Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Když to neuděláš ty… Lan XiChen
Polknu a zavřu oči. Nezměníš se… nikdy se nezměníš… Zatraceně, přesně pro takové chování jsem ti kdysi propadl, chceš mě mučit?! Ne, že bych si to nezasloužil, ale vždyť teď XiChen ani neví, že tak činí…! Soukromě…, nadechnu a zadržím slzy za víčky. Nesmím dovolit, aby mě viděl plakat. Přikývnu a přemýšlím. Vím, že mu nechci lhát. Už ani náznakem. Ale co je ještě jedna poslední lež, že? Stejně kdybys věděl, kým jsem, nevěřil bys mi už nikdy ani slovo. Co na tom, jestli budu dnes předstírat, že jsem někým jiným, když… když se nikdy nedozvíš, že jsem dnes seděl naproti tobě. Otevřu oči. Překonám tu úzkost a bolest. Ach, sloužil jsem děsivým mužům. Znám strach, paniku a úzkost stejně důvěrně jako jiní kultivující znají své meče. Nyní je to jiné, ale když vím, co musím učinit, měl bych to zvládnout. Stejně jako u Lan QiRena, měl bych to zvládnout… Vzhlédnu ke XiChenovi. Můžu odejít? Cukne mi ve stehnech. Něco ve mně skutečně chce utéct. Ale kde mám vzít sílu, když jsou jeho hnědé oči upřené přímo do těch mých? Můžu ti říct, co budu chtít? Zatajím dech. Jako vždy XiChene, ani dnes netušíš, k čemu všemu mi dáváš svolení… Ale já mu opravdu nechci ublížit. Co na tom, že se moje srdce právě pokouší vyskočit z hrudního koše. Nezáleží na škubnutí v koutcíh úst, která se nedokážou usmívat. Na brnění v dlaních, které si příliš jasně vzpomínají na dotyk z té noci. Vím, co mu musím říct. Naleznu i hlas. Jdu sám proti sobě, ale tak jako vždy když jsem ho od sebe držel na vzdálenost nejlepších přátel a bratrů, i dnes udělám, co si myslím, že musím! Er-Ge… „Tento žák, ví…,“ začnua znovu sklopím zrak. „Nechtěl poslouchat,“ ujistím ho horlivěji, „ale pootevřeným oknem hořeckého domu vás slyšel z meditace říkat, na koho nikdy nezapomenete. Poznal jméno muže, kterého chováte ve svém srdci a…“ povzdechnu si. Slova se zdají být těžší, než tíha celé hory, „proto odešel.“ Vysvětlím alespoň základ. Důvod proč HuiYin už nedokázal déle klečet. Odpusť, ale když to nedokážeš ty, musím to říct já… „A ve strážní věži, já… nechal jsem se unést. Ublížil jsem vám svou snahou o něhu. Vím, že to neomlouvá můj útěk, mrzí mě to. Omlouvám se, za všechny způsobené nepříjemnosti a přijmu jakýkoliv trest mi udělíte…“ Vím, že to neudělá. Přesto jsem to musel říct. Možná je to jen další vypočítavost, ale i kdyby tak co? Nejsem dobrý člověk. Nikdy jsem nebyl… „Vaše tajemství, je u mne v bezpečí, ZeWu-June. A bude tak dlouho, jak jen budu žít.“ Nejsem Li HuiYin, ale kdyby zde seděl místo mne on, myslím, že by řekl něco podobného. Ruce se mi zachvějí. Až v té chvíli poznám, jak skutečně pevně jsem měl zaťaté svaly a cíleně je povolím. Vzhlédnu k jeho tváři. Mělo by to být naposledy a já… Dokud ještě mohu. Chci ho moci vídat. Alespoň to… „Mohu odejít?“ chci se zeptat. Hlas se mi však vzpřící v hrdle. Nedokážu to. Ne, když je tak blízko, prakticky na dosah ruky. Kéž bych tě směl odprosit jako já… i když bys mi neuvěřil… já už ti vážně nechci lhát… Rty se mi zachvějí. Nechceš, ale stejně lžeš. Lžeš i sám sobě, takže možná, že vlastně chceš… Co na tom záleží? Nikdys nebyl poctivý kultivující, takže na tom nezáleží. Nakonec jsi dal všem, co tě měli za špinavého a nehodného za pravdu. I XiChen už to ví. Kdyby teď věděl, kdo jsi, tvář by mu zkřivila odporem a ty to víš. Shuoyue by byla z pochvy než by ses nadechl a na žádné odprošení by ti nezbyl dech, to přece víš. Vím. Ale také vím, že by tím ublížil více sobě než mě… | ||
| |||
 | "Hovor" A-Yao I když své myšlenky zformuluji alespoň náznakově do slov, nezdá se, že by splnilo svůj účel. Sleduji Li HuiYina, když se narovná z úklony a vydá ke stolu. Tuším na sobě jeho oči, i když rozlévám čaj... a on celou dobu postupuje s viditelnou pokorou, kterou bych rád smazal. Musí být nervózní... pravděpodobně jiným způsobem, než já, ale možná podobně silně. Zůstává tiše a mě nezbývá, než začít hovořit... jen kdybych tak věděl, jak. Zvednu k němu oči, když se chystám ke slovům, a zarazí mě pohled na jeho sklopenou tvář, konkrétně na barvu, která se na nich usadila v drobných červených flíčcích. Proč musel své city věnovat zrovna mě... ale těžko si můžeme vybírat, koho milovat, i když se osoba které city věnujeme ukáže být jinou, než si myslíme. Kdyby to jen bylo tak snadné... Nedovolím tichu ještě se prodloužit a lehce vydechnu. „Dnes s tebou nechci mluvit jako vůdce sekty,“ když nestačila první slova, která to naznačila, zvolím přímější přístup. „Rád bych si s tebou promluvil soukromě o věcech, které myslím, že je důležité říct nahlas.“ Samotného mě překvapí, že zvládnu hovořit vlídně a vyrovnaněji, než bych čekal. Ale vlastně se mi zatím daří udávat jistý směr svému myšlení, snad pomohly k tomu ty chvíle získané srovnáním nádobí a rozlitím čaje – dokud tomu tak je, i když jsou slova těžká, mohu hovořit. Jenže naše setkání nemělo být jen o mě, ne snad? Já jsem potřeboval HuiYinovi něco říct, ale... to mohlo platit vzájemně. Navíc se HuYin na hovor nemusel cítt, nebo si třeba ani nemyslel, že je potřeba – třeba bych s tím nesouhlasil, ale právo ho nutit, to jsem si nepřičítal. Jenže on si nemusel stejně tak přičítat právo odmítnout. Vskutku – o tolik by to bylo jednoduší, kdybychom byli stejného věku i postavení... „Protože jde o soukromou záležitost, zrovna teď s tebou budu mluvit bez ohledu na tituly... A pokud se mnou mluvit nechceš, můžeš odejít,“ pokračuji, „teď nebo kdykoliv později. Stejně tak mi můžeš říct, co chceš, nebo se mě ptát, na co si budeš přát.“ Odmlčím se. Trochu doufám v nějakou reakci, alespoň v náznak, že je schopný to akceptovat. Neumím si dobře představit, co se mu teď honí hlavou – a s mou vlastní jsem stále na hranici problémů dostatečně na to, abych se o to ani nepokoušel. Možná i kdyby skutečně odešel, bylo by to v pořádku, rozhodně víc, než kdyby vůbec nereagoval – ne, že bych v takovou chvíli na slova, která je třeba říct, zapomněl. Ale když bych ho pozval znovu, věděli bychom už oba, na čem jsme. Nezáleželo už by na tom, kolikáté pozvání by přijal, ale alespoň bych věděl, že tu nesedí jen z povinnosti. Bylo by snadné, kdybych na to dokázal nemyslet a jen mu řekl, co chci a neohlížel se na něj. Bylo by to pravdpěodobně snadnější pro mě i pro něj. Jenže přesto to nedokáži udělat. | ||
| |||
| "Pozvání", to jistě... Lan XiChen
Mlčíš…? Uvědomuji si, že tomu tak je, svaly na břiše stažené zatímco stojím v té pokorné pozici, abych se vyhnul přímému pohledu na pána domu. Mého přítele, přísežného bratra, toho, který svírá už celá léte ve svých jemných dlaních mé srdce, aniž bych mu to kdy přiznal… Na co čekáš? Vzdálil se, aniž by mi odpověděl. Pod sepjatýma rukama vidím koutkem oka, jak přerovnává nádobí na stolku. Aha, sbíráš čas, nadechnu se. Pokud on může využívat prodlev takového typu, pak i já. Krátce zavřu či. Vybavím si Li HuiYinův dopis ve svém rukávu. Naše setkání v Qinghe, sdílený pokoj ve strážní věži. Jeho bolestí staženou tvář a tělo poddávající se nabízené péči… Ruce strnulé v luku se mi rozechvějí. Ale to mohu svést na únavu, i když vnitřně vím, že důvod je jinde. Vzpomenu si na svůj rozhovor s Lan QiRenem. Zajdu dokonce tak daleko, že vzpomenu si na chrám Guanyin. Na každý záchvěv jeho tváře, když bojovat se zklamáním a přesto se mi stále znovu a znovu pokoušel dát šanci. Distancoval se ode mě, aby mi vzápětí řekl: „A-Yao,“ s úderem o moji tvář… Jeho šokovaný pohled, když si uvědomil, odkud právě trčší jeho mče, příliš blízko mému tepoucímu srdci. Potřebuji to znovu vidět. Ne kvůli své bolesti, ale abych si připomněl, jakou zhoubou pro něj skutečně jsem. Potřebuji plné odhodlání nechat jej žít bez mého vlivu, i když to bude znamenat znovu mu pro tuto chvíli lhát…
Mlhlou vzpomínek pronikne XiChenův hlas jako nůž. Pozvání…, to slovo hořkne na jazyku (jakoby si mohl nějaký učedník dovolit nepřijmout takové „pozvání“), přestože pronášené vlídně, skoro jakoby mluvil se sobě rovným. Ty se prostě nezměníš, že? Za všech okolností laskavý… Copak nechápeš, že právě tím to celé zhoršuješ?! Konečně se narovnám, když jsem vyzván k usazení. Ne, ne já, žák, v jehož těle jsem přišel, byl vyzván u usazení. Bolí to. Přemýšlím rychle. Jako Meng Yao bych se znovu pokusil vymluvit. Dal bych najevo o kolik je jeho postavení vyšší než moje. Přestobych však podlehl jeho milému úsměvu, který mám snad navždy vypálený v duši, jako nejkrásnější pohled na světě. Ale mám za to, že Li HuiYin by takové pozvání odmítnout nedokázal. Chlapec, který opustil své místo před domem vůdce sekty, protože si uvědomil, že jeho city nemohou být opětované, by nyní čekal potvrzení svých doměnek a odmítnutí. Došel by k závěru, že i když on sám by preferoval stání, aby mohl co nejdříve utéct, až je uslyší, pokud u takových slov potřebuje ZeWu-Jun sedět, pak mu vyhoví… Přikývnu s nachem ve tváři. I když skutečně nejsem hoden takového zacházení, zakleknu naproti němu.
Sleduji jeho ruce, jak bere prázdné šálky, plní je čajem, přisouvá šálek blíž ke mně. Dlaně sevřené v pěst položím na kolena. Opravdu jsem rád, že Lanská roucha mají tak dlouhé a široké rukávy, jako mé staré oblečení. Každý kryt nechtěných projevů těla, který mohu využít, je nyní více než vítaný. Až je mi skoro líto, že nemám žádný vejíř, jaké pro takové účely vždy používal HuaiSang. Nedotknut se šálku, i když mě napadlo si jej převzít. Naše prsty by se mohly dotknout jako tenkrát a… Trhaně se nadechnu. Vím, že je to hloupost. Jen zbytečné touhy, které bych správně vůbec neměl mít. Ticho je mučivé. Svírá hruď a rozpíná knedlík v hrdle. Nemám za co skrýt až příliš prokrvené tváře, ale alespoň kontoluji pohled, kterým provrtávám šálek plný čaje. Nejraději bych cokoliv řekl, ale v těchto chvílích to musí být vůdce sekty, kdo promluví první. Žák si něco takového nesmí dovolit. Ať už mu ZeWu-Jun dopřeje jakákoliv privilegia či pocty. Nebuď milý. Alespoň jednou ve svém zpropadeném životě, buď drsný a krutý jak si zasloužím. Pošli mě pryč, byť tím v tývch očích budeš odmítat jen jeho. Pošli mě pryč a zadus to smítko naděje, které mi nedovolí tuto frašku ukončit, přeji si. Tedy… namlouvám se, že si přeji. Přesvědčuji sám sebe, že je to tak správné. Nepohnu se. Jakoby naproti němu klečela jen lidská socha, které rozpaky namaloval na tvář nějaký potměšilý malíř. | ||
| |||
| Pozvání... A-Yao „Hlavně buď opatrný.“ Vydechnu mimoděk zatajený dech a zvednu ke strýci vděčný pohled, když tak reaguje. Jiné záležitosti, které jsem s ním chtěl probrat, na moment stranou… pokouším se i nepřemýšlet nad tím, co vše za myšlenky skrývá vráska na jeho čele a zamračená tvář. Jsem jen rád za jeho reakci. Máme málo času, a i kdyby ne, nechtěl jsem v něm vzbudit hněv tak, aby jej projevil, přidal ještě něco na hromádku všeho, co mezi námi leželo a o čem jsme věděli i nevěděli. Dokonce přidá i radu… skloním krátce pohled a přikývnu, zaklepání přeruší jak případné reakce, tak i téma trestu. Zvednu se a se strýcem se rozloučím úklonou. „Děkuji,“ hlesnu k němu, než odejde. Mezi rozloučením se strýcem a příchodem Li HuiYina do místnosti není ani skulinka času na přemýšlení. Ne, že by mi nadcházející hovor nepřišel tolikrát na mysl, ale jeho forma pro mě zůstává stále stejně nepředstavitelná – a to není úplně dobré v okamžiku, kdy učedník stojí kousek ode mě a táže se, co může udělat pro "vůdce sekty". Už jen jej vidět i po těch pár dnech vzbouzí vzpomínky a k nim navázané myšlenky. S tichým, ale dlouhým nádechem periferně zachytím stav stolu, u kterého sám sedím. A najdu tak pro sebe alespoň několik cenných okamžiků pro zklidnění mysli i budoucího tónu slov. Znamenalo to nechat mladíka chvíli čekat, ale kdybych se tak nezachoval, také bych mohl rozhovor začít úplně špatně. Bez spěchu a zatím mlčky tedy poskládám misky od oběda a použité šálky zpět na prázdný tác, který přesunu na vzdálenější kraj stolu. Kdybych měl sedět jako jsem obvykle vedl – dříve – v Hanshi schůzky a hovory se studenty, pokud při nich nebyl strýc, seděl bych právě tam, kam tác odložím – v čele stolu. Já však zůstanu na stejném místě, jako během oběda. Daná činnost sice zabere jen chvilku, ale i tak mi umožní nabrat vnitřně trochu stability. Když jsem s Li HuiYinem jednal v Qinghe, snažil jsem se přijít s co nejlepším obrazem svého dřívějšího já, a neustále jsem přemýšlel, jak se k němu chovat co nejvhodněji. A to neskončilo dobře. Přesto mě teď oslovuje opět se vší zdvořilostí, uctivě se klaní, obrací se na mě jako na vůdce… možná to bylo celé kamenem úrazu. O čem jsem s ním chtěl mluvit bylo vyloženě soukromé. Takové hovory by měli vést lidé, kteří se cítí rovnocenní… a s tím myslím, že bude mít HuiYin větší potíže než já. Já vlastně… bych spíš uvítal, kdyby se nechoval tak podřízeně, a nadřazeně se vůbec necítím. I kdybych své povinnosti přijal zpět bez nějakých námah, neumím si představit, že bych takhle přemýšlel zrovna o něm, ne při tom všem, co udělal, co se mu stalo a co se stalo obecně. Možná jsem zkrátka nemohl své chování k němu teď řídit chováním, které „bych býval mohl mít kdyby“. Před pár měsíci by taková situace především vůbec nenastala, bylo to příliš jiné. A třeba měl strýc pravdu ve své nejnovější radě. Východiskem je upřímnost. Nechtěl bych a nedovolil bych si říct HuYinovi příliš mnoho, ale… v tom, co budu říkat, musím být upřímný. Třeba i v tom, jak se budu chovat… bez přemítání nad tím, co by bylo, a kdo jsem byl dříve. A zda bude on oplácet stejně, to… jsem možná pro tuto chvíli nepotřeboval promýšlet. Odložím tedy tác a vrátím se pohledem k učedníkovi. “Li HuiYine… děkuji, že jsi přijal mé pozvání.” To bylo důležité zmínit ve světle svých předchozích myšlenek. I když jsem doufal a myslel si, že RuJin předá má slova tak, jak je obdržel, nemohl jsem to vědět jistě… a ani to, jak si je mladík přede mnou vyložil. Já ale považuji za nezbytné, aby věděl, že jeho přítomnost zde nebyla a není rozkazem, a nebude ani když budeme mluvit. Obávám se, že to tak učedník nebude vidět… a o to spíš to musím alespoň říct. “Prosím, posaď se,” vyzvu jej vzápětí a naznačím dlaní k místu naproti sobě. A zatímco čekám na jeho odezvu, připravím dva čisté šálky z menšího tácku u konvičky. Nakonec… bylo to pozvání na čaj a navíc, sám vím, jak možnost zaměstnat se nebo získat trochu času i něčím tak malým, jako je pití, může být důležité – dokazuji si to nakonec zrovna dnes zas a znovu. Vždyť i lehké zakroužení konvičkou v dlaních před rozléváním jejího obsahu zrovna teď mi umožní svobodnější nádech. Věrný nejen svému momentálnímu rozhodnutí, ale vlastně i filozofii, která mi bývala přirozená dříve, naplním jeden ze šálků a přesunu jej k místu naproti, druhý si pak nechám sám a konvičku odložím. | ||
| |||
 | Cesta k Hanshi A-Yao Lekce šermu byla díky A-Yaově snaze náročnější než jindy, ale také poskytla velice dobrý únik od chmurných myšlenek pro oba z dvojice. Někteří spolužáci si dokonce i všimli té náhlé směny, byla totiž již druhá v řadě – nejprve se PuAiův a Li HuiYinův sparing změnil rapidně směrem ke klidnému a pomalému procvičování, a pak stejně tak najednou zase zpátky do podobné úrovně, kterou projevovali dříve. Sem tam si tedy vysloužili zvědavý pohled, ale jinak kromě instrukcí a vedení od mistra šlo o trénink nepřerušovaný a živý. Pro A-Yaa je to zároveň příležitost přesvědčit se, že paměť těla přeci jen funguje, a jen si potvrdit, co Li HuiYin s mečem zvládal. Možná by nebyl ani schopný ještě včera takhle trénovat, ale masáž skutečně pomohla, a pravděpodobně velkou měrou také byliny obsažené v masti, a svaly ho po celou lekci nezradily. PuAi se po skončení šermu upravoval s mnohem lepší náladou a nemohl se zbavit lehkého úsměvu. LingWu se upravoval hned vedle značně zadýchaný, ale s malým úsměvem – on i ChengYi samozřejmě patřili mezi ty, kteří si všimli jiného tónu tréninku jejich spolužáků. A LingWu přemýšlel, že i když to pro Li Luana musí být extrémně těžké, možná ten šok z návratu ZeWu-Juna nebyl jen pro vše špatné… pokud to mělo znamenat, že alespoň na chvíli jeho přítel vyhledá rozptýlení a zapomene na své chmury, jako se zdálo, že se mu podařilo v těch momentech, kdy byl s PuAiem zabraný do tréninku. Dobrá nálada mezi trojicí jeho spolužáků vydržela do doby, než se k němu venku připojili a spatřili jej ve stavu podobném tomu před první ranní lekcí, kdy se akorát dozvěděli dnešní velké novinky. Lan RuJin se po předání zprávy lehce uklonil a s tím se s učedníkem i rozloučil. Protože o to nebyl požádám, odpověď nedoručoval a vydal se poobědvat s rodinou, než bude mít své další povinnosti. A-Yaovi spolubydlící jej akorát zachytili odcházet a všichni měli ve tvářích stejnou otázku. Co se stalo, že Li HuiYin vypadá zase takhle, tak zčista jasna, a co s tím měl senior společného? Jenže protože se nezeptali, tak se PuAi a ChengYi nedozvěděli nic, odpojili se od nich po obědě, zatímco LingWu zamířil už automaticky po přítelově boku ke knihovně. A jediný tak nakonec zjistí, co se stalo – přestože sám se nezeptal ani, když odešli ti dva. Jakmile mu přítel sdělil, co jej muselo vyloženě sžírat, lehce polkl a nadechl se – jen aby byl předehnán. A-Yao jeho přítomnost sám začal odmítat, než ji vůbec nabídl. Ne, že by s ním šel dovnitř, samozřejmě. Ale počkat na něj, to ho napadlo hned. Bylo to asi jediné, co udělat mohl. „HuiYine,“ oslovil ho ale ještě rychle, předtím, než zpomalil krok a nechal ho jít samotného napřed. „Počkám na tebe, a… drž se, třeba to nebude tak hrozné.“ Pokusil se alespoň o nějaké povzbuzení… vždy se pokoušel, i když nejčastěji mlčky. A přitom to nebylo neupřímné, vždyť párkrát najevo dal, že by nemusel Li HuiYin ztrácet naděje. Jakkoliv o tom bylo těžké přemýšlet vzhledem k druhé osobě, nic nemuselo být tak ztracené – doufal v to pro svého přítele. Zatímco tedy A-Yao po cestě již odhrnuté od sněhu dorazil k Hanshi a byl uveden dovnitř, LingWu si našem místo poblíž domku a rozhodl se na něj opravdu počkat… | ||
| |||
| Do jámy lvové… Lan XiChen
Kladu nohu před nohu a San LingWua vedle mě už prakticky nevnímám, že tam vůbec je. Mé vidění se stane tulenovým s jediným cílem. Hanshi… Čím blíže jsem, tím méně se mi tam opravdu chce vstoupit. S vědomím, že nemám na výběr, by se kráčelo snadněji, kdybych alespoň dokázal jako kdysi ovládat tělesné projevy. Paniku bych maskoval sebejistotou, strach úsměvem… San LingWu se zastavil pod schůdkem na dřevěnou verandičku pod střechou přede dveřmi domu. Registruji to jen matně, ale přece se na něho otočím. „Co potřebuješ? ZeWu-Jun právě obědvá s velmistrem Lanem,“ oznámí mi hned jeden ze strážců, kteří hlídají vchod. „ZeWu-Jun mě požádal, abych se k němu po obědě dostavil,“ pronesu s úklonou už zase čelem k nim. Muž zaklepe a oznámí můj příchod. Srdce mi bije tak hlasitě, že slova velmistra, že smým vejít slyším jakoby z hodně velké dálky. Silou vůle se držím strnulý v úkloně, když otevřou dveře a Lan QiRen odchází. „Děkuji, velmistře,“ špitnu uctivě. Ne, že by ve mně ten muž budil takovou úctu, ale minimálně je připomínkou mých vlastních slov: „Tento učedník už dál nebude ubližovat vůdci sekty.“ Trhaně se nadechnu. Počkám až mne mine. Cítím slzy na krajíčku. Několikrát se zhluboka nadechnu, když vcházím a nechávám za sebou ty dveře znovu uzavřít… Další úklonu už směřují přímo k Lan XiChenovi. Vypadá dnes už lépe než tehdy. Lépe, ale… stále nese stopy prožitých útrap. Odpusť…, požádal bych. Vím však, že to je to poslední o co žádat smím. Udělal jsem příliš neodpustitelného. Zamrkám těmi dlouhmi řasami, abych ulevil bolavým očím. „Čeho si žádáte vůdče sekty? Jak vám může tento žák pomoci?“ vypravím ze sebe ztěžka. Proč jsem vlastně tady? Co chceš říct žákovi, kterého ve mně nyní vidíš? Prosím vezmi to rychle. Řekni co máš na srdci a já odejdu… Proč mám ale pocit, že tak jednoduché to nebude? | ||
| |||
 | Po obědová… Lan XiChen
Lan QiRen shledával náladu panující v Hanshi příjemnou a synovcův výzor nadějným. Jídlo bylo chutné a příjemné. Ticho a klid… Svou otázkou nemínil podnítit nic nepříjemného. Chtěl pomalu ale jistě znovu přivést XiChena k tomu důležitému pro sektu. A že měl v tomto ohledu na srdci mnohé, se můžete vsadit. Pět je dobrý počet, myslel si, když jeho svěřec navrhl tuto alternativu. Spokojeně usrkl čaje. Netušil, zda si to XiChen uvědomuje, ale taková maličkost, jako že mu opět doplnil šálek, jej uvnitř hřála víc, než samotný nápoj. „Myslím, že pět učedníků můžeme postrádat,“ přitakal vyrovnaně. Odložil porcelánový kalíšek. Chtěl navázat dalším souvisejícím tématem a tedy dopisem vůdci sekty Nie. Konkrétně zda jej napíše XiChen sám, nebo by měl on. Přeci jen byl ochotný postupovat pomalu a toto by nebyl zase tak velký ústupek. Než však stačil otevřít ústa, promluvil synovec. Přemýšlel o čem…? Lan QiRen se mimoděk podmračil. Hruď staženou v očekávání, že se dozví něco nelibého. Očima však neuhnul a díval se do těch XiChenových. Chápu, vydechl hluboce, ale pomalu a kontrolovaně. Zamrkal, ale oči nezvřel. Vráska na čele se opět ukázala světu, ovšem neprozrazovala víc než tvář stažená v odtažitosti. „Hlavně buď opatrný,“ mínil. Nemyslel to teď ani tak vůči mladíkovi, jako aby byl opatrný sám na sebe. Přecijen byl stále ještě emocionálně křehký, i když tomu Lan QiRen pořádně nedokázal porozumět. Jistě, jeden jeho přísežný bratr zabil druhého, rozřezal jeho tělo, lhal celému kultivačnímu světu, zradil prakticky úplně všechny, využil XiChena pro své podlé plány… Chápal, že všechna ta pravda odhalená v jeden okamžik mohla XiChena zasáhnout, ale už ne, proč ho to drželo tak dlouho a proč to vůbec působilo tak silně?! Lan QiRen si za celá léta nevšiml, že city mezi dvěma vůdci sekt nejsou ryze bratrské, jak tvrdili světu. Jeho starší synovec byl ve všem tak dobrý a uvědomělý! Nikdy by přeci nelhal. A nikdy by se rozhodně nezamiloval „TÍMTO“ způsobem! Že se WangJi odchýlil od správé cesty bylo samo osobě dost hrozné, XiChen by tak hluboko nikdy neklesl… „Východiskem je upřímnost, XiChene. Buď k němu upřímný a on časem přijde na to, jak milovat správně.“ Pokud tedy vůbec miluje…, pochybám se starý mistr neubránil, ale už věděl, že je nemá smysl říkat nahlas, protože si o nich XiChen myslí své. Když se ozve zaklepání, velmistr vstane. „Ponechám vám tedy soukromí,“ rozloučil se synovcem. Stráž z venku akorát hlásí: „Li HuiYin přišel a žádá o vstup údajně na pozvání ZeWu-Juna.“ No tak jo… „Ať vejde,“ odpoví Lan QiRen, a když se otevřou dveře, je sám připraven odejít… | ||