Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Nesouhlas Tentokrát se nesnažím ticha využít k uklidnění a cítím se spíš, jak kdybych čekal na ortel, zatímco strýc čte dopis a zamyšleně prsty bloudí po svých vousech. To gesto zvykl jsem si u něj vídat běžně, když hovořili jsme o vážných nebo hlubokých tématech, ale teď… od dřívější běžnosti má vše opravdu daleko. A jeho zvyk akorát oddaluje odpověď, na kterou jsem bez dechu vyčkával. Natáhnu se zpět pro dopis a zvláštně se mi uleví, když mi jej vrátí. Ale jedná se o úlevu nepatrnou v porovnání s tím, co se ve mně probudilo, a co jen tak jsem utišit nemohl. Když seznámí mě s Li HuiYinovým trestem, zavřu oči. Strýc tedy opravdu mluvil o novém trestu – tušil jsem to, i když jsem se snažil doufat v opak. S myšlenkami na to, jak by potrestán prvně, jsem se bál horších metod, ale… zároveň bych udělený trest ani zdaleka neoznačil za mírný. Nejprve ztratil Li HuiYin tři měsíce života a teď… pravděpodobně ještě ztratí podobné množství provázané namáhavým a, jakmile překročí své hranice, tak také bolestivým úkolem. Nevědomky stisknu v dlani jeho dopis, jen aby mě pevný kontakt s papírem donutil otevřít oči a shlédnout na své ruce. Skryji jej zpět, kde byl uložený předchozích několik dní a nevytažený od chvíle, kdy mi byl svěřen, až doposud. Ale zvednu oči, když mě strýc osloví – sám jsem to začal, teď nezbývalo než tomu čelit. Jen jsem zkrátka nemohl všechna strýcova slova odsouhlasit. Dávno jsem poznal, že v některých názorech se rozcházíme, a bylo to přirozené a někdy nám to pomáhalo činit dobrá rozhodnutí. V jiných ohledech jsme alespoň respektovali a přijímali své názory. A když jsem je přijmout nemohl… tichá úcta a respekt pro mě byla vůči mistrovi přirozená, než abych mu skutečně odporoval. Nejvíc na hraně bylo samozřejmě to, co se nás dotýkalo osobně – jenže teď nebyl naším tématem WangJi, ale já sám. Doufal jsem, že přednesení Li HuiYinových pocitů alespoň o něco ve strýcových očích zmírní to, co jeho činům přisuzoval. Jen když poslouchám, jak snižuje váhu dopisu a citů v něm řečených, zdá se mi, že nezměnil jsem nejspíše nic. Nevěří Li HuiYinovi… ale nevěří ani mě a tomu, jak jeho motivy vidím já. Samozřejmě to dává smysl. A co kdyby teprve věděl… kdo ví, jestli netuší, ale kdyby skutečně věděl, co cítím… smetl by to také tak? Proč by neměl… Jak kdybych já sám nepřemýšlel tolik nad svým selháním a nedůvěryhodností vlastního úsudku. Když jsem odešel do ústranní, měl jsem pocit, že ani nemám co nabídnout světu, který jsem zklamal, že mi nic nebrání uzamknout se před ním a ponořit se do vlastního trápení. Vyšel jsem ven, protože jsem chtěl pomoci – díky tomu, že jsem Li HuiYinovi uvěřil. Svými slovy strýc… jen označuje za frašku to jediné, proč jsem z Jinshi odešel. Uvědomuje si to? Měl jsem za život mnoho příležitostí přemýšlet nad tím, jak Lan QiRen vlastně vidí lásku. Po tom, co prožil s otcem… a dále s WangJim… možná v ní už dobře nedokázal věřit. Mohl v ní možná vidět jen to, co ublížilo jeho blízkým. Snad jednou spatří i štěstí, které teď sálalo z bratra… akorát teď znovu se mi zdá, že lásce neodpustil a nehodlá ji připouštět. Jenže já mu v tom nemohu ustoupit. Vím, že jen bude více nespokojený, když spatří mou potřebu Li HuiYina chránit, odpovědnost, kterou jsem na sebe podvědomě přivázal. A opravdu nechci, aby naše setkání probíhalo takhle… rád bych přijal jeho dlaň na své. Skloním oči překvapeně, když tak učiní. Je to ale… o tolik jiné. Není to gesto porozumění – zdá se mi na okamžik, jako by mě chtěl jen vtáhnout do svých slov. Ale já ruku stáhnu z jeho dosahu, pomalu, ale s tíživou definitivností. Nemohu mu nabídnout porozumění jeho slovům – a neměl bych očekávat, že on nabídne porozumění mým. Jen v tom doufám a víc si nedovolím. „Omlouvám se,“ vydechnu a zvednu ke strýci znovu pohled, než omluvu vyslovím, „já skutečně věřím, že jeho city jsou skutečné. Z toho, co ti řekl… zdá se, že si Li HuiYin myslí, že mi ublížil,“ opravdu jen proto odešel? „ve skutečnosti to bylo spíše naopak. Jeho city nemohu opětovat, ale že by byly falešné, tomu nevěřím.“ Neskloním oči, abych mohl za vlastními slovy stát. Bylo těžké strýci odporovat, bylo to o to těžší, když jsem v jeho pohledu viděl, co dlouho neprojevil tak očividně, že dokonce zkusil přikrýt svou dlaní mou. Jenže kdybych připustil, že se mílím, ztratil bych znovu tu jedinou víru ve svůj úsudek, kterou jsem měl. A Li HuiYina bych musel označit za podvodníka. | ||
| |||
 | Pomoc A-Yao A-Yaova slova mohla být snadno přeslechnutelná, kdyby nepanovalo v místnosti takové ticho. Nebyl tam žádný PuAio, který by jej rušil povídáním, ani šustění stránek, při kterém by si LingWu procházel své poznámky. A ChengYi už také mlčel. A proto zaslechl tu tichou otázku. Nenapadla ho žádná odpověď, která by ještě doplnila, co již řekl. Nakonec už mu sdělil, že nebude zkoušet předstírat, že to může pochopit. Viděl, že Li HuiYin pomoc odmítá a řekl k tomu své… a dalších slov neměl, leda by mu vynadal. Za to, že se vzdává, ale copak to mělo smysl? Ve výsledku šlo možná jen o řečnickou otázku, minimálně ji z toho on udělal tím, že na ni neodpověděl. ChengYi opravdu nebyl takový, že by ho nutil více. A přitom by zrovna tím pro A-Yaa mohl udělat tak jednoduché se ho zbavit, kdyby se choval neohleduplně, kdyby mu pomoc vnucoval, vyprovokoval ho tak, že i u Li HuiYina by byla pochopitelná ztráta sebeovládání. Místo toho byl rozhodnutý ho nechat odejít a obléknout a minimálně to dnešní ráno se již k záležitosti nevrátit. Ale přestože před okamžikem ustoupil, když si A-Yao po těch tichých slovech stáhl tenkou látkou tvořený spodní hábit, následoval ho ChengYi do kóje jakoby se ani nikdy nerozhodl nechat ho být. Nebyl rád, že dosáhl svého, takhle na to skutečně nepohlížel. Byl rád, že mohl spolubydlícímu nějak pomoc – a hlavně, že ten alespoň na moment ustoupil z té sebedestruktivní cesty, kterou předchozími slovy dával najevo. Nepřemýšlel nad tím víc, klekl si vedle něj bez dalšího slova, vlastně jak kdyby k žádné předchozí výměně ani nedošlo, úplně samozřejmě a věcně se natáhl a shrnul mu vlasy na stranu. A-Yao musel jen ležet, a přesto to mohl být ten nejtěžší úkol, kterému zatím čelil. Vlasy, které byly dlaní Li HuiYinova spolužáka shrnuty z jeho zad, zakryly mu odkloněnou tvář, a ještě více tak skryly, co mohla prozrazovat. Mohl v sobě mít ChengYi tolik uvědomění, aby to byl záměr, nebo šlo o pouhou náhodu?... V tichu, které mezi nimi panovalo rušené jen dvojicí dechů, mohl A-Yao slyšet i otevření nádobky s mastí, vzápětí ale bylo přerušené několika slovy, která mohla být klidná, a přece v nich byla znát starost. „Kdyby tě bolely ty jizvy, řekni mi.“ Vlastně ano, na těle, které mu nyní patřilo, osmnáct jizev po kázeňském biči zůstalo jako důkaz trestu, který on podstoupit nemusel. Li HuiYin se postaral, jak nejlépe mohl o to, aby se jeho zranění zahojila perfektně ještě předtím, než své tělo obětoval. Alespoň něčím tak A-Yaovi ulehčil – zranění nebolela. Jizvy byly jen jizvami s citlivější kůží než na zbytku zad, ale k bolesti to mělo daleko – té však pociťoval dostatek z namáhaných svalů. Ne, masáž pravděpodobně nebude zpočátku příjemným zážitkem ani fyzicky, nehledě na to, jak ji A-Yao vnímal po jiných stránkách. Než začal s roztíráním masti, ChengYi chopil ještě jednu po druhé paže svého spolužáka a uložil je do správné polohy – podél těla, ale několik centimetrů do strany, dlaně vzhůru, a zkontroloval, že má nohy v rovině. Jako někdo, kdo pocházel z matčiny strany z rodiny doktorů a léčitelů, se vždy zajímal o jejich řemeslo. Jako malý kolikrát spíše, než trénoval by s otcem, žádal matku, aby ho učila společně se starší sestrou, a s nadšením i zvědavostí zkoumal vše, co dělá. Masáže na sobě vzájemně trénovali s bratrem poté, co proháněli se na přání otce celé dny venku, trénovali a cvičili… matka již v takových chvílích vyprávěla příběhy a vedla jejich ruce. Kdyby to vše dopadlo jinak, možná spíše by se přiklonil k jejímu řemeslu, než se stal učedníkem v Oblačných zákoutích. Teď mohl ale alespoň využít něco z toho, co se učil dříve. Mast, kterou začal roztírat a po A-Yaových zádech a následně s její pomocí masírovat ztuhlé a bolestivě napnuté svaly, voněla pronikavou vůní bylinek a po rozetření působila při kontaktu s kůží jako horký závoj. Kdyby A-Yao vnímal mladíkův postup, jistě by poznal, že musel mít určitý stupeň znalostí v dané oblasti – i když nebyl profesionál, od nezkušených pokusů to mělo přesto daleko. Vlastně mu skutečně mohl pomoc i v tom krátkém čase – měli přibližně půl hodiny času tak, aby se poté A-Yao mohl v rychlosti obléct. Při snídani budou muset pospíchat, ale budou stíhat. Pro nejlepší efekt bylo by třeba masáže delší, ale už tak bylo to o tolik více, než A-Yao dokázal praktikovat sám na sobě. Svaly nejen jeho zad a ramen, ale také šíje, beder a paží, při masáži nejprve skutečně bolely, ale postupně se podrobovaly účinkům masti a snahám o jejich uvolnění, až s úlevou jim postupně podléhaly. Nezáleželo na tom, jak daleko byl A-Yao vzdálený od reality. ChengYi ho nerušil žádnými slovy, a kromě fyzických ozvěn těla mu tak nic nebránilo ponořit se do vzpomínek nebo myšlenek. Ale ať měl před očima A-Yao cokoliv, v realitě se nedávalo srovnat, co pro něj mladík s klidnou věcností a dojmem samozřejmosti dělal, s jakoukoliv péčí, kterou A-Yaovi/Meng Yaovi/Jin Guangyaovi kdy poskytl Lan XiChen… S opatrností až téměř něhou, se kterou se on snažil jeho zranění ošetřit, nebo mu pomoci i v běžnějších oblastech. Vůdce sekty Lan věnoval by mu před tou dlouhou dobou povzbuzující dotek ve vlasech, utěšující úsměv, stiskem jeho dlaně pokoušel by se odvrátit jeho pozornost od nepříjemných pocitů. Ani on by k A-Yaovi nepřistupoval jako k někomu slabému, ale přitom by pro něj i tak měl takové malé projevy útěchy. Tenkrát… skutečně by mu záleželo na A-Yaovi, ne na Li HuiYinovi… ChengYi se masáži věnoval přibližně dvacet minut beze slova, než se natáhl pro přikrývku a spolužáka s ní pečlivě zakryl tak, aby celá jeho horní polovina těla zůstala ještě v teple. „Máme ještě pár minut, než se budeš muset připravit. Zůstaň chvíli ležet…“ Oslovil jej po té době a poprvé na malý moment zaváhal. Skrytý A-Yaově pohledu se mračil, než přes deku položil dlaně plochou zpět na jeho záda a soustředil se. S dlouhým nádechem natáhl se k vlastnímu Zlatému jádru a s přivřenýma očima nechal hřejivou spirituální energii, aby skrz jeho dlaně našla cestu do Li HuiYinova těla. Smělo se to? Vlastně nad tím sám nepřemýšlel. | ||
| |||
 | Je to dobré, nebo ne?
Lan QiRen se trochu uvolnil, když synovec přikývl. Dovolil si pousmání, i když jen mírné, když Lan XiChen zmínil svůj návrat k povinnostem. Přeci jen trocha naděje do jeho staré unavené mysli, která toho v posledních měsících musela vydržet opravdu hodně. A to nejen těch posledních třech ale i těch, které tomu předcházely. Kultivační svět se stále vzpamatovával z Jin GuangYaova řádění a lží… Ale to nebylo téma pro dnešní ráno. Ne, pokud je XiChen ochotný se vrátit, bude to chtít čas. „Samozřejmě, ne vše je však třeba probrat dnes ráno,“ mínil vlídně. Ovšem, že ho se vším seznámí. Postupně, pomalu… Ale stačila zmínka o Li HuiYinovi a v XiChenově pohledu spatřil Lan QiRen opět onu hlubokou prázdnotu a bolest, které doufal, že jsou pryč. Které se u synovce obával jako ničeho jiného. Ovládl se stěží na to, aby jim znovu naplnil šálky. Úsměv zmizel z jeho rtů a znovu jen poslouchal. I když jeho synovec mluvil o záležitosti věže, nedokončil větu. Nebylo to jako jeho prvotní prohlášení o návratu k povinnostem. V duchu si povzdechl. Bylo mu jendo, že pozval strážce věže do Oblačných zákoutí. Jejich klan byl vždy pohostiný a pokud by se zde chovali řádně, neměl by s jejich přítomností zde žádný problém… Jenže to by se jeho synovec nesměl uchýlit k oslovení „strýčku“. Naposledy mu tak řekl, když odcházel a to byl… výjimečně tvrdohlavý! Neubránil se prohloubení vrásek, ani podmračení. Napadalo ho mnoho jedovatých slov, která na taková prohlášení mohl říct. Z tvého pohledu se NIKDO nechová nevhodně! – A tím nikým by nemyslel nikoho jiného než LianFang-Zuna. Jistě, že si s tebou jen pohrával, co by dělal jiného?! Arogantní, sebestředný, vypočítavý… Ale udržel se na uzdě. Jen se mu zadíval hlouběji do očí, když zmínil jejich setkání. Oba o něm mluvili. Tam se muselo něco stát. Něco, co přimělo vzpurného žáka, aby se vrátil zlomený a vzdal se rebelie. Něco, co přimělo XiChena o něm takto mluvit… Podání dopisu starého mistra překvapilo, ale převzal jej, rozevřel a před podáním odpovědi ohledně trestu si jej přečetl:
Vůdče sekty,
strávil jsem dny i noci přemýšlením, proč byste si měl vybrat mě. Těžko se však píší takové věci, když samochvála je zakázaná. Mohl bych použít, slova co o mě říkají jiní, jenže… Pravidla říkají, že mluvit o někom za jeho zády je zakázané. Pokud bych tak učinil, způsobil bych jen problémy. Mám tedy napsat prostý výčet svých úspěchů? Ne, myslím, že to vás doopravdy nezajímá. ZeWu-June, máte kolem sebe tolik úžasných lidí nejen odsud… Položil jsem si tedy otázku: „Co mám a jiní ne?“ Odpověď zní: „Mám vás rád!“ Ano, pravidla sekty zakazují promiskuitu, vím o tom… Ale, vůdče sekty, miluji Vás a udělám pro Vás cokoliv!
Váš oddaný Li Luan, Li HuiYin…
Lan QiRen zakroutil hlavou a volnou rukou znovu několikrát uhladil bradku. Složil list papíru a podal jej synovci zpět. Nechtěl mít ta slova na očích, když už mu musela ulpět na mysli a bylo třeba je brát na zřetel. Nastalo ticho. Ticho, v němž strýc tápal nad tím, co by mohl synovci říct, aby to bylo správné a aby neudělal týž chybu, jako Wangji. „Li HuiYin klečel na dvoře tvého domu sedmdesát dva dní od jeho předešlého trestu. Tolikrát musí opsat klanová pravidla ve stojce a na následující ranní lekci po dokončení trestu je všechna z paměti odříkat.“ Když mluvil, jeho hlas neprozrazoval skutečnou míru zloby smíšené se zoufalstvím, které zažíval již po několikáté ve svém životě. Nesměl dát nic z toho najevo. Nesměl vybuchnout a křičet. A stálo ho obrovské sebezapření, aby tak skutečně neučinil. „XiChene,“ začal pak mírněji. Doufal, že snad vědomí, že žák neobdržel trest větší, než si vysloužil, trochu zmírní jeho obavy. „Ten dopis nic neznamená, to víš… Li HuiYinovi je osmnáct let. Muži v tom věku jsou emocionálně nestabilní a nejistí. Měl bys vědět, že po svém návratu poklekl a přesvědčený, že ti způsobil bolest, přísahal, že už nebude ubližovat vůdci sekty, kterému se v tomto dopise vyznává z citů, které ‚údajně‘ chová. Sám se rozhodl ukončit tuto frašku a já bych velmi ocenil, kdybys jeho dřívější bludy nepřiživoval.“ V jeho očích se lesklo něco srdečného a úpěnlivého. Dokonce se přemohl a přikročil k něčemu, co již neučinil léta, natáhl se a položil svou dlaň na synovcovu. Mlčel, čekal na reakci. Chtěl se vrátit k jiným tématům, třeba koho pošlou do strážní věže. Vlastně, kdyby Li HuiYin neměl ten trest, nejraději by ho tam poslal zpátky jen ať je od jeho synovce co nejdál, ale věděl, že to objektivně nemůže učinit… | ||
| |||
| Rozhovor Příjemná chuť domácky známého čaje mi nepřinese příliš radosti, ale chvíle, kdy věnuji pozornost vyprázdnění šálku splní svůj účel alespoň do ucházející míry – podaří se mi lépe soustředit po dokončení vyprávění na přítomnost, nikoliv vzpomínky, a na případné další otázky. Možnost, že nějaké přijdou, je ve mně pevně a s nervozitou zakořeněná, i když doufám, že se nebudu muset uchýlit k líčení detailů cesty, nebo především jednoho dne... A nakonec se zdá, že strýc nepotřebuje se ptát, a pokud chce znát více detailů, do otázky své přání nezformuje. Neubráním se úlevnému, vděčnému přivření očí, když jeho slova zamíří jiným směrem. Soustředit se na záležitosti sekty je něco, co po třech měsících a v nitru skrytém rozpoložení zdá se mi zvláštně cizí, ale zároveň vlídnější k mým snahám o zvládnutí vlastní situace a návratu než soukromější témata. Dokonce přepnout myšlení směrem k nabídnutým konkrétním bodům podaří se mi bez velké námahy. Kdo dříve nebyl žádné takové události členem nebo organizátorem, možná by se podivil nad nutností probírat s čerstvým příchodem zimy jarní konferenci – pravda však byla, že kdybych byl předchozí tři měsíce přítomný a zastával řádně své povinnosti, věnoval bych se tématu již dříve. A je mi jasné, že jde o jeden řádek z dlouhého seznamu záležitostí, kterým se věnoval strýc místo mě… Zvednu k němu pohled po odložení prázdného šálku a vlastně si téměř neuvědomuji vlastní úsměv. Na krátký okamžik starosti a nervozita, kterými jeho osobu obalila část mého já, co se návratu a rozhovoru s ním tolik bála a přisuzovala mu tolik obtížnosti, zmizí a umožní mi vidět zkrátka jen strýce a mistra, nehledě na cokoliv ostatního. I když se tolikrát snažil mě přesvědčit, a vím, že pro něj nejen citově ale i převzetím povinností nebyla má indispozice vůbec jednoduchá, stejně se o náš klan staral řádně a už tím mi umožnil v ústranní zůstat. Pro ten jeden okamžik pocítím vděk silněji než cokoliv jiného. A snad díky síle toho pocitu podaří se mi neobrátit k událostem noci, kdy zemřel Su Minshan, přestože hned následná slova se jej týkají – bez vědomí toho, jak blízko byla ke shození mě do každého z okamžiků, které mě tolikrát ve snech týraly. Nadechnu se tedy volněji a s kývnutím vezmu obě záležitosti na vědomí. Byl čas jej seznámit s tím, co jsem si předsevzal a doufal, že dokáži splnit. Po předchozím úsměvu sice není stopy, když promluvím, ale můj hlas je vážný a soustředěný. „Děkuji ti.“ Nevysvětluji, za co vše – oba jistě víme. „Když jsem zpátky, rád bych tě požádal ještě o další pomoc – abych se mohl znovu vrátit povinnostem. Jsem si jistý, že je toho mnoho, co je k tomu třeba probrat.“ říkám mu, že se nevrátím do Jinshi. Říkám to i sám sobě, znovu a znovu – snad když dostatečně vryji si to pod kůži, začne mi to připadat lehčí. A zvládnu to vyslovit s jistotou. Na malý moment si i připadám, že bych to snad i mohl zvládnout. Jenže kdykoliv se do stínů mé mysli v posledních týdnech a dnech dokázala dostat alespoň trocha světla, nepřežila více než několik okamžiků, než byla stažena do těch temných hlubin, pošlapána a znovu ztracena. Naivní bylo čekat, že by snad teď mohlo být vše jinak. A přitom jsou to právě slova, která vysloví strýc jako mimoděk, která ten úpadek tentokrát způsobí. Nemělo by to tak být… měl bych se soustředit na záležitosti sekty a pustit z hlavy jednoho učedníka – minimálně ve strýcových očích nebylo jistě ani třeba se nad ním pozastavit – jenže jak bych mohl! Pravda byla, že strýc ani nemohl tušit, co vše se pro mě skrývá za pár jeho slovy. Kam až daleko mě může přivést nejen samotný Li HuiYin – ale to, co celá situace kolem něj probouzela. Nemohl vědět, co jsem mu neřekl. Netušil, jakou odpovědnost jsem k Li HuiYinovi cítil – protože se snažil pomoc, protože choval city k muži, kterého jsem usmrtil spolu s A-Yaem. Protože mu na něm záleželo tak, že snesl trest a klečel tři měsíce jen s nepatrnou nadějí, že o jeho přítomnosti bude vědět a že snad tím pomůže. Protože opravdu jsem jeho přítomnost cítil ve vzácných bdělých okamžicích – protože mu musím ublížit a odmítnout ho, protože každé pomyšlení na jeho city probouzelo myšlenky na mé vlastní k někomu jinému. Protože jsem se k němu nedokázal chovat, jak jsem myslel by bylo nejlepší, nedokázal jsem vydržet ani jediné kleknutí nebo jediný dotek ve vlasech. Protože jsem jej využil při touze po utěšující a pečující přítomnosti někoho již nedosažitelného, kterému nemohl jsem vlastní city odepřít, ani po zjištění pravdy o tom, jak si s nimi pohrával. Protože… Proto. Asi by nestačila ani všechna slova, na která bych zvládl pomyslet. Kdybych měl vlastní pocity vysvětlit tomu, kdo je necítil, netušil bych jak. Strýc zkrátka nemohl vědět, jak zoufale nemožné je pro mě ignorovat slova jako „dělat vrásky“, „obtěžovat“ a „potrestán“. Nejsem toho schopný. Nebylo z toho cesty zpět a úniku taktéž ne. Co dál říkal? S očima upřenýma někam mimo strýce si vzdáleně uvědomím, že vlastně ještě něco říká. Jako tolikrát za poslední dny při snaze probrat se, i teď zaryji nehty do kůže vlastních dlaní. Zamrkám s bolestí a donutím plíce k mělkému nádechu. A opravdu se alespoň pokusím získat zpět stabilitu… „To bychom mohli, bylo by to vhodné, probuzené mokřady by jejich síly mohly překonat… Až bude znovu klid, je možné že Nie FenFang dorazí na krátkou návštěvu, pozval jsem jej aby…“ Abych mu dal možnost urovnat s Li HuiYinem, co mu leželo na srdci… Tohle prostě nedokáži. Ale zároveň nenacházím žádná vhodná slova. Rozhovor, který nejprve s vděčností se od takových témat díky strýci odvrátil, teď musím stáhnout znovu k nim – jakkoliv jsem doufal, že se to nestane, nedokáži ignorovat, co řekl. Uvědomím si, jak moc je důležité oddělit, co jsem potřeboval říct, od zbylých témat. Byly věci, co bych ani nedokázal říct mistrovi – velmistrovi. „Strýčku,“ oslovím jej, vážně, tiše a s nevyřčenou prosbou, aby přijal to odlišení roviny našeho hovoru. Dříve míchaly se možná úplně přirozeně do harmonického souznění, ale teď jsem sám pro sebe i pro něj potřeboval rázně oddělit, co říkal jsem mu jako mistrovi s veškerou úctou a vděčností, a co jako strýci, který nás vychoval a kterého jsem miloval. „Li HuiYin mě neobtěžoval… a nechoval se nevhodně…“ Ne více než já. „… ne z mého pohledu.“ Spustím pohled z tváře staršího muže. Byla alespoň nějaká šance, že mluvil o trestu, který byl Li HuiYinovi udělen už dříve? Bojím se zeptat. A co víc, nevím, jak to vše vysvětlit. „Nevím, jak jeho chování působilo v předchozích měsících,“ pokračuji nakonec opatrně – můj pohled je přeci jen úplně jiný a snažím se to držet na paměti, „dozvěděl jsem se o bratra a Wei Yinga, co se dělo. Ale věřím, že mi… chtěl pomoci. Dokazoval to i při našem setkání, a…“ Bylo to soukromé a nebylo to jen mé soukromí. Zaváhal jsem. Od nikoho se nemohlo očekávat, že zvládne mít ucelený obraz situací, ke kterým mu chybí základní informace. Jakmile ale začnu, nemohu už ustoupit. Možná ale už bylo stejně pozdě. Stále jsem toho tolik ohledně mladého učedníka nechápal, ale býval bych tápal úplně, kdybych neměl ten základní kámen – dopis, který ve váčku qiankun skrývá Li HuiYinovy pocity a motivy. Kolik toho strýc vlastně ví? Protože jej potrestal dříve… a možná znovu… i kdyby něco věděl, tak tomu nevěřil. Ale já o tom nepochyboval, jakkoliv jsem se zdráhal svým úsudkům věřit. Potom, co jsem se s ním skutečně setkal, jsem ani nemohl. S těžkým nádechem uvolním pěst a sáhnu pro malý kousek složeného papíru. „Nikdy jsem se o tom neměl dozvědět, myslím, že ani ty řádky obdržet. Ale WangJi našel mezi Li HuiYinovými věcmi dopis. Potom, co jsem se s ním setkal – věřím, že to jsou jeho skutečné motivy.“ Přichytím druhou dlaní rukáv, než ke strýci v ruce složený dopis natáhnu. Zbývala otázka, kterou jsem v sobě dusil a přeci nakonec ji vyslovil. „Jak byl… potrestán?“ Polknu a konečně se strýci znovu zahledím do tváře. | ||
| |||
 | V kóji
Ne, nechápe to. Nemůže to chápat a já mu nemůžu říct proč. Nikomu to nemůžu říct. S nikým sdílet myšlenky a záměry. Nikdy jsem nemohl… Ani XiChenovi jsem nikdy neprozradil víc, než mohl bezpečně znát. Nesnesl bych, kdyby mě nenáviděl, myslel jsem si. A teď mě nenávidí a já se musím tvářit, že je vše v pořádku. Proč ne? Takhle slova by měl slyšet někdo jiný, nemyslíš? A ohledně ohledů… Já bych je na vás nebral! Zastavím se. Zazvřu oči. Horní ret se rozvechvěle pohne. Stojím k němu zády. Sevřu dlaně v pěst. Jsem blázen? Zešílel jsem? Já nebo HuiYin? Slova z dopisu mě dohánějí:
Říkáte si, že jsem blázen? – Možná máte pravdu a já skutečně zešílel…
Nakonec je to jedno, že Li Luane? Ty bys mu to dovolil… Není podstatné, kdo jsem, když bych tu předně vůbec neměl být. Když nemohu být sám sebou, měl bych mu to dovolit? Namaže mi záda mastí, a…? Pokud nezáleží na ničem, tak nejspíš ani na tomhle… Přesto je vize toho stále tuze nepříjemná. „Co když zkrátka nechci?“ hlesnu sotva slyšitelně. Zamrkám a slza unikne zpod víček. Semknu rty, polknu a potlačím vzlyk. Navzdory té otázce, však sundám spodní hábit a jen v kalhotech ulehnu na postel na břicho s tváří otočenou ke zdi. Vzdávám se mu tedy. Pokud chce začít s mastičkářstvím, nebráním se mu. ChengYi zjevně neustoupí a v mém případě nemá smysl žádný opravdový vzdor. Utekl jsem. Nechal jsem XiChena v pokoji a utekl do noci. Lan QiRenovi jsem řekl, že už nebudu ubližovat vůdci sekty. Ačkoliv šlo o slovní hříčků. Doslova jsem řekl, že „tento učedník již nebude ubližovat vůdci sekty,“ a to teď říkám, když mluvím o HuiYinovi, ne o sobě. Přičemž Li Luan už určitě Xichenovi neublíží, když není mezi živými. Jenže pro ně jím jsem já. A já sám sobě slíbil, že se ho vzdám… Měl jsem jít dál do Qinghe. HuaiSang by neměl slitování. Už jednou ho neměl…
Znovu zavřu oči. Je to jako vrátit se do chvíle, kdy jsem ho spatřil na Bichenu za Lan WangJim. Jediný pohled do jeho očí a byl jsem znovu zcela ztracen. Přičemž to nejlepší co pro něj mohu udělat je chránit ho před sebou… Odpoutám své myšlenky od této chvíle. Vzdálím se v nich daleko. Dál než do té noci, dál než byl chrám Guanyin. Vrátím se do chvil, kdy jsme se spolu skrývali před řáděním klanu Wen. Byl jsem tehdy zraněný, ale XiChen trval na tom, že mě ošetří. Nechtěl jsem dovolit, aby se mě dotýkal, ale byl jsem vůči němu až příliš slabý. Pohled jeho očí jakoby prorazil veškeré mé vnitřní ochrané zdi. Dotek jeho prstů na mé kůži byl snad hojivější než všechny byliny, přípravky a masti. Světlo, kterým pro mě byl, rozhánělo temnotu, jež ve mně dřímala. Kéž bych si tehdy vybral tebe… | ||
| |||
| Proč? A-Yao Proč. Otázka o jediném slově, pro někoho s absolutně jednoduchým vysvětlením a pro jiné tím nejsložitějším, jaké se dá představit. A-Yao se mohl tisíckrát ptát na tisíc různých „proč“ a přeci nemít jasnou odpověď. Ano, na některé mohl reagovat jedinou světotvornou odpovědí – protože se tak rozhodl – a všechny pochyby znovu a znovu tím argumentem odbývat a zkoušet tak nejvzdálenější hranice své vůle. Jenže pokud otázka nezahrnovala jen jeho, opravdu by se mohl jen domýšlet, pokud mu na to zbývalo dostatek sil. A všechna ta „proč“, která se týkala jeho… ne, Li HuiYinových spolubydlících, se třeba i dala obalit do představ „přátelství“, ale takové nemohlo jednoduše vysvětlit různé motivy a různé chování hned tří osob, se kterými se chtě nechtě jeho život v posledních dnech provázal. A přesto když se zeptal nahlas alespoň na část těch mučivých otázek, dostalo se mu reakce jakoby nemohl ani položit banálnější dotaz. Protože zkrátka nikdo jiný nevěděl, že tázající se v Li HuiYinově těle není ani vzdáleně on. ChengYi neuhnul vlastním pohledem, když se jejich oči setkaly – a i když z toho poznal, že jeho spolubydlící přijde s nějakou otázkou, která bude jistě podbarvená jeho rozpoložením, nezkusil ho zastavit ani začít odpovídat, než se vlastně dozvěděl její přesné znění. Opravdu by si přál, aby jeho pomoc Li HuiYin jen jednoduše přijal – nebo aby pro něj bylo tak přirozené s ním jednat, jako jednal s PuAiem. Dřív to tak bylo, jenže poslední dobou přirozenost měla na mále při pohledu na očividnou depresi jeho spolubydlícího (jejíž skutečné dálky by neměl šanci pochopit, ani kdyby znal pravdu). Jenže ChengYi se možná z těch tří projevoval nejméně očividně, ale zajímat a starat se nepřestal a ani by to neuměl. Takže když nakonec A-Yao své otázky vyslovil, ani svými argumenty ho neodradil. O kolik by to bylo jednodušší, kdyby se jich, všech třech, zkrátka mohl zbavit! „Co tím jako myslíš, jaký to má smysl?“ Dočkal se tedy A-Yao otázky na vlastní otázku, která zněla, jakoby na ni byla odpověď snazší než mrknutí. Ani přesné matematické ztvárnění jeho nemožného úkolu nepřimělo mladíka proti němu k ústupu, jen stiskl ruku v pěst. „Neříkám, že to chápu, stalo se ti něco... co si asi nikdo jiný neumí představit. Ale jestli ty to chceš vzdát, tak ale nečekej, že tě v tom ještě budu podporovat.“ Mračil se na něj, nekřičel, jen mluvil ještě mnohem vážněji a zároveň zněl rozhozeněji, než u něj bylo běžné. Ale přesto neútočil na jeho osobní prostor, když nedostal stále svolení. Byl vlastně naštvaný, jen by sám asi neurčil, na co přesně. Když ho A-Yao zkusil obejít, ustoupil a natočil se k němu bokem, aby mu prostor uvolnil. Ale tvář neuvolnil, ani když pak vydechl o něco tišeji už – „kdo říká, že musíme. Blázne.“ | ||
| |||
| Jeden příběh, dvě verze a žádná neříká důležité věci. Lan XiChen
Nebylo to tak, že by měl Lan QiRen nějaká přesná očekávání, ohledně synovcovy odpovědi. Zajímalo ho, jak to pojme. Odbude svou cestu pár slovy, coby nedůležité téma k hovoru? Popíše, co se stalo, co už slyšel od provinělého žáka? Vysvětlí, co se událo, že to změnilo Li HuiYinův názor? Protože to muselo být něco extrémně vážného, když to dokázalo zlomit přístup tak vzpurného učedníka! Nesnažil se však mít nějaká konkrétní očekávání. Chtěl, aby to bylo jako dřív. Když jeden z nich odešel, po návratu tomu druhému sdělil novinky. Mluvili v přátelském i napjatém duchu, podle toho čeho se to týkalo, ale vždy se jejich rozhovor pohyboval napůl cesty mezi učitel/vůdce sekty a strýc/synovec. Věřil, že XiChen teď ze všeho nejvíc potřebuje návrat do svého rutinního života. Otázka, jaká byla cesta, byla neutrální, příjemná, nenutila říct víc, než chce… Přesto si Lan QiRen přál slyšet všechno!
Viděl všechno. Jak odepnul meč a odložil jej i s flétnou. Hluboký nádech. Převzetí šálku… Naslouchal odpovědi a skládal si tak v mysli obraz celé situace, potěšen, že se XiChen tolik rozhovořil. Při poslechu si dovolil krátce zamyšleně pohladit svou bradku. Přikývl, při zmínce o valné práci při likvidaci všeho co přiláká mršina. Zarazil ho poněkud synovcův rozechvělý nádech, ale nekomentoval jej. To co následuje, není přímo uspokojivé. Na druhé straně WangJi a Wei Wuxian si chodí, kde chtějí už nějak čas. I když by mnohem raději měl Lan QiRen svého mladšího synovce zde, není to tak, že by mu mohl bránit být jinde, nebo se o něj musel bezprostředně bát. Pouze se mu to vnitřně vůbec nelíbí. I proto, že jsou tam zbytečně protože provinělý žák je zpět, přesně jak XiChen poznamená. Na čele se mu prohloubí podmračená vráska. V kontrastu k tomuto projevu však upije pomalu ze svého šálku a po jeho odložení lehce stočí koutky výš. „Je dobře, že jsi se vrátil. Zima je tu a my se musíme připravit na jarní kultivační konferenci v Yunmengu. Také je tu záležitost sekty Su z Molingu. Po smrti Su Minshana sekta nemá žádného přímo následníka a její dočasný vůdce požádal, jestli by naše sekta nepřijala jeho učedníky, kteří byli jejich předešlým vůdcem špatně učeni v hudební kultivaci a vlastně zrazeni na Pohřebních mohylách,“ obeznámil jej alespoň s některými záležitostmi sekty, které teď ležely na stole. On sám se ohledně toho ještě nerozhodl… A nerozhodl se ani o stanovisku na některá témata budoucí konference, o kterých se zatím XiChenovi nezmínil, protože jsou to věci, kterými ho nyní nechce přímo rozhodit. Chce vědět, zda projeví nějaký zájem. Pak se uvidí dál… „Ohledně Li HuiYina si nemusíš více dělat vrásky, XiChene, již tě nebude obtěžovat a za své nevhodné chování byl potrestán,“ řekne jen tak mezi řečí, jakoby na tom vlastně vůbec nezáleželo. „Pokud je pravda co říkáš, mohli bychom na hranice s Qinghe poslat několik našich učedníků na pomoc Nie FenFangovi s likvidačními pracemi, co myslíš?“ pronese zamyšleně k tomuto. Koneckonců je to i jejich odpovědnost, když se zničení monstra účastnili, že? „Co se týče WangJiho, můžeme poslat dopis vůdci sekty Nie, aby pokud na ně narazí, či snad oni sami navštíví Nečistou říši, obeznámil je, že se ztracený učedník vrátil a i jejich návrat je očekáván,“ navrhuje. Nerad říká „oni“ a „jejich“, ale když přivedl Wei WuXiana i na banket, že je to s nimi už oficiální a neměné… Může se mu to stokrát (tisíckrát) nelíbit, ale nezmění to. A o to víc by rád změnil alespoň XiChenovu situaci. Vůbec si posledními činy nepomohl… Znovu upije ze svého šálku, oči však ze synovce nspouští. | ||
| |||
| Proč?
Nechci mu ublížit. Nechci doopravdy ublížit nikomu z nich. Nejsou přeci skutečně na vině na tom, co prožívám. Dělají jen to nejlepší, co umí, nic víc… Nemám zájem je vinit, ani přímo odhánět. Jen bych si přál, aby přestali. Jestli selžu a zkolabuju, tak to bude jen můj problém. Mělo by tomu tak být. Jestli nedokážu splnit, co jsem si předsevzal, měla by to být jen má chyba, nikoliv můj úmysl. (Protože rozčílit je, ublížit jim, by popřelo, proč jsem přišel.) Jejich podpora musí i pro ně být velmi náročná, tak proč toho nenechají? Minimálě PuAi už musí být na pokraji sil. S jeho obvyklou aktivitou a přístupem si teď musí připadat jako ve vězení. Někdy mi dokonce škodolibě prolétne hlavou, že bych rád alespoň jednou slyšel rozhovor jich tří, zatímco tu nejsem. A asi mi nic přímo nebrání v umístění odposlouchávacího talismanu, ale nedonutil jsem se k tomu jej napsat a umístit. Popravdě nemám proč ta kčinit. K čemu by mi to mělo být? Na znalostech o nich teď nezávisí mé přežití. Na ničem už nezávisí mé přežití… nechstám se žít dlouho… LingWu je trpělivý, ale též pro něj musí být těžké nechodit na místa, která má rád. Ačkoliv nevím, proč to vlastně nedělá. Do knihovny chodí tolik jiných, jaký by byl rozdíl, kdyby tam byl i on? ChengYi… Je pro mě stále trochu záhadou. Zdá se, že je takový „otec“ všech. Starší bratr, který se stará, zajímá a chrání… Ale nemůžeš je chránit před nimi, to chápeš, ne? Jako jsem nemohl ochránit Su Minshana, nebo Jin Zixuna, ty jsi nemohl ochránit Li Luana a nic na tom nezmění, že to nevíš…!
Trhnu s sebou, když zvýší hlas. Mé oči se setkají s jeho přímo. Proč? Je otázka v mých očích. Proč bych si měl nechat pomoci? K čemu? Bolí mě hlava. Bolí mě na prsou. Chci utéct pryč. Chci ho probodnout, aby mě už nechal být. Chci se už konečně rozplynout, abych nemusel snášet dál tohle peklo. Zlatý MingJue… Odfrknu si. Nemusím nic vysvětlovat? Nebudu. Nemám šanci to zvládnout? A ta tvoje mast mi jako pomůže jak? Budu psát rychleji? Utlumí mé emoce, abych nic necítil? Zažene vzpomínky? Učiní XiChena šťastným, aby má existence nebyla odpočítávána nemilosrdnými hodinami času? „Proč bych to měl chtít?“ vypravím ze sebe. Nemůže mit však dát odpověď. „Když odpadl šerm, byl jsem schopen napsat tři tisíce sto třicet pravidel za den. Teď končím na dvou tisících pěti stech. Po včerejšku mám teprve tři kompletní kopie. Musím opsat celkem tři sta dva tisíc tři sta devadetsát pravidel a nemám ani patnáct tisíc…“ Už to chápeš? Nejde to! Nemám dost času… „Je mi jedno jestli u toho vypustím duši. Pokud to mé tělo nevydrží, tak ať. Jaký má smysl mi pomáhat?“ Jaký to má vůbec všechno smysl? Vše co jsem chtěl je pryč a co chtěl Li HuiYin je pro mě nemožné. XiChen mi nikdy neodpustí. JÁ SI NEODPUSTÍM! Zničil jsem ho… Uhnu pohledem. „Nemusíte na mě brát ohledy…“ Třesu se. Pustím ten meč, nechci ho držet.
Vykročím se a raději se ho pokusím obejít a vážně se jít obléknout… | ||
| |||
| Strýc Cestou od brány po schodech a dál po cestách Oblačných zákoutí se skutečně snažím soustředit na Suen YaLingova slova, která vlastně byla i překvapivá – nezačne ničím triviálním ze své výuky, protože se stalo něco ne tolik obvyklého. Chápu-li správně, pak po nějakou dobu byli pryč jak mistr LongNian, tak mistr MinGyu. Dříve by mi jistě zbývalo ještě mnoho kapacity, abych si mohl domýšlet, jaké různé důvody by za tím mohly stát, že odjeli oba učitelé šermu – jenže tehdy bych také věděl skoro o všem, co by mohlo jejich přítomnost vyžádat. Uložím si to tedy jen do paměti, aniž bych to zbytečně rozebíral. Můj krok je klidný a bez spěchu, takový, aby doplňoval tvář, co jsem nasadil. Záda rovná, jedna paže stočená za záda – dlaň druhé položená na jílci meče, aby se nevhodně nehoupal u pasu. Po cestě z města, ani předchozí dny, jsem se jej nedotýkal více než z nutnosti, stačila mi povinnost jej nést, ale nyní by takový detail ničil mé snahy, i když svírat jej je činilo náročnějšími. Myslím, že kdybych přehlédl úbytek váhy, mohl jsem vypadat obstojně a to bylo celé, o co šlo – jen to vydržet po cestě ke strýci, v jeho společnosti… a pak ještě jak dlouho bude nutné, dokud nebudu v soukromí. Přehlédnu ale varování ve formě žákova zaváhání, než přijde náhle informace o tolik důležitější, než nepřítomnost učitelů… A stačí tak málo, abych se zarazil a s překvapením vydechl. Li HuiYin je zpátky? Vybaví se mi dlaně svírající mé vlastní, slzami zalitá tvář a záda učedníka prchajícího z místnosti, kdy už jsem zkrátka neměl ani myšlenky, ani sílu jej zastavit. Vrátil se sem potom, co utekl ze strážní věže? Ale… proč? Jako na tolik jiných, ani na tuhle otázku nemám odpověď, jen přiživí zmatky, které Li HuiYina v mém nitru obklopovaly. Anebo… ještě jej mohli najít WangJi a mladý pan Wei - kdyby se s ním setkali nedaleko věže a hned vyrazili zpět, bylo by to možné. Teoreticky jsme se mohli minout relativně snadno a YaLing mluví o pár dnech… ne, vlastně ne. Měli Malé Jablíčko, takže by nemohli letět – a WangJi by Wei Yinga nenechal po zbytek cesty samotného. Li HuiYin se pravděpodobně vrátil sám… a bratr s partnerem jej hledají zbytečně. Ale spíš samotný fakt, že je v Oblačných zákoutích, na mě doléhá citelněji než otázky kolem jeho cesty. Přijde mi, že některé věci nemohu nechat uplynout bez dalšího povšimnutí a ani se nepokusit s ním navázat konverzaci, jakmile bude možnost. Ale v tuhle chvíli nebyla ani vhodná chvíle nad takovým setkáním přemýšlet! Zastavil jsem v kroku na pár okamžiků, než se znovu rozejdu s co nejtišším, ale hlubokým výdechem. Musím si znovu připomenout nezvyklost vlastní netečnosti, abych žákovi alespoň reagoval pokývnutím. Třeba bych se mohl pokusit krátké pozastavení odvést z jeho mysli nějakou další otázkou, ale než mě napadne jakou, mineme druhou bránu. Vlastně je cosi hřejivého v reakcích, které náhle přicházejí ze všech stran. I ten úsměv se mi na pár chvil otiskne mnohem upřímněji na tvář. I když objeví se od těch, kteří netuší jak vzdálený se cítím vůdci sekty, kterého zdraví, střídmě a s vybranými způsoby sekty projevované radosti ani neumím být odolný. Zda si ji zasloužím, je otázka na čas v soukromí, ale reaguji na ni i podvědomě vřelým přijímáním a oplácením pozdravů. Alespoň do chvíle, kdy na prahu Hanshi mám jen několik vteřin, než žák otevře dveře. Počkám, až s ním strýc dokončí krátkou výměnu, během které se mi potvrdí vlastní domněnka – bratr stále pátral po Li HuiYinovi. Když je pak Suen YaLing propuštěn, vykročím od dveří o něco blíže. Setkání se strýcem bylo v mých očích při pomyšlení na návrat něčím nevyhnutelným a náročným – zkouškou vlastního odhodlání, stejně jako spouštěčem nervozity. Jaký rozhovor za těmi dveřmi čeká? Nechtěl jsem ho podvést, ale ani jsem si skutečně nemyslel, že strýc neprohlédne mou masku. Stejně tak jsem ale nečekal, že by dohlédl až ke skutečným, nejhlubším pravdám – miloval jsem jej a choval k němu úctu, ale když jsem doufal v porozumění, vybavila se mi vždy bratrova tvář – a jak skutečně dokáže mě chápat a já snad jej, ukázal mi právě to ráno když loučili jsme se u strážné věže. A strýc… nechám na něm, co uvidí za mou snahou… to snad… nebude tak hrozná lež. Přesto bodne mě osten výčitek z neupřímnosti, když snažím se udržet klidnou tvář – spojím své dlaně a skloním se do uctivé poklony. A čekám. Zachvěly se mi pod jeho pohledem ruce, nebo se mi to zdálo? Mám pocit, že potřebuji kontrolovat každý kousek svého těla i nitra, jen aby tím mohl prohlédnout. Až po jeho vyzvání se narovnám. „Mistře,“ jakkoliv mohlo to být v rodině strojeným oslovením, bylo pro mě mnohem častějším, než jiná a více familiární. Nespěchám a dojdu se posadit k protějšímu konci stolu – sedání a zvedání se byly pohyby, při kterých vyčerpání bylo snadno vidět, ale já se cítím skutečně o tolik lépe po fyzické stránce, že se na ně ani nijak nesoustředím – pozornost upírám spíše k projevům psychického rozpoložení a udržení celkového soustředění, když odepnu od pasu meč i flétnu, abych mohl po usazení oboje odložit. A posadím se klidně a pomalu, způsobně složím nohy a urovnám šat, využiji krátké pauzy k hlubokému nádechu. Vydechnu s jeho otázkou, bál jsem se jiných a přitom čekal spíš takovou běžnou pro začátek. Akorát… vlastně odpověď běžná vůbec nebyla, kdybych chtěl mluvit o ní do detailů. Očima na chvíli sklouznu ke strýcově konání. Když jsme tu sedávali dříve, bylo pro mě úplně přirozené o takové maličkosti se starat. Teď bych si přišel spíš jako nevhodný host, kdybych měl po konvici sáhnout první. Shrnu jednou dlaní dlouhý rukáv, než se pro šálek natáhnu. „Děkuji.“ S malým douškem šálek odložím. „Cesta byla… dlouhá a na její úspěch se dá pohlížet z více úhlů,“ začnu co nejklidněji zvládnu a pokračuji ve vyprávění, které bych pravděpodobně odložil jen o další zbytečnou otázku, kdybych jej rovnou neřekl celé. „Po odchodu z Oblačných zákoutí jsme s WangJim a mladým panem Weiem vyrazili směrem do Quinghe – pokoušeli jsme se Li HuiYina stopovat na základě informací z okolních vesnic a měst, kde jsme se na něj ptali. Proč mířil právě tam stále nevím, ale hranice Gusu jsme překročili pátý den – přičemž jsme ale neměli dál, čeho se konkrétního chytit. Nakonec jsme jej našli šťastnou náhodou.“ Když si vybavím, jak probral jsem se v jediném momentu, abych Li HuiYina stihl zachránit, a tak instinktivně používal meč jako dříve, přijdu si v kontrastu ještě více jako úplný cizinec v tomhle domě. Krátce sevřu pěst, než povolím a pokračuji dál. „Zamířili jsme totiž ke strážní věži se snahou získat čerstvou stopu – jistě budeš vědět, věž leží nejblíže našim hranicím a velitelem je Nie FenFang, pod ním je přidělený náš vnější učedník Tse RongWu. Když jsme dorazili, byl na stráži sám – zatímco jeho dva kolegové měli vlastní úkol a Nie FenFang vyrazil prověřit blízké mokřady… jak se později ukázalo, Li HuiYin krajem skutečně procházel a pomohl mu v boji. Tak jsme se s ním setkali i my – vyrazili jsme na místo, když vyslali signál. Podle mé teorie monstrum, se kterým bojovali, muselo v bažinách dlouhou dobu hibernovat – bylo podobné vyobrazení Xiangliu, porazili jsme jej, ale zdejší kultivátoři budou mít zřejmě ještě práci s tím, co mršina přiláká.“ Do hlavy začínají se mi tlačit přes veškeré snahy další a další vzpomínky na ten večer. Kdybych vzpomínal na boj, bylo by to ještě v pořádku. Ale místo sedmihlavého monstra myslím na všechny okamžiky následující po jeho porážce. Od pokleknutí od učedníka, které tak mě vyděsilo, že raději poklekl jsem k němu… až po okamžiky v pokoji, které jsem neměl připustit. Můj další nádech je roztřesený a ve slovech následuje krátká pauza. „Vrátili jsme se do věže s Li HuiYinem, ale ráno jsme zjistili, že v noci odešel. Suen YaLing už mi řekl, že je zpět… předpokládám, že se vrátil sám, to ale znamená, že WangJi po něm pátrá na území Quinghe zbytečně.“ Alespoň tedy pravděpodobně jej tam stále hledají. Přivřu krátce oči a s povzdechem zakroutím hlavou. „To ráno jsem se od nich oddělil a zamířil jsem zpět – musel jsem připustit, že mě cesta po takové době až příliš vyčerpala,“ dořeknu a odmlčím se. Během vyprávění jsem strýce sledoval až na občasné výjimky během vzpomínek. Nyní obrátím pozornost ke stolu jen proto, abych se natáhl znovu pro šálek – dopřeje mi to pár momentů na jejich zahnání. | ||
| |||
| Pomoc A-Yao ChengYi sledoval jeho reakci pozorněji, než se zdálo. Možná se na ostatní nedokázal tak dobře naladit a ani nebyl tak citlivý – nejen k pocitům vlastním, ale také k pocitům ostatních – jako San LingWu, ale všímal si. Stál mu v cestě dál, přestože A-Yao začal odmítat jeho nabídku, a stále se neposunul ani přímo do jeho osobního prostoru, ani neustoupil. Podobně jako LingWu, který se jen usmál před pár dny na A-Yaova slova „nemusíš na mě čekat“, a každý den to stejně dál dělal, ani ChengYu jen tak neustoupil a nevzal tím svá slova zpět. Byl to jen další kousek přátelství, které všichni tři jeho spolubydlící projevovali. A každý svým způsobem tak stavěli A-Yaa zas a znovu do té zvláštní situace, kdy jejich podpora sice nebyla míněna pro něj, ale jemu nabízena. Nebo ve většině případů zkrátka věnována bez ptaní. Jeden nechodil do knihovny, přestože obvykle nejčastěji trávil tam svůj volný čas, a místo toho po večerech při světle lucerny četl na jejím prahu knihy z vlastních zásob, nebo se učil ze svých zápisků, když na něj čekal, nehledě na líné sněhové vločky. Dělal mu společnost, ale nikdy nezačal sám hovor, takže pokud mlčeli každý den, tak zkrátka mlčeli. Snažil se chápat, nabízet podporu, společnost, a být na blízku pro moment, kdy by Li HuiYin podporu chtěl nebo potřeboval, ať přiznaně nebo nikoliv. Druhý pro jeho osobu adoptoval zásadu neštvat (a to především), neprovokovat, nerušit, nepopichovat, maximálně se pokusit rozptýlit otravováním ChengYiho, pokud by se zdálo, že to zabírá – pokud ne, zpět k zásadě číslo jedna – neštvat! Těch zásad totiž měl hned několik. Už ani jednou nevtipkovat o jeho situaci (PuAio si pamatoval ten pohled, který mu Li HuiYin věnoval při jeho prvním pokusu, a pochopil, že přestřelil). Za další, řídit se při šermu jeho tempem a přesto se pokoušet vypadat, jakože jsou na tom stejně, jako všichni ostatní, aby jim mistr nevěnoval moc pozornosti. Dále, pašovat z jídelny každý den svačiny a pamatovat na to, aby Li HuiYinovi nabídl, když se před večerkou vrátí se San LingWuem jako doprovodem. Za páté, nezačít řvát na každého, kdo se k jeho spolubydlícímu špatně podívá. A ve všem ostatním se pokoušet chovat normálně. Ani první, ani druhý ze spolubydlících mu nenabídli takovou pomoc, jako dnešní ráno ChengYin – měli své důvody. LingWu možná byl ve svých myšlenkách i blízko pravdě (a přitom tak daleko, jak jen mohl, protože přemýšlel nad Li HuiYinem). A PuAio byl vnitřně tak nějak přesvědčený, že ho Li HuiYin pošle do háje, ale už si nebyl tolik jistý, jestli ho tím nenaštve (zásady!), když se ten pořád snažil vypadat, že to vše zvládá. Bylo to tedy něco, co zbylo na ChengYiho. Jeho starost se projevovala jen nevyřčenou podporou a usměrněním PuAie, když všechny ty snahy, které si předsevzal, začaly být tu a tam trochu moc křečovité. A to ráno, když byl poprvé s A-Yaem sám a na vhodném místě, skutečně byl odhodlaný mu pomoc. Jeho protest neignoroval, ale ani ho neposlechl. Ať A-Yao o jejich pomoc stál, nebo nestál, byl to on, kdo jí čelil zas a znovu. A asi by se jí zbavil až v momentě, kdyby třem chlapcům dal najevo dostatečně jasně nezájem – kdyby jim ublížil, jak ho žádal Li HuiYin, aby nedělal. Každopádně – zbavil by se jich pak opravdu? To samozřejmě byla další otázka. „Přestaň s tím,“ zakroutil ChengYi hlavou místo toho, aby odpověděl na A-Yaovu otázku, i kdyby alespoň ustoupením. „Ty jsi ten, kdo pomoc skutečně potřebuje.“ Podmračil se lehce, i to na jeho tváři bylo prozrazením nejen starosti, ale skoro i hněvu – těžko ale byl směřovaný na Li HuiYina, neseděl by k tónu jeho hlasu. „Nevím, co se ti honí hlavou a ty nemusíš nic vysvětlovat, jen mě nech ti pomoc – nemáš šanci to zvládnout takhle.“ Sledoval ho vážně a snažil se být neústupný, ale nenutil by spolubydlícího víc, než takhle. Kdyby byl PuAio dobitý po nějaké ze svých zbrklostí a hrál si na hrdinu, zpacifikoval by ho úplně jiným způsobem – ale ChengYi si nemyslel, že Li HiuYin/A-Yao pomoc odmítá kvůli tomu, že se nějak snaží vypadat, beztak se mu to nedařilo a každý s trochou sebereflexe by to věděl. | ||