Debaty a dohady

Pozornost božského typu

Samá voda samá voda

Průzkum
Alberich, Mikhail, Reva, Thera, Varador

Mikhail pozoroval Aerii pečlivě, ale nezdálo se mu, že se za jejím monologem skrývá nebezpečí. V hlase měla více než cokoli jiného obdiv, a ačkoli bylo jasné, že mít moc by se jí líbilo, nezdálo se, že by to byl smysl její aktuální existence (insight: 13).

„Mythallar,“ zaslechne ještě za zády, jak Aerie po Theře zopakuje název onoho záhadného předmětu.

„No…. Aspoň se to tak vždy povídalo,“ doplní Duše a trochu omluvně se na Theru ušklíbne. „Já ty mágy nikdy nepotkala…“ Na tváři se Aerii rozlije smutný výraz, který se však změní v konejšivý, když si bardka začne vyčítat, že jí to nenapadlo dříve.

„Právě naopak,“ zasměje se Aerie. „Často ty nejméně podstatné detaily jsou tím, co se nakonec ukáže důležité. Protože to je problém všech velkých čarodějů: soustředí se na celek a teorie, a pak zapomenou na něco velice podstatného. Jak to funguje v magii, si nejsem jistá, ale vím, že já byla taky jen nicotnou černou skvrnou ve vesnické společnosti. Každý měl své místo, ale já se nikam nehodila. A pak jsem v té jeskyní obětí na konci cesty vykřikla své vlastní jméno. A stala se tím revolucí, která musela být odstraněna, aby nezměnila paradigma.“

Nakonec si jen povzdechne: „No, hned tam v jeskyni, kde jsme se setkali, jsem si říkala, proč jste tu krabičku vzali. Nevím, co to je, ale pokud to patřilo Netheřanům, tak to bude mocné a nebezpečné.“

Konverzace obou žen k ostatním doléhá jen vzdáleně, protože ti se soustředí na plán.

Na cestě ke vhodnému místu pro další podzemní průzkum, tentokrát dobrovolný, Mikhaila ochotně doprovodil Alberich, který jej upozorňoval, kam má šlápnout, a pomohl mu také identifikovat vhodné místo pro kopání. „Teď, když je mi jasný princip, vím, kam a hlavně po čem se mám dívat,“ vysvětlí stručně pokrčením ramen. Na Aerii se také podívá, ale oproti Michailovi spíše zamyšleně než podezřívavě.

Vánek chvíli pozorovala vzdalující se Revu, ale když viděla, jak všichni ti čtyři malí lidé bezpečně stojí pohromadě, vznesla se máchnutím křídel do vzduchu, přistála na kamenech vedle nich a natáhla hlavu, aby se také podívala dolů. „Nevlezu se tam,“ zazní od ní zklamaně, ale jsou to poslední slova, která druidka slyší a zároveň jim rozumí, protože doznívá účinek kouzla, díky kterému mohla s Vánkem mluvit.

„Neměj obavy,“ povzbudil trpaslík Varadora, který se snažil dodat si odvahy do té doby sám (Alberich používá guidance, Varador si může přidat 1d4 na nějaký ability check v průběhu další minuty) a zachechtal se jeho vtipu. „Buď rád, že to kalhoty nejsou, v temných hlubinách žije leccos a pláště se můžeš vždy rychle zbavit,“ dává mu ještě radu.

Zobrazit SPOILER

Sviť světluško sviť rozžehl jsem ti.....plášť

Nová naděje

Coby kdyby a tehdy?

Vzhůru dolů

Paměť a příběhy
Alberich, Mikhail, Reva, Thera, Varador

„Prorazit díry do povrchu, říkáš?“ Alberich nadzvedne pochybovačně jedno obočí, ale přidřepne si, aby kameny lépe prozkoumal.

„Nestabilita v tomto místě odpovídá všemu, co jsme v horách dosud viděli. Už dříve jsem nad tím přemýšlel, protože stav skal není úplně normální – jako by tady působila síla, která způsobuje nějaký zvláštní typ eroze,“ uvažuje trpaslík nahlas, a snaží se tak poskládat Varadorovy i Reviny informace o stavu podzemí.

„Z toho, co vyprávíte, to vypadá, jako by kameny vytvářely klenbu, která drží vzájemným tlakem kamenů na principu oblouku. To by však znamenalo, že její proražení na špatném místě může způsobit řetězovou reakci. Na druhou stranu, tady už pár děr je, a ještě se to úplně nezřítilo…“ Postaví se a zamyšleně si promne vous.

„Vlastně, teď si vybavuji, že je to jedna z mála věcí, kterou si z jeskyně pamatuji. Navigoval jsem Theru právě přes sestavu plošinek, kterými končily vysoké sloupy čnící z hlubiny. A museli jsme být naprosto potichu, protože jakýkoli zvuk mohl způsobit katastrofální strukturální nestabilitu, museli jsme si dokonce sundat zbroj a vše, co mohlo nějakým způsobem cinkat nebo být hlučné.“


Varador trpaslíka pozorně poslouchá, než jeho pozornost odvede rozhovor Revy s griffonkou (hod na přírodu: 20+), který druidka ochotně překládá, a protože nešeptá, s trochou pozornosti ji mohou zaslechnout také Mikhail s Therou, kteří pomalu postupují směrem ke shluku stromů, kam dříve Reva v pavoučí podobě bardku dovezla, aby byla v bezpečí.

„Hory jsou rozlehlé,“ začne své vyprávění Harrgrah.

„Jsou zrádné, často se v nich sesouvá půda a ačkoli se jejich stěny zelenají mechem a stromy, které se dokáží uchytit v rozsochách, vodu je obtížné nalézt, protože se musí jeden vydat nahoru k pramenům. Poté, až na pár výjimek, se bystřiny ztrácí ve skalách, aby se na úpatí objevily jako řeky líně vytékající z hlubin hor. V údolích mnohdy vytváří jezera, a máš pravdu, že tak je tomu i v tomto případě, jen to jezero není úplně jednoduché najít. Což je dobře, protože je nádherné, a to i díky tomu, že tam lidé nechodí."

Kousek po kousku se Revě začne spojovat dohromady, co zde vlastně vidí. Takhle vysoko v horách je údolí pozůstatkem ledovcového splazu, leč moréna vytvářející štěrk a drobné kameny je doplněna o větší kusy skal, a jsou to právě ony, které tvoří stabilní plochu. Pravděpodobně se jedná o vršky sloupů, které viděla dole v jeskyni a mezi ně napadané kusy skal, které se sem před nějakou dobou zřítily a vytvořily něco jako klenbu, díky tomu, že sloupy byly dost blízko sebe, aby stavitelský princip, o němž vyprávěl Alberich, fungoval. To znamená, že sloupy jsou pozůstatky skal, dost pevné na to, aby je cokoli, co mění povrch těchto hor, nerozbilo a budou dost pevné, aby udržely v podstatě cokoli a bude extrémně náročné je nějak rozbít. Naopak, by se mohlo spíše hodit využít jejich léty prověřené odolnosti.

K Theře a Mikhailovi jejich vyprávění doléhá, protože musí postupovat opatrně a pomalu, a také se soustředit na vyprávění Aerie. Přinejmenším Thera jí naslouchá velice pozorně a nechává svou mysl, aby dle vyprávění vytvářela představy o civilizaci dávných věků (hod na historii s výhodou: 15 + 5 = 20).

„Říká se, že tomuto světu kdysi vládli mágové. Tak mocní, že se jim nikdo nemohl postavit a všichni se klaněli před jejich moudrostí. Stalo se tak neuvěřitelné a uživatelé magie byli uznáváni jako vládci celé civilizace měst, která se vznášela na obloze a skrývala v sobě tajemství známá nemnohým. Prý se kouzlům naučili od elfů, a nakonec byli schopni vytvářet zařízení, která byla zdrojem obrovské surové magické moci.“

Zatímco Aerie vyprávěla, oči se jí zamžily něčím, co nejvíce připomínalo hladovou touhu. Theře bylo jasné, že dostat se k něčemu takovému by byl Aeřini sen, který si nechává zdát dlouhé věky. Duše bezděčně zvedla ruce před sebe tak, že dlaně mířily proti sobě a mírně pokrčené prsty vytvářely podobu středně velké koule.

„Mythallar,“ zašeptala Thera slovo, které se jí při pohledu na Aerii vybavilo v hlavě, a které četla v jednom ze zaprášených svitků otcovy knihovny.
„Netheril?“ Vyřkla druhé tázavě, jako by tím překvapila sama sebe a rozhlédla se kolem sebe.

„Netherské hory,“ zamyslel se Mikhail nad jménem pohoří, v němž se právě nacházeli, když bardku uslyšel, protože příběh tohoto lidu se vyprávěl také mezi vyznavači Selune. Vlastně to byly příběhy dva. Jeden o těch, které měsíční paní zachránila a druhý o těch, kteří se propadli do stínu, říše její protivnice Shar.

Nová naděje