Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Co je větší zločin? Vzít někomu naději, nebo mu ji dát? San LingWu, Lan XiChen
San LingWu řekl, že mne doprovodí. Doopravdy jsem nečekal nic jiného, i když jsem se mu snažil říct, že nemusí. Řekl, že to ví. Ale ví to opravdu? A měl bych se mu to snažit říct? Víc, než už jsem řekl? Neudělal jsem to.
Pomohl mi upravit se, jakoby to byla samozřejmost. Stejně, jako mi nabídl oporu. Oči se mi rozšířily, ale nic jsem nenamítl. Vyšli jsme z ubytovny a venkovní počasí nás uvítalo chladnou náručí. Zima… Znovu se mi zarývala do těla i duše. Neušli jsme však daleko, když mi San Ling chytil za ruku. Zastavil jsem a otočil se na něho. Beze slova, bez výrazu… V jeho očích bylo něco naléhavého, ale byla to jeho další slova, která donutilo něco v mém nitru, aby se znovu pohnulo. V prázdnotě, která se tam usadila po jeho předešlém monologu, se mé srdce znovu bolestivě pohnulo. Zasloužíme? Opravdu v to věříš? Ale i kdyby ne, stačilo, aby to řekl a to malé semínko naděje v mé hrudi už volalo po vláze, aby mohlo růst. Chtělo růst! Jenže probudilo strach a výčitky… Slyšel jsem smutek z jeho hlasu, když mluvil o HuiYinovi. Nemusíš tak mluvi, chtěl bych mu říct, můžeš být upřímný, jako tam uvnitř. Nezáleží na tom… Jenže ono to nevypadalo, že by nyní mluvil méně upřímně. Já si jen nebyl ničím jistý. Skutečně moc bych si přál, aby měl pravdu. Aby existovala šance, že mi může dát XiChen ještě jednu šanci. Jenže stejně tak moc mám i strach. Strach, že mě přijme a já mu ublížím. Vždyť bych ani neuměl tak žít… I z toho, že mne odmítne a já o tu naději přijdu. Proč bych se měl pak ještě vůbec o něco snažit? Do těch myšlenek si jen obtížně klestila cestičku A-Lingova slova o tom, že na mě bude čekat. Že nemám utíkat, že mám raději přijít za ním… Jakobych si snad před pouhými pár okažiky neříkal, že už se mu nikdy nesmím s ničím svěřovat! Pravdou však zůstalo, že pokud mu nechci ublížit a dál ho trápit, ať už to uvnitř dopadne jakkoliv, budu se muset snažit tvářit, že je vše v pořádku. A to je pro mě dnes už asi zcela nezvladatelné… Přikývl jsem a můj pohled spočinul kdesi za jeho ramenem. „Budeš muset říct svým přátelům pravdu,“ vydechl jsem smířeně s odmítnutím mé osoby, které bude s nejvyšší pravděpodobností následovat. „Po mém dnešním selhání, už nebude přetvářka ani mlčení stačit,“ vyslovil jsem nahlas, co mě trápilo od první chvíle, kdy jsem vydávil obsah žaludku. Nechtěl jsem, aby mi už druhý člověk v jeden den dával slib vážnější, než by měl vůbec kdy vyslovit. Kolik toho může ten kluk vůbec unést? Po včerejšku, dnešku…? Taky se potřebuje někomu svěřit. Potřebuje oporu, kterou já mu nedokážu dát… A tak jsem chtěl jeho myšlenky svést jiným směrem. Koneckonc, když se nad tím zamyslí, předpokládám, že dojde ke stejnému závěru. PuAi i ChengYi budou chtít vědět co se děje. A není důvod proč by něco mělo Li HuiYinem otřást tak moc, jako dneska mnou… Bude lepší jim říct pravdu. Zvlášť pokud ji já ZeWu-Junovi řeknu také. A řekneš?, prolétlo mi výsměšně hlavou. Nebo zase utečeš se staženým ocasem?
Vykročili jsme. Opravdu jsem nad tím nechtěl víc přemýšlet. Pravda zkrátka je, že nemám doopravdy navýběr. Ty čtyři možnosti stále zůstávají. A XiChen… Možná by měl vědět. Pokud by se ukázalo, že mne nenávidí, pak by bylo snazší odejít a rozplynout se někde vklidu, nebo se vydat. Minimálně by to vůdci sekty Lan krylo záda, když už nic jiného. Ovšem pokud by se ukázalo, že ne… Pak vlastně vůbec nevím, co s tím…! Zahnal jsem úponky paniky a soustředil se na stav mysli, s nímž jsem odcházel z ubytovny. Takový, kdy na ničem nezáleží.
Kývl jsem San Lingovi, když zůstal opodál a sám jsem pokračoval kupředu. Nechal jsem se ohlásit a strážcův znělý hlas mne pak vytrhl z jakési nově nabité apatie. Pohlédl jsem na otevřené dveře a do tváře se mi promítlo něco z vnitřní nejistoty, která se přestala vědomí na cokoliv ptát a začala si zabírat každé volné místečko v mé hlavě i srdci. Vešel jsem prkenným krokem, i když jsem věděl, jak strašně moc mne prozrazuje. Pohlédl jsem ke stolku, kde už Lan XiChen seděl a pocítil opravdovou tíhu rozhodnutí, přiznat mu svou totožnost. Tíhu, která mi hrozila vahou celé hory.
Ruce mi svrběly, když jsem je sepjal před sebou a uctivě jej pozdravil. Dech jsem musel cíleně krotit, když jsem po vyzvání k usazení došel na místo naproti němu u nízkého stolku. A kolena mi hrozila vypovědět službu, když jsem si klekal na polštář naproti němu. Jen letmý pohled do jeho tváře jsem si dovolil, aby byl oslněn jeho krásou jako sluncem. Nedokážu to… Nedokážu to… Upřel jsem oči níž, někam k jeho hrudi. A ruce sepjal v rukávech, kde jsem levou dlaní úpěnlivě třel pravý palec. Každá větší snaha ovládnout nervozitu, by mne nyní ubírala potřebné síly, které předpokládám, že ještě budu potřebovat. A nervozita je přece u Li HuiYina tváří v tvář klanovému vůdci v pořádku, ne? Ačkoliv už brzy nebudu Li HuiYinem v jeho očích…
Nevím, jak přesně jsem očekával, že náš rozhovor začne, ale otázku, zda je vše v pořádku, tu jsem opravdu nečekal… Nepohlédnu na něj, jen stísněně polknu. Ach, ZeWu-June, kdy bylo naposledy vše v pořádku? Co se známe, bylo alespoň jednou…? Povzdechnu si. „Vaše otázka, ZeWu-June, je… příliš obecná,“ hlesnu. „Nemohu na ni odpovědět pravdivě.“ Krátce semknu rty. Je to však opravdu jen krátce. Takhle totiž, nemůžu pokračovat. Nejde to… Zavřu oči a dovolím si několik dechových cvičení, než pokračuji. „Omlouvám se, že jsem včera tak utekl. Nebylo to… vhodné…“ pokusím se ospravedlnit, přes veškerou snahu se mi stále chvěje hlas. | ||
| |||
 | Další návštěva A-Yao Volné chvíle osamotě v Hanshi bych mohl využít i lépe, ale skutečně jsem měl v plánu pouze se utěšit, uklidnit a trochu snad dát odpočinout své mysli, než Li HuiYin dorazí. Usazený u stolu si tedy dovolím svěsit hlavu a prsty jemně přiloženými ke spánkům začít krouživými pohyby masírovat jemnou kůži pod nimi. Nejde však jen o bolehlav, který se snažím takovým počínáním zahnat nebo alespoň trochu zkrotit. Myšlenky na další rozhovor s mladým učedníkem nejsou o nic více uklidňují než malé kladívko bušící do vnitřní strany mé hlavy. Obojí by potřebovalo více času na zpracování a mé snahy o pročištění mysli, sotva s nimi v tichu a pár minutách klidu začnu, se záhy rychle rozpadají, propadají mi skrze prsty, aby se roztříštily jako kolikrát předtím o hladinu těžkých myšlenek, nejistých i nepatřičných. Chtě nechtě si vzpomenu na každé setkání s tím mladíkem, které nastalo od okamžiku, kdy jsem jej spatřil zpoza WangJiho zad nad bažinami Qiinghe. Přesto, že jsem opustil ústraní a Oblačná zákoutí kvůli němu, nebyl jsem skutečně připravený na moment, kdy jej najdeme… a každé takové setkání v sobě zahrnovalo nějakým způsobem mé selhání. Snad kromě prvního momentu, kdy - a jsem za to velmi vděčný - se na okamžik probralo to uvnitř mě, co si pamatovalo jak tasit meč a jak instinktivně reagovat a díky tomu zvládlo učedníka zachránit před mohutnými krky a hlavami monstra, vše ostatní bylo… špatně. Už od počátku, kdy jsem se snažil před ním skrýt za masky a jednat tak, jak bych “měl” podle představ, že by to tak bylo správné. Ale jen jsem zas a znovu tápal a opakovaně se ukazovalo, že takové představy mi prokluzují dlaněmi stejně tak rychle, jako jsem jim ani nezvládal dostát - však jsem ani nevěděl, postupně čím dál tím víc, jaký postoj k němu vlastně zaujmout, co by bylo správně, kým mám být. Vždyť sotva minuty poté, co jsem jej zachránil, jsem zbortil všechny své snahy jen protože si začal klekat, přede mnou… a znovu se mi rozpadly kvůli péči, kterou jsem dovoli,l aby mi věnoval ve strážní věži. A když jsem jej pozval na čaj? Tolik mi záleželo na tom, aby mohl být následný hovor rovnocenný, zdravý, přínosný… aby Li HuiYinovi pomohl, i když mu musel nejprve ublížit. Chtěl jsem dát na strýcovu radu a být upřímný, a zároveň nepřekročit hranice, které jsem věděl, že musím zachovat, nehledě na to, kolikrát jsem některé již překročil, alespoň jiné musely zůstat netknuté. A přitom jsem netušil, kolik mladík vlastně ví, a že se znovu nechám tak rozhodit, že jsem jej – opět – ani nezastavil v útěku. Bylo by nejspíš skutečně lepší využít volné chvilky pro záležitosti sekty. I když jsem si zvládl říct, že by mohlo být v pořádku brát věci postupně… beztak myslím, že bych měl, že by to pro mě mělo být přirozené. I v tak krátkém čase bych se mohl věnovat výběru náhradníků za předpokladu, že by nevyrazil k věži Li HuiYin a jeho spolubydlící. Případně přípravě jednoho z dopisů, jejichž vytvoření jsem odsunul. Nebo alespoň bych mohl přijít s logickým odůvodněním a kostrou vlastních myšlenek tak, aby snad alespoň částečně odpovídaly tomu, jak bych asi měl následující rozhovor vést... Jenže já opravdu nevím, jak, nevím ani, jak by „měl“ vypadat, a místo takových myšlenek nebo užitečných věcí se má hlava postupně stáčí k jinému rozhovoru, který se však Li HuiYina také týká. Vede mě do čerstvé vzpomínky, kdy jsem vyrazil za strýčkem s prosbou o Li HuiYinově trestu, o které jsem věděl, jak neuctivá je, neschopný stát stranou. Nezapomněl jsem na slova, která mi strýc sdělil – v úvodu našeho hovoru, ani na všechna pozdější. Některá z nich nechci zapomenout již nikdy, některá byla z těch nejcennějších, která jsem za svůj život slyšel. Ale ta, na která myslím, se týkala mladého učedníka. A byla jednoduchá, a přitom složitější, než abych je mohl s klidem předat dál. Jak mám Li HuiYinovi předestřít, co mi strýc řekl? Že pokud sám přijde, zmírní jeho trest… a mám mu vůbec o tom říkat? Je tolik pohledů, kterými nahlédnout… Přemýšlel jsem nad tím dříve a stále nemám jasnou odpověď. A ani dost času na to, k ní dojít. Pokud vyšleme Li HuiYina s přáteli k věži, možná… možná bych čas mohl získat. Ale zdá se mi, jako bych jen bloudil ve slepých uličkách, které jsem si sám vystavěl, a jen oddaloval moment, kdy si to uvědomím… Vyruží mě hlasy za dveřmi. Měl jsem opravdu využít chvíle o samotě lépe. Kolik vlastně uplynulo času? Shlédnu na stůl přede mnou, prázdný, nádobí již odnesené… zapomněl jsem na nový čaj a občerstvení. Ale je to jen malé trápení. Důležitější je samotný rozhovor, nikoliv pohoštění, ačkoliv dříve bych na takové detaily nezapomněl. Narovnám se. Na chvíli váhám, zda se jen nevrátil vyslaný strážný, ale to se již dveře otevřou a vstoupí Lan Shu-Ming. Samozřejmě slyšel instrukce zadané jeho bratranci a rovnou tedy vešel, aby oznámil příchod Li HuiYina. Nejraději bych si vynadal za nepříjemné sevření žaludku, nervozitu, kterou zkrátka nebylo na místě cítit. Nepatrným nádechem jsem se přiměl k soustředění, než jsem kývl. Zatímco kultivátor se vrátil ke dveřím, využil jsem okamžiku k sérii hlubokého nádechu a výdechu, krátkému přivření očí, úpravě vlastního sedu - místo nervózního, sevřeného kleku jsem si přesedl do více uvolněného lotosového sedu, uhladil hanfu, složil ruce poklidně do klína. Jak tenhle rozhovor vést? Stále nevím, však… s příchodem Li HuiYina už úplně nemám čas na promýšlení. Případné pozdravy učedníka doplním vlastním kývnutím, než dlaní pokynu k místu naproti sobě. A není to tak, že by mi kdykoliv jindy vadilo, že se jedná o kratší stranu stolu, u které sedím - ale přesto se mi hlavou proletí myšlenka, zda jsem neměl si přesednout. Bylo by to minimálně oficiálnější. A bylo by to dobré? Snad by to mělo být dobré…? Povzdech ovšem potlačím a místo toho se donutím alespoň k mírnému úsměvu, běžnému, jaký bych dříve normálně míval usazený na tváři. “Li HuiYine, děkuji, že jsi přišel… posaď se, prosím…” A teprve poté, co si mladíka trochu prohlédnu, zazdá se mi, že snad je pobledlejší, snad nevypadá úplně běžně… pokud to není jen mé zdání? Opravdu mě však nenapadne (už vůbec ne pravý důvod), ale spojovat jeho vzhled s fyzickou nevolností, ta zpráva se ke mě zatím nedostala. Spíš zalituji, že mladík se nezdá vyrovnaný s dalším pozváním a… nemohu se mu divit! Místo toho, abych se choval, jak mám, jen znovu vstupuji do jeho života a… na malý, úzkostný moment vůbec nevím, zda mu vlastně v první řadě neubližuji tím, že jsem to nerozhodl bez jeho přičinění, tak, jak bych udělal běžně. “Je vše v pořádku?” Zeptám se. Ne zcela bez rozmyslu, přesto s méně zamyšlením, než by bylo na místě. Ale v téhle chvíli by další myšlenky navíc jen vyzdvihovaly mou nejistotu ohledně chování vůči němu, protože pro jednou je taková otázka tím, co bych býval snad udělal u jiných… vždy mi na ostatních záleželo. Snad to tak stále bylo, snad taková otázka nebyla úplně nevhodná. | ||
| |||
 | Kdybys chtěl skákat... A-Yao San Ling měl strach, když A-Yaovi předával vzkaz posla od dveří. A když nabízel, že A-Yaa může zkusit omluvit, myslel to skutečně vážně. Udělal to zkrátka, protože si nebyl jistý, jak takové jejich setkání může právě teď dopadnout. Kousek naděje uvnitř něj chtěl věřit, že jde o šťastnou náhodu, chtěl A-Yaa povzbudit a snad mu i poradit ohledně upřímnosti a otevřenosti vůči muži, který... možná mohl být tím jediným, co by – snad a pokud jeho pocity stále přetrvávaly – mohlo A-Yaovi skutečně pomoci. Snad i naplnit časem Li HuiYinovo přání... a pro něj i pro A-Yaa a vůdce klanu, učinit je oba šťastnými. Jenže se vším ostatním, co před nimi a kolem nich stálo, byla to naděje malá a opatrná, o to opatrnější tváří v tvář stavu, ve kterém A-Yao byl. A kterému... jakkoliv nechtěně... San Ling možná příliš nepomohl. Mladý učedník skutečně málokdy mluvil bez přemýšlení a rozmyslu a stejně tak téměř nežil svými pocity a myšlenkami bez toho, aniž by nejdřív promyslel své chování. Ale samozřejmě se mu občas stalo, že veškerá jeho zdrženlivost a přemýšlivost šla stranou, že se mu myšlenky rozutekly. Zda se mu to vyplácelo... nijak příliš. Někdy mohlo být povolení mysli příjemné, nebo minimálně odpočinkové, nebo mu to mohlo pomoci v těžkých chvílích – či někomu jinému. Ale jindy... jako právě teď... ho takové chvíle zanechaly před nejistotou. Bylo to dobré nebo špatné? Bylo už pozdě změnit, co řekl, mohl nad tím jen přemýšlet – byť neměl příliš času nebo prostoru, s každým dalším pohledem na pobledlého muže, neubránil se zábleskům takových myšlenek. Možná se měl zastavit se slovy, že se každý podle něj rozhodoval z lásky, oddaný více, než by pro ně mělo být prospěšné... více, než by komukoliv měli... oddaní tomu „cokoliv“ uvnitř nich. Neměl pokračovat dál, tím, jak podle něj byla jejich rozhodnutí zároveň jednoduší volbou, protože na druhé straně stála jen spousta bolesti... možná neměl hodnotit v první řadě, snad na to neměl ani právo a nemohl, když sám nic takového nezažil. Ale A-Yao se ptal na jeho názor a San Ling mluvil... a když jej sledoval o těch pár chvil později, nebyl si jistý, proč to vůbec udělal a co způsobil. Zda zkrátka tohle nebyla jedna z těch chvílí, kdy je lepší pro druhého jen být... a poskytnout mu, co potřebuje, i kdyby to mělo být chlácholení, další objetí... nebo zamlčení části toho, co se vlastně snažíme říct. Jenže ono už bylo hodně těžké odhadnout, co kdo vlastně potřebuje. A San Ling se pořád snažil to odhadnout co nejlépe, měl však jen málo, čeho se chytat – a když jej před chvílí viděl v tak hrozném stavu, měl pocit, že jakékoliv další rozhození bude pro A-Yaa zkrátka už příliš... nebo znovu příliš... jenže pak se jeho společník rozmluvil a možná mu tak poskytl zdání, že si může dovolit... mluvit? ... možná se zkrátka tentokrát cokoliv, co v San Lingově podvědomí rozhodlo, že může mluvit bez více přemýšlení, zkrátka hodně spletlo. Proč se ale nezastavil s překvapením, které se při jeho dalších slovech A-Yaovi objevilo ve tváři? S bolestí v očích... měl! Měl opravdu? Kdykoliv jindy by se zastavil, alespoň si to o sobě myslel. Poznal by, že jeho slova jsou brána těžce, a možná i chápána jinak, než míněna? Ve které chvíli vlastně zaznamenal A-Yaovu reakci? Když mluvil o propasti? Byla metafora, kterou použil, špatná? Chtěl tím říct, že oba muži snad mohou překonat tu spirálu neštěstí, která se zdálo, že ovládla jejich život. Ale sám si již nebyl jistý, jaká slova vlastně bezmyšlenkovitě použil. Když se na A-Yaově tváři objevily slzy, jak mohl mluvit dál? Co jej hnalo? Ať to bylo cokoliv, nebyl si teď jistý, co to způsobilo. A-Yao se mu otevřel a... San Ling se bál, že to zlikvidoval. Ale zároveň také doufal, že tou nepromyšlenou upřímností mohl A-Yaovi ukázat i důležitý pohled, ať jakýkoliv, tak takový, který by mohl otevírat cestu dál. Nevěděl, zda jsou však silnější obavy, nebo naděje. Opravdu se ale už stalo a důležitější bylo, co dál. A San Ling se bál, že pokud se bude A-Yao cítit nucený do upřímnosti vůči ZeWu-Junovi, pak interakce, v kterou by pro ně doufal, nemá šanci vzniknout. Byly to obavy, kvůli kterým mu nabídl, že ho omluví, i když s nervozitou. Nechtěl vzít zpět, co si myslí – že by si měli promluvit. Jen si myslel, že je důležité, kdy si promluví. Zároveň však... bylo tak málo času, kdo ví jak dlouho s tím, co mu A-Yao pověděl o sektání s velitelem strážní věže. A proto, když A-Yao odpověděl, že půjde, tak mladý učedník kývl. „Doprovodím tě,“ vydechl San Ling, jakmile jej A-Yao ujistil, že s ním nemusí jít. „A vím, že nemusím...“ Dodal pak lehce, opatrně. Opravdu nevěděl, zda svými slovy A-Yaovi ještě nepřitížil, ale... to neznamenalo, že se zalekne a zmizí. Možná mu ublížil ale... byl přesvědčený to znovu neudělat a ani ho neopustit. Nemohl se o něj nebát, ne, když při posledním setkání s vůdcem sekty skončil A-Yao u vodopádu. Když se A-Yao začal zvedat, učedík u něj se zvedl, čímž mu uvolnil místo, a chytil ho lehce za paži, více aby jej jistil, než mu vyloženě pomáhal na nohy. A udělal to tak přirozeně a bez zastavení, jako jej držel za ruku nebo hladil po vlasech. Jakoby přestal dávat tak moc pozor na každý dotek, na čemž si dával záležet předchozí dny, od okamžiku, kdy spatřil poprvé A-Yaovo nepohodlí. A na jeho žádost přikývl s podobnou samozřejmostí, i od něj převzal stuhu předtím, než se zvedli. Když jiní pomáhali s vlasy jemu, nebo když s nimi měl on sám problém, zdávalo se, že je to pro něj citlivé téma, avšak to se týkalo více jeho snů a pocitů – opačně neměl důvod k rozpakům, vlasy svému společníkovi opatrně rozčesal a stáhl stuhou. A mlčel... Mlčel, když mu upravoval vlasy, i když s ním vykročil ven z ubytovny a automaticky se připojil po jeho boku. Sníh už stihl zakrýt místo, kde před krátkou dobou A-Yao podlehl obrovskému náporu na jeho tělo i mysl, ale San Ling se přesto musel snažit, aby k onomu dřevěnému sloupu u zábradlí jeho oči nezaletěly. Měl strach... a s pohledem, který mu A-Yao těsně před odchodem věnoval, nijak neustoupil. Měl pocit, že muž skutečně v naději nevěří a... neměl žádný čas, aby zkusil snad ještě s ním mluvit, snad tentokrát reagovat lépe... ale na pár slov přece jen chvíli měl. A tak jen pár kroků od ubytovny, kolem žádné uši, natáhl San Ling ruku a zkusil zachycením za paži ještě na moment A-Yaa zastavit. Ztěžka se nadechl, a ať už se jeho společník zastavil nebo ne, i kdyby mu to musel hlesnout za chůze, řekl to. Kdo ví, zda kdyby těm slovům nevěřil, mohl by A-Yaovi pomáhat jen kvůli poslednímu přání jeho přítele... co tak možná začalo, bylo teď již jinde. Neoslovil jej jménem, nemohl mu říct venku skutečným, byť nikdo kolem v tuto hodinu nebyl a ubytovny zely prázdnotou, ale říct mu jako svému zemřelému příteli, to také nedokázal. A tak k němu jen přímo promluvil, tiše a jen pro jeho uši... „Víš, i přes všechno, co se dříve stalo, ty i on si zasloužíte další šanci na štěstí. A dokud žijete, naděje je vždy a... opravdu, dokud nějaká naděje je, myslím, že možné je cokoliv. Koukni, co už dokázal jeden skoro ještě kluk s trochou naděje...“ Nezabránil smutku, aby se mu zaleskl v očích, ale donutil se zůstat narovnaný, nutil se zůstat klidnější, než se cítil. „Nevím, jestli je dobré, abys mu to teď říkal... ale to nemůže nikdo říct, kdy na takové věci je čas, možná zkrátka nikdy, dokud ho nevybereš. Já si opravdu myslím, co jsem řekl. O tom, co může být cennější., že ty můžeš být... Ale pokud se budeš nutit bez toho, abys alespoň trochu věřil, bojím se... abys jen neublížil sobě i jemu. Každopádně, ať už budete řešit cokoliv, tak...“ Povzdechl si. Neměl opravdu moc rad, nevěděl, i když by si to moc přál, jak A-Yaovi pomoc. Jen se o to mohl snažit, a tak dodal tišeji, „Jen zkus udržet v hlavě, že tu pro tebe budu a počkám na tebe.“ Dodal skoro šeptem. „Než tě napadne někam utíkat, protože to bych musel běžet za tebou... zkus prostě přijít zpátky a já...“ Zamrkal. Strach je zvláštní společník, útočí na nás různě, a San Lingovi téměř přiškrtil v krku slova, co mu přišla na jazyk, až pod rukávy sevřel pěsti a sklonil pohled, s těžkou vzpomínkou, snad trochu i s rozpaky. S tíhou, která ho na chvíli zaplavila. Pocit odpovědnosti může být stejně tak těžký, jako strach. Nakonec to řekl, trochu přiškrceně, než pokračoval s A-Yaem k Hanshi už tiše, tak vydechl... „...a já tě nenechám spadnout...“ Byl to slib, další příliš velký, byť neobsahoval slovo cokoliv, tolik se blížil... a přesto byl míněný vážně. Dokud San Linga něco nepřesvědčí změnit své chování, bylo jasné, že hodná A-Yaovi stát po boku. Bez ohledu na to, co řekl nebo jak to A-Yao vnímal, nic se pro něj nezměnilo. San Ling samozřejmě s A-Yaem nemohl jít až do Hanshi, pár kroků před ní se od něj oddělil a vydal se čekat o něco dál, rozhodnutý alespoň nějakou chvíli se nevrátit zpět, nehledě na to, že už neměl důvod nejít na lekce. Lan Shu-Ming před Hanshi Li HuiYina samozřejmě poznal – a nehleděl na něj jinak, než by hleděl na kohokoliv jiného. Jemu nepříslušelo soudit a co se říkalo, na tom mu záleželo jen kvůli nerespektování pravidel jejich sekty, než kvůli obsahu slov. Mladého učedníka pozdravil a řekl mu, aby počkal než jej ohlásí, když zaklepal a vydal se dovnitř sdělit ZeWu-Junovi, že jeho návštěva dorazila. A když se vrátil zpět, nechal po Li HuiYina dveře otevřené, aby jej za ním mohl zavřít, až ten projde dovnitř. „Můžeš jít dál,“ vyzval mladíka hlasem překvapivě znělým proti jeho pevné, mužné tváři. Zda si A-Yao takovým maličkostí všímal, to teprve otázka, protože před ním byly otevřené dveře a za nimi čekal vůdce sekty na Li HuiYina... | ||
| |||
 | Jóžin z bážin… Wei WuXian
Při pohledu do manželových očí jsem se, jako už tolikrát, cítil beznadějně ztracen. Zpru jsem si nebyl jistý, co v nich doopravdy vidím. Byly plné zmatku. Ale po mém ujištění a příslibu pokračování načaté noci (přesněji načatého milování), se na jeho rty vrátil úsměv, který umí pohnout celými ledovci v mé hrudi. Obětí bylo stvrzením tpho slibu. Sám jsem neodolal a přidržel si jej za pas blízko. Ukradený polibek jsem mu nechal coby zástavu, brzy si jej vezmu zpět…
Po ujištění, že to zvládne, když už nás opět dělilo několik centimetrů prostoru, se zamyslel a já učinil totéž. Vím, že na to má. Ale bezpečnost je stále důležitá. Nyní nejsme sami na Pohřebních mohylách, kde jsme museli chránit všechny ostatní třeba za cenu vlastních životů… Máme čas si vše promyslet, než se vrhneme do situace, která nám sice není zcea známá, přesro oba tušíme, co nás tam může potkat. A o to jsem se také snažil. Promýšlet… Zastavila mne však poznámka o košili. Popravdě, ne že by mě nelákalo vidět jej, jak se svléká (au ještě chvíli a uši mě znovu zcela prozradí!) DO KOŠILE! - samozřejmě, ale nechci, aby jej takto vidělo víc očí než je nezbytné. Nemluvě o tom, že je zima, tím myslím, že skztečně mrzne a ve spodním rouchu určitě prochladne, což je absolutně nepřípustné! Tedy… já bych se o něj velmi rád postaral, kdyby se to stalo a jeho zlatému jádru by trvalo dlouho, než by se z toho dostal, ale… Takže, když se zeptá, jak moc potřebuji lem hanfu, nebo rukáv, vytáhnu Bixchen z pochvy. Vidět to kdokoliv jiný než Wei WuXian, mohl by si myslet, že jsem se urazil a chci mu nyní pohrozit. Mě však láká (navzdory všem pravidlům) uříznout si rukáv, stejně jako legendární císař, který nechtěl svého milence probudit, díky čemuž se dnes všem mužům milujícím muže přezdívá Ustřižené rukávy. Je to jen další způsob jak říct svému choti a celému světu, že Wei WuXian je můj a že Wei Yinga miluji. Takže než to prostě udělá a uříznutý kus látky ze svého levého rukávu podám svému manželovi, v očích jasně čitelnou myšlenku: „Cokoliv, co můj WeI Ying potřebuje.“
Meč schovám zpátky do pouzdra, v duchu plamínek štěstí, který je v přímém rozporu s mojí výchovou. Vím však, že vidět mě teď XiChen, jen by se pro sebe poušklíbnul a důstojně navrhl, že se mohu převléct později, až na to bude čas. Výdy byl k mému zalíbení v mém muži převelice chípavý. Dokonce ještě i v době, kdy m byl stejně vzdálený, jako měsíc na obloze…
Jeho další slova slyším stěží. Tepot vlastního srdce se mě rozhodl ohlušit a to jen proto, že mi tak pevně stiskl dlaň. Oči mám doširoka rozevřené, nevěřící, že tento úžasný člověk se rozhodl být tak skvělý jen pro mě. „Hm…,“ přitskám mu a propletu s ním prsty. Opravdu se to děje…, stále mívám dny a chvíle, kdy tomu něvěřím. Neváhám a zvednu jej do náruče, abych i s nám vyskočil na větev vzrostlého stromu na okraji močálů, kde se ocitneme v cuku letu. Je odtud solidní výhled. Vidím čtyři vzdálené skupinky, všechny bojující. Slyším tóny citery. Útržky melodie Oslabení se vznášejí nad celým krajem a sytí jej svými nelítostnými tóny.
Postavil jsem svého milého a on se usadil. S vlajkou pevně na trupu začíná hrát a já si připravím meč, kdyby byl potřeba. Jak zádušní píseň pokračuje, situace v bažinách se mění. Monstra se přestávají věnovat svým předchozím soupeřům a směřují k nám. Každý z kultivujících v doslechu si nyní všímá tónů přízračné flétny. I Tse RongWu jehož píseň přestala mému milému bránit v díle. A dole pod naším stromem se začínají objevovat první mrtví. Není až takovým překvapením, jak zachovalí jsou. Horší jsou ghúlové, kteří se svými drápy dokáží šplhat po kmeni a hladovy se vrhají nahoru. My však máme výhodu. Kmen je jeden, nám nic nebrání ve výhledu a modré odlesky v mesíčním svitu dokazují jak přesné a zničující je ostří Bichenu. A pak jsou zde nehmotní duchové těch, které sežralo monstrum v průběhu věků. Když začnou přilétat, je jejich likvidace složitější. To musí zasáhnout Wei Ying, aby je využil, víc než nalákal a postavil jedny nemrtvé, proti druhým. Naštěstí netrvá tak dlouho a dorazí kultivátoři Nie, i ti zbývající z dvou malých sekt rozdělrných původně do několika skupinek. S nimi všemi přiletí i Tse RongWu.
Ti starší, kteří pamatují boj proti Patriarchovi Ylingu jsou zneklidněni, ale jen krátce, potřeba spolupráce je jasná všem. Hsieh YaWen, který tady tomu velí pošle Tse RongWu pryč i se dvěma svými muži aby pokračovali ve vztyčování obran. Zbytek se tam dole vrhl na zteč.
Je to dlouhý a lítý boj. Snažím se neplýtvat duchovní silou a dávám pozor na Wei yingův stav. I když se démonická kultivace o zlaté jádro neopírá, vydržet ji stojí zase jiné síly. Naštěstí se zdá, že má můj choť vše pod kontrolou. S ránem boj konečně utichá a vše, co stačilo přijít, je poraženo. A přebývající duchové lapeni do váčků na uchování ducha, na později, kdyby je Wei Ying ještě potřeboval, nebo se je rozhodl potlačit. Konečně je po všem…
„Díky, že jste přišli,“ poděkoval nám starší mistr Hsieh. „Vztyčíme prozatimní tábor, postaráme se o raněné u věže, budeme hlídat, dokončíme bariéru a budeme na stráži, dokud bude třeba. Přidáte se? Byli byste… velmi cennou posilou.“ Jako někomu, kdo kvůli Wei WuXianovi přišel o nemálo přátel a kultivačních bratrů, mz ta slova nešla moc přes rty. Jeho „nabídka“ byla spíš zdvořilostní otázkou. Chápal jsem to. „Ne,“ odvětím stroze. „Musíme co nejdříve pokračovat dál do Oblačných zákoutí, zpět k vůdci klanu Lan.“ Že neseme důležitou zprávu mu zřejmě netřeba zdůrazňovat. „No jo,“ protáhl a podrbal se ve vousech na bradě. „Až tam budete, řekněte Nie FenFangovi, že to tu zatím přebírám na povel, než se vrátí s posilami.“ Ta žádost mě vnitřně zarazí, ale navenek mu jen kývnu. „Dobře.“ Koneckonců není proč to neudělat, pokud se potkáme. A otázku proč, že letěl do Oblačných zákoutí a ne do Nečisté říše, lze vyřešit i později.
Ještě zdvořilostní úklony a jsme připraveni odejít. Nejprve totiž tak jako tak, musíme zpět do hostince, abychom si vzali své věci… Ať už potom budeme dělat cokoliv... | ||
| |||
 | Svolávání divé "zvěře" Lan Zhan Lan Zhanovo kývnutí je potvrzením toho, co jsme stejně oba rovnou věděli. Protože pětice kultivátorů nepřišla se zázračně dobrými zprávami (jakože „nebojte, jsou tady hned čtyři velké sekty se všemi svými členy“), bylo jasné, že nemůžeme situaci ignorovat. Však jsem nic jiného skoro ani nečekal, a jejich shrnutí obsahu dopisu jen odpovídá představě, jak špatná v mokřadech panuje situace. Navíc ve věži zbyli jen dva… vlastně vydrželi dlouho. Nepřemýšlím opravdu nad tím, kdo řádky psal, nenapadne mě to automaticky a byly důležitější záležitosti, které řešit. Obrátil jsem se tedy zpět na pětici. „Skoro na kraji vesnice je hostinec,“ mávnu správným směrem rukou, „ti z vás, co jsou v pořádku, držte dál hlídku kolem vesnice, dávejte pozor, aby ven nešel nikdo zvědavý a postarejte se, kdyby něco přišlo až sem z bažin. Ale aktivně se do boje nepouštějte, nechoďte za kraj bažiny.“ Přeletím pohledem ty tři, kteří se zdají relativně v pořádku, a dva zraněné – vážně tedy jednoho a pak vyčerpaného kultivátora, kterému dali zabrat dva duchové. „Máte u sebe dost léčiv?“ Vydechnu ještě – až po potvrzení od nich se rozloučíme a vydáme se s Lan Zhanem stranou od nich. Mimochodem! Nemyslete si, že jsem si před chvílí nevšiml nachové barvy uší mého milovaného. Nehledě na kvalitu osvětlení, toho se zkrátka nedá nevšimnout! Klidně můžete říkat, že jsem si zabudoval senzor na zabarvení manželových uší, na milovanou, a tak důležitou maličkost… viděl jsem to, samozřejmě! Nejraději bych viděl až do jeho myšlenek, vlastně co, viděl! Nejraději bych je chtěl přenést do reality, protože věřím, že jejich obsah se perfektně shoduje se vším, co napadlo mě při pohledu na profil Lan Zhanovy tváře tak zblízka a s tím dokonalým detailem. Neubránil jsem se rychlejšímu nádechu při tom pohledu, jenže krátkému, ustřiženému v půlce, kdy jsem se musel soustředit zpět na kultivátory, na informace, které jsem od nich chtěl, na vážnou chvíli… místo toho, jak mě Lan Zhan ohýbá klidně támhle přes ten padlý strom. Chápete, jak k uzoufání to je! A to ještě ani nezmiňuji fakt, že tohle může být naše poslední noc v soukromí (další půst zní hůř, než všechny noční můry a příšery z bažin!) A že bych se ještě zlobil? Na Lan Zhana se prostě ani zlobit nedá, ať už spravedlivě nebo ne, ani dětinsky, ani tvrdohlavě. Stačí, aby mu zrudly uši, a je to konečná. Ach jo. Bažiny, monstra, spousta problémů… Bylo zkrátka třeba se soustředit. Šel jsem tiše po Lan Zhanově boku, když jsme se vzdalovali od vesnice. Ne, že bych nepřemýšlel nad variantami, ale zkrátka… nebylo nic, co by mě napadlo a bylo efektivnější a logičtější než využít Chenqing. Chtěl jsem to říct. Předložit Lan Zhanovi plán, který zkrátka byl rozumný, podložený, pochopitelný… i kdybychom byli v plné síle oba a nepotřebovali druhý den cestovat, přesto by bylo stále nejlepší řešení lokalizovat všechno nebezpečí do určité oblasti. S každou vteřinou, kdy naše ticho rušily jen kroky a šustění větru, jsem stále více nesnášel, že jsem… nic neříkal. Nepřišel jsem s jasným plánem nahlas. Ležel tam mezi námi… a já, ten, který vždycky mluví, ho nevyslovil. A bylo by snadné si říct, proč to tak je. Bylo by snadné si lhát. Bylo snadné vybavit si, jak Lan Zhan vyřešil rozdělení předchozího boje, říct si, že jeho přání ohledně stylu, jak se se situací poprat, bylo jasné, říct si… že mlčím kvůli němu. Začít se znovu zlobit, říct si, že to určitě udělal, protože mi nevěří, tak, jako kdysi... Jenže ona to opravdu zloba nebyla. A já vím, že Lan Zhan má starost, protože jsem mu k ní já sám dal důvod… jakkoliv by bylo jednoduší se obrátit na nedůvěru a být k ní ofenzivní, nemohl jsem takhle lhát, nemohl jsem mu tím ublížit, nechtěl jsem se tak cítit – nikdy jsem k němu už nechtěl cítit nic špatného. Už ta trocha zloby před chvílí, hloupé a zbytečné, stačila až až. Jenže kdybych neměl lhát, musel bych přiznat i sám sobě pravý důvod, proč stále mlčím. A to by vyžadovalo zabruslit do k takovým pocitům, které se teď rozhodně nehodilo mít… které jsem prostě mít nechtěl, tečka. Kousnu se do rtu, když už je zkrátka jasné, že něco někdo říct musí – jinak mě to ticho snad přivede k šílenství! „Wei Yingu.“ Zastavím se neplánovaně, když je to pro teď Lan Zhan, který přijde se slovy první, žaludek se mi nepříjemně sevře a já okamžitě přijdu s úsměvem, instinktivně, obraně… jakoby nebylo starostí… ale ten zase hned zakolísá. Přesto mě ale zaplaví úleva, když přijde Lan Zhan s návrhem první. Kdyby pokračoval ve snaze se tomu vyhnout, pak bych… musel stát proti němu, připomenout, že by měl šetřit energii, snažit se… o to, čemu jsem se ty předchozí momenty ticha vyhýbal. A než se vůbec nadechnu, stiskne mou dlaň a dalším prohlášením mi na rty vrátí úsměv úplně jednoduše. A to zašimrání v podbřišku tentokrát asi nemohu přisoudit aktům, které se za tou prostou větou skrývají, ale spíše všemu ostatnímu, co neříká a já stejně rozumím. Jeho oči jsou vážné, slibují a povzbuzují a jen mi připomínají, jak vlastně silný můj manžel je (a úžasný a božský), v tolika ohledech (ve všech). Ani se nepokusím zastavit, překonám úsek mezi námi mini krokem, volnou ruku mu hodím přes rameno a přitáhnu se do objetí, nebo jeho k sobě, tak nějak obojí. A i když ho pustím rychle, stejně si bokem ukradnu polibek, protože na ten není nikdy nevhodná chvíle, ani uprostřed nebezpečné bažiny. „To beru jako vážný slib.“ Zavrním, sotva ze mě opadne momentka citů. (Ale mám pocit, že budu nebo budeme už tak vyřízení, že se k tomu nedostaneme – ale naděje umírá poslední.) A kývnu. „Zvládnu,“ odpovím na jeho otázku. Zkrátka není čas na strachy a temné myšlenky. Nebo přehnané sebevědomí, ačkoliv to tak může vypadat, neodpovídám lehkomyslně. A na chvíli se odmlčím v zamyšlení, tentokrát ale krátce. Kombinace vlajky (rozumějte ne vlajky, ale upravených run, které na těch vlajkách jinak jsou – ano, minule to byla košile) a kultivace skrze Chenqing je nejlepší variantou, která pokryje snad vše, co by se zde mohlo vyskytovat. Ještě lepší by bylo vytvořit dostatečně široké pole pomocí více vlajek, ale pouze s námi dvěma to nemělo smysl, ani to nebylo dobře udělatelné. Bylo jen třeba na něco symboly připravit a vybrat dobré místo. A pokud jde o to, že ze sebe udělám terč, ani mě nenapadne nedůvěřovat Lan Zhanovi, že mě/nás ochrání, když bude třeba. Ale bylo by skvělé co nejvíce tomu zamezit. A co do mé vlastní síly, s využitím energie nějakých těch rozzlobených mrtvolek, kterých tu čekám více, to sice bude náročné, ale ne neudržitelné. Snad tak dlouho, jak bude třeba. Teoreticky bych mohl i pomocí talismanů vytvořit pole, které by vše přilákané mohlo udržet, ale… to zvládne i správné hraní spolu s vlajkou, pole by bylo jen pojistka, kterou si teď ale nemohu dovolit vlastní silu udržovat. Navíc by možná vůbec nemuselo stačit a čím větší, tím náročnější. „Nechci se svlékat do košile.“ To jsou první slova, které si po pár vteřinách zabrblám pro sebe. Ale to si jen nahlas zapřemýšlím, spíš… než se neubráním lehce škádlivému pohledu k Lan Zhanovi. „Lan Zhane,“ zabroukám, „jak moc potřebuješ lem hanfu? Nebo rukáv?“ No co! Je to kousek dokonale bílé látky a naslepo čmárat po svém černém vnějším oděvu nechci, když potřebuji, aby výsledek k něčemu byl. A maličké poškádlení jeho zažitých tisíců pravidel je jen nevinný vedlejší efekt. Ať už látku vyřešíme jakkoliv, jakmile ji získám, při nejhorším vlastní košili, pro sebe si kývnu. „Připravím znaky a zkusíme najít méně zarostlé místo, nejlepší bude… pevný strom? Nechci, aby se k nám snadno dostali… Lan Zhane,, stisknu ruku zase já jemu a pousměju se, „pevně spoléhám na to, že dneska budeš při své úžasnosti dokonale skromný a neakční, až jedině, kdyby bylo třeba být božský,“ zavrním. Přijdu si, jako bych žádal po mistrovi všeho, aby nedělal nic. Takže to raději řeknu takhle. Oba víme, jak je důležité, aby zítra mohl cestovat… Ještě s ním jen proberu, že jakmile přilákáme dostatek ghůlů a mrtvol, část mohu ovládnout na likvidaci zbytku, ale že do té doby se jen budu snažit pokrýt co nejlépe celou oblast. Snad ti kultivátoři, kteří nehlídají vesnice, ale věnují se boji, přijdou pomoc „odsekávat kraje“. Zbavit se co největší části problému by bylo ideální… ale priorita je především udržet nebezpečí v co nejmenší oblasti na co nejdelší dobu, podle všeho by další pomoc měla být na cestě. Když najdeme vhodné místo, připravím si vlajku jako šerpu přehozenou přes hruď, zajistím ji pod opasek a zpoza něj uvolním Chenqing. Pokud jsme nevymysleli nic lepšího, usadím se na širokou větev stromu a opřu o jeho kmen. Je to pro jistotu, ale také bezpečnější vzhledem k počasí. Mokřady kolem nás mi náhle připadají až zlověstně klidné s myšlenkou na to, že to se brzy změní. Pomyslím na vzdálenost, kterou je třeba pokrýt, nepotřebuji si vybavovat tóny, vlastně to bude skoro jako tenkrát na pohřebních mohylách, jen ve zvětšené verzi a bez Wen Ninga a hromady otravných osob a některých neotravných navrch. Ale něco se nemění… zaletím pohledem k Lan Zhanovi. Stále po mém boku. Usměji se k němu, se sebevědomím, s povzbuzením v očích. Na nic jiného není místo. Ani na starosti. Když je tedy vše připraveno a vlajko-šerpa aktivní, přiložím Chenqing ke rtům a přivřu oči. Zvuk sám o sobě se line vzduchem a skrze stromy a nedošel by tak daleko, jak by bylo třeba. Ale my nemluvíme jen tak o nějakém zvuku nebo obyčejné flétně. Jak se mé prsty rozebíhají po známých otvorech v chladném kovu a vítají se s každou známou rýhou a zaoblením, soustředím všechny své smysly kromě vlastních sil a kontroly na naše okolí, na bažiny, na vše živé i neživé, co mezi stromy představuje nebezpečí, na vše, co k nám volám. | ||
| |||
| Další zastávka, močály… Wei WuXian
Kultivující, kterému Wei WuXian pomohl na nohy děkovně kývl, než se vydal ke svým druhům. Viděl jsem to koutkem oka, i když zbytek mého pohledu patřil jen a jen mému manželovi. S úlevou jsem si v duchu vydechl. Byl v pořádku. Živý, zdravý a v pořádku! Naše ramena a paže se dotkly. Wei Yingu… Miluji ho. Chtěl bych si jej namístě přitáhnout do polibku a milovat se sním třeba právě tady a teď. Špičky uší mi zrudly. Vím, že si všiml, i když je zde osvětlení tak chudé. Já jinak nedal najevo nic. Své: Miluji tě, si nechám na jiné chvíle. Na okamžik soukromí, kdy…
Jenže to už Wei WuXian zpovídá kultivátory sekty Daiyu. Jeden z nich se uklonil a překotně se pustil do sdělování faktů. Předstoupil jsem po bok svého chotě a vyslechl zprávy o dopisu, který přišel ze strážní věže. Dopisu, který žádal pomoc od Zhu JiaHaových kultivačních bratrů. Stálo v něm, že velitel FenFang letěl pro pomoc, a jejich třetí druh je zraněný. Močály, že urkývají příliš mnoho monster, které se nyní všechny pokoušejí vyjít na světlo. Zmiňoval, že čekají posily sekty Nie a že podobný dopis obdrží všechny sekty v okolí. Že je potřeba hlavně chránit okolní vesnice před vším, co by mohlo ohrozit místní lidi. A pokud snad mohou poslat někoho navíc i v mokřadech by byla pomoc kohokoliv vítána. Poznal jsem z formulace dopisu diplomatický um typický spíš pro Onblačná zákoutí, než pro drsné podnebí Qinghe. Dopis (a zřejmě ne jeden) posílal Tse RongWu, nikoli Nie FenFang, nebo Feng ZheMei.
Mé oči se střetly Wei WuXianovými. Po oslovení přikývnu. Oba víme, že musíme jít. Nemůžeme ignorovat situaci, pakliže je tak vážná. Kultivátoři sekty Daiyu nevěděli, kolik jiných dorazilo. Tuto konkrétní vesnici hlídá totiž jen těchto pět mužů. Ve vesnici je chostinec. Své zraněné mohou nechat tam. Pokud bude zneškodněný zdroj problémů, mělo by stačit, i kdyby zde zbyli jen oni tři. Nechám však na svém kultivačním partnerovi, aby jim to řekl.
Nakonec je necháme za sebou a zamíříme směrem k bažinám stranou strážní věže. Ať se na to dívám, jak chci, i když mám ještě nějakou duchovní energii v zásobě, pokud dnes nebudu odpočívat, tak zítra stěží doletíme do sídla sekty Lan v Gusu. Vůdce sekty Nie, Nie HuaiSang, mluvil o sedmi dnech. Po dnešku jich zbývá 6. Zítra už to bude jen pět. Navíc možná už dnes začal pracovat na rozšíření své fámy o výmyslu. Každý další den znamená prodlevu i pro bratra, který neví, co dnes víme my… Jenže nemůžeme předstírat, že se to neděje, musíme pomoct! Koneckonců, proto jsme nocovali právě zde…
Když se vzdálíme od vesnice a od těch pěti kultivujících, konečně promluvím: „Wei Yingu,“ zadívám se na něho. „Zvládneš vše z bažin dostat na jedno místo, jako na pohřebních mohylách?“ myslím samozřejmě to druhé obléhání mohyl, kde jsme byli uvězněni v jeskyni spolu s ostatními kultivujícícmi ze všech čtyř velkých sekt a několika menších, které se účastnily. Potlačím cokoliv, co by ti mělo ublížit… Sevřu povzbudivě jeho dlaň, zastavím a vpiji se jantarovýma očima do jeho zraku. „Až to vyřešíme, budeme pokračovat, kde jsme skončili.“ Slova ukrývají výhrůžku i slib. Oči i tvář zůstávají vážné. Smrtělně vážné, neboť budu vždy světlem, rozrážejícím jakoukoliv tmu, která jej bude hrozit pohltit. Už tě nikdy neztratím. Jsem zde a budu napořád. Tam kde jsi ty… | ||
| |||
| Po boji Lan Zhan Lan Zhanův Bichen zaměstnával páchnoucí mrtvolu, jeho Oslabení působilo také na zbylé ghůly, ke kterým přiběhli tři z pětice kultivátorů (dokonce i při rychlém pohledu již působící mnohem méně mimo), a on sám byl nezraněný, a alespoň na pohled stále při síle. Odvrátil jsem kontrolující pohled akorát, abych jen koutkem oka zachytil, že podobným zaletěl on ke mně. Na oční konverzace však rozhodně nebyl čas – kdyby nešlo o životy, kdybychom za sebou neměli dlouhý den, kdyby vůbec bylo takto večer a jen s blízkými světly luceren z vesnice možné takové detaily zachytit, a možná kdybych na to obecně měl náladu poté, jak boj začal, třeba bych využil krátkého zachycení pohledu k menšímu pobavení, i kdyby jen laškovnému mrknutí, k malému a bezpečnému rozhození svého milého, který bych přidal ke sbírce momentů hodných k rozplývání se… ale pojďme zpět ke dvojici duchů. Problém představovala už jen liška, alespoň pokud se jejímu kolegovi nepodaří osvobodit ze spoutání. Byl jsem si toho téměř jistý, ale pro jistotu jsem jej držel na kraji zorného pole. A jak to tak bývá, liščí duch nám beztak nechtěl nechat chvíli na kochání se okolím – a opravdu nám, protože se rozhodl zamířit tentokrát po mě (což chápu, že to kouzlo není příjemné, ale mstít by se vážně nemusel). Každopádně jsem stihl uskočit do strany, otočil jsem se kolem jeho těla i vlastní osy a vtiskl dlaní na bok ducha druhé kouzlo. Stejně jako předchozí, nebylo tolik silné a nemělo do sebe vložené tolik energie, aby stačilo samo o sobě na silnějšího nelidského ducha, ale své způsobilo. A dřív, než rudě zažhnulo, přiskočil už zbývající kultivátor a pro tuto chvíli můj partner v boji (ať už v okamžiku, kdy se zastavil, nabíral dech, kochal se okolím nebo hodnotil situaci, byl jsem rozhodně rád, že přispěchal dříve, než bych musel začít mlátit lišku po čumáku Chenqingem). Abych to vzal zkrátka. Zapuzující kouzla, trocha hrubé kultivace od neznámého „kolegy“, svazující talismany a trocha uskakování, uhýbání a prapodivné spolupráce nebyla rozhodně metodou, kterou bych pro řešení situace zvolil. Nebyla ani metodou, která by byla nejúspornější co do energie ať už na mé straně boje, nebo Lan Zhanově, tedy podle mého názoru. Ale byla metodou účinnou, o tom žádná. Liščí duch rychle ztrácel zbytky elánu a nakonec skončil nenávratně rozmetán. Pokud šlo o hadího ducha, vydal jsem se k němu stále spoutanému poté, co skončily ostatní potyčky. Nejprve jsem se ujistil, že mimo lišáka je také o ghůly postaráno, to když mrtvola akorát chytla jasně modrými plameny Lan Zhanovy duchovní energie. Zapuzení nebo zničení spoutaného ducha bych mohl nechat na ostatních – ale tři kultivátoři se akorát rozběhli k (zraněnému?) kolegovi a ten, který zbýval nejblíže u mě, se svezl do kleku a zůstal tak. A Lan Zhan… nepochyboval bych ani na vteřinu, že přes všechno vypětí by to udělal a zvládl, možná i bez problému… ale, i když bych ani zmínkou neupozornil na to, že musí být vyčerpaný a síly by měl šetřit více, než já (pokud se chceme v dohledné době dostat do Oblačných zákoutí), zkrátka to tak bylo. Nijak jsem své myšlenky nedal najevo, zkrátka jsem se vydal k duchovi, který vedený rozhořčenou energií stále proti svému poutání bojoval. Nebyl tak uvědomělý, aby poznal chvíli, kdy se vzdát. Svým způsobem to byl vlastně smutný pohled – aniž bych se pozastavil, načrtl jsem do vzduchu linie prvního krvavého znaku… moc na výběr jsem beztak neměl, bez meče a s rozhodnutím nehrát. S hadím duchem pryč bylo po boji a já se, ještě o něco více rozmrzelý, rozhlédnu. V šeru jsem viděl Lan Zhana, modré plameny již zmizely a já nepřečetl jasně výraz jeho tváře. Ale zvednu v mávnutí ruku s lehkým, byť unaveným úsměvem, když vidím jeho pohled mým směrem. Trocha nazlobení se, nějaká ta rozmrzelost, to rozhodně není nic, co by nám mělo stát nějak v cestě. Dost na tom, kolik nám takové pocity vzaly času v minulém životě. Vlastně nemám důvod se zlobit. Ten pocit je zcela irelevantní! Jsem jak puberťák. (Ha-ha.) Zaletím pohledem ke klečícímu kultivátorovi – při bližším prozkoumání pouze lehce zraněnému, ale zcela vyčerpanému. Překonám ten kousíček k němu a pomohu mu na nohy, což se s menším zakolísáním podaří. Poplácám ho po rameni, počkám chvíli, než začne vypadat jistěji a vydá se zjistit, jak je na tom jeho kolega, a pak se vydám k Lan Zhanovi a blíže k celému tomu hloučku. Nemám myšlenky na nějaké zpětné pozdravy a ani na vtipkování. Zaujmu automaticky místo po boku Lan Zhana. Lehce se při tom otřu ramenem o jeho paži. Zaletím k jeho očím vlastními. Drobná starost mi skrčí nos a obočí k sobě, ale to je vše, co si dovolím. Ti ostatní nevědí, jak náročné byly poslední dny, a to především pro mého milého, a nakolik už dnes své jádro namáhal. A ani to vědět nemusí. Ne tedy, že já bych se cítil nějak fit, ale moje aktivita se úplně nedala srovnávat s jeho. Naštěstí ani síla, jak ta fyzická, tak duševní, protože já bych především nezvládl ani desetinu z toho, co on jen za dnešní den. Že já byl unavený, to nebylo nic zase tak divného, ještě po předchozí ne právě prospané noci a nedávnému zážitku (ale v tom smysl bych si maximálně mohl stěžovat na nepříjemně rozechvělý pocit ve spodních končetinách, který se vrátil, když adrenalin pomalu odpadl – jinak za to stál tento konkrétní zážitek se vším všudy!) Když z manžela pohled spustím zpět k té pětici, spojím ruce za zády a podmračeně ještě o něco popojdu k nim. Zdá se, že všechna léčiva pro ošetření toho vážněji zraněného mají. A ne, že bych je chtěl přímo rušit, ale… zhoupnu se v patách. „Víte něco o tom, jak vypadá situace na zbytku území?“ Kývnu hlavou směrem k prvním stromům, které skrývaly výhled na rozlehlé okolí strážní věže. „Vy jste ze sekty Daiyu… kolik sekt tu operuje, kolik kultivátorů?“ Skoro mám chuť se zeptat, zda jsou zdatnější než oni, ale zastavím se. Za to může ta rozmrzelost… Strážní věži se čtyřmi strážci samozřejmě musela situace přerůst přes hlavu, ale kdy začali shánět posily a kolik jich mohlo být? Od HuaiSanga měla dorazit posila v podobě Hsieh YaWena a jeho „vrstevníků“. Pravděpobně všichni zkušení, ale ne tolik silní v počtech, aby pokryli dostatečnou část mokřad a bažin. Pokud zbytek pokrývali jen malé skupinky z různých malých sekt, nemuselo tohle být jediné místo s potížemi… Po mých otázkách si čtveřice (tedy pětice, ale od zraněného jsem ani nečekal, že by mě vnímal) jakoby vzpomněla, že tu jsme – ale starost o přítele je omlouvá, společně s vlastní vyčerpaností. Jeden z nich začal překotně s představováním a děkováním, takže jsem před sebou rychle mávl rukou. „Jen nám řekněte, co víte, postarejte se o své zranění a tím je vše vyřízené,“ ujistím je rychle. Vyřízené tedy co se týče zdvořilostí a našeho společně stráveného času… Od „mluvčího“ se tedy dozvíme o dopisu, který dostala od strážní věže jejich sekta a vydala se co nejrychleji na pomoc. Když skončí krátký výčet, podívám se k Lan Zhanovi s jasnou otázkou na jazyku i ve tváři. Je lákavé vrátit se na pokoj, ať už k předchozí činnosti, nebo spíše k odpočinku. Předpokládat, že vše je zvládnuté. Ale je to to samé, jako když jsme neignorovali druhý výkřik. Můžeme? „Lan Zhane…“ povzdechnu si. Mohl bych se přiblížit a využít Chenqing. Efektivní by mohlo být lákat vše snadno ovlivnitelné do jedné lokace, pryč od vesnic, a nechat jiné postarat se o zbytek. Ať už by se Lan Zhan staral o likvidaci, nebo by využil své hudební kultivace, byla by to velká pomoc – ledaže by stihlo dorazit dostatek posil na to, aby bylo území pod kontrolou. A to nevypadá moc pravděpodobně. | ||
| |||
| Boj na kraji vesnice Wei WuXian
Zkřížil jsem BiChen s rozhořčenou energií běsnící mrtvoly. Hnán duchovní energií, plnil přesně mé rozkazy, zatímco já hrál, abych mrtvolu rozvztekleného, ještě nedávno bahnem zakonzervovaného, muže oslabil.
Tři kultivátoři, krátce osvobození od předchozích činností se pustili do zbylých dvou ghúlů, které jsem pouze odmrštil. Vida, že mají nečekané, a takto mocné, spojence, jejich nálada se viditelně zlepšila a i jejich postoje a formy byly čistší a jednodušší a efektivnější.
Střelil jsem pohledem i po svém manřželovi. Hadí duch znehybněný, liščí oslabený, Wei WuXian se nezdá zraněný a pátý kultivátor se konečně na chvíli zastavil. Ať už aby si krátce odpočinul, nebo aby sám zhodnotli situaci. Neřeším to. Musím se věnovat svému boji.
Kultivátor, který bojoval s mrtvolou přede mnou je silně zraněný. Nepřipojil se ke svým třem druhům v boji s ghúly, ale svezl se do trávy nedaleko cesty.
Zběsilá mrtvola se poyhbuje neohrabaně, přesto jí BiChen zatím dokázal jen osekávat paže s pár zásahy na zádech. Změním píseň z oslabení, na odpočinek, který má uspávat všechnu rozhořčenou energii. Soustředím se. Působí na ghúly i mrtvolu. Na nelidské duchy už méně.
Ghúlové, i když dva, jsou brzy potlačeni. Kultivující se rozběhli ke svému zraněnému druhovi.
Přestanu hrát a stáhnu meč zpátky k sobě, abych se do boje s mrtvolou pustil tváří v tvář. Pravda je, že jsem již docela unavený a využití obou duchovních zbraní je náročné. Jde tedy o zcela ekonomicné rozhodnutí za účelem uchování vlastních sil. Jeden totiž nikdy neví, možná nás bude třeba i poté, co zde skončíme…
Bodnu ho do prsou, ale mrtvý muž zkříží paže a zadrží čepel již značně poskvrněné černou hutnou krví. Stáhnu meč a vedu sek na krk. Nastaví ruku, ale tentokrát ji s modrým zablýsknutím onečně odseknu. Mrtvý pahýl se cuká v trávě, zatímco zbygtek ucouvl. Vyskočím, abych překlenul vzdálenost. Zběsilá mrtvola zpomalená, oslabená a napůl spící se po mě ožene, ale já jí odseknu i druhou ruku. Tentokrát upadne přímo u ramene.
(Vzpomínka jak jsem stejným způsobem uťal ruku jinému, ještě živému muži, mnou projede vlivem všeho nedávného dění, živější než bych si býval připustil, že je možné)
Nevykřiknu. V mých očích se jen mihne znatelnější chlad. Už je to Zse jen mrtvola, když konečně s křupnutím přetnu krční obratle a hlava se líně skutálí po zádech torza a s dutou ranou dopadne do trávy. Tělo s sebou stále zmítá. Poslední úder jej přesekne v pase. Zastavím se tedy. Hledím na zbytky toho, co bývalo kdysi lidskou bytostí. Má duchovní energie pak vymrštěná z mečeostatky spálí modrým ohněm, který brzy utichne a nic už zde nezbude.
Teprve tehdy se konečně znovu znovu rozhlédnu. Tři kultivátoři Daiyu ošetřují čtvrtého. Já se však dívám hlavně po svém manželovi, abych se ujistil, že je v pořádku. Že je vše v pořádku… | ||
| |||
| Hola, je třeba pár rukou navíc? Lan Zhan Ponořit se do hlubokého polibku bylo lákavé, doplnit Lan Zhanův omluvný pohled vlastním omluvným také tak, a navíc zcela frustrovaným, zaplout do postele... ale rozhodnutí padlo a oba víme, že ani jinak už nemůžeme. Ale stejně Lan Zhana ještě přichytím za kraj jeho hanfu a ukradnu ještě polibek navíc – stiskem zubů na jemné kůži mu s culením oplatím značku, kterou mi zanechal na krku o okamžiky dříve. Můj. Však se k předchozí činnosti vrátíme, až to bude více vhodné. (To tedy každopádně budeme muset!) „Miluju tě.“ Zavrním. Pak vyběhneme ze dveří. Čas nakopávat a Lan Zhan měl pravděpodobně pravdu, když říkal, že to nebude jen jeden zadek. Čím blíž jsme a čím rozeznatelnější jsou zvuky boje, tím je to jasnější. Doběhneme během chvíle. Tři ghůlové, jedna rozlobená mtvola a dva nelidští duchové. V podstatě vidím jen dva skutečné problémy. Mám tendenci na kultivátory zavolat, ale to by nepřineslo nic dobrého, tak to spolknu. Blýsku pohledem k Lan Zhanovi. Nejsem si zcela jistý, kdy přesně se má dlaň usídlila na chladném kovu flétny, ale teď je tam a mé prsty netrpělivě zaťukají o její povrch. Když pomineme to, že pětice kultivátorů je v nesnázích a byli by ještě ve větších, kdybychom nedorazili, když zkusíme zapomenout (no dobře, alespoň trochu odsunout) fakt, že nám tahle lapálie překazila úžasný večer, a že v ohrožení jsou civilní obyvatelé této a možná i jiných okolních vesniček... mohla by to být vlastně docela zábava. Ne, že bychom se na cestách s mým milovaným nějak nudili. Za prvé známe ÚŽASNÉ způsoby, jak zabít čas, ale především během našich putování vždy narazíme na něco, s čím pomoci. Ale málokdy se naskytne situace složitější, než aby ji vyřešilo pár mých kouzel či talismanů a Lan Zhanovo jedinečné umění s Bichenem. Když nebudu počítat chvilku, kdy jsem hrál pro uklidnění monstra z bažin, které jistě způsobilo (tedy jeho mrtvolka) i tuhle lapálii, příliš často jsem pravý potenciál kultivace s Chenqing nevyužíval. Pojďme tedy protáhnout kosti a pořádně se pomstít za překažený večer! S nadlehčeným zazubením, se kterým zachytím Lan Zhanův pohled hned, sotva oba zhodnotíme situaci, zvednu palec do vzduchu a druhou rukou téměř vytáhnu flétnu z jejího umístění za opaskem... když se můj manžel prudce a přitom elegantně pohne vpřed, guqin před sebou, celá jeho ladná figura narovnaná, soustředná, připravená ve výskoku, jen ty dlouhé prsty rozběhnout po strunách... a já pochopím. Ale PROČ? Bylo by jednoduché pro mě zvládnout trojici ghůlů a jednu mrtvolu! Ta by mi poskytla více než dost potřebné energie, rozlobené a ne právě nízké. Mohl bych je ovládnout a využít v náš prospěch pro další boj proti dvojici zvířecích duchů, kdyby to vůbec bylo potřeba, jakmile by se na ně zaměřil Lan Zhan (možná s malou pomocí od těch ostatních). Bylo by to snad i logické, nebo ne? Na několik vteřin sevřu Chenqing mnohem pevněji. Není to tak, že bych opravdu nevěděl, proč se Lan Zhan tak rozhodl. Že bych si neuměl, kdybych chtěl, spojit okamžiky z poslední doby, své vlastní rozpoložení, lákavost, se kterou se využití mého kultivačního nástroje začalo znovu pomalu poutat... navrch přidat už jen myšlenku na to, že co se před námi naskytlo, by mohla být zábava, která nebyla zrovna vhodná, když šlo o životy. Mohl bych to brát jako varování a možná on to tak vnímal. Navíc, obvykle jsem se do využití flétny opravdu nijak nehnal, už jen kvůli náročnosti na mé vlastní tělo ve chvílích, kdy jsem neměl zároveň příležitost čerpat dostatek energie. Vyhnout se tomu, pokud to půjde, to byl nakonec náš obvyklejší scénář. A tohle jsme skutečně mohli zvládnout. Kdybych chtěl... Raději se otřepu a po těch ztracených vteřinách se přinutím flétnu pustit a rychle se přizpůsobit nové situaci. Tedy Lan Zhan rovnou odpravil jednoho z ghůlů, akorát odrazí dva další – tím uvolnil hned tři kultivátory, kteří je mohli vyřídit – a že stále svírá guqin a nevrhá se do středu dění má jediné vysvětlení. A protože tedy on zřejmě plánuje pomoci na straně ghůlů a mrtvoly, já se zaměřím na kultivátora, který tak tak odolává útokům obou zvířecích duchů. Už s jasnějším myšlením se rozběhnu směrem, kde muž uniká útoků hada příliš velkého na můj vkus a lišky, která se mu snaží uhýbání co nejvíc znepříjemnit (skoro bych se pozastavil nad tím projevem spolupráce, kdyby na to byl čas). Kdyby šlo o lidské duchy a já se rozhodl ignorovat, co Lan Zhan naznačil svým počínáním, a přesto sáhnout po Chenqing, nebyl by ani tohle problém. Se zvířecími duchy této síly a bez flétny to bylo trochu složitější. Ale nedělejte si vrásky, dámy a pánové, jsou to slavný Hanguang-Jun, věhlasný klenot Lan klanu, a Patriarcha Yillingu, o kom se tu bavíme! Na šestici prázdných archů otisknu trochou vlastní síly talisman spoutání, upravený o něco oproti tomu, který jsem v minulém životě používal na uvěznění Wen Ningovy rozběsněné maličkosti během prvních dnů na Pohřebních mohylách. Nebo spíše vylepšený tak, aby působil na mnohem víc nepříjemností, než byla zlovolná energie teoreticky mrtvých přátel, a bylo mnohem těžší se jej zbavit. (Abych se nevychloubal, raději se vraťme k dění.) Možná by bylo lepší spoutat liščího ducha. Ale ten je rychlejší, více nebezpečný na přiblížení se a kdybych udělal chybu, mohlo by se to mě i zbylému kultivátorovi vymstít. Místo toho se tedy zaměřím na hada. Jeho velikost a relativně předvídatelné pohyby navíc umožní talismany umístit mnohem jistěji. První trojici tedy hodím ještě za běhu, zbylé tři se mi podaří rozmístit při doskoku k mohutnému tělu hadního ducha – těsně předtím, než si ten, nebo liška, stihnou všimnout mé maličkosti, v zápalu prohánění (překvapivě pružného) kultivátora. Šest bude stačit, aktivuji je a uskočím akorát předtím, než se po mě ožene hadí hlava, když si její vlastník uvědomí mou přítomnost. Když mají ty potvory jen jednu hlavu, je to mnohem jednoduší. I když by to bylo lákavé, nepozastavím se, abych se pokochal když zarudlé, i když vlastně nehmotné řetězy propojí jednotlivé talismany a stáhnou hadí tělo do těsného účka, když bojují chvíli proti energii zvířecího ducha, než se jim podaří ustálit a jeho tělo tím znehybnit. To jistě vydrží dostatečně dlouho na to, abychom dokončili zvytek boje. S hadím duchem ze hry má tak pátý kultivátor konečně možnost přesunout pozornost ke zbývající lišce. Po dlouhém uhýbání útokům a uskakování je ale již očividně vyčerpaný, pokud ne zraněný, což v šeru a rychlosti nestihnu přesně zhodnotit. Jedno zapuzující kouzlo by stačilo akorát na běžného lidského ducha. Pro jeho přivolání si nakousnu palec, rudý znak se pak otiskne lišce na zádech ne nepodobný cejchu, i když jiného tvaru než ten, který tak často vídám na Lan Zhanově dokonalé maličkosti (vlastně se na něj ale trochu zlobím, takže zapomeňte, co jsem řekl!) I když kouzlo ducha nezničí, alespoň jej tím zpomalím a dám více prostoru pro útok tomu kultivátorovi ale na zničení takového typu ducha bude potřeba více... Přesto nejprve, než jakkoliv pokračuji, rychle zaletím pohledem k Lan Zhanovi. I když jsem souhlasil s jeho „návrhem“ - tedy předestřeným postupem, i když vím, že jeho schopnosti, i když je unavený, přesahují to, proti čemu stojíme – ujistím se, že je v pořádku. Nejde to jinak, i kdybych měl být nesmrtelný a neporazitelný, i kdybych se sebevíc zlobil (i kdyby bez důvodu), jak bych se o něj neměl strachovat? A stejně si myslím, že když už jsme zde, měli bychom se po tomhle bojí více zajímat o to, jak situace v bažinách vypadá. Možná mi to mělo rovnou dojít, proč vlastně přespáváme právě tady, že to nebude jen kvůli uletěné vzdálenosti – Lan Zhan je totiž zkrátka ten mnohem lepší z nás dvou. A pochybuji, že se neshodneme na tom, že pokud situace i na místě vzdáleném od bažiny s mršinou, kde by měl být teď největší chaos, vypadá tak, že kultivátoři nezvládnou držet sami nebezpečí od vesnic, bylo by dobré zkontrolovat trochu více, zda se nehodí naše pomoc. Nebo... místo dlouhých kontrol se přesunout dále do středu a hrát... ale o tom, až když vyřešíme současný problém. | ||
| |||
| Krutá slova a přerušení Lan XiChen
Proč jsem to San LingWuovi vůbec vyprávěl? Nejsem si jistý. Snad jsem myslel, že má právo znát pravdu, co se přihodilo, než se ZeWu-Jun zavřel v ústraní. Přeci jen, ztratil přítele… Zrovna tak mne mohla pouze dohonit slova ze včerejšího odpoledne. Ta, jimiž A-Ling říkal, zda chci, aby nebyl na světě někdo, kdo by věděl… Ano, týkala se jiné věci, ale možná… protože tu stále byl, znovu a znovu, se vracel… mohlo mne napadnout, že by skutečně mohl být jediným, kdo by znal moji verzi? Ale mnohem pravděpodobněji to byl jednoduše jen pocit. Beztvarý a nekonkrétní a já zkrátka mluvil, protože jsem nedokázal přestat. I když jsem se na závěr zeptal, doopravdy jsem neočekával odpověď. Však, jak by mi mohl poradit?
Přehmátl si. Držel moji dlaň, hladil její hřbet, ale jakoby si ani neuvědomil, že tak činí. Jeho slova byla ostrá. Stala se šípy vystřelenými z luku, neomylně vyslanými k cíli. Nebo možná zapomněl na dotek, když pootevřel rty jako stavidlo rybníka? Netušil jak bude znít, co se chystal vyslovit?
Zprvu jen rozebíral „cokoliv“ a zdálo se, že přijímá mou pravdu. Skončit lépe? Nevím, jestli doopravdy mohlo. Vše jsem zkazil dříve než, to mohlo mít nějakou váhu. Záleželo mi na věcech, které se teď zdají nicotné a bezvýznamné… Jenže to už nezměním. Nemohu.
Ale jak jeho slova plynula dál, sevřel jsem mu dlaň pevněji. To kvůli Li HuiYinovi. Mluvit o něm, to bylo něco, čemu se vyhýbal. Vždyť ani když řekl, že mi o něm bude vyprávět, jsem se nedozvěděl víc než pár neurčitých pravd. Ne, že bych se na něj pro to mohl zlobit. Chápal jsem, že je to pro něj těžké téma. Věřil jsem pouze, že by o tom mluvit měl…
To ale bylo včera. Dnes se mi svěřil, že přemýšlel, zda alespoň krátce jeho přítel zapochyboval o svém činu. Přál bych si to vědět. I když si myslím, že ano. Že ještě kdyby ho v té jeskyni někdo zastavil, byla by šance na jeho záchranu, nemohu to říct. Pravda je, že ať si myslím cokoliv, nevím to. Z jeho dopisu to nevyplývalo, a když rituál začal, když mi sděloval svou podmínku, nezdálo se, že by byl napochybách. Jenže to už byl nejspíš za bodem, odkud nebylo návratu. Mohl to buď dokončit, nebo nechat propadnout vniveč. V takové situaci, jistě že došel až na konec. Také bych to udělal… A asi ano, mohl bych A-Lingovi lhát, ale ne teď. Ne, když se stěží držím vsedě a bez jeho opory bych byl teď nejspíš v ještě mnohem horším stavu.
To další… bylo, jako dostat facku. Nepleskla skutečně o moji tvář, ale ten kousek kůže na mém obličeji pálil, jakoby ji skutečně pocítil a bolest, která se usadila u srdce (znovu), jakoby ji doprovázela. Nebylo to tak, že bych si ji nezasloužil, to zdaleka ne. Přesto na něj pro ten okamžik hledím překvapen slovy, která se linula z jeho úst příkrá – nezastavitelná… V očích jsem ucítil slzy. Možná to tak nemyslel, ale pro mě to skutečně bylo jako facka. „A přitom jsi teď tady.“ Jakoby mu konečně došlo, že by mě skutečně měl nenávidět. Nelze uniknout, ale ty jsi tu! Ty jsi tu, ale ON už není! Neřekl ta slova, přesto jakobych je mohl slyšet. Mluvil o Lan XiChenovi, ale pro ten okamžik to snad ani nebyl vůdce jeho sekty. Jestli se tehdy rozhodl zemřít ze stejných důvodů jako před pár dny Li HuiYin? Možná… Ale pokud ano, samozřejmě jsem ho NEMOHL NECHAT! Ze stejných důvodů jsem nesměl… Janže pak dpospěl San Ling do bodu hořkosti. „Zemřít... je jednoduché, ne?“ Kéž by… Včera…, včera to mohlo být „jednoduché“, ale když mi nepomohl dolů, když mě zadržel… I kdybych dnes chtěl, nedokázal bych to. „…všichni tři jste se rozhodli vědomě pro cokoliv, ale přitom jste se i podvědomě vyhýbali vlastní bolesti.“ Dohnala mě pravda jeho slov. Trhaně jsem se nadechl, zamrkal a pustil slzy ven. Kdykoliv jindy bych se ohradil alespoň v myšlenkách: Samozřejmě, že jsem se bál! Bál jsem se čelit bolesti, kterou bych způsobil JEMU. Byl tím nejlepším, co mě kdy potkalo! Nesnesl bych, kdyby mě nenáviděl. Kdybych ho postavil do pozice, v níž by musel volit mezi mnou a čímkoliv na čem mu záleželo, raději bych se ho vzdal! Tak jsem tenkrát přemýšlel, ale pravda byla, že ani tenkrát jsem to nedokázal úplně. Jenže dnes se ani taktovéto myšlenky nedostaví. Dnes už vím, že se XiChena zkrátka nedokáži úplně vzdát. Někde uvnitř vím i to, že má A-Ling pravdu. Nezáleží na jeho frustraci, nebo hořkosti hlasu. MÁ PRAVDU! ZeWu-Jun pro mě udělal mnohé. Zdaleka nemohu říct, že jsem pro něj udělal tolik, nebo dost, nebo vůbec něco… A já už měl zase žaludek zavřený v úzkosti a třásl se. Chtělo se mi odvrátit zrak, ale nedokázal jsem to. Jakoby mne nějaká neviditelná síla nutila dívat se do tváře mladíka, která nyní zrcadlila, co jsem nechtěl vidět, přesto něco u mě pokládalo za správné, aby to tam bylo. Bolest, hořkost, zoufalství nad tím vším co se stalo a dohnalo nás tam, kde jsme teď. Všeechno to, co San Ling nemohl ovlivnit, ale teď je toho součástí a sám netuší, jak z toho ven… Trpěl… trpěl kvůli mně. Jestli „jen“, co na tom záleží? Způsobil jsem to. Ublížil jsem mu a konečně to chápeš. Nakonec není naděje, že? Když teď znáš pravdu…, zatajil se mi dech. Nemůžeš odpovědět. Já vím, že ne… Bylo sobecké tě o to žádat. Jakobys snad nebyl víc, než stejně starým klukem, jako byl Li Luan… Hlavou nad sebou zakroutím ale jen v duchu. Nedokážu propustit ani ten vzduch z plic. Nemám slova, která bych mu mohl říct, aby to neznělo jedovatě. Vidíš? Už ani ty nemyslíš, že je šance, aby byl šťastný… Já to nepřekonal, to tvůj přítel obešel pravidla. A že jsem neskočil? Jak jsem to asi měl udělat, když jsi mě nechtěl pustit? Co jsem měl dělat? Nechat tě tam? Ve chvíli, kdy jsme se sebrali z promrzlé země, jsem se měl otočit, rozběhnout a skočit? A co na tom, že jsem to nedokázal? Stejně jsem chodící mrtvola! To ty pořád chceš, abych se snažil!!! Ani jsem si to neuvědomil, ale vypustil jsem vdzcuh jen proto, abych se znovu překotně rozdýchal. Nedokážu s ním mluvit. Nedokážu mu říct pravdu. Jen na to pomyslím, jako bych byl znovu u FenFanga v hostinském domě a je mi zase zle. Nedokážu ani zemřít. Nesmím…, už kvůli tobě. Kvůli Li Luanovi a všem, které tu nechal. Jsem v pasti…
Do toho někdo zaklepal. Dřív než jsem se mohl zcela ztratit v další panické atace, trhl jsem s sebou stejně jako A-Ling. Přehmátl jsem, když mě pustil a chytil jsem ho za předloktí. Chtělo se mi zoufale kroutit hlavou. Říct: „Nechoď.“ Jenže to nešlo! Nemohli jsme neodpovědět. Navíc, i kdyby si pro mě teď přišel třeba sám HuaiSang, stále by byl San LingWu z obliga, že? Přišel by si pro mě…
Neochotně, ale pustil jsem ho. Kývnul jsem, že může jít otevřít. Však by bylo divné, kdyby ne. Jak dlouho by to dotyčný asi tak vydržel? Dolehla na mě únava a zabořil jsem se hlouběji do polštáře s pocitem prázdnoty. Zrak mi stoupal ke stropu. Chytil jsem se za břicho a bojoval s bolestí žaludku. Jedno je jisté. Už se nikdy nesmím San LingWuovi s ničím svěřovat…
V tichu jiank prázdné ubytovny ke mně dolehly hlasy. Stačila jen trocha soustředění (i když to samo teď bylo velmi náročné), abych rozumněl slovům. První otázka, mi hned rozbušila srdce. Kdo se po mě ptá? San Ling vysvětlitl, že jsem z lekcí omluven. Možná nějaký mistr? To by bylo ještě dobré. Ze Wu-Jun??? V tu ránu jsem jediným pohybem v sedu na posteli a třas, který začal vleže polevovat, se znovu přihlásil o slovo. Očekává…
Když se San Ling vrátí do mé kóje, mé oči se střetnou s jeho. Sedl si na kraj mé postele tak jako před chvílí ještě seděl a tlumočil mi řečené. Řekneš takové věci a teď mě chceš omlouvat? Alerspoň nejsem jediný pokrytec v místnosti… Odvrátil jsem se od něj. Beztak tam musím jít, ne? FenFang sice asi brzy zase odejde, ale já nemám čas. Oni přijdou…
Neusměji se. Zaprvé je to s tímhle obličejem stále problém, za druhé na to nemám sílu. „To je dobré, půjdu tam,“ odvětím tiše. Vím, že tím nemohu zlomit jeho obavy. „Nemusíš se mnou,“ vydechnu a odmlčím se. Krátce zavřu oči. Musím jít. Otevřu je, sáhnu po stuze, kterou mám obvykle svázané vlasy a podám mu ji. „Mohl bys mi pomoct?“ Posunu se po posteli tak, abych mohl vstát za místem, kde se usadil a přesunu se před zrcadlo, kde se svezu do kleku. Asi by nebylo dobré přijít k vůdci sekty neupraven, vzhledem k pravidlům klanu, která znám nazpaměť.
Ať už mi pomůže s česáním nebo ne, upravím se. Zvednu se na nohy. Vší sílu vůle upnu k tomu, aby se mi netřásly nohy. Musím vynaložit více soustředění než obvykle, abych využil přirozenosti těla a tvářil se nadmíru korektně a odtažitě. Dojdu si ještě omýt obličej, abych se zbavil stop po slzách. Mám mu to říct, že? Ohlédnu se po A-Lingovi, když vyjdu do mrazu tam venku, kde sílí padající sníh. Takže bude lépe, abych šel. Povzdechnu si. Myslíš, že slova pomohou? Já vím, že ne. Nebude mi věřit, ať budu vysvětlovat, co budu chtít. Ale jen uslyší, že jsem, kdo jsem a bolest ho strhne o několik měsíců zpět… Mám mu oblížit, abych si potvrdil, že není naděje? Ovrátím se od něj a ať už půjde se mnou, či zůstane na ubytovně, já vyrazím k Hanshi. Ruce skryji za zády, kde je spojím a třu si prsty o sebe. Vím, že tenhle rozhovor bude tragédie. Co mi vůbec může chtít? ZeWu-Jun, právě dnes, teď… Mohl jít FenFang za ním? – záhy tu možnost zavrhnu. Ten muž je sice čestný až na půdu, ale právě proto, by tak neučinil. Může jít o to, jak jsem včera utekl? – nemyslím si. Sím mi dovolil odejít, a přerušit rozhovor, kdykoliv budu chtít. Možná tedy včera neřekl vše, co měl na srdci? – Ta myšlenka mne torchu děsí, protože co ještě by mohl Li HuiYinovi chtít?
Ať je zatím ale co chce, přemýšlení nad tím, moji cestu neprodlouží. Tak jako tak stanu před Hanshi. Dlaně mi svrbí očekáváním a hruď mám staženou při pomyšlení, že ho zase uvidím. Je to mé vlastní mučení, kterému neuteču. Ukloním se zbývajícímu strážnému, který tam zůstává. „Vůdce sekty si přál, abych přišel,“ řeknu, sám překvapen uhlazenou korektností vlastního hlasu. Málem bych si myslel, že už to nikdy nezvládnu. Narovnám se. Dál mohu jen čekat, než mi bude dovoleno vstoupit. | ||