Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Koncem příběhu, život nekončí...
Družina
| |||
 | V ubytovně, část II. A-Yao (Nie FenFang, ZeWu-Jun) To odpoledne před Hanshi držel stráž Lan Shu-Ming se svým mladším bratrancem Yan-Shenem. A tak přestože kolem domku bylo více aktivity, než by možná bylo očekávané teprve druhý den po návratu jejich vůdce, oba muži trávili svůj čas na hlídce v tichosti, s klidem typickým pro svou sektu a pokud si mysleli cokoliv, nedávali to na sobě znát. Snad jen trochu a střídmě, výměnou malého úsměvu, když ZeWu-Jun vyšel pozdní ráno z domku v tak očividně dobré náladě, nebo nesouhlasým zacuknutím obočí, kterým mladší z nich odměnil zbrklý příchod velitele Nie FenFanga. Tedy Yan-Shen se ještě neubránil chvilce tichého pobroukávání své oblíbené písně, zatímco ZeWu-Jun trávil čas procházením, za což byl odměněn ne vyloženě káravým, ale nesouhlasným pohledem svého společníka. Obecně Yan-Shen však bral každou svou povinnost velmi vážně, i pokud se jednalo o maličkost, jako odnést seznam do sektovního skladu, nebo zavolat k vůdci klanu některého z učedníků – i když se jednalo právě o Li HuiYina – v tu chvíli by se nikdo nemusel obávat, že mu unikne nepřiměřený pohled, protože mladý Shu-Ming se zkrátka o takové věci nezajímal, a o drby, ať už přenášené trochu otevřeněji především mladšími vnějšími žáky, nebo méně nápadně někým jiným, nejevil zájem už vůbec. Pokud by byl tázán, aby vyjádřil názor k vůdcově ústranní a učedníkovi, který trávil takovou dobu klečením, neudělal by to z úcty k ZeWu-Junovi. Když jej tedy vůdce sekty požádal, aby učedníka zavolal a zašel do skladu předat zprávy, zeptal se, zda pro něj může udělat ještě něco dalšího, a nakonec se zdvořilou úklonou vyrazil svůj úkol bez odkladu a přebytečného promýšlení splnit. A když jej před domkem zastavil dřívější návštěvník ZeWu-Juna, uklonil se také jemu a jeho žádost vyslechl. Zatímco při zachycení velitelova pohledu jeho bratranec jen pokývl, Yan-Shen od hosta list převzal. Nemusel se ujišťovat o pravdivosti jeho slov – ať už protože by si to nedovolil, tak především proto, že součástí ZeWu-Junova vzkazu do skladu byl i list od jejich hosta. Také díky tomu znal již jeho celý titul, tedy se slušně uklonil. „Váš seznam hned předám, veliteli Nie FenFangu,“ pokývl a narovnal se. Lehce znejistěl jen proto, že si zároveň všiml pohledu, který muž vrhl ke dveřím Hanshi. Nebyla to jeho věc... nakonec však ještě zdvořilým hlasem dodal: „Mohu vám pomoci s čímkoliv dalším?“ Po převzetí lístku se Yan-Shen vydal nejprve splnit úkol o zavolání Li HuiYina a jeho omluvení z první lekce. Pokud si správně pamatoval, pro jeho třídu to měla být tělovýchova, proto zamířil k prostorné tělocvičně – do začátku odpoledních lekcí zbývala chvíle, a on chtěl vzkazy předat ještě před jejich začátkem. To se mu nakonec povedlo jen částečně – s omluvou vyrušil mladého mistra vedoucího lekce tělovýchovy jen okamžiky před jejich zahájením, akorát aby se dozvěděl, že je Li HuiYin již omluvený pro nevolnost a odpočívá ve své ubytovně. Mistr jej také odkázal na jeho spolubydlící, od kterých se dozvěděl, která přesně ubytovna to je. A pak už jeho kroky vedly přes Oblačná zákoutí až ke dveřím, na které zaklepal a vyrušil tak hovor probíhající uvnitř. Protože Yan-Shen již věděl od učitele tělovýchovy, že Li HuiYin je na ubytovně se svým spolubydlícím, nepřekvapilo jej příliš, že to nebyl on, kdo otevřel dveře. (Na rozdíl od „okamžik“, kterého se mu dostalo při klepání. Ale samozřejmě slušně počkal, dokud San LingWu neotevřel dveře.) Yan-Shen si vlastně nebyl příliš jistý, jak se cítit ohledně toho, že Li HuiYinovi není dobře a on jej volá k vůdci sekty. Ale zároveň se nijak cítit nepotřeboval, musel jen předat vzkaz. I kdyby přes prostředníka – okamžik zvažování jej však stálo, zda nemá přímo požádat o Li Hui Yuina. Nakonec to však neudělal. *** San LingWu otevřel dveře a doufal, že za nimi snad najde omluvně se tvářícího PuAie, který zapomněl něco opravdu hodně, hodně důležitého. Ale když za nimi našel Lan Yan-Shena, usadilo se mu kdesi v žaludku znepokojení, které se ukázalo záhy pravdivé. San Ling si totiž pamatoval podle obličeje, že mladý kultivátor patří mezi stálé členy hlídky, a rovnou předpokládal, že nepůjde o nic dobrého – nakonec realita vlastně byla ještě o něco lepší, než jeho černé scénáře zahrnující také velitele Nie FenFanga. I když nebyla nijak jednoduchá. Ya-Shen se nejprve otázal, zda je Li HuiYin uvnitř, a tak San Ling klidně, i když skrytě neochotně, přitakal. „Li HuiYin je omluvený z lekcí a odpočívá kvůli nevolnosti,“ shrnul krátce a věcně, načež byl rád, že se druhý muž nezačal domáhat vstupu, nebo zavolání A-Yaa ke dveřím. Místo toho pokývl. „Nesu vzkaz od ZeWu-Juna, že má Li HuiYin přijít do Hanshi místo první z odpoledních lekcí.“ Yan-Shen přeci jen trochu zaváhal. Jaký by měl být postup nyní? Zdálo se mu, nebo učedník před ním pobledl? Nemohl samozřejmě jen tak nabídnout, že jej omluví! Kdyby šlo o něco jiného, ale Li HuiYina volá přímo ZeWu-Jun. Nemohl jen tak jeho rozkaz shodit, a to ani v takovém případě. Kdyby Li HuiYin byl opravdu v tak špatném stavu, měl by být na ošetřovně. Případně sám řešit omluvu? Nakonec si pro sebe vydechl, tak, že jen úplně lehce přerušil pravidelnost svého dechu. „ZeWu-Jun jej očekává...“ Dodal tedy s mírnou úklonou. San Ling si nebyl jistý, jak se k takovému vzkazu postavit, ale po druhé větě se probral a přikývl. Oplatil úklonu a zdvořile přitakám. „Děkuji za vyřízení, hned o tom Li HuiYina spravím.“ Dodal tedy jedním dechem a po tomto krátkém rozhovoru se s Yan-Shenem rozloučil, počkal, až se vydá k odchodu, než zavřel dveře a vrátil se dovnitř. *** A-Yao mohl zachytit rozhovor za otevřenými dveřmi, pokud se snažil. Hlasy byly dostatečně hlasité, ale přitom tiché také na to, aby mohl jejich obsah ignorovat, kdyby se nezaposlouchal. San Ling se k němu vrátil po krátké chvíli lehce podmračený. Byl znepokojený, ale také nervózní. Nejistý si tím, zda A-Yao za prvné zvládne rozkaz splnit fyzicky, za další psychicky a zda by mohla být právě tohle vážně dobrá náhoda, nebo náhoda zcela katastrofální. S krátkým povzdechem se posadil na kraj postele. Nebyl opravdu způsob, jak to říct lépe, a tak vydechl co nejmírněji... „Volá tě k sobě ZeWu-Jun. Posel neříkal, proč...“ S těmi slovy San Ling sledoval a čekal nějakou reakci. Byl připravený A-Yaa obejmout, ale také sahat pro lavor zašoupnutý pod postelí, proto jej také rovnou nechytal. Ale možná, možná to nemusí být tak špatné? Opravdu nevěděl. „...mohu tě zkusit omluvit?“ Vydechl ještě nejistě tázavou nabídku. *** Lan Yan-Shen se od ubytovny vydal přímo do skladu. Nebyl si úplně jistý tím, zda splnil svůj úkol dostatečně vážně. Tím, zda neměl opravdu trvat na tom, že vzkaz předá přímo určenému učedníkovi. Přestože neměl opravdu důvod jeho spolubydlícímu nedůvěřovat, přemýšlel, zda se právě nedopustil selhání. Ale kdyby se nic nedělo a zůstalo ticho po pěšině naznačující, že se k příjemci vzkaz nedostal, vždy se mohl na ubytovnu vrátit... Vydal se tedy ještě do skladu, kde vyřídil jak žádost o přípravu balíčků pro čtveřici učedníků, tak zásob pro velitele FenFanga. Předal správci sepsaný list. „Máme dnes vlastně hezký den, že ano?“ Překvapil ho starší muž tichým prohlášením, zatímco si s pokyvováním list procházel. Yan-Shen přikývl zdvořile. Možná skutečně ano. Když ho správce ujistil, že vše bude ráno připravené, vrátil se tedy mladý muž zpět k Hanshi předat zprávu ZeWu-Junovi. | ||
| |||
| V ubytovně, část I. A-Yao San Ling nevěděl, co čekat, když se odmlčel. Zůstal sedět a hladit A-Yaovy vlasy a nebyl si jistý, zda se ten rozhodne mluvit, ať už o čemkoliv, nebo bude spíše mlčet. Zda si lehne a bude se snažit odpočívat, nebo zůstane u něj. Byl si jistý, že ho všechny možnosti ani nenapadají. A protože nevěděl, co čekat, snažil se nic neočekávat – nechal na svém společníkovi, zda a jak se jejich hovor bude dále vyvíjet, co bude potřebovat a chtít, a jak se ticho prodlužovalo, nechával své myšlenky pomalu plout po hraně vědomí, aniž by se jim přímo věnoval, nebo se je pokoušel zahnat. Nepodařilo se mu vrátit se k bezmyšlenkovitému utěšování, které projevil, když poprvé rozpustil a začal hladit A-Yaovy vlasy. To rozpoložení se objevilo a zase zmizelo, sotva zachytil na své počínání reakci. Přesto ale bylo něco poklidného v tom, jak seděli v tichu, alespoň pro mladého učedníka. Už více nepřemýšlel nad tím, jak se k A-Yaovi chovat, neváhal nad tím, zda jej pohladit po zádech předtím, než to udělal. Právě v tom okamžiku byl jen přítomný s tím, co mohl nabídnout, a na A-Yaovi bylo, jak toho využije. A něco v té chvíli, kdy nepromýšlel své další kroky nebo slova, společně s tím miniaturním náznakem úsměvu či zlepšení od A-Yaa, i když nemuselo vůbec nic znamenat a on přistupoval velice střídmě ke všem nadějím, mu pomohlo nabrat další dech. Ale i když San Ling nevěděl, co čekat a snažil se tedy nic přímo neočekávat, nestihl zabránit překvapení, aby mu trhlo svaly a překvapeně rozmrkalo víčka. Nebyl zvyklý na lichotky nebo pochvaly, snad kromě občasného souhlasného úsměvu od některého z mistrů, když zrovna jej zachytil a byl ochotný přiznat, že patřilo jemu. Počítat PuAiovy chvály ani nemohl, a obecně bral vždy s rezervou hodnocení své osoby a zaměřoval se (a myslel) na to, co zlepšit a v čem nevynikal, více než naopak. Když jej A-Yao nazval předchozího dne silným, nemohl s ním souhlasit, nepřipadal si tak ani obecně, ani ve svém chování od chvíle, kdy se dozvěděl pravdu – však sám tápal a držel se jen z nutnosti, z popudů, které neměly kořeny v síle nebo zdravém sebeuvědomění, alespoň si to někde skrytě myslel. Vždy pro něj bylo jednoduší vidět kvality v jiných. A tak, když A-Yao vydechl slova o úžasném mladém muži, s obdivem, který těžko mohl uniknout mladíkově sluchu, překvapilo ho to. Jako na povel to v něm probudilo jak rozpaky, tak nesouhlas. Ale také to bylo překvapivé z jiného pohledu, jednoduše protože to A-Yao řekl. Zrovna v tuhle chvíli, že jej myšlení dovedlo nějakým způsobem právě k takovému prohlášení... K protestu se San LingWu nadechl automaticky, ale než vůbec stihl nádech dokončit, přistálo mu šetrně ve vlasech podobné pohlazení, jako ta, která věnoval A-Yaovi jakkoliv dlouho to bylo, co spolu seděli v tichosti. Rozechvělo jej to způsobem, který by dokázal vysvětlit, kdyby se opravdu zaměřil na vlastní pocity, kdyby si vědomě spojil vše, co spojovalo jeho podvědomí dohromady rychleji, než by kdokoliv stíhal sledovat. Pohlazení společně s lichotkou (nezvládl by to nazvat čímkoliv blíže k objektivnímu hodnocení) jej přimělo spolknout slova, která by beztak nijak neprospěla a jen by vynesla na světlo jeho vlastní nedostatky, místo toho, aby s čímkoliv pomohla. Jen by stočila pozornost k San Lingovi, který ale přesně to nechtěl. Jakýkoliv další případný hovor, cokoliv, co se bude dít, nemělo být o něm, ale o A-Yaovi, kterému se snažil pomoc. Místo nepromyšlených – a hloupých, z jeho pohledu – reakcí by se San Ling spíš pokusil přijít na to, zda se od něj nějaká reakce očekává, a jaká by snad měla být. Jenže s dalšími A-Yaovými slovy nestihl svou snahu ani správně zahájit. *Přesto vám to provedl*. Nejprve se v něm ozvala okamžitá tendence bránit svého přítele – a naštěstí dříve – naštěstí pro San Lingovy vědomé snahy, těžko říct jak pro něj všeobecně – než by mohl začít opravdu rozebírat, zda je takový ochranářský postoj na místě, a zda někde hodně hodně hluboko na něj nečíhá podobný pocit, jako který A-Yaova slova naznačila, jeho společník pokračoval. Nakonec A-Yaa San Ling nepřerušil, zatímco ten mluvit. Napětí zřetelné na jeho těle – od okamžiku, kdy A-Yao vyslovil s obdivem těch pár slov, a zesílené ve chvíli, kdy zmínil Li HuiYinovy činy a začal probírat význam „cokoliv“, které San Ling, pravda, použil ne detailně promyšlené – ale jen tak neutichlo. Nejprve bylo způsobené mladíkovými pocity, tišené hlazením, kterému by San Ling snadněji podléhal, kdyby vše ostatní řečené postupně nepřebilo jeho potíže a nepřeneslo jeho pozornost zpět k A-Yaovi. Další napětí už patřilo jen popisování kousků života muže, kterého se mladík snažil poznat i pochopit, a přitom neodsuzovat, vnímat v realitě, ne v minulosti, pomoci mu... Možná, že slovo „cokoliv“ bylo hlubší, než San Ling ve chvíli, kdy jej vyslovil, měl na mysli – přesto, že si sám jeho sílu uvědomoval – ale opravdu mu chtěl pomoci. A opravdu si myslel, že nejlepším způsobem, jak se naučit mluvit o takových věcech, a mluvit pravdivě, je mít možnost si to vyzkoušet. Z toho, co zatím poznal, byl San Ling přesvědčený, že A-Yao nikdy neměl takového důvěrníka, ke kterému by tak mluvit mohl, i kdyby chtěl. Minimálně ne velkou část svého života. I když nevěděl téměř nic o A-Yaově matce – kromě toho, co se říkalo, a to bylo hlavně ohledně povolání, kterým se živila – tak San Linga nepřekvapilo, když zjistil, že zemřela dříve, než započal skutečně kolotoč všeho, co slyšel o Jin GuangYaovi, nebo co mu sám A-Yao řekl a dále říkal. Tedy, pokud mohl být jeho důvěrníkem... to bylo něco, co udělat mohl, co sám nabídl, v co možná částečně doufal, protože myslel, že by to snad mohlo opravdu pomoci... a proto jej nijak nepřerušil, i když se dobře nedalo připravit na vše, co se vlastně dozvídal. Ale mlčel. Nevrátil se k té lichotce, neodpověděl mu na řečnické otázky. Že jej poslouchá dával najevo jinak, jako když jej vtiskl blíže do svého náručí ve chvíli, kdy A-Yao zmínil poslední přání své matky – i to bylo pro San Linga citlivé osobně, ale ne důležité právě v ten moment. Nebo jako když ve chvíli, kdy po slovech „Nešlo se vykoupit, chápeš?“ , nabral A-Yao trhaně dech a zdálo se, že jej zachvátí další vzlyk, San Ling sjel dlaní na jeho šíji a, stále mlčky, nasměroval jej šetrně ještě víc k sobě, z ramena blíž k prohlubni krku, kde mohl všechny případné slzy utápět rovnou v látce, aniž by je musel otírat jako před chvíli, nebo se sám posouvat a skrývat, kdyby to chtěl – pokoušel se jej tím schovat u sebe více sám, pohladil ho po zádech. Nekývl však na „chápeš?“, které v otázce zaznělo. Opravdu by nemohl. Rozuměl stále více a nepozastavoval se ani tentokrát nad tím, že jiní by řekli, že by přece měl cítit odpor, ale že on žádný necítí. Skutečně to, co nechápal, bylo co chybělo v A-Yaově slovech, to, co neřekl. Popisoval, co cítil obecně, co jej pohánělo, a tomu vše se San Ling pokoušel porozumět a měl pocit, že to může chápat. Ale A-Yao neříkal, co cítil detailně, mluvil o tom, co vykonal pro svého otce, na základě naděje, o tom, co pro něj představovalo „cokoliv“... o tom, že vraždil, vydíral, lhal... ale ne o tom, jaké to pro něj bylo. A v mladíkovi se ozývalo přesvědčení, že musel mít pochyby, že se musel snažit o něco víc... přesvědčení, které se ale nenechalo pořádně zakořenit vzhledem k nejistotě, že jde vlastně jen o doufání, že tomu tak je. Proto San Ling nekývl, kvůli slovům, která A-Yao vynechal. Nebylo to tak, že by plánoval nadále mlčet. Poznal odmlku, která mohla být místem pro jeho reakci. Jen nečekal, že se A-Yao vrátí zpět k začátku svého povídání, zpět k němu, zpět k „cokoliv,“ zpět k San Lingovi. Byl to tentokrát San Ling, kdo se těžce nadechl po takových slovech. „Nechci, abys dopadl, jako já. Nelži těm, na nichž ti záleží. Neodstrkuj je. A hlavně nedělej ‚cokoliv‘, pro kohokoliv…“ Něco z toho už San Ling udělal. Ať už včera, když mu bylo zle a místo přátel vyrazil hledat samotu na sněhem pokryté skalce u cesty k vodopádu. Proč vlastně? Protože už by nezvládl další konfrontaci, nezvládl by přijít za ChengYim a PuAiem v takovém stavu a nevědět, jak poskytnout vysvětlení. Jakoby musel... ale pravda byla, že nikdy dřív nemusel. Mohl. Ale nemusel. Ani když se jej snažil PuAi... po PuAiovsku.... rozveselit, nebo když mu dělal ChengYi společnost v těch chvílích, kdy oba poznali, že mu není dobře, nenutili jej mluvit. Ani Li HuiYin jej nenutil. A přesto za přáteli nešel, měl pocit, že nemohl, a večer v podstatě odehnal ChengYiho. Nevěřil sám sobě, měl teď tajemství, které jim nemohl prozradit, ne pokud chtěl A-Yaa chránit. Chtěl by A-Yaovi říct, že to dělat nebude. Lhát svým blízkým, nebo je odstrkovat. Ale jak to měl udělat? Kdyby se jej snažil uklidnit tím, že mu ta slova odsouhlasí, rovnou by je porušil. Bylo to totiž tak, a i když odmítal přemýšlet nad důvody a sám tomu tedy úplně nerozuměl, že San Lingovi na A-Yaovi zkrátka záleželo. Bylo to jasné – však jak jinak by tu ještě mohl sedět, objímat jej a hladit, poslouchat jej a přitom se nevyděsit z každého slova, které slyšel... zkrátka to tak bylo. Byl to také důvod, proč se San Ling zvládl nevrátit myšlenkami zpět ke svému trápení. I když nakonec zůstal mlčky a místo promluv dál poslouchal. Pustil jej ze svého náručí, když se A-Yao rozhodl uložit. A když si lehl a chytil jeho dlaň, sevřel ji na oplátku do obou svých. A-Yao tedy pokračoval dál bez přerušení a mladík jej držel za ruku, jejíž hřbet začal hladit palcem, skoro jakoby se jej tím snažil udržet v realitě, když mluvil o tom, co se stalo v chrámu Guanyin. Znal ten příběh jen lehce, dost na to, aby se nemusel ptát, ale zdaleka ne dostatečně. Stisk jeho dlaní zesílil, když se A-Yaovo vyprávění stočilo postupně k ZeWu-Junovi a tomu, co se vlastně mezi nimi toho dne přihodilo. V ty chvíle byl mladík přesvědčený, že kdyby řekl cokoliv, A-Yao by nedořekl, co chtěl a snad potřeboval říct. A tak opravdu mlčel celou tu dobu, až do chvíle, kdy se A-Yao otočil přímo na něj s konečnými otázkami... Těžkými otázkami, takovými, na které ani nebylo správné odpovědi. Ale muselo na ně být alepsoň nějaké odpovědi, a tak San Ling přehmátl na A-Yaově dlani, více ji schoval do svých a oběma palci ji začal hladit, pomalu a zamyšleně, s pohledem upřeným na ten spletenec dlaní. Jak vůbec měl vědět, co říct? Přesto se nakonec nadechl k odpovědím. „Asi máš pravdu,“ začal tedy San Ling, když po dlouhé době znovu promluvil. „S cokoliv. Opravdu se zdá, že když s ním zajdeme příliš daleko, pozdě zjistíme, že není cesty zpět. Jakmile ses tak hluboce zamotal, ani já, který to nemusel celé cítit a prožít, jakkoliv se na to snažím dívat, nevím, jak to mohlo skončit lépe... Nebo Lu HuiYin... řekl, že pro jednoho muže udělá cokoliv... a zašel tak daleko, že už pro něj nic víc nikdy neudělá, aniž by věděl, jak to vlastně dopadlo. Říkal jsem si, jestli se alespoň pozastavil... víš.“ Povzdechl si tiše. „Jestli si uvědomoval, co dělá, jestli měl... strach, nebo pochyby. Ale teď už myslím, že ne, až možná do poslední vteřiny, kdy už nemohl nic změnit. Možná v tu chvíli, kdy někoho ovládne cokoliv... má nad ním absolutní vládu, dokud jej neshodí do dostatečně hluboké propasti.“ Přivřel oči. „Teď se mi zdá, jakoby se už nemělo nikomu podařit z takové propasti dostat. A přitom jsi teď tady.“ Zvedl ke svému společníkovi oči, než hlesl, „přitom je tady také ZeWu-Jun. Když jsi mluvil o tom, k čemu tě dohnalo cokoliv... když přemýšlím nad tím, k čemu takové cokoliv dohnalo Li Luana... mám jen pocit, že podobné cokoliv hnalo i jeho. Cokoliv, které by jej dohnalo úplně stejně, kdybys jej neodstrčil. Nic není takhle jednoduché, ani cokoliv. Ale co udělal ZeWu-Jun kvůli tobě... to, že tě chtěl zachránit, přes všechno, a to, že se rozhodl s tebou zůstat... mi přijde stejné jako to, co udělal Li HuiYin. Okolnosti jsou úplně jiné, nemluvě o psychické vyspělosti, ale... mám z toho dojem, že se oba rozhodli zemřít ze stejných důvodů.“ „Upřímně... si myslím, že oba zvolili jednoduší cestu.“ Polkl. „Zemřít... je jednoduché, ne? Vzdát se, předat zbytek rozhodnutí jiným... Li HuiYin se rozhodl nebojovat, nečekat, až jednou přejde trápení, i kdyby to mělo trvat desetiletí... ZeWu-Jun,“ zakroutil hlavou. Bylo zvláštní tak mluvit o muži, kterého téměř celý život vlastně obdivoval, ke kterému choval úctu, „se zase rozhodl zemřít s tebou. Ty jsi chtěl skončit svůj život akorát včera... myslím, že všichni tři jste se rozhodli vědomě pro cokoliv, ale přitom jste se i podvědomě vyhýbali vlastní bolesti.“ Zachvěl se a jeho hlas zakolísal. Nevěděl, jak se přesně dostal do bodu, kdy se jeho hlas rozkolísal, ale zhluboka se nadechl, aby jej donutil znovu přejít do klidné hladiny. „Co tím chci říct...“ Uvědomil si, že asi nedává příliš smysl, že dovolil myšlenkám i slovům se rozutéct, a tak je nutil zpět do řady. „To vše, na co se mě ptáš, tak... nemohu opravdu zodpovědět, jen říct, co si myslím, ale myslím, že to víš,“ znovu jej začal hladit bříškem palce po dlani. „Podle mě se ZeWu-Jun zavřel do ústranní, protože zkrátka... trpěl. Víš, že jsi mu ublížil, ale nemyslím si, že by to byla jen tvá vina. A třeba potřeboval odstup a volno, protože tu bolest chtěl překonat. A Li HuiYin... udělal, co udělal, protože svou bolest nezvládl.“ A možná by ji zvládl, kdyby mu s ní někdo pomohl... Nemohl to říct ale nahlas, stačilo, že to bylo jako cejch vypálené u jeho srdce. Povzdechl si, upevnil krátce úchop, než povolil a vydechl. „Neřeknu ti, jak by bylo nejlepší mu to říct, pokud se pro to rozhodneš. Ale podle mě... třeba zrovna tak, jak jsi to řekl mě. Myslím, že... si oba zasloužíte se navzájem konečně pochopit a rozmotat... celý tenhle spletenec. Podle mě máš šanci... překonat to cokoliv ve smyslu, v jakém jsem o něm mluvil. Když jsi tu zpátky, už jsi ho jednou porazil... a podruhé, když jsi neskočil, přesto jak těžké to musí být.“ Omlčel se. Snažil se svá slova reflektovat, spojit části, které měl promyšlené, a ty, které z něj zkrátka vypadly. Dát všem smysl, něčím je uzavřít... možná se ještě vrátit ke konkrétním úsekům A-Yaova vyprávění. Když klid a soukromí, které jim chatka poskytovala, protrhlo zaklepání na dveře. Probraný v zamyšlení sebou San Ling trochu trhl, opravdu nečekal vyrušení – pochyboval, že by se PuAi nebo ChengYi vraceli. Než zareagoval kdokoliv z nich, zaklepání se ozvalo znovu a San Ling se k A-Yaovi nejistě podíval. Ať klepal kdokoliv, nedalo mu to, aby to zcela ignoroval. „Zajdu tam?“ Zeptal se tedy tiše a stiskl trochu A-Yaovu dlaň, než ji pustil. A pokud nebyl zastaven, zavolal „okamžik“, než se vydal ke dveřím. Nechtěl, aby kdokoliv vešel dovnitř, s myšlenkou na A-Yaa. | ||
| |||
 | Paní, nesu vám psaní. Pane, nesu vám dopis...
Kdyby Nie FenFang žil v jiné době, dost dobře by to mohl být on, kdo bude na pohřebních mohylách skrývat hrstku přeživších klanu Wen. Protože takový už byl. Dříve by ho to ani nenapadlo, ale dnes nabídl něco podobně kontroverzního. Nabídl, že bude stát třeba proti celému kultivačnímu světu po boku nerozvážného chlapce, který udělal kolosální hloupost, protože se spolu s ním byl ochotný postavit stejně tak kolosální stvůře…
Osaměl a na oběd dočista ztratil pomyšlení. Jídlo ho nezajímalo. Došel k posteli a svezl se na ni do sedu neschopen přestat v mysli zpětně probírat přecházející rozhovor. Vlastně oba rozhovory. A když si navíc vzpomněl na Tse RongWua, který se teď ve věži snaží krýt jeho vlastní potřebu být zde… Připadalo mu, že se svět jednoduše zbláznil! Co ale mohl víc, než učinit, co musí? (A co slíbil, pokud to bude nezbytné?) Zvedl se, zasedl zpět ke stolu a pustil do sepisování toho, nač si vzpomněl. Tedy seznamu nejnutnějších léčiv a zásob, které budou ve věži potřebovat. Když už v tom byl rozohodl se napsat dopis i přímo do své sekty. Když psal oslovení klanového vůdce, krátce se zarazil. Nebylo to tak dlouho, kdy se o něm nevyjádřil správně. Jaké má právo mu vlastně psát? Jenže tady nešlo o něho. Nešlo ani Li HuiYina. Zkrátka nerad zůstával komukoliv něco dlužen a tak měl pocit, že by i zásoby a poskytnutou pomoc bylo třeba řádně zaplatit a poděkovat. Poděkovat mohl a vlastně už tak učinil, ale ten zbytek nemohl obstarat sám.
Vůdče sekty,
situace v mokřadech mne donutila zaletět pro pomoc k hudebním kultivátorům klanu Lan. ZeWu-Jun laskavě svolil, že nám jejich sekta poskytne mimo svých učedníků také zásoby a léky potřebné ve věži. Nemohl jsem si však dovolit slíbené věci zaplatit, neboť jsem odlétal narychlo a nepřipraven. Rád bych požádal, zda by setka Nie mohla zaplatit za výše zmíněnou pomoc.
S poděkováním Nie FenFang.
Když dopis podepsal, tak si povzdechl. Vůdce sekty Lan vypadal tak zasažený otázkou ohledně Nie HuaiSangovy vhodnosti coby vůdce sekty… Přestože pak řekl, že si za svou podporou tehdy stále stojí, z jeho hlasu byla znát hluboká bolest. Podobná (ale zdaleka ne stejná) jako později u Li HuiYina. Věděl okamžitě, že se neměl ptát, ale vyřčená slova zkrátka už nejde vzít zpět. Tak jako nabídku, kterou učinil Li HuiYinovi. Závazek, kterému netuší, jak dostojí, pokud na to jednou skutečně přijde.
Složil dopis a uschoval ve váčku. Pošlu jej hned, jak vztyčíme bariéru kolem močálů, umanul si! Pak si vzpomněl, že mu ZeWu-Jun řekl, aby seznam potřebných věcí, až jej sepíše, předal strážím přede dveřmi. Před svými dveřmi ale žádné neviděl. Znamená to tedy, že musím zpět k Hanshi?
Nechtělo se mu. Ani ne tak proto, jaké bylo venku počasí, ale že by se měl znovu přiblížit k domu muže, kterého ranil svými slovy, aniž by chtěl. Koneckonců už způsobil sobě a své sektě v Oblačných zákoutích tolik ostudy… Jenže pokud by nepředal své seznamy, jak by mohli všechno do zítřejšího rána připravit, že? Co na tom, že on cítí vinu…? Jeho kultivační bratři ve věži na něho spoléhají! Co na tom, že Li HuiYin nakonec byl skutečně vinen a ještě něčím horším, než si kdy dokázal představit. Už se to stalo… Povzdechl si.
Odsunul psací potřeby a přisunul zpět jídlo. Konzumoval vychladlé pokrmy a ani se nenamáhal s jejich ohříváním. Seděl a jedl nepřítomně, pomalu. To kdyby sem někdo přišel pro nádobí, aby si nemysleli, že pohrdá jejich pohostinstvím. (Ačkoliv by si uměl představit i chutnější sousta, znal už z absolvovaných přednášek, jak to tu chodí.) Zvedl se, oblékl svůj zimní plášť a vypravil se do mrazivého počasí tam venku. Nikde nikdo, jen sníh se snášel níž. Nevadilo mu to, i když už začínal houstnout. Koneckonců severněji kole Nečisté říše bývaly zimy vždy takové, někdy mnohem horší. Dokázal relativně snadno najít i Hanshi, ačkoliv by si spíše přál spíš, aby k ní nedošel…
Když se ocitl na dvoře, akorát se zavřely dveře a jeden ze strážných někam odcházel. Přistoupil tedy k němu a v luku se mu uklonil. „ZeWu-Jun, říkal, že až sepíšu seznam věcí, které potřebujeme, mám je předat jednomu z vás,“ střelil pohledem ke staršímu ze strážců, aby bylo jasné, koho měl na mysli. S tím sáhl do váčku a předal mu papír se seznamem. Počkal, až bude přijat a ještě jednou se zahleděl ke dveřím. Napadlo ho, že by se možná měl omluvit, ale nakonec jen potřáshl hlavou a vykročil na cestu zpět k hostinskému domku. Nechtěl vůdce sekty Lan znovu rušit. Omluvit se jistě omluví, ale možná to bude lepší nechat na ráno? Koneckonců k nějakému loučení by teoreticky mělo dojít, že?
A tak se vrátil do domku, zavřel dveře a zajitoval, že si zde nemůže na ničem prostě vybít vztek. Nakonec se pustil alespoň do procvičování forem šavle. To bylo něco důvěrně známého, co koneckonců teď chvíli zanedbával. A právě rutinní cvičení mu pomáhala tam, kde nenašel jiný způsob jak se vybít. | ||
| |||
| Domluveno, čas na odpolední strasti Lan XiChen
Velmistr byl spokojen. Nejprve vůdce sekty odsouhlasil, že Chia DaChaovi napíše sám. Poté, že dá zkontrolovat skutečný stav nevyužívaných ubytoven. Až na něj samotného zbylo jen přizvání Ma HongJia na čaj… „Budu tě očekávat,“ odvětil na pozdější podání zprávy ohledně učedníků, kteří budou vysláni na pomoc strážní věži. Na synovcovo poděkování, jen krátce uznale kývl. Měl z něho radost. Opravdovou radost „rodiče“ na pokroky svých ratolestí, byť v jejich případě to nikdy, natož v XiChenově současném věku, nebylo tak jednoduché.
Rozloučili se. Když starší muž vyšel ven, konečně se nadechl mrazivého vzduchu a bylo mu jedno, že štípe ve tvářích, i na plicích. Od rána, jakoby nějaký silný svěží jižní vánek odnesl z hory všechnu zatuchlou mlhu úzkosti, kterou pociťovali ode dne v Yunpingu. I když jeho synovec stále nebyl zcela ve své kůži a přes malý stín Nie FenFangovy návštěvy, se zdálo, že naděje na nový den, přeci jen není úplně od věci. Pousmál se. Překvapil tím dvojici procházejících učedníků, když vykročil od Hanshi. Nepozorovali ho však dlouho. Naopak velmi brzy odvrátili zrak. Starší muž si však jen spokojeně zamrlal cosi pod vousy a vykročil hlouběji do útrob Oblačných zákoutí.
Lan QiRen si totiž umanul, že za Ma HongJiem zajde ještě dnes. A když dnes, tak proč ne zrovna teď? Koneckoncl než bude Xichen připravený sdělit mu jakékoliv stanovisko ohledně vyslání učedníků, bude jistě ještě nějaký čas trvat…
A najít starého učitele nebyl problém. Žil v malém komplexu domků pro starší ve výslužbě. Najít tam konkrétní osobu navíc nebylo složité. Ma HongJio jej pozdravil, ještě než stačil vejít. Věnoval se totiž malbě zimní krajiny a na rozdíl od jiných zvolil malbu uhlem, který se nepotřeboval rozouštět jako inkoustový kámen.
Starý muž nevypadal fyzicky starší, než Lan QiRen, kdyby jekdo viděl dnes, řekl by, že by klidně mohli být vrstevníky. Na tom ale nezáleželo. Vyměnily si úsměvy a po nich i řadu slov:
„Slyšel jsem, že po pochmurném podzimu, konci léta a podizmu by zima mohla přinést naději pro nový rok,“ začal HongJio. „To je ještě předčasné říct,“ minil velmistr. „Dlouho jsi zde nebyl, příteli, znamená tvá dnešní návštěvy, že ti spadl kámen ze srdce? Nebo že potřebuješ poradit?“ Kámen ze srdce… Když to HongJio řekl takto, Lan QiRenovi tím jen připomněl, že jeden odpadnuvší kámen, je pouze jedním z mnoha, „Přišel jsem se zeptat, zda bys opět nechtěl učit.“ To Ma HongJia zaujalo. „Stalo se něco?“ dokonce na chvíli přestal stínovat horskou scenérii. „Byli jsme požádání zastupujícím vůdcem sekty Su o přijetí řady jejich učedníků, kteří byli v hudební kultivaci učeni špatně podle upravených partitur, které byly zřejmě dílem bývalého vrchního kultivátora a vůdce sekty Jin. Jistě uznáš sám, že by ničemu nepomohlo, kdybychom nechali po světě běhat několik desítek kultivujících, kteří namísto potlačování zla budou uzamykat duchovní energii svým spolubojovníkům.“ Pro Ma HongJia nebyl problém uznat takovou jednoduchou pravdu, nebyl zrovna včerejší, aby za tím neviděl i jiné věci. „To jistě, ale pokud chcete jejich učedníky přijmout, není zde dost jiných místrů? A co ty upravené partitury?“ zajímal se. „O zdejší mistry nemám tolik obav. Je zde řada mistrů, kteří si mohou dovolit naplnit svůj rozvrh více a celá řada málo vytížených asistentů, kteří už by se mohli začít aktivněji zapojovat do výuky. Ale v rámci poklidného a nenásilného začleňování cizích učedníků, bude třeba postupovat ve vlnách a samozřejmě jen, pokud budou souhlasit s dodržobváním našich pravidel. Až po jednání s Chia DaChaem se bude rozhodnuto, zda by byli přijímání na trvalo, nebo šlo o… řekněme mimořádné přednášky pro sektu Su.“ HongJia na velmistra stále hleděl v očekávání. Tohle tak nějak dokázal pochopit, i když už se dávno o personální stavy a další věci sekty přímo nezajímal a víceméně jen odpočíval, kultivoval, radil, když byl vyhledán, maloval a sepisoval odborné spisy a svitky, pokud mu byla fakta takto přednesena, ztotožnil se s nimi. I proto mu tam fvšak stále něco chybělo. „A protože nemůžeme přijmout všechny jejich učedníky najednou a zároveň nechceme, aby se jejich špatné a návyky prohlubovaly, rádi bychom poslali učitele, který by je učil přímo v jejich sektě a zajistil, že upravené partitury nebudou dál volně putovat světem a šířit své zákeřné tóny,“ dopověděl tedy Lan QiRen po krátké odmlce. Ma HongJio se pak vrátil ke své malbě a učinil pár silnějších tahů uhlem, aby zvýraznil ostré linie, několika stromů. „A na jak dlouho očekáváte, že to bude?“ „To zatím nedokáži říct, ale klanový vůdce by tě rád pozval na čaj, abychom vše detailněji prodiskutovali. Myslel jsem však, že bys měl vědět, o co jde, ještě než se ti takového pozvání dostane přímo.“ Velmistr to skutečně myslel dobře. Už proto, že se svým vlastním starším rád hovořil. „Zítra?“ zajímal se HongJio. „Myslíš, že spíše ve dnech následujících. Aktuálně je toho mnoho, co se musí udělat.“ „Nechám si vše tedy projít hlavou,“ mínil Ma HongJio. „Půjdeš dál?“ Lan QiRenovi se úsměv rozšířil. „Nedokončíš obraz?“ „Obávám se, že ještě chvíli bude takto sněžit a já už neuvidím ani na ty stromy.“ Při malování samotném sníh nevadil, protože stáli pod střechou. Když ovšem připomněl padající sníh i velmistr si uvědomil, že houstne. Odebrali se tedy dovnitř i s obrazem a tam si v teple mohli posedět a zavzpomínat. Nemluvili o ničem důležitém. Ma HongJio se nevyptával na vůdce sekty, jeho zdraví, stav ani na nic podobného. Místo toho se pochlubil, jak se daří sazeničkám, které od Lan QiRena dostal minulého jara. Velmistr se zeptal, jak se mu daří s knihou, na které pracoval již řadu let a HongJio se pochlubil, že se blíží k samotnému závěru – KONEČNĚ!
Když se Velmistr od starého přítele odtrhl, měl v sobě další konvičku čaje a ranec dobré klidu a dobré nálady navíc. To bylo dobré na jeho jinak tolik zkoušené nervy. Kdy naposledy si dovolil takto vypnout?
A tak už bylo i po tělovýchově, když se sníh utišil alespoň na tolik, aby se velmistr rozhodl odebrat zpět do svého domku, kde bude čekat na synovcův příchod, pro který se rozhodl připravit co nejpřátelštější atmosféru. Vyňal ze svých zásob kadidla vonící po kozlíku, mátě a šafránu a připravil je na zapálení. Také natřásl své nejpohodlnější polštáře a položil je ke stolku, u kterého doufal, že posedí. Jen ještě pohledem zavadil o krasbu, kterou měl postavenou na jedné z komod. Byli na ní s ním vyobrazeni oba jeho synovci, když bylo WangJimu sotva pět let a XiChenovi osm. Lan QiRen klečel za WangJim, které seděl v lotosovém sedu před ním a soustředěně zoušel první noty na citeru, zatímco XiChen stál vedle bratra a letmo se usmíval. Starší muž si pamatoval, co obrázek nezachytil. Tedy, že za WangJiho zády tehdy držel XiChenovu ruku. Starší hoch byl totiž nervózní, z toho, že měli být malováni. Ačkoliv sám kresbu miloval, tohle bylo poprvé, co měl pózovat…
Velmistr si setřel slzu z koutku oka a povzdechl si. Bylo to všechno už velmi dávno. Kde je konec dnes mladšímu z těch chlapců se mohl jen domnívat. Připomnělu mu to, že se zapomněl synovce zeptat, zda už napsal vůdci sekty Nie, ale usoudil, že tuto otázku může položit i až přijde. Navíc věřil (a dnes opravdu věřil), že je jeho synovec natolik svědomitý, ale tak skutečně učinil. Usadil se na koberec před postelí a rozhodl se ponořit do meditace, než bude vyrušen klepáním ne dveře. | ||
| |||
 | Zařizování Souhlasil jsem se strýcem, když zmínil, že jsme pro dnešek možná vyčerpali důležitá témata. Ne tedy ani tak proto, že bych nevěděl o dalších, která jsou potřeba probrat – ale protože jsem si připomněl, co vše je potřeba ještě za odpoledne zařídit, a také... toho bylo hodně už tak, pro mě. Musel jsem si připomenout, že vzít vše pomalejším tempem je stále lepší, než nedělat nic. A měl jsem ze strýce pocit, že podobné myšlenky, jen možná v jiné formě, se v jeho slovech skrývají také... Ne, že bych si byl zcela jistý, že bych sám navrhl další směr, kterým ubírat konverzaci, poté, co mne strýc seznámil s detaily výsledků inventury a společně jsme se ujistili, že v tomto ohledu – stejně, jako v personálním – musíme podniknout některé kroky, ale nemáme zde žádné nepřekonatelné překážky. Ale možná bych to udělal, nebo se zeptal na možnost probrat další z témat, jistě jich čekalo mnoho... ale kdyby to tak bylo, pravděpodobně by se mi to vymstilo, protože by to nebyl návrh přizpůsobený mým možnostem, ale nutkání pokračovat, vše zvládnout, být lepší... Takže nakonec jsem byl rád, když strýc sám takové pokračování zavrhnul, než bych měl čas s ním přijít. Pousmál jsem se v reakci na ta slova, s pocitem, jakobych slyšel i ta nevyřčená, s další malou ozvěnou vděku... přikývl jsem na potvrzení souhlasu, než jsem se lehce předklonil v malé úkloně. „Děkuji ti,“ vydechl jsem tiše, s tím úsměvem. Bylo to jen malé, slušné poděkování, které jsem mu chtěl věnovat za pomoc a způsob, kterým vedl dnešní hovor. Nestihl jsem si uvědomit v konverzaci, zamyšlení a přemýšlení nad tématem, nakolik naše posezení v některých částech budilo dojem, jakoby se nic nestalo. Čím více jsme se strýcem hovořili o jednotlivých tématech týkajících se – případného – začlenění nových učebníků, tím spíše to tak bylo. Seděli jsme v klidném rozhovoru, rozebírali své pohledy, poslouchali se navzájem – občas jsem doplnil šálky čajem a v krátkých pauzách jsme upíjeli příjemně povzbuzující nápoj, díky talismanu vždy o té nejlepší teplotě. I když jsme stále řešili náročné téma, bylo to uklidňující svou známostí, klidem, možná zkrátka už jen tím, že jsem se poprvé cítil... správně. I když jen na tu chvilku mezi tím, kdy mě opustila nervozita a přebytečné myšlenky, a tím, kdy hovor skončil. To byl čas soustředit se na to, co dál. V první řadě zavolat Li HuiYina, upozornit sklad na potřebu dnes připravit balíček pro čtyři naše žáky a také zatím neznámé doplnění zásob pro velitele FenFanga. Ze zbytku hovoru ze strýcem dále vyplynula nutnost napsat dopis pro Cia DaChaa – ano, napadlo mě, že by se toho strýc mohl nebo možná i chtěl sám chopit, a také bych to uvítal, ale když zmínil svůj pohled, souhlasil jsem s ním. Bude to působit lépe, a ne protože by strýc nebyl váženou osobou – a dopis psaný jeho rukou by sám o sobě znamenal více, než kýmkoliv jiným v sektě – kromě vůdce, který navíc tři měsíce okolní svět ignoroval. Měl pravdu, samozřejmě. Proto jsem na to také přikývl. „Máš pravdu, napíši mu tedy sám, jakmile bude dořešená žádost velitele FenFanga.“ Tomu jsem se potřeboval věnovat přednostně, vzhledem k tomu, že vybraná skupina učedníků měla opouštět Oblačná zákoutí hned zítra ráno. Další úkoly přímo pro dnešní den z našeho posezení nevyplynuly, ale nebylo to tak, že by žádné nebyly. Šlo ale o záležitosti, kterým jsem se nemusel věnovat osobně. Za prvé – zadat správci za úkol zkontrolovat stav všech nevyužívaných ubytoven a dát dohromady seznam případně potřebných oprav, doplnění vybavení a obdobných. Za další se zamyslet při přidání nové třídy na pokrytí výuky. Když jsme se strýcem hovořili, měl už v hlavě přepočteno, že budeme muset otevřít další třídu, a že bychom měli být schopni kapacitně nové učedníky ubytovat. Přitakal jsem na to. „Bude tedy dobré nevyužívané ubytovny zkontrolovat, pokud vím, některé už nebyly obývané dlouho – požádám o to správce,“ přitakal jsem na to. A pak se nuceně pousmál, když zmínil, že jsem nebyl pryč zase tak dlouho. Měl vlastně pravdu. V lidském životě jsou tři a půl měsíce krátká doba. Přesto mi připadalo, že jsem byl pryč celé věky... a že svět je úplně jiný, než jak jsem jej znával a vnímal předtím. Zdálo se mi, jakobych zameškal roky a byl to úkol mnohem těžší, než by měl být, se do světa vrátit a být takový, jako před tou dobou. Dobou, která měla být krátká, a mě se zdálo, jakoby pohltila zbytek mého života. Ale nakonec to byly jen tři a půl měsíce. A ano, v sektě se toho událo hodně... ale bylo to nic v poměru se vším, co se událo za roky, kdy jsem byl její součástí a v jejím čele. Jen tři měsíce... Vím, že to strýc myslel dobře a možná mě tím chtěl povzbudit. Ptal jsem se na mistry, jakoby to byl rok minimálně, nechtěl jsem, aby mi cokoliv uniklo... možná jen chtěl říct, že mohu zpomalit? Že není toho tolik, co dohnat, tolik, o čem nevím, možná chtěl ukrojit z toho, co přede mnou stojí, alespoň tu část, kterou si sám navíc přidávám. A tak jsem se přinutil jeho pousmátí oplatit a pokývl jsem. Ale nenáviděl jsem ten pocit, co mě chytil při jeho slovech, ten, který připomínal, že ty tři a půl měsíce pro mě ale byly jako hluboká, pohlcující propast, a s každým zakolísáním mi hrozilo, že do ní znovu spadnu... a že do ní budu chtít spadnout. Možná celou dobu chci, jen to přebíjím přáními, která se snažím držet výše na žebříčku. Ale bylo to krátké zakolísání v našem hovoru, který jinak plynul poklidně, plynule, a byl takový, jak jsem jej popisoval. Poděkoval jsem za doplnění mých informací o mistru Suen MinGuyovi. A pokud šlo o strýcův výběr učitele případně vyslaného k sektě Su - mistra Ma HongJia jsem respektoval osobně i z pozice vůdce, pamatoval jsem si jej ještě z dob jeho aktivních let, také z časů, kdy jsem sám byl ještě dítě, ale i jsem o něm mnoho slyšel i měl příležitosti osobně si utvořit názor – a i jako vůdce jsem uznával jeho zásluhy jak pro nás, tak v kultivaci obecně. Nejen, že nebylo pochyb, že má mnoho co nabídnout – ale navíc zapadal skvěle do dojmu, který by měl výběr učitele splnit. „Můžeme jej přizvat k čaji či obědu a promluvit si s ním,“ navrhl jsem tedy strýci, když tento svůj nápad zmínil. „Pokud by se chtěl takového úkolu chopit, nemám co namítat.“ To tedy bylo zatřetí, ale rozhovor se starým mistrem nespěchal a na rozhodnutí o případném učiteli skutečně byl ještě čas. A pak tu byly další úkoly, které bude nezbytné zařídit před přijetím dalších učedníků. Ale nic z toho nevyřeším dnes. Vlastně kdybych chtěl ještě něco dalšího dnes udělat, pak, snad... napsat dopis HuaiSangovi. Ale protože už při přemýšlení nad jeho novým zněním mě chytá nepříjemná nervozita, tenhle plán jsem zatím odsunul za zbytek cílů pro zbytek dnešního dne. Postupně jsme se strýcem dopili čaj, nový nálev již nebyl z čeho připravit a já se nezvedl, abych doplnil vodu a nechal ji znovu ohřát. Odložil jsem pomalu šálek a pousmál se. „Mohu s tebou počítat na zítřejší oběd?“ Zeptal jsem se strýce. „A jak jsme se domlouvali, přijdu ještě dnes za tebou, ohledně vyslání učedníků ke strážní věži.“ *** Poté, co jsme se se strýcem rozloučili, poklidil jsem sám nádobí v malé čajovně, zatímco z přední místnosti vše již odnesl některý z učedníků, kteří si dnes vzal tento úkol na starost. Po chvíli osamnění se znovu začal připomínat předchozí bolehlav, jako mají tendence se nepříjemné fyzické pocity připomínat vždy až poté, co je jedinec v klidu. I když klid je pojem vcelku relativní. Při představě, že Li HuiYina znovu zavolám, jsem se necítil v klidu. Vlastně jsem zcela netušil, jak vlastně přesně téma otevřít, protože celkově to... nebylo vhodné. Ale to jsem věděl, přesto jsem se tak rozhodl, protože rozhodnout za něj a bez jeho vědomí bylo méně shůdné, a... pokud šlo o Li HuiYina, nutnost držet určitý dojem a zároveň nepotřeba toho samého se scházely do velice zmateného spletence. Nakonec... nezbývalo, než jej zavolat. A tak jsem tedy požádal mladšího jedince z hlídky před Hanshi, o zařízení dvou věcí – doručení lístku do skladu a kuchyně ohledně přípravy potřebných zásob pro naše učedníky a informování o očekávaném seznamu od velitele FenFanga, a o poslání pro Li HuiYina ke mně. Měl by stihnout dorazit před lekcemi, ale z té první jej přesto vzkazem omluvím... Neměl jsem jak tušit, že omluvu už má zařízenou kvůli jiným potížím. Přemýšlel jsem poté, že při čekání bych mohl začít psát dopis pro zastupujícího vůdce sekty Su, ale zavrhnu to. Raději bych se soustředil. Nakonec po chvíli přecházení po místnosti usednu za stůl a rozhodnu se jen pro chvíli odpočinku, pročištění hlavy a snad lepší promyšlení toho, jak by měl následný hovor vypadat. Připomenu si, že by rozhodnutí nemělo být jen na Li HuiYinovi, nehledě na to, jak bude reagovat. Jen si neumím představit jít proti jeho přání a to... nebylo úplně v pořádku. | ||
| |||
 | Vyrušení 2/2 Wei WuXian Musíme jít… Poslední omluvný pohled, který mu věnuji, a vášnivý polibek, do kterého si jej přitáhnu, než s konečnou platností otevřeme dveře pokoje a spěšně se vydáme na kraj vesnice.
Je to jen kousek na běžné poměry vzdáleností, které musíme překonávat. A když přiběhneme, mám Bichen již napůl vytažený. Možná 5 kultivujících v barvách malé sekty Daiyu se tu pustilo do boje se třemi ghúly, jednou zběsilou mrtvolou a jedním hadím a jedním liščím duchem. Nezdá se to jako moc. Co se však bohužel také nezdá, je jasně patrná nezkušenost, nebo spíš neohrabanost přítomných strážců v boji s nimi.
Dva muži se s pomocí Provazů svazujících duchy pokouší lapit jednoho ghúla. Další uskakuje před útoky obrovského hada, zatímco liška se mu pokouší doskoky znepříjemnit překážkami nebo metáním svého ocasu. Čtvrtý a pátý pak sekají po zbylých ghúlech a mrtvole, která však odolává útokům a divoce pronásleduje jednoho kultivátora, kterému se zdařilo alespoň to, že je odlákal dál od svých spolubojovníků.
Jeden rychlý pohled věnuji Wei Yingovi. Snad ani on nelituje, při pohledu na situaci. Jistě však je, že musíme pomoci. Zhodnocení je jednoduché. Nejvíce nebezpečná je mrtvola a ghúlové. Jeden ghúl je téměř znehybněn, i když jeho kompletní odstavení z boje bude ještě chvíli trvat. Ti dva, co jdou proti jednomu, jsou ale problém. Stejně jako zuřivá mrtvola, která je evidentně nad síly muže, který ji odlákal. Jenže všechny tyto věci může Wei Ying pomocí Chengqing snadno ovládnout. Na druhé straně, jen velmi nerad bych, kdyby ji dnes musel použít. A pokud bude využívat jen talismany a kouzla, pak bude lepší, bude-li se věnovat podpoře kultivátora bojujícícho s duchy.
Jediným plavným pohybem vytáhnu z rukávu svůj guqin a vyskočím do vzduchu. Bichen vyšlu do boje. Meč jediným seknutím zprovodí uvězněného ghúla ze světa. Tím osvobodím dva kultivátory, aby se mohli věnovat dalšímu boji. Prvním zahráním vyšlu zvukovou vlnu, která odhodí druhé dva gúly o kus zpět. Muž, který s nimi vedl tak nerovný boj, díky tomu unikne ošklivému kousnutí. Svou další pozornost zaměřím na zběsilou mrtvolu… (Ale o tom až zareguje Wei Ying ;) ) | ||