Andor.cz - Dračí doupě online

Odpovědi
A-Yao

Když mi Li HuiYin připomínal má slova z předchozího rozhovoru, pokývl jsem v odpovědi na jeho otázku, menší úsměv, který jsem se snažil, aby byl povzbudivý, stále na tváři. Nebylo to tak, že mě nenapadlo, že by to nemuselo být (a pravděpodobně nebude) vůbec jednoduché, když se rozhodne skutečně mluvit tak, jak jsem mu dříve nabídl, nebo se tak ptát. Že by to vědomí nepovzbuzovalo odsouvanou nervozitu. Možná je to jen ten pocit, že mu to dlužím, touha pomoci mu, nebo jen myšlenka na to, že i mě by se mohlo později snáze vysvětlovat v takovém duchu, že ta nervozita a těžké očekávání nejsou dostatečné na to, abych couvl. Dokonce ani studený pot na šíji, když z hlubin, kam jsem se [i[jej[/i] snažil zas a znovu zahnat, vykoukne malá myšlenka, ne konkrétní, jen beztvará ruka strachu, že by se jeho směrem další hovor mohl až příliš snadno stočit. Jakoby, i když sám si dovolím jej opustit, stejně číhal na konci každého mého kroku, minimálně dnešní den tomu nasvědčuje. A s tím, jak na mě každé takové, i nejmenší setkání působí, pozastavit se nad tím, musel bych pochybovat o vlastní upřímnosti k sobě sama. Jedna mysl má však své limity, co vše může pojmout, někdy potřebuje přesvědčení, pohnutek, i když možná nevědomky lže sama sobě. To však stranou. Li HuiYin může mít na srdci cokoliv, a i přes bodnutí této myšlenky, ve skutečnosti neváhám, když jej nezastavím. Dokonce ke kývnutí ještě přidám opatrné „platí, pokud to tak chceš.“ Se snahou jej podpořit, cokoliv by chtěl vyslovit…

Skutečně, jako bych sám sebe znovu a znovu chytal do sítí. Pravda ale je, že bych jej nechal se zeptat, i kdybych věděl, co bude následovat. Důvodů pro to je dostatek…

Ne, že bych tedy zvládl takto přemýšlet. Ani mě nenapadne, zda lituji nebo nelituji povolení, na které vlastně mladík ani nečekal, když vyhrkl svou další otázku prakticky zároveň s tím, jak jsem dořekl odpověď na tu předchozí. V ten moment a bez varování má mysl jakoby musela uvolnit všechnu kapacitu pro procesování těch několika vyhrknutých slov, že povolí vše nepotřebné a dovolí čistému šoku a zaražení, aby změnilo mou tvář a rozšířilo oči.

„Pokud… pokud by se vrátil…,

Nemusím se ptát kdo. Jeho tvář mi před oči vstoupí tak jasně, jakoby to bylo naposledy před chvilkou, co jsem ji viděl. Tak krásná, jako v mých vzpomínkách… ušetřená grimas, bolesti i zrady, nebo mrtvolné prázdnoty, se kterými se ukazuje v mých snech. Pokud by se vrátil? Možná bych opravdu dokázal nad tím přemýšlet, po překonání překvapení. Jenže to by se k němu nesměla přidat hrůza.

podobně jako Patriarcha Yilingu,
chtěl… chtěl byste to vědět?“

Trvá chvíli, než se znovu nadechnu, než místnost přijde zpět do barev a tvarů a s ním i Li HuiYinova tvář naproti. Dychtivost v jeho tváři… Nadechnu se, polknu. Zatoužím na něj vyhrknout, proč se ptá, ale neudělám to. S pocitem, že by snad utekl… a to teď… teď zkrátka nemůže. Ne bez vysvětlení.

Uvědomuji si, že vyslovil i další otázku, o tom, jak bych se zachoval. Ale opravdu se teď dokáži soustředit jen na část jeho slov, které mě jako ledová dlaň svírají u žaludku… Kdyby se vrátil podobně, jako Mistr Wei… Jak to Li HuiYina napadlo? Proč se zeptal právě takhle? Náhle si ani nevybavím, co vlastně říkal, že dělal v Qinghe – pocit, že by to mohla být lež, mi sevře hrdlo. Uvažoval nad něčím takovým? Bloudím očima po jeho tváři, jakoby byla do teď neznámá… Přemýšlel nad tím? Přemýšlí nad tím teď? Proč se jinak ptá?

Přemýšlel nad tím a rozmyslel se?

Přemýšlel nad tím a… NE!

Zavřu rychle oči, takřka prudce. Projev slabosti, na kterém… zrovna teď mi vůbec nezáleží. Cítím svíravé brnění, které mi putuje od prstů a vím, že jej nesmím nechat příliš pokročit. Nevím, zda s ním putuje více nevolnosti, pohlcující paniky, hloupé a nemyslící naděje, která mi bolestivě svírá srdce a připomíná silné city, které nikam nestihly zmizet, nebo strachu, který by mi nedovolil se již více nadechnout… cokoliv to je, nesmím se nechat ovládnout. Nic z toho není v pořádku. Pomalu vydechnu, když rychle načrtnu v hlavě scénář. Připravím se zastavit jej, kdyby chtěl odejít, kvůli mé reakci, ztrátě odvahy, čemukoliv.

Možná nad tím přemýšlel nebo přemýšlí, ale jen hypoteticky. Nic to neznamená. Měl bych mu dát takovou odpověď, aby se podobných myšlenek případně zbavil. Ale… v tomhle mu nedokáži lhát. Pak mu tedy musím nedat odpověď, nebo ji dát upřímnou… jenže jaká taková má být? Pokud však žádnou nedám, pak… tenhle hovor je pravděpodobně u konce. A já potřebuji slyšet od něj, že to není vážná otázka. Že nic neznamená. Potřebuji slyšet, proč se ptá. Potřebuji v sobě zadusit ten plamen naděje, která bolí a děsí mě tím, co znamená, že je ochotná se objevit přesto, co by takový návrat znamenal, přesto, co by na to řekl můj vlastní rozum, přesto, že jde proti všemu mému přesvědčení. Malý plamen naděje a stejně tak plamen hrůzy, která mě nutí nehty pevně zatínat do obou dlaní a ramena do třesu – obojí spojené s představou, že až se zeptám, odpověď nebude taková, kterou potřebuji slyšet. Nadechnu se co nejklidněji s vypětím vší vůle, než lehce pokývnu. „Odpovím ti na to,“ vydechnu na znamení, že se dočká dalších slov. Jen proto, aby neodcházel – připravený stále jej zabrzdit, kdyby chtěl.

Musím to vzít postupně. Jakkoliv, jen aby to nevzbudilo další chaos.

První otázka. „Chtěl byste to vědět?“

Potřeboval bych to vědět! Instinktivně to chci vyhrknout, sotva se opravdu donutím nad otázkou zamyslet. Ale to není odpověď. Jenže jak mám říct, zda bych chtěl… Vzpomenu si, jak se mě strýc ptal. „Co potřebuješ, XiChene?“ A co mě napadlo hned, bez rozmyslu… Potřebuji, aby byl zpátky.

Jenže ona to také nebyla pravda… bylo to přání, hluboké, sobecké, bez ohledu na vše okolo nebo vlastní sebezáchovu. Bylo to přání obalené citem silnějším, než jsem myslel, že mohu cítit ke komukoliv, vyjma rodiny. Povzbuzené klubkem lží, do kterých jsem spadl, ignorující vše, co bych měl vidět. A přitom… tak silně hořící, že dokáži cítit naději v něčem, co mělo by mi převrátit útroby naruby, co by mnou mělo být tak silně odmítnuto, že bych měl Li HuiYina rovnou začít kárat jen za možnost existujícího pomyšlení, že by něco takového udělal. Jen pomyšlení. Ničeho víc… nic víc nemohu připustit. Vše víc jsem odřízl tlustou, neproniknutelnou stěnou.

Jen hypoteticky. Kdyby se vrátil. Kdyby se našel někdo, kdo by vyměnil své tělo za přání a dal mu nový život… chtěl bych to vědět?

Cítím štípání v očích jen při pomyšlení na zápornou odpověď. Závoj paniky, jakoby to měla být realita. Jak bych mohl nechtít vědět… a jak mohu chtít vědět?... Vědět by znamenalo stát před tím, co dál. Nevědět… by bylo smilování.

„Chtěl bych to vědět,“ slyším sám sebe říkat skoro chraptivě, tiše, skoro jakoby to byla odpověď, která by neměla být nikdy slyšet. Však neměla být. A přesto mu odpovídám. Ano, třeba s myšlenkou na odpovědi zase od něj, ale s těmi slovy si uvědomuji, že to není jen proto. Odpovídám a přemýšlím nad tím prostě, že se zeptal. Mohl bych jej odmítnout, mohl bych i tak požadovat odpovědi, mohl bych jej i nechat lhát… já bych mohl lhát. A přitom potřeba odpovědět je mnohem silnější, snad kvůli těm násilně stranou drženým myšlenkám, kvůli pomyšlení, které nemohu pustit blíž a přitom fungovat. Snad protože tenhle člověk je první – jediný – s kým takto mluvím.

Než se naději, hovořím dál, oči pevně zavřené, uši zachycují oba naše dechy, jakoby snad měl jeden z nich utichnout s každou vteřinou a ten okamžik musel být zachycen. Do ticha místnosti šeptám a nevnímám kapku krve, která se začala tvořit tam, kde se nehet levého ukazováku pevně ukotvil v kůži dlaně.

„Neumím si připustit, že bych to nevěděl. Že by byl na tomhle světě, byl by zpět a… neřekl mi to." Že by opravdu potvrdil, co měl bych konečně do největších hloubek si připustit, že vše mezi námi byl jen jeho plán... "Měl bych to umět, nejspíš, ale neumím." Se smutným úsměvem potřesu hlavou. "Nemohu ti ani odpovědět na další otázku…“ Slova chtějí se mi zachytit v krku. Co bych udělal, kdyby se vrátil… Chci říct, že bych se omluvil. Žádal ho o odpuštění za vše… za to, že jsem při něm nebyl, že jsem nespatřil včas, kam se žene, že jsem pro něj nebyl dost na to, aby se mohl svěřit, otevřít, třeba najít jinou cestu… za to, že jsem byl pomalý ve vlastních citech. Za to, že jsem jej zradil… že jsem při něm nestál… za to, že jsem to byl já, kdo mu vzal i finální naději, tu na nový začátek.

Ale co on?

Omluvil by se?

Za všechnu manipulaci, za to, že musel mít i to poslední slovo. Za vše… i za to, že mě tu nechal. Bylo by v jeho očích vůbec něco hodné omluvy? A co ty sdílené chvíle, malé úsměvy, doteky… alespoň něco z hry mistra manipulace, alespoň to mezi námi, co stále nedokáži odsoudit jako lež, a přitom ani věřit nemohu, že byla to pravda… dokázal by se alespoň za něco omluvit?

„Nemohu ti odpovědět, protože… kdyby se to stalo, pak by nebylo jen na mě...“ Hlesnu místo všech těch myšlenek. Pokračovat pak jde snadno, oči otevřu, ale zahledím se do stolu. V tu chvíli pryč je pomyšlení na to, jak bych měl vypadat a jak se chovat. "City, které k němu chovám… nedokáží změnit, co cítil on, ani co se mezi námi stalo. Rád bych ti odpověděl upřímně, co by bylo, kdybych… kdybych…" Musím se odmlčet. Jen představa toho, že by byl zpět, je víc, než bych dokázal tak rychle zpracovat. Mluvit o ní nahlas je pak svým způsobem ještě těžší. Jakobych připouštěl tu variantu… a to já nesmím. Nesmím, ne kvůli Li HuiYinovi, ne kvůli všemu, to přání… bych neměl mít. Nesmím, protože tohle musí být jen hypotetický hovor, kvůli chlapci, co pro mě tolik vykonal.

"Kdybych jej měl znovu vidět… myslím… že bych byl opravdu rád. Ale co by následovalo to… opravdu nemohu říct takhle, z ničeho…“ Dokončím.

Musím se zeptat. Ta otázka se snaží prorazit si cestu od okamžiku, kdy přišel Li HuiYin se svými. A sotva dokončím své odpovědi, už jí nedokáži bránit. Zvednu k němu oči s polknutím. „Proč se mě na to ptáš?“ Chci to říct pevně, ale spíš to roztřeseně vydechnu. Neschopen povolit byť jediný sval v těle pak čekám…

Posezení
A-Yao

Sleduji jeho počínání s těžce drženou klidnou tváří. Má být trpělivá, zajímat se a přitom nepřekračovat ty hranice mezi námi, které stále stojí. Jeden výraz však nemůže za vše hovořit, navíc držený jen stěží před starostmi, které se mi vykrádají do očí. Vidím semknutí jeho rtů i chvíle, kdy se snaží ovládnout svůj dech, pravděpodobně hledá klid a pokouší se ovládnout emoce, podobně jako já nespočetněkrát za den se pokouším. I právě teď… přestanu jej sledovat, přesunu pohled ve snaze nebudit v něm nepříjemné pocity či rozpaky a nemarnit tak jeho snahy. On však přejde od odpovědi k omluvě, a to lehce rozšířím oči a vrátím je k němu.

Omlouvá se mi… nejraději bych jej zastavil hned s prvním slovem, ale nechám jej doříct, co chce nebo potřebuje. Potřebu se omluvit chápu, i když s ní nemohu souhlasit. Když si vybavuji včerejší rozhovor - jakkoliv bych v tuto chvíli neměl, neboť mě nutí sevřít ve skrytu rukávů vlastní ruce do pěstí a znovu pevně zatlačit kraji nehtů proti bledé kůži, abych přinutil se příliš nesklouznout zpět do myšlenek, do jejich vzdálenějších končin, a především do jeho končin - nevidím v té vzpomínce nic, za co by se musel omlouvat. Pokud by někdo měl, nebyl by to on. Rád bych mu to řekl. A co víc, rád bych ho utěšil, uklidnil i v této situaci, ale jak? A pomůže mu, pokud se o to budu snažit?

Co to děláš, XiChene.

Vnitřní hlas přiběhne varovat, natáhne ruce, aby mě stáhl zpět od uvažování, kterým jsem se dal. Jenže je těžké jej následovat. Vím, že musím… pokud skutečně chci zaujmout zase zpět své místo, pokud stále platí mé rozhodnutí, ne pokud, když! - musím se začít znovu chovat jako vůdce. Vůdce, u kterého je nepřípustné takové chování k jednomu učedníkovi. Vždy mi na každém záleželo, ale mám-li být v čele sekty, nemohu si dovolit žádného jedince stavět nad jiné a chovat se k němu jinak… nešlo ani tak o otázky a zájem o jeho stav, ale o to, co jsem cítil, že jsem jej vůbec volal. O myšlenky, kterých jsem se nedokázal zbavit.
Nemohu tak myslet. Měl bych poslechnout volání toho hlasu, reagovat jinak, než starostmi a lítostí na jeho odpověď i další slova. Měl bych přijmout jeho omluvu tak, jakoby byla na místě. Měl bych se zeptat věcně, co jej trápí, a jako starší a vůdce mu případně poradit, co dělat, to snad bych mohl, se zájmem a malou starostí snad také. To by ještě bylo akceptovatelné. Ale síla mých pocitů, ta rozhodně není.

Nadechnu se, narovnám lehce, přinutím se udržet klid ve tváři, smazat každou vrásku přílišné starosti… začnu hledat slova, která bych snad mohl říct jako vůdce, nepříliš osobní… a se vzpomínkou na dopis ponechaný v mém vlastnictví ta slova polknu.

Měl jsem být upřímný… ať je to nebo není správné, přesto také chci být. A selhání, jedno za druhým, vrším na sebe do příliš dalekých výšin. Snad tahle slova k nim nepřidám - i když záleží na pohledu. "Nemusíš se mi omlouvat, není skutečně za co," vydechnu tedy mírně. Tváří v tvář jeho nervozitě, snažím se o uklidňující tón i úsměv, který však k rtům nedosáhne. "Neudělal jsi nic špatného, to kvůli mě ses ocitl v... nepříjemné situaci, je to…" nebylo to v pořádku, ale ne z takového pohledu, jakým na to koukal pravděpodobně on… "pochopitelné. Navíc až do té chvíle bylo tvé chování obdivuhodné." Alespoň se zastavím, než bych zašel ještě dál. Než bych začal s vlastní omluvou, která by však ztěží našla konce, kdybych jí dal prostor.

Co však nezvládnu je hned přejít k věci a více ignorovat, co řekl. Neudělal bych to ani dříve, jen dnes jen stěží potlačuji starost, pocit odpovědnosti, a vinu alespoň tak, aby nebyly jasně čitelné v mé tváři. "Na mou předchozí otázku nemusíš odpovídat," dodám mírně. "Pokud bys však chtěl, můžeš ji zúžit tak, jak pro tebe bude vhodné."

Možná bych opravdu měl pokračovat a předestřít mu, proč jsem jej v první řadě nechal zavolat. Jenže tím bych mu vzal i možnost pro vyjádření, kterou jsem mu právě nabídl. Přinutím se tedy nakonec alespoň k malému, lehkému úsměvu, který není veselý, ale jen se snaží být povzbudivý - jestli nakonec nevychází spíš smutně, nejsem si jistý.“Chci s tebou probrat nějaké záležitosti, ale ty mohou chvíli počkat.”

Vážně, co to dělám… zase.

Doprovod
A-Yao

Mladík doprovázející A-Yaa k Hanshi se nezastavil před prázdným výrazem, který mu byl věnován, když začal mluvit. Uvědomoval si, že co dříve vyslovil nebylo přijato, jak by si možná přál (ale vlastně jistý si nebyl, zda to bylo špatné nebo naopak), ale před pohledem, který to připomínal, neutekl. I tak vyslovil těch pár vět, řekl svému společníkovi, že tu pro něj bude a co víc, myslel to vážně. A když pak A-Yao přišel s vlastními slovy, lehce se mu rozšířil pohled.

Říct ostatním pravdu? San Ling se ztěžka nadechl. Co ta věta znamenala? Řečená v takovou chvíli… co ji pohánělo? Předpokládal snad A-Yao špatný konec čehokoliv, co se chystal udělat? Jenže to San Ling nemohl. Přestože každá realistická buňka jeho těla, a že jejich zástup nebyl malý, ho nutila k uvědomění, jak zoufale nehmatatelných nadějí se drží, on zkrátka nemohl připouštět, že selže celý jejich základ - tedy láska, ve kterou vložil jeho přítel tolik vlastní důvěry, a která San Ling věděl, že v A-Yaovi přetrvává. Kdokoliv by snad mohl kroutit hlavou nad takovými nadějemi, které vkládaly do řádků romantický příběh, kdokoliv by snad říkal, že jde o kapitoly tragédie, nikoliv románu. Jenže předpoklad takového pouta mezi hlavními aktéry byl základem pro jakékoliv, i kdyby jen nepatrně, nadějné pokračování… a bez něj zkrátka nebylo dalších kapitol. A to si San Ling nemohl připustit. Protože za takovým přijetím zela propast, ve které netušil, co by našel. A důvody, proč říct ostatním pravdu, pro něj v tuhle chvíli neměly šanci vyhrát…

Proč by jim to měl říci? Protože to byli jeho přátelé! I když se k Li HuiYinovi cítil nejblíže, záleželo mu na všech. A když ChengYimu a PuAiovi neříkal pravdu… zradil je? Lhal jim… svým dlouholetým přátelům kvůli muži, kterého zrovna potkal. Jenže tak se na to nemohl a nechtěl dívat. V takovém pohledu mu ledová pěst svírala útroby. Snad doufal v skrytu duše, že až jednou pravdu zjistí, pochopí, proč ji dříve nevyslovil. Že lhát jim není konečnou stanicí. Ale co kdyby jim řekl pravdu? Jak by reagoval PuAi, jak ChengYi? Vyslovit vše, co se skutečně stalo za… opravdu to byly jen dva dny?... by znamenalo riskovat ještě více a především dříve A-Yaovo odhalení, dříve, než vůbec měli šanci vymyslet všechna alternativní pokračování. San Ling to zkrátka udělat nemohl a jen doufal, tak niterně, že nedokázal na alternativu pomyslet, že neztratí své další přátele, až přijde čas.

A pod jeho nadějemi pak ležela ještě jedna, skrytá v jeho podvědomí i před ním samým. Že až jednou se jeho přátelé dozvědí pravdu, že snad jej nejen pochopí, ale sami se rozhodnou podpořit toho, kdo tolik dní zaujímal místo jejich přítele, na kterém mladíkovi záleželo. Ale to byla naděje, kterou by San Ling nechtěl mít. Byla to touha nebezpečná pro jemu blízké, která by jej naplnila strachem i výčitkami, kdyby o ní věděl, která by mohla jako mohutný balvan rozbít vše, na čem stavěl veškeré své počínání, vše, co jej drželo od pádu - byť sám nevěděl, kam. A tak ji jeho podvědomí drželo zamknutou na tak dlouho, jak bude třeba, dokud nebude potřeba, aby jej postrčila k upřímnosti vůči svým přátelům… v situaci, kdy by mohl věřit v její úspěch…

"Nemůžeme jim to říct," vydechl tedy, veškeré své síly soustředěné, aby tentokrát nezakolísal, aby udržel klid i odhodlání, neprojevil bolest a nejistoty. Dařilo se mu, zas a znovu, když se na to soustředil.

A pak A-Yao přišel s důvodem. Nepočítal tedy s neúspěchem? Ale… skutečně? San Ling nevěděl, mezi příliš mnoho proměnnými se držel těch, které znal, i kdyby to nebyly ty správné. Nebo pro něj dobré.

"Nemůžeme jim to říct," zopakoval, v hlase jistotu, i když téměř šeptal, aby jejich rozhovor dolehl jen k jejich uším. "Přiblížíme jim, co se mezi tebou a ZeWu-Junem odehrálo ve strážní věži a včera, když tě pozval. Velitel FenFang se tě na odchod vyptával. Nespal jsi, skoro dnes nejedl, věnuješ se trestu a fyzické vyčerpání spolu s psychickým vypětím udělaly své. Navíc… myslím, že se nebudou ptát. PuAi by to udělal, ale ChengYi nebude naléhat…" Zastyděl by se snad nad tou trochou vlastní vypočítavosti za těmi slovy, kdyby měl na to prostor.

Takhle jen okamžik tiše sledoval A-Yaovy oči, než krátce stiskl jeho dlaň a pustil jej. Vykročili dál k Hanshi a nakonec se po dalších slovech rozdělili.

Jak umlčet Wei WuXiana
Lan Zhan

Dámy a pánové, věřte tomu nebo ne, ale existuje několik spolehlivých způsobů, jak umlčet Wei WuXiana. A protože víme, že Wei WuXian je živočišný druh občas velice hlasitý, doporučuji vám dávat dobrý pozor, neboť by se vám následující příručka mohla hodit.

Dříve, než přejdeme k očividným metodám, jako je například nechat jej hrát na přízračnou flétnu, podívejme se nejprve na chování Wei WuXiana po boku jeho přirozeného druha Lan WangJiho. Představme si spolu následující situaci, jak ji popisuje právě zkoumaný jedinec:

***

Lan Zhan (ano, onen věhlasný druhý nefrit klanu Lan, Hanguang-Jun – poznámka hlasatele) vytáhne Bichen a já se neubráním za prvé potutelnému zajiskření v očích a za druhé malému bodnutí viny. Skoro bych ho až zastavil. Mohl jsem si sundat košili a obléknout se zpět do vnějšího oděvu, možná by mi byla o něco větší zima, ale mohl. Na malou vteřinu mi představa Lan Zhana s jakkoliv pošramocenou dokonalostí (ještě více než únavou a vynuceným držení se stranou, které ho čekalo), přijde absolutně nepřípustná, že bych se snad radši svlékl klidně úplně. Jenže zároveň je to strašně sexy představa. Ale než stihnu vybrat to silnější, odpálí mi Lan Zhan všechny mozkové buňky až do nebes.

Ano, řekl jsem lem hanfu nebo rukáv. Ale pokud jsem něco čekal (a spíš nečekal), pak rozhodně jen lem hanfu, nebo část vnitřní sukně, která je skrytá před zraky, vybraná tak, aby neporušila zahřívací talismany, odťatá s opatrností… a Lan Zhan prostě a jednoduše oddělí ostřím meče část svého rukávu jakoby nic, jen s malým pozastavením a pohledem… u všech ďáblů takovým pohledem!!!

LAN ZHANE!!!!

Zeširoka rozevřu oči a mé tváře zahoří (šokem, určitě šokem!) jasnější barvou, než kdy uměly uši mého manžela.

To se prostě a jednoduše nestalo. Lan Zhan si kvůli mně právě neodsekl část svého rukávu. Rozhodně mi teď nepodává svůj USTŘIŽENÝ RUKÁV. A já nejsem v rozpacích. Já NIKDY nebývám v ROZPACÍCH! Absolutně NE!!! A rozhodně se mi hlava neplní představami, které by sebraly i zkušené prostitutky. A mé tělo hoří… zimou?

Kdybych Lan Zhana neznal, přísahal bych, že to udělal schválně aby mě totálně rozložil. Když jsem si tak dobře naběhl. Ale to já škádlil jeho! A on tu stojí, tváří se vážně a zas a znovu beze slov říká všechno. Říká toho vlastně bez otevření úst tolik, že cítím, jak mi nohy rosolovití. Jak je to vlastně možné, že je můj…? Navzdory mrazu okolo mi teplo v hrudi hrozí výbuchem a než se vzpamatuji, vykročím vpřed a vrhnu se Lan Zhanovi kolem krku.

Nemohl čekat, že z tohohle vyklouzne s obyčejným poděkováním. Zaklesnu kolem něj paže a vjedu dlaní sice opatrně, ale důrazně do jeho vlasů, abych tlakem stáhl jeho hlavu blíž k sobě. Přitisknu své rty na jeho, zaútočím na ně jazykem, okousávám je, dokud mi neumožní proniknout skrze ně jazykem. Přitisknu své tělo k jeho, pod vrstvami oblečení horké a rozechvělé.

Stejně si za to Lan Zhan může sám.

A když se od něj odtáhnu, rudý ve tvářích a v očích spokojené plamínky, vezmu z jeho ruky uříznutý kus látky a nevinně se otřu rty o jeho líc. Nepoděkuji více, neřeknu vůbec nic, se spokojeným tetelením v hrudi zaletím pohledem k jeho očím, odkašlu si a téměř přednáškově se vrátím k tématu: „Připravím znaky a…“

Nu co. On byl ten, který si „ustřihl“ rukáv, měl počítat s následky, ehm. Ale zpět k věci.

***

Vítejte zpět. Tato situace má samozřejmě reprezentovat první z metod umlčení subjektu, a to dostatečné vyvedení z míry. Dosavadní sledování však odhaluje, že tato podléhá z velké části náhodě a nejčastěji k ní dochází přirozeně v přítomnosti zmíněného druha subjektu, Hanguang-Juna. Polibek jako další umlčovací metoda je sice úspěšná, nicméně oba tyto způsoby jsou obtížně regulovatelné, navíc subjekt se podobným praktikám věnuje pouze se svým partnerem, o tom ale více později.

Za pravděpodobně neúspěšnější metodu umlčení Wei WuXiana z hlediska délky trvání můžeme považovat hraní na přízračnou flétnu Chenqing, která se stala jedním z jeho hlavním rozeznávacích rysů (mezi další patří například tmavý oděv, rudá stuha, Wei WuXianem vlastněný osel nebo již zmiňovaný Hanguang-Jun – poznámka hlasatele). Problematické je však již samotné použití této metody, jelikož vyžaduje přípravu situace, kdy subjekt flétnu využije. Metoda navíc funguje na umlčení, ale hlediska obecné hlasitosti přirozeně patří mezi ty nejméně efektivní.

Námi zaznamenaný úsek sloužící jako příklad trval neuvěřitelných několik hodin a patří tak mezi rekordní dobu, během které Wei WuXian mlčel. Pro naše diváky přinášíme jen krátké shrnutí, opět z pohledu nikoho jiného než našeho subjektu.

***

Netrvalo dlouho a tóny Chenqing se začaly linout nad mokřady. Krátce na to jsem cítil, jak se skrz kmeny stromů blíží k naší pozici první nemrtví, odlákáni od svých bojů, bloudění a hodování.

Otevřel jsem oči a zůstával usazený bezpečně u kmene stromu, jak nejdéle to bylo možné. Lan Zhan samozřejmě vybral perfektní místo. Mohli jsme sledovat, byť ne detailně, jak roztroušené boje postupně končí a monstra se přesouvají. Když utichla píseň Oslabení, má vlastní pronikla snáze dál – ne, že by mě píseň Tse RongWua zastavila, není však zanedbatelná a vzhledem k tomu, že jistě to není poprvé, kdy se sám snažil pokrýt celé bažiny, zasloužila obdiv. Jakmile přestane rušit, efekt pocítím hned. Během soustředění na vlastní píseň, udržování vlajky, sebekontrolu a situaci pod námi si najdu jen místy chvíli pro pohled k Lan Zhanovi, ale přesto si takové ukradnu, zaletím k němu očima, ujistím se, že je v pořádku, a že zvládá likvidovat vše, co by se po kmeni chtělo dostat až k nám.

Zvednu se na větvi do stoje ve chvíli, kdy pod námi je již shromážděná řada potvůrek a začínají se objevovat první duchové. Poznám sám, co je třeba. Kdybych nechal na Lan Zhanovi jejich likvidaci, bylo by to rozhodně opakem šetření jeho energie. S lepším výhledem lehce změním pohyb prstů a s ním i melodii. Byl čas trochu to tu pomotat… těkal jsem očima mezi nemrtvými, těmi, které jsem ovládal a těmi, na které se měli zaměřit, snažil jsem se o to, abych každé nebezpečí eliminoval dříve, než by k němu došlo, abych k nám dál svolával vše z bažin a mokřad… nešlo to vše, samozřejmě. Ale to tu byl Lan Zhan, skvělý jako vždy. A vlajka naštěstí udržovala vše již přivolané na místě, nebo lépe řečeno se zaměřením na určitý cíl – mou maličkost – ve chvílích, kdy jsem na chvilku potřeboval pozměnit melodii více. A brzy dorazili kultivátoři, doposud rozmístění různě po „bojišti“.

S posilami od kultivátorů uvolněných z jejich předchozích bodů by jeden řekl, že by to mohlo být rychlé, ale byli jste někdy uprostřed takových bažin? Skutečně bylo co dělat až do rána, a když se nebe začalo pomalu světlit, teprve nastala chvíle, kdy jsem mohl odtáhnout s klidem Chenqing od rtů. Zavřel jsem na moment oči, ale hned je zaměřil na Lan Zhana, přeletěl jej pohledem, ujišťoval se, že se opravdu nic nedostalo až k němu, že je v pořádku. Mohl být, jak chtěl silný a skvělý, tolikrát lepší, než já, ale bát se o něj stejně budu.

Věnoval jsem mu vyčerpaný úsměv, ale široký. Trochu zakrývající fakt, jak moc rád bych se k němu jako kotě stulil a odpadl. Zůstanu na chvíli vyčerpaně opřený zády o kmen stromu. Soustředění má rozhodně některé výhody, například by jeden neřekl, že dokáže zapomenout na ztuhlost a bolest nohou z postávání prakticky na jednom místě tolik hodin, nebo na zimu a fakt, že vlastně necítí prsty na nohou i rukou, a přece zvládá hrát. Schovám Chenqing zpět k pasu a prokřehlé ruce na chvíli k sobě, než ze sebe stáhnu deaktivovanou vlajku.

To bylo tedy vše. Alespoň téměř. Stále tu byli kultivátoři níže. Nezáleží mi na tom, kdo konkrétně vůbec dole je. Že bych někoho mohl znát, ať v dobrém nebo špatném slova smyslu. Že tam budou zřejmě také kultivátoři z věže a minimálně pozdrav by byl namístě. Spíš než nad tím přemýšlím nad plánem, jak se bezpečně dostanu dolů, když přitisknu celou dlaň na kmen s nepříjemným pocitem zakolísání. Automaticky vyhledám očima Lan Zhana, zvyklý, že tam vždy je. Mít o něco víc sil, vymyslel bych dostatek chvály na schody do nebes jen a jen pro něj. S žádostí o pomoc ale nepřijdu, jedna věc byla nechat si pomoc, i kdyby stejně, jako nahoru, také dolů. Druhá byla o ni žádat zrovna teď.

Každopádně případně seberu zbytečky energie na bezpečné snesení se, a ať už tak, nebo s Lan Zhanovou pomocí, nakonec se dole opřu o strom (stal se mým nejbližším kamarádem po těch pár hodinách). Tentokrát nechám všechno mluvení na Lan Zhanovi, i když se obvykle snažím hovory převzít já… ale nemělo by jich být přeci moc. Věřím tomu, že Lan Zhan vyjádří dobře vše potřebné za nás oba a nepohybuji, že i mistr Hsieh bude raději mluvit s ním. A jakkoliv v některých situacích bylo dobré – nebo i zábavné – vyvádět jiné z míry, takové k tomu nepatřily. Neměl jsem co říct na kultivátorův jen maličko zřetelný postoj. Měl na něj právo. Chápal jsem ho, skutečně. A tak jsem mu nechtěl chodit naproti. A upřímně, vedle únavy mi beztak bylo vše jedno, dokud se nikdo nechoval nepatřičně nebo urážlivě k Lan Zhanovi – to bych mohl takhle hrát klidně i týden a stejně byl měl dost sil takovému opovážlivci nakopat zadek, ať už fyzicky, nebo verbálně!

Nic takového se však nestalo a já mohl v klidu počkat než můj manžel dokončí krátkou konverzaci, jen s lehce pobaveným cuknutím koutků nad Lan Zhanovou strohou odpovědí. A i když jsem znovu vzal do ruky Chenqing, jen abych k ní sklonil tvář a přetáčel ji v prstech, stejně jsem bokem obhlížel okolí, zjišťující, zda všichni okolo vše zvládají a nikde se neobjevuje žádná pozapomenutá obludka připravená útočit ze zálohy (ne promyšleně, spíš náhodou a prakticky sebevražedně, ale vysvětlujte to třeba rozzuřeným mrtvolám). Nezáleželo mi na tom, že to vypadá, jakobych neměl o okolí už více zájem, nebo spíš mi malinko záleželo na tom, aby to tak vypadalo... Pro teď, v tomhle stavu, v takové společnosti. Nalepit se na Lan Zhana dál mezi stromy byla jedna věc, vyčerpaně se tu opřít o strom, a ještě snad prozradit starosti, zatímco Lan Zhan vede právě takový mini hovor, to zas druhá. A co mě vede k takovému chování, to promýšlet nepotřebuji, děkuji pěkně. A ne, že na mě to pokoukávání prozradíte…

Proč letěl Nie FenFang do Oblačných zákoutí v takové situaci, to by mohla být otázka, kdybych ji více vnímal. Téměř si neuvědomím, že Lan Zhanova konverzace je u konce a se zpožděním se odlepím od kmene stromu, abych se ke svému manželovi připojil při odchodu.

***

Jak jsme si tedy ukázali, vedle dříve zmíněných metod se Wei WuXian dá umlčet také únavou.

Před pokračováním ještě podotýkáme, že se v tomto dílu nebudeme věnovat umlčení subjektu v rámci konverzace. Jelikož je známo, že pozorovaný často nerespektuje zavedené společenské protokoly, nemůžeme doporučit jako účinnou metodu například převzetí slova při hovoru, nebo jeho neoslovování. V případě přímé konfrontace si subjekt sám vybírá, zda bude hovořit, a přestože v předchozí ukázce zůstal tiše, na základě předchozího pozorování musíme tuto situaci označit spíše za výjimku.

***

Nenapadne mě, že bychom měli nebo mohli ten kousek letět, přestože sotva se vzdálíme od toho hloučku a zajdeme dál mezi stromy, z přesvědčení udržovaný klidný krok mi ztěžkne a více zmalátní. Lehce se o Lan Zhana otřu bokem a konečně mimo pohledy všech se k němu nakonec úplně přilepím, alespoň na chvíli. "Jsem v pořádku," ujistím jej rovnou, ale tak trochu mumlavě, aniž by se stihl zeptat nahlas, nebo beze slov. Jedna věc byla tahat za nos všechny okolo, druhá Lan Zhana, ale nemůžete mě trestat za snahu. „Plný energie. Jak jsi na tom ty?“ Zvednu k oči k jeho tváři, unavený příliš na to, abych obdivoval její perfektní provedení.

Mohlo být hůř. Alespoň jsem mohl vlastně jen stát na místě. Kdybych si měl vzpomínat na pohřební mohyly, kde jsme se v takové podobné situaci ocitli také, tam to bylo v něčem složitější a v něčem zase jednoduší. Celkově hlavně trvalo kratší dobu se všeho zbavit, jak dlouho to mohlo být, dvě, tři hodinky? Ale zase tenkrát boj zahrnoval soustu uskakování a aktivnějšího zapojení mé maličkosti. Podtrženo a sečteno, subjektivně mám pocit, že se cítím stejně mizerně, jako tenkrát (i když to zase tak dávno nebylo). Objektivně jsem spotřeboval mnohem více energie na delší udržování vlajky aktivní a zase méně fyzických sil. Ve výsledku na tom ale skutečně nezáleží, výsledek je podobný – dejte mi suchý kus země a nevzbudíte mě pár dní.

Jenže to úplně není možné. Nejsem si úplně jistý, kdy že jsem položil hlavu Lan Zhanovi na rameno a povolil objetí, ale zamrkám a odtáhnu se. Nezapomínejme, co nás čeká. Proč vlastně Lan Zhan nepředvedl, jak dobrý opravdu je (i když každý s kouskem mozku to stejně ví). Na tajemství, na které jsem se pokoušel nemyslet během hraní, kdy jsem se nutil k soustředění a udržení myšlenek pouze u právě probíhající situace, na pět dní, které zbývaly, ZeWu-Juna, který nic netuší.

Chytnu Lan Zhana za ruku, neuvažující všeobecně, snad jen nad tím, co je třeba. „Hurá pro věci a domů.“ Zavelím ne už tak energicky, ale s drobným úsměvem ke svému milému, který má být snad povzbuzením. Neuvědomím si, co jsem vlastně řekl. A i když nějak tuším, že by si i Lan Zhan měl před odletem odpočinout, raději na odpočinek vůbec nemyslím – to jsou nebezpečné končiny.

Ať už se zpět do hostinského pokoje dostaneme jakkoliv, jak dojdeme na pokoj, uvítám postel jako nepřítele, tedy jí nevěnuji jediný pohled. Zato mi oči sklouznou na zem, k pozůstatkům vázy a dalším věcem, které skončily na zemi předtím, než jsme byli vyrušeni. Do tváří se mi vrátí alespoň trochu barvy, ale jen malý její odstín, protože… zatraceně! Vzpomenu si na ten polibek, na příslib, který Lan Zhan pronesl mezi stromy po prvním boji, jenže… ÚNAVA JE TAK FRUSTRUJÍCÍ!

Zaletím k tomu nejvíc sexy muži na světě se štěněcím pohledem. Lan Zhane, nemůžeš říct, že to ty jsi ten moc unavený? Být rozumný, pro mě? A to se k němu přišourám a naprdelačím se do objetí. „Měli bychom co nejdříve letět…“ Zamumlám hodně přesvědčivě do látky jeho hanfu. (Hlavně si nesmím vzpomenout na ten rukáv, hlavně si nesmím vzpomenout na rukáv…!)

***

Jistě jste si všimli, vážení posluchači, že nám v našem výčtu minimálně jeden způsob chybí. Máte samozřejmě pravdu. Vedle umlčovacích metod zcela banálních, jako jsou:

stravování – zde ovšem pozor, neboť tato metoda vykazuje přibližně padesátiprocentní úspěšnost;

spaní – zde se jedná o metodu velice úspěšnou, bohužel však často osoba o ni usilující usíná dříve, než náš subjekt, doporučujeme tedy kombinovat s metodou únavy;

topení a podobné metody – které v našem speciálu nezmiňujeme v zájmu sebezáchovy, neboť zkoumaný jedinec je velice často objevován ve společnosti vysoce ochranářského druha;

skutečně existuje ještě minimálně jedna další, které jsme se zatím blíže nevěnovali. Na úvod je třeba zmínit, že tato metoda se může ukázat vysoce kontraproduktivní, neboť odkazuje na proces, při kterém (uváděno na základě několika svědeckých výpovědí – poznámka hlasatele) skutečné umlčení sledovaného druhu způsobuje pouze několik málo praktik, kterým se subjekt může rozhodnout věnovat. V ideálním případě pak může dojít k umlknutí dokonce i na několik celých minut. Jiné praktiky možné vykonávat v rámci zmiňovaného procesu však naopak způsobují u sledovaného subjektu vyluzování těžko popsatelných, však charakteristických zvuků a zvýšenou výřečnost se sníženým obsahem srozumitelnosti, a to ve zvukových hladinách vyšších, než je typická hlasitost tohoto druhu.

Navíc je třeba pamatovat, že tato metoda není určena pro použití přímo, neboť je známo, že Wei WuXian se praktikám, které vyžaduje, oddává pouze se svým přirozeným druhem, již zmiňovaným Hanguang-Junem.

Její samotné použití zahrnuje umístění obou exemplářů do vhodného prostředí, přičemž je možné dopomoci následnému vývoji například pomocí správné atmosféry (anonymní zdroje se vyjádřily, že většinu času postačí soukromí, případně doplněné o vhodné druhy olejů či přítomnost vany ve vybraném prostředí, u které se však musí očekávat nízká životnost – poznámka hlasatele). Úspěšnost při dodržení tohoto postupu je velice vysoká a sledovaný druh se oddává se svým druhem potřebným praktikám téměř ve sto procentech případů.

Bude toto chvíle, kdy téměř sto procentní úspěšnost selže? Další výklad by jistě stál za pozornost, v tuto chvíli však již musíme přepnout do našeho denního, mládeži přístupného programu.

O tom, jak se náš pokus bude vyvíjet, si můžete již brzy přečíst ve speciálním pokračování na našich webových stránkách. Pro teď se s Vámi loučíme a těšíme se na Vás v další epizodě našeho pořadu Zajímavé pozemské druhy.