Příspěvků: 346

Hraje se Dvakrát týdně Vypravěč Spellbinder je offlineSpellbinder

Družina

Postava Therasia je offline, naposledy online byla 07. května 2024 22:45Therasia

Postava Mikhail je offline, naposledy online byla 29. dubna 2024 11:53Mikhail

Postava Alberich De`Ath je offline, naposledy online byla 01. srpna 2022 21:53Alberich De`Ath

Postava Varador Tishari je offline, naposledy online byla 07. května 2024 23:04Varador Tishari

Postava Revalia „Reva“ Meldrassen je offline, naposledy online byla 07. května 2024 19:36Revalia „Reva“ Meldrassen

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Mikhail - 20. října 2021 14:19

Snové rozhovory

Pozoroval jsem zářící postavu v rohu pokoje, která mi znenadání narušila pokojný sen. Vzepřel jsem se na loktech a naslouchal úlomku bohyně, který ke mně hovořil. Ale když skončil, hlavou mi vířilo mnohem více otázek, než odpovědí. Čekalo se ode mě, že se na něco zeptám? Proto se mi zjevila? Ale ptát se na meč, Netvora a nebo na to, kam mám namířeno mi přišlo sobecké...a nesmyslné. K meči budu doveden, takový je mi dán osud. Co se Netvora týče, ten se jednoho dne objeví, ať už sio to budu přát nebo ne. A je na mě, abych ho porazil a zabránil mu ublížit dalším nevinným.

A co se týče mých dalších kroků, to je jasné. Zůstanu s ostatními, dokud budu mít pocit, že je to tak správné. A kam nás kroky zavedou, to vědí jen bohové.

Takže jsem své otázky upřel k něčemu mnohem záhadnějšímu. K tomuhle místu.

"Co je to za místo? K čemu slouží? Kdo byl ten stařec? A... co se stalo s těmi, kteří došli až nakonec...proč byli svrženi do hlubin?"

Na chvíli jsem se odmlčel, tváři mi projelo odhodlání. "Tohle místo krade lidem jejich svobodu. Měl bych ho zničit, ve jménu Paní. Uzavřít chod do jeskyně..."

Varador Tishari - 18. října 2021 15:23

Zasloužený odpočinek?

"Už je to za námi, důležité je, že jsi v pořádku."
Vyslal jsem myšlenku směrem k Revě a stočil jsem pohled na Mikhaila.
"Šetři síly nevíme, kdy budou třeba."
Dodal jsem ohledně proměn. Můj sluch však zaujala slova Thery. Rozpoznal jsem v nich docela bezpečně elfštinu. Lehce jsem se pousmál a věnoval jí přátelský pohled.
"Miarne nai teivia héru. Tarierto vi heselion."
Odvětil jsem jí plynule v elfštině. Možná bych ještě něco dodal, ale všiml jsem si, že Nisha se nevrací společně s námi, ale něco zahlédla....
"U snění všech Quori!"
V podřepu jsem udělal rychle pár kroků směrem k tunelu.
"Nisho! Ne! Zpátky hned! Je čas jít!"
Vyslal jsem k ní naléhavou myšlenku, abych upoutal její pozornost a dostal jí zpátky.

Therasia - 17. října 2021 20:05

Okouzlovat mysl mám já a ne naopak!

Na chvilku jsem byla skoro šťastná. Ne šťastná, veselá, spokojená sama se sebou... no prostě jsem se na chvilku necítila jako kus mrtvé váhy, co za sebou táhnou ostatní jen proto, že občas funguje jako dobrá zarážka do dveří. A pak jsem vkročila do té uličky a já najednou ucítila ten silný tlak čehosi, nebo snad kohosi, kdo mi rychle začal našeptávat, abych se dotkla zdí a mohla ten strach a ty rozhovory plně slyšet a rozumět jim. Vnímala jsem i to, jak Nisha nespokojeně prskala - beztak pokračovala v naší debatě na téma zda jsem zbaběle utekla od ostatních nebo ne - ale nějak jsem jí víc nevěnovala pozornost. Podvědomí mě prosilo, abych se zaposlouchala do hlasů, abych podlehla tomu nutkání se dotknout zdí a ponořila se do toho šepotu.

"Tye are vamme mime héru," odseknu tiše a nespokojeně. Čelo se mi ošklivě nakrabatí mentálním úsilím, když ta slova říkám, a ještě pár vteřin po tom. Ruce stáhnu rychle k tělu, než se předkloním a vydechnu. Ačkoliv je to sotva víc než okamžik, cítím se dost zmožená. Místo předklonu pak raději zvolím pokleknutí na jedno koleno, abych se lépe zapřela. Několikrát se nadechnu a rozhlédnu se kolem. Překvapeně ulpím pohledem na Mikhailovi. Němé rty pootevřu v otázce. Díkybohům ale otázku položit nemusím, neboť ostatní se baví o tom, jak Mikhaila dostat pryč.

*To znamená, že jen spí, ne? Že se dá zachránit?* ptám se sama sebe v duchu zatímco roztřesenou rukou podávám lano Alberichovi, který jako vždycky vypadá, že se nic moc neděje. Chtěla bych mít jeho nervy ze železa.

Vypravěč - 16. října 2021 03:56

Čas popadnout dech
všichni

Jakmile Thera vkročila do chodby, ucítila kolem hlavy náhlý tlak, jako by její mysl sevřela neúprosná síla. Začala pomalu zvedat své ruce nahoru, směrem ke dvěma ohlazeným pruhům táhnoucím se po stěnách chodby, rozptýlená zdáním, že k ní z dálky doléhají hlasy, nerozpoznatelné jeden od druhého, a vzpomínky naplněné strachem. Bylo jí jasné, že jim nesmí naslouchat, jinak by se v nich mohla ztratit a jen obtížně hledat cestu zpět. Veškerou silou vůle je odhodila z mysli pryč a stáhla ruce zpět k tělu těsně předtím, než položila dlaně na zdi. Zhluboka se nadechla, vyčerpaně se předklonila a zapřela se rukama o kolena, aby nespadla na zem (wisdom saving throw: 16 + 3 = 19, úspěch).

Rychlý pohled dopředu jí odhalil, že Varador, kterému přišla nabídnout lano, se krčí před ní a Revu vidí stát v podobné pozici, jako je nyní ona sama. Alberich se skláněl nad Mikhailem a beze slova se kolem těch dvou natáhl k lanu, které stále držela. Nikdo z přítomných nemohl přeslechnout Varadorovo varování ohledně toho, že se mají držet při zemi, ačkoli trpaslík vypadal, že si s tím nedělá zrovna velké starosti. Hned co se k němu dostalo lano, začal stále spícího Mikhaila svazovat a jen kývnutím hlavy odsouhlasil kouzelníkův plán.

Ve chvíli, kdy Reva nabídla svou pomoc a sílu medvěda, prosmýkla se Nisha na konec chodby a zastavila se v místě, kde začínala druhá jeskyně. Přikrčila se u země a upřela pohled na místo, které se nacházelo kus dále před ní a směrem mírně nahoru. Reva i Varador ji znali dost dobře, aby jim bylo jasné, že i když je to magický přítelíček, je v ní dost kočky na to, aby se jako jedna chovala a neomylně poznali, že se přepnula do loveckého módu, protože tímto upřeným pohledem obvykle pozoruje kořist a zvažuje, jak se k ní nejlépe přiblížit…

Mikhail

Zobrazit SPOILER

Alberich

Zobrazit SPOILER

Revalia „Reva“ Meldrassen - 13. října 2021 18:28

Zrádná ulička

Byla to tak nečekaná úleva, když mne konečně přestala mučit vlastní hlava. Předklonila jsem se a zapřela se dlaněmi o kolena a měla jsem co dělat, abych se nesvalila na zem a nezůstala sedět.
Ne. Nemůžu tu zůstat stát a ani sedět. Musíme odsud vypadnout.
Slyšela jsem Varadora, jak za mnou mluvil, viděla jsem Albericha, jak ležel kousek od mě, vděčně jsem se na něj usmála, načež jsem se skloněná, skoro pokroucená, tak abych nedosahovala ničím k té zatracené magické hranici.
Promiň mi, Varadore…
Ohlédla jsem se po něm, načež jsem se snažila dostat za něj, aby mohl v klidu kouzlit. Zasáhl Mikhaila tak dobře, že se sesunul k zemi jen on. Nikomu jinému se nic nestalo a byla šance ho tam odtud dostat… tedy odtáhnout. Podívala jsem se na Albericha.
„ Můžu se zkusit v něco proměnit a odvléct ho pryč…“
Navrhla jsem.
„ Medvěd?“

Varador Tishari - 13. října 2021 14:17

Rychlejší činy, než slova

Nisha následovala Theru zpátky, jako věrný společník. Měla na ní dávat pozor, tak na ní dávala pozor. Já mezitím úlevně vydechl, když jsem viděl, jak se Mikhail sesunul k zemi pod vlivem mého kouzla a zároveň jsem si uvědomil, že Reva a Alberich jsou v pořádku a bezpečí.
"Zůstaň přikrčená Revo! To ty čáry musíš být pod nimi proto to na Albericha ani Nishu nepůsobilo."
Houkl jsem na ní a sám zůstal přikrčený. Nyní bylo třeba vyřešit, jak odtáhneme Mikhaila, chtěl jsem ještě něco říct, ale to už jsem zaslechl vzteklé zaprskání kočky a když jsem sebou trhl, abych se ohlédl spatřil jsem Theru, jak si bezstarostně hopká k nám.
"Theru ne! Počk....ahhhh.."
V duchu jsem zaklel protože už bylo pozdě. Byl jsem připravený strhnout jí k zemi za sebou, kdyby se pokusila kolem mě prosmýknout.
"Alberichu zvláštně odtáhnout Mikhaila ven za námi zpátky k ohništi, kde je bezpečno? Musíme se dostat z dosahu toho kouzla. Všichni se držte tady při zemi, jakmile se narovnáte do úrovně těch čár spustí se to kouzlo."
Instruuji raději ještě jednou všechny.
"Co vás to vlastně napadlo se někam takhle vydávat, kruciš. "
Zamumlal jsem spíše pro sebe. Vidina odpočinku byla nyní na hony vzdálená, protože jsem si nebyl jist, co ještě od této záludné hory můžeme očekávat. Pohledem jsem kontroloval všechny své společníky, abych si byl jistý, že jsou již v pořádku a budeme se moci vytratit z tohohle proklatého místa.

Therasia - 07. října 2021 21:31

Bard asistent k vašim službám

Trochu mou divokou představivost uklidní, když si vzpomenu na jméno toho tvora. Jakmile to má jméno, člověk lépe ví, jak s tím pracovat a není to tak děsivé. Aspoň já to tak mám. Vím, jak o tom přemýšlet, jak mluvit a jak třeba na to apelovat, nebo jak efektivně tomu utéct. Zkusím si ještě vzpomenout na to, jestli něco takového se mi ohledně Griffona nevybaví. Pak si všimnu u ohně Nishy a jejího jasně vyčítavého pohledu.

"Já zbaběle neutekla," pronesu dotčeně. "Měla jsem pocit, že jsem něco viděla, a tak jsem to šla zkontrolovat. Jestli něco, tak jsem byla fakt statečná," pokračuji v argumentaci kočce, té neoblomné soudkyni všech lidí. Nadechuji se k dalšímu argumentu, když se ozve Alberich a jeho pokyny.

"Jo, hned se po něm podívám!" houknu zpět. Rapír a dýku už pečlivě zastrčenou za pasem. Rychle přeběhnu k vakům a vzpomenu si na to, jak Mikhail lano pečlivě balil po té, co jsme přešli ten děsivý úsek. A tak začnu s jeho vakem. Lano čekám někde navrchu, protože neměl moc čas jej schovat někam hlouběji, a nebojím se tak, že naruším Mikhailovo soukromí. A i kdyby, těžko se mi věří, že by se na mě zlobil. Vlastně si ani moc nepamatuji na to, že by se na mě byť i jen mračil.

Utnu tyto myšlenky, popadnu Mikhailovo lano a rychlým krokem zamířím k ohybu.

"Vidíš, pomáhám. Nebojím se," dodám ještě lehce trucovitě ke kočce, když kolem k nim procházím. "Mám to!" zvolám k Alberichovi a s elánem vlitým do žil tím, že můžu vlastně konečně pomoct, si udržím rychlý krok.

"Tady, to lano," dodám ještě, když se dostanu zpět k Varadorovi a ostatním.

Mikhail - 05. října 2021 20:53

Jinde a jindy

Když už jsem byl pouhý krok od cíle, ať už cíl znamenal cokoli, ukázala se mi další vize, nad kterou jsem zmateně svraštil obočí. Byli všichni obětovaní přisluhovači jiných bohů? A proč by starý muž obětoval někoho Chauntei?

Dál jsem se ale ve svých úvahách nedostal. Jeskyní zazněla elfská ukolébavka, mně se podlomily nohy a v příští chvíli už jsem padal do blaženého spánku, kde nebyly žádné hlasy plné utrpení.

Nahradil je však jiný hlas. Povědomý hlas. Ženský a něžný, když tiše zpíval ukolébavku...

Lorette seděla na stoličce, kterou jsem sám vyrobil, u postele a tiše zpívala ukolébavku, přičemž prsty pomalu odhrnovala z kulaté tváře dívence, zachumlané v peřinách, vlasy. Ester měla kučeravé prstýnky 'jako malá princezna' a byly tak blonďaté, až se ve správném světle zdály bílé. Podědila je po matce, ostatně.

"Usínej s mou rukou pod hlavou a nech si něco hezkýho zdát,
ve snu totiž všechny děti dostanou, všechny hračky, co můžou si přát.

Pusu mi dej a zavři už víčka, ty můj korálku pro štěstí,
ze sna se směj, jsi má života svíčka,
tak dobrou, všechny děti už spí.

I princezny už leží v postýlkách, všichni draci už jsou dávno pryč,
tak se uveleb ve svejch peřinkách, zamykám ústa a schovávám klíč..."

Ester se tiše zahihňala, když ji Lorette 'zamkla pusu' a 'schovala klíč' pod polštář.
"Ale já přeci nejsem korálek, mami!" Protestovala s umíněností, jaké jsou schopné jen přechytralé šestileté dívenky.

"Ale to víš, že jsi, jen se podívej, jak si kulaťoučká," oponovala naoko vážně její matka, aby ji vzápětí dloubla do nohy, vyčuhující zpod peřiny a začala lechtat, na což Ester přirozeně reagovala kombinací dalšího hihňání a zběsilého vrtění se.

"Tomuhle ty říkáš uložit do postele, Lori?" Strčil jsem hlavu do dveří naoko nabručeně, ale obě mohly vidět, jak mi cukají koutky, protože se snažím nesmát taky. Lorette se zatvářila rádoby nevinně, zastrčla nohu i s vrtícími se prstíky hezky pod peřinu a udělala přehnané nápadné gesto 'pšššt'.

"Tati, že nejsem korálek?!" Nedala se odbýt Ester. Nafoukla tváře a uraženě na mě mrkala zpod peřiny jasně modrýma očima. Ty měla pro změnu po mně. Asi jsem se musel tvářit pěkně zmateně, protože Lorette vypadala, jakože se snaží nerozesmát nahlas.

"Běž spát, ty korálku. Zítra musím opravit střechu na chalupě staré Grettě a budu potřebovat silnou pomocnici," to zabralo. Ester, opojená vlastní důležitostí, se zachumlala do peřin jako housenka, pevně chytila vyřezávaného koníka, kterého dostala k narozeninám a ze všech sil se snažila usnout, poté co nám oběma popřála 'brounoc'. Její matka na mě spiklenecky mrkla, líbla naši dcerku do vlasů a zvedla se, by došla až ke mně.

Zavřel jsem dveře do ložnice a obejmul Lorettu kolem pasu. Usmál jsem se a opřel si unaveně čelo o její.

"Něco ti dělá starosti. Co se stalo? Zase ty...vize?" Znala mě až moc dobře. Vždycky to poznala.

"Ano," povzdechl jsem si a přivinul jí k sobě pevněji. "Jsou pořád častější. Pořád...jasnější. A ta hvězda spadne pokaždé blíž a blíž. A já cítím, ne, já vím, že je nějakým způsobem důležitá..." Lorette mi položila ruku na zátylek, odtáhla se a podívala se mi do očí.

"Možná to je znamení, Mikhaile. Od bohů. Třeba se ti snaží něco říct..."

"Co by bohové chtěli se mnou, Lori? Jsem jenom obyčejnej chlap," namítl jsem, se svraštěným obočím.

Lori se zamračila, ale vzápětí zdvihla koutek úst a plácla mě do hrudi. "Pche. Já si tě vzala, protože si všechno, jen ne obyčejnej."

"Ale..."

"Nehádaj se, Mikhaile a dej mi už sakra pusu!"

A tak jsem zavřel oči a políbil svojí ženu, která pro mě byla důležitější než všechny divné sny, padlé hvězdy a nebo dokonce všichni bohové....

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 1514 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Hlubina propasti