Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | A jsme zase na začátku Wei WuXian, Lan XiChen
Nechal jsem Wei WuYinga mluvit. Doprovázel jsem jej jako tichý klidný stín, tolik rozdílný od jeho živelného „dvojníka“. Usedli jsme. Pochopitelně ani mě neunikl bratrův pohled, ani Li HuiYinova nepřítomnost. Všechny obavy předešlé noci se mi vrátily neztenčenou silou. S vážnou tváří jsem pohlédl na bratra. Rozrušil tě, bratře? Vidím jak XiChen sevřel ruku v pěst. Nechal jsi ho jít… bylo nad tvé síly jej zastavit? Co jste si řekli? Samozřejmě, že o něj mám starost! Na tu krátkou chvíli vypadá opět jako na začátku tohoto našeho putování. A odpověď mladého mistra Tse nenaznačuje nic dobrého. Ale to nedává smysl! Podívám se na Wei Yinga. Odešel z Oblačných zákoutí po tříměsíčním klečení a tvrdém trestu. Dopis, který obvykle bral všude s sebou, nechal ve svých věcech… Neměli jsme od začátku jasnou představu, o co mu jde. Ale jeho chování včera v noci a fakt že je opět pryč bortí i to něco málo, co jsme věděli, nebo si mysleli, že tušíme. Takže jsme zase na začátku…, což rozhodně není něco, co bych mohl říct nahlas. Pod stolem vyhledám bratrovu ruku a jemně na ni položím svou dlaň. Najdeme ho. Znovu! Bude to v pořádku… „Není třeba se znepokojovat,“ míním nahlas hlasem, který nepřipouští námitek, abych ukončil počínající hádku mezi RongWuem a FenFangem. „Nemůže být daleko.“ Víc k tomu však neřeknu. Namísto toho si naberu volnou rukou trochu rýže a začnu jíst. Koneckonců při jídle se nemluví… | ||
| |||
 | Kde je Li HuiYin? Wei WuXian, Lan WangJi, Lan XiChen
Feng ZheMei a Zhu JiaHao naslouchali popisu bestie a obzvlášť ZheMei rozšířil oči a zjevně se pokoušel monstrum vytvořit v představivosti co nejpodobnější originálu. „Fůůůů,“ protáhl obdivně a přelétl očima FenFanga a ZeWu-Juna opravdu obdivně. S tímhle, že se utkal FenFang sám? Je si docela jistý, že kdyby stanul něčemu podobnému, rozhodně by nejprve utekl a vyslal signál o pomoc, než aby tasil. Samozřejmě FenFang a jeho šavle byli docela jinou kapitolou, ale… Každopádně i FenFang se dočká své odpovědi. Chtěl s dotyčným mluvit. Poděkovat za záchranu, vyzdvihnout, jak dobře si vedl. Možná nabídnout přátelství, stál-li by o něj. Projít si takovým bojem kultivující mohlo velmi sblížit. A on považoval Li HuiYina za odvážného a hodného bratrství. „Děkuji,“ vyslovil, „Dobrou chuť,“ popřál vůdci sekty Lan a ostatní se k němu připojili. ZheMei a JiaHao pak spolu tiše chvíli rozebírali monstrum z bažin, které jim bylo popsáno a přemítali nad tím, jak by si asi vedli, kdyby tam byli oni.
Když Tse RongWu vzbudil, nebo připomněl snídani, posledním dvěma spáčům, zarazil se. Kde může být? Samozřejmě, mohl vstát v pět ráno. Nebyl ani zraněný, ani na hranici vyčerpání. (Ačkoliv to bylo sporné, to se totiž odhadovalo nejhůře, nechtěl-li dotyčný, aby to na něm bylo znát) Sešel ještě domů a nahlédl do každých zbývajících dveří. Nikde nic… Zamířil ven. Ani tam po něm nebylo vidu ani slechu. Sešel schody a pohled mu padl na oslíka. Pousmál se. Chceš další čerstvou trávu? Neviděl jsi náhodou někde bratra Lia?, nezeptal se nahlas. Kdo by taky mluvil s oslem, že? Převázal ho k dalšímu stromu. Pro jistotu zašel zkontrolovat i stáj. No, tady taky není. Ale vydat vám to bude chtít parťáci…, prozatím alespoň vyvedl koně ven. Mohou se zatím pást s oslíkem, než bude mít ZheMei čas se o ně postarat. Nebo sám FenFang. RongWu už si dávno všiml, že když je velitel věže v nepohodě, rád se uchyluje ke koním. Protože ale Li HuiYina nenašel, odebral se zpátky do věže. Tentokrát na meči a horem. Ani tam nikdo nebyl. Po cestě k denní místnosti prošel všechny zbývající pokoje a místnosti a všude našel jen pusto a prázdno. Nevědomky svraštil obočí. Odešel…? Ale kam? Proč? Nehledali ho snad? Vzpomínal si, že mladší žák vypadal v noci velmi nervózně. Ruka se mu třásla při nalévání čaje a do pokoje s vůdcem sekty vcházel více než pokorně. Zaklepal a na vyzvání vešel do denní místnosti, kde už LanXiChen seděl u stolu pro hosty, zatímco na ty další se čekalo. Kývl hlavou na pozdrav a došel se posadit na své místo, myšlenkami na hony vzdálený. Probudilo ho z myšlenek, až když vešel Wei WuXian a chválil ho. „Ach, to bratři Feng a Zhu připravovali snídani,“ samozřejmě musel ve vší skromnosti, ke které byl veden pochválit své kultivační bratry z jiných sekt. Jakmile ale dojde na nebezpečnější téma, uhne pohledem k vlastní misce. Ne, že by se cítil na jídlo. Slyšel ZeWu-Junovu odpověď a v duchu si povzdechl. Když se nakonec obrátil s otázkou jeho vůdce přímo na něho, jen na něho zdvořile pohlédl. „Omlouvám se, ZeWu-June, včera v noci jsem se již s bratrem Liem nesetkal. Předpokládal jsem, že jste se uložili ke spánku. Prohledal jsem dnes ráno celou věž včetně mýtiny a stáje a… Li HuiYina jsem nikde nenalezl.“ Tak a je to venku…, ztěžka si vydechl. „Cože?“ vyhrkl Nie FenFang dotčeně, skoro jakoby jeho odchod byl osobní urážkou. „V noci nikdo nehlídal, všichni jsme byli vyčerpaní, nevím, kam mohl jít,“ vysvětlil znovu Tse RongWu. Koneckonců to byl sám FenFang, kdo jej poslal odpočívat. Možná mohl být natolik svědomitý, aby neposlechl, ale vážně… Tohle přeci nebyla RongWuova chyba, že ne? | ||
| |||
 | "Přivítání" A-Yao Lan QiRen čekal od učedníka mnoho slov, kterými by povzbudil jeho hněv. Zapomněl na moment, jak statečně a bez odmlouvání přijal svůj předchozí trest – o tolik přísnější a bolestivější, než který na něj čekal nyní – a očekával možná výmluvy, omluvy, nebo snad i prosby, se kterými by vzteku mohl dát průchod. Sledoval jej přísně, rty sevřené do úzké linky, čekal, než se učedník narovná a najde slova. Své oči upíral do jeho vlastní oči – cokoliv si pomyslel při nervózním učedníkově polknutí, nebylo z nich znát, zůstával neoblomný. Nedočkal se však výmluv – ba ani nezdvořilosti. S prvními slovy učedníka však přesto jeho tvář snad ještě více zkameněla, že připomínal na moment tu nejpřísnější sochu, jež kterýkoliv mistr kdy vytesal. Možná Li HuiYin skutečně odešel, aby tak dostal jeho synovce z ústraní – ale jen to bylo pohrávání s jeho city, které především velmistra na prvním místě tak rozčílilo! Čeho chtěl tento učedník dosáhnout, chtěl aby se XiChen cítil provinile ještě vůči němu? Nestačilo, že se nesmyslně obviňoval z tolika dalšího?! Cokoliv A-Yao doufal, že vzbudí ve velmistrovi, celý jeho obličej mu mohl prozradit, že svými prvními větami ho akorát více popudil. Nicméně vyšlo mu, o co se snažil – Lan QiRen si zřejmě, alespoň zatím, opravdu nemyslel, že by lhal. Nechával ho mluvit. A když zazněl titul Wei WuXiana? Velmistrovo obočí vytvořilo ještě výraznější rýhu na jeho čele, ale tentokrát A-Yaovi úmysl nevyšel. Skutečně – velmistr klanu Lan musel být rozčílený dostatečně, když nespustil svou pozornost jiným směrem ani při zaznění jména, které obvykle samotné ho vyvedlo z míry. „Takže jsi je potkal!“ Neudržel se však z úplně jiných důvodů. Utekl snad učedník ještě i od těch, kteří se ho vydali hledat?! To bylo ale jedinkrát, kdy jeho vysvětlování přerušil, než upadl do dlouhého ticha. I když zazněla ta těžká prosba, se kterou A-Yao zakončil svou odpověď, ticho pokračovalo a těžce leželo v místnosti. Jak bylo u velmistra často k vidění, když přemýšlel, prsty začal probírat svou charakteristickou bradku. Díval se kamsi za učedníkovo tělo, jenž skrývalo někoho úplně jiného. Skutečně zvažoval, zda mu věří. Neviděl na něm, že by lhal, nedokázal se chytit něčeho jako lži. Ale i kdyby ne! I kdyby Li HuiYin potkal jeho synovce a nechal se přesvědčit k návratu – pořád v první řadě odešel a bral za své city Lan Huana, neposlechl, když mu velmistr dal rozkaz a dokonce drze pokračoval i přes varování trestu... A ano, XiChen opravdu odešel, ale bylo to pro něj to nejlepší? Teď navíc ještě řeší kdo ví jaké „potíže“ v Qinghe místo toho, aby mohl konečně upokojit svou mysl a vrátit se ke svým povinnostem zde. Nechtěl svého synovce podceňovat, ale co tak viděl, chování tohohle učedníka, to jak manipuloval s jeho city, mu skutečně vůbec nepomohlo – a nemyslel si, že zapojení XiChena do nějakých trablů mimo domov bylo něco, co by pomoci mělo. Nemohl ani zapomenout na to, jak vypadal při odchodu, byť nedal to tehdy najevo ani mrknutím oka. Konečně spojil ruce v rázném gestu a kývl. „Řekni mi, co se stalo v Qinghe!“ Rozkázal učedníkovi, ale nedal mu prostor hned odpovědět. „A,“ nadechl se, „pamatuješ si, jaký tě čeká trest?“ Přísně na něj pohlédl. Proč neřekl to sám a místo toho se jej ptal, si mohl tázaný jen domýšlet. Lan QiRenova tvář neprojevovala ani trochu zaváhání nad tím, že by svému trestu měl být podroben. | ||
| |||
 | Neblahé tušení Lan WangJi, Wei WuXian, osazenstvo denní místnosti Než stačil bych potvrdit Nie FenFangova slova, přeruší nás příval otázek od mladšího kultivátora a velitel věže hned přispěchá s omluvami. Bez spěchu zakroutím na ty omluvy lehce hlavou – shovívavý úsměv drží se mě stále tak zvláštně bezmyšlenkovitě. Čím to je, že ve společnosti těchto tří, stejně jako před okamžikem Tse RongWua, jde mi nějak snáze nesklouznout zpět do myšlenek a trápení, neztrácet se mezi nimi s prázdným výrazem? V meditacích jsem se uchýlil sám a dobrovolně do bezedné tůně vzpomínek a přemýšlení nad vším, co bylo. Ale po odchodu s WangJim a Wei Yingem nikdy se mi nepodařilo mysl vyprázdnit tak, abych nesklouzával zpět - abych se mohl soustředit. Možná přičinil se o to odpočinek po přílišném vyčerpání... nebo snad vidina toho, že naše cesta je u konce... že se mohu vrátit... že Li HuiYin je v pořádku, přestože nás čekal náročný rozhovor, přesto jak složitá naše situace byla, byl zdravý a nalezený. Nebo tak přirozené chování kultivátorů z věže, kteří nevěděli nic o ničem. Možná... bylo i přirozenější nevracet se k těm okamžikům před třemi měsíci, a spolu s nimi neoživovat další vzpomínky, když neměl jsem před očima ty, kteří ještě odpočívali ve svém pokoji – kteří ty chvíle prožili se mnou a přeci tak odlišně – nikdy bych to však nepřiznal ani sám sobě. S přivřenýma očima upiji ze šálku pomalu chladnoucího čaje, než pohlédnu k vedlejšímu stolu a na zvědavého Feng ZheMeie. „Je to pravda,“ potvrdím s drobným kývnutím. Při konfrontaci s jeho nadšením ten malý úsměv dál se mě spolehlivě drží. Pokračuji dalšími slovy vlídně – mohl bych mu začít vysvětlovat, ať nevěří všemu, co slyší. Že všechny ty pověsti, které způsobily jeho nadšení, jsou často až příliš nadnesené – že nikdo z nás jim skutečně není schopen dostát. Jak bychom mohli, já a bratr té absolutní dokonalosti, nebo Wei Ying obrazu neporazitelného a bezcitného Patriarchy Yilingu. Ale k vysvětlování se neuchýlím – proč bojovat proti představám mladé mysli jinak, než důkazy na vlastní oči. Byl by to dlouhý a marný boj. Soustředím se na jeho druhou otázku – která je vlastně sama o sobě zajímavá. Co za monstrum, to je skutečně dobrá otázka. S takovou velikostí potřebovalo mnoho potravy v určitém intervalu – je tedy zvláštní, že se o něm kultivátoři strážné věže nedozvěděli dříve. Jak dlouho mohli vesničané nepozorovaně do močálů vodit obětiny, ovce nebo jiná zvířata? Nejen, že by si to nemohli dovolit, jistě by se našel někdo, kdo by se obrátil o pomoc. Leda... „Při velikosti monstra je možné, že nějakou dobu hybernovalo a nedávno se probralo skryté v mokřadech.“ Nadnesu nejprve část svých myšlenek i nahlas, ale abych ukojil ZheMeiovu zvědavost, pokračuji. Skutečně mi na moment připomene žáky z Oblačných zákoutí, když snažili se tak moc dodržet pravidla, a přesto jim zvědavost nedala – se vší úctou a strachem brebentili a podobně jako nyní ode mě často obdrželi jen úsměv, dokud nebylo jejich chování příliš nevhodné. Vlivem výchovy od strýce trvalo mi dlouhá léta pochopit, že člověka netvoří jen pravidla, čest a sebeovládání. Byly to takové momenty, které byly nejcennější. „Monstrum mělo tělo hada,“ začnu tedy popisem, „s končetinami podobnými stonožce. Dvě přední, nejdelší, pravděpodobně sloužily k prohledávání terénu, obraně či boji. Dlouhým ocasem se bránilo a také udržovalo rovnováhu, zatímco sedm hlav,“ schválně udělám menší odmlku, „sloužilo pro boj a lapení kořisti. Té se nechtělo vzdát, přičemž pokud by skutečně předchozí období hybernovalo, potřebovalo hodně potravy.“ Zatímco nechám mladého kultivátora tyto informace zpracovat, obrátím pozornost zpět k Nie FenFangovi. Na svou předchozí otázku zdálo se již odpověděl sám, zatímco já tišil zvědavosti. „Nečekám, že se tu zdržíme,“ potvrdím jeho slova, „i když to samozřejmě probereme. Nemusíme ale pospíchat – pokud budete chtít vést rozhovor,“ dám pozor, abych použil množné číslo, než dopovím, „budete mít jistě možnost.“ Li HuiYina skutečně čekalo v nejbližší době více rozhovorů. Sáhnu nakonec po misce s polévkou a lžíci, abych konečně uspokojil část z potřeb těla. Tse RongWu se vrátí o něco později, pravděpodobně obešel všechny ostatní – a překvapivě netrvá ani tak dlouho a lehké zaklepání na dveře – jistě bratrovo – doplní otevření dveří bez vyzvání – jistě Wei WuXianem – a zrovna ten projde do místnosti s obvyklým úsměvem a přívalem slov více než dostatečným za ně oba. „Dobré ráno,“ pokývnu lehce – stále ignorujíc fakt, že ráno již dlouho není. Úsměv se mi však již na tvář nevrátí. Třetí osoba, která čekal bych dorazí konečně také, stále chybí. Znepokojeně sleduji nově příchozí, když se za nimi neobjeví nikdo další. Viděl dnes ráno někdo Li HuiYina? Wei WuXian je se slovy rychlejší, mluví jak si sedá ke stejnému stolu, cítím na sobě jeho pohled – vím, že i když svou otázku vkládá do rozevlátých slov, sleduje mě s vážností, která k jeho řeči nesedí. Do jeho očí pohled nezvednu. Li HuiYine, kde ses nakonec uložil? Kde jsi? Vyhledal jsi večer Tse RongWua? Poprvé mě napadne, co se vlastně skutečně událo... co když už tu nejsi? A než vůbec znovu se nadechnu, jsem si jistý, že tak to je. Bylo ode mě tak hloupé na to nepomyslet... a včera v noci, nechal jsem ho prostě odejít! Znovu necharakteristicky musím sevřít pěst, ztěžka se donutit ke klidnému výdechu, než zvednu pohled k Wei Yingovi a k bratrovi. „Li HuiYin v noci odešel, v domnění, že vyřeší svůj nocleh s Tse RongWuem, jsem jej nenásledoval... pokud nikdo jej neviděl, pak...“ Obrátím se k mladému strážci věže, který stačil se jen před krátkou chvíli vrátit. „Tse RongWue, viděl jste jej v noci nebo ráno?“ Doufám, že nějaké vysvětlení přeci jen bude mít, že třeba nepravděpodobně podpoří Wei Yingova slova o cvičení, nebo procházce... ale neochotně o tom pochybuji. | ||
| |||
 | Nechybí nám někdo? Lan WangJi, Lan XiChen, osazenstvo denní místnosti „Když se nezvednu, tak nepřijdeme,“ neochotně zamumlám k WangJimu na jeho otázku. Skutečně... přes všechny malé náznaky škádlení z obou stran, stejně nezbývá, než se zvednout nejprve z něj a následně také z postele, a připravit se na další den. Tedy z postele se vyhrabu až po chvíli protahování a mručení, ale zbytek jde už relativně hladce. Nechám Lan Zhana postarat se o usušení našich věcí, když večer nebyl ochotný (nedivím se mu ani v nejmenším), a odměním ho za snahy zamilovaným úsměvem. Obléknu se tedy do náhradních šatů a se zíváním opláchnu si obličej vodou ze džbánu, než tak nějak rozčešu dlouhé prameny vlasů a část z nich svážu již klasicky rudou stužkou. I když bych to v těch okamžicích přes mumlání a rozespalé ošívání nepřiznal, mám rád chvíle, kdy se Wangji rozhodne vzít za svou osobní odpovědnost dovést mé vlasy do tak bezchybného stavu, v jakém nosívá své. Jako ten první den, kdy jsme vyrazili na cestu (kdy jsem si jeho péči po tom nemilosrdném probuzení navíc zasloužil!). Když je to však na mě, neztrácím s nimi více času, než je nezbytné na vysušení a nějaké zcivilizování. S pohledem na dokonalý vzhled svého manžela proletí mi břichem motýlci. Uchýlím se však již jen k té jediné výhružce a na jeho kývnutí se trochu zatetelím – ale vážně, i já uznám, že už musíme jít. S Chenqingem za pasem vykročím ven. Za protějšími dveřmi zdá se být ticho, s pohledem k nim nepohodlně mě napadne, co krátce včera – ale s kombinací dlaně, polibku a polštáře se mi snad podařilo nepřitáhnout ničí pozornost... no a pak... pak už snad všichni tvrdě spali, eh. Pomrknu pohledem k WangJimu a využiji prázdné chodby, abych jej přichytil za paži a šel tak s ním v těsné blízkosti. Vlastně mě napadnou i další myšlenky směrem k druhému pokoji... zda si promluvili, jak na tom ZeWu-Jun i učedník jsou. Ale když budou chtít, dozvíme se to, možná i když nebudou. Tak nechám přemýšlení stranou a WangJiho pustím až když dorazíme před dveře. Samozřejmě zaklepe, musel by se nejprve zbořit svět, aby jen vešel dovnitř. Ale kdo čeká, že tam bude? Máme tam snídani a všichni, co tam budou, beztak nás jen vyzvou ke vstupu – není to tak, že bychom někomu lezli do ložnice! Se samozřejmostí rovnou otevřu a projdu dovnitř před Lan Zhanem. „Dobré ráno, dobré ráno,“ vejdu a skoro automaticky nejprve zahlédnu všechno to připravené jídlo. Potřesu dlaněmi spojenými v gestu poděkování směrem k našemu ranímu budíčku. „Tse RongWu má opravdu dobré mravy, takhle se to dělá, když někoho vzbudíš, je vhodné připravit pořádnou snídani, děkujeme!“ Ale už beze slov s o něco méně rozevlátým gestem poděkuji i směrem ke zbytku čtveřice – co já vím, kdo vše připravil, zásoby to byly jejich. Vlastně jejich – pozastavím se pohledem na nových tvářích - ale v podstatě je jasné, o koho jde, pokud se čistě náhodou nestavili na návštěvu další nezvaní hosté. I když se zdá, že se vrhnu rovnou ke stolu, tak se přeci jen slušně zastavím a lehkým úklonem je pozdravím, vlastně obecně všechny čtyři. Pátou osobou je ZeWu-Jun. Když si uvědomím, že jsme vstali dokonce později, než on, zaletím k Lan Zhanovi přeci jen trošku omluvným pohledem. Co však víc, poslední a nejnovější člen naší skupinky není nikde k vidění. Myslel bych, že ještě spí a dále to neřešil, kdyby nebylo tolik hodin a kdyby se na nás Lan XiChen nezačal dívat tak neklidně. Nadzvednu obočí, poklepu si na nos a rozhlédnu se. Kam se zase poděl náš mladý učedník, hm? Sotva mi přijde, že ta otázka se začne s vážností formovat, vykročím ke stolu se zdánlivě bezmyšlenkovitými slovy. Během nich si pohodlně sednu a o jedno koleno si opřu loket. „Neříkejte mi, že vy Lanové máte zase nějaké pravidlo, kdy musí učedníci vstát v pět a pak ještě pár hodin venku pobíhat a cvičit na povzbuzení těla a mysli, nebo tak něco, že ne?“ V té otázce zvednu oči k ZeWu-Junovi. Prosím neříkejte mi, že to děcko zase něco vyvedlo! | ||
| |||
| Ráno Wei WuXian a všichni v denní místnosti
Nezvedl jsem se v noci, abych rozvěsil naše oblečení. Zůstalo ležet vedle vany stále plné chladnoucí vody. Nebylo to tak, že by mi na tom nezáleželo, ale cítil jsem se příliš šťastný, než abych opět vylézal z pelechu. S Wei Yingovou rukou a nohou přes své tělo, co bych musel být za necitu, abych ho tam nechal samotného? Oplatil jsem mu pohled a políbil ho na čelo. Tak uschne zítra…, mínil jsem a přivinul si ho rukou kolem jeho zad ještě blíže. Zůstaň se mnou. Buď můj… Jak se jen mé srdce zatetelilo blahem v hrudi, když řekl na, co já pomýšlel. Ano, já tvůj a ty můj…
Zbytek mých myšlenek už nebyl tak příjemný, ale jeho blízkost beztak vyhrávala na celé čáře a spánek přinesla ne lehký, zato hluboký a uzdravující.
Když dopoledne (pro něj ráno) došlo na buzení a on sténal, že se pletu, neboť je ještě noc, musel jsem se uchechtnout alespoň v duchu. „Hm…“ ale nebylo to potvrzení, ani odmítnutí. Pouze jsem vzal na vědomí jeho neochotu a zapřemýšlel, jestli ho znovu nehodit do té vany se studenou vodou. Ne, opravdu jsem to samozřejmě nechtěl. Zkusil jsem to přes to jídlo. A vypadalo to, že by to mohlo i zabrat, ale zároveň pořád odolával. No tak lásko, taky se mi nechce opouštět tvé objetí, ale je den. Musíme se řádně ustrojit a dělat bratrovi společnost i štít… hladil jsem ho jemně po zádech a rejdil v rukou v jeho nádherných samotových stále vlhkých dlouhých vlasech. Vzhlédl ke mně a jeho obličej se začal měnit do vyzývavé škádlivé grimasy. Pozvedl jsem obočí. Co je? Teď začneš provokovat? Být tebou bych to nedělal, nebo neodletíme ani v poledne…, nic z toho jsem ale neřekl nahlas. A pak se ozval hlas z chodby upozorňující nás na to, že snídaně je již hotova. „Hm…“ co taky říct na takovou informaci a Wei Yingovo ne úplně spokojené zamručení. Ostatně s rukou na ústech. Pobaveně mu vtisknu na dlaň něžný polibek s výdechem horkého vzduchu, aby jej škádlil na dlani. Chtěl škádlit mě a já zatím popichuji jeho. Život není spravedlivý Wei Yingu. Ale tohle jsem se naučil od tebe, víš? Nakonec přeci jen odpoví mladému mistrovi na druhé straně dveří a stáhne svoji dlaň zpět.
„Jídlo se podává v denní místnosti,“ zavolal Tse RongWu na oplátku ještě přes dveře a pak už jsme slyšeli jen jeho vzdalující se kroky…
Můj manžel se na ně rozplácne a já spokojeně zamručím. Je mi jedno, že jen předvádí další scény. Stejně ho miluji. „Wei Yingu,“ začnu a znovu mu uhladím vlasy z tváře. „Pokud se nezvedneš, jak přijdeme za pár minut na jídlo?“ zeptám se mírným skoro informativním hlasem. To on to slíbil, ne já, i když s tím mohu jen souhlasit. Budou i další noci…
Počkám až se ze mě neochotně svalí, posadím se, vstanu a protáhnu se. Stačí několik kroků, abych se vrátil pro naše věci. Přehodím je přes zástěnu a začnu sušit pomocí talismanů. Z váčku qiankun si vytáhnu náhradní oděv a začnu se oblékat. Wei Ying má také náhradní šaty. Neměl by být problém se zcivilizovat. Vysušit vlasy, učesat… Ještě připnu Bichen k pasu a jsme připraveni jít.
Chci již odejít, když se ke mně můj manžel přitočí a zašeptá svou výhrůžku. V mých očích se pak zaleskne něco samolibého. Ta slova znamenají jen tolik, že byl s mojí „prací“ velmi spokojen. Kývnu mu na srozuměnou. Budu se těšit.
Otevřu a vyjdeme na chodbu. Do denní místnosti musíme sejít o patro níž, to ale není samo o sobě žádný problém. Zevnitř je slyšet hlasy. Aniž bych se je pokoušel poslouchat, zaklepu. Počkal bych na vyzvání, ale popravdě při vůni všeho toho jídla, pochybuji že Wei WuXian prostě a jednoduše nevrazí dovnitř… | ||
| |||
 | Co na to říct?
Je už tma. Budova nemůže doopravdy vrhat svůj zlověstný stín, ale já jej přesto cítím. Každá buňka mého těla, přesněji každá část esence mé duše, ví že bych tady neměl být. Že nemám právo stát na tomto prahu, žádat slitování, žádat odpuštění… Ale také vím, že nic z toho dělat nebudu. Li HuiYin by přijal trest. O tom jsem se přesvědčil. Tak proč, když se ozve strohé vyzvání, se mimovolně zachvěji? Olíznu větrem a mrazem vysušené rty a vstoupím za uctivým strážcem. Ihned vyhledám Velmistra Lana pohledem a hluboce se ukloním. Srdce bije rychle a hlasitě. Musím se plně soustředit na situaci vlastní dech, aby se i ten nerozběhl do netušených frekvencí. O nic nejde… Je to jen Lan QiRen. To zvládnu! Vážně? Tak se ukaž! Lháři s tváří, co neumí lhát…, zase ten výsměch. Teď se to vážně nehodí, víš?! Odseknu sám sobě. Strážce mezitím vysvětlí, že jsem přiletěl sám. Takže jste vážně čekali, že mě přivedou, že? Znovu vám kazím plány… Musí to být únavné. – inu ironie nás někdy pomáhá držet při zdravé mysli. Nebo přinejmenším pomáhá se úplně nezbláznit. Ani nechtějte vědět, kolikrát jsem se k ní v minulosti uchyloval… A pak jsem osloven a stáhnu se z úklony. Ještě že tyto pohyby jsou pro toto tělo víceméně reflexivní. Tak jo. Teď se mu podíváš do očí, jakoby vše, co jsi udělal, bylo v pořádku. JE úplně jedno, že není! Prostě to uděláš!, přikazuji sám sobě. Pozvednu zrak a zadívám se starému muži přímo do očí. Nervózně polknu. Mám sucho v ústech a v hrdle doslova celou poušť. Kdybych se mohl napít, snad bych mohl promluvit, alespoň částečně podmanivým medovým hlasem. Jenže napít se právě teď by bylo velmi, velmi neuctivé a to by Li Luan určitě neudělal. No, co k tomu řekneš, hm? Vyzvěděl jsem jak učinit zakázaný rituál a letěl obětovat duši? – další výsměch. Pochopitelně, že bych něco podobného neřekl, nejsem sebevrah. Jo přesně, nejsi Li HuiYin! Ale Lan QiRen to nemá jak poznat! Snad se něco z mého vnitřního boje promítlo do temných hlubin mých očí, v nichž právě tančí plamínky zdejších mihotavých svící. „Tento žák opustil Oblačná zákoutí, protože se domníval, že svým činem přiměje vůdce sekty přerušit meditace v ústraní,“ podaří se mi vyhrknout téměř jedním dechem a nezakolísat hlasem. Je to pravda. Víceméně. Proto nemůže odhalit lež ve tváři. I když to vyzní, jakože „činem“ myslím odchod, skrývá se za tím slovem něco docela jiného. „Tento žák“, protože nemluví tak docela o sobě, že. Ale tato fráze se běžně používá. Nebude podezřelá, ani Lan QiRenovi… „Na cestě jsem potkal ZeWu-Juna, HanGuang-Juna a Patriarchu Yilingu. Pomohli mi uvědomit si, že bych se měl navrátit a přijmout svůj trest.“ Opět nelžu. Jsou to dobře volená slova. Říkám jimi, že jsem je viděl a že jsou v pořádku. Zmínkou o Wei WuXianovi doufám, že mohu odloudit část Velmistrovi pozornosti na démonického kultivátora, kterého vím, že nenávidí. A je pravda, že mi setkání s nimi dohnalo až sem. „Avšak ještě zůstali v Qinghe. Strážci jedné z věží se ocitli v potížích,“ dodal jsem na vysvětlenou. V Qinghe jsou. Nebo byli, když jsem je viděl naposledy. A strážci věže byli v potížích! I to byla pravda… Ne, přesně tak jako bylo řečeno, ale ve svém základu. „Prosím přísně mne potrestejte,“ vydechnu ta nejtěžší slova. Žádat o trest je pro mě vždycky těžké. Přežíval jsem pomocí lží. Vždy jsem se snažil trestům spíše vyhýbat a když jsem o něj žádal, bylo to s vědomím, že je příjemce té žádosti dostatečně nahlodán, aby trest buď zmírnil, nebo mi jej odpustil. Jenže jak znám Lan QiRena, nic mi neodpustí… Však si taky nic nezasloužíš! Zkousnu si ret. Já vím… | ||
| |||
| Denní místnost – rozhovor Lan XiChen, Wei WuXian, Lan WangJi
Lan XiChenova slova po přijetí díků Nie FenFangovy přeci jen pomáhala přežít stud. Uznale kývl, zatímco si sedal. Pověsti o ZeWu-Junovy evidentně nelhali. V noci sice nevypadal ve své kůži, ale jak by ho mohl soudit? Nyní působil vyrovnaněji a důstojněji. Možná stále ne při plné síle, o které slýchával jako kluk, ale rozhodně lépe než v noci. Vyslechl si jeho slova a mezi obočím se mu utvořila drobná vráska. „Li HuiYin,“ vypravil ze sebe pomalu, „to je ten žák, který mi pomáhal v bažinách, než jste přiletěli?“ zeptal se jen pro ujištění. Víceméně, kdo jiný, když říká, že ho našli…
„Tedy je to pravda?“ přerušil případnou XiChenovu odpověď Feng ZheMei dychtivě. „Co říkal bratr Tse, že ZeWu-Jun, HanGuang-Jun a Patriarcha Yilingu jsou všichni zde?“ oči mu zářily ve zjevném nadšení a pranic mu nevadilo, že byl sjet velmi přísným pohledem od svého velitele. „Oh… omlouvám se, já… Tedy? Je to pravda? A co za monstrum jste skolili?“ Nepochybuje, že bylo zabito, jinak by tu za A) nebyli a za B) copak může existovat něco s čím by si tito tři (a FenFang) neporadili?
„Omlouvám se, bratr Feng je někdy příliš zvědavý!“omluvil se za něj Nie FenFang. Co ale čekat že? Feng není velká sekta a i když má mladík toto příjmení pokud slouží ve strážní věži, zřejmě nebude prvním dědicem. Pravděpodobně se nikdy nesetkal s nikým slavným, nebo důležitějším. Alespoň pokud třeba Nie HuaiSang nepřišel na návštěvu jejich sídelního místa v Heijianu. Zhu JiaHao, neměl ani žádné slavné jméno. Dle jeho uniformy šlo o velmi malý klan Diyau, pravděpodobně slouží ve věži jen proto, že jejich sekta nesídlí příliš daleko a aby se jiné sekty nedohadovali o místo v této konkrétní strážnici. A Nie FenFang? Vzhledem k příjmení Nie je otázkou jaký „příbuzenský“ vztah má se současným vůdcem sekty Nie, natož proč velí věži, která je tolik vzdálená od Nečisté říše… „Tedy nás dnes opustíte?“ zeptal se velitel, aby se ujistil. „Doufal jsem, že dostanu příležitost si s Li HuiYinem promluvit, vzhledem ke včerejší noci.“ Ne, opravdu do nechtěl rozebírat před podřízenými. Možná kdyby byl s místnosti s vůdcem sekty Lan sám, ale takto? To rozhodně ne! | ||
| |||
| Otázky Denní místnost Svým příchodem nechtěně jsem přerušil rozhovor, zřejmě o misi dvou nově příchozích kultivátorů, avšak čekat za dveřmi nebylo by o nic šťastnější řešení. Po pozdravech z obou stran je to až Nie FenFangovo poděkování, které vrátí mi na tvář alespoň náznak úsměvu. Lehce zakroutím hlavou. „Skutečně netřeba děkovat. Každý se dostaneme během života do situace, kdy potřebujeme pomoci – je jen přirozené takovou pomoc poskytnout také ostatním. A pak, je mou radostí, že jsme mohli pomoci veliteli strážné věže, která pomáhá držet v bezpečí mnoho zdejších obyvatel.“ Pokývnu lehce. Těch několik vět zdá se mi nenucených, že ani neuvědomím si, že jde možná o nejdelší souvislou řeč, kterou jsem pronesl – nevím za jak dlouho. Abych nedával prostor rozpakům, vykročím k druhému připravenému stolu. To už mě Nie FenFang vyzývá právě k tomu, usadím se tedy k jednomu z konců a se zdánlivou nenuceností odložím vedle Shuoyue i Liebing – snažím se nemyslet na to, zda pro mě bude ještě někdy přirozené se především prvního nástroje dotýkat. Naštěstí nemám zase tolik prostoru pro zrovna takové myšlenky, což uvítám ve snaze k nim nezabloudit. Jednou dlaní přidržím dlouhý rukáv oděvu, když natáhnu se pro konvičku s čajem – vůně šalvěje a máty mi připomene, proč nepiji čaj pouze vzhledem k jeho rozšířenosti a tradici, ale také s chutí. Šálek nechám před sebou a konvičku znovu odložím, než se nadechnu k odpovědi. „Snažili jsme se vyhledat Li HuiYina,“ vyslovím zdánlivě tak jednoduše, bez hlubšího vysvětlování, však pravdivě. Nechtěl bych říci příliš detailů s ohledem na soukromí jak mé, tak Li HuiYinovo. Ale ať se ptal Nie FenFang z vlastní zvědavosti, nebo z pozice velitele věže, neměl jsem důvod lhát nebo odpověď neposkytnou - pokud se nebude snažit zjistit detaily. Za prvé kdyby se ptal ze své pozice, dávalo by to smysl – nebylo by však mou povinností mu odpovědět. Ale pak tu byl fakt, že Tse RongWu o našem cíli věděl, a navíc také byla slušnost veliteli odpovědět za pohostinství, pokud nic jiného. „Když teď se nám to podařilo a vaši kolegové jsou bezpečně zpátky, vyrazíme na cestu zpět do Gusu,“ dodám ještě a vlastně tak je jasné, že nechci cokoliv přibližovat. Než by mi tělo stihlo připomenout hlad, vezmu a položím před sebe jednu z misek s polévkou – avšak ještě nezačnu jíst, dávám tak Nie FenFangovi možnost zeptat se ještě na něco jiného, nebo přispěchat s jinými slovy. | ||