Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Proč?
Chtěl jsem se zvednout. Otočit a jít. Už mě nedržel. Mělo to být snadné… Jenže namísto toho jsem se dočkal opětovného chycení. Úplně mi tím vyrazí dech. Co? Jak ne? Co to děláš? Pokusím se vyprostit, ale on to slovo jen zopakuje. Proč? Nechápu, proč mě žádá, abych to nedělal. Něco ve mně to nedokáže pobrat, ani když to přímo řekne. Sevře mi ruce až bolestivě. Jakoby nestačilo, jak jsou promrzlé… Dokazuje opak? Blbost! Odfrknu si. „Co o mě víš, hm?!“ vypravím ze sebe drsněji, poněkud ochraptěle. „Neslyšels, že jsem velký lhář? Někdo kdo obelhal celý kultivační svět? Proč myslíš, že má slova něco znamenají?!“ Odseknu mu. „Víš, jak ten rituál funguje? Ten, kdo daruje tělo, po obdarovaném něco žádá. Obvykle pomstu, ale tvůj přítel dokázal, že to nemusí být pomsta. A když povolaná duše nesplní jeho podmínku, po nějakém čase se tělo i duch, který ho nově obývá, rozplynou. Nevím po jak dlouhém…“ Teď si ani nemohu setřít slzy a ty nepřestávají téct. „Chtěl abych… abych učinil XiChena šťastným, ale to…“ zadrhnu se. „Je nemožné!“ Uhnu pohledem. Příliš rychlé dýchání mrazivého vzduchu pálí na plicích. „I když to neukončím dnes, stejně bude časem jeho čin zbytečný…“ No tak už mě pusť! „Všechno co jsi mě viděl dělat nebo slyšel říkat, byla lež,“ prosím… „Vzal jsem tělo tvému příteli!“ Musíš mě nechat jít… „Měl jsi ho zastavit, než odešel!“ Vidíš, jak jsem krutý? Říkat takové věci… „XiChen se to nesmí nikdy dozvědět…“ vzlyknu. „Ale já už mu nechci lhát…“ konečně se přestanu vzpírat a klesnu do sněhu vedle něj. Kdyby nic jiného, taky ho miluji… Zabořím tvář do hábitu na svém rameni a začnu zlomeně štkát. | ||
| |||
 | Co s tebou mám dělat? Lan XiChen
V první okamžik se ve velmistrových očích zaleskl hněv, když XiChen neusedl. Možná až příliš záhy se jeho oči rozšířily překvapením – šokem. Sledovat synovce, kterak takto pokleká, připomínalo minulost až příliš. Jakoby znovu čelili hrozbě zničení. Byl otomu snad tak? Oslovení „mistře“ pak dílo zkázy téměř dokonalo. Lan QiRen nerozumněl. Myšlenky se mu rozeběhly jako stádo splašených krav do širých dutin lebeční klenby, divoké – nepolapitelné… Slyšel vše řečené. Ucítil slzy v očích, když se XiChen poklonil. Rty spojil v jedinou pevnou linku. Semknul víčka a ponořil se do tmy. Otáčíš proti mně vlastní slova? Zloba však nevystihovala přesně, co cítil. Byl v tom hněv, ale také strach. Měl mnoho druhu obav. Ano, dal mu radu, sám si nyní však rady nevěděl. Co by měl udělat? Co říct? Odmítnout jej, jako kdysi WangJiho? Po zkušenostech, měl se zachovat stejně? Proč by měl opakovat stejné chyby?
Trvalo to dlouho. Ticho se z vteřin protahovalo na minuty. Lan QiRen během nich převracel synovcova slova několikrát z mnoha různých úhlů pohledu. To, co nakonec zvítězilo, bylo: „Ale i kdyby jsi měl nakonec pravdu, stejně bych nelitoval toho, že tu teď jsem.“ Chtěl mu přeci pomoci znovu vybudovat sebevědomí. Pokýval tedy hlavou a otevřel oči. Uzařel své emoce. XiChen za ním přišel jako vůdce sekty za svým starším, ne jako synovec za strýcem. Pokud chtěl rozhovor v takovém duchu, i když ho to bolelo, rozhodl se mu poskytnout, co chtěl. Začal však pomalu. Věcně. „Vnitřní řád sekty říká, že tresty související s výukou smějí udělovat jednotliví mistři. O trestech kázeňských a většího rozsahu, pak rozhoduje osoba pověřená vůdcem sekty. Tou osobou je oficiálně stále tvůj bratr. Platí, že není-li přítomen, má poslední slovo ohledně trestů vůdce klanu. Pokud není přítomen ani on, pak kterýkoliv starší. Pokud se však vůdci sekty některý trest nepozdává, může jej zmírnit, či zrušit.“ To jsou obecně známé věci. Lan QiRen svým způsobem oceňuje, že za ním přišel a rovnou trest nezrušil, ale teď se mu rozhodl předložit fakt. „Zrušení již uděleného trestu však nikdy nepůsobí dobře. Vyvolává otázky, zda je jádro klanu stejně silné, jako dřív a jak by mělo být. Vypovídá o možném rozkolu mezi vůdcem sekty a konkrétním starším a ostatní starší pak obvykle svolají konkláve, aby se vše vyjasnilo.“ XiChen by měl vědět, jak takový krok může působit, i když QiRen předkpokládá, že to jeho synovec ví a právě proto přišel. „Tento konkrétní žák,“ záměrně nyní velmistr nepoužil jeho jméno, „se stal pro své jednání poměrně kontroverzní osobou. Při zpětném ohlédnutí na vše, co ten hoch učinil a na následné přerušení ústraní od vůdce sekty a spěšný odchod obou ze sídla sekty, pokud bude jeho trest zrušen z přímé intervence vůdce, bude takový čin působit o to silněji.“ A ne nutně dobře. To už ale nedodává. Koneckonců je to více než zřejmé. „Přišel jsi o zrušení trestu požádat, toho si cením. Říkáš, že nebudeš litovat toho, že jsi to udělal. Dobře…,“ opět se odmlčel. Chtěl to říct dobře. „Když se po svém uzdravení vrátil Li HuiYin ke svému klečení, dal jsem mu navybranou. Buď přestane a vrátí se ke svým povinnostem, nebo za každý jeden den, po který tam zůstane, jedenkrát opíše klanová pravidla ve stojce. Ponechme nyní stranou výsledek jeho snahy, nebo její cenu pro tebe. On si zvolil. Stejně jako nyní ty tvrdil, že nebude litovat. Zvaž tedy, zda případné zrušení jeho trestu, nebude zároveň podkopání všeho, o co usiloval.“ Neřekl, že není ochoten trest zmírnit nebo zrušit. Chtěl, aby se XiChen zamyslel nad důsledky jak pro sebe, klan, tak pro tho chlapce. „K něčemu se rozhodnout, stát si za tím, a nést následky, není lehké pro nikoho. Zdá se, že dosáhl minimálně částečného úspěchu. Vyšel jsi z ústraní. Jsi ochotný se pokusit jít dál. Znal cenu, kterou za to zaplatí. Měl by být spokojený a přijímat trest se zdviženou hlavou, jakoby každému říkal: ‚Měl jsem pravdu‘, stejně jako při svém minulém potrestání.“ Samozřejmě si tím Lan QiRen nemohl být jistý. Povzdech si, uhladil svou bradku. „Ale pokud na tom trváš, jsem ochotný mu trest snížit za předpokladu, že přijde a požádá o to on sám.“ Pokud to XiChen opravdu chce, pak může říct Li HuiYinovi, aby přišel požádat o zmírnění trestu, a velmistr jim vyhoví. Mladík sám by však měl být tím, kdo rozhodne, zda o to stojí, či nikoliv. A pokud XiChen nesouhlasí, vždycky má možnosti jak si zmírnění či zrušení jeho trestu vynutit, ale bude čelit následkům. Je to jen na nich. Takové je stanovisko staršího. „A nyní vstaň. Není pro tebe důstojné, takto prosit,“ promluví už zase víc jako strýc. V jeho hlase zazní starostlivost. Vždyť on skutečně nechce vidět svého synovce takto. | ||
| |||
 | Loučení? A-Yao LingWu jeho předloktí nepouštěl. Ani nezvedl hlavu, když mu na rameni přistála HuiYinova… ne… Jin GuangYaova ruka. Citelně se chvěl a skoro nedýchal, snad si ani neuvědomil, že jej A-Yao podpíral i během čtení, podobně jako teď na jeho vedení, ani na to nereagoval. Ale nechal se odvést. Vykročil s ním na malátných kolenou, která by jej bez podpory mohla dobře zradit v každém okamžiku. Informace se mu pomalu a mučivě usazovaly v hlavě. Krutě přepisovaly jeho realitu a vytahovaly mu ze vzpomínek každý jeden okamžik, který náhle dával smysl. Celé to… dávalo smysl. To na tom bylo ještě děsivější. Nejdříve tomu uvěřit nechtěl, ale bylo to jen jeho nerealistické přání… ve skutečnosti… to zapadalo do sebe. V první chvíli, kdy poznal tu ledovou ruku strachu, stejnou, která mu nedovolila zůstat stranou a nechat přítele na kraji srázu… v tu chvíli, kdy ji pocítil poprvé, když mluvil s Li HuiYinem před odchodem… měl jeho strach pravdu. Nedokázal si vzpomenout, co svému příteli řekl jako poslední. Vybavovala se mu jen jedna část toho krátkého hovoru. “Odcházím, bratře LingWu.” “Co… co chceš dělat?” “Dozvíš se.” Takhle to tedy bylo… pravda ho dusila a hnala mu do očí další a další slzy, ke kterým nedokázal přiřadit jediný vzlyk. Neměl na to dost dechu, ani dost síly přitom, co musel zpracovat. A-Yao jej odvedl pod stromy bez nějaké námahy, jakoby vedl loutku. LingWu k němu poprvé zvedl zarudlé oči, až když seděl naproti němu. Se slovem “pryč”, se mu roztřásly i rty. Přesto nevzlykl… a sledoval ho, když mluvil. Vláčně pustil jeho předloktí a poslechl tak jeho snahu o osvobození. Ať už se mu za bolesti plnýma očima honilo cokoliv, stále nepřicházel žádný vztek, odstrčení, obviňování. Vyslechl jej opravdu, donutil se soustředit na ta slova - protože byla důležitá! Vše teď bylo nedůležité vedle faktu, že je Li Luan mrtvý… a přesně proto zároveň nejvíce důležité! Musel se soustředit… a odložit zármutek… kvůli němu. Protože jak A-Yao mluvil, tak si LingWu postupně znovu uvědomil, čeho vlastně byl svědkem. Jediným rozdílem byla identita toho, kdo stál na kraji vodopádu… a s každým dalším slovem, které muž v těle jeho přítele vyslovil, bylo jasnější, že i tentokrát byl jeho strach oprávněný. Došlo mu, o co ho ten člověk žádá, vždyť to říkal doslova - aby vstal, otočil se a nechal ho skočit. Předával mu své poslední žádosti, jako Li HuiYin udělal… LingWuovy oči sledovaly A-Yaa skoro mrtvě, když na něj mluvil a odepnul svůj meč. Pak se mu v nich něco bolestivě zalesklo s těmi posledními slovy… a než se A-Yao stačil zvednout, vrhl se vpřed a chytil ho tentokrát rovnou za obě ruce. “Ne!” Vyhrkl rychle. Chytil obě jeho dlaně do svých snad ještě pevněji, než předtím mu svíral předloktí. Dopis přistál na zemi, na sněhové pokrývce. LingWu měl tváře plné slz, ale nové se už v jeho očích netvořily. Upíral je na A-Yaa a držel ho, i kdyby se ten zkusil vycuknout. Kdyby s ním chtěl bojovat, silou by zvítězil ale - udělal to? “Ne.” Zopakoval znovu Li HuiYinův přítel. “Nemůžeš… nezabíjej se…” V panice se nadechl. “Když zemřeš… bude… bude pryč, to co udělal bude zbytečné a…” Roztřásl se znovu a ještě víc mu sevřel dlaně, už docela bolestivě, klouby celé bílé. “Říkáš, že neumíš být dobrý člověk, ale… už jen to, co jsi řekl dokazuje opak. Nemůžeš to takhle vzdát!” Nemohl, prostě… ne. Nedovolí mu to vzdát. Jak to udělá, to nevěděl, ale nemohl ho nechat jít a vše ukončit. Nemohl kvůli Li HuiYinovi. Nemohl… ani kvůli mladíkovi, se kterým strávil poslední dny, i když už vlastně mladíkem nebyl. Prostě nemohl. | ||
| |||
 | Prosba Po zaklepání a vyzvání projdu dovnitř bez zaváhání, dveře za sebou znovu zavřu. Tváří v tvář strýci bych si myslel, kdybych skutečně nejprve promyslel, co udělám, že mě opustí to přesvědčení. Alespoň tak, abych znejistěl a nevěděl, jak jej zformulovat. Jenže to se nestane. Stejně jako mám ve tváři napsané rozrušení, zůstane v něm také bezmyšlenkovité odhodlání, které nakonec vše ostatní skryje za pevný pohled. Neposlechnu jeho vyzvání k usazení u stolu, místo toho přejdu o něco od dveří, než kousek od strýce klesnu na kolena. Spojím ruce v širokém oblouku a skloním se. Kdy naposledy jsem před ním takhle klečel? Když jsem jej zkoušel přesvědčit, aby unikl při útoku na náš domov, což bylo v úplně jiné atmosféře? V tuhle chvíli na tom nezáleží, ani nad tím neztratím myšlenku. Co mám na srdci je pro mě v dané okamžiky to nejdůležitější. A to se neohlíží na to, jak budu vypadat, nebo jak zasáhne mé chování a slova strýce. Myslí jen na vše vykonané mladým učedníkem a na to, čím musel projít a dále prochází kvůli mě a svým citům. Myslí na mé vlastní pocity, také. Je tomu jedno, zda strýc věří nebo nevěří, nebo že vydal rozkaz. To nutkání něco udělat přebije skutečně téměř vše. “Mistře,” nesnažím se tentokrát své oslovení zformovat v rodinném duchu, nepřistoupím k tomu samému, co ráno. Nemám ani připravené, co konkrétně říct - slova mi začnou ze rtů splývat přirozeně. Možná zrovna v tu chvíli, aniž bych si to vůbec uvědomil, pronesu tu nejrozhodnější řeč za jakou dobu, i když nepromyšleně kostrbatou. A celou najednou, každá věta jedna za druhou, těžko přerušitelná - ale i kdyby mě přerušil, stejně bych pokračoval. S drzostí… aniž bych se narovnal nebo zvedl pohled. “Dal jsi mi radu, abych byl upřímný, a byla to dobrá rada. Proto tě prosím, vyslechni mě. S Li HuiYinem jsem záležitost urovnal, ale lhal jsem ti, když jsem naznačoval, že tím vše uzavřu. Nemohu! Ať jeho motivy vidíš jakkoliv, pomohl mi tím, co učinil - víc, než dokážu sám rozumět. Cítil jsem, že venku někdo je. Pomáhal mi tři měsíce a pokusil se o to znovu i přesto, že na oplátku nedostal nic, než bolest - i dnes se mi za to omluvil! Vím, že můj pohled je jiný, než tvůj. A že za jeho chováním skutečně může být jiný záměr. Ale i kdyby jsi měl nakonec pravdu, stejně bych nelitoval toho, že tu teď jsem. I pokud je můj pohled zkreslený, stále mi pomohl. A kdybych měl vybrat někoho, kdo si tvůj hněv zaslouží, vybral bych jedině sebe. Proto jsem přišel, abych tě požádal…” na malý moment k němu zvednu odhodlané oči, než dořeknu, “prosím, zruš Li HuiYinův trest!” S krátkým nádechem se předkloním až do hluboké úklony s čelem u země. S těmi slovy venku nepřišel klid. Neopustilo mě odhodlání, které mě hnalo k takovému chování. K drzosti. K žádostem, na které jsem neměl právo. K cuchání strýcových nervů, který si to nezasloužil. S jediným slovem jsem nezaváhal, ani nepovolil byť jediný sval v úkloně - tak dlouho, jak bylo třeba. A se vším nahlas řečeným si zároveň uvědomím, že je to pravda. Věřil jsem Li HuiYinovým citům i jeho motivům. Ale vlastně i kdyby to celé bylo nějak jinak, opravdu na tom záleželo? To, že mi pomohl, bylo nezvratitelné. Je to uklidňující pocit. Že možná jednou nemuselo záležet na tom, jestli se v člověku pletu, nebo ne… pořád pro mě vykonal něco, co mi bylo cenné. I kdybych nakonec byl skutečně jen hlupák, co na tom záleželo? Nebylo by to poprvé a v téhle konkrétní záležitosti mi na tom nesešlo. Ale ani trochu z té úlevy nepronikne stále mě svírajícím odhodláním. Nadále si nejsem ochotný uvědomit hranice, natož svá slova vzít zpět. Nemění na tom nic ani uklidňující, ani provinilá myšlenka, která mi hlavou prožene nevyřčenou omluvu. | ||
| |||
| Poslední slova… - kéž by jimi byla
Přišel až ke mně, šok vepsaný ve tváři. Je to snad poprvé, kdy jej vidím tak silně překvapeného, vyděšeného… Natáhl ruce. Nestojím na bezpečném místě. Musí být opatrný. Přikývnu té jeho žádosti. Co taky jiného? Převzal si dopis a já polkl. Je to tady… Nečekal jsem však, že se mne chytí za předloktí. Ne, že bych se zrovna teď mohl vykroutit. Nevadí mi to. Právě teď, na tomto smítě, zrovna s ním…, jeden dotek zvládnu. Nehýbám se, přesně jak chtěl. Bude pro něj snazší mě odstrčit, až učiní poznání. Uklidňuje mě to. Představa, že vkládám svůj osud do rukou někoho jiného. Nikdy dřív bych to nebyl schopný nebo ochotný udělat. Jenže právě teď… Tak jako to kdysi byl Nie HuaiSang komu jsem podvědomě přiřkl právo pomstít se. Dnes je to San LingWu. Vzal jsem ti přítele. Udělej to… zasloužím si to… Nedovol mi už nikdy nikomu ublížit. Tvůj přítel se mílil, nejsem dobrý člověk. Nemůžu jím být. Neumím to. Znič zlo v tomto těle. A pokud to nedokážeš, tak mě tu nech a odejdi. Pusť mě… Stále se však nevykrucuji. Nechci ho případně stáhnout s sebou. To opravdu nechci. Držím tedy nehybně, i když jeho stisk zesílí. Když se mu ramena roztřesou, jsem to já, kdo podepře jeho druhé předloktí. Bolí to, že? Poznání, že je tvůj přítel pryč. Bolí pravda, že jsi byl obelhán, protože jsi nechtěl vidět, protože sis ani neuměl představit, že by to bylo možné… Vidím jeho slzy. Chápu je. Taky jsem se jim při prvním čtení neubránil. Nikdy bych si byl nepomyslel, že by pro mě na světě udělal někdo něco takového… A pak to nešlo vrátit. Mohl jsem to jen přijmout a zkusit jít dál. Pokusit se splnit, co chtěl. A selhat… Spustil ruku s dopisem, a já jej nechal, pustil jsem ho a dovolil ten pohyb. Slzy kanuly dál, ale už se netříštily o papír, aby poškodily inkoust. Jen tam stál. Ani na mě nepohlédl… Tak už něco udělej!, křičel jsem na něj v duchu. Zbytečně… San LingWu asi nebyl ten typ, který by to dokázal. Racionální část mého mozku se mi vysmívá. Vždyť, kdybych trochu přemýšlel, došlo by mi, že není ten typ. Možná PuAi by se rozčílil a později svého činu litoval. Ne LingWu. Jsem hlupák… Stále mě drží a tak mu položím druhou ruku na rameno a vykročím dál od srázu. Já se na něj mohu vrátit později, důležité je teď dostat HuiYinova přítele od nebezpečí. Jsem si jist, že teď už by se pro mě do hlubin nevrhl. Nikdo by neriskoval život pro mě. Mé skutečné zbytečné já. Jdu pomalu a vedu ho opatrně. Kus stranou. Až pod stromy. Tam s ním klesnu níž, aby se usadil. „Vidíš? Je pryč,“ vydechnu téměř účastně. Jenže v mém (vlastně jeho) hlase je bolest od chvíle, kdy mi bylo řečeno, abych přišel do Hanshi. To je stěží směrodatné… „Tvůj přítel se mílil. Nejsem dobrý člověk. Neumím jím být,“ vydechnu a pokusím se vymanit ruku z jeho křečovitého sevření. „Nepřinesu XiChenovi štěstí. Nenávidí mě. Tak víš co? Nech si ten dopis. Předej ho Lan QiRenovi, jestli chceš. Vstaň, otoč se zády. Odejdi a nech mě to skončit…,“ žádám ho, sám s novými slzami v očích. „Jen… XiChenovi to neříkej. Nepřežil by takovou zprávu,“ možná žádám příliš ale… věřím, že je i v jeho zájmu, aby sekta Lan měla ještě svého vznešeného vůdce, „a dejte na ZeWu-Juna pozor, ano?“ Co to dělám? Odepnu od pasu meč, který mi nepatří a položím jej na zem. „Ten olej pomáhá, všiml jsem si. Ať se PuAi lépe učí. Udělej mu pexeso s runami a hrajte. To pomůže. A nenechte ChengYiho, aby kvůli vám dělal nějaký blbosti.“ Proč to vlastně říkám? Pokusím se znovu ruku vyprostit, zvednout se a odejít. Mám schůzku s ledovým proudem… | ||
| |||
| Dopis A-Yao LingWu sebou trhl hrůzou, když se zdálo, že HuiYin uklouzne. Nestalo se to, ale stačilo to, aby nabral jen stěží nový dech. Bylo to ale zbytečné úsilí, o okamžik později v něm stejně všechen kyslík zamrzne. Nikdy nesliboval ani sám sobě, že až jednou nastane ta chvíle, kdy na něj Li HuiYin promluví, bude vědět, co říct. Jen v to doufal, co mu zbývalo jiného, než doufat. Když uviděl jeho tvář, ta naděje z něj hrozila vyprchat. Přesto se jí začal zoufale chytat, protože kdyby neměl alespoň tu, jak mohl sledovat tu nejočividnější bolest na přítelově tváři! Ale... nakonec promluvil A-Yao první. A LingWu ho nechápal. Jak by mohl… v jeho tváři se objevil šok, který ale jen podpořil strach, který v ní už vepsaný byl. Ne, nerozuměl tomu, proč to Li HuiYin říká. Děsil se toho, že byl rozhodnutý vkročit do té propasti - že vyslovuje ta slova napřed a odráží v nich, co cítí. Nechápal jejich skutečný význam. Ani význam dopisu, který k němu přítel natáhl. Taková věta zkrátka nestačila na to, aby mu došlo, že před ním již nestojí jeho přítel… jen podporovala jeho strach, že by brzy stát nemusel. Vykročil vpřed, jako kdyby zůstal stát o vteřinu déle, tak se jeho obava měla zhmotnit a stát skutečností. Pospíchal za ním, zpomalený jen kluzkými kameny, které musel překonat. Meč pustil a nechal jej volně u pasu. Až nakonec stál přímo před A-Yaem na tom nejvyšším bodu. Ztěžka dýchal a sklouzl pohledem nejprve ke srázu pod nimi, pak k neznámému dopisu a zpět k jeho tváři. Bál se skoro pohnout… a polkl nakonec. “Přečtu si to… a promluvíme si, ano? Jsem tu pro tebe. Jen se… prosím nehýbej.” Nemohl prostě zůstat tiše. Pro papír natáhl dlaně, které jen přesvědčením jeho vůle zůstaly klidné. Snažil se vypadat silněji, než se cítil. Opravdu se snažil už takovou dobu poskytovat oporu, jak jen mohl… a teď se pohyboval pomalu a stále Li HuiYina sledoval. Vlastně A-Yaa… ale v jeho očích to tak mělo být až za chvíli. Zvedal obě ruce. To protože jednou sevřel nabídnutý dopis, a druhou opatrně položil na A-Yaovo předloktí - jakoby se bál, že kdyby se pohnul jen o trochu rychleji, tak on ucukne, nebo… hůř. Držel jej za předloktí. A-Yao mu v tom mohl zabránit, kdyby stáhl ruku s dopisem, jinak se mohl jedině zkusit vycuknout… ale kdyby ho ten nepustil snadno, mohli by spadnout oba. Na kluzkém kameni by neměli zkoušet nějaké přetahování… LingWu si všímal předchozí dny reakcí na fyzické doteky, které jeho přítel měl… přesto ho teď chytil. Neměl tolik síly, aby to bylo vyloženě nepříjemné fyzicky, ale držel ho pevně a nehodlal ustoupit. Oči zvednuté k jeho tváři… čekal, aby byl připravený na případné škubnutí, než sklonil pohled k papíru. Lehce se natočil, aby mu vítr nezkoušel tak urputně list sebrat, ale A-Yaa nepustil, určitě sám od sebe ne. Přečetl oslovení a zmateně stáhl obočí. Přečetl první odstavec a ztuhnul. Přelétl pohledem na samý konec dopisu, i když poznával ten rukopis, jen aby viděl podpis toho, kdo jej napsal. Pootevřel zmateně rty a zvedl pohled k A-Yaovi. Nechápal… nevěřil. Stále ještě ne. V tuhle chvíli by mohla přijít otázka, něco jako - co? nebo jakto? nebo to je vtip? Nebo něco takového… nepřišla. Místo toho se LingWu zamračil a zabořil oči zpět na papír. Vlastně četl pořád jen první a poslední slova a odmítal přijmout, co říkala. Jeho stiskl na A-Yaově dlani zesílil. Ramena se mu rozechvěla. Zakroutil odmítavě hlavou. Měl skloněnou tvář, a protože byl nižší, než býval Li HuiYin, tak co prozrazovala zůstávalo jen jeho, když četl. Samozřejmě tomu nemohl jen tak uvěřit! Nehledě na to, kolikrát přečetl ty dva úseky. Musel číst dál. V podstatě bez dechu a beze slova přeletěl celý dopis. S dalším a dalším odstavcem přestávalo být jasné, jestli drží A-Yaa, Li HuiYina… jestli toho mladíka před sebou drží proto, aby ten neskočil, nebo aby se sám nezhroutil. Skoro se o něj opíral a třásl se i přes pevně stisknutou dlaň. Pokud se A-Yao nevykroutil, což mu ale dokonce ani během čtení nechtěl dovolit. Těžko říct, v jaké části vyprávění z dopisu asi Li HuiYinův přítel byl, když na papír dopadlo několik slz a lehce rozmazalo inkoust. Naznačovalo to okamžik, kdy si to začínal připouštět… a stejně stále nepřicházela chvíle, na kterou A-Yao ve svém rozpoložení čekal, ke které ho v duchu vyzýval. LingWu se nepohnul, aby ho shodil. Vždyť ani stále nepustil jeho předloktí. I jeho slzy tekly bezhlesně dál, když odtáhl dopis stranou, aby na něj dál nepadaly. Ruku s papírem svěsil a pevně jej držel mezi prsty. Nezvedl tvář. Nic neřekl. Ovládal ho pocit, že se s ním houpe celý svět. Nemohl by pustit tu ruku, neudělal to. Proč nekřičel? Proč nezačal nahlas vzlykat, nedomáhal se toho, že nic z toho není pravda? Proč nezačal A-Yaa obviňovat, nestrčil ho do té hlubiny, aby se rozbil o ledovou hladinu? Neudělal nic… vůbec nic. V co A-Yao snad i doufal, se nestalo. Jen se prodlužovala ta chvíle nervydrásajícího ticha... | ||
| |||
| U strýce Lan XiChen
Lan QiRen odešel do svého ihned, jak opustil Hanshi. Neměl ani ponětí, jak dlouho může synovci trvat takový rozhovor, ale měl nejasnou představu o tom, že na věc bude chtít jít pomalu a šetrně vzhledem k učedníkovi. Ten si sice v QiRenových očích, takový přístup nezasloužil. Ale asi se dalo přistoupit na metodu cukru a biče. Bičem už Li HuiYin dostal a ten trestající zde byl on, proto možná trochu vlídnější přístup od XiChena nemusí být nutně na škodu. Zvlášť, bude-li výsledkem konec této šarády. Pokud ano, nakonec mu možná i velmistr sám bude vděčný za to, že pomohl jeho synovci opustit ústraní. Že pomohl XiChenovi, aby se vrátil ke svému dřívějšímu já a znovu se ujal svých povinností. Že to překonal… I když zatím měl jeho synovec ke skutečnému překonání daleko.
Lan QiRen se věnoval meditaci. Neměl ze dneška žádné úkoly, které by musel žákům kontrolovat a záležitosti sekty zůstaly v Hanshi a navíc by je rád procházel napříště až s XiChenem. Potřebují přeci, aby byl v obraze.
Dal instrukce strážím vně Hanshi aby případné návštěvníky posílali za ním, ale za celé odpoledne nedošlo k ničemu, co by zřejmě bylo až tak urgentní. Svým způsobem ho tedy překvapilo, když se ozvalo zaklepání na dveře. Na stráž si nepotrpěl a ani ji nepovažoval za nutnou. Jeho dveře byly vždy otevřeny, pokud někdo potřeboval moudrou radu. Jen si pro ni jen málokdy někdo přišel… „Dále,“ vyzval příchozího, aniž by si trouchal odhadovat, kým dotyčný asi může být. Ani si neuvědomil, kolik je hodin, když spatřil svého staršího synovce, na první pohled rozrušeného. Pokud by si dovolil očekávat nějaký jeho stav po takovém rozhovoru, nejspíš by realita byla jen sabší verzí jeho představy. Trochu se mu tedy i ulevilo. „Pojď dál, posaď se,“ vyzval ho a ukázal na protější stranu nízkého stolku, u kterého do teď meditoval. V jeho tváři se nedalo dobře číst, zachovával si neutrální pohled. Ale neměl zde nyní ani čaj, který by nabídl, jen knihu rozečtenou v půli. Mohl by se zeptat, proč přichází, nebo jak to dopadlo. Usoudil však, že bude lépe, počkat až co mu XiChen sám prozradí. | ||
| |||
| Co zbývá vyřešit... (A-Yao) Odmítá si vzít dopis zpět a já se s polknutím pokusím najít slova, kterými jej přesvědčit. Ať už kvůli tomu, co dopis symbolizoval, nebo kvůli vlastnímu pocitu, že není správné si jej nechat, i když některá část mě to tak chce - a o to ještě víc mu jej potřebuji vnutit zpět. Jenže oslovit jej znamená znovu otočit pohled k jeho tváři… a když uvidím slzy, slova sotva zformovaná se znovu rozplynou. Mrzí mě to, chtěl bych mu místo nich říct, ale polknu to. Přispěchat s útěchou je něco, co bych udělat chtěl, ale neudělám. Musel jsem mu ublížit, ale nedokázal jsem k němu být krutý. Cokoliv teď Li HuiYin pociťuje… bylo to jen jeho. Má právo to cítit. Zato já jej nemám k tomu, abych mu ty pocity bral, navíc ani nemyslím, že by útěcha udělala cokoliv jiného, než bolest zhoršila. Zůstávám tedy tichým svědkem jeho slz a napínám síly k udržení alespoň nějaké rovnováhy. Nemohu teď skrz jeho slzy vzpomínat na večer, kdy jsem využil, co Li HuiYin nabídl… a proč. Potřebuji zůstat přítomný. Jenže vlastně vůbec nemusím, protože naše posezení dojde rychlého konce. Skoro jeho spěšná slova přeslechnu, když se začne zvedat… a nestihnu ani cokoliv namítnout na jeho "chyby", ani tomu věnovat myšlenku. Vlastně jediné, co zvládnu, je přikývnout na rozloučení. Jak jsem řekl, mohl odejít kdykoliv, a když zvolí útěk zrovna teď, i mě tím pomůže. Než se ale stihnu alespoň hluboce nadechnout, s klepnutím dovnitř vtrhne strážný skoro tak rychle, jako HuiYin vyběhl. "Vše je v pořádku, děkuji. Chci být sám, případné návštěvy přijmu zítra. Jedině by šlo o něco důležitého." Oslovím jej dřív, než stihne přijít se svými omlouvami a dotazy. Možná je to trochu neslušné, tedy alespoň v porovnání s tím, jak jsem se choval jindy… ale až když se znovu zavřou dveře, konečně se zvládnu trochu osvobodit. Překryji si dlaní obličej a zůstanu chvíli tak. Ale pokusy porovnat mou mysl je jako snaha narovnat do dokonalých přímek tisíckrát zkroucené dráty. I když se vám jeden podaří vymotat z chaotického uzlu, stejně na něm vždy zůstanou nerovnosti. A aby se jeden dostal až k těm nejnižším a nejvíce pokrouceným a propleteným, na to by bylo potřeba hodně času i síly… subjektivně se pak nezdá možné takový úkol splnit. Ponořit se k meditacím si však nedovolím. Ne, když podvědomě jsem z nich vytvořil místo právě pro vše, co pokouším se držet od těla. Když znovu otevřu oči, padnou mi na dopis položený na stole. Vezmu jej do dlaně a přečtu znovu známé řádky… kdyby si ten chlapec našel někoho jiného, nejlépe svého vrstevníka, měl šanci být šťastný… snad se mu to jednou podaří a dostane mě z hlavy. Opravdu bych mu to přál. Přesto… někde hluboko vím, že se svými činy a city zapsal do mého srdce, jinak, než by chtěl, ale silně natolik, abych jen tak nezapomněl a nepovažoval vše za vyřešené. Nemusel o tom vědět, ani nechci, aby věděl. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, co udělal a že odešel, jsem mu podvědomě přiřkl svou odpovědnost - pokračuji v tom i vědomě. Dopis mimoděk skládám a vyhlazuji dlaněmi o stůl, zatímco pomalu postupuji vlastní myslí, po jednotlivých drátkách na povrchu. Dál se ale neodvažuji. Skryji složený papír zpět do dlouhých rukávů. Neměl bych si jej nechávat… jenže v tuto chvíli to bylo buď to, nebo jej vyhodit - a to bych neudělal. Zakazuji té části, která si tak váží citu od jednoho učedníka, aby nad tím přemýšlela. On sám ani netuší, co vše pro mě jeho činy znamenaly, dokonce se za ně obviňoval. Ani já sám se neodvažuji jít tak hluboko, abych se vrátil k těm třem měsícům a pokoušel se vybavit si každou chvíli, kdy jsem na malé okamžiky procitl a cítil přítomnost někoho za dveřmi, jako tenké lanko k realitě, jako upozornění na to, že svět dál existuje. Byl to jen malý, nepatrný závan na hranici mé ztracené mysli, já však nechci domýšlet, jakou hodnotu měl - vím, že nějakou měl. Nechci vědět, co by bylo bez něj, nechci si to přiznávat. Ten dopis… je připomínkou toho, že někdo jako Li HuiYin existoval a pomohl mi. Byl důvodem, proč jsem z Jinshi odešel, a mementem na to, proč se nevrátím zpět. Nepatřičný kousek papíru, o kterém si neumím představit, že nebude buď s HuiYinem, nebo se mnou. Hloupé… možná se že mě už opravdu stal hlupák. Možná mě strýc ve všem pravdu. Jenze nemyslím, že bych tomu někdy třeba jen částečně uvěřil. A kdyby snad, pak až když bude pozdě. Znovu… Napadne mě na moment napsat svůj vlastní dopis. Mohl bych, jenže A-Yao, jak bych vůbec vše měl na jeden papír zformulovat? Ani tři měsíce nestačily, těžko pár slov zvládne nějaké zázraky. A kdyby byla zpověď papíru cesta, jak ulevit svým pocitům a dostat tě pryč… vím, že bych to neudělal. Pro teď tě jen musím zamknout uvnitř sebe a pevně střežit, aby se už neopakovalo nikdy to, co ten večer v Qinghe. Sedím u stolu dlouho a pokouším se utřídit nejpalčivější myšlenky. Postupně se skoro všechny zbývající týkají Li HuiYina. I když nakonec vstanu, neopustí mě. Je to jen pár hodin od toho, co jsem se vrátil. A já vím, že bych měl zvolnit. Ještě jsem se ani nedotkl svých povinností a už mám pocit, že je toho na mě příliš. Jenže mám strach, že pokud teď povolím a půjdu si odpočinout, už se budu těžko vracet. I kdyby se mi snad nějakým způsobem povolit podařilo. Nebýval jsem takový člověk, znával jsem vlastní hranice v dobách, kdy byly ještě o tolik dál než nyní - ať už fyzické nebo psychické. Věděl jsem, kdy je čas odpočívat a kdy činit. Rozeznal jsem to obvykle i u ostatních a bral to v potaz. Dnes… dnes tuším, kde ty hranice leží, ale rozhodnu se na ně zapomenout. Pokud budu muset vydat i poslední kousek sil, stejně se rozhodnu podvědomě ještě dříve, než vědomě, že dnešní téma je Li HuiYin… a pokud neudělám i to poslední, co jsem ještě ohledně něj chtěl, nedovolím si odpočinek. Dokud se o to alespoň nepokusím, minimálně. Jedno rčení říká, že železo se má kout, dokud je žhavé. A v některých situacích je to pravda. Zrovna teď by možná ale bylo lepší se zastavit, zbytek dne odpočívat, prospat se a promyslet dobře, co jsem chtěl udělat. Navíc když i nyní zahrnovaly mé akce jiné osoby. Nešlo jen o mé nervy… jenže si to nerozmyslím. Z Hanshi odejdu v čase, kdy obvykle po odpoledních lekcích mají studenti různé povinnosti, nebo volno. Dobře si uvědomuji, že netuším příliš o současném rozvrhu velmistra klanu, je to tedy spíš malá naděje, že jej zachytím nezaměstnaného. Ale teoreticky byl skoro čas na odpolední čaj. Ne, že bych to tak promýšlel. Od momentu, kdy jsem se rozhodl, jsem akorát čekal na skončení vyučování a pak rovnou vyrazil z Hanshi ke strýcově domu. Tak případně budu čekat, nezáleželo mi na tom. V ten moment ani na tom, jestli jej rozhněvám nebo naštvu. Jednoduše protože jsem nad tím nepřemýšlel. Když dorazím k místu, které bylo Lan QiRenovým domovem i místem pro návštěvy, pokud nebyl v Hanshi, ani nezaváhám. Pokud stojí venku hlídka, požádám ať mě ohlásí, pokud má strýc čas. Jsou-li dveře opuštěné, zaklepu sám. A kdyby uvnitř nebyl, zkrátka se rozhodnu počkat. | ||
| |||
| Nad vodopádem
Nikdo mě nezastavil. Lan XiChen, stráž před jeho dveřmi, Li HuiYinův přítel… Nikdo! Snad by bylo překvapivější, kdyby ano. Pravda však je, že v danou chvíli nevnímám nic, než cestu před sebou. Jako když jsem byl ještě dítě a objevil se člověk, který dostal zálusk na malého kluka z nevěstince. Utíkal jsem a utíkal a… vrátil se až tehdy, když byl pryč. Teď však nepomýšlím na návrat. Ne… podvědomě mě mé kroky zavedou do míst, kde jsem rád stával a poslouchal šumění burácivých vod. Byl to ten nejvíc uklidňující zvuk na světě… Zastavím se na kraji útesu. Vodopád stejný jako kdysi netknutý válkami, ohni a bolestmi žijících si dál nerušeně burácí. A po mých tvářích ztékají slzy. A-Huane…, zavřu oči. Mé nové tělo se otřásá vzlyky, které nedokáži a už se ani nepokouším přemoci. Možná bych to měl prostě skončit, co myslíš? To je blbost. Pokud se HuiYin zabije potom, co s vůdcem sekty mluvil, XiChen si to bude dávat za vinu… Jenže on už je pryč! Zabil se pro méně, než tento rozhovor… Vidíš? Nedokážeš to!, posmívá se mi zase ten vnitřní hlas. Sklapni! Prostě to nedokážeš. Vymlouváš se na XiChena, ale bylo by to stejné, i kdyby ses vymlouval na cokoliv. Seš prostě srab. Ramena se mi otřásají. Stále hledím dolů, i když je můj zrak nyní zamlžený. Pokazil jsem to. Všechno jsem zničil. Dostal jsem druhou šanci a stejně ji promarnil… Zakroutím odmítavě hlavou. Už nemůžu… Nedokážu přežít další takový den. Posunu nohu vpřed a málem uklouznu, když uslyším známý hlas. Ustojím to a otočím se. Uslzenou tvář a kalný pohled upřu na San LingWua. Stojí blízko, pořád však daleko. Meč má připravený tasit. Chceš mě zachránit? Hořce se uchechtnu. Ne… Chceš zachránit Li Luana… „Posledním z naší čtveřice je San LingWu. Je přemýšlivý, umělecky smýšlející a velmi citlivý. Myslím, že mě považuje za přítele, prosím neubližte mu. Napsal bych „zbytečně“, ale názory nás dvou na to, co je či není zbytečné, se mohou diametrálně odlišovat, proto to neudělám.“ – psal zmíněný ve svém dopise. Máš pravdu. Názor náš názor na to, co je zbytečné se jistě liší. Teď mu ublížím. Ublížím, protože minimálně on to musí vědět… Je to jen záblesk. Pomyšlení, že kdyby LingWu znal pravdu, teď by tu nestál. Že by mě možná sám strčil. Ne, nebylo by to správné, ani by to nebylo co HuiYin chtěl a ne, neměl bych z toho radost. Ale už jsem zmínil, že nejsem dobrý člověk? Sáhnu roztřesenou promrzlou dlaní do rukávu a vytáhnu z něj Li HuiYinův dopis. „Li Luan už nežije,“ zavolám nazpět. Ruku s dopisem napřáhnu k němu. Prosím vezmi si to a nechte mě už všichni konečně být!
Jin GuangYao,
pokud čtete tento list, pak se můj záměr zdařil a má duše je již rozptýlena. Máte pravdu, už se nedozvím, zda jste mé přání splnil, ale mám ve Vás plnou důvěru! Říkáte si, že jsem blázen? Že jen člověk, který pozbyl rozum, může darovat své tělo muži, který ublížil někomu, koho miluje? Možná máte pravdu a já skutečně zešílel… Mám však dost rozumu, abych Vám napsal tento list. Dal jsem Vám své tělo, ale Vy o mně nic nevíte, že? Neznáte situaci ve světě, ani jak dlouho už uplynulo od Vaší smrti. Jak byste mohl účinně splnit mé přání, pokud vám nedám alespoň základní informace? Tak tedy… Jmenuji se Li Luan, společenským jménem Li HuiYin, a jsem externím učedníkem sekty Lan. Oba moji rodiče Chow HuoGang a Li RuXiu byli tamními mistry ale zemřeli při Tažení proti Slunci. Osiřel jsem tedy, ale dál vyrůstal v sektě. Trénoval jsem usilovně. Mé zlaté jádro si ostatně můžete otestovat sám. Žiji v Oblačných zákoutích, v domku se třemi stejně starými chlapci. Huang PuAi se někdy na Nočních lovech chová, jakoby spolknul veškerou moudrost světa, ale většinou je pokorný, pokud jde o poslouchání starších mistrů, nebo Liu ChengYia. To je můj další spolubydlící. Bratr ChengYi je rozhodný. Vždy ví, co má dělat a umí zachovat chladnou hlavu i ve vypjatých situacích. Má silně vyvinutý smyls pro čest a je jediný z nás, kdo dokáže krotit bratra PuAie. Posledním z naší čtveřice je San LingWu. Je přemýšlivý, umělecky smýšlející a velmi citlivý. Myslím, že mě považuje za přítele, prosím neubližte mu. Napsal bych „zbytečně“, ale názory nás dvou na to, co je či není zbytečné, se mohou diametrálně odlišovat, proto to neudělám. Huang PuAi má dlouhé štíhlé prsty, což mu dává nefér výhodu při hraní na citeru. Liu ChengYi je jediný z nás, kterému se občas podaří zdravěji opálit. San LingWu je neuvěřitelně pilný, co se týče teorie. Jednou určitě přijde den, kdy dočte poslední knihu z Oblačných zákoutí. A já…? Je otázka, zda na tom ještě záleží, ale možná budete potřebovat alespoň základní nástin? Mám absolutní hudební sluch. Alespoň jsem jednou slyšel, jak to můj učitel hudby říkal Lan QiRenovi. Rád šermuji, ale nebaví mě trénovat sám, proto obvykle popichuji bratra PuAie, nebo jiné vrstevníky. A co je důležité, všichni moji spolubydlící vědí, že jsem do vůdce sekty zamilován… Ale nyní k tomu důležitému. Od Vaší smrti uplynulo něco málo přes tři měsíce. Od té chvíle je také ZeWu-Jun v ústraní. Medituje v domě svého otce na okraji Oblačných zákoutí a nikoho k sobě nevpouští. Snažil jsem se k němu mluvit, ale nikdy mi neodpověděl ani si nevyzvedl jídlo. Proto jsem poklekl na jeho dvoře a rozhodl se na něj čekat. Po týdnu pro mě ale přišli a potrestali mě. Na mých zádech najdete 18 jizev po kázeňském biči. Nějaký čas jsem se z toho poté zotavoval. Chvála předkům za ledové jezírko… Někdy v té době jste byl spolu s ChiFeng-Zunem, uložen k odpočinku. Nejste teď tak vzdálený inkriminovanému hřbitovu v Qinghe. Chtěl jsem mít jistotu, že se to povede, proto jsem usoudil, že bude lepší být co nejblíže Vaší duši, jak to jenom lze. Navíc si opravdu neumím představit, že by se mi to podařilo nepozorovaně provést v Oblačných zákoutích. Představte si ten sekec, kdyby vás po probuzení přichytil samotný Lan QiRen… Každopádně, když jsem se vrátil na své místo před ZeWu-Junovými dveřmi, už byl vůdce sekty zpátky a… opět neotevíral. Od té doby jsem tam dále klečel. Lan QiRen pochopitelně zuřil, ale než aby mě znovu zbil, oznámil mi, že za každý den, který tam zůstanu, budu opisovat celá sektovní pravidla ve stojce. Vydržel jsem to tuším něco přes sedmdesát dní, tak…, omlouvám se, že tento dluh padne na Vaše bedra po návratu do Gusu. Pokud se ptáte, odkud jsem se dozvěděl o tomto rituálu, vděčíte za to Lan SiZhuiovi a Lan JingYimu s nimiž jsem měl tu čest hovořit na téma chrámu Guanyin, a také Jin Lingovi, který jim poskytl k nahlédnutí rukopisy Patriarchy Yilingu z Kapří věže. Ty se náhodou dostaly až ke mně. To díky nim jsem dostal tento nápad, tak prosím Vás prosím, buďte na ně hodný… Jak už jsem řekl, miluji ZeWu-Juna. Je tím nejušlechtilejším mužem, jakého znám. Dobrota jeho srdce nezná hranic a jako mnoho jiných ani já Vám nemohu odpustit, že jste ho zradil a ublížil mu. Doufal jsem, že mohu zcelit jeho zlomené srdce, ale nyní vím, že ne. Jednou v noci jsem sebral veškerou odvahu a přistoupil k pootevřenému oknu. Chtěl jsem nahlédnout, ale zarazil mě jeho hlas. Víte co říkal? „Nikdy na tebe nezapomenu, A-Yao.“ Proto vím, že to musíte být Vy. Proto vím, že i kdybych tam klečel třeba dalších sto let, ničeho bych nedosáhl. I kdyby jednou vyšel, bylo by to jen proto, aby mě od sebe odradil. A i kdyby mi jednoho dovolil, abych jej miloval, vždy bych byl jen náhradou… Nejen, že já nechci takový osud, ale myslím si, že První nefrit klanu Lan si zkrátka zaslouží víc než pouhou náhradu. Souhlasíte se mnou? Samozřejmě, že jsem zvážil i možnost, že jakmile bude mé tělo skutečně Vaše, můžete opět začít nějaké své intrikánské hry. Mohl byste ublížit mnoha lidem a já bych tím byl vinen. Možná riskuji příliš mnoho, ale návratu Patriarchy Yilingu se také všichni báli. Pokud on potřeboval dva životy, aby mohl urovnat některé věci a spojit se se svou spřízněnou duší, možná že i Vy potřebujete druhou šanci? Nedokáži s jistotou říct, že si ji zasloužíte, ale vím, že ZeWu-Jun ano. Buďte dobrým mužem, Jin GuangYao. Věřím, že jím můžete být, protože Lan XiChen by se do absolutně zlého člověka nikdy nezamiloval… S prosbou o odpuštění, se s Vámi i se svým životem loučí, Li Luan, Li HuiYin…
Nějaký velmi, velmi slabý hlásek mi říká, že mu právě dávám do ruky kompromitující materiál. To, co mě usvědčuje ze všech nových lží. Ale pokud se nad tím zamyslí, vzpomene si na formulaci všech mých slov: „Mé tělo, není zraněné. Byl jsem v Qinghe, potřeboval… jsem si pročistit hlavu… Chtěl … se stát někým, komu by ZeWu-Jun mohl otevřít…“ Nikdy jsem neřekl, že jsem stejný žák, který odešel. Pečlivě jsem odděloval svojí osobu od té jeho, i když způsobem aby to nikoho nemohlo trknout, pokud netušil pravdu. Ale on ji teď pozná. Pozná jí, pokud dočte onen list. „Nemluvili jsme o tom…ZeWu-Jun mi neřekl, že to ví… A já toho taky moc neřekl. Ale je to už jedno… Nezáleží na tom. Slíbil jsem Velmistrovi, že nebudu víc vůdce sekty obtěžovat. Dodržím to. City někdy nestačí. Nemohu mu přinést štěstí. Tak to je…Nikdy jsem mu nechtěl ublížit…“ Ach řekl jsem mu toho tolilk a tady jsem mluvil za sebe, i když Lan QiRenovi jsem slíbil jen tolik, že Li HuiYin už mu neublíží a to jistzě nemůže, když už zde není, že? LingWu byl pořád tak trpělivý, tichý a věrný stín… Vidíš? Tvůj přítel zemřel kvůli mně. Tak dej prochod svému hněvu. Pošli mě do pekel… Slovy, nebo gestem, jen to… udělej! | ||
| |||
| Přátelství A-Yao Nikdo A-Yaa nezastavil. Ani Lan XiChen, kterému již možná došla slova a vyprovodil ho spěšným kývnutím. Ani hlídka u dveří, překvapená jeho náhlým úprkem tak, že jeden z kultivátorů okamžitě klepl do dveří a bez vyzvání je otevřel, aby se ujistil, že je ZeWu-Jun v pořádku a učedníka není třeba zastavovat. Ani nikdo z několika mála osob, které byly jeho útěku do lesa svědky s překvapením i pohoršením. Ani San LingWu… Ten na přítele čekal u Hanshi a nemohl si jeho náhlého odchodu nevšimnout. A i když jej nezastavil, spěšně ho následoval. Nijak na sebe neupozornil, ani nezavolal, a těžko říct, zda měl A-Yao v těch chvílích vůbec dostatek uvědomění na to, aby si uvědomil, že je pronásledován. Pokud ne, útěk k vodopádu byl skutečně nerušený. Zima se již ohlásila, avšak teprve čerstvě zrozená a vodopád navíc nikdy nezamrzal. V těch nejkrutějších bodech zimních časů led pokrýval klidnější části řeky, ale neměl šanci proti jejím divokým částem. A i když někdy skryl pod svou náruč hladinu, dolní proud se vždy dál řítil až k okrajům srázu a spadal do jezera pod ním. Jen prozatím ještě malé rampouchy u jeho ústí naznačovaly, jak ledová je asi voda, co se o dlouhé metry níže tříštila. A výšce, ve které A-Yao stál v otevřeném prostoru, odpovídala i dotěrnost studeného větru. O kousek dál jej mírnily kmeny stromů, ale na daném místě nemilosrdně útočil na toho, kdo byl dostatečně potměšilý se mu vystavit. Stejně, jako lehce namrzlé kameny, nebyl přívětivý k návštěvníkům. Kdyby se A-Yao zastavil na jiném místě, nebyl by rušen. Kdyby se postavil kdekoliv jinde, než na samém okraji propasti pod vodopádem, San LingWu by v tichosti odešel a čekal jej u cesty z lesa, ustupující jeho potřebě zůstat sám, jako tolik předchozích dnů jen čekající na moment, kdy by mohl být tím, s kým A-Yao bude moc mluvit, pokud někdy bude chtít - a do té doby byl by nadále jen tichým společníkem. Nyní mu však takový postup nedovolila stejná starost, která ho už tak dlouho neopustila, a kvůli které jej následoval. Neběžel za ním proto, aby rušil jeho klid, jeho potřebu být sám - proč by jinak kdokoliv utíkal do lesa. Následoval ho jen, aby se ujistil… když ho viděl utíkat, sevřel ho strach, který ani nemohl odůvodnit, i když vnitřně věděl, s čím je spojený - ten strach se v něm vzbudil, když viděl Li HuiYina naposledy před jeho odchodem, když s ním mluvil po návratu, a když dnes ráno viděl, jak ho zasáhla zpráva o návratu ZeWu-Juna. Takovému strachu už jednou ustoupil a nepřesvědčil sám sebe, aby svého přítele následoval z Oblačných zákoutí. A ten strach vyrostl a sevřel ho v nemilosrdném sevření, když jej spatřil skrz stromy na úplném okraji vodopádu. Samozřejmě pro něj nemusel být reálný důvod! Mohly to být akorát jeho pocity, iracionální strach o ty, na kterých mu záleží, hrůza z toho, že je ztratí. Jenže to nemohl dost dobře ignorovat, když ho viděl. Rychle doběhl pár posledních metrů cesty a vynořil se na břehu řeky kousek od A-Yaa, šikmo za jeho levým ramenem. Nezakřičel na něj, ani neběžel dál. Neuvědomil si ani, že podvědomě držel meč napůl vytažený, jak kdyby… jak kdyby se chystal k letu. Místo křiku a zbrklých akcí se donutil nadechnout a oslovil ho - dost nahlas, aby ho zaslechl, ale s co největším klidem. Do toho tónu snad bylo přímo vykreslené, na co myslí. "Li Luane!" Samozřejmě to nebyl A-Yao, koho volal, ale volal na něj... | ||