Prosím nerušit.
Děkuji.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Analýza

Seděl jsme a v tichosti naslouchal znění Alberichova dopisu a vzápětí i vyprávění Therasie. Mnul jsem si přitom spánky (na kterých mi za uplynulé dny určitě přibylo i pár šedin) a přemýšlel.

"Nemyslím, že ty bys způsobila ten zával, maličká," pokusil jsem se bardku ukonejšit. "Nejspíš bylo s tou horou opravdu něco špatně, jak Revě naznačoval kouzelník," pokrčil jsem širokými rameny.
"Dobrá. Když jste ty, Alberich a Arvid vyzvedávali krabičku, já a Varador jsme čekali na tom kameném ochozu. Taky jsme nesměli dělat žádný zvuka věci, zbraně i zbroje nechali za námi.
V jedu chvíli Varador nějak špatně došlápl asi a ze stěny vypadl velký kámen a Varador ho zachytil, aby to neutrhlo tu římsu i s námi. Překvapilo mě, že ho opravdu udržel," pohhlédl jsem na našeho čaroděje s jasně znějícím respektem v hlase, namísto toho, abych mu něco vyčítal.

"Já jsem se snažil podpírat další kus drolící se stěny. Nevím, co mě to napadlo, bylo to pošetilé, ale...asi se to muselo podařit, protože jsme to přežili..."

Podíval jsem se vyčkávavě po ostatních, jestli k tomu dodají ještě něco dalšího.

Jedna vzpomínka za druhou - chvíle ticha

"Jo, aktivovala jsem nějakou pečeť nebo co. Měla jsem dost poničená žebra, bolelo to jako čert," zamumlám nenadšeně.

Vyprávění ostatních bylo stejně matoucí jako moje vlastní vzpomínky. Zřejmě jsme všichni byli otřeseni tím, co se nám stalo v té jeskyni. S nepříjemným pocitem, jsem musela v duchu souhlasit s tezí, že možná sám kouzelník nám upravil paměť. Možná nás skutečně použil jen jako návnadu, něco, co mohl obětovat, aby sám došel cíle. Cítila jsem se hůř a hůř, jak vyprávění ostatních pokračovali. Obzvlášť Reviny slzy mě mučili, avšak obávala jsem se, že jí nemohu nijak pomoci. Nejraději bych ji objala a pevně sevřela, abych jí mohla říct, že už je to pryč, ale neměla jsem právo to dělat. Vzpomněla jsem si, jak důvěrné a nejspíše až příliš přes čáru bylo i česání jejích vlasů. Ne, právo setřít slzy z její bledé tváři a utěšovat ji měl jenom Varador.

Jaké štěstí museli mít, když se našli? Nebo když byli pro sebe stvořeni, dvě části jednoho celku? Jaké to musí být milovat tak silně, že to jednoho trhá na kusy? přemítám s pohledem na zamračeného Vara, který si - jak se zdálo - vyčítal, že kouzelníkovi naletěl minimálně tak silně jako já. Vzpomněla jsem si taky na občasné opěvování hvězd a světa v doprovodu sličných mužů a na ten dopis. Všechno z toho bylo ale tak plytké v porovnání s tím, co jsem viděla u těch dvou. Jednou bych o nich měla napsat milostnou píseň...

Zamračím se, jak mi hlava jde kolem z těch různých útržků vzpomínek, co máme. Trhla jsem hlavou za ptačím skřekem. Oddechla jsem si částečně, když jsem viděla, jak Reva se natahuje k Yaře - tedy předpokládala jsem, že je to ona.

(Toto se odehrává po té, co Reva přečte Alberichovy vzpomínky)

"Možná bychom to měli vzít jednu věc po druhé. Ať to dáme nějak dokupy," pronesu zamyšleně, abych si nedělala příliš velké naděje co se týče bezpečí Albericha a těch dvou vysvobozených mužů. Navíc to byla hádanka, co mě tak trochu iritovala. Očekávalo se ode mě, že jsem byla inteligentní, takže bych měla být schopná to roztřídit.

"Co si třeba pamatujete o tom místě bez zvuku? Já vím, že jsem tam šla vyzvednout tu krabičku. Pamatuji si přesně toto:
Stála jsem na malé plošině kousek před širokým kamenným piedestalem, na kterém ležela vyřezávaná krabička. Snažila jsem se nemyslet na otevřenej prostor kolem mě a stovky těch stalaktitů nade mnou, co hrozily, že spadnou při hlasitějším zvuku. Myslím, že proto jsme v tu chvíli nikdo nesměl vydat ani hlásku a nesměli jsme tam mít zbroje. Vím, že jsem neměla na sobě pořádně nic kromě nejspodnější vrstvy mého oblečení a jediná jakž takž jistota byla lano, na kterém mě držel Alberich. No a když jsem ke krabičce došla, tak jsem měla zazpívat. Řekl mi to Muirchartach... Což vím, že jsem se toho děsně bála když jsem do té doby nesměla vydat ani hlásku. Ale nakonec jsem to udělala, zazpívala jsem, abych mohla vzít krabičku bezpečně do ruky. Vím, že jsem jí sevřela ve své ruce a vzala ji z toho podstavce. A pak nic... Je možné, že se to sesulo? Že ty krápníky začaly při tom zpěvu padat? Byla jsem... postradatelná návnada v tomhle kuse? Neříkal v té chvíli Revě kouzelník něco v tom smyslu?" začnu se ptát na věci, co mě vlastně napadají až teď.

Zpráva
Mikhail, Reva, Thera, Varador

Obloha temněla čím dál tím více a plameny ohně osvětlovaly vaše zadumané tváře plné rozhořčení a smutku. Pohledy všech se v pravidelných intervalech obracely ke griffonovi, který však zatím stále spal a ačkoli se nezdálo, že by se měl v brzké době probudit, pocit nejistoty provázejí obavy, v jakém mentálním stavu se probere, vám nedaly pokoj.

V okamžiku ticha, které se rozhostilo po Varadorově projevu, se náhle z nebe ozval ptačí skřek. Všichni jste se s trhnutím podívali nad hlavu a všimli si stínu střemhlav se snášejícího k vám dolů. V poslední chvíli Reva vyskočila na nohy a nastavila před sebe paži na níž dosedla Yara. Opět zaskřehotala a druidka si všimla, že má na jedné nožičce přivázanou srolovanou zprávu. Pergamen byl těžký a Yařin nářek pravděpodobně způsobila tíha, která jí pařátek při letu zatěžovala.

„Čekali jsme na vás, ale nevrátili jste se. Zachránění muži, které jste poslali za mnou, mi řekli, že existuje další cesta po řece. Pokud jste se vydali po ní, nemám způsob, jak se s vámi spojit. Vydám se tedy se svým doprovodem do Sundabaru a budu doufat, že Clark Habrow splní své slovo a na čas mně ukryje. Budu čekat 14 dní.

Z Aeriných slov soudím, že čím dříve rozluštíme záhadu skrytou v nalezeném předmětu, budeme vědět, co dělat dále a na koho se případně obrátit. Níže proto sepisuji, co si pamatuji z té prokleté jeskyně. Buďte zdrávi.
Alberich“

……………………………………………………

// Zkusíme to trošku jinak :)
Alberichovy vzpomínky, stejně jako vaše, popisují určitý úhel pohledu na nějakou scénu, jež se odehrála v jeskyni. Ponechávám je naformulované v původní podobě. Vašim úkolem je poskládat dohromady celkem 4 scény (vaše vzpomínky nejsou seřazeny v denících chronologicky, ať to není tak jednoduché) a najít prvek, který mají společný. Ten je indicií, která vám napoví, co se stalo v jeskyni, proč si pamatujete jen něco, a jak zachránit griffona, který je s vámi.

Alberichovy vzpomínky

Sleduješ druidku, která si vyměnila pár tichých slov s Arvidem a opatrně došla k jednomu z vedlejších tunelů vedoucích z této křižovatky. Další cestu musíte volit s rozvahou, protože kámen je v těchto skalách nejistý. V tom z ničeho nic uslyšíš tupou ránu doprovázenou bolestivým výkřikem. Neváháš a doběhneš k bardce, která leží zhroucená u stěny a vší silou přemáhá další zasténání.
„To bude dobré, vydrž,“ řekneš automaticky, na nic nečekáš a klekneš si vedle ní, abys našel nejvážnější zranění. Netrvá dlouho zjistit, že má zlomená žebra a je ti jasné, že pokud se máte dostat dále, musíš požádat o pomoc Sharindlar. Začneš se potichu modlit, a tak jako již několikrát předtím, rozlije se z tvých dlaní zářivé světlo, které zahojí ty nejhorší rány.
............................
Ztěžka dýcháš a snažíš se zadržet kašel, jak se ti hrne do plic prach vířící vzduchem. Vzápětí padneš na kolena a rukama začneš odhrnovat nejbližší kameny. „Ne!“ Skoro ani nemůžeš věřit tomu, co jsi právě viděl a nehodláš se vzdát. Ostré hrany skály ti rozedírají ruce, které noříš do sutin, když za sebou ucítíš pohyb. Snažíš se Muircheartacha odehnat pryč, ale nedá se odbýt, chytne tě za ramena a odtáhne dva kroky pryč. Zuřivě se na něj otočíš, z očí ti srší blesky, on však jen zvedne ruce dlaněmi od sebe v uklidňujícím gestu: „Nemůžeme nic dělat, to nemohli přežít! Když nepřestaneš, spadne další kus skály a zůstaneme tady všichni!“ Také se zhluboka a nadechne, podívá se ti do očí a pokračuje: „Je tohle to, co by chtěl? Abys obětoval život pro nic? A co ostatní, kdo je povede dále? Jsi jediný, kdo to ještě zvládne, nikdo z nás neví, jak bezpečně projít horou!“
Skloníš hlavu a snažíš se rozhodnout, zda máš větší odpovědnost vůči svému příteli, nebo ti čest velí postarat se o ostatní. Když v tom uvidíš, jak se sutiny u jedné ze stěn začnou drolit. Znovu k nim přiskočíš a začneš je odhrabávat, až se dostaneš k proláklině ve skále, ve které je namáčknutý vlk snažící se dostat ven. Nejopatrněji, jak jen to jde, jí pomáháš a jakmile je venku, sleduješ, jak se mění zpět do lidské podoby. „Arvid?“ Zeptáš se s nadějí, ale ona jen zakroutí hlavou: „Stál u okraje strže, strčil mě do té prolákliny, když začaly padat kameny…“
............................
S obavami sleduješ lano, které tvůj přítel hraničář drží v rukou, zatímco stojí na okraji propasti, a jehož druhý konec má kolem pasu uvázaný Therasie stojící na plošince uprostřed skalního dómu. Musela se tam dostat přes řadu podobných plošinek, které dříve bývaly jednolitou podlahou, nyní však zůstalo jen několik ostrůvků v místech, kde byla hornina pevnější, zatímco se zbytek propadl do hlubiny. Šel jsi s ní většinu cesty přes propast, využíval své znalosti kamene, abys určil, která místa jsou bezpečná a je možné na ně šlápnout, ale posledních pár metrů jsi jí mohl jen mlčky ukazovat, kam má šlápnout a musela jít sama.
Zvedneš oči nad sebe, aby ses znovu podíval na strop posetý stovkami ostrých krápníku. Čas od času z nich kape voda a kolem tebe proudí chladný vlhký vzduch. Nezachvěješ se zimou, protože jsi už zažil horší, ale cítíš se zranitelně, protože jsi, stejně jako ostatní, musel při vchodu do této části jeskyně odložit svou zbroj, většinu zbraní a cokoli dalšího, co by mohlo způsobit hlasitější zvuk. I vaše tiché kroky čas od času stačily na to, aby se krápníky nad vámi zachvěly, zatím však drží na svém místě…
...........................
„Co jsi zjistil?“ Zaslechneš vedle sebe Mikhailův hlas a ani se na něj nemusíš podívat, abys věděl, že se mračí. Nedivíš se mu, zřítil se za vámi kus stěny skalní chodby a cesta, kterou jste sem přišli, je zavalená. Ty jsi na to však zvyklý, kameny se čas od času přesouvají, ještě není třeba panikařit. Nevěnuješ pozornost dalším rozrušeným hlasům a raději se soustředíš na strukturu skály kolem sebe. Není to trpasličí práce, to víš s jistotou. Pravděpodobně nějaká přírodní struktura, kterou v určitých místech upravily lidské ruce. Hm… možná elfské, soudě podle stáří, ale to je těžké říct.
Z myšlenek tě vytrhne další otřes a rychle se rozhlédneš kolem sebe. „Ticho!“ zavoláš polohlasem, když cítíš, jak stěna, vedle které stojíš vibruje. Kus od sebe zahlédneš Arvida stojícího vedle druidky, která má ruce sepjaté, jako by jimi tleskla o sebe a ve tváři soustředěný výraz lidí, kteří

kouzlí…

Bádání

Soustředěně jsem vraštil obočí a vnímal to, co mi magie propůjčovala. Mírně jsem při zjištěních, která mi byla odhalena zatnul čelist.
"Takže normálními postředky nebude nikdo z nás schopen zrušit tuto...."kletbu"....možná zničení to věci..."
Myslel jsem si, že odpovědi mi přinesou upokojení, avšak naopak mé nitro jen rozbouřily. Pomalu jsem dlouze vydechl a spustil ruku z gryfa, než jsem se od něj opatrně a pomalu zase trochu vzdálil a začal vnímat více své okolí a rozhovor mých společníků, který začal probíhat. Nahlas vyřčené vzpomínky a obavy mých společníků nebyly o nic lehčí.
"Celkově se vše začalo kazit od chvíle, co jsme potkali toho proklatého kouzelníka.....tak lehce se nechat napálit."
Stočil jsem pohled k ostatním. Popošel trochu blíže a založil si zamyšleně ruce na prsou. Můj pohled padl do plamenů.
"Se stavem toho gryfona nejsem schopen nic udělat, pokud by mu nepomohlo zničení té věci. Váže jej něco co se jim předává z generace na generaci.....je to něco, jako kletba. Nic aktivního, ale něco co se projeví, když je aktivován spouštěč. Velice nehezký pozůstatek magie, na které jsou mé znalosti krátké...teď. Co mi však přijde zvláštní je to, proč byli ovlivněni jen ti dva? Proč ne i třetí z gryfonů? Jakto, že jeho kletba minula?"
Zamračil jsem se, další otázka bez odpovědi.
"Pokud mi půjčíš tu krabičku, mohu se pokusit zjistit, něco bližšího i o jejím stavu Revo. Jak jsem řekl již předtím, nemám v plánu jí v tuto chvíli otevírat...."
Vzdát se možnosti poznání, bylo těžké. Velmi těžké obzvláště pro někoho, jako jsem já. Znovu jsem zatnul čelist a zadíval se hlouběji do plamenů.
"Každému z nás řekl, to co jsme chtěli slyšet. Každého zlákal příslibem něčeho po čem jsme toužili......byl jsem velmi neprozíravý, že jsem takové zmiji uvěřil.....Vůbec bych se nedivil, kdyby za naší zmatenou paměti byl také on Mikhaile."
Přisvědčil jsem, aniž bych odtrhl pohled od plamenů.
"Máš pravdu Revo, že smrt toho gryfa byla zbytečná. Bránili jsme však své životy....špatná rozhodnutí mají svou cenu a my s tím musíme žít. Zaseknout se na tom, co se stalo nám nepomůže je třeba jít dál a pokusit se udělat něco pro to, abychom vše napravili.....a vrátit tu věc, tam kde byla věci nespraví, jen je zasadí do starých kolejí. A jednoho dne přijdou další zvědavci a vše se bude opakovat, zemřou zbytečně oni, nebo gryfové."
Odtušil jsem a na okamžik přestal vnímat vše kromě plamenů.
"Bylo hodně věcí, co nám ten had neřekl. To, co tě zranilo Thero byl jakýsi červený záblesk, který tě odhodil. Pamatuji si, že ti šel Ablerich pohotově pomoci. Když jsem zkoumal, co to byla, našel jsem tam ochrannou runu. To místo bylo dobře zabezpečeno.................Když jsme odpočívali, nemohli jsme ani rozdělat oheň Arvid měl obavu, že tam nebude dostatečné proudění vzduchu a mohli bychom se zadusit......bylo to když se naše skupina rozdělila. Thera, Mikhail a já jsme odpočívali a ostatní šli někam napřed. Když jsem slyšel padat kameny chtěl jsem vyrazit hledat Revu a ostatní....Mikhail mě zastavil.......Pamatuji si, že když jsme šlí po jakési úzké cestě byl jsem neopatrný a spustil pád kamenů....mohlo to dopadnout špatně. Nechápu, jak se mi podařilo ten balvan udržet a už vůbec ne, jak Mikhail přidržel tu stěnu........Až příliš pozdě jsem dal na pocit svého Quori....měl jsem mnohem dříve nechat průchod svým pochybnostem ohledně toho hada.....Krmil nás jen pohádkami....v cestě k tomu něco získat nejsou zkratky....„Přišel jsi na správné místo. Stříbroluní, Sundabar - chtějí být bohatí, nikdo se doopravdy nezajímá o nové metody, které je možné objevit. Ale my ano, nikde jinde nenajdeš takovou příležitost, a až se vrátíme, doporučím tě do učení jednomu ze svých kolegů, kteří se specializují na výzkum zbraní. Předtím jsem to neviděl, ale nyní vím, že máš talent a ten scimitar nenosíš jen pro parádu.“.....Takové kecy a já se tím nechal uchlácholit."
Zhnuseně sám nad sebou jsem zkřivil obličej. Konečně se mi podařilo odtrhnout oči od plamenů.
"Nemám k přírodě tak blízko jako ty Revo, ale není mi lhostejná. Má přednost je vědění. A s ním se dá vykonat mnoho dobrého, stejně jako špatného, záleží jen na tom, jak je použito. A i když jsem taky kouzelník nejsem jako Muircheartach a nechci aby Arvidova oběť a oběť toho gryfa přišla úplně v niveč. Tahle celá cesta přece nemohla být zbytečná, pro nic za nic...."
Snažil jsem se tomu věřit....chtěl jsem tomu věřit.

Tíživé vzpomínky

Z Varadorových slov mi bylo málem do pláče. Sklonila jsem zkroušeně hlavu.
„ A uvědomuješ si, že jsme mu zabili bratra jenom pro zvědavost a kdo ví jaké touze? Kdyby ta věc zůstala tam, možná by si na to ani nikdy nevzpomněli.“
Zvedla jsem k němu oči plné slz. Přesto jsem se snažila je udržet. A nepomohlo ani to, jak pěkně ke mně předtím promluvila Theru, ačkoliv… bylo to tak upřímné, jak se snažila vypadat?
Varador začal kouzlit a já zůstala stát u gryfa jako tichá stráž. Ani nevím koho z nich vlastně strážím. Otřela jsem si oči rukávem, abych zahnala slzy. Poslouchala jsem, jak se baví, jak řeší to, co se dělo v jeskyni.
Pootočila jsem se k nim, ale nijak zvlášť jsem se nepřiblížila. Nepřišlo mi správné jít blíže.
Meldrassi všechno jsem pokazila… Varador se na mě zlobí…A ostatní…
Zachvěla jsem se a sevřela jsem krabičku silněji. Může za to jenom zvědavost a hamižnost čaroděje, kterého jsme ani neznali…
„ Byla tam chodba. Jiná než ostatní. Někdo z vás udělal rámus, ohlédla jsem se… A pak… nás tam něco napadlo, zakousla jsem to… Ale Muircheartach začal panikařit… nikdy nikam nevešel jako první. Byli jsme tam jako návnady. Jako něco, co může obětovat, aby to sám přežil… “
Promluvila jsem opatrně. Těžko se mi na to vzpomínalo.
„ V jednu chvíli jsem zůstala hlídat vaše věci, když jste šli do hory sami. Nesměli jste vydat žádný zvuk. Mluvil na mě. Snažil se mě přesvědčit, že je ta hora divná a… co když se o sebe sama příroda nedokáže postarat… Jenže příroda se o sebe dokáže postarat.. když do ní někdo zbytečně nerýpá…Říkal mi… že to Jinak nešlo. Že mu určitě rozumím… ale ne. Tomuhle nerozumím…“
Polínko prohořelo a propadlo se do ohně, ze kterého se vznesla sprška jisker. Dívala jsem se za nimi, jak postupně vyhasínají a ztrácejí se.
„ Šla jsem do toho jen kvůli Varadorovi. Nikdo mi nic… neslíbil… nenabádal mě, nechtěla jsem jít... Šla jsem jen, abych ho mohla chránit.“
Skousla jsem si ret a pohled mi sklouzl k ohni, k pár uhlíkům, které se odkutálely, když mezi ně spadlo rozlomené polínko.
„ Vzpomínám si, že … mě Arvid skopnul zpátky do nějaké prolákliny. Odhodil mě dost daleko, od místa, kde jsem s ním stála… stáli jsme na okraji strže, když se hora začala chvět… Zůstala bych tam jako vlk zasypaná, kdyby mě Alberich nevytáhl. Ale Arvid byl…“
Tentokrát už jsem však slzy neudržela. Několik mi jich steklo po tvářích.
„ Zachránil mi život, ale… skála pod ním se urvala.“
Dlaní jsem se slzy pokusila zastavit, ale zoufale mi to nešlo.
„ Byl úžasně vnímavý. Dokázal Yaru uklidnit, když se jí tam nelíbilo. Záleželo mu na přírodě… Pokusila jsem se dotknout magií kamenů a skála odpověděla dalším otřesem…“
Tiše jsem vzlykla. Stála jsem tam osamělá, nesvá. Rozrušená a zmatená. Vzpomínky na jeskyni byli mlhavé, rozkouskované a zmatené. Nebylo to v pořádku. Já se necítila v pořádku.
„Yara zůstala s Alberichem a Vánkem.“

Mlhami vzpomínek

Po kouzelníkově vzoru jsem si zul boty a svlékl plášť a následně se i vysoukal ze zbroje, přičemž jsem musel být extra opatrný, aby se mi kroužky nezachytávaly o chlupy z veverčí oháňky. Následně jsem z batohu vytáhl kus hadru a začal zbroj pečlivě otíratblízko tepla plamenů, abych zabránil reznutí kroužků. Po chvíli jsem zhodnotil, že bude lepší když si sundám i košili, silná látka byla nacucaná vodou a tak jsem jí vyždímal a dal také k ohni proschnout.

Na břehu jezera jsem chvíli pátral skrčený u země a nakonec se vrátil s velkým, plochým řičním kamenem. Sedl jsem si na překřížené nohy a začal dlouhými pečlivými tahy brousit ostří sekery, zatímco jsem poslouchal Theřino vyprávění. Nakonec jsem zamračeně vzhlédl od práce a pokýval hlavou.

"I mně kouzelník slíbil přesně to, co jsem potřeboval slyšet. A i já mu na to skočil. Nevyčítej si nic, Therasie, je...byl to mazaný bastard," odfrkl jsem si a přejel ostřím po kameni o trochu silněji, než bych musel. "Vzpomínám si, jak se kroutil, když jsem ho držel pod krkem, jak sliboval, že mi v Kamenné Hůrce pomůžou vykovat meč a že k tomu potřebuju svůj měsíční kámen," bezděky jsem se amuletu dotkl.

"Když jsem tě viděl zraněnou... v té jeskyni...byl bych ho asi uškrtil, kdyby mě Arvid nezarazil," mračil jsem se, když jsem z mlhy tahal útržky toho, co se stalo. "Kouzelník trval na tom, že musíme zůstat tiše...vzpomínám si, že se od nás v jednu chvíli Reva oddělila, v nějaké chodbě, kterou šla prozkoumat. A pak...se strhl zával? Slyšeli jsme padat kamení..."

Promnul jsem si čelo, bylo tak těžké to skládat dohromady. Všechno bylo tak zpřetrhané, nejasné...

"Přešli jsme do části, kde jsme si museli sundat zbroj a všechno co dělá hluk. Byl to nějaký úzký chodník. Já a Varador jsme tam čekali, zatímco ostatní šli napřed. Strhl se v jednu chvíli další sesuv kamení, myslím," to, že ho asi spustil sám kouzelník, jsem moudře vynechal, v té náladě v jaké ostatní byli.

"Poslední, co si pamatuju, je jak Reva a Arvid nahlíží do tunelu někam dál, hlouběji do hory, Reva zrovna dokončila nějaké kouzlo a Alberich nám chtěl něco sdělit...ale už si nevzpomínám co. A dál...dál už je jen mlhavo. A vůbec nedokážu odhadnout, jak plynul čas mezi jednotlivými záblesky vzpomínek..."

Sevřel jsem pevněji topůrko sekyry, až mi zbělaly klouby, když jsem vyslovil myšlenku, která mi už nějakou dobu vrtala hlavou.

"Když jsme vyšli z jeskyně ven, byli jsme zmatení. Dezorientovaní. Sotva funkční. Všichni...kromě našeho zaměstnavatele. On jediný se zdál v pořádku prašivec," odplivl jsem si do ohně a vzhlédl k ostatním. "Co když naše chybějící vzpomínky nezpůsobila jeskyně...ale on?"

Cesta vybraná a zamlžená

"Ah... do-dobře," pronesu trochu zmateně a překvapeně, když Var odmítne Mikhailovu pálenku. Raději ji pečlivě zavřu a položím vedle sebe, aby se jí nic nestalo. Jednám s tím opatrně a jemně jako kdyby se jednalo o něco cenného.

"Hm, jo, taky si myslím, že to zvládne," zamumlám v souhlasnou odpověď Varadovi. Ačkoliv mi neposkytl žádné důkazy, hodlala jsem se jeho názoru chytnout a držet se jej jako skálopevné pravdy. Bylo příjemnější věřit, že si Alberich k nám najde cestu, než že jsme ho nechali napospas samotného jen s těmi dvěma zachráněnými muži.

Zatímco se nahřívám u ohně, zaslechnu zkroušený hlas naší druidky. Ohlédnu se na ni a krátce ji přelétnu pohledem.

"Já vím, Revy, myslela jsi to dobře. Máš dobré srdce, bíjící pro všechno živé," pronesu konejšivě a povzbudivě se na ni usměji, ačkoliv mě to stojí dost sil. Pohled mi krátce zavadí i o krabičku v jejích rukách. Jak moc bych chtěla zjistit, co se skrývá uvnitř. Pro tu věc jsme přece tolik riskovali. Varador se mezitím ujal slova a byl méně shovívavý ve své odpovědi než já. Sklopila jsem pohled od Revy a přitáhla jsem si nohy k bradě. Objala jsem si nohy a položila si bradu na kolena.

"Měli byste se taky zahřát u ohně, ať nenastydnete," zamumlám s bradou stále opřenou o kolena. Ihned v hlavě slyším hlásek, který mě upozorňuje, že takhle neartikuluji správně, že takhle se správně nemluví, že takto akorát mumlám. Avšak nechám Varadora, aby prováděl ten svůj rituál a Reva, aby mu buď pomohla, nebo si sedla k nám.

Trhnu s sebou i dlaněmi, když oheň po několika minutách vylétnou jiskřičky pod hořícím polenem. Hlasitě si povzdechnu a svěsím ramena. Zavrtím nad sebou hlavou a trochu si poposednu od ohně, ať nesedím tak blízko. Ohlédnu se přitom po Varovi a jeho kouzlení u griffona. Zřejmě už byl u konce svého obřadu. Opět jsem se stulila do klubíčka, jen jsem si bradu nepokládala na kolena.

"Stejně je to zvláštní. Když jsem tě Mikhaile v Sundabaru potkala, netušila jsem, jak dlouhá bude naše společná cesta. Vlastně, když jsem slyšela poprvé, že jdeš do Kamenné Hůrky, tak jsem byla naprosto nadšená tím, že bych se konečně mohla dozvědět něco o Netherské říši," promluvím do ticha večera a nakonec se uchechtnu. Ani se neobracím na Revu a krabičku. Dost důkladně si ji umím představit. Potřesu hlavou, až se mi neupravené bílé vlasy rozsypou přes ramena.

"Zvláštní, jak mají přání se někdy zvláštně vyplnit, že? Když jsem se z Kamenné Hůrky na tuhle cestu vydávala, jako jeskyni jsem si představoval hlubší proláklinu ve skále, kde bude na polštářku ležet předmět, nad kterým mistr Muircheartach pronese pár slov, vezme jej, schová do svého pláště, a vrátíte se zase zpět. To, že jsem se příšerně spletla jsem pocítila až když jsme vstoupili do jeskyně a chodba se začala mírně svažovat dolů do tmy.

„Představ si ty příběhy, které budeš vyprávět!“ hleděl mi mistr Muircheartach přímo do očí a s horlivostí herce na jevišti mě přesvědčoval o tom, proč jít dále. Teda... už tehdy jsem věděla, že nemáme jinou možnost...

„Jsme v Netherských horách opředených legendami o mocné říši dávných mágů! Sídla draků! Lidé budou stát fronty, aby si vyslechli tvé příběhy.“

Tehdy jsem to nechápala, ale prostě se mu podařilo zabrnkat přesně na tu strunu pýchy, co mě donutila pokračovat. Ta stejná, co mě donutila ho poslechnout na slovo a jít pak pro tu krabičku a zazpívat jí. Bůh ví, co jsem tehdy spustila, když jsem měla to lano kolem sebe a šla jsem ji vyzvednout z toho kamenného piedestalů." Odfrknu si s pohledem do ohně, pohrdajíc sama sebou. "Možná proto mě musel Alberich ošetřovat. Možná jsem jí otevřela a už mi stihla ublížit. Už od té doby, co jsem slyšela v hostinci mágy rokovat o tom, co se děje tady v horách, že sem chodil nějaký mocný čaroděj zpívat, jsem toužila po tom, aby to byla pravda, abych o tom mohla zpívat, abych odkryla historii Netherské říše, nahlédnout za oponu... A co z toho. Spousta bolesti, chybných rozhodnutí a děravých vzpomínek z té prokleté jeskyně..."