Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Nemůžu to udělat Lan XiChen
Bylo to, jako dívat se na pohybylivé obrázky. Stínové divadlo. Ale stíny nemohly dostatečně vyjádřit jeho zachvění, když jsem mu položil dlaď na záda. Ani sýpavý nádech. Nemohly vyjádřit pravou hloubku okamžiku, kdy se napjetí z jeho těla počalo vytrácet. Jako ve strážní věži…
Trvalo dlouho. Možná až příliš dlouho. Ale já tam pořád stál, jakoby čas neexistoval. Nemohl vyhrát. Ne, ve chvíli, kdy důležitým byl pouze muž přede mnou.
Sledoval jsem, jak přikývl. Jak si poslušně bere sklenku mezi chvějící se prsty. A když se právě tyto prsty jemně otřely o mé a vyslaly ke mně své známé malé blesky, útroby se mi sice převrátily a já se podvědomě zachvěl, ale to všechno mělo mít důležitost až později. Až opadne tento stav a vědomí se opět vrátí do popředí. Neuvědomil jsem si to, ale úsměv, o němž mi LingWu říkal, že Li Luan uměl, se sám od sebe vetřel na chlapcovu tvář. Jemný, roztomilý, plný skutečných citů. Mezi těmi všemi i vděčností, že přijal. Že se pokusí…
Má dlaň následovala jeho. To kdyby mu šálek snad vyklouzl. Nestalo se tak a on jej odložil. Má ruka zůstala ve vzduchu právě o ten okamžik déle, který rozhodl, když jeho prsty vyrazily na novou pouť. Sledoval jsem z dálky, možná až z hvězd, jak se naše dlaně spojily. Mé prsty jej pohladily po dlani. Něžně, jako motýlí křídla zavadí o okvětní lístky a ty zavoní stejně, jako voní on…
Zatajil se mi dech a neuvědomělý úsměv na rtech zamrzl. Stačilo málo. Neskutečně málo, abych se ujal vlády nad tělem a podlehl všem touhám a emocím, skrytým uvnitř. Dotýkat se. Víc a všude. Spojit rty. Uskutečnit dávný sen zrozený na slámě za účasti tichých rán. Objímat. Cítit blízkost našich těl. Ach, mohl bych… Vím, že by se nebránil. Právě teď by mi dovolil cokoliv!
A právě proto to nesmím udělat!
Je to jen okamžik, který trvá, než popadnu dech. Než přestanu vnímat tep splašeného srdce v této hrudi a vědomí se ztáhne zpět z tváře nyní rudé jako jsou červánky za soumraku. Nesmím využít XiChenovy chvilkové slabosti. To bych mu neudělal! Nesmím ale ani utéct, jako ten večer, kdy jsme byli sami v zapůjčeném pokoji. Musím zůstat a potřebuje, abych byl silný a pevný, ve své útěše, kterou mu poskytuji i péči, která nesmí překročit hranice, jež byly stanoveny ještě za minulého života.
„Neomlouvej se, Er-ge,“ odvětím šeptem. „Pojď,“ vyzvu jej a podepřu kolem zad, kde jsem jej až do poslední chvíle hladil. Druhou ruku nechám v spojenou s jeho. Později vím, že budu vzpomínat a cítit dozvuk našeho doteku, který jsem si zakázal plně vychutnat. Protože ztratit racionalitu právě teď, by bylo smrtící pro nás oba. Možná to skutečně XiChen cítí tak jak řekl. Možná existuje naděje, o které mluvil A-Ling. Ale měl by o tom ZWu-Jun rozhodnout vědomě. Se vším všudy. A k tomu potřebuje čas a odstup. I ten můj…
Pokusím se jej vést. Ne však ke stolu, ale dozadu k jeho lůžku, kam jej chci uložit. Aby se však nelekal, splním, co jsem slíbil a začnu odpovídat na předešlou otázku:
„Proč teď? Není v tom ve skutečnosti žádná záhada,“ vydechnu překvapivě věcným tónem. „Nechtěl jsem ti ublížit,“ vyřknu tu nejkrutější pravdu snad ze všech. Uznávám však, že to chce více než jen to… „Víš, kyž jsem procitl v Qinghe v tomto těle a přečetl si Li HuiYinovy řádky, došel jsem díky nim k závěru, že jsi v ústraní a neotevíráš nikomu. Nechápal jsem pořádně, co se děje, ale věděl jsem dost o rituálu, který použil, abych věděl, že už pro něj nemohu nic udělat. Li Luan se prostě rozhodl za ás všechny včetně svých přátel a udělal… udělal nemožné!“ Skoro jako Wei WuXian svého času. „Ve všem to chaosu jsem nalezl jedinou věc, která dávala smysl. Splnit poslední přání, které měl a to… pomoci tobě. Spěchal jsem do Oblačných zákoutí a přemýšlel, jak tě přesvědčím, abys mě vpustil, když jsem natrefil v bažinách na Nie FenFanga při boji s monstrem. Byl tam sám. Zabilo by ho to. Myslel jsem, že ho zachráním, přinutím zavolat pomoc, nebo utéct. Ale protože vesnice byly tak blízko, nešlo nechat lidi, kteří v nich žili napospas stvůře. Nikdy by mě však nenapadlo, že přiletíš ty!“ to byla pravda a teď zpětně bych se nad tím skoro uchechtl. V mém současném hlase však ironie nezazní, protože je pouze vysvětlující a trpělivý. „Nebyl jsem připravený na to, že mě zachráníš a stanout ti tváří v tvář bylo jako sen. Jenže pak mi došlo, že ty nevidíš mě. Že vidíš jen učedníka, který pro tebe tolik zkusil. Nevyšel jsi, kvůli mně. Vzdal ses ústraní, abys zachránil jeho. V té chvíli, jak jsem ti to měl říct?“ poprvé se můj hlas zachvěje, ale jen krátce. „A ve strážní věži? Nevím přesně. Snad jsem chtěl vyvrátit Li HuiYinova slova, že bys ho nemohl milovat. Ale když jsem viděl, jakou bolest a dilema ti působím, nemohl jsem pokračovat…“ vydechl jsem se stopou té bolesti. „Omlouvám se, za svůj útěk. Nezachoval jsem se k tobě správně, bratře. Nejen tehdy. Myslel jsem, že mohu nastoupit učedníkův trest a zlepšit pohled členů sekty na něho tím, že se budu chovat správně, ale… nevím, jestli je to opravdu možné.“ Jsem si jit, že kdyby to bylo za jiných okolností, nedokázal bych o tom mluvit tak snadno, souvisle, rozumně… „A když jsi si mě včera zavolal, chtěl jsi mluvit s ním. Nevěděl jsem co dělat. Pokusil jsem se ti vysvětlit alespoň jeho úhel pohledu. Ten, který mi sám sdělil v dopise. Ale opět jsem ti tím jen ublížil. Dnes už… Už nepřipadalo v úvahu ti znovu lhát…“ připustím a rty se mi zachvějí. Pokud se nenechal vést, zůstal jsem s ním stát u skříňky a stále kreslil kruhy na jeho zádech. Pokud se ale nechal vést ke své posteli, pomohl jsem mu se usadit. A necha-li se vést i dál mými doteky i jej uložím a usadím se k němu, jako A-Ling ke mně. Stále však má mysl zůstává jen pozorovatelem, zatímco má ruka stále nepouští jeho křehkou dlaň. Záchrané lano. Opora, kterou potřebuje, aby tu byl. | ||
| |||
 | Bezbranný A-Yao Zůstaň... žádal jsem ho o to a chytal se té myšlenky jako záchranného lana. Jakoby byla tím jediným, co dává smysl. Jakoby jen ona mě držela nad hladinou, oproti hlubinám, které s takovou silou, s jakou panika a úzkost svíraly mou hruď a drtily mé srdce ve svých pařátech, chtěly mě stáhnout do sebe. Nebyla žádná hrana, na které balancovat, žádné bezpečné místo, topil jsem se a svět kolem mě se otáčel, motal mi hlavu, zvedal žaludek... zavření očí nepomohlo. Lapání po dechu nepomohlo, nikdy ho nebylo dost a pokusy hnané čistě instinktem, poháněné panikou, začínaly bolestivě pálit při cestě staženou hrudí. Nedokázal jsem ji uvolnit. Nedokázal jsem zastavit slzy, ani nabrat tolik stability, abych se nemusel opírat o skříňku. Měl jsem jen tu myšlenku... přání, touhu stejně tak zoufalou a bolestivou, jako byla každá jiná z mých myšlenek, které sápaly se po mě a zabraňovaly mi a vyplazit se na souš... v rozbouřeném rudém moři, uprostřed vichřice, nebylo nic, čeho se zachytit... jen on. Jen prosba, abych jej znovu neztratil – jakoby mělo to tak být, kdyby odešel. Jakobych jej snad získal, když jsem jej v první řadě nikdy neměl. Když jen já jsem byl jeho. To přání ale bylo tím, kterého jediného jsem se v tu chvíli držel, které pohánělo mou otázku – ptal jsem se „proč teď“ - a chtěl jsem znát odpověď. Nebyla však opravdu právě teď důležitá. Ta otázka byla jen nástroj, pokus vzniklý ve mžitkovém bezvětří, kdy mysl poručila, že něco musím říct, že je důležité a nutné něco říct, a vina jí pomohla zformovat slova. A snad to bylo v tu chvíli, kdy dořekl jsem svou otázku, ale mohlo to být později i dříve, okamžiky mi splývaly a netušil jsem, jak dlouho uplynulo od chvíle, kdy jsem opustil stůl, když každý sípavý nádech zdál se trvat hodiny... Ale ačkoliv nedokázal bych říct, kdy se tak stalo, zachlechl jsem jej. Snad tón jeho hlasu způsobil, že ta dvě slova přehlušila dunění v mých uších, pronikla bouří jakoby byla jejím pánem, chytila mě a povytáhla kousek zpod rozbouřených vln. Zazněla mi v uších jasně, jakoby byl někým jiným... ne, ne jiným. Jakoby byl sám sebou, tou svou stránkou, která mohla tolik dokázat, kdyby vše bylo jen trochu jinak... Jakoby byl také přítelem, který uzamkne své pocity, když druhý potřebuje pomoci. A já nenávidím strach, který touží hledat motivy, který ovinul své pevné prsty kolem mého krku a donutil mě zadržet dech. Nenávidím ho spolu s úlevou, se zoufalou radostí, která nemá co dělat ve světě, kde jsem toho tolik způsobil... A přece ta slova vyvolala obojí... … a nic víc. Záchranné lano, kterého jsem se tak chytal, přání, které bylo vyslyšeno... a já jsem přece zůstal křečovitě sevřený úzkostí. A svět se dál otáčel. A co hůř, když s těmi dvěma slovy nemusel jsem se dále snažit, důvěřivý, jako jsem býval, že skutečně neodejde... a moje záchranné lano zmizelo. Prchavý okamžik, kdy jeho slova pomohla, skončil. Zůstala jen hlubina plná viny a bolesti, rozbouřené moře myšlenek, z nichž ani jedna nevedla k nadějím, voda hustá jako krev se mě zmocnila, pronikla mi do úst, do nosu i uší, stahovala mě hlouběji... Dlaň na zádech. Sípavě jsem se nadechl a přikrčil ramena pod tím dotekem, zmatený a vyděšený, jakoby reálně někdo mě vytáhl zpod ledové hladiny. Ne někdo... on. A-Yao. Je tady. Přímo u mě, tak blízko... proč je tak blízko? Nejsem si jistý, kdy jsem vůbec otevřel oči, tváře vlhké od slz, nové však jakoby vyschly spolu s mým hrdlem. Stačilo by se otočit a měl bych jej hned před sebou... když myslel jsem, že jsem jej definitivně ztratil. Když chtěl jsem jej nechat jít... Náhle byl tady a jeho dlaň na mých zádech - hřála, jak kdyby mohla se propálit přes vrsty oděvu, rozlévala po mé kůži teplo, když pohnula se v pohlazení... Proč to děláš? Cítím své tělo povolovat křeči, jen aby se začalo chvět, když dlaň a její prsty obepsaly první kruh po mých zádech. Vnímám mé rty, které se roztřásly na pokraji vzlyku, co vyděšeně jsem polknul. Cítím své tělo povolovat proti jedinému gestu, poslušné A-Yaově snaze, jakobych neměl být poučený, jakobych si mohl dovolit podlehnout utěšování... a jeho potřebě, už nějaký čas schované, dokud nepřijde příležitost procitnout - a já nejsem nikdy vůči ní silnější. Jakobych si ji zasloužil... Jakoby snad vše bylo v pořádku a my se vrátili do té vzpomínky... do chvil, o kterých mluvil, kdy jsme v celém světě na malou chvíli existovali jen my dva, přes prvotní snahy zachovat dekorum, nakonec tisknoucí se k sobě v ochraně před zimou na slámě. Nepřiznal jsem tenkrát, jak jsem si zvykl uléhat vedle něj, jak jsem si zamiloval rána, kdy mohl jsem alespoň chvíli s rozpaky, ale s pocitem jakoby můj svět se nehroutil, tam venku mimo náš úkryt, užívat si objetí a blízkosti, ve které se změnila naše poloha během spánku... … Jenže nic není v pořádku. A kdybych se otočil, neviděl bych před sebou jeho tvář. Kdybych se otočil, znovu bych spatřil, co jsem způsobil. Nehledě na to, co bych si přál, nemohu změnit naše životy. Jediné, co mohu udělat, je vzpamatovat se... Sílu na to však nemám... poslední kousky vůle mi vzala jedna dlaň a její hlazení. Jako ve strážní věži... pro trochu péče... pro trochu utěšení... měl bych se stydět, snad, ale mě jen dusí provinění, výčitky a strach, které ale tentokrát nevyhrají. A tak skloním hlavu a s tichým výdechem jeho dlani, ačkoliv na žádný souhlas nečekala, dovolím zahánět po kouskách mé napětí. Nebo to spíše dovolím sobě. A nenamlouvám si, že je to v pořádku, jen... mám pocit, že už nemohu. To mi oči padnou na druhou ruku, která drží šálek v mém zorném poli. Až s pohledem na hladinu průzračné tekutiny, uvědomím si zpětně slova, která A-Yao řekl. „Odpovím ti. Ale teď se napij. Pomohu ti.“ Znovu myslím jen na sebe. Sám to řekl, nemůže za to, co se stalo... právě teď opravdu ne, tady jsem jediným viníkem já... jen nedokáži najít žádnou vůli, která by mě od něj a jeho dlaně odtáhla, díky které mohl bych diskutovat a mluvit o tom, co opravdu tato situace znamená, rozumně a snad i bez pocitů. I když má pravdu... možná napít se může být začátek. Nakonec tedy, po dlouhém mlčení, alespoň přikývnu. Zvednu ze skříňky jen jednu dlaň a přijde mi, jakobych se vzdával důležité opory, byť ve skutečnosti se opírám stále o druhou a nohy mě drží. Ruka se mi chvěje, když ji natáhnu po šálku, sleduji její cestu a je to, jakoby projel mnou blesk, když zavadím svými prsty o jeho. Podobně, jako jsme se prvně dotkli tenkrát, když viděl jsem jej úplně poprvé... ale tenkrát jsem pokračoval s úsměvem, a teď... znovu na chvíli ztratím dech a štípání v očích nebezpečně se vrátí. Rozechvěle převezmu šálek a napiji se. Odložím jej na skříňku. A co teď? Otázka, která se stále vrací. A nic není v pořádku. Jen v tu chvíli je zároveň vše tiché... jeho dlaň utišila dunění a divoké bušení srdce, pomalu uklidňuje spoušť, které mě ovládla a... já, snad mohl bych to svalit na vyčerpání, byť ve skutečnosti jen jsem příliš slabý na protest svým skrytým přáním, natáhnu vlastní dlaň po jeho dlani, která před momentem svírala šálek, prsty proti jeho prstům... Nevím, jestli ucukne. Nevím, co si myslet o jeho chování a nezvládám nad tím už více přemýšlet. Nevím, zda mě čeká za jeho snahou jen další past. Jen vím, že je tady, teď a já... jsem po tom až příliš toužil na to, abych se odtáhl. A cítím, že bych mu měl děkovat za to, jaký má přístup. Jak se drží navzdory tomu, jak těžké to musí být pro něj, jen proto, že já jsem takhle slabý. Místo toho, když otevřu rty, unikne mi z nich chraptivé: „Omlouvám se...“ Za co všechno si sám nejsem jistý. | ||
| |||
| Není větší bolesti… Lan XiChen
Zavřel jsem oči. I tato snaha zahnat slzy zpět do jejich kanálků byla však zbytečná. Jedna unikla a silou žhavých uhlíků mi popálila tvář. Jen nicotný pokus odvrátit vnitřní zrak od bolesti na hrudi, která kvetla v poli pivoněk Jiskřivých ve sněhu potřísněných krví.
Čekal jsem poctivě. Čekal jsem a připadalo mi to nekonečné a mučící. Čekal jsem a nevěděl vlastně nač přesně. Rozčílí se? Bude křičet? Ptát se? Jsou jeho oči právě teď plné výčitek? Nebo je na pokraji zhroucení, jako včerejšího odpoledne? Kdybych se podíval, dokázal zde pak stále čekat na verdikt?
Bylo ticho. Mohlo však zrovna tak halit jen mé uši, jako celou místnost. Snad jsem se měl podívat. Vnívat víc, než chladnou náruč úzkosti obrůstajícího jedovatého břečťanu v mém nitru. Jenže jsem to nedokázal…
Ušní bubínky snad sloužily svému původnímu účelu, jen někomu jinému, kdo o ně bušil v divokém rytmu splašených koní. Řekni něco… Neříkals to tak? Řěkni něco… Proč sám tedy nic neříkáš?! Chtělo se mi křičet a tak jsem pevněji semkl rty. Nemohl jsem riskovat, že by mé sebeovládání selhalo znovu. Jakoby nestačilo, co už jsem připustil a to jsem na tomto světě po druhé kolik, dvanáct dní?
A pak to uslyšlím. Mé jméno z jeho úst stěží vyslovené, tišší než šepot a já ho přesto slyšel. Bylo to, jakoby zkušené prsty hudebníka pohladily struny dávno zašlého odhozeného nástroje, o nějž nikdo nestál. Ten zvuk se šíří od hrudi a zahání úponky zoufalství zpět do temnoty. Žádný křik. Žádné posílání do pekel, otázky ani obviňování. Jen prosté jméno. Ne! MÉ JMÉNO!
Otevřel jsem oči a slzy v nich zamčené se vyvalily ven. Už mi na nich nezáleží… Dlaně se mi chvěly sepjaté v gordickém uzlu prstů tak křečovitém, že si najednou nejsem jist, zda je ještě vůbec někdy rozmotám. Jestli toho budu schopen. „Myslím, že... si oba zasloužíte se navzájem konečně pochopit a rozmotat... celý tenhle spletenec.“ Řekl mi San Ling, sotva pár chvil nazpět. „…i přes všechno, co se dříve stalo, ty i on si zasloužíte další šanci na štěstí.“ Žádný cynický hlas výčitek, jen A-Lingova slova.
A pak se můj „druhý bratr“ prudce zvedl. Trhl jsem hlavou zcela intuitivně, oči rozšířené, na tváři dosud nezaschlé slzy. Opřel se o skříňku zády ke mně. Ramena se mu trhaně zvedala a klesala v rytmu splašeného dechu. Tělo měl napjaté, snad stejně jako já, když jsem odcházel od Nie FenFanga.
„Zemřít... je jednoduché, ne? Vzdát se, předat zbytek rozhodnutí jiným...“ Najednou to vím. Vím, že i když jsem se k tomu málem uchýlil, nesmím už nikdy znovu. I když bude bolest nesnesitelná, i když mě bude třeba skutečně nenávidět. Rvát na kusy. Musím tu být. Potřebuje, abych tu pro něj byl, i když už to nikdy nemůže být jako dřív…
Kdybych měl říct, jak se stalo, že jsem se záhy ocitl na nohou, tak bych to neuměl. Prostě jsem se najednou zvedl a pokračoval k porcelánovému džbánu s vodou postavenému na nízké komodě v sousední místnosti. Našel jsem velký šálek zcela po paměti. Hanshi je v mé mysli stejná jako dřív. Nedotčená i ve skutečné realitě. I když zde tři měsíce úřadoval Lan QiRen na XiChenovy věci a jejich rozložení zde zdá se nikdy nesáhl. Teď se to hodí.
Nebyly v tom myšlenky. Těch jsem nebyl schopen. Jen potřeba postarat se o něj tak přirozená jako dýchání. Neslyšel jsem jeho tiché: „Nechtěl jsem…“ ať už se tím pokoušel říct cokoliv. Vrátil jsem se k němu, až když hlesl, abych neodcházel. Jakobych se k tomu snad chystal. Jakobych ho mohl opustit… Přitom že jindy za jiných okolností bych to možná zkusil, nyní mi jen pomyšlení na to působí téměř fyzickou bolest.
„Nikam nejdu,“ odvětil jsem mu. Ten hlas jsem nepoznával. Nejen proto, že patřil Li HuiYinovi. Zněl cize mé mysli tím, jak klidný a vážný dokázal být. Tak jako mé pohyby.
Přistoupil jsem k němu a položil mu konejšivě dlaň na záda. Zaváhal jsem těsně před dotekem. Jakési nesmělé „smím?“ zaznělo však v mé hlavě na okraji vědomí a intuitivních pokynů vycházejících z ještě hlubších míst, o kterých jsem ani netušil, že existují. Nebude-li chtít, jistě se odtáhne. A vyprovokuje-li ho to ke zlosti, pak i to bude lepší, než stav v němž se nachází teď.
Před tvář, tak aby jej viděl, jsem mu přistrčil a stále držel v ruce nabízený šálek s vodou. „Napij se,“ slyším se říkat. Přitom to není tak dlouho, kdy stejně pečoval A-Ling o mě. Slyšel jsem jeho otázku. A ano, rád bych na ni odpověděl. Měl bych. Možná, slova mohou pomoci. Být katalyzátorem příčetnosti pro mysl, která se jí drží zuby nehty. Přesto je má hruď znovu sevřená a žaludek jakbysmet, když sám sebe, jakoby z velké dálky slyším říkat: „Odpovím ti. Ale teď se napij. Pomohu ti,“ nabídnu mu. Z mého hlasu zazní obavy. Skutečné. Ale mnohem skutečnější jsou v mých očích, které navzdory tělu a vdzálenosti, která mezi mnou a mým současným počínáním je, úpěnlivě žádají, aby zůstal ON se mnou. Dlaní na zádech mu kreslím snad utěšující kruhy. Jsem tady… Jsem tu pro tebe. Budu tu, jak dlouho budeš chtít… | ||
| |||
| Vina A-Yao Každá vteřina našeho rozhovoru a jeho odmlk trvala rok ve vnímání, které pošramocené drželo se ve vichřici silou vůle a strachem z toho, co se dovídám a mám dozvědět. V těch chvílích neuvědomoval jsem si, jak napnutý opět čekám na odpověď, jak pevně zatínám svaly a nehty do vlastních dlaní, jak nedostává se mi dechu. Ten pocit potřeby silnější, než nutnost dalšího nádechu nebo zabušení srdce, mě ovládl – musím znát pravdu. Musím. Ačkoliv která varianta bude milosrdnější, to sám nevím. A děsím se uvažovat tak – říkat si „lepší“ ve chvíli, kdy obě možnosti pohnou vaším světem a ani jedna to neudělá bezbolestně. Mám-li se na sebe ještě někdy v zrcadle podívat, musím volit jednu jedinou – musím volit tu, ve které mrtví zůstávají mrtvými a živí žijí a mají nové naděje. Fakt, že to nedokážu, znemožňuje jakoukoliv volbu. Musím jen počkat a čelit realitě, byť se to bude zdát nemožné – protože tak jsem se rozhodl. Snažím se tedy vyčkat trpělivě reakce, i když zdá se mi ta – ve skutečnosti krátká chvíle – nekonečná. A racionalita, držící se mě ze všech svých osekaných sil, mi napovídá, že bych měl teď svého společníka sledovat. Měl bych vidět jeho výrazy a reakce, nečekat lsti, ale být vůči nim obezřetný, být opatrný – být POUČENÝ. A skutečně držím oči na tváři mladého muže, jako bych se zvládl této malé rady od mého rozumu držet, a snad to opravdu vypadá, že jej sleduji… že vidím jeho polykání, jeho boj proti slzám, každé zakolísání dechu... ačkoliv ve skutečnosti jen snažím se držet pohromadě ten shluk myšlenek, které odolávají. Když já jsem na tom takhle, tak… co… on? Li HuiYin, pokud je jím… nebo… pokud není… on. Nedokázal bych si představit, jak těžké musí být takový hovor z obou pohledů, i kdybych se o to pokoušel. Snad bych měl… nejen pro kohokoliv, kdo sedí naproti, ale snad by mi to i pomohlo v soustředění, kdybych se pokusil vcítit. Třeba bych se snažil o uklidnění, povzbuzení, nebo zvládl bych se zvednout a alespoň nalít ze džbánu na skříňce vodu, když občerstvení jinak selhává. Kdybych to dokázal, možná bych ještě viděl v sobě nějakou sílu. Ale, omlouvám se – prostě nemohu. Ani nemrkám, v hrůze, v očekávání… a když hlesne slova pro odpuštění, shledám se stále neschopen pohybu. Možná někde hluboko pravdu znám, protože konečně vidím smysl v nesrovnalostech, na které jsem nemyslel nebo přestal myslet. Možná čekám na další slova, která by oslovení vyvrátila a odhalila, že Li HuiYin lže. Anebo potřebuje nejednotná mysl ještě chvíli, než poručí tělu reakci. Tak jako tak, slova žádající o odpuštění znějí cize. Kdo, komu, co – co všechno – má vlastně odpouštět? Je to vůbec možné? Ale pak přijde vyhrknutí, zajíknutí… obhajování, se kterým pravda vystřelí zprostřed bouře uvnitř mé mysli přímo do srdce. Už vidím, že klopí zrak, že se třese a tuším, že bojuje proti slzám. Připomenutí našich společných chvil, těch, o kterých nikomu jsem nevyprávěl, mi rozechvěje ramena. Konečně naberu dech ve snaze bojovat a zachovat alespoň takovou stabilitu, kterou jsem jakž takž udržel doposud. A přitom každá myšlenka, které se snažím chytit, protéká mi mezi prsty, kromě jedné. Jsi to ty… Jsi to ty. Několik vteřin musím bojovat sám proti sobě a zkouším do toho zahrnout i pocit, který se mi usadil na jazyku, kde pálí a dožaduje se pozornosti. Pocit, nebo spíš především touha, tak silná, že proti ní prohrávám, touha zpečetit pravdu tím, že ji přiznám nahlas… když to však udělám, ztratím definitivně chlapce, kterého jsem toužil chránit. Chlapce, který by si zasloužil… mnohem víc. Který se zamiloval do toho nejhoršího člověka a za to zaplatil. … Je to má vina. Když tu touhu poslechnu, nebude cesty zpět. Ale to není už teď… nikdy nebude cesty zpět. A popírání… vím, že jen vše zhorší, i když chci moc to nevědět a uzamknout se v iluzi, že pravda je jiná. Vlastně možná nevím, jestli to chci, ale… nijak nebude vše v pořádku. A je to má vina… Trvá vteřiny, kdy mlčím, kdy snažím se bojovat proti sobě a proti realitě a přitom nevím, jestli bojovat vůbec chci. On se chvěje a já nemám nic, čím bych kohokoliv z nás utěšil. Nakonec konečně naberu dost dechu, abych pootevřel chvějící se rty. Je to jednoduché, jen to říct. Polknu, ale sucho v krku stejně nikam nezmizí, a tak je můj hlas pokřivený, a ještě tišší než šepot. „A-Yao…“ Náruč paniky se rozevře nemilosrdně a bez varování. Ať už bych v dopisu odloženém na stole našel podrobnosti nebo ne, vím, proč to Li HuiYin udělal. Jen jediné vysvětlení dává smysl. Jakékoliv jsou detaily… ačkoliv nemluvil jsem za poslední dny ani jednou skutečně s ním, přesto jsem si jistý tím, že A-Yao říkal alespoň v nějakém rozměru pravdu, jen za někoho jiného. A dopis, který mám u sebe… „Udělám pro vás cokoliv…“ „Tento žák, ví… Nechtěl poslouchat, ale pootevřeným oknem hořeckého domu vás slyšel z meditace říkat, na koho nikdy nezapomenete. Poznal jméno muže, kterého chováte ve svém srdci a… proto odešel.“ Je to má vina. Má na sobě bílé roucho učedníka našeho klanu, přesto jej vidím žluté a rudé, stejně jako ten den. Vidím Shuoyue zabořený hluboko v jeho hrudi, vidím šok a bolest v jeho očích. Vidím chlapce, který říkal, že mě nikdy neopustí… dokud jsem mu nevzal naději. Všechno je to má vina. Co mám teď udělat? „Pokud… pokud by se vrátil…, podobně jako Patriarcha Yilingu, chtěl… chtěl byste to vědět?“ „Jak byste se zachoval, kdyby byl zpět?“ „Chtěl bych to vědět.“ "Kdybych jej měl znovu vidět… myslím… že bych byl opravdu rád.“ Nedokážu sedět. Když žaludek se mi sevře a vyšle žluč do krku, když panika rozběhne můj dech místo jeho zadržení do sprintu a svět se roztočí… musím se zvednout! Možná je to jen pud sebezáchovy, který pohne tak rychle mým tělem, že možná i svého přísedícího vylekám. Naléhavě se zvednu na nohy… ale co dál? Sebevíc kyslíku nezahání pálení na hrudi a v uších mi duní. A jak se zhoupne svět, opřu se dlaněmi, zády ke stolu, o skříňku u stěny. Jak mám být rád, když Li HuiYin je pryč? Jak, když… jsem je zabil už oba? Jak si vůbec mohu zasloužit, byť jen jediný záchvěv radosti, štěstí, naděje, který mi právě teď šimrá v hrudi, když trpěli kvůli mně, když vše, po čem bych toužil od toho, koho miluji, bylo stejně jen lží… nemohl jsem být šťastný, když tu nebyl, a když tu je… jak si to mohu dovolit, přitom, co to znamená?! Jak si vůbec mohu dovolit být šťastný, tak, že chtěl bych jej nejvíce ze všeho chytit a nikdy víc nepustit, při tom, jak nešťastné to celé je. A vše jsem to dopustil já. A byť jde o bolest psychickou, cítím ji do morku kostí. V objetí paniky a úzkosti mě štípou oči, končetiny vysílají mi zvláštní a cizí pocity. Snažím se najít cestu ven v klaustrofobickém zajetí, uniknout, nadechnout se… Měl bych reagovat, mluvit. Měl bych jej sledovat. Je to důležité. Nechci, aby odešel. Měl bych se soustředit, protože pod námi jen tenký led… Jenže já spíš rovnou padám do hlubiny. Cítím tlak v uších, jakobych měl vybuchnout.. Je to pocit tisíckrát horší, než když jsem měl opustit starý domek. Než když jsem měl vytáhnout meč k letu ve strážní věži. Pomoc... "Nechtěl jsem…" Slova, která ochraptěle hlesnu, jsou významem skoro ta samá, co on vyhrkl. Hnaná pudem sebezáchovy, který mu nemohu vyčítat. I když v mém případě se snaží bránit jen proti mě samotnému. Nechtěl jsem - co? Jej zabít? Zhroutit se po jeho smrti? Jak to opravdu bylo v ten okamžik, kdy HuaiSang vyhrkl své varování? A záleží na tom vlastně? Selhal jsem daleko dříve a všechna má selhání vedla do této chvíle. Nedokážu nabrat dech. Je to má vina. Svět se točí a já nevím, jak se mu bránit. Bojuji, prohrávám a celé tělo mám v křeči… cítím slané slzy na tvářích a s vypětím všech sil donutím se alespoň jednou pořádně nadechnout. Nesmíš odejít… upnu se k té myšlence celou svou bytostí. Prosím, neodcházej… "Zůstaň…" vydechnu rozechvěle. Musím ještě něco říct. Nesmí odejít. Ne teď. Nezvládnu se otočit zpět, nevidím, jak se tváří, bojím se, že bych přes dunění v uších ani neslyšel jeho kroky. Ale co říct? Od uvědomění a širšího pohledu na jeho návrat jsem na míle vzdálený. Jen se snažím uklidnit, abych vůbec se mohl podívat z jiného úhlu. A tolik bych chtěl se vrátit za ním, jen... netuším, co bych měl udělat. Mám pocit, že nezvládnu nic, ani snaha znovu se zhluboka nadechnout se mi nepodaří, jen se mi tím pokusem roztřese hruď a ramena. Potřebuji chvíli... a háv viny vžene mi do úst další slova. "Proč... teď?" Bál se...? Mě...? Dělá to kvůli mě nebo sobě? Nebo kvůli čemu? Měl příležitost, hned ten večer po boji v bažinách a nic neřekl, předstíral, tak proč... teď. Měl jsem ho celou dobu tak blízko... a teď jej mám tak blízko a nedokáži za ním jít. Asi by to ani nechtěl a přece po tom toužím... | ||
| |||
 | Nelehký úděl vůdce a strýce
Když Jiang Cheng opouštěl pozemky chrámu Guanyin v Yunpingu, jen díky Jin Lingově společnosti se udržel dál od vzpomínek na minulost, které jej mučily. Vzpomínek, které nikdy nevysloví. Ne, jeho „bratr“ nepotřebuje slyšet, co se tenkrát stalo. Nic by ten fakt nezměnil na tom, že byli oba vždy kolosální idioti. Vedl učedníky své sekty, kteří pro něj přišli stranou všeho toho shonu. Nejraději by poslal synovce zpět na Kapří věž, ale uvědomoval si tak nějak mimoděk, že tam pro něj nemusí být nutně bezpečno, když je šedá eminence sekty i její zářicí vůdce pryč. Napadlo ho, poslat jej na Lotosové molo. Učedníci sekty Jiang byli zvyklí na něj dohlížet na nočních lovech, když to dostávali příkazem, jistě by to zvládli i nyní. Jenže jin Ling došel až sem. Kdy naposledy ho opravdu poslouchal? Nebude nakonec nejbezpečnější právě s ním a zde? Jenže když ho viděl s těmi juniory, jakoby zažíval deja’vu a mohl znovu vidět Wei WuXiana zamlada v Oblačných zákoutích, kde s Lanskými učedníky a taky Nie HuaiSangem, tajně popíjeli a blbnuli. Zasáhl ho pocit, že synovce ztrácí. Vždyť mu bylo dnes, jako tehdy jim… Dnes jsou přátelé a zítra…? Zítra už se po něm ten nevděčný kluk ani neohlédne. Ztratí i jeho. Začne mít raději WuXiana nebo tu Zběsilou mrtvolu! Dá přednost přátelům, těm, kteří s nim nestrávili celé jeh dětství… Ta úzkost vůdci sekty Jiang připadala děsivá. Utahovala své struny strachu z osamění kolem jeho hrudi. A přece by to nikdy a NIKOMU nepřiznal! Vůdce sekty nesmí mít strach. Vůdce nesmí projevit žádnou slabost. Dost na tom, že brečel před váženými nefrity klanu Lan, třemi dalšími vůdci sekt… Nemůže si dovolit žádnou další ostudu. A kdyby se to někdy někdo odvážil zmínit, popře to! Ano, rozhodně to popře. Tak jako popřel A-Lingovi, že chtěl Wei WuXianovi něco říct…
S novým odhodláním a založenýma rukama počkal na velmistra Lana, který jako jediný byl zřejmě schopný iniciativy. Vůdce sekty Nie, sám napůl ztracený v myšlenkách, jen přikyvoval a souhlasil s každým velmistrovým návrhem. Jen když došlo na zapečetění rakve, přišel s žádostí, že by si to rád vzal na starost a Jiang Cheng po tom prohlášení pozdvyhl tázavě jedno obočí. „ChiFeng-Zun byl můj bratr starší, vůdče Jiangu. Ještě před včerejší nocí bylo jeho tělo svěřeno do péče mé sektě. Tak jako tak bychom ho pohřbili a je mojí odpovědností, že utekl. Po druhé už neuteče. Došel své pomsty a zapečetili jej. Osobně se postarám, že najdeme vhodné místo, kde mohou být bezpečně uloženi k odpočinku. Je to má povinnost,“ když mluvil, říkal to skoro přesvědčeně. I téměř přesvědčivě. Když tam tak stál a žmoulal v rukou klobouk LianFang-Zuna, Jiang Chengovi zněla v uších slova, která byla proti vůdci sekty Nie vyslovena a přemítal, jestli na nich může nebo nemůže něco být. „Je mi to jedno,“ pokrčil rameny, zatímco si starý Lan QiRen hladil vousy, „ale jelikož už sekta Nie prokázala, svou nespolehlivost při strážení důležitých relikvií, místo, které vůdce Nie zvolí, budou hlídat i moji učedníci.“ Nie HuaiSang se velkoryse usmál a stejným slovem popsal jeho „nabídku“. Přestože sám Jiang Cheng by to nazval spíše suchým oznámením věcí budoucích. Lan QiRen přikývl a rozumně dohodu zpečetil prohlášením, že místo posledního odpočinku obou velkých vůdců budou strážit společně jejich tři sekty. ZeWu-Jun za jeho zády stál jako pouhý stín muže, kterým byl ještě ve kdy Jiang Cheng rozrazil dveře chrámu…
Rozešli se. Jiang Cheng určil žáky, kteří budou vůdci Nie k ruce při transportu rakve a sám se zbytkem a Jin Lingem odletěl zpět do sídla své sekty. Nechtěl ho zatěžovat myšlenkami, kterými zaměstnával svou mysl. Aby totiž nepodléhal vzpomínkám, či úzkosti, soustředil se vědomně jen a pouze na budoucnosti a povinnosti s ní spojenými. Ne tak tou jeho, nebo jeho sekty. Klan Jiang z Yunmengu tímto neutrpí. Nemá jak. Že je Ji RuLan jeho synovcem? To není slabina sekty. Že se o jeho výchovu rovným dílem dělil se zesnulým vůdcem sekty Jin? Spojenectví sekt Jin, Lan a Nie bylo vždycky víc, než „rodinné“ pouto, které s Jin GuangYaem skrze Jin Linga sdíleli. I když ho to svým způsobem uráželo, dnes tomu byl rád. Navíc, kdo by se ho odvážil z něčeho osočit?! Jedno užití Zidianu a každý si to rozmyslí… Jenže to byla jen sekta. Jeho sekta. Ale co Jin Ling? Jistě, kdyby o to šlo, mohl by být jeho dědicem. Učil ho, byli si podobní. Měli společnou krev. Snadno by jej přijal jako syna, kdyby bylo třeba. Vlastně snáz, než kohokoliv jiného… Jenže byl synem jeho sestry a taky Páva. Sice byl Jiang stejně jako Jin, ale pokud šlo o jeho nároky, ten první a největší měl v sektě Jin. Na druhé straně existovalo pár vzdálených „strýčků“ a „bratranců“, kteří by si mohli činit nároky na vůdcovství a tamní starší, kteří byli nejspíš celá léta pod vlivem GuangYaa, jak budou chtít rozhodnout?
Netrvalo dlouho a Jiang Cheng se vypravil s mladým Jin RuLanem do Kapří věže. Kde byl Wei WuXian, který jejich synovci zamotal hlavu všemi svými poťouchlostmi a pak se beze slova vypařil, když bylo potřeba obhájit Jin Lingův nárok na dědictví sekty? Že se na to vůbec kdy sám sebe ptal. Nakonec to vždy musí oddřít sám, že? Wei WuXian přijde jen tehdy, když o něj nikdo nestojí, aby jako černý kůň zamíchal kartami, a pak se opět vypaří! A že to v klanu Jin byly perné dny a dlouhé noci. Něco byly diskuze, ale mnohem více už to byly pře. Dědicové, možní i nemožní, bližší i vzdálenější, každý si chtěl urvat svůj kousek koláče. Největšími rivali ale v očích starších nakonec zůstali Jin Chan a Jin Ling. V tomto jediném jim mohl Jiang Cheng přiřknout v duchu zdání rozumu v jejich hlavách. Přestože vždy byli učeni mít stáří v úctě, pro něj to bylo těžké, když musel jaké máma slepice chránit jediné kuře, které mu z rodiny zbylo. Nakonec ale napomohl k rozhodnutí. Připomněl jim, že po odhalení Jin GuangYaových zločinů ebude dlouho trvat a ostatní sekty se na klan Jin slétnou jako hejno hladových supů. Budou žádat důkladné prošetření všech vnitřních záležitostí a nejspíš zabaví velkou část pokladů a bohatství sekty začne upadat tak, jako její pověst už nyní započala. Řekl těm starcům v okázale zlatých hanfu, že i když Jin GuangYao vychovával Jin Linga jako svého syna, ten chlapec mu není ani za mák podobný. A dostane-li příležitost, ukáže celému kultivačnímu světu, jak velmi je odlišný. Což je to, co jejich sekta nyní potřebuje. Mladou krev, dost nebojácnou, aby dělala i nepopulární rozhodnutí. A budou-li za ním stát tak jako za bývalým vůdcem, on a celá sekta Jiang budou stát s nimi, jako spojenci tváří v tvář všem pomluvám a nepřátelům, kteří by se snad mohli kdekoliv vynořit.
Kdyby se jakýkoliv náhodný kultivující měl někdy nějak vyjádřit o Jiang WanYinovi, nejspíše by proslovy nezmínil, jako silnou stránku vůdce sekty Jiang z Yunmengu. Přesto se tehdy právě jeho proslov stal rozhodujícím faktorem v debatě a Jin RuLan byl oficiálně uznán, coby budoucí vůdce sekty Jin. Jeho jmenování do funkce pak mělo proběhnout c nejdříve. Datum byl stanoven na 1. ledna. Veškerá okázalost z něj však měla být vypuštěna…
Jiang Cheng původně myslel, že jakmile Jin Linga uznají, bude se moci vrátit domů, ale ukázalo se, že mu to přípravy na ceremonii neumožní. Musel zůstat a věnovat svoji pozornost tomu místu a lidem v něm, i mimo ně. Několik vůdců středních a větších sekt poslalo vyslance, nebo dorazilo osobně, aby požadovalo přezkoumání toho či onoho obvinění a on je musel všechny jednoho po druhém odpálkovat, že šetření je již v jeho režii. (Jen toho, že se mezi místní vmísil Ong NuanTao si nevšiml…) Ne, že by na to měl příliš času, na druhé straně když opravdu chtěl, důkazy i svědectví nebylo až tak těžké získat, když byl Jin GuangYao mrtev. Navštívil s Jin Lingem i pokladnici v Paláci Vůně. Chtěl rukopisy svého bratra zničit, aby se nemohli již dostat do nepovolanách rukou. Synovec se jej sice snažil přesvědčit, že by je Wei WuXian mohl někdy znovu chtít, ale Jiang Cheng o tom pochyboval. A i kdyby, proč by se měl řídit tím, co chce jeho „povedený“ bratr? Nechal ho v tom samotného. Zase! Přistoupil však na kompromis. Odveze jeho rukopisy na Lotosové molo a tam je uschová. V sektě Jiang existovalo rozhodně méně zvědavých, nenechavých, se záštiplnou energií experimentujících kultivujících… (Že ale jedny konkrétní stránky Jin Ling nepředal, si nevšiml…)
Letěli na ceremonii do Qinghe s Jin Lingem spolu. Čas od času spolu letěli i na Lotosové molo a jednou jej pustil na Noční lov s těmi mladými juniory, se kterými se poznal, protože věděl, že když ho nepustí, stejně uteče… Sám se celé měsíce pilně věnoval tomu, aby se sekty Jiang a Jin nezhroutily a aby druhá zmíněná byla připravená na svého nového vůdce. S Jin Lingem, kterého začal připravovat na to, co ho čeká, se dohodli na řadě změn. V prvé řadě úbytek přílišné okázalosti. Pak některé části vnitřní hyerarchie a pravidel potřebovaly úpravu. Alespoň, že účetnictví bylo v překvapivě dobrém stavu. Celkově všechny záznamy. Ty oficiální, i ty skutečné. Ačkoliv Jiang Cheng papírování opravdu nenáviděl, jeho odhodlání neznalo mezí. Odhodlání, zarputilost a potřeba zaměstrnávat mozek. Jen když dlouho a usilovně pracoval a proložil to tréninkem, mohl večer ulehnout a usnout, aniž by podléhal neduhům nespavosti, nebo zlých snů. I když se čas od času stejně ukázaly, neměly svou obvyklou sílu. I tíživé myšlenky zůstávaly stranou, dokud se věnoval nčemu smysluplnému.
Nebylo to tak dávno, kdy se Jin Ling vrátil z Nočního lovu. Na jeho novém rouchu se prováděly poslední úpravy. Pozvánky důležitým hostům byly odeslány a většina sekt a klanů na území v okolí Lanlingu je přijala. Jiným velkým sektám ale pozvání nezasílali. Ne, že by chtěli někoho urazit, ale opravdu si teď nemohli dovolit žádné přešlápnutí. Jednalo se o interní věci sekty a jejích vazalů, přinejlepším. Pro sekty Nie a Lan měl přirpavené oznámení ve znění, že Jin RuLan, syn Jin ZiXuana a Jiang YanLi byl jmenován novým vůdcem klanu Jin z Lanlingu a poprvé se na v této funkci světu představí na jarní kultivační konferenci v Yunmengu. Beztak byl přesvědčený, že obě sekty mají teď dost svých vlastních problémů a pokud šlo o ZeWu-Juna, Jiang WanYin si neuměl představit, že by mohl být ve stavu, aby dokázal do Jinlintai vystoupat stejně jako dřív…
Co se Wei WuXiana týče, měl Sandu Shengshou dilema. V hlavě se mu ozývaly hlasy jako: „Proč bych ho měl sakra zvát? Když tu měl být, ani se neukázal, a já ho mám pozvat, aby zase slíznul všechnu smetanu?!“; ale to byla jen jeho dětinská věčně uražená část, která stále cítila, že je vůči bratrovi neskutečně malý… Horší bylo, že i když vstal z mrtvých, stále byl Patriarcha Yilingu a muži si jej pamatovali. Pokud jej pozve, nejen, že s ním nejspíš dorazí i HanGuang-Jun (kterého nechtěl vidět spíše z osobních důvodů) ale jeho přítomnost by mohla vyvolat další kontroverzi, kterou sekta Jin teď nepotřebuje. Na druhé straně, a to jednoduše nemohl nijak popřít, byl Jin Ling YanLininým synem a YanLi by chtěla, aby u toho Wei WuXian byl a mohl jejího chlapce vidět v den jeho triumfu.
A tak s těžkým srdcem napsal Jiang Cheng ještě jednu pozvánku. Dopis, který neměl kam poslat. Naposledy zaslechl, že ti dva byli spatřeni kdesi v Guanglingu. Jenže to už bylo možná tři čtvrtě měsíce nazpět? Od té doby se mohli vrtnout kamkoliv… A přestože se možnost Gusu sama nabízela, Jiang Cheng věděl, že starý Lan QiRen má proti Wei WuXianovi silné výhrady. V jeho očích by starý kozel nikdy nedovolil jeho bratrovi, aby žil v Oblačných zákoutích. A už vůbec ne s jeho pýchou, Lan WangJim… A pokud nemohl dopis zaslat tam, neměl žádnou jinou variantu. Pozvánka pro Wei WuXiana na slavnostní jmenování Jin Linga, coby vůdce sekty Jin, tak zůstala ležet na jeho stole.
Do jmenování zbývá šet dní. | ||
| |||
 | Ráno Wei WuXian
Když přišla desátá hodina, má mysl se ocitla na pomezí spánku a bdění. Nechtělo se mi vstávat. Vše v mém těle i hlavě mi připomínalo, že potřebuji mnohem víc odpočinku, abych plně obnovil zásobu duchovních sil ve zlatém jádru. Jenže tu byly jiné věci – důvody – které je přebíjely svou důležitostí. A ty nakonec po lítém boji získaly převahu.
Nemá smysl přát dobrého rána, protože jak znám svého manžela, neprobudí ho z temnoty snění nic, co bych právě teď mohl říct. Vysoukám se z jeho objetí i když stále neochotně a pustím se do systematického očišťování, oblékání a úprav, kterými si musím každé ráno projít. Teprve, když jsem plně oblečen a učesán, zajdu odmotat z jeho dlaně svoji čelenku. Tou zakončím na svém čele přípravu mé osoby.
Někdy když jsme spali, nám hostinský přinesl jídlo. Leží na stole a jeližko je ještě vlažné, nemůže to být před příliš dlouhou dobou. Pomalu ale jistě začnu znovu svého partnera omývat vodou. Pokud jej ani to neprobudí, začnu jej oblékat. Dokonce jej usadím i ke stolu nebude-li zbytí. „Wei Yingu,“ promluvím na něj konečně, když usednu na svou stranu stolu výjimečně vedle něj, abych jej podpíral. „Musíme letět,“ připomínám mu. „A jíst.“ Pohladím ho po tváři a odhrnu mu pramen vlasů z čela. Ještě ho musím učesat, připomenu si tím a sáhnu ihned po hřebenu, kterým mu jemně začnu projíždět jednotlivé prameny, ke kterým dosáhnu. | ||
| |||
| Cokoliv si budeš přát... Lan XiChen
Třásl jsem se, v ústech vyprahlou pustinu. Nedokázal jsem z něj spustit oči. Měl tvář staženou napětím a oči držel zavřené zřejmě s velkým úsilím, jak sváděl vnitřní boj… Jsem tu… Nešlo přehlédnout, jak trhaně dýchal. Chtěl jsi to vědět, že? Tak se… podívej…! Vyzíval jsem jej v duchu. Pak se ale jeho dech zatajil a trvalo dlouho, možná příliš dlouho, než mu ruka vystřelila k hrudi a zanechala na sněhobílé látce malou krvavou skvrnku. Kdyby to bylo za jiných okolností, došlo by mi, že nejspíš zatínal nehty do kůže příliš silně a příliš hluboko, když skrýval dlaně před mým zrakem. Jenže nyní na to teď nedokážu myslet. Pro teď je to jen informace. Pečlivě uložená ve skladišti paměti, kde všechno má své místo. Později ji jistě dokážu najít, utřídit a analyzovat, ale v této chvíli jsem byl příliš plný strachu a bolesti z očekávání i nevyhnutelného, ale ještě víc z naděje. Er-ge…, prolétlo mi hlavou, když tak těžce vydechl. Prosím… Prosíš? A o co prosíš?! Jak se vůbec opovažuješ po něm ještě cokoliv chtít?!!! Dech se mi krátil a zrychloval. Vím, že jsem ti ublížil. Ublížil?! Ne, tys ho obelhal, rozerval, a když už jsi ho dohnal tak daleko, že si přál jen zemřít, taks mu tu příležitost vzal! Tisíce malých jehel mi pronikalo masem k srdci. S každou další myšlenkou jsem se cítil ztracenější a ztracenější…
Držel jsem třesoucí se dlaň na své hrudi, když jeho pohled padl na Li HuiYinův dopis. Pozvedl zrak, ale mých očí nedohlédl. Nemohl tak spatřit zárodky slz v nich ukrytých. Sledoval jsem jeho ruce, když vzal listy mezi své štíhlé prsty, neodvážil jsem se však znovu pohlédnout do jeho tváře, útrpně čekající na verdikt. Slzy? Jako vážně? Jsi ubožák, pokud se chceš i nyní spoléhat na jeho soucit! Nevidíš, jak se sotva drží? Jak těžké pro to pro něj je? A to ještě ani nic neví! Vůbec mu tím neublížíš ještě víc, že? Zamrkal jsem, abych zahnal slané krůpěje, které nechci, aby viděl. Možná je to jen hloupý vnitřní hlas, ale má pravdu.
XiChen sevřel dlaň na hrudi v pěst a já cítil, jak napětí sílí a vzduch mezi námi houstne. Ať jsem polykal, jak chtěl, bylo to zbytečné. Ten knedlík v krku se stále znovu a znovu vracel zpět. Ať jsem dýchal sebe hlouběji či rychleji, vzduchu se mi nedostávalo. Tak už vidíš, co způsobuješ už jen tím, že existuješ? Jakobych to snad neviděl hned, když mne zachránil v bažinách. Když poklekl naproti mně a já pohlédl po snad nekonečné věčnosti do milované tváře poznamenané prožitým utrpení, jehož já byl od samého začátku původcem. Tohle jsem nechtěl… Taková je pravda. Nepřál jsem si mu ublížit. Nikdy… Jenže něco chtít, či nechtít, někdy zkrátka nestačí. Nakonec nemůžeme utéct před tím, kým jsme, nebo co jsme učinili. Minulost nás vždy dohoní…
Něco ve mně pokleslo. Není žádná naděje. Nezasloužím si ji a nebude mi dána. Najednou to vím. Měl jsem jen těch pár chvil ve strážní věži. Jedno objetí, když mne zachránil, které mne má mučit po zbytek mých dní, protože už jej znovu nikdy nepocítím… Zavřel jsem oči. Tak už to řekni… Přečti si ten dopis, pochop kdo před tebou sedí a řekni, že mám vypadnout. Řekni, že už mě nechceš nikdy vidět. Že myslet si, že bys něco chtěl, je jiné, než mě skutečně mít před sebou…Že se na mě nemůžeš už ani podívat… Ruka dopadla na stůl, až papíry zašustily. Pro mě to ale bylo, jakoby se na mne konečně svalila hora, která nade mnou visela od mého znovuzrození. Trhl jsem s sebou, když promluvil a setkal se s jeho očima. Hlubokýma hnědýma očima, zanimiž cítím bouři. Sice svá slova pronesl šeptem, ale pro mne zněla, jako když kat udeří mečem. Ostrá, drtící a odsuzující silou výčitek. Zachvěji se a znovu polknu. Marně… Ne. Nemusíš nic číst, pokud si to nepřeješ, bratře. Ty, nemusíš nic… – chtěl bych mu říct. Chtěl bych mu tohot TOLIK říct! Přesto, i když se vše kolem nás rozplynulo, nedokáži najít slova. Lapu po nich, jako ryba na suchu touží po vodě. A pak se zeptá, zda je to pravda a to je konec. Spustím ruce do klína a ramena mi klesnou níž. Vím, že bych neměl uhýbat pohledem, ale nedokáži se déle dívat. „Odpusť mi, Er-ge,“ vydechnu svou vlastní tichou prosbu. „Nemohl jsem to nijak ovlivnit, opravdu!“ vyhrknu na svou obhajobu, vzhlédnu, ale záhy se těmi slovy téměř zalknu a znovu sklopím zrak na dlaně v klíně. Slyšíš sám sebe?! Nemohl jsi to ovlivnit? Ty za to nemůžeš, že? Jistě, TY PŘECI ZA NIC NEMŮŽEŠ! Neříkals to tak vždycky? Tohle jsi mu opravdu chtěl říct? Proto ses tak třásl a chtěl za ním nedočkavě spěchat, když se vrátil do Oblačných zákoutí? Proto jsi s vypětím všech sil došel až sem, a nenechal LingWua, aby tě omluvil? No prosím, XiChen to jistě ocení… Rozostřeně bojuji proti slzám, které mne hrozí přemoci. Nejprve Nie FenFang, pak LingWu, a teď by je měl vidět ZeWu-Jun…? Neměl jsem to dělat A-Lingu… „Omlouvám se…“ vydechnu stěží hledaná slova. „Nemusíš nic číst. Co…“ zajíknu se. „Co chceš, abych ti řekl, bratře?“ nervózně třu prsty o sebe. Pomyšlení, že ty, které bych chtěl hladit, jsou tak blízko a přitom nekonečně vzdálené mi jen připomene večer ve společném pokoji ve strážní věži. Vypadal tak ztracený a zranitelný, když jsem jej držel a vedl k lázni… „Mám ti vyprávět, jak jsem tě učil prát prádlo, když jsme se skrývali před Weny? Vzpomínat, jak jsme každý večer uléhali na společné lůžko ze slámy na zemi? Nebo, jak jsem tě v prvním dopise z Qishanu, žádal o odpuštění, že jsem se rozhodl právě takto?“ Jak moc jsem tě vždy měl ve svém srdci? – Polknu. Ta slova mi nepřísluší říct. Neuvěřil by jim. Neuvěřil by mě… Zachvěji se, žaludek i přes čaj znovu sevřený. Můžeš mi někdy odpustit? | ||
| |||
| Těžké uvěřit... A-Yao Musel jsem se zeptat, ale v jakou odpověď jsem doufal jsem nevěděl. Nedokázal jsem to rozhodnout, vybrat si. Napínal jsem své síly, abych připouštěl jen možnosti, kdy všechny předchozí otázky vzešly z úst mladého učedníka… snažil jsem se skutečně bojovat proti ostatním. Proti pocitům, proti naději, která ostudně se ozývala, nepatřičná, zoufalá, nemístná. Proti naději vyvážené bolestí, naději, která mě týrala už jen tím, že existovala a co by znamenala, kdyby byla vyslyšena. Naději, kterou jsem si tolik přál naplnit a přitom se za ni nenáviděl. Za napětím staženou tváří a roztřeseným hlasem skrýval se ve mě rozporuplný mix pocitů a myšlenek, mezi které jsem, jednu za druhou a přes sebe, vršil bariéry, abych se uchránil a abych uchránil chlapce naproti sobě. Třeba bych toho docílil lépe, kdybych hovor ukončil. Jenže jak bych se měl nezeptat. Byla to otázka, kterou jsem zkrátka musel položit, ale každá možná reakce byla jiným způsobem krutá. Čekal jsem věčnost na odpověď, ztuhlý bez hnutí, zkamenělý ve vteřinách, která každá přikládala tunu na mou hruď, kradla mi kyslík a dělala jen nepodstatné detaily ze všeho než odpovědi, která měla přijít. A pak se čas zastavil. “Druhý bratře.“ Jako meč pronikne masem hnaný rukou svého majitele, ta slova probodla mě a jsou nyní středobodem vesmíru. Plíce znemožňují mi jediný nádech, jako plné horoucí krve a připravené utonout. Ohlušující ozvěna toho oslovení mění se do vysokého pískotu, tlačí mě v uších a rozmazává svět. A tisíce jehel zabodaných do mé kůže, postupujících masem a krví ke kostem, agonicky hrozí pokračovat dále, k vnitřnostem, k srdci, pokud se nepohnu. Přitom však svaly zapomněly, jak kterýkoliv pohyb učinit, sevřené bolestivě v panice… a ve strachu, že snad ten jediný pohyb rozbije vše, co mě drží dohromady. Co to vlastně je? V mé mysli ta dvě slova bortí bariéry, jak kdyby tvořené byly ničím než peřím. Zvedá se vichřice, pomalu se připravuje zničit vše v dosahu, sotva šok uplyne a otevře jí poslední dvířka... A ze skrytého, potlačovaného a temného koutku podvědomí nabídne se mi bez varování drobná myšlenka. Nejprve malá, sílí s tím, jak bouře hrozí se utrhnout a páchat svou škodu. Volá mě k sobě – chce mě stáhnout na místo, kde se mohu skrýt. Kde mohu vše přečkat, schovat se… povolit, vydechnout… vzdát se. A říká mi, že by to bylo v pořádku. Připomíná mi, jak těžké je každý okamžik posledních třech měsíců. Jak nervy drásající bylo pár posledních dní. Utěšuje mě, že to tak může být. Že mám právo to zkrátka nezvládnout. Že toho bylo už příliš a tam, v tom temném koutu, tam na mě čeká klid. Tam nebude mi muset záležet na ničem, tam mohu uložit se ke spánku a děj se, co děj. Láká mě, abych povolil. A pak co? Když se zhroutím, poskládá někdo ty kousky? Když to udělám, kolik dalších tím bude trpět? Když sáhnu po úlevě, co bude s ním? Milosrdné musí být vzdát se příčetnosti. Následovat ten hlas a nestarat se o nic víc. Nechat svět světem, ukrýt se před bolestí, láskou, odpovědností… před vším. DOST. Stále mohu! Je to důležité. Musím. Potřebuji. Jistě existuje bod, kdy lidské myšlení dosáhne limitu, kdy přenechá vládu instinktům a vzdá se, aniž by mělo možnost rozhodnutí. Jenže já cítím, že tu možnost mám. Že se mohu rozhodnout do toho koutku nejít, stejně jako jít. Mohu povolit a mohu pokračovat. Ve skutečnosti je však přípustná jen jedna varianta. A tak se nadechnu. Lapnu po kyslíku a dlaň automaticky vystřelí mi k hrudi, jako by mohla zahnat pálení nebo snad ulevit bolesti, která však pochází odjinud. Zanechá na světlé látce malou rudou stopu, když ji křečovitě stiskne a znovu povolí. Další ze svalů donutím najít zpět svou funkci, když pevně zavřu oči. A v temnotě snažím se a nutím se postavit té vichřici, která všechny pokoje mých myšlenek, všechny stavby a bariéry, zničila. A přesto, že je toho příliš… samo od sebe utěšující prázdno nepřijde. Možná v základních kamenech sebezáchovy si mé myšlenky uvědomily, že ať jsou jakékoliv, kdyby utichly, už bych je nikdy nemusel zvládnout poskládat. Mám však pocit, jakoby mi na jejich utřídění nestačil ani všechen čas světa. A ten znovu běží, natahuje vteřiny a leží mezi námi v dusivém tichu. Co mám udělat? Snažím se opevnit proti té bouři, myšlenkám, které se mi podsouvají jedna vedle druhé, předhánějí se a křičí… zahazuji je. Musím se soustředit. VYDECHNI. Vypustím vzduch z plic a znovu po něm lapnu, jako by šlo o tu nejtěžší činnost. Mé prsty znovu pevně sevřou hanfu a zase povolí. Slyším zašustění jako zdaleka, ale dost na to, abych zvládl otevřít oči a podíval se na roztřesenou dlaň a papíry, které pustila na stůl. Zdá se mi, že sleduji cosi, co nedává smysl, něco neznámého. Co je to? Dopis? Proč dopis? Překonat pohledem kousek od stolu k jeho tváři téměř nezvládnu, protože vím, že obličej přede mnou nebude jeho. Ani hlas není. Ani ty oči… ale ta slova nepatří nikomu jinému, jsou k němu přišitá navěky. Dojdu jen ke krku a rychle zamrkám, než by se vlhkost z očí stihla vylít na tváře. Soustředím se na listy položené mezi námi v jasné nabídce. Sleduji tmavší linii v povrchu papíru, jak kdyby jej někdo namočil a nechal znovu uschnout. Mám si to přečíst? Mám z papíru vyčíst, co… co vlastně? A co udělat jiného? A v tom mě napadne myšlenka, která prudce proletí skrz všechny bouře. Nemyslitelná a přesto se objevila, aby se do mě zabodla jako osten pochybností, hluboko a důsledně. Co když to není pravda? Co když je to jen lež, pokus jak… cokoliv. To by Li HuiYin neudělal... Ne? Přispěchá si pochybovačný hlas, následovaný obviňujícím příbuzným. Ty ses o něj snad někdy zajímal? Náznaků jeho citů bylo dost. Ale o by se musel trochu starat! A že jsi měl! Vzpomínáš si vůbec ještě na jeho rodiče, na to, jak umřeli? Choq HuoGang položil život za sektu… Položil život za TEBE! Bránil tebe, když jsi prchal! Oba jeho rodiče měli tragický konec kvůli tobě! … Není to má vina... Pokud ne, proč se ti zvedá žaludek? Zajímal ses někdy o to jediné, co po nich zůstalo? Kdyby ses o něj více zajímal, jak by to teď bylo? Kdybys myslel na jiné, ne jen na sebe, věděl bys, že klečí před tvými dveřmi, mohl jsi mu pomoc! Je to tvoje vina! … Všechno, co teď je, je tvoje vina. Navíc, kdyby ses v první řadě vyrovnal se svými city, tohle by teď nebylo. Nakonec i A-Yaa jsi zabil ty. Panika mi mrazí krev. Mohl by Li HuiYin ze zoufalství předstírat, že je tím, koho ví, že miluji? Co když je tohle jen zoufalý čin chlapce, který se zkrátka trápil už moc dlouho… … Tak je to každopádně. Donutím se ukotvit znovu pohled. Donutit svět přestat se točit. Je to pravda nebo není? Ale ať přede mnou sedí kdokoliv… musím mít nějakou reakci. Kvůli nim i kvůli sobě. Nevím, co bude, pokud je to on. I pokud není. Ale konečně to nevydržím. Jakoby vše mělo zmizet a svět skončit, kdybych ještě vteřinu seděl bez hnutí. Natáhnu se po listech papíru… Když však horlivě odhalím první stránku a přečtu oslovení, je mi jasné, že dál číst nemohu. Jin GuangYao... Sleduji jméno na papíře, to které dostal, i když měl nárok na jiné. Sleduji to jméno a jakoby se stalo středobodem, který konečně dá smysl alespoň něčemu v tom chaosu. Smysl, kterého se mohu chytit. Protože ať je to jak chce… uvědomím si, že tohle nestačí. Pokud je pravda to oslovení, pak slova přede mnou ani nejsou určena pro mě… a mě zaplaví místo chaosu zoufalství. Pokud jsi zpět, mám opravdu číst slova, která jsou určena tobě? Už jsem četl jiná, která jsem nikdy neměl… pokud jsi to skutečně ty, pak to nejsou Li HuiYinova slova, která chci. Cítím slzy, jak se mi chtějí dobýt do očí. Držím je zpět. Znovu pevně sevřu dlaň, stále drženou u hrudi. Potřebuji vědět, jak to je, a cizí věty nestačí. Když jsem k sobě přitiskl jeho tělo, abych jej chránil před pádem a krky monstra. Když poklekl přede mnou a já jej následoval, když v pokoji vstoupil prsty do mých vlasů a rozčesával je… prsty, proti kterým jsem byl příliš slabý… když vedl mě přes pokoj a já neměl sílu vzdorovat. Byl jsi to celou dobu ty? Copak… jsem se ti vyznal, aniž bych věděl? Proč bys mi teď říkal pravdu, až teď… Proč jsi vypadal tak zoufale, bylo to jen další dobré hraní? Všechna slova, co si říkal, byla jen součástí nové role? Tak něco řekni. Že ta hrozná naděje je pravdou, že ta nejhorší obava se splnila… to největší přání je realitou… nemohu se to dozvědět od nikoho jiného. Položím dopis zpět na stůl a zvednu konečně oči tak vysoko, že se setkám s druhými, jsou-li otevřené. „Řekni něco.“ Šeptám a má vlastní slova ke mně putují jako z velké dálky. „Nebo mám… mám opravdu číst slova jiných?“ Konečně nezvládnu tomu zabránit a několik slzy přelétne mi po tvářích, aby dopadly na desku stolu. Rty se roztřesou. "Opravdu je… to pravda?" Mám začít prosit? Přes všechno, kdybys byl tiše, kdyby sis to přál… zašeptal bych to. Nenuť mě do toho. | ||