Čas jít

Jako kdyby slova každého z členů výpravy byly fouknutím, které mi v srdci rozhořívalo uhlíky odhodlání v hučící hřejivý oheň. Alberichovo stoické ujištění, Theřin jemný dotek, ze kterého byla cítit něha a soucit, i Varadorův učený odhad. Reva to pak uzavřela jasným a prostým shrnutím.

Zhluboka jsem se nadechl a v jasně modrých očích se mi zatřpytila divoká pýcha. Nepřiznal bych, že mě tahle sebranka skoro-cizích lidí právě ohromě dojala, ale bylo tomu tak. Thera to ale mohla poznat, z jemného stisku její dlaně, který jsem jí vrátil.

Přikývl jsem a chvatně jsem dojedl, abych také mohl začít sklízet. Ujistil jsem se, že je v batohu vše pevně zajištěno a že je v bezpečí drahocený náklad na dně vaku. Pak jsem si oblékl zbroj, dotáhl všechny přezky a s poskočením se předvědčil, že dobře sedí. Pak batoh a nakonec plášť a štít.

Byl jsem připravený vyrazit a bylo na mě vidět, že nechci meškat, teď když mám konečně cíl. Účel. Po týdnech bezcílného bloumání konečně dělám něco, na čem opět záleží.

"Z toho co říkáš, Varadore, by to mohlo být ono. Wolmadova osada. Nic mi to neříká..ale mám z toho správný pocit," prohlásil jsem a vzápětí střelil omluvným pohledem po Theru. A doufal, že se kouzelník nemýlí.

"Po Muircheartachovi se můžeme podívat, budeme li se tamtudy vracet, ale nevím, kolik máme času..." Že se nás pokusil všechny nepřímo zabít a jeho osud je tedy v porovnáním s životy nevinných lidí pro mě poněkud méně důležitý, jsem si nechal pro sebe.

Pokud nikdo nic nenamítal, byl jsem první, kdo vyšel před jeskyni. Čas vyrazit.

Medem oslazené těžké rozhodnutí

S úsměvem jsem pozdravila Mikhaila, když se probral a následně i Albericha, který tedy zrovna moc dvakrát nebyl sdílný, ale raději jsem k tomu nic neříkala. Koutkem oka jsem našeho malého milého přítele pozorovala, jak si tahal věci z batohu, než jsem doputovala pohledem k Mikhailovi, který ke mně promluvil. Zprvu se zdálo, že mu teplá snídaně udělala radost, ale očividně to připomnělo něco bolestnějšího, než jsem chtěla.
„ Jakýpak poklad… tohle asi zase nějakou delší dobu nebude, med i ořechy došli…“
S mírným úšklebkem jsem promíchala naší snídani a s vděkem přijala sušené ovoce, které Mikhail přihodil. Kráce s mírným úsměvem jsem se ohlédla přes rameno k Varadorovi.
„ Jen snídani. V noci jsme se s Meldrasem shodli, že je to možná nejlepší přátelské gesto, které teď svedu. Dobré ráno.“
Odpověděla jsem, znovu zamíchala v kotlíku a koukla jsem po Alberichovi, který začal skládat kosti do své brašny. Lehce jsem se pousmála.
„ Míní ji odsud odnést a pohřbít tak, jak si zaslouží. Nebo to tak alespoň vypadá. A dělá dobře. Její duše tak snad dojde klidu… Kdyby to neudělal on, udělala bych to já… Nechtěla bych zůstat sama na takovém místě.“
Chvíli jsem trpaslíka pozorovala, jak se jemně choval ke kostem.
„ Kdybys potřeboval vzít nějaké věci, řekni si. Nějaké místo ještě snad mám.“
Nabídla jsem mu, ale záleží čistě na něm, jestli bude chtít pomoct.
„ Děkuji, Theru.“
Usmála jsem se na dívku, když pochválila vůni mého jídla a nabídla jsem všem, aby si nabrali jídlo dle libosti. Já si sama vzala až naposledy, lépe řečeno, to co zůstalo. Trochu mne překvapilo, že snídaně proběhla tak tiše, jako by nikdo nechtěl narušit klidnou chvíli. První, kdo se k tomu kroku odhodlal, byl Mikhail. A ne zrovna s veselou zprávou. Pozorně jsem poslouchala jeho slova, oči jsem však měla upřené do žhavých uhlíků.
Vrátit se zpět do našeho výchozího města není dobrý nápad. Vlastně je to čiré bláznovství. Označí nás za vrahy a zloděje a popraví na nejbližším stromě.
„ Vrátit se zpátky nemůžeme. Přesto ale měli bychom zjistit, jestli to nepřežil Muircheartach, přeci jen klidně mohl něčím svůj pád zpomalit nebo se zachránit jinak. Pokud by to čirou náhodou přežil a nějak se snad dostal do hůrky bez nás… Mohlo by to být ještě horší.“
Zamračeně jsem zvedla oči od ohně a podívala jsem se po našich společnících. Varador zmínil, že jsme se ještě v noci dohodli na společné cestě s nimi za každých okolností. Theru i Alberich souhlasili se směrem naší nové cesty. Ačkoliv jsme ještě nevěděli, kam přesně vyrazíme.
„ Meldras mě o to požádal. Možná je za naším setkáním něco víc než jen náhoda. A při takovém úkolu, jaký tě čeká, bych se rozhodla stejně i bez setkání s ním.“
Pokrčila jsem mírně rameny. Jestli se budou ptát, kdo to Meldras vlastně je, vysvětlím jim to. Stejně se to dříve nebo později dozví. A přeci jen není nic špatného na naší rase.
Na řadu však přišla mnohem palčivější otázka. Kde ta vesnice může být. Překvapilo mě, když se ujal slova Var, pohled mi sklouzl na mapu. Takových míst může být klidně i stovka, o to víc mě zaujal Varův náčrtek mapy.
„ Setkal jsi se s Tisharou…“
Konstatovala jsem s úsměvem v myšlenkách. Nejsem si úplně jistá odhadem místa, ale jestli Var viděl tu mapu a má správný odhad na to jak to tam může vypadat, možná je šance, že tam dorazíme včas.
„ Tak jako tak měli bychom vyrazit, dokud je přijatelné počasí. Skály budou kluzké a bude těžší je sejít. Cestou dolů se můžeme rozhodnout, kterým směrem se dáme, až slezeme hory. Cíl ale máme celkem jasný. Najít tu vesničku a pomoct jim.“
Opatrně jsem se zvedla, posbírala jsem nádobí a vydala jsem se s ním před jeskyni. Odlomila jsem několik větviček z borovice, nalila jsem do kotlíku trochu vody, a co nejvíc jsem ho očistila. Není to dokonalé a bude určitě potřebovat doumýt v tekoucí vodě, ale pro začátek je to dostačující. Stejně tak jsem udělala i s ostatním nádobím, které jsem pak vrátila jejich majitelům. Zabalila jsem své věci, a pokud bude Alberich chtít něco vzít, pak i ty jeho, pokud se mi to vejde do brašen.

Když se noc přelévá v den

Nemohl jsem popřít, že mi Mikhailova slova a nákres ležely v hlavě. Myšlenky mi k tomu ubíhaly skoro celou hlídku. Neměl jsem rád otázky, na které jsem neznal odpověď. Alespoň Reva na krátko odvedla mé myšlenky příjemnějším směrem, když jsem jí vzbudil.
Usmál jsem se na ní a s povděkem přikývl. Její dotek hřál mnohem více, než přikrývka kolem mých ramen.
"Smýšlím stejně. Zdá se, že jejich cesta bude tu naši chvíli protínat."
Slétl jsem očima k ohništi.
"Buď v noci opatrná a nechoď zpátky k té jeskyni. Jeden výlet tam stačil."
Upozornil jsem jí mírně ale starostlivě a pak jsem se zívnutím zabalil do přikrývky, která byla ještě teplá po Revě a spokojeně jsem se zachumlal. Scimitar zůstal ležet nedaleko mé ruky bezpečně uzavřený v pochvě, ale na dosah, kdyby se něco posadilo. Poslední, co jsem slyšel, než si mé vědomí vzal spánek, bylo předení Nishi.

"Nejlepší bude vyhnout se větším městům, které leží před námi na cestě. Už jen ten nápad táhnout tak daleko na sever nebyl nejlepší."
Vnímal jsem jednu ze vzpomínek Tishary, kterou získala kdysi s jednou z mých předkyň. Ženou, kterou jsem nikdy nepoznal, ale dva bílé silné copy jsem jejíma očima viděl pohupovat se ve větru na hrudi přes kterou shlížela na rozloženou mapu na sudu naloženém na jednom z vozů, kterými jsme putovali.
"Silverymoon a Sundabar by byly nejpřímější trasou, abychom se dostali k tomuhle kopcovitému průsmyku za Sundabarem, který stáčí jednu z cest na jih. Tady na nás začíná být příliš chladno a nehostino. Pořád mi přijde, že na nás dýchá chlad ze stínu, který na nás Páteř Světa hází až sem. Už abychom byli pryč."
Cítil jsem, že Tishara se slovy ženy, které byly nyní i mými slovy souhlasí.
"Pojedeme touhle severní cestou. Okolo Glimmerwoodu. Nepojedeme ale skrz něj, vozy by hvozdem nejspíše neprojely. Uhneme ještě tady před řekou a pojedeme okolo úpatí hor. A tady si na chvíli odpočineme a nabereme zásoby. Je to sice malá vesnička, ale dobře situovaná. Úpatí hor jí chrání, řeka nedaleko nich poskytuje vodu. A díky pevnosti, která by měla ležet nedaleko odtud by měla být i cesta relativně bezpečná. Jestli ten chlapík, co nám prodal v Rivermootu tuhle mapu nekecal, tak té osadě říkají Wolmadova. Možná podle jejího zakladatele. Na tom nesejde. S rozbřeskem vyrazíme."
Poklepala prstem na místečko na mapě, kam měli namířeno. Když se vzpomínka rozpíjela cítil jsem ještě Tishařin hřejivý úsměv, který se oplétal, jako hebké vlákno okolo myšlenek, které se upínaly k otázkám, které se mi loudily myslí.

Zamžourám, když mě do nosu začne lechtat vůně vařené snídaně. Pootevřu oko, abych zahlédl Nishu, jak se mi zrovna otírá o tvář, jako by mi chtěla naznačit, že je čas vstávat. Mírně zívnu a očima slétnu k ohništi, kde Reva činorodě připravuje snídani. Vždy se o nás na cestách starala dobře. Drobně jsem se pro sebe usmál.
"Voní to krásně, copak nám to chystáš?"
Vyslal jsem k ní myšlenku a pomalu jsem se posbíral do sedu. Promnul jsem si oči a protáhl se, až to mírně zakřoupalo.
"Dobré ráno."
Zívl jsem a dal jsem si před pusu předloktí. Je pravda, že bych ještě spal. Úsek hlídky, co jsem měl byl fakt na prd, ale už jsem toho naspal i méně. Mou pozornost ihned přitáhl hovor, který probíhal mírně mezi mými společníky a když jsem se zvedla trošku mne znejistěl pohled na Albericha, který si právě nacpával batoh kostmi, které jsme včera objevili. Přejel mi mráz po zádech. Z tohohle jsem neměl vůbec dobrý pocit.
"Ymmm lidi? Co to tam ten Alberich pro všechno vědění světa dělá?"
Zamumlal jsem k ostatním, když jsem se k nim přišoural. Pomalu, ale jistě jsem ožíval, jak se mi vracela krev do žil pohybem a tělo se zahřívalo. Pravda v teplé přikrývce by bylo lépe, ale je čas pomalu začít balit....ale až po snídani.
Usmál jsem se nad tím, co řekla Reva Mikhailovi. Ani mě nepřekvapilo, že se rozhodla jej nadále doprovázet. To, že jej podpořil i Alberich bylo více překvapivé, přece jen asi měl s námi nejméně společného, nebo spíše jsem o něm vlastně věděl dost málo. Slétl jsem očima k Revě a pak zpátky na Mikhaila a jeho obrázek.
"Už včera jsme se s Revou shodli, že máme ještě kus společné cesty Mikhaile. Přece jen nerad nechávám otázky bez odpovědi."
Pousmál jsem se a jak jsem přešel blíže k ohni slétl jsem očima více na obrázek, který Mikhail střežil, jakoby se bál, že mu ho někdo pošlape. Chvílku jsem se na něj díval a pak jsem si promnul zamyšleně bradu.
"Cože se mi to dneska zdálo.......? Ve stínu Páteře Světa.....vesnice na úpatí hor nedaleko řeky......hvozdu se vyhneme......Wolmadova osada."
Oči se mi rozšířily poznáním, když jednotlivé útržky Tishařiných vzpomínek zapadaly do Mikhailova obrázku. Ještě jsem před očima zahlédl vlající bílé copy. Usmál jsem se pro sebe a v duchu své Quori poděkoval.
"Stále mě předčíš moudrostí drahá Tisharo."
Složil jsem jí kompliment a zvedl oči k Theře.
"O Settlestonu toho moc nevím, ale....."
Snažil jsem se, co nejvíce si vybavit mapu, na kterou ve vzpomínce ona žena hleděla. Vzal jsem jeden menší klacík.
"Tady někde je Silverymoon, a tady Sundabar. Mezi nimi a kousek nad nimi je menší pohoří a tady na jeho pravém úbočí směrem na sever by měla být ta osada. Stejně, jako na Mikhailově obrázku je posazená na úpatí hor, takže vyvýšeně, tady je řeka a za ní by měly být nějaké kopce. Dál na sever za osadou je velký hvozd a ještě za ním stíny hor Páteře Světa. Samozřejmě může to být jen shoda náhod, ale...."
Opět jsem se nakrátko odmlčel a slétl očima na Mikhaila.
"Jak jsi řekl tu vizi ti dala tvá bohyně a bohy považuji za moudré bytosti s širokým věděním. Přijde mi nepravděpodobné, že by ti dala tvá bohyně poslání v místě, do kterého by ses neměl šanci dostat v nějakém blízkém časovém horizontu. Jinak řečeno. Řekl bych, že to co jsi viděl bude více lokální záležitost tedy.... Jsme poblíž Everlundu a Sundabar s Silverymoonem jsou dvě jediná velká města poblíž. Tady tohle všechno a blízké okolí je pro nás v dojezdu...hmmmm dní řekl bych koňmo, týdne když půjdeme po svých? Mé cestovatelské odhady nebývají úplně nejlepší. Ale co chci říci je, že proč by tě hnala bohyně stovky mil někam, kde už stejně přijdeš pozdě a nebudeš moci nic napravit, protože bude Netvor dávno někde jinde. Ne, jsem přesvědčen, že náš cíl bude někde poblíž a proto mi přijde, Wolmadova osada, jako dobrá možnost. Nevybavuji si z našeho blízkého okolí těchto tří velkých měst nic, co by mohlo odpovídat obdobně, co se týká geografického rozložení. Co myslíš Theru? Říká ti to místo něco? Nebo komukoli z vás?"
Rozhlédl jsem se po přítomných. Věřím, že Tishara mi onu vzpomínku ukázala účelně. Reva se nejspíše dovtípí odkud mé náhle prozření pochází. A ostatní? Nejsem si jist zdali je vhodná chvíle jim vysvětlovat, co jsme s Revou zač. Možná to i Mikhailovi dlužím, vzhledem k tomu, co mi o sobě řekl. Možná to dlužíme všem. Inu možná později na bezpečnějším místě až vyřešíme pár jiných důležitých otázek.
"A jinak Mikhail správně nakousl, že bychom se měli zamyslet, jestli se vrátíme do Kamenné Hůrky a jak vysvětlíme náš.....výsledek? Nebo co uděláme s tím zavřeným....něčím? Osobně jsem pro zkusit to někde jinde nejprve otevřít, abychom zjistili, co tam je. A dle toho vymyslíme, co dál. Nemyslím si, že by bylo moudré se vracet do Hůrky. Na jednu stranu, když se nevrátíme budou nás mít za mrtvé, nebo pachatele. Když se vrátíme, mohou nás mít za pachatel i tak s tím rozdílem, že rovnou skončíme pod zámkem, nebo na popravčím špalku."
Svraštil jsem čelo starostmi. Stále příliš otázek bez odpovědí. Jedna vyřečená a mnoho dalších vyvstává.

Změna kurzu

Vzácná chvilka klidu a přátelské atmosféry se ještě umocní, když se probudí Alberich a Mikhail. Druhý zmiňovaný přispěje svou trochou k naší snídani. Snad aby dnešní den začal lépe a my udělali tlustou čáru za včerejším více než nešťastným dnem a večerem. Všimla jsem si sice kreseb na zemi, u kterých seděl Mikhail, ale nechtěla jsem rušit klidnou pohodu ranná něčím, co by možná nemuselo být zase tak veselé téma. Jak znám Mikhaila za tu dobu, co jsme spolu cestovali, tak bych tipovala, že se jedná o něco praktického, jako třeba kreslení mapy naší cesty, nebo znázorněná teorie toho, co se děje tady, dělo včera v jeskyni, nebo něco podobného. Proto a také kvůli samotné chuti kaše obohacené doplňky si snídani vychutnávám mlčky. Po očku párkrát přejedu po ostatních. Jejich výrazy, jejich pozice těla, když sedí a dělají něco tak obyčejného, a případné rozhovory o ničem si ukládám do paměti. Nejvíc mě dnešního rána ale překvapí Alberich, který strávil před snídaní ještě dost času u kostí té mrtvoly v rohu a vykládal si věci z batohu. Pozvedla jsem obočí, ale nekomentovala to. Ale rozhodně to bylo něco, na co se našeho málomluvného trpaslíka zeptám, až se objeví nějaká možnost.

Vyškrabuji poslední zbytky jídla z misky, když Mikhail začne s tím, co jsem já svým mlčením odsouvala. Ještě naposledy jsem olízla lžíci, než jsem všechno to nádobí odložila vedle sebe na zem a důkladně jsem jej poslouchala zatímco jsem putovala pohledem po ohništi, na kterém stál hrnek s naší snídaní. Nikdy jsem nebyla na velké rozhodování a vedení lidí, a tak jsem chtěla nechat mluvit ostatní. Avšak Mikhail nečekaně mluvil dál a jeho vyprávění se z ryze praktického směru stočilo k osobnímu vyprávění a prosbě. Zvedla jsem hned zpočátku této změny oči k němu a téměř zadržovala dech, když se naše pohledy střetly. Jeho smutkem a starostmi protkané oči mě rmoutily a zároveň vím, že mě žádaly, abych je vyslechla. Jejich poselství jsem ale přes ten žal neuměla pořádně rozluštit, snad že na dalších slovech opravdu záleží.

*Tak tohle je pramen jeho bolesti, jehož odlesky jsem v něm občas viděla! Ach, možná mu připomínám sestru, kterou ztratil a proto se ke mně chová s tím ochranářským způsobem...* probleskne mi hlavou, jak jeho slova propojují mé vlastní úvahy nad Mikhailem a jeho minulostí, které jsem si již udělala.

Když začne popisovat onu vesnici a ukáže přitom na svůj nákres na zemi, přesunu se blíž k němu, abych na to viděla lépe. Vsí je na světě spousta a mnohé z nich vypadají dost podobně. Avšak to položení hor, lesy a řeky by to celé mohlo dostatečně zúžit. Šimrá mě to v mozku, ale nedokáži si to přesně vybavit. A než tu myšlenku stačím dostatečně usměrnit, ozve se náš málomluvný společník, až se na něj s překvapením obrátím. Krátce se pousměji. Těší mě, že hodlá Mikhailovi pomoci. Položím Mikhailovi svou drobnou a otravně bledou ruku na hřbet jeho ruky a usměji se na něj.

"Nekráčej přede mnou, možná za Tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná Tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel,*" zarecituji tiše známého myslitele. "Na takové velké úkoly by neměl nikdo zůstávat sám. Je to příliš velké břímě. Půjdu s tebou. A jsem bard. Kde bych měla být jinde než tam, kde se budou konat hrdinské činy? Někdo o vás ty oslavné písně napsat musí." Usměji se více, aby to znělo, že to říkám s lehkým srdcem, ačkoliv já měla pocit, že jsem si právě to své srdce rozbila.

*A pak že dvakrát do stejné řeky nevkročíš, co?* napomenu se v duchu a vím, že jsem porušila slib daný jediné osobě, která tu pro mě vždy byla. Pohlédnu krátce směrem po Revě, ale pak vrátím pohled zpět na mapu. Na slzy bude čas později. A v nejhorším se vrátím do hlíny už brzo. Ale někdy je třeba porušit slib a vystavit se nebezpečí. Je třeba je neopustit, i když by to bylo jednodušší a bezpečnější pro mě. Potřebují mě. Aspoň budu užitečná.

"To postavení mi trochu připomíná vyprávění o Settlestonu," pronesu směrem k mapě, abych zavedla hovor zpět k mapě a zatrhla své pochmurné myšlenky a přehlušila ten zvuk tříštícího se čehosi uvnitř mne.


---
*Albert Camus

Skrze mě hovoří Ona

Byly to tiché hlasy obou dívek, ale také vůně připravovaného jídla, co mě probralo ze spánku. Pomalu jsem se posadil, promnul si obličej a s mohutným zívnutím se protáhl. "Dobré ráno, co to tu tak voní?" Usmál jsem se na obě dívky a pomalu se přisunul k ohni, abych nahlédl do kotle. "No ne, Revo, ty jsi poklad. Pořádnou teplou snídani jsem neměl už..." slova mi uvázla v krku a já si musel odkašlat, "no, už nějakou dobu," dořekl jsem o něco tišeji, ale vzápětí se s obnoveným elánem vrhl do prohledávání svého pytle, abych našel nějaké nasušené ovoce. Trochu křížal by mohlo naší snídani jen prospět a tak, pokud kuchařka svolila, přišly do kotlíku také.

Poté, co jsem si nandal jsem se soustředil zejména na jídlo, dokud se neprobudili i Alberich s Varadorem. Dával jsem přitom pozor, abych byl blízko kresbičky, kterou jsem včera uhelným klacíkem vyvedl do co největších detailů, aby nebyla narušena.

A když byli všichni najezení, pomalu jsem se po ostatních rozhlédl. Otřel jsem si mohutné ruce o kalhoty, přemýšlejíc přitom, jak začít.
"Asi nad tím přemýšlíte všichni, tak jako já, takže to řeknu nahlas - kam teď půjdeme dál? Nemůžeme zůstat v divočině, musíme se vrátit do nějakého města. Ale když to uděláme, co když nás obviní ze zmizení kouzelníka? Do toho je tu ta divná krabička...a fakt, že si z výpravy do podzemí pamatuju jenom zmatený kousky, jako kdyby mi většinu někdo sebral..."

Než ale mohli začít protestoval, navrhovat a nebo teoretiztovat, gestem jsem je zarazil.

"Je tu ještě jedna věc. Nemluví se mi o ní lehko a nejspíš to asi není vaše starost," pohlédl jsem přitom na Theru, kterou bych do toho jen nerad zatahoval a na Albericha, jehož názorem na celou věc jsem si pořád nebyl tak úplně jistý. "Ale včera v noci jsem měl sen. Ne obyčejný sen, ne žádnou noční můru, i když by to tak mohlo vypadat. Nemusíte mi to věřit, ale já mívám sny, které jsou...poselství. Od služebníků bohů. Služebíků Stříbrné Paní, abych byl přesný. Ano, vím jak nafoukaně to zní, ale nemůžu to popřít, i kdybych chtěl," při zmínce o Ní jsem se krátce dotkl amuletu kolem krku a odmlčel se, abych jim dal možnost to nějak zpracovat.

"Asi bych měl začít od začátku. Protože podobné sny jsem měl už dřív. Sny, které se mě pokoušely varovat. Nerozuměl jsem jim, ne dokud nebylo už moc pozdě," hovořil jsem a náhle vážnýma očima se díval postupně na každého z nich.
"Do naší vesnice přišlo jedné noci před několika týdny... zlo. Nevím, jak to jinak nazvat. Nevím, co je to zač. Velký, hrozivý obrys... netvora na všech čtyřech, zahalený ve tmě a stínu. Přišel, ze tmy, zničehonic, do naší vesnice a...a zabil všechny lidi v ní..." neřekl jsem 'zabil mi ženu a dítě', i když to tak bylo. Vyslovit to nahlas bylo nemožné, přes bolestivý knedlík v krku.

Zhluboka jsem se nadechl, abych mohl pkračovat. "Všechny kromě mě. Mě zachránila bohyně..." Opět tam byla nevyřčená slova... že si někdy, uprostřed noci přeju, aby to neudělala, že bych aspoň nemusel v tomhle životě zůstávat bez nich. Potřásl jsem hlavou a promnul si obličej. Soustřeď se, Mikhaile.

"Každopádně, včera jsem měl sen, že se to stalo znovu. A nebyla to noční můra, co mi opakuje tu hroznou noc, tím jsem si jistý. Byla to jiná vesnice. Někde jinde. A já vím, že to bylo skutečné. Že se to stalo. A nebo možná teprve stane. A...potřebuju vaši pomoc. Jste sečtělí, učení a moudří, tam kde já nejsem. Potřebuju pomoc s nalezením toho místa. Abych mohl ty lidi varovat...a nebo je pohřbít, kdyby bylo příliš pozdě," opět jsem na ně postupně pohlédl, v očích odhodlání.

"Nežádám vás, abyste šli se mnou a slibuju, že vás nejprve doprovodím do nejbližšího města, do bezpečí..."

A s těmi slovy jsem všem ukázal svou kresbičku místa ze snu a co nejlépe popsal okolí malé vesnice na úplatí hor, která vypadala jako nějaká usedlost pastevců.

Poděl se o jídlo a získáš přítele

Pohlédnu do kastrolu, abych viděla, co Reva připravuje k snídani.

"Víš, ten kdo by byl tak hloupý a protestoval proti něčemu, co tak dobře voní a vypadá a ještě k tomu mu někdo bezelstně připravil, může jíst klidně šišky a kamenní, ode mě se takový člověk soucitu nedočká," bráním odhodlaně slovy Revin počin. "Byla bych vděčná i za obyčejné vločky, ale koukám, že jsi to dost obohatila." Chválím dál, zatímco se nechám okouzlovat chvilku vůní jídla. Všimnu si přitom, jak byla Reva důmyslná a poradila si s absencí vařečky. Zvednu k naší šikovné kuchařce oči, když se sama rozmluví o včerejšku.

"Nemáš se za co omlouvat, chovala ses ke mně přátelsky a nejen večer," ujistím ji tichým hlasem a sedu si do tureckého sedu kousek od ní. "Poznala jsem na to, že je to pro tebe obtížné, ale věřila jsem, že ti to pomůže. To zní dost povýšeně, co?" prohodím řečnickou otázku a mírně se sama nad sebou ušklíbnu. "Ale každý koho jsem potkala, tak má nějakou vnitřní bitvu, kterou musí podstoupit denně. Někdy jsou to zármutky z minulosti, někdy je to bezvýchodnost současnosti a někdy nejistota budoucnosti. Sama vím, že některým věcem se lépe utíká, proto ostatně tak ráda zpívám a užívám si světa kolem... ale některé boje je mnohem lepší absolvovat. A většinou to pak dopadá tak, že se některých břemen člověk zbaví. Ale dost těžký je první krok a když se k tomu prvnímu kroku člověk rozhodne, má zpola vyhráno." Zamrkám a hřejivě se na Revu usměji.

"Rozsah rány ale se dá vždy jen tušit. A jsem ráda, že moje intuice mě nezradila a já ti tím opravdu pomohla. A jsem poctěna, že jsi mi dovolila převzít i byť na jeden večer, štafetu po někom tak důležitém v tvém životě," s uznáním hodnoty takového přiznání se jí mírně ukloním na znamení díků. "Nevím, jestli je to tak známé, ale jako bard jsem velmi dobrá na naslouchání příběhům od cizinců i bližních. A kdybys někdy na bratra, matku či něco jiného chtěla zavzpomínat, ráda si tvé příběhy vyslechnu..." Nabídnu se Revě jako posluchač, povzbudivě se na ni usměji a po dvou vteřinkách ticha mlčení prolomím znovu.

"Rozpuštěné vlasy ti moc sluší. Ale hádám, že to moc nenosíš, protože jsi praktická žena a raději je máš pod kontrolou, abys byla připravená na vše?" složím jí další kompliment a zároveň nabízím možnost, jak stočit rozhovor jinam, nebyla-by připravená na to podělit se o svůj příběh, nebo jeho budoucí vyprávění přislíbit.

Medové ráno

Prvotní napětí když mi pár tahy pročesala vlasy, trochu povolilo. Občas jsem očima sklouzla k Varadorovi, tahle situace nebyla moc dobrá a potřebovala jsem… jeho. Ale pravděpodobně měl něco jiného k řešení a přemýšlení.
Poslouchala jsem, co nám Theru vypravovala, až jsem se nakonec ztratila ve vzpomínkách. Vzpomínkách na otcovo učení, na to jak jsem našla Yaru… na lesní mýtinu a houf laní…
Najednou jsem se zachvěla. Neudělala nic nepříjemného, to ne. Sevřel mne chlad, takže jsem si přitáhla nohy k tělu a pevně je objala.
Zahleděla jsem se do plamenů, a pokusila jsem se vytlačit vzpomínku na roztrhané tělo, která následovala hned po houfu laní.
Skoro jsem se lekla, když Theresie přestala vyprávět a pročesávat mi vlasy. Nakonec jsem už byla uvolněná, klidnější, skoro jsem spala. Jakmile pohyb a dotek ustal, překvapilo mě to.
„ Děkuju.“
Unaveně jsem se na ní pousmála. Počkala jsem, dokud se nerozhodla jít spát, načež jsem si lehla na svou karimatku a zachumlala jsem se do pokrývky. Pohled mi na chvíli sklouzl směrem ke kostem, raději jsem ani nechtěla přemýšlet nad tím, kdo to byl, i když jsem si uvědomovala, že je to žena. Ležela jsem na boku, zády k ohni, poslouchala jsem, jak se ostatní ukládají a nakonec jsem usnula, trochu neklidně, ale usnula jsem.
Místy jsem slyšela známí hlas, mužský a s ním druhý, neznámí dívčí. Nebyla jsem si přesně jistá, co se děje, připadalo mi to jako sen, ale naše rasa nesní, jen se setkáváme s našimi Quori, když spíme, takže sen bych měla vyloučit, ale přesto to bylo zvláštní. Jako by se Alberich bavil s duchem, cizím duchem, snad bývalou majitelkou těch kostí. Úplně mi význam jejich rozhovoru nedával smysl, místy mi unikal, jako bych částečně přestávala slyšet, ale nějak jsem neměla síly se jakkoliv zapojovat. Všechno to bylo dost nejasné, až nakonec i Alberichův hlas zmizel v temnotách spánku.
O to více mne překvapil ještě známější hlas, mě mnohem bližší. Meldrass. Jen prskání ohně a jeho hlas. Usadila jsem se na svém místě, ovšem tentokrát okolo mne nebyl nikdo další, jen můj Quori.
Zahleděla jsem se na jednu z jeho nejnovějších jizev a mírně jsem se zachvěla. Jistě to bylo nepěkné zranění, ale léčilo se.
„ Nevím, jestli ovlivníme, aby nás ostatní neopustili, Meldrassi.“
Promluvila jsem opatrně. Zahleděla jsem se do ohně, zatímco mluvil.
„ Jsme opatrní, to je vše. Ale jsou milí… a taky mi zachránili život.“
Podotkla jsem, než jsem k němu zvedla oči. Náš čas skončil a vše okolo se mi začalo rozplývat. Ještě jsem zaslechla jeho hlas, který mne podpořil, abych realizovala svůj nápad. A také jsem zaslechla další hlas. Pousmála jsem se a na krátko přitiskla tvář do dlaně, kterou jsem na ní ucítila.
„ Děkuji, Varadore.“
Usmála jsem se na něj a posadila se. Neubránila jsem se zívnutí
„ Lehni si sem. Deka je ještě vyhřátá, bude se ti lépe spát.“
Stáhla jsem přikrývku a uhnula jsem ze svého lůžka, aby si mohl lehnout místo mě. Deku jsem mu přehodila přes tělo, neodpustila jsem si při tom letmí dotek na jeho tváři.
„ Setkala jsem se s Meldrassem. Říkal, abychom je neopouštěli.“
Naposledy jsem jemným dotekem počastovala Varadorovi jemné vlasy a odtáhla se. Pohled mi sklouzl po jeskyni, krátce k rozpadajícím se kostem.
Měli bychom ji pohřbít.
Povzdechla jsem si tiše, trošku zkroušeně. Nechat někde nebohé tělo rozkládat se bez řádného rozloučení a uložení, jen to může přinést něco špatného. Kdo ví, co se jí stalo, že je zde.
Prošla jsem jeskyní, potichoučku, přesto jsem pozorně prohlížela každý kout včetně místa, kde jeskyně zahýbala. Nevydala jsem se tam, ale luxus nezkontrolovat to místo, ten si nemůžeme dovolit. Kdo ví, co tam číhá, rozhodně to není něco, co bych chtěla zjišťovat.
Nakonec jsem se zastavila u ústí jeskyně ven, těsně před svítáním je noc nejtemnější. Dívala jsem se ven, na hvězdy a skály kolem nás. Bylo to tu krásné. Jen kdyby jeskyně tady neskýtali tolik magie, která vraždí, maže paměť a ubližuje. Je tu vůbec nějaké klidné místo?¨
Ještě párkrát jsem prošla jeskyní, cestou jsem přikládala do ohně a postupně loupala jednu z větví, očistila jsem ji od menších větviček, zarovnala jsem ji a oloupala z kůry. Svým způsobem to bylo i drobné protažení těla, ale spíš to byla obava, aby na nás něco ze vzdálených částí jeskyně nezaútočilo. Nechtěla jsem riskovat jejich životy, jen kvůli tomu, že bych to dostatečně neohlídala… Tak jako jsem neohlídala Meldona.
Svou poslední obhlídku jsem zakončila znovu na ústí jeskyně, větvičku jsem měla už skoro očištěnou. Opřela jsem se o skálu a zadívala jsem se k východu. Úsvit byl překrásný. Kdybych se jednou usadila, chtěla bych les v takových horách, možná trochu menších, ale takových, kde by byl podobný výhled.
Vydechla jsem, než jsem se ohlédla na Varadora. Ne, my se nejspíše nikdy nikde neusadíme. Vzala jsem Yaru na ruku a vydala jsem se s ní ven.
„ Ulov si něco dobrého k jídlu, Yaro.“
Mírně jsem se pousmála, a jakmile vzlétla, vrátila jsem se zpět, načež jsem ujala přípravy snídaně. Meldrass mě ujistil, že je to dobrý nápad, tak snad nebude vadit našemu mužskému osazenstvu, že bude sladká.
Povytahovala jsem ze své brašny víceméně všechno k jídlu, co jsem měla. Zbytek sušeného masa i chléb jsem vrátila zpět. Prohlédla jsem si, co mi zůstalo. Ovesné vločky, koupila jsem je ve městě, říkala jsem si, že bych mohla sehnat ještě trochu mléka a uvařit nám je na snídani, ale k mléku už jsem se nedostala, protože jsme vyrazili sem. S vodou to nebude tak dobré, ale med by to mohl trochu spravit. Zadívala jsem se na malou skleničku. Ten med sebou tahám už vážně dlouho. Vlastně od té doby, co jsme se naposledy zastavili doma, dala mi ho máma. Tu skleničku si musím schovat, měla bych jí pak jednou vrátit mámě.
Váček s oříšky… Ten jsem ještě před cestou sbírala s tátou, tehdy jsme ještě posbírali i hromadu hub, které sušili na zimu, ale z těch, co jsme od něj měla, už mi žádné nezůstaly, jen ty ořechy. Podrtila jsem ořechová jádra a přimíchala jsem je k ovesným vločkám. Přelila jsem ořechy s vločkami vodou. Škoda, že nemáme trochu mléka, bylo by to podstatně lepší…
Povzdechla jsem si a položila jsem opatrně kotlík na zem. Zvedla jsem se od ohně a okolo po jeskyni jsem posbírala několik kamenů, které jsem v těsné blízkosti ohniště naskládala do menšího kroužku, tak abych mohla kotlík položit na ně. Do jejich středu jsem naskládala vysušené větvičky od Vara, nějaké dřevo a rozdělala jsem v něm oheň. Nemám teď na co kotlík zavěsit, takže ho budu muset uhlídat, aby se mi to náhodou nezbortilo, ale snad to nebude tak zlé.
Jakmile se maličké ohniště obklopené kameny opravdu rozhořelo, udržovala jsem kotlík nad plamínky
Zaslechla jsem první probudivší se. Theru. Po její včerejší vlasové péči jsem vypadala rozhodně líp, i když jsem ještě nebyla rozčesaná, než předešlé dny. Většinou mi muselo stačit protáhnout vlasy mezi prsty a znovu svázat do copu, teď jsem se ještě skláněla nad kotlíkem s vlasy rozpuštěnými.
„ Dobré ráno.“
Pozdravila jsem ji s úsměvem, když se přišla podívat na ten můj rádoby zázrak.
„ Kdybych měla mléko, bylo by to lepší, pro teď nám to bude muset vystačit takto.“
Pousmála jsem se a promíchala jsem kotlík oloupaným klacíkem. Hodila by se víc vařečka, ale poradit si ještě zvládnu.
„ Děkuji za ten včerejší večer. Jestli jsem byla moc upjatá… omlouvám se. Poslední, kdo mi česal vlasy krom mě, byla má matka. Ten den mi zemřel bratr. Od té doby … jsme si k tomu už nenašly cestu.“

Spánek a další děsivé podoby noci

Vím, že je to sen od první chvíle, kdy vlastně sním. Věci nikdy nebyly tak jednoduché a jeho slova nikdy tak jednoznačná. Jeho oči byly tak soustředné na mě, že jsem se cítila jako zkamenělá a kdybych potřebovala dýchat, tak bych určitě v tu chvíli před ním umřela. Jeho pozornost se nikdy neupínala tak plně na jednu věc v současnosti. Na to byly věci moc fádní a příliš jednoduché. A stejně tak tomu bylo, když se jednalo o mně. Místo jakkoliv je pro mne známé, působí jaksi cize. Nebo spíše já se tam cítím jako vetřelec. Vzpomenu si na hru "najdi jednu věc, co tam nepatří". Smutné je, že i já bych v tu chvíli vybrala sebe.

*Jsem už jen cizinec, poutník...* objeví se mi myšlenka v hlavě a já naslouchám těm prazvláštním slovům jeho lekce. V jednu chvíli mám pocit, že cosi ledového sevře mou nohu, a tak rychle uskočím z toho místa. Zmateně hledám původ toho ledového sevření, ale nic a nikoho nevidím. Mezitím jeho slova se dál rozléhají místem a já naprosto nedůvěřivě poslouchám. Mám chuť se ošít, odejít a zapřísáhnout se, že se sem nevrátím už ani ve snu, ale moc dobře vím, že nic z toho neudělám. Nemůžu, když se na mě takhle dívá...

Než se zmohu na nějaká slova - já vím velmi úsměvné u barda - tak ucítím vůni jídla. Je to vlastně ten první vjem, který zaznamenám, když se má mysl vynořuje z hlubin spánku. S úlevným výdechem si promnu obličej, než rozlepím oči a začnu hledat zdroj té vůně. S vypětím ranním sil se posadím a tiše zazívám do svých dlaní.

"Dobré jitro," pozdravím a pokusím se vykouzlit úsměv na tváři. Vstávání mi většinou nedělá zas až takové problémy a dneska se navíc cítím velmi odpočatá.

*Protože jsi jako jediná nedržela hlídku,* připomenu si, abych sama sebe shodila z oblaků spokojenosti. Vysoukám se z teplého místa na spaní, upravím si oblečení tak, abych nikoho nepohoršovala a ještě bosky přejdu k Revě a snídani, co připravuje.

"Voní to krásně," pochválím a zastrčím si pramen vlasů za ucho. "Vyspala ses aspoň trochu před hlídkou? Co ostatní, vše v pořádku...?" ptám se zvědavě a ohlédnu se i po ostatních.

Za mrtvé (možná)

Zavrtěl jsem hlavou, když se Varador zeptal, jestli mi to místo něco říká. "Vypadalo to jako pastevecká vesnice na úpatí hor. Ale ani to místo, ani toho muže neznám. Myslíš...myslíš, že bych o tom měl říct ostatním?" A když kouzelník souhlasil, i mně se trochu ulevilo.

A i zbytek rozhovorů, které bychom měli mít, jako třeba jak to udělat, aby nás neobvinili z vraždy, kterou jsme nespáchali a nebo kam pokračovat dál, bychom měli nechat na zítra.

Přenechal jsem hlídku Varadorovi, ale má předcházející vize mi nyní nedala spát. Takže kouzelník mohl vidět, jak jsem po nějaké chvíli prošel kolem něj, ven před jeskyni. Ne daleko, nestál jsem o to, aby mě sežral gryf. Pomalu jsem se opřel zády o skalní stěnu a zvrátil hlavu nazad, hledající za mraky stříbrně pableskující měsíc. Prsty jsem pomalu vytáhl svůj medailon, tak, aby se v něm odrazilo aspoň trochu měsíčního svitu, který by se mohl vydrat zpoza bariéry mraků.

"Nevím, kdo byl nebo je ten muž. Neznám ho. Ale vím, že si nezaslouží tak krutý osud. Ani on, ani jeho sousedé, přátelé a rodina. Prosím, zajisti, aby jejich duše došly pokoje. Veď je, aby nesešly z cesty. Pokud se mi podaří to místo najít, pohřbím jejich těla, jak se patří a náleží. A pokud si mi opět ukázala něco, co teprve má nastat, udělám, co je v mých silách, abych Netvora zastavil..."

Ještě chvíli jsem jen v tichosti stál venku, snad z úcty k mrtvým, než jsem se vrátil dovnitř, opatrně, abych nenarušil svou vlastní kresbu a když jsem tentokrát ulehl, spánek konečně přišel...