Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Zpět v domě Lan XiChen
Lan QiRenovi se tajil dech. Jak to synovec přijme? Odtáhne se? Ohradí? Bude se zlobit? Nebo zase pochopí jeho slova jinak, než je zamýšlel? Znovu se jim probíral, znovu je v mysli převracel… Dokud mu XiChen objetí neoplatil. Teprve v té chvíli jeno napětí opadlo a i jeho dotek se stal méně křečovitým. Přijetí takového druhu nebyl zvyklý rozdávat, ani přijímat. A proto byl ten okamžik velmi cenný. Starší muž nevěděl, jak dlouho tam jen stáli. Nevnímal chlad, protože po dlouhé době starostí a obav konečně cítil mír.
Když tedy ucítil pohlazení po zádech teprve zjistil, že má zavřené oči a znovu je otevřel. „Jistě, pojďme,“ přitakal na šeptanou výzvu a doufal, že jeho hlas nezní ani zdaleka tak rozechvěle, jak mu připadalo.
Odtažení jeden od druhého, pak zamířili zpět do domu. Tam bylo teplo. Ještě oklepat sníh z bot a mohli vejít, aby se ohřáli. „Uvařím čaj, zůstaneš chvíli?“ zeptal se poněkud ochraptěle. Bez obvykle rovných zad a odtažité masky ve tváři působil jako prostý unavený starý muž, kterým byl. Byla to nabídka. I když nezůstal stát a čekat na odpověď. Místo zbytečného stání na místě se vydal připravit slíbený nápoj. Vzal svou nejvzácnější směs z dalekého jihu. Kořeněný černý čaj. Vždycky ho dokáže nakopnout a navíc ho má schovaný pro zvláštní příležitosti a tohle… není úplně běžný den, že?
V tichosti připravil nápoj a teprve pak se odvážil podívat, zda synovec mezi tím neodešel. Což by samozřejmě mohl a on by se nezlobil. Byla to přeci jen složitá situace… Usadil se ke svému stolku a pokynul mu, aby se usadil po jeho boku. Naplnil šálků podle osob a pomalu usrkl lahodné trpké chuti jižního koření. Mlčel. Nějak měl pocit, že není třeba další slov. Nehledě na to, že i když po nějakých zkoušel pátrat, zdálo se to zbytečné. Ticho pro teď nebylo nepřítelem. Nopak. Takové ticho bude klidně rád sdílet znovu, budeli třeba, nebo nastaneli příležitost. Podoblo se vzácnému klidnému tichu knihoven. Jen namísto vůně papíru, vonělo čajem ze vzdálených končin a radostí, s níž tamní slunce přináší nový den. „Jsem opravdu rád, že jsi zpátky,“ vydechl smířlivě a pokusil se tak vyjádřit alespoň ten nejdůležitější z pocitů. Zpátky z ústraní? Z výletu? Zpátky s ním? Těžko říct, snad odevšeho trochu. Každopádně to bylo nejdůležitější, protože ve světle toho pocitu, bylo vše ostatní zbytečné. | ||
| |||
 | Strýček I když se ticho prodlužuje, nenajdu opravdu vůli jen tak utéct. Čekám a nevím, v co vlastně doufám, ne vědomě, jen hluboké podvědomí by k tomu řeklo své. A pak ke mě strýc přistoupí a udělá tu nejprostší a přitom nejsložitější věc. Obejme mě a já, tělo ztuhlé, zadržím dech. Mám ho zastavit? Měla bych se odtáhnout, ujistit jej, že jsem v pořádku, poděkovat a odejít... utéct? Znamenalo by to lhát, ale také zachránit alespoň trochu ze svých snah. Také by to znamenalo odmítnout něco, co podvědomě mi chybí a po čem toužím… tak moc, že když se ocitnu ve strýcově objetí, nedovolím si ani nadechnout, se zoufalým a iracionálním strachem ze zjištění, že se to celé neděje, že je to jen výplodem unavené mysli ponořené do snů. Byť nepřímo a ne cíleně, poprvé za život jsem tu hlubokou potřebu zformuloval a umožnil staršímu muži ji vidět. A spolu s tím jsem ho vystavil pohledu na část zoufalství a bolesti, které se mě drží tolik posledních týdnů. Nemůže je vidět celé, když neví o mých citech, ale to je hranice, která je ve mě ukotvená dostatečně na to ji překročit. Když strýc nesáhne po únikových vrátkách, tedy nechytí se mých následných slov, opravdu nemám vlastně sil ho odmítnout. Když sám se odtrhne od role učitele, vykročí ze zažitých kolejí a vyslyší tím všechna má momentální přání… odtáhnout se by bylo jako odepřít si nádech po minutách bez dechu. A já po něm lapnu s veškerým zoufalstvím, ztrátou, strachem a bolestí... s pocitem, že zklamal jsem svět, sebe, A-Yaa i strýce… se vším, co se ve mě hromadilo a hrozilo mě roztrhat na kousky. A spolu s tím prudkým nádechem rychle obejmu druhého muže zpět, ne přímo silně, ale se zoufalou a nevyřčenou prosbou, aby mě nepouštěl, a zaháknu křečovitě prsty do jeho oděvu. Tolik bych mu toho chtěl říct. O všem, co mi nedovoluje svobodně žít. Ale také o tom, jak si ho vážím, jak ho mám rád, kolik pro mě znamená, co právě udělal, co sahalo mnohem dál, než oko mohlo vidět - kdybych to vůbec byl schopný zformulovat. Žádná z těch slov ale nespatří světlo toho studeného odpoledne. A já zkrátka jen umožním té potřebě, jež byla zvyklá skrývat se hluboko pod mým vlastním vědomím, aby sáhla po čem toužila. Aby se stala důležitější než rozum, hlasitější než výčitky, čitelnější než cokoliv jiného. Nechám ji natáhnout se s popudem snad i silnějším než pud sebezáchovy po nabídnutém konejšení, bez myšlenek na to, zda si jej zasloužím, jak těžká musí být taková situace pro toho, kdo jej nabídl, a zda vůbec po něm ještě bude cesty zpět. Zbavený sil pro jiné akce, nahrbím se proti dlaním na zádech, abych mohl pomalu uložit tvář na strýcovo rameno. Jen trhaný nádech odražený do celého mého těla se stane důkazem vzlyku, který skoro mě chtěl zaplavit, ale rozhodl se ustoupit - a nechal mě jen ponořit se do toho věnovaného okamžiku v tichu a beze slz. A jen jím žít… Ujišťující slova jsou útěchou a možná mají být i povzbuzením, ale opravdu nejsou tím důležitým. Nemají sílu přebít mé opačné pocity, jsou jen krásnou snahou, kterou si cením. Tím opravdu podstatným stane se poslední strýčkova věta... „A víš, i kdybys už nedokázal nic z toho, co říkáš, i kdybys už nechtěl zpět svůj úřad, vždycky budeš můj synovec.“ Vryl bych si ta slova do srdce jen, abych na ně nikdy nezapomněl. Kdyby je řekl kdokoliv jiný, jejich váha by tím automaticky poklesla. Ale protože je řekl on, tak věřím, že si je uvědomuje. Nabízí mi tím totiž více, než já sám sobě… dává mi tím místo ve světě a smysl, i pokud bych ztratil všechny ostatní a nedokázal ani rozumět, ani dostát tomu, co jsem si uložil… navíc, ne kdybych nedokázal. Kdybych nechtěl tomu dostát. A to je ještě o tolik cennější. Nepustím jej, ale po dlouhém mlčení uvolním ztuhlé prsty a místo svírání strýcova oděvu uložím dlaně na jeho záda. Nádech a výdech pak následují v pomalém rytmu, stejném jako všechny následné. Uklidňuji se po malých krůčcích a čerpám sil. Pokud se neodtáhne on, já na to ještě dlouho vůli nemám. Bojím se, že přijdu o vše, co mi dal, když jej pustím. Je to ale iracionální… taková cennost nemá nikdy šanci zůstat zapomenutá. Až když nakonec i přes talismany v našich oděvech začne se příliš silně připomínat zima, a já si uvědomím štiplavý chlad na dlaních, který jistě nepociťuji jen já, otevřu oči. Svět je o tolik poklidnější, jako po probuzení z nejzdravějšího spánku. S lehkým úsměvem doprovázím ten mírumilovný pocit, který mě ovládl a odlehčil mi tělo i mysl. Pohladím strýce po zádech, než zašeptám, "děkuji," a "pojďme do tepla…" Když se pomalu odtáhnu, tuším, že se taková chvíle nebude opakovat. Zároveň nad tím ale nesmutním. Vše, co pro mě znamenala, ani tak nikdy nezmizí. | ||
| |||
 | Zpověď
Sedím tiše. Bez slz. Vyzval jsem ho, aby mluvil, z části i proto abych unikl svým vlastním slzám a zármutku. Bylo až příliš těžké myslet na nemožnost toho s čím mi prý „pomůže“, což já vím, že nemůže. Nemůže už proto, že mu to nesmím dovolit. Ale ještě mu to nemohu říct. Ticho. Už-už jsem chtěl říct, že jestli o něm přeci jen nechce mluvit, nebo je to pro něho příliš těžké, tak samozřejmě nemusí říkat nic. Při vůli nebes je teď na nás zda budeme mluvit, nebo mlčet, že? A kdo jsem já, abych mu zazlíval, že je těžké truchlit? Pro svou matku jsem truchlil velmi, velmi dlouho… a on nedostal ještě ani chvilku, aby se vyrovnal se ztrátou přítele. Nedal jse mu ji. Na útesu mu připadal můj život důležitější. Teď jsem živý, tak… už může oplakávat HuiYina jak potřebuje. Byls taky sobec, víš to Li Luane? Máš takové přátele a stejně jsi to udělal. Vsadím se, žes jim nedal ani příležitost, aby tě zastavili. Znals je tak dobře, že jsi věděl, jak se tomu vyhnout. Přemýšlel jsi vůbec, jak na ně tvá ztráta bude působit? Nepřemýšlel, že? Prostěs je opustil… Ne, že bych byl zrovna v právu, abych mohl mrtvému spílat, ale pravda je, že mi to pomáhá. Zlobit se na někoho jiného než na sebe. Není to dlouhodobé řešení. Vlastně to není vůbec žádné řešení, ale já to teď potřebuji.
A pak začne LingWu mluvit a já přesunu soustředění na jeho hlas. Mluví tiše, přesto se jeho hlas v tom tichu, a v místech odkud nemůže uniknout, rozléhá, jakoby mluvil normálně. Všiml jsem si…, ono téhle skutečnosti s vlasy si u něj nešlo nevšimnout, i když jsem zrovna nepozoroval jeho spací návyky. Asi bych to normálně udělal, ale já se vracel těsně před večerkou a příliš unavený. Navíc mi to připadalo zbytečné, k čemu umírající potřebuje takové informace? Jenže teď jsem si je vyžádal a tak San Ling vypráví dávnou příhodu. Zavřu oči. Další slzy mimoděk přetečou vztyčené hráze víček. Trhaně se nadechnu, ale snažím se být tiše, když vypráví, jak se HuiYin dozvěděl o zlých snech a nabídl pomoc se samozřejmostí těch hodných, naivních a bezprostředních, kteří dřív jednají a pak přemýšlejí. Pro které jsou některé věci takovou samozřejmostí, že si ani neumí představit, jak „velké“ mohou působit na jiné… Neměl jsi s XiChenem něco společného? Hořce se uchechtnu, protože to bolí a to jsem tam ani nebyl.
Mlčky doposlechnu příběh a pokouším se je všechny představit v tom věku. Mám z toho dojem, že jsem nevědomky odhadl charakter obětovaného relativně správně. Kdyby věděl o možnostech ojele, určitě by jej San LingWuovi také navrhl. Musím to vydýchat, ale snažím se kontrolovat dech, aby byl neslyšný a nevzbuzoval starostlivost. Koneckonců se přece nehodí k mému zvrácenému charakteru, abych plakal pro někoho, koho jsem nepoznal. A já se přeci pořád snažím, aby si o mě myslel to nejhorší, ne? Nebo už se snažím jen prakticky přemýšlet nad dalším postupem? Jenže moje hlava je prakticky prázdná od myšlenek zato přeplněná emocemi. A tak využívám ticha, abych tomu chaosu zkusil dát nějaký řád. Vždy ho potřebuji. Pomáhá mi organizovat myšlenky a život, jakobych zakládal dokumenty do knihoven a archivů. Pokud bych se dokázal uklidnit, měl bych toho být opět schopen…
Jenže uklidnit se, se snadno řekne, ale obtížněji provádí. Zvlášť, když zmíní Li HuiYinův dopis. Otevřu oči, abych se přesvědčil, že je čitelný. „Jen…,“ vydechnu a můj hlas zní nakřáple. Odkašlu si. „Jen navlhnul, už je… v pořádku,“ postrčím ho po podlaze pod zástěnou směrem k němu. „Vem si ho, pro tebe má větší cenu. Já si ho pamatuji slovo od slova.“ Svým způsobem je mi nepříjemné pomyšlení, že se dopisu vzdám. Výjimečně nelžu a skutečně si to pamatuji, ale… mít ho u sebe, po večerech číst a moci si tak připomínat, proč každé ráno ještě vůbec vstávám z postele… mi pomáhalo. Pokud si jej ale bude chtít nechat, myslím, že by si ho měl vzít. Jako jeho přítel měl sám nějaký dostat… Ačkoliv chápu, proč se tak nestalo. Aby Li Luaův plán vyšel, nesměl o něm nikdo vědět. Kdyby nechal dopis přátelům, byť jednomu z nich, nemohl by vyjít…
Zaskočí mě však otázka na jméno. Jak mi máš říkat…? Samozřejmě chápu, že mě nechce dál oslovovat jménem svého přítele. Venku před ostatními, bude muset, to je jisté, ale v soukromí jako je toto? Jenže to mě přivádí zpět k otázce, kdo teď vlastně jsem? Odmlčím se.
Často jsem přemýšlel, co bych udělal jako Meng Yao, nebo jako Jin GuangYao a pak ještě v kterých etapách života… Jenže to je pryč. Oba jsou pryč… „Nevím…,“ přiznám neochotně. Je to hloupý, co? Nevědět takovou věc… Zhluboka se nadechnu a vydechnu pomalu, abych upokojil srdce, které se chce zase rozbušit jako o závod. „To, kdo jsem byl, je pryč… Všechno na čem jsem si v minulém životě myslel, že mi záleží, je pryč…“ Ano, „myslel“, protože teď vím, že nic z toho nebylo doopravdy důležité, a kdybych si to uvědomil dříve, mohl jsem si vybrat lépe… Popotáhnu. „I když jsem skutečně zabil, nebo se jinak pomstil, každému, kdo mě nazval synem prostitutky, nic nezmění, čím se živila má matka,“ přitáhnu si kolena blíž a zabořím do tich tvář. „I když jsem intrikoval a zabíjel a splnil svému otci, co jsem mu na očích viděl, nikdy to nezměnilo jeho pohled na mě. Nikdy mě nemohl milovat jako syna…“ Kéž by mi to došlo dřív… „Protože toho prostě nebyl schopen a nebyl k tomu ani ochoten.“ Opravdu nelituji toho, co jsem mu provedl! „I když jsem se dostal až na vrchol kultivačního světa a zbavil se všech, kteří mě svazovali, nebyl jsem svobodný. Svá pouta jsem si nasadil sám vším, co jsem učinil…“ povzdechnu si. Je divné to říkat nahlas. A ještě divnější je tak dalekosáhlý rozbor kvůli tak obyčejné věci, jako je jméno… „Meng Yao je pryč. Jeho naivní osoba zemřela, když se přidal k Wenům. Titul LianFang-Zun jsem si nikdy nezasloužil… Do poslední chvíle jsem byl nerozhodný… často ani nevěděl, na čí jsem straně. Ta Wen RuoHanova se v mnoha ohledech zdála pro mě lepší… jenže na ní nebyl XiChen a já… když se váhy vyrovnaly v Beznočním městě, jsem se prostě rozhodl…“ Nikdy to nebylo tak, že bych byl na té „správné cestě“. Ale to už dnes asi nikoho nepřekvapí, že? „Jin GuangYao byl od počátku lež. I vše o co usiloval. Nikdy mu to nepřineslo štěstí. Dosáhl jen křehké spokojenosti, života ve strachu a konce…, jaký jsem si zasloužil…“ Je divné to přiznávat nahlas. „Teď… nevím kdo jsem,“ a zatraceně to bolí, víš? Trhaně se nadechnu a přeci jen mi unikne jeden hloupý vlzyk. „T-takže… když mi dovolíš říkat ti A-Lingu, můžeš mi říkat A-Yao…“ Popotáhnu a nezastavím další hořké uchetnutí. Zní to ještě absurdněji než všechno, co se doposud stalo od mého probuzení. Říkalo mi tak v životě jen pár lidí. Matka, HuaiSang, občas MingJue, Jin ZiXuan a Jin ZiXun, občas Xue Yang, Qin Su a XiChen… Vítej v úzkém kruhu privilegovaných…, i když v případě Xue Yanga šlo jen o jeho absolutní drzost. Šťěstí, co? Do něj patřit… Z osmi jsou naživu dva, to je přeci skvělá bilance, kdo by po tom netoužil?
Setřu slzy a raději se opřu o kolena bradou, než čelem. „Ale raději jen v takto odhlučněné místnosti,“ doplním své „prohlášení“ o jméně. „Pak ještě… Mohu tě naučit Jinské speciální kouzlo, pro přenos krátkých zpráv. Jsou to zlatí motýli, kteří předají zprávu. Vypadají jako Ohniváčci janovcoví. Doletí podle dodané duchovní síly a dokážou hledanou osobu najít i na velmi nepřístupných místech.“ Ne, že bych si přímo myslel, že to tady využijeme, ale jeden nikdy neví. „J-já… mohu dál předstírat, že jsem on. Zdá se, že si nikdo ničeho nevšiml. Ale…“ a to je důležité… „dochází mi čas.“ A jediný kdo „možná“ ví, kolik ho ještě mám je Wei WuXian… Tedy přesně ta osoba, které se ptát nemůžu! Vážně bych si přál, abych přišel na nějaké řešení, ale mám pocit, že mi pořád něco uniká… Mohu to nikomu dalšímu neříct a nechat vše jako doposud, ale jednou čas vyprší. A coby Li HuiYin nemůžu XiChena učinit šťastným, protože by to za prvé byla lež a za druhé by to nedovolil. Jenže kdybych to XiChenovi všechno řekl, jako San Lingovi, zlomilo by ho to. Někdo jako on nemohl nikdy přijmout Li Luanovu oběť. I kdybych tedy vynechal tu část s nenávistí, kterou ke mně jistě cítí (ačkoliv možná nejen ji – i když to je spíš jen mé zbožné přání), tak pořád nemám naději… Polknu další vzlyk. „Nemáme šanci, o kterés mluvil… dávno jsem nám ji vzal…“ A to je něco, co nejde jen tak smazat. Už to konečně pochop… | ||
| |||
 | San Lingova vzpomínka A-Yao San Ling samozřejmě nevěděl, proč by jeho jméno mělo nějak zapůsobit. Ani nečekal jakoukoliv reakci, jen to v něm samotném vzbudilo otázky ohledně jmen - ale ty zatím nebyly důležité v dané situaci. Došli tedy společně až do opuštěné ubytovny v tichosti - a když se A-Yao rozhodl držet u něj, tak se mladík nepokusil mu v tom zabránit - jen se snažil o to více nepovolit svou pozornost a nechat potlačenou velkou část svých pocitů, i když to pro něj nebylo jednoduché. A tak mu stejně po tváři tiše tekly slzy, které přestaly až když je setřel před návratem do obydlené části Oblačných zákoutí. Když A-Yao připravoval talismany, aby tím izoloval domek od světa venku, San LingWu si toho téměř nevšiml přes svá slova. Až když se pokusil o ten alespoň malý úsměv, tak jeho snahy zaznamenal - a možná i bez vysvětlování talismany po chvíli rozeznal, nebo alespoň jeho výraz tomu začal odpovídat - trochu jakoby se cítil hloupě, co vše řekl bez takového opatření. Ale na rozdíl od Jin GuangYaa neměl mladík žádné praktické zkušenosti v situacích, kdy bylo třeba takových ochran - pokud opravdu nakreslené znaky poznal, tak jistě za to vděčil nekonečným hodinám, které s oblibou trávil v knihovně, jak o něm A-Yao už věděl. Nebylo tedy překvapením, že ho nenapadlo zaobírat se takovými věcmi a spíš se soustředil po svých předchozích slovech na praktickou stránku jejich momentální situace. Črtal znaky předkloněný a s prázdnými aršíky položenými na zemi. Mrkal rychle a s kreslením měl podobné obtíže - i jeho dlaně se třásly, i když zkřehlost byla až druhotný problém. Když se A-Yao odebral na druhou stranu stěny, tak ho doprovodil vděčným pohledem. San Lingu dokončil talismany a polovinu mu vtiskl do natažené ruky. V šeru a díky lampě byly skrz stěnu vidět maximálně nejasné obrysy, ale ty nebyly pro jejich soukromí ničím rušivým. Bylo to tak, jak A-Yao zamýšlel - možná byli stále spolu, ale šikovné řešení prostoru jim oběma poskytlo jejich vlastní koutek. San LingWu se v tom svém taktéž vysvlékl ze svrchních vrstev oděvu - a když je přidal z druhé strany stěny k těm A-Yaovým, tak i těm obrysům učinil konec. Opona z dvojího setu oblečení k tomu stačila. Poté se mladík posadil a sice se toužil schoulit, klidně na holou podlahu, ale místo toho složil nohy do lotosového sedu. A-Yaovi na jeho žádost a další slova bylo reakcí nejprve jen dlouhé ticho. Samozřejmě - vzpomínat na přítele bylo těžké. Ale s nezpracovaným zármutkem byla potíž, San LingWu se tak snažil soustředit na jinou věc, že myšlenka na Li HuiYinovu smrt sice byla těžká, bolestivá, ale zároveň když neměl před sebou jeho tělo, tak zůstala jen myšlenkou. Nepropsala se dostatečně hluboko, protože ji nenechal. Ale i proto zvládl začít vyprávět a dokonce se cítit rozpačitě, když nejprve vytáhl z paměti hodně starou vzpomínku a nervózně si odkašlal. “To bylo totiž tak… já když spím, vždy skončím s rukama ve vlasech a hrozně se rozcuchám.” To už samozřejmě A-Yao mohl vědět nebo tušit podle jejich stavu vždy po ránu - a nebo kdyby zavadil pohledem o spolubydlícího kóji zatímco ten spal - a na boku, v těsném klubku a prsty zapletené až nesmyslně do dlouhých pramenů vlasů. San LingWu mu to přesto řekl. O čem mluvit nechtěl byl původ toho návyku. Nechtěl mluvit o matce, která mu, když byl malý a bál se - a jako malý se bál hodně a téměř všeho, vpletla dlaň do vlasů a utěšovala ho, dokud v jejím náručí neusnul. Ani o snech, ze kterých se jednou za čas vzbudil, a kvůli kterým se jeho podvědomí rozhodlo z dětské vzpomínky udělat záchytné lano. LingWu měl štěstí - před ránem se mu nejčastěji všechny sny vypařily z paměti dříve než otevřel oči. Netrápily ho příliš často vědomě. Stav při svém probuzení však považoval za jejich důkaz, i když si sám nemohl být úplně jistý, jestli už ta jeho nemožná poloha při spaní nebyla opravdu jen návyk - protože přece každou noc sny mít nemohl, nebo ano? Každopádně o tom nechtěl mluvit s nikým, nezáleželo na tom, kdo zrovna ten konkrétní někdo byl. A-Yao teď sdílel pokoj se třemi sirotky, nebo minimálně částečnými - každý bude mít jistě svůj příběh, jen si možná budou každý pamatovat jinak velkou část, pokud nějakou. San LingWu každopádně slíbil, že řekne vše o Li Luanovi, takže i kdyby chtěl, stejně by ke svému příběhu neodbočil. Jen něco málo musel říct, aby vzpomínku řekl správně. Pokračoval dál. “... nejvíc asi, když se mi něco zdá. Bylo to, když jsme spolu ještě nebydleli moc dlouho a ostatní si mě ráno dobírali, kolik času trávím u zrcadla.” PuAi si ho dobíral občas do teď, ale už to nemyslel vážně - pokud se ale smáli ještě jako chlapci, nebylo se příliš čemu divit, i když to jistě také nemysleli nijak zle, jen byli zkrátka více dětmi, než dospělými. “Toho, jak spím, si Li HuiYin jednou všiml, když jsme přespávali při tréninku venku. On byl… vážně hodný.” Skoro z těch posledních slov byl slyšet úsměv. “Dokonce i když jsme ještě byli chlapci. To býval navíc bezprostřední více, než dnes PuAi, až s věkem zvážněl. Hned ráno za mnou přišel, chytil mě za ramena a řekl úplně vážně, byl jsem z něj úplně v šoku, že v noci viděl, že mám špatný sen. A že to je dobrý, protože ze všech vedle nás byl vzhůru jen on, a tak to nikdo neviděl. A že jestli chci, tak mi večer bude plést cop, abych se alespoň nerozcuchal a ráno mě to tak neštvalo. Opravdu jsem se tenkrát pravidelně rozčiloval, ale hlavně protože se smáli. A on pak ještě řekl, že slibuje, že už se nikdy smát nebude. Já… jsem z něj opravdu byl tak překvapený, že jsem jen přikývl.” San Ling se rozpovídal nevědomky, místo toho, aby stručně shrnul jednu vzpomínku. Jen to odráželo to, že pro něj byla důležitá - vždyť samotným důkazem bylo, že si na ni vzpoměl před těmi pár dny. Usmíval se, když o ní mluvil, ale s dalšími větami mu do hlasu jen pronikalo více smutku. “Takže další noc už zpět na ubytovně mi spletl cop. Každopádně to dobře nedopadlo - dokázal jsem se dostat i skrz něj a spíš to bylo ještě horší. Když mě viděl, tak úplně poprvé začal kárat on ty dva, protože se smáli. ChengYi tenkrát spíš než cokoliv jiného byl takový… poučující… ale i tak ho měli ostatní nějak tendenci poslouchat, takže obrácená situace všechny úplně vyvedla z míry. Bylo to vtipné ráno. PuAi a ChengYi pak museli odejít bez nás, protože já se pral s tou katastrofou a Li Luan se tak naštval, že to převzal sám. Nestihli jsme snídani a celé dopoledne si navzájem stěžovali, jaký máme hlad. Ale…” San LingWu roztřeseně vydechl. Li HuiYin asi možná ani netušil, že to bylo zrovna v ty chvíle, kdy chováním, nad kterým ani nepřemýšlel jistě v tom ještě téměř dětském věku, získal takového přítele. A protože v hlavě měl až příliš jiných věcí, a vnímal vše třeba i trochu jinak, a především jistě nečekal, že by někdy San Ling jeho dopis četl, nemohl ani vědět, jak bude na toho přítele působit věta “myslím, že mě považuje za přítele” ne “je můj přítel” nebo “jsme přátelé”. Nemusel to ani tak myslet a ten rozdíl třeba viděl jen mladík, který teď vyprávěl, o nic méně to ale nezabolelo, když si ta slova vybavil. “... ale já si opravdu nestěžoval,” dořekl tiše. “HuiYin se večer stejně rozhodl to zkusit znovu a snad použil všechny stuhy, co našel. No vytvořil něco, co bych nezničil ani při plném vědomí a snaze. Akorát že…” A to se těžko přiznávalo. Že když přišel o svůj zvyk, tak usnul, ale probudil se uprostřed noci z noční můry, jedné z těch, které si pamatoval, v horším stavu než kdykoliv předtím nebo potom. Povzdechl si. “... Že už to pro mě byl i tenkrát až moc silný návyk. Probudil jsem se z noční můry a omylem vzbudil i jeho… Ale už jsme o tom nemluvili a on nezkoušel žádné další účesy - a vážně už se nikdy ráno nesmál, ani ostatní ne, ne tak, jako předtím. Myslím, že v tom měl prsty také Li HuiYin.” Mladík za stěnou se odmlčel na malou chvíli. Byl rád, že Jin GuangYao nevidí slzy, které mu znovu začaly téct po tvářích, ani jak se třese. Mluvil tiše a smutně, nevzlykal, snad to nebylo poznat jinak, než trhaným dechem. Už nezvládl sedět tak způsobně, jak se snažil - ne cíleně napodobil trochu A-Yaův posed, přitáhl si k sobě nohy, ale nechal ruce svěšené a položil si tvář na kolena. Potřeboval chvíli, aby mohl pokračovat a mluvit o tom, jaký byl jeho přítel v těch pozdějších letech. Ale zatím musel říct něco jiného, protože si vzpomněl během svých slov na dopis, který Li HuiYin před svým obětováním zanechal - a uvědomoval si, že ještě před chvílí ležel před jeho očima na zemi vlhký jeho vlastní vinou. Tam u vodopádu nad tím tak nepřemýšlel, pustil ten list na zem, protože urgentnost té chvíle mu ani neumožnila si uvědomit, že by jej tím mohl úplně zničit. A to… to by znamenalo, že zmizí poslední Li Luanovi myšlenky. “Neměl jsem jej pouštět na zem,” vydechl roztřeseně, “jeho dopis… půjde ještě zachránit? Pokud ano… mohu si ho pak ještě znovu přečíst?” Zavřel na chvíli oči a dořekl ještě jednu záležitost, kterou dříve odložil. “Jak ti mám vlastně říkat, když budeme sami?” Ani nezačal tomu muži vykat… nešlo mu to na jazyk, nepřišlo mu to ani přirozené po těch předchozích dnech a tomu, co vše se zatím stalo dnes. Byl ale jiný důvod, proč by mu neříkal jeho dřívějším formálním “Jin GuangYao”, nebo dokonce titulem “Lianfang-Zun”, což by bylo ještě více podivné, než mu vykat. Podle něj nebylo bezpečné používat jeho jméno nebo titul, vlastně cokoliv, i přes přítomnost talismanů. Bál se spíš lidského faktoru, vlastního selhání - nemohli si dovolit, aby ho tak někdy bezmyšlenkovitě oslovil na veřejnosti! Ale zároveň… i ve chvílích, kdy byli úplně sami ho nadále oslovovat jako mrtvého přítele… nešlo mu to pomyslně přes jazyk už jen při té myšlence. | ||
| |||
| Co kdyby… Lan XiChen
Starý muž se unaveně nadechl a otočil ke svému synovci. Co chtěl tím příběhem říct? Jen to, že věci mohou z jiných úhlů pohledu vypadat jinak. Že každý to svým způsobem myslel dobře ale neústupnost všech zúčasněných stran, neschopnost řádně a upřímně si promluvit, neschopnost pochopit důvody ostatních a představa všech že právě oni jsou v právu, vedla až k tragédii. K tragédii, které se dalo předejít. Čtěl říct, že ho nechce ztratit, jako se od YanYanga odvrátila jeho dcera. Že mu na něm záleží. Že ještě mají naději, pokud ji XiChen sám nezahodí. Že to přeci nedělá z nějakých iracionálních důvodů, že má prostě jen jednoduše strach…! Ale také se chtěl podělit o myšlenku, že respektovat volby ostatních je někdy to jediné možné, pokud je nechceme ztratit. Jako mu nakonec nezbylo nic jiného, než respektovat WangJiho rozhodnutí. Musel nakonec akpcetovat jeho volbu ohledně Wei WuXiana, i když toho muže nesnáší celou svou bytostí. Lan QiRen nikdy nebyl dobrý v tom, aby se dělil přímo o své pocity, používal příběhy a metafory, svá rozhodnutí, která měla jako činy mluvit za něj. Když tedy nechal WangJiho s Wei WuXianem sedět na jejich rodinném banketu, veřejně je uznal za kultivační partnery a tím považoval celou věc za vyřešenou. Protože kdyby to neudělal, ztratil by synovce. A teď hrozí, že ztratí i druhého. A proč? Kvůli žákovi se chová… jak se chová!
Bolel ho pohled na muže po jeho boku. Bolí ho slova, která vypouští z úst. Ta slova teprve říkají, jak moc ho ranilo a zasáhlo jednání té krysy v lidském těle, kterou proto nenáviděl ještě silněji než Wei WuXiana. Muže, který byl pro XiChena důležitý a kterému věřil… Cítil někde hluboko v srdci, že toto je klíčový okamžik. Že takto se mu synovec už nikdy neotevře. Pokud to teď zkazí, bude konec… Rty se mu chvěly a oči vlhly. Slova však nepřicházela. Myšlenky, postoje, všechno co zatím zkoušel a bylo zbytečné… Drtila jej nejistota. Nakonec ignoroval to další, co řekl. Slova, kterých by se jindy chytil jako záchraného lana. Ne, nezkusí nyní odvést jeho pozornost ke starostem sekty, i když by mu to jindy připadalo jako důležité a správné. Teprve nyní vidí hloubku trápení člena rodiny. A tak k němu přistoupil a ovinul kolem něho paže v pevném, ale ne bolestivém objetí. „Nejsi hlupák,“ vydechl tiché ujištění, „a nejsi ani špatný člověk. Staly se ti zlé věci, ale to nebyla tvá vina. Věřil jsi špatnému člověku, ale rozhlédni se. Věřili mu všichni.“ Snad by to působilo lépe, kdyby byl vyšší než XiChen ale to nevadilo. „Hluboko v srdci víš, co je správné a věděl jsi to vždy. V každém vždy umíš vidět to dobré a to je vzácný dar. Neznamená to, že máš vždycky pravdu. Ale ani to neznamená, že ji mám já, když nevěřím. Lež je nejsilnější tehdy, je-li postavena na pravdě. A pravda často leží ukrytá mimo subjektivní náhled kohokoliv.“ V tuto chvíli však na tom doopravdy vůbec nezáleželo. „A víš, i kdybys už nedokázal nic z toho, co říkáš, i kdybys už nechtěl zpět svůj úřad, vždycky budeš můj synovec.“ Zakončil, než by mohl sklouznout k něčemu, čím by to celé zničil. Jen se prosím znovu nezavírej před světem…
Lan QiRen si nepamatoval, kdy naposledy, nebo jestli vůbec objímal své synovce. Snad je choval naposledy, jako nemluvňata. Vždy si chtěl pamatovat, že jsou syny jeho bratra. Nikdy nechtěl zaujmout jeho místo. Držel si odstup a přitom se je snažil vést, jako přísný vychovatel a učitel, kterému milující rodiče svěřili své děti do doby, než se k nim vrátí… – Jenže to se nikdy nestalo. Nikdy neměl být rodičem, nikdy nebyl připraven na takové životní situace, kterými nyní procházeli. A přesto je nyní tím, kdo nabízí náruč ztracenému dítěti. Tiše popotáhl, aby potlačil slzy, které se pokoušely uniknout. | ||
| |||
| Procházka Zvednu ke strýci pohled, když zaslechnu jak vstává od stolu. A čekám nervózně na jeho reakci, protože přesto, co jsem právě udělal, nechci odcházet a nechat mezi námi vládnout napětí. A tak když ke mě přijde s vlídným dotekem a zve mě k procházce… lehce se usměji - ten malý úsměv má sice daleko do veselí, ale alespoň je upřímný. Snad věděl, co jsem chtěl říct, protože jiná slova teď nemám. Vlastně mě i opustí potřeba po nich pátrat, jakmile společně vejdeme do opečovávané zahrady. Znám ji dobře, a přesto je to tak dlouho, co jsem ji naposledy navštívil. V létě těšila oči kvítky, hladila duši lehkým šuměním teplého vánku mezi keři, lákala k rozjímání nad průzračně čistou hladinou jezírka. S bílou pokrývkou působila tesknivěji, ale snad mohlo to být jen mým vlastním rozpoložením. Vykročit vedle strýce jeho vlastní oázou budilo dojem dávné nostalgie a konějšilo nervy… A sice jsem původně přispěchal do velmistrova obydlí s notnou energií vloženou do jednoho nepromyšleného odhodlání, ale když to bylo zabržděno a donuceno prozatím ustoupit myšlení, vzalo zároveň s sebou právě i tu záplavu sil. Pocit, který po sobě zanechali, má daleko ke klidu a není příbuzný s mírem - spíše s každým dalším krokem začíná se více blížit unavenému prázdnu, takovému, kterému je bílé prostředí bez života blízké. Ale vlastně ne bez života… když jsme v něm my dva. “Nevím, jestli znáš příběh malé sekty Bai?” Není to opravdová otázka, přesto vydechnu své krátké “neslyšel jsem o něm” - a tím mu spíše dám na srozuměnou, že jej poslouchám. Mám to také v úmyslu… a vím, o co se strýc snaží. Vždy takový pro mě býval. Opravdu si nepamatuji dobu, kdy bych kolem něj nevídal ten odraz, kvůli kterému všichni si jej tak váží - odraz moudrosti, rozumu a zkušeností. Třeba existuje nějaké přesvědčení, že čím starším se člověk stane, tím moudřejším může být. Ale i když jsem býval ještě chlapec, v mých očích takový byl - možná děti vidí za vším více, ale stejně ten pocit mám hluboko zakořeněný. Byl takový předtím… a i když se nám s WangJim stal vší rodinou, která zbývala… byl učitelem. Strýčkem, ano… ale s pevnou rukou mistra, který přišel o příliš blízkých a viděl, jak sešli z cesty až ke své zkáze. Opravdu se pokouším soustředit na dívku Yuen Shu a její přátele. Na ztrátu, která postihla Bai YanYanga a kroky, které podnikal v jejím jméně. Na hrdost, žal, čest, rozum i nerozum, lásku, na každý aspekt chování aktérů příběhu, o kterém jsem si jistý, že mi má přinést ponaučení, pochopení… jenže soustředění začne mi protékat jako zrnka písku mezi prsty, nechává za sebou jen malou, zaprášenou stopu. Následuji každý strýcův krok ve chvílích, kdy vykročí - aby se znovu zastavil a vyprávěl se zamyšleným pohledem. On se snaží pomoc tak, jak umí. A si přijdu… nevděčný. Protože když mě opustila energie, odhodlání i soustředění, dopadala na mě jen atmosféra toho místa a nepomáhala mi udržet bdělou mysl. Protože když moudrý muž přednášel příběh na pomoc, já jsem nebyl schopný jej uchopit - místo toho se slovy o tom, jak Yuen Shu žádala respektování svých přání od přísežného bratra, vzpomněl jsem si na dlaň, která mě se zbytky sil odstrčila a pronesla tak přání poslední, se kterým snažil jsem se od té doby smířit a pochopit jej. Protože jsem začal toužit rozdělit ty dvě velké role, které pro mě právě ten muž představoval po celý život - rozdělit učitele a strýčka a nechat tu, alespoň pro malou chvíli, jen toho druhého. Protože jsem v tu chvíli zármutku zatoužil po něčem neuchopitelném, co jsem viděl jen náznakem při své krátké návštěvě vesničky Yún. Po něčem, co kdysi dávno jsem měl úplně jiné, ale moje… tenkrát neznal jsem lépe a neměl s čím srovnávat, a tak jsem jen cítil, dokud jsem nezačal chápat. A jako každý, obzvlášť ještě v dětském věku, neznal jsem skutečnou toho cenu, dokud jsem to neztratil. Nevděčný… roztřeseně se nadechnu a pokusím se soustředit. Vím, že chce pomoc. Že v tom příběhu skrývá se zpráva, kterou pro mě má. Ale předat ji může, jen pokud se budu snažit ji zahlédnout. A tak pod dlouhými rukávy sevřu dlaně v pěst a vyslechnu poslední slova vyprávění, zkouším opravdu zachytit poselství, které má představovat. Vím, že dříve bych nad tím mohl přemýšlet a třeba i najít podobenství a porozumění, a pokusím se silou po tom člověku sáhnout, po muži, který by mistra dokázal pochopit a rozjímat nad jeho slovy. Když to se nedaří, zkouším alespoň předstírat, že jím jsem, kdybych dokázal si představit, co dříve bych mohl pochopit, mohl bych alespoň něco vhodného říct. A když místo toho do mě jen zarývá své drápy smutek, lehce se od strýce odvrátím a zahledím se na jeden z okrasných keřů. Ten příběh byl smutný. A povzbudil smutek další a s ním nesouvisející. Mohlo to stačit? Nehledat významy hned, netlačit na sebe, ale alespoň jej prožít?... Já ale nemám pocit, že to stačí. V pokusu uvolnit svaly se donutím znovu povolit pěsti - sleduji, jak obláček páry unikne od mých rtů, aby se líně popletl se studeným vzduchem. Ticho se protahuje a já cítím, že bych něco měl říct, dát náznak, že vyprávění mělo svůj smysl… jenže… “Co kdybych už nic nedokázal chápat?” Hlesnu pár tichých slov. “Co když už… nevidím příčiny a následky, ani správné a špatné, ani rozdíl mezi obětí a vypočítavostí, láskou a nenávistí. Třeba mají pravdu jen ti ostatní a já už jsem opravdu… jen hlupák.” Stisknu k sobě jak rty, tak víčka nad pálícíma očima. Co to povídám a dělám… to nebyla reakce na příběh, kterou bych měl mít… to nebyla vůbec reakce na příběh, alespoň ne tenhle. Nadechnu se přes bodání na hrudi a zakroutím hlavou. Přinutím se na strýce otočit s úsměvem, větším, než byl ten malý a opatrný úsměv uvnitř domku, ale o tolik více neupřímným, že sám tušim, že tak musí vypadat. “Omlouvám se, strýčku. Možná bych si měl jít odpočinout - budu rád, když si na mě zítra najdeš čas, abychom mohli… začít probírat záležitosti sekty.” Zkrátka mě nech jít… kdyby Hanshi nebyla tak daleko a já tu nebyl právě s tebou, utekl bych rovnou. Jenže… opravdu? Nejsou právě ta předchozí slova ta, na které potřebuji radu? Nebo… ne radu, ale povzbuzení? Nebo... vím já vůbec, co potřebuji? Na to je asi odpověď nakonec nejjasnější... | ||
| |||
 | Nový vývoj Wei WuXian
Seděl jsem a naslouchal celému rozhovoru, přerušení i novým informacím z něj plynoucím. Na nevyřčenou otázku jsem kývl, přesto měl však dojem, že je žádán verbální souhlas tak řeknu: „Posaďte se.“ Což oba příchozí kultivátoři záhy udělají a obsluha dorazí s jejich objednávkou, džbánkem teplého vína. Já si mezi tím vyměním další z řady pohledů s Wei Yingem. Objektivně vzato tohle je podezřelé.
Nikdy jsem nijak zvlášť Nie HuaiSanga nesoudil, ani neodsuzoval. Nepovažoval jsem ho za osobu, za kterou bych přišel s žádostí o pomoc, ale pravda je, že já bych s žádostí o pomoc nešel za nikým… Nejnovější zprávy, které jsme o něm zaslechly, byly jak dobře zvládl Pečetící ceremonii, čemuž se divili snad všichni. Tedy kromě Wei Yinga a mě. Snažil jsem se nedělat žádné ukvapené závěry, ale musel jsem uznat, že na teoriích mého manžela rozhodně něco bylo. Když ale řekl, že už odpovědi na tyhle otázky nepotřebuje, protože je vše minulostí, sám jsem se dál nepídil. Však jsme měli „důležitější“ věci na práci. Například, jeden druhého! Po tu dobu jsem se nijak nezajímal o to, jaké jsou vlastně nyní vztahy mezi sektami po nejnovějším otřesu. Když se však zpětně zamyslím, vzhledem k bratrově ústraní, dá se skoro předpokládat, že se vším, co se tam stalo, byly poslední pozůstatky XiChenova přísežného bratrstí smazány a vztahy mezi sektami do značné míry ochladly, nebo se jeví jako nejisté. Což je možná ještě horší. Když jsme odcházeli, při zmínce o Qinghe XiChen značně zbledl. Přesto jak moc dřív považoval HuaiSanga za svého dalšího mladšího bratra, dnes ho jen pomyšlení na území, které spravuje, vneslo do očí chmury a bolest. Ať to tedy v budoucnu bude mezi našimi klany jakkoliv, rozhodně už to nikdy nebude jako dřív.
Pravda je, že jsem se o politiku nikdy zvlášť nezajímal. Co ale vím, že by mohlo být považováno za velkou drzost a snad i diplomatický incident, pokud by byl bezdůvodně zadržen kultivující jiné natož velké sekty. Ani Jiang WanYin ve svém šíleném běsnění po démonických kultivátorech si nedovolil vztáhnout ruku na kultivující náležící k jiným sektám. Pokud Nie HuaiSang vydal takový rozkaz, pak musí jít o velmi závažné provinění.
Putoval jsem osamoceně řadu let. Kdyby byl takový pokyn vydán o rok dříve, byl bych také zadržen? Ale kultivující z velkých klanů jen zřídka cestují osamoceně. I na Noční lovy je lépe chodit ve skupinkách a ty mladší často doprovází nějaký senior, který z povzdálí dohlíží. Už tak je tedy velká náhoda, že Qinghe disponuje hned dvěma takovými muži v Lanských barvách v jeden čas. A pokud Suan MinGuy nebyl tím proviněným, co mohl Li HuiYin stihnout udělat klanu Nie?
S Wei Yingem jsme měli obavy, že jeho úmysly zřejmě nejsou zcela bez poskvrny. Že by mohl udělat nějakou hloupost. Nedozvěděli jsme se jakou, ale toto pátrání znovu připomíná, co jsem na pár dní téměř pustil z hlavy. Že možná nejde jen o hru na schovávanou, ale že skutečně mínil něco provést a že to možná už i udělal…
„Půjdeme s vámi,“ oznámil jsem rozhodně. Ať už jde o cokoliv a Nie HuaiSang má na mysli jakákoliv obvinění, měli bychom tam být. Zaprvé, abychom ověřili jejich pravost, za druhé tam možná potkáme i koho sami hledáme. Samozřejmě pokud manžel souhlasí, ale nemyslím, že by měl něco proti. Naopak jsem přesvědčen, že se mu hlavou musí honit podobné myšlenky, jako právě mě. | ||
| |||
| V hostinci Wei WuXian a Lan WangJi
Suan MingGuy zde nečekal nikoho ze své sekty. Jednoduše proto, že velmistrovi svůj zájem, dvořit se dívce z této sekty, sdělil a žádal, aby byl povolán zpět jen za těch opravdu nejnutnějších případů. Bylo totiž důležité, aby námluvy probíhaly v zimě, neboť lid Qinghe si cenil síly a houževnatosti a on se mínil zdejším tradicím plně podvolit a dokázat, že jeho zájem je skutečný a vytrvalý i za těch nejhorších podmínek. Proto když viděl HanGuang-Juna první co jej napadlo, bylo, že se něco stalo. Pak si ale uvědomil, že to možná nebude tak jednoduché, protože byl v Oblačných zákoutích ještě před pár dny, věděl vše o tom, kterak jeden z jeho nejslibnějších studentů šermu klečel na dvoře vůdce sekty a pak odešel. I o tom, že čerstvě navrátivší se HanGuang-Jun s mistrem Weiiem a ZeWu-Junem opustili Gusu aby se jej vydali přivést zpět (tedy oficiálně, pokud za tím bylo něco jiného, to pochopitelně vědět nemohl).
Nevěděl však, že se zmíněný žák vrátil, ani že ZeWu-Jun je zpět. Odešel dva dny před HuiYinovým návratem. I proto byl v první chvíli velmi zmatený. Na němé vyzvání od Druhého nefritu se tiše a způsobně usadil k jejich stolku.
„Čaj stačí, děkuji,“ pousmál se na veselé pozvání mistra Weiie. I když předpokládal, že otázka na studenty je spíše řečnická, ticho mu nyní bylo nepříjemné a tak odpověděl, jak odpověděl: „Zastupuje mne mistr Lan YongNian, mistře Weii. Velmistr Lan QiRen o mé nepřítomnosti ví, měl bych se vrátit s koncem měsíce.“
Neřekl by to tak, že vypadal „nešťastně“, ale kdo ví, sám na sebe neviděl, že… „Nešťastně? To doufám ne. Překvapila mne vaše přítomnost, to je pravda,“ dále to ale nerozváděl, protože nechtěl zabíhat na tenký led, kterým nepochybně mohla jejich přítomnost bez ZeWu-Juna být. Ačkoliv co on věděl, že? Vůdce sekty může odpočívat nahoře v pokojích a HuiYin třeba též a oni se jen vracejí do Gusu…
„Já… inu, však ono to není žádné tajemství. Nedaleko sídlí sekta You. Je tam… jedna dívka. Onehdy jsem ji spatřil na výroční konferenci, které se účastnila i jejich sekta. Měl jsem tu čest s ní promluvit a… nyní jsem zde, abych se jí dvořil.“ Přeci jen to není něco, za co by se snad musel stydět, ne? Však pokud by souhlasila a stala se jeho paní, nakonec by ji všichni poznali. Ačkoliv ruměnec v jeho tváři byl možná až příliš výmluvný.
Trochu ho překvapilo, že se s ním mistr Wei nakonec podělil o fakt, koho hledají. Přeci jen mu do toho technicky nic nebylo. Pak si také nebyl úplně jist, jestli začít odpověď slovy: „Já vím“, ale zajisté by jim nějak odpovědět měl.
„Kdyby místní viděli cizího kultivátora, myslím, že bych se to mohl dozvědět. Přebývám tady a lidé se tu často scházejí a jsou často upovídaní. Jsou zvyklí kultivátory ze sekty Nie a malých místních, určitě by je Li HuiYin zaujal. Ale nic jsem nezaslechl. A sekta You je malá, nemají tak dobrý přehled, mohl bych se pokusit optat, ale obávám se, že k užitku moc nebudu. HanGuang-June, mistře Weii, omlouvám se. Rád bych pomohl. Mohu se zeptat…“ Chtěl se zeptat, kde je ZeWu-Jun teď, ale byl přerušen a tak mlčel a raději se napil toho čaje, který mu přinesli.
„Jistě, pokud si přes všechno prohánění svých studentů po cvičišti najdu čas, rád vaše pozvání přijmu,“ pousmál se. Znamenalo to pozvání, že se míní s HanGuang-Junem usadit v Oblačných zákoutích? Doufal, že ano. Ne, že by někdy mohl veřejně (ani jinak) říct, že je zastánce Patriarchy Yilingu, ale řekněme, že bych zastáncem spokojeného HanGuang-Juna. Navíc si mistra Weie pamatoval ještě z dob přednášek v Gusu, takže…
A pak se dveře hostince znovu otevřely a dovnitř vešla dvojice kultivujících. Sundaly kapuce a MinGuy okamžitě poznal svou vyvolenou a jejího bratra. V mžiku byl na nohou, ani si to řádně neuvědomil. (Holt instinkty.) Objednali si a přišli až k trojici u stolu, jejíž byl součástí. „Suan MinGuy,“ oslovili jej a uklonili se, což jim opětoval. „Ctění mistři,“ uklonili se poté i oběma zbylým přísedícím u stolu znichž poznali jen HanGuang-Juna. „Gao XunYa, Gao XinYi, čemu vděčím za vaši návštěvu tak brzy po…“ nedořekl, ale ani nemusel. Navštívil ji s darem dříve a rozloučili se sotva pár hodin nazpět. „Ach, mistře MinGuy,“ ztišila dívka hlas na hranici šepotu, „nedlouho po vašem odchodu přiletěl spěšný posel ze sekty Nie. Přinesl vzkaz našemu vůdci a ten… říkal, že kultivující sekty Lan, osaměle cestující po území Qinghe, má být neprodleně eskortován, nebo poslán do Nečisté říše před vůdce klanu Nie. Já… Musela jsem vás varovat.“
MinGuy byl překvapen, ba možná i přímo šokován. Přesto se dokázal na dívku vlídně pousmát. Nabídl ji ruku, a když s ním spojila dlaně, jemně ji pohladil prsty přes rukavici, kterou si zapomněla sundat. „Netřeba mít obavy. Obhájil jsem své své záměry v Qinghe před staršími svého klanu, jistě zvládnu vysvětlit probíhající námluvy i Nie HuaiSangovi.“ Snažil se jí uklidnit a svým slovům opravdu věřil. Koneckonců sekta Nie nemá co mluvit do osobních záležitostí dvou členů jiných klanů. „Smím vás dva tedy považovat za svoji eskortu?“ rozšířil svůj úsměv a dívka mu nejistě, leč odhodlaně kývla. Její bratr si povzdechl, ale neprotestoval.
MinGuy se poté otočil na zbylé dva přísedící s nevyřčenou otázkou, zda se smějí usadit i oni. | ||
| |||
 | Překvapivá setkání Lan Zhan Když se Lan Zhan vrátí v odpovědích ke svému mnohavýznamovému „hm“, respektuji to. Je to jen jasné znamení toho, že večerní radosti odezněly a byl čas čelit novému dni – a znovu probuzeným starostem. Kdybych je tak mohl z něj vytáhnout a zadupat do země, a pak bych ještě zvládl totéž s těmi svými! Jenže, jak už jsme si říkali, k tomu by bylo potřeba aby nastalo hned několik věcí, které se zrovna teď jeví jako zázraky. Takže byl čas vyrazit a alespoň některé z nich zkusit přiblížit realitě. Nevykládejte si to špatně – každý, kdo jen trochu zná WangJiho, tak ví, jak je tichý. Dřív jsem nechápal (dobře, občas stále nechápu), jak dokáže klidně celé dny přejít beze slova, pokud žádná nejsou třeba. Absolutní opak mé maličkosti, která, přiznejme si, se zbytečnými průpovídkami žádný problém nemá. Jenže sebetišší mohl můj milý být, tak mám stejně pocit, že kdyby mezi námi panovala taková atmosféra jako předchozí večer – nebo v jiných okamžicích, kdy zdá se, že na světě jsme jen my – tak by se všechna má slova nesetkala s „hm“. Ale to nevadí. Také nezačnu jej škádlit, jak bych v takových chvílích udělal. Vylezu po jeho vážnosti jako po žebříku zpět k důležitým záležitostem, a když při odchodu z hotelového pokoje otevřu dveře, lehce jej, když prochází kolem, pohladím po rameni. Kdybych měl způsob, jak z něj tu tíhu sejmout, udělal bych to. Ale oba víme, že na takové starosti není trvalého rozptýlení, a že něco bolí nehledě na to, kolik lásky se jednomu dostane. Akorát já v takových chvílích chytám se čehokoliv, co mi zabrání nad tím přemýšlet, a to zoufaleji jsem otravný… zatímco WangJi je vážný jako vždy, jen občas ho prozradí oči, nebo drobnosti, kterým všímat si se stále učím každý den. Že bych mu ale celou cestu dovolil strávit v tichu, v jeho vlastních myšlenkách, a sám ho napodobil? Tak to zase nepřehánějme. Nejdéle jsem vydržel bez známek života (rozumějte v tichosti jet na oslíku nebo jít vedle Lan Zhana), vždy po odchodech z měst, potom, co jsem musel přiznat, že žádné stopy nejsou a nám nezbývá než naslepo pokračovat dál na základě domněnek. Ale jinak jsem zaháněl vlastní myšlenky, na malé okamžiky zkoušel odlákat WangJiho mysl, rušil jsem ticho i nudu broukáním, zpěvem (v jednu hodně znuděnou chvíli jsem zkusil nahodit řekněme trošku sprostší písničku a pokoukával po WangJim trochu moc zaujatě, ale jinak jsem mu vážně nechával jeho mír!) a hraním na flétnu. Občas jsem se na svého milého obracel s větami, na které jsem ani nečekal jinou odpověď, než „hm“. A v noci jsem si jej náležitě nárokoval (nebo „nutil“ jeho nárokovat si mě) jako kompenzaci. Jenže starosti stejně nikam neodpluly. Nejednou jsem jen sledoval Lan Zhana ze hřbetu Malého Jablíčka, jen abych z něj pak slezl a chvíli šel těsně u něj a nárokoval si jeho paži, když nikdo nebyl v dohledu (ono stejně moc bláznů v takovém počasí necestovalo). Nebo jsem k němu broukl „ZeWu-Jun bude v pořádku“ nebo „až toho kluka hloupého najdeme, přerazím ho“. Zkrátka jsem se snažil cestu alespoň občas trochu odlehčit pro nás pro oba. Alespoň když jsem zrovna nebyl hodně nakrknutý ledovým větrem a sněhem. Když jsem konečně třetí den narazil alespoň na nějakou zprávu, konečně jsem se také jednou nevracel k Lan Zhanovi tak rozmrzelý. Ne, že bych se příliš chytal nadějí, spíš jsem byl v rozpoložení mezi nadějí a touhou tomu klukovi nafackovat v momentě, kdy ho najdeme a ujistíme se, že je v pořádku – ta představa mi přinášela malinko radosti. Skončili jsme tedy v lokále města Shanchi, Malé Jablíčko dostal místečko v teplé stáji a my s Lan Zhanem stůl s dobrým výhledem na dveře – a oběd, který jsme stihli dávno sníst, než jsme se dočkali příchodu „Lanského učedníka“. Akorát že na konci naší stopy nebyl Li HuiYin, ale Suen MinGyu. Nebyla to jeho vina, ale asi jsem se na něj chvíli trošičku mračil při pozdravech. Na spravení nálady jsem však měl už před sebou skvělý recept – pohár teplého vína, které jsem rovnou s příchodem do lokálu upřednostnil před studenými variantami mého oblíbeného pití (alkoholu). Tedy ne, že by to byl první pohár, ale zkřehlé ruce hřál tak hezky, jako ten první. Možná abych mu trochu vykompenzoval to očividné zklamání v mé tváři, když přišel zrovna on, tak jsem, jakmile se usadil, nahodil úsměv. A trochu i proto, že vypadal nějak moc nejistě, že nás vidí. Jsme tu abychom co? „Mistře MinGyu, co si s námi dáte? Zveme vás,“ aneb Lan Zhan vás zve, já jen přivolám obsluhu, „je náhoda na vás narazit zrovna tady. Kdo zatím učí všechny studenty, jak nezapíchnout sami sebe?“ Naštěstí ho poznám, ale na chvíli se i zamyslím nad tím, kolik mu asi je let. Nevypadá zase tak staře, možná by věkem mohl být relativně blízko oběma Nefritům… Neříkal jsem, že hledáme učedníka! No nic, na to už stejně bylo pozdě. Jsem zvyklý na nějaké ty rozpaky, proto je docela příjemným překvapením, když i přes můj o nic méně uvolněný sed, než když jsme byli s WangJim sami, a „přepadení“ od přivolané obsluhy zůstane MinGyu vlastně… v pohodě. Rozhodně na někoho z Oblačných zákoutí! Kdyby si objednal něco se špetkou alkoholu, až bych si myslel, že jsem mezi „starší“ generací z toho místa našel skutečného člověka, ale to bych chtěl už asi moc. I když nepatřil do vnitřního kruhu Lan, přeci jen to byl stále mistr šermu a očividně mu všechny zvyklosti a pravidla nebyla cizí. Dojem pak zkazí i tím, že se usadí způsobně jako u nějakého pohovoru. Povzdechnu si vnitřně. Jakmile jsme dořešili menší zmatky s náhle přivolanou obsluhou – s objednávkou dalšího pohárku pro mě, čaje pro mistra Suan MinGyue a pokud Lan Zhanovi došlo cokoliv (vsadil bych se, že čaj), co pil, tak čehokoliv, co si přál, pro něj – náš nový přísedící se dá do odpovídání. „Zastupuje mne mistr Lan YongNian, mistře Weii. Velmistr Lan QiRen o mé nepřítomnosti ví, měl bych se vrátit s koncem měsíce.“ Zní opravdu jako při výslechu, jak kdyby se ho snad ptal HanGuang-Jun! „Nebojte, nebojte, my vás nechceme přivést zpátky. Narazili jsme na vás opravdu náhodou. Ale co že jste vypadal tak nešťastně, jak jste nás viděl?“ Pomrknu po Lan Zhanovi. Ale dokud mu minimálně nezacukne obočí, proč se nezeptat? Nemuseli jsme hned narukovat s tím, koho hledáme a jestli ho neviděl. A možná – malinko – jsem zvědavý, co dělal mistr šermu tak daleko od domova. Jak jsem vám povídal o tom prvním dojmu, tak nevím, jak Lan Zhana, ale mě mistr MinGyu vlastně opravu znovu překvapil ve všech následujících minutách. Vůbec bych nečekal, že když se nenechám hned odradit, tak bude i povídat! Upřímně mi malý rarášek v duchu i říkal, že kdyby u stolu neseděl také vážený HanGuang-Jun, tak bych se nakonec dočkal i partnera pro popíjení (překvapivě hodně dobrého) vína. No opravdu, za chvíli ještě zjistím, že Lan QiRen v létě rád pobíhá se síťkou a chytá motýli, nebo tak něco! Každopádně důvod mistrova povídání asi bude trochu ležet v rozpacích a nutkání se alespoň někomu svěřit, což je přeci pochopitelné snad i u kultivátora z Oblačných zákoutí. Nakonec totiž přizná, že přijel kvůli dívce ze sekty You. Nemohu si pomoc, abych nevyzvídal, ale pod očima Lan Zhana (který vypadá přísně ať se snaží, nebo ne, tak nějak vždycky) se umírním. A vrátím se i k důležité věci – minimálně zeptat se musím, i když od toho vlastně nic moc nečekám. „Mistře MinGyu, jak jsem říkal, že pro vás nejdeme, tak my vlastně hledáme Li HuiYina, měl by být na území Qinghe. Náhodou jste neslyšel o dalším kultivátorovi z Oblačných zákoutí?“ Až se vrátí, mistr se stejně dozví, že Li HuiYin odešel a že jsme ho hledali. Teď mu dám chvíli, aby zpracoval tu informaci – dlouhé klečení, ZeWu-Junovo ústranní, učedníkův trest a tvrdohlavost, odchod – až se konečně jeho výraz z překvapeného změní do podobného, kterých jsem už viděl během posledních dnů až příliš mnoho. Rád bych pomohl, ale… jen si znovu neslyšně povzdechnu a pokývnu hlavou. Netřeba vysvětlovat, přesto to zkusí. „Kdyby místní viděli cizího kultivátora, myslím, že bych se to mohl dozvědět. Přebývám tady a lidé se tu často scházejí a jsou často upovídaní. Jsou zvyklí kultivátory ze sekty Nie a malých místních, určitě by je Li HuiYIn zaujal. Ale nic jsem nezaslechl. A sekta You je malá, nemají tak dobrý přehled, mohl bych se pokusit optat, ale obávám se, že k užitku moc nebudu. HanGuang-June, mistře Weii, omlouvám se. Rád bych pomohl. Mohu se zeptat…“ Jenže to ho nenechám doříct a lehce mávnu rukou. „Ale, nedělejte si starosti, však to byla otázka naslepo,“ vydechnu. „Raději se soustřeďte na své záležitosti, jestli se uvidíme v Oblačných zákoutích, přijďte na čaj!“ Ha – čaj. Jsem plně rozhodnutý v takovém případě dokázat, že mám pravdu ohledně lidské stránky mistra šermu. Na chviličku zapomenu i to, jak průhledný pro Lan Zhana obvykle jsem, když mám takové myšlenky. Naštěstí to nemám příležitost zjišťovat. Nakonec mi sem tam přijde, že kam dorazíme, tam se mají tendenci dít zajímavé věci. Jenže tentokrát za to nemůžeme ani jeden! Do lokálu totiž dorazí zvenku dvojice nápadně podobných kultivátorů – zcela jistě sourozenců. Ale sektu nepoznávám, i když by si jeden mohl domýšlet relativně snadno. Dívka je menší než její bratr, při příchodu si stáhne zasněženou kapuci pláště – oba se tak chrání před zimním počasím, na které jsou jejich oděvy od pohledu přizpůsobené. Oba mají své meče přes pláště na zádech. Ona je pohledná takovým obyčejným způsobem, on je zase své sestře podobný tak, že vypadá trochu zženštile. Každopádně se oba přivítají přátelsky s pikolíkem a tiše s ním okamžik mluví. A pak si to zamíří, kam jinam, než zrovna k našemu stolu – kde už jsme skoro chystali loučit. Ono, kdyby se na to jeden soustředil, tak z těch pohledů, kteří si mezi sebou mistr MinGyu a ta dívka začali vyměňovat, by se mnohé vyjasnilo. Mistra ale zároveň vyděsilo, co tu jeho zalíbená dělá – však ji navštívil dříve toho dne a nebyl tak dlouho zpět – proč se tedy za ním vydala? To proto, že krátce po jeho odchodu malá sekta You obdržela zprávu od klanu Nie, zprávu o osamělém kultivátorovi z klanu Lan, který měl být „přiveden“ nebo „poslán“ k vůdci Nie HuaiSangovi. Budiž důkazem jejich pomalu oťukávaných citů, že se dívka zalekla a raději se rovnou vydala předat zprávu Suan MinGyuovi. | ||
| |||
| V prázdné ubytovně(A-Yao)
Jistě, ty na to přijdeš, že…? Jeho naivita je milá. Přikývnu. Má pravdu, nemůžeme. Je to něco co jsem si myslel i před tím, než jsem se zhroutil a všechno mu vyzradil skrze dopis, který byl původně adresován mě. Je dobře, že si to uvědomuje, ale… zvládneš to? Co mě vůbec opravňuje klást na něj takovou tíhu? San Ling… jako Jin Ling… Mám jako druhého chráněnce? Nebýt to taková hloupá situace poznamenaná smrtí a bolestí (minulou i tou, která mohla být, kdyby mě nezastavil), snad by si žádala hysterický smích, ale mě do smíchu není. Neřeknu na to nic, jsem však rád, že to vím. A prázdná ubytovna zní dobře. Takové místo by nemuselo být příliš nápadné. S tím se dalo souhlasit, alespoň tolik, kolik mi v této chvíli racioální mozek dovolil. Setřásl jsem ze sebe sníh a vypravil se s ním zpátky do obydlené části. Držím se u něj. To kdyby potřeboval pro jednou oporu on namísto mě. Navíc mi to dává smysl. Zatáhl jsem ho do svých problémů, protože jsem nevydžel ten nápor a teď… jsem zodpovědný za to, aby byl vpořádku. Alespoň pro teď! Potřebuju si to všechno promyslet…
Nechal jsem se vést až ke zmíněnému cíly. Budově se zavřenými okenicemi. Na první pohled byla skutečně neobývaná a nikoho, kdo by nás viděl, jsme nepotkali. Dokonce jsem ani nikoho příliš blízko nevycítil, když jsem napnul smysly. Vstoupili jsme do ticha a prachu. Utěsnil jsem dveře a nechal LingWua zapálit lampu. Sesunul se podál zdi a já se usadil poblíž něj. Oči má zarudlé. Celý se třese. A já taky…
Z rukávu vytáhnu prázdné talismany a uhlík na psaní zatímco mluví a vysvětluje. Co vlastně? Že se Li Luan usmíval maximálně velmi vzácně? Všiml jsem si. Že neuměl lhát? Nepovídej! Psát talismany, ztuhlou prokřehlou rukou jde ztuha a já se musím soustředit na každý tah. A-Ling (smím tak o něm vůbec uvažovat?) má pravdu. Chci ho znát. A budu to potřebovat, mám-li předstírat že jsem jím. Alespoň dokud nebude tedy existovat nějaký plán postupu! Body, kterých se můžeme držet. Šanci… Musím to rozdýchat, než dokončím druhý talisman. Jen zvuk jeho jména ve mně rozechvívá struny. Nevím, jestli mu mám dál vymlouvat, co si myslí, že o mně ví. Zatím žádné z mých slov nedopadlo na úrodnou půdu. A já ani nevím, jestli bych měl dál jitřit jeho rány. V tom kritickém okamžiku se nějak rozhodl. Mohu pracovat jen s tím, co mám k dispozici, no ne? Vždy to tak bylo.
Konečně mám talismany dopsané a s trochou duchovní moci je upevním na jednotlivé zdi prázdné ubytovny. Aktivuji je, čímž nám dopřeji absolutní soukromí. Žádný zvuk a hlas už odsud neunikne. Konečně si trochu oddechnu a dolehne na mě znovu ta strašná zima. Dopis je vedle mě. Potřeboval by vysušit. I naše šaty by potřebovaly vysušit… Když to tedy San LingWu navrhne, přikývnu mu, vezmu své věci a odeberu se na druhou stranu zástěny v kóji, kterou jsme pro sebe usurpovali. Teprve tam se svléknu ze svrchního oděvu a přehodím jej přes bariéru. Myslím, že trocha soukromí bude prospěšná pro nás oba. Pokud bude plakat, neuvidím ho. Totéž on mě. Jsme zde spolu a přitom každý sám. Nebude se tedy muset krotit. Tak to bude nejlepší…
Usadím se, natáhnu ruku, zpoza krytu, aby mi mohl podat sušící talisman, kterým nejprve ošetřím dopis a teprve poté šaty. Sednu si tak, aby se má záda papírové stěny dotýkala, ale neopřu se o ni. Obejmu kolena rukama a chvíli hledím do prázdna. „Vyprávěj mi o něm,“ vyzvu ho tiše. „J-já… znám stručnou historii. Fakta… Ale nevím, jaký byl…“ Po válce jsem pomáhal s obnovou Oblačných zákoutí, samozřejmě znám všechny zdejší válečné sirotky. S XiChenem jsme o nich tehdy hovořili. Pamatuji si, jak roztomilý byl s dětmi… Jenže kromě toho, co mi o sobě Li Luan napsal a co jsem si sám vyzkoušel a co mi San Ling teď řekl o něm nevím víc, než že mi už za minulého života připadalo, že ke XiChenovi cítí něco víc. A toho jen pomyšlení na to přivádělo do rozpaků… „Cokoliv, co mi budeš ochotný říct, bude v pořádku,“ vyzvu jej nesouvisle. Mluvit o zemřelém příteli by mu snad mohlo pomoci truchlit. A mě by to mohlo pomoci dál hrát tuto hloupou roli, pokud nepřijdeme na něco jiného. „Co bylo s tím copánkem na noc?“ vzpomenu si na jeho slova. Říkal: „Pamatuješ,“ jenže já si nepamatuji, že…? „Můžeš mluvit. Odhlučnil jsem ubytovnu. Nikdo nás neuslyší…“ Nebýt takových talismanů sotva bych před Wen RuoHanem utajil některé důležité věci. | ||