Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | Sedmihlavá stonožka, co chtít víc…
Obořil se na mě. Povytáhl jsem obočí. Nemám rád, když se na mě křičí, ale není to tak, že by to bylo poprvé a mělo by mě to vyvést z míry. Snášel jsem nálady mnohem divočejšího muže, než kterým je. Navíc máme důležitější věci na práci, kvůli nimž mu ani nepřipomenu, že jestli tolik touží po smrti, může se milostivě kdykoliv nechat sežrat. Otázku „proč mu vlastně pomáhám“ pro jistotu ani nenechám zformovat ve své mysli. Případná odpověď, spíš její absence, by mě mohla přimět k něčemu, co bych teď opravdu neměl dělat. Navíc… Nemám ani čas na zbytečné myšlenky!
Monstrum se vysunulo z bažiny v několika kymácivých pohybech. Stromy praskaly, kmeny se lámaly a mé oči se rozšířily do té míry, že mohly téměř vypadnout ze svých jamek, kdyby to bylo fyzicky možné bez vnějšího podnětu. Sedmihlavá stonožka s nebezpečně vypadajícím ocasem a dvěma „nohama“ určenýma k boji si počala razit cestu naším směrem. Mladý mistr sekty Nie se mě chytil za paži, čímž způsobil, že jsem strnul. Naštěstí učinil těch pár několik kroků vzad, díky nimž jsem ho byl schopen následovat. Dobře… už chápeš situaci… Problém ale je, že já ji chápu taky! Na tohle dva nestačíme… Monstrum se zastavilo, jeho hlavy se vrhaly vpřed. Křičely! Bahenní stvůra… Čich, nebude její silnou stránkou. Alespoň si v tom nekonečném zápachu neumím představit, že bych cítil víc než to. Možná zrak, pokud jako někteří obojživelníci dokáže rozeznat teplo své kořisti? Možná sluch? Nebo cítí vibrace v zemi? Mám tak žalostně málo informací!!! „Tohle neporazíme,“ konstatuji, co by nyní mělo být zřejmé i jemu. Navíc je zraněný. Jeho váhavé vstávání o skutečné míře jeho zranění jasně vypovídalo. Na řádnou léčbu ale nemáme čas. Ať se na to dívám z kteréhokoliv úhlu, jediná přípustná strategie slučitelná s přežitím nás obou je naskočit na meče a uletět. Pokud se bude tento mladík chtít proslavit, doufejme, že si sem přivede posily. Naskočím na svůj meč a podám mu ruku.
On ale potřebný pohyb nevykoná, ani si nepřipraví šavli ke stejnému užití. „Nemůžeme odletět. Vesnice je příliš blízko.“
To snad nemyslí vážně! Pokud by se rozdrážděná bestie vydala k vesnici, zatímco my bychom letěli do bezpečí… absolutně bychom tím popřeli smysl strážních věží. Těch, které jsem já sám vymyslel právě kvůli ochraně běžných lidí. Možná jsem se dopustil mnoha zločinů, ale nikdy mezi ně nepatřilo, že by mi nezáleželo na životech nekultivujících… Sakra! „Vyletím vzhůru, pokusím se na každou z hlav seslat omračující talisman. Pokud to nevyjde, minimálně zaměstnám jejich pozornost. Ty se připrav na jejich odsekání!“ Na nic už nečekám a vznesu se do vzduchu. Viděl jsem zhruba délku krků, vím jaká vzdálenost je bezpečná. Alespoň si ověřím, jestli vidí teplo, nebo jestli se řídí sluchem. Proletím nad hlavami a zastavím se ve výšce třiceti metrů (abych byl i z dosahu ocasu) nad jejím tělem. Při tolika hlavách vážně nemůže být řeč o slepém úhlu. A stejný omračující talisman, který jsem kdysi použil na A-Su, teď vyšlu vstříc každé z hlav. | ||
| |||
 | Bestie na obzoru Wei Wuxian, Lan XiChen
Zastavil jsem se vprostřed vstupní místnosti, ještě ani zdaleka v nejvyšším bodě strážnice, a tázavě se ohlédl po našem hostiteli. Vím, že má tvář připadá mému okolí jako nehybná, ale asi jsem doufal, že otázka bude čitelná v mém pohledu. Navíc jsem ji už vyslovil, že? Mladý mistr byl ale zřejmě ještě v šoku, neboť mu musel ji Wei Ying připomenout.
Kývl jsem hlavou, když zmínil, že zde bývají čtyři. Tak by to mělo být a já nevěděl, jestli Wei Ying zná pravidla strážních věží, protože jsme se o nich od jeho návratu bavili pouze sporadicky. Navíc jsem chtěl mladíka povzbudit, aby pokračoval. Nechť mu slouží ke cti, že tak skutečně učinil. Bohužel však jeho odpovědi pro nás neměli hodnotu. Otevřel jsem rty na štěrbinu právě v okamžiku kdy Wei Ying pochopil situaci a připomněl mu pravou podstatu naší otázky pohybem vpřed.
„Hm…“ Agresivní mrtvola, neznámé monstrum… Asi tu ale nejsme proto, abychom posuzovali adekvátnost rozhodnutí poslat dva kultivující na Zběsilou mrtvolu a jednoho na monstrum. Tse RongWu nevypadá jako ten, který to tu má na povel. Možná ten Nie FenFeng? Dávalo by to smysl na území Qinghe. Koneckonců žák Gusu je zde hlavně proto, že je to první věž v Qinghe za hranicemi obou území. Tedy takový zprostředkovatel spojení věže s okolním světem.
Kývnu svému partnerovi v opověď na jeho pohled. Nebude od věci, když se optá na to, co trápí nás. Třeba by to mohlo mladého mistra Tse uklidnit, že jsme nepřišli pro nějakou nahodilou kontrolu. Je sice o pár let starší, ale měl by Li HuiYina znát z přednášek… Zdá se však, že netuší, kde by mohl být, ani proč bychom ho mohli hledat. Jak dlouho už asi nebyl v Oblačnýh zákoutích? Měla by existovat pravidla na to, po jaké době se mají dohlížející žáci střídat… To ale není směr, kterým mohu popustit své myšlenky, neboť zrak posledního kultivujícího ve věži se upře za Wei Yingova záda.
Jediný pohled na světelný signál a do očí mého partnera stačí, abychom věděli, co je třeba udělat. Vykročím ze dveří stejně rázně, jako jsem přišel, a tasím Bichen. V takové situaci nepřichází v úvahu nic jiného, než letět. Ohlédnu se po Wei Yingovi, který se ale zastavil na půli cesty ke mně. Pak pohlédnu na bratra, překvapen jediným slovem, které si dovolí říct. Objetí beztvarého strachu, který se mne pokusil uchvátit, v ten moment povolilo.
„Unesu vás oba.“ Nebude to poprvé, co ponesu dva muže na svém meči. Tehdy z jezera Billing jsem zachraňoval Wei WuXiana i Su Sheho. Samozřejmě bychom tak nemohli cestovat celou cestu až do Qinghe, ale na krátkou vzdálenost… Tse RongWu mluvil o „blízkých mokřadech“ takže to bude dobré! Jednu ruku podám Wei Yingovi, druhou XiChenovi. Jeden může stát na čepeli za mnou, druhý přede mnou. A pak (i kdyby se bratr nakonec rozhodl letět sám na Shuoyue), vyrazíme směrem k bažinám… | ||
| |||
 | Má to nohy? Má to nohy! A-Yao A-Yaova prosba o stáhnutí zůstala nevyslyšena. A když následně se rozhodl již neptat, nesetkala se jeho snaha s vřelým přijetím a vděčností. Všech sedm hlav v útoku prudce změnilo směr, jak narazilo do bariéry vytvořené mocnými tóny citery – odrazila je, dezorientovala. Několik vzácných vteřin se všechny pokoušely jako jedna přestat kymácet na dlouhých krcích, se vzteklým syčením a tím zvláštním řevem, pohyblivé jako hadi ve vzduchu kroužily a snažily se najít zdroj té nečekané rány, vyrážely vpřed a zase se stahovaly v nejistotě, zda znovu nenarazí do bariéry, o které nechápaly, jak byla stvořena. Těch dlouhých několik vteřin poskytlo mladíkům dostatečný prostor na únik. Tedy jednomu, zatímco druhý následoval jej nedobrovolně polohou tažmo, jak se jeho límec ocitl v pevném sevření. Svou šavli stále ještě nataženou do útoku, dopadl nešikovně po tom rychlém přemístění a rovnou sjel na zem. Hned se samozřejmě jal zvedat na nohy, v takovém pohybu bylo asi nejlépe znát, že skutečně není ani on při plné síle, mohl v záchvatu boje přehlížet drobná zranění, ale námaha při zvedání jej prozradila. Tedy ne, že by v temnu kolem nich bylo to nějak zřetelné. „Co to děláš!“ Přesto prudce vychrlil na převtěleného Jin GuanYaa, a snad nadechoval se k dalším slovům, kdy noc znovu přerušil synchronizovaný řev sedmi hlav, které konečně pochopily, že nechaly svou kořist utéci, a se vzteklým řevem se natahovaly na celou délku svých krků. Řev následovalo praskání a skrze mezery mezi kmeny se i v noci dalo zahlédnout, kterak se stíny představující neznámé monstrum začaly měnit. Přímo před jejich očima rostlo z hlubin bažiny tělo, ne nijak obrovité, ale k jejich smůle vybavené pro chůzi. Možná bylo dobře, že v temnotě viděli jen obrysy a těžko mohli rozeznávat detaily vzezření jejich zvláštního protivníka. Z mokřad se nejprve vyplazilo tlusté, dlouhé tělo, jako tělo hada, kde místo jedné hlavy rozděloval se pak široký trup na sedm dlouhých krků. Z druhé strany snad dvoumetrový ocas razil si cestu skrz popadané stromy. Když však místo mokřadu mělo pod sebou monstrum pevnou zem, od zdánlivě tlustého těla náhle oddělilo se nad deset párů nohou, každá zakončená jediným drápem, snižující tak jeho zdánlivý objem alespoň o polovinu. Nohy jako u stonožky v pravidelných rozestupech podepřely tělo monstra, a dvě nejdelší přední začaly si razit cestu vpřed, jako by šlo o ruce s tyčemi zkoumajícími terén. Jediný detail rozeznatelný stvořily neidentifikovatelné cáry, zřetelné na obrysech příšery, které různě zachycené na jejím těle snad mohly být jen kusy řas a rostlin, však některé zdály se být dlouho zetlelými látkami, a s vynořením monstra puch mokřad se znásobil několikrát… Když A-Yaův nevybíravý společník spatřil, proti čemu stáli, chytil jej náhle za předloktí, jako by snad kultivátor Lan klanu byl tím, který ještě před okamžikem chtěl se vrhnout do boje. Společně s ním začal couvat tak daleko, že když monstrum vyrazilo ke stromům, hlavy na ně nemohly dosáhnout. K jejich smůle však hadovité tělo monstra umožnilo lepší průchod skrz stromy, než původně mohli doufat, než poznali jeho celou podobu. Zatím však se vstupem mezi kmeny váhalo, jen řevem a syčením se jednotlivými hlavami snažilo chytit svou uprchlou kořist. | ||
| |||
 | Ve věži (Wei WuXian) Lan Wangji, Lan Xichen "Aj, jaj... říkal jsem asi dva dny zpátky, proč by mě mělo zajímat co před týdnem... počkej, počkej... hele, to je zajímavé, to je na prodej? … povídej dál, co jsi viděl." Další z rozhovorů s prodejci, pouličními umělci, hlídači - těmi, kteří mohli něco vidět a snad se i o to podělit, často za menší kompenzaci ve formě nákupu. Ale někteří měli tendence tak odbíhat od tématu, a tak se zavděčit, že dokonce i já bych je nejraději umlčel po vzoru Lan klanu. Dobře, že Lan Zhan dělal společnost ZeWu Junovi – bylo by mnohem zábavnější, kdyby byl se mnou, ale to bych mu snad ani nemohl udělat. Inu možná jednou, alespoň pro ten vtip. S další nejistou stopou vrátím se za dvěma bratry. Dlouhá cesta zdá se být ještě delší v tom tichu. Většinu času nechávám Lan Zhana vést Malé jablíčko, sám na jeho hřbetu – usazený, uložený, připlácnutý – čas od času změním polohu a bylo by jen na fantasii přihlížejících, jak by ji chtěli nazývat. Dvojice bratrů se přirozeně k ničemu takovému neuchýlí, ani Lan Zhan mě nevyzve pokaždé, abych seděl slušně. A tak pokračujeme dál. Kdybych se měl soustředit jen na sebe sama, to ticho bych vmžiku rozcupoval. Jenže jsem nemohl – tedy mohl bych, fyzicky. Ale dokonce ani já jsem nerušil ticho, ve kterém bylo snadno rozeznatelné, že nás ZeWu Jun stále následuje – stačilo jen pozorně naslouchat trojím krokům a dusání oslíka. Neotáčel jsem se, abych se ujistil. V duchu jsem si broukal, skládal rýmovačky, pohrával si s flétnou mezi prsty, nebo jsem zkrátka jen zkoušel na oslíkovi najít dostatečně stabilní polohu, ve které by se dalo usnout (což se nedalo a pokud to někdo dostatečně neunavený někdy zvládl, mohl by mi dát vědět, jak to udělal). A když jsem zapomněl na všechnu vážnost, bavil jsem se, nezvykle tajně, nad přemítáním, jak poslušně musím působit na Wangjiho a co tomu se třeba může honit hlavou. Skutečně – dokud bylo ticho klidné, a snad pomáhalo ZeWu Junovi pokračovat v cestě, se sebezapřením jsem jej respektoval. Tedy kromě pár občasných ztrát sebeovládání. Pak však přišly chvíle, a mohlo to být jen mým dojmem, kdy se ticho proměnilo do dusivého oblaku rozprostřeného kolem nás. Kdy jsem začal věřit, že takové ticho nepřináší nic dobrého, a dokonce i ve mně samotném vzbuzovalo nutkání prohloubit se do jindy nezkoumaných hlubin mysli. V takových chvílích udělal jsem cokoliv, abych nás ho zbavil, i kdybych byl jediný, kdo to tak vnímá. I přes všechny sliby jsem jej přerušil. Ale nejen v takových chvílích. Někdy se mi zazdá, že další z pohledů, který Lan Zhan věnuje muži pár kroků za našimi zády, je zase o něco více starostlivý než ten poslední. Zase o něco více vtáhne mladšího z bratrů do přemítání, které jsem se nesnažil rozluštit v jeho téměř neměnné tváři – snad protože myslel jsem, že tuším, jaká ta přemítání jsou. Každopádně i v té chvíli na pohled nevydržel jsem se zavřenou pusou. Ať už bylo ale důvodem, proč rozhodl jsem se protnout to ticho, cokoliv – od těch vážných až do obyčejné ztráty sebeovládání při té nekončící nudě – nejčastěji zkrátka vytáhl jsem Chenqing a začal hrát. Stalo se to mým kompromisem mezi rušením a tichem. Jindy jsem se protáhl, natáhl ruku k Lan Zhanovi a zatahal jej za rukáv. "Lan Zhane, chceš svézt?" A seskočil jsem nohama na zem, se smíchem jen nad tou představou – plně přesvědčený, že dříve pukne země, než Lan WangJi pojede na oslíku. Nebo jsem jen s protaženým obličejem přepadl Lan Zhana znuděnými prosbami. "Lan Zhaaaan... vyprávěj mi něco." "Lan Zhan, to je tak nudné, pojď dáme si závod k té skále." "Lan Zhan, uvaříš mi polévku?" Cokoliv mi zrovna přišlo na mysl, občas i více provokativního, než by možná bylo, kdybych se nad tím zamyslel. Dnes bylo ale vše jinak, v kontrastu s předchozím večerem. Když jsme zastavili před nocí a Malé jablíčko se vydal se svým obvyklým apetitem hledat dobré místo na pastvu, následoval jsem ho, protože odklusal bez studu i s našimi brašnami. Pak jsem však zahlédl skrz vysokou trávu kousek od naší skalky tváře obou bratrů – bylo mi jasné, že nevydají ani slova (což bylo normální i před lety, Lanové opravdu bývají tak nudní!). Oba ale vypadali v tu chvíli tak poklidně. "Poslyš, Malé Jablíčko, pojď se ještě trochu projít," z brašny jsem podle slibu vylovil jablko a nabídl jej na otevřené dlani. "Tak pojď, ne, tady, ty jeden... aj… Malé Jablíčko-oo!" V noci, když se oba bratři v devět hodin uložili ke spánku v naučeném tandemu, zůstal jsem ještě vzhůru, dokud i mě nepřepadla únava – ale usnout jsem nemohl. Jen jsem se převaloval, na tvrdé zemi, kousek od Lan Zhana a přece tak daleko – upřímně, vážně, neudělal jsem to naschvál! Na mou obhajobu, všechny předešlé noci jsem poslušně zůstal v samostatném pokoji! Už to bylo z polospánku, kdy frustrovaně sebral jsem deku a přesunul se blíž k oblíbenému nočnímu polštáři. Nebylo v plánu nic nevhodného, ale z poklidného usínání v blízkosti milovaného… se během spánku stalo nestoudné nárokování jeho osobního prostoru (řečeno řečí člověka, co nevyrostl v Lan klanu, bylo to jen objetí!). Sám bych však nechtěl, aby nás tak viděl ZeWu Jun – snažil jsem se, opravdu snažil, brát na něj všechny ohledy které jsem zvládl. Při mém probuzení byl samozřejmě Lan Zhan už vzhůru. Se zaskuhráním jsem se nejprve převalil, protáhl a znovu převalil – a nijak mě netrápilo, co si o mém probouzení budou myslet oba bratři. S překvapením jsem však po otevření očí shledal, že jen Lan Zhan je vzhůru. ZeWu Jun seděl a meditoval. Nemohl jsem zabránit znepokojenému pohledu. Už jako by bylo jasné, jaký bude následný den. Napětí poté, co i druhý z bratrů otevřel oči, na nás tentokrát leželo tak, že jsem nemohl ani se pokusit o jeho respektování – nadechl jsem se, ale Lan XiChen odešel. Překryl jsem dlaní část Lan Zhanova předloktí a mlčky s ním chvíli seděl. Celý den pak byl… tichý. Jen jsem ukázněně jel na oslíkovi a přetáčel pomalu v prstech Chenqing bez pokusů hrát. Skutečně na nás dolehla situace, ve které jsme se ocitli. Kde zatraceně jsi, ty hloupé dítě… Třikrát jsem odešel a snažil se mezi obyvateli měst a vesnic, i od pouhých kolemjdoucích, zjistit nějaké čerstvé informace. Pokaždé neúspěšně. Takže když nakonec vysvitla naděje v podobě strážné věže, chytil jsem se jí okamžitě. „Pojďme,“ pobídl jsem bratry a vyměnil si s Wangjim jediný souhlasný pohled, krátké kývnutí z jeho strany mě jen ujistilo v tom, že to rozhodně nevzdáváme. Ale samozřejmě to nemohlo být od toho okamžiku jednoduché. Úzkou stezkou jsem vedl Malé jablíčko a u věže jej přiváži k poslednímu ze stromů. A chci nejprve vykročit rovnou ke vchodu, když začnu si uvědomovat, že něco není správně. Pohled od Lan Zhana mě jen ujistí v tom, že mé tušení je správné – sevřu v ruce Chenquing, když v kontrastu s rychlým krokem mého kultivačního partnera zpomalím – a ocitnu se tak po boku ZeWu Juna. Dříve by mě ani nenapadlo něco takového. Pokoušet se chránit vůdce klanu Lan, staršího ze dvou nefritů, jednoho z nejoceňovanějších kultivátorů ve známém světě… nebo jen naznačit, že by mohl ochranu potřebovat – jenže to bylo kdysi dávno. Až když otevře nám mladý kultivátor a Lan Zhan projde do útrob věže, následuji jej. Tse RongWu zdá se neví kam s očima, usnadním mu to a rychle lusknu. Není čas na rozpaky, jakkoliv vyjevený mohl být z toho, že se zrovna naše trojice ocitla na prahu této nedůležité věže. Pokud byla šance, že se zdejší situace mohla týkat Li HuiYina, nedovolím mu ztrácet ani okamžik. „Hanguang-Jun se na něco ptá,“ pobídnu ho tedy, a s flétnou stále v ruce, založím dlaně za zády. Nejprve znovu zakoktá jména a tituly obou společníků, jako by to jednou nestačilo. Nadzvednu na něj obočí, a to konečně spustí i příval nejistých slov, jak kdyby snad procházel nějakou inspekcí – i když kdo ví, co si myslí. „Býváme tu čtyři,“ začne stále kostrbatým hlasem, naštěstí však už bez odmlky pokračuje, „je to relativně klidné území, nestává se, že bychom museli všichni pryč. V posledních týdnech jsme museli řešit několik případů na hřbitovech způsobených vykradači hrobů – šlo obvykle jen o nižší monstra nebo slabé ghúly, které nalákaly odhalené hroby, jednou o několik chodících mrtvol a také…“ Možná zachytil můj pohled, o což jsem se také snažil, když jsem pokročil o krok vpřed, protože se hned přestal zapovídávat. „Dva z mých společníků odešli zničit agresivní mrtvolu poté, co jsme dostali hlášení o několika obětech,“ vychrlil a raději se podíval na Wangjiho, než rychle dokončil, „zároveň jsme však potřebovali prověřit přítomnost neznámého monstra v blízkých mokřadech, proto odešel také Nie FenFang. Už je to delší doba a zatím se nevrátil…“ Proto tedy zůstal sám… mladý kultivátor, možná ve svých dvacátých letech, pravděpodobně nevěděl, jak postupovat. Pravidla byla jasná – ve věži musí jeden z nich zůstat – a přitom jeho společník se stále nevracel. Není asi divu, že působí tak nervózně. Zaletím pohledem k Lan Zhanovi a koutkem oka zachytím také tvář ZeWu Juna – pátý den ji vídám, a přitom jsem si stále nezvykl na změnu, kterou prošla za pouhé tři měsíce. „Hledáme mladého učedníka klanu Lan,“ naváži otázkou. Neshazuji tak problémy jeho a dalších kultivátorů z této věže ze stolu, jen nejprve vyslovím, co nám možná všem zůstává na jazyku – avšak nepochybuji, že by v této chvíli ctnost nedovolila některému z bratrů deprimovaného mladíka dál vyslýchat. „Li HuiYina, máš nějaký záznam o někom takovém v okolí?“ Nenamáhám se dalším popisem, jako jsem to dělával vždy, když jsem se ptal ve městech – učedníci z klanu Lan ve velkém nepochodují po území Qinghe a člen jejich vlastního klanu dobře ví, jak vypadají. Ale dříve, než stihne vykoktat svá další slova, je jasné, jaká bude Tse RongWuova odpověď. „Mrzí mě to, nevím o nikom takovém…“ začne, když náhle lapne po dechu. Rychle se otočím za jeho pohledem, kterým zírá z okna za našimi zády. Nad korunami stromů v dálce zazáří žlutá bestie, znak klanu Nie. Zahledím se na Lan Zhana, není však třeba slov. I kdybychom snad chtěli znamení ignorovat, jak bychom mohli. Nedovolila by to jedna z jeho vlastností, ze ctností, které svým členům ukládal jejich klan, a která jistě zůstávala i v ZeWu Junovi, jinak by se nevydal na tuto cestu. Které možná... snad i já mám stále dostatek… přikývl jsem. „Postarej se o Malé jablíčko!“ „… he?“ Tázavý zvuk mě donutí otočit se znovu na mladého kultivátora. „O oslíka!“ A jak se vydám ke dveřím, zastavím se přeci jen znovu. Tentokrát už beze slov… Pomyslel Wangji na to samé? Skutečně, pryč byla ta doba, kdy by mě nenapadlo věnovat tolik starosti Lan XiChenovi, jenže teď v ten okamžik zůstanu stát, nejistý tím, kolik by nás mělo pokračovat. Jenže tentokrát ticho přeruší zrovna ten, ke kterému má starost směřuje. "Pojďme," uslyším a nemohu, než vrhnout nejistý pohled k Lan Zhanovi. | ||
| |||
| Kdo uteče, vyhraje a ten PÍP si zvolil boj!(A-Yao)
Signál nad našimi hlavami vyhasl. Doufám, že je ta tvá věž blízko a ten poslední, který zůstal uvnitř má v hlavě alespoň půlku mozku! Protože při pohledu na učedníka, kterého bych si v noci sotva mohl blíže prohlížet, ani kdyby nám dávná stvůra nešla po krku, mám dojem, že má v hlavě tak maximálně tu šavli! „Stáhněme se,“ vyzval jsem ho. Chápu, že Li HuiYin má silné jádro a že asi umí bojovat s mečem lépe, než jsem to dřív uměl já. Jenže to by právě mohl být můj největší problém a rozhodně jsem nevstával z mrtvých, abych se stal náplní něčího žaludku. Ale asi bylo hloupé doufat, že mě poslechne, že? Zavrčel něco nesrozumitelného a se šavlí se otočil tváří v tvář mocnému stvoření a odhodil zbytek světlice. Oči se mi rozšířily, když hlava bestie vyrazila naším směrem. Čepel cinkla ozuby a rozsekla tlamě horní ret. Jen malá ranka, nic co by ublížilo. V dusném tlejícím vzduchu se pak její řev nesl umocněn sedmi hlasy a mě ten zvuk trhal uši. Ten nelidský jek nepodobný ničemu známému, se zarýval do morku kostí a trhal nejen uši, ale snad i nervy spojující jednotlivé části těla. Na tohle není hudební sluch Gusu stavěný!!!, sténám v duchu. A pak všechny hlavy vyrazily kupředu a já ještě neměl vymyšlenou žádnou použitelnou strategii! Táhlým pohybem jsem z rukávu vytáhl citeru a intuitivně pohladil struny ve známé písni, abych hlavy odrazil. Zabít je to nemůže, ale vložím do tónů tolik duchovních sil, abych je alespoň pro teď odrazil. Vražedná struna by mohla pomoci… Nemůžu jí použít, Li HuiYin se tuhle techniku určitě neučil! Jakoby tenhle kultivátor věděl, co je to za kouzlo. A široko daleko není žádný Lan, který by tě usvědčil! I přes to ale tuto variantu zavrhnu. Namísto toho popadnu rukou s mečem citeru a druhou rukou kultivátora a uskočím s ním hlouběji mezi stromy. Buď se svlíkne z vnějšího roucha, nebo si nechá zachránit krk. Nevidím žádnou jinou možnost. Doskočím mezi kmeny a přes koruny stromů je zde mnohem větší tma. Bažina bude plná těkavých plynů, nemůžeme použít ani oheň! Stěžuji si. Když k nám z nevelké vzdálenosti dolehne zvuk praskajícího dřeva. Musí mít vážně velký hlad… | ||
| |||
| Mokřady A-Yao Noční nebe na krátký moment protnula žlutá záře bestie s rohy, která široko daleko volala o pomoc beze slov, jen s tupou ránou a sprškou jisker, než pohasla a vrátila noci její temnotu. Ten krátký signál byl jedinou nadějí na pomoc - alespoň pokud žádný další kultivátor nebude náhodou prolétat tím samým místem - a oběma mužům zatím nezbývalo, než volit mezi bojem a útěkem. Museli však volit rychle. Měsíc a hvězdy svůj svit odrážely matně od páchnoucích mokřad, jen tak akorát na to, aby neponechávaly náhodnou dvojici v naprosté tmě. Jen díky nim si zároveň mohli prohlédnout své okolí - mýtinku připomínající mokřad uprostřed stromů, několik spadaných kmenů protínalo hladinu skrývající neznámé hlubiny, odkud jedna po druhé vzápětí vztyčily se hlavy bestie. Možná bylo rozumější zvolit útěk tváří v tvář ostrým zubům, každý ze sedmi chrupů zdál se dost silný a zuby dostatečně dlouhé, aby ťaly jednoduše skrz maso. Kolik zbytků těl neopatrných poutníků asi hnilo pod nánosem páchnoucího bahna a vody? Možná by měli šanci utéct mezi stromy, bestie by mohla mít problém s jejich pronásledováním mezi hustě nasázenými kmeny, navíc při koordinaci všech sedmi hlav a dlouhých krků - kdyby tedy rozhodla se vylézt a hnát se za večeří v případě jejího útěku. Sebevědomý kultivátor odhodil již nepoužitelný zbytek světlice právě včas, aby šavlí mohl zabránit útoku první z hlav, která konečně vzdala číhání a rozhodla se zaútočit. Jako jedna všech sedm hlav vydalo ostrý, přerušovaně syčivý zvuk, který prořízl noc a útočil i z dálky nepříjemně na ušní bubínky, natož pak z bezprostřední blízkosti. A pak znovu vyrazily do útoku. Muž, o kterém Jin GuangYao stačil zjistit jen to, že není nijak rozvážný, nejmenuje se ani Tse RongWu, a samozřejmě ani Nie MingJue, zřejmě nehodlal utéct a vyčkat na posilu - snad v žilách mu vířila příliš horká krev, snad byl pyšnější nebo hloupější, než bylo pro něj zdrávo - možná rozum vyčerpal při vypuštění světlice - nebo ho jen ovládl adrenalin. Teď už hlavy však neměly jen jeden cíl. Zatímco dva páry zpříma vyrazily ostrými zuby jak po neznámém, tak po Meng Yaovi, zbylá trojice pokusila se změnit směr a zeshora mužům jít po ramenou. Rozhodně byl čas bojovat, nebo utéct. A zatímco sedm hlav zuřivě se pokoušelo dostat konečně ty, kteří se odvážili k nim zavítat příliš blízko, jejich tělo zůstávalo skryté v bahnité a vodnaté půdě, neznámé velikosti i síly. | ||
| |||
| Strážní věž (Lan WangJi) Wei WuXian, Lan XiChen
Cesta ubíhala pomalu. Wei Ying na oslíkovi nemluvil zdaleka tolik, jak bych očekával. Možná to byla naše dohoda, která ho drží zpět? … Určitě ne! Wei Ying, jak ho znám, by naopak pokoušel moji trpělivost na samou hranici únostnosti. Napínal by strunu mého sebeovládání až k prasknutí a pak… bych ho umlčel. Možná je to tím, že ho stojí mnoho elánu, vyptávání se lidí a hledání stop? Ale jelikož se opravdu většinu času veze, zatímco já vedu oslíka, tak i tom pochybuji… Stačí jediný pohled na mého bratra a vím, co je tím důvodem. I Wei Ying pochopil, že by nemusel přilévat olej do ohně. A jako je nebe nade mnou, dá se to považovat za zázrak. Ale zrovna tak to může být kombinace toho všeho… Důležité však je, že se bratr stále drží s námi.
Často se po něm během dne ohlédnu. Někdy se naše oči střetnou, jindy hledí do dálav vzdálených všem živým. Také jsem se tak díval? Nezeptám se nahlas. To není otázka, s níž bych měl XiChena konfrontoval. Během let po Wei WuXianově smrti stál při mně. Vlastně i kdykoliv před tím. VŽDY stál na mé straně, i když ho to stavělo do tíživé situace. Nyní je na mě, abych mu oplatil. I když je mým starším bratrem, v tomto čase je tím, kdo potřebuje podržet, aby se jeho čas zcela nezastavil. Je mi líto, že jsem nepřišel dřív… Ani to ale nedokážu říct. Všechna vlákna myšlenek a z nich utkaná slova mi připadají nepatřičná. Nevyslovitelná… A tak zůstávají tam, kde mohou znít, dokud neuzrají dost na to, aby měla být vyřčena.
Naše dny na cestě jsou jednotvárné a únavné. Noci táhlé a tiché. Když Wei Ying odchází, aby komunikoval s lidmi, nebo aby se postaral o Malé jablíčko, zůstávám s bratrem. Hledíme k obzoru, posloucháme šumění říčky a zpěv lesních ptáčků… Činím mu tichou společnost. Vím, že to asi není dost. Ale ani bratr moc nemluví. Nesdílí žádné své myšlenky. Co bych měl říkat?, ptám se. Od toho dne se ta otázka vždy vynoří spolu s XiChenovou tváří v mém podvědomí. Útěcha neexistuje. Vím to ze všech nejlépe… A přeci bych mu jí tak rád poskytl!
Když spíme v hostincích, sdílím pokoj s XiChenem. Vím, že jinak bych se nedokázal držet zpátky s Wei Yingem. Když spíme v přírodě, ustýláme si v trojúhelníku kolem ohniště. Je však těžké takhle spát. Usnu, to ano. Můj režim je pevně daný standarty Oblačných zákoutí. V devět hodin se má mysl odporoučí do hlubin snového jezera a spím, dokud není pět. Ale Wei WuXian si tak navykl mít mě jako polštář, že si v noci přelezl ke mně a já se probudil ještě v noci v jeho objetí. Musel jsem ho s něhou umístit na jeho přikrývku, která byla nyní prakticky vedle mého lůžka. Jako kotě, pomyslel jsem si, když jsem uléhal zpátky. Nemohl jsem dopustit, aby nás XiChen viděl v tak těsné blízkosti, ale mohl jsem svému milému dopřát alespoň jednu z dlaní, kterou si pak ve spánku přivinul pod hlavu a usnul na ní. Já jej vzápětí následoval do hlubokých vln bezvědomí…
Byla to divná noc a ráno s ní korespondovalo v tiché shodě podivnosti. Bratr seděl v lotosovém sedu ponořený do meditace. Neviděl jsem ho tak, co jsme vyrazili. Navíc si pamatuji, že obvykle meditoval večer. Rozhodně jsem ale neměl to srdce ho budit, i když už byla naše hodina. Kdy asi začal s tříděním mysli, když je teprve pět? Nechal jsem to být. Nedozvím se odpověď, dokud se nezeptám a já se… nezeptám…
Raději jsem vytáhl nějaké jídlo, ohřál pár rýžových bochánků s vepřovým masem a čekal, dokud se moji společníci neprobudí, což ještě nějaký čas trvalo. Překvapivě se Wei WuXian probudil jen o malou chvilku dříve, než XiChen procitl. Napětí nás obestřelo, jako mlžný závoj. Až na to, že mlha se s jídlem rozplynula, zatímco tíha ha našich prsou zůstávala neměnná. Dala se poznat podle bratrových stinných pohledů a Wei Yingova ještě častějšího mlčení. I má ruka svírala pochvu Bichenu pevněji, když jsme konečně opět vyrazili na pochod.
Ztrácíme vodítka…, pomyslel jsem si, když se Wei Ying asi po třetí vrátil s tím, že nikdo neviděl nikoho takového, koho hledáme. Li HuiYine, kde můžeš být…? Viděl jsem, znepokojení v bratrových hlubokých očích, které dnes postrádají dřívější vlídnost. Zůstala v nich jen hloubka, podobná snovému jezeru. Temná, že se zdá být bezednou propastí… Nesmíme se vzdát! Zatvrdil jsem se. Kývnul jsem Wei yingovi na souhlas, že musíme pokračovat a tak jsme i učinili. Šli jsme celý den až do vesnice, kde nás upozornili na kultivující z nedaleké strážní věže, kteří je zbavili zlých mrtvých, kteří se vyrojili z nějakého hřbitova. A pokud se o to postarali, není co řešit. Že naše kroky povedou do té věže, byl jen další logický postup…
Věž opravdu nebyla tak daleko. Stála na kopci a vyčnívala z hlubokých jehličnatých, místy smíšených, lesů zde na okraji Qinghe. Vedla k ní nevelká cesta, ale byla dost široká, aby tudy projel kůň. V našem případě osel. Mečem by to bylo rychlejší, ale slíbil jsem XiChenovi, že půjdeme pěšky, proto se toho budeme i nadále zarputile držet. Když jsme ovšem došli až k úpatí schodů ke vstupním dveřím, cítím, že něco není v pořádku. Pokud je mi známo se strážních věžích by měli hlídkovat vždy minimálně čtyři nebo pět kultivátorů a tady cítím jen jednoho… Stočím pohled k Wei Yingovi. Určitě nebude daleko od téhož poznání. Vykročím kupředu ráznými kroky, aby mě nebylo tak snadné rychle následovat. I když necítím bezprostřední nebezpečí nechci riskovat, že něco zraní mého bratra nebo kultivačního partnera. Zaklepu na dveře. Zprvu je ticho. Vzápětí však dorazí spěšné kroky a dveře se před námi prudce otevřou. Mladíkovi, který nám otevřel, mohlo být možná 20 let a měl na sobě roucho naší sekty. V první chvíli se zdálo, že míní něco říct, ale když nás uviděl zbledl jako vápno. „HanGuang-June…,“ vyslovil, jakoby zíral na stvoření z hvězdného prachu. Jeho pohled putoval k oběma mým společníkům. U Wei WuXiana ať chtěl říct cokoliv, raději mlčel. A u mého bratra trvalo o vteřinku déle než se v hlubokém luku uklonil nám všem. „ZeWu-June…“ Ještě když vzhlédl, sálala z něho nejistota. Vašel jsem dovnitř a donutil ho tím ustoupit. Tak se uvolnilo místo i mému doprovodu. „Kde jsou ostatní strážci věže?“ zeptal jsem se přímo. Protože jakmile jsme vešli, má prvotní domněnka se potvrdila. Tse RongWu byl uvnitř zcela sám… | ||
| |||
 | Pátrání Wei Wuxian, Lan WangJi Bylo to již několik dní, co jsme daleko za zády zanechali Oblačná zákoutí a vyrazili na cestu s neznámým cílem, jen jasným směrem - každou hodinou jsme se přibližovali k hranicím Qinghe a čím dál jsme byli od domácích lesů Gusu, tím více bylo nejasné, kolik šancí máme na nalezení Li HuiYina. Hledali jsme jen pomocí nepodložených instrukcí, které mladý mistr Wei získával svou výřečností kde jen byla možnost - tu někdo viděl mladého učedníka procházet městem, tam snad mohl někdo jemu podobný letět na svém meči. Byly to střípky, která nás přibližovaly k území, jež jsem nechtěl navštívit. Občas jsem přemýšlel co udělat, pokud mladého učedníka nalezneme. Nad tím, jak mu pomoci a zda vůbec toho mohu být schopen, když nemohu poskytnout, co by si přál. Jindy se mé myšlenky vracely zpět do šera zavřeného domu, nebo utíkaly vpřed k zemi, jejíž hranice jsme nakonec museli překročit. Kdykoliv dotkly se byť vzdáleně toho, co událo se před třemi měsíci, bylo to stále jakoby ťaly do živého. Na cestách s Wei Wuxianem však nebylo tolik prostoru pro dlouhá zamýšlení a rozjímání. Jakkoliv jednolitá mohla být stezka před námi, nakolik setrvačnost ovládla naše tempa - u mě místo známých vyrovnaných kroků bojovala spíše vojenskou chůzí proti únavě i pocitům - kdokoliv znal mladého pána tak věděl, že nemohl být dostatečně dlouho ticho na rozpravy s vlastní myslí. Ať už se jednalo o slova, o douhé tóny flétny Chenqing nebo o pokusy o bratrovo rozptýlení, jenž zdvořile jsem přehlížel zpovzdálí, všechny ty malé i větší ruchy na naší pouti mě držely od propadnutí se zpět do vlastní mysli, která jediná mi dělala společnost tolik týdnů předtím. Proti stresu a nervozitě, které by taková rozptýlení mohla nakonec působit, tu pak byla bratrova uklidňující přítomnost. Bylo to tolik podobné a přeci tak jiné cestovat znovu pospolu. Dřív snažil jsem se ho já uklidnit, kdykoliv v jeho tak ovládané tváři jsem zachytil znepokojení - a nyní už v den, kdy opouštěli jsme domov, stál bratr při mě a poskytl mi kotvu, když mě hrozil spláchnout příliv emocí. Snažil jsem se nedomýšlet, nakolik vědomě tvořili ti dva tak vyváženou společnost. Přesto, jak pokračovali jsme již územím Qinghe a stopy mladého učedníka se začaly více a více ztrácet, každý krok byl těžší, udržet bdělost složitější a ta zlá předtucha jen sílila. Předchozí noci jsme se ukládali ke spánku v pronajatých pokojích, ale ráz krajiny nás čtvrtý večer donutil vyhledat útočiště poblíž skalek u malé říčky. V souznění jsme s bratrem chystali drobné ohniště, zatímco mladý pan Wei se vydal pro deky a jídlo skrývající brašny na hřbetu Malého Jablíčka - oslík, který k mému překvapení zdolával statečně i těžký terén, ten večer stále s energií a vybíravě vydal se hledat tu nejlepší trávu. Zatímco tedy náš třetí společník pokoušel se získat zpět naše věci - a jakkoliv těžká mohla se zdát hlava na mých ramenou, stejně jsem se musel usmívat nad tím, jak bezprostředně uměl Wei Wuxian k životu přistupovat, když s oslíkem bez studu se takřka hádal - zůstali jsme s bratrem bok po boku sedět a naslouchali jsme večerní přírodě. Bylo by to být téměř jako dříve, jen kdyby nedostihl mě v noci ten sen. Ani jednou od našeho odchodu z Oblačných zákoutí jsem se nepokusil prohloubit do meditace, dokud jsem se toho časného rána neprobudil s chladným potem na těle a srdcem razícím si cestu skrz vězení hrudního koše. Nebyl skutečně žádný speciální důvod, proč jsem se po večerech nepokusil po meditacích sáhnout - byla to jen praobyčejná únava, která mě donutila po řádné hygieně ulehnout ještě dříve, než vůbec přišla devátá hodina. Tělo mi již první den na dlouhé cestě připomnělo, jak nešetrně jsem se k němu choval ztracen bez času celé tři měsíce, kolik jídel nevědomky i vědomě jsem vynechal a kolik síly jsem dovolil, aby ztratilo. Přidalo mi tak další výčitku a nedalo mi ani na výběr - každý den vyčerpalo všechnu energii, kterou zvládlo nastřádat, a v noci bez milosti odpadlo do spánku - původně beze snů, což jsem vítal. Snad za to mohlo překročení hranic a stoupající nervozita, každopádně když mě to časné ráno sen vytrhl z náruče spánku, posadil jsem se a nejprve zkontroloval pohledem místo, kde jsme se uložili. Ani dlouhé nádechy nočního vzduchu, ani tiché šumění vody nezvládlo nakonec uklidnit chvění, které mi bránilo znovu ulehnout. Stíny opodál prozrazovaly, kde se uložili ke spánku Wangji a Wei Ying - vzdáleně si uvědomím, že večer jistě nebyly jejich přikrývky tak blízko u sebe, a přestože jim tento vztah přeji, tentokrát ve mě takový pohled vzbudí jen smutek. Dle dvojího oddechování si domyslím, že i bratr ještě spí, a také podle noční oblohy zbývá do páté hodiny ještě nějaký čas - a tak nakonec složím pod sebe deku, usadím se do lotosového sedu a ruce zlehka položím na svá kolena. Když zavřu oči, svět se znovu ponoří do tmy - a s pravidelnými nádechy postupně odezní šepot větru i šumění vody v říčce, ztratí se chvění těla i chlad na kůži a nakonec nezbude nic - tělo, svět ani čas, jen mysl rozprostřená do nekonečných dálek. Sny byly jiné než vzpomínky, které neúnavně provázely dlouhé týdny mých meditací, přestože také byly z tak velké části vzpomínkami. Objevovaly se, když mě tělo donutilo vrátit se do reality, jen aby se vzdalo vědomí v posilňujícím spánku. V tu chvíli zaútočily z koutů, kam při meditacích zdráhal jsem se zavítat, zatím nepřijaté a schovávané se uzmuly šance, kdy proti nim nebylo obrany - snad vyjma časného probuzení. Vzpomínky mých meditací byly takřka láskyplnými obrazy, se kterými snažil jsem se naučit žít, byly tím, čeho jsem se nedokázal vzdát. Vzpomínky mých snů byly spletené ze změti lží, obalené krví a orámované čepelí meče Shuoyue, hluboce zanořeného do karmínových vln. Provázené zrazeným pohledem toho, který zakázal mi zemřít a přitom to byla jeho krev na tom meči, jeho krev, která mě dusila a s bušícím srdcem vytrhla ze spárů dalších vzpomínek. Proč nemohly ty vzpomínky zůstat ve svém temném koutu, dokud sám jim nebudu čelit, a proč se musely vrátit, i tady, na cestách? Možná mě jen nutí pospíšit si a zpracovat je - vrátit se do života, zapomenout. Ale kdybych to udělal... kdybych se tím vzdal i jejich sester z meditací, chci vůbec? Neuvědomím si, kdy se mé podvědomí obrátí zády k meditaci a rozhodne se ponořit hlouběji do kolotoče různých myšlenek, které držela zkrátka jen přítomnost společníků během předchozích dnů. Tento neúspěch pak roztrhne až sykavý nádech, se kterým otevřu oči dokořán, jen abych znovu zavřel víčka před bodavými slunečními paprsky. Prsty nevědomky zaťaté do kolen uvolním jen proto, abych vzápětí jednou z dlaní sevřel látku vrchního oděvu. Za zavřenýma očima mi stále víří všechna zákoutí, do kterým mě mysl stáhla v posledních hodinách. Muselo to být několik hodin, když místo noční oblohy teď nad hlavou měl jsem již slunce. Možná bych se znovu propadl do těch koutů, kdybych si neuvědomil, co mě vlastně probralo - pohled, který jsem ještě teď cítil upřený na sebe samého. Když však znovu oči otevřu, je již pryč a nemám jak vědět, komu patřil - Wangji i mladý pan Wei jsou již vzhůru, musí být kolem deváté hodiny. Skoro se mi zazdálo, že Wei Ying už chtěl něco říci, možná to byl opravdu jen dojem - ale bez přemýšlení zvednu se s větší, než dříve známou námahou, a beze slov odeberu se k blízké říčce. Oproti večeru není to sdílené ticho klidné a plné porozumění. Sám cítím, jakoby mě mělo udusit, pokud ho nepřeruším jakýmkoliv slovem - ale místo nich ukáži oběma jen záda, jak odejdu si kleknout na kamenitý břeh a nabrat do dlaní doušek vody. Chvění je zpět, prozrazuje jej neklidná hladina vody uvězněné v misce z mých prstů. Ještě na malý moment tak zavřu oči a hlubokými nádechy a výdechy přiměji své údy ke klidu, než skloním se - po napití opláchnu si obličej a mimoděk zavadím v hladině o vlastní obraz. Poprvé za dlouhou dobu hodnotícím pohledem přejedu svou tvář, které jsem předchozí dny věnoval jen nutnou pozornost při hygieně. Poprvé pocítím záchvěv hněvu, snad vyhnaný na povrch všemi ostatními nestálými emocemi - směřuji ho však na sebe samého. Přidělával jsem jim svým vzhledem starosti všechny ty předchozí dny? Napadne mě. S lehkým povzdechem hodnotím temné stíny pod vlastníma očima a tvář, na které je mírně znát úbytek váhy. Vím, jak bych se cítil já, kdybych Wangjiho viděl takto... dokonce i mladého pana Weie. Dalším omytím chladná voda alespoň trochu srovná barvy na mé kůži, v kleku upravím si vlasy a oblečení a nakonec se postavím, očistím látku od prachu a vydám se zpět. Po stále tiché snídani se stejnou nechutí, jako dny předtím, připevním Shuoyue ke svému pasu, střapec na jeho konci pohoupává se zcela známě a přesto tak rušivě, když pokračujeme později v cestě. Liebing hned vedle, oba nástroje nepoužité celé tři měsíce, snad nebude jich třeba na této cestě. Pár hodin poté, co znovu vyrazíme, začnou být naše další kroky opravdu bez vodítek. Mineme menší město, avšak ani s veškerou snahou nedokážeme najít dalších zmínek o Li HuiYinovi. Až s odpoledním sluncem v zádech pak dorazíme do vesnice, kde po celém dni otevře se před námi další možnost - jak se zdá, vesničané měli jen před pár týdny problém s mrtvolami ze zničeného pohřebiště, avšak se štěstím kultivátoři z věže dorazili dříve, než stačilo dojít na ztráty. Dohodneme se pokračovat v cestě po brzké večeři, jelikož strážní věž neměla být nijak daleko dle slov místních - a zdejší kultivátoři zdají se být naší nejlepší šancí na nalezení čerstvých stop. | ||
| |||
| Na cestě
Ten incident z čajovny jsem vydýchával ještě dlouho. I když už se mi podařilo získat zpět ztracenou vyrovnanost, trápilo mě to. Což o to co říkali. Bráno přísně logicky, už jsem byl mrtvý, že? Pomlouvali někoho, kdo je už neměl moci nikdy slyšet. Celá ta věc s obětí a znovuzrozením je tak absurdní! A že si tak bezostyšně brali do úst titul Lan XiChena? Chtěli mě jen vyprovokovat, nic víc… Vím, že to tak bylo. Přesto, vzhledem k minulosti, ale i ceně mého současného nového života, jejich zjevná neúcta a drzost někde v mém nitru podnítila hněv. Kdykoliv v předešlém životě bych ho dokázal ukočírovat. Prostě bych elegantně přistoupil k jejich stolu, s úsměvem bych pronesl několik nenucených poznámek směrem k vůdci jejich vlastní sekty, případně k její bezvýznamnosti… Vlastně by jim možná stačilo pouze taktně připomenout, že nebýt ZeWu-Juna, který při Tažení proti Slunci zachránil přeživší kultivující sekty Feng z Heijianu, tak by tu mladí páni dnes asi neseděli a nepopíjeli… Jenže jsem toho nebyl schopen a nedokážu ani sám sobě vysvětlit proč. Musím věnovat víc času meditaci a sebeovládání…, umanul jsem si. Možná prostě ještě není má duše s tělem zcela v souladu? Pravdou však je, že nemám tušení.
Nejdřív jsem musel najít vhodné místo pro odpočinek. Zastavil jsem se u malého potoka, opláchl si tvář a dopřál si několik chladivých doušků, zatímco se slunce chýlící k západu koupalo v jeho mělčinách a jako vzdálený vánek svými paprsky hladilo podzimní jehličí vysokých dominant vztahujících své špičky k nebesům, jakoby si pošetile mysleli, že jej mohou dosáhnout. Co mi to jen připomíná? Minimálně v tomto ohledu měli kultivující v malé hospůdce pravdu. Vždycky se najde někdo, kdo touží po moci… To ale vůbec nebyly myšlenky, které bych měl mít, nebo které bych aktuálně potřeboval. Ne, to co jsem potřeboval, byla meditace a tak jsem se do jedné pohroužil. V sedu se zkříženýma nohama jsem se ponořil do stavu naprostého oproštění se od okolního světa. Bylo to trochu podobné, jako smrt jen s tím rozdílem, že jsem nebyl znovu a znovu nucen prožívat známou konfrontaci v místech, kam už bych neměl nikdy vstoupit. Popravdě jsem si říkal, jak se mohl Patriarcha Yilingu nezbláznit, pokud prožíval totéž, když nebyl mezi živými. Ale byly to jen hloupé rozptylující myšlenky. Ne, doopravdy záleželo jenom na přítomnosti a na tom, abych se vyvaroval jakékoliv příští intuitivní reakce přísně neovládané přísným vědomím.
Když jsem skončil s meditací, byl už čas jít spát. Ustlal jsem si kousek od řeky. Ano napadlo mě hned sednout na meč, ale usoudil jsem, že ještě jednu noc bude v pořádku odpočívat. Jednu noc spát a jeden den jít. Chtěl jsem mít jistotu, že ty dva muže nemám v patách kvůli jakékoliv domnělé křivdě, kterou by mohli cítit. Nevyhledali mě, což mohu brát jedině jako pozitivní znamení. Ráno, když jsem vyhrabal na nohy, najedl a napil, jsem pak pokračoval podél potoka zpět na cestu, překročil ho a poté se vrátil ke svému původnímu směru.
Celý den jsem ovšem pociťoval neklid. Vždy jsem se považoval za trpělivého člověka. Mohl jsem předstírat celé roky a spřádat plány, když na to přišlo. Jenže teď, když nevím, kdy mé hodiny odpočítají konec a přitom tuším, že to mohou být možná dny, ale také třeba pouhé hodiny, je těžké být trpělivý. Možná nevím nic o štěstí, nebo jak jej dosáhnout, ale když už jsem byl vtažen zpět, já… chtěl bych ho alespoň ještě jednou vidět…, ta iracionální tužba se objevila silná podpořená naléhavou důležitostí celé mé bytosti.
Dokázal jsem odolávat ještě celý den. Když jsem se opět vzdálil od civilizaci připomínajících cest a prohlédl si meč. Vytáhl jsem ho z pochvy ozdobené nefritovými obláčky a přetel jeho jméno: Zànghónghuā – Šafrán. A pak, že jsou jen Jinové posedlí květinami…, ušklíbnul jsem se sám pro sebe. Musel jsem, však uznat, že se to jméno k meči hodilo. Nebyl pružný a ohebný jako Hengsheng, který jsem byl zvyklý nosívat obtočený kolem pasu. Styl boje, na který já byl zvyklý, byl zákeřný a nevypočitatelný. Tento meč byl však docela jiného ražení. Nebyl zcela pevný, jeho pružnost spočívala ale pouze v drobném chvění čepele, které ale znělo jako píseň. Šlo o kvalitní práci kovářů Gusu. Možná se nedal zcela srovnávat s Bichenem HanGuang-Juna, ale komu by na tom záleželo? Byl to velmi dobrý meč! Mimoděk mě napadlo, že se jméno hodí nejen k meči, ale nejspíš i k již neexistující duši kultivujícího, který se rozhodl zemřít, aby jiní měli šanci najít důvod a šanci žít…
Potřásl jsem hlavou a rozhodl se to nechat být. Snad si ve vzduchu pročistím hlavu. Koneckonců na Hengshengu jsem dřív létával i když mi chyběla výdrž těch, kteří byli požehnáni silným zlatým jádrem. Pomocí meridiánů jsem nasměroval duchovní energii do zbraně, která byla víc známá jádru, než mě a ladně jsem na něj naskočil. Užívání meče, na rozdíl od úsměvů, jakoby byla pro toto tělo nejpřirozenější věc na světě. Tohle je divné. Podezřelé a nevítané…, jenže to také bylo něco, co jsem nemohl změnit. Minimálně alespoň nespadnu, pomyslel jsem si a nechal jsem tělo, aby mi pomohlo najít ideální těžiště. Brzy na to jsem se rozletěl směr jihovýchod. Čím dřív dosáhnu hranic Qinghe, tím lépe.
Večer se změnil v noc. Vybral jsem si ji pro cestování v naději, že tma sníží šanci, že bych mohl být spatřen nechtěnýma očima. Letěl jsem nízko, ale stále nad korunami stromů táhlého lesa, když jsem v prostranství obklopeném stromy zahlédl odlesk šavle. Přimhouřil jsem oči a zpomalil. Uvědomil jsem si, že se nejedná o mýtinu, nýbrž o páchnoucí mokřady. Stvoření, se kterým osamělý kultivátor sekty Nie zápasil, nebylo dobře vidět. Jediné jisté bylo, že má sedm hlav plných ostrých zubů, které se na svých dlouhých krcích tyčily zpod páchnoucí neprůhledné hladiny. Sakra! Kultivátor se snažil, ale do Velkého bratra měl daleko. I když uhýbal, poskakoval a sekal šavlí, co mu tělo dovolovalo, byl sám na sedm hlav! Proč nezavolá o pomoc? Nechápal jsem. Přeci jen by měl mít světelný signál, nebo ne? Jak arogantní by musel někdo být, aby si myslel, že tohle přemůže sám? Ale než jsem se nad tím mohl víc pozastavit, dvě hlavy mohutně zařvaly a tři po kultivátorovi vyrazili ze tří stran. Zbylé dvě byly zaměstnané čepelí. Aniž bych nad tím přemýšlel, vyrazil jsem blíž a na poslední chvíli drapl muže za límec. Tři hlavy se srazily a šavle se vrátila ke svému majiteli, se kterým jsem přistál mezi stromy na okraji bažiny.
„Co tu děláš?“ vyjel na mě. „Pokud si přeješ stát se svačinkou té bestie, prosím,“ opáčil jsem. „Ty nejsi Tse RongWu,“ prohlásil překvapeně. Jen matně si vzpomínám, že to je jméno jiného vnějšího učedníka klanu Lan. „Ne, a ty nejsi Nie MingJue. Proč jsi nevyslal světelný signál?“ zeptal jsem se, abych ho popíchnul. Opravdu bojoval udatně, ale přímý boj a odvaha ne vždy vedou ke kýženému cíly. Také už mám za sebou nemalé množství Nočních lovů, takže vím, o čem mluvím. Fakt, že hlavy monstra zmizely pod hladinou, jen nutí k ostražitosti. Díky silně vyvinutým smyslům těla cítím, že se k nám stvoření blíží. „Pche! Jakoby bylo koho volat o pomoc. Jeden musí vždycky zůstat ve věži na stráži. Zvládnu to!“ prohlásil sebevědomě. Jeden musí být ve věži? Co se stalo s těmi ostatními? Už jsou všichni sežraní, či co?, povzdechl jsem si a snažil se, aby to bylo jen v duchu. „Co je?!“ vyjel na mě podrážděně. – Zřejmě se mi to tak docela nepovedlo. „Dej znamení!“ rozkázal jsem. Mohl bych to udělat já, ale v usoudil jsem, že by tonebyl příliš dobrý nápad. V těchto místech, signál volající o pomoc, od žáka klanu Lan, by působil jako pěst na oko. Použil bych ho, jen kdyby tento člověk neměl svůj.
Nebyl jsem plně při síle, a můj společník ještě o to méně, že již stačil utržit drobná poranění. Byl jsem vskutku rád, že pro jednou použil rozum a poslechl mě. Zalovil v hábitu a vytáhl světlici právě včas. První hlava se pomalu vynořila z vody hned vedle nás a další ji následovaly. Mladý mistr sekty Nie pak konečně zavolal o pomoc, když na nočním nebi vykvetla světelná hlava bestie… | ||
| |||
 | Kde, kdy a proč... Všichni Po událostech v Yunpingu se svět kultivace opět obrátil vzhůru nohama. Jakoby mocichytivost klanu Wen a zrůdné činy Wei WuXiana nebyly za poslední sto let dostatečnou náplně zvratů, muselo dojít i k usvědčení vůdce sekty Jin z Lanlingu. To ovšem zanechalo nové hluboké stopy a bolesti na všech zúčastněných stranách. Na tři měsíce se Wei WuXian a Lan Wangji ztratili vrcholného dění mezi kultivátory a užívali si... řekněme zasloužené líbánky. Pak ale přišel čas, aby se vrátili do Oblačného zákoutí, neboť se k nim donesla zpráva, že ZeWu-Jun vypadal velmi tragicky, když ho naposledy viděli a že Velmistr Lan QiRen má zjevně velké starosti. Byly to tři měsíce, kdy Lan XiChen meditoval v ústraní které téměř neopouštěl. Tři měsíce, kdy jeden mladý učedník sekty Lan tiše klečel na dvoře domku, kde kdysi meditoval i otec Obou Nefritů klanu Lan, v toužebném očekávání, že vůdce sekty vyjde ven - Což se nestalo. Mladík to tedy vzdal a odešel. Souhrou událostí se stalo, že se dozvěděl jak o zakázaném rituálu darování těla, tak o tom, ke komu se ubírají myšlenky vůdce sekty. V zoufalém pohnutí mysli se pak rozhodl pro radikální krok. Opustil Gusu a vydal se provést rituál a přivést zpět Jin GuangYaa - úspěšně! Jenže jeho odchod vzbudil zvědavost v Lan WangJim a Wei WuXianovi. A protože už k nim tak trochu patří strkat nos do věcí do kterých jim nic není (dobře k Wei WuXianovi to patří), začali pátrat. Zjistili pravdu o citech, které učedník choval k vůdci sekty a podařilo se jim přesvědčit Lan XiChena aby vyšel ven a pomohl jim mladíka najít a přivést k rozumu, ať se chystá provést cokoliv... Po počátečních problémech tedy trojice kultivátorů opustila Gusu a vydala se na cestu do Qinghe kam zmizelého viděli odletět. Dotyčný mladík, po kterém pátrali, už ale nebyl mezi živými. Tedy, ne zcela. Obřad se povedl a Jin GuangYao byl zpět v jeho těle. Obřad ale tentokrát nebyl podmíněn hloupou pomstou. Ne, cena za nový život byla, že musel učinit Lan XiChena šťastným. Takže zatímco Wei WuXian, Lan WangJi a Lan XiChen putují do Qinghe za ztraceným učedníkem, A-Yao v těle onoho učedníka putuje do Gusu, za Lan XiChenem... | ||