Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Beze slov Lan XiChen
Úsměv se sice z Lan QiRenovy tváře vytratil, neznamenalo to však, že by se cítil méně šťastný. Naopak. To co jej nahradilo, byl klid a mír. Ano, stále byl nervózní. Ale pevnější stisk synovcovy dlaně jej přecijen dokázal upokojit. Pokýval hlavou. Samozřejmě. Jistě, že by mu to nedovolili. Pouto, které synovci měli, bylo silnější, než jaké kdy poznal sám. Chtěl tím jen říct, že se schválně držel stranou. A pokud si vytvořil vlastní místo, zajímalo by ho, jaké vlastně je. Protože nikdy nedokázal vnímat svět jejich očima. Ano, byl tu. Byl tu pro ně. I teď se snaží být. Ale stačí to? Ta otázka ho nepřestávala pálit. Pomyslel si však, však jsi vždycky byl, směrem k dalším XiChenovým vyřčeným myšlenkám. O temnotě některých chvil však nechce přemýšlet. Poslední tři měsíce měl pocit, že je vše pryč. Že o ně oba přišel. Hrozil se otázek, nástupnictví vůdce klanu, stejně jako domu, který už mu vzal bratra a teď se chystal pohltit i staršího synovce. Nenáviděl Wei WuXiana, že odvedl a popletl WangJiho… Ale teď. Tohle… Skutečně chtěl věřit, že se blýská na lepší časy.
Oplatil XiChenovy stisk jeho dlaně. „To jsem rád,“ řekl tiše na ujištění, že je vítán. „Nemusíme mluvit, jestli nechceš,“ mínil. Byl za vše, co právě vyslechl, opravdu rád, ale pravda byla, že možná ticho bude nyní pro oba přínosnější, než se stále snažit udržovat konverzaci. Bylo to obtížné, složitě hledal témata a vhodná slova. Pro jedno odpoledne už řekl mnoho. A v konvici zůstala ještě půlka čaje. Mohou jen sedět, vychutnávat kořeněnou chuť a vůni a rodinnou atmosféru, kterou po dlouhé době sdílejí. Důležité věci mohou probrat později.
A přesně v tomto duchu se starý muž odmlčel a vychutnával ticho svého domu nezatížen událostmi v Qinghe, které dnes ráno vyhnali Lan WangJiho a Wei WuXiana za úsvitu z postele. Ani rozhovorem San LingWua s Li HuiYinem(A-Yaem) v opuštěné ubytovně starších učedníků. O ničem z toho velmistr Lan nevěděl. Jeho chvíle se synovcem tak byla rušená jen tokem jeho vlastních myšlenek, které se pokoušel pokud možno držet co nejdál od svého vědomí. Kdyby se měl začít zabývat věcmi, jako že je třeba skutečně vybrat těch 5, které pošlou do strážní věže. Že je třeba formulovat, napsat a zaslat dopis vůdci sekty Nie, Aby byli WangJi a… no ten muž s ním, informováni, že XiChen i ten koho hledají, dorazili v pořádku a je očekáván jejich návrat do Gusu. Že by se XiChen měl zamyslet nad svatbou, protože nejen že klan potřebuje skutečného dědice, ale také by mu manželka a dítě pomohli zapomenout na svá trápení. Že je třeba probrat témata a stanoviska k nim na tu jarní konferenci. Všechny ty drobné věci, které se týkají jejich území… Kdyby se tím měl skutečně teď zabývat, mohl by na klid a mír rovnou zapomenout!
Starý muž proto vychutnával čaj, který pomalu usrkával, občas si uhladil bradku a vnímal jen společnost druhého. Byla to hezká chvíle. Ale i když pili pomalu a mlčky, trvalo nanejvýš hodinu, než měli čaj vypitý. Lan QiRen pohlédl k oknu. Bylo teprve odpoledne. Nebe se však poměrně rychle zatáhlo. Vypadalo to na další sníh… Starý muž neochotně a povzdechem povolil sevření spojených dlaní a vzal si svoji ruku zpět, v očích omluvný pohled. „Zdá se, že nám došel čaj,“ obeznámil XiChena a vlastní hlas mu zněl dutě. Došel čaj a spolu s ním i čas… Vrátil šálky na tác s konvičkou a chystal se odnést soupravu zpět, kde ji vzal. Na stůl místo ní položil knihu, kterou měl rozečtenou, když synovec přišel. Netěšilo ho to, ale dával tím, najevo, že se dál potřebuje věnovat jiným věcem. „Zítra je také den,“ usoudil nakonec. Sám se potřeboval vzpamatovat z této sice úžasné, ale také úžasně rozptylující situace… | ||
| |||
 | Lhaní A-Yao Ještě chvíli si San LingWu dovolil mít radost ze svého malého úspěchu, když A-Yao správně přeříkal básničku. Proč zvolil právě takovou? Jednoduše protože si na ni vzpomněl, nemyslel tím nic konkrétního. Jen mu to přišlo na mysl a byla to snad i lepší varianta, než jen nesmyslně plácat, když chtěl zkusit delší zprávu. Na vysvětlení pak pokývl hlavou. "To dává smysl," ohodnotil si spíše pro sebe, ale pak dodal, "děkuju." Nakonec mu byla právě předána nová znalost, bylo na místě poděkovat, nehledě na to za jakým účelem a v jaké situaci a kdo ho učil. Když se A-Yao už nevrátil ke spekulování nad trestem, který by měl právě vykonávat, LingWu ho napodobil a považoval to tím za rozhodnuté - a neměl problém postavit se do role někoho, kdo potřeboval pomoc, komu nebylo dobře. Jeho povaha naznačovala, že nebude příliš hledět na vlastní hrdost v takových chvílích, ale on měl i prostší důvod, proč si z toho nic nedělal - jemu se takové věci zkrátka občas stávaly. Za prvé nebyl tak odolný jako ChengYi, Li HuiYin nebo PuAi, a jeho zlaté jádro ho ne vždy zvládlo ochránit před nemocemi, hlavně když se s nimi pokoušel občas držet krok místo toho, aby se uchýlil jako obvykle do soukromí s knihou a nechal je jejich výletům a tréninkům a kdo ví čemu, co jim přišlo zrovna na mysl. Jako když se jednou, zhruba rok zpátky, byli tajně koupat právě u toho vodopádu, který dnes byl svědkem tak vážné a vyhraněné situace, jakou měli s A-Yaem právě za sebou. Tenkrát byl konec léta, dny se zkracovaly a večer a sebou přinášel studený závan podzimu, když dostal PuAi ten skvělý nápad a když jim po večeři zbyl čas, všechny je přemluvil. Byla to jedna z chvílí, které spolu sdíleli jako přátelé bez nějakých starostí o pravidla, vážnost nebo vzájemné vztahy. Koupali se a váleli v odpoledním sluníčku, a pokračovali i když to zašlo za mraky a s večerem přišla i zima, a za chvíli měli modré rty a husí kůži všichni do jednoho. Samozřejmě jediný nemocný byl nakonec San LingWu. Smutnou ironií bylo, že tenkrát to opravdu byl Li HuiYin, kdo jej občas přes den zašel zkontrolovat. Ale nejčastěji s ním byl PuAi a otravoval ho svými omlouvami, dokud mu LingWu dostatečně neuložil do hlavy, že není malé dítě a rozhodnutí s nimi jít bylo nakonec jeho. Nebylo nic zoufalejšího a otrvanějšího na světě, než provinilý PuAi. A to měl A-Ling velkou trpělivost. Ale to odbočujeme. Zkrátka, za prvé LingWu byl občas nemocný a ne vždy za tím musela stát nějaká situace, jako ta ze vzpomínky. A za druhé… někdy mu opravdu nebylo dobře, i když to s fyzickým stavem nemělo nic společného. Nestávalo se to často, ale někdy přišel takový den, nebo i jen část dne, kdy jen vzkázal omluvy a klidně příští den vyrovnaně přijal případný trest za absenci, jen aby v tu chvíli mohl zůstat ležet. Byla to jedna z věcí, které nevysvětloval. Podobně jako původ jeho zvláštní spací polohy. Nakonec každý měl něco, co bylo jen jeho trápením, a vyrovnával se s tím každý po svém, a ono se to zase různě projevovalo. Výsledkem bylo, že San LingWu věřil, že takové odůvodnění A-Yaovi nepřítomnosti v knihovně nebude nijak podezřelé a doufal, že mu nevynese ani zhoršení trestu nebo obrazu, ale u toho druhého dokonce naopak. Pro něj bylo rozhodnuto. Ale jak A-Yao připomněl svými dalšími slovy, bylo k tomu třeba lhát. Ale svým obsahem to ve výsledku byla vlastně jednoduší lež, a snad i méně riskantní, i když pronesená k velmistrovi, než ta druhá. "Já vím," kývl nejprve mladík na A-Yaova počáteční slova. Nenapadlo by ho naléhat, ne příliš, jen tak zapáleně, jako byla jeho zapálenost do vědomostí - za kterou svůj požadavek plánoval skrýt. Ale zarazil se nad otázkou, která přišla hned vzápětí… Už vlastně někdy San LingWu lhal? Přes všechna pravidla, samozřejmě že ano. Ale důležitá byla druhá část A-Yaovy otázky. Mezi lží impulsivní a promyšlenou mohla být jak jasná a tlustá hranice, tak jen tenká hrázička, a mladík se nad tím překvapeně zamyslel. Ono ho tedy překvapilo už jen to, že se jej takhle jeho společník zeptal, ale nakonec to dávalo vlastně smysl… byla to vhodná otázka vzhledem k jejich plánům… jen mu to na okamžik přišlo zvláštní. Sloužilo mu to jako připomenutí té druhé strany osoby před ním. Ne jako někoho, s kým strávil předchozí dny, o kom se pokouší utvořit vlastní názor, koho jeho přítel přivedl zpět a dal mu úkol, jenž se stal jejich společným tajemstvím tak jako vše, co zahrnoval, toho, kdo má city a je vlastně lidský, i když udělal bez pochyb mnoho hrozných věcí. Ale někoho, o kom slyšel jako o mistru lží a manipulace. Překvapilo ho, vzhledem k jeho výchově v Oblačných zákoutích, s jakou věčností začal A-Yao svou přednášku o lži, jakoby nešlo o nic více než přípravu běžného pokrmu k obědu. Přeci v to tak být nemělo… a přece se tak spolu celou dobu bavili a jejich pocity nebo rozpaky nebyly způsobené tím, že chystají se klamat, ale tím, co cítili a přišlo jim důležitější. Takže především ve výsledku šokoval San LingWu sám sebe, že A-Yaovy znalosti v téhle oblasti alespoň trochu neodsoudil. Že alespoň nějaké nepohodlí nepocítil tváří v tvář učení takového směru. Místo toho se přistihl, jak soustředěně poslouchá s o nic menší snahou o pochopení a uložení jemu předávaných informací, než které měl při výukových lekcích. Ve světle všeho, co se stalo za tak šíleně krátkou chvíli, přijal myšlenku na lež jako normální věc, přes všechno co mu vštipovali. Samozřejmě, že bylo šokující si to uvědomit. Najít z toho cestu mu umožnil úkon, který A-Yao při svém vysvětlování začal a následně dokončil. San Ling našel dech, zhluboka jej vhnal do plic a nevědomky kývl. Skoro jakoby říkal sám sobě, dobře, takhle to je. Není místo zaobírat se sám sebou. To už nakonec věděl a taky se o to celou dobu snažil. "Kopírovací kouzlo," zopakoval tedy po A-Yaovi a převzal od něj nový talisman. Ale vlastně si runy nakreslené před okamžikem do vzduchu zcela nezapamatoval v rozpoložení, ve kterém byl. Takže odložil talisman stranou a na prázdný kus vlastního papíru zkusil runy zopakovat, než aby se rovnou pokoušel kouzlo provést. Ale zakroutil pak hlavou, i když některé zachytil, nestačilo to. Zakreslil přibližně půlku. Jeho kapacity zkrátka nebyly zase úplně šílené. "Předvedeš mi ho znovu?" Zaprosil tedy místo toho. A pak nadzvedl rychle ruce skoro v obraně. Zpátky ke lžím? Překvapeně vydechl a vrátil se tedy myšlenkově k předchozímu výkladu. Ale o tak zkusil A-Yaa tím gestem zbrzdit. "Počkej, počkej prosím." Vydechl. "Už jsem lhal," odpověděl mu tedy konečně na jeho úplně úvodní dotaz, "ale ne takhle připraveně." Dokončil. Odmlčel se na moment a odsunul všechny papíry stranou, jakoby tím přetáčel vlastní mysl k jiným záležitostem. Usadil se pak o něco způsobněji a zhluboka se nadechl. "Opřít se o stav, který běžně mívám… chápu myslím princip… a určitě by bylo i vhodné to zkusit, ale nejprve potřebuji vymyslet obsah té lži… pokud máme nacvičovat…" Nacvičovat lhaní! Raději se opravdu snažil nad tím nepřemýšlet. "Knihovník ví, že mou vášní jsou talismany a kouzla, protože jsou tím, čím mohu v praxi nejlépe pomoci s ohledem na vlastní schopnosti. Musím mu předložit důvod, takže…" Odmlčel se. Nebylo těžké vymyslet, o co se opravdu zajímá a mohl by o tom zjistit více v zakázané sekci, ale musel najít zároveň něco, co by nehrozilo nějakým tabu… moc. "V našem dnešním testu jsme měli překreslit znaky kouzla, které se dají použít pro zpomalení oběhu pro první pomoc při krvácení nebo otravě. Přitom ale v knihovně není opravdu příliš knih, které by se zabývaly podobnými symboly. Využití talismanů ke zdravotním účelům je relativně tence pokryté téma nejen na lekcích, ale také v knihovně - knihy se buď věnují vyloženě lékařství, nebo bylinkářství. Přitom ale s rozsáhlými možnostmi talismanů a kouzel by logicky mělo více způsobů, jak mohou pomoci v takové míře, že se je mohou naučit běžní kultivátoři a nejen vyloženě zdravotníci a doktoři. Přemýšlel jsem nad tím už jednou a myslím, že jistě existuje tenká hranice mezi humánností všeho, co se týká lidského těla a života. Umím si představit, že by knihy zabývající se runami využitelnými na lidské tělo byly v zakázané části knihovny pro takovou rozkolísanost. Nicméně by to mohl být zároveň okruh znalostí, o nichž zájem by byl pochopitelný… možná podpořitelný i kdyby ne za účelem skutečného studia, tak právě pochopení těch důvodů, proč jsou některé druhy znalostí v přístupu omezené, i když nepůsobí vyloženě nic zlého." Shrnul své myšlenky nahlas jedním dechem, než zvedl oči k A-Yaovi. Bylo důležité, aby přišel s dobrým důvodem, to si myslel. "Co si o tom myslíš? Dává to smysl?" Prostě nedokázal jen tak skočit do jeho připravené simulace, aniž by si utřídil myšlenky. Mohl to být reálný problém při lhaní, ale možná jen potřeboval pevný základ a zbytek by zvládl improvizovat? Zatím skutečně těžko říct. Ale každopádně se na A-Yaa obrátil pro potvrzení nebo vyvrácení svých myšlenek. Vlastně měl v určitém směru pravdu. Kdyby přišel za knihovníkem a už jeho požadavek neměl smysl, bylo by to jednoduché - dočkal by se odpovědi, že s tím mu zakázaná sekce nepomůže, a na technice jeho projevu by už příliš nezáleželo. Asi tak na to nahlížel, nejprve faktická stránka, pak praktická. Sedělo to k němu. | ||
| |||
 | Svěřování Tuším, že doufal v jinou odpověď, ale lepší mu nemohu v tu chvíli poskytnout. Kdybych dokázal určit jeden směr, kterým se vydat, a opravdu specifikovat, co bych potřeboval a jak by mi mohl pomoci… pak bych si o takovou pomoc pravděpodobně ani neřekl. Tuším, že kdybych byl v pořádku a zvládl být cílevědomý, rozumný, silný… pak by k této chvíli nikdy ani nedošlo. A pro teď… mi právě ta stojí za každý kousek slabosti. Podvědomě vím, že se na sebe nebudeme nikdy dívat znovu stejně, tak, jako před několika měsíci bylo pro nás zajetým zvykem. A vidím to jako dobrou změnu, ceněnou více než hrdost nebo síla ve všech svých formách - však získal jsem mnohem víc. A když se mi předchozí myšlenky podaří znovu uložit ke spánku… pomyslím si, že je vlastně právě upevnění pouta se strýcem tou jedinou pozitivní věcí, které trápení předchozích měsíců přineslo - snad nejen mě. Zůstávám tedy ponořený do poklidné nostalgie, kterou sdílíme v místnosti provoněné kořeněným čajem. A když strýc doplní šálky, poděkuji mi s úsměvem a svůj znovu chytím do ruky, kterou stáhnu z našich spojených dlaní. Druhou dlaň ale nechávám položenou na stole tak, jak je je - lehce svírající tu strýcovu. Nepřijde mi to nijak zvláštní právě teď, a nechci ten dotek rušit stejně, jako on. Nejprve jsem jej tak uchopil z vážného nutkání - poté, co jsem nejdříve jen nechával svou dlaň položenou pod tou jeho - ale teď je ten pocit už pryč a můj stisk není tak naléhavý, ale odlehčený a skoro líný, korespondující s klidem, který se mi podařilo zachovat - i když s hodně odřenýma ušima. A když přijde strýc s milou nabídkou v reakci na má slova, pohladím palcem hřbet jeho dlaně a tiše vydechnu, ani nevěda, že jsem dech zadržoval. To jen strach z odmítnutí, které by mohlo náš kousek míru a lásky ve světě znovu přerušit, tak podvědomě mě svíral, že jsem si jej ani nedovedl uvědomit dříve, než ze mě opadne. “To budu i já moc rád...” vydechnu jen, upřímně a bez hledání vhodných slov, jen tak jak to cítím a opět s malým úsměvem, který jakoby si vynahrazoval dlouhou dobu, kdy ležel mrtvý a ztracený zdánlivě nenávratně, vracel se mi na rty v posledních minutách zas a znovu. A reaguji tím jak na pozvání, tak na společné obědy… chci mu jen říct, že je vítán také kdykoliv, že znovu se nestane co dnes. Samozřejmě na sebe někdy nemusíme mít čas, ale záleží na přístupu... A vnímám i jeho další slova. A každý kousek pocitů, který se rozhodne mi svěřit, si ukládám pečlivě do paměti i duše. Nevím, zda nad těmi slovy přemýšlí, nebo hovoří spontánně ve světle sdílených momentů. Ale co na tom pro teď záleží… nikdy dříve než právě dnes jsem nebyl svědkem takových slov, která by strýc vyslovil a přímo mi tím ukázal kousek ze svého nitra. Vždy jsem si jen domýšlel a musel se soustředit, když jsem chtěl zahlédnout až tak hluboké pocity, skryté za jednáním nebo pocity povrchovějšími. A nikdy jsem neměl jistotu, že co si domýšlím je správné. Teď bych mohl nejvzácnějšími diamanty vyvažovat každé slovo, které vysloví. Už jen protože je se mnou sdílí, i kdyby jejich obsah nebyl tak důležitý, jako je. Oči zvednu k jeho tváři, šálek znovu odložím a vyslechnu jej. Možná zvládnu i čerpat inspiraci z jeho otevřenosti, později - ale teď to o mě není - už od chvíle, kdy jsem zachytil o čem myslím, že byla jeho výčitka jež na sebe směřoval, bylo to jakoby mi odstranil zrcadlové klapky z očí. Bylo to osvobozující a důležité. Byl jsem za to vděčný. A jen jsem doufal, že to nedělá z doufání, že já se budu cítit lépe, nebo že mě k něčemu inspiruje. Doufal jsem, že opravdu mi to chce říct… a jeho nervozitu, zachytitelnou jen málo, ale přece, pokusím se oplácet jistotou. Už jsem mu to řekl… vím, že mu na nás záleželo, a mě (nám) na něm, že mu nic nevyčítám. Neopakuji to, ale upevním znovu lehce stisk na jeho dlani, abych připomněl jeho existenci, i svá předchozí slova. Nejsem si jistý, co říct a zda vlastně něco. Když se nad tím pokusím zamyslet, jen se zdají být všechny reakce špatné. A tak od přemítání po chvíli ticha opět opustím. “Víš, myslím… že kdyby ses snažil jeho místo zaujmout, že bychom tě nenechali,” vydechnu tedy, co mi přišlo nejprve na mysl. “Vytvořil sis místo vlastní. Nehledě na to, co nám chybělo, ty jsi tu vždy byl a stále jsi. A já bych tu chtěl být pro tebe tak, jako ty teď nabízíš mě. Třeba už to nejsou ty nejtemnější chvíle…” i když jednoduché nejsou určitě… “ale oporu… vyslechnutí… snad nemusíme vyhledávat jen v nich. A pokud ty budeš chtít, já tě rád kdykoliv vyslechnu.” Napodobím tím jeho nabídku, stále usazenou v mých uších, „Ale pokud za mnou přijdeš, jako dnes, pokusím se ti vždy dopřát sluchu.” Pokusím se zahnat jeho nervozitu, i když nevím jak, tak jej ujistit, že je to v pořádku… ve světle dnešních událostí… zdá se přirozené, že spolu můžeme své pocity sdílet. Neuvědomím si, že do vlastního podvědomí tak sám pomalu zasévám takovou myšlenku, jen malé zrnko, které snad v jistém prostředí má šanci vykvést. A ještě lehce rozšířím úsměv, když pokračuji, “ale i kdybys nechtěl, jsi vítaný kdykoliv… nejen při obědech. Víš, právě teď mi připadá, že jedno posezení u čaje i kdyby úplně bezeslov může být cennější než tisíc vět. Ten pocit... s tebou rád budu sdílet." Nemusíme přeci mluvit, pokud nebudeme chtít. | ||
| |||
 | V pokoji Wei WuXian
Odložím Bichen na stůl a otočím se k posteli, když do ní můj manžel naznak prostě a jednoduše spadne. Dnes musíme jít spát brzy, pokud chceš odejít za svítání, pomyslím si, i když vím, že Wei Ying rozhodně NECHCE odcházet za svítání. Asi stejně, jako mě se ho nebude chtít tou dobou budit. Na druhé straně je to logický krok. Umím si představit, že posel měl na mysli podobnou hodinu, i když ji nezmínil nahlas. Co to má znamenat? To by mě také zajímalo… Sleduji, jak mává rukama nad sebou a pak na mě zavolá ve své stížnosti. Usadím se ke stolu v místnosti a vytáhnu z váčku qiankun svou citeru. Nevidím proto, když se šimrá na nose, ale slyším to jeho další prohlášení. Oba víme, že nad tím budeš přemýšlet, dokud nezjistíme, co zatím je. I já budu… Prsty pohladím struny a zavřu oči. Nemusím se soustředit přímo na hudbu, kterou hraji. Každý akord a tón je pevně vepsán v mé paměti. Nevkládám do písně žádnou duchovní energii, nemyslím, že potřebujeme uklidnění až takového charakteru. Přesto nemohu nezmínit, že mi hudba pomáhá najít klid a soustředění. Zároveň však nebrání naslouchat dalším Wei Yingovým slovům. Unikne mi soukromí, které nám zařídil. Ale to je stejně podružné vzhledem k situaci. Musím s ním souhlasit. Pokud se někde neukryl, nebo neodešel na jiné území, ať už kterékoliv, bude brzy lapen. Ať už spravedlivě či ne. V duchu si povzdechnu. Nedává to smysl od samého začátku…, pomyslím si a srdce mi poklesne. Chtěl jsem s ním jen mluvit. Poděkovat mu a vše, co pro mého bratra učinil… Nevadí mi, když mluví o bratrovi jeho zdvořilostním jménem. Myslím, že ani jemu by to nevadilo. Přijal Wei Yinga jako moji součást možná ještě před tím, než jsem si to dokázal přiznat já. Poslouchám tu rekapitulaci událostí a doprovázím ji tichou písní. Ano. Přesně to udělal. Ale proč odešel? – To je otázka, která mi nedá spát od chvíle, kdy jsme přišli do sídla mé sekty po třech měsících od Yunpingu. Už to samo nedává smysl, natožpak to ostatní…! „…Proč? Lan Zhane, já bych od tebe odešel jedině…“ Neuvědomím si to, ale lehce svraštím obočí, „…já bych od tebe neodešel, ale…“ Zase to zmizí, zatímco já bez zadrhnutí pokračuji ve vybrnkávání melodie. Taky se bojím, pomyslím si. Mám strach, že se nemýlíme a Li HuiYin učinil něco, co nebude možné napravit. Něco, kvůli čemu jej budeme muset po návratu do Oblačných zákoutí potrestat. Kvůli čemu ho možná strýc vykáže… Nechci na to myslet! Nechci se znovu muset zastávat někoho, kdo je veden jako nepřítel klanu Lan z Gusu. Vím však, že kvůli tomu co pro bratra učinil, bych se ho zastal tak jako tak. Prostě bych nemohl jinak. Co si myslím? To je těžká otázka, Wei Yingu… Má píseň skončí, když se zeptá na mého bratra. Otevřu oči, pohldénu na něj a sleduji, jak vstává. Přijde až ke mně a vezme mé dlaně. Můj bratr…, tíží mě to pomyšlení. Nevím, jestli dorazil v pořádku domů, ale věřím, že ano. V tomto ohledu se nemusím bát, že by udělal cokoliv jiného, než mi řekl, že udělá. Neměl proto důvod. Jeho objetí je příjemné, hřejivé a důvěrně známé. Je ke mně až překvapivě ohleduplný a starostlivý. Vím, že takový umí být, ale také vím, že mnohem raději mne škádlí, než toto. „Wei Yingu,“ vydechnu mu do krásných černých vlasů. Chytnu jej za pas a chvíli si dovolím tiše vychutnávat dojemnou blízkost svého druha, než se nadechnu a pokračuji, jakoby k žádné odmlce nikdy nedošlo: „Bratr bude v pořádku,“ ujistím ho. „XiChen mi řekl, že neví, jestli je moudré, aby s námi pokračoval. Měl strach, že by jeho přítomnost mohla Li HuiYina rozrušit, a také se cítil unaven. Zeptal jsem se, jestli už HuiYin ví, že bratr nemůže opětovat jeho city, ale řekl, že o tom nemluvili. Žák mu chtěl projevit oddanost a péči a XiChen ho nedokázal odmítnout,“ odmlčím se krátce. „Nemohl odmítnout, ani přijmout. Li HuiYin se nedočkal kýžené reakce a pravděpodobně nejistý tím, zda nezašel příliš daleko, raději utekl, než aby hledal slova.“ Myslel jsem si k tomu tehdy já. Wei Ying nebyl přímo přítomen našemu tichému rozhovoru. Minimálně ale to, proč učedník, odešel (utekl) ze strážní věže, mu říct mohu. Koneckonců tohle by měl znát. Po našem prvním milování, ode mě Wei Ying v panice také utekl, protože myslel, že zašel příliš daleko. Jenže to vlastně stále nic nevysvětluje… A to je bohužel fakt, se kterým nic nenadělám. Vlastně se dá považovat za dobré, že po něm teoreticky teď nepátráme sami. Minimálně v tomhle ohledu pro nás může být Nie huaiSangova intervence k užitku. „Musíme zjistit, co se stalo na hřbitově.“ Protože to také vůbec nedává smysl a mohlo by nám to prozradit více o chlapcových motivech. Nevěřím tomu, že se z učedníka naší sekty stal vykradač hrobů! „Řádné vysvětlení nám ale může dát, jen Li HuiYin,“ dodám, protože pravé odpovědi neznám. A pochybuji, že s tím čím jsem mohl přispět do diskuze, se posuneme nějak daleko. Taky mě to všechno trápí… | ||
| |||
 | Proč mi někdo pořád chce krást Lan Zhana? Lan Zhan Jak se tohle krátké napjaté posezení blíží ke svému konci, mávnu rukou mistrovi na jeho poděkování na styl "není zač" a "bez starostí", ale už to nechám beze slov. Na rozdíl od reakce na "milého" posla. Malinko mi tikne v oku. Mám ještě nějakou šanci doufat spíš v doprovod těch tří? No jo, no jo, mé přání mít Lan Zhana pro sebe teď vážně není důležité a odmítnout dost dobře taky nemůžeme tak, aby to stále vypadalo dobře… ALE! V přítomnosti téhle kyselé okurky se mi nechtělo zůstávat ani když poletíme a nebudeme tedy spolu muset komunikovat. Vážnost Lan Zhan byla prostě podle mě (dost subjektivně) asi tak milionkrát příjemnější. Ale přitakám, jak jinak. WangJi to odsouhlasí svým výřečným "hm" a slova doplním (už znovu jako obvykle) já. "Tak tedy vyrazíme společně ráno?" To si bolestně připomenu, jak je situace důležitá, a v duchu zaúpím, než dodám, "po východu slunce?" To Lan Zhan bude mít co dělat s tím mě vzbudit… jen k němu trochu pomrknu. Prostě… bylo to důležité. Spaní do jedenácti s tím tedy nebylo moc slučitelné. Neboj, Lan Zhane, sice budu ráno asi hrozně moc příjemný, ale vím, jak je to důležité. Nie DongZhen se s námi rozloučí a já poděkuji vůdčí sekty You, když nás ujistí o ubytování pro nás i pro Malé Jablíčko. Znovu ho ujistím, jak si toho vážíme, ale už nemám moc náladu na udržování konverzace, takže až do příchodu sloužícího zůstaneme v tichosti. (Leda by se svět zbláznil a Lan Zhan začal se všední konverzací, což se nakonec nestane.) Nakonec se tedy vydáme do připravených pokojů. Ale prosím vás. Samozřejmě do jednoho pokoje, i když připravené jsou dva. Následuji Lan Zhana úplně automaticky. A sotva jsme za zavřenými dveřmi, tak konečně nechám prostor tomu dlouhému, ustaranému, ale zároveň tak nějak vyřízenému povzdechu. Rty mi opustí něco jako dlouhé a táhlé "pfjuuuuuuuuu", se kterým padnu na záda do postele, ruce nohy do stran. Nehybnost mi ale vydrží asi jedno mrknutí oka, než těma rukama zašermuji do vzduchu nad sebou. "Co to má zatraceně znamenat," zakleju přitom frustrovaně a spojím pěsti stále vysoko nad hrudí zdvižené. "Lan Zhane!" Dožaduji se, jenže odpovědi opravdu nemáme, já vím, a tak frustrovaně vyfouknu a ruce nechám spadnout rozpažené zpět na matraci. Ale zase jednu zvednu a pošimrám se na nose. "HuaiSang dokonce poslal do každé sekty A! každé věže speciálního posla. Já nad tím snad nechci radši ani přemýšlet," vyjádřím pak už vážněji nahlas své znepokojení. Ale přemýšlet nad tím stejně musím. Vyhoupnu se tedy do sedu a sáhnu do útrob svého oblečení pro pár talismanů, nakousnu si lehce prst a za okamžik už každý se svými vlastními krvavými znaky zdobí jednu ze stěn. Při sexu se s odzvučněním ani nenamáhám, kdyby vás to zajímalo - i když to už víte. Zato teď… (priority, víme). "Jestli je HuiYin ještě v Qinghe, je jen otázka času než na něj někdo s tou zprávou seznámený narazí." Zamračím se vzápětí. Samozřejmě mám starost i o něj, ne jen o to, co (pravděpodobně on) provedl! Kdyby to byl někdo jiný, to bych asi přemýšlel jinak. Jenže… "to prostě nedává smysl, Lan Zhane," postěžuji si a pokračuji. "Takže on je zamilovaný už minimálně tři roky," levým ukazovákem poklepu na stejný prst pravé ruky a natáhnu ho, jakobych počítal. San LingWu v Oblačných zákoutích říkal, že ten dopis napsal HuiYin asi v patnácti letech. "A celou dobu sleduje XiChena," ani si to pojmenování neuvědomím a zvednu stejně tak druhý prst, "z povzdálí a mlčky ho obdivuje, dokud se ten nezavře. To mu chce pomoc," vyjmenovávám, protože jaké motivy by jiné měl, i když starý Lan QiRen by se mnou očividně nesouhlasil (ale kdyby se mnou v něčem souhlasil, bylo by to divnější), "nosí mu jídlo a když se nedočká odpovědi, prostě začne klečet před domem a nechá se za to potrestat osmnácti ranami kázeňským bičem, jen aby se vrátil zpátky a pokračoval v klečení. A pak prostě odejde!" Přestanu vypočítávat a sprásknu ruce. "Objeví se - možná - u hřbitova, který se trochu až moc týká toho, proč se tvůj bratr zavřel, a pak najednou pomáhá u strážní věže zpět na hranici Qinghe, vlastně jakoby se vracel! A je zachráněný právě tím ZeWu-Junem, kterého miluje, a stejně vezme roha, místo aby se od něj nehnul ani na krok a v míru ho obdivoval do skonání světa. Proč? Lan Zhane, já bych od tebe odešel jedině… já bych od tebe neodešel, ale jediné, co mě napadá, je stud nebo vina. Vážně se bojím, že to opravdu je on. Celé by to byla až moc velká náhoda. Ale co zatraceně mohl provést na tom zatraceném hřbitově zatracený idiot hloupý!" Po svém myšlenkovém průjmu trochu zoufale a naštvaně zakroutím hlavou. Nemám rád, když jsou věci takhle nejasné. A vážně, vlastně ne že nad tím nechci přemýšlet, já se skoro bojím nad tím přemýšlet. Kéž by se to celé ukázalo být jedním velkým nedorozuměním. "Lan Zhane, co si o tom myslíš?" Povzdechnu si. A pak dodám, už relativně klidněji. "ZeWu-Jun by neměl důvod se v Qinghe zdržovat…?" Opravdu bych nechtěl, aby ho taková zpráva zastihla. Samozřejmě jeho by nikdo jen tak nezastavil a "neeskortoval" ale jsem si skoro jistý, že by šel i tak sám. A to nemyslím že je to, co právě potřebuje. Nejlépe, kdyby vůbec nevěděl, alespoň zatím, o tom co se děje. S tou otázkou se také více zaměřím na svého manžela a s dalším povzdechem se vyhrabu z postele a dojdu k němu - jedině, že by byl u postele, to bych se jen natáhl. A chytím jeho dlaně do svých. Nechci mu ještě přidělávat starosti… už tak je jich tolik a jsem si jistý, že o ZeWu-Juna má stále strach, když neví, zda je bezpečně zpět doma (nebo zatím stále na cestě, ale alespoň zpět v Gusu). Tiše vydechnu a pokud se nechá, tak Lan Zhana lehce obejmu. | ||
| |||
| Konec diskuze Wei WuXian
Jsem rád, že dalším, kdo promluví, je právě můj manžel. Jeho odlehčené „JÁ“ napomohlo uvolnit atmosféru už po prvních pár slovech, i když situace nadále zůstávala velmi vážná.
Suan MinGuy byl z celé té situace tak překvapen a evidentně i šťasten, když mému kultivačnímu partnerovi vděčně říkal: „Děkuji.“ On to tedy mínil i ke mně, ale já mu na to reagoval pouhým dalším tichým kývnutím.
You SuFen také kývl. Přesto, že celých uplynulých deset let měl Nie HuaiSang pověst muže, který nic neví, nic nedokáže rozhodnout a jen kýve hlavou, nyní se zdá, že se vůdci sekty You ulevilo, že si ho nebude muset rozhněvat.
Nie DongZhen si vyslechl slova určená přímo k němu a věnoval Wei WuXianovi další z řady nic neříkajících pohledů. „Doprovodím vás,“ řekl stejně přímo a bez skrupulí, jak se dalo očekávat. „Klanový vůdce poslal do každé sekty a strážní věže na území Qinghe speciálního posla, aby se informace rozšířila co nejrychleji. Zítra se vracím.“
„Hm,“ odsouhlasil jsem pro jistotu i přikývnutím, poslova další slova. V hlavě mi však víří dočista jiné starosti, než že zítra budeme mít doprovod. Totiž pokud se Nie HuaiSang uchýlil až k taktovýmto drastickým opatřením, musí být situace ještě vážnější, než už o ní vypovídal samotný požadavek a místo, kde mělo dojít k incidentu. Asi každý může říct, že není z těch mužů, kteří jednají takto přímo. Na celé té věci zkrátka nesedí až příliš.
„Samozřejmě, jste zde vítáni,“ přetnul vůdce malého klanu veškeré obavy o noclech (jiné ani přetnout nemohl). „XinYi touto dobou již instruoval služebnictvo, vaše pokoje budou brzy připraveny. A o vašeho osla bude v našich stájích dobře postaráno. Můžete se zde pro něj zastavit, až se budete vracet,“ ujistil všechny přítomné. „Možnost ubytování platí i pro vás, mistře Suane, není nadále třeba, abyste přebýval v hostinci ve městě.“
MinGuy vůdci sekty náležitě poděkoval a spolu s XunYa se na sebe mile usmáli, jemně zdviženými koutky úst, ale hlavně jiskrnými pohledy prozrazujícími vše.
„Pokud mne omluvíte…“ Nie DongZhen se zvedl, uklonil všem u protějších stolů, pak i You SuFenovi a odkráčel ze síně, pravděpodobně zpět do svých pokojů.
Dopiji čaj.
Sloužící, který přišel do síně, aby se podíval, zda je ještě něčeho zapotřebí, se přiklonil k vůdci své sekty a něco mu tiše zašeptal, než se jal odklízet již neužitečné nádobí. „Vaše poko jsou již připraveny, XinYi čeká venku, aby vám ukázal, kde je najdete. Doufám, že se vám u nás bude líbit,“ muž se ze svého místa na zvířecí kožešině pousmál.
Vstanu. Ukloním se mu a nechám se, doufám, že s Wei Yingem, odvést do našich pokojů. Jsou hned vedle sobě, což mi vyhovuje. I když by nám více vyhovoval, jeden pokoj, toto je těžké snadno odmítnout, když už dali připravit tři místnosti pro tři hosty. S díky se rozloučím s našim průvodcem a do jedněch těch dveří vejdu doufaje, že můj manžel vstoupí za mnou. Ukáže se, že pokoj disponuje krbem, kde už plápolá oheň a vrhá do místnosti příjemné teplo. | ||
| |||
| Že by to byl… … maličko podlý nápad? (Lan Zhan) Je vyloženě impozantní, kolik dusna se dokáže vměstnat do jedné síně, a to navíc překvapivě prostorné. Skoro by to chtělo nějakou karikaturou těch pár minut zachytit. Nejednou přeletím očima mezi vážným poslem a ještě vážnějším Lan Zhanem, než si s vnitřním povzdechem promnu nos. Lan Zhane, já ti to vynahradím, přísahám. Někdy jsou mé myšlenkové pochody asi na zabití - nechtěl jsem svého milého hodit do takové situace! Jenže stejně je podle mého lepší, když to ti dva řeší tak napřímo a vážně, jaké jsou jejich povahy a zvyklosti. Stejně bych to nechal na něm znovu. A to navíc taky proto, že to rozhodně funguje! Ukládal jsem si všechny kousky informací, kterých nakonec bylo více, než jsem od setkání s poslem čekal. Dokonce se WangJimu podařilo z té nepříjemnosti dostat MinGuye! Nečekal bych, že se k tomu bude vracet po předchozím rozhodnutí u společného stolu, ale jsem rád že to udělal hned ze dvou důvodů. I když mistra nějak moc neznám, a o jeho vyvolené netuším už vůbec nic kromě jména, to jejich společné červenání, výřečné vzájemné pohledy a nenápadné držení rukou je prostě ultimátně odzbrojující - řekněte, kdo by jim to nepřál a chtěl přerušit jejich námluvy (jakkoliv hloupá tradice vlastně námluvy jsou z mého názoru)? Já takhle odolný tedy opravdu nejsem a táhnout se za Nie HuaiSangem kvůli záležitosti, která s námluvami těžko něco bude mít společného, to jsem jim nepřál. To už nejspíš bylo jasné z mých předchozích projevů. No a za druhé? Já jsem stejně nejraději cestoval s Lan Zhanem sám, nebo alespoň v přítomnosti někoho známého (předchozí cesta se ZeWu-Junem se vymykala všemu, tu neřešme). Když už jsme se museli táhnout do Nečisté říše, alespoň se mohu při letu náležitě přichumlat k pevnému tělu svého manžela - tak tak tu myšlenku utnu v zárodku, červenat teď rozhodně nechci! (Ono ne, že já bych měl v povaze se držet zpátky, ale nechtěl jsem budit rozpaky u WangJiho, proto jsem se držel v přítomnosti jiných lidí. I když je to někdy zatraceně těžké!) No a když už jsme u ZeWu-Juna, byl jsem při svědčení tomu rozhovoru vážně rád, že zvážil své síly a raději se vydal zpět domů. V první řadě ono se nedalo moc přehlédnout, dokonce ani v jeho celkově… v jeho stavu... jak nepříjemná mu byla cesta do Qinghe, natož kdyby ho čekalo přímo setkání s HuaiSangem - že zdrojem toho nepohodlí byly právě myšlenky na něj a další vzpomínky, to se tak nějak nabízelo a dalo se tomu vlastně i rozumět. Navíc se smyčka všech těchto nepříjemností stále více utahuje kolem našeho učedníka, protože zkrátka by to jinak byla opravdu velká náhoda. A pak… všichni víme, kdo je ještě uložený na hřbitově u hory Fēng shān. Ne, opravdu bych nechtěl, aby tu teď Lan Zhanův bratr seděl s námi, i ve mě nepohodlně zatrne. A zase jednou se mé oči setkaly s druhými, když se ke mě můj milý podíval a já zase k němu. Já vím… a taky počítám. Pokud nebudeme Li HuiYina podceňovat, časově to může sedět, což je až moc nepohodlné. Co zatraceně znamená “došlo k incidentu”?!!! Jenže to nebude mít smysl z Nie DongZhena tahat, to je jasné - pokud nemá oprávnění nám cokoliv víc říct, neudělá to. Na zlomek vteřiny jsem v ten moment proklel všechnu čest a věrnost, která jej vede, a zatoužil jsem se odpovědi i dožadovat, ale spolkl jsem to. Čeká nás cesta ke starému známému… a snad se pak vše dozvíme. Nakonec tedy posel jedním “dobře” zpečetí osud lanského mistra meče, ale i když za něj radost mám, opravdu se příliš neprojeví. I když je zatraceně sexy, jak se za něj Lan Zhan postavil a dokázal ho z toho vysekat, ani nad tím nepřemýšlím. Taky mám jen jednu kapacitu a věnuji jí tomu troubovi (rozumějte HuiYinovi) a myšlenkám na to, co u všech čertů se mu usadilo v hlavě, že vyváděl takové blbosti, a jaké blbosti to vlastně byly. Rád bych, abychom nakonec zjistili, že o něj nejde. Ale už tomu vážně nevěřím. Oba diskutující se odmlčeli, dostáli svým povahám a nastalo takové ticho, že kdyby někdo v místnosti pípl, vše by vybuchlo - tedy tak je to cítit. Nakonec si tedy povzdechnu, dopiji čaj ze šálku a trochu se protáhnu. Čas dostát zase své povaze. “Tak to bychom měli?” Opřu se schválně do toho napětí všude okolo. “Mistře MinGuy, dobře ten čas využijte, až budeme s HanGuang-Junem v Nečisté říši, tak vaši cestu stejně nahlásíme, ať můžete být v klidu vy i sekta You,” s těmi slovy pokývnu k vůdci sekty. Tím zároveň obeznámím Nie DongZhena s faktem, že plánujeme srdce jeho sekty navštívit. Úplně nečekám, že by se on vracel zpět, jestli bylo jeho úkolem rozšířit zprávu (malinko i doufám, že se nevrací a kdyby, že ho nenapadne navrhnout cestu společnou - sotva jsem Lan Zhana získal zpět jen pro sebe). Ale otočím se na něj hned vzápětí, protože i já vím, že odbýt ho takhle by bylo neslušné a nemám to v úmyslu. Také zvážním víc, než když jsem promluvil na mistra. “Nie DongZhene, děkujeme. Chápeme, že jde o vážnou situaci a můžete nám dát jen některé informace, a jsme vděční za vyslechnutí i podpoření záležitosti mistra MinGuye.” Spojím s těmi slovy ruce a lehce kývnu v poděkování. “Hned ráno se s HanGuang-Junem vydáme k vůdci klanu Nie - můžeme za tím účelem vyrazit přímo do Nečisté říše?” Pochybuji, že by byl kdekoliv jinde právě teď, ale jeden nikdy neví. Vzpomenu si (absolutně s podivem vzhledem k tomu, co zrovna řešíme), jak mi při našem pobytu v Oblačných zákoutích popisoval HuaiSang svou sbírku vějířů a porcelánu a napadne mě mimoděk, zda je vůbec ještě stále takový a nadále ve svém koníčku pokračuje. Ach jo. Je to tak zvláštní celé, kdyby tak jen byl život jednoduchý, že? Přátelé by byli přáteli, nepřátelé nepřáteli, a neexistovaly by všechny ty šílené a komplikované odstíny mezi bílou a černou. To by se žilo. I když bych asi já bych prvním v řadě, kdo by se unudil… i když, po boku Lan Zhana… Nakonec oslovím i vůdce sekty You, jakmile uzavřeme cíl naší cesty. Od posla již těžko něco zjistíme a na zdvořilostní posezení to opravdu při téhle atmosféře nevypadá, i když bychom se mu nemohli bránit. Ale nevím, jak ostatní, já už mám pořádně naloženo pro přemýšlení a délka dnešního dne už mi tak nějak stačí. “Vůdce sekty You, možná už vám Gao XinYi sdělil, že jsme doufali využít ještě trochu vaší pohostinnosti. Rád bych vás požádal o přístřeší pro dnešní noc, abychom mohli vyrazit až s ránem. A pokud by mohl náš oslík zůstat ve vašich stájích než se vrátíme, bylo by to skvělé.” Nemluvím sice nějak obratně ani napřímo, ale snažím se zachovat slušnost a požádat o řešení naší noční situace i oficiálně. | ||
| |||
| Návrat k míru Lan XiChen
Měl s ním trpělivost? Zpětně si to vlastně ani nemyslel… Opravdu ho vždy pokáral, že potřebuje pracovat, nebo že se takto slušní žáci nechovají. Doopravdy ho však nikdy neodmítl. Ani nevíš, kolikrát mi tvá společnost byla utěšujícím lékem na prázdnotu a starost v srdci. Všechny své pocity se pokoušel vyjádřit pohledem, který byl pojednou víc lidským než jen vzdáleným pohledem mistra obklopeného aurou moudrosti. A díval se tak na synovce dál, i když čekal na odpověď. I když se zoufale bál odpovědi, kterou zároveň stejně úpěnlivě potřeboval znát.
Nedočkal se však takové, která by ho uspokojila. Ačkoliv dávala smysl. Jak mohl trpící vědět, co by jej mohlo vyléčit? Lan QiRen věděl, že na ztrátu „bratra“ není lék. I když v XiChenově případě šlo „pouze“ o přísežné bratry. Navíc ztrátu jednoho a zradu druhého. Také ale věděl, že čas bolest otupí. Z bolestných událostí se stanou zkušenosti a přijdou nové šťastnější chvíle a věci, kterých si je třeba vážit. On našel útěchu v synovcích. XiChen… Netušil jestli mu bude starý strýček jako opora stačit. Ale pokud si nepřeje zapoínat, na podobné chvíle, kterých spolu dokud budou žít, mohou sdílet, kolik jen budou moci a chtít, pak mu to může dopřát. Pousmál se.
„Přijď kdykoliv budeš chtít,“ vybídl ho tedy srdečně, „i já rád zase někdy přijdu na oběd.“ Pokud budu vítán… Nechtěl tím přímo připomínat, jak dopadl ten dnešní. Svými slovy chtěl vjimečně říct jen tolik, kolik říkala sama o sobě. Nic mezi řádky. Nic zlostného, nebo vyčítavého! Nebylo co vyčítat. Opravdu se těšil z jeho společnosti a také jej respektoval. „S WangJim jste byli mé slunce a měsíc v mých nejtemnějších časech. Samozřejmě bych pro vás chtěl být tímtéž.“ I když to neuměl a s každým dalším pokusem si uvědomoval avé vlastní nedostatky. Bylo těžké o tom teď mluvit. Říkal si, že možná, když se sám trochu otevře, mohl by se synovec cítit jistěji? Nikdy o svých bolestech nemluvil. Chránil je před svými starostmi a pocity. Těmi špatnými, i těmi dobrými… (Jen před svým strachem, z něhož občas pramenil i vztek, je neochránil) „Víš, nikdy jsem nechtěl krást bratrovi roli vašeho otce. Zabírat jeho místo ve vašich srdcích. A nemohu mu ani po těch letech odpustit, že se ho dobrovolně vzdal. Ale nikdy to neznamenalo, že mi na vás nezáleží…“ řekl nakonec. Pokud chtěl pokračovat, zadrhl se. Pokud nechtěl, nechal prostor pro přemýšlení. Sám Lan QiRen si nebyl jistý. Nadechl se a upil z dolitého šálku, aniž by se jakkoliv pokoušel vymanit původní ruku ze stisku synovcových dlaní.
Byl trochu nervózní. Bodejď by ne. Celý tento rozhovor od objetí v meditační zahradě byl neprobádaným územím, kde musel našlapovat obezřetně. | ||
| |||
| Otázky bez odpovědí Prosím v duchu, aby mě opravdu slyšel. A když zvedne tvář a připojí na vrch našich dlaní ještě svou druhou, oplatím mu úsměv. Jsem opravdu hodný? Nechci to právě teď rozebírat, jen se soustředím zase na to, co říká strýc. Pokouším se neslyšet "hodný" a začít přemýšlet, zda jsem se o to dříve snažil, nebo to bylo automatické, a jak je to teď, ale slyšet "strach" a soustředit se na jeho pocity. Právě teď to není tak těžké. Zrovna teď napodobím, jen více otevřeně, jeho nostalgický pohled daleko do časů mého dětství. Pobaveně i dojatě se zasměji a cítím, jak mi trochu horka vstoupá do tváří, když vytáhnu takový moment sám z paměti. Je to třeba zvláštní, sedět tu v našem věku a bavit se o takových věcech, nebo nad takovými věcmi... ale právě teď jsme sami a není třeba snad pro teď se na to ohlížet. "Měl jsi se mnou občas svatou trpělivost, hlavně když jsi potřeboval pracovat," brouknu na oplátku v tom odlehčeném duchu, který nějak automaticky se přese mě přelije... Jen aby jej mohla zahnat jediná myšlenka o chvilku později. Opravdu, kdybych mohl se připravit, nechtěl bych tak přemýšlet. Držel bych se pevně strýcových citů, zuby nehty se pokusil ani na chvíli nevykolejit ze současného milého klidu. Jenže on se zeptá zrovna tak, že ta jedna myšlenka mě bez varování bodne na hrudi. Kdyby se zeptal jinak... jen zvolit jiná slova... "Co potřebuješ, XiChene?"... Potřebuji, aby byl zpátky. Napadne mě spontánně a zavřu oči. Není to ale pravda. Je to jen niterní přání, které ale neumělo přemýšlet nad tím, co by to skutečně znamenalo, které nemyslelo na vše, co se stalo - na pocity, které jsem myslel, že u něj vidím, ale víc než realitou byly hlupákovým toužením, na nitky, které následoval jsem jako loutka - bylo to přesně tak, jak sis přál?... Na obraz, kterým byl, než se roztříštil během jediné noci... Bylo to jen přání, které nemyslelo na život vzatý mou vlastní rukou, nevidělo vyčerpané noční můry zalité krví. Nevzalo v potaz, že jsem jej zklamal, více než kohokoliv jiného... a on zklamal mě, více než kdokoliv jiný. Bylo jen tím... zoufalým, hlubokým, bolestivým a neuchopitelným přáním, které nikdy nemělo spatřit svět. Nebylo ničím, co bych potřeboval. Ale teď jsem před sebou měl reálného člověka, který se mě zrovna na to ptal. Strýčka, který vším jež mezi námi proběhlo, neměl pro ten moment již jiných rolí. Milovanou osobu, s jejími strachy a starostmi a touhou pomoci. Měl jsem víc, než jsem si zasloužil... a neměl jsem odpovědi. Co vůbec potřebuji? Jedna strana říká uklidnit se. Soustředit se sám na sebe, na vlastní život a cestu, která mě čeká od teď dál, ne její předchozí úseky. Pomoci si klidně prací, klidně odpočinkem, klidně přítomností svých blízkých, ale dívat se vpřed a jít, třeba jen krok za krokem, ale neotočit se. Naučit se znovu si věřit, i kdyby to mělo trvat roky. Zkrátka... žít. Kdybych to připustil, mohl jsem najít konkrétní body, které potřebuji právě teď. Jenže pak je tu druhá strana. A ta v nejmenším netuší, co potřebuje, ale ví, co cítí. Nedokáže si představit zbavit se té bolesti, zvednout hlavu a pokračovat. Co ta část cítí, že potřebuje, je zavřít se znovu do svého koutku světa a dopřát si všechen čas, dokud nebude cítit, že to stačí. Ta část je ztracená a hůře, nechce se najít. A já snažím se balancovat mezi nimi se stranou nově nalezenou, třetí. Která objevila tak velkou cennost, že donutí mě otevřít znovu oči a podívat se na naše spojené ruce. Opravdu vidět, že tam stále jsou. A ví, jak dobře mi bylo ještě před okamžikem, a tak mě do těch chvil vrátí. Ta chce říct, že potřebuje právě tohle a vše ostatní se už nějak zvládne. Ale jak, nějak? Ani jedna strana nemá ucelený pohled a dohromady se spojit nenechají. Jen perou se zatím o to, která bude navrchu... zda první nasadí mi na obličej všechny masky a zkusí žít, nebo druhá zabrání mi pokračovat a shodí mne zpět do hlubin... nebo třetí zažene všechny zbývající a bude nejvíc bezcílnou, ale nejspokojenější. Povzdechnu si a zvednu koutky, když pomalu sklouznu zpět ke třetí části, jako do utěšující náruče. Asi právě to potřebuji právě v tenhle okamžik. Zvednu ke strýci lesklý pohled a lehce zakroutím hlavou. Chvíli mě nenapadají žádná slova... až po dalším okamžiku, kdy sleduji jeho tvář, tak se unaveně usměji. "Možná jen potřebuji pomoc zjistit, co potřebuji," odpovím tiše, ale se známkami znovu nacházeného míru, který čerpám ze vzpomínek na všechny předcházející okamžiky, i ze stále spojených našich dlaní. "Protože to opravdu nevím... ale právě teď už jsi mi hodně pomohl. Tohle," nemusím to snad více specifikovat, není ani slov, která by to zvládla popsat konkrétně, "pro mě znamená tak moc... a po dlouhé době se cítím..." Dobře? V klidu? Mírumilovně? Milován? Bohatě? Úlevně? "... po dlouhé době je vše tak tiché. Na něco je příliš snadné beze slov zapomenout... nebo si to nikdy neuvědomit. Přál bych si, abychom si nedovolili... zapomínat." Snad by malé připomenutí občas pomohlo, i kdyby jen povolalo tu třetí stranu a dopřálo nám malý moment míru. Teď se to zdá jako obrovská pomoc. A já teď opravdu nechci nad ničím jiným přemýšlet. Ale přeci řeknu "nedovolili". Nezdá se, že by byla tahle chvíle důležitá jen pro mě, nemyslím si to. Jsem... za to vlastně i rád. I když neumím tu myšlenku uchopit - co vlastně mám na mysli, malé procházky, posezení u čaje? Ale na tom nezáleželo... šlo spíš o její význam. Třeba časem... bych mohl i být schopný opravdu vyslovit, co mě trápí, bez strachu z reakcí a bez studu. Snad... | ||
| |||
| V Síni Wei WuXian
Šel jsem po cestě vedle svého kultivačního partnera a oslíka, kterého výjimečně vedl sám. Už jsem si na tu otěž tak zvykl, že mi připadá téměř nepatřičné mít prázdné ruce. Samozřejmě jsem postřehl i jeho hřejivý uzardělý pohled ještě v hostinci, ale jelikož nebylo možné, aby ho napadaly stejné myšlenky jako mě, tak jsem mu jej jen oplatil a držel se svého sebeovládání, které bylo očividně vystaveno další zkoušce. Dám si pozor, aby můj výraz neprozradil zhola nic z mých myšlenek, bez ohledu na ďáblíky ve Wei Yingových očích!
Během cesty se ke mně přiklonil a položil svou otázku. Sám si nejsem úplně jistý, zda očekávám plnohodnotnou, nebo alespoň částečnou odpověď na naše otázky od onoho posla. Nevím kdo je poslem, neznám důvody té žádosti, netuším, co k tomu může vůdce sekty Nie vést… Ale předpokládám, že pokud se jedná o tak urgentní věc, nositel zprávy by mohl být obeznámen alespoň se základními skutečnostmi, v jaké věci má být učedník sekty Lan předvolán. Zda nám je sdělí, už je věc jiná, ale mám-li být upřímný, musel bych přikývnout. Vzhledem k další otázce se k tomu však neuchýlím. Protože když se Wi Ying zeptá, zda jsem myslel na Malé jablíčko, tak vzhledem k jeho předešlému pohledu, mým uším a skutečným myšlenkám a první otázce… Zkrátka pouhé přikývnutí by bylo více než zavádějící. Rozhodl jsem se, že mlčení bude bezpečnější.
A pak jsme konečně dorazili a byli „přivítání“. Nikdy jsem si nepotrpěl na okázalost a žádné přijetí pro mě nemůže být urážlivé, pokud není na první pohled a poslech pokrytecké a slizké. Což se zdejší vůdce ani jiní kultivující či sloužící neprojevují. Počkal jsem na manžela, zatímco se rozloučil s oslíkem, kterého překvapivě ochotně předal Gao XinYimu a teprve s ním jsem spolu s ostatními následoval vůdce malého klanu do jejich hlavní síně, kde jsme byli usazeni a následně i pohoštěni a ujištěni, že pro posla bylo posláno.
Zdvořile jsem přikývl jako poděkování a čekal, až posel dorazí. Koneckonců Wei Ying poděkoval za nás oba. Sice si nemyslím, že ta věc bude mít „tak jednoduché“ vysvětlení, ale nejsem z těch, kteří by předjímali události, než se stanou. Jsme zde, abychom se něco dozvěděli. Teplým čajem však nepohrdnu, i když se jedná jen o hřejivou směs bylin.
Když tedy následně dorazí Nie DongZhen a dojde k verbální výměně mezi jím a vůdcem sekty You věnuji mu chladný pohled plně korespondující s počasím tam venku. Jako obvykle začne Wei Ying. Jsem za to rád. Rozumíme si, máme podobné uvažování, ale odlišné manýry v řeči. Jemu lidé obvykle naslouchají dobrovolněji. Jenže nyní pouze ujistí Nie DongZhena, že sekta You před ním neukrývala víc kultivujících klanu Lan a nepředala špatné informace, a odmlčí se.
Nie DongZhen přikývl: „Rozumím,“ řekl na manželova slova pouze. Jeho hlas zní odtažitě.
Ticho se protahuje. Využiji ho k tomu, abych se znovu napil z šálku. Musím nějak formulovat slova. A protože jsem to já… „Co chce vůdce klanu Nie od učedníků klanu Lan?“
Nie DongZhen, který se svého nápoje ještě ani nedotkl, mi kontroval nic neříkající pohled. „Ne od učedníků. Od jednoho konkrétního učedníka.“
I když má tvář neprozrazuje žádné myšlenky, neznamená to, že je nemám. A právě v tuto chvíli mám pocit, že se mé podezření ohledně Nie HuaiSangova zájmu o Li HuiYina blíží k potvrzení. „Suan MinGuy je mistrem meče sekty Lan z Gusu. Jeho záležitost v sektě You je ryze soukromá,“ konstatuji, jakobych tm říkal: „Ten muž, který sdílí vedlejší stůl s dívkou, není tím, koho hledáte.“
Nie DongZhen se svraštil obočí. Přelétl pohledem ode mne k vedlešímu stolku, kde se zmíněný právě podíval na posla se vší svou důstojností. Dojem trochu kazily jen jeho do růžova zbarvené tváře. „HanGuang-Jun má pravdu, mistře Nie. Samozřejmě se nebráním ani cestě do Nečisté říše, ale ocenil bych, kdyby mé námluvy nemusely být přerušeny,“ i když ho to viditelně trochu znervózňovalo, učinil, co své vyvolené slíbil, tedy že své námluvy obhájí. Nie DongZhen si povzdechl a odmlčel se. Zdálo se, že přemýšlí.
„Kterého konkrétního učedníka vůdce sekty Nie hledá? V jaké záležitosti má být převolán?“ zeptám se tedy přímo. Ačkoliv vzhledem k žádosti pochybuji, že znají jeho jméno.
Nie DongZhen se nepatrně zavrtěl a chvíli bylo opět ticho. Jakoby přemýšlel kolik a zda vůbec, toho má, nebo smí říct. Nakonec však k rozhodnutí dospěl. „Došlo k incidentu na hřbitově na úpatí hory Fēng shān, kde byl ChiFeng-Zun uložen k odpočinku. Kultivující vnější učedník sekty Lan byl spatřen nedaleko toho místa. Nejsem však oprávněn sdělovat jakékoliv detaily té události.“
Věnuji pohled Wei Yingovi a pak se zadívám zpět. „Kdy k tomu došlo?“
„Před deseti dny,“ odpověděl.
Začal jsem počítat. Před pěti dny, jsme se rozloučili s XiChenem u strážní věže. To bylo ráno poté, co jsme potkali Li HuiYina. Předtím jsme pět dní šli do Qinghe. Li HuiYin opustil Oblačná zákoutí dva dny před námi. Jak dlouho mohl letět k hoře Fēng shān? Neznám území Qinghe tak dobře a na ceremonii uložení těl jsme nebyli. I když Nie DongZhen zmínil pouze Mistra Rudé čepele, každý ví, kdo byl pohřben s ním (včetně Baxie a půlky Stygiánské tygří pečetě). Problém je, že bez přesných geografických údajů a bez větších znalostí mladíkova jádra a schopností, pro nás není možné vypočítat to přesně. Pokud by to byl on, znamenalo by to, že musel překonat vzdálenost Oblačná zákoutí – Fēng shān za dva dny. A to… nelze vyloučit.
„Tou dobou jsem byl ještě v Oblačných zákoutích,“ dodal k tématu Suan MinGuy, jakoby jen toto prohlášení stačilo, jako důkaz jeho neviny. Abych mistra meče podpořil, přikývl jsem. Tuším, že jsme ho potkali, když jsme odcházeli. Byla tam samozřejmě spousta dalších tváří a já se soustředil hlavně na bratra a strýce, ale já vím, že byl jedním z těch, které jsme míjeli.
Nie DongZhen zřejmě usoudil, že HanGuang-Jun nikdy nelže, což byla pravda, a tak to odsouhlasil: „Dobře.“ Čímže se vzdal nároku na jeho předvedení před svého vůdce.
Vůdce sekty You celou dobu mlčel, stejně jako Gao XunYa. Ani jeden se necítil oprávněn do věci vstupovat. Jistá nervozita však na vůdci malého klanu byla znát. Zatímco z budoucí snoubenky Suan MinGuye nervozita a strach opadly v okamžiku, kdy Nie DongZhen uznal, že mistr meče skutečně pravděpodobně nebude tím, koho hledají. | ||