Tichý příběh

Mlčky jsem poslouchal, jak se vyjádří ostatní a zároveň jsem vnímal v myšlenkách Mikhailovo vyprávění. Oči jsem měl upnuté spíše do ohně a o každém slově, které vyřkl jsem tiše přemýšlel.
"Smutné vzpomínky. Smutný příběh. Nebudu říkat, že vím, jak se cítíš, nevím. Mohu jen říci, že máš můj soucit mou podporu. Doufám, že ve své zkoušce obstojíš Mikhaile."
Na krátko jsem se odmlčel.
"Napadlo tě někdy Mikhaile, že ta "hvězda" cos našel může být tou Měsíční čepelí, kterou hledáš? Spadla přece z nebes a netvor se jí bál. Co když je to ve skutečnosti kov, ze kterého máš ukovat právě onu Měsíční čepel? Třeba máš svůj cíl nadosah, jen sis toho nevšiml."
Navrhnu zaujatě. Ta myšlenka je opravdu......zajímavá a bylo by ještě zajímavější jí ověřit. Třeba bude jednou příležitost.

Paladinův příběh

"Vezmu si druhou hlídku," nabídl jsem bručivě. "Potřebuješ se aspoň trochu prospat," broukl jsem s pohledem na Theru a lehkým úsměvem, než se můj pohled vrátil k Varadorovi, jako přitahován magnetem.

'Zářícího posel skutečně přinášel vize od Selûne, která vede mé kroky,' v té myšlence zněla zcela absolutní a neochvějná jistota.

Když Varador se stejnou jistotou žádal, abych pokračoval, nejdříve jsem se znovu napil, pomalu a rozvážně.

'Třetí vize přišla znenadání, byla intenzivní a prudká. Temné nebe rozťala ve dví padající hvězda, zářící jasněji, než cokoli, co jsem kdy viděl. A když dopadla na zem, pokaždé jsem se probudil. Ten sen se nějakou dobu opakoval a hvězda vypadala pokaždé blíž a blíž. A věděl jsem, nějak, že dopad je důležitý. Až mě jednu dne probralo hlasité hřmění, kdesi v lese. Vstal jsem a vyšel před chalupu a tam jsem to uviděl. Světlo, mezi stromy. Vzal jsem svou sekeru a šel se podívat...'[/i]

V tu chvíli mi hlas naplnila postvátná bázeň i v myšlenkách.

'Byla tam Varadore, viděl jsem ji tak jasně jako teď vidím tebe. Padlá hvězda. Byla menší, než jsem čekal a studená na dotek. A když jsem jí vzal do rukou, bylo mi jasné, že je nějak důležitá. A s dotekem přišla další vize. Zářící posel, s čepelí v rukou, jak bojuje s něčím nevýslovně temným a přikazuje mi utíkat. Měl jsem z toho zlý pocit a rychle věžel do vesnice,' na chvíli jsem přestal, protože se mi stáhlo hrdlo a já se musel znovu napít, ale ruka se mi tak třásla, že mi upadla zátka od čutory a odkutálela se. S omluvným brumláním jsem jí rychle sebral a čutoru zašpuntoval.

'Já...přišel jsem pozdě, Varadore. Byli už mrtví. Bylo tam...tak moc...krve...' Chvíli kouzelník slyšel jen ticho, to jak jsem sbíral sílu pokračovat. 'Zabilo je to. Lorette...Ester...všechny. Nevím, co to bylo. Bylo to skryté v temnotě. Ale když mě to uvidělo, vrhlo se to po mně, rychleji, než jsem stačil reagovat...' podvědomě jsem se přišoupl blíž k ohni a přiložil.

'Chtělo to Hvězdu. Vím to. Ale něž to stačilo zabít i mě, najednou bylo všude bílé světlo a netvor z temnoty ucouvl. Využil jsem toho, že byl oslněný a sekl ho vší siolu do...asi obličeje, nevím. A pak jsem utekl. Zaběle jsem utekl a nechal je tam, nepohřbené,' pomyslel jsem si s hořkostí.

'Jsem na cestě od té doby. Ale už ne naslepo. Posel mi ukázal další vizi, vizi boje s Netvorem a jasně zářící čepel. Měsíční čepel, kterou musím najít. A uchránit hvězdu před Netvorem. Protože on je mi v patách. A jednoho dne mě dožene. Ale já už nebudu utíkat. Tentokrát ne.'

Jasně modré oči, které mě během vyprávění začaly nějak podezřele štípat a slzet - určitě ze všeho toho kouře - zahořely náhlým odhodláním.

Táboření

"Nevidím ve tmě tak dobře, jako někteří z vás ostatních, na druhou stranu, tam kde mé oči selhávají mám Nishu, jejíž smysly jsou bystřejší, než ty mé. Takže pokud bude potřeba vezmu si také některou hlídku."
Kývnu na ostatní poklidně. To, co jsem se dozvídal od Mikhaila byl stále zajímavější příběh muže, který si jej prožil. Bylo to něco dočista jiného, než číst v nějaké knize. Zvědavost v mých očích mohli jistě ti bystřejší ze skupiny zaznamenat. Slétl jsem raději očima proto k plamenům ohně.
"Je mi líto tvé ztráty Mikhaile.....Takže nejspíše bohyně, měsíce, noci či něčeho podobného řekl bych. Zajímavé....
Vyslal jsem k němu nejprve myšlenku plnou soucitu za duši jeho ženy a po krátké odmce pokračoval. Nakone jsem se zamyslel ohledně toho, o jakou bohyni by se mohlo jednat na základě několika náboženských spisů a textů, které jsem kdysi četl při pátrání po odlišnostech v magii, kterou užívám já a kterou užívají ti, které požehnají bohové. (Náboženství 17+3 = 20 :D)
"Představila se ti ta tvá bohyně někdy? Osobně bych to typoval na Selûne. Bohyni měsíce, které se říká také Stříbná paní neb Bílá paní noci. Měsíc a hvězdy jsou její hlavní symboly. Vzhlíží k ní mnoho poutníků v naději, že je povede na jejich cestě. Jestli se nepletu je blízká i mnoha elfům, nebo druidům, kteří často mají měsíc ve velké úctě, nebo tak jsem to alespoň četl.....nebo mi to někdy říkala Reva, nejsem si jist."
Trošku jsem se v zaslaných myšlenkách zamyslel a pokud mne napadlo k Mikhailově bohyni ještě něco, tak jsem mu to dopověděl také. Při nabídce, kterou mi Mikhail učinil jsem k němu opět zvedl oči a zadíval jsem se mu do tváře. Klidný a jistý.
"Nikdy jsem nepatřil mezi ty příliš pověrčivé Mikhaile. A jsem si vědom, že toto místo je zlé. Život mne mohla stát již tato cesta a přesto tu stále jsem živ. Poznání nebývá bezpečné a kdo má přílišný strach nikdy se nic nedozví. Cestuji za poznáním Mikhaile, takže si tvůj příběh vyslechnu rád. Třeba v něm objevíme něco, čeho sis sám nevšiml."
Odvětím a pohladím Nishu, která si přelezla se mi rozplácnout na klíně. Mírně jsem se pousmál a podrbu jí za uchem. Její tiché vrnění bylo vždy uklidňující.

Co je šeptem!

Pozorovala jsem starostlivě Mikhailův obličej. Přišlo mi, že nad něčím bloumá, že něco řeší, testuje, či co. Možná se snažil si urovnat myšlenky s tím, co zažil. Netuším. Nevidím lidem do hlavy. Ale jsem vnímavá, a tak jsem věděla, že něco řeší. Možná bych mu mohla pomoct, ale on se jen usměje a řekne, že to nic není. Povzdechnu si s nespokojeným výrazem a zvednu se od něj. Asi potřebuje být sám. Muži to tak občas mají. Oni a jejich neschopnost mluvit o věcech. Přejdu raději k Revě, jedinému dalšímu zástupci rozumnějšího a srozumitelnějšího pohlaví. Ještě když si sedám, může Reva uslyšet tiché, nespokojené zamumlání, který svým tónem vysvětlovalo naprosto vše:

"Chlapi."

Dám si vlasy z obličeje, ohlédnu se ke vchodu do jeskyně, kde hlídá Alberich a pak zpět na Revu. Rozhodnu se nerozdmýchávat můj hněv a raději zkusím konverzaci s ní.

"Taky vypadáš, že by sis potřebovala odpočinout," oslovím ji tiše. "Vypadám taky tak ztrhaně?" pousměji se slabě, ale vzhledem k tomu, jak jsem stále promočená a jak mě bolí celé tělo únavou, tak je mi jasné, že jinou než kladnou odpověď nedostanu.

Mikhail i Varador souhlasí s mým názorem, že bychom tu měli zůstat, a tak se obrátím pohledem zpět na chvíli k nim.

"Vidím docela dobře ve tmě. Ale potřebuji se aspoň na chvíli vyspat. Takže si můžu vzít druhou nebo třetí hlídku," navrhnu, aby to nevypadalo, že nehodlám aspoň trochu přispět. Normálně bych se snažila zvednout morálku tím, že bych něco zazpívala, znám toho spousty od tichých ukolébavek až po válečné písně, ale vzhledem k tomu, jak na to reaguje na krabička, tak vím, že se písní nemohu ani pomyslně dotknout. Zašátrám ve svém vaku, než se opět obrátím se k Revě.

"Mám fakt skvělý kartáč na vlasy. Jako malé mě to vždy uklidnilo a pomohlo mi to lépe usínat a zrelaxovat..." pronesu s mírným a trochu ostýchavým úsměvem. Nevím, zda na to přistoupí, je to trochu asi hloupé a možná trochu dětinské, ale já opravdu věřím, že by to trochu mohlo pomoct Revě se uvolnit. Nakloním lehce hlavu ke straně. "Prosím, mohla bych..?" požádám ji s kartáčem s jemnými štětinami a docela pěkným zdobením, které bylo zřetelně opotřebované. "A znám skvělý příběh, co se k tomu všemu hodí. Bardi umí i vyprávět, nejen zpívat," pokouším se dál přimlouvat.

Rozhovory bez hlasu

Zvláštního nebo nevysvětlitelného. To vskutku ano. A mnohokrát jsem se sám sebe ptal proč, avšak nikdy jsem nedostal jasnou odpověď.

'Rozuměj, Varadore, já pocházím z malé vesničky, sotva pár domků, jeden dva statky, pila, hospoda...nebyl mezi námi žádný kněz či jiný duchovní, ani vzdělaný učenec, jací bývají ve velkých městech. Takže když začaly ty sny, neměl jsem, komu bych o nich řekl. Jistě, řekl jsem o tom Lorette, protože ta na mně poznala vždycky všechno a ona dělala vše co mohla abych na podivné sny nemyslel, Selune žehnej její duši, ale ani jeden jsme netušili o co jde...'

Na okamžik jsem se odmlčel, promnul si ruku, ve které jakobych znovu cítil její štíhlou, ale pevnou dlaň a ztěžka polkl.

'Ze začátku, asi před dvěma lety, to byl jen hlas. Vycházel odnikud a hovořil v Nebeštině, jak říkáš. Promlouval ke mně pod noční oblohou, plnou hvězd a s měsícem v úplňku. Říkal mi, abych byl silný, ale i laskavý. Abych byl bdělý, ale i vnímavý. Abych byl moudrý, ale rozhodný. A abych se postaral o svou rodinu. Jako kdyby to snad bylo nutné říkat...' Potřásl jsem hlavou.

'O rok později jsem spatřil i toho, kdo promlouval. Ženskou postavu, které nebylo vidět do tváře, protože byla celá zahalená ve stříbrném ohni, vycházejícím z hvězdy na její hrudi. A zněla...zepokojeně. I poselství se změnilo. "Buď připraven. Znej zemi obklopující tvůj domov. Ukovej ze své vůle zbraň. Ochaňuj svou rodinu"'

Teď už vím, proč Selunin posel promlouval tímto způsobem, ale tehdy jsem to nechápal, ba dokonce mě to děsilo. Ale uběhl další rok, kdy jsem konal tak, jak snový posel žádal a nic se nestalo. Avšak poté se sny opět změnily...

Pohlédl jsem na Varadora zpod obočí, zkoumavě a zamyšleně. Měl bych mu říct i zbytek? Měl bych mu vyprávět, co se stalo s mou vesnicí? Co se stalo...s Lorette a Ester... a proč? Možná bych měl. Varador by mi nejspíše dokázal poradit. Možná, že by mi dokonce pomohl. Znal jsem ho chvíli, ale zdál se mi jako dobrý člověk, i když trochu podivín. Pomohl by mi...a tím by na sebe uvrhl i mou kletbu. Udělal by ze sebe terč. A pak by to mohla být Reva, kdo by držel jeho nehybné tělo, ležící v kaluži chladnoucí krve, jako já tehdy svou nejmilovanější...

Ale Varador byl také dospělý, vzdělaný a inteligentní. Nemohu rozhodovat za ostatní. Ale mohu jim dát svobodnou volbu.

'Pokud ti vypovím celý příběh, Varadore, může to pro tebe být...nebezpečné. Budeš znát pravdu a to by tě mohlo stát život. Není to šťastný příběh a tohle je temné místo...'

Osudové rozhodnutí

Chvíli jsem mlčky poslouchal názory svých společníků na náš další postup, stejně tak Mikhailovy ještě stále zmatené, ale již jasnější myšlenky, kterými mi odpovídal.
Chvíli jsem nechal ostatní, aby si v klidu povídali, než jsem si vše promyslel.
"Omlouvám se Revo, ale myslím si, že větší šanci máme přežít noc tady u ohně. Byť ohroženi tím, co je v jeskyni, na druhou stranu jít potmě v dešti a bouřce slézat skalní stěny, které pořádně neznáme, když většina z nás nijak dobrými horolezci nejsou a ještě tu někde létá zbloudilý griffin je více, než sebevražedná myšlenka. To už bychom měli větší šanci, že se některý z nás s tím tvorem domluví, aby nás postupně snesl dolů z hory do bezpečí, ale ani s tím bych moc nepočítal."
Odvětil jsem naprosto vážně a docela rozhodnutě. Dnes někam dál lézt by někoho stálo krk, tím jsem si skoro jist.
"Taky se mi jeví, jako nejlepší možnost přenocovat zde do rána, držet hlídky, jak bylo v původním plánu a se svítáním vyrazit dál Co je zač ta krabička zjistíme později."
Očima jsem zalétl opět k Mikhailovi. Bylo zajímavé pozorovat, jaké starosti měla Theru o svého velkého ochránce.
"jaký je asi jejich vztah a co si zažili?"
Chvilku jsem nad tím přemítal, ale pak jsem to opět pustil z hlavy.
"To je jazyk, kterým jsi hovořil. Mě je znám pod tímto názvem. Nepamatuješ si, že by ses jej učil, ale hovoříš jím plynule bez obtíží, jakoby byl tvou rodnou řečí."
Vyslal jsem k němu myšlenku.
"Zářící posel? Tedy posel některého z bohů, nebo snad samotný bůh. Řekl bych. Z toho, co jsem se o tobě dozvěděl Mikhaile si osobně myslím, že patříš k bytostem, o kterých jsem četl v knize legend. Ásimaré jim říkali......pro obyčejný lid by asi bylo příhodnější označení andělé. Domnívám se, že jsi jeden z nich. Takový, který jak praví legendy padl z nějakého ať již dobrého, nebo špatného důvodu zpět na zem a zapomněl, kým byl. Zdá se mi, že však stále sloužíš svému bohu, nebo bohyni, tak to tak špatné asi být nemohlo ne? Hmmm zajímavé, že ses nad tím nikdy nezamýšlel. Určitě se ti někdy stalo něco zvláštního, nevysvětlitelného....nebo nadpřirozeného, co by vyvolalo otázky o tobě samém, nemám pravdu?"
Pátravě jsem jej pozoroval, ale pak jsem přesunul svou pozornost zase mezi ostatní, abych nevzbudil přílišné podezření a nebylo zároveň nebyla Mikhailovi má pozornost příliš nepohodlná.

Z deště pod okap

Sledovat dvě konverzace najednou, přičemž jedna se mi odehrávala uvnitř hlavy bylo dost náročné, ale já se upřímně snažil. "Obávám se, že nechápu. Nebeština? Je to prostě jazyk, který znám. No jo...ale jak? Nikdy jsem se ho....neučil..." to bylo vážně divné. A čím víc jsem se nad tím zamýšlel, tím méně to dávalo smysl. "Myslím...myslím, že ho občas slýchám ve snech. Hovoří jím se mnou zářící posel..." zvedl jsem oči a zadíval se přímo na Varadora. "Co to znamená?"

Po chvíli se mi ale povedlo opět soustředit na okolí. "Jsem v pořádku, Theru, opravdu. Jen trochu otřesený," usmál jsem se unaveně. Neprozradím Varadorovo tajemství. Ne, dokud sám nebude chtít. Místo toho jsem naslouchal arggumentům a protiagumentům ostatních.

"Takže," shrnul jsem to nakonec, "můžeme buď zkusit putovat dál a riskovat boj s tím griffinem na deštěm kluzkých skalách, za tmy a unavení skoro k smrti..." odmlčel jsem se, aby to ostatní mohli řádně zvážit, "a nebo zůstat tady, držet hlídky a doufat, že to, co je na konci té chodby nevyleze z díry a nepůjde se podívat, koho má na prahu. Ať už to je, co chce."

Nebyly to zrovna veselé vyhlídky.

Další rozhodnutí před námi

Povzdechnu si po Mikhailových slovech, ale na rtech mi zahraje mírný lehce pobavený úsměv.

"Už je mi víc jak čtvrt století, abys věděl," zaprotestuji tiše, ale jsem ráda, že mluví normálně. Přesto jej pozorně pozoruji, abych se ujistila, že je opravdu v pořádku. Ostatní se však rozmluví, a tak se ze zdvořilosti i ze zvědavosti obracím za jejich hlasy, abych na ně viděla. Čas od času ale zatím pohledem zpátky k Mikhailovi, abych ho znovu zkontrolovala.

"Aha, takže skutečně ta krabička nějak transmutuje magii. Možná nějaký spouštěč. Teď je ještě otázka, zda je to univerzální klíč, a nebo jen ovlivňuje věci spojené s tou jeskyní. Ale, osobně bych řekla, že to bude aktivovat i jiné věci. Tedy, nějaké aspoň. Proč by to jinak čaroděj chtěl, kdyby to fungovalo jen na tu horu? Jinak by s tím nechtěl odsud odejít, ne?" přidám se k hlasitému uvažování okolo a při těch slovech hledám podporu především u Varadora. Revina poznámka o tom, že tady nebudeme moct přespat, mě moc nepotěší. Unaveně si prohrábnu vlasy a uhladím si je rukou, aby mi nešly znovu do obličeje. Svěsím při té myšlence trochu ramena. Pohlédnu na Revu. Vypadá taky, že toho má dost.

"Můžeme přece někoho mít na stráži, ne? Střídat se třeba po dvou?" zeptám se a i přes všechny moje snahy to zní trochu prosebně. Jsem vyčerpaná. "Venku není nikdo a nic, kdo tam být nemusí. Viděla jsem venku v dálce kroužit jen jednoho griffina a ten taky nevypadal, že tam chce zůstat příliš dlouho." Přidám dodatek, abych podpořila přespání tady. Rozhlédnu se po ostatních. "Potřebujeme odpočinek, všichni."

"Mikhaile!" houknu starostlivě, když se zakucká. Přesunu se v kleku blíž k němu a položím mu ruku na rameno, když sípá a snaží se popadnout dech. Všimnu si zmatku vepsaný do jeho tváře. Tiše se ho proto zeptám: "Děje se něco?"

Prokletá jeskyně

Trochu zmateně jsem se dopotácela k ohni a klesla jsem na kolena hned vedle Yařina posezení. Na karimatku jsem dávno zapomněla, teď jsem ani nechtěla přemýšlet nad tím, jestli bych tady chtěla zůstat na noc.
Všichni se nahrnuli kolem Mikhaila, byl v bezvědomí. Raději po posledních chvílích se nikomu nepletu do cesty.
Naštěstí se probral úplně sám, sice šokem, a s podivnými slovy, vyřčenými mě neznámým jazykem, ale probral se. To bylo dobré znamení. Navíc pak promluvil i obecnou řečí, takže ho snad nic zlého ani neposedlo…
Pohled mi sklouzl k zúžení jeskyně, odkud jsme před chvíli tak utíkaly. Všechno to tam bylo špatně. Ucítila jsem, jak Varador rozvázal naše spojení. Překvapeně jsem zamrkala a podívala jsem se jeho směrem, ale nepokusila jsem se ho ani oslovit. Zůstala jsem tiše klečet na kolenou, posazená na patách, ostražitě pootočená tak, abych viděla na zúžený průchod i na východ z jeskyně, kam se uchýlil Alberich.
„ Nevím, jestli tu můžeme zůstat, Theru, ten kostlivec tam kousek za hranicí světla, ten tu zůstal. Otázka je, co se mu vlastně stalo.“
Podívala jsem se na bardku.
„ Možná nám nezbude nic jiného, než to risknout. Skála bude mokrá a bude klouzat. Nevím, co z toho, je to větší zlo.“
Sklouzla jsem pohledem od Theru na Varadora, ale nakonec jsem se odvrátila a zpět k zúžení. Nemáme to jak zabezpečit. Nevím, jestli máme vůbec nějaké možnosti, jak něco takového zatrhnout.