Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Přijetí v Hanshi(PJ) Lan XiChen
Nebyl to tentýž senior, který byl u brány z večera před několika dny. Kdyby ano, pravděpodobně by cítil potřebu nechat si vše pro sebe. Zpověď, kterou (pro něj mladší žák) před velmistrem učinil, byla velmi silná a připadala mu osobní. Vlastně mu přišlo, že by bývalo bylo lepší, kdyby ji neslyšel. Lan FaGuan se totiž snažil nikoho neodsuzovat, vždy ve sporech neutrální. V době Li HuiYinova klečení byl jedním z těch, kteří utínali klepy, protože mu nepřipadalo správné hovořit doměnky o věcech, kterým nerozuměli. Sám se snažil nedělat žádné závěry. Slyšet zlomeného žáka hovořit o tom, jak nechtěně ubližoval svou snahou pomoci ZeWu-Junovi a slibovat, že už to neudělá, bylo těžké. Rozhodně by nic z toho nikomu netlumočil a už vůbec by nepovažoval za správné zasahovat do toho, co učitel Lan QiRen řekne vůdci a co nikoliv. Jenže toto nebyl Lan FaGuan. Byl to Suen YaLing. Jeden z těch, kteří se pokoušeli vyloudit z Li HuiYina nějaké odpovědi. Odpovědi, které nic nevysvětlily a budily dojem, že i HanGuang-Junovo mlčení by bylo vlastně výmluvnější… Když se tedy ZeWu-Jun zeptal, cítil potřebu skutečně vypovědět vše, co ví. „A-ah ano.“ Koneckonců cesta nebyla zrovna krátká. „Mistr Lan LongNian se vrátil ze své pochůzky. A z Nočních lovů očekáváme návrat už jen dvou skupin učedníků. Mistr MinGyu se též ještě nevrátil, ale ohlásil svou plánovanou nepřítomnost až do konce měsíce. Také…“ přeci jen se krátce odmlčel a zaváhal. Tohle byla věc, která ho napadla jako první, ale zároveň si nebyl úplně jistý, jak se k tomu má skutečně postavit. Zvítězilo však přesvědčení, že když si sám vůdce sekty zavařil, aby mohl jít Li HuiYina hledat, možná by mohl chtít vědět, že je zpět a v bezpečí. I kdyby ho předtím nalezl a poslal zpět do Gusu, určitě by chtěl vědět, že skutečně dorazil! „Také Li HuiYin se před pár dny vrátil. Je živ a zdráv.“ O trestu však přeci jen raději pomlčel. „Je dobrá zpráva, že jste zpět, vůdče klanu. Velmistrovi se uleví.“ Raději umlkl. I tak mu připadalo, že řekl možná příliš mnoho. To jen, že se s tím vším sám neuměl nějak rozumě popasovat. Asi nikdo to úplně neuměl chápat.
Nakonec prošli horní branou a tam vyvolali rozruch. Učedníci, mladší žáci, senioři, mistři… Každý kdo je potkal, se zastavil, aby svého vůdce pozdravili a uctiě se mu uklonili. Stále ještě nebyl v tak dobré formě jako kdysi, ale už působil na pohled mnohem lépe, než v den kdy odcházel a stále bylo na jeho přítomnosti něco, co nutilo ostatní, aby ze sebe vydali to nejlepší. Nikdo je však po cestě k domu vůdce sekty nezastavil ani přímo nevyrušil. I když dávali najevo radost, že Lan XiChena vidí, nebránili by mu, ať už mířil zpět do ústraní nebo k velmistrovi. To druhé bylo správně. Suen YaLing zaklepal na dveře Hanshi, kde velmistr úřadoval, pokud nebyl jeho synovec přítomen. Vyzvání ke vstupu na sebe nenechalo dlouho čekat. „Dále,“ zaslechli. YaLing otevřel dveře. Vešel, uklonil se velmistrovi. „Velmistře,“ oslovil jej uctivě. „ZeWu-Jun se vrátil a přichází vás navštívit,“ řekl prakticky jedním dechem.
Lan QiRen strávil poslední dny přemýšlením o různých věcech. Otázka návratu jeho synovců byla jednou z těch palčivějších oblastí. Vidět však Lan XiChena zpět, to bylo dobré znamení. Alespoň tedy v tom prvním okamžiku, kdy si mohl staršího synovce prohlédnout. „A Lan WangJi?“ zeptal se rovnou učedníka, který očekávaného příchozího přivedl. YaLing ale jen zakroutil hlavou: „Ne, velmistře, ZeWu-Jun přišel sám.“ Lan QiRen přikývl a propustil ho. Nechtěl být při rozhovoru se synovcem nikým rušen. Žák se tedy znovu uklonil každému z nich, vyšel ze dveří a zavřel za sebou, čímž XiChena uzavřel v jedné místnosti s jeho strýcem. A ten se tvářil komplikovaně…
Lan QiRen seděl klidně v lotosové pozici u stolku, kde před jejich příchodem asi zrovna četl nějaký svitek. Ten nyní sroloval, rty na pokraji úsměvu, který se ale neproměnil ve skutečnost. Oči měl vážné a na čele pár vrásek. Zamyšlený… rozzlobený… šťastný… To se nedalo s určitostí říct. Už proto, že sám velmistr se cítil být vším z toho. „Posaď se, XiChene,“ vyzval po chvíli alespoň svého synovce a nabídl mu protější místo u stolku. Pozoroval ho. Každý krok, zakolísání, zadrhnutí v pohybu. Jeho oči, zda se nepropadají do nicoty, jako to u něj viděl před, na i po Pečetící Ceremonii. Chtěl vědět všechno, chtěl porozumět, chtěl, aby se zatraceně vzpamatoval a šel dál! Nechtěl přihlížet další životní tragédii, jako byl nucen u svého bratra. „Jaká byla cesta?“ začal mírně, neutrálním tónem. Jakoby mezi nimi neleželo tolik nevyřčeného. Vzal konvičku s čaje a naplnil kromě svého šálku ještě jeden, který synovci podal. Obvykle to bylo naopak, ale nic neuškodí, pokud projednou učiní výjimku. Rozčílit se může vždy. A on se ještě nerozhodl, jestli to chce. Vše bude záviset na tom, co mu synovec řekne a jak. | ||
| |||
 | Návrat domů Rozloučil jsem se s ženou zdvořile a s vděčností při pomyšlení na sáček s bylinkami, jež jsem ukryl do svého šatu – když opustil jsem své předchozí myšlenky, nebylo proč vděk necítit, ani nikdy dříve jsem si nemyslel, že by pro činy na oplátku nebylo třeba poděkování. A pak... Kwan RuXiu... to, jak mluvila působilo navíc dojmem, že její starost je skutečná, ať už čímkoliv motivovaná. Raději jsem se nad tím ale snažil nezamýšlet. A nedošlo mi do momentu, kdy sama jej vyslovila, že jsem se na její jméno nezeptal, i když ne úmyslně – jen soustředil jsem se na jiné záležitosti, a nebo nesoustředil jsem se vůbec. Obojímu se dostalo podílu. Když jsem se jméno dozvěděl, příliš to však nezměnilo. Jen jsem jej mohl použít při rozloučení a přání štěstí jí i jejímu synovi – než jsem se k domku otočil zády a pomalým krokem zamířil zpět k místnímu hostinci. Skutečně pomalým. S každým dalším krokem začnou se probírat jak svaly jednoduše odvyknuté námaze, tak ty nucené do většího vypětí nošením chlapce několik mil do vesnice a pak chvíli ještě v jejích ulicích. Avšak paní Kwan skutečně věděla, co dělá - přeslička, bez, kopřiva – všechny tři jsem cítil z čaje, který jsem před okamžikem pil z prostého šálku. V jejich síle však prostého nic není, začne se brzy ozývat a dokazovat, že byliny byly pečlivě sesbírané i sušené a čaj připravený přesně tak, aby naplnil jejich potenciál. Dříve, než usednu k nové večeři zpět v lokále, začnou na mě jejich účinky doléhat. Příjemné uvolnění nastupuje postupně, ale zahání velkou část nepříjemného pnutí svalů i třes rukou, z předchozích hodin vyčerpaných. Slušný sed přestává být tak mučivý pro bolavé nohy, i ramena částečně svěsím, když se věnuji jídlu a vnímám své tělo zase pro jednou výrazněji. Je lepší soustředit se na jeho odezvy a potřeby, než otevřít klec, do které jsem při setkání s chlapcem uzamkl značnou část svého myšlení. Jak jsem se do něj dříve během dne ponořil, teď se toho samému pokouším vyhnout – zda chci nebo nechci plout na jeho vlnách, sám si nejsem už více jistý. Zatímco jsem řešil nocleh a stravu, s majitelem podniku jsem stále jednal s tou nejlepší zdvořilostí – nepříliš motivován jeho péčí a zájmem, jako spíš zachováním jeho spokojenosti a slibu vůči Kwan RuXiu. Popřál jsem mu dokonce dobrý večer předtím, než jsem se po večeři vydal do pokoje. Jeho vybavení příliš jsem neřešil, nejen že bych neměl velká očekávání, kdybych nějaká měl – ale skutečně mi na tom nezáleželo. I když jsem se sem vracet nechtěl, přeci jen musím být rád, že tu alespoň nějaký takový podnik je, když mě zmáhá únava podpořená čajem uvolněnými svaly. V tuto hodinu a takhle už bych nezvládl pokračovat do dalšího města. Po zbytek dne podaří se mi soustředit na běžné činnosti a držet se dál od hlubin myšlení i od vzpomínek. Snad protože onen zbytek dne není dlouhý – netrvá nijak dlouho a upadnu do spánku, který přelije se přese mě jako těžká vlna bezesného nevědomí, povzbuzený směsí hned několika bylin – jak z čaje, který uvolňoval svaly, tak z odvaru ze směsi pro spánek. Další den opustím Yún a vydám se dál po cestě pokryté sněhovou pokrývkou. Zbytek líných vloček se ke svým sestrám na zemi přidává pomalu, některé se usadí na mém oblečení nebo ve vlasech, ale nevěnuji jim příliš pozornosti. Bíle zbarvený obzor nese s sebou něco zvláštně harmonického, co ale zároveň láká k zamyšlení, nostalgický první sníh je silným vábidlem pro vzpomínky na méně nešťastná dětská léta… ale odtud je jen na natažení ruky vzdálen kout, kde číhají vzpomínky jiné. Vrávorající na hranici mezi bdělým soustředěním a vědomí kradoucími myšlenkami, nejsem si jistý kolik cesty jsem ušel, než jsem narazil na vůz s jediným cestujícím. Překvapený jeho nabídkou místa váhám chvilku, po slušném pozdravu, když zvažuji čemu se přiklonit. Pak však přijmu s poděkováním a připojím se k němu pro kus naší společné cesty. Z pohledu na fyzické potřeby těla, nemohl jsem než uvítat možnost vést se. Po vydatném spánku možná jsem se cítil nejlépe za poslední dny, ale stále to bylo daleko od ideálního stavu, a se sebou kdysi dávno jsem se nemohl ani srovnávat. Tím mužem nevěděl jsem, zda mohu ještě někdy být… i když zvládl se objevit na malý záblesk okamžiku, nebyl pro mě skutečně zachytitelný - ale budu muset zkusit alespoň nosit jeho tvář, a každá chvíle odpočinku tomu mohla jedině pomoci. Odpočinek mysli a odpočinek fyzický se však rozcházely ve svých potřebách. A prvnímu při sdílené cestě nepřálo a zdálo se být tak náročné soustředit se zdvořile na mužovo vyprávění a nepropadnout se znovu hluboko pod hranice reality, navzdory opatrnosti, kvůli které jsem se tomu zároveň bránil. Dařilo se mi však bojovat s tím dlouho, dost na to abych vnímal jeho slova. Ukazovala mi, stejně jako předchozí den, jen další aspekty života jaký jsem vlastně nepoznal. Přítom jsem se ale začal cítit blízký jedné stránce jeho vyprávění. “Možná někdy druhým přiděláváme starostí více, když zůstáváme stranou… než kdybychom se jim otevřeli.” Přistihnu se ta slova říkat v reakci na jeho vlastní. A automaticky se mi vybaví bratrova tvář… ale také strýc… a Li HuiYin. Ti tři zjeví se mi jako osoby, které myslím jsem nejvíce zasáhl během svého ústraní. Vzpomenu si na chvíli, kdy jsem jedno ráno po špatném snu spatřil svůj odraz v řece, když spali jsme s bratrem a Wei WuXianem venku - na myšlenky, co proletěly mi hlavou v tu chvíli, zda jsem jim přidělával jen starosti s tím, jak jsem vypadal - stále asi vypadám, snad jen spánek potlačil stíny kolem očí. Ale už před těmi pár dny, i teď myslím - jen vědoměji - že starostí jsem jim způsobil mnohem více, na tři měsíce trvající minimálně. Nemohu se jednoduše neobviňovat, když to vím. Strýc možná byl přísný a tvrdý, a kolikrát pokoušel se ukončit mé odloučení, přesto však zastal za mě veškeré povinnosti a staral se, jak míval ve zvyku - tak, jak uměl. WangJiho starosti nemohl jsem ani domýšlet, zřetelné byly ve všem, co udělal pro mě při naší cestě, jak se choval… ve starostlivých pohledech, kterých jsem si jistý jsem ještě více přehlédl, ve všech slovech řečených i neřečených, která jsme si vyměnili. Dokonce i Wei Ying jako téměř neodlučitelná bratrova součást měl starosti vepsané v nezvyklé zdrženlivosti a tichu. A Li HuiYin… jediného jsem jej skoro neznal, ale přitom to byl on, jehož přítomnost jsem vnímal, když jsem se vynořil - i kdyby jen na malý okamžik - z hlubin vzpomínek a meditací. Byl tam pokaždé… učedník s city, kvůli kterým teď nese jizvy po biči, jen protože… neodešel, když jsem nebyl schopen vyjít ven. Až do toho jednoho dne, ke kterému stále nemám vysvětlení, a druhého, který je ještě více neznámý. Když jsem se na to díval ze všech jiných pohledů, bylo co jsem udělal sobecké - a slabošské, protože to bylo zároveň vším, co jsem celé tři měsíce zvládl. Nejsem si jistý, jak dlouho trvalo než jsem se s mužem znovu rozloučil v Xie a poděkoval mu za svezení. Den ponořil se do mlhy, ve které spíše automaticky vyřešil jsem opět ubytování, nocleh… po dlouhém sledování temného stropu, kdy svět se točil jako pomalé kolotoče, využil jsem opět daru od matky malého Tua a ponořil se do spánku. Ráno bylo lepší. Po dvou nocích dlouhého a bezesného spánku i pročistit mysl se zdálo jako o něco lehčí úkol. Pokračoval jsem v cestě a cítil se ani nejvíc vyrovnaný za jakou dobu, tedy alespoň dokud se mi nepřipomněl svět, do kterého jsem patřil, a místo, kam jsem směřoval a s jakým cílem. Musel jsem příliš brzy sáhnout po roli, kterou jsem měl mít. Kultivátory ze sekty Dao jsem pozdravil zdvořile a vyměnil s nimi krátkou konverzaci - zeptal jsem se jak se daří jejich sektě a na cíl jejich cesty - když jsme se rozloučili a já pokračoval dál v cestě, veškerý klid z mého nitra se vytratil. Byl čas… V podvečer návratu domů zastavil jsem v Cayi na noc. Jednak jsem potřeboval věnovat pozornost vlastnímu vzhledu, jak jsem si po cestě několikrát připomínal, a navíc jsem opravdu toužil ještě po chvíli soukromí, než budu čelit tomu, co jsem byl rozhodnutý zvládnout. Ten večer pečlivě jsem se postaral o vlastní šat a nechal jej schnout přes noc za pomoci talismanů. Dlouhou dobu jsem strávil ve vaně a doufal v uklidnění od teplé vody a vůně mýdla, než vzdal jsem marné snahy. Pečlivě jsem rozčesal stále vlhké vlasy a povečeřel jídlo, které jsem si přinesl na pokoj z restaurace v přízemí. A chvíli jsem sledoval váček s věnovanými bylinami, než jsem jej nechal odložený spolu s dalšími věcmi a uložil se ke spánku na pohodlné lůžko. Tu poslední noc znovu jsem pocítil snad touhu, snad nutkání, snad jen potřebu silnější než jakákoliv jiná, abych dovolil mysli rozprostřít se a plout, kam bude chtít. A doufal jsem, že nezavítá tam, kam nechtěl bych jít. A snad přálo mi vlastní podvědomí alespoň posledních pár smutných, ale přitom zvláštně konejšivých chvil, nechalo mě vidět jen co jsem si přál - ať při nevědomém bdění, nebo později ve spánku. Oblečení jsem měl upravené a co nejvíce zbavené špíny a prachu předchozí cesty, vlasy pečlivě rozčesané, svázané a zdobené sponou, čelenku pečlivě umístěnou v rovině uprostřed čela. Svázaný jeho tíhou jsem Shuoyue umístil vybraně k pasu spolu s flétnou Liebing, než jsem vyrazil zpět do Oblačných zákoutí. Střapce obou nástrojů se pohupovaly rušivě s každým krokem, pod kterým tiše křupal sníh, když jsem stoupal úzkou cestou vzhůru. A držel jsem nasazenou masku, pod kterou uzamčené skrývalo se vše, co jsem si slíbil světu již neukázat - alespoň jak mi na to síly stačí. Ten úsměv mi byl vzdálený, když jsem zvedl koutky rtů v reakci na pozdravy stráží a úsměv od žáka. Pozdravil jsem je nazpět, pokývl jsem hlavou, vyslechl jeho slova. Nebylo pro mě žádným překvapením, že strýc takový rozkaz dal - a i když nitro se mi nervózně sevřelo, žákova slova jsem přijal s klidným kývnutím. Uvědomil jsem si, že stále ze mě nevyšlo jediné slovo kromě pozdravu a donutil se to napravit vlídným hlasem. “Děkuji, mínil jsem velmistra sám navštívit,” rozloučil jsem se se strážným a naznačil žákovi, ať vede cestu. Samozřejmě bych trefil sám, asi by mi to bylo i příjemnější, ale… asi nebylo dobré hned podléhat pokušení samoty, a navíc dříve bych to neudělal, nechal bych mu to očividné potěšení, možná se zeptal… a tak to udělám. “Můžeš mi cestou povědět, o co jsem za těch pár dní přišel,” vyzvu jej mírně. Pár dní. Více než tři měsíce… ale na ty nemyslím, obracím se zřetelně pouze na dny své úplné nepřítomnosti, i když fakticky v tom rozdílu nebylo. Žák samozřejmě nemohl vědět o důležitých věcech, ale třeba mi poví, jaké jsou novinky v jejich výuce a výcviku - i o to bych se dříve zajímal, a měl se zajímat i nyní. Vrátit se do života… jen kdyby ten úkol nezdál se tak těžký. Zatím však šlo jen o poslouchání, přijímání pozdravů a jejich oplácení... | ||
| |||
 | Dny plynuly…
Překvapilo HuiYinovo spolubydlící mé odtažité loučení? Nevěděl jsem to jistě ale to pomyšlení podivně hlodalo na mysli. Mohu se za tebe rozloučit s tvými přáteli. Mohu… Mohu očistit, co jsi sám očernil. – To jsem si říkal, když jsem odlétal ze strážní věže. Prakticky jsem to slíbil rozptýlenému duchovi chlapce, který si vybral tak neblahý konec. Jenže copak vím, jak se „loučí“ s přáteli? Jak bys moh?! Nikdys žádný neměl! Při všech dracích vždyť jen podívat se jim do očí je jako vypít pohár hanby! Je to nezvyk. Tohle tělo, tahle situace, neposedné myšlenky, které ke mně někdy promlouvají hlasem zesnulého zapřisáhlého bratra… Všechno!!! Ještě dlouho mi rezonovalo v uších PuAiovo rozčilené ohrazování nad nespravedlností trestu, nad jeho přílišnou tvrdostí. Proč? Jistě, mohli spolu vyrůstat, mohli být přátelé, ale stejně! Nejhorší na tom ale je to, že měl ten mladík asi pravdu. Zpropadeně já se FAKT snažil zefektivnit každý aspekt trestu, abych dosáhl maxima, ale… Ještě ani večer jsem se dost nepřiblížil tomu, abych udělal jednu kopii pravidel denně! Je to frustrující…!
A slova spolubydlícího o maskotovi po obědě mi také na náladě nepřidala… Jako Meng Yao bych se mu s úsměvem uklonil a poděkoval za dobře míněnou radu, i když bych věděl, že se mi vysmívá. Jako Jin GuangYao, bych se na něj usmál a konstatovat, jak má vybraný smysl pro humor, abych dal najevo, že jsem se neurazil a uchránil tak učedníka od trestu, který by mu za pokus o urážku vrchního kultivujícího hrozil. (Nebylo to tak, že bych nebyl pomstychtivý, nebo schopný se povozit na těch, kteří se mě opovážili zesměšnit. Ale věděl jsem, že XiChenovi na těch sirotcích záleží a hlavně to ani nebyla skutečná urážka. Spíš bych mu záviděl, že má takového patrona, kterým mu mohu být já, aniž by on věděl, že tomu tak je.) To jsou však zbytečné úvahy. Meng Yao byl sluhou jiné sekty, podřízeným, který se nikdy nesměl chovat neuctivě. Jin GuangYao byl prevít, který nedával najevo, že prevítem je a u těch kterým tuto svou stránku ukázal, se dobře postaral, aby o ní nikdy nemohli mluvit. A oni oba jsou moji součástí. S odstupem času bych nedokázal říct, kde jeden začíná a druhý končí, ani jestli existuje něco mezi nimi… A tak jediným podstatným zůstávalo, co by nyní udělal Li HuiYin? A to navazující otázka: Jak to mám při Nebi a Zemi vědět?! Pohled, který jsem Huang PuAiovi věnoval, byl srovnatelný s tím, který viděl San LingWu, když jsem mu říkal, o svém slibu velmistrovi. Skutečný Li HuiYin už není a já… Já se cítil zdrcený. O to víc, že šance na dostatečně brzké splnění trestu právě tento učedník shrnul před obědem přesně tak pesimisticky, jak se to nyní ukazovalo být…
Přečkal jsem den a udělal své maximum. Výsledek byl však, jaký byl. A večer? Setkání s LingWuem bylo překvapivé a jeho odpověď odlehčená. Jen kdyby se sám netvářil tak vážně. Nejde mi to, že? Namísto nápravy vše ještě zhoršuji… Ale když já vážně netuším, jaký byl! Přikývnu San LingWuovi. Doopravdy nemám proti četbě nic a večeře… Zakručení v žaludku je samo o sobě dost výmluvné. „Po večeři se tam ještě vrátím,“ obeznámím jej hlasem takřka bez života. Však jak jinak, když jsem vyčerpaný na těle i na duchu. Už se ani nesnažím předstírat, že tomu tak není. Koneckonců nemusím. V tomto ohledu a zrovna před tímhle mladíkem, nemusím předstírat sílu a nadhled, protože ví a chápe. Možná to pro něj bude, jakoby se jeho kamarád změnil, ale bude si myslet, že ji chápe, i když bude mílovými kroky vzdálen od skutečného důvodu. „Nemusíš na mě čekat…“ vydechnu a zní to stísněněji, než jsem chtěl. Musím polknout a zamrkat, protože se mi z nějakého důvodu chtějí zase z očí koulet slzy, které ale tímhle zastavím. Není to tak, že bych mu zakazoval přijít, ani na něj nejsem hrubý. Říkám, že tam pro mě nemusí být. Můj, tedy vlastně HuiYinův, hlas zní jen prázdně a přesně odráží míru odevzdanosti, kterou cítím uvnitř. Nejsem tvůj přítel, už ale neřeknu. A zatraceně mě bolí hlava!
Povečeřeli jsme v tichu a klidu. Spolubydlící zřejmě usoudili, že bude nejlepší dodržovat jakýsi status quo, kdy všechno funguje, pokud někdo neřekne víc než má. S tím se dá žít, pomyslel jsem si. Jenže to je právě problém! „Žít“ není to správné slovo, které by vystihovalo situaci… Není to život. Je to čekání na smrt. Je to vzdání se naděje. Odkopnutí všeho, co mi bylo vnuceno spolu s tímto tělem. A já ani neznám odpověď na to, zda je to to co chci… Využiji sílu HuiYinova jádra a ulevím rukám alespoň natolik, abych byl při večeři schopný třímat hůlky a najíst se. V tichosti. Proč se musíte tolik starat? Nikdo se vás o to neprosil! A přesně o tom je přátelství. Neprosíš, nevyžaduješ, nemanipuluješ, ale dostáváš to nejlepší, co mohou a umí dát. Přičemž bys to měl samozřejmě opětovat, ale počkej! Já zapomněl, že toho nejsi schopen…
S úzkostí se večer vracím do knihovny a pokračuji v trestu. Skutečně potřebuji zarovnat počet alespoň na ty 3000 opsaných pravidel! Tomuto cíli obětuji svou vůli. Je to to jediné, co má nyní smysl a já se opravdu potřebuji na něco soustředit. Něčemu se věnovat. Usilovat, ať už o cokoliv… Pořád si opakuji, že to zvládnu. Rád bych tomu skutečně věřil. Nakonec se na hranici vyčerpání dostanu na 3130 – a považuji to za skutečný úspěch! Ale pořád to nestačí…
Napnul jsem do krajnosti tělo i čas před večerkou. Když opět oblečený, ale už ne obzvlášť upravený, vyjdu ven, zjistím, že San LingWu tam čeká pod lucernou s malou knihou. Zakroutil bych nad tím hlavou, ale podaří se mi to gesto fyzicky neprovést. Vykročím k němu. „Je čas jít spát,“ připomenu mu odtažitě. Mám problém najít hlas. Vůbec sílu mluvit a jít. Překvapivě si ale HuiYinův přítel na nic nestěžuje, sbalí knihu a vykročí se mnou k ubytovnám. Proč?, pořád to nechápu.
Trocha večerní hygieny a jsem zralý jít spát. Na druhé straně vím, že pokud takto usnu, tak se ráno probudím celý rozlámaný a přežít další den bude téměř nemyslitelné… Lépe si prohlédnu léčiva, která mám k dispozici z věcí, které mi zanechal u sebe i v jeho kóji. Pilulky na bolest, prášek na rány a šrámy, mast na bolavé svaly… Tak jo. Je to dost na to, aby to pomohlo. Před spaním se namažu všude, kam dosáhnu. Chtělo by to masáž, vím o tom! Ale tu sám sobě člověk neposkytne, že? Jistě, že mne napadne i to, že kdybych některého z přítomných požádal o pomoc, že by zřejmě nic nenamítal. Jenže při pomyšlení, že se před některým z nich svléknu a nechám ho, aby se mě dotýkal všude, kde potřebuji, se mi vybaví XiChenova tvář a já vím, že prostě nemůžu.
Pravda je, že jsem zkrátka zvyklý dělat věci sám. Vždy jsem byl na všechno sám. I když jsem měl na něco lidi, vždy to bylo tak, že jsem je jen využíval, jak nejlépe je bylo možné využít. Jako když v šachu používáte jednotlivé figury k dosažení svého cíle. To nebylo přijetí pomoci, ale vmanipulování do situace aby udělali, co chci. Jediný komu jsem opravdu kdy dovolil, aby mi s něčím skutečně pomohl, byl XiChen. Alespoň s těmi běžnými činnostmi jako česání a mytí vlasů, masáž rukou, nebo nohou… Jak bych mohl takové intimní činnosti sdílet s někým jiným? A tak to jednoduše nedělám, i když vím, že by to byl rozumnější…
Druhý den a ráno není nepodobné prvnímu. Jen s tím rozdílem, že mi činí problém rozhýbat své tělo. Huang PuAi opět budil Liu ChengYie. San LingWu jestli už sehnal vlasový olej, nestihl ho ještě použít… A já se mezi nimi pohyboval jako tělo bez duše. Pozoroval jsem, poslouchal, zdravil… Ale veškerou další energii jsem věnovat boji s tělem, které nejen že pro mě bylo stále nezvyklé, ale také bylo unavené a bolavé.
Lekci jsem zvládl. Při opisování stále nenašel žádné lepší řešení, než včerejšího dne. Ale alespoň jsem dokončil jednu kopii! Přišel čas oběda a já se vypravil za ostatními, když mi zastoupili cestu tři jiní žáci. Prý že jsou do jídelny, jestli se k nim nechci připojit. „Děkuji za nabídku, půjdu sám,“ odmítl jsem je slabým těžko čitelným hlasem. Neměl jsem náladu na žádné otázky ani vysvětlování. Vždyť jsem nic pořádně nevysvětlil nikomu kromě Velmistra. Budiž však ke cti strážnému seniorovi u brány, že skutečně evidentně nešířil drby, protože kdyby se někomu zmínil o tom, co slyšel, nikdo by se už pravděpodobně neměl potřebu ptát…
A že se mi nakonec nepodařilo zvědavým otázkám úplně uniknout. „Proč jsi odešel?“ zeptali se. „Tento učedník se domníval, že svým činem přiměje vůdce sekty přerušit meditace v ústraní,“ odpověděl jsem podobně jako Lan QiRenovi. „Proč jsi vůbec klečel?“ zajímalo je. „Tento učedník se pokoušel vyjádřit vůdci sekty účast a podporu.“ To byla pravda. Těžko by HuiYinovi pomohlo, kdyby znali jeho úplné důvody, že? „Proč ses vrátil?“ Inu, mohli se zeptat hloupěji? „Bylo třeba přijmout trest.“ Myslím však, že ani jeden z tázajících nebyl s mými odpověďmi zcela spokojen. Na druhé straně, stěží mohli čekat víc…
Tři dny! Tři dny lekcí, opisování a samo mazání svalů, trvalo, než se vrátil mistr šermu, který nás měl na starosti. To ovšem znamenalo dvě věci. Méně času a nutnost skutečně poznat šermířské schopnosti tohoto těla. Chci zpátky svůj Hensheng…! Ne, že by Zànghónghuā byla špatný meč, ale není to stejné. Bylo asi štěstí, že Huang PuAi vždy vytvořil dvojici se mnou. Štěstí, protože tím bylo eliminováno, aby si všiml změny někdo jiný. Problém, protože takto si jí určitě všimne jeden z těch, kdo byli Li HuiYinovi nejblíže. Zkusil jsem to podobně jako u stojky. Počkal jsem až PuAi zaútočil a nechal podvědomí, svalovou paměť a instinkty aby vedly mé pohyby. Jen míra duchovní energie byla tím, co jsem skutečně usměrňoval, a že jsem se skutečně nemínil šermem vyčerpat! Jakoby to snad bylo možné…
Mám toho dost. S každým dalším dnem toho mám ještě mnohem víc než dost. Chodím spát s večerkou a vstávám ráno brzy. Paměť a mozek zaměstnávám na maximum. To samé tělo. Do toho všechny ty černé myšlenky a dotěrné vzpomínky na šťastnější návštěvy a pobyty v sídle klanu Lan, které musím pokud možno neustále odhánět, protože jinak bych se zhroutil. Nejistota jak se chovat k HuiYinovým přátelům a všechen ten zmatek kdo vlastně jsem… Už jsem zažil velké zmatky a obrovské duševní vypětí a stres. Vážně, pod Wen RuoHanem to nebyl žádný med. Poznal tam tu nejkrutější stránku sebe sama a do poslední chvíle si nebyl jist, na čí stranu se opravdu postavím… Pod Jin GuangShanem jsem dělal jednu špinavou práci za druhou v neutuchající snaze o jeho otcovskou lásku a přízeň, která nikdy neměla šanci existovat. Jako vrchní kultivující jsem se třásl strachy před odhalením… A to z největší části proto, abych tím neublížil těm, kterým na mě vůbec někdy záleželo a na nichž záleželo mě v čele s Lan Xichenem. Nic z toho mne však nemohlo připravit na absolutní odevzdanou beznaděj, kdy mě drží při smyslech jen úkol, který jsem si dal, přesto, že je vlastně úplně zbytečné si za ním stát. Toto uvědomění se mě neustále snaží táhnout níž do bahna, kterým se brodím. A vzhledem k tomu, že San LingWu mi dělává dvakrát denně tichý stín, Huang PuAi je při šermířském sparingu trpělivým partnerem a Liu ChengYi tichou podporou, nejspíš se něco z mého naprosto žalostného duševního stavu (spíše úplně všechno) čím dál zřetelněji zračilo v té tváři, kterou nikdo neučil skutečně lhát! A čím déle trval tento jejich status quo, tím hůř jsem se cítil. S každou drobností, kterou pro mě, ne pro svého mrtvého přítele, udělali, se každý nádech stal jahelníčkem v plicích. Neuplyne večer, kdy bych si ve své kóji znovu nepřečetl Li Luanův dopis, když už jsou ostatní uložení. Je důležité si připomínat motivaci.
A pak přišlo ráno šestého dne. Vnímal jsem okrajově, když spolubydlící vstávali, protože jsem sám nemohl pořádně spát. Začal se projevovat můj neduh, příliš lehký spánek. Někdo jako já musel být vždy připravený očekávat útok. Normálně mě vzbudilo klidně i lehké došlápnutí… Ale i když jsem považoval za nesmyslné, pokoušet se na poslední chvíli do PuAiovy hlavy natlačit nějaké informace, nijak jsem jim to nevymlouval. Kdybych měl víc času a možností, naučil bych ho jak snáze memorovat. Jenže to by vyžadovalo opravdu více času, než si nyní mohu dovolit. Na druhé straně kdo jiný než LingWu by mohl znát podobné techniky a něco ho naučit?
Vstanu a vyploužím se z kóje. ChengYi sedí u stolu s podepřenou hlavou. Rána jsou pro něj zlo. Ale co jiného než šálek čaje z povzbuzujících bylin by mu mohlo nyní pomoci? Do budoucna je to jiné, nějaké autosugestivní techniky pro probuzení… ale popravdě si myslím, že už jistě dávno všechny podobné metody vyzkoušel. I proto jsem zatím nenavrhl nic, co by mu mohlo zefektivnit den. Otázka „Proč bych to vlastně měl dělat?“, se sice vždy dostaví (když dojde na podobné myšlenky), ale já se na ni nepokouším hledat odpověď. Asi je to o tom, že se pokouším přemýšlet jako Li HuiYin. Nebo možná jde o nějakou dávno zapomenutou přirozenost vůči lidem, kteří jsou ke mně milí. Ačkolvi oni nejsou milí ke mně, jsou takoví ke svému spolubydlícímu a příteli a kdyby se každý jeden z nich dozvěděl čí duše je v tomto těle, byl bych už pravděpodobně rozčtvrcen…
Ale zpět k ránu. Pozdravil jsem ho, umyl se, chtěl se jít obléknout… Když jsem ale procházel středem, ChengYi mi zastoupil cestu. Pomoct? Jako bys mohl! Zakroutím hlavou a povzdechu si. A vůbec! Nech mě být, ano? Nestojím o tvou pomoc! O ničí pomoc… Dějte mi už pokoj! Promnu si kořen nosu dřív, než si uvědomím, že to gesto dělám. Poklepal prsty o nádobku v rukou. Mast? Díky mám svojí… Jenže já přeci vím, že se sám nikdy nenamažu dost. Vím, že není rozumné odmítat pomoc! A stále zůstává fakt, že ji nedokážu přijmout… Co mám dělat Li Luane, hm? Co?! Jak říkáš, svým kultivačním bratrům, „ne“? Co bys udělal, kdybys tu byl? Přivřu unaveně oči. „Děkuji,“ vydechnu unaveně. „Ale nemohu to přijmout. Schovej si své úsilí, pro někoho, kdo bude tvou pomoc skutečně potřebovat.“ A kdo už není vlastně mrtvý… „Zvládnu to.“ Jasně, protože ty zvládneš všechno, že?! Drž už konečně klapačku!!! Sevřu pochvu meče a pevně stisknu zuby. „Mohu se jít obléknout?“ vypravím ze sebe přidušeně a téměř zoufale. Dřív bych našel lepší slova. Tehdy bych ze situace vybruslil s grácií, ale teď… Teď už to chci mít prostě a jednoduše za sebou… | ||
| |||
 | Oblačná zákoutí A-Yao Při první své lekci v Oblačných zákoutích měl A-Yao štěstí. Přestože ji vedl ten, koho chtěl na tom postu vidět (alespoň z nabízených možností) nejspíš nejméně, vyvolán byl jako Li HuiYin jen jednou a s odpovědí byl Lan QiRen zřejmě spokojený. Sice ho sledoval přísně a dával pozor na jeho slova, závěrem ale jen přikývl a odpověď mu odsouhlasil - přesunul pak pozornost k někomu jinému. San LingWu si nakonec nesedl do první řady - jeho plán následovat svého spolužáka selhal, tedy se posadil první - ale alespoň do řady druhé. Během rána si nakonec A-Yao mohl přidat o svých spolubydlících další poznámku, která mu však stále bohužel nepomáhala v získání ucelenějšího obrazu mladíka, který se obětoval a přivedl jej zpět - ale minimálně snadno mohl odtušit, že z jeho spolubydlících nikdo nebude úplně zoufalý v teorii, protože s jejich odpověďmi byl velmistr vždy minimálně tak v pořádku, aby je neopravil, maximálně je doplnil. Lekce vlastně utekla bez nějakých nezvyklostí. Nejvíc nevšední tedy bylo, jak se po konci lekce rozloučili. Tedy pro jeho spolubydlící, protože pro A-Yaa bylo z jeho nového denního režimu nezvyklého mnoho. Zatímco PuAio měl plné myšlenky na to, jak využít dopoledne a vůbec mu nedošlo, že na něj nebude mít jeho oblíbený trénovací partner čas, San LingWu věděl, že má Li HuiYin dnes začít svůj trest a tak nějak čekal, že se od nich oddělí - stál o něco stranou zamyšlený - a ChengYi minimálně tušil, že něco takového se chystá. Všichni tři ale vypadali překvapeně, když se dozvěděli kolikrát má jejich spolužák pravidla ve stojce opsat - v různých úrovních tedy, LingWu nejméně, měl nejspíš nejlépe přehled, a PuAiovi málem vypadly oči z důlků. A než začal myslet, vyhrkl. “Cože? Vždyť to zešedivíš než skončíš, to je…” jenže dál nepokračoval hned, protože ho ChengYi tiše, ale rázně okřikl. Nakonec kolem nich bylo stále spoustu ostatních. také se někteří učedníci pozastavili a podívali jejich směrem, než pokračovali dál - možná se všichni trochu obávali, aby každou chvíli nevyšel z učebny Lan QiRen. PuAio ovšem pak stejně ještě dodal, i když tišeji, “je to nefér, i kdybych si za to měl jít kleknout, je. Nejdřív sedmnáct ran a… dobře, mlčím!” A s tím si založil ruce na hrudi, když ho opět druhý spolubydlící zastavil. Samozřejmě - museli být přátelé, jinak by jim těžko záleželo jaký trest měl Li HuiYin vykonat. A PuAio v sobě měl úctu jako všichni ostatní, ale byl schopný na ni úplně zapomenout v takové chvíli a začít se rozčilovat, kdyby nebyl zastaven. Jak na A-Yaa muselo asi působit, vidět takové reakce na něco, co on musel prožít… ale co nebylo směřováno jemu, ale Li HuiYinovi? LingWu, který se držel tiše na dva kroky od nich, zatím přemýšlel. Neměl, jak spolužákovi pomoc - snad jinak, než mu dělat společnost. Nabídnout podporu i kdyby ničím jiným, než že si bude opodál číst knihu… měl to udělat? Svého přítele sice moc dobře neznal, ale měl dříve dojem, že jej chápe - teď si však nebyl jistý, jak se k němu chovat. Když A-Yao vykročil směrem ke knihovně, nejdřív ho rychle dohnal. “HuiYine… nemám jít s tebou?” Alespoň se zeptal, tentokrát. Ale po odmítnutí přikývl - a více se neptal. “Tak… se drž.” To bylo vyloženě chabé přání, ale co říct jiného? Všichni tři se pak tedy vydali jiným směrem, najít zábavu na zaplnění volného času... Zatímco A-Yao skončil v knihovně, které ani nemohla mu dopřát úplnou samotu v tom, co se snažil vykonat. Vítala jej tichem a poklidnou atmosférou, ve které o několik stolů dále procházel několik svazků seniornější vnitřní učedník, od kterého si vysloužil nejprve zamračení, když tak prudce otevřel dveře a narušil jeho mír, a dále několik lehce zmatených pohledů během svých snah o nalezení nejvhodnějšího způsobu pro výkon trestu. A jeden vyloženě pobouřený, jakmile začal odkládat vrstvy oblečení. Cokoliv ale učedník dělal, bylo to pro něj důležité tak, že neodešel s uražením nad tím, jak se mladík v knihovně chová, nebo spíš jak vypadá přitom, co dělá - zvedl se teprve asi hodinu předtím, než byl čas oběda. Za okny studený vítr líně rozhazoval zbytky nesklizeného listí a slunce stoupalo po obloze a blížilo se více a více polední pozici, a zatímco svět venku utíkal vlastním tempem, každá vteřina uvnitř tiché knihovny líně se sunula vpřed, snad pomaleji než jednotlivými tahy tvořil A-Yao znaky a ze znaků slova a pravidla. Každý další řádek, každých deset pokynů pro život hodný Lan klanu, po kterých následovala krátká přestávka, jen připomínalo kolik ještě dalších zbývá - popsat jeden arch zdálo se v tom vleklém čase jako nekonečný úkol, natož sedmdesát dva… občas někdo vešel či odešel a přinesl trochu světa zvenku. Nikdo ale nerušil více, než pohledy plnými potlačované zvědavosti, a to ať už uvnitř knihovny, nebo po cestě do jídelny - kde skutečně nebylo nijak těžké vidět všechna slova, která čekala PuAiovi na rtech, jakmile budou moci být vypuštěna. Když se dočkal vysvětlení i bez otázek, už venku se usmál a lehce do spolužáka dloubl. “Náhodou myslím, že bys měl změnit styl natrvalo, rozhodně potřebujeme nějakého maskota.” Jakkoliv dál by chtěl v tomto směru pokračovat, A-Yao netušil, protože jej čekala knihovna. Ta se stala během následujících dní jeho novým domovem téměř více, než ubytovna, kterou s chlapci sdílel. Rozhodně v ní trávil více času, pokud zůstal trestu, jež za Li HuiYina vykonával, věrný. V průběhu prvních tří dnů měl možnost věnovat se sepisování pravidel vždy po ranní lekci, po obědě, když mu nebyly určeny jiné povinnosti (což se stalo například, když celá třída připravovala s typickou přesností svitky a pergameny pro tvorbu talismanů a pečetí na blížící se zkoušku), a po večeři, pokud mu zbývaly síly. Zatímco první dny si vysloužil v knihovně opravdu velké množství pobouřených pohledů, postupně se zdálo, že si její návštěvníci na jeho málo oděnou přítomnost zvykají a zprávy, jak vykonává svůj trest, se tedy nejspíš i přes všechna pravidla zvládly rozšířit. Pokud se bál otázek, bál se oprávněně, ale nebylo to tak hrozné - na jiném místě jistě by se dočkal mnohem otravnějšího přístupu. Přesto několik takových momentů bylo. Skupinka tří spolužáků hned druhý den zastavila jeho cestu z knihovny před obědem, aby se zeptali, jestli se k nim nechce přidat. Kdyby přijal, po krátké konverzaci dočkal by se zvědavých otázek na to, proč vlastně odcházel z Oblačných zákoutí - Li HuiYin tedy, ne on. Bohužel se ale ocitl i v situaci, kdy byl tázán přímo a nedostal možnost nejprve s někým ani netrávit čas. Za šest dnů to byly tři případy, což ale bylo stále velice malé množství - a šlo v podstatě o to samé. Proč odešel, proč se vrátil, proč klečel. Oproti tomu tři jeho spolubydlící zřejmě uzavřeli nějakou podvědomou dohodu a o jeho trestu se více nezmiňovali, ani se na nic neptali. Nejlepší v chování se, jako že je vše v pořádku, byl ChengYi - s jeho vážnou tváří to měl jednoduché. PuAio byl během prvních dnů - kdy zvědavých pohledů bylo nejvíce a nedalo se je přehlédnout, i když jeden zrovna nebyl jejich cíl - vcelku popudlivý, ale A-Yaa překvapivě vůbec neobtěžoval. A San LingWu… na tom bylo asi nejvíce znát, že nic není normální, ale jeho cílem nejspíše bylo být tichou podporou pro Li HuiYina, dokud mu ji ten dostatečně neodmítne. Ten první den San LingWu čekal před knihovnou v čase, kdy musel A-Yao svůj trest přerušit a odejít na večeři. Způsobně stál kousek od vchodu a skutečně se po několika minutách dočkal - došel k němu s lehkým, přátelským úsměvem, jakoby se po obědě s nimi HuiYin nerozloučil tak chladně, a přidal se k němu s rukama klidně složenýma za zády. Pokud spatřil překvapení v jeho tváři, nekomentoval ho - a jestli viděl únavu, nedal to znát více, než starostí za tím úsměvem, která tam ale byla usídlená už od okamžiku, co jej A-Yao potkal. “Na čtení není nikdy pozdě, HuiYine,” broukl mu v tiché odpovědi a vykročil po jeho boku směrem k jídelně. “Ale je je čas večeře…” Dodal, a pokud nezačal A-Yao sám konverzaci, byl jako společník úplně tichý. A to jak po cestě na večeři, tak později, pokud jeho přítel ve svém trestu pokračoval, a pokud se dříve nevrátil, když čekal od osmé před knihovnou a pod lucernou četl tenkou knihu - zřejmě svou vlastní. Stalo se to zvykem po takovou dobu, dokud - a pokud - by mu A-Yao coby Li HuiYin nedal najevo, že si nepřeje jeho společnost. Pokud se tak nevyjádřil, San LingWu na něj čekal dvakrát denně jen proto, aby s ním strávil klidně úplně tichých pár minut na cestě k jídelně nebo k jejich ubytovně. Snažil se mu nabídnout nějakou podporu a společnost - podobně jako po tři měsíce, kdy byl jedním z těch, kteří mu nosili alespoň jídlo, zatímco klečel na dvoře - a ze všech tak činil nejčastěji a vždy u něj alespoň chvíli zůstával. Viděl, že se jeho přítel změnil tak, že to nedokázal pořádně pochopit - nikdy necítil něco takového, co Li HuiYin - ale byl zkrátka takový, nemohl se jen tak přestat zajímat. Čtvrtý den A-Yaova pobytu v Oblačných zákoutích napadl sníh a harmonogram jeho dne se změnil s návratem mistra YongNiana, který se opět chopil lekcí šermu. Při námaze, kterou musel podstupovat při trestu, nebylo právě o co stát. Ale bylo to snad zároveň i jeho štěstím, zrovna pro tento konkrétní účel, že trávil dny opisováním a ve stojce. Možná o něm věděl stále málo, ale věděl, že předchozí majitel jeho těla bych dobrý šermíř a jeho styl byl jistě úplně jiný od stylu, jakým bojoval on. Vyčerpání tak bylo jednoduché vysvětlení odlišností - a obvykle entuziastický PuAio navíc využil zřejmě všeho vcítění, kterého byl schopný, když se s ním spároval podobně automaticky, jako téměř vždy při párovém procvičování, ale držel se zpátky a spíš se jen přizpůsobil tempu svého spolužáka. Lekce však byla něčím dalším, čím musel A-Yao své tělo protáhnout. A že to stál mnoho námahy, o tom pochyb být nemohlo. Šestý den večer se PuAio snažil na poslední chvíli naučit vše na zkoušku, kterou jim velmistr na příští ráno slíbil. Už měli jít všichni pomalu spát, ale s minutami do deváté se tento konkrétní z jeho spolužáků stále snažil zpracovat všechny své poznámky - až nakonec se nad ním slitoval San LingWu a ti dva se domluvili, že ještě před snídaní zajdou do knihovny nejnutnější body zopakovat. Konečně mohli zhasnout, úplně na poslední chvíli. Ten den vstal PuAio ještě dříve, než bylo jeho zvykem, ale nevyužil tentokrát přebytečný čas ke cvičení. Nejprve vzbudil LingWua (který možná litoval v tu chvíli svého včerejšího slibu, ale zůstal mu věrný), a než oba společně odešli, vytáhl - doslova - z kóje také ChengYiho. Probouzení těch dvou bylo tak drtivě odlišné, až to bylo zkrátka úsměvné, tedy alespoň by mohlo, kdyby jeden neměl až příliš trápení - a toho měl náš znovuzrozený pořádnou dávku. A-Yao každopádně měl možnost každé ráno být svědkem toho, jak PuAio bere za osobní povinnost (a značně pobaveně) svého vážnějšího spolužáka donutit vstát. Používal k tomu různé prostředky a když náhodou vstal ChengYi jeden den sám, vyloženě vypadal, že mu snad zkazil ráno. Když se tedy A-Yao to ráno probral, dvě kóje byly prázdné a ChengYi seděl u jejich společného stolu - upravený a oblečený, jako by mohl kdykoliv vyrazit, ale opřený loktem o desku stolu, hlavu podloženou dlaní a povážlivě se nakláněl. Ani on své schopnosti vstávat nedůvěřoval natolik, aby si znovu lehl po brutální krádeži spánku. Sotva A-Yao vylezl z kóje, jeho spolubydlící sebou trhl a nebylo hned jasné, jestli neskončí hlavou na stole - ale narovnal se, aby nezvládl potlačit zívnutí - možná vypadal úplně malinko kysele, ale nabral vážnost ještě předtím, než mu popřál dobré ráno. Vlastně to bylo jediné, co zatím mohl nejčerstvější spolubydlící zjistit, že ChengYimu dělá skutečné potíže. Přestože už dlouho žil v pravidelném režimu učedníka Lan, ráno mu zkrátka trvalo věky, než se probudil. Vždy sice nabral tvář ještě ve své kóji nebo při ranní hygieně, a pak vypadal skoro probuzený, ale když s ním A-Yao trávil každé ráno pár dní, dalo se všimnout, že až přibližně do poloviny prvních lekcí býval mnohem zpomalenější, než celý zbytek dne. I těsně před večerkou po celodenním učení, tréninku, pobíhání a povinnostech, byl stále živější, než po probuzení z nočního spánku. Také měl v noci problém se do něj propadnout - s devátou tiše ležel jako všichni ostatní, ale dlouho trvalo, než skutečně usnul - ale to by A-Yao mohl zjistit jedině, kdyby sám nepodlehl vyčerpání a poslouchal dvojici dechů a jedno pochrupování od svých spolubydlících. Zpátky k dobrému ránu. Možná existoval někdo, kdo by i v A-Yaově kůži zvládl mít skutečně dobré ráno, někdo, kdo by byl pozitivně naladěný (a jehož duchaplnost by možná stála za zvážení) - nebo někdo, kdo by našel nějakou maličkost, ze které se těšit. Každopádně však bylo mnoho důvodů, proč by tohle ráno mohlo být spíš pořádně mizerné. Rozpoložení mysli byla samozřejmě jedna strana věci. Ale už jen to, že i když Li HuiYinovo tělo bylo atletické a trénované, mělo své limity, a proti testování svých hranic během předchozích dnů náležitě protestovalo, ke špatné náladě stačilo samo o sobě. Všechny neustále zkoušené svaly projevovaly své útrapy bolestí, ztuhlostí i třesem, jen aby se po každém odpočinku stejně musely dát znovu do práce - zpočátku s tou trochou znovu získané energie, jen aby byly záhy ještě o něco více neochotné. Dokud ale měla duše uvnitř dostatek vůle, tělo její přání plnilo co nejlépe v rámci svých možností. Poznávat zcela jiné limity se pro A-Yaa stalo nezbytností, pokud chtěl v Li HuiYinově trestu pokračovat řádně tak, jak se rozhodl onen první den. Přitom ale měl jen omezené množství prostředků, jak namáhanému tělu ulehčit - pokud se tedy nerozhodl vychýlit oproti pravidlům, která sám jedno za druhým zapisoval. Bez obav ze zpřísnění trestu a dalšího pošpinění pověsti Li HuiYina, směl využít k boji proti vyčerpání a k úlevě namoženým svalům jen maličkosti, jako uvolňující masti a čaje nebo odvary z bylinek, z nichž některé mohly mu přidat energie, jiné pomoci ke klidu, ale zcela regenerovat jeho tělo nezvládly. Navíc pokud si neřekl o pomoc, byl na aplikaci mazání sám - těžko tedy zvládat řádné masáže, které by si jemu věnované tělo zasloužilo. Alespoň měl nějaké zásoby ještě od Li HuiYina, i v jeho věcech z kóje nějaké vhodné pomocníky objevil, a pak - v Oblačných zákoutích nebyl zase takový problém případně masti nebo bylinky sehnat. Bylo prakticky jisté, že kdyby si o pomoc řekl kterémukoliv ze svých spolubydlících, poskytli by mu ji. Poskytli by ji Li HuiYinovi... Ale řekl si o ni A-Yao? Každopádně to ráno, kdy vstal a u stolu našel poklimbávajícího ChengYina, malý detail mu mohl napovědět, že ať už si během předchozích dnů o pomoc řekl či nikoliv, dnes bylo minimálně plánované mu nějakou nabídnout. Tím malým detailem byla nádoba s mastí, odlišná od té, kterou A-Yao vlastnil, nebo mohl sehnat v Oblačných zákoutích. Ležela na stole, u kterého jeho spolužák seděl - a čekal, až se A-Yao postará o svou základní ranní hygienu. Li HuiYin by nádobku poznal - byla prakticky stejná jako ta, kterou jednou našel na nočním stolku. Tenkrát měl za sebou skutečně náročnou sérií dnů. Moci se účastnit nočního lovu bylo samozřejmě poctou a skvělou možností, jak trénovat své schopnosti. Byl vybraný jako jeden ze čtyř ze třídy, aby doprovázel několik seniorů - úkol to ale byl skutečně náročný. Přesto by ho něco takového nesložilo - kdyby ho PuAio celý následující den neprovokoval, možná trochu závistivý. Pošťuchání a provokace tak vyvrcholila až do souboje - což mezi nimi nebylo ani nic tak podivného, ale tentokrát byl jejich souboj možná trochu naštvanější, než jindy (a navíc překvapivě obvykle popichoval Li HuiYin PuAia, i když by jeden hádal, že to bude naopak) - jenže po relativně vzácné porážce už Li HuiYin neodhadl (tak trochu vnitřně nabručený), že by měl raději odpočívat, a rovnou se odklidil a trénoval, dokud nevyčerpal poslední zbytek energie a svaly po náročných dnech konečně neodmítly dále spolupracovat. Tenkrát ChengYi prohlásil, že jsou oba “tupí jak balvany”, odignoroval vlastní porušení pravidel a ani s jedním celý zbytek dne nepromluvil. A zatímco on mu věnoval mast, PuAio se pak celý následující tři dny Li HuiYinovi omlouval za to, že ho tak nesnesitelně provokoval - tím, že kolem něj poskakoval jako nějaká věrná posluhovačka, až tím Li HuiYina dovedl natolik k šílenství, že se přestal raději zlobit. Ale to se stalo už před delší dobou, od té doby všichni tři vyrostli… a jeden stihl ze světa odejít. A-Yao tak nemohl skutečně vědět, co je obsahem nádobky, jen se domnívat. Když ze zadní místnosti vyšel, Liu ChengYi měl nádobku v ruce a prsty zkoumal vzor, vyrytý do opracovaného dřeva. Jeho rodina pocházela z míst mnohem jižněji, než leželo Gusu - i proto byla jeho pleť přivyklá slunci a stačilo jí málo, aby se relativně dobře léto opálila, zatímco ostatní nechytali barvu skoro vůbec, nebo naopak se před sluncem museli chránit. Jeho matka byla pyšná, že je učedníkem v Oblačných zákoutích, že bude, až vyroste, pokračovat v umění jeho zesnulého otce. Sama byla v jejich domovině uznávanou doktorkou a učila sestru řemeslu její rodiny - a právě ChengYinova sestra mu jednou za zač poslala balíček s takovými malými pozornostmi z domova, v krásných krabičkách a lahvičkách. I když to bylo sentimentální, ChengYi spoléhal kdykoliv mohl na dary od své sestry, než na podobné produkty z Oblačných zákoutí nebo přilehlých měst. Ale zase to nebylo tolik sentimentální, že by to dělal i za úkor kvality - úcta, kterou k matčině a sestřině řemeslu a jejich schopnostem choval, rozhodně ležela na úrodné půdě. Když tedy A-Yao přišel zpět po ranní hygieně, probral se z myšlenek a vstoupil mu pomalu do cesty. “Než budeme muset jít, nech mě ti pomoc,” oslovil ho s klasickou vážností a zaklepal prstem na nádobku s mastí. Z jeho pohledu, pokud se Li HuiYin snažil používat nějaké masti sám, bylo mu jasné, že má zkrátka limit v tom, jak může mast rozetřít a kam se dostane. A kdyby si o pomoc dříve řekl již sám, teď byla akorát vhodná příležitost ji zopakovat. Vlastně - ze všech spolubydlících byl A-Yao pořádně osamotě za poslední dny jen se San LingWuem - tedy i kdyby mu ChengYin chtěl pomoc nabídnout dříve, bylo možné, že to neudělal už jen z nedostatku příležitosti. Přeci za ním nepřijde s takovou věcí za dne do knihovny, nebo ji nevytáhne ráno či večer ve společnosti dalších spolubydlících - jen kdyby si A-Yao řekl sám, to by byla jiná. A přestože jeho slova nekončila jasnou otázkou, nezněla ani jako rozkaz. I když mu stál v cestě, stále se držel dostatečně daleko tak, aby nenarušil jeho prostor a dával Li HuiYinovi možnost ho obejít. Ale sledoval ho s klidem, s podobným přístupem, jakoby šlo o úplně běžnou věc, jako když to první ráno sebral LingWuovi hřeben, aby mu rozčesal a spletl vlasy. | ||
| |||
| Vítej doma, ZeWu-June(PJ) Lan XiChen
Usmála se. Byla rozhodnutá mu směs pro spánek vnutit tak jako tak. Prostě by mu ji dala, až by odcházel. To by ho přeci nemohlo urazit, nebo ano?
Přikývla mu v odpověď. „Rozumím,“ dále to nerozváděla. Nebylo proč. Ať nad tím přemýšlela sebevíc, zatímco vychutnávala bylinkový odvar. Chtěla se ohradit proti další laskavosti, kterou nabídl, ale zdál se být už tak unavený… Měla pocit, že čímkoliv dalšímu bude cizince jen vyčerpávat. Usmála se. Vlídně a starostlivě. „Připravím vám tu směs na spaní,“ sdělila pomalu. Pečlivě vyslovovala. Nebyla učená, ale uměla mluvit přesně tak pomalu a trpělivě, jak někteří lidé potřebovali. Ať už šlo o podnapilé, nebo o děti. Žena jako ona, zkrátka uměla takové věci. Vstala od stolu, sama mohla čaj dopít i později, a do malého plátěného váčku připravila odměřené množství sušených bylinek, které pomáhali uvolnit mysl a ponořit se do ozdravného spánku. Zavázala jej hrubým provázkem namísto stuhy, přesto na chudobě, o níž na pohled vypovídal, nebylo vůbec nic hanebného, jak mohli někteří namítat. „Vaše léky, pane,“ podala mu váček s úsměvem. Už měl dopito a chtěl-li odejít, nemohla mu bránit. „Dávejte na sebe pozor, pane. A kdybyste někdy v budoucnu potřeboval bylinné léky, nebo odpočine, posezení s někým, kdo vás vyslechne, Kwan RuXiu, pro vás udělá, co bude v jejích silách…“ vypověděla měkce. Vlastně až v té chvíli se dozvěděl její jméno…
Po rozloučení a přání hezkého večera se XiChen mohl vrátit do hostince. Pokud byl majitel překvapený, že ho vidí, nedal to znát a věnoval se mu s péčí a zájmem, protože už věděl, že tento záhadný cizinec je hodný (možná až příliš) a bohatý (rozhodně víc než zde byli zvyklý). Pokoje měli skutečně čisté, ale samozřejmě vybavení byli typicky venkovské. Alespoň ale bylo znát, že jsou zvyklí ubytovávat hosty na noc a měli překvapivě dost pokojů. XiChen dostal slovy majitele „ten nejlepší“. Ačkoliv si o tom jistě mohl myslet své… Ani další porce jídla nebyla problém. Dostal o co si řekl a žádný z místních hostů jej neobtěžoval. Také kdo by si chtěl zahrávat s kultivujícími, že?
Pokud XiChen svařil směs na spánek, měla rozhodně opravdový účinek. V kombinaci s vyčerpaným tělem a uvolňující směsí, kterou vypil ještě u paní Kwan to bylo, jakoby ho někdo praštil kamenem do hlavy.
Ráno přišel dlouho očekávaný první sníh. XiChen dostal poslední teplý čaj a snídani, zaplatil a mohl pokračovat v cestě. Už měl zpátky svůj teplý plášť a svrchní oděv a tak pro něj počasí nebylo přímo překážkou. Ráno byla paní Kwan už zase v práci a protože byl jediný host ubytovaný na noc, měl v lokále klid. Poslední rozloučení a pak už jej čekala další cesta.
Štěstí Lan XiChenovi přálo. Po několika prvních mílích natrefil na vůz, jehož vozka mu nabídl svezení, což mu mohlo ušetřit značnou část sil. „Návštěva u příbuzných se vydařila“, nechal se slyšet. Vlastně mohl klidně hodiny vyprávět o své členité rodině. Rodině, kterou opouštěl a vracel se do svého osamělého domu, kde žil sám po smrti manželky… Měl svou rodinu tak rád, byl na ně hrdý, tvrdil, jak ho také mají rádi, ale přesto žil sám. „Nechci jim přidělávat starosti, pane, jsou moc hodní a milí a mám je rád, ale…Byl bych jim jen na obtíž,“ mínil. Nemusel se ani zavírat před světem a stejně zůstával osamělý. Nedal své rodině šanci, aby ho podpořila, aby se o něj postarali… Ale jel až do malého města Xie, kterým by Lan XiChen stejně procházel. Bylo tedy na něm, zda nabídku přijme, či nikoliv… V poledne sníh přestal a později večer se obloha vyjasnila a do rána padl tuhý mráz. Město, jindy plné života, v tomto nečase žilo jen poskrovnu. Ulice byly téměř prázdné, ale v hostinci měli teplo a mnohem profesionálnější a příjemnější obsluhu než v oné vesnici. Jídlo bylo kvalitní chuti a pokoje zateplené a příjemné na pobyt. Nic co by jej vyrušilo. Dokonce i další den začal vcelku příjemně. Najedl se, nabral jídlo na cestu, zaplatil a vykročil nejkratší cestou zpět k sídlu své sekty. Natrefil však v ulicích na skupinku 5 kultivátorů, kteří se vraceli z Nočního lovu. Byli z malé sekty Dao, která měla sídlo za městem. A i když je osobně neznal, oni poznali jeho a překvapeně se nejprve podívali jeden na druhého a pak se mu skupinově uklonili. Nikdo však jakoby neměl odvahu oslovit jej a už vůbec ne, jako první. Přeci jen byl vůdcem velké sekty. Vůdcem, o kterém se říkalo, že se odebral do ústraní… A oni ho potkali v sídelním městě své sekty! Asi by bylo marné doufat, že mu zbytek kultivačního světa prostě půjde z cesty, že?
Bylo to však jen krátké setkání. První z několika, protože čím blíže k Oblačným zákoutím, tím více kultivujících potkával. A čím dál častěji i některé z vlastní sekty.
5 dní cestoval s bratrem a jeho manžel do Qinghe a toto byl pátý den. Přišel podvečer a měl na výběr, zda přenocuje v Cayi, nebo půjde rovnou k bráně. Jistě by to stihl před večerkou až nahoru. Ale také chtěl zapracovat na svém vzhledu a vrátit se pokud možno v co nejlepším stavu, aby strýc neměl obavy. Alespoň ne tak velké, jako když se viděli naposledy.
A tak ho stráž u brány potkala až dalšího dne ráno, přičemž opravdu nikdo neměl žádné námitky proti jeho vstupu. Oba učedníci se mu uctivě uklonili a pozdravili jej. Jeden z žáků ho obdařil upřímným vstřícným úsměvem. „Čekali jsme na váš návrat, ZeWu-June, velmistr si vás přeje vidět ihned, jak se vrátíte, dovolte mi vás doprovodit,“ s čímž mínil i vykročit nahoru, pokud ovšem nebude odmítnut. Ačkoliv byl překvapen, že se ZeWu-Jun vrací sám, stejně jako se před pár dny vrátil sám Li HuiYin, rozhodně to považoval za dobré znamení. Vůdce sekty je zpět, jistě se blýská na lepší časy! | ||
| |||
| Lekce a trest
Nevadilo mi, že jsem se příliš nedozvěděl. Popravdě jsem ani neočekával, že by spolubydlící věděl, o co jde. Možná jsem trochu doufal, ale jinak? Šlo o pouhou zvědavost. Vytušil jsem možnost směřovat své myšlenky k něčemu jinému, než k činu, který mě připoutal zpět ke světu živých a trestu, který mě pravděpodobně zničí, než ho vůbec dokončím… Ohledně rady, kterou jsem San LingWuovi dal, šlo… ani nevím. Prostě jsem to věděl a nebyl důvod tajit takovou pro mě naprosto běžnou věc. Zvlášť, když mu to může pomoci zvládat rána lépe. Vlastně jsem to vždycky dělal. Pomáhal jsem ostatní plnit jejich povinnosti. Hledal a nacházel řešení, aby vše šlapalo, co nejlépe bylo možné… Po jeho překvapeném pohledu a otázce ve mně ale hrklo. Pokrčil jsem rameny. „Viděl jsem někoho, jak to používá a dostal radu,“ přiznal jsem co nejneutrálněji. Koneckonců není přeci důvod vysvětlovat, že mě to učila matka, kterou Li HuiYin nikdy nepoznal a že jsem tak sám opěvovával vlasy Lan XiChena, k čemuž Li Luan nikdy nedostal příležitost. Samozřejmě jsem sám také používal vlasové oleje v minulém životě a viděl mnoho lidí je používat. V nevěstinci to dělala prakticky každá kurtizána, takže… A to je další věc, kterou bych nemohl vysvětlovat ušlechtilému aspirantovi na učence sekty Lan. Doufal jsem tedy, že to jednoduše akceptuje a vše bude v pořádku. Nevzpomínám, jednoduše proto, že nemůžu, ale… to je asi jedno, kdyžs mi to řekl. Přikývl jsem. Vlastně asi bylo logické, že už něco sám zkoušel, a vzhledem k dnešnímu ránu i že to nevyšlo…
Jak už jsem řekl, v jídelně jsem se věnoval jen jídlu a ničemu jinému. Ne, že bych podvědomě nevnímal i okolí, která zase až příliš vědomě vnímalo mě, ale chtěl jsem se jednoduše najíst a co nejdřív vypadnout. Na což jsem naštěstí nemusel příliš dlouho čekat, když jsme dorazili skoro jako poslední. Alespoň něco…
Najít učebny taky nebyl problém. Zaprvé vím, kde stojí, za druhé mám hned tři průvodce. Znovu ve mně hrklo, akorát když jsem si všiml, že dnešní štěstí jsem evidentně vyčerpal. Pohled na Velmistra mě o tom zcela přesvědčil. Přesto jsem se ale zatvrdil. Nemám přeci důvod se ho bát, že? Už jsem jednou mrtvý a podruhé skoro mrtvý… Odsoudil jsem sám sebe tím, že jsem se vzdal snahy učinit Lan XiChena šťastným. Učení pod Lan QiRenem nemůže být horší než pocity, které mě trhají zevnitř na kusy, kdykoliv jim dám trochu prostoru!
Netušil jsem, kde Li HuiYin normálně sedí, ale usoudil, že se budu držet LingWua i v tomto ohledu, protože je beztak, jako klíště a navíc to vypadá, že si ti dva skutečně rozuměli. Zabral jsem tedy místo vedle něj, bez ohledu na to které vybral. Bylo by mi jedno, i kdybych seděl přímo před Lan QiRenem. Tedy ne jedno, ale rozhodl jsem se, že to zvládnu! Navíc Pokud si v něčem věřím, jsou to lekce teorie. Mé štěstí v neštěstí se ukázala být velmistrova pověstná spravedlnost. Vyvolával náhodně, nebo podle prohřešků. A já seděl způsobně, soustředěně naslouchal a dělal si poznámky. Na filozofování jsem sice nikdy nebyl úplně dobrý, ale dokázal jsem kdykoliv v paměti vylovit moudra nejrůznějších starých mudrců a mistrů. Znal jejich provázanost, a i když bych nic z toho neobohatil svou životní moudrostí (protože tím bych se mohl leda tak prozradit), nebylo třeba se vyvolání přímo bát. Také když k tomu došlo, volil jsem odpověď přesnou, jednoduchou a výstižnou. V případě filozofické otázky, nebylo těžké odhadnout, co by chtěl Velmistr slyšet a citáty to jistily, takže nemohlo jít o lež, kterou by prokoukl. I přesto se mi ale ulevilo, když učení skončilo. Samozřejmě jsem dřív viděl, jak lekce probíhají. Byl jsem tu s HuaiSangem a později častým hostem. Zajímalo mě mnoho věcí spojených s chodem sekty Lan a XiChen vždy rád odpovídal na mé otázky, ukazoval mi aspekty jejich výchovy žáků, přijímal mé rady…
A protože se myšlenky opět vzdálily současnosti, trhl jsem s sebou, když mi na oči zaútočily sluneční paprsky vně budovy.
PuAi se zrovna ptal, co jako podnikneme, když odpadl šerm. Z nějakého důvodu při tom významně kouknul mým směrem. Asi čekal nějaké popichování, vzhledem k tomu co Li HuiYin psal ve svém dopise. Jenže to bylo to poslední, na co jsem měl myšlenky. „Já půjdu do knihovního pavilonu. Musím si začít odpykávat trest. Klanová pravidla se sama dvaasedmdesátkrát neopíší,“ uvědomil jsem je a pokoušel jsem se přitom o hlas bez emocionálního zabarvení. Nepřekvapilo mě, když se zadívali podobně, jako ten strážný ze včerejšího večera. Pravděpodobně věděli o povaze trestu, ale nikdo z nich nepočítal dny. Co mě ovšem překvapilo, byla San LingWuova otázka, jestli má jít se mnou. Než jsem se ovládl, zaskočeně se mi rozšířily oči. „Je to můj trest,“ vypravil jsem ze sebe poněkud ochable. Vůbec jsem netušil, co na to říct, nebo proč by to měl vůbec chtít dělat. To jako že tam bude jen sedět, dívat se jak se snažím ve stojce psát a čekat až se zhroutím? Jenže mládenec jen nabízel tichou společnost s podporu. Povzdechl jsem si. „Není třeba,“ odtušil jsem co nejneutrálněji. Snažit se o něco jako vlídný nebo přátelský tón mi připadalo příliš složité, ale tohle se dalo. Uklonil jsem se jim jen mírně a odebral se do knihovny. Neměli by se starat, není to jejich věc! Nezapomeň, že na ně máš být hodný a neubližovat jim… Jak naivní požadavek! Ubližuješ už jen tím, že tu jsi! DOST!
Neuvědomil jsem si, jak rychle jdu, dokud jsem prakticky nevrazil do pavilonu knihovny. Ten jsem znal dobře. Zastavil jsem se, vydýchal, našel vhodné místo, kde začít… Nebyl ani problém najít věci na psaní, namočit inkoustový kámen, nebo připravit velký arch papíru, na který by se vešla kopie pravidel. CELÁ JEDNA! Problém nastal ve chvíli, kdy bylo třeba vykonat stojku. Li HuiYinovo tělo bylo silnější než kdysi to mé. Šlachovité, protože měl rád šerm a hodně trénoval. Jeho fyzička se s tou mojí nedala srovnávat. Přesto jsem měl trochu strach. Svalová paměť je jedna věc, ale pořád to neřešilo opisování vzhůru nohama! Problém jsem spatřoval už v takové jednoduché věci, jako dlouhé vlasy. Jsem a vždy jsem byl praktický člověk. Opravdu by mi nepomohlo, kdyby mi padaly vlasy do inkoustu a rozmazávaly mé písmo po papíře. Udělal jsem tedy to, co jsem radil San LingWuovi. Rozpustil jsem svůj ranní účes a spletl jsem všechny vlasy do copu a bílou stuhou jej svázal do pevného uzlu. Na temeni by nemusel vydržet, sepjal jsem ho tedy vzadu u krku. Teprve když pevně držel, jsem se poprvé pokusil o stojku. Vědomě jsem navedl tělo do pohybu a pak vypnul a nechal atletické instinkty původního majitele, aby mě vedly do stoje. Ukázalo se, že Li Luan měl perfektní rovnováhu a i když to nebylo zrovna pohodlné, vyšlo najevo, že jsem toho schopen. Další problém, který jsem musel vyřešit, bylo s HuiYinovým hanfu. Dlouhé rukávy, sukně… nic z toho nenapomáhalo zadanému úkolu. A tak jsem bez ohledu na místo, svlékl přehoz, svrchní roucho, odvázal sukni a zůstal jen ve spodní košili a kalhotách. (Opravdu důstojný výzor na knihovnu…) Všechno svlečené oblečení jsem odložil stranou a pečlivě složil.
Uvedl jsem se zpět do stojky, tentokrát u stolku, kde jsem měl připravené věci na psaní. Takže jsem stál na rukou s nohama nahoře. – Úspěch. Vlasy ani oblečení mi nepřekážely – dvojité vítězství! A pak přišel okamžik pravdy. Tedy zkouška toho, zda dokážu udržet balanc i na jedné ruce. Představa že bych musel držet štětec v ústech a opisovat tímto způsobem se mi zrovna nepozdávala. Povedlo se! Levá ruka udržela moji váhu. Tělo našlo stabilitu a já mohl psát:
1.pravidlo, 2.pravidlo, 3.pravidlo, 4. … 5. … … 10. … Postavil jsem se normálně a nechal ruce chvíli odpočinout. Efektivita především. Protřepat zápěstí, protáhnout… A pak znovu. Každých deset pravidel (alespoň, že mi stačilo je lovit zpaměti) odpočinek a pak pokračování. Šlo o to, že kdybych se snažil vydržet ve stojce celou dobu, nemusel bych to zvládnout. I při tomto postupu jsem věděl, že to může velmi snadno být nad mé síly…
Jistě, Lan QiRen mi překvapivě skutečně nepřidělil žádný dohled. Teoreticky bych si mohl sednout a prostě opisovat. Ale do knihovního pavilonu čas od času přeci jen někdo přišel. Kdyby se našla nějaká „dobrá“ duše, která by měla potřebu velmistra upozornit na můj podvod, určitě bych to pak měl ještě mnohem horší. Nehledě na to že by to pověst původního majitele těla rozhodně nevylepšilo… Toho, že jsou někteří příchozí skutečně pohoršeni tím, jak tam plním zadaný úkol, mne nechával chladným.
Přišel čas oběda. Naposledy jsem protřepal ruce a oblékl se zpět. Vlasy už jsem nepředělával, nebyl proto čas. Vyšel jsem z knihovny a cítil na sobě tu a tam zvědavé pohledy. Nikdo však nepřišel, aby se skutečně ptal. Alespoň v tomto ohledu byla místní pravidla mým spojencem… Vešel jsem do jídelny a zaujal stejné místo, jako ráno. Další výhoda pravidel, i když bylo vidět, že by se minimálně Huang PuAi chtěl ptát, co jsem si to spáchal na hlavě, při jídlo bylo zakázáno mluvit. I potom se v tichosti čekalo, než dojdou a dojí všichni ostatní. Otázku to ale mohlo popravdě jen oddálit. „Takto při opisování nepřekáží,“ obeznámil jsem je. Nu což, chápu reprezentativní vzhled a péči o něj. Vím, že si tu na tom všichni zakládají, ale vážně si nemyslím, že by bylo potřeba toto pravidlo stavět nad praktickou stránku věci. „Jdu pokračovat, hezké odpoledne,“ rozloučil jsem se s nimi poněkud stroze.
Návrat k trestu mě ale přeci jen přiměl k dalšímu zamyšlení. Za zbytek dopoledne jsem stačil napsat 500 pravidel. Což není málo, ale není to ani mnoho. Kdybych nadále pokračoval tímto způsobem a tempem mohl bych do večeře stihnout dalších 1000 a do večerky přidat ještě 500. To by bylo 2000 denně. Což by znamenalo, že můj trest bude trvat 144 dní. Nemůžu mít tolik času… Určitě se rozplynu dřív, než to dopíšu! Odložil jsem znovu oblečení do spodních vrstev a složil jej. Kdybych nedodržel večerku a opisoval na ubytovně, provalilo by se to. A na lekce a jídlo také musím chodit… Zdálo se, že jediné jak mohu ušetřit čas je nepřerušovat stojku a psát do absolutního vyčerpání. Nechtělo se mi to aplikovat. Rozhodně jsem nabyl dojmu, že bych něco takového po celý trest nevydržel, ani s novým silným tělem. Rozumné přeci bylo šetřit síly a trest si časově rozvrhnout! Nebylo ani možné psát na víc archů papíru najednou. Existoval ještě kopírovací talisman, který jsem jako úředník v Jinlintai vymyslel a často používal, protože mi ulehčoval práci. Jenže ten bych, aby to nebylo nápadné, mohl použít cca na 1/5 kopií, přičemž bych nesměl kopírovat jen jeden rukopis. To aby nebylo na první pohled patrné, že jsou všechny znaky stejné, protože to se při rukopisu nepovede ani tomu nejlepšímu kaligrafci na světě. Navíc to byl podvod a i když nikdo neví o existenci takového kouzla, nechci dávat Lan QiRenovi důvod k dalším výbuchům. Podstata nenápadnosti je přeci v tom, že na sebe nebudete upozorňovat…
Rozhodl jsem se tedy pro začátek vyzkoušet, do jakých krajností lze toto tělo napnout a kolik kopií udělám, pokud si nebudu dávat přestávky. Ono to úplně nešlo. Čas od času jsem se zkrátka musel opřít o obě ruce, nebo alespoň o pravou abych levou protáhl. Dokonce jsem si zkusil použít i při psaní na vedlejší papír, abych viděl, jak si vede. Ukázalo se, že by se měla dát použít při psaní a tak jsem to zkusil. Znaky nebyly tak úhledné a přesné, ale nebyly v nich chyby. Možnost psát oběma rukama mi práci ulehčila, ale stále to bylo velmi namáhavé…
Když jsem skončil, že je čas jít na večeři, zamotala se mi hlava. Měl jsem pocit, že mi upadnou odkrvené nohy i příliš namáhané ruce. Ve snaze se obléknout zpět, jsem zápasil s nemotorností. Trvalo mi nečekaně dlouho se uvést do reprezentativního stavu. Kromě vlasů samozřejmě, ty jsem si nechal stále stejně, protože jsem předpokládal, že se k trestu vrátím zpátky. Ačkoliv čím víc na mě doléhala fyzická únava, tím nepředstavitelnější mi to připadalo. 1768 pravidel plus ranních 500, to je 2268 za den… Pořád málo… I kdybych do večerky stihl počet zarovnat na 3000, nestačilo by to.
Zarazil jsem se, když jsem před knihovnou uviděl LingWua. Nečekal jsem, že by tu mohl být. Tedy jistě, knihovna je asi jeho oblíbené místo, ale já ho nepotkal uvnitř nad svazky četby, ale venku… Vykročil jsem k němu v očích překvapení, ale jinak s jistě znatelnou únavou. „San LingWu,“ pořád úplně nevím jak bych ho vlastně měl oslovovat. „Není na čtení trochu pozdě?“ zeptám se, protože možnost, že třeba čeká na mě, mi přijde poněkud absurdní… | ||
| |||
| Dopoledne v oblačných zákoutích A-Yao “Vlastně si nejsem jistý,” přiznal San LingWu, zatímco bok po boku se svým spolubydlícím mířil poklidně k jídelně. Nebál se, že by mohli přijít pozdě - nebyli úplně poslední a pak, na snídani nebylo zase tolik času potřeba. Ale bylo by mu hodně hloupé, kdyby nestíhali kvůli němu - naštěstí se tím tedy trápit nemusel a vlastně ho vždy pobavilo, když viděl své spolubydlící v takových přátelských výměnách, jako dnes ráno - možná vypadal, že to trpělivě toleruje, ale PuAio mu vždy svými výmysly zvedl náladu. Poslední dobou to bylo třeba častěji, vlastně poslední tři měsíce. LingWu si nemohl pomoc a necítit s ostatními. “Mistr MinGuy nám neřekl, proč odjíždí, a YongNian jen zmiňoval důležité setkání. Možná pomáhají s některými záležitostmi velmistrovi…” Třeba by zjistil nějaké informace, kdyby si více povídal s ostatními - pravděpodobně někteří senioři věděli o cílech jejich cesty a ve výsledku ostatní učedníci tím pádem asi alespoň něco věděli - ale on se hovorům s ostatními buď vyhýbal, nebo z nich odcházel, nebo je utnul při prvním náznaku nevhodných slov o Li HuiYinovi. Což mu samozřejmě nevysvětloval. Překvapeně k A-Yaovi zvedl pohled, když tišeji změnil náhle téma k jeho vlasům. Celou dobu jej sledoval se zvláštní směsicí vykolejení, zájmu a vděku - jakmile mu došlo, co vlastně spolužák říká. Přesto se neubránil otázce. “Jak jsi na tohle přišel?” Nebyla to otázka, na kterou člověk opravdu čekal odpověď, ale - Li HuiYin mu nikdy nic takového neřekl a najednou? Pravda byla, že PuAio sice vtipkoval, ale už vlastně dlouho mu ostatní s vlasy ráno pomáhali. Nejvíc ze všech ale ChengYi, který na to sice vůbec nevypadal se vší tou vážností, ale LingWu věděl, že mu záleží na všech třech, co s ním bydleli a vyrůstali. Dokazoval to takovými maličkostmi, jako když mu bezeslova rozčesával vlasy nebo se objevil a mlčky seděl na kraji jeho kóje ve chvílích, kdy se necítil dobře, nebo PuAia ošetřoval, jakmile to na nočních lovech přehnal se svou zbrklostí, a utnul všechny, kteří na něj byli naštvaní kvůli všemu chvástání, nebo nechal Li HuiYinovi na nočním stole mast na bolavé svaly po dlouhém tréninku - a dlouho po jeho trestu kázeňským bičem chodil těsně po jeho boku a LingWu věděl, že hlídá, aby se mu neudělalo slabo a nespadl, protože jinak vždy chodíval před nimi s PuAiem. Pokud šlo o PuAia, také se staral, ale jeho míra uvědomění byla úplně jinde. Ovšem s vlasy mu pomáhal i on, většinou s vtípky, ale opatrně, a vždy to skončilo tak, že jejich účesy byla dvojčata s úplně stejnou absolutně jednoduchou stuhou. Li HuiYin pomáhal také… ale byl to San LingWu, který o jeho pomoc neříkal, a HuiYin, který ji příliš často neposkytl. Možná s tím, co věděl o citech jeho přítele, to bylo takové… jiné. A bylo to tak úplně v pořádku. A PuAio by o tom nemusel vtipkovat, ale za to nemohl. Zamával rukou, aby dal najevo, že na svou otázku vlastně nečeká úplně odpověď, spíš byl zvědavý. “Díky,” usmál se vzápětí zamyšleně, “olej mě vážně nikdy nenapadl. I když cop jsem posledně stejně zničil, vzpomínáš? Hloupý zlozvyk.” Pousmál se jakoby nic. San LingWu, nehledě na to, jak si v noci lehl, skončil vždy v klubíčku s dlaněmi zabořenými ve vlasech a v průběhu noci různě je mudlajícími. V jídelně se čtveřice posadila k jednomu stolu v naučeném zvyku. Všichni stolovali slušně a tiše - PuAio byl hotový nejrychleji a stejně, jako ostatní, čekal - i když si lehce poklepával prsty na stehna. LingWu zavřel oči, když dojedl, a čekal bez hnutí podobně, jako ChengYi, který ale vážným pohledem přecházel zbytek místnosti. Vždy se nepatrně zamračil, když zachytil pohled jejich směrem. A-Yao ale se svými novými spolubydlícími nemusel čekat nijak dlouho. Protože přišli mezi posledními, zanedlouho zavládlo v jídelně absolutní ticho - když se pak všichni začali zvedat a odnášet způsobně misky, jeden by je následoval vyloženě automaticky. V Oblačných zákoutích vlastně nebylo těžké se orientovat. Však už tu A-Yao tolikrát byl, když vše bylo ještě o tolik jiné a on byl ještě kompletně sám sebou. Byl to přeci on, kdo nabídl pomocnou ruku při přestavbě tohoto místa. Zůstalo stejně tak klidným a vytříbeným, jako znával jej před vypálením. Trefit od jídelny k učebně nebylo tedy tolik složité, ale podobně jako s hledáním správné ubytovny, otázka byla, kam přesně se uchýlit - tentokrát však s sebou měl hned tři ukazatele. San LingWu se neposadil hned - obvykle sedával u stolu v první řadě společně s Li HuiYinem. Ale když uviděl v čele místnosti velmistra, napadlo jej, že možná dnes budou sedět jinde - měl v plánu zůstat i nadále příteli po boku. Skutečně A-Yao neměl štěstí. Samozřejmě to pravděpodobně nebylo plánované, zkrátka to tak vyšlo, že dnešní lekci vedl právě Lan QiRen. Přeci by nedělal něco takového, jakože by schválně vedl lekci jen kvůli jednomu učedníkovi, snad jako připomínku jeho trestu. Každopádně to byl skutečně on, kdo seděl vpředu a čekal bez hnutí a s vážnou tváří, až se všichni v učebně přestanou hýbat, ukloní se a budou připraveni na lekci. Lan QiRenovy lekce měli často tendenci být alespoň z části filozofické, moudré jako bylo o něm známé - snažil se předat studentům hodnoty, nejen znalosti. Dnes zabrousil svým výkladem snad ještě častěji k takovým životním stránkám, než jindy dělával. Nesoustředil se však na nikoho, i při vyvolávání se řídil buď řadou, nebo vybral toho, kdo vyrušil nebo se zdálo, že nedává pozor. Bylo to vlastně náročné, zvlášť pro někoho, kdo nebyl zvyklý, udržet pozornost celou lekci. Drtivá většina třídy přesto způsobně seděla a poslouchala každé slovo, dokud nakonec nebyl čas odejít na oběd. A soukromí od samého rána se A-Yaovi i nadále vyhýbalo, protože všichni tři spolubydlící následovali jej samozřejmě také po lekci. | ||
| |||
| Pozvání na čaj Věnoval jsem se předělání dlahy do řádné formy, zatímco zvuky za zády mi jen prozrazovaly, že matka zatím rozbaluje jídlo. Postupoval jsem pomalu a pečlivě a k její nabídce jsem se nevyjádřil hned, ne soustředěný na ošetření chlapce, ale vrátil jsem se k ní jakmile jsem skončil a přešel ke stolu. Vlastně chápu snahu se odvděčit, a když představím si v podobné situaci sebe, pokusil bych se zřejmě o to samé. Je však další důvod, proč její nabídku přijmout. Nemusím nijak přemýšlet, proč ji napadla právě směs na klidný spánek, nemám o vlastním vzhledu iluze. A o stavu, který odráží, také ne - únava na mě doléhá dostatečně, stejně jako vzpomínky na předchozí dny. A při pomyšlení na úkol, který jsem sám sobě dal pro návrat do Oblačných zákoutí, zdá se bezesný a dlouhý odpočinek dobrým spojencem. Po návratu budu moci sehnat jiné prostředky, jak jej v případě potřeby dosáhnout… ale nepřál bych si vzbudit strýcovu pozornost. Bylo by dobré mít v záloze něco... pro případné využití, co mi pomůže zkrotit mysl, pokud to sám nedokáži… “Paní Kwan,” oslovím ji tedy nejdříve, když si sedám k jedné straně stolu, “za směs pro klidný spánek vám budu velmi vděčný.” Úsměv vyjde mi snad kvůli tématu spíše unavený, než takový, jaký jsem zamýšlel. Ale snažil jsem se. I když vědomě a racionálně zkoušet zpracovat vlastní stav bylo… náročnější, než bych si chtěl připustit. Zeptám se vzápětí na její práci se starostmi, které se mě stále drží, než se nadechnu lehce vůně čaje. A zarazím se po prvním doušku. Napadne mě náhle jednoduché slovo, odrážející co bylo v posledních třech měsících častým předmětem mých úvah a spouštěčem pochyb i výčitek - důvěra. Uvědomím si, kolikrát jsem byl za poslední dny, ale především dnes, s ní konfrontován. Nezáleželo na druhu důvěry - zraněné dítě cizinci důvěřuje, protože musí, nemá lepších možností. Jeho matka důvěřuje - z vděčnosti, z lásky ke svému dítěti? Pozve dokonce cizince k sobě do domu, jakoby nemohl mít za dobrými činy zlých úmyslů. A cizinec… důvěřuje proč?... Protože je takový? Že udělal něco dobrého neznamená, že se mu to nemůže vrátit něčím zlým, není to snad pravda? Proč důvěřoval… protože měl nějaký úsudek, nějaký pocit. Nespočetněkrát jsem přestal věřit, že něčemu mohu věřit… především vlastním domněnkám… a přesto jsem to znovu udělal. Copak ale se i pod vůní aromatických bylin nemohl skrývat nepřítel… i pod zamilovaným dopisem lež… pod něžnou starostí vypočítavé cíle. Přece jsem se o tom sám už ujistil a přesto… jsem opět nepochyboval. Ztěžka se nadechnu a vytáhnu z myšlenek. Pokusím se soustředit, ale příliš pozdě. Nedolehnou ke mě pořádně slova, která by mohla nabízet cennou informaci. Kdybych si uvědomil, jak nepravděpodobné je, co říkala… a začal se zajímat o druhého kultivátora, který procházel zrovna touhle malou vesnicí... Jenže sotva pochytím otázku mířenou na mě. “Ráno budu pokračovat dál,” odsouhlasím a konečně odtrhnu pohled od slepého bodu na stole. Jenže nevím, čeho se chytit. Málem jsem se ztratil a slova se mi zadrhla v hrdle. Ale pak uvědomím si konečně netknutou misku na stole - jen jednu a blíže ke mě. Zaletím jen krátce pohledem ke stále zabalenému jídlu. Bral jsem vlastně tři porce… tak automaticky, jako bych snad už tušil, že víc není potřeba. Ale jedna přesto zůstává ve svých obalech… “Děkuji vám za čaj, je výborný,” vydechnu konečně a zaměřím se opět na paní Kwan, “ale jídlo nechte chlapci, je pro vás. Já se vracím na večeři a nocleh do vašeho podniku.” Cestou jsem jinou možnost ubytování neviděl, a třeba ráno alespoň zjistím, že Tuova matka je v pořádku zpět v práci. Teď se v jejím obydlí nebudu příliš zdržovat a rušit jejich soukromí, když je ošetření hotovo. Se silou drženým klidem způsobně upíjím dobrého čaje a napadne mě, jak vlastně vzdálený mi takový prostý vesnický život je - i v současném rozpoložení přijdu si, že sem nepatřím. Byl bych jí vděčný za bylinnou směs… a svou hlavu nutím dál nechat přemýšlení nad tím na jindy… ale mám v plánu poté odejít. | ||