Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Nevědomé touhy A-Yao Překvapeně zvednu oči s jeho kroky, sleduji jeho dráhu v zrcadlu až za má vlastní záda... měl jsem mu to dovolit? Napadne mě tentokrát hned, že ne. Nadechnu se i k odpovědi... jenže zastaví mě odraz jeho chvějících se dlaní, dotek prstů... neuvědomím si ani, jak automaticky se má hlava lehce zakloní, jak okamžitě se má bytost přimkne k té péči, svěsím pomalu vlastní ruce, opojený takovým obyčejným gestem. Na malý moment přivřu oči... Možná kdyby to neřekl, dovolil bych si přivřené oči zavřít zcela a přijmout jemnou péči, která tolik mi chyběla, aniž jsem přiznal to alespoň sám sobě. Snad vydechl bych, uvolnil ramena a podvolil se... zapomněl na naši situaci, zapomněl, kdo je... S myslí ponořenou dál, než leží realita, třeba bych nechal jej nejen rozpustit mé vlasy. Jenže ta slova přijdou a vrazí do mého těla jako ledová kra. Uvědomím si, co jsem připustil, i kdyby jen na pár chvil. Jen pro ten hřejivý pocit, pro uvolnění z něžného doteku, které ani nepatřilo Li HuiYinovi... Jeho dlaně byly jen náhradou za jiné, nebyla to jeho péče, po které ve skrytých hlubinách podvědomí křičelo celé mé tělo. Nikdy jsem neměl přijmout, aby dělal takové věci jen pro svou oddanost, pro své pocity, pro "vůdce sekty", aby se snižoval. Uvědomím si, že jen sprostě jsem využil jeho citu, pro který nemohu udělat více, než jej odmítnout. Využil... zneužil, nic více. Neopustitelně. Třeba ne vědomě. Ale možná bylo horší. Otočím se k němu s panikou ve tváři, bez šancí nebo snahy ji skrýt. Zachvátí mě a vezme mi dech. V šoku z toho, jak jsem se zachoval, mu chci vše říct, přitom nevím co vlastně je "vše". Chytím jeho dlaně rychle, však ne pevně, jakobych mu jen bránil v čemkoliv, co chtěly by udělat dál, z dalšího kousku péče. "Ne..." začnu a ztratí se mi hlas. Ne... co? Nedělej to? Nemusíš to dělat? Nesnižuj se? Nebo jen ne - ne, není třeba, ne, zvládnu to sám, ne, postarej se o sebe... měl jsem vůbec byť to nejmenší právo teď mu ještě říkat, co má dělat... Veškeré věty zdají se úplně špatné, objevují se a mizí nevyslovené, přetahují se o to, kdo jsem, měl bych být, chtěl bych být... a zastaví se až na dvou slovech, jediných, které dokáží prorazit si cestu až skrz mé rty, kdy roztřeseně zazní. "Omlouvám se." Využiji je jako kotvu, abych přiměl svět přestat se točit. Skloním pohled a spatřím, že místo jemného zachycení držím ho teď pevněji - držím ho jakoby měl utéct, nebo já spadnout a jsou to teď mé ruce, které se třesou. Nevěděl bych, kdyby něco řekl. Vůbec neuvědomuji si, zda vůbec něco udělal od toho, kdy řekl těch pár slov. Nedokáži zavřít oči ani je zvednout k jeho tváři. Se všemi maskami spadenými... nezvednu hlavu, a tak rozpuštěné horní vlasy překryjí mi tvář. Přijdu si jako paralyzován. Nevím skutečně, co mu jiného říct. Zamiloval se do špatného muže, znovu se ukazuje, že jím nejsem - snad bylo by nejlepší, kdyby si to uvědomil. Od ideálu, který měl nejspíše před očima, od onoho idolu "vůdce sekty", měl jsem teď daleko jak jen to šlo. | ||
| |||
 | Jen ty máš právo mě mučit… Lan XiChen
Vycítím jeho pohled a mé srdce se na okamžik hrozí zastavit. Projede mnou záchvěv, jakoby na mne znovu sáhla smrt. I kdybych nyní zemřel, že nesplnil jsem svůj úkol, pak se má duše rozptýlí a MingJue zůstane v podsvětí sám. O co horší to může být? Nechci však zmařit XiChenovy naděje. Zabojuji ještě o jeden další úder srdce a vyjde najevo, že můj čas nevypršel. Že mne jen jeho očí drtí silou výčitek, které si neuvědomuje, že by je měl vpálit do této mladické tváře. Takže? Jaký je tvůj ortel ZeWu-June? Mám zůstat, nebo odejít? Vzpomínám si, že byl vždycky tak laskavý. I když jsem ještě nebyl nikým, nikdy se nade mnou nepovyšoval. Nikdy netěžil ze svého postavení či původu. Vždy mě zastavil, když jsem mu chtěl posloužit, jakkoliv jsem dokázal… Oh, bohové, přál bych si, aby to udělal znovu! To jistě!, odfrkne si můj vnitřní hlas. Až slunce vyjde na západě a tráva nebude zelená, vysmívá se mi. A co, že si vydržuji vzpomínky? Jsou všechno, co teď mám! A kdybych byl upřímný alespoň sám k sobě, vzpomínky na dobu, kdy jsme se skrývali před klanem Wen byly vším, co jsem skutečně měl už dlouho před mojí smrtí. Titul vůdce sekty, manželství s nevlastní sestrou, pletichy a vraždění, nic z toho neučinilo můj život plnější, než chvíle strávené s ním. Čím víc jsem toho spáchal, tím méně jsem si je dokázal opravdu užít. Uvědomoval jsem si, že nezasloužím jeho společnost a přesto jsem se jí nedokázal vzdát. Neexistovala možnost, abych se mu upřímně se vším svěřil a pošpinil tak jeho duši. Bál jsem se, že ztratím jeho přízeň a náklonost. Kdyby se to mělo stát… Smrt by byla milosrdnější. Až se dozví, kdo jsi, zabije tě znovu. I když mu to nepovíš, jednou na to přijde. A když ne, stejně ho neuděláš šťastným. Nemůžeš. Jsi dobrý ve lžích, v zabíjení a intrikách, ale v ničem jiném. A když budeš dlouho lhát a předstírat že jsi Li HuiYin, proč by ti kdykoliv později měl v čemkoliv věřit? Náhle můj vnitřní sebemrskačský monolog protne XiChenův hlas. Jeho slova, že nemusím odcházet, mi znějí v mysli. Dlouze si vydechnu. Úlevou i povzdechem zdá se. Trhaně přikývnu a narovnám se. Sleduji jej, jak odkládá meč i flétnu. Uvědomím si, jak moc bych jej zase chtěl slyšet hrát. Pozoruji každý jeho pohyb směrem k zrcadlu, kdy si z vlasů stáhne stužku a můj dech se zatají. Vždycky jsem si přál být tím, komu ji jednou dáš… Zkousnu si ret, když vidím, jak odkládá stužku na stolek. Až pozdě si uvědomím, že kráčím. Zastavím se necelý krok za jeho zády. Co to dělám?!!! Poplašný zvon zní mým vědomím. „Dovolte mi pomoci,“ slyším svůj, přesněji Li HuiYinův, třesoucí se hlas jakoby z velké dálky. Natáhnu chvějící se dlaně k jeho vlastním, které se pokoušejí zápasit se sponou. Otřu se prsty o jeho v elektrizujícím náznaku, že si to převezmu a pokud mi dovolí účastnit se, rozpustím jeho onyxové vlasy sám, stejně jako kdysi. „Vůdce sekty si potřebuje odpočinout,“ vydechnu. „Tento pokorný žák, se rád postará o jeho pohodlí,“ zarazím se. | ||
| |||
| Masky Všichni, A-Yao Zpět v denní místnosti, když zahleděl jsem se k bratrovi abych mu kývnutím vyjádřil souhlas s Wei Yingovým nápadem, abych mu zabránil v dalších obavách, i kdyby propadnout by se mělo nebe nevzal bych své rozhodnutí zpět. Ne, když zahlédl jsem v jeho očích, čeho nikdo jiný, tedy nejspíše kromě Wei WuXiana, neměl šanci si všimnout. Přes to, kolik všeho bylo dnes jinak, některé věci nezmění se nikdy - stále jsem zůstával jeho bratrem, stále choval jsem jej tak pevně v srdci - a tu tvář ne nepodobnou mé vlastní vídal jsem co si pamatuji, a dávno naučil se v ní zachytit, co by bratr nikdy neprozradil. Ta prostá radost, kterou tak dlouho postrádal jsem v jeho očích dříve, než poznal Wei Yinga, a po jeho smrti, zahřeje mne a otiskne mi na tvář snad první skutečně upřímný a radostný úsměv po dlouhé době. Nezáleží na tom, že mě pevně svírá smutek kdykoliv vidím jejich blízkost, jeho štěstí pro mě bude vždy jednou z nejcennějších hodnot. Byl čas mu již více nezamezovat. Díky němu bylo snažší, alespoň na chvíli, opustit od vlastních trápení, i výběr pokoje zdál se náhle tou nejjednodušší záležitostí. O krátkou chůzi a několik zdvořilých úklon později, po klasicky veselém přání od Wei Yinga, jež doprovodil jsem kývnutím, a starostlivém pohledu od WangJiho - stále s jeho předchozím výrazem před očima nemohl jsem víc, než pokusit se jej uklidnit dalším úsměvem, tentokrát již ne tak přirozeným - stanul jsem před protějšími dveřmi do našeho pokoje. S bratrem mimo dohled stáhla se radost z jeho radosti stranou a uvolnila opět místo příliš velkému oblaku myšlenek. Uvědomím si náhle silně přítomnost Li HuiYina a nejistotu, která se mě při pomyšlení na interakci s ním provází. Čeká, že půjdu první, a také to udělám - alespoň na chvíli tak odvrátím od něj tvář, tiše, ale hluboka naberu dech, pokusím se znovu upevnit soustředění. Vlastně připadá mi to jako dusivá a vyčerpávající maska, o co se snažím, ale jak mohl bych bez ní teď fungovat. Možná že v jistém rozsahu byla se mnou již od chvíle, kdy opustil jsem šerý dům v Oblačných zákoutích… jen v přítomnosti bratra a jeho partnera podvědomě jsem ji nemusel tolik vypracovat a tak silou na ní lpět, mohl jsem nechat svou mysl svobodně plout a jen když hrozila příliš se roztřást, tak že ani v přítomnosti toho nejbližšího nemohl jsem ji nechat, skrýt ji. Bylo to sobecké, skutečně, nenasadit ji hned od počátku pevně a detailně provedenou. Zastavím jen na dva kroky od dveří, když mě Li HuiYin obejde. Upoutá tak můj pohled, sleduji jak prohlíží a kontroluje místnost, koupel… chtěl bych jej zastavit, že není toho třeba, že nemusí... ale možná oba potřebujeme ještě tento okamžik. Ten skončí, když vrátí se a s jeho dalšími slovy už nemohu než shlédnout ke tváři, jež nabrala nyní tolik zdravější barvy… na okamžik srazím se pohledem s jeho očima… rád bych jej uměl uklidnit tak přirozeně, jako dříve, ale sám mám problém už jen s odpovědí. Pokud jej pošlu pryč, co to bude říkat? O čem zdánlivě vypovídat? Nepovzbudí to akorát dojem, že je mezi námi třeba opatrnosti, nevzbudí to akorát daší rozpaky, nebo snad hůře - naděje? … Nemohl jsem mu nabídnout, co nejspíš by chtěl, a ani nedokážu pustit z hlavy, co vím. Když ho pošlu pryč, bude to jen obrazem chaosu, jenž ve mě víří? Způsobí to akorát zmatek také v jeho mysli? Rozbije to mou snahu, mou masku? Bude to pro něj horší nebo lepší? Kdybych dříve musel sdílet pokoj s učedníkem našeho klanu, nechoval bych se k němu nadřazeně jen kvůli postavení či věku. Pravděpodobně bych nechal rozhodnutí na něm, jen bych jej ujistil, že nemusí odcházet pro mé pohodlí, ani by mi jeho přítomnost přímo nevadila. Zdvořile jsem přijímal, někdy stejně zdvořile zastavoval, ale nikdy nevyžadoval od ostatních podřízené chování. Samozřejmě bych se nezamýšlel, zvlášť při umístění vany za zástěnou, nad vhodností přítomnosti druhého muže v místnosti při koupeli, ne kohokoliv jiného, než… rozhodně však nemohu nechat své myšlenky znovu uklouznout, donutím se zaměřit pozornost opět na Li HuiYina a naši situaci, čekání na odpověď začíná být příliš dlouhé, než aby nebylo zaznamenáno. Skutečně rád bych v soukromí vydechl, poslal bych ho pryč jen pro své pohodlí. A to zkrátka neudělám. Pokud bude chtít on z vlastních důvodů odejít, měla by to být jeho volba… než nadechnu se k odpovědi, náhle napadne mě ještě jedna varianta, na malý moment skutečně mě zláká odejít naopak sám - přenechat mu pokoj i koupel a vyhledat klidný kout. “Nemusíš odcházet,” ujistím ho místo toho a pokouším se znít jistěji, než se cítím. Co nejklidněji vykročím k podstavci na meč a uložím do něj Shuoyue - mimoděk unikne mi skrze rty úlevný výdech, skoro přestal jsem vnímat při všem dalším, jak tíživě působilo jej nést. Také Liebing odložím a zády k učedníkovi krátce přivřu oči. Co teď? Stejně jako při zamyšlení nad pokoji napadne mě, že měl bych - že dlužím mu - prostor pro hovor, pokud bude chtít nějaký vést, to bylo to nejmenší co jsem mohl udělat... Byla koupel přednější? Talisman ji udrží teplou, všiml jsem si jej, když jsem pozorovat jak HuiYin kontroloval naše ubytování… Možná koupel byla další možnost, jak nejprve se na takovou možnost připravit, možná nejen pro mě… A skutečně již příliš vyčerpaný rozhodnu se nejprve alespoň pro okamžik odpočinku při koupeli, odložím na jednu z komod vedle flétny ještě váček qiankun a vykročím k zástěně abych mohl odložit šat… když zachytím koutkem oka zrcadlo. Příjemnější by mi bylo, kdyby bylo umístěné v soukromí spolu s kádí, to by ale zároveň nebylo vhodné, takhle tvořilo s komodou a hygienickými potřebami vlastní koutek. A i když na moment uvažuji nad vynecháním tohoto kroku, myšlenka na pot dnešního dne, prostředí mokřad a dlouhé prašné cesty, přiměje mě přeci jen změnit směr z zrcadlu. S naučenou opatrností uvolním stuhu čelenky a na moment jen držím ji v dlani a mimoděk palcem přejedu po bílé látce, pak ji odložím na stolek. Než začnu vyplétat z vlasů sponu a rozplétat jejich horní uzel, abych připravil je na koupel. | ||
| |||
 | WangJi a vany Všichni, Lan WangJi I když vyhlížím, že je vše jasné, stejně se mi uleví a zároveň mě chytne jen těžko potlačované nadšení, sotva Lan Zhan potvrdí má slova. Stranou všechny problémy, konečně jej budu mít jen pro sebe… s tím se má mysl úplně automaticky odprostí od všeho nezahrnujícího zamčený pokoj a WangJiho. “Dobrou noc, dobrou noc všem, krásné sny,” popřeji po krátké cestě k pokojům jen ostatním s mávnutím, než projdu dveřmi - skoro ani nevěnuji pozornost místnosti za nimi, těžko by mě mohlo něco zaujmout v radostném očekávání, kterému konečně dojde trpělivost sotva se zaklapnou dveře. Jenže Lan Zhan je rychlejší. Než bych se stihl k němu nalepit sám od sebe a neskončit u toho, náhle ocitnu se v pevném objetí. Jak kdyby sdílel tak se mnou závoj klidu, jež ho vždy obklopoval, horlivost vyprovokovaná jen vidinou soukromí s ním na krátko ustoupí… A nechá mě na moment jen vychutnat si jeho blízkost. V elegantním oděvu svého klanu, vždy tak pečlivě upravený, narovnaný, klidný, silný… Mohl jsem být i uprostřed tornáda a přesto jako nyní se uvolnit uvnitř jeho paží, opojený vůní jeho vlasů, jeho kůže… jakkoliv jsem jej chtěl po příchodu na pokoj provokovat, líbat, svlékat, svádět, provokovat ještě víc a vynahradit si vše, co jsme si odpírali… spokojeně přitisknu tvář k jeho hrudi. Sebevíc silně by mě držel, nemínil bych si stěžovat. Než se stihnou všichni ďáblové v mé duši znovu probrat, opilý jeho přítomností (o kolik snadnější bylo mě opít takto), zvednu ruce - a opět WangJi je rychlejší, akorát když začnu znovu vnímat a prsty provokativně přesouvat po jeho bocích k pasu, než bych se nadál ocitnu se u něj v náručí. Automaticky mi pohled sklouzne k jeho tváři a následně k posteli, v břiše mi zašimrá, když tu změní náhle WangJi směr. Sotva pochopím jeho úmysly, zamávám nohama a nadechnu se k protestu. Dobře, koupel asi byla lepší jako první v pořadí, ALE! Nezapomněl jsi na něco? "Počkej, počkej, Lan Zhaneee…" Ale jako by na něj snad takové prosby někdy působily, natož abych to po nich chtěl! Sotva skončím pomalu od ramen k patě ve vodě, hned se natáhnu a pokusím se omotat paže kolem jeho krku. Vím, že by se mohl mi vymanit, nebo mi utéct, ale snad to neudělá - a pokud ne, dočká se za to odměny ve formě polibku, který museli jsme si odpírat celých pět dní - PĚT DNÍ!!! Dávno probraný z omamného objetí, přitisknu své rty na jeho s veškerou horlivostí, jež takové odpírání způsobilo - jen abych vzápětí nemilosrdně upevnil sevření kolem jeho ramen a zad, zapřel se a pokusil se jej za sebou stáhnout do koupele - s bublaním smíchu a škádlivým: "když rozbiješ i tuhle vanu, budeš mít co vysvětlovat!” | ||
| |||
| Co je štěstí? Všichni, Lan XiChen
Ne nadarmo se říká: „Pozor na to, co si přeješ, mohlo by se to splnit.“ V první chvíli jsem se opravdu musel přinutit na mistra Tse nezírat. „Oba pokoje pro hosty, jsou připraveny.“ „…na více než dva případné hosty…“ „…pokoje ihned připravím…“ Nejraději bych si vrazil facku, že jsem si to neuvědomil dříve! Panika, která se o mé vědomí pokoušela už dříve, se znovu přihlásila o slovo a já ji… opět ignoroval! V duchu jsem vážil všechny kombinace, které takové uspořádání nabízí. Já + Lan WangJi Já + Wei WuXian Já + …Lan Xichen… Žádná možnost klidu a samoty. Žádný čas na odpočinek. Přesto pokud bych si měl vybrat já… Nezasloužíš si být s ním o samotě. Nezasloužíš si ani dýchat stejný vzduch. Nezasloužíš si chodit po téže zemi… Vím! Vím to… Ale jsem tu, že?! Li Luan se tak rozhodl a tak… já musím… Dech se mi zrychlil. Ruce skryji do rukávů, aby nikdo nespatřil jejich třas. Jako host v cizím těle, kterým bráno doslovně opravdu jsem, sleduji, jak si Wei WuXian usurpuje společnost svého kultivačního partnera, kterými předpokládám, že se stali po mé smrti, jako svého nočního spojence. Což ovšem znamená, že… Přinutím se nepodívat na XiChena. V hlavě mi víří chaotický vír myšlenek, který se pokouším zastavit a dát mu řád. Co by udělal žák Gusu? Zvednu se. V mírné úkloně spojím paže před sebou a čekám až projdou. Ti dva i ZeWu-Jun. Zařadím se krok za něj. Tvářím se vážně a hlavu mám sklopenou, jako bych nebyl host jen služebník. To je role, která mi jde. Která je známá, zakořeněná hluboko v duši. A i když se tato tvář nepřiblíží podmanivé vlídnosti, kterou jsem kdysi uměl vykouzlit, pro teď se ji snažím udržet bezvýraznou. Určitě se zase červenám… Soudím, dle horkosti, která mi zahřívá líčka. Tak jo. Jak by uvažoval Li HuiYin? ZeWu-Jun je vážený vůdce sekty. Nejdůležitější osobou pro něho. Bude chtít, aby se za každých okolností cítil komfortně a příjemně. Bude chtít dát najevo své štěstí, z toho, že jej opět vidí. Trocha nervozity po záchraně života před sedmihlavou stvůrou je rovněž na místě. Navíc je hluboce zamilovaný, i když to Lan XiChen neví. Mohl bych v náznacích… Beztak už jsem to asi udělal… Alespoň v tomto ohledu se mé pocity s těmi chlapcovými shodovaly. Jenže to mě přivádí k otázce, kdo vlastně jsem?
- Meng Yao by po příchodu do pokoje zavřel dveře, spěšně zkontroloval v několika málo rychlých pohybech bezpečnost i zařízení pokoje. Případné nedostatky by ihned napravil a přitom vlídně pronášel uvítací řeč. Vyzval by vůdce sekty Lan, ke koupeli a diskrétně počkal mimo místnost, kde by třeba strávil čas praním jeho oblečení a vrátil by se až po hodné chvíli, aby měl jistotu, že vůdce sekty je již očištěn a ideálně uložen. - Jin GuangYao, by kráčel po jeho boku. Uvedl by jej do pokoje, ale neodešel by kvůli jeho koupeli. Nechal by jej vklouznout do lázně, šaty by nechal vyprat někým jiným a sám by nabídl XiChenovi umytí vlasů a zad. Zbožňoval se jej smět dotýkat… - Li HuiYin…
Pravda je, že nevím, jak by se opravdu zachoval. Já se vždy řídil zdvořilostí a slušností a napínal hranice jen tam, kam je XiChen posunul. Jenže zkoušet to znovu? Projít si tím? A směl bych vůbec? Zkoušet jej opravdu svést… Jen z toho pomyšlení se mi zatočí hlava. Vím, že ze všech lidí právě já ho jsem hoden nejméně. Co je vlastně kýžený výsledek? Chci, aby miloval Li HuiYina, nebo mě? Chci to vůbec? Nepřineslo by mu více štěstí, pokud by žil bez toho? Štěstí… Co je štěstí…?
A právě v té nejméně vhodné chvíli jsme uvedeni do pokoje. Nevzhlédnu k HanGuang-Junově pohledu, který si vymění s bratrem. Ani neprojdu do místnosti dříve než ZeWu-Jun. Je mi úzko, když se za námi zavřou dveře. Je to podobný pocit, jak být zavřený v Hale šavlí v Nečisté říši s naštvaným Nie MingJuem. Víte, že neexistuje žádná výmluva, protože vás viděl zabít, a přesto to musíte zkusit, neboť jediný další výsledek je vaše smrt. A já teď? Nemohu ani nic říct!
Přelétnu místnost pohledem. Mám pocit, že se se mnou točí celý svět. Podlaha připomíná vlny moře víc než pevné dřevo. Jenže to poslední co potřebuji je, aby mne musel Lan XiChen znovu zachraňovat. Slyšet jeho srdce tlouct byl vzácný dar. Ale vím, že stát se to znovu, okamžitě podlehnu a roztaju v těch velkých rukou.
Nervózně vykročím a prohlédnu místnost. Potřebuji se zaměstnat nějakou činností. V této chvíli je to životně důležité! Zkontroluji teplotu vody. Příjemně teplá. Všimnu si, že talisman na boku kádě ji udržuje teplou. Všímám si také, že jsou zde dvě lůžka. Jedna normální postel, druhá rozložené jen z dek a polštářů z vnější strany krycí stěny. Rozumné členění. A pak se vrátím do středové části se stolkem a snažím se podívat vůdci sekty Lan výš než na hruď. Tak jo… Musím něco říct. Musím… „Voda je skutečně připravena, vůdče sekty, mám odejít?“ Jestli to prve byly rozpaky tak nyní nemám daleko od samovznícení. Pošli mě pryč… Udělám nějakou hloupost, jestli mi dovolíš zůstat…, prosím jej v duchu. Ačkoliv moc dobře vím, jak by bolelo, kdyby to skutečně udělal. | ||
| |||
 | Rozdělení – váhání – a konec zábran Všichni, Wei WuXian
Když si bratr vezme jídlo a začne jíst, mohu si vychutnat své. Není to jídlo z Gusu, ale XiChen teď maso potřebuje víc než kdy jindy. Navíc já sám už se naučil jíst kdekoliv a cokoliv, včetně kořeněných jídel, za časů, kdy jsem se snažil přiblížit Wei WuXianovi co nejvíce to život dovoloval.
Nie FenFang odpověděl a my se zatím věnovali jídlu. Dokonce i vůdce věže něco zakousl a náš hledaný, ztracený a nalezený též. Otázka, co dál vězela mezi námi všemi. Pravdou se ale zdálo, že ráno moudřejší večera. A toto staré přísloví mne přivedlo zpět k myšlenkám ohledně rozdělení nočního rozmístění, kteréž se staly akutnějšími ve chvíli, když se Tse RongWu vrátil s oznámením, že jsou oba pokoje připravené…
Přelétl jsem pohledem Li HuiYina, Wei Yinga i XiChena. Všechny mé předešlé úvahy se vrátí zpět. Ačkoliv je Wei Ying z nás možná nejzpůsobilejší na to, aby z mladíka vytáhl kýžené informace o tom, co mínil učinit, rozhodně si nemyslím, že by spolu měli zůstat přes noc v jedné místnosti. Navíc i v tomto bude možná ráno lepším časem pro otázky. A pokud jsou chlapcovy city skutečně takové, jaké se zdají, pak nyní, když vůdce sekty vyšel z ústranní, určitě neuteče. Jistě nebude chtít popřít tři měsíce klečení… Proto ho teoreticky můžeme ubytovat kdekoliv. A paradoxně, i když se mi ta možnost zdála zprvu nejschůdnější, shledám, že by nebylo moudré, aby můj manžel sdílel pokoj s mým bratrem. Ne, kvůli svědkům, ale kvůli jeho výřečnosti. Velmi snadno by mohl bratra zasypat otázkami a co když ten by se necítil připraven odpovídat? Znám ho. Jistě by to zkusil, navzdory vší bolesti, kterou by to působilo…
A tak, když mě Wei Ying osloví, zadívám se mu přímo do očí a malý králíček v mé hrudi se zatetelí blahem. Celou svou bytostí skutečně chci jít spát s ním. Kývnu, vstanu, pohlédnu na bratra. Lehce se ukloním shromáždění. „Dobrou noc,“ říkám. A omlouvám se, bratře…
Tse RongWu nás doprovází k našim pokojům. Jsou jen o patro výš a hned naproti sobě. Přijmu zdvořilou úklonu mladého mistra Tse, vejdu hned po Wei Yingovi. Ještě věnuji poslední starostlivý pohled bratrovi. Budeš v pořádku? Ale popravdě vím, že i kdyby nebyl, neřekl by opak. Nepomyslel by na něj. Vždy na mě bral ohledy, i když mu bylo nejhůře…
A tak se námi zavřou dveře. Navzdory obavám o bratra, nebo možná právě kvůli nim, hravě překonám vzdálenost mezi mnou a mým partnerem. „Wei Yingu,“ vydechnu a silně si jej přivinu na hruď. Alespoň to. Provokoval mě. Celou cestu to dělal, i když možná nevědomky. Každý bezděčný dotek, okamžik blízkosti, kterou bylo třeba vzápětí roztrhat. Jak jsem vůbec mohl rozhodnout, že vytvoříme tuto vzdálenost?! Chci ji zase zmenšit, chci, aby neexistovala…
Pokoj je zařízený převážně prakticky. Jedna postel, zástěna na svlékání, před kterou rozložil RongWu další provizorní lůžko, a na druhé straně místnosti další zástěna a za ní připravená káď s teplou vodou. Prostor uprostřed disponuje jedním nízkým stolem a dvěma polštáři. Jde zde také stojan na meč a nějaké prázdné police a komody se svícny, psacími potřebami, zrcadlem, umyvadlem a všemi předměty denní potřeby.
Chytnu Wei Yinga pod koleny a zvednu ho do náruče. Rozhodně se dnes večer umyjeme… Vezmu jej nedbaje všech případných protestů směrem k lázni a oblečení neoblečení, položím ho do vody. | ||
| |||
| Jak se zachovat? Všichni S pozorností násilím připnutou na mladého kultivátora klanu Nie čekám, až sám dopije a zodpoví mé předchozí otázky, ke kterým Wei Ying přidal ještě vlastní - a nevědomky mi tím i pomohl zpět ke soustředění. Mezi jeho slovy však nemohu přehlédnout bratrův pohled a otočím k němu vlastní - jeho intenzita mě překvapí, až chvíli mám pocit, že snad mohl by mi vidět až do předchozích myšlenek - ale pochopím záhy když vidím, že sám začal se věnovat jídlu. Opravdu... hlad ozve se v tom uvědomění i v mých útrobách, takový fyzický vjem přijímám skoro jako probuzení, opět jsem se soustředil tolik na záležitosti mysli... natáhnu se a po bratrově vzoru sáhnu po bochánku, který způsobně začnu jíst. Lákavá zdá se teď nedaleká stěna, o kterou dalo by se opřít a jíst... FenFang zakončí své odpovědi. Příliš novinek se však nedozvíme, opak ani nebyl příliš pravděpodobný, a přestože FenFang zdá se plný víry ve své kolegy, neopustí mě ten nepohodlný pocit. Možná zkrátka jen poté, co zkazilo se tak jedno prověření monstra, už mám tendence myslet černě - možná byl čas ponechat veškerá rozhodnutí po odpočinku. Máme možnost něco málo pojíst, když tu, jak kdyby měl Tse RongWu právě ten samý pocit ohledně odpočinku, upozorní nás na připravené pokoje a lázně... dva pokoje. Vím, že říkal něco takového ještě před svým odchodem, však nevěnoval jsem více než vděčnost přípravě ubytování obecně, příliš jsem se nepozastavil nad případným logistickým uspořádáním... však teď se tato otázka vyskytne, a to neodvratitelně. Uvědomím si náhle, že tuto noc nemohu trávit sám. Přestože nepochybuji ani na moment, že usnul bych skutečně i právě zde na dece, bylo by to zkrátka příliš nevhodné a navíc neslušné odmítnout pohostinství. A ani mě nenapadne ještě jiná varianta, tudíž dožadovat se snad více prostoru i v soukromých pokojích zdejších kultivátorů, kteoru považoval bych vyloženě za neslušnou. Poděkuji zdvořile s pokusem nedat najevo své myšlenky. Přesto se neubráním pohledu k bratrovi - zvyklý vyhledat jeho tvář, když chtěl jsem sdílet nevyslovené myšlenky, nebo se ujistit, co myslí on - mám jen já pochybnosti ohledně našeho nočního uspořádání? Kdybych po vzoru předchozích nocí sdílel pokoj s WangJim, Wei WuXian by musel být s HuiYinem, což samozřejmě nebylo vhodné. Automaticky se nabízí, že bratr bude sdílet pokoj se svým partnerem, však... zabráním si v pohledu k mladému učedníkovi, se kterým bych v tom případě sdílel místnost já. Jak se jen zachovat? Z podstaty nepomyslím skutečně na to, že bych zahodil slušnost a šel za svým přáním, tedy nocovat o samotě. Co by si přál Li HuiYin, to už jsou myšlenky, do kterých se nechci pouštět. Jak bude působit, kdybych v pokoji byl s Wei Yingem? Nehledě na to, že to byla představa nezvyklá, jistě by to šokovalo zdejší kultivátory - pokud tedy věděli o pověstech pravdivých i nepravdivých - bylo by to opět nespravedlivé vůči bratrovi i jeho kultivačnímu partnerovi - a jak by to působilo na Li HuiYina? Zase si vzpomenu na obsah jeho dopisu, o kterém on ani netuší, že jej znám. Jak jej neranit, nepovzbuzovat nechtíc jeho city a být mu obrazem, který pro něj měl jsem být? A pak, poté, co udělal, neměl bych... nedlužil jsem mu možnost hovoru? Nehledě na to, že bojuji s vyčerpáním a jistě i on musí být po cestování a boji unavený - kdyby chtěl ještě oddalovat odpočinek a cokoliv říct, nebylo by správné dát mu možnost? A z druhé strany, WangJi a Wei Ying si omezování kvůli mě také užili dost... Kdybych byl mužem jako před měsíci a nevěděl o Li HuiYinových citech, jak bych se zachoval? A mohl jsem to vůbec aplikovat nyní? Skoro sebou trhnu, když se Wei Ying tak náhle postaví a osloví bratra. Strnu, když jsou ta slova venku. Postavil nás tak do pozice jeho slova přijmout, nebo podat důvody a protinávrhy. A to... opravu nevím, jak to udělat a která varianta je nejvhodnější. Kdybych měl být já tím, kdo jako první se k našemu rozmístění vyjádří... možná volil bych stejně. Zahledím se, odkud tuším mohl by přijít bratrův pohled, a jen kývnu. Pokud nebude nikdo jiný protestovat... pak je rozhodnuto. Nepohodlně si uvědomím, že Lin HuiYin se možná nemusí cítit způsobilý na protest. Nápad zeptat se jej přímo polknu rovnou, to bylo nevhodné už zcela. Seberu Shuoyue a Liebing a věnuji tentokrát soustředění do zvedání, abych neopakoval předchozí zavrávorání. | ||
| |||
| Pokoje Všichni Spokojený se svou rolkou ukousnu další kus, když zachytím Lan Zhanův pohled. Ale skutečně si z něj nic nedělám, vlastně naopak - nedá mi to, jak vidím ten jasný nesouhlas, tak se usměji jako měsíček na hnoji. Bezostyšně přiznávám, že tentokrát skutečně se záměrem jej popíchnout. WangJi však záhy přenese pozornost k jiné osobě a já se zadržím a raději se natáhnu pro další z rolek na nejbližším talíři. Jak Nie FenFang odpovídá, zamračím se nad tím a poškrábu na nose. Možná jsme se nemuseli nějak trápit, ale když už jsme tady byli... Další hovory však přeruší RongWu - pokoje! Ale dva pokoje. Přeletím pohledem od ZeWu Juna a Li HiYina k Lan Zhanovi. Skutečně bych se v tuto chvíli vsadil, že minimálně oba bratři - ale se vší tou vážností vychovaný a zamilovaný ještě k tomu Li HuYin nejspíš také - začnou usilovně nad tím přemýšlet. Přísahal bych, že mám pravdu, jak sleduji ty tváře. Nevěřím, že je to nenapadne. Úplně cítím to dusné ticho, které na nás zase hrozí spadnout, pokud začnou všichni tři uvažovat. Nakonec kombinace jsou tři a nepochybuji, že Lan Zhan bez milosti rozdrtí pouze jednu. Jakkoliv mě v tu chvílí láká navrhnout, že má jít HuiLin do pokoje se mnou, jenom proto, abych si užil reakci svého milého, jen se zvednu na nohy a s hlasitým nádechem a výdechem protáhnu ztuhlá záda, ruce vysoko nad hlavou. "Lan Zhan, pojďme spát," oznámím, jakoby to bylo jednoduché a jakoby mě vůbec nenapadlo, nad čím tak mohou přemýšlet. Jakkoliv jsme oba posledních pět dní brali ohledy, a že jsem se vážně snažil i přemýšlet nad myšlením ZeWu Juna, dokonce i toho mladíka, tak nakonec oba měli vlastní myšlení. Jestli chtěli mluvit, mohli, jestli ne, nemuseli, nakonec klidně mohou využít ještě jiný pokoj, tahle věž musí mít minimálně čtyři pokoje, a pokud dva připravené jsou hostinské, tak šest. I kdyby si snad měli lehnout někde na podlahu, jednoduše to je na nich. A nebude to tak lepší? | ||