Andor.cz - Dračí doupě online

Boj
A-Yao, Lan XiChen, Lan WangJi, We WuXian

S náhle posíleným týmem protivníků zdá se, že monstrum ztrácí předchozí alespoň nějaké známky rozvážnosti. Znehybněná hlava bezmocně visí na dlouhém těle, brázdní mokřady, povzbuzuje vztek svých sester. Dlouhý ocas hrozí srazit každého, kdo by se přiblížil, proto se od něj Nie FenFang drží dál a své výpady soustřeďuje na hlavy, kdykoliv se některá ocitne dostatečně nízko. Daří se mu šavlí působit monstru zranění, avšak nedaří se mu ani jeden úder, který by některý z krků přeťal nebo zranil dostatečně, jeho síla je již značně vyčerpaná předchozím bojem.

Konečně se monstrum, zpomalené účinkem talismanů Jin Guangyaoa a vytočené úderem další neviditelné vlny, tentokrát vyslané Lan WangJim, vytočí. I když se však náhlým vztyčením zvládne dokonce i zbavit talismanů, a všechny zbývající hlavy vztekle a rychle vyrazí proti trojici rozdělené mezi dvěma meči, než se jejich zuby stihnou konečně zanořit do kýženého cíle, pod účinkem nových talismanů, tentokrát Wei WuXianových, se celé tělo monstra zakymácí.

Útok šestice hlav ve vzduchu přeruší následně dopad úderů stvořených z Lan WangJiho tónů. Příšera se zapotácí podruhé, nohama zahrabe ve vzduchu, dlouhý ocas stočí a přenese na něj vlastní váhu, aby se stabilizovala. Jenže v tu chvíli se na kořen ocasu otiskne krvavý znak, ten se zacukáním ustane ve svém pohybu a monstrum dopadne nohama zpět na zem. A se zběsilým vztekem vypustí řev procítěnější, než kterýkoliv předtím.

Hlavy se však nevzdávají, povzbuzené nyní již bojem o vlastní přežití, vedle zuřivého vzteku. Už musí cítit, že nejde více o ulovení kořisti, a kdyby šlo, pak nebylo dál úplně jasné, která strana zůstala kořistí. Dvě hlavy se znovu pokusí zbavit Lan WangJiho, rozběsněné stále účinky jeho citery a vším, co jiného se jim a jejich tělu dělo. I přes ztrátu své předchozí výšky jsou tak blízko, že i Lan Zhan a ZeWu Jun mohou pocítit puch, který celé monstrum obklopuje.

Ani A-Yao nemůže otálet. Najednou je skutečně všude mnoho různých akcí, až by mohlo být pořádně těžké vnímat sled událostí, kdyby tu tedy stál kdokoliv jiný, než právě on. Zůstává však otázkou, nakolik se mohl skutečně soustředit na to, co dělají ostatní - vše se dělo tak rychle! Další dvě hlavy vyrazily jeho směrem se zuřivostí, kterou sdílely se svými sestrami. Čtyři tak zůstaly soustředěné na cíle ve vzduchu.

Poslední dvě naopak změnily směr a vyrazily přímo do míst, kde nyní již na zemi stál Wei WuXian a hned poblíž Nie FenFang.

Šestero hlav tak zřejmě konečně dospělo k rozdělení cílů, situace se však začala otáčet ve prospěch kultivátorů. Monstrum jednalo stále nebezpečně, ale zároveň bylo znát, že bylo i přes všechnu zuřivost zpomalené a znehybněním ocasu společně s jednou neovladatelnou hlavou také mnohem nemotornější. A i když všechny hlavy dál útočily, jejich pohyby a orientace nebyly tak přesné - dopad, který měly údery stvořené tóny citery byl znatelný, jejich útokům bylo jednodušší se buď vyhnout, nebo je odrazit.

To je náhodička (Wei WuXian)
Lan WangJi, Lan XiChen, A-Yao

Při odchodu ze strážné věže Lan Zhan nezaváhá ani na moment a já jej po tom jediném slově od ZeWu Juna hned zase následuji. Už se nerozmýšlím nad tou krátkou situací, bez ostychu se chytím nabídnuté dlaně - na druhého z bratrů se neohlédnu, ať se rozhodl jakkoliv, nesoudil bych. Stoupnu si těsně před Wangjiho a ještě přichytím jeho paži, když ovine můj pas - těch pár centrimetrů, které by mezi námi ještě mohlo zůstat abychom se všichni tři vešli, bez milosti smaži a lehce se natisknu zády na jeho hruď. Nechám mu jen prostor na soustředěnou pózu se zvednutou dlaní.

Právem je Lan Zhanova síla tak respektovaná v kultivačním světě, jsem si jistý, že i ve třech zvládneme doletět bez problému, navíc na krátkou vzdálenost. Jen přítomnost ZeWu Juna mě zastaví od vyslovení několika pohoršujících, sladkých a bouřlivých lichotek o WangJiho spirituální energii - o jeho síle a samotné jeho slavné osobnosti ať už do síly nebo do vzhledu - které jindy bych vytáhl i přes vážnost situace, jen abych si to později, po boji a unavený, ale o nic méně zamilovaný (a frustrovaný) mohl řádně… mhm, vyžrat, rozumějte vychutnat. Ale mlčím a nepustím Lan Zhanovo předloktí, až dokud před očima nespatříme nečekanou situaci.

Mladý kultivátor v pohřebním! S náhlým vzrušením bych snad ztratil i rovnováhu, kdyby mě můj milý tak jistě nejistil. Jak to? Copak by se mohla stát opravdu zrovna takováhle náhoda? Na nečekané situace jsem mohl být mistr, ale zrovna taková věc aby se nám podařila? … Věnoval jsem Lan Zhanovi jeden pohled, snad abych se i ujistil, že přemýšlíme stejně - jenže pak zachytím koutkem oka nelidský pohyb.

S oním zatím neznámým máme ten samý nápad a naše talismany důsledně odpálkují hlavu monstra, které spatřím o okamžik později. Je rychlý - napadne mě. Buď, nebo měl již vše připravené, nebo obojí - je určitý limit toho, co se dá v noci zahlédnout a v tak krátkém okamžiku. Navíc není moc času na zkoumání, že.

Pohled, který se nám vzápětí naskytne, jen potvrdí co odpudivý řev naznačil - znehybněná hlava nebyla jediná, akorát tedy nečekaně patřily všechny k jednomu tělu. Neznámý tvoří další talismany a pohyb WangJiho za zády mě přiměje vykročit do prázdna. S námi třemi na meči nemohl udělat více, než využít guqin - a k tomu potřeboval prostor. Vykročím, abych vzápětí rozpažil a mohl kontrolovat přistání - vedle země v blízkosti šesti hlav se zdá mnohem lepší variantou koruna stromu, přikrčím se před větvemi a na nejvyšší dostatečně silné se znovu narovnám. Ztratím tak výhled na Wangjiho a ZeWu Juna.

Mnohem důležitější je, co se děje pod námi. Spatřím, že hned tři talismany od mladíka monstrum trefily, ale v pohybu ho jen zbrzdily. Hlavy zdají se skutečně rozčílené nenadálým vývojem událostí - a kdo by se divil. Každopádně jsem neztrácel čas nějakým sympatizováním. Přísahal bych, že alespoň jedna hlava si všimla mého nového umístění, ale to se děje již několik věcí - a zatímco kdosi - pravděpodobně Nei FenFang - pode mnou dělá čest svému klanu jak jen zvládne, a nademnou Lan Zhan způsobí monstru další výbuch hněvu, když jej zasáhne silou citery, a zároveň nepochybuji, že pohřební mladík chystá se přispět k boji také, rozkousnu si bříško ukazováku.

Jsem připravený, když náhle to dlouhé tělo natáhne se do vzduchu, vysoko i s hlavami, jasně s cílem zbavit se nejprve protivníků nad sebou. Odrazím se od větve stromu a ve výšce akorát proti vztyčenému tělu napnutím paží vyšlu k monstru další talismany, soustředím se právě na vztyčené tělo, zatímco známé tóny nad hlavou prozrazují, že Lan Zhan odráží útoky naštvaných, zbývajících hlav.

Jedna, dva tři - talismany jako náhrada za ty spadlé přistanou na odhaleném těle, které zdá se mi konečně zakolísá a ztratí tak kus své výšky. Čtvrtý talisman skončí kdesi v mokřadech, zběsilé hlavy asi skutečně nemá smysl zkoušet trefovat. Přistanu na bahnité zemi bokem od monstra a tentokrát již bez papíru nakreslím do vzduchu špičkami krvavých prstů rudý znak a vyšlu jej na ocas, který zdá se celou tu obludnou věc pomáhá podpírat. Buď hodné monstrum a prostě padni... Ne že bych si neužíval trochu adrenalinu po té vleklé cestě, ale teď se to vůbec nehodí!

Pojďme
Lan WanjgJi, Wei WuXian, A-Yao

Noc nás dožene dříve, než staneme před prahem strážné věže uložené ve vysokých korunách stromů, ale tyčící se vysoko nad ně. Hned si neuvědomím, že něco je na tom místě zvláštního – i když naděje z nalezení čerstvých stop zvládla probrat všechny zbytky energie, které mé tělo dokázalo nabídnout, a hnala mě tak vpřed na cestě mezi posledním městem a tímto místem s větším elánem než celý zbytek dne, vědomí mám znovu zastřené, pomalé v interakcích s okolním světem. To Wangji ihned zaznamená nesoulad v počtu kultivátorů a je to jeho náhlý rychlý krok, který mě přiměje soustředit se – poznám vzápětí, o co se jedná. A již s bdělým překvapením shlédnu na Wei Yinga, který ocitne se náhle po mém boku, přestože poslední pozornost jsem mu věnoval ještě když stál pár o pár metrů dál.

Neocitneme se však v nebezpečí. Poznám dokonce i Tse RongWua, vybavím si jeho tvář z Oblačných zákoutí, teď však plnou nejistoty. Pozdravím jej pouze zdvořilým pokývnutím a i všechna další slova nechám na svých společnících - projdu dovnitř jako poslední a postavím se po straně místnosti. Dříve bylo by pro mě přirozené pokusit se mladého muže uklidnit – i kdyby jen povzbudit pokývnutím či úsměvem – teď však nepřijde mi na mysl nic takového a mohu mu nabídnout jen trpělivost, když začne vysvětlovat, jak se ocitl ve své současné situaci.

Trpělivosti však není třeba tolik, když Wei WuXian snaží se uspíšit jeho výpovědi. Probraný o něco čekám, až přijde řada na Li HuiYina, i když zarazím se lehce nad nešťastnou shodou okolností, která ho zde ponechala samotného - dozvěděli se snad o monstru až poté, co předchozí dvojice odešla? Bylo nebezpečné vyslat pouze jediného člověka proti neznámému cíli. Samozřejmě, často bylo dle slov vesničanů i to “nejděsivější monstrum” jen obyčejným, jednoduchým případem, ale přesto - zadoufal jsem, že minimálně osamocený kultivátor je starší a zkušenější, než mladík před námi.

Brzy se ukáže, že naděje na nové stopy byla nakonec marná. Ale než vůbec dopoví svá slova, spatřím ze své pozice z okna jasnou záři.

Vím, co tvář bestie na obloze znamená - všichni to víme. Cokoliv, na co Nie FenFang narazil, mu způsobilo dostatečné trápení, aby zavolal o pomoc jediného kultivátora ve strážní věži. Kdo ví, na co narazil - možná tragicky přecenil své síly, nebo snad původně chtěl jen prověřit situaci, ale ne vše šlo podle jeho plánu… nehledě na to, jak se do něj dostal, byl nyní v nebezpečí, které jsme nemohli přejít. Nenapadlo mě ani ve skrytých myšlenkách, že bychom neměli ten signál vyslyšet.

Jen… světlice znamenala, že jsme museli pospíchat. Ještě než tvář na obloze pohasne, uvědomím si, jaké budou naše další kroky - a rozechvělou dlaň položím na jílec Shuoyue. Nebylo možné k místu pouze běžet, ne v tak urgentní situaci. Na samém kraji místnosti, zatímco jako z dálky slyšel jsem jak mladý pan Wei dává rozkaz o Malém jablíčku, strnule jsem se pokoušel v tom nemožně krátkém čase, v těch pouhých vteřinách, najít v sobě rovnováhu a smířit se s tím, co musí být. Nevytasil jsem meč od toho večera před třemi měsíci…

Wei WuXian se zastavil. Bylo i těch několik vteřin moc dlouhých, nebo jsem snad stál zde ještě déle?

“Pojďme.” Ta slova zněla mi samotnému cizí. Mohl jsem ještě být tím mužem? Tím, kdo šel by bez zaváhání a nezastavil se - tím, který tasil Shuoyue ještě před pár měsíci s jistotou, jako by nepoužíval nic víc než třetí paži - tím, kdo vedl ostatní a byl jim příkladem. Mohl jsem z toho muže dostat na povrch víc, než to jediné slovo? Být takový alespoň jednu noc, uzamknout v sobě vše… a vyrazit?

Zatlačením palce proti pochvě odhalím na centimetr mistrovské čepele. Nemohla se reálně zablesknout, však zdá se mi, jakoby vrazila do mých očí karmírovým světlem, přestože takovou barvu ani neměla. S pohledem upřeným na ten malý kousek odhaleného kovu zatnu nehty do jemné kůže na volné dlani. Cítím napětí, jež zakousne se ostře do všech mých svalů, s náhlou nevolností se pokusím bojovat stisknem zubů… je to vše jen v mé mysli, a přesto tak reálné - nedostatek vzduchu, pískání v uších, závrať…

“Unesu vás oba.”

Wangji…

Mohu si dovolit ještě jednou… dokud nebudeme v přímém nebezpečí… využít bratrovi laskavosti a porozumění? Přestože přijímal jsem je už ty předchozí dny, přestože nezastavil jsem jej, i když žádal dva pokoje a ukládal se ke spánku ve stejném, jako já… přestože sobecky jsem jej nechal sedět po mém boku a neposlal jej za Wei Yingem, ani jsem nevyslovil nahlas žádná ze slov, která by vedla k rozhovoru, na který nebyl jsem připravený. Mohl jsem… snad alespoň ještě teď…?

Kdybych jen věděl jak v mrknutí oka probrat toho muže k životu. Toho, který řekl jedno slovo - pojďme - ale skryl se, nechal mě se s tím poprat… a já… nemohu.

Omlouvám se. Až bude třeba, vytasím jej. Však zatím… Wangji, děkuji…

Když upevním Shuoyue zpět v jeho pochvě, země pod nohama se opět ustálí a ustane i pískot v mých uších. Přijmu nabídnutou ruku beze slov, snad není jich třeba, snad jako tolikrát předtím i nyní bratr pozná, co nevyslovím nahlas. Zůstanu za jeho zády, dlaní položenou na jeho rameni se jistím proti pádu, když vyrazíme do míst, kde před okamžikem jasně žhnula bestie proti temnému nebi.

Skutečně není to nijak daleko od věže, ale když se dostatečně přiblížíme, překvapením stisknu pevněji bratrovo rameno. Nezachytím pohled, se kterým se Wei Ying ohlédne na bratra a do dlaně chytí svou flétnu. Samotnému mi vezme myšlenky osoba, která akorát jak se blížíme k místu náhle vystoupá nad koruny stromů. Měsíc a hvězdy poskytují dostatek svitu na rozeznání základních aspektů - bez problémů umožní nám poznat, že osoba není oděná do tmavých barev klanu Nie, nýbrž její oděv vypadá tak podobný těm, na které jsem zvyklý sám. Jistě je bílý. Co by ale někdo z klanu Lan dělal zde, jak se dostal do společnosti kultivátora, jemuž letíme na pomoc a… mohl by to snad být…

Než se nám podaří vidět, proti čemu muž - a pravděpodobně také Nie FenFang, byť skrytý našemu pohledu - vlastně stojí, na muže v bílém zespodu zaútočí hlava. Skutečně, hlava s rozevřenou tlamou nasazená na začátek dlouhého krku, do kterého vzápětí narazí dva talismany. Od toho muže a od Wei Yinga, zahlédnu, že ten ve známém gestu před sebou drží paži. A zatímco hlava bestie bezvládně spadne níž, rezonující řev prozradí, že nebude tak snadno po všem.

Nečekaná pomoc
A-Yao, Wei WuXian, Lan WangJi, Lan XiChen


Mladý kultivátor, jehož spolubojovníkem se A-Yao stal tou souhrou náhod, možná byl příliš horkokrevný, nezdvořilý a snad skutečně ne tolik chytrý, ale jak se ukázalo, nebyl bez ctností díky kterým tolik obyčejných lidí na kultivátory spoléhalo. Ne, skutečně nemohli odejít a nechat bestii, aby svůj vztek obrátila proti vesnici.

Tváří v tvář plné velikosti monstra a po té chvíli, kdy v dostatečné vzdálenosti mezi stromy mohli nabrat dech, mladý kultivátor zdálo se navíc ztratil něco ze své prostořekosti a prudkosti. Minimálně již nekřičel, naopak vyslechl Jin Guangyaova slova, zatímco bestie se stále neodhodlala protáhnout své tělo mezi stromy a pokračovat ve své snaze o jejich rozcupování, ale dál vztekle řvala a s jistotou vyrážela střídavě hlavami skrze stromy jejich směrem.

Ať byl důvod jakýkoliv, přesně věděla, kde se oba muži nacházejí. Když učedník Lan klanu vedle něj představil svůj plán, FenFang rázně kývl a pevně stiskl jílec své šavle, připravený vyrazit jakmile bude vhodná chvíle. Neřekl už druhému muži nic, přestal nadávat a přijal jeho pomoc, protože skutečně už chápal, že neměl sám šanci. Nezbývalo než sklapnout a pomoc přijmout.

Jenže sotva se A-Yao odlepil od země, jedna z hlav hned následovala jeho pohyb a potvrdila tím jeho myšlenky - čich jistě nemohl být tak citlivý a přesný, ani vibrace ze země by monstru neřekly, že vzletěl. Muselo tedy jít o tepelné stopy nebo jiný druh takového vidění, protože hlava za ním vyrazila s přesností rozzuřeného dravce. Naštěstí však byl dostatečně daleko na to, aby mohla vzdálenost mezi nimi překonat, nejspíše kdyby vzletěl přímo vedle monstra, pocítil by na vlastní kůži sílu řady ostrých zubů - ale několik pozemních metrů dalo mu větší výhodu ve vzdušné vzdálenosti. Brzy byl v bezpečí nad korunami stromů.

Monstrum se dalo znovu do pohybu. Zacouvalo zpět od kmenů, mezi kterými stále se skrýval Nie FenFang, všechny hlavy jakoby rozhodovaly se, které z kořistí věnovat pozornost, ani jedna teď nebyla dosažitelná… Jediná z hlav, ta, která původně sledovala A-Yaův pohyb, v tu chvíli vystřelila vzhůru - přeci se pokoušela tu vzdušnou vzdálenost překonat, nečekaně však celé tělo monstra v tu chvíli podpořilo její snažení. Zřejmě velice silným ocasem se zapřelo o rozbahněnou zemi a zvedlo přední tělo několik metrů do vzduchu, zatímco zbytek hlav zůstalo skloněných - chránily tak odhalenou spodní část těla.

A-Yao měl však momentálně výhodu. Vysoko ve vzduchu měl možnost rychle připravit talismany a vyslat je proti jednotlivým hlavám. Jen když se monstrum tak vzpřímilo, téměř všechny hlavy se dostaly do jiných pozic - kromě té jedné, která urputně se snažila jej dostihnout. Jeho talisman však nebyl jediný, který hlavu zasáhl.

Dva talismany jako jeden způsobily, že hlava ustala ve svém pohybu, její krk se nejprve napnul, než ztuhle a bezvládně se zřítil - celé tělo monstra znovu padlo na zem a zbývajících šest hlav zařvalo, jakoby samy cítily porážku své kolegyně. A-Yao mohl zahlédnout dvě věci, v závislosti na tom, kam upřel svůj pohled. Mohl vidět temnou postavu Nie FenFanga, kterak vystřelila skrze kmeny a pokusila se vzít chvíli vzteku ostatních hlav za jejich výhodu - po jedné silně sekl, než stáhl se se stejnou rychlostí z dosahu jiné.

Mimo zemi, ve vzduchu, zase mohl zahlédnout trojici sdílející jediný meč, jak ve značné rychlosti míří k němu nad korunami stromů. A opravdu, noc nebyla tak tmavá, aby nerozeznal prvního v řadě - ten, který stále měl nataženou paži, jak hodil talisman na krk monstra, celý v černém, nebyl nikdo jiný než Yiling Patriarch, Wei WuXian. Nemělo by být nijak těžké domýšlet si, kdo jistě musí být jeden z dalších dvou nových příletivších, i když totožnost třetího neměl už šanci rozeznat.

Má to nohy? Má to nohy!
A-Yao

A-Yaova prosba o stáhnutí zůstala nevyslyšena. A když následně se rozhodl již neptat, nesetkala se jeho snaha s vřelým přijetím a vděčností.

Všech sedm hlav v útoku prudce změnilo směr, jak narazilo do bariéry vytvořené mocnými tóny citery – odrazila je, dezorientovala. Několik vzácných vteřin se všechny pokoušely jako jedna přestat kymácet na dlouhých krcích, se vzteklým syčením a tím zvláštním řevem, pohyblivé jako hadi ve vzduchu kroužily a snažily se najít zdroj té nečekané rány, vyrážely vpřed a zase se stahovaly v nejistotě, zda znovu nenarazí do bariéry, o které nechápaly, jak byla stvořena. Těch dlouhých několik vteřin poskytlo mladíkům dostatečný prostor na únik.

Tedy jednomu, zatímco druhý následoval jej nedobrovolně polohou tažmo, jak se jeho límec ocitl v pevném sevření. Svou šavli stále ještě nataženou do útoku, dopadl nešikovně po tom rychlém přemístění a rovnou sjel na zem. Hned se samozřejmě jal zvedat na nohy, v takovém pohybu bylo asi nejlépe znát, že skutečně není ani on při plné síle, mohl v záchvatu boje přehlížet drobná zranění, ale námaha při zvedání jej prozradila. Tedy ne, že by v temnu kolem nich bylo to nějak zřetelné. „Co to děláš!“ Přesto prudce vychrlil na převtěleného Jin GuanYaa, a snad nadechoval se k dalším slovům, kdy noc znovu přerušil synchronizovaný řev sedmi hlav, které konečně pochopily, že nechaly svou kořist utéci, a se vzteklým řevem se natahovaly na celou délku svých krků. Řev následovalo praskání a skrze mezery mezi kmeny se i v noci dalo zahlédnout, kterak se stíny představující neznámé monstrum začaly měnit.

Přímo před jejich očima rostlo z hlubin bažiny tělo, ne nijak obrovité, ale k jejich smůle vybavené pro chůzi. Možná bylo dobře, že v temnotě viděli jen obrysy a těžko mohli rozeznávat detaily vzezření jejich zvláštního protivníka. Z mokřad se nejprve vyplazilo tlusté, dlouhé tělo, jako tělo hada, kde místo jedné hlavy rozděloval se pak široký trup na sedm dlouhých krků. Z druhé strany snad dvoumetrový ocas razil si cestu skrz popadané stromy. Když však místo mokřadu mělo pod sebou monstrum pevnou zem, od zdánlivě tlustého těla náhle oddělilo se nad deset párů nohou, každá zakončená jediným drápem, snižující tak jeho zdánlivý objem alespoň o polovinu. Nohy jako u stonožky v pravidelných rozestupech podepřely tělo monstra, a dvě nejdelší přední začaly si razit cestu vpřed, jako by šlo o ruce s tyčemi zkoumajícími terén. Jediný detail rozeznatelný stvořily neidentifikovatelné cáry, zřetelné na obrysech příšery, které různě zachycené na jejím těle snad mohly být jen kusy řas a rostlin, však některé zdály se být dlouho zetlelými látkami, a s vynořením monstra puch mokřad se znásobil několikrát…

Když A-Yaův nevybíravý společník spatřil, proti čemu stáli, chytil jej náhle za předloktí, jako by snad kultivátor Lan klanu byl tím, který ještě před okamžikem chtěl se vrhnout do boje. Společně s ním začal couvat tak daleko, že když monstrum vyrazilo ke stromům, hlavy na ně nemohly dosáhnout. K jejich smůle však hadovité tělo monstra umožnilo lepší průchod skrz stromy, než původně mohli doufat, než poznali jeho celou podobu. Zatím však se vstupem mezi kmeny váhalo, jen řevem a syčením se jednotlivými hlavami snažilo chytit svou uprchlou kořist.

Ve věži (Wei WuXian)
Lan Wangji, Lan Xichen

"Aj, jaj... říkal jsem asi dva dny zpátky, proč by mě mělo zajímat co před týdnem... počkej, počkej... hele, to je zajímavé, to je na prodej? … povídej dál, co jsi viděl." Další z rozhovorů s prodejci, pouličními umělci, hlídači - těmi, kteří mohli něco vidět a snad se i o to podělit, často za menší kompenzaci ve formě nákupu. Ale někteří měli tendence tak odbíhat od tématu, a tak se zavděčit, že dokonce i já bych je nejraději umlčel po vzoru Lan klanu. Dobře, že Lan Zhan dělal společnost ZeWu Junovi – bylo by mnohem zábavnější, kdyby byl se mnou, ale to bych mu snad ani nemohl udělat. Inu možná jednou, alespoň pro ten vtip. S další nejistou stopou vrátím se za dvěma bratry.

Dlouhá cesta zdá se být ještě delší v tom tichu. Většinu času nechávám Lan Zhana vést Malé jablíčko, sám na jeho hřbetu – usazený, uložený, připlácnutý – čas od času změním polohu a bylo by jen na fantasii přihlížejících, jak by ji chtěli nazývat. Dvojice bratrů se přirozeně k ničemu takovému neuchýlí, ani Lan Zhan mě nevyzve pokaždé, abych seděl slušně. A tak pokračujeme dál.

Kdybych se měl soustředit jen na sebe sama, to ticho bych vmžiku rozcupoval. Jenže jsem nemohl – tedy mohl bych, fyzicky. Ale dokonce ani já jsem nerušil ticho, ve kterém bylo snadno rozeznatelné, že nás ZeWu Jun stále následuje – stačilo jen pozorně naslouchat trojím krokům a dusání oslíka. Neotáčel jsem se, abych se ujistil. V duchu jsem si broukal, skládal rýmovačky, pohrával si s flétnou mezi prsty, nebo jsem zkrátka jen zkoušel na oslíkovi najít dostatečně stabilní polohu, ve které by se dalo usnout (což se nedalo a pokud to někdo dostatečně neunavený někdy zvládl, mohl by mi dát vědět, jak to udělal). A když jsem zapomněl na všechnu vážnost, bavil jsem se, nezvykle tajně, nad přemítáním, jak poslušně musím působit na Wangjiho a co tomu se třeba může honit hlavou.

Skutečně – dokud bylo ticho klidné, a snad pomáhalo ZeWu Junovi pokračovat v cestě, se sebezapřením jsem jej respektoval. Tedy kromě pár občasných ztrát sebeovládání. Pak však přišly chvíle, a mohlo to být jen mým dojmem, kdy se ticho proměnilo do dusivého oblaku rozprostřeného kolem nás. Kdy jsem začal věřit, že takové ticho nepřináší nic dobrého, a dokonce i ve mně samotném vzbuzovalo nutkání prohloubit se do jindy nezkoumaných hlubin mysli. V takových chvílích udělal jsem cokoliv, abych nás ho zbavil, i kdybych byl jediný, kdo to tak vnímá. I přes všechny sliby jsem jej přerušil.

Ale nejen v takových chvílích. Někdy se mi zazdá, že další z pohledů, který Lan Zhan věnuje muži pár kroků za našimi zády, je zase o něco více starostlivý než ten poslední. Zase o něco více vtáhne mladšího z bratrů do přemítání, které jsem se nesnažil rozluštit v jeho téměř neměnné tváři – snad protože myslel jsem, že tuším, jaká ta přemítání jsou. Každopádně i v té chvíli na pohled nevydržel jsem se zavřenou pusou.

Ať už bylo ale důvodem, proč rozhodl jsem se protnout to ticho, cokoliv – od těch vážných až do obyčejné ztráty sebeovládání při té nekončící nudě – nejčastěji zkrátka vytáhl jsem Chenqing a začal hrát. Stalo se to mým kompromisem mezi rušením a tichem. Jindy jsem se protáhl, natáhl ruku k Lan Zhanovi a zatahal jej za rukáv. "Lan Zhane, chceš svézt?" A seskočil jsem nohama na zem, se smíchem jen nad tou představou – plně přesvědčený, že dříve pukne země, než Lan WangJi pojede na oslíku. Nebo jsem jen s protaženým obličejem přepadl Lan Zhana znuděnými prosbami. "Lan Zhaaaan... vyprávěj mi něco." "Lan Zhan, to je tak nudné, pojď dáme si závod k té skále." "Lan Zhan, uvaříš mi polévku?" Cokoliv mi zrovna přišlo na mysl, občas i více provokativního, než by možná bylo, kdybych se nad tím zamyslel.

Dnes bylo ale vše jinak, v kontrastu s předchozím večerem. Když jsme zastavili před nocí a Malé jablíčko se vydal se svým obvyklým apetitem hledat dobré místo na pastvu, následoval jsem ho, protože odklusal bez studu i s našimi brašnami. Pak jsem však zahlédl skrz vysokou trávu kousek od naší skalky tváře obou bratrů – bylo mi jasné, že nevydají ani slova (což bylo normální i před lety, Lanové opravdu bývají tak nudní!). Oba ale vypadali v tu chvíli tak poklidně. "Poslyš, Malé Jablíčko, pojď se ještě trochu projít," z brašny jsem podle slibu vylovil jablko a nabídl jej na otevřené dlani. "Tak pojď, ne, tady, ty jeden... aj… Malé Jablíčko-oo!"

V noci, když se oba bratři v devět hodin uložili ke spánku v naučeném tandemu, zůstal jsem ještě vzhůru, dokud i mě nepřepadla únava – ale usnout jsem nemohl. Jen jsem se převaloval, na tvrdé zemi, kousek od Lan Zhana a přece tak daleko – upřímně, vážně, neudělal jsem to naschvál! Na mou obhajobu, všechny předešlé noci jsem poslušně zůstal v samostatném pokoji! Už to bylo z polospánku, kdy frustrovaně sebral jsem deku a přesunul se blíž k oblíbenému nočnímu polštáři. Nebylo v plánu nic nevhodného, ale z poklidného usínání v blízkosti milovaného… se během spánku stalo nestoudné nárokování jeho osobního prostoru (řečeno řečí člověka, co nevyrostl v Lan klanu, bylo to jen objetí!). Sám bych však nechtěl, aby nás tak viděl ZeWu Jun – snažil jsem se, opravdu snažil, brát na něj všechny ohledy které jsem zvládl.

Při mém probuzení byl samozřejmě Lan Zhan už vzhůru. Se zaskuhráním jsem se nejprve převalil, protáhl a znovu převalil – a nijak mě netrápilo, co si o mém probouzení budou myslet oba bratři. S překvapením jsem však po otevření očí shledal, že jen Lan Zhan je vzhůru. ZeWu Jun seděl a meditoval.

Nemohl jsem zabránit znepokojenému pohledu. Už jako by bylo jasné, jaký bude následný den. Napětí poté, co i druhý z bratrů otevřel oči, na nás tentokrát leželo tak, že jsem nemohl ani se pokusit o jeho respektování – nadechl jsem se, ale Lan XiChen odešel. Překryl jsem dlaní část Lan Zhanova předloktí a mlčky s ním chvíli seděl. Celý den pak byl… tichý. Jen jsem ukázněně jel na oslíkovi a přetáčel pomalu v prstech Chenqing bez pokusů hrát. Skutečně na nás dolehla situace, ve které jsme se ocitli. Kde zatraceně jsi, ty hloupé dítě…

Třikrát jsem odešel a snažil se mezi obyvateli měst a vesnic, i od pouhých kolemjdoucích, zjistit nějaké čerstvé informace. Pokaždé neúspěšně. Takže když nakonec vysvitla naděje v podobě strážné věže, chytil jsem se jí okamžitě. „Pojďme,“ pobídl jsem bratry a vyměnil si s Wangjim jediný souhlasný pohled, krátké kývnutí z jeho strany mě jen ujistilo v tom, že to rozhodně nevzdáváme.

Ale samozřejmě to nemohlo být od toho okamžiku jednoduché.

Úzkou stezkou jsem vedl Malé jablíčko a u věže jej přiváži k poslednímu ze stromů. A chci nejprve vykročit rovnou ke vchodu, když začnu si uvědomovat, že něco není správně. Pohled od Lan Zhana mě jen ujistí v tom, že mé tušení je správné – sevřu v ruce Chenquing, když v kontrastu s rychlým krokem mého kultivačního partnera zpomalím – a ocitnu se tak po boku ZeWu Juna.

Dříve by mě ani nenapadlo něco takového. Pokoušet se chránit vůdce klanu Lan, staršího ze dvou nefritů, jednoho z nejoceňovanějších kultivátorů ve známém světě… nebo jen naznačit, že by mohl ochranu potřebovat – jenže to bylo kdysi dávno. Až když otevře nám mladý kultivátor a Lan Zhan projde do útrob věže, následuji jej.

Tse RongWu zdá se neví kam s očima, usnadním mu to a rychle lusknu. Není čas na rozpaky, jakkoliv vyjevený mohl být z toho, že se zrovna naše trojice ocitla na prahu této nedůležité věže. Pokud byla šance, že se zdejší situace mohla týkat Li HuiYina, nedovolím mu ztrácet ani okamžik. „Hanguang-Jun se na něco ptá,“ pobídnu ho tedy, a s flétnou stále v ruce, založím dlaně za zády.

Nejprve znovu zakoktá jména a tituly obou společníků, jako by to jednou nestačilo. Nadzvednu na něj obočí, a to konečně spustí i příval nejistých slov, jak kdyby snad procházel nějakou inspekcí – i když kdo ví, co si myslí. „Býváme tu čtyři,“ začne stále kostrbatým hlasem, naštěstí však už bez odmlky pokračuje, „je to relativně klidné území, nestává se, že bychom museli všichni pryč. V posledních týdnech jsme museli řešit několik případů na hřbitovech způsobených vykradači hrobů – šlo obvykle jen o nižší monstra nebo slabé ghúly, které nalákaly odhalené hroby, jednou o několik chodících mrtvol a také…“

Možná zachytil můj pohled, o což jsem se také snažil, když jsem pokročil o krok vpřed, protože se hned přestal zapovídávat. „Dva z mých společníků odešli zničit agresivní mrtvolu poté, co jsme dostali hlášení o několika obětech,“ vychrlil a raději se podíval na Wangjiho, než rychle dokončil, „zároveň jsme však potřebovali prověřit přítomnost neznámého monstra v blízkých mokřadech, proto odešel také Nie FenFang. Už je to delší doba a zatím se nevrátil…“

Proto tedy zůstal sám… mladý kultivátor, možná ve svých dvacátých letech, pravděpodobně nevěděl, jak postupovat. Pravidla byla jasná – ve věži musí jeden z nich zůstat – a přitom jeho společník se stále nevracel. Není asi divu, že působí tak nervózně. Zaletím pohledem k Lan Zhanovi a koutkem oka zachytím také tvář ZeWu Juna – pátý den ji vídám, a přitom jsem si stále nezvykl na změnu, kterou prošla za pouhé tři měsíce.

„Hledáme mladého učedníka klanu Lan,“ naváži otázkou. Neshazuji tak problémy jeho a dalších kultivátorů z této věže ze stolu, jen nejprve vyslovím, co nám možná všem zůstává na jazyku – avšak nepochybuji, že by v této chvíli ctnost nedovolila některému z bratrů deprimovaného mladíka dál vyslýchat. „Li HuiYina, máš nějaký záznam o někom takovém v okolí?“ Nenamáhám se dalším popisem, jako jsem to dělával vždy, když jsem se ptal ve městech – učedníci z klanu Lan ve velkém nepochodují po území Qinghe a člen jejich vlastního klanu dobře ví, jak vypadají. Ale dříve, než stihne vykoktat svá další slova, je jasné, jaká bude Tse RongWuova odpověď.

„Mrzí mě to, nevím o nikom takovém…“ začne, když náhle lapne po dechu. Rychle se otočím za jeho pohledem, kterým zírá z okna za našimi zády. Nad korunami stromů v dálce zazáří žlutá bestie, znak klanu Nie.

Zahledím se na Lan Zhana, není však třeba slov. I kdybychom snad chtěli znamení ignorovat, jak bychom mohli. Nedovolila by to jedna z jeho vlastností, ze ctností, které svým členům ukládal jejich klan, a která jistě zůstávala i v ZeWu Junovi, jinak by se nevydal na tuto cestu. Které možná... snad i já mám stále dostatek… přikývl jsem. „Postarej se o Malé jablíčko!“

„… he?“ Tázavý zvuk mě donutí otočit se znovu na mladého kultivátora. „O oslíka!“ A jak se vydám ke dveřím, zastavím se přeci jen znovu. Tentokrát už beze slov…

Pomyslel Wangji na to samé? Skutečně, pryč byla ta doba, kdy by mě nenapadlo věnovat tolik starosti Lan XiChenovi, jenže teď v ten okamžik zůstanu stát, nejistý tím, kolik by nás mělo pokračovat.

Jenže tentokrát ticho přeruší zrovna ten, ke kterému má starost směřuje. "Pojďme," uslyším a nemohu, než vrhnout nejistý pohled k Lan Zhanovi.