Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Cesta k Hanshi A-Yao Lekce šermu byla díky A-Yaově snaze náročnější než jindy, ale také poskytla velice dobrý únik od chmurných myšlenek pro oba z dvojice. Někteří spolužáci si dokonce i všimli té náhlé směny, byla totiž již druhá v řadě – nejprve se PuAiův a Li HuiYinův sparing změnil rapidně směrem ke klidnému a pomalému procvičování, a pak stejně tak najednou zase zpátky do podobné úrovně, kterou projevovali dříve. Sem tam si tedy vysloužili zvědavý pohled, ale jinak kromě instrukcí a vedení od mistra šlo o trénink nepřerušovaný a živý. Pro A-Yaa je to zároveň příležitost přesvědčit se, že paměť těla přeci jen funguje, a jen si potvrdit, co Li HuiYin s mečem zvládal. Možná by nebyl ani schopný ještě včera takhle trénovat, ale masáž skutečně pomohla, a pravděpodobně velkou měrou také byliny obsažené v masti, a svaly ho po celou lekci nezradily. PuAi se po skončení šermu upravoval s mnohem lepší náladou a nemohl se zbavit lehkého úsměvu. LingWu se upravoval hned vedle značně zadýchaný, ale s malým úsměvem – on i ChengYi samozřejmě patřili mezi ty, kteří si všimli jiného tónu tréninku jejich spolužáků. A LingWu přemýšlel, že i když to pro Li Luana musí být extrémně těžké, možná ten šok z návratu ZeWu-Juna nebyl jen pro vše špatné… pokud to mělo znamenat, že alespoň na chvíli jeho přítel vyhledá rozptýlení a zapomene na své chmury, jako se zdálo, že se mu podařilo v těch momentech, kdy byl s PuAiem zabraný do tréninku. Dobrá nálada mezi trojicí jeho spolužáků vydržela do doby, než se k němu venku připojili a spatřili jej ve stavu podobném tomu před první ranní lekcí, kdy se akorát dozvěděli dnešní velké novinky. Lan RuJin se po předání zprávy lehce uklonil a s tím se s učedníkem i rozloučil. Protože o to nebyl požádám, odpověď nedoručoval a vydal se poobědvat s rodinou, než bude mít své další povinnosti. A-Yaovi spolubydlící jej akorát zachytili odcházet a všichni měli ve tvářích stejnou otázku. Co se stalo, že Li HuiYin vypadá zase takhle, tak zčista jasna, a co s tím měl senior společného? Jenže protože se nezeptali, tak se PuAi a ChengYi nedozvěděli nic, odpojili se od nich po obědě, zatímco LingWu zamířil už automaticky po přítelově boku ke knihovně. A jediný tak nakonec zjistí, co se stalo – přestože sám se nezeptal ani, když odešli ti dva. Jakmile mu přítel sdělil, co jej muselo vyloženě sžírat, lehce polkl a nadechl se – jen aby byl předehnán. A-Yao jeho přítomnost sám začal odmítat, než ji vůbec nabídl. Ne, že by s ním šel dovnitř, samozřejmě. Ale počkat na něj, to ho napadlo hned. Bylo to asi jediné, co udělat mohl. „HuiYine,“ oslovil ho ale ještě rychle, předtím, než zpomalil krok a nechal ho jít samotného napřed. „Počkám na tebe, a… drž se, třeba to nebude tak hrozné.“ Pokusil se alespoň o nějaké povzbuzení… vždy se pokoušel, i když nejčastěji mlčky. A přitom to nebylo neupřímné, vždyť párkrát najevo dal, že by nemusel Li HuiYin ztrácet naděje. Jakkoliv o tom bylo těžké přemýšlet vzhledem k druhé osobě, nic nemuselo být tak ztracené – doufal v to pro svého přítele. Zatímco tedy A-Yao po cestě již odhrnuté od sněhu dorazil k Hanshi a byl uveden dovnitř, LingWu si našem místo poblíž domku a rozhodl se na něj opravdu počkat… | ||
| |||
 | Do jámy lvové… Lan XiChen
Kladu nohu před nohu a San LingWua vedle mě už prakticky nevnímám, že tam vůbec je. Mé vidění se stane tulenovým s jediným cílem. Hanshi… Čím blíže jsem, tím méně se mi tam opravdu chce vstoupit. S vědomím, že nemám na výběr, by se kráčelo snadněji, kdybych alespoň dokázal jako kdysi ovládat tělesné projevy. Paniku bych maskoval sebejistotou, strach úsměvem… San LingWu se zastavil pod schůdkem na dřevěnou verandičku pod střechou přede dveřmi domu. Registruji to jen matně, ale přece se na něho otočím. „Co potřebuješ? ZeWu-Jun právě obědvá s velmistrem Lanem,“ oznámí mi hned jeden ze strážců, kteří hlídají vchod. „ZeWu-Jun mě požádal, abych se k němu po obědě dostavil,“ pronesu s úklonou už zase čelem k nim. Muž zaklepe a oznámí můj příchod. Srdce mi bije tak hlasitě, že slova velmistra, že smým vejít slyším jakoby z hodně velké dálky. Silou vůle se držím strnulý v úkloně, když otevřou dveře a Lan QiRen odchází. „Děkuji, velmistře,“ špitnu uctivě. Ne, že by ve mně ten muž budil takovou úctu, ale minimálně je připomínkou mých vlastních slov: „Tento učedník už dál nebude ubližovat vůdci sekty.“ Trhaně se nadechnu. Počkám až mne mine. Cítím slzy na krajíčku. Několikrát se zhluboka nadechnu, když vcházím a nechávám za sebou ty dveře znovu uzavřít… Další úklonu už směřují přímo k Lan XiChenovi. Vypadá dnes už lépe než tehdy. Lépe, ale… stále nese stopy prožitých útrap. Odpusť…, požádal bych. Vím však, že to je to poslední o co žádat smím. Udělal jsem příliš neodpustitelného. Zamrkám těmi dlouhmi řasami, abych ulevil bolavým očím. „Čeho si žádáte vůdče sekty? Jak vám může tento žák pomoci?“ vypravím ze sebe ztěžka. Proč jsem vlastně tady? Co chceš říct žákovi, kterého ve mně nyní vidíš? Prosím vezmi to rychle. Řekni co máš na srdci a já odejdu… Proč mám ale pocit, že tak jednoduché to nebude? | ||
| |||
 | Po obědová… Lan XiChen
Lan QiRen shledával náladu panující v Hanshi příjemnou a synovcův výzor nadějným. Jídlo bylo chutné a příjemné. Ticho a klid… Svou otázkou nemínil podnítit nic nepříjemného. Chtěl pomalu ale jistě znovu přivést XiChena k tomu důležitému pro sektu. A že měl v tomto ohledu na srdci mnohé, se můžete vsadit. Pět je dobrý počet, myslel si, když jeho svěřec navrhl tuto alternativu. Spokojeně usrkl čaje. Netušil, zda si to XiChen uvědomuje, ale taková maličkost, jako že mu opět doplnil šálek, jej uvnitř hřála víc, než samotný nápoj. „Myslím, že pět učedníků můžeme postrádat,“ přitakal vyrovnaně. Odložil porcelánový kalíšek. Chtěl navázat dalším souvisejícím tématem a tedy dopisem vůdci sekty Nie. Konkrétně zda jej napíše XiChen sám, nebo by měl on. Přeci jen byl ochotný postupovat pomalu a toto by nebyl zase tak velký ústupek. Než však stačil otevřít ústa, promluvil synovec. Přemýšlel o čem…? Lan QiRen se mimoděk podmračil. Hruď staženou v očekávání, že se dozví něco nelibého. Očima však neuhnul a díval se do těch XiChenových. Chápu, vydechl hluboce, ale pomalu a kontrolovaně. Zamrkal, ale oči nezvřel. Vráska na čele se opět ukázala světu, ovšem neprozrazovala víc než tvář stažená v odtažitosti. „Hlavně buď opatrný,“ mínil. Nemyslel to teď ani tak vůči mladíkovi, jako aby byl opatrný sám na sebe. Přecijen byl stále ještě emocionálně křehký, i když tomu Lan QiRen pořádně nedokázal porozumět. Jistě, jeden jeho přísežný bratr zabil druhého, rozřezal jeho tělo, lhal celému kultivačnímu světu, zradil prakticky úplně všechny, využil XiChena pro své podlé plány… Chápal, že všechna ta pravda odhalená v jeden okamžik mohla XiChena zasáhnout, ale už ne, proč ho to drželo tak dlouho a proč to vůbec působilo tak silně?! Lan QiRen si za celá léta nevšiml, že city mezi dvěma vůdci sekt nejsou ryze bratrské, jak tvrdili světu. Jeho starší synovec byl ve všem tak dobrý a uvědomělý! Nikdy by přeci nelhal. A nikdy by se rozhodně nezamiloval „TÍMTO“ způsobem! Že se WangJi odchýlil od správé cesty bylo samo osobě dost hrozné, XiChen by tak hluboko nikdy neklesl… „Východiskem je upřímnost, XiChene. Buď k němu upřímný a on časem přijde na to, jak milovat správně.“ Pokud tedy vůbec miluje…, pochybám se starý mistr neubránil, ale už věděl, že je nemá smysl říkat nahlas, protože si o nich XiChen myslí své. Když se ozve zaklepání, velmistr vstane. „Ponechám vám tedy soukromí,“ rozloučil se synovcem. Stráž z venku akorát hlásí: „Li HuiYin přišel a žádá o vstup údajně na pozvání ZeWu-Juna.“ No tak jo… „Ať vejde,“ odpoví Lan QiRen, a když se otevřou dveře, je sám připraven odejít… | ||
| |||
 | Dopoledne a oběd Přestože mi v průběhu procházky až do předání žádosti RuJinovi tíží myšlenky na hovor s Li HuiYinem, podaří se mi i tak střípky běžného života v Oblačných zákoutích zachytit s vřelostí – nejprve usazenou jen na pomezí vědomí, ale postupně i propsanou do tváře. Ty krátké příběhy lidí, na kterých mi záleží, ve mně probouzejí kousky nostalgie a hovory s nimi mají daleko k povinnosti. Nakonec se přistihnu s úsměvy a se zájmem i vlídností poslouchat, co je napadne sdělit. Není to stejné, jako když jsem na takové procházky nebo neoficiální návštěvy chodil dřív, s radostí a bez skrytých chmur… ale stále ve výsledku příjemné. Poděkuji starému GhoNuanovi, že mě s rodinou držel v myšlenkách, i když více se u daného tématu nechci zdržovat – chvíli se u něj pozdržím s dotazy na jeho vnoučata, i když si přesně nepamatuji jejich počet, a poděkuji mu za dobře odvedenou práci – ani není třeba čekat na jaro a konkrétní důkazy jeho snah. Vím, že mnoho věcí v Oblačných zákoutích má své kvality díky práci jak jeho samotného, tak pomocníků. Při hovoru se správcem knihovny mimoděk snížím hlas do podobné tichosti, a s vlídným úsměvem vyslechnu zprávy o péči, které poskytuje cenné části našeho domova. Při velkém množství knih bylo stále o co se starat. Na jen na okamžik musím bojovat s myšlenkami na to, jak jsem sám utíkal a chránil alespoň část z nich. Naštěstí jsem si alespoň nespojil knihovnu s trestem Li HuiYina... v ten moment tak ušetřen dalších sklouznutí mimo dění. „Ani na chvíli by mě nenapadlo mít obavy,“ reaguji na jeho slova, „když je naše knihovna ve vašich rukou.“ Chvíli se ještě zdržím a ujistím jej, že se na mě má obrátit, kdyby cokoliv bylo potřeba. Upřímné pobavení mě přepadlo u stájí. Malé Jablíčko je skutečně… zajímavým oslíkem, to minimálně. Během pěti dní cesty jsem byl několikrát svědkem interakcí mezi mladým panem Weiem a jeho jízdním partnerem, a vždy mě dokázaly alespoň na chvíli vytáhnout z hlubin vlastní hlavy. „Jaký pán, takový osel, zkrátka na vás nějak vleze, nemyslíte?“ Usměji se nad tím, možná trochu více nepřemýšlející nad vlastními slovy, než bych měl. Vzpomenu si na bílé králíčky, kteří se za poslední léta stali tak přirozenou součástí Oblačných zákoutí. Jejich rodina se za tu dobu různě obměňovala, ale zůstávali tu… a nikdo by si nedovolil protestovat, protože nepsaně patřili WangJimu. I když jejich původ byl ještě trochu složitější, proti jejich přítomnosti bych mohl zakročit jen já, nebo strýc. A tak s námi žili už hodně dlouho. Teď budou jistě bezpečně zazimováni – ale vlastně se na ně nakonec zeptám, jen tak pro vlastní klid. Když se mi dostane ujištění, že se jim daří dobře, poděkuji. Správce stájí nemá sice králíčky nijak na starost, ale jeho odpovědí si jen ověřím, že jeho povědomí stáje přesahuje. Po seniorovi z hudební dílny jsem poslal pozdravy k mistrovi a poděkoval jsem za úsilí jich obou. Jednalo se ale o nejkratší hovor, nezdržoval jsem jej v jeho cestě s opraveným nástrojem. A pak RuJin. Když mě opustil ten balvan stále přítomný na hranici mé mysli, skutečně se mi ulevilo. Alespoň na tak dlouho, než jsem začal nad po-obědovou schůzkou přemýšlet. Ale v relativně úlevném až na chvíli odlehčeném rozpoložení jsem pokračoval v procházce, po pár pozdravech o něco dál od ruchu, který v určitou hodinu neodvratitelně nastal. Nezdržel jsem se však mezi stromy a u ledové říčky celý zbytek dopoledne, nakonec jsem se vrátil do Hanshi – ticho a klid vlastně nebyly tak vítanými společníky, ne v současném rozpoložení, když jsem nechtěl vlastní mysl příliš vysílat na toulky. Strávil jsem tedy zbývající čas do oběda lehkým úklidem. To nebyla činnost, kterou bych musel, nebo byl nějak zvlášť zvyklý vykonávat běžně sám. Nejprve jsem se vlastně pokusil sepsat dopis pro Nie HuiSanga, jak navrhoval strýc. Minimálně to byla aktivita, ke které jsem nepotřeboval znalosti o fungování sekty za poslední tři měsíce. Jenže… ani po dlouhých minutách před prázdným archem jsem se nepřiměl skutečně formulovat slova na papír, nehledě na to, jak jednoduchá byla. Možná jsem se mohl vymluvit na ostatní záležitosti v mé mysli, s blížícím se časem oběda se ke mně vracely myšlenky na budoucí hovor a další setkání se strýcem. Ale vlastně jsem jen byl ochrnutý vlastní neochotou s ním komunikovat… a v nerovnováze nad domněnkami a nejistotami, jsem nakonec tuhle snahu vzdal, nebo lépe – odložil. A pokoušel jsem se najít raději činnost, která vyžadovala pozornost, ale ne příliš myšlení. Porovnání věcí, menší úklid a zvelebení soukromých místností Hanshi po dlouhém neobývání… pro mě to v dané chvíle byla dobrá kombinace. Vrchní oděv jsem sundal a věnoval jsem se takové obyčejné věci v podstatě v domácím duchu i oděvu – a čas oběda přispěchal vcelku rychle, když jsem se jimi zabýval. Omyl jsem si dlaně a obličej, znovu se oblékl do vrchního hanfu a trochu se upravil, než jsem se přesunul do přední části domku. Nebyl jsem si příliš jistý, co od druhého dnešního setkání se strýcem čekat, a stále byly věci, které jsem s ním chtěl probrat, ale netýkaly se mých povinností. Přesto jsem byl ve výsledku více nervózní z poobědového čaje. Možná proto byl nakonec oběd sám vlastně vcelku příjemný, tedy jeho téměř mlčenlivá část. Uvítal jsem strýce více v rodinném duchu, než když jsem přišel ráno, a vlastně to korespondovalo s naším usazením k jídlu. Když se posadil tak, jak jsme bývali zvyklí mnohem dříve, trochu se i uvolnilo sevření mého těla – posadil jsem se naproti s lehkým úsměvem a rozlil pití nejprve jemu a poté i sobě. „Dobrou chuť,“ oplatil jsem strýci přání. A věrný slušnosti, jedl jsem mlčky. Až když se strýc vrátí k hovoru z dnešního rána, konkrétně tedy k problémům kultivátorů ze strážní věže v Qinghe, uvědomím si, že čas utíká vpřed nemilosrdně a já jsem pozváním Li HuiYina značně zkrátil ten, který byl strýcových očích jistě vyhrazený pro naše posezení. Určitě čekal, že se zdrží – minimálně o tom vypovídalo téma hovoru. Neubráním se lehkému povzdechu. Možná jsem to mohl lépe promyslet… „Pět? Myslím, že to bude přiměřené, pokud můžeme pětici uvolnit… věž v Qinghe má sice omezenou kapacitu, ale po několik dní se jistě všichni urovnají. Vyčistit mokřady nebude snadný úkol, nechtěl bych to podcenit.“ Zareaguji, i když pozornosti k tématu věnuji jen menší část. Zbytek se neodvratitelně opět obrací k blížící se schůzce a obecně „tématu Li HuiYin“. S myšlenkami na to se neubráním mírnému povzdechu. „Přemýšlel jsem nad tím,“ zvednu k němu pohled. Asi už mé oči prozrazují, kam stáčím téma. Nemám teď moc na výběr s nedostatkem času, ale pokusím se hledat vhodná slova. „Myslím, že… bude nejlepší vše uvést na pravou míru co nejdříve, proto jsem k sobě po obědě pozval Li HuiYina.“ Sleduji jej trochu nejistě s těmi slovy – a přemýšlím nad dalšími, než se lehce skloním. „Omlouvám se a prosím ještě o chvíli trpělivosti… rád bych se soustředil znovu na své povinnosti, ale potřeboval bych nejprve… najít východisko z téhle situace.“ Bylo to trochu škrobené. Ne neupřímné – celé dopoledne mi ukazovalo, že soustředit se na něco jiného není jednoduché s učedníkem na kraji hlavy. Ale ta slova mi nešla skrze rty tak přirozeně, protože jsem nad nimi musel přemýšlet. Nechtěl jsem strýce rozrušit, znovu, zklamat, taktéž znovu… Jenže to stejně udělám, ne snad... Pořád tu byl Li HuiYinův trest, mohu s ním mluvit o citech, ale… co jsem měl dělat s tím. Říkám to, jakoby východisko mohl nabídnout ten jeden hovor, o kterém jsem stále ani netušil, jak jej vést. Klamu akorát sebe i jeho. Kdyby to tak strýce napadlo… tiše polknu a zvednu hlavu akorát s lehkým zaklepáním na vstupní dveře. Pravděpodobně stráž zvenku a není těžké domyslet, že bude hlásit příchozího Li HuiYina. | ||
| |||
| „Žádost“ vůdce setky se neodmítá
Bráno zpětně opravdu se někdo může divit mému podvodu, když se PuAi při testu tvářil tak jak se tvářil? Když mi LingWu řekl, co mi řekl o jejich opakování? Nikdo mě nezastavil. Nikdo nenaznačil, že by si všiml. Mistr se zdál mou iniciativou dokonce potěšen… Stále to umíš, že? Působit dobře na lidi… Vždyckys v tom byl dobrý, zazní trocha ironie z mého vnitřního hlasu. Snad je to tím, že jsem v myšlenkách uvolněnější, že mě to nehněvá ani nestresuje. Dobrý pocit z právě vykonaného zastíní dokonce i MingJuův vtíravý tón, který se stále má tendenci připomínat. Ať asi ale nyní říká, co chce, má pravdu. Evidentně to opravdu pořád umím a to i v těle, které na to není zvyklé. Jakobych právě našel nějaký záchytný bod. Ani jeden z HuiYinových spolubydlících netuší, jak důležitý pro mě tento čin byl…
Pozoruji je. PuAiovy bezprostřední projevy, když se s LingWuem zatočil ve víru vděčnosti. Vzpomínka na podobně bezprostředního HuaiSanga v jen o pár let mladším věku než jsou nyní oni, trochu bodne na hrudi, ale ne zase příliš. Ne, vážně mě těší vidět taky trochu toho veselí. Kdy jsem vlastně naposledy kolem sebe měl radostné lidi? A jak vzácné jsou asi podobné scény právě zde? V místě 4000 pravidel… Divným se to stane, když jsem do toho zatažen, ale i když s sebou cuknu, úplně PuAie neodstrčím. Pravda, ani mu na to nic neřeknu. Naštěstí stáhne ruku sám, zatímco já se opájím představou, jak se asi bude tvářit, až se dozví výsledky testů. Z nějakého důvodu myslím, že by mě potěšilo vidět ho překvapeného vlastním úspěchem. Lidé jako on potřebují budovat sebevědomí. Jestli ještě budu žít, až mi skončí trest, přijdu na to, jak by ses mohl lépe učit!, zařeknu se.
Vykročil jsem za ChengYim v už navyklém čtverci s LingWuem po boku. Nemíním nikomu říct, co jsem dnes učinil, pokud na to někdo nepřijde. Nepotřebuji jejich vděk. Ten pocit, naděje, i když trochu bolí – protože já už žádnou nemám, že, mne uklidňuje. Dýchá se mi snáz a skoro mám pocit, že pokud nebudu konfrontován s XiChenem (Lan WangJim, Wei WuXianem, Nie HuaiSangem, nebo znovu s Lan QiRenem), možná se můj záměr zdaří a já přeci jen dokážu obnovit HuiYinovu pověst a vytratit se ze světa aniž by někdo odhalil, kdo v tomto těle přebývá. A protože se nyní nemusím nuceně soustředit na to, abych vnímal víc než svou bolest a úzkost, snáz si všímám PuAiova pomalejšího kroku navzdory faktu, jak oblíbený pro něj šerm (evidentně vždy) byl.
Neutíkám z této podivné čtveřice, které byl HuiYin součástí. A když si volíme partnery, PuAi se znovu připojí ke mně. Tak jo… Nádech – výdech. Tasím a podvolím se vědomě instinktům a svalové paměti těla. Vypady jsou prudší a silnější. Více ladné a efektivní. A hlavně! Za PuAiův šokovaný pohled to zkrátka stojí. Zaútočit na nepřipraveného protivníka, přesně tvoje parketa! Je to efektivní Da-Ge, tak si mě nevšímej, ano?! PuAi si to začne užíévat a jiskřičky v jeho očích mi dají znamení, že je spokojen. Jeho trápení odplulo, i když jen na chvíli. A při všech dracích, je to fakt dobrý pocit! Ve svém minulém životě jsem poznal část šermířského stylu Lan. Některé pohyby jsou mi blízké, jiné známé, další čistě intuitivní. Ale nejen, že tohle tělo víc co dělat, ale působí to dojmem, že jsou spolu PuAi a HuiYin skutečně sehraní. A já se ani nenamáhám myšlenkami rušit tento podivný tanec těl a čepelí…
Na konci hodiny jsme zpocení a rozhodně důkladně protažení. Celá naše skupina se prostřídá u džberů, kde ze sebe smyjeme to nejhorší, a pak znovu již oblečení můžeme vyjít do mrazivého dne. Vyšel jsem ven první z naší čtyřky a k nikomu dalšímu se nedružil. Není proč. Všiml jsem si však Lan RuJina opodál a zůstal na něm pohledem o vteřinu déle, než zřejmě bylo příhodné, protože mě ihned oslovil a došel ke mně blíž. „Seniore Lan,“ oslovím ho s hlubokou úklonou, jakou jsem dříve příjímal já od něho, když jsem býval XiChenovým hostem. Další vzpomínka, která mne bodne, zatímco přemýšlím, co mi asi tak může tento nadějný žák sekty chtít… „Li HuiYine,“ zopakoval oslovení vážně, tiše a věcně, „ZeWu-Jun tě zve po obědě na čaj do Hanshi.“ Nádech se mi po těch slovech vzpříčí v hrdle. Co, prosím? Vytřeštím na něj HuiYinovy tmavé hluboké oči. ZeWu-Jun „ZVE“ NA ČAJ mě??? Srdce se mi rozbuší a já ani nejsem schopen říct, zda z šoku, nebo nadšení. Do hanshi… Krev se mi nahrne do tváří, aniž bych s tím mohl bojovat. To je hloupost… Nějaký vtip… Někde vzadu v hlavě mi secvakne a reflexivně se Lan RuJinovi znovu ukloním. „Tento pokorný žák, děkuje za vyřízení žádosti, bude mu ctí přijmout žádost vůdce sekty.“ Vyslovím plynule s naučenou zdvořilostí, které se chytám jako záchranného lana, když už nejsem schopen potlačit rozpaky a panika se znovu pokouší svázat mé vědomí do svých zrádných osidel!
Nechávám RuJina odejít a se zavřenýma očima počítám do desíti. Bojuji o zklidnění dechu i tepu – znovu! No tak! Bude to dobré… Co ti může chtít? Bude se zajímat proč Li Luan klečel, proč odešel, proč od něj ve strážní věži utekl, proč se vrátil… Nic na co bys nedokázal odpovědět… ujišťuji sám sebe. To, čeho se opravdu obávám, však nejsou otázky. Je to sama Lan XiChenova přítomnost. Už jednou jsem po svém návratu selhal, když jsem mu stanul čelem. Co když se i tentokrát nechám unést? Co když tohle tělo prozradí víc, než chci? Nesmím ho znovu uvést do rozpaků ani pokušení. Musím se od něj striktně distancovat! Jen tak tohle mezidobí můžeme oba přečkat. Jen tak bude mít do budoucna šanci být… spokojený… Tak proč, když pomyslím na to, že za ním skutečně spálím most, je to jakoby mi znovu probodli hruď? Nedokážu zcela zakrýt otřes, když se ke mně HuiYinovi přátelé znovu připojí, ale pokusím se chytit alespoň přirozené vážnosti obličejových svalů. Koneckonců míříme na oběd a pak… Pak se můžeš předvést, jak jsi odhodlaný se ho vzdát… vysmívá se mi vnitřní hlas znovu plnou silou. Vzdát… Vím, že bych měl. Je to rozumné, logické, jediné možné… (pokud jsem skutečně odhodlán zemřít). Jenže něco hluboko vě mě s tímto plánem úplně není ztotožněno. Ani nemůže být, vždy jsem měl silný pud sebezáchovy. Když se nyním snažím jít přímo proti němu, je to lítý boj, který prohrávám bez ohledu na to, která strana má právě převahu. Jenže kdybych jednal pro svou záchranu, znovu bych XiChena jen využíval a to… To už NIDKY neudělám!!!
Najím se v tichosti. Čekání než dojedí všichni, strávím meditací se zavřenýma očima. Když přijde čas odejít, rozloučím se s PuAiem a ChengYim. LingWu mě každý den doprovází ke knihovně a tak s ním poodejdu o kus dál, než k němu tiše promluvím: „Omlouvám se, do knihovny dorazím později. Lan RuJin mi řekl, že si mě ZeWu-Jun přeje po obědě vidět,“ hlas se mi zachvěl. Chtěl jsem to říct věcně, jenže tváře rebelují proti mé vůli. „N-nemusíš jít se mnou. Zvládnu to sám.“ Ne že bych tomu opravdu věřil. Na druhé straně nevěřím ani tomu, že by mi jeho přítomnost mohl být k užitku. Nezastavím se v chůzi. Kdybych to udělal, mohl bych snadno ztratit veškeré odhodlání. Své kroky však stočím k domu vůdce sekty. Musím se uklidnit. Nebude to první čaj, který spolu budeme pít… Akorát že to bude první čaj, který spolu budeme vychutnávat coby vůdce sekty a zamilovaný učedník. Dobře, nezládnu to… Hruď se mi sevře úzkostí. Co kdybych se prostě sebral a odletěl? Jasně, zase uteč… Tím tu pověst fakt vylepšíš! Kolikrát tě ještě asi půjdou hledat?! Sevřu ruce v pěsti. Nejde to. Musím tam jít… Jak to ale přežiju unitř, to vůbec netuším. | ||
| |||
| Rozptýlení A-Yao San LingWu jej do učebny následoval a stejně, jako všechny předchozí dny, se posadil ke stolku vedle něj. Byl nervózní, ale test s tím neměl nic společného – až když zachytil A-Yaův šepot, tak k němu překvapeně koukl a otočil své myšlenky k lekci. Odpověděl stejně tak tiše. „Nevím, ale…“ povzdechl si, „spíš ne. Znáš ho… ale něco jsme zopakovali, třeba bude mít štěstí na otázky.“ A na delší povídání ani nebyl čas, když přišel mistr a zahájil hodinu, natož pak během testu, kdy by snad ve třídě bylo slyšet i slet pírka na zem. V tom tichu, rušeném jen občasným zašustěním papíru, kdykoliv se podíval A-Yao ke spolužákovi v zadní řadě, naskytl se mu jiný pohled těžce skrývaného zoufalství. Přesto se nikdy nestalo, že by PuAi neměl skloněnou hlavu nad papírem – minimálně se snažil vše zodpovědět a zakreslit a nevzdával to do poslední chvíle. Na jeho archu i na té první straně, kterou měl A-Yao při sběru na očích, bylo znát, že hodně tipoval, něco i začernil a zkusil znovu, jinak. A příliš valné to nebylo… Ať si A-Yaova činu někdo všiml nebo ne, důležité zůstávalo, že z žádné strany nepřišlo k mistrovi hlášení o podvodu, a mistr sám vypadal potěšený tím, že se Li HuiYin nabídl dříve, než někoho stihl vybrat. Když před něj všechny archy položil na stůl, poděkoval mu s mírně, ale vstřícně nadzvednutými koutky. Kdyby tak tušil, co právě A-Yao vykonal, a jak mu adrenalinem buší srdce, zkroutila by se ta příjemná tvář vztekem? Co na tom! Prošlo mu to! Kolik asi žáků a učedníků si dovolilo podvádět v Lan sektě, se všemi těmi pravidly? Když odešli z učebny a setkali se s ChengYinem a PuAiem, LingWu k druhému zmíněnému přešel a položil mu ruku na rameno. "Tak?" Optal se – trochu zbytečně. Nebylo ani moc třeba snahy, aby si jeden všiml učedníkova ztrápeného výrazu. Přesto se PuAi po té otázce zeširoka usmál. "Vzpomněl jsem si na něco, cos mi ráno ukazoval – můj zachránče!" Jeho snaha přetočit pozornost jinam byla asi pochopitelná. Rozhodně se mu to povedlo perfektně, když s tím prohlášením chytil nižšího LingWua v pase a, jakoby byl dívka, zatočil ho dokolečka. "Jak malé dítě! To tě těch pár bodů určitě hodně zachránilo, příště se místo cvičení ráno radši uč, ty...!" Hudroval, ale neubránil se zacukání koutků, ChengYi, když "oběť" zachraňoval z PiAiova pevného sevření. "No jo, no jo." PuAi se smál a osvobozený LingWu si rozpačitě a raději beze slov urovnával oděv a vlasy, které se možná jeho snahám podávaly o něco lépe než předchozí dny, a možná to mělo něco společného s tím, že večer trávil hygienou trochu déle času než obvykle. Lehká vůně arganového oleje ale byla zachytitelná jen vyloženě zblízka. "Ne všichni mohou být géniové jak vy tři," pokračoval PuAi a rozhodil ruce – jednu paži kolem ramen ChengYinovi, druhou Li HuiYinovi/A-Yaovi, pokud tedy ten neustoupil z dosahu. Každopádně PuAi případně paži z A-Yaa hned zase stáhl zpět, skoro hned. A ChengYi se vymanil sám. "Nenapravitelný. Nečekej, že tě budeme zase utěšovat. A šup, nebo budeme zas poslední," s těmi slovy postrčil spolužáka vpřed a vykročil za ním na hodinu šermu. Jak ChengYi, tak LingWu znali PuAie dlouho na to, aby věděli, že ho zkažený trest bude trápit ještě pár dní. Vlastně to z něj vůbec nebylo těžké vyčíst, když se zrovna nesmál. Už jen ta neenergická chůze, se kterou mířil na svou oblíbenou čas výuky, o tom vypovídala. Jeden ho nemusel ani znát nějak moc dlouho, třeba jako A-Yao. Kdyby byl PuAi jen typický lajdák, jistě by ho nezdařený test nerozházel. Ale i když to tak nemuselo úplně vypadat, na výsledcích mu záleželo – i když, jak bývá obyčejné, tak víc tehdy, když čelil neúspěchu. A přitom nebyl hloupý. Kdykoliv byl vyvolán z teorie, věděl odpověď alespoň obstojně a většinou i lépe než to. Informace si dokázal zapamatovat i je interpretovat. Jenže na filozofování ho opravdu neužilo, na to měl asi příliš přímé myšlení, a v runách a symbolech neviděl žádnou logiku. Spojitosti mezi nimi mu úplně unikaly a jediné, jak se je mohl naučit, bylo vyloženě zapamatovat si každý jeden obraz z paměti. A i když texty nebo to, co slyšel a četl, si pamatoval vcelku dobře, obrazová paměť byla jeho nepřítel. Vždyť on ani neuměl přiřadit správně jména ke všem svým spolužákům (ne, že by to někdy přiznal). A neměl ani dost trpělivosti, aby trávil každý den hodiny učením se. Spolu se zlozvykem nechávat nepříjemné věci na poslední chvíli a nepřiznat porážku, dokud není pozdě… zkrátka, doháněl, co se dalo na čisté teorii a v praktických předmětech, ale jak šlo o něco jiného, podvědomě to vzdával kvůli neúspěchům a pak byl nešťastný z dalšího neúspěchu. Dostával tak sám sebe do začarovaného kruhu. A samozřejmě, že mu ChengYi, LingWu i Li HuiYin už tolikrát nabízeli pomoc! Jenže efektivní způsob (nebo takový, který by jim PuAi do poslední chvíle neodrážel) nenašli, a tak nezbývalo než ho alespoň podpořit, když se necítil dobře a zlobil se – sám na sebe. A i když se PuAi snažil zrovna v tu chvíli rozptýlit sám sebe a odvést téma od toho, co bylo nepříjemné jemu, třeba to trochu zapůsobilo i jinak, kdo ví. Každopádně pro tu malou chvíli nebyl A-Yao (byť skrytý za mladíka, který tělo dříve obýval) centrem jejich podvědomé pozornosti, starostí a obav. Byl součástí jejich skupinky, protože všichni z nich se bez přemýšlení stavěli tak, aby tvořili kroužek a on nezůstal stranou, pokud vyloženě sám neodešel. Kdyby nebylo toho PuAiova pokusu o zachycení, bylo by to jakoby A-Yaovy problémy na chvíli ležely tiché a klidné – ne zapomenuté, ale ne tak rušivě zřetelné. Jednoho zase mohlo napadnout, jakou roli by hrál Li HuiYin ve čtveřici přátel právě teď. Byl by tichý? Nechal by se paží stáhnout k PuAiovi? Smál by se? (uměl se on vůbec smát?!) Jenže jakoukoliv roli by ON hrál ať už nyní, nebo před pár měsíci, kdyby tu ještě byl – nezáleželo na tom. Vlastně se zdálo, že A-Yao se opravdu ani nemusí snažit nad tím přemýšlet a stejně zůstával součástí skupinky, která ani netušila, kdo vlastně je. Jen, že se trápí, i když skutečnou míru nemohli tušit. Když se rozešli na lekci šermu, LingWu se mu opět připojil k boku. Jak by asi reagovali, kdyby věděli, co A-Yao udělal? A jak bude reagovat PuAi, až dostane mnohem lepší výsledek, než by za svou tipovačku a několik málo správných odpovědí mohl v životě čekat? Obojí byly otázky pro tuto chvíli nezodpověditelné, ale alespoň jedna z nich bude, jakmile mistr testy oboduje. Nic ale nenaznačovalo, že by některý z jeho spolubydlících A-Yaův počin zachytil. Možná to bylo jen jeho tajemství – další. Ale zpět k rozptýlení. Pokud zůstal A-Yao věrný svému nápadu a skutečně při šermu zapojil více energie, rozhodně tím nepomáhal jen sobě od špatných myšlenek. PuAi se s ním pároval a trénoval všechny předchozí dny s trpělivostí a zdrženlivostí, kterou by do něj jeden neřekl, ale i když to nedával najevo, muselo to pro něj být trochu nudné, jako když jste v něčem opravdu dobrý, ale musíte jet tempem ostatních. Kdyby se tohle stalo před čtyřmi měsíci, Li HuiYin by ho sám provokoval, takže by na sebe pořádné rozptýlení nenechalo dlouho čekat. A kdyby to neudělal jeho spolužák, tak by to udělal on. Pro PuAie byl šerm vášní, hned v závěsu za skoro jakoukoliv jinou fyzickou aktivitou, byl skvělou metodou, jak ho přimět zapomenout klidně na celý svět. Takže pokud A-Yao skutečně změnil jejich střídmé procvičování do mnohem aktivnějšího tréninku, PuAie tím na moment rozhodil tak, že na něj skoro nestihl reagovat. Ale zato nebyl vůbec problém pak rozeznat ten moment, kdy se jeho nešťastný výraz změnil v šokovaný a pak se v něm objevilo mnohem víc života, než u něj viděl celý den. Kdyby A-Yao chtěl, rozhodně se nemusel bát, že pro aktivní trénink nebude mít vhodného partnera. S blížícím se závěrem jejich lekce dorazil k dōjō senior Lan RuJin. Všechny vchody byly kvůli zimnímu chladu zavřené, ale on si zjistil, kde Li HuiYinova třída má dnešní lekci. Čekal proto poklidně venku. A-Yao jej občas vídal při svých návštěvách Oblačných zákoutí – zdálo se, alespoň dříve, že i přes jeho relativně mladý věk se na RuJina ZeWu-Jun obracel s důvěrou a úkoly, které byly mnohdy důležité pro sektu nebo i pro něj osobně, čehož mohl být A-Yao občas svědkem. Tou dobou samozřejmě býval po boku vůdce sekty a RuJin je oba vždy zdravil s úctou a zdvořilostí. To druhé mu ale zůstalo, i když po lekci vyhlížel učedníka a došel jej zastavit, jakmile se vzdálil od hloučku ostatních studentů. „Li HuiYine,“ oslovil A-Yaa, aby na sebe stáhl jeho pozornost, když k němu došel blíže. A počkal, než ten jej vezme na vědomí, než ho pozdravil. RuJin nebyl takový, aby si cokoliv domýšlel pod ZeWu-Junovou žádostí. Ani by ho nenapadlo komukoliv říkat, co mu vůdce sekty zadal, kromě dotčeného příjemce zprávy. I když samozřejmě věděl, co se neslo mezi některými studenty a žáky, sám by se nikdy nezapojil ani nedal na fámy, o kterých nevěděl něco jistě. Ale asi nezáleželo na to, jakým způsobem zprávu předal, i když byl taktní a klidný. Šlo o obsah té zprávy. Ať už se A-Yaovi podařilo odlákat stranou některé myšlenky, nebo ne, nemělo to nejspíš mít dlouhého trvání – a vytoužený klid se mu vyloženě vysmíval. Protože se ukázalo, že ZeWu-Jun zve Li HuiYina po obědě do Hanshi na čaj. Doslova a do písmene, včetně slov „zve“ a „na čaj“, která RuJin nevynechal – předal zprávu tak, jak ji obdržel. | ||