Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Za všechno může Lan Zhan, část II Lan Zhan Červenám se znovu, je mi to úplně jasné. Ale stejně tak to vůbec neřeším. Stačí mi k tomu jen tak samozřejmě starostlivá WangJiho přítomnost při cestě do pokoje a jeden polibek - a když pak navíc on přispěchá s dalšími a tím prohlášením, je to konečná. Slyšet od něj taková slova, když obvykle dával vše najevo jen činy… S horkem ve tvářích už už mu chci brát další polibky, když se odtáhne kvůli povážlivě se naklánějícímu tácu. Se zabručením ve stylu “nikdo mi nebude brát Lan Zhana, dokonce ani samotný Lan Zhan” jej akorát nechám položit tác a přitisknu se zpět na něj, tělo na tělo - ruce mu švihnu kolem krku a ukradnu si jen pro sebe (ale stejně všechny byly jen mé!) ten nejdelší polibek a oba naše dechy. A na něj koukám tak zblízka, že se málem dotýkám jeho nosu tím vlastním, a snažím se získat zpět dostatek kyslíku. Je tak lákavé nalákat jej rovnou do postele, ani tu nejmenší práci by to teď možná nedalo! Ale já mám opravdu plán a především jeden jasný cíl - dneska zkrátka vznikne kresba WangJiho. Proto se odtáhnu, protože být u něj ještě chvíli, akorát bych skončil tím, že ho vyprovokuji - slovy, doteky, pohyby - určitě bychom skončili hned propletení. Znám se na to dobře. Ale jen počkej… dneska uvidíš. Dneska se rozhodně nepřestanu ovládat! S šibalskými jiskrami v očích našpulím rty. “Lan Zhane, to není fér. Říkal jsem, že tě nakreslím, musíš se snažit vypadat méně oplzle.” Zamumlám k němu - ve stylu aneb všichni zapomeňme, že to já jsem začal další polibek - a vytáhnu čerstvě koupenou sponku do vlasů. “Chci tě nakreslit s tímhle, viď že vypadá úplně stejně?” Přejdu k němu jako baletčí klaun po špičkách a zvednu ruce, abych mu sponku připevnil ze strany do vlasů, když mě tedy nechá. A zvednu k němu ten nejnevinější pohled. “Chci tě nakreslit jenom v tomhle, víš. Tam.” A s tím ukážu na lenošku a spokojeně se zatetelím při té představě. | ||
| |||
 | Hostinec v Yún Lan XiChen
Kwan RuXiu vzala syna do náruče děkovně se na Lan XiChena usmála. Byl to jen krátký záchvěv zdvořilé vděčnosti, než ji opět přemohla starost. Protože ji však zachránce syna vyzval, aby počkala, tak se rozhodla skutečně počkat. Hostinský se tvářil úslužně, ale mužova žádost jej překvapila. Rychle přelétl pohledem z váženého hosta na svoji zaměstnankyni a pak se mu v očích zaleskla nějaká domněnka, po které je ale možná lepší vůbec nepátrat… Už-už se chtěl zeptat jak to jako bude s penězi, ale protože mu XiChen vtiskne vzápětí takový obnos, majitel podniku se okamžitě dvakrát za sebou rychle ukloní. „Samozřejmě, pane, jistě…“ přitaká ohledně jídla. Chtěl hned nabídnout, že nemusí odcházet, že pokoj pro vzácného cizince je samozřejmostí, ale on namísto toho vznesl docela jiný požadavek. Bylo vidět v jeho vypočítavých malých očkách, že se mu nechce souhlasit. Prohlížel si matku s dítětem, prohlížel si kultivátora… Nakonec ale usoudil, že jsou mocní muži, které si rozhodně nechce rozhněvat. A pokud si přeje mít dnes paní Kwan jen pro sebe… „Jak si pán přeje, dnešní večer ji tedy omluvím. Máte pravdu, pane, zdraví dítěte je na prvním místě,“ ukloní se úslužně a pak zmizí vzadu, aby předal kuchařce objednávku.
Chlapec se tiskl matce ke krku a ona ho držela pod nohami, které jí visely i boků. Nyní s rozpaky ve tváři přistoupila zpět ke kultivátorovi. „Jste moc hodný, pane, ale neměl jste to dělat… Nemám vám to jak splatit,“ vysvětlí svá vlastní slova. Povzdechne si. „Je mi to líto, mami…“ zašeptá Tu na hranici nového pláče. „To nic, A-Tu, to nic. Bude to dobré… Pššš…“ tišila ho žena, které nemohlo být víc než pětatřicet.
Netrvá příliš dlouho a majitel podniku se opět vrátí se třemi zabalenými porcemi rýžových bochánků a třemi džbánky místního nejlepšího vína. „Doufám, že vám bude chutnat, pane. A kdybyste přeci jen hledal nocleh, máme volné pokoje. Jsou čisté a připravené…“ nabízí úlisným hlasem.
Nakonec Lan Xichen, Kwan RuXiu a malý Tu opustí hostinec a žena jej s díky odvede k malému domku na kraji vesnice, kde evidentně žije. „Děkuji vám mnohokrát, pane, stálo vás to takových peněz… Prosím dáte si u nás alespoň čaj? Mám jen bylinkový, ale zahřeje…“ vítá jej. Domek je malý a chudě zařízený, ale uklizený. Žena má všude u stropu rozvěšené sušené bylinky, které nádherně voní po místnosti. Než se však pustí do přípravy nápoje, uloží chlapce na deky rozložené na podlaze, kde spolu sdílejí lůžko. | ||
| |||
 | Snahy o pomoc S chlapcovou odpovědí tíživě vydechnu a uvědomím si, že svou tvář skryl do mého ramene – na nic více už se nezeptám. Místo toho po chvilce zareaguji na poslední jeho slova. Skoro jako bych měl něco vysvětlit žákům… „Je chytré vylézt na strom, nebo najít vysoké místo, kdy se ztratíš – vždy by sis měl pamatovat nějaký záchytný bod v krajině, podle kterého se orientovat. Ale dávej pozor, když šplháš nahoru, abys nešlapal na suché větve – neudrží tě a přesně takhle se lámou. Ale neboj, za chvíli budeš zase v pořádku.“ Lépe ho přichytím a s plynoucí cestou poslouchám jeho písničku – snad snaží se tak sám utěšit, i mě ale přijde podivně uklidňující, ale zároveň ne tak, aby pobízela k přemýšlení. Ať kvůli zraněnému Kwan Tuovi obecně, nebo specificky jeho písničce, podaří se mi udržet bystrou mysl až do Yúnu. Když jsem v posledních dnech byl ve městech a vesnicích, veškerý kontakt s lidmi zajišťoval ve velké míře Wei WuXian, případně bratr. Předchozího dne, už sám, jsem ho pak omezil na nezbytné minimum pro objednání pokoje a jídla – a uzavřený ve své hlavě jsem jistě mnoho pozdravů úplně přehlédl. Ani teď necítím příliš chutí pro jakoukoliv interakci, ke které byl bych dříve mnohem vřelejší – alespoň však když mě někteří obyvatelé zdraví, odpovídám jim pokývnutím. Na ostatní ale nereaguji – přestože cítím na sobě jejich pohledy a nejsou mi nijak příjemné, následuji chlapcovy instrukce bez zastavení až k místnímu podniku. Podle očekávání najde matka spíše nás než my ji. Když k nám rozrušená žena přiběhne, nesnažím se ani přerušit její starostlivé dotazy, se kterými se na dítě obrací, ani se odtáhnout, když jej hladí ještě stále v mém sevření – ale ani chlapce nezkouším postavit na nohy a působit mu tak další bolest. S porozuměním, které vynoří se odněkud z hlubin vlastně přirozeně, počkám až překoná šok z pohledu na vlastní zraněné dítě v cizích rukách. A kdesi ještě hlouběji bodne mě při tom pohledu něco dávno potlačeného. Rychle se nadechnu, sotva otočí pozornost na mě. A zakroutím hlavou, nevědomky s uklidňujícím, avšak mírným úsměvem. „Vůbec se neomlouvejte,“ začnu jen vlídně, s dítětem v náruči nemám ani možnost ji slušně pozdravit, ale po tolika slovech už to ani není třeba – nevadí mi to, ani salva otázek. Co mě však lehce zarazí je smích – pohlédnu krátce směrem, odkud se ozval. Ale v nepatřičných reakcích na zraněné dítě a starostlivou matku uchopí vedení její (očividný) zaměstnavatel.¨ Vzpomenu si, nad čím jsem přemýšlel, když jsem se snažil probrat a o chlapce se postarat. Nepřipadalo mi nic lidštější, prostší ani samozřejmější než pomoci zraněnému dítěti. A stejné vlastnosti mohl bych připsat reakcím matky, strachující se o své dítě. Snad ve stínu tří měsíců, kdy zaobíral jsem se vlastními myšlenkami a topil se v jejich hloubkách, působily na mě takové prosté životní situace nezvykle silně. Stejně, jen jiným způsobem, jako tupé reakce právě na tyto prosté činy. Dovolil jsem si zavřít svět za dveřmi a ten se mi zpětně připomíná. A ukazuje mi tak silně jak to, co v něm může být cenné… tak to, co je kruté. Po několika dnech mě konečně nutí mě k uvědomění, že nejsem jediný, kdo má nějaké starosti. Akorát málokdo může se skrýt před nimi – nebo spíše do nich, v mém případě – a ne každý má po svém boku někoho, kdo mu pomůže. Uvědomím si, že matka se ještě přiblíží, jistě s myšlenkou na svého syna, a že starší muž směřuje svá další slova přímo na mě. Můj obličej zůstane zdvořile klidný. Kolikrát jsem právě takovou zdvořilostí reagoval na urážky, protože nebylo vůbec smysluplné věnovat jim více pozornosti, i ve chvílích, kdy překročily hranice mého klidu? Hlavně bratři Wenové se o to nejednou přičinili… To bývalo dřív… ale ten výraz vrátí se podvědomě, jako by v takové situaci jsem teď byl. Neměl bych si to brát příliš osobně, šlo tu očividně o tu ženu… kdoví, proč hosté cítili, že je v pořádku smát se jí. Nezáleželo by mi na tom, ne ve chvíli, kdy nešlo o více než lidské city a lidské jednání. A právě proto jsem to nechtěl přehlédnout. Otočím se k ženě a opatrně jí předám v hábitu zahaleného Kwan Tua – ujistím se, že udrží jej nejprve. „Počkejte chvíli,” vydechnu k ní vcelku tiše, než přejdu blíže k majiteli podniku. “Žádné nepříjemnosti,“ zareaguji na jeho slova zdvořile. “Prosím, připravte pro nás tři plná menu pro odnos, vezmeme si jídlo sebou,” pokračuji a sáhnu do svého váčku qiankun pro měšec. Bohužel jsem se nejednou v životě přesvědčil o síle peněz na některé charaktery - jejich síly jsem nevyužíval k takovým účelům, někdy však mohla pomoci. Možná chci ženě pomoci, ale zároveň bych pro ni mohl situaci udělat jen horší - když dokonce i teď, před hosty a nejen místními, choval se k ní nadřízený takto. Proto mu z měšce nabídnu sumu výrazně převyšující, cokoliv by mohla stát tři jídla ve vesnickém podniku. "A také,” pokračuji tedy klidným hlasem, “byl bych rád, kdybyste pro dnešní den paní Kwan mohl vzhledem ke zranění jejího syna postrádat. Chápu, že provoz podniku je náročný - pokud to není možné, nedá se nic dělat. Jedná se však o jeden večer.” Zahleděním se tomu muži do očí a snažím se nepřemýšlet nad možností, že peníze nepřijme. | ||
| |||
 | Spolubydlící
Nic nevíš, je poslední myšlenka věnovaná LingWuovi. Víš o svém příteli, ale ten už tvá slova neuslyší, víš? Může být sebevíc chápavý přítel, ale já nejsem ten, komu říká svá slova. Jak by mě mohla něco jiného než tížit?
Vstoupil jsem, uklonil se, rozhlédl… Ale rozhodně jsem nečekal náhlý výpad do mého soukromého prostoru. Cítil jsem záškub s valů, jak HuiYinovo tělo chtělo ihned reagovat a odstrčit ruku ze svých ramen. Díky šoku a stavu mysli v hluboké depresi se však svalový záškub nestal skutečným pohybem. Nevím jak na to mám správně reagovat. Jak bych mohl? Je to už dávno, kdy jsem byl tak mladý jako oni a ani tehdy jsem neměl přátele, kteří by povykovali a skákali lidem kolem ramen. Snad kromě HuaiSanga, ale s ním jsem si tehdy nebyl rovný… Vlastně nikdy.
San LingWu si za mými zády povzdechl a já si hned připadám hloupě. Proč? To kdybych věděl… Strnul jsem neschopný slova, oči rozšířené nad obyčejnou živelností PuAie, jak byl dotyčný osloven a jak jsem si tedy správně přiřadil jeho tvář. „Díky,“ přinutím se říct. Věděl jsem, že bude těžké s nimi sdílet místnosti, ale netušil, že si tam budu připadat až tak nepatřičně. Pohledem vyhledám každého z nich. To aby věděli, že mé díky patří všem. I když je to to nejméně upřímné, co jsem dnes řekl. Dozajista to muselo znít příšerně neupřímně! Povzdechnu si a vymaním se PuAiova objetí.
Liu ChengYi, vůdce téhle skupinky, protože za něj byl v HuiYinově dopise označen, vyšel z jedné kóje. San LingWu, teoretik a nejspíš i nejlepší ze čtveřice co se taoistické magie a talismanů týče, zašel do druhé, té hned nalevo od dveří. Takže mi teoreticky zbývá počkat si, kam se uloží Huang PuAi, aby našel místo na spaní…, pomyslím si věcně. Huang PuAi, živý, silný, rád dělá chytrého, ale zároveň uctivý, když musí být a respektuje autority. Dobrý šermíř, když ho HuiYin tak rád popichoval, aby s ním trénoval. Kategorizuji si je. Nemám na to příliš času, ale nemohu se ubránit myšlenkám na to, kam mezi vůdce, bojovníka a odborníka patřil Li HuiYin. A kam patřím já? Ty? Že se vůbec ptáš… Ty nepatříš nikam! Polknu a nadechnu se.
Jsem rád, že jsem se pořádně vykoupal včerejší noci. Tyto ubytovny pro takovou očistu nejsou připravené. Dojdu si opláchnout obličej. Když se vracím, je už každý z mých nynějších společníků ve svém spacím prostoru. Zhasnu svíce v hlavní místnosti a dojdu se posadit na zbývající postel. Odložím váček s penězi. I váček qiankun s papíry, zbývajícími nepopsanými talismany, psacími potřebami a světelným signálem. Nevím, jaký měl Li HuiYin pořádek ve věcech, prozatím ale věci jen odkládám na stolek. Měděné zrcátko, váček s náhradním oblečením umístím vedle těch už položených a stejně tak učiním s léčivy. Spona do vlasů, nefritový motýl, mám pocit, že se mi vysmívá. No tak jsem to vzdal! Ty přece taky! Nemáš právo mě soudit! Mám chuť ho zahodit. Praštit s ním o zem a rozbít, ale… – neučiním tak. Pouze ho položím na stolek vedle jiných věcí. Raději z rukávu vytáhnu citeru a zasunu ji pod postel. Jednu po druhé odkládám vrstvu oděvu, až zůstanu jen ve spodním spacím rouchu. Odmotám z vlasů bílou stuhu a rozpustím vysoký ohon. Ani se nečešu. Nemám na nic náladu. Nemám žádný důvod činit žádný úkon navíc. Ne teď…
Ulehnul jsem a přikryl se, ale i tak je mi zima. Otočím se tváří ke zdi a schoulím do klubíčka. Chlad však prostupuje tělem i duší, a když zavřu vidím…
„Jsi zraněný?” ptal se ZeWu-Jun, když mě zachránil. „Přišel jsem o meč,“ odvětil jsem namísto odpovědi stále ještě v šoku z toho, že ho vůbec vidím. Poklekl jsem před ním, podal mu Shouye… S výrazem týraného zvířete se pokusil stlačit mé ruce dolů, ale já nepovolil. „Nemusíš…“ Sice to řekl, ale vypadal jako bych naopak musel. Jakoby potřeboval, abych nepřestával…
Ucítím slzy v očích a snažím se rozdýchat. Vím, že bych na něj neměl myslet. Neměl bych vzpomínat, ale copak to je možné? Kde jsi teď, XiChene? Sevřu ruku v pěst a druhou dlaní si ji přitáhnu k hrudi. Zkroucený v posteli jako malé dítě, bojuji s dotírajícím pláčem. Zřekl jsem se tě… Vzdal se naděje. Prosím buď tam venku dlouho. Nevracej se a znovu mě nepokoušej… I když to pronáším v myšlenkách, něco v mé duši, v celé mé bytosti si přeje, aby tu teď byl. Aby si lehl na postel za mými zády a přitáhl si mě do objetí, jakoby tišil malé dítě z nočních můr. Vím, že je to nesmysl, protože by to nikdy neudělal, ale moc bych si to přál. Smět se schoulit v jeho bezpečné náruči a na chvíli zapomenout, že jsem všechno zničil… Trvá dlouho, než tichý pláč a potlačované vzlyky vyhrají a unaví mě tak moc, že se ponořím do neklidných snů. Naštěstí žádný z nich neulpí na hranici vědomí, aby mne týral. Vyčerpání mě dohnalo a vybralo si svou daň.
Probouzím se ráno v pět, oči slepené. Zamžourám na neznámý strop a jen velmi pomalu se mi vracejí události včerejšího dne a večera. Opustil jsem vesnici. Lidé na mě hleděli odlišnými pohledy než večer před tím, kdy jsem se ubytoval. Rozdíl mezi špinavým kultivujícím a důstojným zástupcem sekty Lan byl zřejmě větší, než jsem si byl ochotný připustit. Letěl jsem celý den, bez ustání a přistál u brány do Oblačných zákoutí, abych se podrobil Li Luanově trestu. Nic nešlo podle plánu, ale přesto se mi podařilo z konfrontace s Velmistrem vyjít relativně slušně. Až na to, že jsem byl „donucen“ nahlas se ZeWu-Juna vzdát. Dokud ta slova zněla jen v mé hlavě, měla sotva poloviční váhu, než když jsem je vyřkl. A pak HuiYinovi přátelé, kteří… byli mnohem hlasitější než bych potřeboval! Když jsi měl kolem sebe takové lidi, vážně ti stálo za to odejít tímhle způsobem? I když jsi mi o nich řekl, vážně myslíš, že dokážu jednat jako ty? Slyšel jsi, že jsem velký lhář, ale už ti nedošlo, že s tvým tělem to nebude tak jednoduché? Tehdy jsem si sám vybíral, jak jsem chtěl na koho působit. Nyní mi byla přisouzena role, o které jsem měl jen mlhavou povědomost. Na druhé straně, když se prostě jejich přítel po takové zkušenosti změní, jak moc to bude podezřelé? A záleží na tom ještě vůbec?
Vstal jsem a došel se opláchnout. Tiše jsem pozdravil jeho spolubydlící a došel se obléknout. Li HuiYin měl pochopitelně v pokoji náhradní róbu své sekty. Jediné co zbývalo, bylo vyndat z rukávu dopis, určený pouze mým očím a přendat jej do bezedného rukávu mého dnešního oděvu. Také jsem se musel učesat. Podíval jsem se na sebe do zrcadla s rozpuštěnými vlasy a vzpomněl si na XiChena. Rozpustil jsem mu je, nedlouho před tím než jsem od něj utekl. Potřásl jsem hlavou, vzal hřeben a začal s úpravou. Na malý okamžik dokonce zvážím, zda nepoužít motýlí sponu na jejich sepnutí. Mé opatrné já mě však varuje, že to už by bylo příliš. Skryji ji do šuplíku a vlasy převážu jen bílým hedvábím. Váčky, které jsem včera odložil, si vezmu zpět a citeru též. Včerejší oblečení potřebuje pořádně vyprat, ale nevím kolik mám vlastně času před snídaní, na kterou bychom se měli nejspíš všichni spolu vypravit. Připnu meč k pasu. A co je vlastně dřív? Lekce teorie, nebo šerm? Li Luan psal, že má rád šerm. Já ale nejsem jako on. Pokud budu muset bojovat, jak se neprozradím? Paradoxně bych nejraději hned šel opisovat ta hloupá pravidla, jen abych nemusel řešit všechny ty věci okolo… | ||
| |||
 | Dlouhý večer A-Yao San LingWu se na něj nepodíval, i když ho poslouchal, a když oči zvedl, už byl A-Yao natočený zády a před jeho pohledem skrytý. Kdyby jeho přítele ZeWu-Jun odmítl, alespoň by ten stav dával smysl… ale jeho slova místo toho říkala, že se zkrátka… vzdal. Podstoupil takový těžký trest a neodradil ho – a teď se opírá o slib Velmistrovi. Možná by to měl akceptovat, každý měl své limity a Li HuiYin vydržel tak dlouho v sobě svůj cit držet… a pak tři měsíce klečet, každý den a bez jakékoliv odezvy. Jenže ta nakonec přišla, ne snad? Ať z jakýchkoliv pohnutek, ZeWu-Jun pro něj vyrazil. Zkrátka to San LingWuovi celé nesedělo, ale jediné, co mohl udělat, bylo snažit se být dobrým přítelem. „Já vím, že nechtěl,“ ujistil ho proto jen – malé ujištění oproti Velmistrovu přesvědčení (které nebylo možné přehlédnout už vzhledem k tomu trestu) a slovům, která se po Oblačných zákoutích tajně šířila. Ale alespoň nějaké ujištění to bylo – jako jeho přítel byl na Li HuiYinově straně. Ale ta útěcha nebyla směřována pro A-Yaa… on tím přítelem nebyl. Jeho společník více již neřekl, ani k tomu neměl příležitost. Když A-Yao zaklepal na dveře, odezva přišla prakticky okamžitě – oba zbývající obyvatelé už byli samozřejmě uvnitř a připraveni ke spánku, ani jeden ale nebyl ještě uložený. „Dále,“ ozvalo se klidným hlasem. Jen aby vzápětí jiný přispěchal s hromadou slov, sotva se dveře začaly otvírat. Jako první A-Yao spatřil chlapce, který seděl na zemi. Nepřekvapivě byl oblečený do bílého nočního oděvu, neměl ponožky a vlasy měl rozpuštěné, zcela prosté nějakých úprav. Už podle dopisu, ale i odhadem byl nejspíš stejně starý, jako Li Luan. Fyzicky působil statnější než San LingWu, který A-Yaa následoval dovnitř v těsném závěsu. A byl to právě on, který ještě, než zvedl vlastně hlasu, spustil: „Konečně, San LingWu! Už jsme si říkali, jestli tě nebudeme muset jít zachraňovat, jestli tě ta hora knih nezavalila. HUIYINE?!“ Zvedl se na nohy s překvapením v hlase i ve tváři. Jako první ho uvítal širokým úsměvem a rovnou vyrazil k němu. Sotva tak zmrtvýchvstalý unikl těžkým otázkám a rozhovorům, ocitl se pro změnu pod úplně jiným druhem útoku – od paže, která ho přátelsky, jen možná trochu moc blízce, chtěla chopit kolem ramen. Huang PuAi se nad tím ani nepozastavil a pokud se mu podařilo paži kolem jeho ramen přehodit, poplácal ho po rameni. Kdesi za sebou mohl A-Yao zaslechnout povzdech od chlapce, co jej následoval. Huang PuAi měl občas tendence být trochu moc hr, ne zbrklý nebo vyloženě neslušný (když se zrovna na nočních lovech nechoval, jako by byl chytřejší než všichni ostatní), jen se projevoval trochu více na zvyky Oblačných zákoutí. Než stačil „útočník“ říct něco dalšího – ale že se už nadechoval a otevíral pusu – přerušil ho stejný hlas, jako ten, který vyzval prvně A-Yaa ke vstupu. Liu ChengYi seděl na kraji své kóje, té, o kterou se druhý spolužák opíral, tedy zřejmě spolu o něčem diskutovali. I on byl připravený ke spánku, ale vlasy měl přesto stažené dozadu stuhou a seděl slušně v lotosovém sedu. Ale i on se zvedl, akorát mnohem klidněji. „Huang PuAio,“ oslovil káravě druhého chlapce, když byl svědkem toho… jak jinak to nazvat než přepadení. A když ten svou ruku stáhl, tak vlastní dlaně složil k sobě a lehce se uklonil do zdvořilého pozdravu, který věnoval doposud nezvěstnému spolubydlícímu. Teď tam tedy byli všichni čtyři. A-Yao o každém věděl jen pár vět z dopisu a snad něco, co si mohl matně pamatovat – ale jak to mělo stačit k tomu s nimi fungovat den co den? Liu ChengYi z trojice jeho spolubydlících vypadal asi nejschopněji, ale to mohlo být jen to jeho klidné chování, které ten pocit vzbuzovalo. Slovy Li HuiYina byl popsán jako rozhodný, někdo, kdo umí zachovat chladnou hlavu a má silně vyvinutý smysl pro čest – plus umí krotit PuAie, což očividně odpovídalo. Huang PuAio z těch třech bude nejspíše nejsilnější po fyzické stránce, ale s nedostatky v jiných ohledech, v tom se jistě doplňovali s Liu ChengYinem. A San LingWu bude bez pochyb nejtišší a nejklidnější – podle toho, co A-Yao věděl o jeho zálibě v teorii, tak nejspíš také nejpilnější student. Byl nejmenší z trojice a pravděpodobně věrný přítel. … Takže, kam mezi ně zapadal Li HuiYin? Jeho zlaté jádro bylo silné, meč dobrý, mohl být nadějným studentem. Ale co dál? Alespoň se A-Yao nedočkal už dalších otázek, a dokonce jedna jeho byla zodpovězena. To první, protože PuAie zadržel ChengYi, který spolu s pozdravem ještě dodal „vítej zpátky“, a nejspíš pokud se na něco ptát chtěl, nechal to až na ráno – zbývaly jen okamžiky do večerky. A také zjistil, kam se má vydat, protože LingWu zamířil k jedné z kójí. Ubytovna nebyla nijak velká, ale měla vše, co bylo třeba. Tedy kromě umývárny, která nejspíše bude společná – v zadní místnosti bylo velké vědro, které nejspíše sloužilo pro menší omývání, ale podle absence vany byla tahle část řešena mimo domek. Kromě vědra zadní místnost poskytovala nutné hygienické zázemí a přední byla obytná – s kójemi pro spánek, společným stolem, skříněmi a poličkami. | ||
| |||
 | Náš pokoj Wei WuXian
Nereagoval jsem na obvinění z rozpaků. Wei Ying vždycky dokázal přijít s něčím nevhodným. Kráčel jsem ulicí a snažil se nemyslet na krev připomínající mi svým žárem v žilách (a uších), jak moc má vlastně můj manžel pravdu. Klidně kráčím ulicemi, zatímco uvnitř celý nedočkavý čekám, až Wei Ying vybere vhodné místo na spaní. Pospěš si!, vyzývám jej neslyšně. Když si Wei WuXian konečně vybere, tiše jej následuji. Jeho živá povaha uzavíraná mojí odtažitou přítomností zapůsobila jako vždy. Pokoj i stáj pro oslíka zdá se není problém. Převezmu klíč od pokoje, ale počkám si na tác s večeří. Koneckonců někdo musí Wei Yingovi podržet dveře, aby nic nerozbil, až by se snažil vejít. Navíc těch pár minut navíc ještě svrbění po těle vydržím. Není to jako bychom pět dní nesměli dotýkat. Ačkoliv dokud jsme na veřejnosti, beztak to omezuji. Všiml jsem si jeho pohledu, i když byl krátký. Už bych chtěl být uvnitř. Ať touží můj partner po čemkoliv, chci mu to dát. Nevěřím, že skončí u malování. A pokud on ano, já rozhodně nemíním. Chci ho opět slyšet sténat a vidět jej se slastně svíjet.
Hostinský nám po chvíli čekání podá tác s večeří. Napadne mě, že bych ho převzal, ale Wei Ying je rychlejší. Po schodech jdu až za ním, abych ho mohl chytit, kdyby padal, ale dveře od pokoje otevřu rychleji, aby mohl vejít. Klíčem otočím v zámku rychlým, plynulým pohybem. Polibek na tváři mi zabrní. Podepřu tác, který málem vyklopí a v očích mi žhnou malé plamínky. Jen smět se mu dívat do tváře je vzácný dar. Někdy přemýšlím, jestli ví, jak moc mi chyběl, když nebyl v mém dosahu. Jestli tuší, jak strašně sám se cítím ještě dnes, když není se mnou… Sehnu se a v odpověď si svými rty usurpuji ty jeho. Nevím, jestli jsem byl sexy jak tvrdí, ale on rozhodně je. „Wei Ying je takový pořád,“ vydechnu přeci jen. A dovolím slovům, aby byť krátce odrážela míru mé touhy. Prohloubil bych polibek, ale pořád drží ten hloupý tác s jídlem. Proto jej převezmu a vzdálím se, abych ho odložil na stůl. | ||
| |||
| Hostinec v Yún Lan XiChen
Chlapec přijal kapesníček rozechvělou dlaní a vypravil ze sebe tiché: „Díky.“ Nechal se ošetřovat. Bolelo to, třásl se, ale nevzpíral. Zabalený v hábitu se nechal nést a dokonce ovinul paže kolem XiChenova krku. Chvilku to trvá, než malý Tu odpoví na vznesenou otázku. Kamarádi… „Nemám kamarády, pane,“ odvětí pomalu, uzarděle. „Chlapci z vesnice se mi smáli. Maminka říká, že když se to stane, nemám si jich všímat, ale oni… nedali se odbít a já… utekl…“ přiznává neochotně. Tolik se stydí, že zaboří tvář do ramene svého zachránce. „Ztratil jsem se v lese. Chtěl jsem vylézt na strom, abych našel cestu ale spadl jsem,“ přiznává celou pravdu o svém zranění. Nemluví o otci. A když skončí otázky, celkově moc nemluví, jen si tiše brouká písničku pro uklidnění. Sebe a snad i svého nositele.
O pár mil později dorazil ZeWu-Jun i s dítětem do místa bydliště Kwan Tuova bydliště. Lidé se po nich ohlíželi. Někteří uctivě zdravili, jiní si jen šeptali. Najít hostinec ale není problém. Tu dobře ukáže svého zachránci místo, kde matka pracuje a stačí vejít a Kwan RuXiu už k nim pospíchá celá vyděšená. „Xiao Tu!“ vykřikne a hladí syna po tváři ještě v cizincově náručí. „Kde jsi byl?! Co se stalo?“ ptá se hlasem na hranici hysterie. Pak teprve si uvědomí, že ani nepozdravila ani nepoděkovala muži, který jí přišel vrátit ztracené dítě. „Omlouvám se, pane, přidělal vám starosti? Prosím posaďte se…“ ukáže XiChenovi k nejlepšímu stolu a ani se nestará, zda si ho může dovolit. Někteří z místních hostů jen protočí oči a nebo se škodolibě zasmějí. Paní Kwan to však vůbec nezajímá. „Co se stalo? Kde jste ho našel? Je v pořádku?“ Je jí jasné, že není, ale přesto se ptá. Potřebuje vědět všechno.
Pak ale přijde na scénu jiný muž. Starší, lépe oblečený. „Paní Kwan, prosím, nevíte, kde je vaše místo? Pokud potřebujete, vezměte syna domů, ale nedělejte mi zde větší rozruch, ano? A hned se vraťte, večer vás potřebuji.“ Když muž vidí, že žena otevírá ústa na protest, utne ji rázným pohybem ruky. „Buď se vraťte, nebo už nemusíte chodit, jasné?“ propálil ji pohledem a počkal, až přikývne. „Omlouvám se, pane, samé nepříjemnosti, že? Mohu vám něco nabídnout?“ zajímal se pak u XiChena, od kterého si matka chtěla právě převzít dítě. | ||
| |||
| Vlastně je to všechno WangJiho chyba Lan Zhan „Lan Zhane, ty se červenáš!“ Obviním svého manžela láskyplně a jen tak nahlas, aby mě nikdo jiný neslyšel – uvádět ho do rozpaků na veřejnosti bylo zábavné jen v určitých situacích a určitě ne takových. Naopak, teď ten malý a nepatrný náznak rozpaků, zrůžovění uší, kterého si všimnu hned, protože právě na takové maličkosti jsem se naučil dychtivě dávat pozor – vzbudí v mém břiše roj motýlů a mě zabrní snad až do konečků prstů na nohou… Ptát se? Na co? A proč bychom to měli dělat kdykoliv jindy, než zítra? Kdepak, na své předchozí plány hned zapomenu, když ho tak vidím. Nezvykle nevýřečně pokývnu hlavou. „Mhm,“ souhlasně brouknu, až by si jeden dvakrát zkontroloval, zda jsme se neprohodili. Nemůžu spustit oči z jeho uší, dokud se nerozejde. A do červena zbarvené tváře jasně žalují, nad čím asi tak přemýšlím. Každopádně WangJi vykročí a mě to dojde tak opožděně, že ho musím rychle dohnat. Culení a ztráta slov mi vydrží až k našemu budoucímu ubytování, které vyberu z několika různých podniků. Výřečnost se mi vrátí v plné síle až když domlouvám ubytování pro nás v jednom pokoji, pro Malé Jablíčko ve stáji, a s culením také večeři k odnosu rovnou do pokoje, místo řádného stolování v restauraci, která hned navazuje na vstupní místnost. Pomrknu bočním pohledem k Lan Zhanovi, zda se nad tím nepohoršuje – i když je mi jasné, že se bude stále tvářit stejně – vlastně možná jen chci vidět, jestli už mají jeho uši zase normální barvu… A zeptat se na Li HuiYina obsluhy mě ani nenapadne. Ráno času dost... Nechám na WangJim, jestli půjde až se mnou, nebo chce jít rovnou po schodech nahoru a k pokoji číslo devět. Já každopádně počkám na tác plný dobrot – jen abych ho skoro vyklopil, když hned za zavřenými dveřmi už neodolám a ukradnu mému milému na špičkách polibek. „Co mi to děláš, Lan Zhane, být tak sexy na veřejnosti!“ Postěžuji si. | ||
| |||
| Zraněné dítě Duch? Otázka od dítěte přiměje mě k otázce, zda tak skutečně vypadám – i když se snažím kvůli němu o úsměv, nakolik bledost a temné stíny v hubenější tváři, než bývala, odráží při mé cestě stav mysli? Ale tu myšlenku nenásleduje skutečná starost o vlastní vzhled – jen uložím si, že před příchodem do Oblačných zákoutí budu na to muset myslet. V posledním městě na cestě bude čas přiřadit péči o vlastní vzhled mezi povinnosti, ke kterým se budu muset uchýlit s návratem domů. Zakroutím hlavou. „Nejsem duch, jen tak trochu vypadám. Jsem XiChen – jak se jmenuješ ty?“ S jeho kývnutím i odpovědí se nejprve zvednu, abych si následně klekl znovu, tentokrát již přímo u něj. Reálný svět se zřejmě rozhodl připomenout mi svou existenci, ale vybral si k tomu jako prostředníka nevinné dítě. Stěžuje si na bolest, které nemám, jak ulevit – což si uvědomím prakticky hned, když obrátím pozornost k jeho zranění. Opatrný, skutečně… při odchodu z Oblačných zákoutí nepomyslel jsem na nic, co bych s sebou měl vzít – vyčerpal jsem veškeré snahy o jasné myšlenky na cestu výběrem vhodného oblečení do chladného počasí, učesáním vlasů, připnutím Shuoyue a Liebingu k pasu – a rozhodnutím vyrazit. Kromě váčku s dopisem, penězi a maximálně pár drobnostmi jsem toho s sebou skutečně příliš neměl. Byl to bratr a Wei Ying, kteří měli připravené jídlo pro tři lidi a tři deky pro případ přenocování venku. Oni s sebou měli náhradní oblečení, nádoby na vodu a možná i jiné věci, které by mohly přijít vhod. A jistě měli i léčiva a prostředky na ošetření případných zranění. Já musel jsem nést jen sám sebe… Teď obrátí se to proti mně a, což je mnohem horší, proti chlapci. Snažím se nemyslet na to, kdy naposledy jsem viděl malou lahvičku s léky, které by mu teď dokázaly ulevit. Využiji naléhavosti situace a přiškrtím je v zárodku, uzamknu svou mysl v kontrastu s dříve poskytnutou svobodou – a soustředím se. Musím zkrátka pracovat s tím, co mám. Naštěstí nemá otevřené zranění, kromě bolesti zafixování zlomeniny nepřinese žádná další rizika – kdyby krvácel, byla by teď situace opravdu nebezpečná. Vzhlédnu k uslzené tváři třesoucího se chlapce – zimou, strachem, bolestí – možná vším. Jak dlouho tu ležel? Tahle cesta nezdála se tak frekventovaná… sáhnu do rukávu a vytáhnu čistě bílý, složený kapesník, kterým (nechá-li se) usuším alespoň částečně jeho tvář a vložím mu jej do dlaně. „Nech si ho,“ pobídnu ho mírně, ať už k vysmrkání, nebo jen žmoulání látky v dlaních, co mu bude po chuti. Pomalu, ve strachu, že ho vyděsím, odložím pak meč na zem a hned vedle flétnu. Vzhledem k příchozí zimě se můj oděv skládá z několika vrstev. Kromě spodních šatů tvoří jej relativně jednoduché světle a tmavě modré hanfu, v teplých měsících plně dostačující pro cestování – nyní však skryté ještě pod vnějším hábitem, který je samostatně přepásán a opatřen všitými talismany. Rozepnu nejprve sponu úzkého opasku, než odmotám pruhy látky v pase, abych si pak vnější hábit sundal – uložím jej chlapci kolem ramen a upravím kolem něj tak, aby jej zakryl. „Vím, že to bolí,“ povzdechnu si lehce, „ale musím ti tu nohu zafixovat, jinak bude bolest jen horší. Bude to trvat jen chvíli a pak to bude lepší, slibuji.“ Donutím se k povzbudivému úsměvu předtím, než vše připravím a skutečně se do díla dám. Nohavici nevhodně velkých kalhot ohrnu nad koleno a vzhledem k nedostatku vhodnějších možností, využiji jako základ pro dlahu rovné větve, které zbavím menších větviček a nerovností. A místo obvazů využiji právě ten pruh vyšívané látky, který na několikrát omotaný kolem mého pasu před chvílí jistil hábitu. A jakmile je hotovo, v utěšujícím gestu ho pohladím po vlasech. Kwan Tu se slovy polyká slzy a mě se podaří zjistit, kde bydlí i kde najít jeho matku. Napadne mě na okamžik, jak to, že si tu hraje tak sám – okolo žádné jiné děti, ani druhý z rodičů. Nechám si ale otázku na později, místo toho mu pomohu provléknout ruce rukávy hábitu a zkusím je zpřehýbat tak, aby se mě chlapec zvládl chytit kolem krku, až půjdeme. Zbývajícím ozdobným opaskem alespoň částečně kolem něj oděv upevním – kdyby měl jít, tak by to určitě nefungovalo, vzhledem k velikosti – ale když se ponese, měl by jej udržet šat v teple a nespadnout. S oběma nástroji zpět u pasu a chlapcem na zádech nakonec tedy vyrazím k vesnici, v duchu vděčný, že se v Gusu dokáži orientovat. Ve vesnici by měla být i možnost koupit léky a náhradu za provizorní dlahu – jsem rozhodnutý to také udělat. Nejdřív dostat chlapce k matce a pak se vrátit a dokoupit vše potřebné, abych ošetření mohl řádně dokončit – a pomoci dvojici zpět domů, pokud chlapcův otec nebude přítomný. Plán se mi v mysli usadí vlastně automaticky, aniž bych nad tím přemýšlel – jediné, co si myšlenky vyžádá, je otázka, na kterou se i zeptám. „Hrál sis tak daleko úplně sám, nebo kamarádi utekli?“ Otec by od něj určitě neodešel… možná bych se o to neměl zajímat, ale nedá mi to. Se vším, čím se mi plnila mysl ještě pár okamžiky, nyní hluboko uzamčeným, začnu si mnohem více uvědomovat okolí. Odpolední slunce nám možná svítí do zad, ale nehřeje. Bez vnějšího hábitu dolehne na mě postupná změna ročního období – připomene se studeným vánkem a s plynoucím časem také zvyšující se zimou. Všímám si barevných korun stromů a mraků kdesi v dálce – třeba v noci přijde déšť. Když nás mé kroky dovedou až do vesnice, nechám Kwan Tuna navést mě k čajovně a vydám se tím směrem – nemyslím, že matku bude třeba složitě hledat. Chlapce stále jistě držím pod koleny, i když zřetelná únava paží do mysli mi přidá další poznámku – jako jednu ze svých povinností po návratu, musím se soustředit na nápravu svého stavu. Jen abych těm povinnostem byl schopen dostát… | ||