Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Procházka a oběd Lan XiChen
V oblačných zákoutích byly záhony, stromy i cestičky pokryté čerstvým prašanem. Několik určených členů sekty se staralo o jeho odklízení, aby se nikdo při chůzi nezranil. A samozřejmě každý, kdo vůdce sekty potkal na procházce, jej uctivě pozdravil.
Byla to krátká setkání. Už starší muž zodpovědný za úklid, vůdci sekty s úsměvem odpovídal: „Rodina se má dobře, ZeWu-June. Často jsme na vás mysleli. Oh, žádné nepříjemnosti, to vůbec ne. Však uvidíte s příchodem jara, jak se záhonům a rybkám v rybníčcích daří.“ Ujišťoval jej s upřímným úsměvem. Správce knihovny, který stál právě na zápraží, se tvářil vážně při zdvořilém pozdravu. Tento tichý muž nedával najevo radost ničím víc než jiskrami v očích, když odpovídal: „Oh, všechno je v pořádku! Potřeboval jsem se jen nadýchat čerstvého vzduchu. Některé staré knihy a svitky potřebovaly údržbu a obnovu. Využíváme čítárnu, dokud je prázdná. Vzal jsem si na opis několik starších žáků, velmistr Lan QiRen je o tom spraven. Ale nemusíte mít strach, nic nebylo ztraceno.“ Nezmínil se o nestydatém žákovi, který si každé odpoledne při trestu svléká vnější vrsty roucha. Shledal, že už toto téma spadá více do klepů než mezi informace. Navíc se doopravdy nenašel nikdo, kdo by si na to přímo stěžoval. Ať už k tiché toleranci měli jakýkoliv důvod… U správce knihovny šlo hlavně o soucit. Dle jeho mínění byl dotyčný žák potrestán již dost, i když neměl pravomoc jeho trest zpochybnit, nemyslel, že by bylo třeba přilévat olej do ohně. Navíc si cenil důvtipu, který žák prokázal při neortodoxním přístupu. Senior, který měl na starosti stáje, se nechal slyšet: „Zvířata se mají dobře. Všechna letošní hříbata jsou zaopatřená. Je to k nevíře, ale myslím, že jim chybí osel mistra Weie. Byl tu vždy jen krátce, ale pokaždé naši koně nebyli ani zdaleka tak klidní…“ usmál se nostalgicky. Senior, který pracoval v dílně, kde se vyráběly a vyspravovaly hudební nástroje, po úkloně a podzravu svému vůdci řekl je: „Nesu opravený guqin jednomu z mladších žáků. Pokud jdete za mistrem, obávám se, že je zaneprázdněn. Už asi měsíc se pokouší naladit jednu citeru, kterou přinesli z Nočního lovu mladší starší žáci, a ten nástroj stále nespolupracuje.“ A pak zde byl samozřejmě Lan RuJin. Uctivý pozdrav a úklona u něj byly samozřejmostí. „Daří se mi dobře, ZeWu-June, Otec i matka jsou zdrávi a sestra je zaměstnána učením. Všichni se jistě rádi dozví, že jste zpět.“ Odpověděl na první otázky a bylo vidět, že svá slova nepronáší jen tak do větru, nýbrž že má skutečnou radost. Pokud jej požadavek ohledně přivedení Li HuiYina do Hanshi překvapil, nedal na sobě nic znát. Vzal si z toho prohlášení hlavně fakt, že se vůdce sekty vrací se vším všudy, protože jinak by nepřijímal hosty právě tam. A ZeWu-Jun měl samozřejmě právo, povolat k sobě kteréhokoliv učedníka zrovna potřeboval. Na něm bylo jen splnit, oč byl požádán. Rouzloučili se tedy.
Dopoledne se překlenulo přes svou půli a Oblačná zákoutí se pomalu ale jistě začínala plnit přibývajícím pohybem, když učedníci střídali lekce teorie s praxí meče a dalšími kurzy jako bylinkářství, léčitelství, kaligrafie, taoistická magie, hudba či jiná umění. Znamenalo to více tváří, více hlasů a ještě více zdvořilých pozdravů…
Do oběda zbývalo ještě pár hodin, ale pokud hledal Lan XiChen klid, snad by byl o něco úspěšnější, kdyby se vzdálil hlavní části a procházel se více po lesích a mezi stromy, než mezi domy a jednotlivými pavilony.
Ať tak či tak, nakonec nastal čas oběda a tedy i návratu do Hanshi, kam na Lan QiRenův příkaz přinesli dvě porce. Starý muž dnes vedl lekce pro ty nejmladší. Paradoxně to byl jeden z těch snadnějších úkolů. Takl mladí kluci měli sice největší sklony k rošťárnám, ale také z něj měli největší respekt. Obvykle se stačilo jen přísně podívat a v učebně byl rázem nastolem absolutní klid a hrobové ticho. Po tom, jak se ráno rozešel se synovcem, si nebyl úplně jist, jaký rozhovor a jestli vůbec u oběda (spíše po něm, protože při jídle se nemluví) očekává. Částečně se na něj těšil a trochu se jej obával. Věřil však, že pokud udrží témata u záležitostí sekty, mělo by vše proběhnout v pořádku. Stále měl na paměti, že XiChen (alespoň dle jeho názoru) teď ze všeho nejvíce potřebuje řád a rutinu, které se bude moc držet. K čemuž patřilo i zaměstnat mysl, aby mohl pracovat na znovuobnovení své niterní rovnováhy. Pokud nic jiného, v tomto snad mohl pomoci.
Přišel tedy k synovci na návštěvu, pozdravil a zaujal místo u stejného stolu jako ráno, jen tentokrát ne čelem do místnosti, nýbrž bokem, aby si XiChen mohl sednout naproti němu a zároveň tím nebyl ničím méně, než jeho strýc. Podobně spolu sedávali ještě před válkou s Weny. Takové posezení s příchutí nostalgie. „Dobrou chuť,“ popřál synovci a dokonce někde vyšťoural drobný křehký úsměv. Při jídle se nemluvilo. Chtěl hovořit až po něm. Lan QiRen neměl ani tušení že v čase po obědě si XiChen už pozval někoho jiného. Proto když způsobně dojedli a odložili hůlky i misky ke svému svěřenci zvedl zrak.
„Přemýšlel jsem, kolik kultivujících bychom měli poslat na pomoc Nie FenFangovi do strážní věže. Čtyři? Pět? Sedm? Byl jsi tam, máš, předpokládám, přesnější přehled. Kolik bys navrhoval?“ zeptal se se zájmem. Ano, je to jen něco, co nakousli z rána, ale není třeba pospíchat. Navíc toto téma nevyřešili, protože se opět dostali k někomu, koho by pro jednou nejraději úplně vypustil z hlavy. Kéž by to šlo… | ||
| |||
 | Dopoledne Nemohl jsem očekávat konkrétní reakci a odhadovat ji předem jsem si také netroufal. Jen jsem doufal, že strýc skutečně slyší, co říkám. A zatímco čekám bez hnutí a v úplném tichu, napadne mě – na okamžik – mu říct opravdu vše. Pak by nebylo nic, co by nevěděl… ani to, že i když mluvíme o Li HuiYinovi, já v pocitech i myšlenkách jdu mnohem dál. V jednu chvíli si skutečně přeji najít slova pro řečení všeho – a pak znovu ucítit jeho dlaň na své. Ale jsem přesvědčený, že by taková zpověď neskončila tak, abych se tomu zvládl postavit… Kdybych dokázal v dostatečné míře odsunout své pocity a vyjasnit hlavu tak, jako jsem zvládal kdysi – skutečně, nejen maskovaně – mohl bych nad tím přemýšlet jinak. Nepřestal bych dotazovat strýcův pohled na lásku, ale za jeho chováním bych viděl její jiný druh. Věděl bych, jako vím stále, jen až příliš hluboko, že má mě i WangJiho rád. Že miloval našeho otce, a o to přísněji nás vychoval, o to prudčeji reagoval na cokoliv, co mu nepřišlo jako cesta „správná“, pro naše dobro. Viděl bych za jeho chováním důvody, cítil bych, že nás svým způsobem zkouší chránit a stará se o nás – a proto se v něm jistě i teď probudil hněv, i když nedal své rozpoložení najevo více než zavřením očí. Kdybych to dokázal, mohl bych s ním třeba mluvit rozumněji a volněji. Ale část mě prohloubená do mých vlastních pocitů, část tak velká, že i jen částečně ji potlačit je tak náročné, to vědět nechce a nechce to chápat. Nechce slyšet a bojí se slov, která jí kradou už tak prchavou stabilitu. Ta část sice ví, že když se do takového hovoru dala, možná vysvětlovat bude muset. Ale děsí se toho. Přitom ale touží po pochopení. Opravdu zatoužím strýci říct vše a sdílet s ním i ty nejmenší detaily. Ale tak rychle, jak na to pomyslím, sevře mé nitro ledová dlaň, a to pomyšlení ve mě zadusí. Aniž by si to on přímo zasloužil. Konečně ticho mezi námi skončilo a já mimoděk polkl, když otevření jeho očí a nádech prozradil, že jej hodlá přerušit. A jeho reakce… není taková, jako jsem se bál, ani taková, v jakou jsem tajně doufal. Ale ze všech možných variant je to ta, která mi uvolní nevědomky sevřenou hruď a vžene mi skrz rty uklidňující, hluboký nádech. Kolikrát za život jsem vyhledával a přijímal jeho rady. A strýc je dával vždy po pečlivém zvážení. Rada neprozrazovala přímo, co si myslí, nebyla doslovným odmítnutím a nebyla přijetím, byla… něčím, s čím jsem se mohl vyrovnat i ztotožnit, a co rozhovor mohlo jak ukončit, tak posunout dál. A strýc rozhodl o tom, co to bude. „Já vím,“ zareaguji na jeho slova – však jsem nad rozhovorem sám přemýšlel, jenže opravdu „vím“ není správně. „Myslím,“ opravím se lehce, „že o tom mluvit musíme…“ Ať může jít dál. Začnu se zvedat zároveň s ním, když strýc vstane od stolu. Téma pro mě ukončené nebylo, nejspíš pro žádného z nás, ale… asi bylo lepší, že přišel čas lekcí. Že jsme se rozloučili. „Děkuji,“ vydechl jsem a sklonil se do úklony, „uvidíme se.“ Potvrdil jsem jeho slova. A až když jsem osaměl, šťouchla do mě výčitka, která zachytila, jak strýc vypadal při své malé úkloně. Zavřel jsem za ním dveře a opřel se o ně zády. Dříve pro mě nebylo nezvyklé nechávat je alespoň lehce otevřené – benefit tvořil jak čerstvý vzduch, tak sdělení o možnosti vejít pro kohokoliv, kdo by potřeboval. V zimě to bývalo samozřejmě jiné, ale někdy i lehký chlad byl příjemný pro práci i přemýšlení. Ale myšlenka na to, že bych je nechal otevřené, nebyla pro teď přípustná. Ztěžka vydechnu a dovolím si na moment zavřít oči. Zpětně se snažím soustředit na náš předchozí hovor, ale vždy mi sklouznou myšlenky k jednomu jeho konkrétnímu bodu. Li HuiYinův trest... měl bych vůbec šanci s ním něco udělat? Příčí se mi, že by jím měl projít, můj pohled, mé city, se v tomhle příliš liší od strýcových. Jenže on trest udělil. Otevřeně a mezi kýmkoliv jiným než námi dvěma, bych jej nezpochybnil. To mi nechává dvě možnosti… pokusit se pustit to z hlavy… nemyslím, že toho budu schopný… nebo o tom se strýcem mluvit. Se sotva jedním rozhovorem ukončeným se donutím na to teď nemyslet. Rozhlédnu se po prostoru okolo sebe, který je mi tak známý, a přitom přijdu si uvnitř i nadále cizí. Hanshi je zpět má? Nezdá se mi. Dolehne na mě, že mohl bych si tu sednout a bez hnutí se uzavřít do své mysli klidně na celé hodiny, a toužil bych po tom – jenže proto jsem nepřišel sem místo návratu do izolovaného domku. Rozhovor se strýcem jsem při cestě do Oblačných zákoutí považoval za první zkoušku… a dopadla všelijak… ale minimálně jsem stále tu. Ztěžka se nadechnu a projdu skrze přijímací pokoje a předsíň do zadních soukromých místností. Nutím se k soustředění na praktické věci a uvažování. Měl bych si rozvrhnout vlastní čas a postupně naplánovat navázání na své povinnosti. Zkoordinovat jednotlivé body za pomoci strýce, systematicky se probrat vším, co má znovu uchopená funkce obnášela. Zaměřit se na život a potřeby sekty, ale nedovolit, abych z nestarání se o sebe v ústraní padl do nestarání se o sebe na veřejnosti. Nejlépe by bylo ihned začít dodržovat přesný časový harmonogram. Budu si muset uvědomovat, kam bezpečně své hranice posunu, abych vydržel u svých snah o co nejnormálnější fungování. To vše bych skutečně měl, a ještě mnohem více. Pak by vše mohlo vypadat v pořádku. Pro dnešní dopoledne bych se nejspíše měl po cestě převléci, lépe upravit… a? Skutečně zvládnu v takovém duchu nějakou chvíli pokračovat, smýt ze sebe poslední zbytky cesty, obměnil šat – dostatečně se uvést do reprezentativního stavu – a aniž bych věděl, kdy přesně jsem ztratil linii myšlenek, najdu se stát u okna s nepřítomnou tváří o nevím, jakou dobu později… Co mám vlastně dělat?... Mohl jsem projít některé z dokumentů, ale o ty se staral po dlouhou dobu strýc a raději bych je prošel s ním, přestože vše rozdělané zanechal na stole. Další možností bylo zůstat uvnitř a přemýšlet nad dalším postupem, ale právě jsem se přesvědčil, jak dlouho mi to o samotě vydrželo. Nabízelo se jít ven, projít Oblačná zákoutí a znovu se pokusit načerpat jejich atmosféru. V době lekcí bude větší klid, bude to znamenat jen menší interakce. Pokud tedy některé nezačnu sám, bylo by možná vhodné promluvit s některými mistry či seniory, kteří nemají právě na starosti učedníky a žáky. Minimálně krátké hovory by mohly i sloužit jako ujištění – nijak nepochybuji, že i když nevyslovená, bude nyní v sektě panovat otázka, zda se znovu zastanu své funkce. Měl bych být schopný nabídnout nějakou jistotu. Strýce uvidím při obědě a dříve… nechci. Zbýval ještě Li HuiYin. Rozhovor, nad kterým jsem už tolikrát přemýšlel. Na jednu stranu bych jej rád odložil – vždy, když na něj pomyslím, opravdu si neumím představit, že k němu skutečně dojde. Z jiného pohledu… bylo možná nejlépe nic neodkládat? Věděl jsem přeci, co mu musím říct… a myslím, že by to slyšet měl, ať bude nebo nebude chtít, a třeba i potřebuje, i když ublížit mu nechci. Odkládat to přesto, že se jistě brzy dozví, že jsem zpět… jak to bude působit? Potom, co jsme se viděli naposledy… opravdu nevím a o to spíš bych neměl dát prostor domněnkám. Jenže mluvit s ním se vzpomínkami na tu noc před pár dny… to bylo zároveň tím, nad čím jsem cítil podobnou nervozitu jako před hovorem se strýčkem. Nemohl jsem dopustit, abych znovu ztratil sebeovládání… a zdá se nato cítím? Ne. Naštěstí jsem se nemusel rozhodnout hned… teď bude mít jistě lekce. Uchýlil jsem se tedy nakonec k procházce s myšlenkou na pár případných hovorů s těmi, které potkám. Jak už to ale bývá s odkládáním věcí, které jednomu přijdou důležité, ale ne příjemné, jen tak se mi ani rozhovor s učedníkem z mysli neodpaří. Leží mi na hrudi s tíhou, kterou ignorovat není jednoduché. A když narazím na Lan RuJina, nakonec jí podlehnu. RuJin se přehoupl do seniora před pár léty, ale co si pamatuji, již během studia měl vlastnosti, které z něj dělaly čestného zástupce sekty. Nikdy jsem nebyl takový, abych sklouzával do porovnávání nebo favorizování, ale ani jsem nepřehlížel kvality, když jsem je viděl. A přestože byl RuJin velice schopný už v mladém věku, nešlo opravdu jen o jeho sílu - čeho jsem si cenil především leželo uvnitř. A až doposud nikdy nezklamal projevenou důvěru. Ne, že by šlo o velký úkol, který jsem měl na mysli. Ale zároveň jsem příliš netoužil svěřit jej přímo komukoliv. Šlo o soukromou záležitost… ale vyhledat Li HuiYina osobně po jeho lekcích mi přišlo vlastně nepředstavitelné. Minimálně nějaký protokol jsem potřeboval nastolit… Když jsem na něj narazil, RuJin mě samozřejmě hned s uctivou úklonou pozdravil. Oplatil jsem mu pozdrav vlastním a přimněl se k mírnému úsměvu. Rozhodl jsem se asi v momentě, když jsem ho spatřil, a stačilo jen to, aby se zvedla ta tíha, která mě hrozila zadusit. Zeptal jsem se nejprve na jeho rodinu - otce, matku a sestru - a jak se jemu samotnému daří. Až pak jsem přišel s žádostí. Možná jsem byl zvyklý rozdělovat úkoly, ale neřekl bych o sobě, a snad oprávněně, že jsem někdy tak činil přímo rozkazovačně. Tenhle úkol ale asi opravdu zněl více jako prosba. Požádám jej, zda by mohl mezi lekcemi a povinnostmi vyhledat Li HuiYina a pozvat ho s tím, že si jej přeji vidět, po obědě do Hanshi. Před případnými odpoledními činnostmi bylo vždy po obědě nějaké volno. Že RuJin neodmítne, to je jasné. Ale doufám, že zůstane věrný obrazu jenž o něm mám, a nebude ani nijak řešit nebo s kýmkoliv dalším diskutovat formu a obsah mé žádosti, a Li HiYinovi ji předá zdvořile a bez zbytečné pozornosti. Po rozloučení s ním naváži na svou procházku a chvíli se mi i daří na rozhovor tolik nemyslet. | ||
| |||
 | Ranní lekce
Neměl jsem sílu abych LingWua odstrčil. Popravdě jsem si toho sotva všiml. Cuklo mi v koutcích, ale nebyl to ani pořádný náznak úsměvu. Opravdu chabý pokus zahnad chmury a strach spolubydlích. Ano, půjdeme dovnitř… Přikývnu. Musel bych být slepý, abych neviděl jeho starost. Stejně jako fakt, že ChengYi i PuAi už jsou uvnitř. Lepší… pohrdlivě bych si odfrkl, ale tento nechtěný projev tentokrát zadržím. A jak jako? „Lepší“ to bude až v okamžiku, kdy neucítím nic. Kdy budu nenávratně pryč. Tehdy to přestane bolest, tehdy… přestanu být pro XiChena hrozbou. Vejdu do učebny. Nevypadal, že by se chtěl rozejít, ale já už nemohl déle stát na místě a riskovat, že se ZeWu-Jun někde vyloupne. Kdybych ho měl právě teď potkat, jsem si jist, že bych udělal nějakou další hloupost. Kdybych měl čas se chvíli uklidnit. Alespoň den naprosté samoty a klidu… Jenže to se mi tady nemůže poštěstit, pokud si budu dál ze všech sil hrát na pilného zodpovědného učedníka. V učebně si rovnou sednu na místo, kde jsem sedával v posledních dnech, tak aby San LingWu seděl vedle mě. „Zvládl si PuAi, něco ještě zopakovat?“ zeptám se šeptem, když se usadíme. „Myslíš, že to zvládne?“ Jakýkoliv směr, kterým mohu usměrnit myšlenky je teď dobrý. Potřebuji cokoliv, čemu se mohu věnovat, jen abych nemyslel na tu šťastnou novinu. Li HuiYinův dopis v rukávu mě pálí na duši. Sám nedokážu říct, proč už jsem ho dávno nezničil. Promnu si spánky. To bude dobré! Soustřeď se na výuku. Musíš se ovládat! Jenže netrvá dlouho a do učebny vejde i mistr, který má na lekci a zkoušku dohlížet. Všichni utichli. Konečně… Jako vždy při lekcích, ani dnes ticho netrvalo příliš dlouho. Mistr krátce skontroloval, zda jsme zde všichni a vzápětí začal s nástinem dnešní výuky. Která se ovšem měla téměř výhradně týkat opakovacího testu s nějakým tím opakováním. Ukázalo se, že se zkouška týká převážně run a magických symbolů, jejich typů, rozpoznávání a použití. Dobře… To bych opravdu měl zvládnout. Jenže jestli to zvládne i zmíměný to už je otázka. Mně celkem vyhovuje, že mám čím zaměstnat mysl, takže když na to dojde, vyplňuji každý aspekt jednotlivých otázek co nejdetailněji, ale zároveň přehledně. Tu a tam mi zabloudí pohled PuAiovým směrem. Bez valného důvodu, ale přemítám, jak bych mu mohl pomoci. Ohledně jich, Li HuiYin sice v dopise žádal jen, abych neubližoval LingWuovi, ale to nevadí… Je to jen pocit, který mi říká, že bych měl zakročit. Pomoci, pokud mohu. Racionální část mé osobnosti s tím dokonce souhlasí, protože pomohuli jim, jejich vděk mohu využít ve svůj prospěch. Doopravdy však nad tím takto nepřemýšlím. Je to jen pocit, na jehož základě píši na svůj arch PuAiovo jméno. Pocit…, který mi velí přihlásit se dobrovolně na sběr testů. Účelnost záměru, s nímž obcházím třídu od zadních lavic a dávám si pozor, aby PuAiův arch zůstával nahoře. Pocit, který velí mi sehnout se pro svůj arch, hbitě, až nepostřehnutelně rychle papíry zěmnit, omluvit se, že jsem se zapomněl podepsat a přepsat na PuAiově archu znaky jeho jména na své… Srdce v hrudi buší hnané adrenalinem, pro jednou však ne zcela úzkostí. Samozřejmě, že se to může provalit, na druhé straně o co horší trest mohu mít? Neřikals, že ty bys na ně ohledy nebral?! Zmlkni! Položím testy na mistrův stůl a s překvapením zjistím, že se mi ani nechvějí dlaně. Jakobych pro tento malý moment skutečně zase žil, nejen přežíval… Lekce skončila a my se pomalu suneme ven. Sbalím si věci ze stolku, do ruky vezmu meč. San LingWu na mě čeká a tak se k němu opět připojím. Vyjdeme do zimního dopoledne a já se pomalu nosem nadechnu. Věřím, že i kdyby si LingWu něčeho všiml, nepromluví o tom. A PuAiovi ani ChengYimu rozhodně nic říkat nebudu. Minimálně se cítím o něco lépe navzdory tomu, že nás nyní čeká šerm… Možná bych mohl zkusit trénovat víc naplno… Vyzkoušet, jak přirozený šerm pro HuiYina skutečně byl… | ||
| |||
 | Před učebnou A-Yao Nebyly žádné davy, které by čekaly na jeho reakci. I když po rozruchu, který předchozí měsíce Li HuiYin vzbudil svých jednáním, se jistě návrat vůdce sekty stane důvodem po další zkoumavé pohledy od některých zvědavců, především mladších vnějších žáků, nyní věnoval A-Yaovi skutečnou pozornost jen hlouček jeho nových spolubydlících. Ostatní byli zatím zaneprázdnění radostnou zprávou v jejím hezkém, a tak nějak nadějném základu. Přesto nebylo nic těžkého cítit se jako pod drobnohledem a uzavřený ve vzduchoprázdnu, zatímco novinky se k němu dostávaly přímo i nepřímo. PuAio se po zaslouženém dloubnutí otočil na Li HuiYina a ztratil všechna další slova. I on viděl ten šok a vůbec nevěděl, co si počít – ale pak chytil YaTinga, spolužáka, co jim novinu přišel říct, a odmanévroval ho do učebny. „Ale vážně, přijdu si úplně ztracený, pojď ať sedíme vzadu.“ K jeho prozření možná dost pomohl i pohled, co z něj ChengYi po dloubnutí jen tak nespustil. San LingWu nejistě sledoval Li HuiYina, a když se k němu ten otočil s tváří plnou šoku, ztěžka polkl. Ne poprvé se mu zdálo, že jeho přítel cítí něco tak hlubokého, že ho to musí celého sžírat. Celé tři měsíce klečení tomu bylo důkazem. A pak nastalo těch pár depresivních dnů a on mohl jen nevěřit tomu, co tvrdí, i když neznal důvody a nevěděl, co jej motivuje. Snažil se být oporou, a to tak dlouho, jak bude potřeba – snažil se smířit s tichem mezi nimi, takřka s netečností, se kterou k němu jeho přítel přistupoval. Vše, protože se pokoušel starat a chápat, a kdyby bylo Li HuiYinovo tělo stále jeho, také by chápal. Ale byla to ta nečinnost mezi nimi, která teď ten šokovaný pohled učinila o tolik silnějším. Nebyl si v tu chvíli skutečně jistý, jestli se za od toho prvního dne spolužák takhle výrazně projevil, ale přísahal by, že ne – vlastně možná tak pohnutý byl naposledy předtím, než odcházel. Neudržel se a lehce jej chytil za rukáv, jak přistoupil o něco blíž. Nezkoušel jej nijak takhle utěšovat, ale teď se nemohl zastavit. Li Luan vypadal, že jej na nohou drží jen nějaký poslední malý kousek sil, který mohl každou chvíli zmizet. LingWu jej nechytil skutečně, jen lehce za rukáv, nebyl to pokus o podporu fyzickou… Pokud nebyl odstrčen, pustil jej, jakmile A-Yao promluvil a stáhl ruku zpět k sobě. Dovolil si skoro neslyšně vydechnout úlevou. Jeho přítel rozhodně v pořádku nebyl, ale znovu začal vypadat, že to ustojí. Měl pocit, že se snaží ujistit buď je, nebo sebe, nebo všechny – a tak na to přikývl. „Pojďme dovnitř,“ řekl vcelku tiše a zkoušel nevypadat tak otřesený jeho stavem, jak se cítil. Jeho starost znát byla, ale ta byla přítomna vždy minimálně v jeho očích. „Bude to lepší…“ Lepší to jen tak pravděpodobně nebude, ale stejně to řekl. Zadoufal, že tohle bude jedna z chvil, kdy i nepravděpodobná útěcha trochu pomůže. Ať se A-Yao vydal do učebny po jakékoliv době, San LingWu byl nejspíš rozhodnutý na něj počkat a vstoupit až s ním. Ještě kolem nich prošla skupinka pomalejších studentů. A zatímco Li HuiYinův přítel dělal A-Yaovi opět společnost, ChengYi tentokrát také zůstal s nimi, i když ne tak blízko. A do třídy odešel v tu chvíli, kdy LingWu pustil A-Yaův rukáv. | ||
| |||
| (Dobrá) zpráva
Svět se stal mučivou záplavou šedi, ještě více deprimující než holé zdi Nečisté říše zasypané sněhem. Stal se nevlídným hostitelem mé existence, která jej pohoršuje už jen tím, že jsem… Nevzhlédnu, když se PuAi zavěsí na ChengYiho po společném pozdravu. Jím mlčky a nerozhlížím se. Kdyby měl každý v jídelně místo očí dýky a všchny mi mířily do zad, po dnešním ránu by stěží mohly bolet více. Na mé tváři stále byly znát stopy z pláče. Nešel jsem se znovu omýt, i když jsem to nejhorší setřel, oči zůstávaly zarudlé. I proto se na nikoho přímo nedívám. Nikdo nemusí vidět, že jsem měl těžké ráno… Ačkoliv mě svaly pro teď (po ChengYiově snažení) doopravdy nebolí, necítím se na další náročný den. Ranní lekce, šerm, oběd a trest, večere a zase trest… Dnes, zítra… stále znovu. Při vidině stále pokračujících snah HuiYinových přátel pomoci někomu, kdo nežije… Cítím se prázdný. Mám pocit, že se dřív zblázním, než mě dožene nesplnění podmínky výměny. Tak moc se mi tají dech, že by úplně první mohly dokonce selhat plíce… – Jsou to však jen marná přání. Neovlivním, kdy to bude, ani jak. Mohl bych, kdybych to skutečně ukončil. Ale přesně jak můj vnitřní hlas už dříve namítal, asi stále ještě něco ve mně doufá. V co přesně? Na to neznám odpověď.
Vyšli jsme z jídelny a zamířili k učebnám. Nebojím se zkoušky. Za prvé věřím své paměti, za svůj minulý život jsem mnoho četl, hodně se stihl naučit, a poznal i valnou část knihovny Oblačných zákoutí, byl přítomen na několika zdejších hodinách coby host… Nebojím se tedy, že bych snad neměl uspět. Přistihnu se sice při otázce, zda na tom vlastně vůbec záleží, ale vím, že zkoušku splním tak nejlépe jak budu schopen. „ZeWu-Jun se vrátil.“ Zaslechnu a tok mých myšlenek je přerušen. Potřesu hlavou. Jen se mi to zdálo… Při druhém zaslehcnutí titulu vůdce sekty Lan však už vím, že to rozhodně nebyla zvuková halucinace. Srdce se mi najednou rozbuší mnohem rychleji. Chtěl jsem zvědnout hlavu, rozhlédnout se, podívat, jestli ho náhodou někde nezahlédnu! Silou vůle se však přinutím tak neučinit. Je to nesmysl… Nemůže být zpět. A i kdyby… nesmí mě vidět. Nesmí… Zrychlený dech nedodává do plic dostatek vzduchu. „Jak se to stalo? Kdy?“ „Dnes ráno.“ „Kde je?“ „Nevím, šel hend za Velmistrem…“ Slova kolem létají vzduchem, jako motýly, kteří se v mé hrudi mohou zbláznit radostí. Jakoby snad bylo co slavit… Měl jsi tam zůstat! Měl jsi být daleko… Kdekoliv jinde! Sevřu dlaně v pěst vděčný za dlouhé rukávy. Jaká škoda, že Li HuiYin nemá dost dlouhé nehty, abych je mohl zarýt do kůže.
Hlasy učedníků, které míjíme, nebo kteří postávají kolem nás, se mi slévají. Někde v hlavě mi uvízl ostrý střep. Otevírám rty. Lapu po vzduchu. A pak k nám přistoupí jiný žák. Už jsem ho viděl, nejčastěji rozprávěl s PuAiem. ZeWu-Ju je zpátky… Vzhlédnu. Slyším PuAiovu reakci. Vidím ChengYiho jak do svého kamaráda šťouchl. Ohlédnu se na San LingWua po svém boku, šok vepsaný ve tváři tak jasně, jako jej cítím. Chci se hned rozběhnout. Běžet k Hanshi a přesvědčit se vlastní oči. Znovu ho vidět. Alespoň to… Potřebuji to! Ale hlas rozumu říká, že to rozhodně nemůžu udělat. Už nejsem Jin guangYao, nejsem vážený host. Nemůžu… Li Luan už jsem se ho vzdal. Obětoval se. Já to v jeho těle řekl! Navíc mě XiCehn nenávidí…
Zavřu oči. Jedna…, dva…, tři…, čtyři… pokouším se ovládnout dech. Musím ten záchvat paniky potlačit. Všechyn pocity, které se mě teď pokouší zevnitř rozervat. Vím, že bych měl něco říct. Nahodit úsměv, jakkoliv falešný, zmínit se, jak dobrá zpráva to je. Jenže dokud se celý třesu, tak to nejde. Nic nejde… (Pomíjím teď, že se HuiYin snad nenaučil nikdy umísvat a bylo by to beztak nemožné!) Hlava se mi točí. Bolí a motá se. Cítím se slabě, na pokraji mdlob. Něco v podvědomí, ale uvolní trochu spirituální energie z mého nového jádra a třes svalů pomalu odezní. Podaří se mi sklidnit dech než napočítám do dvaceti. Nakonec mohu otevřít oči a zjistit, že stále stojím před učebnou, kde se má konat dnešní lekce. Rozhlédnu se. Rty se mi zachvějí a ztěžka polknu. „To je dobrá zpráva,“ přinutím se říct. Není to neupřímné. Něco ve mně má skutečně radost. Je poblíž. Během této své dočasné existence ho tedy ještě mohu znovu vidět. Navíc pokud šel k Lan QiRenovi znamená to, že už se neplánuje znovu zavřít před světem. To je přeci část toho, co si Li HuiYin přál, ne? „Je to v pořádku…“ hlesnu šeptem k LingWuovi. Účelně neříká, že jsem v pořádku, protože nejsem. Asi už ani nikdy nemůžu být. Ale tohle… Tahle zpráva, ta v pořádku je. A pokud si to vyloží, jakože jsem v pořádku, pak pro něj dobře. | ||
| |||
| Novinky A-Yao Během masáže ChengYinovi nemohlo uniknout každé A-Yaovo ztuhnutí, podvědomé ucuknutí nebo záchvěv jeho těla, ale přitom nebylo nijak znát, že by je bral na vědomí. Pokud viděl jeho slzy, stejně tak na ně nereagoval ani slovy nebo gestem, ani zaváháním při snaze rozmasírovat ztuhlé svaly a ulevit jim. Jen když zaslechl, jak jeho spolužák omámeně šeptá a oslovuje tak intimně vůdce sekty, na okamžik nadzvedl ruce. Měl by něco říct a probrat Li HuiYina z představ, ke kterým se nejspíš uchýlil? Nebyl si tím vůbec jistý. Nechtěl zabrousit ještě dál do přítelova soukromí - to nebylo něco, v čem by měl šanci ho podpořit. Snažil se zůstat u toho, co udělat mohl, proto se soustředil na masáž a svůj vlastní postup, a nepřemýšlel nad tím, co Li HuiYin v ty chvíle cítí, co má před očima, že se napíná, škubá a tvář má smáčenou slzami – vlasy zkrátka nemohly zakrýt vše, i když poskytly alespoň nějakou záclonu. Protože tedy nevěděl a neznal lépe, pokračoval ChengYi dál jen po krátkém okamžiku rozpaků, který se stal jediným přerušením masáže až do jejího konce. Dlaně, které by A-Yao třeba chtěl konečně odstrčit, zůstanou při nepřítomnosti protestů položené přes přikrývku na jeho zádech ještě pár minut, než konečně z něj jejich dotek zmizí. A ani tentokrát mu nevěnují žádný dotek navíc, který by v sobě nesl pokusy o útěchu. Nepatří tomu, který by ji přirozeně poskytl... ChengYi nejprve zašrouboval mast a odložil ji na noční stolek, kde ji nechal položenou a zvedl se na nohy. Na moment se zastavil a okamžik si přivykal pocitu, kdy část jeho vnitřní síly v krátkém úseku zmizela, věnována na pomoc příteli. Ale ChengYi měl Zlaté jádro silné, ne tolik jako Li HuiYin, ale tak, aby si mohl dovolit takové pomáhání. A když už to udělal, tak bylo jasné, že mu za to trochu nepohodlí, než doplní síly, stálo. Vlastně všichni tři Li HuiYinovi spolubydlící byli ochotní přestát nějaká vlastní omezení a stále ho dál podporovat... a nepotřebovali a nečekali poděkování. A tak, když A-Yao vyslovil své děkuji, ChengYi se na něj ještě ohlédl. „Mhm,“ souhlasně vyfoukl, ale hned vzápětí broukl, „to si schovej... vždyť jsem tě skoro přepadl.“ Nebylo to tak úplně, nepouštěl se do ničeho – kromě slov – dokud neměl svolení, ale Li HuiYinova/A-Yaova neochota byla jasná, ať pro ni důvody měl jakékoliv. ChengYi byl rád, že na chvíli ustoupil a nechal si pomoc, ale na jejich výměnu předtím nezapomínal, jen se k ní nevracel. „A hodlám se o to stejně pokusit znovu,“ dodal ještě. Bylo to něco, nad čím se zamýšlel už během masáže, mezi soustředěním a odháněním přemítání nad Li HuiYinovými pocity. Sebevíc se mohl snažit, ale stejně efekt nebude dlouhodobý a jeho spolubydlícího čekalo mnoho dalších dnů – týdnů trestu. Proto přemítal, že jednou za pár dní ty dva zkrátka nějak vyžene, aby mohl Li HuiYinovi nabídnout pomoc znovu v soukromí. Ať už ho ten bude odmítat, nebo ne. S těmi slovy ale ChengYi odešel z kóje a nechal A-Yaovi soukromí, aby se ten mohl připravit a obléknout. Sám odešel do zadní místnosti omýt ruce od masti a pak na něj čekal a už beze slov se mu připojil k boku. Společně tedy vyrazili do zimního rána – z okolních domků nikdo nevycházel, šli skutečně tak akorát na poslední chvíli, aby se ještě stihli najíst. Přesto se s PuAiem a LingWuem nepotkali až uvnitř jídelny. Oba na ně čekali venku – podle jejich zapálené konverzace nad stranou v sešitu, který menší z nich držel v dlaních, byli zapletení do opakování na dnešní zkoušku. PuAio se zdál o něco méně zoufalý, než předchozího večera – ať už zvládl něco pochopit, nebo jen byl smířený se svým osudem. Druhý chlapec si hrál na trpělivého učitele, jen jeho soustředění se občas obrátilo k cestě, kde vyhlížel zbývající dva spolubydlící. Kdyby byl ChengYi sám, tak by ho už dávno šli budit. Nebylo to ale třeba. „ChengYi, jak ses dneska vyspal?“ Začal PuAio provokovat po výměně pozdravů a na přítele se zavěsil, dokud nevkročili do jídelny, kde měli akorát čas se způsobně najíst. Po událostech v pokoji se na snídani nestalo nic, co by naznačovalo, že by měl být dnešní den něčím jiný než předchozí. Učedníci snídali v tichosti a jejich třídu čekala na ranní lekci zkouška z části znalostí, které se učili předchozí měsíce. A-Yao by měl značnou nevýhodu, kdyby neměl vlastní vědomosti – možná se některé naučil jiným způsobem, než na hodinách v Oblačných zákoutích, ale dokud se na ně mohl spolehnout, nebyl důvod se znepokojovat. Po snídani jej čekala tedy ranní lekce s testem a dále hodina šermu, trest, oběd, případné odpolední povinnosti a pak znovu trest, večeře... a trest. Další jednolitý den plný námahy, který jej čekal, zatímco zbytek učedníků pojede zase podle svých zaběhnutých rutin. Ale dnešek měl být možná jednou velkou zkouškou jeho pocitů a snad i příčetnosti. Protože zatímco snídaně probíhala v typickém klidu, když pak procházel A-Yao se třemi Li HuiYinovými spolubydlícími uličkami Oblačných zákoutí k učebně, a kolem nich se začali míchat učedníci s žáky i seniory, začala se mezi nimi šířit zpráva. Byla to zpráva radostná, provázená různým očekáváním, ale skoro vždy z úst do úst přeskočila podobnými tichými slovy. „ZeWu-Jun se vrátil.“ Co do detailů, těch nejen nikdo mnoho nevěděl, ale ani by je nikdo nešířil takovým způsobem. Předávali se jen maličkosti. Zdálo se, že se Lan XiChen vrátil teprve před chvílí a zamířil za velmistrem – pro mnohé to mohlo být dobré znamení, že svého vůdce budou vídat častěji, když se hned opět nezavřel. Bylo to takové radostné zpestření rána pro všechny v Oblačném zákoutí. Konkrétně k jejich skupince pak dokonce přišel spolužák – A-Yao během předchozích dnů mohl zaznamenat, že si často povídá s PuAiem – a přetlumočil jim zprávu, co se akorát dozvěděl. „Slyšeli jste? ZeWu-Jun je zpátky.“ Nešťastný PuAio by možná měl radost jako ostatní, ale jen si povzdechl, „kdyby tak na oslavu zrušili všechny zkoušky a lekce, nebo alespoň zkoušky.“ ChengYi do něj dloubnul. A San LingWu, který šel jako obvykle vedle A-Yaa, k němu zvedl nejistý pohled. I přesto, že mu Li HuiYin řekl sám svůj postoj, a i vypadal, že se vzdal vší naděje, LingWu tomu zkrátka nechtěl věřit. Ve výsledku ale vlastně... i když se A-Yao dozvěděl tu novinku, co mohl udělat? Nebylo to jako dříve, kdy by byl v Oblačných zákoutích vážený host a mohl navštívit Lan XiChena téměř v jakýkoliv čas. Tenkrát býval vítaný a na tváři ZeWu-Juna se vždy objevil upřímný úsměv radosti, když přišel a mohli spolu tvářit čas, i kdyby jen mluvením o novinkách jejich světa. Teď... byl jen učedníkem, který slíbil, že nebude ubližovat vůdci sekty. A kdyby mohl být sám sebou, co mohl čekat než odpor a nenávist? Co pro něj mohlo změnit, že byl zpátky... | ||
| |||
| Ať je tedy po tvém, ale… Lan XiChen
Nebylo to tak, že by Lan QiRen nevěřil svému synovci. Je možné, že chlapcovy city byly skutečné. Ale omlouvalo by to vůbec jejich vznik? Ano, nakonec ten hoch skutečně nepřímo způsobil, že Lan XiChen opustil ústraní, ale… Proč ten se o něj musí pořád tak zajímat? Přál si, aby to jeho synovec prostě nechal být. Aby se věnoval důležitým věcem, včetně svého zotavování, ne aby prodléval v myšlenkách na někoho, jehož city dle svých slov, stejně nemůže opětovat! Stáhl ruku zpět, když ji synovec nepřijal. Převracel jeho slova v mysli za zavřenými víčky, které vyzval k tiché pomoci, aby si udržel sebeovládání. Nastalo ticho. Nemohl se teď na svého svěřence podívat. Musel zvážit situaci z více úhlů, než které byly důležité pro XiChena. Musel si pečlivě rozmyslet svá slova. Proč jen nechápe, že jej musím chránit?
Znovu otevřel oči a pohlédl na něj. Jak dlouho to trvalo, se těžko dalo říct. Mohly to být vteřiny, ale zrovna tak minuty. „Možná, bys mu to měl říct,“ sám velmistr byl překvapen, že to nakonec dokázal říct nahlas. Odtažitě, nesouhlasně, ale přesto…! „Pokud jeho city nemůžeš opětovat, měl by to vědět.“ Pokud je tedy vůbec chová… dopis mohl lhát a jeho chování je spekulativní. „Promluv si s ním, pokud je to, to co potřebuješ. Ať ví, že ti neublížil… Ať oba víte, na čem jste.“ A ať může jednou pro vždy skončit tohle jeho hloupé dvoření!
Opět se odmlčel. Ještě pár chvíl si dovolil přemýšlet nad tím, zda by měl ještě něco říct. Pak se však rozhodl, že by mohl věci jen zhoršit. Zvedl se ze svého místa. „Musím jít vést ranní lekci. Nech si vše přojít hlavou. Uvidíme se na obědě. Hanshi je zpět tvoje,“ s těmi slovy si dolil malou unavenou úklonu, která vypovídala i míře stresu, kterým si procházel.
Oběd. Dříve spolu občas jedli. Byl to hezký zvyk a Lan QiRen si nikdy víc než nyní neuvědomoval, jak moc mu doopravdy chyběl. Opustil dům a zanechal v něm synovce samotného. Budeli chtít může jít kamkoliv, nebo v něm může třeba zůstat celé dopoledne. Nyní je znovu vůdcem sekty… | ||
| |||
| Masáž
Nemluvil jsem. Však by to přes knedlík v mém krku ani nešlo. Dotkl se mě, aby odhrnul vlasy a já se zachvěl. Bylo tak divné odkrývat někomu záda… Vlasy mi překryly tvář a já se přistihl, že slzné kanálky spustily stavidla naplno. Jizvy… A pak si uvědomím, o jakých mluví. Jizvy po biči, o kterých Li HuiYin psal v dopise. Toto tělo by jich mělo mít plná záda. Až nyní jsem se ale přesvědčil, že skutečně existují. „H-hm…“ vypravil jsem ze sebe div, že jsem se nezalkl. Nebylo to vlastně třeba. Jizvy nebolely. Ta místa byla citlivější, ale nešlo o bolest. Ne, té jsem zakusil dost na to, abych ji uměl rozpoznat. ChengYi mě chytil za ruce. Jednu po druhé je dával, jak potřeboval a já vždycky podvědomě ztuhl. Od dotčených míst mi po páteři běhaly mravenci probouzející spící paniku v mém podvědomí. Nechci tyto ruce na svých zádech. Nechci tyto ruce, aby mi pomáhaly. Nechci… Dech se mi zrychlil a ať má mysl zkoušela utéct kamkoliv, byla vytržena zpět. Nešlo předstírat, že je ChengYi tím, koho jediného jsem tu teď toužil mít. Nešlo předstírat, že se tohle neděje. Ztuhl jsem. Napnutý téměř k prasknutí. ChengYiho ruce ale rozhodně nebyly rukama začátečníka, či amatéra. Masíroval pomalu, opatrně, přesně jak bylo potřeba a já cítil, jak se při omamné vůni bylin obsažených v masti mé tělo pomalu ale jistě té péči poddává. Jak se svaly uvolňují a… slzy tečou bezhlese dál.
Spolu s tím má mysl znovu mohla odplout. Odplout zpátky do chvil, kdy jsem měl Lan XiChena jen pro sebe. Jeho hřejiné oči a vlídnou starostlivost. Doteky plné něhy a obav. Dotek XiChenových prstů v mých vlasech mi rozechvíval každý nerv v těle. Jeho úsměv měl moc rozdrtit mé srdce v prach. Ani jsem nedokázal říct, jak se to přesně stalo, ale byl pro mě nejdůležitější… Jenže i přesto jak moc jsem se snažil a chtěl, jsem ho nikdy nebyl hoden… Kdykoliv jsem později pro Wen RuoHana někoho mučil, kdykoliv jsem přemýšlel, že jeho strana je pro mě výhodnější, vzpomněl jsem si na Lan XiChena a věděl, že i když jejich strana nemůže vyhrát, musím na ni zůstat! Když jsem později v Lanlingu dělal pro svého otce spoustu špinavé práce, vždy mě vzpomínka na něj přiměla myslet a dělat i dobré věci. Tu pomoci služebné, aby se jí můj otec nedotkl, tam navrhnout strážní věže k ochraně lidí, pomáhat mu s obnovou jeho sekty… Ačkoliv už v té době jsem věděl, že i kdybych se dostal až na vrchol, nikd ho hoden nebudu… Vzpomínky bolely.
I když nebylo skutečně možné srovnávat XiChenův dotek s tím ChengYiovým. Přesto mám pocit, jakobych ho zrazoval. Znovu… Vím však, že ON by mi teď nezakrýval tvář vlasy. Odhrnul by je na druhou stranu. Kdyby viděl mé slzy, jemně by je setřel palcem, nebo by mi jen podal kapesníček. Promlouval by ke mně konejšivými slovy. Pokoušel se odvést pozornost kamkoliv jinam. Vzpomínal na to hezké, nebo by rozváděl plány do budoucna, i kdyby šlo o takové triviálnosti, jakože večer bude možné se vykoupat… „A-Huane,“ špitl jsem omámeně, aniž bych si uvědomil, že ta slova vyšla nahlas. Ach, jak rád bych ti znovu umyl vlasy! Jenže to mě přivede někam, kde právě teď opravdu nechci být. K tomu, jak jsem jej držel vedle kádě s vodou. Opravdu moc jsem mu chtěl pomoci jako kdysi, ale… Nakonec jsem nedokázal víc než utéci…!
Několikrát s sebou podvědomě škubnu. Teplo se mi rozlévá po těle vmasírované hluboko do kůže. Kdy mi vlastně bylo naposledy teplo? Cítím, když mě přikryje. Slyším ChengYiho slova. Nechci nikam jít. Nechci se připravovat, oblékat, snídat, nechci nic… Zhluboka se nadechnu, když ucítím, jak do mě proudí jeho Čchi. Chci se otočit, sdhodit ho z postele, nedovolit mu, aby takto plýtval svými silami. Jenže to nedokážu. Mé tělo je teď jaksi vláčné a má mysl nemá sil. Nemohu víc, než počkat až skončí.
A pak je ta síla pryč. Svaly jsou zregenerovanější, než by normálně byly. Používal jsem duchovní energii v těchto dnec,h jen abych vydržel to vypětí a abych potlačil fyzické projevy. Také při šermu a lekcích. Ne k regeneraci. Tohle bylo mnohem víc, než bych si zasloužil… „Děkuji,“ řekl jsem přidušeně. Ne, neupřímně nebo neochotně, jen nemohu soushlasit s tím co udělal. Nemohu souhlasit a nemám jak vyjádřit nesouhlas.
Nastal čas se obléknout a já zjistil, že se dokážu až překvapivě snadno posadit a postavit. I zavazování jednotlivých vrstev rouch mi šlo snáze. Jen při česání se zarazím. Mám sto chutí mrštit hřebenem o zrcadlo, ale… Neučiním tak. Uvedu se na lekce do reprezentativního stavu a spolu se spolubydlícím vyjdu do mrazivého jitra směrem k jídelně, kde bychom se měli setkat se zbylými dvěma. Můžeš mi pomoci a dát kolik síly chceš, ale neučiníš ze mě lepšího člověka… Hlavu mám sklopenou. Podzravím tiše. Jen si vezmu jídlo a tiše spořádaně jím. Jak dlouho to vůbec vydrží? Den, dva? A pak...? | ||