Příspěvků: 346

Hraje se Dvakrát týdně Vypravěč Spellbinder je offlineSpellbinder

Družina

Postava Therasia je offline, naposledy online byla 06. května 2024 21:55Therasia

Postava Mikhail je offline, naposledy online byla 29. dubna 2024 11:53Mikhail

Postava Alberich De`Ath je offline, naposledy online byla 01. srpna 2022 21:53Alberich De`Ath

Postava Varador Tishari je offline, naposledy online byla 07. května 2024 12:01Varador Tishari

Postava Revalia „Reva“ Meldrassen je offline, naposledy online byla 07. května 2024 12:19Revalia „Reva“ Meldrassen

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Varador Tishari - 25. února 2022 07:19

Neklidná mysl

Na okamžik jsem se ztratil ve svých myšlenkách a své společníky moc nevnímal. Upíral jsem zrak spíše k obloze a okolním skalám. Zamyšleně jsem si je prohlížel a ke své nespokojenosti shledával mnoho možných úkrytů pro toho velkého tvora, ale ani stopu po jeho přítomnosti. Dokonce jsem se chvíli i mírně mračil, než mne ze zamyšlení vytrhla až myšlenka Revy. Mírně jsem sebou cukl a slétl očima k ní.
"Ano....ano jsem jen.....dělá mi starosti ten tvor, co jsme ho viděli včera. Určitě tu má někde hnízdo a loviště."
Odtušil jsem, byla to neklidná myšlenka, která mne neopouštěla. Možná bylo štěstí, že se naše problémy stočily na chvíli k něčemu jinému. Slétl jsem očima na podloží, ve kterém Reva viděla nemalé rozdíly, pro mé oko tam zase takové rozdíly nebyly. Hold, co se týkalo přírody byla na tom Reva úplně někde jinde. Já byl spíše na knihy a staré texty. Lehce jsem se usmál, když se ujala našeho vedení s jistotou, kterou jsem u ní často nevídal.
"Nebyla by špatný vůdce."
"Dobře."
Kývl jsem a když jsem viděl, jak se naše pěší kolona dala do pohybu zařadil jsem se až na její konec. Následoval jejich kroků a věřil Revině úsudku. Navíc byl jsem jeden z těch lehčích ze skupiny, takže pokud by někdo podloží náhodou poškodil, je větší šance, že unese mě, než někoho dalšího těžkého. Z vršku batohu vykoukla zvědavá hlava. Přes rameno jsem se ní usmál.
"Jen tam zůstaň lenochu, ale mám pro tebe úkol. Hlídej nám záda a koukej i k nebi, kdybys tam zahlédla nebezpečí dej mi vědět."
Zašeptal jsem Nishe do ucha a podrbal ji, než jsem se začal plně soustředit na cestu. Mít jedny oči vzadu navíc se vždy hodí. Při jednom z kroků jsem se na okamžik zastavil a polil mne studený pot.
"Gryf...měl by tu mít někde hnízdo, ale nikde vidět není ani památky po něm. Žádné zbytky kořisti, po drápech ani výkaly, pokud by to bylo jeho loviště byla by docela slušná šance, že na něco z toho narazíme........mohl by to být...."
Polknul jsem a bezděky utekl na chvíli pohledem k nebi a pak zase zpátky na ostatní.
"Ne nebyl to přeci druid a ani Reva se neumí měnit do takových tvorů. Možná by to s více zkušenostmi zvládla, ale......mohl být ten gryf náš vypočítavý kouzelník, který jen nahrál svou smrt a pak nás hledal, aby získal to proč přišel a nás vyškrtl ze seznamu? Ale proč by to dělal, proč by to dělal takhle složitě....hmmm...."
Neklidná myšlenka, která se mi rozvíjela myslí mne nepřívětivě rozptylovala a o to obtížnější bylo soustředit se na to, kam jdu, ale snažil jsem se. Možná bych si o tom měl v příhodnější chvíli promluvit s ostatními.

Therasia - 23. února 2022 21:36

Záchránci, kam se jen podíváš

Ani si neuvědomím, že Mikhaila držím stále za ruku, když se dívám na zeminu a snažím se marně vzpomenou na cokoliv užitečného. Dost jsem věřila tomu, že se mi něco vybaví, protože včera večer - a upřímně řečeno i během snů - jsem si na dost věcí vzpomněla, co se týkala mého života tehdy a tam. Jenže teď moje vzpomínky skotačivě skáčí a utíkají se schovat do lesa nevědomí jako děti prchající dál od zodpovědných rodičů, sotva jim je poskytnutá možnost se "na chvíli vzdálit". Nespokojeně propustím prach a hlínu přes své prsty, než jsem donucena zvednout zrak k volající Revě. Překvapením mi vyjede obočí nahoru, když se zvedám a rozhlížím se kolem.

*Jak to, že jsem si toho nevšimla? Byla jsem tak rozptýlená otcem... Mikhailem?* napadlo mě, když teprve tehdy jsem si uvědomila, že stále svírám jeho ruku. Zmateně odtáhnu od něj ruku a promnu si zmateně krk.

"Dobrá práce, Revo," pochválím uznale naši novou průvodkyni, která vrhla stín na proslulé elfské zrakové schopnosti. Ale co, já říkám, ještě že ji máme s sebou! Nechám ji projít dopředu, aby nás vedla. A následně podle mého nejlepšího vědomí a svědomí následuji její kroky společně s Mikhailem poblíž. A ten opět dokázal, že má zlaté starostlivé srdcem, díky němuž mi dobrovolně a sám od sebe pomáhal v náročnějších úsecích. V momentech, kdy se nemusím soustředit, si říkám, že tenhle stříbrem políbený muž ve vlasech by byl skvělý učitel a otec. Ale abych se příliš nelitovala a neříkala si, jak jsou některé věci v životě nefér, obrátím svou pozornost k našemu zádumčivému trpaslíkovi.

"Na to, jak jsi malý, máš opravdu rychlý krok, Alberichu. Jsi hodně zvyklý cestovat...?" zeptám se ve snaze navázat s ním konverzaci a ujistit se, že to, co jsme viděli v jeskyni není nějaká předehra k šílenému amoku, či hůř - kanibalismu. Vykouzlím přitom na tváři svůj nejmilejší a nejvřelejší úsměv, kterého jsem schopna, aby si náhodou nemyslel, že si z něj utahuji.

Mikhail - 23. února 2022 19:43

Je to sice těžší cesta...

Potřásl jsem hlavou, teď nebyl čas zabývat se něčím jiným. Posunul jsem si batoh a štít tak, aby mi pokud možno nepřekážel v pohybu, pořádně utáhl přezky. A když jsem si byl jistý, vydal jsem se po trase, následujíc Revu, snažíc se šlapat tam, kam šlapala ona. Na těžkých úsecích a nebo když bylo potřeba se posouvat z jednoho kamene na druhý, pomáhal jsem Theru - půlelfka je hubená a lehoučká, pro mě nebyl problém jí prostě stabilizovat, někam vytáhnout a nebo naopak spustit, když bylo potřeba.

Napadlo mě, že bych ji mohl nést na zádech ale...i když mi Theru připomíná mou malou Ester...tak jí není. Není to malé devče, ale dospělá žena a já jí nechtěl urazit.

Revalia „Reva“ Meldrassen - 20. února 2022 15:04

Nebezpečná stezka

Zatrnulo mi, zvuk, který se pod námi rozléhal, naznačoval poněkud větší volný prostor, pod našima nohama. Rozhlédla jsem se znovu kolem, pečlivě jsem sledovala kameny a půdu kolem nich a to, co tu bylo, bylo jedním slovem… nebezpečné.
„ Alberichu!“
Zavolala jsem na našeho trpaslíka, který se rozhodl, že jeho cesta je jednoznačně správná a hodlal se po ní vydat do téměř jistého propadla. A za ním i Mikhail a Theru a nakonec i Var…
„ Nechoď dále, než k tobě dojdeme!“
Ještě jednou naposledy jsem pro jistotu zkontrolovala jestli… jestli jsem se nespletla, pokud ano, byla by to fatální chyba. Jenže tady to do sebe zapadalo.
„ Dejte si pozor, kam šlapete. Pod námi je dost rozlehlý dutý prostor, možná i voda, vzhledem k tomu, že tady se žádná neudrží a je tady spousta proláklin, kudy odtéká.“
Podívala jsem se na Varadora. Byl podivně napjatý.
Jsi v pořádku?
Starostlivě jsem mu položila ruku na rameno a lehce stiskla.
Za chvíli budeme pryč.
Pousmála jsem se, zamířila jsem k Alberichovi, abych ho vyvedla na bezpečnější místo a i skupinu provedla na bezpečnější cestu.
„ Nepůjdeme trou vzhledově příjemnější cestou, hrozí, že bychom se mohli propadnout.“
Prošla jsem kolem Mikhaila, ale neodpustila jsem si mírný úsměv směrem k Theru. Jediná se zajímala o to, co jsem zahlédla. Já chápu, že spěchají, abychom se tu náhodou nesetkali s nějakým nebezpečím, ale to neznamená bezhlavě se vrhnout do propasti.
Protáhla jsem se kolem nich směrem k Alberichovi.
„ Opatrně se kousek vrať. Tahle cesta není bezpečná.“
Počkala jsem, než se dostal na bezpečnější podloží, teprve potom jsem se vydala na cestu po popadaných kamenech. Nebude to příjemná cesta, bude to klouzat, ale rozhodně raději trochu odřená, než propadlá někam do hlubin.
„ Jsou tu místa, která by nás nemusela unést.“
Ukázala jsem na barevně odlišnou zeminu a uvolněné kameny. Sama jsem se vydala první, cestou, která mi přišla bezpečnější. A pokud je moje teorie špatná, alespoň se snad nestane nic ostatním, pokud se náhodou propadnu já.

Mikhail - 18. února 2022 14:47

Ten hajzl

Pomalu jsem sestupoval níž, směrem k Alberichovi a soustředil se na cestu před sebou - ale Revino varování mě naštěstí zastihlo včas. Zastavil jsem se a rozkročil pevněji, abych získal stabilitu. Nebyl jsem si jistý, co se děje, ale důvěřoval jsem ostatním, že rozhodnou správně.

Pokud se reva chtěla dostat do čela průvodu, aby nás mohla vést bezpečnou cestou, nechal jsem jí projít. Vypadalo to, že se v tom vyzná lépe nežli já. Ale necítil jsem uraženou pýchu nebo něco podobně hloupého. naopak, byl jsem rád, jak se všichni doplňujeme, každý přinášíme do téhle skupiny něco nového, užitečného a úžasného.

Jaký to byl rozdíl oproti tomu, když jsme se všichni vymotali ven z té hrozivé jeskyně, všichni zmatení a nejistí, s dírami v paměti a prázdnými pohledy. Tedy kromě čaroděje...který... jako jediný z nás...spíš než zmateně a ztraceně...vypadal...vyděšeně....

...Počkat...

Oči se mi rozšířily, když do mě ta myšlenka uhodila jako blesk. Co když...co když to nebyla náhoda, past a nebo zhoubný vliv jeskyně...co když...

Rychleji jsem se nadechl, abych tu myšlenku, která mi v hlavě hlomozila jako ječící banshee, vychrlil na ostatní. Ale...ne. Ne teď. Jsme v nebezpečné oblasti a musíme se soustředit. Až bude v bezpečí, bude času dost.

A třeba se mýlím. Třeba. Doufám...

Vypravěč - 13. února 2022 00:05

Nejsnadnější a nejrychlejší cesta nemusí být ta nejstabilnější

S pohledem upřeným na kamení zvažovala Reva postupně jednu za druhou všechny alternativy, které jí přišly na mysl a posléze i ty, které našeptávali ostatní. „Moment! To je ono!“ Usměje se spokojeně, když jedna z těch vět zapadne jak kousek skládačky na správné místo. Otočí hlavu, aby pohlédla zpět směrem ke skále, kde všichni nabírali vodu, a protože již ví, po čem se má dívat, nedá jí moc práce zjistit, že praménky vody mizí mezi skulinami skály, a když přiloží ucho ke spáře, uslyší, jak se voda rozbíjí o skálu a zvuk se nese dutým prostorem, který se pod nimi nachází. Ozvěna však mizí v hlubinách a není lehké říct, jak prostor pod nimi vlastně vypadá.

Narovná se a ještě jednou se rozhlédne. Kameny, po kterých již pomalu Mikhail a Therasie začínají přelézat směrem k Alberichovi, aby posléze společně šli dále po cestě, kterou vyhlédli shora, vypadají stejně jako ty, které zůstaly nahromaděné na některých plochých částech okolních skal a ona je nyní schopná rozpoznat je od ostatních, které vypadají, jako by v údolí ležely mnohem, mnohem déle (15+6 = 21, úspěch).

„Alberichu!“ Zavolá na trpaslíka, když rychle doběhne pár kroků k místu, kde se svah začíná svažovat a vidí, jak trpaslík stojí kousek od místa, které barevně naznačuje přítomnost starší horniny. Má obavu, že ta barevně odlišná místa nemusí být tak stabilní, jako ta, která udržela popadané kamení.

„Nechoď dále, než k tobě dojdeme!“

Alberich se na ni podívá a pustí z očí Aerii, která se chvilku nehýbe, ale pak dá pokývnutím hlavy najevo, že ho slyšela. Zhluboka se nadechne, otevře oči a podívá se na klerika. Následně upře pohled na Varadora, k němuž se stočila klerikova pozornost předtím, než si ji převzala Reva.

Kouzelník se nemůže zbavit nepříjemného pocitu v zádech, jak se usilovně snaží pohledem najít griffona, na kterého je večer upozorňovala Thera. Má pravdu, mohl by tady hnízdit, ale ať se dívá, jak se dívá, nikde po něm žádné stopy nevidí. Je to zvláštní, tohle místo by pro něj bylo jako dělané, ale přesto se zdá, že zde žije málokteré zvíře, ať už létavé, nebo nikoli (hod na vnímání: 18+1 = 19).

Druidčino zavolání zastaví uprostřed kroku i Mikhaila, jenž se více než na své kroky soustředí na ty Therasiiny, aby se ujistil, že ji vede bezpečnou cestou. Stále ji bezděčně drží za ruku, když se bardka shýbne ještě jednou, aby znovu překontrolovala půdu, která se jí ještě před chvilkou zdála normální a neviděla na ni nic zas tak zvláštního, přinejmenším ne něco, co by si vybavovala z knih otcovy knihovny. V hlavě se jí zformují slova „moréna“ a „till“, ale nějak se jí nedaří dát je do souvislosti s tím, co vidím kolem sebe, protože to neodpovídá typickým obrázkům z knih. Dokonce ani jezero tady nikde není! (6+3 = 9, neúspěch).

//Reva bude schopna říct vám, kam šlápnout, abyste se pohybovali po těch popadaných kamenech, i kdyby to nebyla ta nejjednodušší cesta – a nejschůdnější (tj. nejjednodušší) cesta bylo to, co jste hledali hody na survival (jedná se pravidlově o náročný terén).

Může vás navigovat, ale jen ona to bude moci říci se stoprocentní jistotou, která cesta je bezpečná. Vy ostatní budete mít šanci 50/50 (pokud vám Reva řekne, po čem se máte dívat), že to poznáte správně, pokud nevymyslíte způsob, jak tento problém překonat.

//Alberich má více štěstí než rozumu, že se zastavil včas.

Therasia - 06. února 2022 21:43

I kámen má svůj příběh

Ta zvláštní otcovská energie mi vykouzlila na tváři úsměv, o němž jsem předpokládala, že vydrží celý den, když jsme s Mikhailem doplánovali naší cestu dolu. Bylo to zvláštní být takto podporována a cítit se členem skupiny, členem, co o něčem rozhoduje. Takže když se ozvala Reva s tím, že našla vodu, s poděkováním a tím jemným, ale odolným úsměvem, jsem podala Mikhailovi svůj měch na vodu. Měla jsem tak čas znovu se podívat po našem sólistickém trpaslíkovi, který se díval do prázdného prostoru před sebou.

*Měla bych s ním promluvit, Arvid měl k němu blízko... Tedy, asi...* napadne mne.

Avšak, než se třeba k tomu odhodlám, tak se ozve znovu Reva s velmi zajímavou otázkou. Je pravda, že sice jsem viděla, že tu není podmáčená cesta, ale neuvědomila jsem si, co to znamená vzhledem k tomu, jak vydatně včera lilo. S téměř mnišským "hm" se rozhlédnu kolem a hledám nějaké vodní brázdy, nebo náznaky toho, proč by zdejší krajina do sebe nepojala víc vody, abychom ji v ní viděli ještě takto z rána.

"Může to být důležité. Větší praskliny by mohly znamenat křehkost půdy pod našima nohama. A já nevím jak vy, ale já nepotřebuju další dlouhý pohled do obří propasti pode mnou..." zastanu se trochu Revy při Mikhailově otázce. Při seskakování z jednoho z větších schodů přijmu Mikhailovu nataženou ruku pro pomoc a druhou druhou se přidržím země a promnu si pak kousíčky půdy mezi prsty, abych si sama udělala obrázek o tom, po čem to vlastně jdeme a jestli si nevzpomenu ze svých studií na něco o udržování vody těmito horninami, jejich vytvoření a jejich pevnosti.

(6 + 3 nature)

Alberich De`Ath - 05. února 2022 20:14

Cesta údolím

„Chápu...“ odpovím jí tiše a pozoruji jen málo zřetelný obrys snažící se schovat sám do sebe. „Už je to pryč. Dávno... Vím, že je to těžké, ale bude zase lépe.“ zkusím ji aspoň trochu utěšit i když ve skutečnosti vůbec netuším, jak se asi musí cítit. Trochu mě překvapí, jak se naši hraničáři dohadují o vodě. „Mě to divné nepřijde. Většina vody stekla pod balvany, zbytek vysušil vítr. Dole bude vlhko dost.“ pokynu neurčitě směrem dolů ze svahu, kde podle mě určitě bude aspoň nějaká malá bystřina a snad i víc věcí k jídlu než těch pár ubohých keříků choulících se tady bez nějaké možnosti většího růstu. „Jinak souhlasím s Varadorem. Měli bychom co nejdřív zmizet z tohohle svahu. Jsme tu moc na očích a bez možnosti se jakkoliv krýt.“ odpovím našemu kouzelníkovi. Nečekal bych, že zrovna mág přispěje s nějakou opravdu užitečnou radou ohledně přírody...

Varador Tishari - 02. února 2022 14:59

Cesta údolím

"To je dost možné, však víš, že co se zeleně týče, tak jsi měla vždy lepší přehled."
Usmál jsem se na Revu, když mě opravila. To, že jsme nakonec našli vodu, bylo velice vítané. Stejně, jako Reva i já si doplnil vak na vodu a při jednom jsem se trochu i napil ze zdroje.
Když jsem se narovnal, stejně, jako Reva i já si povšiml, že se nám ostatní vzdálili. Počkal jsem však na svou společnici a vracet jsem se začal až s ní.
"Nějaký podzemní zdroj tepla by tu klidně být mohl, ale nevím, jak se taková půda chová, takže to nemusí být třeba rozeznatelné vždy nebo vůbec pokud je to někde hlouběji. Každopádně je to zajímavý úkaz, a nám přijde jen vhod, protože sucho znamená, že nám nebude půda podkluzovat pod podrážkama bot. Takže v tomto ohledu mi sucho vůbec nevadí."
Nadhodil jsem svůj pohled na věc a zaputoval pohledem k obloze.
"Co by mě na vašem místě trápilo více a nač bychom si měli dát pozor, je ten gryf, kterého jsme viděli včera. Může tu mít na některém z okolních skalisek hnízdo, nebo loviště."
Aniž bych čekal nějak více, na vyjádření svých společníků, začal jsem pátrat očima po okolních vršcích, ve snaze zahlédnout náznaky gryfova hníza, nebo jeho přítomnosti.
"Gryfové bývají velice inteligentní tvorové, ale pokud by chránil mladé, nebo byl ovlivněný tímto místem, nějak špatně, nemuselo by být setkání s ním dvakrát bezpečné."
Přemítal jsem u toho.

Mikhail - 01. února 2022 11:12

Cesta

Když jsme našli cestu, ohlédl jsem se, jak jsou na tom ostatní a vida, že našli nějakou vodu, vzal jsem svůj poloprázdný měch (a pokud dovolila, tak i Therasiin) a doplnil obě nádoby z jednoho z tekoucích pramínků vody. Když byly oba měchy skoro plné, zase jsem je zašpuntoval. V pramínku jsem si pak opláchl ruce a obličej studenou vodou, abych se trochu probral.

Na Ravinu otázku jsem reagovat pokrčením mohutných ramen. "Těžko říct. Třeba tu jsou nějaké podzemní jeskyně, kam to steklo skrz praskliny a průrvy?" Podrbal jsem se ve vousech na tváři a podíval se zpátky směrem k bardce a trpaslíkovi. "Myslíš, že je to něco důležitého?" Naklonil jsem hlavu ke straně.

"Třeba když půjdeme dál, narazíme na další stopy," lehce jsem se usmál, otočil se a došel zpátky tam, kde stála Therasie. Pomalu jsem jí obešel a vydal se opatrným, rozvážným krokem po stezce, tak, abych šel před Theru, které jsem doporučil, že se mě může chytit za ramena, pokud se bude cítit nestabilní.