Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Nevhodné místo na povídání Všichni S větší neochotou, než by odpovídala mým plánům na doražení našeho monstra, odlepím se od WangJiho a seskočím těsně nad zemí, aniž bych přerušil svou píseň. Nechám prsty skoro v pohlazeních putovat po těle Chenqingu po celou dobu, kdy Lan Zhan odejde ukončit trápení naštvaného monstra a tím trápení naše, jen nakrčím nepřátelsky nos na smrad, který obalí nás z obnažených vnitřků hadovitého těla. Neovládnu se a pořádně si později nos promnu, sotva mohu odložit flétnu. Ještěže byl Lan Zhan rychlejší, než ta nechutná sprška, to bych se k němu snad ani já už nepřiblížil – mhm. Možná bych ho mohl v takovém případě unést, najít nejbližší jezero a… ale skutečně ještě nebyla vhodná chvíle fantazírovat. Soustředil jsem se na naši situaci a flétnu přetočil mezi prsty. Kývnu na WangJiho, když zachytím jeho pohled. Skutečně souhra náhod pro jednou hrála v náš prospěch. A jak se k nám vrátí zpět, dojdu se skoro přitisknout k jeho boku. Využiji té chvíle, kdy je ZeWu Jun z dohledu a já mu mohu být tak blízko, jak budu chtít – spokojený u něj, a ještě lepší by bylo, kdybych snad zachytil další z jeho vzácných „hm“, prozrazující zase jeho pocity. V tu chvíli mě přítomnost kultivátora Nie absolutně netrápí. Ale stejně se pak zase odtáhnu, když už kultivátor dokončí své ošetření – nabídl bych pomoc, kdybych viděl, že je to vážnější, ale zvládá to sám. A již mimo boj zdá se, že v sobě kultivátor z věže objeví zase hlas a myšlení. „Hlavně nám neděkuj,“ odbydu ho nejprve zamáváním dlaní, jak kdybych ho odháněl, než pokračuji. „Podívej se na sebe, tolik šrámů, příště zavolej pomoc dříve,“ se zvednutým prstem napodobím nezvykle vážně kárání, které se často dostávalo mě, i když nejspíše jen Lan Zhan pozná kde leží zakopaný vtip. „Nevrátili,“ pokračuji však hned, „na to se asi ještě také budeme muset podívat, opravdu, jedna věž a tolik problémů… ale všechno teď postupně. Zvládneš doletět zpět?“ Pošimrám se na nose, tentokrát spíš jen mimoděk než kvůli smradu, který stále ležel hutně kolem nás. Samozřejmě jsme neměli nikdo v plánu odejít hned, když stále nám chyběli dva. Ale než abych se vydal pátrat ve tmě mezi stromy, prostě se zhluboka nadechnu. „ZeWu Jun? Li HuiYine?“ Zavolám do noci. Stejně to nebylo zrovna prostředí, kde by ti dva měli diskutovat – co jiného by dělali, když se nevraceli. | ||
| |||
 | Mezi kmeny stromů A-Yao Po mé otázce nastane pár vteřin ticha. Pokouším se jich využít a snad sebrat více jistoty, paže, kterými před okamžikem svíral jsem jak Li HuiYina, tak pochvu Shuoyue, nechávám volně podél těla – ani náznakem nevěnuji pozornost meči, jež zůstal po dopadu ležet na zemi pokryté vlhkými listy a jehličím. Až když zaslechnu odpověď mladého učedníka, konečně pohledem se rozhodnu sám ujistit, zda nemá viditelná zranění – jakkoliv nepravděpodobné to mohlo být, chytil jsem se toho pro tento moment, než přijdu na to, co dále – když náhle vykročí vpřed. Nepohnu se z místa, byť iracionální popud mě na zlomek okamžiku pobídne k zacouvání – ne, zůstanu stát a pokouším se být tím, kým bych pro něj měl být, vážný, klidný, být oporou, být rozumný, být silný, být tím, kdo dokáže přijít s těmi správnými slovy… Než to zvládnu, klesá na kolena. Vše, co pokoušel jsem se dát dohromady se rozplyne. NE! Napadne mne okamžitě. Celé mé tělo se prudce ohradí tomu momentu, bez jediného okamžiku, bez jedné myšlenky navíc, poplašeně klesnu za ním… jen abych ocitl se tváří v tvář nabídnutému meči. Co jsem myslel, že chce udělat? Děsil jsem se snad poděkování za ten čin… nebo spíš úcty, která hrozila mě od mladšího muže zaplavit, kdybych zůstal stát… nebo… čeho? Natáhnu ruku, roztřesenou více, než chtěl bych mu ukázat, a položím dlaň na pochvu Shuoyue – lehkým tlakem pokusím se přimět Li HuiYina ruce sklonit. V jeho držení přijde mi vlastní meč stejně cizí, jako když ležel na zemi nebo byl připevněný k mému pasu. Nepřevezmu jej od něj a stále nezvednu ani pohled k jeho očím, nevidím jejich vlhkost, jak upřeně mě sledují však přesto cítím. Jako těžké závaží uvědomím si náhle přítomnost dopisu, který již od našeho odchodu z Oblačných zákoutí spočívá uložený v mém vlastnictví… tváří v tvář mladíkovi, jenž jej napsal, co jsem mohl říct, aby to bylo dost? Čekal nás jistě rozhovor, věděl jsem, že nebylo by fér a nemohl bych dovolit, aby se Li HuiYin nedočkal ani něčeho tak obyčejného, jako hovor. Avšak… ne teď, ne na tomhle místě. Přesto když klečíme naproti sobě, nutkání říct alespoň něco nemohu snadno potlačit a bojuji se snahou přijít alespoň s něčím… s čímkoliv. "Nemusíš…" začnu konečně, však hned se zase odmlčím. Vím, že není to vůči němu spravedlivé – že neměl bych se takhle chovat, už teď bylo to příliš, co jsem si dovolil ukázat mladému učedníkovi. Znovu se vrátím k pokusu být pro něj jiný, jaký měl bych být. Oddálím dlaně abych zaťal do jedné vlastní nehty, probral se tím bodnutím bolesti a konečně zvládl nabrat hluboký dech. "Dobře, že jsi v pořádku… měli bychom jít zpět." Chytím nakonec Shuoyue do ruky, s přemáháním, abych ihned jej znovu neodložil. A s volnou dlaní nabídnutou mu k pomoci zvednu se z kleku. Tu uvědomím si náhle, jak přes stav mysli ignoroval jsem opět stav těla. Snem zkrácený odpočinek předchozí noci, jehož každou minutu však opomíjené tělo nutně potřebovalo, společně s cestou delší než předchozí dny a nečekaným využitím spirituální energie, přihlásí se náhle o slovo a bez kompromisu mě vyvede z rovnováhy. Překvapený tím, jak problém těla tak nečekaně přerušil problémy mysli, v rychlém pokusu o záchranu situace natáhnu se pro oporu, však - nic v dosahu není, jen předloktí Li HuiYina, které sevřu bez varování v pevném stisku. S krátkým nádechem ihned jej pustím a váhu nutnou pro získání rovnováhy přenesu na meč, který s tím účelem opřu o zem. Skutečně! Bylo snad ještě cokoliv, jak mohl jsem tuhle situaci zachránit? Jak zamést, co jsem mu ukázal, zrovna jemu, který rozhodně si to nezasloužil a který rozhodně nepotřeboval jen kousek starosti navíc, kterému tohle rozhodně nemohlo pomoci jít dál! Ve snaze tak přeci jen učinit chytím jej jemněji, nechá-li se, a povytáhnu jej za sebou, když se konečně narovnám. Je to však jen malá naděje, že by si nevšiml a považoval to celé jen za pokus pomoci mu na nohy. | ||
| |||
 | Velitel strážní věže Lan WangJi, Wei WuXian
Nie FenFang přijal léky značně otřesený. Svezl se k zemi, šavle vedle něj. V třesoucích se dlaních svíral léčiva od samotného HanGuang-Juna a před ním stál Patriarcha Yilingu. Zpráva že je zpátky a bývá vidět v doprovodu Nositele světla, oběhla celý kultivační svět, ale někdo, kdo byl do Strážní věže poslán za trest, nikdy nepomýšlel na setkání tváří v tvář!
Sledoval párání stvůry a sám sobě vynadal, že ho nenapadlo, kde by mohlo být její slabé místo. Bráno zpětně v událostech dnešního večera selhal. Nejprve neměl poslat dva strážce na zběsilou mrtvolu. Posléze neměl dělat scény, když mu na pomoc přišel někdo, koho o ni nežádal. A za třetí, měl vyslat signál o pomoc mnohem dříve!
FenFang by se mohl probírat možná ještě nekonečně dlouho výčtem svých chyb, ale jelikož zranění začínala přicházet k sobě přes odeznívající rudý opar bojového šílenství, raději s polkl malou pilulku proti bolesti, aby byl vůbec schopen sypat hojivý prášek do ran a ne všude okolo.
Mezi tím se Lan WagJi vrátil a on k němu opět vzhlédl. Podal HaGuang-Junovi zpět léky, vstal a teprve se oběma uctivě uklonil, šavli v pouzdře na zádech. „Děkuji…“ přinutil se říct. Nerad byl někomu vděčný. „U-už se vrátili Feng ZheMei a Zhu JiaHao?“ Bylo by asi pochopitelné, že neletěli na pomoc, když přiletěli tito dva, vlastně tři velcí mistři, ale vrátili se už? Jsou vůbec v bezpečí? Vždyť, když se dozvěděl o monstru z bažiny, myslel si, že je to jen mýtus, že skutečně neexistuje a nějaké nošení obětí té věci je jen pitomost nějakého starého blázna. Tedy až do chvíle, kdy byl starý blázen snězen a on vystaven boji na život a na smrt. | ||
| |||
 | Všichni živí Všichni, Wei WuXian
Klesal jsem, abych mohl zachránit ideálně Li HuiYina i s Wei Yingem. Bratr však byl rychlejší. Mé překvapení zůstává nevyslovené, přesto se mu nedokáži ubránit. Vidět XiChena hnát se vstříc tak velkému nebezpečí, aby zachránil mladého učedníka, je nečekané a přesto tak důvěrně známé… Jakoby byl opět tím samým mužem jako dřív! Vida, že naskočili na meč a odlétají, pomohu na Bichen Wei WuXianovi. Chytí se mne a příjemné brnění v dlani a pak i kolem pasu mě upokojí dostatečně na to, abych mu dokázal odpovědět: „Hm…“ Má píseň je záhy podpořená dvojitým hraním. Zastavím let až u zraněného bojovníka z klanu Nie, kde dosedneme. Schovám citeru a nechávám to na Wei Yingovi. Mladý muž, jen o pár let starší, než náš učedník ve věži nás sleduje značně vyčerpán. Je zraněný. Sáhnu do váčku qiankun a hodím mu nějaké léky na jeho zranění. Pak už jen vykročím ke stvůře svíjející se v agonii v zoufalé snaze zůstat bdělá a naživu.
Je to vlastně jednoduché. Kůže na spodní straně hadovitého těla je mnohem měkčí než všude jinde. Vložím do Bichenu tolik síly, abych jí rozpáral břicho. Vnitřnosti vyhřeznou a naše nosy pocítí nový význam slova PUCH! Uskočil jsem akorát včas, aby mne nepotřísnily. Její křik je už pouhý předsmrtný záchvěv poslední touhy žít. Najít následně stále ještě tlukoucí srdce je už jednoduchý akt. Vyšlu Bichen na steč a rozsekám jej na kousky přímo uvnitř těla. Řev bestie utichne a Wei Yingova píseň brzy nato ustane. Věnuji mu (doufám že) souhlasný pohled. Dílo je dokonáno a ještě jsme nalezli hledaného učedníka.
Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že Li HuiYina ani bratra nikde nevidím. Cítím novou vlnu starostí. Nejprve však osvobodím žákův meč z jednoho z krků a pak dojdu zpět ke svému manželovi a zraněnému strážci z věže. „Měli bychom se vrátit do věže,“ oznámím stoickým hlasem nepřipouštějícím námitky – tedy jako vždy. Že před tím najdeme ještě ty zbylé dva, považuji za samozřejmé. | ||
| |||
 | Ve stínu stromů Všichni, Lan XiChen
Byl to rychlé. Tlukot srdce mě ohlušil a myšlenky se smrskly pouze na živočišný pud PŘEŽÍT za každou cenu. Li HuiYinův meč jsem nechal za sebou. Stín druhého krku se blížil. Chtěl jsem se odrazit, ale nohy ne a ne najít dostatečnou stabilitu. Stín je čím dál blíž… Proč jsi tu jen musel být?! Zavřu oči. Je konec… Uchechtnu se jen v duchu nad bizarností situace. Měl jsem ti přinést štěstí, ne ti znovu umřít před očima…!¸stěžuji si.
~~~ Tohle celé ale zabralo sotva vteřinu ~~~
Náhle mne zachytila ruka. Velká dlaň evokující bezpečí mne lapila pod rameny a přivinula silou celé paže zády k hrudi mého zachránce. Mé srdce stále tak divoce bije. V uších mi hučí. Do nosu skrz nechutný zápach bažiny pronikla slabá vůně jasmínu… Náhle stojíme na meči a já se nevzpírám doteku ani vedení. Následuji každý pohyb druhého muže, jehož dotek je nečekaně ochranný. Přikrčím se, když je třeba. Instinktivně přiložím své drobnější ruce na jeho velkou dlaň na mých prsou, když se začne chvět. Položím si hlavu na jeho široké rameno. Můj dech se stává mělkým. Nádechy slabé, výdechy stěží zaznamenatelné… Pouze očím dovolím zabloudit do leva k profilu tváře. Neměl bys tu být…, polknu. Co se stalo s tvým ústraním? Slzy mi zastřou zrak. Sám nevím jestli od radosti či zoufalství. Cítím, jak se mi hruď začíná trhaně pohybovat. Bojuji s náhlým nutkáním. Nechci žádné slzy! Slzy mne prozradí…
Zakolísali jsme. Taky se nemůžeš soustředit, ZeWu-June?, koutky propůjčených rtů mi zacukají v náznaku úsměvu, jehož opravdové podoby zjevně nejsou řádně schopné. Už se ale nebojím o svůj život. V tomto jediném krátkém okamžiku mám pocit, že kdybych skutečně znovu zemřel, vrátil bych se do podsvětí šťastný a ani znovu a znovu prožívání trapné smrti by mne nedokázalo nikdy zlomit.
Jenže to už klesáme mezi stromy. Seskočil z meče i se mnou a intimní chvilka blízkosti se stala vytouženou vzpomínkou, když mne propustil ze svého pevného objetí. Shuoyue je zpátky v pochvě a já si uvědomuji, že mne ten meč neděsí. Ne tolik, jako vzezření jeho majitele, ke kterému se konečně otočím čelem. Konečně začínám chápat, proč zněl Li HuiYinův požadavek tak naléhavě. Můj zapřísáhlý bratr vypadá, zničeně. Jeho tělo nese stopy zanedbávání… Takhle trávíš ústranní? Mučíš se? Pro tohle jsem tě NEODSTRČIL! Lan XiChen meč upustil, ještě než se ode mne odtáhl. Oba působí stejně opuštěně, jako se já cítím, když mne pustil ze sevření.
Jestli jsem… zraněný…?! Chce se mi začít hystericky smát. Zraněný?!!! Mé nové tělo je mladé a silné. Ano, málem skončilo rozdrcené na prach, ale stojím zde. Unavený po dlouhém letu a prožitém boji, ale zraněný? To rozhodně ne! Velký ZeWu-Jun vypadá raněněji… Naštěstí se na mé nové tváři usadil šok, který ji neopouští, ani tváří v tvář těmto novým chaotickým myšlenkám. „Přišel jsem o meč,“ je jediné, co ze sebe dokážu vypravit, překvapeným hlasem. Když se ti ukloním, zastavíš mě?, polknu. Jeden krok, druhý, a pak těsně před ním namísto toho klesám na kolena. Jediným pohybem zdvihnu pochvu se Shuoyue a zdvihnu ji na obou rukách směrem k němu. Nepoznáváš mě, že? Nemůžeš…, dlaně se mi rozechvějí. Rty se otevřou naprázdno. Kdybys věděl, kdo jsem, probodneš mě podruhé? Cítím, že mé oči opět vlhnou, přesto k němu nepřestávám vzhlížet s téměř posvátnou úctou. Sakra, Li Luane, já mu to nemůžu říct!!! | ||
| |||
| Sláva Všichni Jan Lan Zhan změní melodii a všechny naše pokusy zdá se mají kýžený účinek, nemohu než se spokojeně ušklíbnout. Třeba ani nebude potřeba zacházet nějak daleko, napadne mě, ale přesto zvednu Chenqing k rtům - než sáhnu po případných jiných řešeních, nejprve se rozhodnu přispět rukou k dílu, konkrétně tedy k písni. Snažit se zasáhnout ty otravné hlavy dalšími talismany a přitom se nevydat ještě blíže by stejnak byla nejspíš zbytečná snaha. Navíc než stihnu začít hrát, monstrum konečně ztratí rovnováhu. Skoro bych zajásal, jenže zachytím co se stihlo v ten moment ještě stát. Prozradí mi to Lan Zhanův výkřik a následně uvidím, v jaké situaci se náš hledaný učedník ocitl. Co to provádíš, děcko jedno - né, proč by se měl stáhnout a v klidu si užívat pohledu na úžasného Lan Zhana, kterak dostává své pověsti (dobře, dobře, střídmost stranou, pohledu na MĚ a Lan Zhana, kterak té pověsti dostáváme) - rovnou šup a přímo do středu té nejhorší situace. Opravdu, je mi úplně jedno, jaká čestná myšlenka ho přepadla, v tu chvíli mě jen vytočí, jak riskantní to bylo - a taky se mu to nevyplatilo! K čemu mu je být statečný, když ho pak akorát musíme tahat z průšvihu, jakoby nestačilo, že tu po něm pět dní pátráme! Ehm… pojďme se společně nezamýšlet nad tím, jak bych se zachoval já v jeho věku. Pojďme to úplně přehlédnout, prosím. Zkrátka, prostě a jednoduše, nechte mi ten vztek, se kterým jsem vyběhl, abych využil nejbližších kmenů v mokřadech a zkusil ho nějak chytit a dostat mimo nebezpečí dřív, než ho monstrum rozdrtí - a ideálně se přitom nenechat rozdrtit s ním. Nečekané věci se však dnes hrnou jedna za druhou, a než vůbec udělám první krok, vrhne se na pomoc někdo úplně jiný. Dokonce zvednu oči k Lan Zhanovi a ujistím se, že skutečně je stále on tím z bratrů, kdo pokračuje v hře na citeru na svém Bichenu, skoro jak kdyby bylo možné něco jiného. Ale překvapení stranou, Lan Zhan už klesá ke mě, monstrum padá, Nie FenFang stoupá na vlastní šavli a já se vyhoupnu zpět za svým milým, sotva je dostatečně nízko. “ZeWu Jun…?” Zamumlám jen a nečekám skutečně nějakou odpověď. Místo toho opět zvednu ke rtům flétnu a tentokrát už vlastní tóny spojím se hrou citery, když monstrum dopadne do mokřad a poraženě se svíjí a vzteká. Převezmu Lan Zhanovy snahy, uklidňující píseň pokračuje tak, aby on mohl případně bezpečně mě vyložit kde uzná za vhodné a Bichenem dokončit tenhle boj. Na spolupráci s WangJim jsem zvyklý, nějak ani do svých plánů nezahrnuji již dál kultivátora z klanu Nie, který beztak toho jistě musí mít už plné zuby. | ||
| |||
 | Vítězství Všichni Pod snahami téměř všech zúčastněných monstrum konečně dosáhne limitu, kdy zvládne ještě koordinovat své tělo a hlavy natolik, aby drželo se vzpřímené. K zemi se kácí pomalu, avšak s drtivou neodvratitelností. Mohlo by to celé ještě skončit špatně, naštěstí však když dopadne do mokřad, jsou již všichni mimo nebezpečí. S dopadem těla se nepravidelná hladina mokřad násilně přeruší, bahno a páchnoucí voda zasáhne jak zemi okolo, tak kmeny stromů do několika metrů. Hlavy zamotané, jedna přes druhou, omámené a vzteklé, však stále více bezmocné, válejí se k těch nánosech a jako divoké zvíře zahnané do kouta cvakají zuby po každém, kdo by se snad odvážil přiblížit - stisk čelistí však již postrádá prudkost a sílu, jedná se už o zoufalé výpady bytosti jež ví, že prohrála. Nie FenFang si včas nevšimne, co se vlastně událo vysoko nad ním, do poslední chvíle snaží se přičinit k boji jak zvládne svou šavlí, a pak vznese se do vzduchu akorát včas před dopadem kolosu na zem. Místo přímého letu vzhůru napadne jej pomoci Wei WuXianovi, který takovou možnost úniku před změní hlav postrádá. Nakonec však není třeba testovat, zda by vůbec se svou zbývající spirituální energií a v současném stavu zvládl případné nabídnuté pomoci dostát. Wei Ying akorát rozhodl se zvednout ke rtům svůj Chenqing - ať už se záměrem podpořit konání svého partnera, nebo přispět svou vlastní taktikou - nakonec však nevydal ani jediný tón, přerušený jak nárazem učedníka do jednoho z krků, tak ztrátou rovnováhy monstra. Skoro se zdálo, že sám se vrhne přes kmeny skrze mokřady pod padající tělo, aby jej zkusil zachránit - ze své pozice po boku monstra byl sice nejblíž, jenže postrádal právě tu možnost letu, byl by to tedy hodně nejasný pokus - když se toho úkolu chopil nečekaně někdo jiný. Wei Ying se tedy mimo nebezpečí dostal díky Lan WangJimu, ke kterému se opět připojil na Bichenu, když ten dostatečně klesl. ZeWu Junovi se podařilo utéct s A-Yaem mezi kmeny stromů. Zdálo se, že co zbývalo nyní, bylo monstrum dorazit. Mocné tóny citery držely sedmihlavou příšeru u země, byť snažila se znovu zvednout, její tělo se nedokázalo více bránit. A čím déle Lan WangJi hrál, tím méně začalo být nebezpečné přiblížit se k jednotlivým hlavám, jak ztrácely postupně, byť pomalu, poslední síly vzdorovat. | ||
| |||
| Záchrana Všichni, A-Yao Přihlížím prvním momentům boje bdělýma očima a bez přímého zapojení pokouším se hodnotit měnící se situaci. Slíbil jsem si, že tasím, bude-li třeba - v duchu jsem přísahal znovu a znovu, již při odchodu z Oblačných zákoutí, kdy bratr mě ujistil nepřímo, že pro cestování nebudu muset, a pak jen před malou chvílí, kdy opět WangJi oddálil pro mě úkon, jež se stal předmětem úzkosti i strachu. Přísahal jsem si a kdyby skutečně bylo třeba takového zásahu z mé strany, doufám, že neváhal bych, přičemž bojím se opaku, ale snažím se věřit, že bych v tu chvíli zvládl konečně konat... Avšak s pěstí pevně zatnutou a očima bystře sledujícíma každý pro mě viditelný krok monstra i všech ostatních oddaluji ten čin dokud jen s čistým svědomím mohu. Naštěstí skutečně nezdá se, že by bylo třeba zásahu Shuoyue. I když nemám šanci spatřit přesný stav kultivátora, který měl by být Nie FenFangem, přestože jeho zachytitelné pohyby zdají se být pomalejší než bych čekal, pokračuje v boji a není tudíž jistě vážně zraněný. Wei Ying seskočí do korun stromů a použije další ze svých talismanů raději, než rovnou by se uchýlil k flétně, a kultivátor, jež snad skutečně byl Li HuiYinem, pár metrů od nás zůstával vzduchu a včas vznesl se výše z dosahu útoku - útoku hlav, při kterém skutečně sevřu jílec meče, avšak WangJi bezchybnými tóny citery protkanými jeho spirituální energií nebezpečí odrazí. Boj pokračuje dál v rychlém sledu a naklání se k naší straně, a tak skutečně je mi zatím umožněno zůstávat na Bichenu mimo jeho dění. Bylo by však nejlepší jej co nejrychleji ukončit a neriskovat - ii když monstrum zpomaluje, jeho běsné pohyby jsou o to více nepředvídatelné - a nejednou byl jsem svědkem, že v hrozbě porážky mohou nastat chvíle, kdy zuřivost a pud sebezáchovy propůjčí lidem i nelidem nečekanou sílu. Zdá se, že WangJi i sdílí mou obavu, když změní tóny písně. V tu chvíli jílec Shuoyue konečně mohu pustit a ulevit svému svědomí alespoň trochu, když sáhnu po Liebingu místo něj - s plánem pomoci bratrovi v jeho snažení něčím, co věděl jsem, že mohu zvládnout. Náhle se však v jediném okamžiku vše změní. Hlavy znovu zaútočí. Nejspíše s myšlenkou na přispění k dezorientaci monstra, vrhne se učedník na svém meči vpřed, přímo mezi ně, přímo směrem k místu, kde z těla oněch sedm krků vyrůstalo. Mohlo to být skutečně tím jediným, čím teď mohl přispět snaze ostatních. Mohlo to působit horkokrevně i promyšleně, to by záleželo na úhlu pohledu, avšak - na nic takového skutečně nezbyla ani skulinka času. Jasná energie, jež prsty před sebou v letu začal formovat, zmizí stejně náhle, jako střetnou se směry našich pohledů. A v té vteřině jeden z krků ocitne se přímo v jeho cestě, čepel meče zabodne se hluboko a definitivně a mladý muž do něj neodvratitelně narazí. Ale zároveň monstrum konečně ztratí rovnováhu i koordinaci. WangJi zavolal jeho jméno, ale nemohl reagovat, dokud oba nás nesl na Bichenu. Všichni na zemi sami se ocitli v bezprostředním nebezpečí ne již útoků, avšak klesajícího kolosu. Vlastně jsem však ani nečekal a nesledoval, zda má některý z nich možnost pomoci. Bez mého vlastního uvědomění, podvědomě, číhalo ve mě přesvědčení, že teď není konání ničím jiným, než mou povinností. Ten strach, že nebudu schopen jednat, i když bude třeba - spolu se všemi dalšími myšlenkami a víry emocí, jež mě tolik svazovaly poslední týdny - konečně zmlkly, aby umožnily tělu činit. Místo abych spirituální energií kontroloval a zpomaloval pád, jako tomu bylo obyčejně zvykem, použil jsem ji v nezvykle brutálním stylu k rychlému startu. WangJiho včas upozornila ztráta mé dlaně na rameni na to, co vzápětí jsem učinil - kdybych nad tím však přemýšlel, beztak bych nepochyboval nad tím, že bratr nebude mít problém na Bichenu mé prudké vystartování ustát. Vše další pak už bylo úkony, jež zdály se automatické a utvořily rychlý proces. Druhé odražení od šupinami pokrytého krku, abych mohl se vyhnout vlastní srážce a přetočit se, jednou rukou zachytit osobu padající po krku druhém - prchající tak před rozdrcením, které by však po dopadu na zem bylo beztak nevyhnutelné. Pevný úchop pod rameny a kolem zad, čímž přitiskl jsem jej silně k vlastní hrudi. Pochva Shuoyuenu pod stiskem druhé ruky, nevědomky někdy mezi startem a cílem zbavená svého řádného umístění u pasu. Svist čepele povzbuzené spirituální energií jako starou známou, jež těsně předtím, než oba bychom dopadli do mokřad pod klesající tělo, usadí se jistěji než doma pod našima nohama. Skrčení, do kterého natlačím i mladíka a tím se vyhneme dalšímu z šestice krků. Udržení rovnováhy a balancu při tom rychlém útěku. A pak konečně bezpečí v úrovni korun stromů a několik metrů od monstra, které dopadlo do mokřad. Jediný nádech a jediný výdech mimo nebezpečí. Tak dlouho to trvalo, jeden pouhý okamžik - to byla celá doba, kdy mi mysl umožnila oddech a povolila tělu činit bez svého vměšování. A pak náhle byla zpět a nezdravě rozbušila mé srdce a přitom zakázala mi jakýkoliv další nádech. Donutila mé ruce k třesu, se kterým však stále pevně, snad pevněji než bylo by nutné, svíral jsem u sebe LiHuiYina, jako bychom při povolení stisku měli spadnout oba. Pod náhle křečovitě zaťatými prsty cítil jsem až nesmyslně jasně chladný kov pochvy, jež byla vězením pro Shuoyue takovou dobu. A jakoby snad ten mohl sám pochopit, že byl čas se do něj vrátit, náhle zakolísali jsme ve vzduchu. Přiměl jsem se soustředit. Oproti předchozí bystrosti je teď obrovským kontrastem nevědomost, kdy skutečně netuším a nezjišťuji, kde nachází se ostatní, kdy dovolím víře věřit a místo zjišťování podvolím se nervy drásající nutnosti přistát. Klesnu mezi stromy, kde i proti případnému útoku budeme v bezpečí, a sotva bezpečně se naše nohy ocitnou na zemi, a Shuoyue se vrátí do svého vězení, pustím jeho pochvu a nechám jej dopadnout na zem. A konečně toho schopný si oddechnu a uvolním sevření kolem mladšího muže. Netrvalo to vše tak dlouho, jak zdá se mé znovu se rozbíhající mysli. Vlastně velmi rychlý sled nás dostal od okamžiku, kdy ještě učedník stál na svém meči a já sdílel Bichen s WangJim, až na tento kousek země mezi kmeny stromů. Konečně pohlédnu do tváře, jež si okamžitě vybavím a potvrdím tak učedníkovu identitu - jen nevím náhle, co bych měl říct. A po marném hledání slov nakonec uchýlím se zatím k pragmatismu, když se zeptám: “Jsi zraněný?” | ||
| |||
| Nový zvrat Všichni
Wei Yingu, chtěl jsem říct, že nemusí, když se mi vymanil z náručí a seskočil do korun stromů. Ale protože vím, že je docela schopný si poradit, a že to dělá, abych mohl účinněji bojovat, nezastavím ho. Že v tomto boji bude potřeba každého z nás, je zřejmé. Ačkoliv doufám, že úplně každého ne… Dokud stojíme s bratrem na Bichenu, nemohu k boji použít nic jiného než hudbu. Když monstrum spadne zpět na nohy. Nepřestávám hrát, pouze změním píseň ve snaze zvíře uklidnit a uspat. Sytím tóny svou duchovní silou, než se však může její účinek plně projevit, útoky hlav se opět rozdělí proto několika cílům. Zachovávám chladnou hlavu. Jsme dost vysoko, pokud nestojí, napůl vzpřímeně. Zaregistruji pohyb učedníka Gusu stejně jako náhlý náraz. „Li HuiYine!“ zavolám na mladíka. Jedna z hlav vrazila do druhé a ta do třetí. Chlapcův meč skončil vražen hluboko do masa. I když mi mé smysly jasně řekly, že hoch přežil a sjíždí mezi krky bestie, stvoření konečně přišlo o svoji rovnováhu a převážilo se. Hlavy opět několika hlasně zavřeštěly, ale to nemohlo nic změnit na tvrdém dopadu, jak těla o zem, tak krků jeden o druhý a v takovém případě sotva může skončit jinak, než rozmačkaný. „Wei Yingu!“ zavolám na svého partnera a začnu klesat jeho směrem. Teď zkrátka a jednoduše nemohu přerušit hraní tišící písně. | ||
| |||
| Zlá, zlá situace Všichni
Periferním viděním jsem zahlédl Bichen, kterak se zastavil nedaleko ode mě. Při takové blízkosti právě těch dvou kultivujících, které jsem z celého světa toužila spatřit nejméně, se o moji mysl pokoušela panika. Probudila se někde vzadu v hlavě a dožadovala se vlády. Naštěstí jsem zvyklý na zachování klidu v těch nejkrizovějších situací a také moji krev dosud žene adrenalin ze souboje. Noční vzduch protnou první tóny guqinu a já vím, že pochází od Lan WangJiho, aniž bych se musel podívat. Fajn, jen jeden člověk hraje na citeru lépe, hodnotím vhodnost postupu zcela mimo svoji kontrolu. Matný pohyb zaznamenaný koutkem oka napovídá, že Wei WuXian seskočil, aby dal HanGuang-Junovi více prostoru a sám se možná více zapojil do boje. Bažiny musejí být plné mrtvých, kdyby použil Přízračnou flétnu, byla by to velká pomoc, napadne mne okamžitě. Ne, že bych z pozice mladíka, jehož roli mi vnutili, mohl takovou strategii navrhnout… ale Patriarchu Yilingu jistě napadne samotného, ne?, ta myšlenka má na jazyku hořkou chuť. Kultivátor Nie dole stále bojuje. Ale co teď? A pak se monstrum postaví „na zadní“ a moje nové srdce vynechá jeden celý úder, když si uvědomím, že jsem zcela opomněl tuto variantu pohyblivosti stvůry a do značné míry tak podcenil její pohyblivost. Na tohle nejsme dost vysoko…! Zcela automaticky vzlétnu ještě výš.
Udělal jsem dobře další talismany a tlakové vlny způsobily, že se hlavy začaly víc kymácet a kdybych zůstal na místě, pravděpodobně by mě shodil do hlubin močálu. Tělo se velmi záhy znovu postaví zpět. Ať už neudrželo rovnováhu z jakýchkoliv důvodů…
HanGuang-Jun stále hraje. Wei WuXian a učedník sekty Nie dole bojují každý svým vlastním způsobem. Hlavy si rozdělili cíle. A mě napadá jen jediná věc, kterou mohu přispět, aniž bych se prozradil. Vrhnu se střemhlav mezi hlavy. Našel jsem zranitelné místo. Všechny její krky vyrůstají ze stejného místa. Čím blíže tomu konkrétnímu bodu budu, tím těžší bude pro potvoru, aby útočila a sama se nezranila. Pokud ji donutím zamotat si krky… To je špatný nápad! Zvládnu to…! To je nejčastější poslední věta před smrtí!!!
Je to jen okamžik. Při letu shora mířím mezi hlavy, které útočí na meč HanGuang-Juna. Chci zkusit, jestli se srazí! A pak ho uvidím. Muže stojícího za Lan WangJiho zády… ZeWu-Jun… Jeho bych si nikdy nemohl splést. Druhý bratře, co tu děláš?! Pokud předtím mé srdce vynechalo jeden úder, nyní se téměř zcela zastavilo. Mé soustředění na boj je pryč. Talisman se rozplynul nedokončený. Celý vesmír se smrskl do jediného muže v mém zorném poli. Neuhnul jsem včas a vrazil do krku těsně pod hlavou. Zànghónghuāse zabodla a já se o pevnou kůži pokrytou drobnými šupinkami úplně rozmázl. Ne, ne, ne, ne… Protože mě však obě hlavy skutečně následovaly, hrozilo mi rozmáčknutí. NE! V poslední vteřině jsem se spustil po zakrouceném krku. | ||