny plamenům před méně než dnem. Ať už v ní tedy dělal kdokoliv – cokoliv, velmi se snažil, aby nebylo možné zjistit, o co přesně šlo.“ Čímž by se jistě neobtěžoval, kdyby to nebylo nějak důležité…, předpokládám, že i jejich úvahy budou následovat má slova.
„Ráno před jedenácti dny začali strážci hřbitova pociťovat změny. Ještě dopoledne jeden z mých učedníků odletěl, aby mě informoval. Dorazil jsem na místo téhož večera. Potlačili jsme, co se dalo a hluboko v noci se dozvěděli, o ztrátě jedné ze zapečetěných duší a kontrolovali, zda nebyl někdo posednutý. Dalšího dne dorazily posily z Nečisté říše, aby pomohly při pátrání po případném narušení v okolí, nebo narušiteli. V té chvíli by byl každý kultivující v těch místech podezřelý…“ dodám, abych vysvětlil, že skutečně nejsem zaujatý proti klanu Lan.
„Třicet mil jihovýchodně od hřbitova leží malá vesnička. A právě tam se v čajovně to ráno setkali dva učedníci klanu Feng s mladým kultivujícím z Gusu. Ti dva se neúčastnili našeho pátrání, vraceli se do své sekty z Nočního lovu. Zajali jsme je, zkontrolovali, zda nebyli posednutí a důkladně je vyslechli. Koneckonců jsou stále zde, pokud s nimi chcete mluvit osobně,“ navrhnu jim, ačkoliv to považuji za vpodstatě zbytečné, naprosto bych chápal, kdyby je chtěli vysechnout sami. Koneckonců i to je důvod, proč jsou stále zde. Nemám v úmyslu pustit předčasně kohokoliv, kdo s tím mohl mít co dočinění…
„Vypověděli, že už v čajovně seděl, když dorazili. Po konfrontaci s majitelem podniku se přiznali, že nevedli zrovna uctivé řeči. Uráželi klan Lan, všechny jeho učedníky přirovnávali k Jinům a Wenům a spekulovali, zda po smrti, cituji „kurevského syna Jin GuangYaa“, konec citace, bude v povyšování nad ostatní pokračovat právě klan Lan. Při té příležitosti zpochybnili dokonce i charakter druhého… totiž vůdce sekty Lan. To všechno dostatečně hlasitě, aby to mladík v barvách sekty Lan z Gusu nemohl přeslechnout…“ Dovolím, aby do mého hlasu proniklo něco z mého pobouření, které jsem v této záležitosti v ten den pocítil, a přetrvalo doteď. Nikdy bych si nepomyslel, že žáci zrovna sekty Feng se dopustí takového hanebného chování. Ach, kdyby byl naživu můj bratr, ten by něco takového jistě netoleroval… Sevřu vějíř ve svých dlaních pevněji a křečovitěji, abych si ulevil. Je to už spoustu dní, přesto mi to stále hýbe žlučí.
„Dotyčný Lanský učedník se nejprve podmračil, sáhl po meči a nakonec se vymrštil na nohy a napůl tasil. Vypadal, jakoby je chtěl namístě setnout. Mluvili o nenávisti v jeho očích a tváři. Pak se ale vzhlédl v zrcadle, vypadal šokovaně, stáhl se, zaplatil a odešel.“ Což je poněkud divné, ne? Tedy já bych pochopil, že vnější učedník sekty Lan může být svým seniorům a sektě tak zavázán, že jakékoliv urážení klanu jej přiměje i k silné reakci. Stejně jako to, že se naposlední chvíli projeví jeho výchova a on se udrží na uzdě. Ovšem šokovaný pohled do zrcadla?
„Trvalo nám dva dny, než jsme chytili zmíněné kultivující sekty Feng,“ přiznám poněkud neochotně. Jejich sekta je jiným směrem a oni se v té vesnici nezdrželi příliš dlouho. „Potom kontrola posednutí, jejich výslech, konfrontace s majitelem čajovny… Našli jsme ne zcela dokonale zamaskované tábořiště u jednoho potoka a bylo zjevné, že dotyčný cestuje stále na jihovýchod, tedy do Gusu… Vrátil jsem se tedy a zařídil vše potřebné, abych mohl obeslat všechna místa na našem území a spravit je o tom, po kom pátráme. Víme, že se jedná o vnějšího učedníka sekty Lan, že cestuje sám a je mladý. Má stále volné prameny vlasů rámující jeho tvář. Nemělo by mu být víc než dvacet let.“ Což znamenalo, že je v přirozeném věku a ještě není mistrem. „Podle popisu, jsem se pokusil nakreslit jeho portrét…“ sáhnu do rukávu a vytáhnu z něj obrázek, který jsem maloval. Bohužel však je jen jediný a nebylo možné poslat jej s každým poslem. Navíc jsem jej dokončil, až později. Nyní je však hotový a mohu jej předložit alespoň bratru Weiovi a HanGuang-Junovi.
„J-já… omlouvám se, že jsem ještě nikoho neposlal přímo do Gusu. Nechci hned vyvolávat paniku, nebo učinit z toho chlapce lovnou zvěř pro všechny klany, i když si teď asi myslíte opak. Chtěl jsem to udržet na území Qinghe. Stále je šance, že se mohu mýlit. Vždyť, bratře Weii, řekni sám. Kolik znáš praktik, které by byly schopné vytáhnout něčí duši z tak chráněného místa? Jak by je mohl znát zrovna učedník sekty Lan?“ Já osobně znám jedinou metodu. Tu, kterou použil Mo XuanYu. Jenže kdo by v dnešní době dobrovolně obětoval tělo právě Jin guangYaovi? „Ale pravda je, že on je naše jediná stopa. Jediný podezřelý…“ povzdechnu si, znovu vytáhnu vějíř a skryji za ní většinu tváře. „Koncem tohoto měsíce, za sedm dní, dojde na hřbitově ke střídání stráží. Spolu s odchodem těch stávajících se zpráva o tom, co se stalo, rozšíří do ostatních velkých sekt. Nejdéle těsně před tím, budu muset podat oficiální stanovisko vůdci Jiangovi a velmistru Lanovi…“ Protože jinak mě usmaží zaživa…, to už sice nahlas nedodávám, ale je to tak. Naše sekta byla už dvakrát zodpovědná za uložení ostatků Nie MingJua a já už podruhé selhal… Poprvé chtěně, vypustil jsem bratra záměrně, aby mohl vykonat svou pomstu. Dnes ale ne. Vážně, proč bych se zrovna já měl snažit pomáhat Yao-geovi z hrobu, když jsem sám zařídil, aby v něm skončil? Jenže je to selhání z mé strany a to těžko mohu popřít. Ne, že by tím mohla utrpět má pověst. Ta už dostala tolik ran, že kontroverznějšího úřadujícího vůdce sekty, aby pohledal. Nezáleží mi na mé pověsti. V podstatě bych našel asi už jen velmi málo věcí, na kterých mi záleží. Jenže tohle mě nutí zůstávat bdělým. Vysiluje mne to.
Mám tvář z většiny zakrytou. I přesto je nyní bledší než ještě před okamžikem. Ruka s vějířem se mi chvěje a rozhodně se nejedná o vědomé byť nervózní ovívání. | ||
| |||
 | Nové informace Lan Zhan, Nie HuaiSang Neposlal… neposlal do Oblačných zákoutí nikoho a já lehce stisknu zuby, když mi místo odpovědi věnuje pohled jakoby se ptalo dítě. HuaiSangu, zrovna jsem se rozhodl podvolit nutkání našeho starého přátelství, takže víš, kam s tou shovívavostí můžeš jít…! (... se vycpat, protože TAM může jen jediná osoba.) Každopádně jen zakroutím se zamručením hlavou a dvojité poklepání mezi námi proběhne beztak, než si dojdu sednout. Opravdu totiž překvapený nejsem. Vlastně by mě asi spíš překvapila opačná odpověď. I když jsem nad tím přemýšlel a doufal, že celá ta záležitost nakonec nebude tak šílená, spíš nám vše postupně naznačovalo, že bude naopak ještě šílenější. Do jakých rozměrů, to jsme se teprve měli postupně dozvědět. Přeletím pohledem další z HuaiSangových zdobených vějířů, když se mi ocitne náhle roztažený v zorném poli. Dříve jsem si asi nikdy plně neuvědomil příležitosti, které takový vějíř dává. Když jsme zrovna za ním nešeptali kraviny, místo věnování pozornosti čemukoliv důležitějšímu, nebo HuaiSang nebásnil o své sbírce, neměl jsem ani důvod jej brát na vědomí. Nenapadlo mě tenkrát, jak vlastně šikovným nástrojem může být v rukách určitých osob. Zato v jiných se díky němu mohlo snadněji číst než v otevřené knize. To až teď vnímám, jak zdánlivě průhledná mohou být všechna ta gesta, která vějíř nabízí - a to nakonec může být právě ten háček. Takové zakrytí obličeje snadno vypadá “nějak” - a nakonec kdo si to uvědomuje, snadno může význam úplně změnit. A nebo taky ne. Z toho, co tak nějak tuším nebo vím, tak bych se vsadil že můj starý přítel dnes již ví, jak svůj oblíbený doplněk využívat aby dosáhl svého a vypadal tak, jak chce. Já jsem se ovšem nehodlal do takových kliček a domněnek pouštět. A tak když zachytím takřka ublížený pohled nad okrajem vějíře, výmluvně lehce pokrčím rameny. Nechci na něj útočit nebo jej obviňovat (minimálně zatím ne), ale musí vědět, že obkliky a proslovy zrovna neoceníme ani já, ani Lan Zhan… ani prupovídky o upřímnosti, když asi všechny strany stejně víme, že si některé věci nesdělíme. Takhle blízko odpovědím a stejně stále bez nich se ve mě navíc pomalu začne probírat frustrace včerejšího večera - a teď už ji nemám, jak ji spolehlivě zadusit, než získáním více informací. Vyrušení od služebnictva využiji ještě ke krátkému zkoumavému pohledu Lan Zhanovým směrem. Posadil jsem se k němu blízko, i když tak, abych neomezoval jeho prostor - bylo to pro mě už automatické i po tak krátké době (zkrátka jakobych k němu patřil odjakživa) vyhledávat jeho blízkost i v takových běžných věcech. Když jsme nebyli sami, záleželo na společnosti, zda jsem přišel na myšlenky na zdrženlivost nebo nikoliv. Když jsem se rozhodl přijmout tu trochu zvláštní, ale přátelskou atmosféru, usadil jsem se tak automaticky… ale přeci jen hledám nějakou známku nesouhlasu v jeho tváři, protože on k HuaiSangovi přirozeně může mít vztažené úplně jiné myšlenky a pocity, než já. Nechtěl bych, aby se můj manžel cítil nepohodlně, jen protože vůči jeho “maličkosti” bývám trošililinku neodtrhnutelný. Případně bych se lehce odsunul při chytání pohárku s nápojem. Každopádně vějíř lehce ovívá svého pána a já ochutnávám víno, když se vrátíme zpět k věci a HuaiSang začne vysvětlovat. Konečně! Jenže ono to samozřejmě není tak jednoduché… Podobně jako Lan Zhan, i já se zamyslím nad novými informacemi. Vůdce sekty Nie mluvil a já nad jeho slovy přemýšlel s téměř nezvyklou vážností a mlčenlivostí - jediným mým pohybem na moment zůstalo lehké hlazení hrany nosu ukazovákem, neuvědomělý zvyk, který přeruším, když mě HuaiSang osloví. (Mimochodem… jediné… JEDINÉ! přirovnání k hlazení bradky nebo podobný vtípek - a vykážu vás!) Avšak přestože se na mě obrátil, jeho slova přímo nepotvrdím ani nevyvrátím… však kolikrát jsem byl svědkem toho, že věci nejsou vždy tak jednoduché, natož pak pomsta a její naplnění. “Mhm,” vydechnu neurčitě a dodám, “teoreticky.” Ale navíc v případě jeho staršího bratra… ale to on vytáhne sám. Zahledím se krátce do poháru, než upiji vína a znovu zvednu oči - akorát včas, abych zachytil, kterak si HuasiSang zuby skousne spodní ret v pauze mezi slovy. I když jsem se rozhodl nad tím vůbec neuvažovat a ani moc kapacity na to nezbylo, beztak bych mu stejně to nezúčastněné ovívání nesežral… Co mě ale zasáhne více, to je pohled, který si vyměníme s Lan Zhanem. Protože pro jednou vypadá můj milý podobně znepokojeně, jako já se cítím. Což by bylo samo o sobě alarmující... Jen k němu nepatrně přitakám téměř bez pohybu, ponořený v podobných myšlenkách, jako on sám. Tak si to shrneme. Vzhledem ke své osobní návštěvě hrobky se šavlemi a nějakým těm znalostem tuším alespoň část ochranných opatření, která byla nejspíš použita. Ale nepochybuji o tom, že k nim přispěly také jiné sekty… mohu si tedy jen domýšlet konkrétní typy. Pokud vše kontroloval osobně WangJiho strýc, nemůžeme skutečně pochybovat o jejich efektivitě. Na druhou stranu čím více prvků, tím více možností selhání. Jenže to HuaiSang vyloučil, když sdělil, že žádná ochrana nebyla porušena. Kdyby byli hlídači někdo jiný, než učedníci, skoro bych se zamýšlel nad možností obnovy jednou poškozeného pole nebo talismanu… mohlo by se stát, přes všechnu opatrnost, že některá ochrana byla porušena omylem, pak by někdo dostatečně nečestný a vyděšený mohl ochranu nahradit - ale který učedník by na to měl znalosti a nervy. Navíc… ne. I kdyby nastal nějaký omyl, opravdu nemyslím že by použité ochrany byly tak chatrné, aby stačila ztráta jedné. A kdyby jich zkolabovalo více, už by se to nedalo jen tak zahladit. Pomyslně si vyškrtnu chybu v ochranách z možných variant. Jakkoliv rozčilující je HuaiSangova HuaiSangovsky formulovaná otázka, poslední před příchodem služebnictva, stejně mě k tomu zamyšlení donutila. I když by mu jeden nejraději spíš raději rovnou vše vyklepal z hlavy. S takovým množství aktivních ochran je opravdu málo možností. Když se ustálím na tom, že žádná nebyla porušena, bylo zároveň prakticky nemožné aby bylo původcem cokoliv zvenčí. Například, kdyby byl takto uložen pomstychtivý duch a zapečetěn, i kdyby se přímo před jeho hrobkou ocitl cíl jeho pomsty, nezpůsobilo by to takovou reakci - zkrátka by to nemělo šanci nenávistnou energii probrat přes tolik vrstev. To bychom museli vzít v potaz zásah nějakého mocnějšího prvku, jako například (kompletní) Stygiánské tygří pečeti, ale… to už by mělo být nemožné. Zbývajících variant už tedy není mnoho. Kromě přímého zásahu zvenčí, který ale bez jiných podnětů by opravdu neměl být proveditelný, zbývá ještě odstranění jiného prvku, kromě ochran. Se vším, co zesnulého mistra šavle potkalo, je variant hned několik. Jenže okolnosti je sami zúží. Znovu odstranění hlavy/těla či jiné části těla - nemožné bez porušení ochran a otevření hrobu. Podobné trable znemožńují i varianty zahrnující Baxii a půlku pečeti, které oboje byly s duší zesnulého spjaté nyní tak, aby mohlo jejich odebrání něco takového i způsobit. A stejně tak i tělo toho, který s ním sdílel hrob a byl hlavním předmětem jeho pomsty. (Nebo tak - s pomstou je problém obecně, mohl do ní být zahrnutý Xue Yang a že nezemřel jeho rukou klidně mohlo být dalším z důvodů toho, proč Nie MingJue nenašel klid. A tak dále.) Ale zkrátka, cokoliv fyzického bylo tabu. Takže… ve skutečnosti toho už tak moc nebylo, co ještě připadalo v úvahu. A vsadím se, že cokoliv mimo rakev už HuaiSang zkontroloval (na zážitek s mrtvolami z jejich hrobky se vážně nezapomíná). Opravdu zbývalo jen málo prvků, ale! Zapečetěno uvnitř rakve a chráněno bylo VŠE. Zásah zvenku by byl zcela nutný… proto musí existovat někdo, kdo za tím stál. Proto byl důvod hledat učedníka s veškerou pílí. A kdyby se potvrdilo to nejhorší, tak zachovat zatím mlčenlivost. Přede mnou na stole leží talíř výtečně vyhlížejícího jídla, ale pro jednou se do něj jen tak nepustím. Pod stolem sevřu své dlaně v pěsti a pro sebe se mračím. Zkouším ještě přijít na jinou variantu, ale už jsem nejspíš vyčerpal své myšlenkové pochody. Dávalo by to smysl, kdyby zmizela duše Jin GuangYaia, víte - nebo jedna z těch dvou duší v rakci, teoreticky. Až moc by to dávalo smysl. Ale jak, proč a kam? Vzhledem k tomu, co potkalo mou maličkost a proč si znovu můžete užívat mé skvostné přítomnosti, se mi nad tímhle tématem opravdu nepřemýšlí nejlépe. Navíc už jen ta představa je nepohodlná, raději se zamýšlím nad jinými variantami ukradení duše ze zapečetěného místa. U všech všudy, ale jak by se vůbec k čemukoliv z takových věcí dostal zrovna lanský učedník? Pomalu vydechnu nevědomky zadržený dech a jak uvolním pěsti, stále pod stolem, prsty se lehce otřu o Lan Zhanovo koleno. Nesnažím se v něm budit rozpaky, spíš využiji malého doteku pro vlastní uklidnění s doufáním, že je to v pořádku, než se natáhnu pro pohárek vína a dopiji jej. Sáhnu pro hůlky a skoro, skoro to vypadá, že snad budu potichu jíst, ale jen než poslední ze služebnictva opustí místnost. Nechají za sebou kromě jídla také dolitý pohár, ale hned po něm nesáhnu. Místo toho poklepu hůlkami na kraj misky a mírně je zamířím na HuaiSanga. Navzdory tomu gestu promluvím vážně - na mě se ticho u jídla opravdu nevztahuje. To by snad náš hostitel nemohl ani čekat. “HuaiSangu. Kontrolovali jste obsah rakve, nebo jste se jen věnovali potlačení a posílení ochran?” Nadechnu se a zakroutím hlavou. “Pokud jste nic nezanedbali a kontrolu provedli, nechoď kolem horké kaše. Pokud ne, tak je třeba ji provést.” Zamračím se přitom. Je na mě vidět, co si myslím? Ani nevím. Kolem mě se vznáší povědomá vůně od přineseného jídla, a stejně jej dál nechávám ležet netknuté. | ||
| |||
| Posezení Wei WuXian, Nie HuaiSang
Vešli jsme a vůdce sekty bohatě oblečen jako vždy stál na nohou ve své malé pracovně. Má úklona byla zdvořilá, ale ne hlubší než vyžadovala pravidla etikety při setkání s vůdcem jiné velké sekty. Napřímil jsem se a s jednou rukou za zády a manželem po boku jsem čekal, až si vymění informace se svým důstojníkem. Kývnu hlavou na souhlas, když zazní, že jsem Suan MinGuyovi potvrdil alibi. Stojím si za svým svědectvím stejně pevně jako ledovce na nejvyšších vrcholcích hor. Čemu se neubráním je lehké zacukání v obočí, když se Nie HuaiSang začne rozplývat nad blížící se svatbou, jakoby se ho snad týkala. Na malý okamžik díky tomu zapochybuji, že přijít byl tak dobrý nápad, jak se zprvu zdálo. Naštěstí, když je Nie DongZhen poslán pryč, jsme vyzváni k usazení a snad i tedy k diskuzi ohledně toho, co nás zajímá. Pokud mne krátce překvapilo, když šel HuaiSang přímo k tématu nedal jsem to znát. Způsobně jsem seděl s rovnými zády a netečnou tváří čekaje co nám o problému bude ochoten sdělit. Bichen jsem prozatím nechával v pochvě. Prozatím se zdálo, že není třeba nátlaku. Do mluvení jsem se však nehnal. Nechával jsem konverzaci na svém kultivačním partnerovi, který se zřejmě rozhodl přijmout téměř přátelsky působící atmosféru, byť toho mez námi leželo mnoho nevyřčeného. V duchu jsem rád, že s námi bratr nepokračoval až sem. Nejsem si zcela jist, jak by zvládal takovou konfrontaci.
Přinesli nám čaj a víno. Počkal jsem tedy, než sluhové nápoj nalijí a odejdou. Můj manžel pochválil hostitelův výběr a já sledoval jak Nie HuaiSang přikývl a usmál se. Nemám tutéž potřebu, přesto kývnu na znamení prostých díků. Nakonec se po Wei WuXianově otázce vůdce sekty Nie rozpovídal. Maličko se zamračím, víc očima než mimikou. Stačí to však, aby se vrátil k tomu důležitému. V duchu si skládám střípky. 9 učedníků. Tři od každé z velkých sekt, kromě sekty Jin, které v tomto nebylo důvěřováno, vzhledem k tomu, kdo je pohřben s ChiFeng-Zunem. Místo je opředeno ochranými poli, které skontroloval sám můj strýc. Jsou tam také kamenní strážci, ochranné talismany, a předpokládám, že nějaké vyvažující prvky, které sekta Nie používá (jak už víme). Tři měsíce bylo vše v pořádku. Ale najednou začala enerie zášti prýštit ven. Nic nebylo porušeno, přesto k tomu došlo. A proč zmiňoval dosažení pomsty jako jednoho z potlačujících prvků zášti plné energie? Věnuji Wei Yingovi znepokojený pohled. Něco se mi na tom nezdá. Nelíbí se mi směr, kam to směřuje. Chce snad Nie HuaiSang říct, že je Lanský učedník nějak zodpovědný za narušení hřbitova, ke kterému ale sám říká, že vlastně nedošlo? Znovu se zadívám do tváře našeho hostitele a můj pohled je nevlídný. Zabilo by toho muže, aby projednou nehrál žádné své hry?
Přeruší nás příchod služebných, které přinesou jídlo. Opět poděkuji kývnutím. Horký vývar si v po tak dlouhém vyčerpávajícím letu v mrazivém počasí vychutnám rád, přestože bych se opravdu nejprve raději věnoval těm důležitým věcem. Chtěl mi snad vůdce sekty Nie zavřít ústa jídlem? Zná dobře pravidlo, že při jídle se nemluví. Ví, že jej neporuším. Přesto nám dal nachystat pohoštění. Hraje o čas? K čemu by mu to ale bylo? Usoudím, že můj manžel není stejným pravidlem vázán a pustím se do jídla. Nemusím sám mluvit, abych mohl naslouchat. A i kdyby byl Wei Ying pro jednou potichu, pokračovali bychom ve vyptávání po jídle. Vývar je dobrý, sytý a kvalitní. Rýže přesně jako ji dělávali v Gusu. Pohoštění mi připomíná domov a spolu s ním i bratra, který by dnes měl již být bezpečně ve zdech Oblačných zákoutí, pokud jeho cesta proběhla v pořádku… Předpokládám, že ano. Věřím, že ano. Pravděpodobně teď sedí někde v Hanshi a vysvětluje strýci, jak probíhala naše cesta a proč jsme s Wei Yingem ještě na cestě. Jsem rád, že není tomuto vystaven. Ačkoliv nutnost čelit strýčkovi jistě není o moc lepší... | ||
| |||
| Konečné prozření
Měl jsem mlčet, je první, co si pomyslím, když objetí nejen neopětuje, ale vklíní své ruce mezi nás a vytvoří tak sice malou, ale vzdálenost. Dost velkou na to, aby mi mohl pohlédnout do bolestí z mých slov ztažené tváře. Ačkoliv tak neučiní, já okamžitě vím, že to byla z mé strany jen další chyba. O co se to vlastně snažím, hm? Jako bych skutečně nebyl schopen dnes nic udělat správně. Právě jsem usoudil, že na mně nezáleží a stejně jsem do toho znovu spadl. Jsem idiot, že? – Ne, není to otázka vyžadující odpověď. Jen konstatování faktu, který mi nevymlouvá už ani můj vnitřní hlas. Jsem sobec, máš právo se zlobit. Předpokládám, že bude. Dívám se na San Linga odevzdaně. Ať nyní řekne nebo udělá cokoli, přijmu to, protože tohle, tohle jsem přehnal… Mrzí mě to… Vím, že tenhle už naprosto zoufalý pokus o zvrácení jeho přesvědčení a odhodlání, byl už příliš mnoho. A hlavně, že jsem tím zazdil cokoliv, co mi nabízel. Ať už to bylo spojenectví, nebo přátelství. To je v pořádku, myslím si. Já si nic z toho stejně nezasloužím… Jenže jeho odhodlání, stejně zoufalé jako má snaha, to zůstává. Jeho téměř šeptá a slova to jasně dokazují a jsou konečným ortelem nade mnou. Zavřu oči. Víčka pomalu klesají a uzavírají slzy uvnitř. Nemusím se dívat na Li HuiYinův dopis, znám ho slovo od slova. Jen celý rozechvělý studem sklopím hlavu, jak vážně a s velkým úsilím pokračuje. Vážně, kdy jsem se naposledy za něco styděl? Natož upřímně? Připomíná mi má vlastní slova. Vím přesně, co jsem říkal, ale už ne, zda jsem vůbec měl. Stojí mě obrovské množství sil, abych potlačil vzlyk. Abych vydržel, dokud neskončí… Jenže jak jeho hlas nabírá na intenzitě, tím se boj s pláčem stává nemožnějším. Cítím slzy na tvářích, div se nedusím všemi těmi pocity, které se mě pokouší připravit o poslední zbytky sebeovládání, které ještě mám. A ta otázka, zda opravdu chci, aby nezůstal nikdo, kdo by znal pravdu… ta dokoná dílo zkázy. Měl jsem ve svém životě lidi, kteří mi bezvýhradně věřili. Mezi nimi i XiChena. Vždy to však bylo založeno na lži. I když Xichenovi jsem odhalil ze sebe tenkrát nejvíce, když jsme se spolu skrývali, nikdy jsem nebyl úplně upřímný. Vždy jsem se snažil, aby ze mě viděl jen to nejlepší… Nikdy jsem neměl nikoho, kdo by mi věřil na základě toho, že o mě zná pravdu. Nikoho jako San LingWu… Takže když mě ujistí, že mu to za to stojí, nadechu se, jako bych právě nedýchal snad rok v kuse. Stiskem ramen mi možná nechtěně přiměje, abych k němu vzhlédl a otevřel oči. Pustil mě a opřel se o zeď. Unavený, vyčerpaný… Jeho oči jsou jako jedovaté dýky. Možná, že by teď stačilo říct "Ano". Že chci, aby tomu uvěřil. Že chci, aby nade mnou konečně zlomil hůl jako všichni ostatní. Paradoxně jsem se o to celou dobu snažil, i když jsem řekl, že zkusím splnit HuiYinovo přání, pořád jsem někde uvnitř chtěl, aby mě k tomu nenutil. Tím víc, čím víc byl on ochoten mi pomáhat. Nevěřím, že si tuhle šanci zasloužím, nevěřím, že existuje naděje, které on se tolik drží, nevěřím, že to vydržím… Ale nedokážu to. Tři životy… Tomu opravdu, opravdu věříš? Nechápeš, že celému světu bude lépe beze mě? I XiChenovi? Ale odpověď na tuhle otázku už znám. Znám a… rezignuji…
Pokývám hlavou. „Omlouvám se,“ vydechnu. Jednu ruku si ovinu kolem pasu a druhou promnou čelo. „Máš pravdu.“ Hlas mi maličko poskočí, jak stěží chytám dech. „Nepřesvědčím tě,“ hlesnu odevzdaně. Ale alespoň vidíš, jak moc velký sobec jsem, ne? Tolik se mi snažíš držet nad vodou a já ti co? Ubližuji. Ze všeho nejvíc potřebuješ úlevu a pochopení a co udělám? Zase to stočím ke svým problémům. Překonám vzdálenost mezi námi a opřu se o zeď vedle něj. Možná se snažíš zachránit tři životy, ale svůj život jsem zmařil už příliš dávno na to, abys to mohl změnit dnes. Znovu zavřu krátce oči. Soustředím se na svůj dech.
„Ale ber to z té lepší stránky, když teď půjdeš k velmistrovi, nikdo si nebude moci myslet, že lžeš, když řekneš, že ti bylo špatně,“ vypravím ze sebe hořce s trochou ironie. Skoro, jakoby to byl plán vyvést ho z míry, vzít mu ještě trochu sil, aby vypadal opravdu bídně, až se přijde vymlouvat. Nebylo to tak, ale využít současné situace, když už nastala, není zase tak nelogické, ne?
„Nechoď pro mě po večeři, potřebuješ si odpočinout. Uklidím to tady. Opíšu, co stihnu pravidel, při jídle se uvidíme.“ Věnuji mu schovívavý pohled. Neřeknu, že slibuji. Přijde mi to zbytečné. Mé slovo, mé sliby, beztak nemají žádnou hodnotu. Nic na mě ji nemá. Ale nezlobím se na něho. Ne doopravdy. On nemůže za to, jaký je. Nemůže za to, že potřebuje mít pocit, že to může mít nějaký smysl. Jen já zkrátka nedokážu věřit v naději, kterou vidí on. Ale to není jeho chyba. A mrtvý ho neochráním, že? Už tě nebudu zatěžovat svými pocity, neboj se. Mimoděk, skoro otcovsky, poplácám chlapce vedle mě po hlavě. Nenajdu úsměv. Ani síly pro pokus o něj. Ale můj dotek je jemný.
Jediným pohybem si přitáhnu talismany ze zdí, aby tu po nás nezůstaly, chytím je a ukryji do rukávu k ostatním věcem. Pohledem přelétnu prostor před sebou, abych se ujistil, že mimo hořící lampy tu už po nás nezůstalo nic. Když vidím, že je vše v pořádku, zhasnu trochou energie lampu, aniž bych musel přijít blíž. „Zvládneš jít?“zeptám se ho tiše.
Nedělám si iluze. San LingWu jistě půjde. A stejně tak jistě, před věčeří přijde. Ale já se po ní už dnes do knihovny znovu nechystám… | ||
| |||
 | Budou jiné dny Svými slovy jsem se nesnažil naznačit, že já nechci mluvit, ten moment chtěl jsem jen ujistit strýce, že on nemusí - cokoliv mi svěřil dobrovolně, toho jsem si vážil a to podporovalo zatím tuhle vzácnou a pro nás novou chvíli rodinného souznění a harmonie. Ale nechtěl bych, aby hledal slova z dojmu nutnosti. Opravdu ale ten závěr strýci nevyvracím, ba naopak jej potvrdím drobným kývnutím. Jsem skutečně vděčný, že na mě netlačí… i když vše co proběhlo muselo lákat k tomu, aby pokračoval v otázkách, jsem rád, že více cení náš klid než případnou touhu po porozumění či řešení dalších mnohých záležitostí. Navíc některé dotazy nejsem připravený ani slyšet, natož na ně odpovědět, i když tím strýce držím od skutečného pochopení… a třeba dnešní události skutečně pomohou tomu, že jednou se postavím jak vlastní bolesti, tak strachu z reakcí, které by po takových přiznáních následovaly. Ale dnes to nebude… dnes už bylo řečeno mnoho a já se přistihnu, že už vlastně skutečně nechci říkat více. Ale své myšlenky neodtrhnu od druhého muže, proto na jeho ujištění nakonec zareaguji i tichými slovy, se kterými jej jemně opravím. "Nemusíme mluvit, pokud oba nechceme…" Připomenu mu tak mírně, co jsem před okamžikem vyslovil - že jej vyslechnu rád kdykoliv, tedy i teď, pokud by pro něj bylo důležitější v hovoru pokračovat. Zda se však, že pro teď sdílíme podobné pohnutky. A když se odmlčí strýček, sám tiše, dlouze vydechnu a pomalu zavřu oči. Rozhodneme se ponořit do ticha, které však leží na nás jako hebká přikrývka, ne dusivá clona. Je to změna skutečně vítaná. V poslední době byla má ticha až příliš hlasitá… místo odpočinku poskytovala mi jen více a více prostoru pro myšlenky, vzpomínky, bolesti… pro mnohé, s čím měnila se do trýznivých chvil, které jsem nedokázal přerušit. Právě teď… vrátí se ke mě ticho v hodnotě, kterou kdysi dávno s sebou neslo, kdy umožňovalo mi osamotě oddech od světa i vlastního nitra. I když ticha při posezení se strýcem znamenala spíše prostor k zamyšlení… dnes má efekt opačný a uvolňující lépe, než jakékoliv směsi bylin. Vydržím dlouho s mírumilovnou tmou před očima, než ji rozmrkám a natáhnu se pro šálek čaje. Víc než jeho kořeněnou chuť si vychutnávám prázdnotu, klid a strýcovu přítomnost. A jak kvalitní směs pomalu mizí z konvičky, stejným tempem se blíží i konec této sdílené chvíle. Uvědomuji si to dříve, než skutečně nastane a strýc stáhne jako první dlaň. Teprve pak odložím vlastní prázdný šálek - dopitý již před pár okamžiky, ale vědomí, že nemůžeme takto sedět celý zbytek dne, bylo něco jiného než ochota skutečně odejít. Když však zachytím omluvný pohled ve strýcových očích, reaguji na něj mírným úsměvem. Však domyslel jsem, že má ještě jistě pro dnešní den povinnosti, a mimo jiné ty, které měl bych od něj převzít zpět. A kdyby ne, pochopitelné by bylo, i kdyby jen potřeboval nabrat nový dech. To možná potřebujeme oba. A tak skutečně není, proč se omlouvat. Spíš mám tendenci začít mu děkovat, ale nechci tím kazit dosažený klid. Stáhnu ze stolu dlaň a jak lehce protáhnu prsty, na zlomek okamžiku mě chytí podivný pocit opuštění, ale zmizí sotva zvednu oči ke strýcově tváři. Ani ten úsměv nezvládne zahnat. "Máš pravdu, zítra i jiné dny," brouknu jen, když se začnu pomalu zvedat. A sice poděkování jsem již spolkl, ale vrátí se mi na jazyk, když odnesu podnos s konvičkou a šálky zpět - nečistím je, neprodlužuji svou přítomnost - ale ani nespěchám a ještě se pozastavím. A nakonec přeci jen vydechnu jednoduché "děkuji" a "rád tě uvidím zítra, jak budeš mít čas…". Když se otočím k odchodu, neloučím se úklonami, zůstanu pro teď věrný rodinné atmosféře a jen strýci lehce kývnu a se stále přetrvávajícím mírem u srdce opustím jeho domov směrem k Hanshi. Sám sobě jsem tak určil volné pozdní odpoledne a večer, pokud se nerozhodnu věnovat mnohým nedořešeným záležitostem. A není to tak, že bych neměl nad čím uvažovat. Ale rozhodnutí, jak se bude odvíjet zbytek mého dne, nechám prozatím na později. Pokusím se ještě držet pocitů získaných při našem posezení, když se vracím zpět, a nálady mezi mým odchodem z domu a návratem nemohou být odlišnější. Když si uvědomím před vchodem do Hanshi, že venku stále stojí hlídka, klidně kultivátora pošlu věnovat se jiným povinnostem nebo odpočinku. Podvědomě vážně nemyslím, že bych dnes ještě skutečně něco řešil. | ||
| |||
| Vysvětlení - část 1 Wei WuXian, Lan WangJi
Pravda, nedal jsem jim příliš šancí reagovat, ale opravdu jsem chtěl mít DongZhenovo hlášení co nejdříve z krku. Už jen proto, abych získal základní přehled o událostech v malé sektě na našem území. Událostech, které sem mimoděk přivedli i HanGuang-Juna a Wei WuXiana, které jsem se chystal pohostit. Nevadilo mi tedy, že nereagoval okamžitě. Naopak, bylo to pro mě (a snad i všechny ostatní) lepší. Stejně jako si myslím, že je lépe držet se pseudo-přátelské atmosféry, než kdybych si před nimi měl hrát na nedotknutelného vůdce sekty. Beztak to dělám nerad… A jak se ukáže při Wei WuXianově reakci, měl jsem pravdu. Můj úsměv se navzdory situaci lehce rozšíří, po jeho oslovení. Dokud mě oslovuje jménem, je to dobré! I kdyby svá další slova snad mínil jako verbální útok, mě jimi nerozhodí. Ani tou otázkou… Ačkoliv v odpověď se mu ode mě dostane jen shovívavý pohled a poklepání složeným vějířkem o rameno, zatímco on poklepal dlaní o to mé. Ne, že bych mu to přímo nechtěl říct, ale řekněme, že nebyla vhodná doba? Tak nějak…
Usadili jsme se. Přede mnou skutečně nemusejí předstírat, že nejsou milenci. Blízkost, jakou zvolí pro usazení, je vlastně vítaná, protože vypovídá o prozatím vřelé náladě. Ačkoliv slova bratra Weie už tak přátelská nejsou… Rozvinu svůj vějíř a skryji za ním spodní polovinu obličeje. Pohled, který mu věnuji je lehce dotčený. Jako bych se zklamaně ptal: „Tohle si o mě myslíš, bratře Weii?“ Nahlas to však nevyslovím. Nechci se pouštět do podobných debat, bylo by to příliš vysilující a já už tak dlouho nesměl upadnout do svého bezmyšlenkovitého bloudění… Ale vějíř je to krásný, přesně jak můj přítel tušil. Ne můj nejmilejší, který jsem dostal od bratra jako dítě, ale krásný. Vyobrazuje smuteční vrbu a hejno vzdalujících se ptáků, kteří odlétají do západu slunce. Sám jsem jej maloval, i když nemyslím, že by to poznali. Naštěstí vejde sluzebnictvo a já získám čas. Můj výraz se stane neutrálním a dám vějíř z tváře, abych se jim mohl ležérně ovívat tak, jako dřív. Přikývnu Wei WuXianovi na jeho projev uznání. Ach, kde bych byl, bratře Weii, Kdybych se neuměl řádně postarat o své hosty? Zapomínáš, kdo byl můj učitel v tomto směru? Doopravdy to ale nemyslím zle. Spíš se opět usměji, tentokrát i o něco upřímněji. Hned se však vrací k tématu schůzky, nu což. Není to tak neočekávané, že?
„Hm…“ Podložím si bradu rozevřeným vějířem a zahledim se někam mezi ně. „Pravda, vy jste při uložení rakve nebyli. Nevěděl jsem kam doručit pozvání, dodatečně se omlouvám, bývali byste byli vítáni.“ Není to tak, že bych nechtěl odpovědět, ale snad mě znají dost na to, aby věděli, že mluvit přímo pro mě není, že? Ani když na mě tlačili ohledně hřebenu Xinglu jsem se jen stěží držel tématu… Ach, tehdy šel z HanGuang-Juna takový strach…! „Ano, ano, já vím…“ zvednu dlaně v jakémsi gestu rezignace, když vidím pohled druhého mladého pana Lana. „Abyste rozuměli, to místo stráží devět učedníků vždy tři od jedné sekty. Konkrétně sekt Nie, Jiang a Lan.“ To je vcelku známá věc, ale kdo ví, kde se to dva potulovali…? Za poslední měsíce mi moji zvědové o nich přinesli jen pramálo zpráv. Mohlo jim to uniknout… A pokud mají pochopit závažnost situace, která pro mě skutečně závažná je, pak potřebuji, aby znaly všechny souvislosti. Samozřejmě je otázkou, zda skutečně chci, aby do toho zasahovali, jenže už před pár dny jsem pochopil, že dříve či později ta zpráva mé území opustí a pak se stane neřízenou střelou. A tito dva mi už jednou s problémem pomohli, i když tenkrát nevědomky… „A má všechny náležitá pole a ochrany. Skutečně, Lan QiRen vše osobně zkontroloval, abyste věděli.“ Sklapnu hbitě vějíř a hájím se jako žák obviněný z nekvalitně odvedené práce. Jako bych teď jen nepodával vysvětlení příteli, ale byl nucen obhajovat pochybení, z něhož mě obviňují děsiví muži. Složím ruce do klína a trochu sklopím zrak. „Tři měsíce bylo vše v pořádku. Čas od času tam chodívám a nechávám si posílat pravidelně zprávy.“ Nemusí vědět, že mé chození v ta místa je spíše o tom, že se tam občas vzpamatuji z dlouhého stavu duchem nepřítomna. To není ničí věc. „Jenže teď už před jedenácti dny se něco stalo. Rozhořčená energie nabrala na intenzitě a potlačující opatření přestala stačit.“ Vím, že tohle jim nic neřekne. I já sám, když jsem dorazil na místo, jsem byl jen a jen zmaten. „Dostal jsem se tam akorát včas, abychom zažehnali největší hrozbu. Učedníci na stráži jsou tam převážně proto, aby hlídali proti vykradačům hrobů a lidem, kteří by buď náhodou, nebo záměrně, mohli ochranná opatření poškodit. Nevěděli si rady.“ Což stěží byla jejich chyba, víme? Proto to celé vysvětlování… „Problém však není v tom, co se stalo, ale proč…“ Znovu roztáhnu vějíř a začnu s velmi laksním ovíváním. „Jak Patriarcha Yilingu jistě potvrdí, pokud je příčinou rozhořčení nějaké zběsilé mrtvoly pomsta, pak pokud se mu jí podaří dosáhnout, rozhořčení se vytratí, že?“ Říkám "Patriarcha Yilingu", protože teď se obracím a zároveň i opírám o přítelovy znalosti z oblasti Demonické kultivace. „V případě mého bratra to nestačilo, protože byl ovlivněn dalšími machinacemi jako polovina Stygiánské tygří pečeti, rozřezání těla a kdo ví, jestli se chtěl mstít jen třetímu… Totiž bývalému vudci sekty Jin.“ Nervózně se začnu ovívat intenzivněji a zuby krátce sevřu spodní ret. Tohle pro mě není lehké téma, víme…? „Podstatné však je, že žádné pole nebylo narušeno. Kamenní strážci nebyli poškozeni, žádný z talismanů nebyl odebrán… Tak proč se temná energie začala vylévat z hrobu jako řeka že svého koryta?“ Zeptal jsem se. Byla by to však jen řečnická otázka, kdyby znovu někdo nezaklepal a nevyrušil nás. „Dále,“ výzvu dotyčného. Ukáže se, že jsou to sluhové přinášející jídlo. Vývar bez masa a rýže pro Lan WangJiho a kořeněné kari s rýží pro Wei WuXiana. Poděkuji jim kývnutím a počkám, až nás zase opustí. Dveře klapnou a máme opět soukromí. Problém je, že ticho tím pádem trvalo déle, než jsem původně zamýšlel a tak si říkám, že možná nechám bratra Weie aby se nad tím sám zamyslel? Položil nějaké otázky? Nebo snad HanGuang-Jun? | ||