Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Šálek čaje Lan XiChen
Matka syna svěřovat nechtěla. Na druhé straně XiChen toho pro ně už tolik udělal. Kdyby chtělo Tuovi ublížit, mohl už dávno. A Chlapec nejeví nesympatie k cizímu muži. Přikývne tedy a svěří jej opět do silných paží kultivujícího. Žádost o možnost sehnat léky ji zaskočí, ale copak si může stěžovat, když jde o její jediné dítě? Vezme jej na rynk, kde se občas u stánků dá koupit lecos zajímavého. Nejsou to léky, které používají kultivující, ale jsou takové, co minimálně trochu pomohou ulevit od bolesti. Materiál na dlahu, pevné plátno i dřívka se také najdou. Ohledně základních potřeb na cestu bude asi XiChen trochu více strádat, ale sežene minimálně to základní.
Nakonec hoch odpočívá ve svém domě zabalený do dek, zatímco svrchní hábit si může Lan XiChen vzít zpět. Paní Kwan nabízí čaj a její snaha poděkovat se opět setká s odmítnutím. Což o to, opravdu nemá příliš co nabídnout. To ale neznamená, že by sama ráda pro zachránce svého dítěte něco neudělala. „Ano, vyznám se v bylinkách, pokud byste chtěl, namíchám vám příjemnou vonnou směs, nebo třeba něco na klidný spánek.“ Z jejího úhlu pohledu, vypadal muž, že by mu kvalitní spánek opravdu prospěl. Rozbalila jídlo, dala jednu porci do misky synkovi a druhou připravila na stolek pro XiChena. Svoji porci prozatím nechávala sbalenou. O ni přeci nejde. RuXiu přeci nepotřebuje jíst jako vážený host v podniku, kde pracuje. Stačí jí málo. Ten, kdo musí řádně jíst je malý Tu. A ona dá svému synovi vždy to nejlepší, co může… A tak jistě dovolí podat chlapci lék. Viděla, co XiChen kupoval. I když by si to sama nemohla dovolit, věděla, že to není žádný jed. Novou fixaci sleduje matka už jen zpovzdálí a po chvilkách. Teprve když je hotovo, dala chlapci jeho jídlo a pokynule hostu k usazení se. Nakonec je hotový i čaj a paní Kwan zaklekne ke stolku naproti svému hostu. Mají jen obyčejné dřevěné šálky a konvici. Čaj je ale dobrý. Směs přesličky rolní, bezu černého a kopřivy dvoudomé. Působí blahodárně na svalovou únavu, což XiChenovy ruce, ale i nohy stále ještě nepřivyklé znovu cestování, velmi ocení.
„Myslím, že ano. Dobře jste majiteli zaplatil, o nic jiného mu nejde, věřte mi. Budeme v pořádku,“ ujistí ho. Sama si úplně jistá není, ale nechce muže ještě více zatěžovat. Stále nemůže uvěřit, že měl malý Tu takové štěstí, že natrefil na tak hodného člověka… Nabídla by mu nocleh, ale bez ohledu na to, jak by to vypadalo z pohledu jiných lidí, pravda je, že mu kromě pár dek na podlaze nemá jak lépe ustlat. A pokoje v hostinci nabízejí teplou postel a možnost umytí a… spoustu dalších věcí, kterým stěží může konkurovat…
„Je to zvláštní… Yúnem prochází nesmrtelní jako vy, ale v tomto ročním období ne příliš často. Ve dvou dnech potkat dva je jako zázrak,“ zmíní se, zatímco sama upije trochu téže směsi. XiChen to nemůže vědět, ale právě dnes ráno z jejich hostince odcházel A-Yao, pro místní však jen mladík ze sekty Lan. „Asi se také nezdržíte dlouho, že?“ sice se zeptá, ale odpověď už víceméně očekává, že zná… | ||
| |||
 | Ráno hlasité i tiché
Skoro bych rád řekl, že jsem ránem proplul a nic kolem se nestaral, nezajímal a prakticky to nevnímal. Jenže by to byla lež… Ne, že by na tom záleželo, co je jedna lež navíc, že? Akorát, že v tomto případě by byla akorát tak zbytečná. Pravda je, že i když jsem mladého Huang PuAie pozdravil tak nějak nezněle a nepřítomně, fakt že už se jen protahuje před svou kójí a je oblečen mi neunikl. Stejně jako San LingWuova poznámka ohledně Liu ChengYie a jeho spánku. Informace si tak nějak samovolně nacházejí cestu do svých přihrádek v mé paměti, ale to je tak nějak vše. I když by pohled na rozcuchaného LingWua mohl být vlastně docela legrační, nemám vůbec náladu se smát. Pozdravil jsem ho, pustil jej ke kóji a vracel se toutéž cestou zpět, jen abych se stal svědkem, kterak polštář přeletěl zástěnu ChengYiova soukromého prostoru následován tímtéž mladíkem, který jej hodil. Zastavil jsem se akorát včas, aby do mě vyhozený PuAi nevrazil. S nádechem jsem počkal, až se situace uklidní, a polštář se vrátí na své místo, a prošel kolem nich, abych se také oblékl. Přistihnu se, při pomyšlení, jestli jsem se nepomátl na rozumu a tohle celé není jen nějaký hloupý výplod mé zesnulé mysli, která se mě rozhodla mučit nějakým novým způsobem. Možná někdo v podsvětí usoudil, že Baxia je už ohraná…? Ohlédl jsem se akorát včas, abych viděl, jak se ChengYi střídá v zadní části s LingWuem a svůj pozdrav doplní o zívnutí. Zatímco tedy k Huang PuAiovi přibude poznámka – ranní ptáče. U ChengYiho přibude – rána nejsou jeho silná stránka. Pořád to ale neříká nic o HuiYinovi… Opravdu nemám rád, když nemám dost informací!
Chvíli mi trvalo, než jsem se připravil. Doopravdy to však netrvalo zase tak dlouho. I když nejsem úplně zvyklý na svůj současný vzhled, vždy jsem uměl své (či věci mi svěřené) věci dělat co nejefektivněji. Dokončím poslední malý detail, na kterém mi vlastně nezáleží, ale i tyto drobnosti mám pocit, že mi pomáhají držet na uzdě emoce, které by mě mohly snadno znovu strhnout jako v předchozích dnech. Vyjdu ze své kóje, zdánlivě až když jsem volán, ale pravda je, že bych vyšel stejně, neboť jsem připraven, jak jen připraven být mohu. Což, přiznejme si, není mnoho… Minimálně vzhledově by na mě až na hřbitovní výraz stylu „Mouchy snězte si mě“ nemělo být nic špatně. Což je otázka jestli odpovídá HuiYinově stylu, ale tak nějak usuzuji, že možná není důvod proč ne? Vzhlédl se v ZeWu-Junovi, nebylo by divné, kdyby se sám u sebe pokoušel o dokonalost, kterou viděl u něj… Sice proto nemám žádný důkaz, ale nevadí mi to. Pohledy a reakce ostatních by mě nejspíše vyvedly z omylu, kdybych něco přehnal.
Ohledně toho, proč „mě“ PuAi oslovil, jen se zarazím, při pohledu na LingWuovy vlasy, které při pokusu o učesání vypadají snad ještě ubožeji, než když ráno vstal. Mám ho učesat? Ta myšlenka se mi vzpříčí v hrdle a já mimoděk rozšířím oči v nevyřčené otázce, zda to myslí vážně. (Opravdu jsou mi reakce těla na škodu!) Nemám nic proti tomu chlapci. A asi bych mu skutečně mohl pomoci s úpravou vlasů. Nebyl by první, komu bych pomáhal s úpravami, HuaiSang by svého času mohl vyprávět ale… To není zrovna dobrý směr jakýchkoliv úvah. Shledávám možným a snad i velmi pravděpodobným, že si mladíci, kteří spolu prakticky vyrůstali bez svých rodičů, vyměňovali takové drobné laskavosti. Já však… Nějak by mi přišlo, že bych opětovně zrazoval XiChena, kdybych měl upravovat vlasy jiného. Je to hloupost a racionální část mého já to samozřejmě ví! Problémem jsou svrbící dlaně a vzpomínka na to jak jsem mu je před pár dny rozpouštěl. Jak jsme se vzájemně česávali, za těch lepších našich dní…
Uleví se mi. Musím však potřást hlavou, abych se vzpamatoval dost na to, abych skupinku, včetně San LingWua, následoval do ranního mrazivého vzduchu. Teď už vím, kde je umístěna jejich ubytovna a nebudu již více potřebovat jejich asistenci, říkám si, zatímco se snažím soustředit na další muže, které vidím vycházet ze svých ubytoven a na cestu, která vede ke společné jídelně. Jdu za ChengYim a PuAiem, zatímco se mnou LingWu srovnal krok. Nechci ho vedle sebe, ale nemohu ho ani jednoduše poslat pryč. Trochu se obávám dalších otázek, proto mne překvapí, když se zmiňuje spíše o praktických věcech. Zaujme mě to. „Kam jel mistr MinGuy?“ zajímám se. Tohle není otázka, která by měla být příliš podezřelá. Vlastně by v HuiYinově případě mohlo být relativně pochopitelné, že se zajímá, proč byla zrušena jeho oblíbená náplň výcviku. JEHO ne moje! „A proč odchází Lan YongNian? Stalo se něco vážného?“ Co o Oblačných zákoutích vím, mistři, kteří měli na starosti výuku žáků, jen málokdy odcházeli. Zvlášť pokud za ně nebyla náhrada. Na Noční lovy už obvykle nechodili, protože časy, kdy potřebovali dokazovat své kvality, již měli za sebou, a proto odcházeli jen, byli-li povoláni k nějakým vážným problémům. Povzdechnu si. Vlastně… i mě napadne něco, co bych mu mohl říct. Nevím, jestli by to Li HuiYin udělal nebo ne, ale mám dojem, že by to možná nebylo od věci? „Splétej si vlasy na noc do copu,“ sdělím mu šeptem, ale tentokrát se na něj nepodívám. „Ráno půjdou lépe rozčesat.“ Mluvím ze zkušenosti. „Taky si sežeň vlasový olej. Když ho při mytí dobře vmasíruješ, půjdou vlasy všeobecně lépe česat. Navíc je budeš mít lesklejší. Arganový olej je dobrý,“ zarazím se a ještě se pro jistotu kousnu do rtu. Málem jsem řekl, že ho používá ZeWu-Jun a takové prohlášení by jistě postavilo HuiYina do nepěkného světla. I když jeho přítel zná jeho city, nejspíš by do Li Luana nikdy neřekl, že by prolézal osobní věci vůdce sekty. A já bych těžko vysvětloval, odkud to vím..
Naštěstí už jsme prakticky v jídelně. Držím se HuiYinových spolubydlících ve všem kam jdou, nebo co činí. Na pohled přitom ignoruji pohledy, které na sobě cítím. To hrobové ticho opravdu nevěstí nic dobrého, i když samozřejmě znám Lanská pravidla ohledně zákazu mluvení při jídle. Rekapitulovat si plán na dnešní den mi pomáhá zůstat koncentrovaný. Držím rovnoměrný krok, vezmu své jídlo a usadím se ke stolku, k Li HuiYinovým přátelům. Další vzpomínky se derou na povrch. Tichou mantrou je odháním. Jím pomalu. Kultivovaně, jak se sluší a patří. To jsem se naučil a tomuto tělu zdá se pohyby nejsou cizí. Dám si pozor, abych dojedl ve stejný okamžik jako LingWu. V kleku s rovnými zády pak čekám, až všechny zvuky hůlek utichnou a nikdo již nejí. Takže kultivační lekce… Hlavně ať je nevede přímo velmistr, to by mi dnes opravdu chybělo. Ačkoliv bych se tomu popravdě vůbec nedivil. Učitel Lan byl tím, kdo byl zodpovědný za všechno vzdělání a vychování. Jen doufám, že se třeba ujme raději mladších žáků než těch, kteří už nemají daleko do toho, aby byli považováni za mistry… | ||
| |||
 | V domku paní Kwan Nechce se mi domýšlet, jaké myšlenky se honí za mužovým falešným pohledem. Celá situace působí na mě i bez toho dostatečně smutně a nepříjemně. Až příliš snadné bylo v hlubinách vlastního trápení zapomenout na sobeckost a neslušnost některých lidí - a těžké bylo připomenout si ji právě takovým způsobem. Držel jsem se však pevné zdvořilosti, když si majitel podniku přebral obnos peněz, a pokývl jsem lehce hlavou na jeho úklony i slova - ale čekal jsem nejvíce na to, zda uvolí se matku pro jeden večer postrádat. Kdyby ženu nechtěl uvolnit, neudělám s tím nic - ne tak, aby ve výsledku akorát jsem jí nepřitížil - ale jsem rozhodnutý nabídnout jí v takovém případě vlastní dohled pro synka - pak bylo by na ní, zda mi jej svěří - z pozice úplného cizince nemám příliš jiných možností. Ale nakonec, i když jeho neochotu nejde přehlédnout, souhlasí. Reaguji úklonem a několika slovy. “Děkuji za vaši vstřícnost.” A s tím a neslyšným povzdechem nemohu než být rád, když se obrátí a odejde. K takovému zdvořilému, vlastně uctivému poděkování jsem se uchýlil jen proto, aby se ten muž mohl cítit spokojený. Snad dostojí svým slovům a nebude mít paní Kwan ještě problémy kvůli zmeškanému večeru. Trocha praktikovaného sebeovládání a jedna úklona pro někoho, kdo nestál by mi za takovou zdvořilost, byla opravdu malá cena - a co do peněz, na ty ani nemyslím. Matka se se synkem vrátí ke mě - sleduji, jak mluví po slovech ke mě se svým synem a utěšuje jej, přestože pro ni celá situace nemůže být jednoduchá. Lehce se usměji. “S tím si nedělejte starosti,” požádám ji, “ani bych to od vás nechtěl.” Využiji pak doby, kdy čekáme na jídlo, abych se představil a vysvětlil jí, co se vlastně stalo - vynechám ale, co jsem se dozvěděl od chlapce - tedy o tom, proč vlastně skončil sám tak daleko a lezl na strom. Jen jí vypovím, jak jsem jej našel u cesty a donesl domů. “Máte statečného synka, zvládl to vše jako dospělý muž,” zakončím a jen s úsměvem k KwanTuovi pomrknu, když majitel přijde zpět a osobně přinese balíčky s jídlem. S jeho nabídkou pomyslím si neochotně, že pravděpodobně nebudu mít na výběr, než se sem vrátit na přespání - v malé vesnici nejspíš nenajdu jiný podnik, a s blížícím se večerem a deštěm už bych neměl jít dál. Pro teď jen stále zdvořile přikývnu a poděkuji. Ještě předtím, než vyrazíme z lokálu, nabídnu paní Kwan, že malého Tua ponesu. Dříve jsem potřeboval volné ruce, a pak Tu jistě utěšovat, ale s pomocnou rukou přijdu, aby jej nemusela nést sama k jejich domu. “Není to žádný problém,” ujistím ji ještě, a pokud svolí, převezmu si od ní chlapce opatrně a chytnu ho stejně, jako předtím. Ukolébané krátkým odpočinkem protestovaly by mé paže jistě více, než začaly na naší cestě do Yúnu, ale najevo nepohodlí nedám, nakonec si mohu sám za to, že takový jednoduchý úkol jako nést dítě, není tak jednoduchý. A když pak na ulici vede nás paní Kwan k jejich domu, vzpomenu si na své předchozí plány a požádám ji, abychom nejprve zašli k místu, kde by se dala koupit alespoň nějaká léčiva. Ani bych nečekal velké možnosti, ale podaří se mi sehnat léky proti bolesti pro chlapce a materiál na dlahu, a raději s myšlenkami na to, jak jsem byl nepřipravený, nějaké základní potřeby pro případ dalších komplikací na budoucí cestě. Malý Tu tedy skončí konečně v bezpečí domova. Pozvání přijmu s díkem - a uvnitř malého domku odložím na stůl balíčky s jídlem. “Opravdu mi nemusíte děkovat,” ujišťuji ji mezitím, “prosím, přestaňte si s tím dělat starosti. Pokud jde o peníze, v našem světě dokáží způsobit tolik špatného, že nemohu být víc rád, když mohou pomoci. A pomoci zraněnému dítěti opravdu je úplná samozřejmost…” Opakovaně se snažím zahnat její rozpaky. Po jejich domovu se nerozhlížím více, než zběžně - přesto však poznám z vybavení, že nejspíš žijí jen sami dva. Nebyl žádný otec, který by s ním byl venku, když matka pracuje… a krátkomyslní vesničané nešetřili pohledy ani úšklebky. Nepotřebuji se ptát, ani nechci narušovat jejich soukromí. To bych jen pro trochu zvědavosti a lítost neudělal. “Vidím, že znáte mnoho bylin,” přeletím pohledem zavěšené svazky, než ji oslovím. “Určitě budete vědět, co dělat - ale přesto bych vám rád nechal tyhle léky na bolest. Neměl jsem u sebe vhodný materiál, když si Kwan Tu teď jeden vezme, další ošetření už bude téměř bezbolestné… mohu?” Pokud dovolí, dojdu si kleknout k dekám, na které synka uložila. Na dlani mu nabídnu jednu malou pilulku. “Po tomhle už tě to nebude tolik bolet,” vysvětlím mu zároveň, “pak se pořádně najíš, budeš odpočívat a nohu nenamáhat a za chvíli bude jako nová,” dokončím s mírným úsměvem. Nakonec tedy ještě řádněji dodělám, co jsem začal - jakmile má nohu fixovanou pořádnou dlahou, zvednu se. Paní Kwan se zatím postarala o čaj i o rozbalení jídla, a tak zatímco Kwan Tu, místo příliš velkého hábitu již zabalený v dekách, hladově pucuje plnou misku, přijmu s poděkováním šálek teplého nápoje. Snažím se, aby mě chlapec neslyšel, když pak přeci jen projevím ještě trochu ze svých starostí. “Budete v práci v pořádku?” Zeptám se. | ||
| |||
 | Ráno A-Yao Ačkoliv se to tak na chvíli zdálo, čas se nakonec skutečně nezastavil. Milosrdně překročil hranici deváté hodiny a A-Yao tak byl ponechán samotě alespoň v takovém soukromí, které mu mohla kóje poskytnout. S úderem večerky se jeho spolubydlící, věrni pravidlům, uložili ke spánku - postupně zopakovali “dobrou noc” a s tím konečně zavládlo ticho a klid. Všechny otázky nebo rozhovory byly odloženy buď na druhý den, nebo na neurčito. Jediné, co pak rušilo ticho noci, bylo PuAiovo pochrupování - které nastoupilo jen chvíli potom, co usnul, a trvalo téměř až do rána - z vyčerpaného spánku, kterým ani kruté sny nepronikly, však nemohlo A-Yaa vyrušit. Až ranní pátá hodina probrala nejen jej. A-Yao se stal částečným pozorovatelem rána svých nových společníků. Z toho, co zatím věděl o osobnostech svých spolunocležníků, možná by nebylo tolik překvapením, kdyby Huang PuAio časný klid vyrušil něčím podobně (s ohledem na místo jejich pobytu a studia) přehnaným, jako bylo včerejší objetí kolem ramen. On ovšem vstal první a jen se protahoval před svou kójí, a vždy živě prohlásil, “dobré ráno” nejprve k A-Yaovi, a pak také k San LingWuovi, který vyšel z krajní kóje s rozcuchanými vlasy, lehce rozespalým výrazem a trochu rozházeným oděvem, a rovnou zamířil k zadní místnosti - tak akorát aby se s A-Yaem vystřídal v ranní hygieně. “Dobré ráno, PuAio,” odpověděl oslovenému, kdy kolem něj procházel. A krátce se pozastavil při míjení kóje Liu ChengYina. “PuAio, ChengYi ještě spí,” promluvil konverzačně a s krátkým zívnutím odešel dozadu - pozdravil také A-Yaa/HuiYina, se kterým se tam střídal. Ten, u koho by mohl jeden čekat, že bude první na nohou a vzorným příkladem pro ostatní, ještě spal? Každopádně po LingWuových slovech už ne o mnoho déle - PuAio se natáhl do své kóje a vzápětí po spícím hodil bez milosti vlastní polštář. “Liu ChengYine! Je ráno!” Zahalasil na něj a pak dokonce dovnitř skočil sám - jen aby byl hned vyhozen ven už probuzeným mladíkem. “Blázne!” Obvinil ho nejpozději probuzený. To ráno… vlastně nebylo vůbec podobné ránu, které by jeden čekal v Oblačných zákoutích. Možná to bylo tím, že všichni byli vnější učedníci, ale nebyli vůbec tak strojení, jak by si jeden představil třeba při pomyšlení na Hanguang-Juna. ChengYin vyšel ze své kóje už vhodně oblečený a vážný, ale v nestřežené chvíli mrskl po PuAiovi zpět jeho polštář. Ten jej pak se smíchem sebral ze země, hodil zpět k sobě, a pokračoval v protahování. Alespoň A-Yaa nikdo nerušil. Kdyby se choval jinak, než ráno vstával Li HuiYin, nebylo to vůbec poznat na reakcích jeho spolubydlících. PuAio nejspíš vstával ještě před pátou hodinou, protože měl dost času na své protahování a přitom už byl oblečený a vypadal připravený odejít, jakmile budou i všichni ostatní. ChengYin nenáviděl vstávání a rána byla jedinou příležitostí, kdy mohl PuAio dozorovat nad ním, a ne naopak. Ale jakmile vstal, ještě než vůbec vylezl, tak se upravil a vypadal z nich opravdu nejvážněji. Jen kdyby po spolubydlícím nehodil ten polštář. A tajně pak zíval v zadní místnosti a trávil tam nějak dlouhou dobu (probíráním se). Přesto byl posledním, který byl připravený k odchodu, San LingWu. Nebylo to jeho očividnou rozespalostí, když vylezl ze své kóje - zezadu se vrátil už i na pohled probraný - ale poté, co se oblékl, sváděl nesmyslně dlouho boj se svými zacuchanými vlasy. Jakoby snad je schválně ve spánku muchlal a svazoval do uzlů a s tím, že byly jemné, to skvěle fungovalo. Rozčesával je s kyselým pohledem a snažil se je dostat do reprezentativního stavu. Až si vysloužil salvu přátelského smích od PuAia, který se mu došel pověsit kolem ramen - podobně, jako včera zdravil Li HuiYina - ale teď s výškovým rozdílem a odlišnou tělesnou strukturou obou mladíků LingWu zavrávoral. Ale jen s jakousi rozumnou shovívavostí v očích to nijak nekomentoval. “HuiYine, když jsi zpátky, měl bys mu radši pomoc, nebo tu budeme ještě věky,” smál se PuAio, když nabral rukou, co neměl kolem spolužákových ramen, jeden ze zacuchaných pramenů. “Tohle nikdy nepochopím…” Kroutil nad tím tak hlavou. To bylo poprvé za to ráno, když nepočítal pozdravy, kdy A-Yaa některý z nich přímo oslovil. Nevýhodou jeho malých znalostí o třech spolubydlících bylo ale to, že neměl jak rozeznat, jestli PuAio jen žertuje, nebo si mladíci navzájem dokonce takhle pomáhali - i když “dokonce” asi ani nebylo nutné, nejspíš kdyby ano, neviděli by v tom nic nepatřičného. “Huang PuAio, když nestihneme snídani a přijdeme pozdě na lekci, bez studu se přiznej, že za to můžeš ty. Jak se má asi učesat, když na něm visíš?” ChengYi odtáhl osloveného stranou dřív, než se vůbec mohl kdokoliv další vyjádřit. A pak bez ptaní vzal San LingWuovi hřeben i sponu z ruky a jakoby o nic nešlo, s kroucením hlavou mu pomohl s nejzadnějšími, stále rozcuchanými prameny, než ty vrchní spletl do copu, smotal na temeni jeho hlavy a přichytil sponou. “Tak. A jdeme, nikdo z nás nepotřebuje ještě víc problémů.” Popohnal je k odchodu. Ještě víc problémů? S tím, jak to řekl, spíše to znělo jakože jeden určitý z nich nepotřebuje více problémů - ale na A-Yaa se nepodíval. Místo toho sebral svůj meč, podal Huang PuAiovi ten jeho, a vystrkal ho z místnosti. San LingWu, který se stal na chvíli tichou figurkou v jejich předchozím chování, si to zřejmě nijak nebral - vlastně se lehce usmíval, když vyšli ven a vydali se na snídani - z některých domků odcházeli i další učedníci, ale nejspíš byli jedni z posledních. Zřejmě se rozhodl dělat Li HuiYinovi společnost, protože se držel po jeho boku a srovnal s ním tempo, ať už se ten rozhodl dohnat další dva spolubydlící, nebo za ostatními zaostat a jen je následovat. Svůj meč nesl v ruce. Na snídani nemuseli nijak daleko a A-Yao měl v Li HuiYinově příteli společníka, pokud se sám nerozhodl ho nějak zbavit. “Dnes máme jen dopolední lekce,” uvědomil si LingWu cestou, že vlastně druhý mladík nemá nejspíše žádné nové informace, a tak to chtěl napravit. “Mistr MinGyu odjel před dvěma dny a zatím se nevrátil, dnes je šerm zrušený - včera jej vedl Lan YongNian, ale ten odchází zase dnes.” To tedy znamenalo, že dopoledne čeká A-Yaa studium, poté oběd a nejspíš chvíle na odpočinek - a pak trest. Očekávalo se od něj, že sám začne a sám bude dodržovat stanovená pravidla - tedy bude pokračovat ve volném čase, mimo lekce, jídlo a odpočinek. Stávalo se, že trestům někdo dozoroval - byl to však projev nedůvěry vůči potrestanému. A i když by to možná tak velkým překvapením nebylo, velmistr večer nestanovil, že bude A-Yaa někdo hlídat. Nebo mu o tom možná jen neřekl?... Snídani měli všichni učedníci ve společné jídelně a skládala se z prostého, ale výživného jídla. Kromě posouvání nádobí bylo v té velké místnosti úplné ticho, když dorazili - každý způsobně seděl u jednoho ze stolů pro čtyři, a bez hlásku snídal. Ti, kteří dojedli, čekali tiše až dokončí ostatní - ve slušném kleku a s rukama v klíně. | ||