Mladé ženě ve smutných očích zasvítí záblesk naděje, když uslyší, že jí můžeš pomoci, avšak zkroušeně nakloní hlavu ke straně, jakmile začne vzpomínat na minulost, kterou jsi probudil svou otázkou.

„Místo, kde se z dětí stávají dospělí. Aspoň tak nám to říkali. Zkouška toho, že jsme hodni stát se členy společnosti a být přínosem pro naše vesnice. Tak nám to říkali.“ Smutně zavře oči, a tobě se naskytne příležitost vidět něco, co se dá nazvat snad jen vizualizací bolesti lidské duše. Přízračné tělo se zachvěje, jak jím projde vlna do modra zbarvené energie, šířící se z místa, kde by měla žena srdce a pomalu se odtamtud rozlévá po hrudníku a přes ramena na záda, jako když mráz postupně kreslí na okna domů ledové květy.

„Všichni jsme sem museli jít, ale věděli jsme, že někteří se nevrátí. Byla jsem si jistá, že budu jednou z nich, a proto jsem utekla. Dohnali mě a odvlekli sem. Nikdo z ostatních odvedených tady nebyl, jen chodba plná bolesti a temné místo za ní. Ale já poznala, že tam v těch hábitech stojí jeden z můžu, kteří pro nás přišli do vesnice.“

Odhodlaně se ti podívá do očí, posílená první rozhodnou vzpomínkou, kterou jsi u ní dosud viděl.
„Když mě jeho pomocník chytil, aby mě hodil do té hnusné díry, vyškubla jsem se mu a strčila jej tam místo sebe!“ V očích se jí blýská hněv a kolem tebe se ještě více ochladí. „Křičela jsem – všechna jména těch takzvaných bohů, na která jsem si vzpomněla. Jedno po druhém. A on se smál.“

Skoro sis nevšiml, že ve své zlosti udělal krok blíže a nyní stojí těsně u tebe a dívá se ti do očí. Ty své opět na okamžik zavře a koutek jeden úst se jí zkroutí do bolestivé grimasy. „Smál se.“

„Láska, život, budoucnost… ale to přece není to stejné, jako víra v ně?“ Zeptá se tě po krátké odmlce.
„Jméno? Já nejsem nikdo, a kým jsem bývala dříve – ta dívka zemřela tam v té jeskyni, když se rozhodla završit svou vzpouru proti všem ostatním. A proto jsem tady teď sama.“

Dívá se na tebe, jak se začínáš modlit a z oka jí ukápne další slza. „Ke komu? Řekni, knězi, ke komu?“

Ačkoli byla část snu, v níž viděl netvora, krátká, snažil se Mikhail vybavit si každičký detail, který by mu snad mohl pomoci zjistit, o jaké místo se jednalo.

Sen se odehrával v noci, takže do okolí nebylo příliš vidět, popravdě, kdyby vesnice nehořela, zahlédl by z ní jen málo. Oheň však ozařoval okolí, a tak mohl rozpoznat, že se vesnice nachází na úpatí hor a dole pod ní teče větší řeka.

Vysoko na obloze zářil měsíc, který neměl daleko k úplňku a projasnil proto noc ještě více. Za řekou se rozkládala temnota, v níž ze svých cest poznal hluboký hvozd a ve veliké dálce, že skoro nešly rozpoznat, viděl vrcholky velehor, kterými mohla být jen Páteř světa na dalekém severu. Zdálo se mu, že další světlo vidí z východu, ale to bylo mimo jeho zorné pole, a tak netušil, o co se může jednat.

Nebohý muž, kterého si humanoidníma rukama přidržoval netvor, byl již v tu chvíli rozhodně mrtvý. Oblečen byl prostě, ale nevypadal zanedbaně. Ve vesnici nouzí očividně netrpěli, nicméně boháči také nebyli. Vedle muže ležela na zemi sekera, která mu musela vypadnout z ruky, a nejednalo se o bojovou zbraň, nýbrž o praktický nástroj s ohmataným topůrkem, které naznačovalo, že je často používán, i když spíše pro sekání dřeva než pro válku.

Na chvíli zavřel oči, jak se snažil vybavit si z paměti co nejvíce, a když je otevřel a pohlédl na zem před sebe, začal blíže zkoumat mapku, kterou do hlíny nakreslil.

Pohled na lidské kosti tě zneklidní. Byla to žena, mladá, a ty přemýšlíš, co se stalo, že se sem dostala. Bylo to proto, že byla sama? Nebo ji zradili jiní lidé? Sedneš si a chvíli se díváš do jasnící se noci a tvou první reakcí je zatvrdit se a jako vždy věřit pouze sobě a Varadorovi. A tak by to i zůstalo, kdybys byla ve své hlavě sama. Jenže nejsi.

„Má drahá,“ ozve se hlas, který tak dobře znáš a víš, že ho slyšíš jen ty.
„Neodcházejte od ostatních, budete je potřebovat.“ Řekne a ty zažiješ jednu z těch vzácných chvílí, kdy zahlédneš variantu na snový svět, z něhož pochází, a který si Meldrass s sebou sem do reality přinesl, aby dal prostoru tvé mysli nějaký rozměr a tvar, v němž by mohl přebývat.

Sedí u ohně, košili rozhalenou, že mu jdou vidět staré jizvy. Jedna z nich vypadá čerstvě a na tu ukáže, než pokračuje s pohledem upřeným do ohně tolik podobnému jako jsou plameny kousek od nichž sedíš ty. Také se podíváš do plápolající žluté a oranžové a zdá se ti, že tvé spojení s ním je v tento okamžik silnější než kdy dříve, protože sdílíte nejen myšlenku, ale i místo, kde se nacházíte.

„Nikdy není dobré slepě důvěřovat, ale kdy jindy můžeš ukázat, že ostatní neopustíte při první příležitosti? Takhle rána vypadá hrozivě, ale nebýt jiných, kteří zabránili, aby mě zbraň proťala úplně, byl bych mrtvý.“
Usměje se na tebe a ona vzácná chvíle se začne rozplývat. „Začni jídlem,“ řekne ti ještě a ty víš, že myšlenka připravit snídani, s níž sis pohrávala, byla správná…

Sníš a víš o tom. Protože i když to vypadá jako vzpomínka, nepamatuješ si, že by byl kdy tvůj otec takto upřímný. Je to elf a ti mají na vše spoustu času, proto ses už dávno naučila, že začátek příběhu a jeho rozuzlení si na sebe musí mnohdy počkat a nedozvíš se je najednou. Tentokrát to však je jiné. Dívá se ti zhluboka do očí a jako by se vše, co ti po kousíčcích říkával roky, spojilo na něčeho, co konečně dává smysl.
„Budou tě podceňovat,“ pronese a ty by ses té upřímnosti lekla, kdybys nevěděla, že se tohle neděje doopravdy.

„To je v pořádku, můžeš to využít ve svůj prospěch. Když je někdo natolik namyšlený, že tě vnímá jen jako další kus nábytku, neuvědomí si, že můžeš zaslechnout věci, které si říká s jinými a jež by ses nikdy nedozvěděla. V těchto chvílích, kdy máš pocit, že jsi přehlížena, poslouchej pečlivěji než kdy jindy.“ Začne chodit po místnosti v níž poznáš jednu z menších stromových síní Rowanharova domu v Turlangově lese.

„A mnohdy je to, co lidé neřeknou, důležitější než to, co řeknou. Mezery tam, kde by mělo být ujištění a proklamace svého přesvědčení. Jako když jeden milenec řekne pln vášně své dívce, že ji miluje, ale ona mlčí.“

Ve svém procházení se zarazí, otočí se, jako by jej něco zaujalo, ale ty nic nevnímáš a nevíš, proč to udělal… Ze snu tě vytrhne vůně linoucí se jeskyní.

Začátek noci byl klidný a netrvalo dlouho, než všichni usnuli. Dával sis pozor, abys nebyl oslněn ani zbývajícím světlem doutnajícího ohniště a venku jsi neviděl nic, co by tě zneklidnilo. To se však nedalo říct o vnitřních prostorách, protože chvíli před půlnocí jsi ucítil podivný chlad z míst, kde v rohu u zdi ležely kosti. Přišel jsi k nim, aby ses přesvědčil, že se nic neděje, leč najednou se před tebou zjevil duch. Nebo možná spíše duše? Pomalu, nejasný světlý stín nabyl podobu mladé ženy sedící v místech, kde ležela její kostra. Postavila se, aby se ti podívala do očí, ale nesnažila se tě dotknout. Chvíli tě jen zkoumavě pozorovala, a pak promluvila:

„Nechali mě tady za trest,“ sklopí oči, jako by se styděla, nakonec však najde odvahu mluvit dále.
„Říkali, že spaseni budou jen silní ve víře a já věděla, že nic než tento svět neexistuje. A teď nevím, jak jít dále. Jak mám najít něco, co jsem nikdy nepoznala? Jak se mám naučit věřit, když nevím, jak se to dělá?“ Z koutku oka jí ukápne jedna průzračná slza.
„Ale ty jsi kněz. Pomůžeš mi? Řekneš mi, jak mám věřit, abych se dostala na věčnost?“

Díváš se na ni a víš, že pokud chceš něco říct, musí to být teď. Kdo ví, proč se zjevila právě tobě? A jestli to dokáže znovu?

Usnul jsi a jako několikrát předtím a netrvalo dlouho, než tvůj klidný spánek narušila vize. Začala stejně, jako mnohokrát předtím: Z šedivého prostoru náhle vyšlehne zářící světlo doprovázené ostrým břinknutím, které může vydat jen meč, jenž dopadne na ostří jiného. Nevidíš postavy, které zbraně svírají, a i to málo, co vidíš před očima, ihned zmizí, aby bylo vzápětí nahrazeno temným stínem ve tvaru tvora, kterému říkáš Netvor. Má vůbec jméno? Bylo by bezpečné je vyslovit? Nevíš, leč nepřekvapí tě, když se před oním temným stínem objeví silueta měsíčního ostří. Ano, vzkaz je stále stejný, až je na tom skoro něco uklidňujícího.

Skoro by ses ani neprobral, avšak najednou se něco změní, je ti zima a vize ti ukazuje scénu, jíž jsi dosud neviděl – vesnici, ne nepodobnou té tvé, která v noci hoří plameny a Netvorova silueta, i nyní těžko rozeznatelná navzdory plápolajícím plamenům, se sklání nad tělem starého muže, kterému žere z břicha vnitřnosti. Najednou zvedne hlavu a podívá se tvým směrem, jako by tě viděl… jako byste spolu sdíleli stejný okamžik v čase…

A ty se probudíš, roztřesený zimou i vizí.