Andor.cz - Dračí doupě online

Kdo uteče, vyhraje a ten PÍP si zvolil boj!(A-Yao)

Signál nad našimi hlavami vyhasl.

Doufám, že je ta tvá věž blízko a ten poslední, který zůstal uvnitř má v hlavě alespoň půlku mozku! Protože při pohledu na učedníka, kterého bych si v noci sotva mohl blíže prohlížet, ani kdyby nám dávná stvůra nešla po krku, mám dojem, že má v hlavě tak maximálně tu šavli!

„Stáhněme se,“ vyzval jsem ho. Chápu, že Li HuiYin má silné jádro a že asi umí bojovat s mečem lépe, než jsem to dřív uměl já. Jenže to by právě mohl být můj největší problém a rozhodně jsem nevstával z mrtvých, abych se stal náplní něčího žaludku.

Ale asi bylo hloupé doufat, že mě poslechne, že?

Zavrčel něco nesrozumitelného a se šavlí se otočil tváří v tvář mocnému stvoření a odhodil zbytek světlice.

Oči se mi rozšířily, když hlava bestie vyrazila naším směrem.

Čepel cinkla ozuby a rozsekla tlamě horní ret. Jen malá ranka, nic co by ublížilo.

V dusném tlejícím vzduchu se pak její řev nesl umocněn sedmi hlasy a mě ten zvuk trhal uši. Ten nelidský jek nepodobný ničemu známému, se zarýval do morku kostí a trhal nejen uši, ale snad i nervy spojující jednotlivé části těla.

Na tohle není hudební sluch Gusu stavěný!!!, sténám v duchu.

A pak všechny hlavy vyrazily kupředu a já ještě neměl vymyšlenou žádnou použitelnou strategii!

Táhlým pohybem jsem z rukávu vytáhl citeru a intuitivně pohladil struny ve známé písni, abych hlavy odrazil. Zabít je to nemůže, ale vložím do tónů tolik duchovních sil, abych je alespoň pro teď odrazil.

Vražedná struna by mohla pomoci…

Nemůžu jí použít, Li HuiYin se tuhle techniku určitě neučil!

Jakoby tenhle kultivátor věděl, co je to za kouzlo. A široko daleko není žádný Lan, který by tě usvědčil!

I přes to ale tuto variantu zavrhnu. Namísto toho popadnu rukou s mečem citeru a druhou rukou kultivátora a uskočím s ním hlouběji mezi stromy. Buď se svlíkne z vnějšího roucha, nebo si nechá zachránit krk. Nevidím žádnou jinou možnost.

Doskočím mezi kmeny a přes koruny stromů je zde mnohem větší tma.

Bažina bude plná těkavých plynů, nemůžeme použít ani oheň! Stěžuji si. Když k nám z nevelké vzdálenosti dolehne zvuk praskajícího dřeva.

Musí mít vážně velký hlad…

Strážní věž (Lan WangJi)

Wei WuXian, Lan XiChen

Cesta ubíhala pomalu. Wei Ying na oslíkovi nemluvil zdaleka tolik, jak bych očekával. Možná to byla naše dohoda, která ho drží zpět?

…

Určitě ne!

Wei Ying, jak ho znám, by naopak pokoušel moji trpělivost na samou hranici únostnosti. Napínal by strunu mého sebeovládání až k prasknutí a pak… bych ho umlčel.

Možná je to tím, že ho stojí mnoho elánu, vyptávání se lidí a hledání stop?

Ale jelikož se opravdu většinu času veze, zatímco já vedu oslíka, tak i tom pochybuji…

Stačí jediný pohled na mého bratra a vím, co je tím důvodem. I Wei Ying pochopil, že by nemusel přilévat olej do ohně. A jako je nebe nade mnou, dá se to považovat za zázrak. Ale zrovna tak to může být kombinace toho všeho… Důležité však je, že se bratr stále drží s námi.

Často se po něm během dne ohlédnu. Někdy se naše oči střetnou, jindy hledí do dálav vzdálených všem živým. Také jsem se tak díval?

Nezeptám se nahlas. To není otázka, s níž bych měl XiChena konfrontoval.  Během let po Wei WuXianově smrti stál při mně. Vlastně i kdykoliv před tím. VŽDY stál na mé straně, i když ho to stavělo do tíživé situace. Nyní je na mě, abych mu oplatil. I když je mým starším bratrem, v tomto čase je tím, kdo potřebuje podržet, aby se jeho čas zcela nezastavil.

Je mi líto, že jsem nepřišel dřív…

Ani to ale nedokážu říct. Všechna vlákna myšlenek a z nich utkaná slova mi připadají nepatřičná. Nevyslovitelná… A tak zůstávají tam, kde mohou znít, dokud neuzrají dost na to, aby měla být vyřčena.

Naše dny na cestě jsou jednotvárné a únavné. Noci táhlé a tiché. Když Wei Ying odchází, aby komunikoval s lidmi, nebo aby se postaral o Malé jablíčko, zůstávám s bratrem. Hledíme k obzoru, posloucháme šumění říčky a zpěv lesních ptáčků…

Činím mu tichou společnost. Vím, že to asi není dost. Ale ani bratr moc nemluví. Nesdílí žádné své myšlenky. Co bych měl říkat?, ptám se. Od toho dne se ta otázka vždy vynoří spolu s XiChenovou tváří v mém podvědomí.

Útěcha neexistuje. Vím to ze všech nejlépe…

A přeci bych mu jí tak rád poskytl!

Když spíme v hostincích, sdílím pokoj s XiChenem. Vím, že jinak bych se nedokázal držet zpátky s Wei Yingem.

Když spíme v přírodě, ustýláme si v trojúhelníku kolem ohniště. Je však těžké takhle spát. Usnu, to ano. Můj režim je pevně daný standarty Oblačných zákoutí. V devět hodin se má mysl odporoučí do hlubin snového jezera a spím, dokud není pět.

Ale Wei WuXian si tak navykl mít mě jako polštář, že si v noci přelezl ke mně a já se probudil ještě v noci v jeho objetí. Musel jsem ho s něhou umístit na jeho přikrývku, která byla nyní prakticky vedle mého lůžka.

Jako kotě, pomyslel jsem si, když jsem uléhal zpátky. Nemohl jsem dopustit, aby nás XiChen viděl v tak těsné blízkosti, ale mohl jsem svému milému dopřát alespoň jednu z dlaní, kterou si pak ve spánku přivinul pod hlavu a usnul na ní.

Já jej vzápětí následoval do hlubokých vln bezvědomí…

Byla to divná noc a ráno s ní korespondovalo v tiché shodě podivnosti. Bratr seděl v lotosovém sedu ponořený do meditace. Neviděl jsem ho tak, co jsme vyrazili. Navíc si pamatuji, že obvykle meditoval večer. Rozhodně jsem ale neměl to srdce ho budit, i když už byla naše hodina.

Kdy asi začal s tříděním mysli, když je teprve pět?

Nechal jsem to být. Nedozvím se odpověď, dokud se nezeptám a já se… nezeptám…

Raději jsem vytáhl nějaké jídlo, ohřál pár rýžových bochánků s vepřovým masem a čekal, dokud se moji společníci neprobudí, což ještě nějaký čas trvalo. Překvapivě se Wei WuXian probudil jen o malou chvilku dříve, než XiChen procitl.

Napětí nás obestřelo, jako mlžný závoj. Až na to, že mlha se s jídlem rozplynula, zatímco tíha ha našich prsou zůstávala neměnná. Dala se poznat podle bratrových stinných pohledů a Wei Yingova ještě častějšího mlčení. I má ruka svírala pochvu Bichenu pevněji, když jsme konečně opět vyrazili na pochod.

Ztrácíme vodítka…, pomyslel jsem si, když se Wei Ying asi po třetí vrátil s tím, že nikdo neviděl nikoho takového, koho hledáme.

Li HuiYine, kde můžeš být…?

Viděl jsem, znepokojení v bratrových hlubokých očích, které dnes postrádají dřívější vlídnost. Zůstala v nich jen hloubka, podobná snovému jezeru. Temná, že se zdá být bezednou propastí…

Nesmíme se vzdát! Zatvrdil jsem se. Kývnul jsem Wei yingovi na souhlas, že musíme pokračovat a tak jsme i učinili.

Šli jsme celý den až do vesnice, kde nás upozornili na kultivující z nedaleké strážní věže, kteří je zbavili zlých mrtvých, kteří se vyrojili z nějakého hřbitova. A pokud se o to postarali, není co řešit.

Že naše kroky povedou do té věže, byl jen další logický postup…

Věž opravdu nebyla tak daleko. Stála na kopci a vyčnívala z hlubokých jehličnatých, místy smíšených, lesů zde na okraji Qinghe. Vedla k ní nevelká cesta, ale byla dost široká, aby tudy projel kůň. V našem případě osel. Mečem by to bylo rychlejší, ale slíbil jsem XiChenovi, že půjdeme pěšky, proto se toho budeme i nadále zarputile držet.

Když jsme ovšem došli až k úpatí schodů ke vstupním dveřím, cítím, že něco není v pořádku. Pokud je mi známo se strážních věžích by měli hlídkovat vždy minimálně čtyři nebo pět kultivátorů a tady cítím jen jednoho…

Stočím pohled k Wei Yingovi. Určitě nebude daleko od téhož poznání. Vykročím kupředu ráznými kroky, aby mě nebylo tak snadné rychle následovat. I když necítím bezprostřední nebezpečí nechci riskovat, že něco zraní mého bratra nebo kultivačního partnera.

Zaklepu na dveře.

Zprvu je ticho. Vzápětí však dorazí spěšné kroky a dveře se před námi prudce otevřou. Mladíkovi, který nám otevřel, mohlo být možná 20 let a měl na sobě roucho naší sekty. V první chvíli se zdálo, že míní něco říct, ale když nás uviděl zbledl jako vápno.

„HanGuang-June…,“ vyslovil, jakoby zíral na stvoření z hvězdného prachu. Jeho pohled putoval k oběma mým společníkům. U Wei WuXiana ať chtěl říct cokoliv, raději mlčel. A u mého bratra trvalo o vteřinku déle než se v hlubokém luku uklonil nám všem. „ZeWu-June…“

Ještě když vzhlédl, sálala z něho nejistota.

Vašel jsem dovnitř a donutil ho tím ustoupit. Tak se uvolnilo místo i mému doprovodu.

„Kde jsou ostatní strážci věže?“ zeptal jsem se přímo. Protože jakmile jsme vešli, má prvotní domněnka se potvrdila. Tse RongWu byl uvnitř zcela sám…

Na cestě

Ten incident z čajovny jsem vydýchával ještě dlouho. I když už se mi podařilo získat zpět ztracenou vyrovnanost, trápilo mě to. Což o to co říkali. Bráno přísně logicky, už jsem byl mrtvý, že? Pomlouvali někoho, kdo je už neměl moci nikdy slyšet. Celá ta věc s obětí a znovuzrozením je tak absurdní!

A že si tak bezostyšně brali do úst titul Lan XiChena? Chtěli mě jen vyprovokovat, nic víc… Vím, že to tak bylo. Přesto, vzhledem k minulosti, ale i ceně mého současného nového života, jejich zjevná neúcta a drzost někde v mém nitru podnítila hněv. Kdykoliv v předešlém životě bych ho dokázal ukočírovat. Prostě bych elegantně přistoupil k jejich stolu, s úsměvem bych pronesl několik nenucených poznámek směrem k vůdci jejich vlastní sekty, případně k její bezvýznamnosti… Vlastně by jim možná stačilo pouze taktně připomenout, že nebýt ZeWu-Juna, který při Tažení proti Slunci zachránil přeživší kultivující sekty Feng z Heijianu, tak by tu mladí páni dnes asi neseděli a nepopíjeli…

Jenže jsem toho nebyl schopen a nedokážu ani sám sobě vysvětlit proč.

Musím věnovat víc času meditaci a sebeovládání…, umanul jsem si. Možná prostě ještě není má duše s tělem zcela v souladu? Pravdou však je, že nemám tušení.

Nejdřív jsem musel najít vhodné místo pro odpočinek. Zastavil jsem se u malého potoka, opláchl si tvář a dopřál si několik chladivých doušků, zatímco se slunce chýlící k západu koupalo v jeho mělčinách a jako vzdálený vánek svými paprsky hladilo podzimní jehličí vysokých dominant vztahujících své špičky k nebesům, jakoby si pošetile mysleli, že jej mohou dosáhnout.

Co mi to jen připomíná?

Minimálně v tomto ohledu měli kultivující v malé hospůdce pravdu. Vždycky se najde někdo, kdo touží po moci…

To ale vůbec nebyly myšlenky, které bych měl mít, nebo které bych aktuálně potřeboval. Ne, to co jsem potřeboval, byla meditace a tak jsem se do jedné pohroužil.

V sedu se zkříženýma nohama jsem se ponořil do stavu naprostého oproštění se od okolního světa. Bylo to trochu podobné, jako smrt jen s tím rozdílem, že jsem nebyl znovu a znovu nucen prožívat známou konfrontaci v místech, kam už bych neměl nikdy vstoupit. Popravdě jsem si říkal, jak se mohl Patriarcha Yilingu nezbláznit, pokud prožíval totéž, když nebyl mezi živými. Ale byly to jen hloupé rozptylující myšlenky. Ne, doopravdy záleželo jenom na přítomnosti a na tom, abych se vyvaroval jakékoliv příští intuitivní reakce přísně neovládané přísným vědomím.

Když jsem skončil s meditací, byl už čas jít spát. Ustlal jsem si kousek od řeky. Ano napadlo mě hned sednout na meč, ale usoudil jsem, že ještě jednu noc bude v pořádku odpočívat. Jednu noc spát a jeden den jít. Chtěl jsem mít jistotu, že ty dva muže nemám v patách kvůli jakékoliv domnělé křivdě, kterou by mohli cítit.

Nevyhledali mě, což mohu brát jedině jako pozitivní znamení. Ráno, když jsem vyhrabal na nohy, najedl a napil, jsem pak pokračoval podél potoka zpět na cestu, překročil ho a poté se vrátil ke svému původnímu směru.

Celý den jsem ovšem pociťoval neklid. Vždy jsem se považoval za trpělivého člověka. Mohl jsem předstírat celé roky a spřádat plány, když na to přišlo. Jenže teď, když nevím, kdy mé hodiny odpočítají konec a přitom tuším, že to mohou být možná dny, ale také třeba pouhé hodiny, je těžké být trpělivý.

Možná nevím nic o štěstí, nebo jak jej dosáhnout, ale když už jsem byl vtažen zpět, já… chtěl bych ho alespoň ještě jednou vidět…, ta iracionální tužba se objevila silná podpořená naléhavou důležitostí celé mé bytosti.

Dokázal jsem odolávat ještě celý den. Když jsem se opět vzdálil od civilizaci připomínajících cest a prohlédl si meč. Vytáhl jsem ho z pochvy ozdobené nefritovými obláčky a přetel jeho jméno: Zànghónghuā – Šafrán. A pak, že jsou jen Jinové posedlí květinami…, ušklíbnul jsem se sám pro sebe. Musel jsem, však uznat, že se to jméno k meči hodilo. Nebyl pružný a ohebný jako Hengsheng, který jsem byl zvyklý nosívat obtočený kolem pasu. Styl boje, na který já byl zvyklý, byl zákeřný a nevypočitatelný. Tento meč byl však docela jiného ražení. Nebyl zcela pevný, jeho pružnost spočívala ale pouze v drobném chvění čepele, které ale znělo jako píseň. Šlo o kvalitní práci kovářů Gusu. Možná se nedal zcela srovnávat s Bichenem HanGuang-Juna, ale komu by na tom záleželo? Byl to velmi dobrý meč! Mimoděk mě napadlo, že se jméno hodí nejen k meči, ale nejspíš i k již neexistující duši kultivujícího, který se rozhodl zemřít, aby jiní měli šanci najít důvod a šanci žít…

Potřásl jsem hlavou a rozhodl se to nechat být. Snad si ve vzduchu pročistím hlavu. Koneckonců na Hengshengu jsem dřív létával i když mi chyběla výdrž těch, kteří byli požehnáni silným zlatým jádrem. Pomocí meridiánů jsem nasměroval duchovní energii do zbraně, která byla víc známá jádru, než mě a ladně jsem na něj naskočil. Užívání meče, na rozdíl od úsměvů, jakoby byla pro toto tělo nejpřirozenější věc na světě. Tohle je divné. Podezřelé a nevítané…, jenže to také bylo něco, co jsem nemohl změnit.

Minimálně alespoň nespadnu, pomyslel jsem si a nechal jsem tělo, aby mi pomohlo najít ideální těžiště. Brzy na to jsem se rozletěl směr jihovýchod. Čím dřív dosáhnu hranic Qinghe, tím lépe.

Večer se změnil v noc. Vybral jsem si ji pro cestování v naději, že tma sníží šanci, že bych mohl být spatřen nechtěnýma očima. Letěl jsem nízko, ale stále nad korunami stromů táhlého lesa, když jsem v prostranství obklopeném stromy zahlédl odlesk šavle.

Přimhouřil jsem oči a zpomalil. Uvědomil jsem si, že se nejedná o mýtinu, nýbrž o páchnoucí mokřady. Stvoření, se kterým osamělý kultivátor sekty Nie zápasil, nebylo dobře vidět. Jediné jisté bylo, že má sedm hlav plných ostrých zubů, které se na svých dlouhých krcích tyčily zpod páchnoucí neprůhledné hladiny.

Sakra!

Kultivátor se snažil, ale do Velkého bratra měl daleko. I když uhýbal, poskakoval a sekal šavlí, co mu tělo dovolovalo, byl sám na sedm hlav!

Proč nezavolá o pomoc? Nechápal jsem. Přeci jen by měl mít světelný signál, nebo ne? Jak arogantní by musel někdo být, aby si myslel, že tohle přemůže sám?

Ale než jsem se nad tím mohl víc pozastavit, dvě hlavy mohutně zařvaly a tři po kultivátorovi vyrazili ze tří stran. Zbylé dvě byly zaměstnané čepelí.

Aniž bych nad tím přemýšlel, vyrazil jsem blíž a na poslední chvíli drapl muže za límec. Tři hlavy se srazily a šavle se vrátila ke svému majiteli, se kterým jsem přistál mezi stromy na okraji bažiny.

„Co tu děláš?“ vyjel na mě.

„Pokud si přeješ stát se svačinkou té bestie, prosím,“ opáčil jsem.

„Ty nejsi Tse RongWu,“ prohlásil překvapeně. Jen matně si vzpomínám, že to je jméno jiného vnějšího učedníka klanu Lan.

„Ne, a ty nejsi Nie MingJue. Proč jsi nevyslal světelný signál?“ zeptal jsem se, abych ho popíchnul. Opravdu bojoval udatně, ale přímý boj a odvaha ne vždy vedou ke kýženému cíly. Také už mám za sebou nemalé množství Nočních lovů, takže vím, o čem mluvím.

Fakt, že hlavy monstra zmizely pod hladinou, jen nutí k ostražitosti. Díky silně vyvinutým smyslům těla cítím, že se k nám stvoření blíží.

„Pche! Jakoby bylo koho volat o pomoc. Jeden musí vždycky zůstat ve věži na stráži. Zvládnu to!“ prohlásil sebevědomě.

Jeden musí být ve věži? Co se stalo s těmi ostatními? Už jsou všichni sežraní, či co?, povzdechl jsem si a snažil se, aby to bylo jen v duchu.

„Co je?!“ vyjel na mě podrážděně. – Zřejmě se mi to tak docela nepovedlo.

„Dej znamení!“ rozkázal jsem. Mohl bych to udělat já, ale v usoudil jsem, že by tonebyl příliš dobrý nápad. V těchto místech, signál volající o pomoc, od žáka klanu Lan, by působil jako pěst na oko. Použil bych ho, jen kdyby tento člověk neměl svůj.

Nebyl jsem plně při síle, a můj společník ještě o to méně, že již stačil utržit drobná poranění. Byl jsem vskutku rád, že pro jednou použil rozum a poslechl mě. Zalovil v hábitu a vytáhl světlici právě včas. První hlava se pomalu vynořila z vody hned vedle nás a další ji následovaly.

Mladý mistr sekty Nie pak konečně zavolal o pomoc, když na nočním nebi vykvetla světelná hlava bestie…