Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Procházka Zvednu ke strýci pohled, když zaslechnu jak vstává od stolu. A čekám nervózně na jeho reakci, protože přesto, co jsem právě udělal, nechci odcházet a nechat mezi námi vládnout napětí. A tak když ke mě přijde s vlídným dotekem a zve mě k procházce… lehce se usměji - ten malý úsměv má sice daleko do veselí, ale alespoň je upřímný. Snad věděl, co jsem chtěl říct, protože jiná slova teď nemám. Vlastně mě i opustí potřeba po nich pátrat, jakmile společně vejdeme do opečovávané zahrady. Znám ji dobře, a přesto je to tak dlouho, co jsem ji naposledy navštívil. V létě těšila oči kvítky, hladila duši lehkým šuměním teplého vánku mezi keři, lákala k rozjímání nad průzračně čistou hladinou jezírka. S bílou pokrývkou působila tesknivěji, ale snad mohlo to být jen mým vlastním rozpoložením. Vykročit vedle strýce jeho vlastní oázou budilo dojem dávné nostalgie a konějšilo nervy… A sice jsem původně přispěchal do velmistrova obydlí s notnou energií vloženou do jednoho nepromyšleného odhodlání, ale když to bylo zabržděno a donuceno prozatím ustoupit myšlení, vzalo zároveň s sebou právě i tu záplavu sil. Pocit, který po sobě zanechali, má daleko ke klidu a není příbuzný s mírem - spíše s každým dalším krokem začíná se více blížit unavenému prázdnu, takovému, kterému je bílé prostředí bez života blízké. Ale vlastně ne bez života… když jsme v něm my dva. “Nevím, jestli znáš příběh malé sekty Bai?” Není to opravdová otázka, přesto vydechnu své krátké “neslyšel jsem o něm” - a tím mu spíše dám na srozuměnou, že jej poslouchám. Mám to také v úmyslu… a vím, o co se strýc snaží. Vždy takový pro mě býval. Opravdu si nepamatuji dobu, kdy bych kolem něj nevídal ten odraz, kvůli kterému všichni si jej tak váží - odraz moudrosti, rozumu a zkušeností. Třeba existuje nějaké přesvědčení, že čím starším se člověk stane, tím moudřejším může být. Ale i když jsem býval ještě chlapec, v mých očích takový byl - možná děti vidí za vším více, ale stejně ten pocit mám hluboko zakořeněný. Byl takový předtím… a i když se nám s WangJim stal vší rodinou, která zbývala… byl učitelem. Strýčkem, ano… ale s pevnou rukou mistra, který přišel o příliš blízkých a viděl, jak sešli z cesty až ke své zkáze. Opravdu se pokouším soustředit na dívku Yuen Shu a její přátele. Na ztrátu, která postihla Bai YanYanga a kroky, které podnikal v jejím jméně. Na hrdost, žal, čest, rozum i nerozum, lásku, na každý aspekt chování aktérů příběhu, o kterém jsem si jistý, že mi má přinést ponaučení, pochopení… jenže soustředění začne mi protékat jako zrnka písku mezi prsty, nechává za sebou jen malou, zaprášenou stopu. Následuji každý strýcův krok ve chvílích, kdy vykročí - aby se znovu zastavil a vyprávěl se zamyšleným pohledem. On se snaží pomoc tak, jak umí. A si přijdu… nevděčný. Protože když mě opustila energie, odhodlání i soustředění, dopadala na mě jen atmosféra toho místa a nepomáhala mi udržet bdělou mysl. Protože když moudrý muž přednášel příběh na pomoc, já jsem nebyl schopný jej uchopit - místo toho se slovy o tom, jak Yuen Shu žádala respektování svých přání od přísežného bratra, vzpomněl jsem si na dlaň, která mě se zbytky sil odstrčila a pronesla tak přání poslední, se kterým snažil jsem se od té doby smířit a pochopit jej. Protože jsem začal toužit rozdělit ty dvě velké role, které pro mě právě ten muž představoval po celý život - rozdělit učitele a strýčka a nechat tu, alespoň pro malou chvíli, jen toho druhého. Protože jsem v tu chvíli zármutku zatoužil po něčem neuchopitelném, co jsem viděl jen náznakem při své krátké návštěvě vesničky Yún. Po něčem, co kdysi dávno jsem měl úplně jiné, ale moje… tenkrát neznal jsem lépe a neměl s čím srovnávat, a tak jsem jen cítil, dokud jsem nezačal chápat. A jako každý, obzvlášť ještě v dětském věku, neznal jsem skutečnou toho cenu, dokud jsem to neztratil. Nevděčný… roztřeseně se nadechnu a pokusím se soustředit. Vím, že chce pomoc. Že v tom příběhu skrývá se zpráva, kterou pro mě má. Ale předat ji může, jen pokud se budu snažit ji zahlédnout. A tak pod dlouhými rukávy sevřu dlaně v pěst a vyslechnu poslední slova vyprávění, zkouším opravdu zachytit poselství, které má představovat. Vím, že dříve bych nad tím mohl přemýšlet a třeba i najít podobenství a porozumění, a pokusím se silou po tom člověku sáhnout, po muži, který by mistra dokázal pochopit a rozjímat nad jeho slovy. Když to se nedaří, zkouším alespoň předstírat, že jím jsem, kdybych dokázal si představit, co dříve bych mohl pochopit, mohl bych alespoň něco vhodného říct. A když místo toho do mě jen zarývá své drápy smutek, lehce se od strýce odvrátím a zahledím se na jeden z okrasných keřů. Ten příběh byl smutný. A povzbudil smutek další a s ním nesouvisející. Mohlo to stačit? Nehledat významy hned, netlačit na sebe, ale alespoň jej prožít?... Já ale nemám pocit, že to stačí. V pokusu uvolnit svaly se donutím znovu povolit pěsti - sleduji, jak obláček páry unikne od mých rtů, aby se líně popletl se studeným vzduchem. Ticho se protahuje a já cítím, že bych něco měl říct, dát náznak, že vyprávění mělo svůj smysl… jenže… “Co kdybych už nic nedokázal chápat?” Hlesnu pár tichých slov. “Co když už… nevidím příčiny a následky, ani správné a špatné, ani rozdíl mezi obětí a vypočítavostí, láskou a nenávistí. Třeba mají pravdu jen ti ostatní a já už jsem opravdu… jen hlupák.” Stisknu k sobě jak rty, tak víčka nad pálícíma očima. Co to povídám a dělám… to nebyla reakce na příběh, kterou bych měl mít… to nebyla vůbec reakce na příběh, alespoň ne tenhle. Nadechnu se přes bodání na hrudi a zakroutím hlavou. Přinutím se na strýce otočit s úsměvem, větším, než byl ten malý a opatrný úsměv uvnitř domku, ale o tolik více neupřímným, že sám tušim, že tak musí vypadat. “Omlouvám se, strýčku. Možná bych si měl jít odpočinout - budu rád, když si na mě zítra najdeš čas, abychom mohli… začít probírat záležitosti sekty.” Zkrátka mě nech jít… kdyby Hanshi nebyla tak daleko a já tu nebyl právě s tebou, utekl bych rovnou. Jenže… opravdu? Nejsou právě ta předchozí slova ta, na které potřebuji radu? Nebo… ne radu, ale povzbuzení? Nebo... vím já vůbec, co potřebuji? Na to je asi odpověď nakonec nejjasnější... | ||
| |||
 | Nový vývoj Wei WuXian
Seděl jsem a naslouchal celému rozhovoru, přerušení i novým informacím z něj plynoucím. Na nevyřčenou otázku jsem kývl, přesto měl však dojem, že je žádán verbální souhlas tak řeknu: „Posaďte se.“ Což oba příchozí kultivátoři záhy udělají a obsluha dorazí s jejich objednávkou, džbánkem teplého vína. Já si mezi tím vyměním další z řady pohledů s Wei Yingem. Objektivně vzato tohle je podezřelé.
Nikdy jsem nijak zvlášť Nie HuaiSanga nesoudil, ani neodsuzoval. Nepovažoval jsem ho za osobu, za kterou bych přišel s žádostí o pomoc, ale pravda je, že já bych s žádostí o pomoc nešel za nikým… Nejnovější zprávy, které jsme o něm zaslechly, byly jak dobře zvládl Pečetící ceremonii, čemuž se divili snad všichni. Tedy kromě Wei Yinga a mě. Snažil jsem se nedělat žádné ukvapené závěry, ale musel jsem uznat, že na teoriích mého manžela rozhodně něco bylo. Když ale řekl, že už odpovědi na tyhle otázky nepotřebuje, protože je vše minulostí, sám jsem se dál nepídil. Však jsme měli „důležitější“ věci na práci. Například, jeden druhého! Po tu dobu jsem se nijak nezajímal o to, jaké jsou vlastně nyní vztahy mezi sektami po nejnovějším otřesu. Když se však zpětně zamyslím, vzhledem k bratrově ústraní, dá se skoro předpokládat, že se vším, co se tam stalo, byly poslední pozůstatky XiChenova přísežného bratrstí smazány a vztahy mezi sektami do značné míry ochladly, nebo se jeví jako nejisté. Což je možná ještě horší. Když jsme odcházeli, při zmínce o Qinghe XiChen značně zbledl. Přesto jak moc dřív považoval HuaiSanga za svého dalšího mladšího bratra, dnes ho jen pomyšlení na území, které spravuje, vneslo do očí chmury a bolest. Ať to tedy v budoucnu bude mezi našimi klany jakkoliv, rozhodně už to nikdy nebude jako dřív.
Pravda je, že jsem se o politiku nikdy zvlášť nezajímal. Co ale vím, že by mohlo být považováno za velkou drzost a snad i diplomatický incident, pokud by byl bezdůvodně zadržen kultivující jiné natož velké sekty. Ani Jiang WanYin ve svém šíleném běsnění po démonických kultivátorech si nedovolil vztáhnout ruku na kultivující náležící k jiným sektám. Pokud Nie HuaiSang vydal takový rozkaz, pak musí jít o velmi závažné provinění.
Putoval jsem osamoceně řadu let. Kdyby byl takový pokyn vydán o rok dříve, byl bych také zadržen? Ale kultivující z velkých klanů jen zřídka cestují osamoceně. I na Noční lovy je lépe chodit ve skupinkách a ty mladší často doprovází nějaký senior, který z povzdálí dohlíží. Už tak je tedy velká náhoda, že Qinghe disponuje hned dvěma takovými muži v Lanských barvách v jeden čas. A pokud Suan MinGuy nebyl tím proviněným, co mohl Li HuiYin stihnout udělat klanu Nie?
S Wei Yingem jsme měli obavy, že jeho úmysly zřejmě nejsou zcela bez poskvrny. Že by mohl udělat nějakou hloupost. Nedozvěděli jsme se jakou, ale toto pátrání znovu připomíná, co jsem na pár dní téměř pustil z hlavy. Že možná nejde jen o hru na schovávanou, ale že skutečně mínil něco provést a že to možná už i udělal…
„Půjdeme s vámi,“ oznámil jsem rozhodně. Ať už jde o cokoliv a Nie HuaiSang má na mysli jakákoliv obvinění, měli bychom tam být. Zaprvé, abychom ověřili jejich pravost, za druhé tam možná potkáme i koho sami hledáme. Samozřejmě pokud manžel souhlasí, ale nemyslím, že by měl něco proti. Naopak jsem přesvědčen, že se mu hlavou musí honit podobné myšlenky, jako právě mě. | ||
| |||
 | V hostinci Wei WuXian a Lan WangJi
Suan MingGuy zde nečekal nikoho ze své sekty. Jednoduše proto, že velmistrovi svůj zájem, dvořit se dívce z této sekty, sdělil a žádal, aby byl povolán zpět jen za těch opravdu nejnutnějších případů. Bylo totiž důležité, aby námluvy probíhaly v zimě, neboť lid Qinghe si cenil síly a houževnatosti a on se mínil zdejším tradicím plně podvolit a dokázat, že jeho zájem je skutečný a vytrvalý i za těch nejhorších podmínek. Proto když viděl HanGuang-Juna první co jej napadlo, bylo, že se něco stalo. Pak si ale uvědomil, že to možná nebude tak jednoduché, protože byl v Oblačných zákoutích ještě před pár dny, věděl vše o tom, kterak jeden z jeho nejslibnějších studentů šermu klečel na dvoře vůdce sekty a pak odešel. I o tom, že čerstvě navrátivší se HanGuang-Jun s mistrem Weiiem a ZeWu-Junem opustili Gusu aby se jej vydali přivést zpět (tedy oficiálně, pokud za tím bylo něco jiného, to pochopitelně vědět nemohl).
Nevěděl však, že se zmíněný žák vrátil, ani že ZeWu-Jun je zpět. Odešel dva dny před HuiYinovým návratem. I proto byl v první chvíli velmi zmatený. Na němé vyzvání od Druhého nefritu se tiše a způsobně usadil k jejich stolku.
„Čaj stačí, děkuji,“ pousmál se na veselé pozvání mistra Weiie. I když předpokládal, že otázka na studenty je spíše řečnická, ticho mu nyní bylo nepříjemné a tak odpověděl, jak odpověděl: „Zastupuje mne mistr Lan YongNian, mistře Weii. Velmistr Lan QiRen o mé nepřítomnosti ví, měl bych se vrátit s koncem měsíce.“
Neřekl by to tak, že vypadal „nešťastně“, ale kdo ví, sám na sebe neviděl, že… „Nešťastně? To doufám ne. Překvapila mne vaše přítomnost, to je pravda,“ dále to ale nerozváděl, protože nechtěl zabíhat na tenký led, kterým nepochybně mohla jejich přítomnost bez ZeWu-Juna být. Ačkoliv co on věděl, že? Vůdce sekty může odpočívat nahoře v pokojích a HuiYin třeba též a oni se jen vracejí do Gusu…
„Já… inu, však ono to není žádné tajemství. Nedaleko sídlí sekta You. Je tam… jedna dívka. Onehdy jsem ji spatřil na výroční konferenci, které se účastnila i jejich sekta. Měl jsem tu čest s ní promluvit a… nyní jsem zde, abych se jí dvořil.“ Přeci jen to není něco, za co by se snad musel stydět, ne? Však pokud by souhlasila a stala se jeho paní, nakonec by ji všichni poznali. Ačkoliv ruměnec v jeho tváři byl možná až příliš výmluvný.
Trochu ho překvapilo, že se s ním mistr Wei nakonec podělil o fakt, koho hledají. Přeci jen mu do toho technicky nic nebylo. Pak si také nebyl úplně jist, jestli začít odpověď slovy: „Já vím“, ale zajisté by jim nějak odpovědět měl.
„Kdyby místní viděli cizího kultivátora, myslím, že bych se to mohl dozvědět. Přebývám tady a lidé se tu často scházejí a jsou často upovídaní. Jsou zvyklí kultivátory ze sekty Nie a malých místních, určitě by je Li HuiYin zaujal. Ale nic jsem nezaslechl. A sekta You je malá, nemají tak dobrý přehled, mohl bych se pokusit optat, ale obávám se, že k užitku moc nebudu. HanGuang-June, mistře Weii, omlouvám se. Rád bych pomohl. Mohu se zeptat…“ Chtěl se zeptat, kde je ZeWu-Jun teď, ale byl přerušen a tak mlčel a raději se napil toho čaje, který mu přinesli.
„Jistě, pokud si přes všechno prohánění svých studentů po cvičišti najdu čas, rád vaše pozvání přijmu,“ pousmál se. Znamenalo to pozvání, že se míní s HanGuang-Junem usadit v Oblačných zákoutích? Doufal, že ano. Ne, že by někdy mohl veřejně (ani jinak) říct, že je zastánce Patriarchy Yilingu, ale řekněme, že bych zastáncem spokojeného HanGuang-Juna. Navíc si mistra Weie pamatoval ještě z dob přednášek v Gusu, takže…
A pak se dveře hostince znovu otevřely a dovnitř vešla dvojice kultivujících. Sundaly kapuce a MinGuy okamžitě poznal svou vyvolenou a jejího bratra. V mžiku byl na nohou, ani si to řádně neuvědomil. (Holt instinkty.) Objednali si a přišli až k trojici u stolu, jejíž byl součástí. „Suan MinGuy,“ oslovili jej a uklonili se, což jim opětoval. „Ctění mistři,“ uklonili se poté i oběma zbylým přísedícím u stolu znichž poznali jen HanGuang-Juna. „Gao XunYa, Gao XinYi, čemu vděčím za vaši návštěvu tak brzy po…“ nedořekl, ale ani nemusel. Navštívil ji s darem dříve a rozloučili se sotva pár hodin nazpět. „Ach, mistře MinGuy,“ ztišila dívka hlas na hranici šepotu, „nedlouho po vašem odchodu přiletěl spěšný posel ze sekty Nie. Přinesl vzkaz našemu vůdci a ten… říkal, že kultivující sekty Lan, osaměle cestující po území Qinghe, má být neprodleně eskortován, nebo poslán do Nečisté říše před vůdce klanu Nie. Já… Musela jsem vás varovat.“
MinGuy byl překvapen, ba možná i přímo šokován. Přesto se dokázal na dívku vlídně pousmát. Nabídl ji ruku, a když s ním spojila dlaně, jemně ji pohladil prsty přes rukavici, kterou si zapomněla sundat. „Netřeba mít obavy. Obhájil jsem své své záměry v Qinghe před staršími svého klanu, jistě zvládnu vysvětlit probíhající námluvy i Nie HuaiSangovi.“ Snažil se jí uklidnit a svým slovům opravdu věřil. Koneckonců sekta Nie nemá co mluvit do osobních záležitostí dvou členů jiných klanů. „Smím vás dva tedy považovat za svoji eskortu?“ rozšířil svůj úsměv a dívka mu nejistě, leč odhodlaně kývla. Její bratr si povzdechl, ale neprotestoval.
MinGuy se poté otočil na zbylé dva přísedící s nevyřčenou otázkou, zda se smějí usadit i oni. | ||
| |||
 | Překvapivá setkání Lan Zhan Když se Lan Zhan vrátí v odpovědích ke svému mnohavýznamovému „hm“, respektuji to. Je to jen jasné znamení toho, že večerní radosti odezněly a byl čas čelit novému dni – a znovu probuzeným starostem. Kdybych je tak mohl z něj vytáhnout a zadupat do země, a pak bych ještě zvládl totéž s těmi svými! Jenže, jak už jsme si říkali, k tomu by bylo potřeba aby nastalo hned několik věcí, které se zrovna teď jeví jako zázraky. Takže byl čas vyrazit a alespoň některé z nich zkusit přiblížit realitě. Nevykládejte si to špatně – každý, kdo jen trochu zná WangJiho, tak ví, jak je tichý. Dřív jsem nechápal (dobře, občas stále nechápu), jak dokáže klidně celé dny přejít beze slova, pokud žádná nejsou třeba. Absolutní opak mé maličkosti, která, přiznejme si, se zbytečnými průpovídkami žádný problém nemá. Jenže sebetišší mohl můj milý být, tak mám stejně pocit, že kdyby mezi námi panovala taková atmosféra jako předchozí večer – nebo v jiných okamžicích, kdy zdá se, že na světě jsme jen my – tak by se všechna má slova nesetkala s „hm“. Ale to nevadí. Také nezačnu jej škádlit, jak bych v takových chvílích udělal. Vylezu po jeho vážnosti jako po žebříku zpět k důležitým záležitostem, a když při odchodu z hotelového pokoje otevřu dveře, lehce jej, když prochází kolem, pohladím po rameni. Kdybych měl způsob, jak z něj tu tíhu sejmout, udělal bych to. Ale oba víme, že na takové starosti není trvalého rozptýlení, a že něco bolí nehledě na to, kolik lásky se jednomu dostane. Akorát já v takových chvílích chytám se čehokoliv, co mi zabrání nad tím přemýšlet, a to zoufaleji jsem otravný… zatímco WangJi je vážný jako vždy, jen občas ho prozradí oči, nebo drobnosti, kterým všímat si se stále učím každý den. Že bych mu ale celou cestu dovolil strávit v tichu, v jeho vlastních myšlenkách, a sám ho napodobil? Tak to zase nepřehánějme. Nejdéle jsem vydržel bez známek života (rozumějte v tichosti jet na oslíku nebo jít vedle Lan Zhana), vždy po odchodech z měst, potom, co jsem musel přiznat, že žádné stopy nejsou a nám nezbývá než naslepo pokračovat dál na základě domněnek. Ale jinak jsem zaháněl vlastní myšlenky, na malé okamžiky zkoušel odlákat WangJiho mysl, rušil jsem ticho i nudu broukáním, zpěvem (v jednu hodně znuděnou chvíli jsem zkusil nahodit řekněme trošku sprostší písničku a pokoukával po WangJim trochu moc zaujatě, ale jinak jsem mu vážně nechával jeho mír!) a hraním na flétnu. Občas jsem se na svého milého obracel s větami, na které jsem ani nečekal jinou odpověď, než „hm“. A v noci jsem si jej náležitě nárokoval (nebo „nutil“ jeho nárokovat si mě) jako kompenzaci. Jenže starosti stejně nikam neodpluly. Nejednou jsem jen sledoval Lan Zhana ze hřbetu Malého Jablíčka, jen abych z něj pak slezl a chvíli šel těsně u něj a nárokoval si jeho paži, když nikdo nebyl v dohledu (ono stejně moc bláznů v takovém počasí necestovalo). Nebo jsem k němu broukl „ZeWu-Jun bude v pořádku“ nebo „až toho kluka hloupého najdeme, přerazím ho“. Zkrátka jsem se snažil cestu alespoň občas trochu odlehčit pro nás pro oba. Alespoň když jsem zrovna nebyl hodně nakrknutý ledovým větrem a sněhem. Když jsem konečně třetí den narazil alespoň na nějakou zprávu, konečně jsem se také jednou nevracel k Lan Zhanovi tak rozmrzelý. Ne, že bych se příliš chytal nadějí, spíš jsem byl v rozpoložení mezi nadějí a touhou tomu klukovi nafackovat v momentě, kdy ho najdeme a ujistíme se, že je v pořádku – ta představa mi přinášela malinko radosti. Skončili jsme tedy v lokále města Shanchi, Malé Jablíčko dostal místečko v teplé stáji a my s Lan Zhanem stůl s dobrým výhledem na dveře – a oběd, který jsme stihli dávno sníst, než jsme se dočkali příchodu „Lanského učedníka“. Akorát že na konci naší stopy nebyl Li HuiYin, ale Suen MinGyu. Nebyla to jeho vina, ale asi jsem se na něj chvíli trošičku mračil při pozdravech. Na spravení nálady jsem však měl už před sebou skvělý recept – pohár teplého vína, které jsem rovnou s příchodem do lokálu upřednostnil před studenými variantami mého oblíbeného pití (alkoholu). Tedy ne, že by to byl první pohár, ale zkřehlé ruce hřál tak hezky, jako ten první. Možná abych mu trochu vykompenzoval to očividné zklamání v mé tváři, když přišel zrovna on, tak jsem, jakmile se usadil, nahodil úsměv. A trochu i proto, že vypadal nějak moc nejistě, že nás vidí. Jsme tu abychom co? „Mistře MinGyu, co si s námi dáte? Zveme vás,“ aneb Lan Zhan vás zve, já jen přivolám obsluhu, „je náhoda na vás narazit zrovna tady. Kdo zatím učí všechny studenty, jak nezapíchnout sami sebe?“ Naštěstí ho poznám, ale na chvíli se i zamyslím nad tím, kolik mu asi je let. Nevypadá zase tak staře, možná by věkem mohl být relativně blízko oběma Nefritům… Neříkal jsem, že hledáme učedníka! No nic, na to už stejně bylo pozdě. Jsem zvyklý na nějaké ty rozpaky, proto je docela příjemným překvapením, když i přes můj o nic méně uvolněný sed, než když jsme byli s WangJim sami, a „přepadení“ od přivolané obsluhy zůstane MinGyu vlastně… v pohodě. Rozhodně na někoho z Oblačných zákoutí! Kdyby si objednal něco se špetkou alkoholu, až bych si myslel, že jsem mezi „starší“ generací z toho místa našel skutečného člověka, ale to bych chtěl už asi moc. I když nepatřil do vnitřního kruhu Lan, přeci jen to byl stále mistr šermu a očividně mu všechny zvyklosti a pravidla nebyla cizí. Dojem pak zkazí i tím, že se usadí způsobně jako u nějakého pohovoru. Povzdechnu si vnitřně. Jakmile jsme dořešili menší zmatky s náhle přivolanou obsluhou – s objednávkou dalšího pohárku pro mě, čaje pro mistra Suan MinGyue a pokud Lan Zhanovi došlo cokoliv (vsadil bych se, že čaj), co pil, tak čehokoliv, co si přál, pro něj – náš nový přísedící se dá do odpovídání. „Zastupuje mne mistr Lan YongNian, mistře Weii. Velmistr Lan QiRen o mé nepřítomnosti ví, měl bych se vrátit s koncem měsíce.“ Zní opravdu jako při výslechu, jak kdyby se ho snad ptal HanGuang-Jun! „Nebojte, nebojte, my vás nechceme přivést zpátky. Narazili jsme na vás opravdu náhodou. Ale co že jste vypadal tak nešťastně, jak jste nás viděl?“ Pomrknu po Lan Zhanovi. Ale dokud mu minimálně nezacukne obočí, proč se nezeptat? Nemuseli jsme hned narukovat s tím, koho hledáme a jestli ho neviděl. A možná – malinko – jsem zvědavý, co dělal mistr šermu tak daleko od domova. Jak jsem vám povídal o tom prvním dojmu, tak nevím, jak Lan Zhana, ale mě mistr MinGyu vlastně opravu znovu překvapil ve všech následujících minutách. Vůbec bych nečekal, že když se nenechám hned odradit, tak bude i povídat! Upřímně mi malý rarášek v duchu i říkal, že kdyby u stolu neseděl také vážený HanGuang-Jun, tak bych se nakonec dočkal i partnera pro popíjení (překvapivě hodně dobrého) vína. No opravdu, za chvíli ještě zjistím, že Lan QiRen v létě rád pobíhá se síťkou a chytá motýli, nebo tak něco! Každopádně důvod mistrova povídání asi bude trochu ležet v rozpacích a nutkání se alespoň někomu svěřit, což je přeci pochopitelné snad i u kultivátora z Oblačných zákoutí. Nakonec totiž přizná, že přijel kvůli dívce ze sekty You. Nemohu si pomoc, abych nevyzvídal, ale pod očima Lan Zhana (který vypadá přísně ať se snaží, nebo ne, tak nějak vždycky) se umírním. A vrátím se i k důležité věci – minimálně zeptat se musím, i když od toho vlastně nic moc nečekám. „Mistře MinGyu, jak jsem říkal, že pro vás nejdeme, tak my vlastně hledáme Li HuiYina, měl by být na území Qinghe. Náhodou jste neslyšel o dalším kultivátorovi z Oblačných zákoutí?“ Až se vrátí, mistr se stejně dozví, že Li HuiYin odešel a že jsme ho hledali. Teď mu dám chvíli, aby zpracoval tu informaci – dlouhé klečení, ZeWu-Junovo ústranní, učedníkův trest a tvrdohlavost, odchod – až se konečně jeho výraz z překvapeného změní do podobného, kterých jsem už viděl během posledních dnů až příliš mnoho. Rád bych pomohl, ale… jen si znovu neslyšně povzdechnu a pokývnu hlavou. Netřeba vysvětlovat, přesto to zkusí. „Kdyby místní viděli cizího kultivátora, myslím, že bych se to mohl dozvědět. Přebývám tady a lidé se tu často scházejí a jsou často upovídaní. Jsou zvyklí kultivátory ze sekty Nie a malých místních, určitě by je Li HuiYIn zaujal. Ale nic jsem nezaslechl. A sekta You je malá, nemají tak dobrý přehled, mohl bych se pokusit optat, ale obávám se, že k užitku moc nebudu. HanGuang-June, mistře Weii, omlouvám se. Rád bych pomohl. Mohu se zeptat…“ Jenže to ho nenechám doříct a lehce mávnu rukou. „Ale, nedělejte si starosti, však to byla otázka naslepo,“ vydechnu. „Raději se soustřeďte na své záležitosti, jestli se uvidíme v Oblačných zákoutích, přijďte na čaj!“ Ha – čaj. Jsem plně rozhodnutý v takovém případě dokázat, že mám pravdu ohledně lidské stránky mistra šermu. Na chviličku zapomenu i to, jak průhledný pro Lan Zhana obvykle jsem, když mám takové myšlenky. Naštěstí to nemám příležitost zjišťovat. Nakonec mi sem tam přijde, že kam dorazíme, tam se mají tendenci dít zajímavé věci. Jenže tentokrát za to nemůžeme ani jeden! Do lokálu totiž dorazí zvenku dvojice nápadně podobných kultivátorů – zcela jistě sourozenců. Ale sektu nepoznávám, i když by si jeden mohl domýšlet relativně snadno. Dívka je menší než její bratr, při příchodu si stáhne zasněženou kapuci pláště – oba se tak chrání před zimním počasím, na které jsou jejich oděvy od pohledu přizpůsobené. Oba mají své meče přes pláště na zádech. Ona je pohledná takovým obyčejným způsobem, on je zase své sestře podobný tak, že vypadá trochu zženštile. Každopádně se oba přivítají přátelsky s pikolíkem a tiše s ním okamžik mluví. A pak si to zamíří, kam jinam, než zrovna k našemu stolu – kde už jsme skoro chystali loučit. Ono, kdyby se na to jeden soustředil, tak z těch pohledů, kteří si mezi sebou mistr MinGyu a ta dívka začali vyměňovat, by se mnohé vyjasnilo. Mistra ale zároveň vyděsilo, co tu jeho zalíbená dělá – však ji navštívil dříve toho dne a nebyl tak dlouho zpět – proč se tedy za ním vydala? To proto, že krátce po jeho odchodu malá sekta You obdržela zprávu od klanu Nie, zprávu o osamělém kultivátorovi z klanu Lan, který měl být „přiveden“ nebo „poslán“ k vůdci Nie HuaiSangovi. Budiž důkazem jejich pomalu oťukávaných citů, že se dívka zalekla a raději se rovnou vydala předat zprávu Suan MinGyuovi. | ||
| |||
 | V prázdné ubytovně(A-Yao)
Jistě, ty na to přijdeš, že…? Jeho naivita je milá. Přikývnu. Má pravdu, nemůžeme. Je to něco co jsem si myslel i před tím, než jsem se zhroutil a všechno mu vyzradil skrze dopis, který byl původně adresován mě. Je dobře, že si to uvědomuje, ale… zvládneš to? Co mě vůbec opravňuje klást na něj takovou tíhu? San Ling… jako Jin Ling… Mám jako druhého chráněnce? Nebýt to taková hloupá situace poznamenaná smrtí a bolestí (minulou i tou, která mohla být, kdyby mě nezastavil), snad by si žádala hysterický smích, ale mě do smíchu není. Neřeknu na to nic, jsem však rád, že to vím. A prázdná ubytovna zní dobře. Takové místo by nemuselo být příliš nápadné. S tím se dalo souhlasit, alespoň tolik, kolik mi v této chvíli racioální mozek dovolil. Setřásl jsem ze sebe sníh a vypravil se s ním zpátky do obydlené části. Držím se u něj. To kdyby potřeboval pro jednou oporu on namísto mě. Navíc mi to dává smysl. Zatáhl jsem ho do svých problémů, protože jsem nevydžel ten nápor a teď… jsem zodpovědný za to, aby byl vpořádku. Alespoň pro teď! Potřebuju si to všechno promyslet…
Nechal jsem se vést až ke zmíněnému cíly. Budově se zavřenými okenicemi. Na první pohled byla skutečně neobývaná a nikoho, kdo by nás viděl, jsme nepotkali. Dokonce jsem ani nikoho příliš blízko nevycítil, když jsem napnul smysly. Vstoupili jsme do ticha a prachu. Utěsnil jsem dveře a nechal LingWua zapálit lampu. Sesunul se podál zdi a já se usadil poblíž něj. Oči má zarudlé. Celý se třese. A já taky…
Z rukávu vytáhnu prázdné talismany a uhlík na psaní zatímco mluví a vysvětluje. Co vlastně? Že se Li Luan usmíval maximálně velmi vzácně? Všiml jsem si. Že neuměl lhát? Nepovídej! Psát talismany, ztuhlou prokřehlou rukou jde ztuha a já se musím soustředit na každý tah. A-Ling (smím tak o něm vůbec uvažovat?) má pravdu. Chci ho znát. A budu to potřebovat, mám-li předstírat že jsem jím. Alespoň dokud nebude tedy existovat nějaký plán postupu! Body, kterých se můžeme držet. Šanci… Musím to rozdýchat, než dokončím druhý talisman. Jen zvuk jeho jména ve mně rozechvívá struny. Nevím, jestli mu mám dál vymlouvat, co si myslí, že o mně ví. Zatím žádné z mých slov nedopadlo na úrodnou půdu. A já ani nevím, jestli bych měl dál jitřit jeho rány. V tom kritickém okamžiku se nějak rozhodl. Mohu pracovat jen s tím, co mám k dispozici, no ne? Vždy to tak bylo.
Konečně mám talismany dopsané a s trochou duchovní moci je upevním na jednotlivé zdi prázdné ubytovny. Aktivuji je, čímž nám dopřeji absolutní soukromí. Žádný zvuk a hlas už odsud neunikne. Konečně si trochu oddechnu a dolehne na mě znovu ta strašná zima. Dopis je vedle mě. Potřeboval by vysušit. I naše šaty by potřebovaly vysušit… Když to tedy San LingWu navrhne, přikývnu mu, vezmu své věci a odeberu se na druhou stranu zástěny v kóji, kterou jsme pro sebe usurpovali. Teprve tam se svléknu ze svrchního oděvu a přehodím jej přes bariéru. Myslím, že trocha soukromí bude prospěšná pro nás oba. Pokud bude plakat, neuvidím ho. Totéž on mě. Jsme zde spolu a přitom každý sám. Nebude se tedy muset krotit. Tak to bude nejlepší…
Usadím se, natáhnu ruku, zpoza krytu, aby mi mohl podat sušící talisman, kterým nejprve ošetřím dopis a teprve poté šaty. Sednu si tak, aby se má záda papírové stěny dotýkala, ale neopřu se o ni. Obejmu kolena rukama a chvíli hledím do prázdna. „Vyprávěj mi o něm,“ vyzvu ho tiše. „J-já… znám stručnou historii. Fakta… Ale nevím, jaký byl…“ Po válce jsem pomáhal s obnovou Oblačných zákoutí, samozřejmě znám všechny zdejší válečné sirotky. S XiChenem jsme o nich tehdy hovořili. Pamatuji si, jak roztomilý byl s dětmi… Jenže kromě toho, co mi o sobě Li Luan napsal a co jsem si sám vyzkoušel a co mi San Ling teď řekl o něm nevím víc, než že mi už za minulého života připadalo, že ke XiChenovi cítí něco víc. A toho jen pomyšlení na to přivádělo do rozpaků… „Cokoliv, co mi budeš ochotný říct, bude v pořádku,“ vyzvu jej nesouvisle. Mluvit o zemřelém příteli by mu snad mohlo pomoci truchlit. A mě by to mohlo pomoci dál hrát tuto hloupou roli, pokud nepřijdeme na něco jiného. „Co bylo s tím copánkem na noc?“ vzpomenu si na jeho slova. Říkal: „Pamatuješ,“ jenže já si nepamatuji, že…? „Můžeš mluvit. Odhlučnil jsem ubytovnu. Nikdo nás neuslyší…“ Nebýt takových talismanů sotva bych před Wen RuoHanem utajil některé důležité věci. | ||
| |||
 | "Klubovna" A-Yao Jak mu pomoci, to San LingWu opravdu nevěděl. Dokázal se zaměřit jen na danou chvíli. Na vodopád, který měnil šumění řeky v řev, na osobu, která tomu srázu byla stále až příliš blízko, nehledě na to, o koho šlo, nebo co udělal. Pro LingWua to teď bylo něco, co se ho netýkalo. Měl by ho nenávidět? Mezi vším, co cítil a co dusil, nenávist neměla místo. "Nevím jak," přiznal mu tiše, když se od něj A-Yao nezačal odtahovat. “...ale přijdu na to.” A dlaní z ramene mu sklouzl na záda, čímž kolem něj uzavřel náruč a lehce ho k sobě přitiskl. Nechal ho, ať se schoulí jak potřebuje a řekne, co potřebuje. Stisk paží kolem A-Yaa něj nebyl nijak silný, ale byl jistý a neváhal, nečekal na příležitost ho odstrčit, nepovolil. Prostě tam jen byl jako pevný bod a zákoutí pro jeho vzlyky, poskytnutý někým, kdo by možná sám by jej potřeboval - a o kom ještě před chvílí A-Yao myslel, nebo snad doufal, že mu odchod usnadní, ne od něj bude odrazovat. LingWu ho u sebe držel a nepřerušoval ho. Buď nevěděl, co říct, nebo myslel, že bude lepší poslouchat. Až když se příval slov a vzlyků změnil jen v tichý pláč, pomalu posunul dlaň po jeho zádech v pohlazení. Než A-Yao stihl nabrat ten druhý dech, konečně se dočkal nějaké slovní reakce. “Nikoho jiného do toho nemůžeme zatáhnout,” mladík se tím vracel k tomu, co řekl o jejich spolubydlících. Ne k tomu, že by ho měl nenávidět, nebo k tomu, co vše Jin Guangyao udělal, ani k tomu, co hrozilo jemu samotnému, kdyby se jednou mělo tohle šílené tajemství provalit spolu s tím, že o něm věděl. Ani mu nezkoušel odpovědět na otázky, na které odpovědi neměl. Mluvil o tom, co udělají teď… oni dohromady. Konkrétně o tom, že musí PuAie a ChengYiho ochránit před tímhle tajemstvím… a tím vlastně i muže, který v Li HuiYinově těle zhmotňoval jeho poslední přání, přání, kvůli kterému zemřel… muže, který mu stihl v šesti dnech vyvrátit alespoň část toho, co o sobě teď tvrdil a stavěl se tak akorát do role příšerného člověka. Snad bylo omluvitelné, že v tu chvíli už mladík nic víc říct nezvládl. Že jen dál objímal tělo ve svém náruči, pomalu jej hladil po zádech a čekal na moment, kdy odezní všechny záchvěvy. S poplácáním po dlani ho pak pustil pomalu, než se narovnal. Na otázku ohledně svého rodného jména pak reagoval nejprve překvapeným pohledem, ale odpověděl A-Yaovi bez váhání - na takový dotaz konečně znal odpověď. “Ling,” vydechl, “San Ling…” A přijal jeho pomoc. Museli ze sebe oklepat sníh, který byl stále relativně čerstvý a tvořil jim na oblečení malé chuchvalce. Látku pak nechával ledově mokrou, a jak oba klečeli a seděli ve sněhu, spodní část jejich oděvu tím byla značně poznamenána. Vyhledat teplo v tu chvíli opravdu byl dobrý nápad a LingWu nad tím chvíli přemýšlel. “Můžeme zkusit prázdnou ubytovnu…” navrhl tiše, když se společně rozešli zpět. Nikomu nebude divné, když budou chodit k ubytovnám, a že zajdou do jiné… mohli to vždy vzít zadem. Pokud měli hledat místo, kde se v klidu scházet - a San LingWu tušil, že takové budou potřebovat - bylo dobré aby bylo umístěné tak, že nebudou budit pozornost při cestě k němu. Alespoň tak si to myslel. A opravdu se snažil myslet - soustředit se na situaci, teď ne na uklidnění a zahnání bezprostředního nebezpečí, ale na to, co si nadále počít. Jenže čím dál byli od vodopádu, tím těžší bylo nepouštět k sobě vše, co se dozvěděl. Pokud s ním A-Yao nesrovnal krok, tak nakonec šel LingWu spíš lehce za ním. Ubytovna nebyla o nic jiná než ta, ve které strávil A-Yao předchozí noci, jen postrádala známky života. Vše uvnitř bylo pokryté malou vrstvou prachu a okenice byly zavřené - alespoň díky tomu mohli zažehnout lampu a nemuseli se bát, že někdo zahlédne světlo okny. Podařilo se jim projít dovnitř bez povšimnutí a to byl pro dnešní den vítaný úspěch. Nebylo tam tak velké teplo, ale s chladem venku se to nedalo ani srovnávat. Jen na postelích chyběly přikrývky - o tom se LingWu přesvědčil hned, jak přišli, než se s těžkých výdechem opřel o zeď. Celou cestu bojoval s vlastní hlavou a těsně před odchodem z lesa si otřel tváře rukávy. Pravděpodobně podobně, jako A-Yao, měl zarudlé oči, jen trochu skryté šerem v domku. Chvíli potom, co přišli, tak ztěžka polkl. “Řeknu ti, co vím o Li Luanovi,” hlesl. “Že se uměl usmívat, ale dělal to vzácně, a že vůbec neuměl lhát, i vše další, co vím. Už jen proto, že bys ho mohl chtít znát…” Sklonil pohled a odtáhl se od stěny. “Jak ses mě ptal, proč ti pomůžu… sám nemám přesnou odpověď. Ale… kdyby ses zabil, ztratilo by to, co udělal, smysl. A ty i… Lan XiChen… byste přišli o svou šanci.” Nikdy by tak nemluvil o vůdci sekty dříve, jenže zrovna teď, jak ho měl oslovovat titulem a mluvit o takových věcech. “Navíc bych tě nenechal skočit už jen kvůli těm pár dnům. Kvůli nim myslím, že měl Li HuiYin pravdu… navíc nikdo snad není v základu jen špatný...” Buďte dobrým mužem, Jin GuangYao. Věřím, že jím můžete být, protože Lan XiChen by se do absolutně zlého člověka nikdy nezamiloval… Podíval se k němu trochu rozpačitě, ale trošku a povzbudivě se usmál. Měl pocit, že by mu měl říct, proč ho nenechal skočit, alespoň do takové míry, do které si to sám uvědomoval. Když mu to neřekne teď, bude to mezi nimi - a v tom prostoru už toho bylo dostatek. Jen to v tu chvíli bylo tak zvláštně klidné. San LingWu samozřejmě nebyl v pořádku a nezvládl své emoce skrývat tak dobře na to, aby to nebylo vidět - když už nebyli v tak krizové situaci. Ale stejně se snažil dál soustředit. Možná čekal, až bude mít příležitost v soukromí na sebe nechat dolehnout úplně poslední kousek dopisu, který teď vlhký od sněhu spočíval bezpečně zpět v A-Yaově vlastnictví. Ale oči se mu leskly, když mluvil o svém příteli, a dlaně chvěly, když si začal vytahovat věci z úložných prostor svého oblečení. Kousal se do rtu, když se pokoušel chvění potlačit. Asi nebylo překvapené, že mezi maličkosti, které s sebou nosil, patřil i malý blok, psací uhel a i papírky pro talismany. "Můžeme osušit naše oblečení," vysvětlil své záměry. Když vrchní vrstvy sundají, uschnout jim nebude tak dlouho trvat - a oběma jim musela být zima. Nebyl asi ani objektivní důvod pro rozpaky, i když subjektivních mohlo být několik. | ||
| |||
| Zoufalství(A-Yao)
Nevím, kdy jsem vlastně naposledy opravdu upřímně plakal. Snad ještě jako dítě v náručí matky? Později jsem občas využíval slzy, abych dosáhl svého, ale tak jako dnes, právě teď, jsem nebrečel už dlouho. Ani jsem nevěděl, že to ještě umím. Že jsem schopen upřímných slz. Natož před někým, kdo by mě tak rozhodně neměl nikdy vidět. Před klukem, který by měl u Nebes oplakávat přítele a ne se starat, jestli jsem naživu!
Pustil mě. Fakt, že mám ruce volné, ale stěží něco znamená. Síla i vzdor jsou pryč. Ruce klesly podél těla a já zavřel oči. Nešlo mluvit. Jen vzlykat a štkát. Všechna úzkost a zoufalství posledních dní si vybraly svou daň.
Ucítil jsem dotek na tvářích, ale nedokáza znovu čelit očím mladíka, který mě odmítl nechat jít. Jeho slova jsou jen další solí do mých ran. A co mám dělat? Přijít k němu a říct, že se žák, který na něj trpělivě čekal, jednoho dne prostě rozhodl? Že mě přivedl zpět a já k tomu nesměl říct ani slovo? Že všechno od sektání v Qinghe až po dnešek byla lež? Další…? – To by byl jistě štěstím bez sebe…! „A jak, hm…?“ zeptám se skrze neutichající pláč. „Jak mi chceš pomoci? A proč? Měl bys mě nenávidět, nechápeš to?!“ Zvedl se. Otevřu oči, abych ho viděl konečně odcházet. Měl by odejít. Pokud by to udělal, ještě stále bych se mohl po té ledové zemi odplazit a… Jenže pak mě obejme a mně se zatají dech. Navzdory svým slovům se schoulím v jeho náruči, kterou nedokážu odmítnout. Na rozdíl od HuiYina jsem nikdy neměl přátele. Tohle je cizí a divné a absurdní a… rozhodně mi to vůbec nepřipadá v pořádku! Jenže se tomu nedokážu bránit. Všechno co jsem se tak zarputile pokoušel držet v sobě, vytrysklo, jako když vulkán ztratí trpělivost. „Zabil jsem, nebo dal zabít spoustu lidí…“ špitnu. „Zradil jsem oba zapřísáhlé bratry, podporoval Xue Yangovy experimenty, oženil se se sestrou…“ i když jsem miloval někoho jiného… „Je to nemožné… Nemůže mi věřit. Nikdo nemůže. Ani ty. Je to příliš velké tajemství. Vyhodí tě ze sekty, Lan QiRen tě klidně zbije do bezvědomí!“ No tak, to přece musíš chápat… „Nevím nic o štěstí. Nejsem dobrý přítel. Umím jen podvádět a lhát a… Ani to už ne protože tohle tělo to u všech draků nikdo neučil!“ Nesnáším to!, běduji nesouvisle. „Je mi zima… pořád zima…“ Potřebuji ho… Třesu se. Jeho oči hřejí… Celý se třesu. Bolí mě hlava, jakoby mi do týla někdo zaryl ostrý střep. „C-co mám dělat? Kdo teď jsem…?“ Jak mám asi žít? Jakoby mi snad mohl kdokoliv dát odpověď. „Usmíval se Li Luan vůbec?“ Protože já ho u všech všudy prakticky neznám!, škytnu, dlaně pevně sevřené v pěsti. „A co PuAi s ChengYim? Pomyslels na ně? Zabijí mě, když se to dozví… A pokud ne tak… tak je do toho rozhodně nemůžeš zatáhnout…!“ Přece neohrozíš přátele, že ne? Oči mě pálí. „Měl… měl mě nechat mrtvého…“ vydechnu přiškrceně, zatímco štkaní a vzlyky se pomalu uklidňují. Těloi duše už dnes zhe sebe vydali příliš. „Proč jen XiChen nemohl zapomenout? Proč se musel zavřít do ústraní? Proto jsem ho neodstrčil… Měl žít. To jediné jsem chtěl…“ Ale teď jsem tady a… a nic nemá smysl.
Nemluvím už. Slzy sice ještě těčou z očí tu a tam, ale ten nejhlubš pláč je pryč. Tělo je vysílené a mysl upadá do letargie. Nemám sílu se zvednout a jít ani jedním směrem. Vlastně bych tu možná mohl umrznout, stejně i přes talismany v šatech cítím mráz až hlubko v kostech, protože se usadil na duši. Pokud by hřejivá náruč LingWua zmizela, možná by to nemuselo trvat ani příliš dlouho… Ale už mě ta představa ani neuklidňuje. Dokonce ani ten dotěrný vnitřní hlas výčitek se teď nepřipomíná MingJuovým hlasem. Mohl bych zavřít oči a neprobudit se. Pravda však je, že s tímhle ze mě něco spadlo. Z mých ramen se odvalil minimálně kus té velké tíhy, která mě hrozila rozdrtit. Pokud mě mohl San LingWu z nějakých nepochopitelných důvodů držet naživu a i když ne odpustit, tak přijmout, možná… mohl by i ON? Ne… ne… to určitě ne… Ale představa… Ne! Do představy to má daleko… spíš naděje, že by jednou ty paže kolem mne mohli patřit XiChenovi se ve mně znovu probudí. Zvednu ruku a svou promrzlou dlaní ho poplácám po jeho. Už mě nemusíš držet. Polknu a sám si setřu nové slzy. „Jak se vlastně… jmenuješ rodným jménem?“ Ne, že by to byla důlžitá otázka. Jako Li HuiYin bych se nikdy nemohl zeptat, ale když teď ví, kým jsem doopravdy… „Měli… měli bychom se vrátit,“ vypravím ze sebe a zvednu ze země promrzlý a vlhký dopis. Nechci, aby byl zničen. Když se usuší, měl by ještě zůstat čitelný. „Znáš tu místo, kam nikdo nechodí a kde… je teplo?“ Musím začít zase přemýšlet. Pokud tedy mám žít, musíme vymyslet plán. Strategii, něco, čeho se můžeme držet, až půjde do tuhého… Navíc LingWu potřebuje taky truchlit. Potřebuje svůj díl klidu. To, co mě Oblačná zákoutí po příchodu nedopřála. Zvednu se a nabídnu mu ruku, aby mohl vstát. Pokud sám žádné místo nenavrhne, odvedu ho tam, kde byl údajně XiChen zavřený. On by se tam teď vracet neměl a pochybují, že tam vstoupí kdokoliv jiný… | ||
| |||
| Malé zamyšlení Lan XiChen
Synovec se narovna, ale nevstal. Částečný úspěch? Těžko říct. Pro tu chvíli si Lan QiRen nebyl úplně jistý, co vidí v synovcových očích. Zmatek? Vzdor? Něco mezi tím? Chtěl jen, aby se zamyslel nad tím, co vlastně žádá a proč. A jestli to opravdu chce… Mlčeli. I on tak dostal čas na přemýšlení. Řekl toho dost? Řekl to srozumitelně? Pochopí XiChen oč se snaží? Je připraven? Je vůbec možné, aby si porozuměli, když jejich pohled je tak jiný? A pak se mu dostalo díků. Velmistrovi však chyběla jistota v tom, zač je mu vlastně právě děkováno. Rozhodně je však rád, že se synovec nechystá zrušit jeho rozkaz. A že se zamyslí, zní slibně. Závěrem mu mohl jen kývnout. Za svými slovy si stojí a jejich naplnění považuje za samozřejmost, pokud k takové situaci skutečně dojde.
Podvědomě čeká, že se XiChen zvedne a odejde. WangJi na jeho místě by tak nejspíš učinil. Hleděl synovcovi do očí a čekal, aniž by dokázal přesně říct nač. Bylo několik možností. Mezi nimi třeba pozvání do Hanshi, aby se věnovali důležitým věcem. Vzhledem ke stavu v jakém původně přišel, ji však nepovažuje za ravděpodobnou. Stejně jako odchod beze slov. To zase nepasovalo k jeho osobnosti. I když, mohl to vlastně ještě vědět? Nebyla mezi nimi příliš velká propast po tom všem? Není nakonec tento starý muž jediný, komu ještě záleží na rodinných poutech a krvi, která je spojuje?
Když poté promluvil, cítil za těmi slovy mnohem víc, než kolik sama říkala. Tentokrát však oči nezavřel. Namísto toho vstal a přišel k němu blíž. „Pojď se se mnou projít,“ vyzval jej a letmo se třemi prsty dotkl XiChenova ramene. Jen tolik, aby bylo zřejmé, že jde o žádost a že procházka by měla být v rodinném, přátelském duchu. Něco, na to si neudělali čas léta…
Vykročil pak do meditační zahrady za svým domem. Místo klidné, tiché a opečovávané přímo velmistrem. Měl to zde rád. Jeho vlastní únik ode všech starostí, aniž by se musel přímo zavírat před světem. Vedl synovce tím chrámem přírody a dával pozor aby neukzlouzl. Zastavil se v půlce a pozvedl tvář k nebi, po kterém jen tu a tam pluly nadýchané mráčky. „Nevím, jestli znáš příběh malé sekty Bai?“ sice se zeptal, ale nebyla to skutečná otázka. „Za vůdce Bai YanYanga jeho sekta přijala malou učednici. Dívka, Yuen Shu, byla sirotek, ale nebyla nijak rodinně spřízněna se s rodiným klanem Bai. Zdálo se dokonce, že ani není z toho kraje. Přijali ji nejprve jako služebnou. Dívka se však spřátelila s několika učedníky a také s YanYangovou dcerou a jediným dítětem Bai TaiNuan.“ Krátce se nadechl a odmlčel se. „Abys pochopil, vůdce klanu Bai Yuen Shu neměl rád. Přijal ji do svého domu na žádost své ženy, která se nad ní ustrnula. V tom roce, však paní Bai zemřela, při porodu syna, který také nepřežil. Byla to malá sekta, příliš malá. YanYangova žena ani nebyla kultivující. Všichni jejich žáci, byli na Nočním lovu a vůdce sekty odjel žádat větší sektu o pomoc. Jaký pak byl jeho návrat, když se nic nezdařilo? Jeho žena mrtvá, žádost nevyslyšená a Noční lov sice úspěšný, ale za cenu několika ztrát… Pověrčivý muž stižený žalem pak měl Yuen Shu za prokletou.“ Vysvětlil pozadí toho, co mělo přijít. „Ale Yuen Shu byla dívka společenská, upovídaná a dokázala si získat přátele i pozornost. V malé sektě brzy nebyl nikdo, kdo by neznal její jméno. Navíc měla přátele. Vrstevníky. Zvlášť žáka You WuFena, se kterým si přísahali bratrství ještě jako děti, jen před Nebem a Zemí. Ten ji s pomocí svých přátel učil v kultivaci. Dívka o to samozřejmě žádala vůdce sekty, ale ten ji odmítl. Nevyhodil ji, jen kvůli památce své ženy a na úpěnlivou žádost dcery. Měl však podmínku, že Yuen Shu nikdy kultivovat nebude. Sama dívka však o podmínce nevěděla a byla až překvapivě nadaná a schopná, jak v šermu, tak v kultivaci. I když začala později, její jádro se vyvíjelo až překvapivě dobře. A to byl problém…“ Lan QiRen přestal zírat na oblohu a raději znovu pomalu vykročil po cestičce mezi ozdobnými stromky a keři. „Nejen, že to budilo závist, ale ona navíc nechtěla tajit kým je. Vždyť k čemu bylo umět takové věci a nesmět je využívat? Nesmět pomáhat přátelům na Nočních lovech, kde mohli zemřít, aniž by je mohla zachránit…? Navíc to nebylo přeci ani čestné a její hrdost byla… řekněme velmi silná. Přišel den, kdy se vybírali žáci, kteří budou posláni reprezentovat klan Bai na Noční lov pořádaný velkou sektou, a ona se přihlásila,“ povzdechl si. „Nejprve sklidila výsměch, kterému hrdě čelila. Když pak měla předvést, co umí a porazila ve všech disciplínách i Prvního učedníka sekty, Bai YanYang zuřil a dal Yuen Shu přísně potrestat. TaiNuan svého otce prosila, aby to nedělal, klečela pro svou přítelkyni, aby otec odvolal svůj trest. Když ani to nepomohlo, utekla hluboko do hor…“ Lan QiRen se zastavil, vytáhl z malého váčku hrst semínek a nasypal je do hnízda, na nízké větvi. „You WuFen a ostatní přátelé dceru vůdce následovali. A právě láska k dceři nakonec přiměla Bai YanYanga, aby Yuen Shu propustil výměnou za to, že zbytek vzpurných učedníků a TaiNuan přivede zpět. To udělala. Bez zakolísání, bez nutnosti ponížení a proseb. Všichni přátelé včetně TaiNuan už dávno totiž přijali Yuen Shu za svou vůdkyni. Ta však stále viděla vůdce klanu, jako svého pána a TaiNuan za jeho následnici. Navíc si všímala, že You WuFen, TaiNuan miluje. Nedokázala však pochopit, proč se svými vzájemnými city nevyjdou na světlo. Ve svém omezeném pohledu, nechápala složitou pozici svých přátel. Sama byla zamilovaná a čekala až se jí Bai TaiBao, YanYangův synovec, začne dvořit. Ten by to býval udělal, ale když o to svého strýce požádal, ten namísto schválění veřejně oznámil jeho zasnoubení s TaiNuan. Yuen Shu čekala venku, na schválení zásnub, a namísto toho se jí dostalo takového oznámení. Zlomená pak opustila sektu, a když You WuFen chtěl jít s ní, řekla mu, ať nechodí. Že je-li její přítel a respektuje ji jako přísežný bratr, bude respektovat i její přání.“ Pohladil za chůze svou bradku a zastavil se při pohledu na zamrzlý rybníček, jehož ledovou pokrývku roztavil pár znaky vykreslenými do vzduchu, aby kapříci mohli dýchat. „První žák sekty se cítil Yuen Shu ponížen. Navíc si sám dělal naděje na TaiNuan a když je ztratil, rostla už pouze jeho zášť. Rozhodl se Yuen Shu zabít. Pod záminkou Nočních lovů ji hledal tak dlouho, až ji nalezl a svedli souboj, který prohrál. Protože to byla hrdá, dívka přinesla tělo svého soka zpět do sekty Bai a tam ji chtěli za její zločiny popravit. You WuFen se ji pokusil ještě před tím osvobodit, ale ona neutekla. Pouze mu řekla, že zná řešení situace. Řekla mu, že vyzve YanYanga na souboj. Požádala svého kultivačního bratra pouze o to, aby jí nedovolil vůdce sekty skutečně zabít, že by se nemusela v zápalu boje udržet. You WuFen dal své přísežné sestře slib. Respektoval její přání ale ntušil co má v plánu. Na souboj došlo. Bai YanYang měl v sobě příliš mnoho zášti a ona věděla co říct, aby dosáhla svého. Byla silná a mladá. Porazila ho. Chystala se ho stít, když jí You WuFen zastoupil cestu a postavil se za vůdce klanu, který jej vychoval.“ Další krátká odmlka a Lan QiRen opět vykročil. To už začínali druhé kruh po jeho malé zahrádce. „Yuen Shu se zeptala jen ‚Takto to vidíš?‘ a když přikývl, aniž by přesně chápal, co to znamená, vzala si vlastním mečem život.“ Mohlo by se to zdát jako konec příběhu, ale tak to nebylo. „Bai YanYang byl šokován tím co se stalo. Jeho vlastní dcera se od něj zcela odvrátila a spolu s ní i všichni Yuen Shuini přátelé. Nakonec byl nucen odstoupit, ale ještě před tím ustoupil, zrušil zasnoubení synovce se svou dcerou a umožnil You WuFenovi, aby si TaiNuan vzal. Ti tři, TaiNuan, You WuFen a TaiBao sdíleli vzpomínku na hrdou Yuen Shu, která zemřela, aby oni mohli žít. A poznali, že někdy není to nejtěžší pro přítele zemřít, protože každý jeden z nich by to pro ni udělal, ale žít. TaiNuan a You WuFen měli jeden druhého. Ze sekty Bai se stala sekta You a Bai TaiBao zůstal, jako poradce nových vůdců. Mohl by zazlívat svým přátelům, že dívka, kterou miloval, skonala vlastní rukou. Věděl však, že doopravdy nemůže. Tak jako on se rozhodl podvolit vůdci klanu, ona se rozhodla obětovat. Ona respektovala jeho volbu a on musel, zase její…“ zakončil teprve smutný příběh a znovu se zastavil. Příběh, z něhož by si mohli vzít ponaučení oba synovci, strýc, Li HuiYin ale i A-Yao, kdyby jej slyšel… | ||
| |||
| U vodopádu... A-Yao Proč? Ta otázka se vrátila jako stará známá neznámá. A LingWu A-Yaa nepouštěl a nedovolil mu jen tak dlaně vykroutit. Kdyby on mě odpovídat na tu otázku, bylo by to dlouhé, zmatené a bolavé - a stejně, stačilo by to vůbec, když A-Yao měl v hlavě svá vlastní přesvědčení? Mladík ho sledoval s panikou a bolestí v očích - ale zároveň s neústupností, kterou u něj A-Yao neměl šanci předchozí dny zahlédnout. LingWu nebyl ten vážný, tvrdý, neústupný. Byl ten jemnější, který raději zdvořile ustoupil, než aby šel do konfliktu, raději diskutoval, než aby stál tvrdohlavě za svým. Přesto ho zrovna teď nepustil. Ani když A-Yao začal jeho slova zpochybňovat, tak sevření na dlaních nepovolilo. I když připomínal, co vše mu bylo (mnohé právem a něco neprávem) připisováno, a vysvětloval rituál, který ho přivedl zpět, tak se toho chlapce nezbavil. Ani ve chvíli, kdy obrátil proti němu to, co si učedník před okamžikem uvědomil a znovu pohřbil - že Li HuiYina mohl zkusit zastavit, nebo jít s ním, že neměl svůj strach ignorovat. Kdyby jen méně přemýšlel a více jednal a řídil se instinkty… s těmi slovy zavřel oči a trhaně se nadechl, jenže jej stále nepouštěl, bojoval proti jeho snahám úplně bezeslova. San LingWu si nikdy nepřipadal jako někdo silný. Vše co měl bylo porozumění, co mohl nabídnout, byla podpora. I v okamžiku, jako byl tento, si připadal slabý. Nevěděl, co si počít, jen sevřený úzkostí nemohl dovolit, aby ztratilo všechen smysl to, co se zrovna o Li HuiYinovi dozvěděl, aby ten člověk před ním zemřel, nehledě na to, kdo to byl. Neuvědomoval si, že v tom, co dělá, mohla být nějaká síla. Přitom ale zvládl během chvíle odložit stranou smrt svého přítele. Potlačil bolest, zahnal slzy a soustředil se na osobu před sebou. Jin GuangYao byl opletený mnohým. LingWu samozřejmě slyšel své. Předpokládal, že bude něco přehnané a něco pravdivé. Nemohl by říct, že ví, kdo ten muž je. Jak by mohl, občas ho zahlédl během návštěvy Oblačných zákoutí, ale nikdy s ním nemluvil a nebyl u žádné z těch věcí, co se říkaly. Jenže teď na tom opravdu nezáleželo. Ne v téhle situaci a s těmi slovy, které od něj slyšel. Ne s tím, co LingWu viděl za posledních šest dní… co přičítal Li HuiYinovi, každý ten malý moment, kdy zahlédl nějaký pocit na jeho tváři… patřil ve skutečnosti tomu muži. Když zaslechl vzlyk a ucítil, že mladík/muž vedle klesl na zem, otevřel oči. Jedna z menších dlaní pomalu pustila A-Yaovu ruku a vydala se rukávem utřít tváře mladíka, co vedle něj stále mlčky seděl. A když pak konečně promluvil, bylo to tiché, rozechvělé a… vlídné? PROČ? “Bude to nemožné jen, pokud se vzdáš…” Hlesl - tak, jakoby byl jeho vrstevník, ne kdysi vážený člověk a teď obrovský zrádce. A pak... "Pomohu ti." Opravdu to řekl, nebylo pochyb. A pomalu pustil i jeho druhou ruku. A-Yao na malý moment zůstal sám. Na vteřinu byl jeho společníkem jen chlad od země a ledový vítr. Skoro by jednoho napadlo, že se mladík zvedne a odejde, jenže on se místo toho pomalu přesunul o kousek blíž. S myšlenkami na každý z těch fyzických doteků, které byly dříve, se pohyboval jakoby přistupoval k plachému zvířeti. Kdyby snad chtěl A-Yao utéct, zastavil by ho rychle, ale pokud seděl a vzlykal… Položil mu ruku zlehka na rameno a druhou opatrně na předloktí. “Je to v pořádku,” zašeptal. A nemyslel tu situaci, to bylo jasné. Myslel ten dotek… A-Yaovy slzy… jeho vzlyky… náruč, do které ho pomalu, postupně zkusil uložit. Proč?... | ||
| |||
| ... Co teď? Zůstávám předkloněný během dlouhých minut ticha. Nedovolím ani jednomu svalu povolit. Držím se po celou dobu svého odhodlání, mysl soustředěnou a… relativně, vzácně tichou. Čekám. A i když mimoděk lapnu po dechu, když začne mluvit, nepohnu se. A on mluví. A říká všechno, nad čím bych musel přemýšlet, kdybych přemýšlel. Ano, kdybych tomu všemu dal čas a dostatek myšlení, měl bych mnoho pohledů i ke zdánlivě tak jednoduché věci. Tak to bývalo dřív. Na to jsem byl zvyklý tolik předchozích let, nic ve vedení sekty, ani v životě, nebylo jednoduché. Nikdy nebyla jen jedna cesta, jeden pohled, jen bílá nebo černá… vždyť já vím. Ale nechci to vědět. Jak jsem říkal, to odhodlání bylo bezmyšlenkovité, vyžadovalo myšlení od někoho jiného, ale zároveň ho nechtělo. Potřebovalo jen dosáhnout svého… jen pomoci. Chtěl jsem zakřičet, že to všechno vím. Když mluví o řádu, ke kterému bych se nikdy neuchýlil takhle přímo - neznevažoval bych jeho rozhodnutí před kýmkoli jiným, než strýcem samotným a v soukromí, to ani v současném rozpoložení. Když hovoří o tom, jak co působí. Nemusím skutečně vědět, co se o Li HuiYinovi povídalo, a nezáleží mi momentálně na tom, jak kontroverzně celá situace vypadá. Ale vím, co tím chce říct. Ale chci ho přerušit. Všechno to vysvětlování a přebírání. Slova, kterými dále probírá Li HuiYinovy činy… dávají určitým způsobem smysl a o to více je nechci slyšet. Jenže mlčím… a nezbývá mi tedy nic jiného, než poslouchat. A spolu s tím dovolit myšlení, aby se znovu přidalo k odhodlání a přesvědčení, a skutečně ta slova vnímalo. Až do toho posledního. A díky tomu… mi náhle připadá, že jsem se dostal na křižovatku, kde každá odbočka vede do jiné slepé uličky a já… jsem se odhodlal k něčemu, co ve výsledku zničilo, co jsem chtěl ještě ráno. Nejen snížit trest… ale zlepšit strýcův pohled na HuiYina. Teď… ani jedna z možností nenabízí obojí a mohu za to já sám. Jediná cesta, která by přímo neovlivnila mladíka, by bylo kdybych trest zrušil já sám a dostatečně to dal najevo… jenže to vím, že nemohu udělat, z mnoha důvodů. Byla by to hrozba pro rovnováhu klanu, kterou jsem sám už značně narušil, to za prvé. A za druhé… vůči strýci bych to neudělal, ani kdyby o náš klan nešlo. A vedle všeho dalšího, nakonec bych tím Li HuiYina stejně ovlivnil negativně, protože on by byl ve středu všeho. Hořce se usměji, stále skloněný, když přemýšlím nad těmi variantami. Pokud s Li HuiYinem promluvím ještě jednou a on přijde odprosit… bude to pro strýce důkaz jeho pravdy. Sníží mu trest kvůli slovu, které mi právě dal… a bude mít příležitost uzamknout svůj pohled na učedníka. Vše, co řekl, o tom pro mě vypovídalo. "Stejně jako nyní ty tvrdil, že nebude litovat." "Měl by být spokojený a přijímat trest se zdviženou hlavou." "Zvaž tedy, zda případné zrušení jeho trestu, nebude zároveň podkopání všeho, o co usiloval.“ Pokud mu předám zprávy a on přijde, tak to, co mu mohlo u strýce zachovat tvář, bude pryč. Možná si strýc myslí, že já bych to považoval také za důkaz jeho pravdy. Že v takové chvíli budu mít příležitost dostát tomu, že nebudu litovat… a pustit Li HuiYina z hlavy. Nemyslím si. Minimálně teď to nevnímám tak, že kdyby mladík odprosil, strýc by měl svou pravdu. HuiYin potřebuje šanci jít dál, jak to má udělat, když ještě týdny bude mít stále na mysli vše… kvůli trestu, který navíc bude ničit jeho tělo den co den? Ne, opravdu to takhle nevidím. Třeba by to byl z určitého úhlu pohledu projev slabosti, ale copak o té zrovna já jsem měl co mluvit? Ne… myslím, že bych to viděl jako chopení se šance pro nový nádech, šanci pro něj sám sobě pomoci, která se nebude nijak týkat toho, co udělal nebo neudělal, jen co bude dál. Pomoc, kterou přijmout občas potřeboval každý. Jenže co na tom ale záleželo… Li HuiYina neznám příliš, ale jeho pohled podle mého bude bližší tomu strýcovu, tedy v tomto. Pravděpodobně bych jej ve chvíli, kdy bych takto přišel, jen vystavil dalším rozpakům. A to je druhá varianta. Já za Li HuiYinem přijdu, ale on za strýcem ne. Vědomí, že jsem o jeho trestu s velmistrem mluvil, mu těžko nějak ulehčí. A bude to jen zbytečná tíha k veškeré, co již na ramenou měl. Jen mu znovu budu vstupovat do života, který se měl naučit žít beze mě. V pohledu, jaký má strýc, Li HuiYin alespoň ještě více neklesne. Ale nijak mu to nepomůže, vlastně spíš naopak. Pak tu byla třetí varianta. Žádnou zprávu mu nepředávat. Vědomě zahodit šanci, která mohla mé odhodlání naplnit. Šanci, která v předchozích dvou variantách vždy Li HuiYinovi nějak uškodila, i když mé záměry byly úplně jiné. Pokusit se vědomě vzdát touhy pomoc, abych neudělal přesný opak. Nedostát tomu, co jsem si umínil. Vyjít z tohoto hovoru s poučením a prázdnýma rukama. Kam by tohle spadalo ve strýcových očích? Tak tak skryji zoufalý úsměv, když se po vyzvání narovnám, ale nezvednu. Není to pro mě důstojné? Na tom nezáleží… a ani si neuvědomím, že mé rty tu myšlenku bezhlesně zkopírují. Skoro bych se zasmál, kdybych se uměl smát takovým věcem - čeho jsem to vlastně dosáhl? Ale litovat nebudu. Jen se musím rozhodnout, co dál. Nepřijde mi ale v současné chvíli, že mám mezi třemi variantami příliš na výběr, pokud nechci Li HuiYinovu situaci dělat těžší. Budu se nad tím ale muset zamyslet, nad tímhle už ano. Nepromyšlených akcí bylo znovu dost. “Děkuji,” vydechnu konečně a přijmu tak jeho závěr. “Nezruším tvůj rozkaz,” ujistím ho, kdyby si náhodou… opravdu myslel, že bych to udělal. Snad ne, doufám, že nemyslí. “A zamyslím se nad vším, co jsi řekl - a tím, co Li HuiYinovi říct. Pokud nakonec přijde… budu s tvými slovy počítat.” Vzdáleně si uvědomuji, že držím soustředěný výraz nějak automaticky, snad ta situace mě k tomu ponouká sama. Dochází mi, že mě vyzval, abych vstal - přesto ještě klečím, když to říkám, i když už ne v úkloně, ale narovnaný s dlaněmi na stehnech. Ale pak se s výdechem zvednu na nohy. Ta zvláštní myšlenka mě napadne, když už stojím a zvažuji, zda mám teď odejít. Mlčky a vážně si strýce prohlédnu. A přijdu si proti němu na chvilku jen jako synovec proti strýci, nebo student proti učiteli. Ani nemám slova do omluvy, která mi uvízla na kraji mysli a na kterou jsem myslel nevyslověně, když jsem předtím vše dořekl. Mohl jsem si myslet, co jsem chtěl o jeho pohledech, ale… dnes jsem opravdu napínal jeho nervy. Byl k němu drzý… snad ho i urazil. Mohl jsem odejít a neomluvit se? A jak jsem se měl omluvit navzdory všemu, co jsem cítil? Nejsem si jistý, jestli jsou omluvy, které se mě drží, upřímné… a jakékoliv jiné jsou jen další urážkou. Ale odejít beze slova? “Měl bych se ti omluvit,” oslovím ho znovu, vážně. “Měl bych se”... ale neudělám to. Ten rozdíl je vidět a krátí mi dech, přesto se můj hlas tentokrát ani nezatřepe. Přemýšlím nad okamžiky, kdy se omlouvají ostatní a žádají ode mě trest za mnohem menší prohřešky. Jsem si prakticky jistý, že je mi to čitelné ve tváři. Je to podivná myšlenka a pochybuji, že strýc takové má. Kdybych ji vyslovil nahlas, bylo by to zvláštní. Ale přemýšlím nad nějakým způsobem, jak mu říct, že nehledě na mé chování jej stále vidím jako strýce, mistra i jako autoritu. Nemusí jít ani o žádné pozice, co na tom, kdo jsme z pohledu klanu... v základu je tím, kdo mě vychoval a všemu naučil, a s kým bych si nedovolil takhle jednat a ani se za tím neohlédnout. Zavřu na moment oči a zhluboka se nadechnu. Nemyslel jsem před okamžikem na to, že na důstojnosti nezáleží? A kvůli Li HuiYinovi. City k strýci jej přesahují nevyslovitelně, jakkoliv to teď není znát. Takže, měl bych se omluvit, ale nehodlám to udělat. “... A přijmout případný trest.” A to bych udělal. I když jej nečekám, i když tím chci jen sdělit, co nevím, jak jinak. A z nějakého důvodu přijde mi nutné se uchýlit ke slovům, narozdíl od bezeslovného porozumění s bratrem. | ||