Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | "Klubovna" A-Yao Jak mu pomoci, to San LingWu opravdu nevěděl. Dokázal se zaměřit jen na danou chvíli. Na vodopád, který měnil šumění řeky v řev, na osobu, která tomu srázu byla stále až příliš blízko, nehledě na to, o koho šlo, nebo co udělal. Pro LingWua to teď bylo něco, co se ho netýkalo. Měl by ho nenávidět? Mezi vším, co cítil a co dusil, nenávist neměla místo. "Nevím jak," přiznal mu tiše, když se od něj A-Yao nezačal odtahovat. “...ale přijdu na to.” A dlaní z ramene mu sklouzl na záda, čímž kolem něj uzavřel náruč a lehce ho k sobě přitiskl. Nechal ho, ať se schoulí jak potřebuje a řekne, co potřebuje. Stisk paží kolem A-Yaa něj nebyl nijak silný, ale byl jistý a neváhal, nečekal na příležitost ho odstrčit, nepovolil. Prostě tam jen byl jako pevný bod a zákoutí pro jeho vzlyky, poskytnutý někým, kdo by možná sám by jej potřeboval - a o kom ještě před chvílí A-Yao myslel, nebo snad doufal, že mu odchod usnadní, ne od něj bude odrazovat. LingWu ho u sebe držel a nepřerušoval ho. Buď nevěděl, co říct, nebo myslel, že bude lepší poslouchat. Až když se příval slov a vzlyků změnil jen v tichý pláč, pomalu posunul dlaň po jeho zádech v pohlazení. Než A-Yao stihl nabrat ten druhý dech, konečně se dočkal nějaké slovní reakce. “Nikoho jiného do toho nemůžeme zatáhnout,” mladík se tím vracel k tomu, co řekl o jejich spolubydlících. Ne k tomu, že by ho měl nenávidět, nebo k tomu, co vše Jin Guangyao udělal, ani k tomu, co hrozilo jemu samotnému, kdyby se jednou mělo tohle šílené tajemství provalit spolu s tím, že o něm věděl. Ani mu nezkoušel odpovědět na otázky, na které odpovědi neměl. Mluvil o tom, co udělají teď… oni dohromady. Konkrétně o tom, že musí PuAie a ChengYiho ochránit před tímhle tajemstvím… a tím vlastně i muže, který v Li HuiYinově těle zhmotňoval jeho poslední přání, přání, kvůli kterému zemřel… muže, který mu stihl v šesti dnech vyvrátit alespoň část toho, co o sobě teď tvrdil a stavěl se tak akorát do role příšerného člověka. Snad bylo omluvitelné, že v tu chvíli už mladík nic víc říct nezvládl. Že jen dál objímal tělo ve svém náruči, pomalu jej hladil po zádech a čekal na moment, kdy odezní všechny záchvěvy. S poplácáním po dlani ho pak pustil pomalu, než se narovnal. Na otázku ohledně svého rodného jména pak reagoval nejprve překvapeným pohledem, ale odpověděl A-Yaovi bez váhání - na takový dotaz konečně znal odpověď. “Ling,” vydechl, “San Ling…” A přijal jeho pomoc. Museli ze sebe oklepat sníh, který byl stále relativně čerstvý a tvořil jim na oblečení malé chuchvalce. Látku pak nechával ledově mokrou, a jak oba klečeli a seděli ve sněhu, spodní část jejich oděvu tím byla značně poznamenána. Vyhledat teplo v tu chvíli opravdu byl dobrý nápad a LingWu nad tím chvíli přemýšlel. “Můžeme zkusit prázdnou ubytovnu…” navrhl tiše, když se společně rozešli zpět. Nikomu nebude divné, když budou chodit k ubytovnám, a že zajdou do jiné… mohli to vždy vzít zadem. Pokud měli hledat místo, kde se v klidu scházet - a San LingWu tušil, že takové budou potřebovat - bylo dobré aby bylo umístěné tak, že nebudou budit pozornost při cestě k němu. Alespoň tak si to myslel. A opravdu se snažil myslet - soustředit se na situaci, teď ne na uklidnění a zahnání bezprostředního nebezpečí, ale na to, co si nadále počít. Jenže čím dál byli od vodopádu, tím těžší bylo nepouštět k sobě vše, co se dozvěděl. Pokud s ním A-Yao nesrovnal krok, tak nakonec šel LingWu spíš lehce za ním. Ubytovna nebyla o nic jiná než ta, ve které strávil A-Yao předchozí noci, jen postrádala známky života. Vše uvnitř bylo pokryté malou vrstvou prachu a okenice byly zavřené - alespoň díky tomu mohli zažehnout lampu a nemuseli se bát, že někdo zahlédne světlo okny. Podařilo se jim projít dovnitř bez povšimnutí a to byl pro dnešní den vítaný úspěch. Nebylo tam tak velké teplo, ale s chladem venku se to nedalo ani srovnávat. Jen na postelích chyběly přikrývky - o tom se LingWu přesvědčil hned, jak přišli, než se s těžkých výdechem opřel o zeď. Celou cestu bojoval s vlastní hlavou a těsně před odchodem z lesa si otřel tváře rukávy. Pravděpodobně podobně, jako A-Yao, měl zarudlé oči, jen trochu skryté šerem v domku. Chvíli potom, co přišli, tak ztěžka polkl. “Řeknu ti, co vím o Li Luanovi,” hlesl. “Že se uměl usmívat, ale dělal to vzácně, a že vůbec neuměl lhát, i vše další, co vím. Už jen proto, že bys ho mohl chtít znát…” Sklonil pohled a odtáhl se od stěny. “Jak ses mě ptal, proč ti pomůžu… sám nemám přesnou odpověď. Ale… kdyby ses zabil, ztratilo by to, co udělal, smysl. A ty i… Lan XiChen… byste přišli o svou šanci.” Nikdy by tak nemluvil o vůdci sekty dříve, jenže zrovna teď, jak ho měl oslovovat titulem a mluvit o takových věcech. “Navíc bych tě nenechal skočit už jen kvůli těm pár dnům. Kvůli nim myslím, že měl Li HuiYin pravdu… navíc nikdo snad není v základu jen špatný...” Buďte dobrým mužem, Jin GuangYao. Věřím, že jím můžete být, protože Lan XiChen by se do absolutně zlého člověka nikdy nezamiloval… Podíval se k němu trochu rozpačitě, ale trošku a povzbudivě se usmál. Měl pocit, že by mu měl říct, proč ho nenechal skočit, alespoň do takové míry, do které si to sám uvědomoval. Když mu to neřekne teď, bude to mezi nimi - a v tom prostoru už toho bylo dostatek. Jen to v tu chvíli bylo tak zvláštně klidné. San LingWu samozřejmě nebyl v pořádku a nezvládl své emoce skrývat tak dobře na to, aby to nebylo vidět - když už nebyli v tak krizové situaci. Ale stejně se snažil dál soustředit. Možná čekal, až bude mít příležitost v soukromí na sebe nechat dolehnout úplně poslední kousek dopisu, který teď vlhký od sněhu spočíval bezpečně zpět v A-Yaově vlastnictví. Ale oči se mu leskly, když mluvil o svém příteli, a dlaně chvěly, když si začal vytahovat věci z úložných prostor svého oblečení. Kousal se do rtu, když se pokoušel chvění potlačit. Asi nebylo překvapené, že mezi maličkosti, které s sebou nosil, patřil i malý blok, psací uhel a i papírky pro talismany. "Můžeme osušit naše oblečení," vysvětlil své záměry. Když vrchní vrstvy sundají, uschnout jim nebude tak dlouho trvat - a oběma jim musela být zima. Nebyl asi ani objektivní důvod pro rozpaky, i když subjektivních mohlo být několik. | ||
| |||
 | Zoufalství(A-Yao)
Nevím, kdy jsem vlastně naposledy opravdu upřímně plakal. Snad ještě jako dítě v náručí matky? Později jsem občas využíval slzy, abych dosáhl svého, ale tak jako dnes, právě teď, jsem nebrečel už dlouho. Ani jsem nevěděl, že to ještě umím. Že jsem schopen upřímných slz. Natož před někým, kdo by mě tak rozhodně neměl nikdy vidět. Před klukem, který by měl u Nebes oplakávat přítele a ne se starat, jestli jsem naživu!
Pustil mě. Fakt, že mám ruce volné, ale stěží něco znamená. Síla i vzdor jsou pryč. Ruce klesly podél těla a já zavřel oči. Nešlo mluvit. Jen vzlykat a štkát. Všechna úzkost a zoufalství posledních dní si vybraly svou daň.
Ucítil jsem dotek na tvářích, ale nedokáza znovu čelit očím mladíka, který mě odmítl nechat jít. Jeho slova jsou jen další solí do mých ran. A co mám dělat? Přijít k němu a říct, že se žák, který na něj trpělivě čekal, jednoho dne prostě rozhodl? Že mě přivedl zpět a já k tomu nesměl říct ani slovo? Že všechno od sektání v Qinghe až po dnešek byla lež? Další…? – To by byl jistě štěstím bez sebe…! „A jak, hm…?“ zeptám se skrze neutichající pláč. „Jak mi chceš pomoci? A proč? Měl bys mě nenávidět, nechápeš to?!“ Zvedl se. Otevřu oči, abych ho viděl konečně odcházet. Měl by odejít. Pokud by to udělal, ještě stále bych se mohl po té ledové zemi odplazit a… Jenže pak mě obejme a mně se zatají dech. Navzdory svým slovům se schoulím v jeho náruči, kterou nedokážu odmítnout. Na rozdíl od HuiYina jsem nikdy neměl přátele. Tohle je cizí a divné a absurdní a… rozhodně mi to vůbec nepřipadá v pořádku! Jenže se tomu nedokážu bránit. Všechno co jsem se tak zarputile pokoušel držet v sobě, vytrysklo, jako když vulkán ztratí trpělivost. „Zabil jsem, nebo dal zabít spoustu lidí…“ špitnu. „Zradil jsem oba zapřísáhlé bratry, podporoval Xue Yangovy experimenty, oženil se se sestrou…“ i když jsem miloval někoho jiného… „Je to nemožné… Nemůže mi věřit. Nikdo nemůže. Ani ty. Je to příliš velké tajemství. Vyhodí tě ze sekty, Lan QiRen tě klidně zbije do bezvědomí!“ No tak, to přece musíš chápat… „Nevím nic o štěstí. Nejsem dobrý přítel. Umím jen podvádět a lhát a… Ani to už ne protože tohle tělo to u všech draků nikdo neučil!“ Nesnáším to!, běduji nesouvisle. „Je mi zima… pořád zima…“ Potřebuji ho… Třesu se. Jeho oči hřejí… Celý se třesu. Bolí mě hlava, jakoby mi do týla někdo zaryl ostrý střep. „C-co mám dělat? Kdo teď jsem…?“ Jak mám asi žít? Jakoby mi snad mohl kdokoliv dát odpověď. „Usmíval se Li Luan vůbec?“ Protože já ho u všech všudy prakticky neznám!, škytnu, dlaně pevně sevřené v pěsti. „A co PuAi s ChengYim? Pomyslels na ně? Zabijí mě, když se to dozví… A pokud ne tak… tak je do toho rozhodně nemůžeš zatáhnout…!“ Přece neohrozíš přátele, že ne? Oči mě pálí. „Měl… měl mě nechat mrtvého…“ vydechnu přiškrceně, zatímco štkaní a vzlyky se pomalu uklidňují. Těloi duše už dnes zhe sebe vydali příliš. „Proč jen XiChen nemohl zapomenout? Proč se musel zavřít do ústraní? Proto jsem ho neodstrčil… Měl žít. To jediné jsem chtěl…“ Ale teď jsem tady a… a nic nemá smysl.
Nemluvím už. Slzy sice ještě těčou z očí tu a tam, ale ten nejhlubš pláč je pryč. Tělo je vysílené a mysl upadá do letargie. Nemám sílu se zvednout a jít ani jedním směrem. Vlastně bych tu možná mohl umrznout, stejně i přes talismany v šatech cítím mráz až hlubko v kostech, protože se usadil na duši. Pokud by hřejivá náruč LingWua zmizela, možná by to nemuselo trvat ani příliš dlouho… Ale už mě ta představa ani neuklidňuje. Dokonce ani ten dotěrný vnitřní hlas výčitek se teď nepřipomíná MingJuovým hlasem. Mohl bych zavřít oči a neprobudit se. Pravda však je, že s tímhle ze mě něco spadlo. Z mých ramen se odvalil minimálně kus té velké tíhy, která mě hrozila rozdrtit. Pokud mě mohl San LingWu z nějakých nepochopitelných důvodů držet naživu a i když ne odpustit, tak přijmout, možná… mohl by i ON? Ne… ne… to určitě ne… Ale představa… Ne! Do představy to má daleko… spíš naděje, že by jednou ty paže kolem mne mohli patřit XiChenovi se ve mně znovu probudí. Zvednu ruku a svou promrzlou dlaní ho poplácám po jeho. Už mě nemusíš držet. Polknu a sám si setřu nové slzy. „Jak se vlastně… jmenuješ rodným jménem?“ Ne, že by to byla důlžitá otázka. Jako Li HuiYin bych se nikdy nemohl zeptat, ale když teď ví, kým jsem doopravdy… „Měli… měli bychom se vrátit,“ vypravím ze sebe a zvednu ze země promrzlý a vlhký dopis. Nechci, aby byl zničen. Když se usuší, měl by ještě zůstat čitelný. „Znáš tu místo, kam nikdo nechodí a kde… je teplo?“ Musím začít zase přemýšlet. Pokud tedy mám žít, musíme vymyslet plán. Strategii, něco, čeho se můžeme držet, až půjde do tuhého… Navíc LingWu potřebuje taky truchlit. Potřebuje svůj díl klidu. To, co mě Oblačná zákoutí po příchodu nedopřála. Zvednu se a nabídnu mu ruku, aby mohl vstát. Pokud sám žádné místo nenavrhne, odvedu ho tam, kde byl údajně XiChen zavřený. On by se tam teď vracet neměl a pochybují, že tam vstoupí kdokoliv jiný… | ||
| |||
 | Malé zamyšlení Lan XiChen
Synovec se narovna, ale nevstal. Částečný úspěch? Těžko říct. Pro tu chvíli si Lan QiRen nebyl úplně jistý, co vidí v synovcových očích. Zmatek? Vzdor? Něco mezi tím? Chtěl jen, aby se zamyslel nad tím, co vlastně žádá a proč. A jestli to opravdu chce… Mlčeli. I on tak dostal čas na přemýšlení. Řekl toho dost? Řekl to srozumitelně? Pochopí XiChen oč se snaží? Je připraven? Je vůbec možné, aby si porozuměli, když jejich pohled je tak jiný? A pak se mu dostalo díků. Velmistrovi však chyběla jistota v tom, zač je mu vlastně právě děkováno. Rozhodně je však rád, že se synovec nechystá zrušit jeho rozkaz. A že se zamyslí, zní slibně. Závěrem mu mohl jen kývnout. Za svými slovy si stojí a jejich naplnění považuje za samozřejmost, pokud k takové situaci skutečně dojde.
Podvědomě čeká, že se XiChen zvedne a odejde. WangJi na jeho místě by tak nejspíš učinil. Hleděl synovcovi do očí a čekal, aniž by dokázal přesně říct nač. Bylo několik možností. Mezi nimi třeba pozvání do Hanshi, aby se věnovali důležitým věcem. Vzhledem ke stavu v jakém původně přišel, ji však nepovažuje za ravděpodobnou. Stejně jako odchod beze slov. To zase nepasovalo k jeho osobnosti. I když, mohl to vlastně ještě vědět? Nebyla mezi nimi příliš velká propast po tom všem? Není nakonec tento starý muž jediný, komu ještě záleží na rodinných poutech a krvi, která je spojuje?
Když poté promluvil, cítil za těmi slovy mnohem víc, než kolik sama říkala. Tentokrát však oči nezavřel. Namísto toho vstal a přišel k němu blíž. „Pojď se se mnou projít,“ vyzval jej a letmo se třemi prsty dotkl XiChenova ramene. Jen tolik, aby bylo zřejmé, že jde o žádost a že procházka by měla být v rodinném, přátelském duchu. Něco, na to si neudělali čas léta…
Vykročil pak do meditační zahrady za svým domem. Místo klidné, tiché a opečovávané přímo velmistrem. Měl to zde rád. Jeho vlastní únik ode všech starostí, aniž by se musel přímo zavírat před světem. Vedl synovce tím chrámem přírody a dával pozor aby neukzlouzl. Zastavil se v půlce a pozvedl tvář k nebi, po kterém jen tu a tam pluly nadýchané mráčky. „Nevím, jestli znáš příběh malé sekty Bai?“ sice se zeptal, ale nebyla to skutečná otázka. „Za vůdce Bai YanYanga jeho sekta přijala malou učednici. Dívka, Yuen Shu, byla sirotek, ale nebyla nijak rodinně spřízněna se s rodiným klanem Bai. Zdálo se dokonce, že ani není z toho kraje. Přijali ji nejprve jako služebnou. Dívka se však spřátelila s několika učedníky a také s YanYangovou dcerou a jediným dítětem Bai TaiNuan.“ Krátce se nadechl a odmlčel se. „Abys pochopil, vůdce klanu Bai Yuen Shu neměl rád. Přijal ji do svého domu na žádost své ženy, která se nad ní ustrnula. V tom roce, však paní Bai zemřela, při porodu syna, který také nepřežil. Byla to malá sekta, příliš malá. YanYangova žena ani nebyla kultivující. Všichni jejich žáci, byli na Nočním lovu a vůdce sekty odjel žádat větší sektu o pomoc. Jaký pak byl jeho návrat, když se nic nezdařilo? Jeho žena mrtvá, žádost nevyslyšená a Noční lov sice úspěšný, ale za cenu několika ztrát… Pověrčivý muž stižený žalem pak měl Yuen Shu za prokletou.“ Vysvětlil pozadí toho, co mělo přijít. „Ale Yuen Shu byla dívka společenská, upovídaná a dokázala si získat přátele i pozornost. V malé sektě brzy nebyl nikdo, kdo by neznal její jméno. Navíc měla přátele. Vrstevníky. Zvlášť žáka You WuFena, se kterým si přísahali bratrství ještě jako děti, jen před Nebem a Zemí. Ten ji s pomocí svých přátel učil v kultivaci. Dívka o to samozřejmě žádala vůdce sekty, ale ten ji odmítl. Nevyhodil ji, jen kvůli památce své ženy a na úpěnlivou žádost dcery. Měl však podmínku, že Yuen Shu nikdy kultivovat nebude. Sama dívka však o podmínce nevěděla a byla až překvapivě nadaná a schopná, jak v šermu, tak v kultivaci. I když začala později, její jádro se vyvíjelo až překvapivě dobře. A to byl problém…“ Lan QiRen přestal zírat na oblohu a raději znovu pomalu vykročil po cestičce mezi ozdobnými stromky a keři. „Nejen, že to budilo závist, ale ona navíc nechtěla tajit kým je. Vždyť k čemu bylo umět takové věci a nesmět je využívat? Nesmět pomáhat přátelům na Nočních lovech, kde mohli zemřít, aniž by je mohla zachránit…? Navíc to nebylo přeci ani čestné a její hrdost byla… řekněme velmi silná. Přišel den, kdy se vybírali žáci, kteří budou posláni reprezentovat klan Bai na Noční lov pořádaný velkou sektou, a ona se přihlásila,“ povzdechl si. „Nejprve sklidila výsměch, kterému hrdě čelila. Když pak měla předvést, co umí a porazila ve všech disciplínách i Prvního učedníka sekty, Bai YanYang zuřil a dal Yuen Shu přísně potrestat. TaiNuan svého otce prosila, aby to nedělal, klečela pro svou přítelkyni, aby otec odvolal svůj trest. Když ani to nepomohlo, utekla hluboko do hor…“ Lan QiRen se zastavil, vytáhl z malého váčku hrst semínek a nasypal je do hnízda, na nízké větvi. „You WuFen a ostatní přátelé dceru vůdce následovali. A právě láska k dceři nakonec přiměla Bai YanYanga, aby Yuen Shu propustil výměnou za to, že zbytek vzpurných učedníků a TaiNuan přivede zpět. To udělala. Bez zakolísání, bez nutnosti ponížení a proseb. Všichni přátelé včetně TaiNuan už dávno totiž přijali Yuen Shu za svou vůdkyni. Ta však stále viděla vůdce klanu, jako svého pána a TaiNuan za jeho následnici. Navíc si všímala, že You WuFen, TaiNuan miluje. Nedokázala však pochopit, proč se svými vzájemnými city nevyjdou na světlo. Ve svém omezeném pohledu, nechápala složitou pozici svých přátel. Sama byla zamilovaná a čekala až se jí Bai TaiBao, YanYangův synovec, začne dvořit. Ten by to býval udělal, ale když o to svého strýce požádal, ten namísto schválění veřejně oznámil jeho zasnoubení s TaiNuan. Yuen Shu čekala venku, na schválení zásnub, a namísto toho se jí dostalo takového oznámení. Zlomená pak opustila sektu, a když You WuFen chtěl jít s ní, řekla mu, ať nechodí. Že je-li její přítel a respektuje ji jako přísežný bratr, bude respektovat i její přání.“ Pohladil za chůze svou bradku a zastavil se při pohledu na zamrzlý rybníček, jehož ledovou pokrývku roztavil pár znaky vykreslenými do vzduchu, aby kapříci mohli dýchat. „První žák sekty se cítil Yuen Shu ponížen. Navíc si sám dělal naděje na TaiNuan a když je ztratil, rostla už pouze jeho zášť. Rozhodl se Yuen Shu zabít. Pod záminkou Nočních lovů ji hledal tak dlouho, až ji nalezl a svedli souboj, který prohrál. Protože to byla hrdá, dívka přinesla tělo svého soka zpět do sekty Bai a tam ji chtěli za její zločiny popravit. You WuFen se ji pokusil ještě před tím osvobodit, ale ona neutekla. Pouze mu řekla, že zná řešení situace. Řekla mu, že vyzve YanYanga na souboj. Požádala svého kultivačního bratra pouze o to, aby jí nedovolil vůdce sekty skutečně zabít, že by se nemusela v zápalu boje udržet. You WuFen dal své přísežné sestře slib. Respektoval její přání ale ntušil co má v plánu. Na souboj došlo. Bai YanYang měl v sobě příliš mnoho zášti a ona věděla co říct, aby dosáhla svého. Byla silná a mladá. Porazila ho. Chystala se ho stít, když jí You WuFen zastoupil cestu a postavil se za vůdce klanu, který jej vychoval.“ Další krátká odmlka a Lan QiRen opět vykročil. To už začínali druhé kruh po jeho malé zahrádce. „Yuen Shu se zeptala jen ‚Takto to vidíš?‘ a když přikývl, aniž by přesně chápal, co to znamená, vzala si vlastním mečem život.“ Mohlo by se to zdát jako konec příběhu, ale tak to nebylo. „Bai YanYang byl šokován tím co se stalo. Jeho vlastní dcera se od něj zcela odvrátila a spolu s ní i všichni Yuen Shuini přátelé. Nakonec byl nucen odstoupit, ale ještě před tím ustoupil, zrušil zasnoubení synovce se svou dcerou a umožnil You WuFenovi, aby si TaiNuan vzal. Ti tři, TaiNuan, You WuFen a TaiBao sdíleli vzpomínku na hrdou Yuen Shu, která zemřela, aby oni mohli žít. A poznali, že někdy není to nejtěžší pro přítele zemřít, protože každý jeden z nich by to pro ni udělal, ale žít. TaiNuan a You WuFen měli jeden druhého. Ze sekty Bai se stala sekta You a Bai TaiBao zůstal, jako poradce nových vůdců. Mohl by zazlívat svým přátelům, že dívka, kterou miloval, skonala vlastní rukou. Věděl však, že doopravdy nemůže. Tak jako on se rozhodl podvolit vůdci klanu, ona se rozhodla obětovat. Ona respektovala jeho volbu a on musel, zase její…“ zakončil teprve smutný příběh a znovu se zastavil. Příběh, z něhož by si mohli vzít ponaučení oba synovci, strýc, Li HuiYin ale i A-Yao, kdyby jej slyšel… | ||
| |||
| U vodopádu... A-Yao Proč? Ta otázka se vrátila jako stará známá neznámá. A LingWu A-Yaa nepouštěl a nedovolil mu jen tak dlaně vykroutit. Kdyby on mě odpovídat na tu otázku, bylo by to dlouhé, zmatené a bolavé - a stejně, stačilo by to vůbec, když A-Yao měl v hlavě svá vlastní přesvědčení? Mladík ho sledoval s panikou a bolestí v očích - ale zároveň s neústupností, kterou u něj A-Yao neměl šanci předchozí dny zahlédnout. LingWu nebyl ten vážný, tvrdý, neústupný. Byl ten jemnější, který raději zdvořile ustoupil, než aby šel do konfliktu, raději diskutoval, než aby stál tvrdohlavě za svým. Přesto ho zrovna teď nepustil. Ani když A-Yao začal jeho slova zpochybňovat, tak sevření na dlaních nepovolilo. I když připomínal, co vše mu bylo (mnohé právem a něco neprávem) připisováno, a vysvětloval rituál, který ho přivedl zpět, tak se toho chlapce nezbavil. Ani ve chvíli, kdy obrátil proti němu to, co si učedník před okamžikem uvědomil a znovu pohřbil - že Li HuiYina mohl zkusit zastavit, nebo jít s ním, že neměl svůj strach ignorovat. Kdyby jen méně přemýšlel a více jednal a řídil se instinkty… s těmi slovy zavřel oči a trhaně se nadechl, jenže jej stále nepouštěl, bojoval proti jeho snahám úplně bezeslova. San LingWu si nikdy nepřipadal jako někdo silný. Vše co měl bylo porozumění, co mohl nabídnout, byla podpora. I v okamžiku, jako byl tento, si připadal slabý. Nevěděl, co si počít, jen sevřený úzkostí nemohl dovolit, aby ztratilo všechen smysl to, co se zrovna o Li HuiYinovi dozvěděl, aby ten člověk před ním zemřel, nehledě na to, kdo to byl. Neuvědomoval si, že v tom, co dělá, mohla být nějaká síla. Přitom ale zvládl během chvíle odložit stranou smrt svého přítele. Potlačil bolest, zahnal slzy a soustředil se na osobu před sebou. Jin GuangYao byl opletený mnohým. LingWu samozřejmě slyšel své. Předpokládal, že bude něco přehnané a něco pravdivé. Nemohl by říct, že ví, kdo ten muž je. Jak by mohl, občas ho zahlédl během návštěvy Oblačných zákoutí, ale nikdy s ním nemluvil a nebyl u žádné z těch věcí, co se říkaly. Jenže teď na tom opravdu nezáleželo. Ne v téhle situaci a s těmi slovy, které od něj slyšel. Ne s tím, co LingWu viděl za posledních šest dní… co přičítal Li HuiYinovi, každý ten malý moment, kdy zahlédl nějaký pocit na jeho tváři… patřil ve skutečnosti tomu muži. Když zaslechl vzlyk a ucítil, že mladík/muž vedle klesl na zem, otevřel oči. Jedna z menších dlaní pomalu pustila A-Yaovu ruku a vydala se rukávem utřít tváře mladíka, co vedle něj stále mlčky seděl. A když pak konečně promluvil, bylo to tiché, rozechvělé a… vlídné? PROČ? “Bude to nemožné jen, pokud se vzdáš…” Hlesl - tak, jakoby byl jeho vrstevník, ne kdysi vážený člověk a teď obrovský zrádce. A pak... "Pomohu ti." Opravdu to řekl, nebylo pochyb. A pomalu pustil i jeho druhou ruku. A-Yao na malý moment zůstal sám. Na vteřinu byl jeho společníkem jen chlad od země a ledový vítr. Skoro by jednoho napadlo, že se mladík zvedne a odejde, jenže on se místo toho pomalu přesunul o kousek blíž. S myšlenkami na každý z těch fyzických doteků, které byly dříve, se pohyboval jakoby přistupoval k plachému zvířeti. Kdyby snad chtěl A-Yao utéct, zastavil by ho rychle, ale pokud seděl a vzlykal… Položil mu ruku zlehka na rameno a druhou opatrně na předloktí. “Je to v pořádku,” zašeptal. A nemyslel tu situaci, to bylo jasné. Myslel ten dotek… A-Yaovy slzy… jeho vzlyky… náruč, do které ho pomalu, postupně zkusil uložit. Proč?... | ||
| |||
 | ... Co teď? Zůstávám předkloněný během dlouhých minut ticha. Nedovolím ani jednomu svalu povolit. Držím se po celou dobu svého odhodlání, mysl soustředěnou a… relativně, vzácně tichou. Čekám. A i když mimoděk lapnu po dechu, když začne mluvit, nepohnu se. A on mluví. A říká všechno, nad čím bych musel přemýšlet, kdybych přemýšlel. Ano, kdybych tomu všemu dal čas a dostatek myšlení, měl bych mnoho pohledů i ke zdánlivě tak jednoduché věci. Tak to bývalo dřív. Na to jsem byl zvyklý tolik předchozích let, nic ve vedení sekty, ani v životě, nebylo jednoduché. Nikdy nebyla jen jedna cesta, jeden pohled, jen bílá nebo černá… vždyť já vím. Ale nechci to vědět. Jak jsem říkal, to odhodlání bylo bezmyšlenkovité, vyžadovalo myšlení od někoho jiného, ale zároveň ho nechtělo. Potřebovalo jen dosáhnout svého… jen pomoci. Chtěl jsem zakřičet, že to všechno vím. Když mluví o řádu, ke kterému bych se nikdy neuchýlil takhle přímo - neznevažoval bych jeho rozhodnutí před kýmkoli jiným, než strýcem samotným a v soukromí, to ani v současném rozpoložení. Když hovoří o tom, jak co působí. Nemusím skutečně vědět, co se o Li HuiYinovi povídalo, a nezáleží mi momentálně na tom, jak kontroverzně celá situace vypadá. Ale vím, co tím chce říct. Ale chci ho přerušit. Všechno to vysvětlování a přebírání. Slova, kterými dále probírá Li HuiYinovy činy… dávají určitým způsobem smysl a o to více je nechci slyšet. Jenže mlčím… a nezbývá mi tedy nic jiného, než poslouchat. A spolu s tím dovolit myšlení, aby se znovu přidalo k odhodlání a přesvědčení, a skutečně ta slova vnímalo. Až do toho posledního. A díky tomu… mi náhle připadá, že jsem se dostal na křižovatku, kde každá odbočka vede do jiné slepé uličky a já… jsem se odhodlal k něčemu, co ve výsledku zničilo, co jsem chtěl ještě ráno. Nejen snížit trest… ale zlepšit strýcův pohled na HuiYina. Teď… ani jedna z možností nenabízí obojí a mohu za to já sám. Jediná cesta, která by přímo neovlivnila mladíka, by bylo kdybych trest zrušil já sám a dostatečně to dal najevo… jenže to vím, že nemohu udělat, z mnoha důvodů. Byla by to hrozba pro rovnováhu klanu, kterou jsem sám už značně narušil, to za prvé. A za druhé… vůči strýci bych to neudělal, ani kdyby o náš klan nešlo. A vedle všeho dalšího, nakonec bych tím Li HuiYina stejně ovlivnil negativně, protože on by byl ve středu všeho. Hořce se usměji, stále skloněný, když přemýšlím nad těmi variantami. Pokud s Li HuiYinem promluvím ještě jednou a on přijde odprosit… bude to pro strýce důkaz jeho pravdy. Sníží mu trest kvůli slovu, které mi právě dal… a bude mít příležitost uzamknout svůj pohled na učedníka. Vše, co řekl, o tom pro mě vypovídalo. "Stejně jako nyní ty tvrdil, že nebude litovat." "Měl by být spokojený a přijímat trest se zdviženou hlavou." "Zvaž tedy, zda případné zrušení jeho trestu, nebude zároveň podkopání všeho, o co usiloval.“ Pokud mu předám zprávy a on přijde, tak to, co mu mohlo u strýce zachovat tvář, bude pryč. Možná si strýc myslí, že já bych to považoval také za důkaz jeho pravdy. Že v takové chvíli budu mít příležitost dostát tomu, že nebudu litovat… a pustit Li HuiYina z hlavy. Nemyslím si. Minimálně teď to nevnímám tak, že kdyby mladík odprosil, strýc by měl svou pravdu. HuiYin potřebuje šanci jít dál, jak to má udělat, když ještě týdny bude mít stále na mysli vše… kvůli trestu, který navíc bude ničit jeho tělo den co den? Ne, opravdu to takhle nevidím. Třeba by to byl z určitého úhlu pohledu projev slabosti, ale copak o té zrovna já jsem měl co mluvit? Ne… myslím, že bych to viděl jako chopení se šance pro nový nádech, šanci pro něj sám sobě pomoci, která se nebude nijak týkat toho, co udělal nebo neudělal, jen co bude dál. Pomoc, kterou přijmout občas potřeboval každý. Jenže co na tom ale záleželo… Li HuiYina neznám příliš, ale jeho pohled podle mého bude bližší tomu strýcovu, tedy v tomto. Pravděpodobně bych jej ve chvíli, kdy bych takto přišel, jen vystavil dalším rozpakům. A to je druhá varianta. Já za Li HuiYinem přijdu, ale on za strýcem ne. Vědomí, že jsem o jeho trestu s velmistrem mluvil, mu těžko nějak ulehčí. A bude to jen zbytečná tíha k veškeré, co již na ramenou měl. Jen mu znovu budu vstupovat do života, který se měl naučit žít beze mě. V pohledu, jaký má strýc, Li HuiYin alespoň ještě více neklesne. Ale nijak mu to nepomůže, vlastně spíš naopak. Pak tu byla třetí varianta. Žádnou zprávu mu nepředávat. Vědomě zahodit šanci, která mohla mé odhodlání naplnit. Šanci, která v předchozích dvou variantách vždy Li HuiYinovi nějak uškodila, i když mé záměry byly úplně jiné. Pokusit se vědomě vzdát touhy pomoc, abych neudělal přesný opak. Nedostát tomu, co jsem si umínil. Vyjít z tohoto hovoru s poučením a prázdnýma rukama. Kam by tohle spadalo ve strýcových očích? Tak tak skryji zoufalý úsměv, když se po vyzvání narovnám, ale nezvednu. Není to pro mě důstojné? Na tom nezáleží… a ani si neuvědomím, že mé rty tu myšlenku bezhlesně zkopírují. Skoro bych se zasmál, kdybych se uměl smát takovým věcem - čeho jsem to vlastně dosáhl? Ale litovat nebudu. Jen se musím rozhodnout, co dál. Nepřijde mi ale v současné chvíli, že mám mezi třemi variantami příliš na výběr, pokud nechci Li HuiYinovu situaci dělat těžší. Budu se nad tím ale muset zamyslet, nad tímhle už ano. Nepromyšlených akcí bylo znovu dost. “Děkuji,” vydechnu konečně a přijmu tak jeho závěr. “Nezruším tvůj rozkaz,” ujistím ho, kdyby si náhodou… opravdu myslel, že bych to udělal. Snad ne, doufám, že nemyslí. “A zamyslím se nad vším, co jsi řekl - a tím, co Li HuiYinovi říct. Pokud nakonec přijde… budu s tvými slovy počítat.” Vzdáleně si uvědomuji, že držím soustředěný výraz nějak automaticky, snad ta situace mě k tomu ponouká sama. Dochází mi, že mě vyzval, abych vstal - přesto ještě klečím, když to říkám, i když už ne v úkloně, ale narovnaný s dlaněmi na stehnech. Ale pak se s výdechem zvednu na nohy. Ta zvláštní myšlenka mě napadne, když už stojím a zvažuji, zda mám teď odejít. Mlčky a vážně si strýce prohlédnu. A přijdu si proti němu na chvilku jen jako synovec proti strýci, nebo student proti učiteli. Ani nemám slova do omluvy, která mi uvízla na kraji mysli a na kterou jsem myslel nevyslověně, když jsem předtím vše dořekl. Mohl jsem si myslet, co jsem chtěl o jeho pohledech, ale… dnes jsem opravdu napínal jeho nervy. Byl k němu drzý… snad ho i urazil. Mohl jsem odejít a neomluvit se? A jak jsem se měl omluvit navzdory všemu, co jsem cítil? Nejsem si jistý, jestli jsou omluvy, které se mě drží, upřímné… a jakékoliv jiné jsou jen další urážkou. Ale odejít beze slova? “Měl bych se ti omluvit,” oslovím ho znovu, vážně. “Měl bych se”... ale neudělám to. Ten rozdíl je vidět a krátí mi dech, přesto se můj hlas tentokrát ani nezatřepe. Přemýšlím nad okamžiky, kdy se omlouvají ostatní a žádají ode mě trest za mnohem menší prohřešky. Jsem si prakticky jistý, že je mi to čitelné ve tváři. Je to podivná myšlenka a pochybuji, že strýc takové má. Kdybych ji vyslovil nahlas, bylo by to zvláštní. Ale přemýšlím nad nějakým způsobem, jak mu říct, že nehledě na mé chování jej stále vidím jako strýce, mistra i jako autoritu. Nemusí jít ani o žádné pozice, co na tom, kdo jsme z pohledu klanu... v základu je tím, kdo mě vychoval a všemu naučil, a s kým bych si nedovolil takhle jednat a ani se za tím neohlédnout. Zavřu na moment oči a zhluboka se nadechnu. Nemyslel jsem před okamžikem na to, že na důstojnosti nezáleží? A kvůli Li HuiYinovi. City k strýci jej přesahují nevyslovitelně, jakkoliv to teď není znát. Takže, měl bych se omluvit, ale nehodlám to udělat. “... A přijmout případný trest.” A to bych udělal. I když jej nečekám, i když tím chci jen sdělit, co nevím, jak jinak. A z nějakého důvodu přijde mi nutné se uchýlit ke slovům, narozdíl od bezeslovného porozumění s bratrem. | ||
| |||
| Proč?
Chtěl jsem se zvednout. Otočit a jít. Už mě nedržel. Mělo to být snadné… Jenže namísto toho jsem se dočkal opětovného chycení. Úplně mi tím vyrazí dech. Co? Jak ne? Co to děláš? Pokusím se vyprostit, ale on to slovo jen zopakuje. Proč? Nechápu, proč mě žádá, abych to nedělal. Něco ve mně to nedokáže pobrat, ani když to přímo řekne. Sevře mi ruce až bolestivě. Jakoby nestačilo, jak jsou promrzlé… Dokazuje opak? Blbost! Odfrknu si. „Co o mě víš, hm?!“ vypravím ze sebe drsněji, poněkud ochraptěle. „Neslyšels, že jsem velký lhář? Někdo kdo obelhal celý kultivační svět? Proč myslíš, že má slova něco znamenají?!“ Odseknu mu. „Víš, jak ten rituál funguje? Ten, kdo daruje tělo, po obdarovaném něco žádá. Obvykle pomstu, ale tvůj přítel dokázal, že to nemusí být pomsta. A když povolaná duše nesplní jeho podmínku, po nějakém čase se tělo i duch, který ho nově obývá, rozplynou. Nevím po jak dlouhém…“ Teď si ani nemohu setřít slzy a ty nepřestávají téct. „Chtěl abych… abych učinil XiChena šťastným, ale to…“ zadrhnu se. „Je nemožné!“ Uhnu pohledem. Příliš rychlé dýchání mrazivého vzduchu pálí na plicích. „I když to neukončím dnes, stejně bude časem jeho čin zbytečný…“ No tak už mě pusť! „Všechno co jsi mě viděl dělat nebo slyšel říkat, byla lež,“ prosím… „Vzal jsem tělo tvému příteli!“ Musíš mě nechat jít… „Měl jsi ho zastavit, než odešel!“ Vidíš, jak jsem krutý? Říkat takové věci… „XiChen se to nesmí nikdy dozvědět…“ vzlyknu. „Ale já už mu nechci lhát…“ konečně se přestanu vzpírat a klesnu do sněhu vedle něj. Kdyby nic jiného, taky ho miluji… Zabořím tvář do hábitu na svém rameni a začnu zlomeně štkát. | ||
| |||
| Co s tebou mám dělat? Lan XiChen
V první okamžik se ve velmistrových očích zaleskl hněv, když XiChen neusedl. Možná až příliš záhy se jeho oči rozšířily překvapením – šokem. Sledovat synovce, kterak takto pokleká, připomínalo minulost až příliš. Jakoby znovu čelili hrozbě zničení. Byl otomu snad tak? Oslovení „mistře“ pak dílo zkázy téměř dokonalo. Lan QiRen nerozumněl. Myšlenky se mu rozeběhly jako stádo splašených krav do širých dutin lebeční klenby, divoké – nepolapitelné… Slyšel vše řečené. Ucítil slzy v očích, když se XiChen poklonil. Rty spojil v jedinou pevnou linku. Semknul víčka a ponořil se do tmy. Otáčíš proti mně vlastní slova? Zloba však nevystihovala přesně, co cítil. Byl v tom hněv, ale také strach. Měl mnoho druhu obav. Ano, dal mu radu, sám si nyní však rady nevěděl. Co by měl udělat? Co říct? Odmítnout jej, jako kdysi WangJiho? Po zkušenostech, měl se zachovat stejně? Proč by měl opakovat stejné chyby?
Trvalo to dlouho. Ticho se z vteřin protahovalo na minuty. Lan QiRen během nich převracel synovcova slova několikrát z mnoha různých úhlů pohledu. To, co nakonec zvítězilo, bylo: „Ale i kdyby jsi měl nakonec pravdu, stejně bych nelitoval toho, že tu teď jsem.“ Chtěl mu přeci pomoci znovu vybudovat sebevědomí. Pokýval tedy hlavou a otevřel oči. Uzařel své emoce. XiChen za ním přišel jako vůdce sekty za svým starším, ne jako synovec za strýcem. Pokud chtěl rozhovor v takovém duchu, i když ho to bolelo, rozhodl se mu poskytnout, co chtěl. Začal však pomalu. Věcně. „Vnitřní řád sekty říká, že tresty související s výukou smějí udělovat jednotliví mistři. O trestech kázeňských a většího rozsahu, pak rozhoduje osoba pověřená vůdcem sekty. Tou osobou je oficiálně stále tvůj bratr. Platí, že není-li přítomen, má poslední slovo ohledně trestů vůdce klanu. Pokud není přítomen ani on, pak kterýkoliv starší. Pokud se však vůdci sekty některý trest nepozdává, může jej zmírnit, či zrušit.“ To jsou obecně známé věci. Lan QiRen svým způsobem oceňuje, že za ním přišel a rovnou trest nezrušil, ale teď se mu rozhodl předložit fakt. „Zrušení již uděleného trestu však nikdy nepůsobí dobře. Vyvolává otázky, zda je jádro klanu stejně silné, jako dřív a jak by mělo být. Vypovídá o možném rozkolu mezi vůdcem sekty a konkrétním starším a ostatní starší pak obvykle svolají konkláve, aby se vše vyjasnilo.“ XiChen by měl vědět, jak takový krok může působit, i když QiRen předkpokládá, že to jeho synovec ví a právě proto přišel. „Tento konkrétní žák,“ záměrně nyní velmistr nepoužil jeho jméno, „se stal pro své jednání poměrně kontroverzní osobou. Při zpětném ohlédnutí na vše, co ten hoch učinil a na následné přerušení ústraní od vůdce sekty a spěšný odchod obou ze sídla sekty, pokud bude jeho trest zrušen z přímé intervence vůdce, bude takový čin působit o to silněji.“ A ne nutně dobře. To už ale nedodává. Koneckonců je to více než zřejmé. „Přišel jsi o zrušení trestu požádat, toho si cením. Říkáš, že nebudeš litovat toho, že jsi to udělal. Dobře…,“ opět se odmlčel. Chtěl to říct dobře. „Když se po svém uzdravení vrátil Li HuiYin ke svému klečení, dal jsem mu navybranou. Buď přestane a vrátí se ke svým povinnostem, nebo za každý jeden den, po který tam zůstane, jedenkrát opíše klanová pravidla ve stojce. Ponechme nyní stranou výsledek jeho snahy, nebo její cenu pro tebe. On si zvolil. Stejně jako nyní ty tvrdil, že nebude litovat. Zvaž tedy, zda případné zrušení jeho trestu, nebude zároveň podkopání všeho, o co usiloval.“ Neřekl, že není ochoten trest zmírnit nebo zrušit. Chtěl, aby se XiChen zamyslel nad důsledky jak pro sebe, klan, tak pro tho chlapce. „K něčemu se rozhodnout, stát si za tím, a nést následky, není lehké pro nikoho. Zdá se, že dosáhl minimálně částečného úspěchu. Vyšel jsi z ústraní. Jsi ochotný se pokusit jít dál. Znal cenu, kterou za to zaplatí. Měl by být spokojený a přijímat trest se zdviženou hlavou, jakoby každému říkal: ‚Měl jsem pravdu‘, stejně jako při svém minulém potrestání.“ Samozřejmě si tím Lan QiRen nemohl být jistý. Povzdech si, uhladil svou bradku. „Ale pokud na tom trváš, jsem ochotný mu trest snížit za předpokladu, že přijde a požádá o to on sám.“ Pokud to XiChen opravdu chce, pak může říct Li HuiYinovi, aby přišel požádat o zmírnění trestu, a velmistr jim vyhoví. Mladík sám by však měl být tím, kdo rozhodne, zda o to stojí, či nikoliv. A pokud XiChen nesouhlasí, vždycky má možnosti jak si zmírnění či zrušení jeho trestu vynutit, ale bude čelit následkům. Je to jen na nich. Takové je stanovisko staršího. „A nyní vstaň. Není pro tebe důstojné, takto prosit,“ promluví už zase víc jako strýc. V jeho hlase zazní starostlivost. Vždyť on skutečně nechce vidět svého synovce takto. | ||
| |||
| Loučení? A-Yao LingWu jeho předloktí nepouštěl. Ani nezvedl hlavu, když mu na rameni přistála HuiYinova… ne… Jin GuangYaova ruka. Citelně se chvěl a skoro nedýchal, snad si ani neuvědomil, že jej A-Yao podpíral i během čtení, podobně jako teď na jeho vedení, ani na to nereagoval. Ale nechal se odvést. Vykročil s ním na malátných kolenou, která by jej bez podpory mohla dobře zradit v každém okamžiku. Informace se mu pomalu a mučivě usazovaly v hlavě. Krutě přepisovaly jeho realitu a vytahovaly mu ze vzpomínek každý jeden okamžik, který náhle dával smysl. Celé to… dávalo smysl. To na tom bylo ještě děsivější. Nejdříve tomu uvěřit nechtěl, ale bylo to jen jeho nerealistické přání… ve skutečnosti… to zapadalo do sebe. V první chvíli, kdy poznal tu ledovou ruku strachu, stejnou, která mu nedovolila zůstat stranou a nechat přítele na kraji srázu… v tu chvíli, kdy ji pocítil poprvé, když mluvil s Li HuiYinem před odchodem… měl jeho strach pravdu. Nedokázal si vzpomenout, co svému příteli řekl jako poslední. Vybavovala se mu jen jedna část toho krátkého hovoru. “Odcházím, bratře LingWu.” “Co… co chceš dělat?” “Dozvíš se.” Takhle to tedy bylo… pravda ho dusila a hnala mu do očí další a další slzy, ke kterým nedokázal přiřadit jediný vzlyk. Neměl na to dost dechu, ani dost síly přitom, co musel zpracovat. A-Yao jej odvedl pod stromy bez nějaké námahy, jakoby vedl loutku. LingWu k němu poprvé zvedl zarudlé oči, až když seděl naproti němu. Se slovem “pryč”, se mu roztřásly i rty. Přesto nevzlykl… a sledoval ho, když mluvil. Vláčně pustil jeho předloktí a poslechl tak jeho snahu o osvobození. Ať už se mu za bolesti plnýma očima honilo cokoliv, stále nepřicházel žádný vztek, odstrčení, obviňování. Vyslechl jej opravdu, donutil se soustředit na ta slova - protože byla důležitá! Vše teď bylo nedůležité vedle faktu, že je Li Luan mrtvý… a přesně proto zároveň nejvíce důležité! Musel se soustředit… a odložit zármutek… kvůli němu. Protože jak A-Yao mluvil, tak si LingWu postupně znovu uvědomil, čeho vlastně byl svědkem. Jediným rozdílem byla identita toho, kdo stál na kraji vodopádu… a s každým dalším slovem, které muž v těle jeho přítele vyslovil, bylo jasnější, že i tentokrát byl jeho strach oprávněný. Došlo mu, o co ho ten člověk žádá, vždyť to říkal doslova - aby vstal, otočil se a nechal ho skočit. Předával mu své poslední žádosti, jako Li HuiYin udělal… LingWuovy oči sledovaly A-Yaa skoro mrtvě, když na něj mluvil a odepnul svůj meč. Pak se mu v nich něco bolestivě zalesklo s těmi posledními slovy… a než se A-Yao stačil zvednout, vrhl se vpřed a chytil ho tentokrát rovnou za obě ruce. “Ne!” Vyhrkl rychle. Chytil obě jeho dlaně do svých snad ještě pevněji, než předtím mu svíral předloktí. Dopis přistál na zemi, na sněhové pokrývce. LingWu měl tváře plné slz, ale nové se už v jeho očích netvořily. Upíral je na A-Yaa a držel ho, i kdyby se ten zkusil vycuknout. Kdyby s ním chtěl bojovat, silou by zvítězil ale - udělal to? “Ne.” Zopakoval znovu Li HuiYinův přítel. “Nemůžeš… nezabíjej se…” V panice se nadechl. “Když zemřeš… bude… bude pryč, to co udělal bude zbytečné a…” Roztřásl se znovu a ještě víc mu sevřel dlaně, už docela bolestivě, klouby celé bílé. “Říkáš, že neumíš být dobrý člověk, ale… už jen to, co jsi řekl dokazuje opak. Nemůžeš to takhle vzdát!” Nemohl, prostě… ne. Nedovolí mu to vzdát. Jak to udělá, to nevěděl, ale nemohl ho nechat jít a vše ukončit. Nemohl kvůli Li HuiYinovi. Nemohl… ani kvůli mladíkovi, se kterým strávil poslední dny, i když už vlastně mladíkem nebyl. Prostě nemohl. | ||
| |||
| Prosba Po zaklepání a vyzvání projdu dovnitř bez zaváhání, dveře za sebou znovu zavřu. Tváří v tvář strýci bych si myslel, kdybych skutečně nejprve promyslel, co udělám, že mě opustí to přesvědčení. Alespoň tak, abych znejistěl a nevěděl, jak jej zformulovat. Jenže to se nestane. Stejně jako mám ve tváři napsané rozrušení, zůstane v něm také bezmyšlenkovité odhodlání, které nakonec vše ostatní skryje za pevný pohled. Neposlechnu jeho vyzvání k usazení u stolu, místo toho přejdu o něco od dveří, než kousek od strýce klesnu na kolena. Spojím ruce v širokém oblouku a skloním se. Kdy naposledy jsem před ním takhle klečel? Když jsem jej zkoušel přesvědčit, aby unikl při útoku na náš domov, což bylo v úplně jiné atmosféře? V tuhle chvíli na tom nezáleží, ani nad tím neztratím myšlenku. Co mám na srdci je pro mě v dané okamžiky to nejdůležitější. A to se neohlíží na to, jak budu vypadat, nebo jak zasáhne mé chování a slova strýce. Myslí jen na vše vykonané mladým učedníkem a na to, čím musel projít a dále prochází kvůli mě a svým citům. Myslí na mé vlastní pocity, také. Je tomu jedno, zda strýc věří nebo nevěří, nebo že vydal rozkaz. To nutkání něco udělat přebije skutečně téměř vše. “Mistře,” nesnažím se tentokrát své oslovení zformovat v rodinném duchu, nepřistoupím k tomu samému, co ráno. Nemám ani připravené, co konkrétně říct - slova mi začnou ze rtů splývat přirozeně. Možná zrovna v tu chvíli, aniž bych si to vůbec uvědomil, pronesu tu nejrozhodnější řeč za jakou dobu, i když nepromyšleně kostrbatou. A celou najednou, každá věta jedna za druhou, těžko přerušitelná - ale i kdyby mě přerušil, stejně bych pokračoval. S drzostí… aniž bych se narovnal nebo zvedl pohled. “Dal jsi mi radu, abych byl upřímný, a byla to dobrá rada. Proto tě prosím, vyslechni mě. S Li HuiYinem jsem záležitost urovnal, ale lhal jsem ti, když jsem naznačoval, že tím vše uzavřu. Nemohu! Ať jeho motivy vidíš jakkoliv, pomohl mi tím, co učinil - víc, než dokážu sám rozumět. Cítil jsem, že venku někdo je. Pomáhal mi tři měsíce a pokusil se o to znovu i přesto, že na oplátku nedostal nic, než bolest - i dnes se mi za to omluvil! Vím, že můj pohled je jiný, než tvůj. A že za jeho chováním skutečně může být jiný záměr. Ale i kdyby jsi měl nakonec pravdu, stejně bych nelitoval toho, že tu teď jsem. I pokud je můj pohled zkreslený, stále mi pomohl. A kdybych měl vybrat někoho, kdo si tvůj hněv zaslouží, vybral bych jedině sebe. Proto jsem přišel, abych tě požádal…” na malý moment k němu zvednu odhodlané oči, než dořeknu, “prosím, zruš Li HuiYinův trest!” S krátkým nádechem se předkloním až do hluboké úklony s čelem u země. S těmi slovy venku nepřišel klid. Neopustilo mě odhodlání, které mě hnalo k takovému chování. K drzosti. K žádostem, na které jsem neměl právo. K cuchání strýcových nervů, který si to nezasloužil. S jediným slovem jsem nezaváhal, ani nepovolil byť jediný sval v úkloně - tak dlouho, jak bylo třeba. A se vším nahlas řečeným si zároveň uvědomím, že je to pravda. Věřil jsem Li HuiYinovým citům i jeho motivům. Ale vlastně i kdyby to celé bylo nějak jinak, opravdu na tom záleželo? To, že mi pomohl, bylo nezvratitelné. Je to uklidňující pocit. Že možná jednou nemuselo záležet na tom, jestli se v člověku pletu, nebo ne… pořád pro mě vykonal něco, co mi bylo cenné. I kdybych nakonec byl skutečně jen hlupák, co na tom záleželo? Nebylo by to poprvé a v téhle konkrétní záležitosti mi na tom nesešlo. Ale ani trochu z té úlevy nepronikne stále mě svírajícím odhodláním. Nadále si nejsem ochotný uvědomit hranice, natož svá slova vzít zpět. Nemění na tom nic ani uklidňující, ani provinilá myšlenka, která mi hlavou prožene nevyřčenou omluvu. | ||
| |||
| Poslední slova… - kéž by jimi byla
Přišel až ke mně, šok vepsaný ve tváři. Je to snad poprvé, kdy jej vidím tak silně překvapeného, vyděšeného… Natáhl ruce. Nestojím na bezpečném místě. Musí být opatrný. Přikývnu té jeho žádosti. Co taky jiného? Převzal si dopis a já polkl. Je to tady… Nečekal jsem však, že se mne chytí za předloktí. Ne, že bych se zrovna teď mohl vykroutit. Nevadí mi to. Právě teď, na tomto smítě, zrovna s ním…, jeden dotek zvládnu. Nehýbám se, přesně jak chtěl. Bude pro něj snazší mě odstrčit, až učiní poznání. Uklidňuje mě to. Představa, že vkládám svůj osud do rukou někoho jiného. Nikdy dřív bych to nebyl schopný nebo ochotný udělat. Jenže právě teď… Tak jako to kdysi byl Nie HuaiSang komu jsem podvědomě přiřkl právo pomstít se. Dnes je to San LingWu. Vzal jsem ti přítele. Udělej to… zasloužím si to… Nedovol mi už nikdy nikomu ublížit. Tvůj přítel se mílil, nejsem dobrý člověk. Nemůžu jím být. Neumím to. Znič zlo v tomto těle. A pokud to nedokážeš, tak mě tu nech a odejdi. Pusť mě… Stále se však nevykrucuji. Nechci ho případně stáhnout s sebou. To opravdu nechci. Držím tedy nehybně, i když jeho stisk zesílí. Když se mu ramena roztřesou, jsem to já, kdo podepře jeho druhé předloktí. Bolí to, že? Poznání, že je tvůj přítel pryč. Bolí pravda, že jsi byl obelhán, protože jsi nechtěl vidět, protože sis ani neuměl představit, že by to bylo možné… Vidím jeho slzy. Chápu je. Taky jsem se jim při prvním čtení neubránil. Nikdy bych si byl nepomyslel, že by pro mě na světě udělal někdo něco takového… A pak to nešlo vrátit. Mohl jsem to jen přijmout a zkusit jít dál. Pokusit se splnit, co chtěl. A selhat… Spustil ruku s dopisem, a já jej nechal, pustil jsem ho a dovolil ten pohyb. Slzy kanuly dál, ale už se netříštily o papír, aby poškodily inkoust. Jen tam stál. Ani na mě nepohlédl… Tak už něco udělej!, křičel jsem na něj v duchu. Zbytečně… San LingWu asi nebyl ten typ, který by to dokázal. Racionální část mého mozku se mi vysmívá. Vždyť, kdybych trochu přemýšlel, došlo by mi, že není ten typ. Možná PuAi by se rozčílil a později svého činu litoval. Ne LingWu. Jsem hlupák… Stále mě drží a tak mu položím druhou ruku na rameno a vykročím dál od srázu. Já se na něj mohu vrátit později, důležité je teď dostat HuiYinova přítele od nebezpečí. Jsem si jist, že teď už by se pro mě do hlubin nevrhl. Nikdo by neriskoval život pro mě. Mé skutečné zbytečné já. Jdu pomalu a vedu ho opatrně. Kus stranou. Až pod stromy. Tam s ním klesnu níž, aby se usadil. „Vidíš? Je pryč,“ vydechnu téměř účastně. Jenže v mém (vlastně jeho) hlase je bolest od chvíle, kdy mi bylo řečeno, abych přišel do Hanshi. To je stěží směrodatné… „Tvůj přítel se mílil. Nejsem dobrý člověk. Neumím jím být,“ vydechnu a pokusím se vymanit ruku z jeho křečovitého sevření. „Nepřinesu XiChenovi štěstí. Nenávidí mě. Tak víš co? Nech si ten dopis. Předej ho Lan QiRenovi, jestli chceš. Vstaň, otoč se zády. Odejdi a nech mě to skončit…,“ žádám ho, sám s novými slzami v očích. „Jen… XiChenovi to neříkej. Nepřežil by takovou zprávu,“ možná žádám příliš ale… věřím, že je i v jeho zájmu, aby sekta Lan měla ještě svého vznešeného vůdce, „a dejte na ZeWu-Juna pozor, ano?“ Co to dělám? Odepnu od pasu meč, který mi nepatří a položím jej na zem. „Ten olej pomáhá, všiml jsem si. Ať se PuAi lépe učí. Udělej mu pexeso s runami a hrajte. To pomůže. A nenechte ChengYiho, aby kvůli vám dělal nějaký blbosti.“ Proč to vlastně říkám? Pokusím se znovu ruku vyprostit, zvednout se a odejít. Mám schůzku s ledovým proudem… | ||