Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Copak otázky nikdy neskončí?
San LingWu sice neochotně, ale vykročil. Tak je to dobře. Nedělej si starosti. Pro HuiYina je už pozdě a já si žádné nezasloužím. Nevšímej si mě, ano? Přál bych si mít klid. Jen chvilka by stačila. Mám pocit, že možná začínám chápat, proč se XiChen zavřel před světem, kdybych měl příležitost, též bych to teď udělal. Jenže potrestaný učedník si nemůže dovolit to, co může vůdce sekty a klanu. Musím to prostě vydržet, stejně jako jsem vždycky musel přestát všechny nástrahy života!
A pak přijde další otázka. Takže on ti říkal dokonce až takhle osobně, ano? No výborně! Zastavím hlasité odfrknutí, ale píchnutí u srdce, pocit viny, se dostaví. Znovu… A to jsem to po něm ani nechtěl, ničím jsem ho nenutil, neprosil, nežádal…! Ani XiChen ne!
V mých očích se zaleskne poznání. Ještě, že se LingWu dívá jen před sebe, snad na dům, ke kterému se blížíme. O to v tom dopise šlo? Li HuiYin se v něm, co? Vyznal…? Povzdechnu si, znovu se zastavím. Takže jsi to věděl, XiChene? Co k tobě cítí chlapce, kterého jsi z tvého pohledu zachránil? Našli dopis, předali ti ho a ty jsi vyšel ven, abys… Sklopím hlavu a odvrátím pohled. Tiskl jsem se k němu. Předstíral, že jsem někdo jiný. Sundal mu guan z vlasů a viděl bolest v jeho tváři… Proč jsi mi to při vůli Nebes dovolil?! Je to tak ABSURDNÍ!, křičí každá buňka mého nového těla. Jenže jako obvykle, musím křik udusit v sobě.
„Nemluvili jsme,“ vydechnu, abych uvedl věci na pravou míru, „o tom…“ Promnu kořen nosu stále otočený na druhou stranu od něho. Nejraději bych utekl. Prostě naskočil na meč a zmizel… Tak proč to neuděláš? Stejně mu nic nedlužíš! Nikomu z nich… Neudělám to, protože jsem se tak rozhodl! Mám pocit, že to jediné ještě dává smysl. Co na tom, že mé důvody jsou vlastně hloupé a zbytečné. Život je zbytečný! Zbytečný, když nemohu pomoci člověku, kterému bych chtěl, komu bych měl… „ZeWu-Jun mi neřekl, že to ví… A já toho taky moc neřekl. Ale je to už jedno… Nezáleží na tom. Slíbil jsem Velmistrovi, že nebudu víc vůdce sekty obtěžovat. Dodržím to.“ Nadechnu se a otočím zpátky k němu. Chci, aby věděl, jak konečné to pro mě je. „City někdy nestačí. Nemohu mu přinést štěstí. Tak to je…“ Tak už se na to, prosím, přestaň ptát! Každá další vteřina jen zabíjí mé odhodlání očistit Li Luanovu pověst v očích sekty. „Nikdy jsem mu nechtěl ublížit…,“ zašeptám ještě a sám skloním hlavu. Zoufalý obraz zlomeného chlapce, odráží zlomenou duši uvnitř.
Nechci už víc mluvit. Jsem tak na dně, že raději vykročím k domu přímo před námi a vážně doufám, že je to naše ubytovna, protože kdyby nebyla, byl by to vážně trapas! Překonám vzdálenost dělící nás ode dveří a rychle zaklepu. Slušnost! Musím zachovat slušnost…
Vejdu až po vyzvání. V rychlosti se beze slov ukloním svým spolubydlícím a zkouším odhadnout, která kóje na spaní vlastně patří Li HuiYinovi. | ||
| |||
 | Dopis A-Yao To nic, na tom nezáleží? Potkal je? A? A co... San LingWua pohled na přítele děsil. Jakkoliv hrozně vypadal během předchozích tří měsíců, vždy z něj zároveň sálala naděje, přesvědčení – ale teď na něm nic takového neviděl, jen bolest a prázdno. Tak nevypadal ani když odcházel, až tak... beznadějně. Pokud trojici potkal... a kdyby ZeWu-Jun o tom dopisu věděl, mohlo se stát snad něco, co by Li Luana do takového stavu dostalo? Mluvili spolu? Pro San LingWua bylo těžké přemýšlet nad ZeWu-Junem takovým způsobem. Měl v sobě vůči němu a celému klanu zakořeněnou úctu a věrnost, přestože byl vnějším učedníkem. Navzdory předchozím třem měsícům v jeho mysli První z Nefritů neklesl už jen proto, že by si podvědomě nedovolil spekulovat nad jeho stavem... bylo pro něj hodně složité přemýšlet nad ním z obyčejného, lidského pohledu. Vzít v potaz možnost, že by ublížil jeho příteli... mohlo to tak snad být? Nebo stačilo i řádné odmítnutí, aby Li HuiYin vypadal takhle? S pohledem do bolesti plné, křečovité tváře, A-Yaův nový spolubydlící přikývl a pomalu se rozešel dál. Ale zdálo se, že dnešní večer nechce mu dovolit odpočinku – nemilosrdně se napínal dál a dál a i poslední minuty před večerkou roztahoval na dlouhé úseky. Nemohl čas ulevit A-Yaovi alespoň tak, aby ukončil už ten dlouhý den? Místo toho jakoby si vychutnával každý okamžik jeho bolesti, odmítal skončit. Po pár krocích San LingWu promluvil znovu, jen tiše a s pohledem upřeným na cestu. „Li Luane... ty jsi s ním o tom mluvil?“ Alespoň došli už natolik blízko k jednomu konkrétnímu domku, že A-Yao už by si mohl dovolit domýšlet, že právě ten bude jeho novým domovem – na neurčitě dlouho dobu. „Přemýšlel jsem, že možná, kdyby si to přečetl a věděl o tvých citech pravdu, tak... by to nemuselo být nutně špatné?“ Zkusil to ještě naposledy. Možná o tom Li HuiYin opravdu nechtěl mluvit. Ale dřív taky nakonec mluvil... dával mu šanci svěřit se, nechtěl sám vyzvídat. Mohlo by to tak působit, ale ne se starostí, která z něj byla stále viditelná. Ta slova, otázky – budou mít někdy konce? Ale co bylo důležitější – znamenala tato konkrétní, že snad existoval dopis popisující Li HuiYinovy city? Byl to ten dopis, který Lan WangJi našel? Opravdu... dnešní den byl vůči A-Yaovým pocitům nemilosrdný. | ||
| |||
 | Zraněné dítě
Hoch vzhlédl k příchozímu poněkud poplašeně. Možná si myslel, že se k němu řítí nějaké hladové zvíře. Možná se prostě jen bál neznámého. Když ale zahlédl neznámého muže s mečem u pasu hlas i vzlyky se mu zasekly v hrdle. Zatímco slzy ztékaly po jeho tvářích s pootevřenými rty vyděšeně a bolestně hleděl na dospělého kultivujícího. Sledoval každý XiChenův krok ostražitě, třesoucí se po těle a bledý téměř jako smrt. Při zvuku ZeWu-Junova hlasu jakoby si teprve uvědomil, že zapomněl dýchat, sebou prudce škubl, nadechl se a znovu rozvzlykal. Na otázku zda spadl, dokázal jen přikývnout. Oči z cizince nespouštěl. Nevěděl, co říct na jeho další slova, protože ho ale noha opravdu bolela a měl strach a ten muž se k němu nechoval zle, nakonec nalezl polknutý hlas. „Bolí to,“ vydechl stále plačtivým hlasem. Kývl cizinci, že se smí podívat. Úplně důvěřovat mu ale rozhodně nezačal. Jen byl sám, daleko od domova, zraněný a vyděšený… Kdokoliv mu mohl pomoci, by byl v pořádku. „Jste duch?“ zeptal se. Ještě nikdy neviděl někoho, jako XiChena. I když o kultivujících slyšel a tu a tam někoho zpovzdálí spatřil, nikdo nevypadal jako on.
A Lan XiChenovi stačí krátký pohled a osahání zraněné nohy aby bylo zřejmé, že si hoch zlomil holenní kost. Je to lepší než kotník a než otevřená zlomenina, pořád ale dostatečně nepříjemné, aby nemohl jít sám. Naštěstí zafixování kosti nic přímo nebrání, jen to bude pro chlapce bolestivé. Ale na druhé straně XiChen měl u sebe vždy nějaká léčiva… Jenže to se ukáže být jako problém. Než vyráželi, žádná si nebral ani nezkontroloval stav zásob. Své poslední léky použil v chrámu Guanyin a tehdy je dal HuaiSangovi a už je nikdy nedostal zpět. Tehdy se o to nestaral, a když byl zavřený sotva myslel na takové věci, jako že by potřeboval nové léky. Teď by se ovšem bývaly hodily. Nehledě na to, že jejich absence jaksi komplikovala léčbu. Mohly by pomoci nějaké bylinky. Jenže touhle dobou už příliš léčivých rostlin nikde neutrhne. Každopádně klasická dlaha a obvazy také pomohou. I když to bude chlapce bolet…
A že to bolí je znát z jeho bolestných syknutí, vzlyků, slz a úlevy, když je fixace konečně hotová. „Chci domů,“ zasténá dítě, když si otře slzy i nos. Pořád to ale nemění nic na tom, že kluk nemůže jít sám a XiChen ho bude muset nést. Nejdřív ovšem musí zjistit kam…
„Kwan Tu,“ odpoví chlapec ohledně jména. Dokonce i pojmenuje vesnici, kde žije, jako Yún. Xichen naštěstí zná mapu Gusu dobře. Dokáže určit, kde zhruba jsou a snad i směr do vesnice. Vlastně to není velká zacházka. Stačí, když půjde dál po cestě, kterou mířil a dorazí, kam potřebují. „Maminka pracuje v čajovně,“ vypoví kluk vzhledem k matce. Alespoň nebude těžké ji najít… Sítě se stále třese. | ||
| |||
 | Nečekané vyrušení Zastavil jsem jej, když se chtěl WangJi uklonit - když ukročil zpět, já zase půl krokem se vrátil k němu a lehce stiskl jeho paži. Jen jsem zakroutil hlavou - kdybych teď měl následovat, co jsem k bratrovi a ohledně něj cítil, klaněl bych se já. Na to ale nebyla vhodná chvíle, na žádné úklony - aniž bych tedy umožnil těm pro mě tak cenným okamžikům skončit neoceněnou zdvořilostí, jen jsem se pokusil jej krátkým stiskem ujistit snad o něco lépe, než slovy - a mlčky i vysvětlit, proč jsem jej zastavil - a s krátkým kývnutím jsem vykročil ke schodům a pokračoval opačným směrem. Neloučil jsem se s Wei Yingem, ani z jedné strany to jistě nebylo nutné. Kdysi dávno a přitom jako včera zastavoval jsem tak automaticky úklony někoho jiného… a aniž bych tentokrát jí bránil, umožnil jsem mysli putovat kam jen chtěla, sám na cestě, bez svědků, pro které se snažit bolest skrýt. Nejnovější i staré vzpomínky se střídaly a myšlenky k oběma si užívaly získané svobody. Přesto neztratil jsem se skutečně, tělo tentokrát mi to již neumožnilo. Skoro jakoby se rozhodlo citelněji se ozývat jen proto, abych dostál svému původnímu plánu a slovům, která jsem řekl bratrovi - zastavil jsem se tedy po rozdělení naší předchozí skupinky skutečně v blízkém městě a soustředil se na správnou stravu a odpočinek - stejně jako ráno, mé vnitřní hodiny zůstaly znovu ignorovány a do spánku jsem se skrz vzpomínky propadl už v odpoledních hodinách, jen abych se probral do pozdního rána. S novou energií možná mohl být krok snazší, však hlava zůstávala ve stejně těžkém oblaku. A já se přistihl, že vlastně ani s novými silami nesnažím se o spěch - Oblačná zákoutí, můj domov, ležela kdesi daleko jako vzdálený odraz chvíle, kdy se budu muset probudit. Když jsem opustil Jinshi, mělo mi to být jasné - přesto, ani dokonce po rozhovoru se strýcem, nenapadlo mě tak jasně jako během osamělé cesty, že se do klidu šerého domu nebudu moci vrátit. Nedovolí mi to strýc, nedovolí mi čest, nedovolí mi to povinnosti, ani myšlenky na bratra, který se se svým partnerem snaží nalézt toho, kterému jsem podvědomě přiřknul svou odpovědnost. Někde hluboko vím, že až se vrátím, budu se muset snažit - a bude to náročné a budu muset skrýt vše, co svírá mi hruď a tíží mysl, vše, co jsem v samotě se snažil zpracovat - a teď k tomu přibyl navrh jeden zamilovaný učedník. Proto ne, nespěchal jsem - klidným, jednolitým a bezmyšlenkovitě směřovaným krokem jsem pokračoval vpřed. A čím déle cesta trvala, tím těžší bylo soustředit se ve chvílích, kdy na cestách, ve vesnicích a městech potkával jsem lidi - život okolo mě mohl plynout dál, nepřišel mi ale bližší než dávno zapomenutý sen. I ten zvuk zdálo se, že ke mě z takové dálky nedolehne. A přece… nakonec uchopí mě kdesi hluboko v podvědomí a ztěžka mě vytáhne do chladného odpoledního slunce. Je to… pláč? S pomalu se probírajícím se pohledem překontroluji své okolí, zatímco smyslově mnohem dříve, podvědomě, ujistím se o něm mnohem důkladněji. Alespoň reflexy člověka neopustí tak snadno… sejdu z cesty rychlejším krokem, než měl jsem za celý den. Skutečně je to pláč a jen o moment později spatřím pod kopcem chlapce - seběhnu jej opatrně, ale ne dostatečně na to, abych dítě nepolekal. A pak… s tím pohledem od uplakaných očí přistihnu se náhle zkamenělý proti takové úplně obyčejné, lidské situaci… co mohlo být prostšího, přirozenějšího, lidštějšího než pomoci zraněnému dítěti? Než utěšit zraněné dítě… ale vzbuzený z nejhlubších propastí shledám se zcela beze slov. Trvá to několik vteřin. Nemám čas vyděsit se nad tím, že navzdory našim vzájemným prosbám, jsem se tak vzdálil bratrovu “buď opatrný” - stav, do kterého jsem svou mysl uvrhl, neměl nic společného s opatrností, ne když jsem byl sám. Ale teď jsem měl zrovna jednu urgentní situaci na řešení. Kousek od chlapce klesnu pomalu na jedno koleno a mou zachmuřenou tvář protne malý, utěšující úsměv. “Ahoj,” vydechnu jak najdu téměř zapomenutý hlas. Aniž bych se zkusil přesunout blíž, pohledem hledám na jeho těle původ všeho toho pláče - přeletím očima jeho nohu a zvednu je k stromu hned za ním - zlomené větve prozradí hned, co se asi stalo. “Spadl jsi odtamtud?” Zkusím se klučiny zeptat, vlastně se vážně snažím ho jen uklidnit. “Když jsem byl starý asi jako ty, také jsem kolikrát spadl ze stromu… není to nic příjemného, nemám pravdu?” Snažím se udržet mírný úsměv a nepřemýšlet tolik nad tím, co říct - prostě pokračovat. “Co kdybych šel blíž a podíval se na to?” Zjistit rozsah zranění, zafixovat, zjistit, kde chlapec bydlí - plán jsem měl jasný, jakmile by mě k sobě pustil. Nechci k němu však jít sám bez dovolení, ne když vidím, jak vypadá - kdyby se zkoušel zvedat, akorát by si více ublížil. | ||
| |||
| Večer špatných zpráv
S pohledem do země kráčím půlkroku za HuiYinovým přítelem. Přítelem…, to slov zní zvláštně cize. XiChen říkával, že Nie MingJue je jeho starý přítel. Nejspíš i byl… Myslel jsem, že možná i můj, ale… já pro něj nikdy nebyl a on pro mě být přestal. Myslíval jsem si, že HuaiSang je můj přítel. Jeho mladistvá bezelstná mysl toužící po jiném životě než měl vést, mi byla vzdálená i blízká zvláštním neuchopitelným způsobem. A tak tomu zůstalo do mého posledního dne. Jen se mi stal blízkým svým způsobem přemýšlení a to přátelství zkrátka asi nepřeje. Ani lásce…
Nezraněný… Neřekl jsem, že nejsem zraněn, jen že mé tělo není. To je však přesně to, co jsem se mu rozhodl neříct a tak ho rozhodně nebudu opravovat. Vím, že se musím vzpamatovat. Uklidnit dost na to, abych přečkal konfrontaci i s dalšími dvěma spolubydlícími, které ode dneška budu mít.
Náhle San LingWu zastavil a já zareagoval až na poslední chvíli, abych do něj nevrazil. Zdvihl jsem k němu pohled v tázavém očekávání. Na co? Nerozumím jeho požadavku. Tváří se však tak vážně, že… No, i kdybych nechtěl, stejně jej musím vyslechnout. Navíc vypadá opravdu ustaraně. Vědět co? Stačí mi sotva prolétnout hlavou, než mi oznámí, že se mě XiChen vydal hledat. Zatají se mi dech. A taky mě nalezl, víš? Nejhorší věc, kterou mohl udělat… Vzpomínka na to jak mě objal, aby mě zachránil z dosahu bestie, mi přinutí k otřesu. Být tak blízko natisknutý zády na jeho hruď… Celý svět bych spálil zasloužit si tím jeho blízkost. Jenže takhle to nefunguje… Bolest na hrudi je jako klubko jedovatých hadů, kteří bez ustání plivou do mého srdce jed. XiChen nikdy nechtěl nic ničit. Každým životem, který jsem zmařil, jsem se mu naopak vzdaloval…! A dnes pro něj mohu udělat jen to, že odejdu, aniž by A-Huan věděl, koho měl na dosah ruky…
Do mého pohledu se vetkne něco shovívavého. Chtěl bych LingWuovi říct, že o tom samozřejmě vím, protože jsem je potkal. Jenže přiznat toto, nemusel bych mu říct totéž co velmistru Lanovi? Ale kdyby tu byl Li HuiYin, neřekl by to svému příteli? Pověz, Li Luane, co bys udělal?
Dopis? Z mých chmur a bolesti, kteréž odráží HuiYinova tvář tak bolestně upřímně, mě vytrhne zmínka o něčem, o čem slyším poprvé. Jaký dopis? A proč to říká San LingWu tak vážně? Po zátylku mi steče krůpěj studeného potu. Nemohu se prostě zeptat, o jaký dopis jde. Li HuiYin by to jistě věděl. Vzhledem k tomu že jeho přítel říká jen „dopis“ musí jít o nějaký konkrétní… Jaký dopis ale mohl Lan WangJi najít, že by ho LingWu býval schoval, kdyby tušil, než zůstal v HuiYinových věcech?
„To nic,“ vydechnu přidušeně. Znovu se pokusím o úsměv, ale vzhledem ke křečím v obličeji, z toho nejspíš vyšel jen škleb. „Tím se netrap, na tom nezáleží.“ Protože popravdě, na čem ještě vůbec záleží? „Nevěděl jsi to. Oni ho našli. Nemohl jsi tomu zabránit,“ míním, ale můj hlas je jaksi prázdný, odevzdaný. Doopravdy nemá smysl se tím trápit. Pokud se v tom dopise Li HuiYin nezmiňoval o tom, co má v plánu… To jistě ne! Ten kluk byl možná naivní a bláznivě zamilovaný, ale nebyl hloupý! Takový důkaz by nezanechal…, říkám si. „J-já… potkal jsem je. O žádném dopise se nezmiňovali…“ řekl bych, že vše je jak má být, ale to je přesně to, co to není! „Nepůjdeme už?“ protože se mi opravdu nechce zůstávat venku déle než je nezbytně nutné. Ten chlapec je milý, a evidentně skutečně Li Luanův přítel, ale já se necítím na další rozhovor, prostě… Je to ho už na jeden večer víc než dost. | ||
| |||
 | Místo na noc Wei WuXian
Neušli jsme ve městě ještě ani přes pět křižovatek, když Wei Ying položil svou otázku. Hm… chtěl bych protáhnout, ale přeci jen se zamyslím. Není to otázka „ano“ nebo „ne“. Tedy je, svým způsobem, ale já přemýšlím, zda bych měl dovolit Wei Yingovi toulat se po městě zcela osamoceně. Přeci jen, už se stmívalo, což sice znamenalo, že je možná šest hodin, ale přesto… Než jsem ale mohl říct: „Necháme to na zítra,“ už můj manžel přispěchal k nedalekému stánku, kde si zřejmě něco vyhlédl. Zastavil jsem s oslíkem a hleděl za ním z uctivé vzdálenosti. Pravé obočí mi nepatrně stouplo výš, když přišel s tím prohlášením o kreslení. Jak bych si mohl nevzpomenout, na portrét, který nakreslil v Oblačném zákoutí, zatímco měl opisovat pravidla? Byl opravdu povedený! A mě při té vzpomínce lehce zrůžověly uši. Jediná známka rozpaků, která se dala vysledovat. Polknu a mám sucho v ústech. Pokud mě Wei Ying chce malovat, budiž.
„Na ulicích není moc lidí. Budeme se ptát zítra.“ Případně v hostinci, kde se ubytujeme, to mi přijde rozumné. Navíc po takovém prohlášení nemůže přeci můj manžel s těmi šibalskými jiskřičkami v očích čekat, že ho nechám, aby se ode mě dnes večer ještě vzdálil… „Pojďme se ubytovat,“ vyzvu jej jednoduše a vykročím dál po cestě. Nedělám si starosti s výběrem. Předpokládám, že dobré hostince budou na hlavní ulici a Wei Ying má na nalezení dobrého lokálu snad nějaký šestý smysl, proto ať zamíří kamkoliv, budu jej tiše následovat. Dnešek je na tobě, můj milý… | ||
| |||
| Ani chvíle klidu A-Yao A-Yao si přečetl z dopisu, který mu Li HuiYin ponechal, že jej San LingWu považuje za přítele. A i když se s ním A-Yao teprve potkal, bylo jasně viditelné, že to tak skutečně je. Nešlo o přivítání - každý zvědavý spolužák ho mohl vítat s nadšením - prozradila ho starost, která se mu uložila v očích, když si navrátilce v mírném světle luceren lépe prohlédl, a když viděl, jak reaguje na jeho slova - vlastními, co se zdála tak těžká, skoro až ztracená mu připadalo. Sledoval Li HuiYina po návratu zachmuřeného podobně, jako když jej viděl těsně před odchodem, přitom ale nepojmenovatelně jinak. Přirozeně by se zeptal, ale pokusil se respektovat zjevnou odbočku od případných takových otázek. “Jsem rád, že jsi zpátky nezraněný,” chytil se tedy jeho prvních slov a pomalu se rozešel po chodníku linoucím se mezi budovami. A povzdechl si při zmínce o trestu, nebylo to ale opravdu to, co mu vrtalo hlavou. Bokem se díval na svého spolužáka a přemýšlel, co by měl udělat. Jakmile ho opustila prvotní vlna nadšení - sotva byl konfrontován s citem, o kterém dávno věděl, a který Li HuiYin sám naznačil ve svých slovech - hned se mu vybavilo, jak se Hanguang-Jun a mistr Wei přišli ptát - a co objevili. Celá trojice, spolu s vůdcem sekty, opustila Oblačná zákoutí jen o den později - věděl už ZeWu-Jun o všem? Nebyl si jistý, zda by to měl Li HuiYinovi sdělit. Ale tušil, že musí, už jako kamarád. Otázka ale byla kdy. Nebylo lepší počkat do… jindy? Jenže kdy jindy, obvykle měli čas mezi lekcemi a povinnostmi, jenže ne úplně soukromí... a teď s tím trestem… Přestože tedy měl pocit, že si druhý chlapec o celé té věci nepřeje mluvit, nakonec se krátce nadechl a rychle se podíval okolo po případných svědcích - kolem nich ale již bylo prázdno. “Počkej ještě,” vydechl tedy tedy a podíval se k němu. Už kousek od jejich domácí ubytovny se zastavil a vypadal vlastně provinile. Neudělal nic špatného, ale cítil se tak. “Asi bys měl něco vědět - ZeWu-Jun tě totiž vyrazil hledat,” začal tedy. Ještě pořád stíhali večerku, zastavit se ještě na chvíli mohli. Ne na dlouho - ale vést takový hovor na pokoji s dalšími dvěma spolubydlícími? Raději pokračoval dál, pokud mu to měl říct dnes, tak teď. “A to společně s Hanguang-Junem a mistrem Weiem, jen ti se na tebe nejdřív byli ptát...” Vlastně by se zároveň mohl dozvědět, jestli se vrátil Li HuiYin sám, nebo trojici potkal, ale jeho cílem to nebylo. “... a Hanguang-Jun se díval do tvých věcí a našel ten dopis.” Dořekl s dalším povzdechem. “Mrzí mě to, kdybych věděl, že ho nemáš u sebe, tak bych ho schoval…” Přemýšlel nad tím. Tohle pro Li HuiYina jistě nebylo lehké, ale ve výsledku podle San LingWua nebylo vlastně tak špatné, co se stalo - takhle minimálně dvě osoby, a možná i tři a jedna z toho velmi důležitá, věděli proč to všechno jeho spolužák dělal. Ale právě z té věrnosti, která tvořila součást jeho povahy, kdyby dopis mezi věcmi našel první on, nejspíš by ho skutečně schoval - nechtěl by, aby se dostal k ostatním, jeho obsah byl přece jen soukromý a citlivý. | ||
| |||
 | Cestou, necestou... Lan Zhan Být na cestě s Lan Zhanem bylo sice většinu času také vcelku tiché, ale nedalo se to srovnávat s cestováním s oběma Nefrity dohromady. S ohledy na ZeWu-Juna pryč z mé hlavy se na své místo totiž mohly vrátit myšlenky na Lan Zhana - a své právoplatné pozice se chopily úplně přirozeně. Po jeho boku bylo i ticho úplně jiné, a když mě omrzelo, mohl jsem bez zábran obstarat drobná zpestření, ať ve formě láskyplného popichování nebo konverzace. Nebo ukradením polibku, když na prašných cestách nebyl nikdo v dohledu. A i když s udržováním hovoru na tom byl můj manžel často stejně, jako Malé Jablíčko, neváhal jsem konverzovat s oběma. Přistihl jsem se dokonce, že i melodie, které jsem hrál na flétnu z dlouhé chvíle, zatímco WangJi vedl (v jeho péči samozřejmě absolutně poslušného…) oslíka, byly více nostalgické, a přirozeně jsem vybíral takové, které budou ladit se sluchem mého společníka - místo těch, které se zkrátka zoufale snažily čímkoliv naplnit dusno. Ale i přes uvolněnější atmosféru smysl naší cesty zůstával vážný. Stejně jako v předchozích dnech jsem se snažil získat informace v každé vesnici, kterou jsme procházeli. Kdybych netoužil tolik po novinkách o našem opět zatoulaném učedníkovi, bavil bych tajně reakcemi vesničanů (především) na Lan Zhana - nenašel jsem ale v sobě ani jednou tolik zlomyslnosti, abych ho jen tak vydal napospas a přenechal mu celý hovor. Ono totiž ani nezáleželo na tom, zda nás někdo poznal - jen si to představte. Krásný, ušlechtilý a elegantní kultivátor, přirozeně celý v klasické bílé, maximálně tak modré, už od pohledu vzbuzující dojem síly a vážnosti, s chladnou tváří bez jediné chybičky (a to netvrdím jen z lásky!), absolutně tichý, s tvrdým výrazem… vesničané zkrátka nevěděli, jestli ho mají obdivovat, valit na něj oči, klanět se, klidit z cesty, bát se… možná malinko přeháním, ale bylo to zkrátka k nezaplacení. Ještě, když k tomu jako kontrast dáte mou maličkost a osla. Možná jsem se přeci jen v duchu trochu pobavil - ale pak jsem raději vždy Lan Zhana (“nenápadně”) “odložil” někde stranou. V překladu jsem mu navrhl, že půjdu sám. Jestli je něco horšího, než hovor s někým, kdo skoro nic neví, tak je to hovor s tím, kdo skoro nic neví, a navíc ani neví, kam s očima. Když k večeru dorazíme do města, vím, že je čas změnit strategii, stejně jako předchozí dny. Ve vesnici ví každý vesměs vše, ale ve městech jsem se obvykle ptal těch, co nejvíc vidí - a někteří zdarma a jiní za kompenzaci jsou ochotni se podělit. Akorát bude trochu těžké se soustředit na náš cíl, když někde tu na nás čeká malý pokojíček jen pro nás… “Lan Zhane, najdeme nejdřív místo na noc?” Po dlouhém dni jdu po jeho boku a Malé Jablíčko nese akorát brašny. Když k WangJimu zvednu oči, usměju se. “Nemusíš pak chodit se mnou, ještě zkusím něco zjistit než bude moc pozdě - a pak se navečeříme?” K optimismu při těch slovech se musím ale přeci jen trochu nutit, dnes jsme neměli štěstí vůbec - ale snažím se, a to kvůli starosti, kterou bych nejraději z Lan Zhanových očí úplně vymazal - jenže to bych nejdřív potřeboval toho troubu (Li HuiYina) dostat zpět do Oblačných zákoutí, kde už by byl ZeWu-Jun bezpečně živý, zdravý, v plné síle a zpátky při svém minulém já. A tak se snažím alespoň o ty části, kterým mám šanci pomoc. Než bych ale dal WangJimu šanci odpovědět, zaujme mě něco za jeho ramenem tak, že bezmyšlenkovitě zamířím rychlým krokem pryč, rovnou k malému stánku - jednomu z mnoha, které rámují hlavní ulice. Na výstavkách tu leží různé serepetičky, kterým bych normálně nevěnoval pozornost - zdobené hřebeny, ozdobné čelenky, šátky, spony - ale také ozdoby z umělých květin. Vlastně nemám moc dobrou paměť - nemám vůbec dobrou paměť - ale přiláká mě obyčejná bílá květina s pár listy na jednoduché sponce. Vypadá úplně stejně jako ta, kterou jsem viděl na obrázku - před zdánlivě nekonečně dlouhou dobou nakresleném mou vlastní rukou. Akorát, že jsem tenkrát využil té krátké pozornosti, kterou “ooo vznešený” Hanguang-Jun mému dílu věnoval, k pečlivě plánovanému vtipu. S náhlým popudem, kterými se obvykle řídím tak přirozeně, zatápu dlaní po váčku s penězi. Při placení jsem stejně jako při uplácení věrný tomu, že co je Lan Zhanovo, to je i mé (protože nepochybujte o tom, že to nebyly mé peníze, kde bych je vzal!). “Lan Zhane, dneska tě nakreslím!” S tím na rtech a s dárečkem v ruce jsem jej hned zkusil znovuobjevit. | ||
| |||
| Cesta – etapa první Lan XiChen
Ten den putovalo slunce po jasném nebi, kde se jen místy honilo několik mráčků, jako psi. Spolu s krásným počasím, přišel i lezavý chlad, který i bez sněžení a prudkých větrů dával znát, že zima je skutečně tu. ZeWu-Juna samozřejmě chránila jeho kultivace a vrstvy hábitu spolu s všitými talismany na ochranu nejen před zlem. Přesto, se skoro mohlo zdát, že se ten krásný den vysmívá jeho bolesti a bezútěšné situaci.
Na cestách nebylo k vidění mnoho lidí. Jen na vesnicích a v ulicích měst existoval nějaký malý shon. Přesto i v takových místech byl vůdce sekty Lan na své cestě sám. Sám, se svými myšlenkami a vzpomínkami nejen na včerejší noc. A samota je špatný spojenec…
Dopis, který jej spolu se slovy mistra Weie přiměl otevřít dveře svého ústranní, zdánlivě těžknul ve váčku qiankun, podobně jako jeho meč a xiao. Neměl je kam odložit.
Jenže co mohl víc než důvěřovat bratrovi a jeho partnerovi, že chlapce přivedou? Ačkoliv otázka zda s ním dokáže skutečně mluvit, až se znovu potkají, stále zůstávala nezodpovězená…
ZeWu-Junovi stačilo jít po paměti, jako koni, který vždy najde cestu domů. Navíc nebylo dlouho, kdy tudy procházeli. Věděl, kterou z cest má následovat. Ovšem i fakt, že se na cestu nemusel zcela soustředit, mučivě odváděla jeho pozornost do jiných míst.
Překročil hranice Qinghe a Gusu aniž by s někým promluvil. Čas ubíhal a bylo už odpoledne, kdy jej z nastupující letargie a vlastních myšlenek vytrhl z lesa znějící pláč. Buď dívčí, nebo dětský. Nezdá se mu jen? – Ale pláč se stále ozývá. Není to jen lest? – Ale kdo by ji zde nachystal. Jeho smysly podvědomě aktivované nehlásí žádný vražedný úmysl.
Stačilo přijít blíž. Chlapec neležel daleko od cesty jen pod malým kopcem, přes který nemohl blízkou cestu spatřit. Byl oblečený do teplého oblečení, ale vše na něm působilo větší než by nutně muselo být. Větší a také staré a obnošené. Dítě, možná 8 leté se příchozího leklo. Avšak utéct se zlomenou nohou nepřicházelo v úvahu. Kluk na kultivujícího zíral svýma medovýma očima a třásl se. Možná zimou, šokem nebo strachem. To Lan XiChen nevěděl. Zřejmé byly jen zlomené větvičky na stromě nad ním, které dokazovaly že si zranění způsobil zřejmě pádem z té vysoké jedle. | ||
| |||
| Vyrážíme Wei WuXian
Přikývnu. Věřím bratrovi. Rozhodl jsem se tak a jsem si víceméně jist, že to opravdu zvládne. Území Gusu je odsud nedaleko a bratr to tam zná, jako své boty. I když nepoletí a půjde po svých, nemusí se ničeho bát. Kultivátoři nejen naší sekty se po něm pravidelně pohybují, navíc má rovněž stráží věže a bratr je pro všechny včetně nekultivujících obyvatel dostatečně velkou ikonou. Jsem přesvědčený, že lidé mu půjdou na ruku ve všem, co bude potřebovat. Trochu se bojím jen toho, jak na něj bude působit sledovat každý den znovu, že se čas se smrtí jeho milované osoby nezastavil. Že život jde dál a nikdy nezůstane stát… V Oblačných zákoutích se to snadno dalo přehlédnout. Ačkoliv je každý den jiný, přísná pravidla a řád našeho domova se děsivě snadno stává rutinou, jež ve vzpomínkách splývá. Snadné je nerozpoznat den ode dne, či rok od roku. Zvlášť, když byl po tolik dní zavřený…
Když já chodil po světě, nikdy to nepřestalo bolet, ale s každou pomocí byť s nejtitěrnějšími problémy, jaké lidé mohli se zlými silami mít, jsem si připomínal, že to má smysl. Když už jsem nemohl být šťastný já, jejich úsměvy a radost byly něčím, co mi pomáhalo vše snášet. Zda tomu bude tak i u XiChena nedokážu říct. Já neměl problém tasit Bichen, kde bylo třeba a vždy byl přesvědčený o své pravdě. Bratr… to nemá tak jednoznačně jednoduché. Navíc se nejspíš opravdu nechystá změnit svůj život v dlouhý Noční lov. Prosím nezavírej se znovu. My ti ho přivedeme!
Až když na mě Wei Ying znovu promluví, uvědomím si, že do teď zápasil s oslíkem. V mých očích se zaleskne něco pobaveného. Nikdy nepřestanu žasnout nad tím, jak si s tím zvířetem dokáže tak (ne)rozumět. Opět mu přikývnu. Noci se staly mou oblíbenou částí dne. Vykročím a převezmu otěže. Jsme ještě na dohled věže. Spokojím se jen s letmým dotykem jeho ruky. Stále si pamatuji, že se mám těšit na tvou odplatu, pomyslím si.
Vyrazíme…
Cesta vede na větší a přímo na té leží vesnice, kde měli problémy s mrtvolou. My však jdeme opačným směrem a vzdalujeme se jí, protože míříme hlouběji do Qinghe. Znovu na začátku… Se stejnou strategií nemůžeme nic víc, než se vždy v obydlených místech přeptat, zda někdo Li HuiYina neviděl. A na sběr informací, byl Wei WuXian vždy lepší než já. Jediné co se změnilo, je víceméně naše možnost jít rychleji než prve. Projdeme několika vesničkami, ale nikdo nám není schopen říct, že by tudy náš hledaný procházel. Máme však štěstí alespoň v tom, že předvečer dorazíme do většího města, kde bychom mohli, jak navrhl můj manžel, snad nalézt i kvalitní místo pro přenocování. Aniž bych nad tím měl kontrolu, jen pomyslím, na možnost být s Wei Yingem o samotě a na to, co asi vymyslí, mě svrbí dlaně a po těle se rozbíhá natěšené teplo. | ||