Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | 1. setkání(A-Yao)
Říct, že jsem byl odhodlaný skutečně dostát svým myšlenkám, by byla už zcela zjevná lež. 4000 pravidel je 4000 pravidel… Má kaligrafie byla vždy úhledná a XiChen ji nazýval krásnou. Učila mě ještě matka v nevěstinci a trvala na tom, abych byl pečlivý, abych nezaostával, až se jednoho dne připojím ke svému otci a dělal mu čest, aby na mě mohl být hrdý… Otec nikdy nebyl! Ale XiChen říkal, že píši jako bych byl pro kaligrafii zrozen, což mě jako chlapce plnilo nevýslovnou pýchou. I když jsem v Nečisté říši měl na starosti různé záznamy a totéž v Jinlintai, ještě nikdy jsem nemusel opisovat tolikrát, natož takové množství pravidel. Znal jsem je, to ale můj úkol nečinilo lehčím. Dvaasedmdesátkrát… To ses Li Luane seknul jen málo, odfrkl jsem si ironicky. Představa tak činit ve stojce byla ještě o to působivější, že jsem neměl vůbec ponětí, jak dlouho tohle tělo ve stojce vůbec vydrží. Natož jestli ji s ním zvládnu provést. Ne, že bych se neuměl pohybovat, ale stojky jsem zrovna nikdy příliš neprovozoval…
Raději jsem se snažil nad tím nepřemýšlet. Už se stalo a mě nezbude, než se trestu podrobit. Když jsem něco dělal, vždy jsem do toho šel s plným nasazením. I nyní se jej pokouším nalézt sám v sobě, jenže… Kdykoliv předtím jsem se tolik snažil v základní potřebě přežít a ve své vlastní cílevědomosti vysloužit si uznání. Nyní… když je na konci veškeré snahy je zmar, prázdnota a smrt… nějak se veškeré odhodlání zdá být stejně marné, jako Li HuiYinova oběť. Nikdy jsi to neměl udělat…
Zastavím se, nadechnu, a když se chystám pokračovat, náhle mě vyruší zvolání. Mám však štěstí. Když už jsem se téměř dostal ke knihovnímu pavilonu, našel jsem (nebo našel on mě) někoho kdo mě, tedy Li HuiYina, poznal. Trhnu s sebou. S očima poněkud do široka rozevřenýma sleduji, jak ke mně přispěchá mladík s dlaní na ústech. Což působí poněkud komicky, když ještě před okamžikem volal jméno „zesnulého“ spolužáka (o čemž chudák ani netuší). Mě však není do smíchu. Došel až ke mně, už kontrolovanou pomalou chůzí a úsměvem na rtech. Poznávám ho. San LingWu. – zaškatulkuji si jej. Nepamatuji si jej příliš dobře a ani Li HuiYin se o něm v dopise nezmiňoval příliš detailně. Přesto jsem pochopil, že jsou… tedy „BYLI“ přátelé… Nedá mi čas na zanalyzování situace a hned se začne ptát. I když je tišší než před chvílí, nepomáhá tento fakt. Jestli JE, polknu, v pořádku? Odvrátím se od něj, protože jsou jeho slova jako bodnutí dýky do srdce. On už VŮBEC NENÍ a já rozhodně NEJSEM v pořádku! Což jsou věci, které rozhodně nemohu říct nahlas. Nadechl jsem se, abych zahnal navrátivší se zoufalství, které cesta sem nedokázala zcela potlačit. „Mé tělo, není zraněné,“ vydechl jsem přidušeně. „Byl jsem v Qinghe, potřeboval… jsem si pročistit hlavu…“ Doslova. „Chtěl … se stát někým, komu by ZeWu-Jun mohl otevřít…“ Svěřuji se. Kde bych nyní byl, kdybych neuměl zacházet se slovy tak jako jiní vládnou meči? Říkám pravdu, i když tak, že zní jakoby se Li HuiYin pouze chtěl změnit a stát se lepším mužem, pro svého milovaného vůdce sekty. Zatímco se nechal nahradit, tím absolutně nejhorším mužem! Potřesu hlavou. „Měli bychom jít spát. Zítra musím nastoupit svůj trest,“ rozhodnu se to zakončit. Pravda je, že o tom nechci mluvit. O oběti, ani o tom, že jsem se s XiChenem a jeho doprovodem potkal na cestách. Tuším, že se stejně bude více ptát a snad bych se sám měl zajímat, co se zde za těch několik dní změnilo, ale pravda je, že mě to vlastně nezajímá. A chlapec, který se právě rozhodl, že se vzdá naděje na lásku někoho, kdo měl v jeho srdci speciální místo, by se také nezajímal. Pro něj by to byl konec světa. Nejhorší trest, ke kterému se sám odsoudil. – Vím to, protože to tak cítím… Na ničem už nezáleží… Kdyby ti na ničem nezáleželo, tak prostě skočíš ze srázu, nebo přiznáš Lan QiRenovi, kdo doopravdy jsi. Ale to ty ne! Ať říkáš, co chceš jsi ubožák, který stále doufá... „Brzy bude večerka…“ vypravím ze sebe bolestně. Otočím se zpátky k ubytovnám, ale vykročím, až teprve tak učiní on. Potřebuji přeci, aby mě vedl… | ||
| |||
 | Nerušit není jednoduché Lan WangJi Potom, co jsem se sám a dobrovolně odklidil stranou, nezbývalo než čekat. A s myšlenkami na to, že bratři si taky možná budou chtít promluvit (u všeho mě mít nemuseli), jsem byl ochotný čekat klidně i dlouho. Alespoň jsem o tom byl přesvědčený. Bylo to už o nějakou chvíli později, kdy jsem podlehl urputným připomínkám od matky země o tom, že dávno není léto, a zvedl se v protažení do sedu. A to jsem zahlédl nad schody Lan Zhana a ZeWu-Juna – stáli tak blízko sebe a bez hnutí, že mě nenapadlo nic lepšího než si zase lehnout, abych je omylem nevyrušil. Což by se mi jinak nejspíš podařilo – netušil jsem, jak hluboko jsou do hovoru ponoření, ale občas mi přišlo, že všichni Lanové mají nějaké speciální dalekosáhlé šesté smysly – jak jinak vysvětlit situaci, kdy se člověk pohne o pár metrů dál a hned je po legraci. Když budu ležet, dobře bych tu klidně mohl usnout – jen kdyby nebylo tak nepříjemně od chladné země. Ale když budu ležet, tak si to třeba budou myslet. Nebudu se zvedat a ohlížet se na ně – takže budou moc mluvit nerušeně a bez nutkání spěchat, alespoň pokud je nevyruší někdo z osazenstva věže. Tak! Můj brilantní plán měl jen jednu zásadní chybu – byl hrozně nudný. Nakonec jsem se po zemi posunul o něco dál a se stéblem suché trávy mezi rty sledoval Malé Jablíčko, až dokud mě nevyrušil Lan Zhanův hlas. Slyšet jeho kroky na trávě se mi nepodařilo, takže teprve teď k němu obrátím pozornost a hned se začnu zvedat a oklepávat – zastavím se až ve chvíli, kdy uvidím druhého z bratrů, jak míří jiným směrem. Ale vlastně se ani necítím tak překvapeně s ohledem na to, jak vypadal včera i dnes, jakmile jsme pochopili, že učedník je opět fuč. Zároveň pochybuji, že by šel hledat sám (nebo že by ho WangJi nechal, když jsme u toho), a to se mi vzápětí i potvrdí. „Bude v pořádku?“ Neubráním se starostlivému podmračení, ale zatřesu hlavou a vykročím pro oslíka. ZeWu-Jun jistě v pořádku bude – a WangJimu jsem nechtěl připomínat starosti, které jsem z něj cítil po celou naši cestu. Ať už milovaný odpoví, nebo ne, strávím pár okamžiků přesvědčováním snad nejtvrdohlavějšího člena naší skupiny, že opravdu je čas jít a že pást se může zase později. A s těmi stébly trávy, které se ani po takovém boji nevzdaly svého usazení v mých vlasech, dotáhnu Jablíčko zpět na cestu. „Lan Zhane, co jsem mu kdy udělal, podívej na něj!“ Zaprotestuji následně. Podaří se mi jeho pozornost od druhého z bratrů odvrátit? Zadoufám, že alespoň postupně ano. A vlastně… k tomu by mohl hodně pomoci náhle jasný fakt, a to, že jsme zůstali jen dva (osel se teď nepočítá!) A tedy… nemohu než se zatetelit a absolutně bez návaznosti na předchozí stěžování a strachování k druhému z Nefritů zavýsknout: „dneska musíme najít pohodlné místo na noc!“ | ||
| |||
 | Spolubydlící A-Yao "Dvaasedmdesát," odpověděl mu Lan QiRen věčně. Bylo to takové číslo, až vyčkávající kultivátor zvedl překvapeně hlavu – přestože se po Oblačných zákoutích zakázané klepy rozšířily spolehlivě, slyšet to číslo definitivně bylo přece jen něco jiného. Opsat čtyři tisíce sektovních pravidel párkrát obvykle stačilo, aby každému lezly až ušima a nechtěl je nikdy znovu porušit ani omylem (pak tu byly jiné kategorie jako Wei WuXian, ale o tom jindy). Opsat je párkrát navíc ještě ve stojce bylo dostatečné k tomu, aby učedníci padali únavou každý den, jen aby další museli začít znovu, tak dlouho, dokud neskončili – nemluvě o svalech bolavých k prasknutí a dalších káráních nebo trestech, pokud nezvládali držet pozornost na lekcích. Ale…opsat ve stojce každé z pravidel dvaasedmdesátkrát, to znamenalo zapsat kolem dvou set osmdesáti osmi tisíc záznamů. Starší kultivátor si to ani nechtěl představovat a neměl ani tušení, jak dlouho bude něco takového trvat – a když se o chvilku později venku loučili, vypadal v podstatě až soucitně. Jen se mu však zdvořile uklonil nazpět a odešel beze slova. Skutečně… jak dlouho bude něco takového trvat? Byl A-Yao odkázaný strávit neznámý počet svých dnů takto? Tichá a spoře osvětlená Oblačná zákoutí poskytovala jen tolik útěchy, že s pozdní hodinou nikoho dalšího mu již nepostavila do cesty – A-Yao tak byl sám se svými myšlenkami, tedy alespoň na pár minut… San LingWu měl stále v hlavě živě poslední rozhovor, který se svým spolubydlícím vedl. Li HuiYin mu říkal, že nemá smysl, aby dále klečel s prázdným pohledem, a žádal ho, aby řekl velmistrovi, že trest si odpyká později. Mě z toho tíživý pocit, když svého přítele tak viděl – možná se neznali s Li HuiYinem tak dobře, ale za přítele jej považoval – a San LingWu byl z těch, kteří byli svým přátelům věrní velice rychle. Dokonce zvažoval jít s ním – jenže zvažoval příliš dlouho a nedokázal se rozhodnout. A když se pak začalo Oblačným zákoutím tajně nést, že San LingWu odešel na noční lov, říkal si, že to je přeci možné – vzdal se a zkoušel pročistit svou mysl. Ale někde hluboko uvnitř mu zůstával stín pochybností, protože věděl za tu dobu, že cit, který k vůdci sekty spolužák choval, byl opravdu skutečný – nepochyboval od toho od té alkoholové noci. A pak najednou přišli Hanguang-Jun a mistr Wei, vyptávali se, a především našli dopis, o kterém LingWu věděl, že jeho přítel nosil i na noční lovy. Mohl se vzdát až tak moc, že se rozhodl úplně na své city zapomenout? Od té doby se mu to celé nezdálo a byl akorát popudlivý, když slyšel ostatní o Li HuiYinovi šeptat, ať už dobré věci nebo špatné, ale když ho hanili navíc, nemohl než jim připomenout pravidla (pokud se v blízkosti nacházel senior, tak dostatečně nahlas, aby jakýkoliv hovor ukončil), nebo odejít – byl přemýšlivý, rozvážný a vesměs tichý člověk, ale měl chuť razantně přítele bránit, když takové věci slyšel. Ale se svou povahou vždy raději vynutil ukončení pomluv, nebo odešel a nepokoušel své sebeovládání. Vážně si nemohl pomoc a ta situace ho trápila. A tak když ten den, akorát včas pro přípravu ke spánku před večerkou, opouštěl knihovnu a zčista jasna uviděl nezvěstného spolubydlícího, skoro nadskočil a v krátkém nadšení zapomněl na všechnu zdvořilost, když zavolal na něj: „Li Luane!“ Hned si dal ruku před pusu. Křik byl v Oblačných zákoutích zakázán. Navíc ho měl oslovit vhodněji – Li HuiYine. Navíc pobíhání bylo zakázané taktéž, takže slušně zpomalil. Stejně ale měl na tváři úlevný úsměv. Takže ZeWu-Jun, Hanguang-Jun a mistr Wei ho našli? Nebo se vrátil sám? V jednom ze skutečně vzácných okamžiků, kdy nepromýšlel nejdřív vlastní slova, než je vyslovil, ještě stále pár kroků od něj – ale již mnohem tišeji, že to mohl zachytit tak akorát někdo tak blízko, jako A-Yao, znovu povídal. „Kde jsi byl tak dlouho, měl jsem o tebe starost, a jsi v pořádku?“ | ||
| |||
 | Rozloučení Lan XiChen, Wei WuXian
Napětí v bratrově postoji i v ramenou povolilo své křečovité sevření. Dokonce jeho stisk povolil a tak stáhnu ruce zpět do rukávů svého hábitu. Dobře, odsouhlasím jeho prvotní plán. Není to tak, že bych se o něj nemusel bát. Ale také jsem jej viděl včerejší noci naskočit na meč, když bylo třeba. Zvládneš to. Důvěra je důležitá a dnes se zdá XiChen být v nejlepší kondici v jaké jsem ho viděl od Yunpingu. Znovu přikývnu. Ukročím a věnuji mu drobnou úklonu, jakoby poslední tři měsíce vůbec neexistovaly. Ani těch několik před tím… „Měj na paměti dobré způsoby,“ – řekl mi strýc, když jsme odcházeli z Oblačných zákoutí. Napadlo mne, že bych ta slova zopakoval bratrovi, ale neudělám to. Zní to jako něco, co by udělal nebo řekl můj manžel pro odlehčení, ne však já. A já říkám slova, až když skutečně mám co říct. „Buď opatrný,“ vrátím mu alespoň toto.
Sejdeme schody a každý se vydáme svým vlastní směrem. On na jihovýchod, já k ležícímu Wei Yingovi. Ukáže se, že můj kultivační partner leží v trávě a žvýká stébla zažloutlé trávy. Jiný by na mém místě zakroutil hlavou, já k němu pouze shlédnu, beze změny výrazu tváře. „Wei Yingu,“ vyslovím jeho jméno tiše a jemně. Ani zdaleka tak jako v noci, ale jako bych připomínal, proč jsme vlastně zde. Ovšem nijak zvlášť přísně… Chci jen upoutat jeho pozornost. „Vrací se do Gusu,“ obeznámím jej, ohledně Xichena. A protože to říkám tak klidně, znamená to, že bratrovi věřím, že to zvládne i bez naší přímé intervence. Což znamená, že dál pátráme sami a že… Veškerá předchozí dohoda, na kterou bych mohl chtít navázat, je pasé, protože pokud XiChen nejde s námi, nemá smysl držet půst. Každý den je opět každý den… | ||
| |||
 | Rozloučení Lan WangJi WangJi nezareaguje na má slova vlastními, a já jsem za to rád. Kdyby začal hledat slova, přišlo by mi, že cítí potřebu více reagovat. Nezdálo by se to pro něj přirozené – možná obalilo by to vše vyřčené do sítě nepatřičnosti. Takhle... když nepouštěl mé dlaně a poslouchal, jen aby s kývnutím vše vzal na vědomí... bylo to jakoby reagoval na obyčejnou věc... jakoby ani nemusel chápat, ale zkrátka věděl - jakoby nebylo tu nic, co by takovou speciální pozornost vyžadovalo. I když došel jsem k tomu, že nebude soudit a snad bude chápat ještě dříve, než jsem vše vyslovil, při takové reakci se mi vlastně automaticky ulevilo. Uvolnil jsem ramena a s tím i stisk na jeho dlaních a hlouběji se nadechl. Co bylo třeba sdílet k dnešní noci, bylo řečeno. Krátké ticho není nepříjemné, zpravidelním během něj vlastní dech, a když skončí, pokývnu bratrovi zase já. Pochopím, na co naráží. S trochou jistoty, kterou jsem díky němu nabral, konečně pustím jeho dlaně a nechám na něm, zda udělá totéž. „Půjdu dnes jen do nejbližšího města a ještě si odpočinu,“ vyslovím nahlas část plánu, který jsem pro zpáteční cestu měl, „a cestovat mohu pomalu s přestávkami,“ dodám a pokusím se tentokrát uklidnit i já jeho... zvládnu to. „Děkuji bratře... a buďte opatrní...“ hlesnu pak nakonec s vidinou jejich nejasné cesty. Nezáleželo na tom, jak se cítím – starosti o bratra nemohly jen tak zmizet, navíc když přenechával jsem jemu a Wei Yingovi nelehký úkol. | ||
| |||
| Přijetí trestu nerovná se úlevě
Tentokrát mě velmistr nepřerušil. Neřekl jsem jedinou lež, příběh byl skutečný, bolest z něj pramenící též. Pokud neměl žádný důvod předpokládat, že nejsem již učedníkem, který coby sirotek vyrůstal v jeho péči a učení, neměl důvod neuvěřit. I s tímto vědomím však bylo těžké snášet ticho. Čelit zamračenému pohledu přísných očí. Vzdávám se vaše synovce, co chcete ještě víc?! Vzdávám se naděje na život i reinkarnaci… Vážně Velmistře, je to to nejméně sobecké, co jsem možná kdy vykonal, tak řekněte, jaký trest je pro dostatečný pro žáka, který již není?! – hořkost pálí na duši vědomím, že tohle je konec. Stejně jako tehdy v chrámu, navzdory slovům a předešlým činům, já… zkrátka nemohu dopustit, abych s sebou A-Huana stáhl ještě hlouběji. Už jsem mu ublížil dost. Mé myšlenky klesají do bezedné propasti marnosti. Paradoxně, i když jsem manipuloval se slovy, byla toto jedna z mých nejupřímnějších zpovědí. A slyšel ji nejen Lan QiRen, ale i mistr, který mne přivedl ze své strážní směny u brány.
Sleduji starého učitele, jak si hladí bradku, jak bere do ruky štětec s jakýmsi náhlým nezájmem o žáka čekajícího na jeho ortel. Verdikt, který je vzápětí vysloven. Rozumím… Naštěstí mě příliš tíží prázdnota a osamění, které se rozlévají v mých žilách jako jed, (kéž bych nějaký požil…) než abych se mohl neuvědoměle hořce uchechtnout. Ani na to již nemám sil. Přikývnu na srozuměnou. Nohy se mi chvějí, když vstávám, abych se vzápětí velmistrovi opět uctivě uklonil. Kolikrát mám tedy opsat pravidla? Li HuiYin si v dopise nebyl jistý. Psal cosi o sedmdesáti dnech, ale neznělo to jako by si byl jist přesným číslem… A Lan QiRen mi to zjevně odmítl usnadnit. Pokud nyní odejdu a opíšu je ve špatném počtu, obrátí to proti mně. A pokud se zeptám…? Inu nemyslím si, že by se mi vysmál, jako nejhorší možnost se mi jeví, že mi buď trest zaokrouhlí nahoru, nebo jednoduše neodpoví. Stále v hlukovém luku se se tedy přiměji ještě jednou nalézt hlas: „Upřesní mi učitel, kolik dní uplynulo?“ vznesu tichou žádost.
Ať už ale odpoví, či ne, bez ohledu jaká jeho odpověď bude, uložím ji pouze do paměti. Nakonec musíme být propuštěni a tak spolu s mistrem, který mě přivedl od brány, vyjdeme ven. Ukloním se mu na rozloučenou, ale zůstávám již beze slov. Stále je pro mě těžké zahnat slzy, které touží po úniku a oči po úlevě. Jakoby ji snad slzy mohly přinést… Dřív jsem uměl plakat na povel, ale stěží si vybavil, kdy byly mé slzy opravdu upřímné. Nyní? Nyní je všechno tak MOC UPŘÍMNÉ, až to bolí! Mistr od brány má naštěstí tolik taktu, že se na nic neptá a odebere se zpátky na svou stráž. A já? – Já bych měl vyhledat ubytovnu, kam Li HuiYin patří! Zjevně by nebylo moudré, začít novou kapitolu končící existence a „pokání“ tím, že bych porušil pravidlo večerky. Ale která z budov to je?
Tak se ukaž Li Luane, jací jsou tví přátelé? Ví už, že jsi zpět? Přijde pro tebe některý z nich? Nemyslím si to. Drby jsou přeci v těchto místech zakázané. Nedá se předpokládat, že už by to věděli. Jdu tedy po paměti. Ta mi ještě slouží dobře. Vím, kde jsou umístěny ubytovny učedníků, ale najít konkrétní dům, už bude těžší. Je už chladno. V tuto roční dobu není příliš otevřených oken, abych mohl nahlížet. I když si tedy jsem schopen vybavit si tváře inkriminovaných sirotčích učedníků, o kterých psal, pokud nevyjdou ven, nemám šanci přijít na to, která z ubytoven skrývá Li HuiYinovu postel. Nemá smysl na ně ani volat, protože zde není povoleno být příliš hlasitý… Vážně jsem si vybral tohle místo, pro svůj očekávaný skon? Je to však jen povrchní otázka nemyšlená nijak vážně. Ze všech míst na světě, jsou Oblačná zákoutí přesně tím místem, kde bych měl být. I když to bude těžké. I když zde nebudu mít chvilku soukromí, natož klidu a budu muset dodržovat všechna ta pravidla… ZeWu-Jun, Lan XiChen, A-Huan – je zde doma. A protože je tím jediným na kom mi ještě záleží, dokonce zdá se i víc než na sobě, pak se chci alespoň na krátkou chvíli stát součástí jeho domova, když jsem svůj nikdy nenalezl, ani nedokázal vytvořit…
Zastavím se, abych se nadýchal nočního téměř mrazivého vzduchu a zahnal další dotírající pláč. Osidla úzkosti se chopila své šance a nyní se pokoušejí zlomit nahlodanou duši ve zdravém těle. Zahnal jsem sám sebe do pasti… Tak co? Jste všichni spokojení?! Chce se mi křičet. Podobně jako na schodech věže. Trestám sám sebe, je tohle dno, kam mohu klesnout, nebo to jde ještě hlouběji?! Svěsím hlavu. Ať si hvězdy a Měsíc na nebi září jak chtějí, já si zvolil temnotu. XiChen byl mým sluncem a já se od něj odvrátil. Tehdy jako dnes. Doufám, že jsi daleko. Opravdu doufám…
Náhle si ale přeci jen vzpomenu!
San LingWu je neuvěřitelně pilný, co se týče teorie. Jednou určitě přijde den, kdy dočte poslední knihu z Oblačných zákoutí.
Žák, který tolik čte, by mohl i v pozdní hodinu být v knihovně! Na nic nečekám a vykročím ke knihovnímu pavilonu. Pokud na něho nenarazím po cestě, je možnost, že bude tam. A i kdyby ne a já porušil večerku, budu moci říct, že jsem se rozhodl neodkládat trest do rána… | ||
| |||
| Pochopení Lan XiChen
Trvá to snad celou věčnost. Kdybych neměl teď oči, srdce i mysl plnou bratrova trápení, jistě bych přemýšlel zda Wei Ying náhodou nestačil propadnout spánku vleže na chladné chřadnoucí trávě před nástupem tvrdé zimy. Dlouhé ticho z jeho strany, žádné pobízení k další cestě, to by mne snadno mohlo znepokojovat. Neznamená to však, že mu v hloubi duše nejsem vděčný za tuto chvilku, kterou mohu s XiChenem sdílet. Bratr mě potřebuje a já chci, aby věděl, že tu budu vždy pro něho.
Konečně na mě pohlédne a po mučivě dlouhé chvíli cítím jeho dotek na boku dlaně. S nadějí v očích naslouchám jeho slovům. Tentokrát pevnějším, odhodlanějším… Chápu, co se snaží říct. Bylo mezi nimi příliš nevyřčeného. Na rozhovor se necítil nejspíš ani jeden z nich. Li HuiYin, který netušil, že bratr ví, a XiChen, který musel čelit citům chlapce, které by správně ani neměl znát s vědomím, že ten komu daroval srdce už je navždy pryč… Co je (ne)vhodné chování, bratře? Jak moc se lze divit, že nedokázal odmítnout, něho a péči? Kdybych sám nebyl tolik zvyklý stranit se dotekům a projevům náklonosti, kdyby mi někdo nabídl co Li HuiYin jemu, dokázal bych odolat? XiChen si nikdy nestavěl kolem svého nitra tolik a tak pevných zdí jako já. Vždy se snažil číst mezi řádky, najít moudrost srovnatelnou se strýcovou, možná ještě větší… Tolik se snažil porozumět dobru a zlu a jejich vzájemným hranicím v lidských duších, otevřený naslouchání rozličných důvodů, vždy schopný nabídnout porozumění a pochopení… až skončil rozdrcen někým, kdo dokázal zdánlivě balancovat právě na TÉ inkriminované hraně mince, která dle strýce má jen dvě strany.
Přikývnu, aby věděl, že jsem slyšel každé slovo. Chápu. Chtěl o tebe pečovat, ale nemělo to efekt, ve který doufal. Nemohl jsi odmítnout, ale ani přijmout. Tak jako já kdysi… Nejistý tím, zda nezašel příliš daleko, raději utekl, než aby hledal slova. A ty sám zmatený, jsi jej nenásledoval… Nakonec to možná je prostší, než jsem se obával. Zůstává však ještě jedna věc k vyřešení…
Zde jsme se již rozloučili. Jak by XiChen odůvodnil, kdyby se rozhodl zůstat? Pokud tedy nepůjde s námi, vrátí se do Gusu? Je na to připraven? „Do Oblačných zákoutí je daleko,“ připomenu mu. Jen to. Zvládneš cestu sám? Protože v opačném případě bychom ho museli doprovodit. Stále mám o něj starost. Samozřejmě je zde i možnost, že bych bratra odvezl na Bichenu a pak se vrátil k Wei Yingovi. V Li HuiYinových stopách bychom mohli vyrazit až potom, ale to by nás stále stálo minimálně dvě dny zdržení… | ||
| |||
| Včerejší noc Lan WangJi V zoufalém mlčení a zaseknutý na místě, oloupený o schopnost něco říct nebo odejít, nezvednu oči k bratrově tváři, ani když druhou dlaň položí na mé zbývající rameno. Ani po tom oslovení... Ale lehký dotek putující přes široké rukávy a stisk na dlaních jsou další utvrzující gesta, která mě nutí soustředit se. Má načatá slova a neschopnost se vyjádřit musí působit ještě hůř, než pravda. Uvědomím si, že bratr by si mohl nevyslovené vyložit špatně - a obrátit proti Li HuiYinovi. Ten však neudělal nic, čím by si to zasloužil. Možná byly jeho činy trochu moc smělé, snad trochu drzé, ale jako viníka stále vidím sebe - kdybych nedal najevo tak nevhodně tolik ze své slabosti, neudělal by to. Stačí jen pomyslet na to, jak bych reagoval já, kdybych viděl… viděl JEJ… v takovém stavu jaký včera myslím byl na mě znát. Nabídl bych mu také tak každý kousek péče... vlastně nenabízel bych, bylo by pro mě samozřejmé ji poskytnout. Neptal bych se, zda mám místnost opustit. Bral bych za sdílené jeho soukromí, sdíleli jsme jej vzájemně tolikrát v těch cenných vzpomínkách. Ano, pomáhali jsme si během té doby skrývání - postupně více a s větší blízkostí. Myslel jsem… nezáleží na tom, co jsem si myslel, jak se ukázalo, mé úsudky nejsou důvěryhodné. Kdybych v takovém stavu ho skutečně viděl, bylo by to nejspíš, protože sám by si to přál, ať s jakýmikoli úmysly. Ne protože by ztratil všechnu sílu i vůli, jako já předchozí noc. Jistý si mohu být snad jen tím, že nemohl bych si být jistý ničím v jeho tváři, vše mohlo by být jen nastrčeným plánem. Přesto… nejen tehdy, i nyní… kdyby žil a kdybych jej tak viděl… tuším, že nedokázal bych stát stranou. Jak bych tedy mohl považovat cokoliv, co Li HuiYin udělal a chtěl udělat, za jeho chybu. To já neměl jsem mu takovou tvář ukázat. Nevědomky jsem zavřel oči. Vzdáleně si uvědomuji, že stále stojí u mě a nepouští mé dlaně. S těžkým nádechem k němu tedy konečně pohlédnu a snad i spatřím, co se snaží říct. Jen několika málo slovy, gesty a výrazy, které od něj vždy stačí. Už tak jsou důkazem všeho, co mezi bratry nemělo by být třeba vyslovit. Snažil se chápat a nesoudil… stejně jako já nesoudil. V těch letech po smrti Wei Yinga jsem se bratra snažil pochopit. Být mu útěchou, oporou i společníkem, někým, s kým by mohl sdílet svou bolest, i kdyby beze slov - WangJi dával vždy své city najevo tím, co činil, nikoliv slovy. Vzpomínám si, jak svíralo mě bolestivě, když spatřil jsem na jeho hrudi jeho vlastní rukou vypálený znak… nebo kdykoliv jsem zahlédl jizvy po biči křižující mu záda a ramena… když tenkrát přijímal svůj trest, nemohl jsem u toho být, nedokázal bych tomu přihlížet a přitom respektovat rozhodnutí mistra a nezasáhnout - a zároveň nedovolil bych si odejít tak daleko, abych neslyšel každé šlehnutí kázeňského biče a abych nebyl tím, kdo jej okamžitě po skončení trestu odvede a ošetří, před kým by svou bolest - jakoukoliv - mohl projevit. Tenkrát, když viděl jsem kam dovedly jej jeho city k Wei Yingovi, poprvé a naposledy pocítil jsem nesouhlas a dal jej najevo, nutil jsem jej k hovoru, zatímco v ústraní odpykával zbytek trestu - on však zůstal neoblomný a tak jsem se vrátil po jeho bok. A vždy jsem se snažil chápat - a myslel jsem, že chápu. Teď vím, že dokud jsem sám nepocítil vůči někomu jinému takový cit… a neztratil ho… nemohl jsem bratra skutečně chápat. Nemohl jsem si představit hloubku bolesti, která jej musela dusit - ano, viděl jsem ji, věděl jsem, že musí být velká a mučivá - ale skutečně pochopit jsem ji nemohl. Naše situace teď byly jiné… ale oba jsme již pocítili, jaké je milovat a ztratit. A teď snad proto on mohl chápat mě - a snad skutečně mezi námi nebylo, co bychom nemohli sdílet. Bez ohledu na to, kdo byl starší, na to, kdo měl by na koho brát ohledy, kdo pro koho být silný. Pokud nezvládl jsem čelit vlastním citům tak silně a statečně, jako WangJi… snad opravdu to… jen mezi námi… mohlo být v pořádku. Konečně dolehne ke mě uklidňující energie z jeho sevření, přejedu palcem lehce po jedné jeho dlani s vděčným, malým kývnutím. Dobře - slyším, co se snažíš říct. Zkusím tomu věřit. Ne těm vysloveným slovům, ale těm, která čtu z bratrovy blízkosti. “Li HuiYin neudělal nic špatného,” ujistím jej konečně tichým, ale jistějším hlasem, než jakým před okamžikem jsem se pokoušel ze sebe nějaké vysvětlení dostat. “Jeho cit - a jeho oddanost vůdci sekty - jsou skutečně hluboké. Pokoušel jsem se k němu chovat… vhodně… ale z mého včerejšího stavu bylo vidět více, než jsem chtěl.” Přibližuji WangJimu události noci a snažím se činit tak, aniž bych pustil si znovu do mysli všechny vzpomínky a vír myšlenek k nim vztažených. “Vzhledem k jeho citům to v něm nejspíš vzbudilo starostlivost a chtěl mi poskytnout péči a útěchu, a já… já jsem ho nedokázal odmítnout.” S těžkými slovy stisknu více o něco obě jeho dlaně, iracionálně jej u sebe tím přidržím. Pochopí, proč jsem to nezvládl? S roztřeseným nádechem rychle dopovím: “Nakonec však utekl a já jsem… neměl už myšlenky jej zastavit. Nečekal jsem, že odejde úplně.” To vysvětlení nepřiblíží ani WangJiho nejspíše o moc blíže k pochopení Li HuiYinových činů. Ale alespoň jeho útěk a včerejší noc nebude si vykládat jinak, než jaké byly. Přestože mnoho zůstalo nevyřčeného. | ||
| |||
| Verdikt A-Yao Odpovědí na vyslovenou omluvu zůstalo jen zamračení, a jak se A-Yao pustil do připraveného vysvětlování, Lan QiRen pozvolně stáhl svou dlaň ze stolu a bez hnutí mu naslouchal. Každý věděl, že velmistr nemá v povaze se vzdávat. Čím byl žák zoufalejší, tím více na něj tlačil a pevnou rukou vedl ho k životu ve slušnosti, hodnotách a zásadách. Skutečně se téměř nestalo, že by vzteky nad někým zlomil hůl jako nad Wei WuXianem - kde se zkřížil hněv a láska k rodině, nebylo však cesty zpět. Li HuiYin měl nakročeno k tomu samému osudu. Co udělal bylo v očích velmistra klanu vypočítavé, sprosté i sobecké a hrálo si to s city jedné z osob, pro které by dýchal… A navíc s city toho z bratrů, který v jeho očích ještě nesešel ze správné cesty, jen zakolísal a potřeboval vyčistit svou mysl a znovu dostat rozum, vyléčit své rány a pokračovat dál. Ale Lan QiRen zároveň nemohl neuznat statečnost a obětavost, které patřily pro něj k cenným lidským hodnotám - dokud s nimi nebylo zacházeno s nerozumem a touhou se předvést. Pomoci nezištně a chránit prostý lid - to bylo nakonec ukotveno v samém základu kultivace. Nečekal by nic méně od žáků, které učil. Při konfrontaci s tím, že učedník, kterému přisuzoval spíše nečestné vlastnosti, se zachoval tváří v tvář nebezpečí tak, jak by sám doufal, začal o něco více vnímat jeho další slova - a to nejen pro hledání další nepřesnosti, které by se chytil. Skutečně A-Yaa vyslechl. A přestože prohloubil se poté do vlastních myšlenek, ticho v místnosti znad nebylo už tolik dusivé, když bylo vysvětlení venku - duše v učedníkově těle dosáhla svého. Lan QiRen uvěřil obrazu, jež stvořila. Přesto však seděl s vážným zamračením, bez ohledu na jeho lesknoucí se oči, které samo naznačovalo, že s jeho výpovědí není úplně spokojený. A jak by mohl být! Bylo to přemýšlení, které jeho emoce uzamklo opět za pevnou tvář. Pokud by teď hned vyslal zprávu do strážné věže, copak by tím pomohl? Zvažoval, jak dlouho mohlo Li HuiYinovi trvat, než dorazil k Oblačným zákoutím. Co slyšel z učedníkových slov, pravděpodobně neřekl nikomu, že se vrací - samotným důkazem bylo, že se jeho synovci nevrátili ještě rychleji, když neměli důvod zůstávat na cestě. A nedávalo žádný smysl, aby ho nechali odejít, kdyby jim o svém záměru řekl. Předpokládal tedy, že učedník odešel v noci, kdy je nejvíce pravděpodobné, že jeho odchod nebyl zaznamenán - ale to znamenalo rozdíl minimálně jeden den a klidně více, podle toho, jak rychle učedník cestoval a zda dělal zastávky. Pokud tedy zmizel a jeho synovci neměli žádné zprávy, nepokračovali by v pátrání?! Li HuiYin se zachoval jednou správně, a pak udělal takovou věc! I kdyby teď Lan QiRen poslal zprávu, pravděpodobně už skupinu ve věži nezastihne a vzbudí jen zbytečné a nevítané domněnky. Starý muž okopíroval prsty tvar své bradky a dál učedníka sledoval. Nakonec - mohl mít vztek, ale neignoroval, co vše ve slovech na vysvětlenou zaznělo. Ať šlo o boj s monstrem, nebo důvody, které zpovídaný vyslovil s ohledem na svůj návrat. Rozhodně by nemohl zapomenout nebo odpustit předchozí činy. Mohl ale vzít na vědomí uvědomění, ke kterému Li HuiYin došel. ALE! “Ještě větší bolest.” “Tento učedník už nebude ubližovat vůdci sekty.” Co se při jejich setkání stalo, že k takovému závěru vůbec došel! To byla otázka, na kterou se nebude ptát - to rozhodně nebyl hovor, který by měl vést s proviněným žákem! Konečně kývnul a dal tím najevo, že jeho slova slyšel. A v absolutním kontrastu proti svému předchozímu vzteku Lan QiRen znovu chopil mezi prsty kaligrafický štetec. Bylo to tak rozdílné od bouchnutí dlaní do stolu! “Od zítra začneš svůj trest. Dokud jej nesplníš, můžeš přestat pouze na lekce, odpočinek a stravu. A až skončíš, odrecituješ všechna pravidla zpaměti na začátku ranní lekce.” Částečný úspěch snad byl také úspěchem? | ||
| |||
| Porozumění Lan XiChen
Bratrova ruka zakryje tu moji. Další drobný dotek stvrzující silné krevní pouto, které sdílíme, stejně jako hoře mnoha let života. Neucuknu, bratře, chtěl bych mu říct. Nikdy bych nemohl… Držím poctivě dlaň na jejím místě, pokud ji znovu nechce sevřít v dlani jako v jídelně. Jediný výdech dvou slov mi potvrdí, co už dávno tuším a snad i vím, že mezi ním a LianFang-zunem nebylo jen přátelství a přísežné bratrství. I když nejspíš Jin GuangYao jeho city neopětoval, pro bratra byl stejně důležitý jako pro mě Wei Ying. A teď je pryč… Nebyl jsem za celá léta vystaven tomu, čemu bratr nyní. Že by ke mně někdo jiný vzplanul tak horoucími city ochotný… K čemu vlastně? – Pořád nevíme…
„Hm…,“splyne z mých rtů, když bratr odpoví. Pokud to opět mohlo začít dávat trochu smysl, právě jej to ztratilo. Vidím jej bojovat o každý nádech a kousíček sebeovládání. Vypadal jsem tenkrát také takhle, bratře? – je naprosto nehodící otázka, ale jak bych se jí mohl ubránit? Nemluvili… na čele mi vyvstala sotva znatelná vráska. Jaký to nehezký kaz na nefritové tváři. Co se tedy stalo za zavřenými dveřmi? V mém nitru zaplane nesmyslně silně silná chladná zloba pouze při té možnosti, že mohl učedník naší sekty na bratra zkoušet víc, než mohl snést. Co učinil? Tvář mi zcela zkamení při hrůze noci, kterou jsem možná dopustil tím, že jsem se sám oddával v protějším pokoji svému sobeckému štěstí… Pokud by to tak bylo, nikdy bych si to neodpustil ale určitě by to Li HuiYin nepřežil a žádná slova Nie FenFanga by mě nemohla zastavit!
Jenže se zdá, že věc je mnohem složitější. Chytnu druhou rukou jeho druhé rameno. Stojím teď jen půl kroku od něho na méně než délku paží. Upřeně jej sleduji. Nenutím ho, aby se na mě díval, ale velmi bych ocenil, kdyby tak učinil. Přeci jen se trochu zklidním. XiChen je otřesený, ale výčitky se zdá, že se obracejí k němu samotnému… „Bratře,“ oslovím jej. Někdy bych si přál umět projevit víc a mluvit tak jako on uměl dříve. Skutečně bych mu chtěl pomoci. Ať se stalo cokoliv, já tě přeci soudit nebudu! HuiYina bych mohl a Nebe i Země ví, že bych to udělal, pokud by XiChenovi ublížil, ale ublížil mu? – Zcela iracionálně si vzpomenu, jak bratr probodl vůdce sekty Jin v Chrámu Guanyin. „Ano, to jsi řekl, ale… pohnul jsem se?“ ptal se mého bratra v kritický okamžik. Ne, nemá smysl si jej více dnes připomínat. Ale stejně tak nemá smysl vinit znovu zmizelého žáka bez důkazů. Dlaněmi následuji křivku jeho ramen a paží až k dlaním, které výjimečně sám sevřu v těch svých. „Byli jste unavení, nemělo by smysl mluvit v takovém stavu,“ potvrdím mu slovy. To si přeci nemusí vyčítat. Byla logická volba nechat rozhovor na ráno. Otázkou ale je, proč by Li HuiYin odcházel, pokud nevěděl, že my víme. Tvá ztráta je příliš čerstvá. Jeho touha po tobě i tvá po útěše jsou silné a… pochopitelné…! | ||