Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Obraz lži, nebo spíš ubohosti…
Přikývl a dal mi za pravdu, ohledně nedostatku sebevědomí a přizpůsobivosti. Tak odhodlaný… Nevím jak jinak označit fakt, že ještě stále necouvl. Je to působivé. Působivé a děsivé! Sledoval jsem, jak se v jeho očích usadil stín. Přál bych si, abys to vzdal… Vidím překvapení, formující se šok, nejistotu… Ani stopa po odporu nad lžemi a osobou, která mu o nich vypráví tak věcně a samozřejmě, jakoby mluvila o počasí. Vypadal soustředěně, jako při výuce, které jsem byl svědkem v minulých dnech. Opravdu to takhle chceš? Není ti pohled na mě dostatečným varováním? Jeho ruka, jakoby v odpověď na mé myšlenky vklouzla do mého hadího sevření. Soustředím se na jeho zrychlený tep, ale v kontrastu s ním pevný pohled. Jakkoliv jsem navenek klidný, uvnitř mě se přeci jen stahují mračna. Řekl jsem, že tohle učení teď nemíním a ani nechci vzít zpět. Pravda však je, že stále doufám, že dostane rozum a odvrátí se ode mě a této hloupé cesty. S každou další vteřinou a minutou, kdy tak nečiní, se ten mrak v mé hlavě zvětšuje a nebezpečně těžkne. Přesto zajdu tak daleko, abych mu položil první ze série otázek, které mají následovat. – A dostal jsem odpověď! Chce se mi začít křičet! Nebo alespoň zavřít oči, jako když mi A-Su vyčítala mé skutky a já se musel rohodnout, co s ní udělám. Nechtěl jsem jí ublížit. Nic z toho co se stalo, nebyla její vina. Přesto jsem ji obětoval… A teď? Teď se nemohu zbavit pocitu, že totéž dělám A-Lingovi. Chystám se obětovat jeho duši, abych mohl žít. Ta myšlenka se ve mně naokamžik vzpříčí a já nedokážu přijít s další otázkou. Vím, co by mělo následovat. Vím, jak bych měl pokračovat. Kam ho navigovat, ale… Nejde to…! Uvědomím si a pustím ho. Nemůžu… Rozechvělé ruce stisknu v pěsti a konečně ty oči skutečně zavřu. Je to celé špatně! Začnu se opět po celém těle třást. Jedna… dva… tři…, počítám v duchu jako dnes ráno. Čtyři… pět… šest… Snažím se uklidnit svůj dech. Sedm… osm… devět… Ostré píchnutí mi projede hrudí, jakoby mě XiChen znovu probodl. Deset… Přinutím se otevřít oči. „Dobře,“ vydechnu přidušeně k jeho odpovědi. Zapřu pokrčené nohy chodidly o podlahu a chytím se za hlavu. „Omlouvám se, není mi dobře…“ Což opravdu není, ale ne proto, že by mě skutečně tak bolela hlava, je to… jen můj vlastní vnitřní boj. Ten stejný, který mě trhá na kusy a činí nerozhodným od prvního probuzení v tomto těle. Který mě donutil už podvakrát utéct od ZeWu-Juna… Je to směšné!, konstatuji sám pro sebe. Nebylo to tak, že bych nikdy netrpěl výčitkami svědomí, ale byly tak hluboko, že mi heslo „účel světí prostředy“ stačilo k tomu, abych šel dál. Abych pokračoval v následování vytyčené cesty. Abych dokázal obětovat a nechat za sebou, všechno a všechny… (Tedy kromě XiChena, ale i toho jsem se na své cestě minulým životem vzdal. Nejprve jeho náklonosti a svým plánovaným útěkem do Dongyingu jsem se chystal vzdát i jeho blízkosti…) Teď… Je to neznámé, cizí… nedokážu to kontrolovat. Znovu zahalím zrak oponou víček. „Nenuť mě k tomu…,“ hlesnu tak tiše, že si ani sám nejsem jistý, že to neříkám jen v myšlenkách. „Nenuť mě tě to učit…“ zaprosím, tvář staženou do bolestné grimasy. Mám křeče v břiše. Jsi prostě slaboch!, říká mi můj vnitřní hlas. Možná má pravdu ale… mě je to jedno. Uvědomuji si, že je to prostě třeba udělat. Že to A-Ling myslí dobře a evidentně je více než ochotný do toho jít. Jenže prostě něco ve mně nechce nést odpovědnost za jeho zničený život, jakkoliv účelné by to mohlo být. Nechce ho odsoudit k cestě, která mi kromě přežití vlastně nic dobrého nepřinesla. A v konečném důsledku mi vlastně nepřinesla ani to přežití… Je mi zle… | ||
| |||
 | Učení lžím A-Yao Zdálo se, že se San Lingovi trochu ulevilo, když se mu dostalo ujištění ke smysluplnosti jeho nápadu. A kde by se možná jiní urazili, ohradili nebo alespoň znepříjemnili, on na slova "ale tvůj nedostatek sebedůvěry a přizpůsobivosti, by mohl být problém" s lehkým povzdechem přikývl. Jeho myšlení mohlo skutečně být předností dokonce i pro takové úkoly, ale musel by jej nejprve vypilovat a podpořit důvěrou. A on věděl, že přemýšlí někdy až moc místo toho, aby se situaci přizpůsobil, a že to ne vždy je dobré… to nakonec zažil na vlastní kůži i když nešlo vůbec o lži. To, že je "chytrý" pak nenechal nějak ovlivnit tu myšlenku. A že na tom musejí zapracovat? "Máš pravdu," vydechl, aby dal na srozuměnou, že si je vědom toho, jak tahle část jeho osobnosti není úplně dobrá v některých případech… konkrétně v představení, ke kterému se chystal a nejen ve specifických dvou lžích, ale celé té lži obecně… v uchování tajemství o smrti jeho nejbližšího přítele a duši, která obývala jeho tělo. A-Yaovi to mohlo jen potvrdit, že byl… opravdu odhodlaný. Ochotný na sobě pracovat pro dosažení cíle. Jen aby to zvládl... Ale někde se v něm muselo skrývat sebevědomí dostatečně na to, aby stále ještě necouvl. A když se A-Yao držel věcného tónu učitele, San LingWuovi to bylo blízké. Proto se dobře soustředil na vše, co říkal a zamýšlel se nad tím. I když mu A-Yao dokreslil kopírovací kouzlo, odložil papír stranou - nepůsobil sice jako někdo, kdo by se nezvládl věnovat více činnostem současně, ale raději se plně soustředil na aktuální problém. A jak ho poslouchal, byl vážný a v očích se mu postupně usadil tíživý nádech. Po částech si uvědomoval více a více, co A-Yao věděl už dávno. Že i z jediné lži není lehká cesta ven. Jeho samourčený učitel nakonec poznal nejlépe, jak zapeklitý a složitý umí být svět lží… jak i jediná lež vyžaduje oddanost klidně po celý život, jej aby nebyla prozrazena. Jak složité je vrátit se k pravdě, když jeden začne lhát. San LingWu neměl žádnou takovou zkušenost, která by ho na život ve lži připravila. Nedalo se zatím s jistotou určit, jak na něj bude působit vše, co se chytali udělat. Zda jednou to pro něj bude jen zkušeností, nebo jej to na navždy ovlivní… ani zda opravdu jejich plánům dostojí. Těžko opravdu předpokládat. Jednou by A-Ling mohl být dobrý lhář, vše to v sobě měl, jen to musel chtít rozvíjet. A potřeboval… inu, přesně to, co právě A-Yao dělal. Nasměrovat, vysvětlit základy a principy a navést do světa lží. A potenciál u něj byl vysledovatelný… Za okny ubytovny plynul život v Oblačných zákoutích svým navyklým tempem. Mnohým z těch, kteří se procházeli po cestách mezi domky, navštěvovali lekce, učili nebo se starali o řádný chod všeho nezbytného, by jistě jen samotné pomyšlení na lež takových rozsahů nešlo přes blokádu v mysli, tvořenou především všemi pravidly a ctnostmi. A-Ling se však nezdál vázaný ctí tak, aby mu ve lži nakonec zabránila. Jistě ji v nějaké míře měl, ale nebyla vlastností, která jej formovala. A byl věrný, další ze znaků klanu, ale on byl věrný více svým přátelům, než sektě Lan, která ho prakticky vychovala - jinak by tu nemohl teď sedět. To také vypovídalo o tom, že možná pro něj nakonec bude nejtěžší lhát ChengYinovi a PuAiovi. Ale mezi třemi jeho spolubydlícími, i když nahlas by nechtěl srovnávat, bylo již jasné kdo mu byl nejblíže a komu byl nejvěrnější. Stále více šokující mohlo být, že se mladík ke lži nestavěl s odporem. Vlastně… jakkoliv to ten mohl čekat, on se stále nestavěl ani k A-Yaovi s odporem. Přes všechno, co mu teď říkal a co odkrýval ze své osobnosti. Ani jednou za celou dobu, kdy A-Yao mluvil a třeba by se... určitě by se od jiných dávno dočkal opovržení už jen za vyslovení takových věcí, na A-Lingově tváři se nic takového neobjevilo. Vypadal překvapený, trochu šokovaný, jak poslouchal a sledoval ho. Nejistý. Ale ne znechucený. Sice lži nevnímal nijak pozitivně, ale přistupoval k nim zřejmě jako k nástroji nezbytnému, a jako k učivu na zpracování. O tom vypovídalo soustředění podobné, jako když při výuce začali probírat nové téma. Kdyby jednou někdo smazal "nezbytnému" a nechal jen "nástroji", kdo ví, co by následovalo. A ano, byl si nejistý osobou, která před ním zrovna seděla a takové věci vykládala. Bylo to pro něj složité, ale kdo by se tomu divil? To, jak A-Yao právě mluvil, připomínalo tak moc vše, co o něm slyšel, že bylo těžké na to alespoň nepomyslet. A co viděl předchozí týden…. vždyť jak by měl vůbec šanci vidět, kdyby to celé bylo jen nahrané. Musel jen věřit. Nejvíce věřil tomu, co spatřil dnes od chvíle, kdy zjistil pravdu. Ale jak A-Yao mluvil a vykládal, bylo děsivé pomyšlení, že tenhle muž zvládl klamat celý svět i své nejbližší. San Ling nepochyboval, že kdyby A-Yao chtěl, vše co si myslel, že viděl, mohlo být jen to, co on chtěl, aby viděl. Takže mu nezbývalo než věřit, že to tak není. Protože zkrátka teď si nemohl dovolit nevěřit, měl své důvody mu pomáhat, a protože věřil, tak mezi ně mohl zahrnout i přímo A-Yaa, a samozřejmě hlavní důvod se točil kolem Li HuiYina… ale také někde v duchu věděl, že soustředění na “jejich problém”, zapojení do něj, snaha o cokoliv… ho teď drží dohromady. Bylo pro něj opravdu důležité A-Yaovi věřit, takže to zkrátka dělal. A jakkoliv tedy mohlo být překvapivé, že A-Yaa ani po celém tom výkladu mladík neodsoudil, nebo alespoň nevypadal vyděšený nebo neprojevil náznak odporu, bylo to skutečně tak. A svou ruku k němu natáhl bez váhání, když k tomu byl vyzván. A na otázku, kdo je… to si nebyl San Ling úplně jistý, jaká odpověď se od něj očekává. Zase nad tím měl přirozeně tendence přemýšlet. Vykládal ti to tak, že “utvoření obrazu” znamená prezentaci toho, co mají vidět během jejich lži ostatní. A tak by asi neměl lhát tehdy, kdy nebude muset. Nadechl se po krátké pauze k odpovědi. “Jsem San LingWu, rodným jménem Ling. Jsem učedník klanu Lan z Oblačných zákoutí a Li HuiYinův přítel.” Nezaváhal. Tep měl trochu rozhozený již ve chvíli, kdy podal A-Yaovi ruku, ale dech zůstával klidný, oči oplácely ten nepříjemný pohled - byl tak zvyklý na Li Luanovu tvář a přitom teď ten výraz působil tak cize, že se musel nutit nad tím nepozastavit. Neváhal, přestože vlastně to nebyla úplně pravda, co řekl. Nemůže být jeho přítel v reálném čase, když on už není… San Ling si to uvědomoval. Ale tohle spíš než lež bylo přirozené prohlášení. Neměli jak vidět, že se za okny zase začal líně snášet k zemi sníh. Uzavřené okenice a chránící talismany jim poskytovaly veškeré soukromí a izolaci od okolního světa. V místnosti bylo trochu chladno, ale stále dostatečné teplo, aby tím nestrádali. Čas utíkal pomalu a odpoledne bylo dlouhé. Přesto jednou stejně přijde chvíle, kdy budou muset z budovy vyjít, pokud ještě chtěl A-Ling stihnout navštívit velmistra před večeří. Navíc vše má svůj čas, San Ling se nemohl naučit vše za jedno odpoledne, ale alespoň co nejvíce se mu A-Yao mohl pokusit předat a připravit jej. Bylo v jeho režii, jak a co to bude. Možná ale bude mít ještě další příležitost, San Ling ani neplánoval jít za knihovníkem hned dnes - to by bylo zvláštní vzhledem k tomu, že mu nemělo být dobře. | ||
| |||
 | Je třeba jít spát Wei WuXian
Vím, co se mu asi honí hlavou, když ke mně pozvedne své oči. Ne, Wei Yingu, nespali spolu! Vážně si myslíš, že by XiChen ráno vypadal tak, jak vypadal, kdyby ano? A že by pak odešel? Ale pravda je, že má slova mohla znít zavádějícně. Přikývnu na jeho další slova. Mám z celé té věci podobný dojem. „Hm…“ Nevím, jestli by Li HuiYin zůstal, pokud něco opravdu provedl. Na druhé straně naše sekta nevychovává zbabělce. Přijmout trest je základem našeho učení. Přijmout odpovědnost za své činy, je jedinou cestou k očištění. Navíc přijal před tím těch 18 ran bičem, jakoby mu na nich nezáleželo a byl posledním spravedlivým v sektě Lan. Věřím, že pokud by šlo jen o trest, podrobil by se jakémukoliv, za cokoliv co provedl ve jménu své lásky. Nahlas to ale neřeknu. Někdy se slova hledají ještě hůř než obvykle. I když mlčím, byl můj pohled zřejmě dostatečně „výmluvný“, nebo Wei Ying zkrátka uvažuje stejně jako já. (Jako ostatně často.) Pustím a ohrnu mu neposedný pramen vlasů z čela. Když se mi pak schoulí na klíně, v mé duši se usmívá malý plamínek, který sice má tvář neodráží, ale znamená neskutečné štěstí. Navzdory bratrově situaci, nebezpečí, ve kterém možná je mladý učedník, nejistotám a zapeklitému případu, jsem uvnitř skutečně šťastný jako blecha a stačí k tomu jen poleh mého manžela. Jeho prsty na bradě vysílají do mého těla malé blesky. Ten dotek mě přiměje shlédnout na jeho roztomilou formu. „Hm,“ přikývnu spokojeně, přitáhnu si svůj qín blíž a začnu hrát, tentokrát tu naši píseň, kterou jsem mu složil, když nám bylo těch 16 let v Gusu. Hraji přesně tak, jak noty vyžadují, ale namísto duchovních sil vkládám do každého drnknutí o struny svůj cit, stejný s jakým jsem skladbu tenkrát tvořil, abych jej vynesl na světlo světa.
Nevěřím, že se můj drahý pohroužil do snů během mého hraní. Přesto, když píseň skončí a já svůj guqin schovám zpět do váčku, přizvednu mu opatrně hlavu a jemně vklouznu pod jeho ramena. Zbývající rukou ho pak podeberu pod koleny, zvednu se s ním v náručí a přenesu jej na postel. Sice máme každý svůj pokoj, ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že bychom je oba využili. Uložím jej do peřin a beze změny výrazu, mu rozepnu opasek. Ať si klidně říká, že jsem nestydatý a sprostý. Nic z toho mi nezabrání zbavit jej pomalu vnějších vrstev šatů a ponechat jej jen ve spodním rouchu. Složil jsem a odložil jeho oblečení a sám se svlékl, než jsem se uložil k němu. Oheň v krbu příjemně tajemně osvetluje místnost. Je ještě odpoledne, ale mně to nevadí. Chci se jen dívat na svého manžela, hladit ho po tváři, občas obdařit láskyplným polibkem a užívat si soukromí, které nám sekta You poskytla. Trocha něžného mazlení před večeří, komu může ublížit? Ano, obvykle je to Wei Ying kdo inicijuje takové věci. Ale pravda je, že tady nemám nic na práci a shodli jsme se, že bez dalších informací nic nevykoumáme. Nevíme co přinese zítřek, proto si chci užít dnešek.
Když přinesou večeři, zaklepou a oznámí, že nesou jídlo, neochotně vstanu. Přehodím přes sebe vnější hanfu, opásám se a dojdu jídlo převzít. Odložím jej na stolek a pak dojdu i pro Wei Yingovo, které sloužící položili před dveře druhého pokoje. Když jsou oba podnosy na stole, usadím se způsobně do předpisového sedu s rovnými zády a čekám, až se ke mně můj manžel připojí. „Dobrou chuť,“ popřeji mu. Najíme se a minimálně já jsem už tiše. Přistihnu se, že na jeho tváři občas spočinu déle než by bylo vhodné a tak se zase soustředím na jídlo, dokud není vše snězeno a my se nevrátíme zpět na lože.
Je ještě brzy. Proto se nebráním hlazení, polibkům a něžné stimulaci. Není vždy třeba řádit jako v několika nedávných dnech. Ale odpustit si milování úplně? Když jsme zpět sami a v módu „Každý den, je každý den“? To přeci nejde… Zvlášť, když je Wei Ying tak sladký a přítulný, jako zatoulané koťátko… Tak jako tak skončíme v posteli přituleni jeden k druhému. Padne devátá hodina a já s přáním dobré noci zavřu oči a pohroužím se do říše snů.
Ráno přijde stejně, jako každý jiný den. Je 5 hodin a slunce ještě nevstalo. Wei Ying má paži ovinutou kolem mé hrudi a nohu přes tu moji. Vtisknu mu polibek na čelo a pomalu se neochotně vymaním z jeho sevření. Je ráno, jako každé jiné. Omyji se, obléknu, učešu, upravím celkový vzhled a akorát sluhové přinesou snídani. Učiním tedy podobně jako minulého večera. Převezmu svůj tác, a jakmile služebná odejde, dojdu i pro Wei Yingův na chodbě. Nádobí od večeře odložím na komodu a na stůl připravím to dnešní. Ještě ale než naliji čaj, dojdu vzbudit svého manžela. | ||
| |||
 | Teď asi vážně nic nevyřešíme... Lan Zhan Klekl jsem si u něj, abych mohl nejdřív jen sevřít jeho dlaně. Kdyby stále hrál, bylo by to jiné, při hraní jsem jej málokdy rušil… i když s nějakým soustředěním nebo meditací mívám jak je známo problémy, obvykle vím, proč hraje a snažím se minimálně jeho snahu následovat, nebo alespoň nepřerušovat. Ať už rozechvívá struny a proplétá tóny svou energií, nebo jen hladí je a loudí z nich tiché tóny jako teď, se zavřenýma očima, navenek jako vytesaný z kamene mistrem svého řemesla, chladný a přitom krásný, dokonalý Nefrit Lan klanu skrývající mnohá překvapení, z nichž některá již nejsou tajemstvím… skrytě buď sám hledá soustředění a klid, nebo se snaží dopřát jich mě. Jen jeho druhé pohnutky ne vždy padnou na úrodnou půdu, jako právě teď, kdy do jeho tónů stejně vychrlím všechna ta slova, a ve skutečnosti se lehce utěším až v jeho náruči, i když to nebylo ani mým záměrem. Ale když vydechne tiše mé jméno, dovolím těm slovům jejich konejšivé pohlazení a ponořím se do blízkosti, kterou nám Lan Zhan poskytne - silné paže kolem mého pasu a klidný dech u ucha mě upokojí lépe, než melodie před okamžikem rozechvívající pokoj. Té vlastně nedal jsem příliš šanci, ztracený ve své frustrovaném výlevu - zato WangJi sám se svou blízkostí nemusel nad šancemi ani uvažovat, ten na mě zkrátka zabíral vždycky. Já vím… jsem zkrátka úplně ztracený. A jsem s tím tak spokojený. Nechám dlaně uložené na pevných zádech a položím tvář u jeho ramene. Neptal jsem se do teď, co s bratrem probírali v ty chvíle, kdy jsem na ně čekal a předstíral spánek, abych je nenutil podvědomě spěchat. Když si zpětně vzpomenu, překvapím i sám sebe tím, co mě občas napadá. A nemyslel jsem, že by Lan Zhanovi vadilo, kdybych se zeptal. Jen jsem z toho měl takový pocit intimity, kterou sice už pro mě bylo samozřejmé sdílet s Lan Zhanem, ale teď se týkala i ZeWu-Juna, a to byla úplně jiná kapitola. Takže když nakonec začne alespoň část té spletenice vysvětlovat, poslouchám jej pozorně, i když se od něj neodtáhnu. Až se slovy "XiChen ho nedokázal odmítnout" nadzvednu obočí a k Lan Zhanovi kouknu s tím prapodivným výrazem, ale když dořekne "nemohl odmítnout, ani přijmout", zase si hlavu uložím. "To snad jediné v tom všem by mohlo dávat smysl," podotknu. City, a to vážně jakékoliv, jsou občas vyloženě (a někdy i doslova...) na zabití. "Otázka je, jestli by zůstal i kdyby mezi nimi k ničemu nedošlo. Pokud vážně něco vyvedl…." Až mě samotného začne iritovat všechno to povzdychování tak, že to poslední v sobě zadusím. Lan Zhan má nakonec pravdu… musíme zjistit, k čemu došlo v místě posledního odpočinku Nie MingJue. Vědět, že Li HuiYin nemusel utéct z věže jen kvůli zatím neznámé události, která se ho mohla a méně pravděpodobně nemusela týkat, to bylo sice alespoň něco… ale nakonec kdybychom nezjistili, že se něco stalo, stejně by jako důvod jeho útěku bylo nejpravděpodobnější něco, co se stalo tu noc ve sdíleném pokoji. Na detaily se WangJiho nezeptám… ať už mu ZeWu-Jun sdělil nějaké, nebo ne, to bylo něco, co řešil se svým bratrem. “Máš pravdu,” dodám tedy po chvilce mumlavě. “Asi nemá moc smysl vařit polévku jen z vody. A teď nic nevykoumáme... A ZeWu-Jun už možná bude v Oblačných zákoutích. S Li HuiYinem mimo obraz nezbývá než počkat do Nečisté říše…” S našim zapeklitým případem… jakkoliv jsem chtěl začít frustrovaně přecházet a mlít dál, ničemu tím nepomůžu. A nevím, zda Lan Zhan chtěl, abych k tomu závěru došel, ale mám svá podezření. Alespoň si pro sebe tedy něco nespokojeně zabručím, ale pak se začnu přetáčet, až se ocitnu k Lan Zhanovi zády a poposunu se níž. Zkroutím se do prostoru mezi mým milým, stolkem a pod stolkem a hlavou se uložím na jeho stehno. Udělám si z něj tak polštář/matraci, samozřejmě pokud mě nechá. (Ale umím být velmi neodbytný, když si chci hrát na klíště - už jsem vám přece říkal, že jsem se do jednoho pasoval.) V případě, že spokojeně uložený, prohlížím si z toho zvláštního úhlu jeho tvář a nemohu, než zvednou ruku a lehce přejet prsty po jeho bradě. Když budeme muset vstávat, budeme muset jít i spát. Na malinký okamžik mě napadne zaplašit vážné téma nějakým popíchnutím ohledně rychlého sexu na dobrou noc, ale zkrátka… ani já nějak nemám náladu. Ne vždy zvládnou ďáblíci přežít za všech okolností, starosti, frustrace a celková nespokojenost z té situace je přece jen přemohly. Ale že bych nám hodlal dovolit jít spát jen tak? S těžkou hlavou a ustaraní? To by tedy bylo probouzení! (Už tak bude příšerný a Lan Zhanovi to budu muset vynahradit, a on zase mě.) Nějaké něžnosti, až se odvelíme do postele… to se úplně vyloučit nedá, heh. (Říkám, že mě opustili ďáblíci, ne že jsem se dal na mnišství.) Každopádně teď na něj koukám, prsty z jeho tváře stáhnu a lehce na ně navinu padající prameny vlasů a lehce se zazubím. “Lan Zhane, zahraješ nám nějakou ukolébavku? Dneska už nic nevymyslíme…” A s tou zcela vážně myšlenou žádostí se na něm ještě lépe uvelebím. Tedy pokud mi v klíšťování nezabránil a já se (nespokojeně) neodebral rovnou k posteli, bez myšlenek na nějaké koupání a tak dále. | ||
| |||
| Podstata lží
Neřekl jsem mu nic, na jeho díky a konstatování, že to dává smysl. Ta slova si nežádala žádnou zpětnou vazbu. Trochu se mi uleví, když konstatuje, že ví, ohledně podezřelosti naléhání. Samozřejmě že to ví! Musel by být značně omezený, aby mu taková věc nedošla. Jenže vědět někdy zkrátka nestačí. Lidé mají tendence zmatkovat a některé věci je třeba slyšet. Tato možná nemusí nutně být jednou z nich, ale také může. Záleží i na osobnosti San Linga. Může to opravdu zvládnout? Nedíval jsem se na něj. Věnoval jsem se slovům a kouzlu, které jsem mínil předvést. Následně jsem mohl jen přikývnout, když zopakoval název, který jsem tomu dal. Ano, mohl bych ho předvést, znovu. Připravil jsem si nový napírek pod motýlího posla, pro vytvoření další kopie, ale když vidím, že on už si začal runy zakreslovat, místo jejich předvedení počkám, až skončí, přitáhnu si rozkreslené kouzlo k sobě, zkontroluji pohledem, zda to, co si zapamatoval, má správně a pak jej beze slova dokončím, přesně jak má vypadat. Díky tomu jsem se mohl dál věnovat výkladu a vyzvat jej ke zkoušce. Zvládám obojí souběžně, protože jsem zvyklý dělat takové věci. Maximalizovat svůj výkon. V minulém životě to pro mě bylo přirozené. Bylo to nezbytné k mému přežití a dosažení cílů, které jsem si vytyčil. Stejně jako teď. Protože pokud tam chce A-Ling jít, musím vědět, že to zvládne, říkám si a postrčím mu papírek zpět těsně před tím, než si zahraji na knihovníka. On se však namísto přizpůsobení ohradí a začne blábolit. V duchu si povzdechnu. Jistě, jak bych mohl čekat přizpůsobivost, že? Jsi příliš přemýšlivý. Nejsi zvyklý improvizovat. Neumíš se okamžitě rozhodnout. Na tom budeme muset také zapracovat, ale to má čas. Tedy… minimálně tolik času, kolik ho mám já a to… nedokážu říct. Tvář udržím kamennou a soustředěnou. Li HuiYinův obličej je zvyklý být vážný. Už jsem se naučil tuhle grimasu využívat jako masku. Alespoň pokud zrovna nejsem v příliš silném citovém vypětí, které z nějakého důvodu v této nové existenci těžko kočíruji.
Sleduji, jak se LingWu způsobně usazuje a odhrne papíry stranou. Lhal… nepromyšleně… obsah lži… – Přesně jak jsem si myslel. Skutečně kárat ho za to ale nemohu. Každý nějak začínal. Vyslechnu si tedy, co má na srdci. Musím uznat, že nad problémem, jak dosáhnout svého, umí přemýšlet. A umí nad tím přemýšlet způsobem, který se dá zbrousit do diamantu, bude-li chtít. Další dokonalý lhář a manipulátor, přesně to svět kultivace potřebuje!, ozve se mi v koutku mysli zase ten dotěrný káravý hlásek. Sklapni, Da-Ge, zapomínáš, žes byl bratr jednoho takového!, odseknu mu. Raději se soustředím na závěr San LingWuových úvah a otázku. Dává to smysl?
Zamyslím se. Zavřu oči a vzpomenu na svou návštěvu zakázané části knihovny. Ve své paměti najdu příslušnou vzpomínku a vytáhnu ji z hlubin podvědomí. Je to pro mě tedy, jakobych tam znovu byl. Tehdy jsem prolezl dost značnou její část, ale protože jsem hledal techniky jak vychýlit něčí Čchi, knihy zabývající se kouzly a talismany jsem prolétl jen sběžně. XiChen mi vyprávěl o písních, které sesbírali jeho předci. Písních, které nepomáhaly a neléčily, ale naopak škodily. Už když jsem tam dolů šel, jsem měl určitou představu, že hledám knihy zaměřené na netradiční hudební kultivaci. Pamatuji si ale, že knihy rozebírající různé metody použití talismanů a run na lidské tělo s úmyslem „léčit“ tam byly. Před očima vidím jak jednou z nich sběžně listuji a některé obrázky v ní byly… Řekněme, že pro většinu kultivačního světa zcela odstrašující. Pro mě… No u klanu Wen jsem naživo viděl, zažil a způsobil i horší věci. Trvá to asi dvě minuty, po kterých teprve otevřu oči a položím ruce volně přes kolena v meditačním sedu.
„Ano,“ zodpovím jeho otázku, „dává to smysl,“ přikývnu a podívám se přímo na něho. A to jak to, aby to použil jako záminku, tak fakt, že by se v takových podkladech „možná“ dalo objevit něco užitečného. „Knihy zabývající se tímto tématem jsem dole viděl.“ Dodám a ujistím ho tím, že minimálně v tomto se jeho úvahy nemýlí. Jenže to je jen jedna strana mince… „Ale tvůj nedostatek sebedůvěry a přizpůsobivosti, by mohl být problém,“ dodám. I proto jsem na něj šel způsobem, který jsem zvolil. Vyzkoušet jak bude reagovat. Zda bude pohoršen krutou realitou mého já, které jsem mu konečně ukázal blíže, tím že by sám měl skutečně lhát, nebo jestli celkově necouvne. Ale šlo také o přijetí. Zda přijme tuto hru a přizpůsobí se jí. A i když celou věc neodmítl a jeho odhodlání je zdá se silnější, než cokoliv z toho, co ho učili a než všechna Lanská pravidla, přizpůsobivost zkrátka nemá v povaze.
„Jsi chytrý. Vymyslel jsi podstatu své lži během pár vteřin. Dokázal bys to i ve své hlavě. Zda dobrý či ne, by ses dozvěděl v rámci simulovaného představení. Najít ho, mělo být součástí nácviku. Přesto si nevěříš dost na to, abys do toho šel. Na tom musíme zapracovat.“ Není to výčitka. Držím hlas na té věcné, učitelské rovině, což je samo o sobě docela těžké, ale dokud k sobě nepustím žádné jiné myšlenky, než ty, že musím A-Linga připravit, neměl bych upadnout do další deprese. „Je dobré znát dopředu obsah zamýšlené lži. Ale měj na paměti, že vždycky nebudeš dopředu vědět, komu budeš muset lhát, nebo o čem přesně. Vždycky nebudu nablízku, abych ti poradil, nebo nebude žádný čas k nácviku. Proto podstatnější než to je vědět, čeho chceš dosáhnout a umět improvizovat v rámci zachování celistvého obrazu.“ Vydechnu. To je pořád moc obecné, že? Pořád se mi někde uvnitř nelíbí, co právě teď dělám, ale už to rozhodně nemůžu a ani nechci vzít zpátky. „Základ máš. Znáš svůj cíl – získat přístup do zakázané části knihovny. Znáš svou pozici, knihovníkova oblíbence s vášní pro kouzla a talismany, a víš jak ji využít ve svůj prospěch. Máš záminku, proč tohle téma – dnešní test. Ale musíš se na to podívat z širšího úhlu pohledu.“ V tomhle směru jsem to dřív míval jednoduší. Prostředí, kde jsem vyrůstal, mne dokonale připravilo na budoucnost mezi kultivátory. „I když si připravíš slova v hlavě jako řeč, kterou máš pronést na kultivační konferenci, abys nezaváhal, není to totéž. Lež je součást dialogu. Řekneš ji, on bude reagovat, a ty musíš umět adekvátně odpovědět, aby ses neprozradil. Lež je součást každého tvého pohledu, nádechu i výdechu, každého úderu srdce, svalového záchvěvu.“ Chápeš A-Lingu? Je to způsob života. Jakmile do toho jednou spadneš, už není cesta ven. „Musíš být neustále ve střehu. Neustále si uvědomovat sám sebe a obraz, který jsi vytvořil a držet ho. Tvé tělo, tvé vědomosti, celý tvůj dosavadní život, všechny zkušenosti, které máš, a všichni lidé okolo, jsou jen nástroji k dosažení tvého cíle.“ Vidíš? Opravdu nejsem dobrý člověk. Kdyby ano, copak bych podle tohohle dokázal žít téměř celý život? A co ty? Dokážeš to byť na chvíli? Chceš? „Slova jsou zbraně. Můžeš si jimi získat lidi na svou stranu, můžeš je urazit. Můžeš díky nim nasměrovat jejich pohled a emoce od sebe samého, či zkrátka kamkoliv zrovna potřebuješ.“ I tím jsem si několikrát zachránil život. „Je důležité mít pozorovací smysl, rozumět lidem, umět získat a třídit informace, a mít dobrou paměť. Nikdy se nesmíš do lži zamotat. A pamatuj, nejsilnější lež je taková, která stojí na pravdě.“ Natáhnu k němu jednu ruku. „Podej mi ruku,“ vyzvu ho. Pokud to udělá, sevřu mu žilky nad zápěstím, abych cítil jeho tep. „Tohle všechno jsou jen obecné pravdy. I když jsem ti je řekl, nemohou ti samy o sobě nic dát. Když ti bude mistr meče vykládat o formách, dokud si je nevyzkoušíš a nebudeš usilovně trénovat, nedozvíš se, zda můžeš být dobrý šermíř. U lži to platí dvojnásob.“ Pohled směřuji teď přímo do jeho očí. S Li HuiYinovýma uhrančivýma hlubokýma očima si umím představit, že upřený pohled musí působit jako totální osina v zadku. „Budu ti teď klást otázky a ty budeš odpovídat. Utvoříme společně obraz, který budeš nadále prezentovat, tak aby byl pokud možno z co největší části tvojí součástí.“ Nejsi připraven jít proti své podstatě. Ačkoliv… možná by ses sám divil, čeho všeho můžeš být schopen, víš? Už tohle bych do tebe býval neřekl a myslím, že se jednou ohlédneš zpět a bude ti ze sebe samého zle (jako mě teď). Mrzí mě to. Odpusť mi, že jsem tak slabý a nezvládl jsem to sám… Nádech – výdech. „Kdo jsi?“ Pozoruji každý detail jeho tváře i projevů těla. Zrudnutí, záchvěvy, gesta, dech, tep, pohledy… – zkrátka všechno.
Kdyby se nad tím A-Ling zamyslel, co jsem měl já, když jsem se probudil v novém těle? Jen Li HuiYinův dopis a základní historické znalosti o něm. Přesto jsem dokázal přijít do Oblačných zákoutí, sdílet pokoj s jeho spolubydlícími, chodit na přednášky a díky obrazu zoufale zamilovaného mladíka v těžké depresi, odhodlaného se své lásky vzdát, který vycházel z části z podstaty nás obou, jsem všechny přesvědčil, že jsem jím. Z jeho dopisu jsem si odvodil, že byl chytrý a citlivý svým osobitým způsobem. To jsem zachoval a podpořil obraz svými vlastními city, které byly (JSOU) skutečné. Protože jsem měl jeho tělo, nikoho ani nenapadlo, že by bylo špatně něco víc, než jeho duševní stav. A když znovu vzpomene, co jsem říkal a jak… Pravda i lež pospolu, mohlo by mu to dát nápovědu, jak zacházet se slovy. A trochu sobecky doufám, že snad i trochu pochyb o tom, že to možná z mé strany byla celé účelová manipulace. Po takové ukázce a výkladu mi přeci nemůže dál věřit, ne? | ||