Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Chvíle slabosti Všichni
Lan XiChen sáhl po šálku stejně přirozeně jako kdysi a na jeho rtech mé oči zachytily úsměv. Po těle se mi rozlilo teplo záhy nahrazené chladem a husí kůží, když stáhl ruce do rukávů zpět. Snad se mi ten úsměv jen zdál, způsobený děsivou hrou podvědomých přání, světla svící a stínu hluboké noci.
Naše oči se střetly. Stejně jako tam ve vzduchu mi pohled do nich bere vzduch přímo z plic. Kdybych ti řekl, že bych si přál, aby se nic z toho nestalo, věřil bys mi? Mohl bys mi ještě vůbec někdy uvěřit? Žaludek mám sevřený v kovářských kleštích úzkosti a do ušních bubínků mi buší perlíky jako o kovadliny.
A pak se jeho oči odtrhly a kouzlo okamžiku se rozplynulo v nenávratnu. Je mi to líto…, věnuji mu přeci jen alespoň myšlenku. Dlužím XiChenovi mnohem více než to. Kdybych si býval v minulém životě včas uvědomil, kdo je skutečnou konstantou mé existence, kdybych snad dřív poznal, jak marné byly mé naděje u otce…, pověz, mohlo to být jinak?
Najednou jsem si uvědomil, že nedýchám a zabojoval o trochu vzduchu. Nezakuckal jsem se jen proto, že jsem včas obrátil obsah svého šálku v rozpálené vyprahlé útroby. I ZeWu-Jun se znovu napil. Odložím šálek rozhodnut se jej už dnes večer nedotknout.
Ignoruji Wei WuXianovo bezostyšné stolování a raději mu znovu doliji čaj.
Slyšeli jste, jsou nejspíš v pořádku... Nemohli bychom už jít spát? Ne, nemyslím, že bych snadno usínal, ale vyhlídka na pár chvil samoty, které bych mohl využít k vymyšlení strategie dalšího postupu, by mi přišla vhod. Vedle Lan XiChena jakoby vůbec nebylo v lidských silách soustředit se!
A jako v odpověď na mé přání se opět vrátí učedník sekty Lan, aby oznámil, že oba pokoje pro hosty jsou připraveny a v každém i jedna lázeň… | ||
| |||
 | Čas na vysvětlení- část 2. Všichni
Pro Nie FenFanga to byla poněkud matoucí situce, protože prostě COŽE?!!!
Dobře, zmatený a horlivý bratr Tse se mohl přetrhnout, aby vůdčím osobnostem své sekty připravil pohoštění a ubytování. To mohl v duchu jak pochopit, tak podpořit, i když to působilo spíš komicky a později si z něj kvůli tomu možná bude i trochu utahovat.
Ale že ten, který ho zachránil v bažinách, začne rozlévat čaj do jednotlivých šálků… Dobře vedle ZeWu-Juna, Hanguang-Juna a Patriarchy Yilingu, byl možná žák sekty Lan z Gusu ten nejméně důležitý v místnosti, ale pro FenFanga bylo to gesto od člověka, který ho zachránil krk opravdu něčím, co působilo nepatřičně. Dilema, jestli šálek přijmout a napít se, či ne pak v jeho svědomí vyvolalo silný rozkol.
Aby toho nebylo málo, vůdce sekty Lan se zdál nervózní, a mladík, který byl v bažinách ztělesněním sebevědomí a rozhodnosti byl nyní pln rozpaků, jako panna při námluvách.
HanGuang-Jun by pro změnu mohl na místě zkamenět a nikdo by to ani nepostřehl a Patriarcha Yilingu… Je to vůbec on? Se pro změnu vůbec nechoval, jak by od něho očekával!
Nakonec se napil, protože měl sucho v ústech a sledovat je mu opravdu nepomáhalo najít klid. „Je to dva dny, kdy opustili věž. Poslední zpráva, kterou jsem od nich obdržel, se zmiňovala o tom, že nalezli neoznačený hrob. Předpokládám, že zřejmě náležící tělu. Od té doby se neozvali. Dnes… možná už včera… jsem byl na té obchůzce a nepotkal jsem je. Místo přepadu není daleko. Od věže asi 20 mil. Kam mohli jít poté, netuším,“ odpověděl rovnou a popravdě na obě vznesené otázky, což ovšem našim návštěvníkům stěží bylo doopravdy prospěšné.
„Stále je to jen jedna mrtvola a jsou na ni dva. Neobjevil se žádný světelný signál.“ Nemyslel si, že jeho podřízení mají opravdové potíže. Jenže o „monstru“ z bažin si myslel taky, že nic neznamená…
| ||
| |||
 | Hm… Všichni
Nechal jsem Wei Yinga, aby se přivítal s Malým Jablíčkem a zatímco jsme usedali v pokoji, kam nás uvedli, vážil jsem v duchu RongWuova slova: „…na více než dva případné hosty…“ a „…pokoje ihned připravím…“ Znamená to tedy, že věž má navíc pouze dva pokoje? Budeme se muset rozdělit po dvojicích? Při cestě jsem vždy sdílel pokoj s bratrem, ale to by v tomto případě znamenalo, že bych musel nechat Wei Yinga s Li HuiYinem? – NEPŘÍPUSTNÉ! Jenže pokud bych zamítl tuto variantu, zbývá už jen, abych sdílel pokoj s Wei Yingem, což by zcela jistě znamenalo konec „půstu“ (což by ve výsledku jistá má část i velmi ocenila), ale také by to znamenalo, že XiChen by musel sdílet pokoj s Li HuiYinem. – A tam si přiznejme nejsem zcela jistý, že jsou na to oba připraveni. Poslední možností by bylo, kdyby XiChen a Wei WuXian využili jednu místnost a já s Li HuiYinem ten druhý. – Což bych… možná i pro jednu noc překousl…
Z myšlenek ohledně pokoje mne probudil Wei Yingův příchod. Jeho suverénní zasednutí po mém boku přeci jen vlije do mých žil trochu tepla.
Nie FenFangovo vysvětlování jsem poctivě vnímal. Bratrovi jsem opětoval pohled. Rozhodně je otázka, co se stalo zbývajícím členům zdejší stráže, vcelku nasnadě.
Li HuiYin se zdál nervózní, když naléval čaj. A neunikla mi ani tíha v bratrových pohybech a pohledu. Jeden se červená, druhý vypadá, jakoby spatřil ducha. Na duši mě zastudí. Myslel jsem a stále myslím, že mladík skutečně nechtěl XiChenovi ničím ublížit. Přesto se zdá, že jeho přítomnost staršímu bratrovi příliš nepomáhá… Pomyšlení, že mohl mít strýc pravdu (a vše co Li HuiYin udělal, mohlo být vypočítavé), na malý okamžik zatíží můj pohled podezřením.
Věnoval jsem svému manželovi jeden pichlavý pohled. Opravdu mohl s otázkou počkat, až dožvýká, to by nebylo žádné zdržení! Ačkoliv kdyby to udělal, asi bych byl nucen zvážit, zda mi někdo nevyměnil kultivačního partnera.
Také si uzmu jeden z bochánků a věnuji delší upřený pohled bratrovi. Měl bys jíst… | ||
| |||
 | Jídlo nade vše Všichni Chvíli odloučení od Lan Zhana, kdy odtáhl jsem se včas jak dorazili ZeWu Jun a Li HuiYin, následně si vynahradím zpět na Bichenu. S perfektní výmluvou se držím jeho pasu, když vysoko nad zemí míříme zase zpět. Neuchýlím se však k ničemu víc, než namáčknutí do jeho osobního prostoru, neškádlím. Chtě nechtě si vybavuji pohled, který mi věnoval, když uviděl svého bratra – a nemohl jsem se mu divit. Bylo to tak zvláštní, když na vlastní oči vidíme, o kolik zchřadl a zeslábl. Ale to bylo něco, co bych nahlas neřekl dokonce ani já, už jen z respektu, který k ZeWu Junovi chovám jako k jednomu z mála. Mohl jsem jen zkusit uklidnit WangJiho tím, že jsem palcem v hlazení bloudil po jeho předloktí, jak jsme se vraceli. Lhostejný k nedostatku uvítání od nadšeného kultivátora seskočím z Bichenu, abych se vydal přímo k oslíkovi. Cestou si přitom o trávu a spadané listí otírám z bot bláto mokřad. „Malé jablíčko! Nezlobil jsi, mhm, víš to jistě?“ Zůstanu pozadu, abych se postaral o jeho noční uspořádání, a tak když si pospíším za ostatními, sedí už u stolu a já akorát stihnu FenFangovo vysvětlování. Brašny odložím na kraj místnosti a dojdu se posadit se samozřejmostí vedle Lan Zhana, tentokrát už však opět ve slušné vzdálenosti – a trochu doufám, že jsou pro něj změny mé blízkosti stejně tak matoucí a mučivé, jako pro mě její kompletní nedostatek všechny předchozí dny. On se umí tak dobře ovládat, kdybych se občas nesnažil, ještě bych mu ani nechyběl! (I když víc, než že bych se snažil o provokaci při tisknutí se k jeho boku nebo zádům při letu, jsem mu opravdu jen chtěl být blízko.) Občerstvení od RongWua ocením tím, že seberu rovnou cokoliv, co na talíři leží nejblíže, a spokojeně se do toho zakousnu. Se zbytkem rolky v jedné ruce pak druhou gestikuluji HuiYinovi poděkování na čaj (když už není nic silnějšího, co se dá dělat, jídlo mě zaměstná více) a sotva dokoušu, doplním ještě ZeWu Junovi otázky. „Ještě nám řekni taky, jak daleko odsud vyrazili,“ pobídnu ho, než zabavím ústa dalším soustem – jako obvykle lhostejný k pravidlu, že „u jídla se nemluví“. | ||
| |||
 | Čaj Všichni Viditelně radostné přivítání Tse RongWua doplním kývnutím, a když později staneme v denní místnosti strážní věže, vzpomenu si alespoň na úsměv při bezeslovném poděkování, se kterým zdvořile ocením jeho slova k přípravě pokojů. Nepřipadalo v úvahu vracet se k nejbližšímu městu nebo snad hledat nocleh venku, jakkoliv omezené mohly být kapacity věže, budou nám muset stačit – i noc strávená v dece na zemi klidně přímo zde, kde jsme se usadili, v tuto chvíli byla by pro mne vítanější, než varianty zahrnující opuštění věže a další cestování. A nemusím pochybovat o tom, že nejen pro mě. Nic z toho samozřejmě nevyslovím. Ani není na odpočinek ještě čas, nehledě na to, jak kdokoliv z naší skupinky po něm mohl toužit. A kdyby ne po odpočinku, pak po očištění oděvu a těla, či jiných výhodách, jež pobyt na obydleném místě nabízel. Některé otázky ale přeci jen měly být ještě zodpovězeny, k čemuž nám může sloužit chvíle, kdy Tse RongWue připravuje ubytování… něco z toho jej jistě bude zajímat, sám se ovšem může kultivátora z klanu Nie zeptat kdykoliv. Pokud šlo o nevyřčené dotazy na Li HuiYina… nemám v plánu se k nim uchýlit, ne nyní a ani při přítomnosti Nie FenFanga nebo Tse RongWua. Snažím se tedy i nadále držet svou mysl jasnou a čistou a své tělo v normálním fungování – takové pohyby, jako sedání při stolu, však jeho únavu navzdory snahám prozrazují. Shuoyue a Liebing odložím vedle sebe na zemi, nikoliv na stůl, a po pomalém usazení zůstávám narovnaný s dlaněmi volně složenými. Nie FenFang dá se do vysvětlování. Naslouchám mu bez přerušení. Kultivátor je mladý, nejspíše poprvé ve vedoucí pozici, nemohli jsme mu skutečně vyčítat chyby, kterých se dopustil. Navíc se ukázalo, že jeho rozhodnutí nebyla všechna tak nešťastná, jak původně se zdálo – vyslání dvojice kultivátorů na agresivního mrtvého byl krok, který bych mohl podpořit s přihlédnutím k detailům. Nešťastné bylo, že se vydal sám prověřit monstrum, o kterém neměl žádné jiné informace. To byl krok pobídnutý vysokým sebevědomím – a jistě dnešní zkušenosti pro něj budou i v tomto směru prospěšné. Pro teď však více, než vracet se k tomu, co již bylo, rozhodnu se promluvit k tomu, co ještě nenastalo – k návratu posledních dvou kultivátorů. S pohledem k WangJimu zapřemýšlím, zda sdílíme obavy. „Nie FenFangu, jak je to dlouho, co vaši společníci vyrazili, a máte o nich od té doby nějaké zprávy?“ Zeptám se akorát, když Tse RongWu vrátí se a Li HuiYin následně chopí se konvice, jako by to byla pro něj nejpřirozenější věc. Když položí první šálek přede mě a z rozlévaného čaje vznese se vůně, jež kontrastuje s pachy, které jsme přinesli z mokřad, poděkuji kývnutím, jež možná je zamýšlené jako zdvořilé a vhodné, ale doplní jej nečekaný úsměv. Automaticky jednou dlaní odhrnu kraj dlouhého rukávu a druhou natáhnu se pro šálek. Kéž by ten úsměv, kterým podvědomí nadzvedlo mé rty, byl mi dostatečným varováním. Snad mohl za to terakot, z kterého byl čajový set vyroben, nebo naše přítomnost na místě, které vzniklo díky němu, třeba i vinit jsem mohl únavou kolísající snahu o sebekontrolu a bdělost. Snad ty nebo jiné důvody zapříčinily, že vybavil se mi jiný šálek, kdysi dávno nabídnutý mi a přijatý mnou, jako by neexistoval nikdo, kdo pochyboval o vhodnosti přijmout cokoliv od osoby, jež jej nabídla. A se vzpomínkou otiskne se mi do mysli to jméno, ta tvář – dorazí z podvědomí, promítne se mi před očima a úsměv zmizí, zahnaný bodnutím ostré bolesti. Ten pocit naplnil můj pohled a upevnil sevření prstů na šálku tak, jako by jej chtěly rozdrtit. Mohla to být jen vteřina, jež zdála se jako věčnost, okamžik ztuhnutí, kterého snad si nikdo nemusel všimnout – než zvedl jsem oči mimoděk k tváři toho, který čaj rozléval. Když se podívám, uvidím tě snad ještě? … Samozřejmě ne. Místo toho spatřím Li HuiYina, zachytím náhle – nebo se mi to zdálo – že díval se na mě, i když jen koutkem… a udeří mě zcela nevhodná myšlenka. Že před těmi dlouhými léty, kdy přijal jsem od něj šálek čaje, nebyl A-Yao nepodobný mladému učedníkovi. Je to jako vhození do vody, když samotného mě takové přirovnání vyděsí. Uvědomím si konečně učedníkovy rozpaky, možná způsobené pozorností, jež se mu při rozlévání čaje od všech dostalo, a opustím pohledem jeho tvář. To si povšimnu také roztřesené dlaně, než konvici odloží. Snad ještě v odezvě předchozí myšlenky napadne mě, dříve než konečně zvládnu znovu vyhnat jej do zákoutí – kdybys rozléval čaj ty, byly by tvé pohyby tak jemné a přitom tolik přesné a klidné, jako když jsme spolu sedávali? Tobě by se ruce netřásly… a i kdyby, zůstalo by pro mě tou nejpřirozenější věcí natáhnout vlastní, abych ten třas zastavil a dokončil dílo sám? Předtím, než se svět tak zamotal, stalo by se to další z cenných chvilek jež jsme sdíleli? … Abych na ni mohl vzpomínat… Donutím se k pohybu. Ztuhle zvednu šálek ke rtům a upiji malý doušek, než jej vrátím na stůl a stáhnu ruce k sobě, skryji je pod rukávy. Nenajdu nic, čím bych zkusil zahnat učedníkovi rozpaky. Jednu ze skrytých dlaní opět – pokolikáté dnes už? – zatnu. Dřív nikdy jsem nevyhledával takových záchytných bodů, nebylo mi jich třeba, teď však už cítím, kterak kůže dlaně zaprotestuje proti dalšímu kontaktu s nehty. S přivřením očí donutím se opět povolit. Slova Wei Yinga mě zavolají zpět. Vydechnu, otevřu oči a znovu namáhavě sesbírám pozornost. Šálek podruhé uchopím již klidnou dlaní, také si dávám pozor, aby mi neuniklo jediné zachvění – a znovu se zahleděním na Nie FenFanga v očekávání jeho odpovědí. | ||
| |||
| Intermezzo Všichni
Nezastavil mne. Gesto tak známé a automatické, že se pro mne stalo téměř stejně důležité jako dýchání, se nedostavilo. Bodlo mne na hrudi. Blízko u srdce. I má nová realita zřejmě cítila, že se musí připomenout. Ukázat mi, co všechno jsem ztratil… Zvedl jsem hlavu ke XiChenovi. Rty se mi chvěly. To říkáš teď… Kdyby věděl čí duše je v tomhle těle, našel by jistě mnoho věcí, k nimž je třeba se vracet.
Pak ale vykročí a já s ním drze srovnám krok, jako bychom si byli rovni. Nikdy jsme nebyli… Byla to jen iluze, kterou jsi mi dal. Opil jsi mne pocitem sounáležitosti. Jak bych mohl odolat vlídné starostlivosti, kterou jsi mne zahrnoval, když byla něčím, po čem jsem toužil takřka od narození? A teď tu kráčíš vedle mne a ani ti nevadí, že hoch, který by k tobě měl vzhlížet, jako k nedosažitelným nebesům tě doprovází, a usurpuje si pozici po tvém boku, která mu nenáleží! Není třeba se vracet? To říká muž, který nikdy neodešel?! Polykám hořké myšlenky a doufám, že výchova sekty Lan naučila tuto tvář alespoň vážné nečitelnosti, když už ničemu jinému.
Vrátíme se k ostatním. Coby Li HuiYin skutečně nemohu najít žádnou výmluvu a bez meče Zànghónghuā ani příležitost, abych unikl nechtěné přítomnosti HanGuang-Juna a Patriarchy Yilingu. Chlapec, kterým si myslím, že Li Luan byl, by nyní neutekl. Ne, zachoval by svou nervózní zdvořilost a mluvil jen tehdy, byl-li by tázán. Zvlášť v přítomnosti vůdce sekty, pro kterého by i zemřel…! Kdy naposledy něco chutnalo tak trpce? Uvažuji o chování chlapce, z něhož znám jen jediný čin a slova, jež mi zanechal. Ale co já o něm doopravdy vím? Nezničil jsem jeho dopis, i když je usvědčujícím důkazem. Ačkoliv dřív jsem důkazy ničíval tak snadno, jako jsem zabíjel, jako jsem lhal… Něco z mých chmur, se odrazí i v mé tváři, ale těžko říct, jestli to vidí i někdo jiný než já sám. Sepnu však ruce k HanGuang-Junovi a ukloním se i jemu. Přijmu od něj Li HuiYinův meč. Kývnu, že zvládnu další let. Snažím se neprojevit nic víc, než odměřenost. Ani před nimi, ani před XiChenem. Být s ním o samotě vyvolalo příliš mnoho vzpomínek a pocitů. A on vypadal, že sám nemá daleko ke zhroucení. Nechci mu to stěžovat. Dal jsi mi nemožný úkol, Li Luane, dospěji konce svého času zde a XiChen nebude o nic šťastnější, jen oba zmizíme… Ale tak snadno to nemohu vzdát. Navzdory myšlenkám, naskočím na meč a vznesu se s ostatními směr strážní věž. Také mne zajímá, co se zde vlastně stalo, že kulivátor sekty Nie zůstal v boji osamocen. Samozřejmě jsem viděl jeho pohled ještě na pevné zemi, ale sám nevím, jestli vůbec stojím o něco jako navazování dalších vztahů, nebo jestli by o to stál Li HuiYin, navíc s Nie… Ale asi to není něco, co bych mohl nyní ovlivnit, ačkoliv… Kdy jsem naposledy něco mohl? (Nepočítám souboj s monstrem, ve kterém jsem se dvakrát nevyznamenal…)
A tak jsme doletěli k věži, kde nás uvítal další kultivující sekty Lan. Přemýšlím, nakolik ho asi Li HuiYin zná, ale jelikož mne ani nepozdraví, jen mu kývnu a usoudím, že nejspíše nijak zvlášť. Vejdeme dovnitř. Má příchuť nostalgie být přehlíženým hostem namísto váženého hosta či rovnou hostitele. Kdybych ještě jako Jin GuangYao navštívil kteroukoliv ze strážních věží a že jsem to čas od času udělal, rozhodně bych nebyl nepozdraven a i když by šlo víceméně jen o divadlo, byl bych usazen na čestné místo, pohoštěn nejlepším čajem, jídlem a zasypán pozorností velitele strážní věže. Nyní? Jsme uvedeni dovnitř, improvizovaně je nám nabídnut jeden stůl a i na čaj čekáme notnou chvíli, během níž nám kultivující sekty Nie, FenFang, vysvětlí, jaká byla situace před naším vmísením se, a přijme za ni odpovědnost. Takže jsi velitelem věže. Fakt, že ani v tomto jsem se nemýlil, mne potěší jen krátce.
Když nám je přinesen čaj, automaticky vezmu konvici a začnu s jeho rozléváním do šálků. Nejprve ZeWu-Junovi, pak HanGuang-Junovi, poté veliteli věže, Wei WuXianovi a nakonec i sobě. Kultivátor sekty Lan zase odběhl, takže mu nemá smysl nalévat. Uvědomím si však, že je na mě kvůli nalévání čaje náhle upřena pozornost. Ruka se mi začne sama od sebe třást a tak rychle odložím terakotovou konvičku. Od kdy se mi třesou ruce, když nalévám čaj?! Byla to vždy jedna z mých běžných činností a povinností! Nikdy jsem v ní nezaváhal! A nyní jsem si jistý, že tato cizí tvář ukázkově rudne. Terakota, žádný porcelán… Jistě, terakota je pro území Qinghe typická, navíc proč plýtvat porcelánem do strážních věží… Ale nic to nemění na tom, že jsem držel v ruce terakotový kotlík, když na mne poprvé přede všemi promluvil První nefrit klanu Lan. Ani nyní si nemohu pomoci nepodívat se jeho směrem alespoň koutkem oka. Když se tehdy při předání jeho prsty otřely o mé, věděl vůbec, jaký kotrmelec mé vnitřnosti udělaly? | ||
| |||
| Pohostinnost strážní věže Všichni
Když byl Nie FenFang tázán, zda bude schopen letu, samozřejmě řekl, že ano. On by tedy řekl „ano“ i kdyby toho schopen nebyl, protože strašně nerad potřeboval něčí pomoc nebo přiznával slabost. I když by se mohlo zdát, že je klan Nie v úpadku, minimálně on se držel starých hodnot. Koneckonců, byly stále uznávané, ať už vůdce jejich sekty volil jakékoliv metody, základ zůstával stejný. A on bral za svůj životní cíl dělat své sektě čest. (Ačkoliv měl možná svérázný pohled na to, co to vlastně znamená…)
Znovu odpověděl, že je schopen letu. A samozřejmě naskočil na šavli, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Neletěl vepředu. Ale zvládl celou cestu až k úpatí věže. Kde se tu vzal ten osel? (A tím nemyslel Tse RongWua, který se právě vyřítil ze dveří.) Všichni byli uvedeni dovnitř a když už nic jiného, spolustrážce věděl jak nakládat s hosty. Hosty, které následně nechal JEHO péči!
Když tedy Tse RongWu odešel, Nie FenFang kontrolovaně vydechl, aby to neznělo úplně jako povzdech. Otázka musela přijít dříve či později. „Byla to má chyba,“ začal přijetím odpovědnosti, protože to prostě je správné, aby to udělal! „Feng ZheMei šel nakoupit do vesnice a vrátil se s tím, že na cestě mezi touto vesnicí a malým městem údajně velmi agresivní a zběsilá mrtvola přepadla vůz sedláka a muže zabila. Byla údajně tak rychlá, že nikdo z transportu nepřežil a svědectví o té události podal jen chlapec, který to celé viděl z velké dálky.“ krátce se odmlčel. „Protože to měla být tak komplikovaná mrtvola, poslal jsem raději ZheMeie i Zhu JiaHao. Tady se toho zase tak moc neděje, co zde stojí strážní věž, byl toto zdaleka nejvážněji vyhlížející incident.“ Věděl, že ho to neomlouvám, ale taková byla fakta. „Když jsem později vyšel na obchůzku, potkal jsem starého muže, který mluvil o bestii v bažinách, které je třeba nosit oběti. Vedle sedm ovcí a tvrdil, že to všechno má být obětina. Nevěřil jsem mu, ale chtěl jsem báji o monstru v bažinách přeci jen prověřit. Zaletěl jsem bratru Tseovi říct, kam jdu a vydal jsem se do bažin. Zbytek…už víte.“ dopověděl.
V té chvíli se vrátil RongWu se dvěma konvicemi čaje, šálky a něčím málo k snědku. | ||
| |||
| Čas odletět Wei WuXian a všichni ostatní až přijdou…
V hrudi mi slabě vděčně zabublá (jako když přede kotě), když se mi Wei Ying postaví k boku tak dráždivě blízko. Jakoby nevěděl, co se mnou jeho nedosažitelná blízkost dělá. Ačkoliv on to ví moc dobře a právě proto to dělá! Jsem však šťasten, že je zde se mnou. Po všech těch letech, kdy byl pryč je toto jako vykoupení. Neměl bych si stěžovat. Jen vděčně přijímat. To já nastolil pravidla a přiměl jej souhlasit. Teď, když bratr není v dohledu, chápu, že využívá příležitosti. A i když mě tím mučí, jsem mu i vděčný. Nesmím se však chytit na tuto vějičku. Kdybych jednou porušil tato pravidla, kdy bych je mohl příště dodržet?
Wei Ying mluví s Nie FenFangem a já mohu jen přikývnout na to, že měl volat o pomoc dříve. Muž nevypadá, že by hledal výmluvy. „Mohu letět,“ odpověděl Wei Yingovi, čímž mimoděk odsouhlasil i vše řečené. Můj kultivační partner pak zakončí „diskuzi“ zvoláním jmen našich dvou postrádaných. Pravda je, čím dříve odsud odejme tím lépe pro všechny. A Nie FenFang nám může podat vysvětlení i později ve věži. A i já budu opět klidnější, až uvidím bratra živého a zdravého. Zadívám se mezi stromy čekaje, kdy ti dva vyjdou ven. Cítím, že tam jsou. Ani jeden z nich se nepokouší krýt pomocí kultivace. Bratře… Mám chuť tam pro ně jít, ale nechce se mi opouštět WeiYinga, dokud stojí tak blízko. Snad mohu ještě pár vteřin počkat…
Naštěstí netrvalo dlouho a bratr se objevil i s hledaným učedníkem. Vypadal unavenější, než před tím. Skoro jako když opouštěl prvního večera svůj tříměsíční úkryt. Žilka na krku mi starostlivě zatepala. Rozhlédl, položil otázku. Já věnoval pohled Wei Yingovi a pak zpět bratrovi. „Ano,“ zopakoval znovu učedník Nie a přitom věnoval komplikovaný pohled Li HuiYinovi. Ať už se tu před naším příletem odehrálo cokoliv, i oni si mohou promluvit až ve věži. A zvládneme? Pohledem sjedu bratra od hlavy k patě. Ne, nebudu tím, kdo by podrýval jeho autoritu.
Vytasím Bichen. „Wei Yingu,“ stačí říct, aby bylo jasné, s kým poletím a aby se mě pevně držel. Vzneseme se na cestě k věži. Držím si povědomí o bratrovi i o ostatních. Naštěstí, zdá se nikdo nemá problém držet naši leteckou formaci. A už víme, že věž není daleko. Přistaneme. Meče se vrací do svých úkrytů. A ani na uvítání nemusíme čekat dlouho!
V duchu se pobavím na horlivým přivítáním Tse RongWua, který se zastaví při pohledu na Wei WuXiana a Li HuiYina. „M-měli bychom jít dovnitř…“ vyhrkne a spěšně nás zve dovnitř. Někteří z nás jsou od krve, někteří i od bahna. Všichni páchneme mokřady a jsme unavení. Každý kousek odpočinku, tepla a jídla, které může věž nabídnout, přijmeme s povděkem. Byť v mém případě nevysloveným.
Tse RongWu nás zavedl do jednoho z vyšších pater. „Omlouvám se, věž není stavěná na více než dva případné hosty nebo dodatečné strážce. Ale pokoje ihned připravím. Prosím, posaďte se,“ vyzval nás k usazení kolem jednoho ze stolků v denní místnosti a hned odběhl. Usadil jsem se tedy. Koneckonců všichni potřebujeme odpočívat. Ticho vězící mezi námi je stále jako minulé ráno napnuté k prasknutí. Tolik nevyřčených slov a tíhy je v něm uvězněno. Otočím se na Nie FenFanga. Zatímco čekáme, mohl by nám podat nějaké vysvětlení, že? Li HuiYina bude lépe zpovídat až později, myslím si. | ||
| |||
| Zpět k věži Všichni Když horká dlaň překryje mou vlastní, jež zachytila se v potřebě opory o předloktí Li HuiYina, jen ještě o to rychleji jej zase pustím a opřu se o Shuoyue. Nemohl jsem v tom doteku setrvat, byl zvláštně horký a jemný, že zdálo se, že spíš než pomoc, nabízel útěchu – a to nemohl jsem dovolit, ne při svém snažení skrýt před ním vlastní stav a nechat odpočívat jeho pocity, o kterých nebyl zatím nebylo možné mluvit. Pokus danou chvíli „zachránit“, alespoň z toho pohledu, ze kterého zrovna jsem ji probíral, mladý kultivátor téměř roztříští, když tak bez váhání natáhne se ke mně… chce mě podepřít? Pospíším si, abych jej chytil naopak v nabídce pomoci jemu, abych ukončil tuhle situaci, neměla ani nastat… Ale nejsem si skutečně jistý, zda pomohl nakonec na nohy on mě či já jemu. Jsme příliš blízko… však ve stejný okamžik, kdy stáhnu dlaň z jeho předloktí, on o krok ustoupí. Konečně zvednu pohled k jeho tváři. Ale to už mě více nesleduje. Zbavený jeho těsné blízkosti a pohledu, opět stabilní na vlastních nohách, dovolím si jeden hluboký nádech a pokusím se s následným výdechem znovu uklidnit, po těch zamotaných okamžicích pročistit svou mysl alespoň tak, abych konečně mohl svým snahám vůbec dát nějakou šanci. Narovnaný nechám jej pronést v úkloně poděkování, pokouším se nevěnovat mu tentokrát žádnou myšlenku, nepoddat se tendenci ho zastavit. Soustředit se, adekvátně reagovat – co dříve bylo přirozené, teď se snažím udržet. Natáhnu se tedy po zdvořilosti, jako po nástroji, jak se ještě trochu odprostit… spojím vlastní ruce a jen s malým předklonem a kývnutím díky přijmu. „Není třeba se k tomu více vracet,“ ujistím ho vzápětí doufaje, že více díků již nepřijde, vrátím ruce podél těla a snažím se nevěnovat jediný pohled navíc meči Shuoyue, který stále svírám v jedné z dlaní pevně, skoro násilím, jinak mohl bych snad propadnout touze jej znovu pustit. Náhle noc protne jasný hlas Wei Yinga – rázný jako vždy mi skoro až stočí koutky do úsměvu, pochybuji že kdokoliv jiný vyřvával by tu takto na celé kolo… každopádně pohlédnu znovu na Li HuiYina, protože ten je nakonec i v následných slovech rychlejší. Skoro se mi zazdá, jako bychom byli dva, kdo téměř se v ten moment usmál, ať z důvodů jakýchkoliv. „To skutečně má,“ pokývnu. Ten kus, který dělí nás od zbytku skupinky, srovnám tempo s učedníkem a vrátím meč k pasu hned s prvním krokem. A již o kousek dál ucítím, nakolik zesílil smrad toho místa. O moment později potvrdí se mé domněnky, spatřím pozůstatky bestie a trojici jen o kousek vedle – zamířím k nim, tempo stále srovnané s mladším. Není skutečně třeba mnoha slov nebo vysvětlování, zde jsme byli hotovi. A tak byl čas vrátit Nie FenFanga do jeho strážní věže a pak se domluvit na dalších krocích. WangJi svírá v dlani neznámý meč, pravděpodobně ten, jež patřil Lu HuiYinovi. Pohledem přeletím naši náhodně utvořenou skupinku. Je již hluboká noc a mezi stromy jistě se skrývá i další nebezpečí – byť ne tak závratné, tak v tuto chvíli nevítané. Nie FenFang, ačkoliv jeho zranění nezdají se být tak vážná, a i všimnu si, že ta viditelná jsou již zasypaná léčivým práškem, vypadá skutečně unaveně a potřeboval by řádnější ošetření co nejdříve. A pro mě… fyzicky zdá se lepší variantou rychlý let než dlouhý pochod. Nebylo tu skutečně diskuze, která by se měla vést – a stejně jako při odchodu z věže, jen z jiných důvodů, bylo jasné co dál. „Zvládneme všichni doletět zpět?“ Ve skutečnosti „všichni“ směřuji především na Nie FenFanga, netušíc, že Wei Ying se již jednou ptal na to samé, a částečně na Li HuiYina, avšak s mnohem menší obavou. Připomenu si své předchozí zavrávorání, avšak věřím, že zvládnu poznat hranice svých možností, snad i takto výrazně změněné. Už se však zdráhám nabízet pomoc Nie FenFangovi, kdyby ten si svou způsobilostí nebyl tak jistý… A své možnosti netýkající se fyzického stavu teď s vypětím sil držím co nejdál. Nemohl bych znovu využít WangJiho, už ne v této situaci, kdy hledaný učedník byl s námi, ne s tím, o co jsem se kvůli němu snažil. To nepřipadalo v úvahu. A jediným krátkým pohledem k bratrovi jsem se pokusil mu to sdělit, požádat ho, aby mi ani takovou možnost nenabízel, protože podvědomě již vím, že bylo by příliš těžké ji nepřijmout. Jakmile je vyřešené naše letecké rozmístění - nabídl bych místo u sebe jen v krajním případě, kdyby oba mladší kultivátoři žádali o pomoc, ale Nie FenFang nás ujišťuje, že let zvládne - otočím se k naší skupině zády. Zdánlivě abych je vedl, ve skutečnosti doufám, že vznese se první WangJi a pomůže mi tím zakrýt krátký moment, kdy ztěžka se nadechnu a sáhnu po zbývajících silách s dvojím účelem. Nejprve nutím se co nejhlouběji uzamknout v sobě vír emocí a myšlenek, vyprázdnit vlastní mysl a smířit se s dalším letem. Se snad únavou způsobenou odevzdaností není to tak nemožné, jako zdálo se to při odletu. Za druhé soustředím se na svou zbývající spirituální moc a vyšlu ji do svého meče, který poslušně opustí pochvu a sjede k mým nohám jakoby se snad – v naprostém kontrastu s mým rozpoložením – těšil z každého momentu kdy znovu byl potřebný. Světlo na vrcholu věže brzy začne nám určovat směr a trvá jen chvíli, než znovu přistáváme před jejím vchodem. Hruď bolestivě sevřenou, než vůbec stihnu konečně se svobodně nadechnout s nohama na zemi, mohutné dvoukřídlé dveře se otevřou a ven takřka vyběhne Tse RongWu. „FenFangu! ZeWu-Jun, Hanguang-Jun,“ skoro chrlí dál, když mu padne pohled na Wei WuXiana a Li HuiYina, u kterých svá slova zastaví... Jsme zpět. | ||
| |||
| (Ne)šťastný okamžik Lan XiChen
Poklekl naproti mně. Proč? I když nechci, i když se nedívá, první slza překročí hranici očního víčka a já zamrkám a zalapám po dechu. DOST!, okřiknu sám sebe v duchu. Copak ses vůbec nezměnil?! Neměl bych být naštvaný. Nezaslouží si to. Ani chlapec, jež se obětoval, ani ZeWu-Jun. Nechovej se ke mně mile! Sklopím zrak k zemi. Alespoň mi to ale pomáhá, abych přemohl příval emocí. Sáhne na pouzdro svého meče, snaží se mne však jen přinutit, abych jej nechal klesnout, ale to já nemohu. Kdybych byl sám sebou. Kdybych byl ještě Jin GuangYao, řekl bych: „Druhý bratr je laskavý ale neměl by tak neuctivě jednat se svou duchovní zbraní, která nám oběma právě zachránila život.“ Věnoval bych mu jeden ze svých mála skutečně upřímných úsměvů, vyhrazených pouze pro něj a… A co? Nic… Přestane na meč tlačit. Místo toho k němu opět vzhlédnu. Nyní jen tázavě. Nemusím co? Klečet před tebou? Podávat ti tvou vlastní meč? Být vděčný za záchranu života, který mi byl dán někým jiným? Pověz, vůdče sekty, co z toho přesně nemusím?! Další hořké myšlenky ulpívají na jazyku, který je pojednou ztuhlý, jakoby zcepeněl. Vím, neměl bych ho nechat trápit se slovy, která nemůže najít. Ale proč vlastně nevíš co říct…? Zjistil jsi, že Li HuiYin přestal klečet před tvým prahem a tak jsi opustil ústranní? Proč? Pokud jsi s ním chtěl mluvit nebyly tři měsíce dost? Nechápeš, že já nejsem on? Cokoliv mi řekneš, ON už to neuslyší…! Stáhl své ruce z pouzdra meče. Všímám si, jak pevně zaťal pěst. Jak hluboký je jeho nádech. Polknu, ale knedlík, který mi uvázl v krku, se zase hned vrátil zpět. Až po jeho slovech si znovu začnu uvědomovat zápach bažiny, který je snad ještě silnější než doposud. Situaci, ze které jsme unikli. Že jsme jeho mladšího bratra a jeho milence nechali za sebou stejně jako kultivátora sekty Nie. To bychom měli…, přisvědčím však jeho slovům pouze kývnutím. Mám pocit, že kdybych se pokusil promluvit. Vyzvrátil bych vlastní duši z tohoto těla a vrátil se do podsvětí k MingJuovi… Zaváhám. Dívám se na nabízenou dlaň, jako bych nemohl uvěřit, že je skutečná, jistý si, že mě mladická tvář usvědčuje z každého pocitu. Zachraňuje mne jen fakt, Li Luanova láska k ZeWu-Junovi byla velmi silná. Kdyby ne, nic z tohohle by se nestalo. Nemůžu být usvědčen…, ty myšlenky však nenesou úlevu. Jsou dalšími kameny naskládanými na hrudi, která se už takto těžce zvedá. Záhy se ukáže, že mé zaváhání bylo správné. Lan XiChen zavrávorá a zachytí se za mé předloktí. Ruka mi instinktivně vystřelí a než se naději leží má dlaň na jeho v konejšivém doteku. On se však pustí a zapře o zem svůj meč, aby se udržel na nohou, které mu evidentně chtěly vypovědět službu. Dřív, než jsem si stačil rozmyslet, co to při dracích delám, vyrazil jsem, že jej podepřu. Lan XiChen měl však jiný plán a zadržel mě novým jemnějším dotykem. Společně jsem se postavili. Ať už dával oporu on mě, nebo já jemu, myslím, že jsme ji oba potřebovali. A ani jeden by ji bez pomyšlení, že ji ten druhý potřebuje víc, nepřijal.
Ve stoje, blízko u sebe, se spojenýma rukama, dlaně na předklotí jeden druhého, jsem cítil, že mi srdce hodlá vyskočit z hrudi. Vymanil jsem se a o krok ustoupil, abych se mu uklonil. „Děkuji vám, vůdče sekty,“ přinutil jsem se říct s tváří opět sklopenou k zemi. Nesmí mi vidět do obličeje, když se mi tolik krve hrne do tváří! Více však nestihnu. Z dálky slyším Wei WuXianův hlas volat mé nové tělo a WangJiho bratra. To je dobré…, další křeč hysterie se mne pokouší překlenout v šílený smích. Vím však, že se musím ovládat. Vždycky se musím ovládat! Narovnám se. „Váš doprovod má pravdu, měli bychom jít,“ pokusím se jej vrátit do reality. Opravdu moc mě štve, jak obličejové svaly bolí sotva pomyslím na úsměv! Kývnu hlavou směrem k (snad už mrtvé) bestii. | ||