Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Dopis A-Yao LingWu sebou trhl hrůzou, když se zdálo, že HuiYin uklouzne. Nestalo se to, ale stačilo to, aby nabral jen stěží nový dech. Bylo to ale zbytečné úsilí, o okamžik později v něm stejně všechen kyslík zamrzne. Nikdy nesliboval ani sám sobě, že až jednou nastane ta chvíle, kdy na něj Li HuiYin promluví, bude vědět, co říct. Jen v to doufal, co mu zbývalo jiného, než doufat. Když uviděl jeho tvář, ta naděje z něj hrozila vyprchat. Přesto se jí začal zoufale chytat, protože kdyby neměl alespoň tu, jak mohl sledovat tu nejočividnější bolest na přítelově tváři! Ale... nakonec promluvil A-Yao první. A LingWu ho nechápal. Jak by mohl… v jeho tváři se objevil šok, který ale jen podpořil strach, který v ní už vepsaný byl. Ne, nerozuměl tomu, proč to Li HuiYin říká. Děsil se toho, že byl rozhodnutý vkročit do té propasti - že vyslovuje ta slova napřed a odráží v nich, co cítí. Nechápal jejich skutečný význam. Ani význam dopisu, který k němu přítel natáhl. Taková věta zkrátka nestačila na to, aby mu došlo, že před ním již nestojí jeho přítel… jen podporovala jeho strach, že by brzy stát nemusel. Vykročil vpřed, jako kdyby zůstal stát o vteřinu déle, tak se jeho obava měla zhmotnit a stát skutečností. Pospíchal za ním, zpomalený jen kluzkými kameny, které musel překonat. Meč pustil a nechal jej volně u pasu. Až nakonec stál přímo před A-Yaem na tom nejvyšším bodu. Ztěžka dýchal a sklouzl pohledem nejprve ke srázu pod nimi, pak k neznámému dopisu a zpět k jeho tváři. Bál se skoro pohnout… a polkl nakonec. “Přečtu si to… a promluvíme si, ano? Jsem tu pro tebe. Jen se… prosím nehýbej.” Nemohl prostě zůstat tiše. Pro papír natáhl dlaně, které jen přesvědčením jeho vůle zůstaly klidné. Snažil se vypadat silněji, než se cítil. Opravdu se snažil už takovou dobu poskytovat oporu, jak jen mohl… a teď se pohyboval pomalu a stále Li HuiYina sledoval. Vlastně A-Yaa… ale v jeho očích to tak mělo být až za chvíli. Zvedal obě ruce. To protože jednou sevřel nabídnutý dopis, a druhou opatrně položil na A-Yaovo předloktí - jakoby se bál, že kdyby se pohnul jen o trochu rychleji, tak on ucukne, nebo… hůř. Držel jej za předloktí. A-Yao mu v tom mohl zabránit, kdyby stáhl ruku s dopisem, jinak se mohl jedině zkusit vycuknout… ale kdyby ho ten nepustil snadno, mohli by spadnout oba. Na kluzkém kameni by neměli zkoušet nějaké přetahování… LingWu si všímal předchozí dny reakcí na fyzické doteky, které jeho přítel měl… přesto ho teď chytil. Neměl tolik síly, aby to bylo vyloženě nepříjemné fyzicky, ale držel ho pevně a nehodlal ustoupit. Oči zvednuté k jeho tváři… čekal, aby byl připravený na případné škubnutí, než sklonil pohled k papíru. Lehce se natočil, aby mu vítr nezkoušel tak urputně list sebrat, ale A-Yaa nepustil, určitě sám od sebe ne. Přečetl oslovení a zmateně stáhl obočí. Přečetl první odstavec a ztuhnul. Přelétl pohledem na samý konec dopisu, i když poznával ten rukopis, jen aby viděl podpis toho, kdo jej napsal. Pootevřel zmateně rty a zvedl pohled k A-Yaovi. Nechápal… nevěřil. Stále ještě ne. V tuhle chvíli by mohla přijít otázka, něco jako - co? nebo jakto? nebo to je vtip? Nebo něco takového… nepřišla. Místo toho se LingWu zamračil a zabořil oči zpět na papír. Vlastně četl pořád jen první a poslední slova a odmítal přijmout, co říkala. Jeho stiskl na A-Yaově dlani zesílil. Ramena se mu rozechvěla. Zakroutil odmítavě hlavou. Měl skloněnou tvář, a protože byl nižší, než býval Li HuiYin, tak co prozrazovala zůstávalo jen jeho, když četl. Samozřejmě tomu nemohl jen tak uvěřit! Nehledě na to, kolikrát přečetl ty dva úseky. Musel číst dál. V podstatě bez dechu a beze slova přeletěl celý dopis. S dalším a dalším odstavcem přestávalo být jasné, jestli drží A-Yaa, Li HuiYina… jestli toho mladíka před sebou drží proto, aby ten neskočil, nebo aby se sám nezhroutil. Skoro se o něj opíral a třásl se i přes pevně stisknutou dlaň. Pokud se A-Yao nevykroutil, což mu ale dokonce ani během čtení nechtěl dovolit. Těžko říct, v jaké části vyprávění z dopisu asi Li HuiYinův přítel byl, když na papír dopadlo několik slz a lehce rozmazalo inkoust. Naznačovalo to okamžik, kdy si to začínal připouštět… a stejně stále nepřicházela chvíle, na kterou A-Yao ve svém rozpoložení čekal, ke které ho v duchu vyzýval. LingWu se nepohnul, aby ho shodil. Vždyť ani stále nepustil jeho předloktí. I jeho slzy tekly bezhlesně dál, když odtáhl dopis stranou, aby na něj dál nepadaly. Ruku s papírem svěsil a pevně jej držel mezi prsty. Nezvedl tvář. Nic neřekl. Ovládal ho pocit, že se s ním houpe celý svět. Nemohl by pustit tu ruku, neudělal to. Proč nekřičel? Proč nezačal nahlas vzlykat, nedomáhal se toho, že nic z toho není pravda? Proč nezačal A-Yaa obviňovat, nestrčil ho do té hlubiny, aby se rozbil o ledovou hladinu? Neudělal nic… vůbec nic. V co A-Yao snad i doufal, se nestalo. Jen se prodlužovala ta chvíle nervydrásajícího ticha... | ||
| |||
 | U strýce Lan XiChen
Lan QiRen odešel do svého ihned, jak opustil Hanshi. Neměl ani ponětí, jak dlouho může synovci trvat takový rozhovor, ale měl nejasnou představu o tom, že na věc bude chtít jít pomalu a šetrně vzhledem k učedníkovi. Ten si sice v QiRenových očích, takový přístup nezasloužil. Ale asi se dalo přistoupit na metodu cukru a biče. Bičem už Li HuiYin dostal a ten trestající zde byl on, proto možná trochu vlídnější přístup od XiChena nemusí být nutně na škodu. Zvlášť, bude-li výsledkem konec této šarády. Pokud ano, nakonec mu možná i velmistr sám bude vděčný za to, že pomohl jeho synovci opustit ústraní. Že pomohl XiChenovi, aby se vrátil ke svému dřívějšímu já a znovu se ujal svých povinností. Že to překonal… I když zatím měl jeho synovec ke skutečnému překonání daleko.
Lan QiRen se věnoval meditaci. Neměl ze dneška žádné úkoly, které by musel žákům kontrolovat a záležitosti sekty zůstaly v Hanshi a navíc by je rád procházel napříště až s XiChenem. Potřebují přeci, aby byl v obraze.
Dal instrukce strážím vně Hanshi aby případné návštěvníky posílali za ním, ale za celé odpoledne nedošlo k ničemu, co by zřejmě bylo až tak urgentní. Svým způsobem ho tedy překvapilo, když se ozvalo zaklepání na dveře. Na stráž si nepotrpěl a ani ji nepovažoval za nutnou. Jeho dveře byly vždy otevřeny, pokud někdo potřeboval moudrou radu. Jen si pro ni jen málokdy někdo přišel… „Dále,“ vyzval příchozího, aniž by si trouchal odhadovat, kým dotyčný asi může být. Ani si neuvědomil, kolik je hodin, když spatřil svého staršího synovce, na první pohled rozrušeného. Pokud by si dovolil očekávat nějaký jeho stav po takovém rozhovoru, nejspíš by realita byla jen sabší verzí jeho představy. Trochu se mu tedy i ulevilo. „Pojď dál, posaď se,“ vyzval ho a ukázal na protější stranu nízkého stolku, u kterého do teď meditoval. V jeho tváři se nedalo dobře číst, zachovával si neutrální pohled. Ale neměl zde nyní ani čaj, který by nabídl, jen knihu rozečtenou v půli. Mohl by se zeptat, proč přichází, nebo jak to dopadlo. Usoudil však, že bude lépe, počkat až co mu XiChen sám prozradí. | ||
| |||
 | Co zbývá vyřešit... (A-Yao) Odmítá si vzít dopis zpět a já se s polknutím pokusím najít slova, kterými jej přesvědčit. Ať už kvůli tomu, co dopis symbolizoval, nebo kvůli vlastnímu pocitu, že není správné si jej nechat, i když některá část mě to tak chce - a o to ještě víc mu jej potřebuji vnutit zpět. Jenže oslovit jej znamená znovu otočit pohled k jeho tváři… a když uvidím slzy, slova sotva zformovaná se znovu rozplynou. Mrzí mě to, chtěl bych mu místo nich říct, ale polknu to. Přispěchat s útěchou je něco, co bych udělat chtěl, ale neudělám. Musel jsem mu ublížit, ale nedokázal jsem k němu být krutý. Cokoliv teď Li HuiYin pociťuje… bylo to jen jeho. Má právo to cítit. Zato já jej nemám k tomu, abych mu ty pocity bral, navíc ani nemyslím, že by útěcha udělala cokoliv jiného, než bolest zhoršila. Zůstávám tedy tichým svědkem jeho slz a napínám síly k udržení alespoň nějaké rovnováhy. Nemohu teď skrz jeho slzy vzpomínat na večer, kdy jsem využil, co Li HuiYin nabídl… a proč. Potřebuji zůstat přítomný. Jenže vlastně vůbec nemusím, protože naše posezení dojde rychlého konce. Skoro jeho spěšná slova přeslechnu, když se začne zvedat… a nestihnu ani cokoliv namítnout na jeho "chyby", ani tomu věnovat myšlenku. Vlastně jediné, co zvládnu, je přikývnout na rozloučení. Jak jsem řekl, mohl odejít kdykoliv, a když zvolí útěk zrovna teď, i mě tím pomůže. Než se ale stihnu alespoň hluboce nadechnout, s klepnutím dovnitř vtrhne strážný skoro tak rychle, jako HuiYin vyběhl. "Vše je v pořádku, děkuji. Chci být sám, případné návštěvy přijmu zítra. Jedině by šlo o něco důležitého." Oslovím jej dřív, než stihne přijít se svými omlouvami a dotazy. Možná je to trochu neslušné, tedy alespoň v porovnání s tím, jak jsem se choval jindy… ale až když se znovu zavřou dveře, konečně se zvládnu trochu osvobodit. Překryji si dlaní obličej a zůstanu chvíli tak. Ale pokusy porovnat mou mysl je jako snaha narovnat do dokonalých přímek tisíckrát zkroucené dráty. I když se vám jeden podaří vymotat z chaotického uzlu, stejně na něm vždy zůstanou nerovnosti. A aby se jeden dostal až k těm nejnižším a nejvíce pokrouceným a propleteným, na to by bylo potřeba hodně času i síly… subjektivně se pak nezdá možné takový úkol splnit. Ponořit se k meditacím si však nedovolím. Ne, když podvědomě jsem z nich vytvořil místo právě pro vše, co pokouším se držet od těla. Když znovu otevřu oči, padnou mi na dopis položený na stole. Vezmu jej do dlaně a přečtu znovu známé řádky… kdyby si ten chlapec našel někoho jiného, nejlépe svého vrstevníka, měl šanci být šťastný… snad se mu to jednou podaří a dostane mě z hlavy. Opravdu bych mu to přál. Přesto… někde hluboko vím, že se svými činy a city zapsal do mého srdce, jinak, než by chtěl, ale silně natolik, abych jen tak nezapomněl a nepovažoval vše za vyřešené. Nemusel o tom vědět, ani nechci, aby věděl. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, co udělal a že odešel, jsem mu podvědomě přiřkl svou odpovědnost - pokračuji v tom i vědomě. Dopis mimoděk skládám a vyhlazuji dlaněmi o stůl, zatímco pomalu postupuji vlastní myslí, po jednotlivých drátkách na povrchu. Dál se ale neodvažuji. Skryji složený papír zpět do dlouhých rukávů. Neměl bych si jej nechávat… jenže v tuto chvíli to bylo buď to, nebo jej vyhodit - a to bych neudělal. Zakazuji té části, která si tak váží citu od jednoho učedníka, aby nad tím přemýšlela. On sám ani netuší, co vše pro mě jeho činy znamenaly, dokonce se za ně obviňoval. Ani já sám se neodvažuji jít tak hluboko, abych se vrátil k těm třem měsícům a pokoušel se vybavit si každou chvíli, kdy jsem na malé okamžiky procitl a cítil přítomnost někoho za dveřmi, jako tenké lanko k realitě, jako upozornění na to, že svět dál existuje. Byl to jen malý, nepatrný závan na hranici mé ztracené mysli, já však nechci domýšlet, jakou hodnotu měl - vím, že nějakou měl. Nechci vědět, co by bylo bez něj, nechci si to přiznávat. Ten dopis… je připomínkou toho, že někdo jako Li HuiYin existoval a pomohl mi. Byl důvodem, proč jsem z Jinshi odešel, a mementem na to, proč se nevrátím zpět. Nepatřičný kousek papíru, o kterém si neumím představit, že nebude buď s HuiYinem, nebo se mnou. Hloupé… možná se že mě už opravdu stal hlupák. Možná mě strýc ve všem pravdu. Jenze nemyslím, že bych tomu někdy třeba jen částečně uvěřil. A kdyby snad, pak až když bude pozdě. Znovu… Napadne mě na moment napsat svůj vlastní dopis. Mohl bych, jenže A-Yao, jak bych vůbec vše měl na jeden papír zformulovat? Ani tři měsíce nestačily, těžko pár slov zvládne nějaké zázraky. A kdyby byla zpověď papíru cesta, jak ulevit svým pocitům a dostat tě pryč… vím, že bych to neudělal. Pro teď tě jen musím zamknout uvnitř sebe a pevně střežit, aby se už neopakovalo nikdy to, co ten večer v Qinghe. Sedím u stolu dlouho a pokouším se utřídit nejpalčivější myšlenky. Postupně se skoro všechny zbývající týkají Li HuiYina. I když nakonec vstanu, neopustí mě. Je to jen pár hodin od toho, co jsem se vrátil. A já vím, že bych měl zvolnit. Ještě jsem se ani nedotkl svých povinností a už mám pocit, že je toho na mě příliš. Jenže mám strach, že pokud teď povolím a půjdu si odpočinout, už se budu těžko vracet. I kdyby se mi snad nějakým způsobem povolit podařilo. Nebýval jsem takový člověk, znával jsem vlastní hranice v dobách, kdy byly ještě o tolik dál než nyní - ať už fyzické nebo psychické. Věděl jsem, kdy je čas odpočívat a kdy činit. Rozeznal jsem to obvykle i u ostatních a bral to v potaz. Dnes… dnes tuším, kde ty hranice leží, ale rozhodnu se na ně zapomenout. Pokud budu muset vydat i poslední kousek sil, stejně se rozhodnu podvědomě ještě dříve, než vědomě, že dnešní téma je Li HuiYin… a pokud neudělám i to poslední, co jsem ještě ohledně něj chtěl, nedovolím si odpočinek. Dokud se o to alespoň nepokusím, minimálně. Jedno rčení říká, že železo se má kout, dokud je žhavé. A v některých situacích je to pravda. Zrovna teď by možná ale bylo lepší se zastavit, zbytek dne odpočívat, prospat se a promyslet dobře, co jsem chtěl udělat. Navíc když i nyní zahrnovaly mé akce jiné osoby. Nešlo jen o mé nervy… jenže si to nerozmyslím. Z Hanshi odejdu v čase, kdy obvykle po odpoledních lekcích mají studenti různé povinnosti, nebo volno. Dobře si uvědomuji, že netuším příliš o současném rozvrhu velmistra klanu, je to tedy spíš malá naděje, že jej zachytím nezaměstnaného. Ale teoreticky byl skoro čas na odpolední čaj. Ne, že bych to tak promýšlel. Od momentu, kdy jsem se rozhodl, jsem akorát čekal na skončení vyučování a pak rovnou vyrazil z Hanshi ke strýcově domu. Tak případně budu čekat, nezáleželo mi na tom. V ten moment ani na tom, jestli jej rozhněvám nebo naštvu. Jednoduše protože jsem nad tím nepřemýšlel. Když dorazím k místu, které bylo Lan QiRenovým domovem i místem pro návštěvy, pokud nebyl v Hanshi, ani nezaváhám. Pokud stojí venku hlídka, požádám ať mě ohlásí, pokud má strýc čas. Jsou-li dveře opuštěné, zaklepu sám. A kdyby uvnitř nebyl, zkrátka se rozhodnu počkat. | ||
| |||
 | Nad vodopádem
Nikdo mě nezastavil. Lan XiChen, stráž před jeho dveřmi, Li HuiYinův přítel… Nikdo! Snad by bylo překvapivější, kdyby ano. Pravda však je, že v danou chvíli nevnímám nic, než cestu před sebou. Jako když jsem byl ještě dítě a objevil se člověk, který dostal zálusk na malého kluka z nevěstince. Utíkal jsem a utíkal a… vrátil se až tehdy, když byl pryč. Teď však nepomýšlím na návrat. Ne… podvědomě mě mé kroky zavedou do míst, kde jsem rád stával a poslouchal šumění burácivých vod. Byl to ten nejvíc uklidňující zvuk na světě… Zastavím se na kraji útesu. Vodopád stejný jako kdysi netknutý válkami, ohni a bolestmi žijících si dál nerušeně burácí. A po mých tvářích ztékají slzy. A-Huane…, zavřu oči. Mé nové tělo se otřásá vzlyky, které nedokáži a už se ani nepokouším přemoci. Možná bych to měl prostě skončit, co myslíš? To je blbost. Pokud se HuiYin zabije potom, co s vůdcem sekty mluvil, XiChen si to bude dávat za vinu… Jenže on už je pryč! Zabil se pro méně, než tento rozhovor… Vidíš? Nedokážeš to!, posmívá se mi zase ten vnitřní hlas. Sklapni! Prostě to nedokážeš. Vymlouváš se na XiChena, ale bylo by to stejné, i kdyby ses vymlouval na cokoliv. Seš prostě srab. Ramena se mi otřásají. Stále hledím dolů, i když je můj zrak nyní zamlžený. Pokazil jsem to. Všechno jsem zničil. Dostal jsem druhou šanci a stejně ji promarnil… Zakroutím odmítavě hlavou. Už nemůžu… Nedokážu přežít další takový den. Posunu nohu vpřed a málem uklouznu, když uslyším známý hlas. Ustojím to a otočím se. Uslzenou tvář a kalný pohled upřu na San LingWua. Stojí blízko, pořád však daleko. Meč má připravený tasit. Chceš mě zachránit? Hořce se uchechtnu. Ne… Chceš zachránit Li Luana… „Posledním z naší čtveřice je San LingWu. Je přemýšlivý, umělecky smýšlející a velmi citlivý. Myslím, že mě považuje za přítele, prosím neubližte mu. Napsal bych „zbytečně“, ale názory nás dvou na to, co je či není zbytečné, se mohou diametrálně odlišovat, proto to neudělám.“ – psal zmíněný ve svém dopise. Máš pravdu. Názor náš názor na to, co je zbytečné se jistě liší. Teď mu ublížím. Ublížím, protože minimálně on to musí vědět… Je to jen záblesk. Pomyšlení, že kdyby LingWu znal pravdu, teď by tu nestál. Že by mě možná sám strčil. Ne, nebylo by to správné, ani by to nebylo co HuiYin chtěl a ne, neměl bych z toho radost. Ale už jsem zmínil, že nejsem dobrý člověk? Sáhnu roztřesenou promrzlou dlaní do rukávu a vytáhnu z něj Li HuiYinův dopis. „Li Luan už nežije,“ zavolám nazpět. Ruku s dopisem napřáhnu k němu. Prosím vezmi si to a nechte mě už všichni konečně být!
Jin GuangYao,
pokud čtete tento list, pak se můj záměr zdařil a má duše je již rozptýlena. Máte pravdu, už se nedozvím, zda jste mé přání splnil, ale mám ve Vás plnou důvěru! Říkáte si, že jsem blázen? Že jen člověk, který pozbyl rozum, může darovat své tělo muži, který ublížil někomu, koho miluje? Možná máte pravdu a já skutečně zešílel… Mám však dost rozumu, abych Vám napsal tento list. Dal jsem Vám své tělo, ale Vy o mně nic nevíte, že? Neznáte situaci ve světě, ani jak dlouho už uplynulo od Vaší smrti. Jak byste mohl účinně splnit mé přání, pokud vám nedám alespoň základní informace? Tak tedy… Jmenuji se Li Luan, společenským jménem Li HuiYin, a jsem externím učedníkem sekty Lan. Oba moji rodiče Chow HuoGang a Li RuXiu byli tamními mistry ale zemřeli při Tažení proti Slunci. Osiřel jsem tedy, ale dál vyrůstal v sektě. Trénoval jsem usilovně. Mé zlaté jádro si ostatně můžete otestovat sám. Žiji v Oblačných zákoutích, v domku se třemi stejně starými chlapci. Huang PuAi se někdy na Nočních lovech chová, jakoby spolknul veškerou moudrost světa, ale většinou je pokorný, pokud jde o poslouchání starších mistrů, nebo Liu ChengYia. To je můj další spolubydlící. Bratr ChengYi je rozhodný. Vždy ví, co má dělat a umí zachovat chladnou hlavu i ve vypjatých situacích. Má silně vyvinutý smyls pro čest a je jediný z nás, kdo dokáže krotit bratra PuAie. Posledním z naší čtveřice je San LingWu. Je přemýšlivý, umělecky smýšlející a velmi citlivý. Myslím, že mě považuje za přítele, prosím neubližte mu. Napsal bych „zbytečně“, ale názory nás dvou na to, co je či není zbytečné, se mohou diametrálně odlišovat, proto to neudělám. Huang PuAi má dlouhé štíhlé prsty, což mu dává nefér výhodu při hraní na citeru. Liu ChengYi je jediný z nás, kterému se občas podaří zdravěji opálit. San LingWu je neuvěřitelně pilný, co se týče teorie. Jednou určitě přijde den, kdy dočte poslední knihu z Oblačných zákoutí. A já…? Je otázka, zda na tom ještě záleží, ale možná budete potřebovat alespoň základní nástin? Mám absolutní hudební sluch. Alespoň jsem jednou slyšel, jak to můj učitel hudby říkal Lan QiRenovi. Rád šermuji, ale nebaví mě trénovat sám, proto obvykle popichuji bratra PuAie, nebo jiné vrstevníky. A co je důležité, všichni moji spolubydlící vědí, že jsem do vůdce sekty zamilován… Ale nyní k tomu důležitému. Od Vaší smrti uplynulo něco málo přes tři měsíce. Od té chvíle je také ZeWu-Jun v ústraní. Medituje v domě svého otce na okraji Oblačných zákoutí a nikoho k sobě nevpouští. Snažil jsem se k němu mluvit, ale nikdy mi neodpověděl ani si nevyzvedl jídlo. Proto jsem poklekl na jeho dvoře a rozhodl se na něj čekat. Po týdnu pro mě ale přišli a potrestali mě. Na mých zádech najdete 18 jizev po kázeňském biči. Nějaký čas jsem se z toho poté zotavoval. Chvála předkům za ledové jezírko… Někdy v té době jste byl spolu s ChiFeng-Zunem, uložen k odpočinku. Nejste teď tak vzdálený inkriminovanému hřbitovu v Qinghe. Chtěl jsem mít jistotu, že se to povede, proto jsem usoudil, že bude lepší být co nejblíže Vaší duši, jak to jenom lze. Navíc si opravdu neumím představit, že by se mi to podařilo nepozorovaně provést v Oblačných zákoutích. Představte si ten sekec, kdyby vás po probuzení přichytil samotný Lan QiRen… Každopádně, když jsem se vrátil na své místo před ZeWu-Junovými dveřmi, už byl vůdce sekty zpátky a… opět neotevíral. Od té doby jsem tam dále klečel. Lan QiRen pochopitelně zuřil, ale než aby mě znovu zbil, oznámil mi, že za každý den, který tam zůstanu, budu opisovat celá sektovní pravidla ve stojce. Vydržel jsem to tuším něco přes sedmdesát dní, tak…, omlouvám se, že tento dluh padne na Vaše bedra po návratu do Gusu. Pokud se ptáte, odkud jsem se dozvěděl o tomto rituálu, vděčíte za to Lan SiZhuiovi a Lan JingYimu s nimiž jsem měl tu čest hovořit na téma chrámu Guanyin, a také Jin Lingovi, který jim poskytl k nahlédnutí rukopisy Patriarchy Yilingu z Kapří věže. Ty se náhodou dostaly až ke mně. To díky nim jsem dostal tento nápad, tak prosím Vás prosím, buďte na ně hodný… Jak už jsem řekl, miluji ZeWu-Juna. Je tím nejušlechtilejším mužem, jakého znám. Dobrota jeho srdce nezná hranic a jako mnoho jiných ani já Vám nemohu odpustit, že jste ho zradil a ublížil mu. Doufal jsem, že mohu zcelit jeho zlomené srdce, ale nyní vím, že ne. Jednou v noci jsem sebral veškerou odvahu a přistoupil k pootevřenému oknu. Chtěl jsem nahlédnout, ale zarazil mě jeho hlas. Víte co říkal? „Nikdy na tebe nezapomenu, A-Yao.“ Proto vím, že to musíte být Vy. Proto vím, že i kdybych tam klečel třeba dalších sto let, ničeho bych nedosáhl. I kdyby jednou vyšel, bylo by to jen proto, aby mě od sebe odradil. A i kdyby mi jednoho dovolil, abych jej miloval, vždy bych byl jen náhradou… Nejen, že já nechci takový osud, ale myslím si, že První nefrit klanu Lan si zkrátka zaslouží víc než pouhou náhradu. Souhlasíte se mnou? Samozřejmě, že jsem zvážil i možnost, že jakmile bude mé tělo skutečně Vaše, můžete opět začít nějaké své intrikánské hry. Mohl byste ublížit mnoha lidem a já bych tím byl vinen. Možná riskuji příliš mnoho, ale návratu Patriarchy Yilingu se také všichni báli. Pokud on potřeboval dva životy, aby mohl urovnat některé věci a spojit se se svou spřízněnou duší, možná že i Vy potřebujete druhou šanci? Nedokáži s jistotou říct, že si ji zasloužíte, ale vím, že ZeWu-Jun ano. Buďte dobrým mužem, Jin GuangYao. Věřím, že jím můžete být, protože Lan XiChen by se do absolutně zlého člověka nikdy nezamiloval… S prosbou o odpuštění, se s Vámi i se svým životem loučí, Li Luan, Li HuiYin…
Nějaký velmi, velmi slabý hlásek mi říká, že mu právě dávám do ruky kompromitující materiál. To, co mě usvědčuje ze všech nových lží. Ale pokud se nad tím zamyslí, vzpomene si na formulaci všech mých slov: „Mé tělo, není zraněné. Byl jsem v Qinghe, potřeboval… jsem si pročistit hlavu… Chtěl … se stát někým, komu by ZeWu-Jun mohl otevřít…“ Nikdy jsem neřekl, že jsem stejný žák, který odešel. Pečlivě jsem odděloval svojí osobu od té jeho, i když způsobem aby to nikoho nemohlo trknout, pokud netušil pravdu. Ale on ji teď pozná. Pozná jí, pokud dočte onen list. „Nemluvili jsme o tom…ZeWu-Jun mi neřekl, že to ví… A já toho taky moc neřekl. Ale je to už jedno… Nezáleží na tom. Slíbil jsem Velmistrovi, že nebudu víc vůdce sekty obtěžovat. Dodržím to. City někdy nestačí. Nemohu mu přinést štěstí. Tak to je…Nikdy jsem mu nechtěl ublížit…“ Ach řekl jsem mu toho tolilk a tady jsem mluvil za sebe, i když Lan QiRenovi jsem slíbil jen tolik, že Li HuiYin už mu neublíží a to jistzě nemůže, když už zde není, že? LingWu byl pořád tak trpělivý, tichý a věrný stín… Vidíš? Tvůj přítel zemřel kvůli mně. Tak dej prochod svému hněvu. Pošli mě do pekel… Slovy, nebo gestem, jen to… udělej! | ||
| |||
| Přátelství A-Yao Nikdo A-Yaa nezastavil. Ani Lan XiChen, kterému již možná došla slova a vyprovodil ho spěšným kývnutím. Ani hlídka u dveří, překvapená jeho náhlým úprkem tak, že jeden z kultivátorů okamžitě klepl do dveří a bez vyzvání je otevřel, aby se ujistil, že je ZeWu-Jun v pořádku a učedníka není třeba zastavovat. Ani nikdo z několika mála osob, které byly jeho útěku do lesa svědky s překvapením i pohoršením. Ani San LingWu… Ten na přítele čekal u Hanshi a nemohl si jeho náhlého odchodu nevšimnout. A i když jej nezastavil, spěšně ho následoval. Nijak na sebe neupozornil, ani nezavolal, a těžko říct, zda měl A-Yao v těch chvílích vůbec dostatek uvědomění na to, aby si uvědomil, že je pronásledován. Pokud ne, útěk k vodopádu byl skutečně nerušený. Zima se již ohlásila, avšak teprve čerstvě zrozená a vodopád navíc nikdy nezamrzal. V těch nejkrutějších bodech zimních časů led pokrýval klidnější části řeky, ale neměl šanci proti jejím divokým částem. A i když někdy skryl pod svou náruč hladinu, dolní proud se vždy dál řítil až k okrajům srázu a spadal do jezera pod ním. Jen prozatím ještě malé rampouchy u jeho ústí naznačovaly, jak ledová je asi voda, co se o dlouhé metry níže tříštila. A výšce, ve které A-Yao stál v otevřeném prostoru, odpovídala i dotěrnost studeného větru. O kousek dál jej mírnily kmeny stromů, ale na daném místě nemilosrdně útočil na toho, kdo byl dostatečně potměšilý se mu vystavit. Stejně, jako lehce namrzlé kameny, nebyl přívětivý k návštěvníkům. Kdyby se A-Yao zastavil na jiném místě, nebyl by rušen. Kdyby se postavil kdekoliv jinde, než na samém okraji propasti pod vodopádem, San LingWu by v tichosti odešel a čekal jej u cesty z lesa, ustupující jeho potřebě zůstat sám, jako tolik předchozích dnů jen čekající na moment, kdy by mohl být tím, s kým A-Yao bude moc mluvit, pokud někdy bude chtít - a do té doby byl by nadále jen tichým společníkem. Nyní mu však takový postup nedovolila stejná starost, která ho už tak dlouho neopustila, a kvůli které jej následoval. Neběžel za ním proto, aby rušil jeho klid, jeho potřebu být sám - proč by jinak kdokoliv utíkal do lesa. Následoval ho jen, aby se ujistil… když ho viděl utíkat, sevřel ho strach, který ani nemohl odůvodnit, i když vnitřně věděl, s čím je spojený - ten strach se v něm vzbudil, když viděl Li HuiYina naposledy před jeho odchodem, když s ním mluvil po návratu, a když dnes ráno viděl, jak ho zasáhla zpráva o návratu ZeWu-Juna. Takovému strachu už jednou ustoupil a nepřesvědčil sám sebe, aby svého přítele následoval z Oblačných zákoutí. A ten strach vyrostl a sevřel ho v nemilosrdném sevření, když jej spatřil skrz stromy na úplném okraji vodopádu. Samozřejmě pro něj nemusel být reálný důvod! Mohly to být akorát jeho pocity, iracionální strach o ty, na kterých mu záleží, hrůza z toho, že je ztratí. Jenže to nemohl dost dobře ignorovat, když ho viděl. Rychle doběhl pár posledních metrů cesty a vynořil se na břehu řeky kousek od A-Yaa, šikmo za jeho levým ramenem. Nezakřičel na něj, ani neběžel dál. Neuvědomil si ani, že podvědomě držel meč napůl vytažený, jak kdyby… jak kdyby se chystal k letu. Místo křiku a zbrklých akcí se donutil nadechnout a oslovil ho - dost nahlas, aby ho zaslechl, ale s co největším klidem. Do toho tónu snad bylo přímo vykreslené, na co myslí. "Li Luane!" Samozřejmě to nebyl A-Yao, koho volal, ale volal na něj... | ||
| |||
 | Nová cesta Wei WuXian
Po prvním polibku na tvář, když se na mě víc navalil, jsem se podvolil jeho dlani a otočilobličej, abych ten další již přijal svými rty. S Wei Yingem je každé ráno originální, ale pokud může začít polibkem, je pro mě ideální. (A to, i když už dávno není ráno.) Po jeho zazívání lehce povytáhnu obočí. Na slova už nic neříkám. On mě pak pustí a jde se upravit. „Hm…,“ odtuším na tu poznámku, že ho chci zničit a že mi to sluší. Jsou to jen drobnosti. I když květinu neplánuji nosit každý den, pro jednou se přeci nic nestane. Nemůže mi však uniknout, že jeho čelo je již prázdné. Zůstal jsem sedět. Však můj partner ještě nesnídal, a dokud tak neučiní, nemíním vstávat od stolu. Wei Ying však jen zaklekl ke mně a uvázal mi stuhu se symbolem mraků na čelo, přesně kam patří. Upravil ji, políbil obláček a já mám v ten okamžik pocit, jakobych se sám na nějakém vznášel. Trvá to však krátce. „Hm,“ přikývnu. Nevím, jestli je to dokonalé jak říká, ale věřím mu. Sleduji jej při jídle, a když mi podá obrázek, uvědomím si, že jsem na něj od včerejška prakticky zapomněl. Nevadí, konečně si jej mohu prohlédnout. Zadržím v krku všechna nestydateé, oplzlé, sprosté a TY…!, abych ze sebe vypravil jen další. „Hm,“ přestože představa něčeho takového na zdi jakéhokoliv obydlí, které spolu někdy budeme sdílet je pro mě vrchol absurdity. Myslím však, že to musí minimálně tušit, proto se spokojím s tím, že jej uschovám do rukávu a nebudu minimálně pro teď hlouběji řešit. Vstanu a jen v rychlosti zkontroluji, zda jsme na cestu připraveni. Zdá se, že ano. Když tedy manžel podrží dveře, projdu na chodbu a pak do lokálu, kde zaplatím, zatímco WuXian dojde pro oslíka. Jakmile vyjdu ven, jsou již oba nachystaní. Pohladím zvíře po hlavičce, převezmu otěže a můžeme vykročit.
Město jsme prošli důkladněji, než bych očekával. Ztratili jsme tím však poměrně dost času a žádné nové informace o hledaném učedníkovi jsme nenalezli. Obnovili jsme stav zásob a vydali se hlouběji do Qinghe.
Ten den už jsme příliš daleko nedošli. Usadili jsme se na noc v malém hostinci, kde sice neměli příliš mnoho pokojů, ale pro nás dva to stačilo. Však se spokojíme s jedním… O Li HuiYinovi stále žádné zprávy a tak jsme další den pokračovali v načaté cestě. Nemluvil jsem. Mé myšlenky se točily kolem toho, jak daleko zvládne ten chlapec doletět a zda je XiChen na své cestě v bezpečí a opatrný. Wei Yingovi jsem odpovídal nejčastěji „Hm,“ a za nocí si užíval jeho blízkosti, kolik to jen šlo. Však stále máme co dohánět. 13 let je 13 let… I další noc jsme přenocovali v objednaných pokojích. Raději trochu zdržení, než nocovat venku ve sněhu. Čím hlouběji jsme byli na území Qinghe tím chladnější byly větry a cesovalo se hůře. Však se na nás lidé občas dívali jako na blázny. Ne, že by nás to nějak vyvádělo z míry. Třetího dne se Wei Ying konečně vrátil se zprávou, že ve vesnici mimo hlavní obchodní trasu, snad někoho takového viděli. Vyrazili jsme tedy tam a zpráva se nám potvrdila. Muž v barvách sekty Lan z Gusu ne vyšší než nynější Wei WuXian s tmavýma očima tam tady procházel. A protože procházel, zdálo se, že tedy už cestuje pěšky. Zbytek dne jsme pokračovali směrem, kterým nám ukázali, a dalšího dne se nám před polednem podařilo dorazit k branám města Shanchi. U nějž v nedalekém lese sídlila malá sekta You.
Místní snadno napověděli, kde je Lanský „učedník“ ubytovaný, ale když jsme přišli do hostince, ještě nebyl zpět ze své „pochůzky“. Nikdo nevěděl o ničem podezřelém v oblasti, co by volalo po Nočním lovu. Mohli jsme tedy jen čekat, kdy se dotyčný objeví. O to však bylo silnější naše překvapení, když dveřmi do lokálu vstoupil Suen MinGyu jeden z mistrů šermu v Oblačných zákoutích.
Spatřil nás téměř okamžitě. Překvapeně se rozhlédl po okolí a pak obezřetně vykročil k našemu stolu. „HanGuang-June,“ oslovil mne uctivě, „mistře Weii,“ oslovil i mého manžela, „jste zde abyste…?“ nedořekl a já mu kývl, aby se alespoň usadil. | ||
| |||
| Útěk ze situace LanXiChen
Má slova jej zaskočí. Vidím, jak bledne, jak se mu zachvějí rty, jak se celý úzkostí napne… Jeho oči jsou plné bolesti, přesně jako v ten den v chrámu. Chtěl bych jej obejmout. Přivinout blíž. Vískat mu vlasy stokrát, ne tisíckrát jej ujistit, že to všechno byl jen zlý sen. Sen, který je pryč. Že už se smí probudit. Ale to nejde… Oči mi zvlhnou. Dýchám pootevřenými ústy, abych s tím bojoval. Nedokáži však odvrátit pohled od zkázy v jeho tváři, kterou jsem způsobil. Tehdy i teď… Vidíš Li Luane? Co způsobí jen zmínka o mě? Jak bych mu kdy mohl přinést byť špetičku štěstí? Bolí to. Je to jakobych sám polykal střepy zrcadla, které jsem sám roztříštil. XiChen zavřel oči a propustil mě tak z jejich bezedného vězení. Jeho reakce však znamená ještě něco… Je možné, že by se Li Luan nemýlil…? Že on opravdu… stále… Teď jsem to já, kdo nemůže dýchat. Mělo mi to přinést úlevu. Mělo mě to osvobodit! Jenže to se nestalo. Vždycky jsem to viděl. Kdysi jsem snil i o tom, že mu jednou budu rovný a budu se moci vyznat a přijímat jeho cit. Když jsem poznal, že se to nikdy nestane, že i kdyby naše postavení bylo rovnocenné, já ho nikdy nebudu hoden, vsugeroval jsem sám sobě, že jeho city ke mně nikdy nebyly tak hluboké jako mé k němu. Že je přeci vlídný a laskavý ke všem, ne? Potřeboval jsem tomu věřit, stejně jako jsem potřeboval jeho přátelství a společnost, abych vůbec mohl žít. V chrámu se zdálo, že po tom všem, nemůže existovat víc než nenávist. Nemělo! Jenže teď si nejsem jistý… Jeho díky málem přeslechnu. Ach ano, poděkuj někomu, kdo se obětoval, aby přivedl na svět tvou nemesis. Odmítni city chlapce, který věřil, že pro tebe není dost dobrý. Dej mu za pravdu, aby se jeho rozptýlený duch mohl třepotat ve větru bezmocný na tom něco změnit. Dýchám stále rychleji, trhaněji, když vyndává pomačkaný dopis. Skončí položený na stole a já si konečně mohu přečíst Li HuiYinova slova. Cokoliv… - Nevíš, že TOHLE se nikdy ve slibech nepoužívá? Nevíš, jaká je cena COKOLIV, dokud jí nestaneš čelem! To už slzy nezastavím. Přetečou přes víčka. Zpropadeně! Znovu už k němu nevzhlédnu. Jeho slova ke mně doléhají jakoby z velké dálky. Hořce si odfrknu. Jistěže to nevidíš! Vždycky jsi byl slepý k takovým věcem! Každý by ti mohl ublížit a ty bys to dovolil a ještě se za to omluvil. Ne s tichou nenávistí a myšlenkami na pomstu jako já, ale upřímně! Divíš se, že tě všichni, kteří tě znají blíž, chtějí chránit? „Ten dopis… patří vám…“ nedotknu se jej, abych mu ho přisunul. Mohl by mi v tom zkusit zabránit a já bych teď jeho dotek nesnesl. Navíc si myslím, že by měl mít nějakou vzpomínku na žáka, který už není… „Tento učedník… už nebude… opakovat své chyby…“ vydechnu trhaně, zatímco se zvedám na nohy. Už tady nemůžu sedět. Nedokážu mu čelit. „O-odpusťte… j-já… m-musím…“Nedokáži už ani formulovat svá slova. Sakra! Ukloním se jen spěšně. Málem i klopíntnu, když spěchám ke dveřím. Vážně na mě nemůžeš zapomenout? Zakroutím hlavou. Ne… To není možné…! Nemůže to být pravda! Mířím ven. Pryč od Hanshi… Utíkám do lesa. Dozadu k vodopádu. Co na tom, že nemám dovoleno přerušit trest na nic kromě povinností a odpočinku. Jediné pravidlo, které mám teď na mysli, je: „Nepřátel se s ďáblem.“ V jehož duchu musím od XiChena pryč. Ode všech pryč…
Pokud tam doběhnu, aniž by mě někdo zastavil, zůstanu stát na velkém kameni na okraji s pohledem upřeným do hlubokýh vod. | ||
| |||
 | Znovu vyrážíme Lan Zhan Rozvalená lenost sama ala Wei Ying se rozhodně nehodlá jen tak zvedat, i když živý polštář na to mohl mít jiný názor. Minimálně ne bez řádného ranního uvítání – zašátrám nohama, víc se nahnu přes Lan Zhanova ramena a rozpojím ruce, abych jednou dlaní natočil lehce jeho obličej. Pár ranních polibků budiž skvělým receptem na rozespalost. Ale stejně do toho posledního zazívám, jen už mnohem spokojenější. A vesele se usměji. „Rozkaz, vaše výsosti,“ ztěžka se z něj tedy zvednu a vydám se posbírat oblečení. Než si omyji obličej, v zrcadle si chvíli prohlížím svou tvář s čelenkou, než ji rozvážu a vypletu opatrně z trochu pocuchaných vlasů. Rozčešu je a znovu stáhnu klasicky rudou stuhou, však s sebou nic jiného pro ten účel ani nemám. Obléknu se až úplně naposledy a pak si konečně Lan Zhana i prohlédnu, když k němu vykročím. Místo klasických velkých spon má ve vlasech květinu na sponce. Zarazím se na půl kroku. Vlastně mě nenapadlo, že ji bude nosit. Slušela mu a dělala jej takového jemněji elegantního, než obvykle býval. Ale nepatřila mezi něco, na co by byl zvyklý, možná jsem si i myslel, že bude pro něj moc jemná, co já vím… nečekal jsem, že by ji vyhodil, to rozhodně ne. Ale že si ji hned ráno dá do vlasů… zamilovaně se zatetelím. „Ty mě opravdu chceš zničit, viď? Sluší ti to.“ Zabroukám. Jeho čelenku jsem si na čelo už nevrátil. Je tím jediným, co mu teď chybí. Jakkoliv jsem si užíval ji mít a cokoliv to znamenalo, nemusel jsem si ji skutečně nechávat, aby Lan Zhanovo gesto neztratilo hodnotu. Přejdu k němu, a tak tak se držím, abych nezačal provokovat. Můj manžel má totiž pravdu… musíme pokračovat. Vím, co to znamená pro ZeWu-Juna, a tím pádem pro něj… a tedy i pro mě. Už tak jsme ztratili pár hodin, ale jsem vděčný, že mě dnes nebudil. (Asi bych ho stejně flákl polštářem.) Pokud zůstal sedět, kleknu si k němu, než zvednu ruce. Alespoň tedy jestli mě nezastaví, tak umístím čelenku co nejopatrněji a nejpečlivěji tam, kam patřila tak neodmyslitelně. Opatrně stuhu zavážu pod jeho vlasy, prsty ještě přesně vyrovnám její umístění na čele a spokojeně se usměju – než se natáhnu a potutelně na kovový symbol vtisknu krátký polibek. „Teď je to dokonalé,“ ujistím svého milého. Ale pak už je čas se nasnídat (škoda dobré večeře, ale za naše noční aktivity bych rozhodně neměnil) a připravit k odchodu. Vezmu ze stolu ještě včera nakreslený obrázek a malinko kriticky si jej prohlédnu. Dříve bych to zvládl lépe, jenže to jsem si občas kreslil, když jsem zaháněl dlouhé chvíle. No a ani tehdy jsem nebyl žádný umělec. Tuším, že si mé dílko WangJi už mohl dobře prohlédnout, ale přesto když zhodnotím, že přeci jen to není tak hrozné, tak k němu ještě přejdu a srolovaný obrázek po dám v natažené dlani. „Až budeme mít vlastní bydlení, půjde na zeď, takže ho nesmíš ztratit,“ zajiskří mi oči a natáhnu se, abych mu vtiskl pusu na tvář. No jo, to bylo trochu provokativní. Důležité ale je, že svou pozorností nikam neuteču a místo toho otevřu dveře. Nejprve musíme zajít pro Malé Jablíčko, se kterým se náležitě přivítám, i když on tak moc nadšeně nevypadá, nevděčník, zato o Lan Zhana by se pomalu i chtěl otírat – to tak! A pak můžeme vyrazit do ruchu téměř poledního městečka. Projdeme hlavní ulici a všechna náměstí, ale i když se snažím, štěstí nám nepřeje – o Li HuiYinovi zatím žádné zprávy. Alespoň u stánku doplním zásoby jablek pro Jablíčko, který si zatím může užívat pohodičku – i když vyjdeme z města a vydáme se dál ke středu Qinghe, pokračuji zatím po svých vedle WangJiho. S lezavou zimou jsem rád za naše talismany chráněné oblečení. | ||
| |||
| Uvnitř Hanshi A-Yao Sleduji ho ve snaze zachytit nějakou reakci. Je jednodušší si představit, že by odešel – než si domýšlet, co bych měl dělat, kdyby zůstal bez nějakého náznaku, že to není z povinnosti. Nepřehlédnu zavření jeho očí, přikývnutí, ani fakt, že se stále nedotkl svého šálku s čajem – ruce uvnitř rukávů, úkrytu, kterého jsem sám kolikrát využil během posledních dnů. Ano, doufám, že bude reagovat více než kývnutím, a snad něco řekne. Ale vnitřně jsem připravený minimálně ze začátku spíš mluvit, než poslouchat – takže jeho náhlé rozmluvení by mě zachytil překvapeného, i kdyby mluvil o té nejbanálnější z věcí… obsah jeho slov způsobí však spíše šok, od pouhého překvapení daleko. Nechápu nejprve, co přesně „ví“, ale nemusím vůbec čekat na vysvětlení. A s každým jeho slovem ztratí má tvář ještě více ze své už tak mizivé barvy, a rty, které sevřu do úzké linky sotva se roztřesou, s tím odstínem korespondují. Nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl vědět – nebo že by měl vědět… Cokoliv jsem mu plánoval říct, na jakékoliv případné otázky odpovědět, v životě bych si ani nepředstavil zajít tak daleko. Myslel jsem, že kdybych podal vysvětlení k odmítnutí, tak bych mu sdělil, že je to kvůli někomu jinému, komu jsem takové city věnoval. Bez identit, bez detailů. Pouhý fakt, že Li HuiYin ví tolik, by stačil k šoku, který se mi usadil ve tvářích. Ale on mě slyšel. Ani nemohu vědět, co vlastně vše mohl zaslechnout – ani jsem si vždy neuvědomoval v době strávené v ústranní, kolik ze slov uniklo ze spletence v mé mysli a skrz mé rty, a kolik jich zůstalo nevyslovených. A přesto pokračuje o tom, že on ublížil mě. Zdá se, že je o tom přesvědčených tolik lidí, jen já to vidím úplně opačně. Žaludek mi sevře ledová dlaň, když si téměř ještě říká o trest. Opravdu bych si přál, aby se přestal obviňovat. Aby ho strýc přestal obviňovat. Může snad za to, do koho se zamiloval? A že se zamiloval, o tom nepochybuji o nic méně, spíš naopak. Vytrpěl si už dost, aby k tomu přidával ještě vinu, která ani není na místě. Možná mi ublížil… protože jsem se sám nedokázal se situací dobře vyrovnat, ten večer… i v tento okamžik. Nemusí ani říkat jeho jméno, vedle šoku se usadila v mých očích všechna ta hluboká bolest jen při zmínce o něm. Ale sotva to mohl někdo klást Li HuiYinovi za vinu! Ne jeho, ale naše pocity ubližovaly nám oběma. A já jsem mu navíc dnes plánoval ublížit vědomě, i když neochotně. Musím zavřít oči a bez hnutí poslouchám, dokud se neodmlčí. Snažím se soustředit a překonat ochromující bodání u srdce stejně, jako vlastní šok. Tuším na sobě jeho pohled a sevření hrudi mi připomene realitu potřebou kyslíku. Rychle a trochu sípavě se nadechnu, než pomalu vydechnu a otevřu oči. Přinutím se uvolnit staženou tvář. Nevědomky povoluji svaly podobně, jako Li HuiYin v té chvíli, kdy v krátkých vteřinách ticha máme oba snad trochu času pro sebe. Až najdu konečně slova. Pokouším se vzít vše postupně, je to takový způsob, kterým udržet vrávorající soustředění. „Toho si vážím… a děkuji ti.“ Brát jako fakt, že Li HuiYin zkrátka ví, je těžké. Nic jiného mi ale opravdu nezbývá, reaguji tedy alespoň na jeho ujištění. Dovolím si hlubší nádech a pokračuji. „Už tedy víš… co jsem ti chtěl dnes hlavně říct. I když jsem se dozvěděl o tvých citech…“ Opravdu se přiměji nezaváhat a nesklonit zrak při těch slovech, „musím je odmítnout.“ Řeknu to přesně tak, jak jsem nad tím tolikrát přemýšlel, i když je to vlastně trochu kostrbaté. Vlastně jsem předpokládal, že Li HuiYin bude vědět, že vím alespoň do určité míry – přeci jen, ono by stačilo už jen se dozvědět, co vše udělal. Ale i když jsem s bratrem a Wei Yingem příliš během naší cesty nemluvil, tak alespoň na původ dopisu jsem se zeptal – je pravděpodobné, že San LingWu svému spolubydlícímu řekl, že bratr dopis odnesl. Vytáhnu jej z hlubin šatu – bylo takové zvláštní se složeného lístku vzdávat poté, co jsem jej měl u sebe každý okamžik od odchodu z domku, který byl také jeho zásluhou. Ale nepatřil mi a nebylo na místě o něm pomlčet a nechat si ho. Položím jej na stůl před Li HuiYina. Navrácení těch řádek na trochu zmuchlaném papíru… je zároveň gestem, které potvrzuje, co jsme oba vyslovili. „Ale,“ vydechnu ovšem vzápětí a znovu se mu zahledím do tváře, „to není jediné, co bych ti rád řekl.“ Vím, že to je náročné. A pro něj ještě více, než já mohu cítit – alespoň tak si to myslím. Jen nechci, aby odešel zrovna teď. Proto pokračuji. „K tvému chování. Zdá se, že panuje… nedorozumění o tom, že jsi mi ublížil. Říkám ti tedy upřímně, že já to tak nevidím. Cokoliv mi ublížilo…“ Polknu lehce s tím prohlášením, které bych jindy nesdílel s nikým, snad kromě WangJiho. Akorát tak přiznávám další kus ze svých citů… ale on už stejně tolik o nich ví. A netuším, jestli mám šanci zahnat jeho sebeobviňování, nebo někdy napravit pohled, kterým na něj kouká strýc – o jedno se ale pokusím teď a o druhé budu pokoušet později. „… je způsobené jen tím, co mám v hlavě já. Naopak – já se omlouvám za své chování, a za všechny tvé snahy děkuji. Ale prosím tě, abys… je neopakoval.“ Zjistím, že ho nemohu už více sledovat, proto lehce obrátím pohled do strany. Řekl jsem to celé najednou jen s malým zadrháváním. Ne, že by se vše dalo zformovat jen do pár slov. Ale bylo to vše, co jsem zrovna mohl nabídnout. | ||
| |||
| Zbytek noci a ráno Wei WuXian
Usínámna rychle a usínám na zádech. Kdyby se to dnes stalo, nehnul by se mnou až do rána. Má tedy štěstí, že i když už devátá hodina minul a já se uvelebil vedle něj v horizontální poloze, začal s mne přelézat, než jsem úplně vytuhnul. Probudilo mne to. Co to děláš? Otevřu oči a když se začne snažit mne otáčet dle svých představ, přizpůsobím se. Sice už mi popřál dobrou noc, i když samo sebou nejsem princ, ale říkám si, že tento malý projev malichernosti mu přeci jen dnes ještě mohu dopřát. Uvelebím se na boku s jeho pažří přehozenou přese mne a druhou dlaní pod hlavou. Wei Ying je někdy tak hloupý…, pomyslím si, ale dovolím si letmé ušklíbnutí, když sevřu přehozenou dlaň ve své. Zhruba stejně jako on se ponořím do říše snů i já…
Ráno se probouzím v pět, jako každý jiný den. Wei Ying je stále za mnou i když už jeho ruku nedržím. Zadržím dech a posunu se. Nejprve pomalu, opatrně. Až když se naše těla nedotýkají a on stále spí, se zvednu a přelezu přes něj. Ještě jej přikryju a začnu se pomalu oblékat. Čelenku mu nechávám. Je členem mé rodiny. Je víc než to, je mým manželem a já mu ji dal. Všechno ostatní si ale obléknu a řádně upravím. Také vlasy si učešu. Jen abych mu udělal radost, namísto svých obvyklých guanů je převážu jen obyčejnou bílou stuhou a navrch připnu sponku, kterou mi včera daroval.
Oblečený, upravený, obutý a učesaný pak sejdu dolů do hostince a požádám majitele podniku o snídani a čaj. Ten brzy vše připraví, přinese a já následně oboje odnesu nahoru do našeho pokoje, kde postavím tác na stůl. Konvičku vybavím talismanem, který udrží čaj akorát teplý a snídaně je jinak studená. Počkal bych s jídlem na Wei Yinga, ale protože vím, kdy vstává, sním svoji porci sám a teprve pak se uchýlím k meditaci, v níž se rozhodnu vyčkat manželova probuzení.
Procitnu, až když se mi nahý zavěsí ze zadu za krk a políbí mě na kůži. „Dobré ráno,“ popřeji mu, než vůbec otevřu oči. Vím, že je to on, kdo jiný by měl tu drzost, že? Inu, drzost… Zkrátka, koho jiného by to vůbec napadlo?
Otevřu oči a položím dlaň na jeho sepnuté ruce kolem mého krku. „Měl by ses najíst,“ připomenu mu. Jediný pohled na oblečení poházené na podlaze mi odhalí, že je asi ne zrovna reprezentativním stavu. „A obléknout se.“ To by totiž opravdu měl. V mém hlase není ani stopy po včerejším opojném řádění, které jsme zde předvedli. Kvůli kterému se možná půl hostince nevyspalo, ale majitel měl dost taktu, aby to nezmínil. „Musíme pokračovat v cestě.“ Koneckonců jsme se teprve den cesty od věže. A někde nějaké informace o Li HuiYinoví mít musejí… Ačkoliv jejich hledání nadále zůstává na mém partnerovi. | ||