Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Zbytek noci a ráno ve věži(PJ) Lan XiChen, Lan WangJi a Wei WuXian
Tse RongWu se vrátil do denní místnosti, kde stále ještě odpočíval Nie FenFang. Velitel věže na mladého mistra sekty Lan vzhlédl. „Co tak zíráš?“ obořil se na něho. Mladší z těch dvou se jen usmál a zakroutil hlavou. „Dnes jsi měl velké štěstí, bratře Nie,“ prohlásil pojednou sebevědomě. Dost možná, že jeho sebejistotu způsobil fakt, že všichni hosté se již odebrali na noc. „Skončil s poletováním a tlacháním?“ odsekl FenFang. Ovšem obvyklá ostrost jeho hlasu chyběla. Sám věděl, že má jeho podřízený pravdu. „Co tu vůbec dělají?“ ptal se, jakoby víc přemítal, než kladl dotazy. „Kdo ví? Nezpovídají se mi. A ani tobě,“ připomněl mu. „Jsi zraněný?“ zajímal se. Přikročil blíž, ale Fen Fang jeho ruku odstrčil. „Už jsem byl ošetřen. Potřebuju se jen umýt a spát, stejně jako oni,“ mínil. Tse RongWu se uchechtl a přitakal mu. „Připravím ti vodu,“ uvolil se a dal nadřízenému potřebný klid a soukromý aby se mohl postavit svým vlastním tempem.
Nie FenFang nebyl hloupý. Trochu zbrklý co se týče boje, i proto že chtěl prokázat svou hodnotu, ale ne hloupý. Uvědomoval si, že na celé té situaci bylo mnoho poněkud podivných věcí a detailů. Ale věděl také, že nemá smysl se jich ptát. Minimálně na to nemá postavení. Jediný koho by mohl trochu vyzpovídat, byl ten žák, který mu přiletěl na pomoc do mokřadů jako první. Umal si, že to bude hned to první, co po ránu udělá. Koneckonců věděl, že Lanové vstávají brzy. Každý kdo některého z nich znal, to věděl. A hrát si zrovna dnes na denní a noční služby vážně nemělo cenu. Obtížně se zvedl na nohy a pomalu se šoural do schodů ke svému pokoji. Když vyšel z denní místnosti měl pocit, že zahlédl bílé roucho mihnout se na schodišti směrem dolů. Ale protože RongWua poslal pro vodu, ani mu to nepřipadalo divné. Koneckonců mít pojem o čase, už by sám po sobě chtěl příliš. Ve svém pokoji se sotva ohřál, než mu RongWu doplnil káď na vodu a dal ji ohřát na požadovanou teplotu. FenFang kolegovi poděkoval a poslal jej posledním rozkazem dne, aby si rovněž odpočinul, což dotyčný mile rád učinil…
I když šel spát dlouho, vstával Tse RongWu v obvyklou pátou hodinu. Prošel věž a poklidil v denní místnosti. Také se začal starat o snídani, protože minimálně tři z hostů by také měli vstávat podobně brzy. Když však procházel kolem jejich pokojů, všude panovalo ticho. Nestěžovat si. Prošel spíž a zjistil, že se zásoby dost ztenčili. Hodně bylo způsobeno zanedbáním této konkrétní věci. Normálně se o zásoby staral Zhu JiaHao a ten byl pryč už řadu dní… Napsal na papír vzkaz pro velitele věže a podstrčil mu ho pode dveřmi pokoje. S Povzdechem se tedy vydal postarat o dva koně ustájené v zadní části věže a také oslíka před vchodem. Tomu dal vědro s vodou a převázal ho k jinému stromu, protože okolo něj už byla tráva solidně vyžraná. S úsměvem na rtech, relativně bezstarostným, pak naskočil na meč a pospíchal do vesnice, aby nakoupil.
Když Tse RongWu sesedl před vesnicí a vešel na rynk, okamžitě se jeho oči rozzářily ještě větší úlevou, než včera hluboko v noci. Feng ZheMei a Zhu JiaHao si to štrádovali skrz vesnici, oba živí, zdraví a vypadali nezranění. Ihned se k nim rozběhl a že to bylo vskutku příjemné shledání! „Kde jste se courali?!“ zvýšil na ně hlas. Zasmáli se. „Honili jsme mrtvolu.“ „A pak vykradače hrobů…“ „Sháněli jsme poklad…“ „A pak zase pohřbívali mrtvolu…“ střídali se a měli veselí z toho, jak bratr Tse mezi nimi přelétává pohledem, jako korouhvička. „Hahaha,“ procedil ironicky a sám se pustil do vyprávění toho, o co přišli oni, když tu nebyli. Ne, že jim toho mohl říct příliš. Ale mohl zmínit nějaké monstrum, se kterým bojoval Nie FenFang a jak se na úpatí věže zjevili ZeWu-Jun, HanGuang-Jun a Patriarcha Yilingu. – Takto, drby byly v Oblačných zákoutích zakázané. Právě proto Tse RongWu využíval každou chvilku, kdy byl mimo domov! – Zmínil samozřejmě i záchranou světlici a výměna šibalských pohledů mezi těmi dvěma mu prozradila, že to určitě FenFangovi vmetou do obličeje, jakmile se vrátí…
Společně nakoupili zásoby a vrátili so do věže, když bylo deváté dopoledne. ZheMein a JiaHao v noci spali, takže nepotřebovali hned ulehnout. Místo toho pomohli se snídaní a tak, když se začali hosté probouzet, již bylo vše připraveno na vydatnou snídani a Tse RongWu se právě chystal, že se po nich podívá…
Nie FenFang v stával ráno pozdě a cítil se rozlámaný. Vyhrabal se z postele až v deset a pořád ho čekala dlouhá štreka než ze sebe udělal něco reprezentativního. Ve svém lepším šedém hanfu, které rozhodně nebylo určené pro boj, ale zato v něm mohl bez ostudy vítat hosty, vyšel z pokoje, až řádné omytý a učesaný. Na temeni hlavy měl malou sponku z tepaného stříbra. Když sešel dolů, hlasy jej překvapily. V denní místnosti už seděli oba postrádaní strážci věže a RongWu právě odcházel s tím, že snídaně je hotová a on jde zkontrolovat hosty. FenFang využil té trochy času, co měl, aby z těch dvou smějících se karikatur na kultivátory zvěděl, co jim zpropadeně trvalo tak dlouho!
V denní místnosti čekají na hosty dva stoly. Kolem jednoho sedí strážci věže a druhý je prostřený pro ně. Snídaně je na stolech a nádherně voní. Učedníci se snažili. Jsou tam misky s polévkou a také rýže s dušeným kuřecím masem. K pití je teplý šalvějo-mátový čaj a pokud by bylo třeba si přidat, v kuchyni ještě zbylo… | ||
| |||
 | Od noci do rána A-Yao / všichni Mohly to být klidně roky od momentu, kdy Li HuiYin zvedl dlaně a uvolnil guan z mých vlasů. Čas nezdál se přítomný, v hluboké propasti kde podvědomí s vědomím svádělo boj o mé tělo i myšlení, pro něj nebylo místo. V tu chvíli jedna ze stále se snažících myšlenek řekne, že možná bude nejlepší mladému učedníkovi ublížit a pokusit se jej tak posunout dále - nejen zastavit jeho snahu a zbavit se tím vlastního zmatku, strachu i touhy, jež působila - ale zároveň zahubit všechny city, které uvnitř sebe skrýval. Ale v následujícím okamžiku zahlédnu jeho slzy - ne jednu, proud slz bezhlesně řvoucí do světa sílu bolesti uvnitř jeho duše - a ta myšlenka se otřese v základech. Marně pokusí se obrátit zpět do hlubiny odkud vzešla - kde dříve byl ten, který věděl co říct a udělat, našla jen jeho roztříštěný obraz - a tak zkusí probrat vědomí a podvědomí z jejich boje a přimět je uvědomit si, co působí - podobně marně. Li HuiYinova omluva a všechna jeho slova jako by nebyla slyšena, slzy nebyly viděny. Až když místo tváře nastaví záda mému pohledu, sklouzne mi ze rtů jediné slovo, dokazující, že uvnitř těla přeci jen zůstala také mysl. "HuiYine…" Zvednu dokonce ruku, jako bych chtěl ho znovu chytit, zastavit, a… skutečně už ani nevím. Navíc oslovený už ani není v mém zorném poli, slyším jen otevření dveří. Odešel. A se ztrátou jeho přítomnosti opustí mě i ty poslední kousky myšlení. Nezbývá už prostor pro odůvodňování jeho odchodu - snad na zlomek vteřiny chci jej následovat, ale nepohnu se. Vykročím až o neznámou chvíli později a jdu, dokud neposadím se na kraj postele. Se stále nepřítomným časem může to být tisíce let, než skloním se a jednu po druhé stáhnu si boty. Jsou to jen automatické úkoly, se kterými srovnám je vedle postele, roztáhnu pokrývku a položím své tělo na záda na pevnou matraci. Prázdným pohledem sleduji strop a místnost se líně otáčí – snad je to mnou únavou, nebo už polospánek hlásí se o slovo, nevím a nezáleží na tom. Teď nezáleží již na ničem, nezbývala síla pro meditaci, pro dechové cvičení nebo procházku, pro cokoliv, co by mohlo to nicotu znovu zaplnit, a to čímkoliv, i kdyby jen bolestí. Nezbývalo než v tom prázdnu ležet s očima tak unavenýma a přitom s víčky nemilosrdně rozevřenými. Ať to bylo tisíce let nebo několik minut, ta drtivá prázdnota nedala se již nakonec snést. V životu nutném popudu pohnulo se mé tělo jakoby se snažilo uniknout neznámému děsu – a v leže na boku, nohy téměř přitisknuté k hrudi a pažemi objímající zmuchlanou přikrývku jako jediný pevný bod ve světě, si mě konečně vezme spánek, zmocní se mého vyčerpání a zabalí mě do své – milosrdně bezesné – náruče. … S desátou hodinou stojí již slunce vysoko na obloze, když otevřu oči – ale kdyby budil mě někdo dřív, nastalo by následně vše v tu hodinu, kdy tak kdokoliv učinil. Tak už tak či tak, nepamatuji si, že by někdy bylo ráno tak náročné. S prostým ranním rituálem, jež přijal jsem za vlastní automaticky, vychováván v něm odmala, nemíval jsem dříve žádné problémy – nebylo pro mě náročné probrat se a vstát, vykonat ranní hygienu a obléci se do čistých šatů, již bděle a upraveně vyjít z domu po snídani osamocené či ve společnosti bratra nebo strýce, i protahování nebo lehké ranní cvičení v soukromí uvítal jsem pro přípravu na další den. Dnešní ráno je však skutečně úplně odlišné. Skrčený v nezvyklé poloze, přetočím se nejprve na záda a vydechnu nepohodlím, kterým se mi ta odvděčí za nevhodné usnutí. S takovým obyčejným lidským vjemem zároveň promítnou se do mé mysli obrazy předchozí noci. Bříšky prstů vyhledám vlastní spánky a s jemným tlakem po nich zakroužím. Co se to vlastně stalo… Co jsem to udělal? Co si Li HuiYin myslel? Odešel kvůli mému chování, nebo čemukoliv, co honilo se mu pod hloubkami očí a pod slzami… a co to vlastně bylo? Rozumím vůbec ještě něčemu? Li HuiYine… vypadal jsem včera, a choval se k tobě nevhodně a sobecky, v každé chvíli kromě té jediné, kdy zvládl jsem tě zachránit, jsem ti ukázal, že jsem slabý – a ty jsi stejně pokračoval až do jediného momentu, a pak jsi utekl. Je dobře, že jsi to udělal – neumím si, nebo nechci si představovat, jak by na nás působilo, kdybys tak neučinil – těžké je vědomí, že ztratil jsem pro trochu péče všechnu svou vůli, musím si ale přiznat, že to tak bylo, že bych tě nezastavil, kdybys neodešel – a že nevím, kam by to vedlo, ani kam až jsi chtěl původně zajít, ani co přesně bylo tvou motivací – ale učinilo by to ještě těžší, co musíme udělat. Musíme si promluvit, jen doufám, že to sám víš… i když netušíš, co vím já, snad budeš ochotný se mnou mluvit. Jen… proč jsi vlastně utekl? Když omluva nezabrala, proč jsi tak změnil chování pro jedné prosbě… nebo to bylo před ní, jen nevšiml jsem si v zajetí vlastního těla? Snažím se vybavit si, co přesně se událo v těch pozdních hodinách včerejšího dne. Ale znovu se zastavím, když snaha přehrát znovu všechny okamžiky vzbouzí akorát ještě více zmatku, než aby dala řád tomu stávajícímu. Rád bych to pochopil – jakkoliv mohly mě včera dusit myšlenky a přesvědčovat mě o vlastní vině, teď snažím se myslet na to, že na vše jsou potřeba dva. Ale hledat Li HuiYinovy motivy je jen pátrání bez jistot. Tu nám může poskytnout jen upřímnost… rozhovor, který nezdá se o nich těžší než kdykoliv kdy přišel mi na mysl dříve, avšak teď připadá mi mnohem naléhavější. Li HuiYine… co vlastně máš ve své mysli… a proč jsi odešel z Oblačných zákoutí? Než přinutím se opustit takové myšlenky a vrátit se do reality pozdního rána, vybavím si ještě jeden detail dnešní noci. Slzy, které nezadržitelně, však bezhlasně prorazily si cestu na jeho tvář… nebyl jsem schopen na ně jakkoliv reagovat a teď otisknou se mi před oči a dlouho odmítají zmizet. I když musel jsem mu ublížit – minimálně tím, že neopětuji jeho city – nechtěl jsem jej vidět takto. Neznal jsem jej příliš dobře – a jak se ukazuje, tak i méně, než bych si myslel – ale rád bych jeho bolest zmírnil. Přikryji si krátce tvář dlaní, hned po ránu mi vlastní hlava hrozí ztěžknout do nezvládnutelných vah… vženu tedy hlubokým nádechem do plic vzduch a konečně se posadím. Doufám, že HuiYin zachytil ještě v noci Tse RongWua (předpokládal bych, že ten zůstal vzhůru nejdéle, aby pomohl kolegovi a poklidil) a vyřešil s ním své ubytování. Snad uložil jej na jiné místo, sdílel s ním vlastní pokoj nebo mu zapůjčil pokoj jednoho z chybějících kolegů – ani se nad tou myšlenkou nepozastavím jako nad neslušnou s ohledem na situaci. Nerad bych, kdyby nezbylo mu než spát na zemi, přestože hned dvakrát mě včera napadlo se k tomu sám uchýlit. Možná by nakonec bylo lepší, kdybych to i udělal. Po chvíli hlubokého dýchání a soustředění podaří se mi alespoň částečně utišit myšlenky a soustředím se na svou situaci. Pokud vstal jsem bez buzení, je již po desáté hodině – neměl bych déle otálet. Přesto však několik kroků bylo nezbytných. Trochou spirituální energie obnovím talisman z boku kádě s vodou a za zástěnou se svléknu, abych se následně ponořil do znovu teplé vody. Přivítá mě nečekaně konejšivě, však nedovolím si v ní zůstat déle, než je nutné – umyji ze sebe špínu a prach cest, později očistím alespoň základně vlastní ošacení, předtím, než se opět obléknu. S vlhkými vlasy teď nic neudělám, alespoň vysuším je co nejvíce do plátna, než s automatickou jemností upevním čelenku na jejím místě a i vlhké vlasy propletu pomocí spony - uschnou tak jako tak. Stejně jako všechny předchozí dny, nepohodlí se mě zmocní v okamžiku, kdy pohlédnu ke stojanu s vlastním mečem… avšak umístím jej k pasu společně s flétnou, zpět přiváži váček, urovnám postel, jen rychlým pohledem a povzdechem k zrcadlu vyprovodím se z místnosti. Než otevřu dveře, ještě se zhluboka nadechnu - přesvědčený tentokrát nepovolit ze svého sebeovládání, a rozhodnutý pokusit se o rozhovor s Li HuiYinem co nejdříve - vykročím ze zapůjčeného pokoje a vydám se vyhledat ostatní. Pošetilé snad, že mě nenapadne, že mladý učedník by již vůbec nemusel být ve věži. | ||
| |||
 | Útěk Lan XiChen
Jeho slova jsou jako ostří nože. Ano, podobná mi říkával kdysi. Vždycky… A přesto, jak mě v minulém životě těšila. Jak jsem se díky nim cítil živý a spokojený a řekl bych snad i šťastný, kdybych se nyní tolik nebál toho slova… Stojím a dlaně se mi třesou. Nejde to… Slzy opustili hráze víček. Náhle, jako jarní průtrž mračen překvapí z jasné oblohy. Nemůžu… nemůžu ti ublížit znovu. Už ne… Polknu a stáhnu ruce zpět. Raději znovu zemřu. Radši abych se už nikdy nezrodil… Roztřeseně couvnu od něho, ale nevzhlédnu. „ZeWu-Jun je tak laskavý…,“ vydechnu roztřeseně jednu dávno naučených frází. „Odpusťte… neměl jsem…“ ale všechna další slova se mi zarazí v hrdle. Najednou se přistihnu, že kráčím pryč. Ne kolem něj, obejdu zástěnu z druhé strany a nezastavím se ve střední části pokoje. Dveřmi už probíhám a mučivé zvuky z protějšího pokoje jsou mi výsměchem nad ubohostí. Co jsem si myslel, že dělám? Proč jsi mě v tom pokoji nechával?! Sbíhám schody do vstupní haly. Vyběhnu z brány a zastavím se na vrcholu krátkého schodiště. Dole je uvázaný oslík. Jeho zvířecí oči se lesknou v záři hvězd, které se mi vysmívají. A já mám chuť křičet pravdu, kdo jsem. Ať si mě vezme propast, ať mě třeba někdo zabije, jen ať už nikdy nemám šanci přilít ojel do ohně trápení muže, kterého jsem zanechal opuštěného v pokoji. Zmateného, nejistého, plného bolesti…
Jenže to se nestane. Slzy se nedají zastavit, ale já už je téměř ani nevnímám, stejně jako nechápu, jak toto tělo dýchá, jelikož knedlík v krku je tak veliký! Ale pohlédnu pod severozápadu k jihovýchodu. Mám se vrátit do Qinghe a nechat HuaiSanga, aby vynesl nový soud? Tentokrát osobně? Nikdo neví, že jsem to já. Mohl by si se mnou dělat, co by chtěl… Nebo se vrátit do Oblačných zákoutí a přijmout trest Lan QiRena, o kterém se Li Luan zmínil v dopise?
Vzpomenu si na toho chlapce. Čin, kterým se o vše připravil… Alespoň to ti dlužím, ne? Napravit tvou pověst. Dal jsi mi možnost ho znovu vidět. Vyvedl jsi ho z ústranní… Takže když odčiním prohřešky, které jsi napáchal, abys nám těch pár chvil dal, tak potom prostě zemřeš a nikdo nebude nic tušit… Zmizíš ze světa. Mohu se za tebe rozloučit s tvými přáteli. Mohu… Mohu očistit, co jsi sám očernil. I když to tvého ducha nezcelí, neboj se. Brzy tě budu následovat… Ale alespoň na tebe mohou vzpomínat v dobrém…
Jsem unavený, ale chvíli letu bych měl ještě zvládnout. Vypustím meč z pochvy a naskočím na něj. Ještě poslední pohled k oknu, XiChenova pokoje. Dávej na sebe víc pozor, ano? Než se rozletím směrem ke Gusu. | ||
| |||
| Prosby A-Yao Čekám… na co? Až pochopí, přijme omluvu a odtáhne se? Nezáleželo na tom, co by si dovolil udělat nebo říct, přijal bych to v tento moment s úlevou, že tím končí nabízená péče a její zneužívání. Opravdu však… s úlevou? Tak proč zachvěji se tak citelně, když pohladí mě bříška jeho prstů. S dalším závanem paniky, že pokud neodtáhne se sám, nebudu schopen své omluvě dostát, rychle jej pustím. Jen aby mě on znovu chytil. Bojuji s tím, jak chce se má tvář přitisknout dlani, jejíž prsty po ní přejdou tak jemně. Jen chvění prozrazuje ten vnitřní souboj. Proti touze po takové péči… proti její potřebě prohrávám. Je jen jediné východisko – kdyby sám mi ji odepřel. Však on jako by omluvu neslyšel, neřekne nic. Ale konečně znovu prodlouží vzdálenost mezi námi, jen… aby shrnul stranou prameny uvolněných vlasů s něhou, pod kterou mohu se uchýlit jen k prosbě, vyděšený tím, že nemám ani trochu vůle na poručení vlastnímu tělu. Když znovu mě chytí i druhou rukou a začne couvat, poslechne jeho pobídku. Cítím upřený pohled jeho očí, nejsem ale schopný je vyhledat vlastním. Nedělej to… nenabízej víc, nechci tě zneužívat. Nejsi ten, komu bych mohl tohle dovolit, s kým sdílel bych teď každý kousek slabosti, intimity… nehledě na to, co udělal. Způsobil mi tolik bolesti… zradil mě… ale já jsem zradil jeho stejně tak, pořád si říkám, kdybych jistěji a otevřeněji jej přijal… kdybych dovolil vlastním pocitům vyrůst rychleji a aktivně je následoval... neviděl by jiné možnosti, než které zvolil? Koho jsem zklamal více, svět, jeho, sebe? Příliš se již setřely v mé mysli hranice toho, co bylo správné a špatné, co odsoudit a co pochopit... nemohl jsem jej zavrhnout a zapomenout, i kdybych mohl tím dostát úlevy. O to více ne, když vlastní paží vzal jsem mu život, ten, jenž nikdy jsem vzít nechtěl… Jenže tu není. A já nemám nejmenší právo přijímat cokoliv od duše, jež milovala muže před třemi měsíci zapomenutého, který občas zvládl pronést slovo a opět zmizel. Muže, kterého navíc zřejmě idealizoval si více, než jaký skutečně byl… jako vůdce sekty, idol… snažil jsem se chovat k němu tak, jak přišlo mi řádné, a rozsypalo se mi to. Následuji jeho kroky a nezvládnu se ani přimět k pokusům slepit k sobě všechny dílky. A tak k vyslovené omluvě přidávám bezhlesné prosby. Celá má bytost prahne po nabízeném až příliš hladově. Pokud teď však Li HuiYinovi ukáži ještě více vlastní slabosti, bude ještě cesty zpět? Nechápu to, nejsem tím, kým myslíš, copak sám nevidíš? Ten muž nikoho by tak nevyužil. Pokud nic neřeknu, ztratím i poslední kousek sebe sama. "Prosím," vyslovím takřka neslyšně, co tak zoufale mi zaplnilo mysl. "Nemusíš tohle dělat… nejsi mi ničím podřízený…" Nezasloužím si to, zkusím dodat, ale to zanikne v těžkém polknutí. Řekl bych mu nevhodně vše o své slabosti, nechal ho pochopit, zbavil se nabídnutého… ale skrz mé rty nepronikne žádný další zvuk. Kdyby alespoň mě napadlo, že chce svou pozorností něčeho dosáhnout… snad pud sebezáchovy by byl silný dostatečně. Ale skutečně si myslím, že činí jen na základě vlastních citů. Třeba zachrání mě tím, že vyslyší tu tichou prosbu. Je to však vědomí toho, že nechci aby tak učinil, co brání mi nadále zvednout oči k jeho tváři – se vším co se v nich odráží nechávám je upřené na naše dlaně, nevěda tak, kolik mohl bych jinak vyčíst zase v jeho pohledu. Třeba našel bych v nich vykoupení, možná umožnilo by mi přestat myslet tak bolestivě, kdybych viděl, kterak odráží se v nich láska, starostlivost… tolik dalšího, nad čím bych se zamyslel… přesto nebo právě proto?... je nevyhledám. Ne, dokud neuvědomím si, že zastavil a více se na mě nedívá. Stojíme skoro u lázně, když spatřím konečně jeho tvář. Vypadá tak… zraněně? Možná lepší mu ublížit, byť po tom netoužím, třeba otočil by se k jiné cestě - ale s nedostatkem mé vlastní vůle zůstávalo na něm, co učiní. | ||
| |||
| Otázka touhy Lan Xichen
Řekl jsem příliš. – Udělal jsem příliš… S ozdobným guanem ve své ruce zatajím dech, když se prudce otočí. Jeho tvář je plná paniky. Vzal mé dlaně do svých. A já bych přál omdlít. Ztratit vědomí a odplout do ztracena. Jenže to nejde. Nemohu uniknout, protože si zasloužím každou kapičku jedu, kterou mi dokáže dát. Navíc se do mých chladných rukou od jeho doteku se mi po těle rozlévá teplo. Teplo které mi dokáže dát jen on a vůbec nesouvisí s tím, že jeho dlaně jsou podobně chladné, jako vždy bývaly a jsou i teď ty mé. V žíle na jeho krku vidím rychlý puls. Adamonovo jablko mu stoupá a klesá. Říká: „Ne“, ale… ne co? Bratře XiChene? A vůdce sekty Lan, mlčí. Jeho rty se otevírají naprázdno. Vlastně už jej ani nepřipomíná… Bolí mě u srdce vidět jej takto. Zastavil mě. Přesně jak jsem na to myslel a přece jinak. Nedává se mi do očí jako kdysi. V jeho hlase a tváři není obvyklá přirozená vlídnost. Jen strach. Řekni, co potřebuješ… Udělám cokoliv, oč požádáš… Dokonce i ten vytrvalý dotěrný hlas výčitek umlkl tváří v tvář děsivě zuboženému stavu Prvního nefritu. Za co se omlouváš, hm…? Zrovna ty! Ty jediný, který neudělal nic špatně… Jeho stisk zesílil, ale já se ani nepokusím stáhnout ruce zpět. Kdyby mi je měl rozdrtit na prach, byla by to malá cena, za chvíli doteku. Prosím nepouštěj mě… Mohl by že? Říct slova omluvy a pak mě odstrčit. Ale místo z toho se jeho ruce třesou. Je mi ho líto. Tak moc jsem mu ublížil, že se nyní není schopen ani podívat do tváře žáka, který o něj projevil starost. To já se mám omluvit, ty hlupáku! Nikdy bych mu tak neřekl, ale teď, kdy nedokážu ani pořádně popadnout dech. Li Luane, přivedl jsi mě, abych viděl, co jsem způsobil, že? Jemně se přiměji natáhnout prsty a pohladit ho na kůži. Vymaním jednu dlaň z jeho stisku a přikročím blíž. Naše těla se teď téměř dotýkají. A kdyby se mi snad pokusil pustit druhou dlaň, já jej chytnu zpět. Drzé chování od učedníka, vím, ale pokud mě nezastaví. Nenastaví jasné hranice. Jak mám přijmout tvé ne, když se tváříš takto, XiChene? Odložím sponu na toaletní stolek a pak couvnu. Dovol mi to. Dovol sám sobě přijmout trochu laskavosti… Alespoň dnes večer. Odhrnu mu dlouhé prameny vlasů z té nejúžasnější tváře, na kterou jsem kdy v životě pohlédl, a zastrčím je za jeho uši. Kterýkoliv může být náš poslední a ty to ani nevíš tak… pojď! Chytnu jej oběma rukama a začnu couvat směrem k lázni. Jdu místností po paměti. Couvám a ke kádi s pohledem upřeným do jeho hlubokých očí, ve kterých toužím spatřit jiskru namísto bezedné propasti nedostatku, který tam vidím právě teď. Nemusíš mi dovolit dělat nic, co nechceš. Ale opravdu to nechceš? Pochybuji vzhledem k tomu, jak ochotně se zprvu zaklonil a nechal mne rozpustit jeho vlasy. Mé prsty je něžně kartáčovaly, jakoby byly inkoustem protékající mi mezi nimi. A nyní se stejnou opatrností svírají a hladí přitom jeho ruce. Jsem si jist, že má tvář odráží každou z mých emocí. Lásku, touhou, vinu, bolest, starostlivost… Zítra si budu vyčítat, že jsem se neudržel. Že jsem mu podlehl. Že jsem mu nedovolil držet si odstup, jak se snažil. Ale dnes. Když jsme se tak náhle potkali. Když mě sevřel v náručí dřív, než já stihl vymyslet vhodný plán, jak s ním budu mluvit, až se potkáme… Chci… chci… Nemáš nárok nic chtít!, zamrkám bolestně a sklopím pohled na špičky jeho bot. | ||