Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Bratři Lan WangJi Kdybych nebyl zvyklý všímat si v bratrově tváři každých malých náznaků myšlenek a citů, možná bych si nevšiml jeho pochopení, které alespoň o něco ulehčí váze toho, co musel jsem přiznat - sobě i jemu. To nejmenší kývnutí a dlaň, která usadí se tentokrát na mém rameni - nemohu než cítit vděčnost za vše, čím WangJi byl. A s tou vděčností odraženou ve tváři lehce kývnu na slova, která nevysloví, ale cítím je z jeho činů. Snad dodá mi tím i trochu více jistoty pro odpovědi na případné otázky, však… než přijde otázka, první vysloví jeden pouhý fakt. Tak obyčejné a pravdivé tvrzení, jasné stejně tak, jako že nebe je modré a tráva zelená… přesto však mnou otřese nevídanou silou. Nemilosrdně vytáhne z podvědomí jeho tvář a otiskne mi ji před oči. Ale nezastaví se u něj… zasáhne s přesností šípu do vybraných momentů předchozí noci, vyvolá je, předá k posouzení. Vím, že Li HuiYin není jím. A přitom dovolil jsem si podlehnout jeho péči a ukázat mu, co neměl nikdy vidět. Dovolil jsem mu, co měl jsem utnout v zárodku - dokonce se i ponížit - jeho věty znovu mi zazní v uších jako dlouhá ozvěna. Prohrál jsem s něhou, po které však netoužil jsem od učedníka, ale od toho, kdo tak jistě se skrývá pod vysloveným “ON”. Dokonce viděl jsem mezi nimi v ty chvíle i fyzickou podobnost, když srovnal jsem je ve stejném věku… skutečně nikdy jsem to neměl dopustit. Neschopný skrýt bolest, výčitky, stud... zavřu oči, než zvednu ruku a přichytím WangJiho dlaň na vlastním rameni. Vím náhle, proč to řekl… protože věděl. V té jediné větě ukázalo se, nakolik mi vlastně WangJi rozumí… a kolik chápe z toho, co ani sám sobě nahlas jsem nikdy nesdělil. Možná jediný on to skutečně může chápat. Podobně jako já, když viděl jsem snad i dávno před ním probouzející se cit, kdykoliv byl v kontaktu s Wei Yingem... “Já vím…” Vydechnu konečně - a vše mu tak potvrdím, vlastně poprvé něco takového odsouhlasím. Ale když ví, pak jeho otázka má jiné rozměry. Mohl by se ptát, zda Li HuiYin ví, že vím o jeho citech a neopětuji je. Avšak může se také zeptat, zda ví o tom, proč je nemohu nikdy opětovat. Nikdy… jakkoliv dlouhá doba to mohla být, teď kratší nemohl bych do toho tvrzení vložit. “Ne,” najdu konečně odpověď a s pokusem získat znovu alespoň trochu stability, naberu do plic hluboký, roztřesený dech a dlouze vydechnu. Zvednu oči znovu k bratrovým. “Nemluvili jsme,” dořeknu. Ale než stačil bych pustit jeho dlaň a znovu cítit pod nohama pevnou půdu, pocit, že měl bych poskytnout vysvětlení, ze mě vyrazí následná slova bez přemýšlení, “on jen…”. Ale zastavím se. “Jen” co? Nic z včerejší noci nebylo “jen”. Jak jsem měl WangJimu říct, co teď tak jasně přehrávalo se mi v mysli… Sám jsem si na to ale naběhl, takže zkusím trochu změnit svá slova, “já jsem…” A znovu se zadrhnu při zdánlivě jednoduchém vysvětlení, jako zoufalý žák, kterému strýc by vyčinil a nutil ho zkoušet znovu, dokud to nezvládne. Přijde mi ta situace tak zoufalá… jak pak musí působit na WangJiho. Pustím jeho ruku a nechám ji sklouznout zpět k boku - slova, která nevím jak říct, bojím se říct a přitom chci říct, zůstávají nevyřčena. Až zvažuji prostě jen odejít, k tomu se ale také nepřimněji. | ||
| |||
 | Mezi bratry Lan Xichen
Neměl jsem potřebu komentovat zpověď velitele věže ohledně ztraceného učedníka. Bratr tak učinil za mě. Navíc sám nejsem schopen řádně říct, co si o mladíkovi myslím. Statečný, čestný, nebo vypočítavý, jak říká strýc? Pravdu zná jen ten hoch sám… Činy prý mluví za pravého muže, říká se. Ale určití lidé prokázali, že ne vždy je tomu tak. Vzpomínka na konkrétní osobu je však tím, co nesmí být vysloveno.
Kývnul jsem veliteli na srozuměnou a s bratrem vyšel ven. Wei Ying je rozkošný, jak se válí v trávě vedle oslíka. Jen pohled na něj a můj pohled snadno zjihne. Bratr však zastaví a já se na něho po oslovení ohlédnu. Proč tak vážně? Odpověď je ale víceméně znát na jeho ztrhané tváři. Nepůjdeš dál… vím dřív, než svá slova vysloví. Kývnu hlavou, i když sotva znatelně. Rozumím. Přikročím k němu a položím mu dlaň na rameno. Přivedeme ho. Snažím se ho mlčky ujistit. Říká, že se mohu ptát a snad bych i měl. Říká se, že sdílená starost je poloviční starostí. Já s tím však nemám příliš zkušeností. Bratr se nikdy nemusel ptát. Rozuměl mým pocitům lépe než já sám. I já nyní rozumím těm jeho. „Li HuiYin je milý, ale není to ON,“ pokusím se co nejchápavěji formulovat myšlenky. Nechtěl jsem Jin GuangYaa zmiňovat, ale… Také nejsem slepý, bratře… „Už to ví?“ zajímám se, i když jsem se původně nechtěl ptát. Na druhé straně, to by jeho útěk mohlo vysvětlovat. Vím, jak jsem se cítil v jeskyni Xuanvu Masakru, když jsem myslel, že se Wi Yingovi líbí Luo QingYang (MianMian). Myslet si, nebo vědět, že člověk, kterému jste darovali srdce, má v mysli někoho jiného je velmi bolestná zkušenost. Vysvětlovalo by to mnohé. Tedy až na ten prvotní odchod z Oblačných zákoutí… | ||
| |||
| Rozhodnutí Lan WangJi Wei WuXian se zvedne první, když své jídlo dokončí. Jeho odchod alespoň krátce přeruší dusnou atmosféru, ve které pokouším se udržet klid a dostatečně se najíst – a když já i bratr dokončíme snídani, je čas jít. Postavím se a seberu také meč i flétnu, abych je připevnil zpět k pasu. Podobně jako WangJi již beze slov, zdvořilou úklonou loučím se se všemi strážci... až zůstaneme jen tři. A Nie FenFang, přestože se nejprve loučí, rozhodne se říct co má vše na srdci. Nebráním mu. Vyslechnu slova, která přiblíží nám tu část boje, která proběhla než jsme vyrazili za světlicí. Vděk i chvála – obojí by měl Li HuiYin slyšet sám. Snad jednou uslyší to, co rozšíří zase o něco můj pohled na něj. Vlastně o něm nevíme příliš – ale vyprávění velitele věže, který cítil potřebu vše vyslovit navzdory vlastní hrdosti, mi jen potvrdí co si o učedníkovi sám myslím. Vždyť který sobecký a nestatečný člověk nakonec udělal by něco takového... aby klečel tři měsíce pro muže, kterého miluje, přijal každé šlehnutí biče a přece se vrátil.... Jen proč pak odešel? Mohl jsem se jen domýšlet a ještě více spolu s tím pociťovat zodpovědnost jej v pořádku dovést zpět domů. Ale nemohl jsem vědět jistě. Pokývnu hlavou. „Li HuiYin je mladý, má však cnosti řádného muže,“ zareaguji. Ale skutečně neodvážil bych se být přesvědčený o tom, že jej znám. Ano, převládá ve mně myšlenka, že je dobrý člověk. Jen kdybych byl v situaci, kdy opravdu musel bych svému úsudku věřit... nevím, zda bych toho byl znovu schopen. „Oba jste prokázali značnou statečnost pokračováním v boji pro ochranu okolních vesnic. Jednou se jistě znovu setkáte a předáte si taková slova osobně.“ Vyčerpám tím opět slova a spojím dlaně do zdvořilé, menší úklony. Byl čas se rozloučit. Držím se mlčky a zamyšleně po boku bratra, zatímco míříme k východu. Wei Ying s Malým Jablíčkem čekají v trávě kus od věže, když vyjdeme ven. A s myšlenkami na cestu, která měla být před námi, zastavím se od východu jen pár kroků. Není lehké přiznat si, nad čím od snídaně přemýšlím. Snažím se najít kompromis mezi potřebou Li HuiYina dále hledat, nejistotou, jak by reagoval na další naše setkání, a vlastní únavou. Takový kompromis se však skutečně nalézt nedá, zůstává jen buď anebo. „WangJi,“ oslovím bratra tišeji, přesto vážně, aniž bych pokračoval k místu, kde čekal jeho kultivační partner. Možná i tentokrát bude číst v mé tváři, co tak těžko mi jde vyslovit... přesto nenechám nevyřčené, co jsem musel vyřešit. „Nejsem si jistý, zda je moudré, abych s vámi pokračoval... zčásti protože nevím, zda má přítomnost Li HuiYina nerozruší, ale především...“ S povzdechem zvednu koutky do jiného úsměvu, než míval jsem dříve, takového, který plně odrazí má následná slova. „...jsem vyčerpaný.“ Nebylo to spravedlivé a nebylo by o nic více, ani kdybych to nevyslovil. Nechtěl jsem nechávat na bratrovi a Wei Yingovi takový úkol – a nedokázal jsem se zbavit zodpovědnosti – ale bylo třeba čelit alespoň kousku sebereflexe, které jsem byl schopný. A s pocitem, že dlužím bratrovi alespoň něco... a s doufáním, že odpovídat jemu a v soukromí je něco, co bych dokázal... dodám ještě, co nejjistěji zvládnu: „můžeš se ptát.“ Kdybych začal vysvětlovat... nevěděl bych, co vše říct mezi tím, co mohl by chtít slyšet, a tím, co bál jsem se, snad... styděl... a přitom chtěl mít s kým sdílet – což bylo opět jen... sobecké. Dám mu tedy prostor zeptat se a snažím se nemyslet na to, zda chci nebo nechci, aby tak učinil. | ||
| |||
 | Pravda a lež, kde je hranice?
Trhnu s sebou při jméně, které mi ani nepatří. Přesto jméně, jehož čest jsem přišel zachovat. Vlastně je to celé ubohé, no ne? Obětoval duši. Rozplynula se. Nikdy už se nezrodí. I kdyby mu postavili mnoho plaket, až zmizí jeho těl ze světa, i kdyby zapálili miliony kadidel… Nic to na té skutečnosti nezmění. Proč to tedy vlastně dělám?
Nemám čas na takové otázky. Velmistrův zvýšený hlas a úder o desku stolu mi nenechá vydechnout. Ještě trochu nervozity nechám proniknout do své tváře. Pak si však dlouze vydechnu, zavřu oči a znovu se nadechnu. Přesně jako mladík, který je nucen říci více, než chtěl. Znovu se na něj zadívám zase o něco pevněji. Jen ruku sevřu u boku v pevnou pěst kolem pochvy Li HuiYinova meče. „O-omlouvám se,“ vypravím ze sebe a vzápětí odhodlaněji a důstojněji opět pokračuji. To abych mu nedal příležitost ještě víc zesílit svůj hněv. „Ta věž čítala čtyři strážné. Dva byli vysláni za zběsilou mrtvolou a jeden musí vždy zůstat ve věži. Na boj s nestvůrou zbýval tedy jediný…“ Vysvětlím počáteční problém. „Když jsem prolétal nad krajinou, všiml jsem si bojujícího kultivujícího v mokřadech. Přišel jsem mu na pomoc. Stvůra, s níž bojoval, měla sedm hlav a byl na ni sám! Jakmile však bestie vystoupila z temných vod močálů, ukázala své gigantické hadí tělo, stonožkovité nohy a dlouhý ocas, bylo zjevné, že na ni ani ve dvou nestačíme. Vyslali jsme světelný signál o pomoc a pokusili se udržet ji dál od blízké vesnice.“ Dovolím si krátké odmlčení se. Skrze ten zrychlený dech a tep a sucho v hrdle, se mi mluví opravdu těžko. Jak já nenávidím přirozené reakce tohoto těla! Několik úderů srdce trvá, než se uklidním dost na to, abych pokračoval. Ačkoliv teď je to vlastně v pořádku. I když jsem mu musel přizpůsobit svoji strategii, předpokládám, že to může fungovat. „ZeWu-Jun, HanGuang-Jun a… Vy víte kdo, odpověděli na naše volání. S-sám vůdce sekty mi zachránil život, když mne stvůra hrozila rozmačkat v prohlubni mezi svými krky. Nakonec… Nakonec jsme všichni vyvázli živí a jediný skutečně zraněný byl Nie FenFang, velitel strážní věže.“ Jak se „nenápadně“ podřeknout a říct, o kterou strážní věž se jedná. „My… Byli jsme všichni pozváni do věže, abychom si odpočinuli a…a…“ ztěžka polknu. Vzpomenu si na tu noc. Zcela záměrně vyvolám v mysli ZeWu-Junův obraz. Jak zranitelně se nechával vést k lázni. Jak mě prosil, a říkal, že to nemusím dělat… Autentická vzpomínka vyvolá bolestný obraz v mých nynějších očích, protože stále stejně bolí jak v ten okamžik. „Ukázalo se, že má přítomnost, mé činy…byť dobře míněné, že… způsobuji vůdci sekty jen větší bolest…“ Hlas se mi chvěje. Zápasím se slzami v očích, které jsem vyvolal vzpomínkou, která se teď nechce nechat zaplašit. Ruce se mi chvějí. Tou volnou sevřu svrchní část roucha. Dva nádechy trvá, než zakončím své vyprávění: „Proto jsem se vrátil.“ Teprve v té chvíli sklopím pohled a pomalu klesnu před Velmistrem na kolena. „Tento učedník už dál nebude ubližovat vůdci sekty,“ vydechnu nakonec poraženě a odevzdaně. Vidím trochu rozostřeně. Slzy sice nepustím, aby mi volně smáčely líce, ale přesto se je nedaří z očí zcela zaplašit. Už není žádná vzpurnost, s níž bych čelil Velmistrovi. Jen bolest, s níž bojuji o zachování, alespoň částečné důstojnosti. Vím však, že za své minulé činy, by se Li HuiYin nikdy neomluvil a proto se ani já neomluvím.
Nechť si starý muž myslí, že zlomil svého žáka, pravdou je, že ten, kdo skutečně zlomil mé odhodlání žít, uchopit novou příležitost, byl muž, pro mě na světě nejdůležitější. A pochopitelně já sám, protože jsem byl tím, kdo první zlomil jeho… A to si nikdy neodpustím… | ||
| |||
 | Vztek A-Yao Lan QiRen nespouštěl po celou dobu pevný pohled z učedníka, jakoby čekal tak na jediné odvrácení očí, zachvěv nejistoty nad vlastními slovy, nebo jen náznak neúcty a lži. Když však žádný z takových vjemů nepřicházel, svůj pohled přesto nesklonil – a čekal, jak zodpoví Li HuiYin další otázky. Zatím se nezdálo, že by mělo být A-Yaovo přání vyslyšeno a on se mohl skrýt do soukromí, které nevyruší nic z okolního světa. Tolik se nabízelo možností, co s ním bude dál – mohl snad dokázat slovíčkařit tak, aby velmistra klanu dostal přesně do míst, kde jej chtěl mít – a třeba i zmírnit nebo zrušit svůj trest? Nebo se trestu bude muset podrobit a přibude mu navrch ještě další – a bude mu v takovém případě alespoň umožněno vyspat se a nabrat nové síly? Jistě by ho nenechal Lan QiRen okamžitě přistoupit k trestu – skoro před večerkou! Jenže pokud mu umožní odejít, ani tak na A-Yaa nečekalo kýžené soukromí. Copak neměl spolubydlící? Skutečně... zbavil se svým příchodem do Oblačných zákoutí šancí takový úkryt najít? Velmistr Lan s rozhovorem nespěchal. Ze zkušeností věděl, že čím natahovanější takový hovor byl, tím více nejistoty a pravdy skrz něj prorazilo. Vztek, který plál v jeho nitru, nedovolil mu z něj polevit a tedy proto se snažil nepřehlédnout, kdyby zkoušel si tento učedník hrát dokonce i s ním! Kdyby tak věděl, že jedná s tím, jehož lži před třemi měsíci zasáhly celý kultivační svět, měl by se na pozoru úplně jiným způsobem. Kdyby s ním měl vést rozhovor, čekal by za každým slovem lest, za každou lží další lež, byl by připravený. (I když pravděpodobně by s ním takový hovor v první řadě nevedl, protože by mu nevěřil vůbec nic.) Teď však proti sobě měl žáka... a když zachytil, co se mu nezdálo, neměl proč hledat záměry – bylo to jen potvrzením jeho nedůvěry. „Li HuiYine!“ Jeho hlas protnul místnost, sotva A-Yao domluvil. Jeho zlost byla tolik nepodobná vyhlášené eleganci celého klanu, přestože zůstával sedět. „Kdo myslíš, že jsi, když zkoušíš ještě ohýbat svá slova! Není ti snad tvůj trest dostatečný? Zapomněl jsi na své vychování? Odpověz!“ Udeřil dlaní do stolu, za nímž stále seděl. Vydechl, přísná tvář teď prozrazovala více ze vzteku, který živený starostmi o jeho rodinu plál mu v celém nitru. Nevysvětloval, co na učedníkově příběhu mu nesedělo. Nedal mu šanci odpovědět na konkrétní otázku a snad se z ní zkusit vymluvit. | ||
| |||
 | Rozloučení (Wei WuXian), Lan WangJi a Lan XiChen
Nie FenFang omluvně kývl hlavou po „okřiknutí“ HanGuang-Junem a slovech ZeWu-Juna. Tohle od něj nebylo chytré, hádat se přímo před nimi s jejich učedníkem, který navíc nebyl na vině za odchod svého kultivačního bratra. Rozhodně se musí RongWuovi omluvit, až hosté odejdou! „Vděčnost je na naší straně ZeWu-June, HanGuang-June, omlouvám se za svou prudkost.“ Řekne prozatím alespoň tolik. Nechápe to. Li HuiYin mu přišel na pomoc, ve chvíli kdy o ni nežádal. Zachránil ho před bestií a nekompromisně donutil vyslat signál o pomoc. Byl ochotný vrhnout se do předem prohraného boje, když naděje na to že pomoc dorazí, byla ve skutečnosti velmi mizivá. Vrhl se mezi běsnící hlavy a příliš nechybělo a byl sám rozdrcen! Přesto uprostřed noci zmizel jako ten nejsprostší zloděj a podvraťák… Navíc od kdy vůdce sekty Lan, HanGuang-Jun a Patriarcha Yilingu hledají nevýznamného učedníka z Gusu, který ani není přímo z rodinného klanu? Provedl něco u nich? Proto utekl? Ale co mohl provést, že jsou následky horší, než monstrum z bažin? – Žádnou ze svých otázek nahlas nepoložil a raději už mlčky jedl, v čemž ho ostatní podřízení následovali. Změna atmosféry dolehla na všechny…
Když Wei WuXian odešel, i ostatní se začali pomalu trousit. „ZheMeii, myslíš, že by ses mohl postarat o stáje? Vzal jsem koně ven, ale…“ začal Tse RongWu tiše. „Jistě, hned tam skočím,“ Zvedl se zmíněný, uklonil se všem, a vytratil se z místnosti za svou staronovou povinností. „Pokud mne omluvíte, půjdu poklidit,“ nabídl se Tse RongWu a Nie FenFang přikývl i jemu. „Pomohu ti,“ připojil se k němu i Zhu JiaHao. Další úklony až v místnosti zůstali jen bratři Lanové a velitel věže. Nakonec se i zbylí hosté zvedli k ochodu a Nie FenFang je nemohl zdržovat. Postavil se jim čelem a úklonu opětoval. Sakra! „Chtěl bych,“ zadrhl se, „chtěl bych vyjádřit Li HuiYinovi svůj vděk,“ vyslovil konečně, co ho pálilo na mysli. „Přišel mi na pomoc, když jsem o ni ještě nežádal. S bystrým důvtipem a ostrou rozhodností mě přinutil vyslat světelný signál, i když jsem k němu byl velmi hrubý a stále ještě přesvědčený, že monstrum zvládnu sám a žádnou pomoc nepotřebuji. Když se pak ukázalo, jak velký a nebezpečný náš nepřítel ve skutečnosti je, i když chtěl zprvu odletět, abychom chránili obyvatele, nakonec navrhl strategii pro boj, který mohl snadno být náš poslední. I když jsme neměli téměř žádnou naději na skutečnou záchranu, byl ochotný… bojovat a padnout a to…“ nadechl se ztěžka. Celý tento monolog ho stojí mnoho sebereflexe a sebezapírání. „zkrátka se zachoval správně. Myslel jsem..., že byste to měli vědět.“ Zakončil. Ať už udělal cokoliv… dodal ještě ve své mysli. „Šťastnou cestu,“ uklonil se ještě jednou. Nezbývalo mu, než nechat nečekané hosty odejít… | ||
| |||
| Čas odchodu Wei WuXian, Lan XiChen
Ještě chvíli uklidňuji bratra dotykem. Pomáhá to. Vidím a cítím, jak napětí z jeho těla mizí. Otočí ruku a sevře moji dlaň. Ten dotek přináší nostalgii. Vždycky jsem se jako dítě stranil doteků. Přesněji od smrti matky jsem tak činil. Byl jsem ještě velmi, velmi malý, když mě tak bratr směl držet a nevím, jestli si pamatuje, že mě tak občas brával, když jsem smutnil u potůčku, nebo držel za ruku, než se mi podařilo usnout… Jenže po matčině odchodu jsem cítil, že žádný jiný dotek nebude jako ten její. A její ruce a objetí mi chyběly neskutečně moc. I když by bratrova náruč mohla utišit chlad a bolest z její ztráty, nedovolil jsem mu, aby ji nahradil v jemnosti. Nedovolil jsem mu to ale i ze strachu, že bych si zvykl. Že by mi jej pak také někdo vzal a já bych zůstal se strýcem zcela sám… A strýc? Ten v tom viděl projev mého sebeovládání…
Minulost stranou, nyní nejde o mě. Navíc jsem se dávno tohoto odstupu vzdal pro lidi, na nichž mi opravdu záleží. (Hlavně pro Wei Yinga, ale XiChen je rozhodně jedním z nich.) A nyní je to právě starší bratr, kdo potvrdí má slova a rozšíří je o pozvání do Oblačných zákoutí. Inu proč ne, je stále úřadujícím vůdce klanu a sekty, může zvát, koho uzná za vhodné. A já nemám důvod cokoliv namítat.
A Wei Ying? Ten je evidentně zatížen stejnými otázkami jako já. Naštěstí mlčení přeruší, aby sliboval své speciality. Kdyby mě požádal o potvrzení svého kuchařského umu, vydal bych ze sebe jen krátké zamyšlené: „Hm…“, ze kterého by ysi každý mohl vzít co by chtěl. Jednoduše… Sním všechno co pro mě Wei Ying připraví z lásky. Mluvit o chuti je však nad mé síly, protože přes samé pálení jazyka, patra a krku, obvykle žádná není cítit.
Svou ruku získám zpět, až když bratr začne jíst. Jíme pomalu, kultivovaně. Bratra i zatížen složitými emocemi. Zato můj manžel je s jídlem hotov velmi rychle. S omluvou se jde věnovat Malému Jablíčku a pravděpodobně čekat na nás. O balení netřeba mluvit kromě dvojích šatů na zástěně našeho pokoje, kde už čekají jen na složení do váčků, nemáme nic, co bychom neměli přímo u sebe.
A tak tiše dojíme. Zvednu se a ukloním zbylému osazenstvu věže, které se v místnosti povážlivě ztenčilo na samotného velitele. Ukloním se na rozloučenou. Myslím, že i on chápe, že za těchto podmínek, se nebudeme více zdržovat. | ||
| |||
 | Takže Li HuiYin byl fuč. „Problémové děcko,“ zamumlám si nejprve pro sebe, ale zmlknu, když si všimnu ZeWu-Junova zjevu. Vážně... co se v noci stalo? Co jsem myslel, že víme, nedává teď moc smysl – Li HuiYin miloval vůdce Lan klanu, proč utekl, když pro něj ten přišel (byť s menším doprovodem). Dokonce ho včera zachránil, no ne snad? Neměl by ten kluk ztratit ve své zaláskovanosti všechen rozum a nehnout se od ZeWu-Juna, jakékoliv byly jeho původní plány? … A jaké byly jeho původní plány? Jaké mohly být, pokud se k nim vrátil? Nebo co se mezi těmi dvěma v noci událo, že odešel? Vážně! … Nemám rád takové situace. Nemám rád dlouhé přemýšlení a těžká ticha. Nejlepší pro mě je, když se něco dá vyřešit bojem nebo hádkou a smést ze stolu. Ale tohle bylo stále komplikovanější. Podívám se k Lan Zhanovi jak se starostí nad tím, jak jeho bratr opět vypadá, tak se zmatením nad celou tou situací. Setkám se tak přímo s jeho pohledem – myslí na to samé? Když mám starosti já... on se jimi musí dusit. S povzdechem mírně zakroutím hlavou – ani jeden zřejmě nemáme jasné vysvětlení pro znovuzmizení zrovna nalezeného učedníka. Vypadám téměř tak vážně, jako WangJi když se nedělo nic vážného – tedy na mé poměry skutečně vážně. Dokonce ani nic neřeknu, první na slova kultivátora a náhlé napětí mezi velitelem a Tse RongWuem zareaguje Lan Zhan. Už jsem zažil, jak na jiné působí, když promluví takhle. Dokonce ani já bych neškládlil (možná). Věnuji se jídlu, ale skloněný nad miskou si přesto všimnu, že Lan Zhan přeskočí polévku a pro vlastní snídani využije jen jednu ruku – druhou skrytou pod stolem, z mého úhlu zdá se mi, že snad nataženou do strany... pomrknu směrem k ZeWu-Junovi a jeho tváři... A zůstanu mlčet. Tohle ticho není takové, abych ho mohl přerušit tak přirozeně jako na cestě, když přišla na to chvíle. Jen lehce a celkem nenápadně se od obou bratrů mírně odvrátím – sáhnu pro šálek čaje – ale nenatočím se už zpět. Podvědomé nepohodlí, vlastně skoro až strach z toho, jak starší z bratrů opět vypadá, dál udržuje na mé tváři vážný až zachmuřený výraz. Dokud i Lan XiChen nepromluví. Konečně vydechnu a zkroutím rty do malého úsměvu. „Jestli přijedete, uvařím vám vlastní specialitu – každý kdo má rád trochu chuti musí nad jídlem Lanů jen kroutit hlavou.“ Ohlédnu se k nim a trochu šermuji lžící ve vzduchu s těmi slovy. Hluchý vůči tomu, že mou „specialitu“ nikdo jiný nechce jíst (údajně jsem způsobil pár nočních můr svými občasnými pokusy, ale za to moje jídlo rozhodně nemohlo!) Dopiji polévku z misky a vyměním ji za rýži a maso – a i to ve mně zmizí v poměrně krátkém čase. „Lan Zhane,“ oslovím po jídle už mírněji Wangjiho, „půjdu sbalit naše věci a připravit Malé Jablíčko.“ Nečekám na potvrzení. Rád se s oslíkem natáhnu do trávy a počkám, až bratři vše dořeší – ať už zdvořilosti se strážci věže, nebo cokoliv, co by si chtěli říct mezi sebou. Vytáhnu se tedy na nohy a otočím k druhému stolu. „Rád jsem vás poznal, určitě se ještě uvidíme. Pokračujte ve skvělé práci!“ Spojím ruce do krátké úklony a pak rovnou vyrazím zpět do našeho nočního pokoje. Jak jsem řekl, tak udělám – sbalím vysušené oblečení a případně další předměty, připravím brašny, doplním do nádob čerstvou vodu a pak venku si povídám s Malým Jablíčkem – respektive zkontroluji hned tři vyžraná místa, v duchu poděkuji za péči, odvedu ho na zatím nezdemolovaný plácek trávy a tam se natáhnu na záda a nechám ho, ať se toulá okolo, s občasnou poznámkou jeho směrem. S korunami stromů nad hlavou začnu si v natažené dlani hrát s flétnou a protáčet ji mezi prsty. Nevadilo by mi tak zůstat i dlouhou dobu, zkrátka bych jen usnul. | ||
| |||
| Otázky Lan Wangji, Wei WuXian, osazenstvo denní místnosti Tse RongWu jen potvrdí, co mé sevřené útroby již za pravdu považují. Li HuiYin v noci skutečně odešel... před očima se mi znovu objeví slzy, které se předchozí noci spustily ve vodopádech po jeho tváři, přesto tak bezhlesně. Na co jsi myslel... v jakém rozpoložení jsi uprchl do chladné noci, jistě unavený... Co hnalo tě tak, že utekl jsi úplně, nejen z jedněch dveří do druhých? Možná nemohu pochopit bez rozhovoru, kterého teď se nedočkám, nad čím přesně jsi přemýšlel – je mi však jasné, že kdybych zachoval v noci své masky, kdybych nechoval se tak nevhodně, ale rozumně a vyrovnaně, tak jak se očekávalo... celé by to dopadlo jinak a nemuselo zajít tak daleko. A i kdyby ne – kdybych tě alespoň zastavil! Když měla se naše cesta chýlit ke konci, stojíme skutečně znovu na začátku – a s ještě více otázkami a zmatky – a s novým strachem. Pohled se mi znovu ztratí s myšlenkami, jenž snaží se o mou pozornost urputně. Nevědomky s napnutými svaly skrčím ramena, ruce začnou se mi chvět, jedna vyhledá oporu v sevření látky oděvu hanfu... druhá stále zatnutá v pěst se silou, pod níž bělají klouby prstů... než přistane na ní jemně bratrova dlaň. Vydechnu zadržený dech a oči zamrkají, než se zvednou k WangJiho tváři. Jeho dotek zvládne mě vytáhnout zpět, když pouhý pohled nestačil. Pohled, ze kterého zachytím poslední okamžik, než bez dalšího pozastavení se nad naší situací vysloví jeho původce tak rázně a autoritativně několik slov. Bratře... zvykl jsem si vídat tě tak často, že jsem zapomněl věnovat pozornost tvé síle... že ani nevím, kdy přesně se z tebe stal takový muž. Odpusť, že musíš jím znovu a znovu být i kvůli mně... Skloním pohled. Před momentem spatřil jsem i v tom krátkém okamžiku v jeho tváři otázky... jsem však skutečně rád, že se neptá. Ale Wei Ying by mohl... ovšem v tom jakoby se snad vzbudila veškerá prozřetelnost, neudělá to. Očima zachytím snídani jako záchytný bod reality. S tichým, ale hlubokým nádechem uvolním pěst a pomalu přetočím dlaň – abych mohl sevřít bratrovu. Držívali jsme se vůbec někdy tak za ruce? I když byl dítě, byl WangJi vždy ještě více odtažitý a vážný, než já. A když chtěli jsme si poskytnout oporu, ať v dětství nebo dospělosti, naše doteky bývaly malé, protože i tak, nebo právě tak, zvládly říct více než stovky slov. Ne, nevzpomenu si teď, zda vůbec někdy jsem svíral bratra dlaň proti dlani jako teď. Jakoby půjčoval mi tak část svého klidu a svého sebeovládání... ještě jeden výdech, jeden nádech – než s krátkým, vděčným stiskem jeho ruku pustím a obě své pozvednu – natáhnu se pro misku s rýží. Vskutku... jen před malou chvílí, při odchodu z pokoje, zařekl jsem se, že se budu ovládat a ukazovat světu takovou tvář, kterou bych mít měl – a že zahrnu do toho světa také WangJiho a Wei Yinga. Opravdu rychle jsem nezvládl dostát vlastním slovům... a přitom nechci, aby se bratr ještě více strachoval. Stačí si vybavit ten pohled, který měl, když mohl udělat něco tak prostého jako odejít do pokoje po boku svého kultivačního partnera – chtěl jsem vídat ho s takovou radostí, ne mu přidělávat více starosti. Přestože tedy toužím mlčet, narovnám opět ramena a pokývku lehce hlavou. Tón WangJiho hlasu nepotřebuje žádná potvrzení, přesto promluvím. „Hanguang-Jun má pravdu,“ pohlédnu na Tse RongWua a Nie FenFanga a pokusím se je oba ujistit, že nikdo tu není na vině – tedy kromě mě. „Děkujeme za vaši starost. Nie FenFangu, snad budete mít pro hovor jinou příležitost – nakonec, v Oblačných zákoutích vám,“ pokývnu krátce ke všem u stolu, „rádi oplatíme pohostinost.“ Je to jen jednoduché pozvání, přesto ne každý se jej snadno dočká, to je jasné. Stejně tak je však z jeho chování a předchozích slov jasné, že velitele věže tíží něco, čeho možná jsme nebyli svědky při našem pozdějším příletu předchozí noci. Dříve bych k tomu nebyl slepý... a tak se snažím nebýt ani teď. Slova tím však vyčerpám a začnu se věnovat misce s rýží a dušenému kuřecímu masu. Je tu však ještě jedna otázka, jež se začne hlásit o slovo. Li HuiYin se mohl ve skutečnosti dostat daleko, záleželo na tom, kolik měl zbývající energie pro let. A znovu jsme něměli žádné stopy, maximálně mohli jsme se spoléhat na to, že pokračoval svým původním směrem – dále do srdce Qinghe. Čekala nás tedy další, neznámo jak dlouhá a náročná cesta, a já... musel jsem si začít přiznávat vlastní stav. Avšak o tom bych nehovořil nahlas ve společnosti – akorát si nejsem jistý, jak se teď zachovat, vše mě nutilo sebrat poslední síly a pátrat dál. Ale... z druhé strany, jak to dopadlo, když se se mnou Li HuiYin setkal teď... | ||
| |||
| Ne všechna očekávání vyjdou…
Velmistr se tvářil přísně. Přerušil mě jen krátce, ale přesto to stačilo, aby podnítil okamžité mrknutí. Neuhnul jsem však pohledem. Ne, nemohl mě doopravdy vyděsit… Měl jsem svou strategii, i když některé její fáze nezabraly. Při vší své spravedlivosti, jsem přesvědčen, že mě nedá zabít jen pro své vlastní potěšení a jakoukoliv domnělou úlevu, kterou by mu to přineslo. Není to Wen RuoHan… Přesto mi krůpěje studeného potu začnou stékat po krku. Opět! Neudělal jsem nic špatného! Můžeš si lhát¨, jak chceš, každý ví, co všechno jsi udělal...! A teď máš na rukou další krev. Jsi chodící katastrofa… Jakoby snad byl právě teď čas pro takové výčitky.
Když se Velmistrovo mlčení protahovalo, musel jsem se velmi snažit, abych v přímém pohledu vytrval. Tak už něco řekněte! Vyzíval jsem jej v duchu, i když bylo velmi znát, jak usilovně přemýšlí. Chci to už mít za sebou… přál jsem si smět opustit hanshi a skrýt se před zraky celého Oblačného zákoutí. Před zraky celého světa…
Učitelova tvář však zůstává stále přísná, odtažitá zvěstující ledový chlad schopný spálit lidské tělo až se roztříští na maličké kousíčky. Sepjal ruce a položil další dotaz. Ne, hned dvě otázky! To asi abych se nenudil…, skutečně si dám záležet, aby se ani náznak ironie nepromítl do mého výrazu. Dech však mám zrychlený. Co se stalo v Qinghe? To je dobrá otázka… neotálím ale s odpovědí příliš. „V blízkosti vesnice nejblíže k věži se objevila velmi zlovolná zběsilá mrtvola. Dva strážci byli posláni ji pronásledovat. V téže době se ale pravděpodobně z hybernace, probudilo prastaré monstrum v nedalekých mokřadech. Zbývající osazenstvo strážní věže si nebylo schopné poradit samo. Byl vyslán nouzový světelný signál…“ dodám na vysvětlenou, že situace byla skutečně nesmírně vážná. Nebojím se, že bych se do svého příběhu zamotal. Samozřejmě, že očekávám další otázky. Lan QiRen brzy přijde na to, že je divné, že toho tolik vím, pokud jsem nebyl přítomen dostatečně dlouho. Pokud bych byl poslán zpět hned po nouzovém signálu, jak bych mohl vědět, co se skrývalo v močálech? Ale to nevadí. I to je záměr. Jen vějička aby se ptal. Aby mě donutil říct víc, než zdánlivě chci. Aby ze mě vydoloval, že jsem byl zachráněn, ubytován a tváří v tvář vůdci sekty pochopil, že mé činy mu jen ubližují. Že jsem se vrátil s pochopením, že to nejlepší co mohu pro ZeWu-Juna učinit je, nechat jej žít a volně dýchat bez svého dalšího přičinění…
„Ano,“ odpovím na tu druhou otázku. „Opsat ve stojce celá sektovní pravidla za každý den klečení od předešlého trestu.“ Alespoň tak to psal Li HuiYin v dopise. Ale to nebude jediný trest, který mi udělíte, že? Alespoň předpokládám, že tomu tak nebude. Možná si nechá vyjmenovat, jaká všechna pravidla jsem porušil. Alespoň, že si je díky své paměti všechna pamatuji. Nemuselo by být těžké si odvodit, jaká pravidla byla Li Luanem porušena. Jen doufám, že přes ohlušující tep tohoto těla vůbec uslyším, cokoliv dalšího, co bude vysloveno… | ||