Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hlubina propasti
Družina
| |||
 | Krásné ráno „ Máš, drahý.“ Usmála jsem se na Varadora, po jeho pěkném popisném proslovu. Ach ty knížky… „ Ale na borůvky je ještě brzy, celkově na plody. Ale možná tam bude maliník nebo ostružiník už zase zelený a půjdou nasbírat alespoň lístky na čaj.“ Pousmála jsem se. Moc toho tu nerostlo, bohužel. Ale aspoň vodu jsme našli. S Varadorovou pomocí jsem posbírala, co se dalo. Přesto bylo minimálně zvláštní, že tu bylo tak málo vody. Vždyť v noci lilo a ne zrovna málo. Yaru sem vždy postavila na kámen poblíž, ať se mi v nabírání neplete, a samozřejmě i jí jsem dala napít. Na zavolání Mikhaila a Theru, jsem zvedla hlavu. Byli už trochu dál, zdrželi jsme se. Už už jsem se chtěla rozejít za nimi, když jsem se ještě na chvíli zarazila. Za jedním z větších balvanů jsem si všimla několika větviček. S úsměvem jsem vyrazila tam. „ Chvilinku prosím!“ Houkla jsem na ně, když jsem se sklonila u borůvčí, Yaru na chvíli odstavila a začala jsem je obírat o drobné světlé lístky. Nic moc lepšího tu nevidím, ale aspoň se večer zahřejeme čajem, a kdo ví, třeba cestou narazím ještě na něco dalšího. (domluveno s pj) Jakmile jsem se zvedla, pískla jsem na Yaru a vydala jsem se i s ní za ostatními. Bezděky jsem se otočila ještě na chvíli zpět a trošku zaraženě upřela svůj pohled na místo, kterým jsme prošli. „ Nepřijde vám zvláštní, že i když tu tak strašně v noci lilo, že tu není voda? Jen něco málo na kamenech… ale vody je tu… podezřele málo.“ Zamračila jsem se. Ani jsem ostatní nedošla, sklonila jsem se k zemi a dlaň položila na vyschlou zem. Přejela jsem po ní. Zůstala jsem chvíli dřepět u země. „ Kdyby se svezl svah, zůstalo by tu opravdu hodně stop, rozryté bahno, ale tady je úplně sucho… Hm… kdyby to byl… podzemní horký pramen, cítili bychom to teplo ne?“ Zamračila jsem se a začala jsem kolem pátrat pohledem, jestli nezahlédnu něco dalšího. „ Nevidíte tu nic zvláštního?“ | ||
| |||
 | Cesta do údolí „Nejsem si úplně jistá,“ pošeptá Alberichovi Aerie, zatímco se rozhlíží kolem. | ||
| |||
 | Na cestách "Těžko říci, jeden u ní nikdy neví." Usmál jsem se sám pro sebe, kdy jsem odpovídal Revě. Bylo to úlevné pomalu ale jistě opustit to nemilé místo plné nepříjemných vzpomínek. S každým krokem z hor se mi šlo o to lépe. Nisha usoudila, že její tlapky jsou moc cenné na to, aby se trmácela po skaliskách vedle mě a tak se mi, jako obvykle naložila na batoh. Koutkem oka jsem k ní s úsměvem slétl a podrbal jsem jí za uchem. "Lenochu." Pokáral jsem jí na oko. Alberich kráčel nejvíce vepředu a v podstatě nás část cesty vedl. Já šel tak nějak více vzadu. Nespěchal jsem, dával jsem si pozor pod nohy, přece jen nejsem žádný horal a navíc proč si neužívat hezký výhled, když to lze. Kdo příliš spěchá většinou cíle nedojde. Všichni se zdáli být v trošku lepší náladě, což byla příjemná změna. Dokonce Mikhail začal Theře ukazovat a vysvětlovat, co nalezne v širém okolí, když se začali bavit kudy se nejlépe dát. Na okamžik jsem se zastavil a nadechl jsem se čerstvého vzduchu. Bylo to příjemné, rozhlédl jsem se kolem a pak jsem zabloudil pohledem k Revě. "Pravda se zásobami na to moc dobře nejsme. Pomůžu ti s tím. Přece jen více očí víc vidí a víc hlav víc vymyslí." Usmál jsem se a dohnal jsem jí pár rychlejšími kroky. "Pokud jde o jídlo zkusil bych některé nižší křoviny, dost možná by tu mohly růst borůvky, maliny, nebo jiné drobné lesní ovoce. Budeme muset nejspíše sejít z pěšiny. Pokud tu něco roste, tak tam, kde je vyšlapáno budou obrány. Hmmmm a vodu bychom mohli vidět ve slunci se blyštit, z nějakého vyvýšenějšího místa. Nejspíše tu budou spíše menší pramínky skryté mezi skalisky, než nějaká větší strouha. Každopádně čím více zeleně tím větší šance, že bude blízko zdroj vody. Mám pravdu?" Usmál jsem se na Revu a zamířil s ní, abych jí asistoval. Mohl jí upozornit, když bych si něčeho všiml a byl jí k ruce, kdybychom se potřebovali dostat do špatně přístupného místa. (Pomáhám v hledání Revě) | ||
| |||
| Krásné ráno „ Shoda náhod, nebo dobře mířená rada tvého opatrovníka?“ Usmála jsem se na Varadora mlčky. Chvíli jsem ho pozorovala s mírným úsměvem, obzvlášť, když pochválil snídani a tak nějak jsem vytěsnila starosti s kostmi a naším trpaslíkem, který bohužel nejspíše zrovna moc sladkým věcem neholdoval. Ovšem zmínění o čaroději a hůrce mi úsměv vymazalo. Zabalení jsme byli všichni vcelku rychle, jen mi přišlo, že jsem trochu zdržovala, když jsem umývala ještě nádobí. Každopádně téměř mi došla voda a mám takový neblahý pocit, že nebudu jediná, kdo zásoby vody bude potřebovat doplnit. A možná ne jen vody. Já jsem dost svých zásob využila, mám obavu, že i Var a kdo ví, jak na tom byli ostatní. Alespoň, že byl krásný den. Ráno bylo sice trošku chladné, ale tady v těchto místech asi nic moc neobvyklého, ale červánky a následně i modravá obloha značily podstatně lepší počasí. Následovala jsem ostatní víceméně poslední, Yara létala vysoko nad námi, jako by snad mohla určovat náš směr, o kterém však neměla pořádně tušení, jen si nás jednoduše hlídala, abych jí nezmizela z dohledu. Cestou jsem se rozhlížela kolem, nejen kvůli tomu, abych náhodou někam nezapadla, ale i kvůli užitečným prostředkům, hlavně po nějaké studánce a případně i po jídlu. Budeme je potřebovat. Ať už je budeme muset někde koupit, což v tuhle chvíli asi nehrozí, anebo najít. Yara na chvíli přerušila mé pátrání, zaslechla jsem ji, jak z výšin zakřičela. Natáhla jsem ruku s rukavicí, nastavenou tak, aby mohla pohodlně Yara dosednout. Hned jak zaryla drápy do pevné kůže, usmála jsem se a pohladila jsem ji po břiše. Potřebovala čas od času odpočinek, kvůli kdysi zraněnému křídlu. Chvíli jsem ji pozorovala, ale ostatní už pokročili, takže jsem musela za nimi, než se mi povede se náhodou ztratit. I když. Tady asi spíš někam zapadnout. „ Měli bychom najít vodu a něco k jídlu. Já už víceméně vodu nemám a zásoby se tenčí.“ Promluvila jsem k ostatním. „ Jestli se Theru a Mikhail věnují hledání cesty, můžu se podívat po zásobách já.“ Usmála jsem se. Znovu jsem začala pátrat, okolo nás a následně i po cestě. Yaru jsem později opět vypustila, když už se zdálo, že může znovu letět. // Hledání jídla a vody 12+6 | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Opět venku Mlčky se s ostatními nasnídám, i když většinu snídaně od Revy přenechám ostatním. Sám si posloužím spíš jednoduchým sušeným masem a už tvrdým sýrem ze svých věcí. Cestě příliš pozornost nevěnuju, přece jen jsem toho po horách nachodil asi víc než všichni ostatní z družiny dohromady. Ostatní se asi budou naskytnuvším se pohledem, ale já pokračuji - byť pomaleji - pořád dál po staré stezce. | ||
| |||
| Na skalních úbočích Včerejší den byl vyčerpávající, ale protože jste šli všichni spát brzo, nečinilo vám obtíže vstát hned zrána, sotva venku před jeskyní začala světlat obloha. Po vydatné snídani vychutnané všemi mlčky, jako by se jednalo nejen o hostinu pro tělo, ale také chvíli rozjímání pro duši, jste se rozhodli zamířit dále na cestu vedoucí do Wolmadovy osady, kam ukazovala směr Mikhailova vize. První půl hodinu jste šli středně rychlým tempem a ze začátku jste se nervózně rozhlíželi kolem sebe, leč krom několika obyčejných ptáků jste nepostřehli nic zajímavého, dokud vás stezka tak úzká, že jste museli jít jeden za druhým, nedovedla k místu, kde se jedno úbočí hory svažovalo prudce dolů do širokého údolí. odkaz Na vrcholcích okolních hor se leskly poslední narůžovělé odrazy ranních červánků a jemné pastelové odstíny se pomalu ztrácely také z oblohy, aby se mohla za pár okamžiků zbarvit do blankytně modré a zapomenout na včerejší vichřici. Zobrazit SPOILER  Reva využila okamžiku, kdy se všichni podvědomě zastavili, natáhla si na levou ruku chráněnou před chladem světle žlutou košilí koženou rukavici a v gestu známém jí i Yaře vyzvala orlici, aby přistála na předloktí nachystaném ve vzduchu před druidkou jako na bidýlku. Reva nepřestávala sledovat svou opeřenou přítelkyni, jež zrovna napřáhla pařáty, aby je za okamžik zaryla do rukavice v místech, kde staré rýhy naznačovaly, že se tak stalo již nesčetněkrát, a doufala, že se jí do cesty nepřimotají bílé prameny vlasů povlávající neposedně všude kolem. Avšak koutkem oka sledovala také ostatní, kteří se jí po prvním momentu překvapení stačili trochu vzdálit. Zobrazit SPOILER Nejblíže stál Varador, a přestože se ještě neprodral ven z keřů kosodřeviny, Nisha, schoulená a spící v kapuci jeho pláště, nevypadala, že by se jí nějakým způsobem dotklo nepohodlí pichlavých jehliček, kterému byl na chvíli vystaven kouzelník. Citlivý jemně fialový kožíšek byl před nimi ukryt v bezpečí sametových záhybů tmavě modrého pláště zdobeného na rukávech ornamenty. Stejně jako Revě i Varadorovi poletovaly bílé vlasy ve vzduchu, jak se do nich opíral vítr, který foukal údolím cestou nejmenšího odporu, a to i přesto, že si je stáhl do culíku a převázal koženým páskem, aby mu ani zbloudilé prameny nezavázely ve výhledu. Zobrazit SPOILER V Theřiných vlasech, jež se nikdy nemohly rozmyslet, zda budou bílé jako sníh nebo blond, se odrážely zlaté odlesky slunce, které překonalo první úskalí výstupu na oblohu a začalo pomalu stoupat nahoru. Neposedný vítr si pohrával také s jejími vlnitými loknami a sem tam jí na tváři zašimrala růžová stuha, jíž měla stáhnutou pevnou látku, která chránila loutnu připevněnou přes batoh na zádech. Nehodila se k jejím zeleným šatům a hnědému plášti, které by ji, nebýt vlasů, zcela skryly mezi zakrslými borovicemi, leč byl to dárek a ona nechtěla zapomenout na toho, kdo jí krásnou stuhu věnoval. Zobrazit SPOILER Alberich a Mikhail šli celou cestu vepředu a ani nyní nezaháleli a popošli dále, aby obhlédli prudký spád, jímž stezka klesala dále do údolí. Z relativního bezpečí úkrytu mezi nejnižšími větvemi stromu, který stál příhodně na malé rovné plošince, měli celé údolí jako na dlani. Cesta před nimi byla kamenitá a písková. Za jiných okolností by byl snad štěrk mezi velkými kameny světlý, avšak po včerejším dešti ještě nestihl uschnout, přestože absence kaluží vody dávala tušit, že si provazy přívalového deště našly cestu kamením a pískem do hlubin skal. Mikhail si sundal ze zad kulatý dřevěný štít s kovovou puklicí na středu a kůží zpevněným okrajem. Bezděčně si o něj opřel ruce, jak upřeně sledoval krajinu před sebou a přemýšlel, kudy půjdou dále. Černé kalhoty zakasané do středně vysokých kožených cestovních bot nešly téměř vidět pod dlouhým bílým tabardem, nyní již trochu zašlým po dlouhé cestě, nicméně stejně jako světlé vrcholky skal lapajícím poslední zbytky růžových červánků. Alberich si svůj štít, menší dřevěnou pavézu, zatím nechal na zádech a pravou rukou odsunul jednu z větví, aby mu nezacláněla ve výhledu. Zpod dlouhého rukávu prošívané tuniky, jejíž zašlé barvy umožňovaly svou identifikaci kdekoli na spektru šedo-hnědo-černé, přinejmenším v místech, kde nebyla zakryta zbrojí, vykukovala manžeta šedé košile. Vlasy na ramena stažené do culíku nebyly tak dlouhé, aby byly vydány na pospas větru, což se však nedalo říci o pramenech plnovousu, které mu prudce poletovaly před obličejem, až se stříbrné kroužky v nich zapletené leskly. Zobrazit SPOILER | ||
| |||
| Čas odchodu Pozoroval jsem ostatní a cítil, jak se mi Nisha otírá o nohy. Vylovil jsem z batohu kousek sušeného masa pro svého miláčka a sám jsem se pustil do kaše, kterou připravila Reva. Usmál jsem se na ní. "Výborná, jako vždy." Ubezpečil jsem jí a zalétl pohledem za naším trpaslíkem, který už měl napěchovaný batoh. "Aha, no.....nemohu říci, že by mne to nechávalo úplně klidným." Zamumlal jsem na půl pusy, přece jen s těly a duchy mrtvých není radno si zahrávat, dokážou býti více, než nebezpeční. "Setkal." Potvrdil jsem mlčky Revino tušení, vždy ve mě uměla dobře číst. Dojedl jsem svou střídmou porci a jal jsem se balit si věci, leč hovor jsem dál poslouchal. Balení mi trochu znesnadňovala Nisha, která se mi pořád motala, jako správná kočka pod rukama. Jemně jsem jí odháněl. "Může to být jen shoda náhod, ale lepší směr vám nenabídnu. A navíc to, že znám místo zhruba na mapě ještě neznamená, že budu schopen Vás dovést až tam. Znám spíše přibližnou lokalitu." Upřesnil jsem Mikhailovi. "Nebo proti nám poštve celou Hůrku nejprve. Vrátit se do Hůrky nemůžeme to víme všichni. Ale asi by se mi spalo lépe vědět, že je po něm. Nic ve zlém, ale asi všichni jsme si vědomi toho, že se nás snažil jen využít a málem jsme tam kvůli němu přišli o krk všichni." Lehce jsem se zamračil. Vzpomínky na kouzelníka nebyly moc dobré, takže líto mi jeho smrti rozhodně nebylo. "Jinak s naším směrem k té osadě ale souhlasím. Budeme muset někde cestou doplnit zásoby." Zauvažoval jsem nahlas a vzal svůj batoh, který jsem si nahodil na záda. Dnes se zatím Nisha rozhodla tlapkat vedle mě. "Připravení?" Usmál jsem se na své společníky. "Tak vzhůru za dalším dobrodružstvím." Poslal jsem myšlenku k Revě a pak jsem vyrazil s ostatními z našeho tábořiště, vstříc začínajícímu dni. | ||
| |||
|
| ||