Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Velmistr A-Yao V tichu, které panovalo mezi strážcem brány a tím, kterého doprovázel, ležela veškerá nevyslovená zvědavost. Druhý kultivátor by ji samozřejmě neprojevil v takové chvíli, ne více, než již učinil u brány. Ani nevěnoval učedníkovi pohled navíc. O to se však spolehlivě postaralo těch několik málo osob, které se i hodinu před večerkou procházely po Oblačných zákoutích - když někteří kolemjdoucí Li HuiYina poznali, nemohli než mu věnovat druhý pohled plný překvapení - a podobně, jako v první své reakci strážci brány, pohlédli obvykle rychle kolem, jakoby čekali někde přítomnost trojice těch, jež se jej vydali hledat. Bez výjimky však nic neřekli a snad i rychleji, než předtím, pokračovali ve své cestě. Vážné kroky dva kultivátory dovedly k hanshe. Oblačné zákoutí svou klasickou architekturou odráželo pověst těch, kteří jej obývali. Po vypálení Wen klanem byl každý kus obnoven do své dřívější podoby. Klasické, jednoduché domy budily dojem oázy uprostřed lesů. Přesto však tento konkrétní dům tyčil se náhle tak zlověstně před A-Yaem, že snad chtěl mu tím dostatečně dát najevo, kdo na něj uvnitř čeká. Když po krátkém zaváhání kultivátor zaklepal, nebylo již cesty zpět. Lan QiRen nedošel by úcty, jež k němu choval kultivační svět a celý klan, kdyby byl krutý. Byl spravedlivý a moudrý, avšak také zásadový, přísný, bez tolerance k chybám a tvrdě trestal přestupky, které jeho žáky sváděly z cest, jenž považoval za správné jak ve svém srdci, tak podle všech učení klanu. Ne nadarmo se říkalo, že jako učitel dokáže srovnat i ty nejztracenější případy - většinou to tak skutečně bylo. Nerozlišoval a neměl oblíbence mezi svými žáky, ale jako mnoho sebemoudřejších osob, ani on nebyl odolný vůči lásce – hluboký cit, který v srdci choval ke svým dvěma synovcům, nedovolil mu přehlédnout cokoliv, co by jim mohlo jakkoliv ublížit. V jeho očích to znamenalo nejen skutečně ublížit, ale také změnit směr jejich života k nesprávným cestám. Stejně jako netoleroval jim žádné odchýletí od pravidel, nic, co by mohlo je vést ve stopách jejich vlastního otce. Přestože ruku v ruce s moudrostí chodívá také odpuštění, jeho mělo jednu nepřekročitelnou hranici – vlastní rodinu. Proto se do dnešního dne nezbavil sevření vzteku při pohledu na Wei WuXiana, který stál pro něj v počátcích všeho, čím si prošel Lan WangJi, a jak se změnil, jakou bolest vytrpěl a jaké chyby učinil. Proto potrestal mladého učedníka zbičováním, když byl přesvědčený, že snaží se hrát s city staršího z jeho synovců, už tak ztrápeného, nehledě na to, jak se snažil jej z toho stavu probrat – a že se snažil! To bylo důvodem, proč vyhrožoval mu dalším trestem - přesto učedník nedbaje jeho slov pokračoval v klečení a pak... pak zmizel. A snad dobrou zprávou by mohlo být, že XiChen zdánlivě konečně nabral rozum a vyšel ven – jen aby vydal se bez řádného odpočinku a zájmu o vlastní klan rovnou za ním. Velmistr klanu Lan nebyl si zcela jistý, zda je za takových okolností dobré, že jeho synovec jinshu vůbec opustil. Toho večera, kdy v pozdní hodinu uslyšel zaklepání na vchodové dveře, napadlo jej, že musí jít o něco vážného. Neváhal tedy a vyzval příchozího ke vstupu bez odmlky – a odložil štětec, kterým psal úhledné znaky na roli pergamenu, vsedě za svým stolem a při svitu lamp. Působil tvrdě a vážně jako vždy, když spatřil na svém prahu dnešního nočního hlídače – avšak nápadná žíla jako důkaz jeho pocitů naběhla mu na spánku, když hned za ním rozeznal Li HuiYina. Skutečně chtěl slyšet bez odkládání zprávy o návratu celé čtveřice... ale kde jsou jeho synovci? Bylo samozřejmě hned jasné, že pokud vede učedníka strážce od brány, něco nesedí a neodpovídá – snad proto tedy vypadal tak nepřátelsky, než se tiše a zhluboka nadechl. Starší kultivátor se hluboce a uctivě uklonil. Omluvil se velmistrovi, že jej ruší v takovou dobu. Odpovědí stalo se mu jen „hm!“ a kývnutí, se kterým pokračoval, avšak neměl toho vlastně moc co říci. „Li HuiYin přiletěl sám ke vstupní bráně...“ Tím však jeho vysvětlování skutečně skončilo, přímo velmistr mu ulehčil od tápání po více slovech, kterými by vyplnil svou nevědomost – sám začínal litovat, že nezkusil učedníka vyzpovídat cestou. Zastavil jej tedy a strážce se stáhl o něco stranou. „Li HuiYine!“ Oslovil vzápětí Lan QiRen přísně převtěleného. „Máš ke své nepřítomnosti co říct?!“ Znělo to jako otázka i rozkaz, pronesená s na uzdě drženým vztekem, který se z části ztrácel v přirozené přísnosti mistrovy tváře. | ||
| |||
 | Ranní přivítání Denní místnost – Lan XiChen, Wei WuXian a Lan WangJi
„Podejte hlášení!“ zahromoval Nie FenFang, jakmile vstoupil do místnosti. Oba podřízení kultivující ustali v polohlasém hovoru a otočil se k němu. Pokud jim v první chvíli zatrnulo, skryly to dobře hlasitým smíchem, který vzápětí následoval. Nie FenFang přišel k jejich stolu a shlížel na ně jako bůh pomsty. Šavle na jeho zádech se nepokojně zachvěla. Povytáhl obočí v jasném tázavém gestu, které naznačovalo, že se nebude ptát dvakrát. Smích Feng ZheMeie a Zhu JiaHaa ustal jako když utne a oba se pustili do složitého vysvětlování. „Ta nesmírně agresivní zběsilá mrtvola pocházela z toho neoznačeného hrobu, o kterém jsme informovali v dopise,“ začal ZheMei přidušeně. JiaHao pokračoval: „Ukázalo se, že tam před lety syn zabil a pohřbil svého hamižného otce i s veškerým jeho majetkem. Celá léta se ale muž nemstil, protože byl vlastně spokojený, dokud se nesahalo na jeho poklad.“ „Jenže pak přišel ten zloděj,“ přerušil jej opět ZheMei, „který hrob náhodou objevil, vykopal a poklad ukradl.“ „Takže jsme dostali z ducha mrtvého, co se stalo, a zjistili, že bude spokojený, pokud dostane svůj poklad zpět.“ JiaHao po kolegovi střelil tvrdým pohledem, že by ho jako mohl pro jednou nechat domluvit! ZheMei zvedl dlaně na znamení rezignace a raději se napil čaje, aby se nemusel dívat na svého velitele. „Když jsme konečně dopadli zloděje, zjistili jsme, že už stačil část pokladu rozfofrovat. Bylo potřeba jej tedy znovu získat zpět, přičemž jsme se setkali s mírnými komplikacemi. Byli jsme až ve městě, než by se sem dostal dopis, byli bychom zpátky, proto jsme se už neozývali. A jakmile jsme měli vše hotové, vrátili jsme mrtvolu i poklad kam patřili a zloděje předali světské spravedlnosti.“ „Přesněji, se předal sám poté, co jsme mu pohrozili, že ho jinak předáme té mrtvole,“ uchechtl se přeci jen ZheMei, který si nemohl odpustit svůj komentář a zasmál se, když se po něm JiaHao ohnal. Nie FenFang se uklidnil, uvolnil a posadil, aby se také napil a posnídal.
Zatímco se uvnitř vysvětlovalo, Tse RongWu se na poslední chvíli vyhnul ZeWu-Junovi na chodbě. Na pozdrav se samozřejmě hluboce uklonil a v jeho tváři bylo znát, že mu lehce zatrnulo i se ulevilo, když byl pozdraven a obdržel přání dobrého jitra. A tento mladý mistr rozhodně nebude tím, kdo bude vůdci skty Lan připomínat, že ráno již rozhodně není… „Dobré ráno, ZeWu-June,“ opětoval mu pozdrav s uctivě sklopeným pohledem. Jeho chvála zahřeje RongWuovi uši čerstvým nachem. „Děkuji,“ odtuší na ta slova pouze. „Snídaně je již připravena, dojdu pro ostatní hosty,“ ujistil jej a v rychlém sledu několika kroků se vzdálil z Lan XiChenova dosahu.
Když tedy XiChen vejde do denní místnosti říká akorát Nie FenFang svým dvěma společníkům. „A nijak rychleji jste to vyřešit nemohli, že?“ Jeho hlas zní, jakoby tu poznámku pouze utroousil. Jeho tvář je podmračená a v jeho očích je znát sled myšlenek, kterým ale zatím rozumí jen on. „No mohli jsme ho potlačit, ale…“ Všechny pohledy se náhle stočí k příchozímu. Trvá to možná vteřinu, než se všichni vzpamatují dost na to, aby se postavili a uklonili v pozdravu. „ZeWu-June,“ zazní trojhlasně. Oba zmínění, které pozdravil vůdce sekty Lan zvlášť, se ještě jednou ukloní na znamení díků. I Nie FenFang se ukloní. „To já musím poděkovat za pomoc z minulé noci a záchranu života.“ Jen velmi nerad to přiznává před svými podřízenými, ale cítí, že to skutečně nemůže nechat nevyslovené, byť jeho pýcha právě utržila možná smrtelný zásah. ZeWu-Jun by mu neměl děkovat, za něco co by mělo být samozřejmostí. „Prosím posaďte se a vychutnejte si snídani, kterou pro vás bratři připravili.“ Vyčkali, až se posadí a teprve poté zasedli znovu sami ke svému stolu. „Smím se zeptat, co vás přivádí do Qinghe?“ položil Nie FenFang zdánlivě neškodný dotaz. Coby velitel strážní věže na hranicích jejich území má pocit, že by měl vědět, proč tři ikony kultivačního světa hranice překračují…
(Jediný ze strážců, který věděl, že hledali Li HuiYina, byl Tse RongWu a ten tu informaci prozatím zdárně tajil. Ne, že by k tomu měl přímo důvod, ale usoudil, že není na něm, aby ji s někým sdílel. Nyní byli jejich hosty, pokud by se o ni chtěli podělit, tak mohli. Navíc už dotyčného evidentně nalezli, takže…)
Tse RongWu pokračoval chodbou až k pokojům hostů. Nejprve zaklepal u pokoje Lan XiChena, kde by tou dobou měl už být jen Li HuiYin. Zaklepal, a když se nedočkal odpovědi, vešel. „Snídaně je připravena,“ oznámil prázdnému pokoji. Že je skutečně prázdný zjistil vzápětí. Poškrábal se na tváři a šel zaklepat naproti. „HanGuang-June, mistře Weii, snídaně je připravena!“ zvolal skrz dveře. Do pokoje, kde stále, pravděpodobně, zůstávali oba, se mu bez vyzvání vcházet nechtělo. Snad jen, kdyby se nedočkal odpovědi, by to zkusil, ale jinak… | ||
| |||
 | Překvapení Denní místnost Chodby věže přivítají mě tichem, které nijak neruším – kroky mě vedou zpět do denní místnosti. Předpokládám, že tam objevím také Li HuiYina, bratra a Wei Yinga – nedivil bych se, kdyby Li HuiYin a také dokonce WangJi vstali o něco později, než bylo naším zvykem za běžných dnů, a svého partnera bratr zcela jistě nedostal by z postele před devátou hodinou (i když spočítal bych na prstech jedné ruky, kolikrát osobně jsem byl přítomný u buzení či probuzení We Yinga, přesto o tom vůbec nepochybuji) – ale nečekal bych, že kdokoliv z nich vyjde později, než já. Můj omyl se ukáže, když o několik pater dále neobjevím ani jednoho z naší skupinky. Dokonce i jen malé množství schodů připomnělo mi, že vyčerpání, jež mne včera konečně dostihlo, nemohu překonat několika hodinami spánku a jednou – mou vlastní vinou ne příliš objemnou - večeří. Cítím, že nově načerpané energie není ani zdaleka dostatek, vlastní tělo mi to připomíná – a nemohu než pocítit úlevu nad tím, že se naše cesta nachýlila ke svému konci. Ale – bylo to tak? Pokud se zbývající dva strážci nevrátí, měli bychom skutečně zvážit zda je nezkusíme vyhledat... nerad si přiznávám, že pak ale budu muset zvážit vlastní síly. Pár metrů před cílem zastavím ještě na moment, abych v soukromí nabral dech a pobídnul se ke klidnému postoji. Zkouším o kousek více zoganizovat vlastní mysl. Když znovu vykročím, ocitnu se záhy tváří v tvář Tse RongWuovi, jehož kroky jsem v daném momentu zcela přeslechl. Než bychom do sebe stačili vrazit, a mladý strážce by po nabrání dechu pravdpěodobně zbrkle nebo s omluvami začal se odtahovat do vhodné vzdálenosti, ukročím sám. Úsměv, jež lehce stočí mi rty, je sice jen velice vzdáleným příbuzným úsměvu, jež dříve mi byl přirozeným, ale viditelně s ním vyhodnotím situaci jen jako lehké škobrtnutí, nad kterým netřeba se pozastavovat. Beztak, to já jsem stál nevhodně u stěny v oblouku kruhové věže a ani si nepovšiml jeho kroků. „Tse RongWu,“ oslovím jej a pokývnu lehce na pozdrav, s omluvou nevyřčenou tentýž postup naznačuji jemu, „dobré ráno.“ Možná nebylo „ráno“ právě vhodným označením času, pro mě však i pozdní hodina ránem byla, nezamyslím se tedy ani nad automatickým přáním. Z dveří místnosti jen o pár kroků dál zaslechnu hlasy, ne tolik identifikovatelné, abych přesně určil, komu patří – jen mě to však utvrzuje v přesvědčení, že jsem poslední vzhůru. Znovu se mi připomene, kdo za těmi dveřmi pravděpodobně je... a vidina setkání s Li HuiYinem a rozhovoru, jež byl jsem přesvědčený s ním co nejdříve vést, trochu mě znejistí v postoji. Vybaví se mi opětovně, jak nešťastně se vyvíjela předchozí noc, a také jak skončila. A je to starost, se kterou mě napadne položit mladému kultivátorovi otázku ohledně Li HuiYinova noclehu... avšak s vědomím, že bez vysvětlování mohlo by to být komplikovanější, než se zdá, od toho upustím. „Chtěl jsem poděkovat za naše ubytování a přípravu pokojů, kvalitní odpočinek včera přišel vhod jistě každému z nás,“ uchýlím se tedy jen k ocenění jeho včerejších snah, než o chvíli později bez spěchu vejdu do místnosti, kde i včera jsme krátce seděli. Rozhlédnu se automaticky – tak jsem byl přesvědčený o jejím osazenstvu, že mé následné překvapení odrazí se mi ve tváři jistě znatelně. Trvá však jen moment, než spojím dlaně do zdvořilého pozdravu. „Dobré ráno,“ opakuji také směrem ke zbylým strážcům věže, a k jejich veliteli. Obrátím pak ještě pozornost ke dvěma novým osobám, kde mi trvá pár okamžiků vybavit si jména – včera jsem je jistě zaslechl, zdá se to však jako roky daleko. „Feng ZheMei a Zhu JiaHao...“ oslovím je konečně, „rád vás poznávám a vidím bezpečně zpět z vašich cest.“ Kývnu ještě, než padne mi pohled ke druhému ze stolů. Připravená snídaně zdá se zcela netknutá – opravdu nikdo jiný ještě nevstal? Mohl se Wei Ying natolik rozlenošet a bratr tak dlouho mu to tolerovat? A Li HuiYin... byl ještě mnohem unavenější, než se zdálo, nebo... nebo za jeho nepřítomnost mohlo vše, co se v noci událo? A pokud ano, měl bych něco udělat?... Jen těžko vrátím se se zamrkáním zpět do místnosti. „Nie FenFangu,“ nakonec oslovím i posledního z mužů napřímo, „děkuji za všechnu pohostinost za sebe i své společníky.“ Zeptal bych se na jeho zranění, avšak ne před zbytkem osazenstva. Tedy zůstanu jen u zdvořilostí. Ano, nebyly by ani tolik nutné s ohledem na všechna naše postavení, ale právě proto nutné jsou – alespoň něčeho ze svých vlastností zvládl jsem se chytit bez dlouhého rozmýšlení, po včerejší bouři bylo to uklidňující jako sluneční paprsky. | ||
| |||
 | Jak by jednal on?
Meč zaklapl v pochvě. Stále tak nezvyklý pro mě. Zvykl jsem si HenSheng nosit kolem pasu utajený zvídavým zrakům. U Zànghónghuā to není možné. Ale ve výsledku na tom nezáleží… Kolik času mi může zbývat dny? Dny? Týdny…? Měl jsem hlavu sklopenou, tedy mi unikla výměna jejich pohledů. Vzhlédl jsem, až když mi přišlo, že ticho už trvá příliš dlouho. Starší strážce opětoval zdvořilý pozdrav a oba se zdáli překvapeni. Hleděli kamsi za má ramena, ale já se tam neohlédl. Hledají někoho? Sotva mi však hlavou prolétla tato otázka, zeptal se, zda se vracím sám…
Vybavím si ZeWu-Juna, HanGuang-Juna a Patriarchu Yilingu, které jsem beze slova omluvy zanechal ve strážní věži. Letěli pro mě? Dávalo by to smysl, že? Li HuiYin klečel tři měsíce na dvoře a pak se jednoho dne prostě zvedl a odešel. Alespoň to tak z jeho dopisu vyznívalo. ZeWu-Jun neodpovídal. Ale najednou jsme se v bažinách setkali a zachránil mi život. Přiletěl na Bichenu se svým bratrem Shouyue vytáhl až když mi šlo o život. Uměl bych si představit, že se dozvěděli, že Li HuiYin klečel na dvoře ústranní vůdce sekty a zjistili, že je již pryč. O HanGuang-Junovi a Wei WuXianovi, Li Luan v dopise nemluvil. Dávalo by smysl, že přišli až po jeho odchodu a nějakým způsobem přiměli XiChena, aby vyšel ven a letěl s nimi. Možná zjistit „proč“…?
Přikývl jsem.
Taky co bych jim měl říkat? „Oh ano, potkal jsem je v mokřadech v Qinghe, ZeWu-Jun mi zachránil život a já pak utekl ze strážní věže, protože jsem nebyl schopen čelit vůdci sekty?“ – to by Li HuiYinově pověsti opravdu mnoho přidalo, jen co je pravda! Cítil jsem, jak se mi krev žene do tváří a opravdu moc se snažil zachovat si vážnou tvář. Minimálně je to výraz, který zvládá lépe než třeba úsměv. A ten by se nyní beztak vůbec nehodil.
Mistr? Pohlédl jsem mu do tváře. Jako Lan QiRen? Přeje si být informován? I takto pozdě? Dobře, mohl jsem to očekávat. 18 ran kázeňským bičem, je 18 ran. Musel být velmi rozčilený, když zareagoval právě takto. Obvykle stačila jediná rána, aby si žák odnesl lekci do konce života. Věděl jsem o jediném případu, kdy bylo uděleno více ran a to u Lan WangJiho, když se tehdy postavil svým starším na Pohřebních mohylách kvůli Wei WuXianovi. XiChen o tom tenkrát mluvil s velikou bolestí v srdci…
Znovu jsem přikývl.
Li Luan psal o opisování pravidel. Žák Gusu, který se nechal zbičovat a pak se vrátil znovu klečet, by přijal trest se vztyčenou hlavou. Tedy pokud by se zrovna nešel obětovat. Přijal by jej tedy po svém návratu… o tom jsem přesvědčen, proto následuji strážce vyrovnaným krokem v předpisovém postoji, který jsem tolikrát viděl u HanGuang-Juna. Nebo snad mám očekávat ještě další trest? A jak by HuiYin jednal s Velmistrem a straším své sekty? Čím výš stoupáme, tím víc si uvědomuji, že Oblačných zákoutích čelím rovnici o minimálně 20 neznámých a neexistuje šance, abych si vše rozmyslel, než dojdeme k hanshi. Tělem mi projede záchvěv. O tom místě se mi zdálo dvě noci nazpět. Nechci do ní vstoupit. Nechci ani pokračovat po těchto schodech… Tak se otoč a uteč. To ti jde nejlíp!, odfrkl si v mé mysli MingJuův hlas. Nebo toho strážce probodni zezadu a až pak uteč. Na to jsi expert! Otřesu se, jakoby mě znovu škrtila jeho posmrtně chladná ruka. Řekl jsem, NE!, ohradím se v duchu. Nemusíš spěchat, velký bratře, nemůže to trvat dlouho a dočkáš se! Ale pro teď neuteču. Li HuiYin by neutekl. A kdyby ho chtěl Lan QiRen vykázat, učinil by tak dříve. Vždyť z čeho mohu být obviňován? Že jeho synovec opustil ústranní? Ach ano, velký to zločin! Vnitřní hlas mlčí a já se několikrát ztěžka nadechnu a vydechnu. Ale musím uznat, že od starého muže to není špatný tah. Nedat mi vydechnout, jakmile se vrátím… Na druhé straně, možná raději čelit jemu, než spolubydlícím, kteří Li Luana znají nejlépe, říkám si. To už ale stojíme na vrcholku schodiště u menší brány. V tuto hodinu se zde již tolik žáků nepohybuje. Ale samozřejmě, že občas na sobě nějaké pohledy ucítím. Nezakolísej. On by neškobrtnul! Nohami ani výrazem. Tvářil by se vážně, přesvědčený o své pravdě. Čelil by trestu, vědom si všeho, co porušil, ale nelitoval by. Bílé oblázky křupají pod nohami. Co asi teď dělá XiChen? Je rozzlobený, že jsem utekl? Pokud vyrazili Li HuiYina hledat, pronásledují mne? Ať ale vzpomínám jakkoliv, to ráno po probuzení jsem nikde nikoho neviděl. Pokud mne ale nesledují, proč při tomto uvědomění mé srdce teskně pokleslo?
Najednou si uvědomím, že stojíme před hanshi. Známé průčelí tradičního domu na mne čeká, skoro jako soudní síň. Co skoro… Pro mne přesně tím místem bude! Vede mne strážce od brány. Ten, který zaklepe, by měl být on. Stoupnu si však o pouhý krok za něho, připraven se hluboce poklonit. Srdce mi v očekávání hlasitě tepe. Vzpomenu si na dopis. Na XiChenův pohled z té noci ve věži. Na jeho bolest, kvůli které jsem přišel až sem… Sbírám sílu i odhodlání, doufám, že připraven. Ačkoliv život mě naučil, že nikdy nelze být dostatečně připraven. Snad alespoň ještě znám velmistra natolik dobře, abych mu dokázal čelit… | ||
| |||
| Návrat A-Yao Zatímco osamělý učedník Lan klanu putující po Qinghe mohl budit až příliš nechtěné pozornosti už jen svou přítomností, na domácím území Gusu nebyla jeho přítomnost tak nezvyklá – o to více, čím více se později blížil Oblačným zákoutím. Vzhled našeho konkrétního učedníka přesto v té první vesnici, kde zastavil, překvapil prosté vesničany – ti, kteří ke kulltivátorům nemohli cítit než úctu, dokud pomáhali jim, a obdivovat a snad se i bát jejich schopností, nebyli zvyklí jich vídat příliš mnoho ve svém malém koutku světa, natož pak tak zanedbaných. Obrazům v jejich hlavách odpovídal osamělý cestovatel mnohem více až když ráno opouštěl hostinec v mnohem lepší kondici. To mohl zaznamenat i vyplašené, avšak tak obdivné pohledy místní drobotiny, jež shromáždila se u hostince a čekala, kdy nezvyklého hosta spatří na vlastní oči. A jak nastoupil na svůj meč, doprovázelo jej vískání a nadšené brebentění. Tolik to bylo odlišné od předchozího rána... Když probudil se z nočních můr, nebyl u převtěleného A-Yaa nikdo, kdo by mu alespoň nějakou pozornost poskytl. Kdo by slyšel jeho histerický smích – nebo v noci svědčil jeho pláči – společníky byly mu jen kmeny stromů a ptáci, jež jakoby se vysmívali jeho pocitům, se svou neznalostí lidských životů povykovali na sebe, co pro uši znělo jako zpěv a křik zároveň. Ani matka příroda neposkytla mu žádné konejšení, nepomohla v těžké situaci, když nemilosrdně tak nízkou teplotou vítala změnu ročních období. Alespoň plameny podvolily se jeho snahám a staly se tak malou kompenzací všech okolních nedostatků. Avšak... opět byl sám. A zůstal sám dokud nestanul před domovem toho, jemuž jen před pár dny patřilo jeho tělo. Bílá brána Oblačných zákoutí tyčila se proti temnému nebi – s příchodem zimy i noc halila okolí do tmy mnohem dříve, než v letních dnech – a vedle ní, klidný a narovnaný, stál kultivátor lehce starší než A-Yaovo nové tělo, a s dlaní klidně položenou na jílci meče se vší vážností dostával svým povinnostem. Jeho partnerem pro dnešní noc byl naopak mladší učedník, který s vrozenou vážností staršího napodoboval. Klidné tváře skutečně oba drželi perfektně, jen aby jim je vzápětí přílet Li HuiYina proťal překvapením. Oba neměli slov, až když okolní ticho proťal HuiYinův hlas, vyměnili si pohledy – a slova se chopil přirozeně starší z nich. Spojil ruce v pozdravu. Ale nedíval se vlastně na učedníka naproti sobě – za jeho rameny zkoušel na tmavém nebi zahlédnout ještě něco, či spíše někoho. „Li HuiYin se vrací sám?“ Neudržel nakonec svou otázku. Bylo na zvážení, co nyní učinit – osmá hodina byla příliš pozdní, aby rušil mistra. Měl by oznámit příchod Li HuiYina až ráno? Ovšem mistr sám ihned po jejich odchodu nařídil, že si přeje být bez odkladu informován jakmile se vrátí ZeWu-Jun, Hanguang-Jun a Wei Wuxian se zmizelým učedníkem. Počítalo se to, i když se ten vrátil sám? Klepy byly v Oblačných zákoutích zakázané, avšak už o odchodu Li HuiYina věděli snad všichni s ohledem na to, jak strávil své předchozí tři měsíce. A když vůdce klanu náhle přerušil své meditace a vydal se jej přivést zpět společně s nikým jiným, než Hanguang-Junem a Patriarchem Yilingu, nezbyl v klanu snad jediný, kdo by toho jedno konkrétní pravidlo neporušil – samozřejmě z dohledu zásadového mistra, jež přesto udělil v pouhých pár dnech řádků trestů za boční šeptandy a spekulace. Nikdo by se neodvážil říci to nahlas – už jen samotná úcta jim v tom bránila – ale každý viděl, že vážený mistr bere celou záležitost snad ještě přísněji, než bylo zvykem při jeho zásadovosti, a také osobně. Ale kdo by se divil – nakonec šlo o jeho synovce, i když nikdo by takové spojení nevyslovil ani při klevetění. Konečně starší ze strážců dospěl k rozhodnutí, když na mladšího kývl. „Následuj mne tedy. Mistr si přeje být o tvém návratu informován...“ A s tím otočil se, aby učedníka ke zmíněnému dovedl – a případně sám se nechal potrestat za nevhodné vyrušení v pozdních hodinách. Tak to tedy bylo – A-Yao nemohl doufat ani v noc odpočinku, očekávalo se, že vystoupá schodiště a přímo stane tváří v tvář mistrovi a momentálně zastupujícímu vůdci klanu Lan, bez naděje si nejprve alespoň ještě odpočinout nebo převléci po cestě. | ||
| |||
| Cesta a příchod do Gusu
Tu první noc, jsem nemohl letět dlouho. Vyčerpání mě dostihlo sotva jsem přeletěl hranice Qinghe a Gusu. Nemohl jsem pokračovat. Tělo i mysl, obojí bylo nanejvýš unavené. Přistál jsem a sešel z cesty. To kdyby se snad někdo vypravil v mých stopách. Skrýváš se, ale přesto chceš být nalezen, jsi pokrytec!, ozval se vnitřní hlas plný výčitek znovu při plné síle. Slzy z tváří už osušil vítr, ale to neznamenalo, že bych se již uklidnil. No a co? Tak jsem! S ním to tak bylo vždy… uvědomil jsem si. Jakmile se to týkalo XiChena přál jsem si, aby ke mně cítil totéž co já k němu, přesto jsem mu nikdy nevyjevil plnou hloubku skutečných emocí uzavřených v mém srdci. Držel jsem ho v uctivé vzdálenosti vyhrazené pro nejlepšího přítele, která se zdála, že mu vyhovuje. Nemohl bych nikdy pošpinit jeho pověst. Poničit dokonalý obraz laskavosti a moudrosti, kterým byl. Stejně jsi to udělal! Zavřel jsem oči. Měl jsem jej vypáleného na vnitřní straně víček. Zlomeného a v zuboženém stavu. Jeho třesoucí dlaně, které nejprve svíraly mé a pak vězely v jemném sevření. Jeho oči i rty prosily, i když každý o něco jiného. A tys utekl! Jak velká pomoc…! Chudák kluk obětoval duši a ty to radši vzdáš, než abys mu čelil. Vždycky jsi byl zbabělec! Je ironií, nebo vůlí nebes, že můj vnitřní hlas zněl jako MingJuův? Potřásl jsem hlavou a objal paže kolem těla. Byla mi zima. Ale nebylo to jen počínajícím zimním obdobím ani celkově chladnými větry severozápadu. Ten chlad vycházel přímo z duše a mrazil tělo do morku kostí. Lan XiChene…, svezl jsem se podél nejbližšího stromu. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit… Bolí mě hlava. Nikdy jsi mě neměl nechat, abych ti ublížil… Bolí mě žaludek. Je jedno kým si myslíš, že jsem, vždycky se tak mýlíš…! Hruď se mi hrozí samovolně rozdrtit tíhou všech emocí s bodlinami ježka. A já jsem nakonec jen hlupák, že…? Stačí tě mít nadosah ruky a já ztratím kontrolu. Je to tím tělem, nebo už nejsem sám sebou? Zalapám po dechu, v boji s dalšími dotírajícími vzlyky. Co to s tebou je? Proč jsi mě nezastavil? Proč jsi mě neposlal pryč? Proč ses mi omlouval? Proč…? Jako bych se snad mohl dozvědět odpověď, když jsem ho nechal za sebou. Měl jsi někoho tak vzácného… A já ti o něm nesmím ani říct. Myslel si, že by byl jen náhražkou, ale… možná jsi na mě měl prostě zapomenout… Znovu mne přemohl pláč a já se mu poddal. Sám v temném lese, proč bych vlastně neměl? Nikdo mě nemohl slyšet. Nikdo mě nepřišel utěšit. A i kdyby snad přišel, já bych jej poslal pryč! A tak jsem se propadl do bezedné prázdnoty spánku skrze pláč a vyčerpání…
***
„A-Yao, A-Yao, je všechno v pořádku?“ Zamrkal jsem vytržen ze svých myšlenek. (Na co jsem myslel, zřejmě postrádalo důležitost, protože si nevzpomínám.) Lan XiChenův hlas mne vrátil do reality možná příliš rychle a proto jsem zapomněl… Zaostřil jsem na muže sedícího přede mnou a setkal se s jeho starostlivýma očima. Uvolnil jsem se. Teplo toho pohledu bylo lékem na každou bolest. Na rtech jsem v okamžení vykouzlil ten nejupřímnější úsměv. Přikývl jsem, a aby mi uvěřil, položil svoji dlaň na jeho, která odpočívala na stolku v hanshi vedle jeho šálku s čajem. „Jsem v pořádku, A'Huane. Jen jsem se zamyslel. Co jsi říkal?“ Jemný dotek na jeho ruce stačil k tomu, aby se Lan Xichenova ramena konečně uvolnila, a on na mě usmál. Spojil naše prsty a jemně je stiskl. Cítil jsem, jak můj pohled zjihl a tep se mi zrychlil snad dvojnásobně. Jenže v tom XiChenův stisk zesílil a úsměv z jeho tváře zmizel. Náhle jakoby to ani nebyl on! Tak tvrdý, ostrý pohled… Vážná, zamračená grimasa… „A-Huane…? Co se děje?“ vydechl jsem přidušeně. Jeho stisk mi vyslal do paže ostrou bolest. „Já nevím, A-Yao, co není špatně? Proč mi to neřekneš, co z toho všeho není špatně?“ Lan Xichenův hlas byl nepřirozeně chladný a drsný a jeho oči se pronikavě temně vpíjely do těch mých. Jeho pohled mi pronikal až do duše a zbavoval mne veškerého tepla. „C-co tím myslíš? Prosím, ubližuješ mi,“ pokusil jsem se vykroutit, ale pohled na místo, kde ještě před okamžikem byly naše dlaně spojené, mi ukradl dech z plic. Na stole ležela už je XiChenova ruka! Svíral ji v pěst, ale mě to nemělo proč bolet. Ani jsem si neuvědomil, že bych levačku stáhl zpět. Pohled na rameno mi však prozradil, že UŽ ŽÁDNOU LEVOU RUKU NEMÁM! Kůže v ramenním kloubu chyběla. Rána byla otevřená a vehementně plakala krev. Zděšeně jsem uskočil od stolu. Srdce mi bilo na poplach a v uších mi hučelo. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od XiChena. I on byl rázem na nohou. Chtěl jsem ustoupit, ale podrazil mi nohy a já klopýtl. Náhle jsem se ocitl na zemi a on mi stoupl na hruď. Všechen vzduch mi vyrazil z plic. „A-Huane, prosím…“ využil jsem jeho poslední zbytky k prosbě. Kdyby mě nechal nadechnout, kdyby mě nechal mluvit… Všechno bych mu vysvětlil. Ať už jde o cokoliv, já bych… „Teď mě prosíš?! Po tom všem?“ Z jeho rtů vyšel krutý smích zbavený emocí. „Potom, co jsi mě využil, abys zavraždil našeho přísežného bratra? Co ses pokusil obětovat kultivující ze skoro všech sekt včetně HuaiSanga, mého strýčka a bratra na Pohřebních mohylách?!“ Vzduch prořízl po jeho slovech další temný smích. „Hnusíš se mi!“ vyplivl jako něco skutečně nechutného. Ucítil jsem slzy na tvářích. XiChenova tvář se mi rozostřila jejich vinou. Podařilo se mi přes vzlyky nadechnout, ale jen proto, aby se mé tělo otřásalo nezadržitelným pláčem. „P-prosím… nech mě… ti to… vysvětlit, prosím…“ žadonil jsem. Ačkoliv co bych mu mohl vysvětlovat? Že jsem nemohl vědět, že HuaiSang se půjde účastnit útoku na Mohyly osobně? Že jsem XiChena nevyužil k vraždě Velkého bratra, protože o tom, že k tomu použiji píseň Jasnosti, jsem se rozhodl až později? Nic by to nezměnilo… XiChen měl pravdu. Zabíjel jsem, zrazoval a lhal jsem stejně přirozeně, jako jsem dýchal… Byl jsem vším tím, z čeho mě obviňoval a tohle jsem si zasloužil. Přestože jsem mu nechtěl nikdy ublížit, udělal jsem přesně tohle! Bylo to neomluvitelné a neodpustitelné. Zasloužím si každý díl utrpení… Slzy mi stále stékaly po tváři a pohled se mi rozmazával víc a víc. Nakonec jsem to vzdal a už neprosil o slitování, které si nezasloužím. Smířený s tím, že nechám XiChena, aby mě potrestal, jak uzná za vhodné, jsem vzdal veškerý boj a zavřel oči…
***
Tlak na prsou povolil a já se mohl nadechnout. Oči mě slzely, ale když jsem otevřel oči, uvědomil jsem si, že na ně útočí jen sluneční paprsky, které se rozhodly zpřetrhat můj neklidný spánek. Sen… byl to jen sen…, škytavě jsem se rozesmál hlasem na hranici hysterie. Prokřehlý, pokrytý jinovatkou jsem jen těžko hledal sílu se postavit. Nejraději bych hned pokračoval v letu, ale to nepřicházelo v úvahu. Nejprve jsem se musel ohřát a najíst, než bych mohl nasednout. Vzhledem ke snu, se zrovna o energii doplňujícím spánku nedalo příliš hovořit… Ptáci ve větvích, kteří se nestěhovali do teplejších částí světa, si mohly vykřičet hlasivky a já si připadal ochraptělý i za ně, Měl jsi rád ptáky, Li Luane? Protože já je nesnáším! Mluvit v mysli k mrtvému chlapci je zvláštní spojnicí, která mi podivným způsobem pomáhá udržet se při smyslech.
Chvíli to trvalo. Nasbíral jsem dřevo, rozdělal oheň a pokoušel se ohřát. Snědl jsem jen část zásob. Popravdě už mi jídla příliš nezbývalo. To jsem ale mrtvému těžko mohl vyčítat. Koneckonců mi nechal dost peněz, abych se mohl kdekoliv občerstvit. Po zkušenostech z čajovny v Qinghe se mi však příliš nechtělo zastavovat se na kterémkoliv z dalších míst. Když se však na sebe nyní podívám, jsem si jist, že bych rozhodně měl. Spaní v přírodě a boj v bažinách si na Li HuiYinově vzhledu vybrali svou daň. Copak nevíš, jak si kultivátoři klanu Lan zakládají na svém vzhledu? Uchechtl jsem se směru svých myšlenek. Vzhledem k tomu, že ani zdaleka nejsem hoden tohoto roucha… Strhat ho ze sebe však nepřipadá v úvahu. Hluboko v noci jsem se rozhodl, že pomohu obnovit pověst chlapce, který mi dal druhou šanci. Fakt, že jsem se tváří v tvář XiChenovi rozhodl ji nevyužít, není jeho vinou. Neměl by zmizet s jakoukoliv poskvrnou.
Po jídle jsem se pohroužil do krátké meditace. Potřeboval jsem ze sebe smést stopy včerejšího snu. Nebylo to jednoduché. Očistit se. Nemyslet na nic. Zbavit se nechtěných obrazů a myšlenek. Zavřít emoce hluboko do žaláře za pevnou zeď a ocelí pobyté dveře. Procitl jsem z ní, až před polednem. Tehdy jsem se rozhodl, že bych měl být schopen letu. Znovu jsem nuceně pojedl, abych vyzískal co nejvíce energie a mohl většinu duchovních sil věnovat letu.
Naskočil jsem na Zànghónghuā a vyletěl z lesa směr jihovýchod. Cestovat takto bylo vskutku rychlé. Náročné, pro slabá jádra, ale to nebyl zrovna Li HuiYinův problém. Sesedl jsem v nejbližší vesničce, abych si najal hostinec a využil jeho služeb. Potřeboval jsem se omýt, vyprat šaty, nechat uschnout, řádně se upravit, najíst a odpočívat. Spánku jsem se tentokrát vyhnul. V devět jsem usedl do lotosového sedu a v meditaci posečkal do dalšího dne. Šaty už jsem měl vyprané a usušené. Objednal jsem si snídani a zaplatil za cenné služby. Hostinský, když viděl tu částku, vypadal, že by se klidně příště roztrhal, kdybych poctil jeho podnik znovu návštěvou. To se však nestane…
Tentokrát jsem vyletěl hned po snídani, ale nesnažil jsem se o příliš rychlý let. I když jsem spěchal, nepřipadalo mi, že spěchám tak moc, abych musel riskovat další velké vyčerpání. I tak bylo teprve osm večer, když jsem přistál před branou do Oblačných zákoutí. Ano, s propustkou bych teoreticky mohl prostě proletět skrz rovnou až na vrchol, ale… I když nemám rád dlouhá schodiště. Popravdě vůbec nemám rád dlouhá schodiště! Rozhodl jsem se je tentokrát poctivě vyšlapat. I to je druh trestu. Muset jít tu cestu a přemáhat podvědomý zlý pocit, že bych kdykoliv mohl sletět dolů…
U brány ale stojí stráž. Je ještě před večerkou, tím jsem si jist. Toto tělo by mě upozornilo, kdyby ji překročilo. Zasunu meč do pouzdra a vykročím k nim. Ukloním se. „Li HuiYin se vrací, aby se podrobil svému trestu,“ řeknu namísto pozdravu. Pravda je, že neznám každého ze sekty Lan jménem. A pochybuji, že Li HuiYin ano. Připadá mi, že kdyby se on rozhodl vrátit, řekl by nejspíše něco podobného stejně smrtelně vážným tónem, jaký já právě použil. Pravda však je, že nepohlédnu do tváře ani jednoho z učedníků na stráži. | ||